Pouť do Santiaga. Den třetí: San Martin de Laspra – San Estéban

               Ráno se probouzím s bolestí v palci na pravé noze. Při bližším ohledání dostávám paniku. Nehet je modrý až fialový, očividně nehtové lůžko zakrvácelo. To mě ale neznepokojuje tak, jako skutečnost, že palec je červený jako při dnavém záchvatu. Dna to není, jen ty nedostatečně rozchozené boty. Palec vypadá, jako by se do něj dával zánět. Sahám ke starému osvědčeném octanu hlinitému. Vlado se stává poprvé zachráncem, protože tuto mast mého mládí přinesl s sebou.

               Snídaně v herberku je jednoduchá. Opečený chleba (tostados) s máslem (mantequila) a marmeládou (mermelada). Na cestu dostaneme ještě jeden banán na osobu. Musíme si zvykat, že v celém Středomoří jsou snídaně lehké, bez vajec, slaniny a dalších středoevropských vymožeností. Bude mě hodně iritovat, že se jogurty ve Španělsku prodávají prakticky jen v balení po čtyřech – a já nemám chuť tahat po konzumaci jednoho tři zbývající jogurty v batohu. Navíc španělské jogurty chutnají jako z umělé hmoty čili nijak. Vůbec se snažíme nakupovat co nejméně potravin, které bychom pak museli nosit, povětšinou se dá vždy něco koupit po cestě.

               U snídaně vládne opět Estonec, který mluví a mluví, až nakonec vypínám, protože tolik angličtiny najednou mě vyčerpává. Možná proto zapomínáme v chladničce obložené chleby, (bocadillos), které jsme si včera koupili na dnešní oběd. Vyrážíme už v osm, že nemáme svačinu zjišťuje Vlado naštěstí už po půl kilometru, já přitom zjišťuji, že jsem zapomněl do láhve načerpat vodu. Musím se tedy vrátit k herberku, po cestě kolem mě profičí Estonec, bere to skutečně skoro během, je zřejmé, že ho už neuvidíme.

               Hledáme připojení na oficiální cestu, protože herberk leží mimo ni. To nám vysvětlil Germain. Původně šla cesta okolo herberku, ale ekonomické zájmy obyvatel vesnice Piedras Brancas vedly k tomu, že byla cesta přeložena a teď jde přes vesnici. Což dává možnosti ubytovávání poutníků a tím vedlejšího příjmu místním obyvatelům.

               Nástup na oficiální chodník ve vesničce Vilar bychom skoro minuli. Naštěstí jede kolem autobus místní linky. Řidič u nás zastavuje, chytá se za hlavu a ukazuje na chodníček odbočující z cesty. Po důkladném prohledání místa objeví Vlado (já ne) šipku, označující cestu. Jak už jsem psal, cesty v Asturii jsou značeny sice poměrně dobře, ovšem s výjimkou křižovatek.

               Procházíme tedy mezi pastvinami a lesy, pasou se tu koně, osli, krávy. Seznamujeme se s asturskou přírodou a jsme překvapeni. Je konec března a na stromech jsou zralé pomeranče a citróny. Že jsou opravdu zralé a sladké zjišťujeme vícekrát v budoucnosti. Dokonce i palmy mají částečně už zralé plody. Co nás ale zaujalo nejvíc, je zelenina, která roste prakticky v každé zahrádce. Podobá se kapustě (moravsky kelu), ale nedělá ani hlávky ani růžičky. Dlouho nevíme, kam ji zařadit, než zjistím, že se jedná o tzv. „grelos“, zeleninu v Asturii i v Galicii velmi oblíbenou, která se dá pěstovat i přes zimu a v časném jaru.  Jak mi zjistila kamarádka Eszter, latinsky se to jmenuje Brassica oleradaea acephala, čili něco jako bezhlavá kapusta.

A všude je spousta květin, zejména kaly tu rostou jako plevel kolem cest.

Astuřané jsou k poutníkům velmi přátelští. Nejenže nás zdraví oním pozdravem „Buon Camino“ a mávají nám z aut, ale nechávají podél cesty otevřené krabice s pomeranči, které si můžeme vzít – a taky bereme. Jeden Asturec, který u svého domu vytvořil ukazovatel z vršků od piva, se potěší naším nadšením, se kterým jeho dílo fotografuji a zve nás na pivo. Protože je ještě před polednem a je horko, s díky odmítám. Vlado pivo stejně nepije a mně se to zdá být za dané teploty a denní hodiny nebezpečné.

               I asturská architektura je osvěžující. Domy hýří barvami, od modré, přes zelenou až po červenou či žlutou (v Galicii to nezažijeme). Nejzajímavějším artefaktem jsou sýpky „Paneras“.

Jsou čtvercové, na podstavcích a koncipované tak, aby se do nich nemohly dostat myši – jsou na přesahující plotně a vždy u vchodu chybí poslední schod. Jako sýpky slouží už jen zřídka, některé zůstávají v zchátralém stavu, většinou jsou ale přebudované na spíže, zahradní domky s garáží pod sýpkou či dokonce ve víkendové domicile.

Jsou rozkošné, nafotili jsme jich asi víc než deset, protože se nám zdály být stále hezčí a hezčí.

               V dálce vidíme přistávat letadla na asturském letišti.

V Santiago de Montes jdeme kolem kostelíku, jehož stavba prý začala už v roce 1130, důležité je, že je zde pramen vody – poutníkům k dispozici. Přecházíme přes kopec a dálnici (ta nás bude provázet po celou cestu po pobřeží) a po těžce schůdných lesních cestách rozmočených dešti posledních dní sestupujeme do obce El Castillo, které dominuje, jak už název napovídá – starý hrad.

Palec na noze bolí už tak moc, že jdu po asfaltce svažující se strmě dolů k řece pozpátku. Na lavičce s výhledem na hrad potkáváme Němku Susi (poprvé). Je z Lipska, ročník 1988 stejně jako můj syn, a putuje už od 3.března až z Irunu. Vyjádřím jí můj obdiv, než se zvedne a pokračuje v cestě.

               Ve vesnici Soto del Barco hledáme most přes řeku Nalón. Značky nás vedou přes vesnici, sice hezkou, ale když dojdeme k mostu, zjišťujeme, že je na cestě, na kterou jsme přišli před vstupem do obce – Vlado má zase jednou pravdu (bude ji mít skoro pořád), že kdybychom šli po cestě, zkrátili bychom si cestu zhruba na třetinu. Ale přinejmenším byla ta vesnička líbezná.

               Za mostem odbočujeme z oficiálního chodníku ve směru na San Estéban. Protože v plánované destinaci Muros de Nalón bychom neměli kde hlavu složit. Cesta vede po asfaltce bez chodníku pro chodce, a tedy mezi projíždějícími auty, což mě vede k rozhodnutí, že zítra určitě nepůjdeme touhle cestou zpět do Muros de Nalón, ale vydáme se alternativní cestou po pobřeží. Za strategické plánování jsem zodpovědný ještě pořád ještě já. Bude to šťastné rozhodnutí.

               Jeden z ukazovatelů u cesty udává, že do Compostely máme ještě 304 kilometrů.

               Dojdeme do kouzelné vesnice San Estéban de Pravia. Přístav, kde Španělé neváhali oddělit od řeky molem její podstatnou část, aby měli klidné přístaviště. Kdysi se tady nakládalo železo, koleje po vozících a nakládací rampy jsou zachované a udržované, i když jsou už jen turistickou atrakcí. I dva staré jeřáby zdobí přístav, který stojí za prohlídku.

               Dojdeme do baru na návsi a potkáváme v něm Susi (podruhé). Má v plánu pokračovat ještě dnes dál po pobřeží, my už toho máme dost. Přespáváme v San Estéban. Hostel má přitažlivé jméno „Buon Camino“.

Seňora anglicky nemluví. Španělsky to jde ztuha, samozřejmě z mé strany. Od 16 do 18 hodin má seňora siestu, kávu mi ale ještě udělala. Nabízí večeři, menu s polévkou za 20 euro na osobu. To nás až tak neláká. Ve vesnici najdeme restauraci, kde dostaneme skvělou rybu – tresku za 12 Euro a k tomu si dáváme láhev vína.

               Poprvé potkáváme postarší Němku nevalného vzhledu, která rovněž putuje sama (je zajímavé, že jsme potkali – s dvěma výjimkami – skoro samé poutníky, kteří putovali sami. Ta Němka ovšem má kondici, o které se nám nesní. O tom nás ještě v následujících dnech přesvědčí. Z mně nepochopitelných důvodů s námi hovoří anglicky, i když se ji snažím převést do němčiny. Nakonec to vzdávám a přizpůsobuji se jí. Když anglicky tak anglicky, ostatně německá angličtina je docela srozumitelná.

               Když se vracíme okolo desáté do hostelu, dole v restauraci je ještě živo. Usnout dokážu jen s pomocí Ivadalu. Možná díky tomuto benzodiazepinu chytnu po probuzení o půl druhé paniku – kde mám mé teleskopické hole? Samozřejmě jsou v k tomu připraveném koši u vchodu. Nic tedy nebrání, abychom zítra pokračovali. Tedy kromě onoho už velmi bolavého palce na pravé noze – octan sice pomohl, ale ještě nevyléčil.