Pouť do Santiaga. Den první – Vídeň – Gijon

               Vstáváme ve 4:40 v mém vídeňském bytu, který sdílím s mým synem. Ten ale se mnou do Santiaga nepůjde. Za partnera jsem si vybral a k spolupráci přesvědčil kamaráda Vladimíra – sám bych si na tu pouť netroufl. Vladimíra už moji čtenáři znají – je to onen mimozemšťan z Vysokých Tater, který se v posledních letech víceméně polidštil a s nímž jsem už prošel skoro celé Alpy – tatranské vrcholy nepočítaje. Samozřejmě si od něj slibuji podporu psychickou i tělesnou.

               Vlado je totiž partner naprosto nekompatibilní.

1. Ráno dlouho spí, zatímco já jsem zvyklý brzy vstávat. On tvrdí, že správný důchodce nevstává před osmou. Ve Španělsku bude mít výhodu, vzhledem že tam mají středoevropský čas ale časový posun o jeden a půl hodiny, vychází tam slunce začátkem dubna až v osm hodin.
2. Je ateista, zatímco já katolík.
3. V politických názorech se nacházíme v odlišných oblastech politického spektra. Což má velkou výhodu, že se o politice tři týdny nesmí mluvit. Neumíte si představit, jak to uklidní.
4. Nepije pivo ani kávu, zatímco já ano. Piva málo kvůli dně, kávy hodně. Víno chválabohu pije.
5. Pije čaj, a to černý, ve velkých množstvích. Já můžu jen čaj zelený – kvůli pálení žáhy – a to v množstvích malých
6. Nejí mořské plody, které já miluju
7. Miluje kofolu, zatímco já piju jen vodu. V tom mám výhodu zase já, ve Španělsku kofola není k dispozici.
8. Nemluví německy, anglicky ani španělsky, zato plynně polsky. S polštinou ve Španělsku neuspěje, já ovšem s němčinou taky ne a s angličtinou taky jen málo. Vyžaduje se španělština.
9. Vytvářejí se mu puchýře na nohách, zatímco já mám modřiny pod nehty na nohou.
10. Má problémy s ramenem, které si poranil při sportu, já s kolenem.

Čili je zřejmé, že se k sobě naprosto nehodíme, skoro bych mohl jít s vlastní manželkou, tam je naše kompatibilita zhruba stejně mizerná – ovšem ta by mi nepomohla s batohem. A na Vlada je spoleh. Když je nejhůř, je vždycky ochotný pomoci, to už mnohokrát prokázal – a tušil jsem, že nejhůř bude.

               Batoh je citlivá záležitost. Velmi se doporučuje, aby jeho hmotnost nepřesahovala 10 procent tělesné váhy, maximum má být deset kilogramů. Přesto se tam musí vejit dost věcí.

1. Spací pytel váží skoro dvě kila. Sice mi můj maďarský poradce řekl, že ho nebudu potřebovat, ovšem on šel camino primitivo. Na severu ho budeme potřebovat hned několikrát.
2. Náhradní boty. Tedy pokud člověk nechce celý den trávit v turistické obuvi. Ta má být rozchozená a vodotěsná a lehká. Pohorky přes kotníky se nedoporučují – velká část cesty vede po asfaltkách.
3. Nepromokavou bundu a návlek na kalhoty.
4. 3 trenýrky a troje ponožky, tři trička, nejlépe Merino, protože se nemusí žehlit
5. Lehký ale teplý svetr
6. Pokrývku hlavy
7. Hygienu s kartáčkem na zuby holicím nářadím a ručníkem, opalovací krém
8. Léky – v mém věku jich potřebuji dost, navíc Voltaren gel, Canesten (plíseň na nohách je vzhledem na společné sprchy jistou věcí) Bepanthen a prášek na spaní
9. Špunty do uší – v herbercích spí někdy i dvacet licí v jedné místnosti a řada z nich chrápe
10. Nůž, lžičku ev. plastikový talíř a baterku
11. Samozřejmě i teleskopické hole a ledvinku na doklady a peněženku

V rámci přípravy jsem se učil asi dva měsíce španělsky – s mizerným výsledkem, ale nakonec to fungovalo, jídlo i ubytování jsem našel – dokonce i záchody. Kromě toho jsem si stáhl překladovou appku ze španělštiny do němčiny a naopak. App na mobilu ke Caminu je taky možné a doporučuje se, tu měl k dispozici Vlado. Nesl jsem si s sebou knihu německého autora Raimunda Joose s podrobným popisem cesty a s tipy na ubytování a na stravování. Měla se bohatě vyplatit.

               Před bytem na nás čeká taxík, který nás doveze na letiště. Řídí ho mladá sympatická dáma. Cesta tedy začíná pozitivně. Beru to jako dobré znamení. Letadlo odlétá směr Madrid v 7:05, společnost Iberia. Přistává v Madridu v 10:05 hodin na terminálu 4. Tuto důležitou skutečnost dost podceňujeme, nemáme představu, jak je madridské letiště veliké a že k terminálům 1-3 se jede taxíkem čtvrt hodiny.

               Původní plán odjet na nádraží Chamartin metrem nám maří zaměstnanec, kterého prosíme o pomoc při zakoupení jízdenky – ay na nás mluví jen španělsky. Odkazuje nás na vlak linka C1 (Cercanías), který je mnohem rychlejší. To je pravda, jsme na nádraží za 15 minut a byli bychom dokonce stihli vlak do Gijonu v 11:23, jsme na nádraží deset minut před jeho odjezdem. Ovšem mám lístky na další vlak v 14:59. Co s časem? Ještě počítáme čas na hodiny a na minuty. Pouť vás naučí počítat čas na dny, všechno se zpomalí, cíle se zjednoduší. Najít nocleh a sehnat něco k jídlu. Zatím ještě tak daleko nejsme. Máme hlad a jsme nervózní.

App hlásí, že všechny restaurace v okolí jsou zavřené a otvírají nejdřív v jednu. Čekáme na lavičce před nádražím, než se app umoudří a oznámí že pivnice Pepe má přece jen otevřeno. Jdeme se tam tedy najíst. Seznamuji se se španělskou kuchyní, první kontakt s ní představuje jelítko s rýží, experiment se vydařil, chutnalo. Vlado zůstal konzervativně u kuřecích křidélek.

               V 14:59 odjíždíme rychlovlakem ve směru na Gijon.

Bezpečnostní kontroly jako na letišti, batoh musí přes rentgen, na rozdíl od letadla ale naše nožíky, ukryté v ruksaku, nevadí. Jízda je úžasná, vlak dosahuje rychlosti až 300 km/hod.

Žádné klepání kolejí, naprosto tichý chod. Tunely o několika kilometrech délky, v podstatě jsou všechna pohoří na cestě podkopána dlouhými tunely, i velké pohoří La Mancha. Proto vlak zvládne 350 km do Gijonu za tři hodiny. Informace na displeji ve všech pěti jazycích španělského království (kastilštině, katalánštině, valencijštině, galicijštině a baskičtině) angličtině a francouzštině, ne ale v němčině.

               Hory mají bílé vrcholy. Poslední dny ve Španělsku velmi silně pršelo a na horách sněžilo. Okolo Madridu ve směru na východ byly záplavy, postiženo bylo i Baskicko a Asturie, tedy země, kam jedeme. Ovšem máme štěstí – ne naposledy V pondělí deště ustaly, uvidíme ještě vzedmuté řeky a potoky, ale bude na nás svítit sluníčko.

               V Gijonu jsme v 18:42. Zapínáme Google maps, abychom našli cestu k apartmánu, který jsem internetem objednal. Jmenuje se Boogalow, je přímo nad městskou pláží v centru města a je skvělý. I jeho majitelka. Kontakt s ní je bezproblémový, ve dvě hodiny přesně podle jejího slibu dostáváme SMS s informacemi ohledně check-inu. Přesto, že jsme zatím komunikovali v angličtině, dostávám podrobné informace v němčině. Žasnu.

               Máme dvojlůžkový pokoj. Sprcha a záchod jsou společné, společenská místnost, velmi dobře vybavená kuchyně. V kuchyni Arab, který čeká nad mísou hranolků na západ slunce – je Ramadán. Slunce zapadá ve Španělsku až deset minut před osmou. Mělo by mi ho být skoro líto, ale není. Ostatně on sám říká, že moc jíst nepotřebuje, že raději kouří. Vypadá podle toho. Přišel z Alžírska, španělsky skoro neumí, mluví francouzsky, což zase neumím já. Spí ve společenské místnosti, očividně pomáhá přestýlat postele a prát prádlo a může zato v hostelu přespat.

               Hostel je skvělý, to oceníme o to víc v následujících dnech, kdy to z daleka nebude tak luxusní a pohodlné. Výhled přímo na pláž.

               V kuchyni jsou dva hosté, oba dva Němci. Mladý chlapec z Lipska, který je v Gijonu na nějakém studijním pobytu a jedna poutnice, která se rozhodla cestu do Santiaga v Gijonu vzdát. Deště posledních dní jí daly natolik zabrat, že už nemůže dál. Příliš nás to nepovzbuzuje.

               Snažím se zavolat herberk, kde máme spát příští noc San Martín de Laspra. Nikdo nezdvihá. To mě naplňuje neklidem, co když ještě nemá otevřeno? Je přece jen teprve březen! Na nástěnce v hostelu ale najdu odkaz na tento herberk se zcela jiným číslem. Volím ho a tentokrát mám úspěch. Herberk je otevřený. Rezervujeme si přenocování. Důvod se dozvím zítra. Hospitalero José, kterému ono číslo patřilo, to ze zdravotních důvodů vzdal a je tam nový provozovatel. Moje kniha je z roku 2022, čili chybičky jsou možné.

               Marně hledáme obchod, kde by se dal koupit chleba. Jediný, který v blízkosti nacházíme, chleba nemá. Až zítra zjistíme, že jsme měli supermarket na dohled, ale dívali jsme se špatným směrem.

               Jdeme jíst do města. Okolo zavřeného kostela svatého Petra a sochy Dona Pelaya. Nacházíme italskou restauraci Pizzeria Certicci. Vlado si dává pizzu, já těstoviny s gorgonzolou. K tomu víno, které nám číšnice při placení nezapočítá.

               Všechno začíná podle plánu, a dokonce nad plán. O půl desáté jsme v posteli. Zítra startujeme na trasu do Compostely.