Den nezačíná právě dobře. Seňora v herberku nás už večer upozornila, že nehodlá podávat snídani před desátou hodinou. Chápeme, musí se vyspat, koneckonců jsme ve Španělsku. Bohužel není k dispozici žádná kuchyňka, kde bychom si mohli aspoň uvařit čaj, dokonce ani žádná varná konvice. Opouštíme tedy herberk v naději, že se budeme moci nasnídat v baru na náměstíčku – včera jsme se tam přece večer skvěle najedli a podle otvíracích hodin by měl mít od osmi otevřeno. Bar má dveře otevřené, před nimi ale rejdí uklízečka s mokrým hadrem. Snažím se jí vysvětlit, že bychom rádi snídali. Chyba lávky. Rezolutně mi vysvětlí, že se v sobotu otvírá až v devět. Argument, že na dveřích je napsáno, že bar otvírá denně v osm, u ní neplatí. Je prostě sobota a teprve čtvrt na devět. Rozhodujeme se tedy pokračovat bez snídaně – jen z au si kupujeme dva keksíky, abychom nešli zcela hladoví. Pít budeme jen vodu. Domorodci v San Estébanu prostě nejsou pohostinní
Dojdeme až na konec přístavu do ústí řeky Nalón.
Tam cesta stoupá strmě po schodech do kopce k vyhlídce s kostelíkem „Espiritu Santo“. Je sice zavřený, jako všechny ostatní kostely, ale z vyhlídky je kouzelný výhled na přístav a okolní pláže. Očividně se zde jedná o odpočinkovou cestu nad útesy a nad mořem pro místní – potkáváme nemálo Španělů na procházce s psíky, cesta je vybudovaná s odpočívadly a vyhlídkami – Miradores.
Po dlouhé cestě nad útesy sestupujeme až na pláž Playa Aguilar.
Krásná, široká, písčitá, ovšem Atlantik má koncem března teplotu okolo 16 stupňů, ke koupání tedy právě neláká. Vyzuji si aspoň boty a nechám mé modré prsty ochladit mořskou vodou. Vedle modrého palce na pravé noze se přidal i druhý prst vpravo a třetí vlevo. Vladimír je odvážnější. Převléká se do plavek a vyráží do vln. Ty jsou ale hodně vysoké a tím nebezpečné. Plavat se nedá, přesto můj přítel vydrží ve vodě několik minut. Suchozemci z někdejšího Československa prostě neodolají, aby se nenamočili, když někde přijdou k moři.
Když se moře nabažíme a osušíme se, vyrážíme do strmého kopce, abychom potom znovu klesli k mořské hladině (kde potkáváme onu postarší Němku, která se nesmírně raduje, když jí udělám fotku na jejím mobilu s pláží v pozadí – prý je to její první, na které bude. To je osud poutníků, kteří putují sami). Teď se od moře vzdálíme do vesničky El Pito a opět se jednou odpojíme od oficiálního chodníku.
Na vině je Germain, který nám městečko Cudillero vylíčil jako nejkrásnější město Španělska, takže si ho nechceme nechat ujít. I když to znamená sestup po asfaltové cestě opět až k hladině moře – Cudillero je přístav. Palec na noze šílí, ale návštěva se bohatě vyplácí. Cudillero je opravdu nádherné městečko, natlačené mezi dva horské svahy, pravá vertikální architektura.
Potok, který vidíme v horní části městečka, je před centrem odveden do moře dlouhatánským tunelem.
Ve městě se to přímo hemží turisty, ovšem naprostá většina z nich dorazila auty a autobusy, u přístavu je k tomu účelu zřízeno velké parkoviště. Nad přístavem je dokonce i malá rozhledna, ale musí se k ní logicky do kopce. To by mi až tak nevadilo, ovšem poté bych musel zase jít z kopce dolů a palec na noze šílí už preventivně, aby mi takové myšlenky vytloukl z hlavy. Rozhodujeme se raději poobědvat a zabereme dvě místa v restauraci „Taberna a Porto“. Jídlo je skvělé, já mám kalamáry, Vladimír mořskou štiku (mořské plody, jak jsem už vzpomínal, nejí). K tomu hranolky, salát a opět onen skvělý chleba. Já pivo, Vlado vodu. (Pivo nepije)
A pak se to stalo. Zřejmě rozhodující okamžik naší cesty, který nám má v následujících čtrnácti dnech přinášet neuvěřitelné štěstí. Stůl byl najednou bohatě pokropen bílou stolicí, což bylo doprovázeno hlasitým ptačím křikem. Pochopil jsem, že nás pokálel racek chechtavý – a ještě se přitom chechtal. Mimo jiné trefil do obličeje i číšnici, která se běží umýt. Pachatele jsem nemohl identifikovat, v daném okamžiku nad námi kroužilo racků nejméně dvacet. A byli patřičně hluční. Prozkoumali jsme stůl. Podobalo se to zázraku. Stolice vedla napříč stolem mezi našimi talíři a sklenicemi ale nezdálo se, že by něco z toho zasáhla. Vladova voda byla nadále čirá, moje pivo chutnalo jako pivo a nebylo zakaleno. Kalamáři i hejk se zdáli být rovněž nepostiženi, na rozdíl od ubrusu, mého batohu i skleněné stěny, která nás chránila před mořským větrem. Ta dostala plný zásah, racek zřejmě používal kazetovou munici.
Šlo očividně o rozhodující okamžik celé naší pouti. Jestliže jsme měli štěstí už předtím, od tohoto okamžiku už nás neopustí a bude nabírat až nadpřirozené, a tedy těžko uvěřitelné dimenze.
Zpočátku to tak ovšem nevypadá. Protože nemáme chuť vracet se zpět strmými uličkami ve městě, bereme to po příjezdové cestě okolo onoho parkoviště a přístavu. Asfaltová cesta, která ještě několikrát nabízí krásné výhledy na město a na moře. Až potud všechno v naprostém pořádku. Ale kde je značkovaný chodník? Hledání Camina se ukazuje jako hodně náročné. Vlado zapíná opět app, ale ten nás vede směrem na dálnici. Když už pochodujeme po přivaděči, chápu, že je něco špatně. Po asfaltové cestě se jít dá, po dálnici ne. Hledání je dost komplikované, nakonec objevujeme chodník hluboko pod námi na cestě, která dálnici křižuje podchodem. Přelézat svodidla a potom slézat zarostlým svahem si opravdu netroufám. Nakonec ale stačí jít asi sto metrů a tam je možné přelézt plot z ostnatého drátu bez úrazu a poté přejít na chodník. Následně zjišťujeme, že chodník je ohraničen ostnatým drátem i dole, takže kdybychom tím svahem slézali, zůstali bychom v tom plotě trčet a museli bychom zřejmě zase nahoru zpátky.
Nicméně teď je to vítězství. Chodník se kroutí nahoru a dolů, vzhledem na bolesti v palci uvažuji vážně dojet do cíle vláčkem „feve“. Úzkokolejná trať, vedoucí kolem pobřeží, je vlastně místní atrakcí. A skutečně je. Koleje jsou proto tak úzké, že ve skalnaté krajině bylo prostě nemožné vybudovat normální železnici. Ten vláček projíždí ostrými zatáčkami, projíždí tunely, kroutí se mezi skalami a nad svahy a soutěskami, jede pomalu a má vždycky zpoždění. Není třeba se vzrušovat, pokud nedorazí podle jízdního řádu. To ovšem ještě nevíme. Dokonce i „tvrdí“ poutníci považují použití „feve“ za odpustitelný hřích – pokud se to tedy nepřehání.
Moje naděje se upínají k zastávce ve vesničce La Magdalena. Zastávku nacházíme jen s námahou, abychom zjistili, že vlak jezdí dvakrát za den a odjel před dvaceti minutami. Takže nezbývá než domluvit palci, sebrat poslední síly a pokračovat v cestě pěšky. Už proto, že v La Magdaleně nenacházíme žádný obchod s potravinami – zato ale pomeranče, povalující se u cesty, některé z nich naprosto jedlé a nádherný výhled na mořský záliv. A hlavně, v Magdaleně si fotím na mobil jízdní řád „feve“, abychom vláček v budoucnosti použít mohli.
Cesta do cíle v Soto de Luiňa vede vražedně přes dva další kopce, a hlavně potom z těch kopců dolů, opět pod dálnicí, která se nad námi klene v obřích obloucích.
Po cestě nás předběhnou dvě mladé Němky, jejich tempu nedokážeme čelit, holky mají okolo dvaceti. Ale před sedmou večer se doplazíme z posledních sil k veřejnému herberku v Soto di Luiňa.
A před herberkem potkáváme Susi (potřetí). Vysvětlí nám, že „hospitalero“, čili ubytovávatel přijde v osm večer. Nepřišel. Nakupujeme potraviny v obchodě a máme tedy studenou večeři, kuchyně je ale vybavená, ona dvě mladá německá děvčata, pocházející stejně jako Susi z Lipska a putující rovněž z Irunu, si vaří těstoviny. Vlado vaří čaj. O půl desáté večer se vzdáváme naděje, že „hospitalero“ přijde. Takže se musíme obejít bez razítka v Credencialu, ale i bez povlečení. Spíme ve spacácích přímo na matracích z umělé hmoty – neptejte se, jak se za takových podmínek spí. Právě pro takový případ je dobré mít s sebou tabletku na spaní – Ivadal mě zachraňuje, i když spaní je i s jeho pomocí mizerné.
Ale vzhledem k tomu, že hospitalero nepřišel, spíme zadarmo!