Akcent

               Akcent modifikuje vaši řeč a dělá ji pro lidi srozumitelnou nebo právě naopak naprosto nesrozumitelnou. Zejména když jste se narodili v jiné zemi, než kde žijete a řeč oné země, kde žijete jste se učili v dospělém věku. Ten cizí přízvuk vám zůstane a odhalí vás kdykoliv a hlavně, když se vám to nejméně hodí. Akcenty jsou různé. Například slovenský se od českého v němčině podstatně liší, zatímco maďarský s českým jsou prý k nerozeznání. Neptejte se mě, proč tomu tak je, neodhalil jsem to a nemám v úmyslu se touto otázkou ještě někdy zabývat.

               Očividně jsou různé akcenty i ve stejné řeči a jinak vyslovuje slovenštinu Záhorák a jinak Východňár, češtinu zase jinak Pražák a jinak Brňák či Ostravák. O rozdílech mezi Vídní, Štýrskem, Tyrolskem nebo dokonce Vorarlbergem raději pomlčím. Pro cizince se pak stává vaše řeč nesrozumitelnou.

               Když jsme se dozvěděli, že na silvestrovské párty v Ománu máme sedět u stolu se šesti Poláky, moje žena zajásala a mínila, že s tím nemá žádný problém. Vzpomněla si zřejmě na naši dovolenou na Islandu, kde se její východoslovenský dialekt ukázal mnohem užitečnější, než moje angličtina. Zatímco já jsem se anglicky s recepční domluvil, žena s ní byla během několika minut jedna duše – recepční byla totiž Polka. A to se na Islandu opakovalo stále znova až jsem frustrovaně kapituloval – ne nadarmo se počet katolíků na Islandu za posledních dvacet let ztrojnásobil.

               Ostatně jsme byli i na polské svatbě a náramně jsme se bavili a neměli jsme žádné problémy s dorozuměním – zejména okolo půlnoci, kdy už hladina alkoholu v krvi vykazovala hodnoty, kdy všichni lidé bratři jsou.

               A pak jsme v Ománu narazili. Manželka spustila na Polku svým nářečím, ta ztuhla a pronesla „The wine ist good.“ Jak jsme později pochopili, byla to jediná anglická věta, kterou ovládala. Žena překvapeně zmlkla, protože nechápala. Později se jí přece jen podařilo zjistit, že Poláci pocházeli ze severovýchodu té rozlehlé země, od Mazurských jezer (odkud mazovská princezna Cimburka importovala do habsburské rodiny onen typický převislý ret). Zřejmě je mazurská polština přece jen jiná než polština krakovská, každopádně komunikace vázla až do půlnoci, a i když se po půlnoci přece jen zlepšila, zůstala převážně na neverbální úrovni.

               Minulého roku jsem byl s mými slovenskými přáteli, tedy s Vladimírem a jeho synem Jurajem na horách v Pinzgau – o tom jsem psal. Protože v Rakousku žiju, mají ke mně slovenští přátelé důvěru, že se dokážu s domorodci domluvit, i když Juraj němčinu taky ovládá, pracoval několik let ve Švýcarsku.

               Když jsme se vraceli první den z túry, všiml jsem si, že hospoda nabízí Pilsner Urquel – jediné pivo, které mi můj internista (a můj žaludek) toleruje. Nadšeně jsme zaujali místa u stolu a poté se objevil číšník podezřelého vzhledu a neurčité národnosti. Nadšeně jsem se ho zeptal „Haben Sie wirklich Pislner Urquel?“

               Podíval se na mně zmateně a pravil – samozřejmě německy, ale budu raději překládat „Co jste říkal?“

               Zarazilo mě to, a tak jsem zopakoval hlasitě a pomalu: „Ptal jsem se, zda máte opravdu Pilsner Urquel.“

               Díval se na mně dále nic neříkajícím pohledem a potom pravil: „Já vám nerozumím. Nerozumím vašemu akcentu.“

               Slovenští kamarádi potlačovali úsměv, pivo objednal Juraj. Tomu číšník překvapivě rozuměl. Moje důvěryhodnost očividně utrpěla šrám, který ale dobře vychlazené pivo ještě dokázalo zahojit.

               Den nato jsme vyrazili na Kitzsteinhorn. Když jsem dorazil k pokladně, objednal jsem tři jízdenky na lanovku. Samozřejmě německy. Paní se na mně podívala a začala mě poučovat – anglicky. Dobře, sice jsem jí rozuměl, ale její nedůvěra k mé němčině mě ranila a kamarády už tentokrát nahlas rozesmála. Prý mám se svou němčinou konečně něco udělat.

               Užívali jsme si krásného dne na Kitzsteinhornu a já jsem dostal nápad, že bychom mohli jít na prohlídku muzea, které je v tunelu mezi vyhlídkou na Grossglockner a restaurací. Čekali jsme na průvodce. Když dorazil, sdělil nám neradostnou zprávu, že prohlídka trvá hodinu a čtvrť. A zeptal se, zda někdo z nás už v tom tunelu byl. Protože jsme tudy už šli, řekl jsem mu, že jsme už tunelem procházeli, ale jednotlivým exponátům jsme se nevěnovali a že si to rádi dáme od něho vysvětlit.

               Podíval se na mě zkoumavě a zeptal se „Sind Sie aus Holland?“

               Zahalme rouškou milosrdenství následující scény. Můžu jen poznamenat, že i když slovenští kamarádi důvěru v mou schopnost se v Rakousku domluvit zcela ztratili, jsou ochotni se mnou vyrazit do rakouských hor i letos.

               Nahoře na kopci či na ledovci, kde člověk mele z posledního, je každému váš akcent srdečně ukradený. Tam jsou všichni kamarádi a když dorazí k vrcholovému kříži pozdraví se „Berg heil“ v nejrůznějších akcentech a nikomu to nevadí. Protože hormony štěstí že člověk zase něco dokázal.

               Omlouvám se mým čtenářům, že se teď na několik týdnů odmlčím. Je to poprvé za oněch 14 let, kdy moji webovou stránku píšu, ale považuji to za nutně potřebné. Hodlám na nějakou dobu vypadnout z civilizace, kde se to hemží Trumpy, Ficy, Orbány, Babiši a podobou svoločí. Až si od tohoto světa dostatečně odpočinu, zase se přihlásím.

I proto jsem na rozloučenou volil tento poněkud jednoduchý příspěvek, chci se rozloučit v dobré náladě.