Možná bude ten článek jen pro opravdu historické fanoušky, ale neodpustím si trošku osvětlit poměry po první světové válce, které vedly k naprosté hospodářské nestabilitě a kterých bylo Československo – i díky restriktivní finanční politice ministra financí Rašína (ale nejen proto) ušetřeno. Zato Rakousko a zejména Německo dostaly této hospodářské katastrofy ochutnat víc než dost, což vedlo později k jejím sympatiím k fašismu a nastolení autoritativních systémů ( v Rakousku klerofašistický nebo jinak řečeno „stavovský stát“ a v Německo nacistickou diktaturu.
Peníze jsou v každém státě „vždycky až na prvním místě“. O peníze jde především, odkdy byly kdysi v dávném starověku vymyšleny. A stabilní stát potřebuje i stabilní spolehlivou měnu. Rakousko – Uherská monarchie měla v tomto ohledu starou a velmi pozitivní tradici.
Reforma Marie Terezie (i když já za ní cítím ruku jejího manžela, finančního génia Františka Štěpána) z roku 1748 zavedla v habsburských zemích takzvaný konvenční tolar.
Ten byl pak díky vídeňské smlouvě s Bavorskem zaveden ve střední Evropě. Z jedné marky stříbra 233,85 gramů se razilo 10 tolarů. Mince vážila 28 gramů a měla čistotu kovu 83,3 procenta (zbytek byl doplněn mědí). Jeden tolar odpovídal stu krejcarů. I krejcary byly raženy částečně ze stříbra, částečně ale i z mědi. Ne podle nominální hodnoty – čest i sedm krejcarů byly raženy ze stříbra třicetikrejcarová mince z mědi.
Že se jednalo o velmi kvalitní a žádanou minci svědčí například i to, že veškerý import stříbra do vzdáleného Ománu se konal jen na základě dovozu těchto mincí. V nově vznikajících Spojených státech amerických byla mince s těmito parametry 6.července 1785 pod jménem americký dolar zavedena jako národní měna a platí tam dodnes.
Tolar se rovnal dvěma zlatým a udržel se až do roku 1858. Tehdy došlo pod tlakem potřeby synchronizovat měnu s nově vznikajícím mocným německým sousedem opět vídeňskými smlouvami k reformě. Měnou byl určen jednotkou měny jeden zlatý – z jedné libry stříbra se razilo 45 zlatých, čistota byla opět oněch 83,5 procenta – šlo tedy jen o sladění měny s německou markou, což mělo usnadnit obchod mezi oběma zeměmi. Měna pod jménem „zlatý“, „gulden“ nebo „forint“ se udržela až do roku 1892, kdy došlo k další reformě a Rakousko přešlo ze zlatého na korunu. Jeden zlatý odpovídal dvěma korunám, až do roku 1900 byly akceptovány obě měny. Jedna koruna měla sto haléřů.
I ona koruna byla velmi kvalitní mincí (i dnes ji sběratelé velmi rádi zařazují do svých sbírek.) Jedna koruna obsahovala 5 gramů 83,5procentního stříbra, Pětikoruna, jako největší stříbrná mince pak byla ražena z 24 gramů stříbra.
Od deseti korun už byly mince zlaté, stokoruna obsahovala jednu unci, tedy 33,875 gramů 90procentního zlata. Dnes se prodává za dva a půl tisíce eur.
Mince byly raženy odděleně v Předlitavsku (Rakousku s českými zeměmi) a Zalitavsku (Uhersku), bankovky byly vydávány centrální bankou společně pro obě části mocnářství. Zajímavým detailem je možná, že na přední – rakouské – straně, byl text psán v němčině, češtině, polštině, rusínštině, italštině, slovinštině, chorvatštině, srbštině a rumunštině, zadní strana – Uherská – obsahovala vedle uherského erbu text pouze v maďarštině – slovenština se tedy na bankovkách nepoužívala.
Po vypuknutí první světové války byly jak Německo, tak Rakousko přinuceny díky obrovským nákladům na válku zlatý standard. Což vedlo k zvýšení objemu oběživa a snížení hodnoty peněz. Pravá katastrofa však vypukla až po válce. Německo a Rakousko patřily k poraženým zemím a byly nuceny platit velké válečné reparace. Ty peníze prostě nebyly k dispozici a tak se roztočily rotačky tiskáren a peníze se tiskly.
Rakousko mělo po první světové válce hned několik obrovských problémů.
- Ony válečné reparace, které mělo platit vítězným mocnostem
- Velký deficit státního rozpočtu. Rakousko a zejména Vídeň bylo vlastně jakýmsi úředním centrem obrovské říše. Pro malý zbytkový rakouský stát byla úřednický aparát naprosto předimenzovaný. Jenže propustit desetitisíce lidí si v oba vě ze sociálních nepokojů nová republika netroufala.
- Subvencování cen potravin ze státního rozpočtu. Zásobování měst, zejména pak Vídně potravinami bylo velmi problematické – zemědělským zázemí bývaly Uhry, stejně jako průmyslovým české země. Toto oboje teď odpadlo, proti rostoucím cenám potravin se vláda snažila působit vydáváním dalších a dalších peněz.
- Snižování zlatých rezerv státu. Rakousko platilo za dovážené zboží, které dřív proudilo mezi zeměmi mocnářství zlatem ze zlatých rezerv centrální banky, i to vedlo k dalšímu znehodnocení měny.
- Spekulace na burze, vedly ke nekontrolovatelným skokům hodnoty peněz, rakouská republika neměla dost finančních rezerv, aby se spekulantům dokázala bránit.
- Zpočátku byla inflace podporována vládou, která si od ní slibovala hospodářské oživení „útěk k hodnotám“ čili nákupu zboží místo spoření – tento efekt byl ale jen velmi krátkodobý.
- Rakušané chápali vznik svého zbytkového státu jen jako přechodné opatření, jejich cílem bylo připojit se k Německu. Sami nepovažovali nový stát za schopný přežití, což vedlo k odlivu kapitálu. Tento pocit měl dlouhé trvání, teprve v sedmdesátých letech dvacátého století díky hospodářským úspěchům vlády Bruna Kreiskeho i úspěchům sportovním, jako vítězství Franze Klammera na olympiádě v Innsbrucku či vítězství rakouského fotbalového národního týmu nad Německem v argentinské Cordobě v roce 1978 se poprvé většina obyvatel území Rakouska necítila být Němci, ale Rakušany.
Ve strachu z toho, že by mohly být strženy do stejné inflační spirály, začaly následnické státy kolkovat (správněji razítkovat) bankovky, které se nacházely na jejich územích. Začalo s tím už v lednu 1919 Království Srbů Chorvatů a Slovinců, tedy pozdější Jugoslávie, v únoru se přidalo Československo. Od března tedy byl „Deutschösterreich“ jak se tehdejší zbytkové Rakousko nazývalo, přinuceno razítkovat své bankovky taky.
Československo zůstalo díky ministrovi Rašínovi dlouho u zlatého standartu, tedy u předválečného měnového systému. To vedlo ovšem k odlivu peněz (zahraniční banky si československé koruny ukládaly jako devizy místo zlata a československý turista byl povinen si peníze, které do ciziny přivezl ihned vyměnit z místní měnu) a k deflaci s nedostatkem hotovosti. Mimochodem vytvoření takzvané „komise na ověřování majetku“ bylo sice z praktického hlediska nesmyslem, vedlo ale k tomu, že obrovská množství peněz válečných spekulantů nepřicházela do oběhu nebo jen velmi pomalu – nikdo nechtěl být příliš vidět, aby k němu ona komise nepřišla. Rašínův nástupce Karel Engliš tedy zlatý standard v roce 1923 ihned opustil, ale pozitivní efekt už nastal, československá měna byla stabilizována a stabilní zůstala, Češi milují svou korunu ještě i dnes a jsou ochotni si za ni připlatit. Jak banky tak pojišťovny jim tahají z kapes peníze za přepočet kurzu vůči Euru, ale to Čechům nevadí, zřejmě si to můžou dovolit. Ostatně jako jediní zůstali u původního rakouského názvu své měny – koruna. Maďaři a Poláci se vrátili ke zlatému (zloty, forint) Jugoslávci zavedli dinár (Slovinci pak zřejmě z nostalgie za starým Rakouskem tolar, Rumuni leva (Češi taky uvažovali, že by se nová měna mohla jmenovat „Lev“) a Rakušáci se nakonec rozhodli pro Schilling – ale o tom dále.
Výsledkem všech těchto faktorů působících po rozpadu mocnářství v roce 1918 bylo, že v srpnu 1922 byl poměr zlaté koruny ke koruně papírové 1: 14 400.
Rekordu dosáhla inflace právě v srpnu 1922, kdy byla 129 procent za měsíc. Německo bylo ostatně postiženo hyperinflací ještě mnohem hůř než Rakousko. Jestliže v říjnu 1921 klesla hodnota marky na setinu předválečného kurzu, v říjnu 1922 to byla už jen tisícina.
V červenci 1923 dosáhla cena jednoho amerického dolaru bilión marek a 15. listopadu 1923 pak rekordního kurzu 4,2 biliony marek za dolar. Z této doby znají filatelisté poštovní známky s nominální hodnotou v stovkách miliard marek.
Problémy této doby popisuje sugestivně ale i vtipně Erich Maria Remarque ve svém románu „Černý obelisk“ Teprve pak byla v Německu zavedena takzvaná „Rentenmark“, zvaná taky „obilní marka“ v kurzu jedna nová marka za jeden bilion marek starých.
V Rakousku nedošlo až k takovému extrému díky kancléři Ignáci Seipelovi. Ten se snažil ze všech sil situaci stabilizovat. 16.září 1920 vstoupilo Rakousko do Společnosti národů. 4.října 1922 pak byly podepsány takzvané „ženevské protokoly“ mezi Rakouskem a Velkou Británií, Francií, Itálií a Československem. Rakousko obdrželo na stabilizaci svého hospodářství kredit ve výši 650 milionů zlatých korun (který pak splácelo až do sedmdesátých let) zato se ale zavázalo jednak skončit s iniciativami vedoucími ke spojení s Německem, bylo tedy přinuceno k samostatnosti. Dále mu byl vnucen stabilizační plán s reformami vedoucími k stabilizaci rozpočtu. Následkem bylo masové propouštění a vzestup nezaměstnanosti – ta mezi válkami v Rakousku dosáhla v roce 1930 až 25 procent a byla jednou z příčin sympatií rakouského obyvatelstva k ideologii jejich rodáka působícího v Německu – Adolfa Hitlera. Příjmy z tabáku a cel byly zálohovány věřitelům. Až do 30.7.1926 dohlížel na dodržování sanačního plánu generální komisař Alfréd Zimmermann z Nizozemí.
Nicméně v důsledku stabilizace měny se Seipel rozhodl provést měnovou reformu. Opustit zdiskreditovanou korunu a zavést novou měnu, volba padla na Schilling.
Ironií osudu odhlasoval rakouský parlament tuto změnu 20. prosince 1924, měsíc po Seipelově rezignaci. Schilling byl zaveden od 1.března 1925 a odpovídal 10 000 korunám. Měl sto grošů čili jeden groš byl 100 korun.
Díky přísné restriktivní měnové politice se stal tvrdou měnou, přezdívalo se mu „alpský dolar“.
Šilink zůstal Rakušanům do „Anschlussu“ v dubnu 1938. Pak byla zavedena říšská marka, která byla Rakušanům vyměněna v pro ně výhodném kurzu 1,5 ku 1. O rok později Hitler k Čechoslovákům tak shovívavý nebyl, tam se měnila marka k československé koruně 1:10 i když byla hodnota československé koruny podstatně vyšší.
K Schillingu se Rakušané vrátili po válce, už ale nebyl ze stříbra, ale z niklu, nicméně se podařilo po počátečních hladových letech ekonomiku i měnu stabilizovat.
Schilling sloužil až do zavedení Eura v roce 1999 – hotovost od roku 2002 (i když byl od 1.července 1976 pevně vázán na německou marku v kurzu 7:1, čili Rakušané se v podstatě vzdali vlastní emisní politiky – Rakousko přistoupilo k EU, jehož bylo Německo zakládajícím členem, až v roce 1995) a Rakušané na něj sentimentálně vzpomínají dodnes – i když si naprostá většina uvědomuje výhody společné evropské měny, které jejich peněženkám přináší.
Schilling byl ale „Erfolggeschichte“ rakouské státnosti.