Ráno vstáváme brzy, protože se stejně na holých matracích spát nedá. Vladimír vaří čaj, naštěstí jsme si včera nakoupili dost jídla i na snídani. Po včerejším martýriu mám hříšný plán. Protože cíl – vesnička Cadavedo – je vzdálená 24 kilometrů a náš denní plán je kilometrů patnáct, rozhodl jsem se v rámci strategického plánování trošku švindlovat a použít „feve“ a dojet až do vesničky Balotta, vzdálené dvanáct kilometrů. Už předcházející večer jsem si zjistil, odkud vede cesta k železniční stanici, totiž z náměstí doleva, ovšem netuším, jak je ta železniční stanice daleko. Podle mapy dost. A tak vyrážíme hned po snídani, ještě před osmou. Cesta k nádraží vede hodně do kopce, a ačkoliv brzy opustí obec, nádraží je stále v nedohlednu. Takže začínám pochybovat, zda jdeme správně. Žádná odbočka, kde bychom mohli zabloudit, ale po cestě nebyla, a tak pokračujeme do strmého kopce a nádraží opravdu objevujeme. Je 8:20 hodin, vlak má podle jízdního řádu přijet v 9:15, máme tedy skoro hodinovou rezervu.
A vtom, právě, když přicházíme k nádražní budově, se z tunelu vynoří vláček.
Podle mého odhadu ve správném směru, ovšem co tu dělá skoro o hodinu dřív? Nějaký Španěl jde nastupovat, volám na něj, zda je to opravdu vlak ve směru na Ferrol a on přisvědčuje. Naštěstí to Španělé s přesností odjezdu nepřehánějí. Strojvůdce na nás čeká, než s batohy na zádech k vláčku dojdeme a nastoupíme. Průvodčí nám prodává lístky do Balotty za směšnou cenu okolo 2 eur. Nechápu. Dívám se znovu na jízdní řád na mobilu – stojí tam odjezd v 9:15, ovšem jízdní řád je z roku 2022. To mě trošku rozhořčí. Proč Španělé neaktualizují jízdní řád, když mění odjezdy tak rozhodujícím způsobem?
Na další zastávce v Novellaně přistupuje ona nám už známá Němka. Ani ona neodolala pokušení, aby si vláček nevyzkoušela. Dnes je překvapivě ochotná hovořit německy. Líčím jí náš šok i rozhořčení, že na stanici visí tři roky starý jízdní řád a vlak jezdí o hodinu dřív. Zamyslí se a poznamená, jestli to třeba nebylo přestavením času ze zimního na letní. Valím na ni oči a srdce se mi skoro zastavilo. Je opravdu neděle 30. března a ze soboty na neděli se skutečně přestavoval čas, což nám v bojových podmínkách nezaopatřeného herberku naprosto uniklo. Takže vláček jel správně, jen měl pět minut zpoždění, což nás zachránilo. Oblévá mě studený pot při představě, jak sedíme na nádraží a čekáme na vlak, který nepřijede. Jak čekáme půl hodiny a pak s nadávkami sestupujeme zpět do Soto di Luiňa, abychom v cestě pokračovali pěšky. Kam bychom asi tímto způsobem dorazili – zejména, když jsme v průběhu dne zjistili, že v Cadavedu je herberk zavřený? Bylo to štěstí doslova neuvěřitelné, Vladimír konstatuje, že za to určitě může to raččí hovno. Nezbývá mi než s ním souhlasit. A přát si takových hoven ještě víc. Jen houšť a větší!
Přijíždíme do Balloty, vystupujeme a jdeme odtud pěšky dál. Značení je tu mimořádně slabé, díky Vladovu rysímu zraku (stěžuje si, že kdysi měl zrak orlí, ale teď – dáno věkem – už vidí jen jako rys) ony žluté šipky nacházíme. Konverzace jako – já: „Kde je značka“. Vlado „Stojíš na ní“, není výjimkou. Moje sluneční brýle mi totiž způsobují „dobrovolnou slepotu“. Koupil jsem si je v prosinci, a vidění do dálky je na nich velmi nedostatečné – prostě multifokály se špatně nastaveným fokusem. Chyba lávky. Když jsem je přišel po návratu do Grazu reklamovat, zjistil prodavač, že to jsou mé staré sluneční brýle z roku 2023 – prostě jsem je někde doma s těmi novými zaměnil. Takže Vlado se svým rysím zrakem je teď naprosto nepostradatelný.
Cesta nás několikrát zavede k plážím Atlantiku, tam doháníme naši Němku a dělám ji fotku s pláží v pozadí – těší se jako malé dítě, je to prý její první fotka, na níž je – osud poutníka, putujícího osaměle.
Když konečně dorazíme do Cadaveda, zjišťujeme, že jsme do té vesničky vkládali příliš velké naděje. Kostel je zavřený, používáme k odpočinku jen lavičku před ním. Restauraci hledáme marně. V baru sice dostaneme pivo a vodu, ale žádné jídlo. Naštěstí je zde obchod (vstupuje se přes bar), kde si můžeme koupit chleba, šunku, chorizo a jednu papriku a obědváme pak na lavičce. Vepřová šunka, tedy jamón, má ve Španělsku přímo kultovní význam. Ve vypjatých náboženských bojích o nadvládu nad Pyrenejským poloostrovem symbolizovalo požívání vepřového masa člověka pravé – čili křesťanské – víry. Ani muslimové, ani Židé vepřové nejedí. Nám „jamón“ chutná. Spirituální cesta dostává náboženský odstín.
Z Cadaveda následuje 7,6 kilometru po nekonečné rovině. Sice už ne nahoru a dolů, což můj palec na noze velmi oceňuje, ale nemá to konce. Jdeme mezi bujnou vegetací, květiny v plném květu dodávají cestě nádech krásy. Kaly, rododendrony, růže a další a další květy.
Proč se těm muslimům v osmém století sem vlastně nechtělo? Ovšem Hostal Canero pod dálnicí je hodně ukrytý za řekou a po těžce schůdném chodníčku po jejím břehu – i když domácí ho očividně rádi navštěvují – vede tam totiž i asfaltová cesta, kterou jsme zase jednou nevyužili. Vlado se mračí.
Když konečně dosahujeme cíle a na baru vypiji jedno pivo a dostanu razítka do Credencialu, komplikuje situaci, že v hostelu nikdo nemluví ani slovo anglicky. Pouze španělsky. Seňora projevuje při prohlídce našich pasů zvláštní radost, že má v herberku „Austriaca“, důvod její radosti nedokážu dešifrovat. Necháváme se ubytovat – jinou možnost nemáme. Přitom pomůže José – očividně Jihoameričan s indiánskými rysy, který hovoří pár slov německy – nezjišťuji, jak se mu to stalo.
Seňora nabízí večeři – menu za 14 euro, což s díky přijímáme, jinde se v okolí jíst nedá. Potřebujeme si ale nutně vyprat, čisté prádlo došlo. Když tu žádost vyslovím, reaguje seňora vzrušeně a hlasitě slovem „pronto“. Napřed nechápu, proč je nutné prát okamžitě, u pračky ale najdeme informaci, že je dovoleno prát pouze do šesté hodiny večer, proč tomu tak je, se nedozvíme. Naházíme tedy prádlo do pračky a José nám ji pomůže spustit. V prádelně je i sušička, ale když jdu pro mince na ni do baru za seňorou, míní ona, že sušičku nepotřebujeme, že si máme prádlo vyvěsit na šňůru za herberkem, že nám tam uschne. Slunce pravda zapadá dost pozdě, teď po přestavení času až před devátou, ale mezi horami přece jen o něco dřív. Vyvěšujeme prádlo, ale naše naděje, že by mohlo opravdu uschnout je dost malá. Snad pomůže větřík, který dost čerstvě fouká.
Vlado je mírně podrážděn, ovšem ne kvůli Josému nebo pračce, ale protože v herberku není ani varná konvice na čaj, jsme tedy odkázáni na stravu v baru a restauraci.
Večeře je plánovaná na osmou. Na to si musíme zvyknout. Obvyklý čas, kdy Španělé sedají k večeři, je půl deváté. Jestliže jsou tedy ochotni servírovat jídlo už v „ocho“ čili v osm, je to spíš privilegium a důkaz jejich tolerance vůči nepřizpůsobivým cizincům.
Jenže v těch osm hodin je prádlo ještě dost vlhké. Má trička jsou z merina a jsou už díky větru a večernímu slunci jakž takž obschlá, Vladovy bavlněné věci jsou ale ještě mokré, stejně tak i naše ručníky. Je zřejmé, že máme problém, protože přes noc prádlo určitě nevyschne, ale spíš ještě víc navlhne – a my si nemáme co obléct. Protože jsem dal do prádla všechny moje spodky, mám na sobě plavky – když už jsem je nepoužil ke koupání v moři, mají aspoň takové využití, je to ale využití nouzové. Uvažujeme o tom, prádlo po večeři rozvěsit v herberku (jsme jediní hosté), snad aspoň trochu uschne.
Seňora servíruje večeři – skvělou zeleninovou polévku, Vladovi rybu, mně kuře, salát a samozřejmě onen chřupavý čerstvá chleba. Objednávám víno, dostáváme Valencijské ročník 2011. Zapomněl jsem se zeptat na cenu! Snažím se seňoře španělsky vysvětlit náš problém s prádlem. Ptám se, zda si myslí, že by prádlo v herberku mohlo přes noc vyschnout. Ona si myslí, že to nevyjde. Ke komunikaci používáme appky s překladačem, já z němčiny do španělštiny, ona ze španělštiny do angličtiny. Tak zjistím, že si i ona myslí, že se to nepodaří. Načež hledám řešení. Sytí platíme a jdeme sebrat prádlo ze šňůry. K našemu překvapení tam není. Leží už vysušené na našich postelích. Seňora ho během večeře byla sebrat a vložila do sušičky, přičemž ani nepožadovala 3 eura, která se do sušičky musí házet. Jsme vděční, počáteční nedůvěra v naši hostitelku se rozplývá. A to i když nám hned při ubytovávání sdělila, že budu muset změnit plán, protože herberky v cíli naší další etapy v El Rillonu jsou ještě mimo provoz. Jenom Vlado zůstává nedůvěřivý, to kvůli té varné konvici na čaj.
S těmi herberky to může být problém, etapa se tím zatraceně prodlouží. Přesto spím po polovině Ivadalu a se špunty v uších jako ochranou proti Vladimírově chrápání (on tvrdí, že já chrápu mnohem víc a hlasitěji, což nemůžu vyvrátit, protože moje manželka tvrdí totéž) jako zabitý. Konečně!
Možná proto, že úspěch této etapy se opravdu podobá zázraku.