Je první duben a oficiálně jsem právě první den v důchodu, to předtím byla ještě dovolená. Hned se to projeví, beznadějně zaspím a probouzím se o čtvrt na devět. Vlado je spokojen, míní, že je to pro důchodce naprosto správný čas na vstávání.
Pak snídáme. Kuchyň je dobře vybavená, Vlado si tedy může dát svůj obvyklý půllitr čaje, který si poslední dny musel odpírat a já mám na snídani konečně jogurt. Den mohl sotva začít lépe. Jsem skoro euforický, protože palec na pravé noze přestává bolet, už si na sebe s botou zvykli. Červená barva a otok z palce zmizely, modrá barva pod nehtem zůstává, ale ta mi nevadí.
Čeká nás 21 kilometrů do Tapie de Casariego, a je to rovinatá etapa bez kopců čili jednoduchá. Ovšem úplně se nám nedaří. Už při východu z Navie zahneme doleva o jednu ulici dřív, než bychom měli, což znamená zacházku asi půl kilometru. V El Franco si pak spleteme cestu podruhé a jdeme okolo zuřící psí smečky za plotem, abychom ji pak zcela zmátli, když o několik minut projdeme okolo opačným směrem. To na nás už ta psiska jen vyjeveně koukala.
Poprvé máme s Vladem rozdílné názory na pokračování v cestě. Samozřejmě bych se měl podřídit – jak už jsem řekl, jsem zodpovědný za strategické plánování a on za aktuální provedení plánu. Jenže mám cestu nastudovanou z knihy Raimunda Joose, mám s sebou i mapu, a hlavně mám doporučení od Aurelia, který nás velmi důrazně varoval, abychom si nespletli cestu, protože chodník se ve vesnici Campos dělí. Jeden vede do Tapie, kam chceme, ten druhý ale obchází jak Tapii, tak i další město Ribadeo vnitrozemím a na té cestě není skoro žádná možnost ubytování. Proto máme dávat velký pozor, abychom se nezmýlili.
Vladimír je ovšem zvyklý vodit lidi po horách, kde má logicky hlavní slovo, a navíc ho putování po rovině očividně dost nudí. Chtěl by to tedy vzít po asfaltových cestách, protože je to podle jeho soudu kratší. V čemž sice může mít pravdu, ale jednak asfaltka není optimální, když může člověk chodit po hlíně, po trávě a po štěrku a pak už jsme zažili, jak těžké je se vrátit na původní chodník, když ho člověk už jednou opustil.
Ale zatím to jde. Ve vesničce La Caridas je v jediném pěkném domě bar, kde si dáváme já pivo a Vlado limo a dostaneme razítko do Credencialu a k nápojům vařený vepřový jazyk a rypák.
To je ve Španělsku tak. Vždycky, když si dáte nějaký nápoj, dostanete k tomu i nějakou drobnost k jídlu, i kdyby to měly být buráky. Čili máte-li akutní hlad a nikde v dohledu není restaurace, stačí zajít do baru a dát si něco k pití. Největší hlad se tak zahnat dá. V tomto případě to byl už jen zákusek, protože oběd – chleba a chorizo – jsme už měli předtím při pauze na lavičce. Chorizo, tato španělská paprikovaná klobása, se stane našim tradičním obědem. Není to zas až tak jednotvárné, chorizo existuje v mnoha různých variantách a s dobrým chlebem chutná vždycky. Zjišťuji, ž s Vladem nejsme kompatibilní dokonce ani při konzumaci choriza. Zatímco já si odkrajuji kolečka klobásy i se střívkem, ve kterém je zabalená, Vlado toto střívko důsledně a namáhavě loupe a pak klobásu odkusuje. Ale sytí jsme oba.
Krize přijde až v obci Campos. Tady se dělí ony chodníky a Vlado si nechce nechat vysvětlit, jak nebezpečné je tady vydat se nesprávnou cestou. Jeho aplikace nás posílá do vnitrozemí, zřejmě proto, že tato cesta je v konečném důsledku kratší. Zažíváme první vážnou krizi. Argumentuji knihou, mapou i Aureliovým doporučením, Vlado chce jít přesto podle své aplikace. V podstatě jde o kulturní boj starých technologií (kniha, mapa, Aurelio) a nových – mobilní telefon. Ještě jednou se mi podaří tento zápas zvrátit proti historickému vývoji. S vypětím všech sil dokážu Vladimíra přesvědčit, abychom zůstali na pobřežní cestě. Ovšem po celý zbytek cesty je nespokojený a chce jít po asfaltkách, aby to bylo kratší.
Ta cesta je totiž opravdu poněkud nudná, a nejen pro nás. V Camposu potkáváme poprvé Němce Marka z Freiburgu. Vzhledem mušketýr D´Artgagnan s nenapodobitelnou chůzí svých dlouhých nohou (jak později zjišťujeme, je to důsledek mnoha puchýřů, které na nich má.). Chce švindlovat a hledá autobus, který by ho dovezl do Tapie. Míjíme ho a jdeme pěšky. Na kraji Tapie se sice nachází veřejný herberk, je ale, jak Aurelio správně věděl, zavřený. Zato je lokalizovaný přímo nad nádhernou pláží, vyplatí se tu sednout a trochu si vydechnout a užívat si toho pohledu.
Zatímco si ho tak užíváme, objeví se na obzoru Markus. Vysvětluje nám, že čekal na autobus půl hodiny, ale autobus podle jízdního řádu nepřijel. To bylo na pořádného Němce příliš, a tak se vydal dál pěšky. Pět minut později okolo něho autobus projel, je proto mírně podrážděný. Vysvětluji mu, že ve Španělsku musí mít prostě trpělivost a jako poutník by ji měl mít tak jako tak. Jakou roli už hraje při našem putování jedna půlhodina? Čas se počítá na dny, a ne na hodiny či dokonce na minuty!
Abych ho uklidnil, dávám mu tip na ubytování, na hotel, který nám doporučil a objednal Aurelio. Moc děkuje a odklátí se svou zvláštní chůzí do dálky. Jdeme za ním, najít hotel La Ruta není úplně jednoduché, ale s google maps to jde. Problém u Google maps ovšem je, že když tuto funkci jednou v mém telefonu zaktivuji, nedokážu ji ukončit. A ona žere neskutečně mnoho proudu. A je jedno, zda telefon vypnu a na jak dlouho, ta potvora zůstává stále aktivní v pozadí a žere proud dál. Jenže někdy se bez té aplikace člověk neobejde. Pokud se na cestu nezeptá náhodného kolemjdoucího. Což dělám a dokonce španělsky. Rozumí a cestu nám ukáže. Jsem na sebe hrdý.
Na recepci hotelu La Ruta je velmi pěkná slečna a umí dokonce několik slov anglicky.
Ubytování se snídaní stojí pro dvě osoby 62 euro. Do večeře, tedy do osmi hodin, ale zbývá ještě dost času, a tak se jdeme projít. A zjišťujeme, že Tapia je úžasné místo. Je to místo ke koupání – protože Španělé jsou zvyklí na nižší teploty Atlantiku, které moji manželku například dost silně odpuzují. Ale Portugalci se taky koupou, i když má moře šestnáct stupňů, to jsme přece minulého roku viděli. A Tapie má okolo svých písčitých širokých pláží nádherně vybudovanou infrastrukturu, s promenádami, lavičkami, památníky, parčíky a hotely.
Prostě městečko jako sen, hodné návštěvy a vůbec se nedivím, že je tu v létě údajně plno – hlava na hlavě – i když jsou ty pláže opravdu obrovské. A jsou jako všude na pobřeží „Costa verde“ krásné, protože jsou obklopeny útesy porostlými kvetoucí vegetací, na kterých jsou domy a hotely. Prostě nádhera.
Na jídlo jdeme do restaurace „Casa de Menzon“, dorazíme tam ale už ve tři čtvrtě na osm. Číšník nás poučí, že jídlo se podává až v „ocho“. Objednáváme si tedy lahev výborného vína. Přesně v osm se číšník, do té doby k nám obrácený zády, otočí a přichází přijmout objednávky. Pořádek musí být – i ve Španělsku. Ryby, které tam servírují, mně zapékanou tresku s omáčkou a Vladovi smaženou mořskou štiku, jsou skvělé, víno taky.
Jen nebe se začíná mračit. Když se dívám na předpověď počasí, slibuje déšť a ochlazení. To ochlazení pocítíme už v noci. Španělé zásadně ve svých hotelích netopí a že jsme dostali dvě deky, zjišťujeme až ráno. Na jedné jsme totiž spali druhou jsme se přikryli. Praktičtější by bylo spát na prostěradle a mít obě deky na sobě. Ale pozdě bycha honit. Každopádně spánek byl kvůli té zimě zase jednou mizerný.