Pouť do Santiaga. Den druhý Gijon – San Martin de Laspra

               Den druhý je i poslední, který jsem dopředu proplánoval. Ráno potkáváme paní domácí, je velmi sympatická, hovořící plynně anglicky, což v nás budí přesvědčení, že to tak bude i nadále. Ochotně zodpoví všechny otázka, například, kde se dostaneme k takzvanému Credencial. To jde průkaz, který dosvědčuje poutníkovi, že cestu prošel. Dávají se do něho razítka z míst ubytování, později se dozvím, že jsou třeba dvě razítka za den, ale to je nutné až na posledních sto kilometrech. Joosova kniha udává kancelář přímo na městské pláži, ovšem tu otvírají sice od 27. března, tedy v den našeho pobytu, ale až ve čtyři odpoledne. Od majitelky se dozvídáme, kde je oficiální turistická kancelář a kde náš průkaz dostaneme.

               Před devátou ráno stepujeme před supermarketem, v devět ho otevřou, konečně se dostaneme k chlebu, odnášíme si ho triumfálně na ubytovnu, kde se konečně můžeme nasnídat. Máme párky, první snídaně je tedy vydatná. Ten chleba ve Španělsku je chřupavý, čerstvý, moc dobrý. Bude hlavním důvodem, proč se nezdaří náš vedlejší cíl putování – ztráta váhy. Protože se žena obávala, že se jí domu vrátí jen kostra, dovolovala mi poslední týden bez řečí i tučné vepřové. Netušili jsme, že španělská kuchyně je nejen chutná, ale i vydatná. Kaloricky bohatá a s oním chlebem se zchudnout opravdu nedá. Možná i to je důvod, proč jsou mladé španělské ženy velmi krásné a elegantní, ale poměrně brzy začnou matrónovatět. A muži si nosili pořádná bříška. Nebylo divu. Co my jsme považovali za oběd, byl jen předkrm, oni si poté dávali ještě hlavní chod.

               Protože máme privilegium, že můžeme opustit ubytování až v jedenáct (později ho už během celého putování mít nebudeme)  můžeme si ještě bez ruksaků na zádech udělat krátkou prohlídku města. Gijonské staré město je na poloostrově s úzkou šíjí, na které stojí socha dona Pelaya jakož i historická hodinová věž (Torre de Reloj).

Tu nechal v roce 1578 postavit král Filip II. jako obrannou věž, na obranu proti pirátům, o dvě stě let později byla její funkce změněna na hodinovou věž a dostala velké hodiny, aby se obyvatelé města mohli orientovat v čase. Polovina poloostrova je zelený park. Tedy myslel jsem si, že je to park, když jsem viděl ony letecké snímky města. Ve skutečnosti to byla dělostřelecká baterie, která chránila přístav. Dokonce hned několik baterií i s kasárnami, zabudovanými do kopce. Dnes slouží opravdu jen jako park, odstranit betonové stavby by bylo zřejmě hodně obtížné. Park je udržovaný a je odtud krásný výhled na oceán, na přístav i na město.

               V jedenáct opouštíme ubytovnu a zastavujeme se v turistické kanceláři, kde nám sympatická hezká mladá dáma vystaví dva průkazy Credencial, opatří je prvním razítkem a popřeje nám s úsměvem „Buon Camino“. To je pozdrav, který budeme slýchat po celé cestě až do Santiaga. Na cestě okolo přístavu narážíme víceméně náhodou na úžasné železniční muzeum.

Historie železniční dopravy je zde vylíčena od svých začátků až do současnosti, vystaveny jsou historické lokomotivy, vagóny i první gijonská tramvaj. Užíváme si toho a pak se vydáváme konečně na autobusové nádraží.

Joos doporučuje cestu z Gijonu do Aviles, dlouhou 25 kilometrů a vedoucí okolo průmyslových čtvrtí a tím pádem naprosto neatraktivní, překlenout autobusem. Kupujeme lístky, je to jednoduché, autobus odjíždí z druhého nástupiště a odváží nás na autobusové nádraží v Aviles. Odteď to teď už musí jít po vlastních. Opouštíme Aviles poté, co jsem si ještě na rozloučenou dal v baru skvělou kávu. U baru Afuegolento za městem máme první dilema, cesta se dělí. Protože mám v plánu přenocovat v herberku San Martín de Laspra a od nové cesta je to zacházka asi půl kilometru, chci jít po staré cestě přes městečko Salines na pobřeží. Pro jistotu se ptám na správnou „dirección“ a skladník, vykládající auto, mi ji ukáže.

               Jenže cesty v Asturii jsou značkovány dost nepořádně. Na rozdíl od Galicie, kde je každých pár stovek a někdy i desítek metrů patník se směrovkou a údajem o vzdálenosti, která ještě chybí do Santiaga, v Asturii si vystačí s prostou žlutou šipkou namalovanou, kde se dá.  Někdy na stěně, někdy na dopravní značce, jindy prostě jen na zemi. Ovšem skoro nikdy nejsou značky na křižovatkách, kde by je člověk čekal nejspíš. Tím je putování sice napínavější, ale ne nutně bezstresové.

               Hned na prvním kopečku se mi nezdá, že bychom měli odbočit z cesty na nedávnými dešti rozmočenou lesní cestičku. Chyba! Pokračujeme po cestě a zhruba po dvou kilometrech je zřejmé i mně, že jsme si zašli. Vlado je nespokojený, protože on na tu cestičku jít chtěl. Výsledkem je zacházka zhruba dva a půl kilometru. Sice se do městečka Salinas dostaneme, ale pořádnou oklikou. Musím, ač nerad, přiznat, že to byla moje chyba. Od toho okamžiku máme s Vladem rozděleny kompetence. Já jsem zodpovědný za strategické plánování cesty, Vlado pak pro akční vedení a rozhodování ad hog na cestě. Ostatně je to on, kdo je zvyklý provázet lidi po Tatrách, a navíc má i appku pro poutníky, kterou můžeme v jeho mobilu aktivovat, když se zase ztratíme. Což bude v Asturii ještě nejednou.

               Zejména při cestě z kopce pořádně bolí palec na pravé noze. Ono je něco jiného běhat v turistických botách po rovině v Grazu a Leibnitzu bez batohu a něco jiného s desetikilovým batohem. Palec naráží na špici boty a bolest stoupá.

               Značkovanou cestu jsme už nenašli, herberk San Martín de Laspra ale ano.

Je to renovovaná budova zřejmě starého kláštera (nebo fary), protože na něj naléhá kostelík, který je ale mimo provoz. Hned vedle je hřbitov, který očividně v provozu je, takže kostelík slouží nejspíš k pohřebním obřadům. Naštěstí právě nikdo neumřel, kostel je zamčený. Herberk provozuje  mladý pár, trošku bohémsky vypadající mladík jménem Germain s přítelkyní. Oba nesmírně milí a ochotní pomáhat a vycházet vstříc. Nabízejí nám za dvě eura na osobu i vyprání a vysušení našeho oblečení. Nabídku přijímáme a dostaneme prádlo zpátky krásně vyprané vysušené a poskládané.

Hostitelé jsou ovšem nekompromisní, co se týká registrace. Jsme noví, musíme tedy stáhnout z dveří herberku QR kód a zaregistrovat se. Se jménem, číslem pasu a důvodem, proč se na cestu vydáváme. Samozřejmě se registrace třikrát zhroutí, než se mi to podaří, ale nakonec jsme zaregistrovaní. Dělám to i za Vláda, protože on je na tom, co se týká QR kódu – ač je to neuvěřitelné – ještě hůř než já. Udávám u mé osoby spirituální důvody pouti, u ateistického Vlada zjišťuji, zda by mu spirituální taky vyhovovalo, nakonec se rozhoduje pro důvody sportovní. To ještě nevíme, že takzvaná „Compostela“, tedy diplom o absolvování cesty, se vydává výhradně poutníkům, kteří putují z důvodů náboženských. Až to o několik dní později zjistím, budu z toho mít pořádné nervy. Dostanu diplom nebo ne? Jsme skutečně sledovaní den ze dne podle čísla pasu a počáteční registrace? Bdí nad námi „Big brother“? Na odpověď si musíme počkat do Santiaga.

U herberku San Martín de Laspra se jedná se o takzvané „Spendenherberge“, čili herberk, založený na dobrovolných darech. K tomu se podává i večeře. Večeře má být o půl osmé, jenže já jsem se dočetl, že z kopečku nad mořem asi půl kilometru od herberku je nádherný západ slunce. Mezitím doráží do herberku i mladý Estonec. Na tričku má nápis „Ironman“ a běží rychlostí 30–40 kilometrů za den až z Irunu. Jak se později ukáže, ten nápis Ironman je „fake“. Mladý muž organizuje různé akce, mimo jiné i soutěže Ironman, na kterých se ale nezúčastňuje.

               Hostitelé souhlasí s posunem večeře na půl devátou, protože slunce zapadá, jak víme od našeho Araba z Gijonu, deset minut před osmou. Vyrážíme ve třech s Estoncem a přicházíme na krásné místo nad ještě krásnějším mysem pod našima nohama.

Pohledy na útesy, na onen mys s vybudovanou vyhlídkou i na zapadající slunce jsou úchvatné. Je jasno, a proto slunce září naplno, zapadá ale ne nad mořem, což je malé zklamání, ale nad malým pohořím.

A proto i o deset minut dřív. Večeře tedy mohla být taky dřív, máme už pořádný hlad.

               Ale Germain s přítelkyní a třetí hostitelkou asijského vzhledu, která se zřejmě stará o úklid po hostech teď na půl deváté trvají. K jídlu je rýže se zeleninou a chlebem a volským okem a k tomu víno. Jednoduché jídlo, ale naprosto v pořádku. Je to chutné a s chlebem i syté.

               Zjišťujeme, že Estonec mluví i rusky, nemám odvahu se ho zeptat, zda je to jeho mateřská řeč. Kromě toho mluví skoro bez přestání, zdá se, že se ani nepotřebuje nadechovat. Přesto se dozvídáme něco i hostitelích – pokud Estonec právě polyká a pustí je k slovu.  Germain a jeho přítelkyně jsou dobrovolníci, jinak studenti, kteří odpoledne přicházejí do herberku, aby se starali o poutníky. Když hovořím o mých návštěvách Španělska (byl jsem už ve Valencii, Andalusii, Barceloně, Madridu s Toledem i v Murcii) ptá se Germain nenápadně, zda jsem byl na dovolené v Murcii s Vladimírem. Diskrétní otázka s jasným podtextem. Očividně jsme jako dva poutníci mužského pohlaví podezřelí. Odpovídám, že samozřejmě ne, tam jsem byl s manželkou. Zda jsem tím rozptýlil Germainovy temné myšlenky, si nejsem tak úplně jist.

               Germainova přítelkyně, jejíž jméno jsem bohužel zapomněl, mi mezitím zjistila, že v další obci, kde jsme chtěli přespat, totiž v Muros de Nalón, jsou oba herberky ještě zavřené čili tam není žádná možnost přespání. Vytelefonuje pro nás ale ubytování v obci San Estéban. Poprvé máme velké štěstí, o kterém ale ještě nemáme tušení. Cesta nás totiž povede po mnohem krásnějších chodnících, než kdybychom se drželi oficiální cesty. A štěstí je taky, že ten nocleh pro nás rezervovalo ono ochotné děvče. Seňora v našem zítřejším ubytování neumí totiž ani slovo anglicky. Nezapomínejme, že španělština je světová řeč a Španělé jsou si toho vědomi.

               Na plastikové matraci spím špatně, to mě bude provázet po většinu pobytu.