V důsledku chybějící varné konvice na čaj musíme na snídani do baru v hostelu. Černá číšnice nám nabízí omeletu, což s radostí přijímáme. Jde o španělskou omeletu s vajíčky a brambory. Je dobrá, ovšem při placení účtu se mi protočí panenky. 92,50 euro je nejvyšší účet, který během našeho putování zaplatíme. Když počítám všechny položky dohromady, mohlo účet do takové výšky vyhnat pouze víno k večeři – bylo to přece jen valencijské víno ročník 2011. Že by to byla příčina radosti ubytovávatelky, když podle pasu identifikovala Rakušáka? Zřejmě jí někdo nakukal, že Rakušáci na peníze nekoukají. Koukají, ale nemohl jsem jí to vysvětlit, před devátou slušný Španěl samozřejmě ještě spí.
Do nejbližšího města – Luarca – to máme 7,5 kilometru. Dorážíme tam tedy ještě dopoledne. Luarca je zase jednou krásná, podle mého soudu srovnatelná s Cudillerem.

Opět je to přístav – tentokrát na řece Negro. Natlačený mezi horská úbočí. Feve, která sem taky zajíždí, je sem vedena po impozantním viaduktu, překlenujícím hluboké údolí. Městečko s pěti tisíci obyvateli je uklizené a upravené, domy v udržovaném stavu, radost pohledět. Scházíme se strmého kopce k řece, kde je i centrum města s krásnou radnicí. Přímo před radnicí je bar, dávám si kávu, užívám si krásy okolí a dostávám razítko do Credencialu.
Bohužel všeho jen do času, Musíme dál. V obchodě kupujeme chleba a chorizo, papriku a datle jako zdroj volného cukru a vyrážíme z města, teď logicky zase do strmého kopce nahoru.
Potkáváme – poprvé – sympatického Němce, Ralfa který pochoduje s manželkou a dcerou. Dvakrát se předběhneme, než je jeho pauza přece jen delší než ta naše a zůstává se svou rodinou pozadu. Očividně dělají Camino jako rodinný výlet. Mají můj respekt.
Cesta vede k El Rellónu, kde jsme původně chtěli etapu zakončit. Ovšem jednak jsou zde všechny herberky ještě zavřené a stejně by to bylo příliš brzy, je poledne. Hledáme lavičku, abychom na ní mohli poobědvat a zkonzumovat zásoby nakoupené v Luarce, je to dřina, El Rellón lavičkami neoplývá. Nakonec ale jednu najdeme a dáme polední pauzu.
Je to potřebné, protože teď musíme přes kopec s asi stometrovým převýšením. Když se na něj dostaneme, otvírá se před námi celá krajina směrem na západ se zelenými poli, eukalyptovými lesy, pobřežím ale i s dálnicí, která je všudypřítomná. Zelená krajina, ne nadarmo má tato část španělského pobřeží jméno „Costa verde“, tedy „Zelené pobřeží“.

Eukalyptus je očividně ve Španělsku něco jako u nás smrk – tedy průmyslový strom pěstovaný na dřevo. Je to jednoznačně nejčastější strom, který se zde vyskytuje a až na výjimky jsou ty lesy uměle vysazené. Přesně stejné odstupy mezi stromy, právě tak velké, aby mezi nimi projel traktor, když mulčuje plevel rostoucí mezi stromy. A té je! Tolik ostružin, vytvářejících neprostupný prales, jsem nikde v životě neviděl. Většina lesů má pod stromy takový prales, že na houby se tam jít určitě nedá. Ale lesů je tu dostatek – na rozdíl od jižního Španělska, možná proto, že je tady dost vláhy, zatímco na jihu vládne nelítostné sucho. Krajina v Asturii by byla opravdu krásná, kdyby ji nehyzdily stovky větrných elektráren. Jsou skutečně skoro na každém kopci a je těžké si je odmyslet, někdy procházíme přímo pod nimi. Ale budiž, kde je vláha, musí být i vítr a když si Španělé myslí, že tak elektřinu vyrobí, nebudu jim do toho mluvit.
Z kopce scházíme nekonečnou lesní cestou se serpentinami, očividně novou, protože na ní nejsou žádné značky. Ty najdeme teprve na úpatí, když už jsme kopec slezli. Sestupujeme k řece Rio Baravo a pokračujeme do vesničky El Bao.
Měním plán. Původní cíl etapy byla Piňera, kde toho ale moc k vidění není. Ale jen o pět kilometrů dál je další z přístavních měst – Navia. Kdybychom dorazili až k ní, získali bychom velkou výhodu do dalších dní. Ovšem Navia je zatraceně daleko, nebo se to tak aspoň jeví. Ale kdybychom došli do Villaperde a odtud ještě jednou použili „feve“ , dovezl by nás šest kilometrů až do Navie.
Do Villaperde jsme došli, v baru na kraji vesnice si dáváme pivo a kávu (já) a dvě limonády (Vlado). Seňora je tak milá, že nám daruje dva obložené chleby se zdůvodněním, že jí přebyly, nikdo je už nechce a musela by je vyhodit. Přiřazujeme ji k milým Španělům, nabízejícím poutníkům pomeranče, vodu či pivo.
K nádraží je to několik stovek metrů. Po cestě Vlado předvede první pád. Zakopne a batoh ho žene v předklonu dopředu, až skončí na zemi. Na chvilku se ve mně zastaví srdce, ale máme opět jednou štěstí, Vladimír to zvládl bez zranění, i když ten jeho pád vypadal dost hrůzostrašně.
Nádraží je jedna budova a zastávka.

Čekáme na vlak a on nejede a nejede. Oné půl hodiny je už dávno pryč začínám být nervózní, protože pokud by nepřijel, dostáváme se do velkého časového stresu, pokud bychom chtěli dorazit až do Navie. Ale je to jako vždy, Španělé mají čas. Vláček přijede s patnáctiminutovým zpožděním. Nastupujeme a hledám průvodčího. Není to úplně snadné, protože si právě hraje na mobilu nějakou hru a nemá tedy na nové cestující čas. Teprve, když hru ukončí, prodá nám lístky a vlak nás odveze šest kilometrů až do Navie. Nejsme sami, kdo takhle švindluje. Z vlaku vystupuje spolu s námi holandský pár. Vzájemně si vyměňujeme omluvné úsměvy s vysvětlením, že „This train is of course an Atraction, one has to use it.“
Před nádražím je krásný park tak porostlý sedmikráskami, že je bílý. Těch sedmikrásek je v Asturii nápadně hodně, nevím, jestli tam mají tolik svatojánských mušek, Jan Karafiát by měl určitě radost.

Jenže ten park, což ještě nevíme, je bezmála to poslední, co je v Navii pěkné. Navia je průmyslové město s osmi tisíci obyvateli na stejnojmenné řece a působí dost nevlídným dojmem.
Tedy ne celá. Herberk San Roque a především hospitalero Aurelio jsou naprostá výjimka.

U Aurélia jsem se hlásil telefonicky už když jsem odpoledne měnil plány, takže o nás ví. A já vím, že mluví velmi dobře anglicky, takže mám konečně možnost nabrat potřebné informace. Tak se dozvídáme o alternativách další cesty i o tom, že do Credencialu potřebujeme dvě razítka denně (zatím jsem si nechával orazítkovat jen nocleh čili jedno razítko za den). Aurelio míní, že to není žádný malér, protože ta dvě razítka jsou povinná až na posledních sto kilometrech před Compostelou. Na otázku, kde je možné se dobře najíst, ovšem jen pokrčí rameny a říká nejistě „Navia ist one industriall town.“ Zato nám doporučí ubytování v příštím městě Tapia de Casariego v hotelu La Ruta a hned nám tam španělsky objedná nocleh. To je velká výhoda, pouze s angličtinou bez znalostí španělštiny je to svízel a Aurelio, který angličtinu sám velmi dobře ovládá, si toho je zřejmě vědom. Proto je ochoten pomoci. Jak o něm píše Joos ve své knize, je to hospitalero tělem i duší. Nenápadně se ptá, zda chceme v Tapii pokoj s manželskou postelí nebo můžou být postele oddělené. To podezření, že naše přátelství je víc než jen kamarádství z vojny, se tedy nad námi stále nějak vznáší. Reaguji ihned, že by nám byly mnohem milejší postele oddělené. Přikývne, nevím ale, co do telefonu říká. Každopádně dostaneme nazítří manželkou postel.
Možná je Aurelio ke svému městu příliš přísný. Navia se sice ani s Luarcou nebo s Cudillerem nemůže měřit. Má ale maličké historické centrum s pohlednou radnicí a několika úzkými uličkami s pěknými domy, malý park a dokonce i kousek raně středověkých hradeb – Muralla.

A v supermarketu si konečně můžu koupit jogurt, protože ho prodávají jednotlivě – s ovesnými vločkami, I když v oddělení jogurtů – tedy tam kde je napsáno Yogures – jsou v chladicích boxech uzeniny. Ale to je jen detail. Kdo hledá, najde a já jsem se už mohl těšit na snídani.

Hledání večeře se naproti tomu opravdu ukáže jako výzva. Restaurace jsou v pondělí zavřené nebo jsou to pouze bary, které jídlo nenabízejí. Nakonec se musíme spokojit s kebabem. Zato poprvé vidím „Siderii“, čili hospodu, kde nabízejí tradiční severošpanělský nápoj – sidru. To je jablečné víno, dozvěděl jsem se o něm, když jsem se snažil učit španělsky. Sideria je ovšem zavřená, a tak si musím nechat zajít chuť.
Musíme rozbalit spacáky, Aurelio nám sice rozdělil prostěradla ale žádné deky. Zatímco můj palec na noze se uklidňuje a už skoro nebolí, Vlado objevuje první puchýř pod palcem na pravé noze. Do konce vandrování se mu jich vytvoří ještě několik. Po dezinfekci slivovicí (i když k tomu účelu jsem ji do Španělska nenosil) mu puchýř ošetřuji.
Spíme dobře. Máme velký náskok před původním plánem pouti. I když jsme s „feve“ maličko švindlovali. Ale jen maličko.
9.5.