Pouť do Santiaga de Compostela

Jaké jsou důvody stát se poutníkem? Zřejmě hodně rozdílné. Někdo vyráží na pouť s úmyslem očistit svou duši od hříchů, někdo chce modlitbou zlepšit současný svět (který se ovšem vůči takovým snahám projevuje velmi rezistentní.) Někdo se chce jen sportovně vyžít na trase dlouhé několik stovek kilometrů a někdo si chce prostě vychutnat ducha takového putování, jeho atmosféru a flair. Čili vyráží z důvodů spirituálních. To byl nejspíš můj převažující důvod, proč jsem se rozhodl na takovou trasu vydat. Ostatně „spiritus“ – tedy moravskou slivovici – jsem si nesl s sebou. Pro případ, že by bylo nejhůř – a že bylo!

               Ten důvod naší pouti jsme museli zadat hned na začátku, a to pomocí QR kódu!!! Moji čtenáři vědí, jak tuto věc miluji, takže jsem hned na samém začátku pochopil, že i poutničení se digitalizuje a že vás bez QR kódu na trasu vůbec nepustí. Prostě člověk musí být zaregistrovaný v nějakém počítači. Proč, to nevím.

               První bod byl najít si cíl pouti. Protože jsem už v Římě poutní kostely navštívil (ovšem dopravil jsem se tam letadlem) v Jeruzalémě a Betlémě jsem už byl taky (rovněž letadlem), nabízelo se logicky třetí poutní místo a tím je Santiago de Compostela.  Ovšem tam se chodí pěšky.

               Proč má právě Santiago takový kultovní status? Jeruzalém je logicky spojen s působením Ježíše samotného, Řím pak byl působištěm svatého Petra jakožto prvního Ježíšova nástupce a prvního papeže. Santiago se váže k osobě svatého apoštola Jakuba staršího, který údajně christianizoval Hispánii. Tato jeho činnost je velmi sporná. Jakub byl popraven v roce 44 Herodem Agrippou v Jeruzalémě, o jeho činnosti ve Španělsku je první zmínka až v sedmém století a přenos Jakubových pozůstatků do Španělska a poté do Santiaga je popsán až v Usuardovu martýriu, které pochází z roku 865.

               Jakub byl jedním z nejvýznamnějších apoštolů, byl jeden ze tří, který byl svědkem Kristovy úzkosti v Getsemanské zahradě. Markovo evangelium ho označuje za syna Zebedejova a bratra apoštola Jana. Jakub a Jan od Ježíše požadovali „místo po jeho pravici a po jeho levici“, čili privilegované postavení mezi apoštoly, spolu jim pak Ježíš dal jméno Boanerges. To v aramejštině znamená  „synové hromu“, což může svědčit o výbušné povaze. Některé teorie dokonce Jakubovi přisuzují status Ježíšova mladšího bratra, této teorii ovšem protiřečí vehementně katolická církev, protože mezitím přijala dogma doživotního panenství panny Marie. Dogma je pěkná věc a je třeba ji akceptovat, ovšem pokud se na příběh Josefa a Marie díváme nezaujatýma očima jako na sice neobyčejné, ale přece jen lidské manželství, není patrný důvod, proč by Josef se svou mladičkou manželkou nezplodil další děti. Ostatně v Markově evangeliu 3/31se píše: „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup, řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“

               Různé interpretace, že se mělo jednat o bratrance, se opírají jen o zoufalou snahu dokázat přijaté dogma. Že se v hebrejštině bratr a bratranec řeknou stejně je sice možné – ovšem evangelia byla psána v řečtině. Ostatně proč by Ježíšova matka měla za ním přijít s jeho bratranci?

               Ale ať už tak či onak, místo, kde se nacházejí údajné tělesné ostatky Jakuba staršího, syna Zebedejova, se stalo třetím nejvýznamnějším poutním místem křesťanstva, hned po Římě a Jeruzalémě. Důvodů bude zřejmě víc. Určitě tomu nahrává i zeměpisná poloha místa. Jestliže byl Jeruzalém na východě křesťanského světa a Řím v jeho středu, potřebovala víra třetí místo na západě. K tomu se Galicie hodina skvěle.

               Navíc byl Pyrenejský poloostrov místem nejintenzivnější konfrontace křesťanstva s islámem. V roce 711 se Arabové vylodili na místě které dostalo jméno po jejich vojevůdci Tárikovi Ibn Zijádovi.  „Jabal Tariq“ znamená v arabštině „Tarikova hora“ a z toho vzniklo dnešní jméno onoho místa Gibraltar. U Jerez de la Frontera Arabi rozdrtili vojsko posledního vizigótského krále Rodericha a poté obsadili skoro celý poloostrov.

               Právě že skoro. Ta nedůslednost se jim měla v budoucnosti škaredě vymstít. Ale zřejmě je zadržely hory na severu i deštivé počasí, které je tam velmi časté, ale oni na ně z Afriky ani z Arábie nebyli zvyklí, (Asturie bývá i dnes označována za „dešťovou díru“), a tak se na dobývání toho malého zbytečku na severním pobřeží vykašlali. Křesťanům tam zůstalo království Asturské, prvním panovníkem se stal Don Pelayo, později vyhlášený za svatého, kterému se nápor muslimů podařilo s pomocí špatného počasí zastavit.  Proto měli Infanti, tedy korunní španělští princové titul Vévoda Asturijský, něco podobného jako Prince of Walles ve Vleké Británii. Asturie je vnímána jako zárodek současného Španělského království.

               Sto let po arabské invazi v roce 811 byly v Santiagu objeveny tělesné pozůstatky připsané apoštolu Jakubovi. (To jméno dostalo místo až poté, protože Santiago znamená San Diego, tedy svatý Jakub). Král Alfonso II. se ihned chopil příležitosti, vykonal poutní cestu ze svého hlavního města Ovieda do Santiaga, aby se pozůstatkům apoštola poklonil. Nechal tam vybudovat první kostel, který se v průběhu staletí po dalších a dalších stavebních úpravách přeměnil v dnešní gigantickou katedrálu.

               Mělo se to vyplatit. V bitvě u Clavija v roce 844 přispěchal křesťanským vojskům pod vedením krále Ramira I. na pomoc světec osobně na bílém koni s mečem v ruce a pobil 70 000 nevěřících a pomohl tak křesťanům dosáhnout velkého vítězství. O této legendě můžeme pochybovat, protože podle historiků k této bitvě nikdy nedošlo a i ti, kteří nechtějí legendu zpochybňovat, uznávají, že se jednalo v nejlepším případě o šarvátku s několika desítkami padlých.

               Ale to není podstatné. Legenda je důležitější než hnidopišství historiků. Ze Santiaga de Compostela se stalo důležité poutní místo, poutníci obdrželi záhy i své typické artefakty, jako poutnickou hůl a hlavně mušli, která dostala také jméno po svatém Jakubovi – a je ostatně velmi chutná – a drahá. Na trhu v Santiagu se prodávají po stovkách – nejen lastury, ale skutečně mušle ke konzumaci.

               Proto už řadu let stálo Santiago de Compostela na seznamu míst, kam bych se rozhodně chtěl podívat. Když jsem se konečně dočkal důchodu, bylo jasné, že to bude „teď anebo nikdy“, tedy jeden pokus, buď to zdraví vydrží nebo ne. Možných příčin vzdání byla celá řada. Když jsem se zamýšlel nad mým zdravotním stavem, bylo jasné, že ta procházka bude velmi riziková. Jen namátkou vzpomenu mé dvakrát operované levé koleno, chronickou burzitidu v pravé kyčli, zarůstající nehet na palci levé nohy, bolesti v gluteálním svalu následkem zkrácení ischiadického nervu a v neposlední řadě loni vykloubené levé rameno.  Že mě nakonec překvapilo koleno pravé, které vůbec nebylo na seznamu, je jen ironie osudu.

               Když byl určen cíl, nabídla se otázka, kterou cestou se do Santiaga vydat. Těch je spousta. Nejfrekventovanější je Camino Francés, vedoucí vnitrozemím a začínající na francouzské hranici v Saint-Jean Ped de Port. Po této cestě projde ročně až 270 000 poutníků (asi 65 procent celkového počtu), proto je patřičně rozbudovaná svou infrastrukturou a jak jsme se mohli přesvědčit na posledních dvou etapách, kdy se všechny cesty z východu setkávají v městě Arzua, podobá se to spíše masovému turismu než poutničení.

               Původní cesta je „Camino primitivo“. Tu měl absolvovat král Alfons II. na své první pouti k světcovým ostatkům Ta začíná v Oviedu, a projde po ní ročně 20 až 30 000 poutníků. Měří něco přes 300 kilometrů a láká jednak svou historickou hodnotou, jedna rovněž dobře připravenou infrastrukturou. Jako historik bych se zřejmě rozhodl pro tuto cestu, ale odstrašila mě délka etap mezi 25 a 35 kilometry na den, a to nahoru a dolů přes hory. Na takové věci jsem přece jen trošku starý.

               Další cestou je cesta portugalská z Lisabonu (dá se jít ale i z Porta nebo z Bragy, kdy měří už jen něco málo přes 200 kilometrů) Camino Portugués a konečně Camino Inglés z Ferrolu na severním pobřeží Galicie. Ta je nejkratší a měří něco přes 100 kilometrů.

               Rozhodl jsem se pro cestu severní „Camino de la Costa“ nebo taky „Camino del Norte“. Proč? Jednak je nejhezčí, protože vede velkou svou částí okolo pláží Atlantiku a jsou na ní nádherná města a městečka a je nejméně frekventovaná. Projde po ní jen asi jedno procento všech poutníků – čili zachovává si poutnický charakter, kdy po celý den nepotkáte živého člověka. Jak jsem se přesvědčil, byla to správná volba a můžu ji všem mým následníkům (pokud se takoví najdou) doporučit.

               Další bodem je doba, ve které cestu absolvujeme. Rozhodl jsem se pro pozdní jaro, protože letní vedra nejsou k chození po horách a po asfaltových cestách právě příznivá. A navíc je ještě před sezónou čili dá se očekávat, že na cestě bude málo lidí a neměl by být problém s hledáním ubytování. To je ale dvojsečná úvaha. Sice je lidí na cestě skutečně velmi málo (potkali jsme jich za celou cestu až do Arzúy, kde se napojují Camino frances a primitivo, dohromady dvanáct) ovšem některé herberky otvírají až od prvního dubna nebo až od velikonoc. A protože jsem se Velikonoc v Santiagu bál – prý k tomu termínu proudí Španělé ze všech stran (absolvují jen povinných 100 kilometrů) a chtěl jsem se jim vyhnout, vyrazili jsme už 26. března. Při průměrné délce etapy 15 kilometrů by to znamenalo 22-23 dní, tedy bychom měli dorazit těsně před Velikonocemi. Z toho důvodu jsem si ponechal i zbytek dovolené, protože důchodcem jsem se stal oficiálně až 1.dubna 2025.

               Poslední otázkou bylo, kde na cestu nastoupit. Začíná v Irunu v Pyrenejích, což je do Santiaga 832 kilometrů. Prochází čtyřmi španělskými oblastmi Baskickem, Kantábrií, Asturií a Galicií. To je sice lákavé, protože každá s těch oblastí je jiná, má vlastní kulturu (Kantábrie je v podstatě kastilská čili typicky španělská, ostatní mají vlastní specifický charakter – Baskicko a Galicie dokonce i vlastní jazyk). To vše je samozřejmě lákavé, ale co je moc, to je moc. Rozhodl jsem se pro začátek v přímořském městě Gijonu. Jednak je to pěkné město přímo na pobřeží, už dávno jsem se tam chtěl podívat, protože jsem viděl úchvatné letecké fotky tohoto místa a navíc je snadno dostupné. Letadlem do Madridu, pak rychlovlakem do Gijonu (pro ty, kteří si chtějí severní trasu skutečně vychutnat beze zbytku jezdí takový rychlovlak i do Irunu) a odtud pěšky. 347 kilometrů do Santiaga před tamější katedrálu.

               Na to, aby člověk dostal certifikát, že poutnickou cestu zvládl je formálně potřebné ujít posledních 100 kilometrů, vše navíc je dobrovolné.

               Rozhodnutí padlo, vyrazil jsem. Kdo má chuť, ať mě sleduje. Budu referovat v každodenním rytmu. Den po dni až do Compostely. Kdo chce, může tedy prožít moji poutnickou cestu se mnou. A třeba se nechá svést k tomu, aby si ji dal pak i osobně.

               Zítra vyrážíme.

Upozornění pro čtenáře. Aby byla zachována autenticita příběhu, budou články – pokud se nestane něco neočekávaného, so by tomu zabránilo – vycházet v jednodenním rytmu!!!