Hitlerova řeč 27.února 1925 – začátek tragédie 20 století

               V mnichovském Bürgerbräukelleru se právě před sto lety konalo shromáždění u příležitosti znovuzaložení NSDAP čili Národně socialistické německé strany pracujících. V sále dimenzovaném pro 1200 osob se tísnilo na 3000 účastníků. Nebyli zklamáni. Předseda staronové strany Adolf Hitler zde ve své řeči představil strategii, která měla stranu v příštích 8 letech přivést k moci. Prohlásil se vůdcem strany a zakázal jakoukoliv vnitrostranickou opozici.

               Strana NSDAP byla zakázána po neúspěšném puči 8.listopadu 1923. Řada vedoucích osob puče byla odsouzena k odnětí svobody (jeden z hlavních vůdců povstání generál Ludendorff byl ale osvobozen). Tresty nebyly příliš přísné, už proto, že soudce Georg Neithardt byl ideologickým příznivcem pravicových extremistů. Adolf Hitler byl odsouzen k pěti letům pevnostního vězení s možností požádat o podmínečné propuštění už po šesti měsících. Pevnostní vazba byla jakýmsi privilegiem, kterému se těšili vězni, kteří konali ze „šlechetných pohnutek“, takže například byli osvobozeni od povinnosti pracovat.

               Hitler nastoupil do vězení 1.dubna 1924 a po celou dobu se mu dostávalo zvláštního zacházení, řada bachařů s ním totiž sympatizovala. Od června začal na psacím stroji, který dostal k dispozici, pracovat na své knize „Mein Kampf“. Původně se spis jmenoval „4,5 roku boje proti lži, hlouposti a zbabělosti“, do tisku ale šla kniha pod jménem „Mein Kampf“. Hitler neměl ani čas knihu dokončit, protože byl už 20. prosince podmínečně propuštěn. V té době byla v hrubých rysech dokončena první část knihy, druhá, popisující první roky existence NSDAP, byla teprve v začátcích.

               Zákaz NSDAP byl zrušen 16.února 1925 spolu s ukončením výjimečného stavu. To umožnilo rozptýleným funkcionářům někdejší strany svolat shromáždění do sálu pivnice Bürgerbräukeller v Mnichově (budova byla po válce stržena). Adolf Hitler zde pronesl svou řeč k znovuzaložení strany, kdy popsal její program. Znamenalo to opuštění ozbrojeného odporu proti německé republice a mobilizaci za účelem vítězství ve volbách. Moc tedy měla být převzata legální cestou, i když Hitler vyzýval k násilí při prosazování programu strany v každodenním životě. Což bylo vděčně přijato. Řeč naplněná nenávistí a antisemitismem se setkala u zúčastněných s nadšeným souhlasem. Hitler měl ovšem do roku 1927 zákaz vystupovat na veřejných shromážděních, což rozmach strany poněkud brzdilo. Ve volbách v roce 1928 získala strana pouhých 6,4 procenta hlasů. Ovšem politický systém Weimarské republiky byl velmi nestabilní a vyznačoval se fragilními politickými koalicemi, které se často rozpadaly a vynucovaly si časté předčasné volby. Stejně jako v poválečné Itálii nepřečkala ani jedna vláda celou dobu svého mandátu. Byla to nestabilita, která Němce, zvyklé na císařství a v osobě císaře silného vůdce, zaručujícího stabilitu, frustrovala. A hospodářská krize v roce 1929 dala straně křídla. Ve volbách 1930 získali nacisté už 18,3 procenta hlasů a podle pravidla, že v neklidných časech profitují populisté a extremisté se stali nejsilnější politickou stranou v Německu, v červenci 1932 vyhráli volby s 37,3 procenty hlasů a v roce 1933 převzali definitivně moc.

               Weimarská republika byla k extremistům příliš shovívavá. Pod heslem demokracie a tolerance proti násilným metodám NSDAP a jejich ozbrojené pěsti SA nijak nezasahovala. Násilí nacistů se totiž nasměrovalo především proti komunistům, což dokonce přimělo občanské strany centristického a pravicového zaměření k spolupráci s touto stranou. A to vedlo v konečném důsledku k jejich zániku. Po zákazu komunistické a sociálně demokratické strany, který NSDAP v parlamentu s pomocí pravicových občanských stran prosadila, získala mezi mandatáry absolutní většinu a nechala odhlasovat takzvaný „Ermächtinggesetz“, který Hitlerovi umožnil vládnout prostřednictvím vládních dekretů bez souhlasu sněmovny.

               Cesta k největším hrůzám dvacátého století začala tedy právě před sto lety, 27.února 1925.

Pro zájemce, kteří mají trpělivost a žaludek si tuto řeč v mém jistěže neprofesionálním překladu přečíst, přikládám její text. Tak se rodí nenávist, a tak začínají tragédie národů. Právě v dnešní době, po přesně sto letech, začíná být program NSDAP znovu aktualizován a zločiny režimu bagatelizovány. Elon Musk prokazuje opět jednou svoji negramotnost, když Hitlera nazývá komunistou, na druhé straně neváhá zdravit nacistickým pozdravem. Snaží se rozvrátit Evropu, která se pod dojmem hrůz války sjednotila, chce ji zase roztříštit, rozbít a ovládnout. A mohl by mít úspěch. AfD, jejíž podpředseda Höcke se nepokrytě hlásí k Hitlerově ideologii, se ve volbách v Německu stala druhou nejsilnější stranou (v bývalém východním Německu pak úplně nejsilnější – nevyhrála jen v Berlíně, a to díky západní části města) a v Rakousku pohrobci Hitlerovců dokonce volby vyhráli. Viktor Orbán nebo Róbert Fico se zase nepokrytě hlásí k ruské formě klerikálního fašismu. A totéž je slyšet i při shows Donalda Trumpa.

Když člověk slyší výkřiky Donalda Trumpa, Elona Muska, Herberta Kickla nebo Björna Heckeho, je to, jako by slyšel ozvěny onoho legendárního projevu „vůdce“ v mnichovském Bürgerbräukelleru. Je to způsob, jak si získat „masy“.

Mementum tedy nefunguje. Přesto si myslím, že je důležité vědět, s čím máme co do činění. Proto text oné řeči k mému článku přikládám.

Omlouvám se, za určité nepřesnosti v překladu. Měl jsem například problém přeložit slovo, jímž Hitler oslovoval účastníky shromáždění. V originále je to slovo „Volksgenossen“. Genosse znamená soudruh, toto slovo ale dostalo díky komunistům, kteří byli u moci podstatně déle než nacisté, přece jen jiný význam. Volksgenosse je něco jako „lidový soudruh“, čili volněji „soudruh bojující za stejný národ“. Rozhodl jsem se nakonec pro slovo „Krajané“ i když je mi zřejmé, že zdaleka nevystihuje emocionalitu slova „Volksgenosse“. A politika a volby jsou především o emocích. Které dokázal Adolf Hitler, stejně jako Donald Trump vzbuzovat. V zemi, kde se volby nekonají, může diktátor vládnout ukryt ve své kanceláři. Tak to dělal Josef Visarionovič Stalin, tak to dělá Vladimítr Vladimirovič Putin. Ti nepotřebují k lidu hovořit. V tom je jediný podstatný rozdíl mezi showmanem Trumpem a Putinem, který vydává rozkazy k vraždám z příšeří své kanceláře. Podobně to bylo i mezi showmanem Hitlerem a tajemným ukrytým Stalinem, který ke svému lidu promluvil jedinkrát v životě. V zemích, kde se chodí k volbám, jsou emoce potřebné a je třeba je budit jakýmkoliv způsobem. Bohužel to stále funguje. Před sto lety jako i dnes.

Němečtí krajané a krajanky!

Když k vám dnes znovu promlouvám, neděje se tak proto, abych skládal účty za uplynulé časy. Poslední zprávu o naší činnosti jste od nás obdrželi 27. ledna 1924 na tehdejší generální členské schůzi; o období do 8. a 9. listopadu 1923 jsme vám podali zprávu před celou veřejností v procesu.

Dnes před námi stojí jiná otázka: Co by se mělo dít v budoucnosti?!

Otázka, co se má dnes stát, může být nejlépe zodpovězena, když se pokusíme ujasnit, proč naše hnutí kdysi vzniklo. Co bylo tehdy pohnutkou k založení této nové politické strany?

Vraťme se zpět do roku 1918. Německý národ, který stál ještě v létě na vrcholu své moci, se během několika měsíců zhroutil a ležel zcela poražen, zničen a roztříštěn na zemi. Musela se tehdy vnucovat otázka: Je ještě možný nový vzestup z tohoto nejhlubšího utrpení a neštěstí? Každému se tehdy tato otázka vnucovala. Ona v podstatě určovala myšlení i v mozcích těch, kteří pomohli tento pád přivodit. Ve světlých chvilkách museli si i tito lidé klást otázku, zda a kdy Německo znovu povstane. Pak ale museli mít jasno v tom, že německému národu musí být položena osudová otázka, od jejíhož zodpovězení bude záviset řešení bytí a nebytí našeho lidu pro veškerou budoucnost. Tragičnost našeho zhroucení neležela ve vojenské porážce, neležela ani v onom šokujícím míru, ani v utlačování, které poté následovalo, ne v odzbrojení a bezbrannosti, a ne v tom, co pak všechno Německo postihlo, tragičnost byla v tom, že k tomu došlo naší vlastní vinou, jakož i, že miliony Němců to do posledního okamžiku nepochopily. Mnozí to dokonce naopak vítali, statisíce a statisíce nad tou porážkou jásaly, miliony hlásaly odzbrojení a jiní ve všem tom útlaku od nepřítele viděli spravedlivý rozsudek a vykonání spravedlivého trestu. V tom leží tragické neštěstí a děsná pohroma, která nás postihla, že velká část německého lidu ztratila schopnost vnímat neštěstí otčiny.

Vidíte, tím přicházíme k principiální otázce, od jejíhož zodpovězení bude záviset osud německého národa, totiž k otázce: Bude pro Německo ještě možné, masu těch, kteří už nevěří v lid, nýbrž vidí bratra v nepříteli spíš než ve vlastním krajanovi, lišícího se od nich ze stranického nebo ideologického hlediska, sjednotit? Zda se podaří tuto masu přivést zpět do  jednotné národní pospolitosti, protože jinak je německý národ ztracen. Národy mohou zanikat. Je bláznovství se domnívat, že velký národ se 60 nebo 70 miliony je nezničitelný. Zemře, pokud ztratí svůj pud sebezáchovy. A 18 milionů lidí jsou v Německé říši ještě i dnes toho náhledu, že právo našeho lidu v této zemi neleží v jeho zachování nýbrž je na základě nějakých fantastických přestav určováno jinými zájmy.

10 milionů národně uvědomělých stojí proti 18 až 20 milionům protinárodně orientovaných.

10 milionů, kteří jsou připraveni pro národ nasadit vše a zachovat právo vždy a znova v přetrvání národního, proti 18 až 20 milionům jiných, kteří na to zapomínají.  To je právě pohroma německého národa. Dokud tento stav přetrvává a pokračuje, je každá myšlenka na osvobození německého lidu utopií.

A sice proč? Zaprvé, proč jsme vlastně zahynuli? Zhroutili jsme se, protože se ve staré říši každý rok a den páchaly hříchy. Protože byly Říši odmítány prostředky, které potřebovala k svému udržování. Zahynuli jsme, protože se po dlouhý čas při nejsvětějších záležitostech lidu konaly parlamentární manipulace, protože miliony už nebyly ochotny a neměly vůli nasadit i to poslední k zachování existence vlastního lidu, vlastní otčiny, zato byly ochotny obětovat lid i otčinu pro existenci své vlastní strany. Zahynuli jsme, protože naše veliká pacifisticky marxisticky a protinárodně orientovaná většina nedávala státu to, co k svému životu nutně potřeboval.

Zadruhé jsme ze zahraničně politického hlediska zahynuli, protože cizina naše vnitropolitické slabiny příliš dobře znala. Ano, oni poznali Achillovu šlachu Německé říše a věděli příliš dobře, jaké poměry sil v parlamentu vládly. Věděli přesně, že jakákoliv politika aktivní sebezáchovy v této zemi ztroskotá na většině lhostejných, zbabělých a hloupých.

A dnes, stejně jako v roce 1918, je to stále ta stejná otázka. Je možné tento stav změnit nebo ne? V roce 1918 po revoluci se zdál být skoro každý pokus, Nemecko opět pozdvinout, beznadějný. Zahraničně politicky se říše zřítila ze své někdejší výše, vnitropoliticky byla roztříštěná a hospodářsky se skoro celá národní produkce dostala postupně pod kontrolu zahraničních sil. Každý myslící člověk si tehdy musel říci, že pokud bude tento vývoj pokračovat, Německo musí v důsledku tohoto mezinárodního mrtvolného jedu bez možnosti záchrany zahynout. Obrat k lepšímu se nezdál být možný. Bylo nutné si tedy položit otázku, kdo by tuto nadnárodní moc v širokých masách mohl zlomit. Protože proti organizované moci Internacionály, která v Německu skutečně sahala od levého křídla centristických sil až k levému křídlu Marxismu, stála politicky organizovaná jen zcela slabá formace německého měšťanstva. Proč ale nemohly občanské strany v jejich početní slabosti a malosti jakož i při nedostatku vnitřní aktivity a útočného ducha v roce 1918 jakož i později dosáhnout změnu osudu?

Chci vám krátce vysvětlit příčiny.

1. Uznání principu majorátu v parlamentech zajišťuje účinnost principu, podle něhož pouze většina lidí může přivodit obrat věcí. Tuto majoritu ale nemohly občanské strany nikdy získat. Měšťanstvo samo o sobě ji nemá, protože občanstvo se tvoří v první řadě z majetku duchovních a materiálních hodnot, tedy z vlastnictví a inteligence. Obojí je ale na tomto světě přítomno jen u menšiny. Politické hnutí, které se opírá o tyto dva základy, musí zůstat v menšině a tím je v systému, které dává vládu početní většině, předurčeno k bezvýznamnosti.
2. Cesta k moci zůstává občanským stranám i pro veškerou budoucnost uzavřená, protože trpí za hříchy svých otců. Co dřívější generace ve svém vztahu k širokým masám v dlouhých desetiletích spáchaly, je příčinou stále se vracející pomsty.  Dlouhé roky si nikdo nevšímal bídy širokých mas a nestaral se o ně. Příliš dlouho nikdo nepochopil její bezprávnost. Zeptejte se sami sebe, která politická strana se před šedesáti nebo sedmdesáti lety o tyto lidi zajímala? Která strana šla do továren, do dílen a na ulici? Žádné z těchto občanských hnutí. Všechny se širokým masám vyhýbaly a teprve, když se ony samy ze sebe v touze po stejných politických právech začaly organizovat a židovství ve své lstivosti nad nimi převzalo kontrolu, začala pravá strana vnímat, že se začala ve státě tvořit nová moc, nový, čtvrtý stav. Příliš mnoho desetiletí se o tyto naše krajany nikdo nestaral, zůstával jim cizí a ztratil pro ně jakýkoliv instinkt, až na jedné straně stavovská ješitnost a na té druhé třídní šílenství vyhloubily nepřekonatelnou propast, pádem do níž německý lid nakonec musel vytrpět svou záhubu. Protože jako protiklad stavovské ješitnosti přišla na druhé straně organizovaná třídní myšlenka, masy byly plánovitě štvány a sice právě od národa, kterému pravý Bůh vnukl, ne přinést širokým masám požehnání, ale v této mase vidět jen hybatele vlastních výhod. Stejný Žid, který na jedné straně přinesl měšťanstvu ty nejodpornější zvyky jako ranní oběť, ten stejný Žid to byl teď, který na druhé straně masy vybičoval a pobuřoval a každou chybu, která se jednomu přihodila, druhému v tisíckrát zvětšené podobě ukazoval. Byl to ten stejný Žid, který na jedné straně jako kapitalistický tyran doháněl masy k zoufalství, aby na druhé straně toto zoufalství tak dlouho zvyšoval, až masy dozrály k tomu, aby se staly jeho pěstí.

Občanstvu ale chybělo k získání širokých mas ještě něco. A to je to nejdůležitější, proč nemohlo najít cestu k svému lidu. Protože klíč k srdci lidu není prosba ale síla. Tak mu chybí ona moc, která sama o sobě dokáže uchvátit lid, totiž fanatická víra a fanatické přesvědčení, bezohledný boj o ideál a především jedno: Poznání, že když člověk chce dosáhnout něčeho správného, přikazuje mu povinnost, použít k tomu jakýchkoliv prostředků. Občanské strany jsou svým založením klub pacifistů. Tím jim ale chybí nejen útočná síla a chuť k útoku, ale i jakákoliv schopnost útočit. Protože pokud chce někdo změnit daný stav, musí sám zaútočit a ne čekat, až bude sám napaden. To ale byla ta nejtěžší chyba těchto občansky organizovaných politických hnutí. Nikdy sama neútočily, nýbrž byly vždycky šťastné, když nebyly napadány. Nikdy neměly odvahu říct: Tam je náš cíl, tady je náš nepřítel, a proto svrhněme ho a teprve v den, kdy bude pokořen ležet na zemi, zjeví se naše jisté vítězství. Ne, ne. Byli spokojeni už s tím, když při příštích volbách do říšského sněmu osud neudeřil příliš krutě, pokud zachránili tucet mandátů a namlouvali si dokonce ještě, že jejich soupeř třeba v příštích letech sám udělá velké chyby, že se jím lid nasytí a hnutí si ziskem devíti nových mandátů zajistí nanovo ztracený úspěch.

Co byl cíl boje těchto hnutí? Zajisté nemohli sami zaútočit. Byli vázáni svým majetkem a tento bude, jedno zda je materiální nebo duchovní povahy, vždy brzdou chuti k útoku. Ale oni ani nechtěli útočit. Byli „Příliš dobře vychovaní“, byli „nóbl“ Ten odporný zápach, který stoupal se shromáždění mas, se pánům hnusil. Neměli rádi pivní lokály a pociťují ještě i dnes jako bolestivé, když z pivních lokálů vzejde obrat k velkým věcem, ačkoliv by si měli položit otázku, co je vlastně lepší, parlamentní sál nebo hospoda? Jsou prostě příliš nóbl, než aby útočili.

Nakonec ale – nemohou přejít do útoku, protože jsou řízeni stejnou silou, která vede jejich soupeře. Věříte, že někdy nějaké občanské hnutí, v jehož vedení nepřímo skoro vždy stojí Hebrejci, získá sílu zakročit proti levici, tedy v podstatě proti bratrské straně jiné barvy?

Ne, dobrý Bože, ne!

Třesou si rukama a jsou si blízcí, jen při volbách začne boj, ale ne spor, ve kterém by byly napadeny principy, ale jen hašteření o parlamentní křesla. Kdyby existoval klíč, který by jim připadal přibližně spravedlivý, byli by spokojeni a boji by se vyhnuli, pokud by ho přesto nechtěla levice. Ale ona ho chce! Nejdůležitější příčinou, proč měšťanstvo u širokých mas nemůže vyhrát, je, že v jeho politickém programu není žádný nový světonázor. To musíte, moji milí němečtí soudruzi, poznat jako nejdůležitější a nevýznamnější znak.

Neboť když nějaké hnutí dnes bojuje s určitým cílem před očima, pak má toto hnutí i určitý pro vše viditelný záchytný bod – člověk ví, úspěch je tady, když toho cíle dosáhl. Tím ale takový boj nekončí, naopak, pokračuje stále vpřed. Obrana je právě opačná. Je pasivní. Kdo chce a může zde říci, kdy byl zde dosažen cíl? V nejpříznivějším případě, když je pozice zajištěna. A to je rozdíl mezi občanskými a levicovými hnutími. Občanská hnutí bojují o své udržení, levice o vítězství svého programu, za uskutečnění svých cílů. Ten cíl se ale jmenuje: Zničení otčiny, zničení národa, roztříštění národního hospodářství a nastolení mezinárodní židovské finanční hegemonie. V tom ležela slabost politického německého měšťanstva, že proti tomuto brutálnímu cíli zničení všech hodnot, včetně rasy, který má stále protistrana před očima, nedokázala nasadit nic protikladného. Proto byl boj proti marxismu od samého začátku odsouzen k neúspěchu.

Protože v tom musí být každému jasno: Marxismus jako sociální demokracie nebo komunismus může být zničen, jen pokud se mu postaví učení s lepší věrohodností, ale stejnou brutalitou při jeho uskutečňování. Takové učení ovšem může vždy a věčně zakořenit jen v širokých masách.  Musí nasadit nekompromisní bojovníky, kteří jsou připraveni se pro svůj ideál bezvýhradně angažovat. Osobní majetek v širokých masách, ať už v duchovním nebo materiálním smyslu, není tak velký, aby mohl jednotlivce brzdit bojovat pro vzdálený ideál. Široké masy jdou vpřed a jsou ochotny přinášet oběti. Proto jsou všechna hnutí na zeměkouli, která v nich nejsou zakořeněna, odsouzena k neúspěchu. Naopak každé hnutí, které vstoupí mezi tyto spodní vrstvy, shromažďuje je, organizuje a vede v boji, může zvítězit a taky zvítězí. To Žid pochopil, a proto se stal organizátorem nejširších mas, proto šel, i když se mu každá praktická práce hnusí, do továren a lhal a lhal. A tak se mu podařilo, tomu virtuóznímu mistrovi lhaní, vydávat se za dobrodince této masy, shromáždit ji, vcítit se do jejích přání a dát jí do výhledu splnění každého takového přání, aby tím spojil milionová vojska drsných pěstí, kterým jeho inteligence dala vedení. Co měšťanstvo zanedbalo, poznal Žid nejgeniálněji. Pochopil, že svět zničující ideje mohou být provedeny, když se jejich nositeli stanou miliony ze spodních vrstev a šikovně a plánovitě uvedl tyto myšlenky do skutečnosti. Organizoval nespočetné dělníky a vytvořil z nich obrovskou masu, aby s jejich pomocí zničil páteř národního státu, zničit národní hospodářství, vymazat rasové základy a vytvořit moc své diktatury. Teď se ptám: Věříte, že tento vývoj může být změněn jen náhodou nebo jste taky přesvědčeni o tom, že, když člověk vidí přicházející zánik, má právo a povinnost, od jednotlivce vyžadovat, aby se proti tomu postavil a kladl ze všech sil odpor a konečně sám přešel do protiútoku?

To jsme měli na mysli, když jsme zakládali Německou národně socialistickou stranu. Cíl byl tehdy jasný a jednoduchý. Boj s mocí ďábla, který Německo uvrhl do této bídy. Boj proti marxismu a duchovním vůdcům tohoto světového moru a nákazy, Židům. Boj ne podle měšťanského vzoru, „opatrně“, aby to nebolelo. Ne, a ještě jednou ne! Když jsme se spojili v tomto novém hnutí, bylo nám jasné, že v tomto zápase jsou jen dvě možnosti, buď půjde nepřítel přes naše mrtvoly nebo my přes jeho. Boj proti světovému moru se nedá zajistit ziskem několika parlamentních mandátů, nýbrž je zajištěn teprve tehdy, když bude na poslední dílně a na poslední továrně viset hákový kříž a poslední sovětská hvězda zahalena nebo nezahalena zmizí.

 Tím nám bylo jasné, jak musíme naše hnutí od prvního dne nastavit: Boj se musí vést, aby ho široké masy pochopily, vždy proti dvěma věcem, proti určité věci a proti osobě, která ji symbolizuje. Vzpomeňte si na velkou, geniální propagandistickou anglickou přípravu války proti nám. Proti komu bojovala Anglie? Proti německému císaři jako osobě a militarismu jako věci. Proti komu bojuje židovství se svou marxistickou mocí? Proti měšťanstvu jako osobě a proti kapitalismu jako věci. Proti komu ale má bojovat naše hnutí? Proti Židům jako osobě a marxismu jako jeho věci. K tomu byla ale potřebná určitá základní nastavení:

Zaprvé, z praktických důvodů nejostřejší koncentrace veškerých sil hnutí na jediný cíl. Když chceme dosáhnout velkého rozhodnutí, musíme vlastnit masy. Jenže tyto masy jsou nekonečně rozdílné. Každý jednotlivec vlastní určité názory, má určité schopnosti, určitý temperament, určitý charakter, určité věci má zvlášť rád a k jiným má odpor. Je těžké nastavit společný cíl už jen pro 10 000 lidí, ale je ještě těžší nastavit pro ně cíl, který se skládá ze 16 nebo 20 jednotlivých cílů. Představte si malou skupinu a řekněte jí: Bojujeme proti Židům a marxistům a ona vás bude následovat. Postavte druhý cíl s vysvětlením: Bojujeme i proti tomuto a už se jeden nebo druhý oddělí a odpoví: K tomu se nepřipojím. Postavte k tomu ještě třetí cíl a opět se jeden nebo druhý stáhne, stejně tak při čtvrtém cíli a tak dále. Máte-li ale 20 cílů, které je třeba zdolat, pak zůstane možná pět lidí, kteří se všemi dvaceti souhlasí. Proto je prakticky potřebné, nastavit jen jeden cíl a na tento jeden cíl sjednotit největší možnou masu lidí, sjednocených a odhodlaných k útoku.

Zadruhé je psychologicky nesprávné, nastavit více bojových cílů. Člověk má sklon k tomu, že pátrá u všeho po příčinách. A právě náš německý lid, protože se dusí v šílenství objektivity, je vždy připraven se ptát: „Mám právo, toto dělat?“ „Nemá protivník víc pravdy než já?“ Představte dnešním Němcům deset nepřátel jako jejich cíl a ze sta Němců se bude devadesát ptát: „Je všech těch deset opravdu v neprávu a my jediní máme pravdu? Postavte dvacet cílů a ta otázka bude trápit ještě víc lidí. Ti všichni jsou v neprávu a my jediní v právu? Protože náš lid měří vždy jen podle práv jiných, a ne podle vlastního práva sebezáchovy. V té míře, kdy se snažíte nastavit stále více cílů, klesá důvěra a víra jednotlivce a tím padá ten nejpevnější fundament, který člověk může mít, totiž přesvědčení, že skutečně bojuje za správnou věc. Ale právě o to jde. Lidé a národy musí, když chtějí skutečně silně působit, podržet přesvědčení, že bojují za věc, která je právně plně podložená. Proto je ale potřebné, nastavit jen málo cílů války a zvolit jen jednoho nepřítele, aby všichni viděli: Ten je vším vinen!

To chápali spojenci mistrně. Nevysvětlovali, bojujeme proti Německu, Rakousku, proti Bulharsku, Turecku a tak dále. Ne, naopak, stále jen vždy zdůrazňovali: „Bojujeme proti císaři a militarismu“. Jedno, zda bojovali v Mezopotámii nebo v Rusku, ve Francii nebo v Srbsku nebo někde jinde, to bylo zcela jedno: Císař a Militarismus. Přivedli tak 26 států na frontu proti Německu. Pomyslete na to, jaké obrovské posílení pocitů to pro každého jednotlivého Angličana muselo znamenat! Mohl si říct: Můžeme být v neprávu, když bojuje 26 proti jednomu? A naopak náš obyčejný člověk se ptal: „Můžeme být v právu, když proti nám stojí 26? To má být všech těch 26 v neprávu? Ne, věřte mi, z psychologických důvodů je zvlášť u národa jako je náš německý, potřebné ukázat jednoho nepřítele a pochodovat proti jednomu nepříteli. Pokud je to potřebné, dá se pod jedním nepřítelem jich skrýt i více. Odhlédnouc od obou důvodů, které hovoří pro nastavení jednoho cíle, je tu i další. Nejdůležitější z toho je, že tento cíl skutečně obsahuje životně důležitou otázku existence německého národa. Nenechte se zejména dnes oklamat zdánlivými nebezpečími, která jsou vám nejnaléhavěji předkládána. To největší nebezpečí je a zůstane cizí národní jed v našem těle. Všechna ostatní nebezpečí jsou dána časem. Jen toto jediné je ve svých důsledcích věčně přítomné.

Slyšíme teď hodně o nových cílech hnutí a mnozí nevidí pro samé stromy les. Tak si představují, že je skutečně třeba porazit jen 15 nebo 20 protivníků. Chtěl bych vás vyvést z celého toho chaosu různých cílů a jen na jeden okamžik zavést do Berlína podívat se na Friedrichstrasse. Tam uvidíte spousty židovských chlapců ruku v ruce s německými děvčaty. A pak pomyslete, že tím je v jediném okamžiku navždy a nenávratně zničeno každou noc tisíce a tisíce jedinců naší krve. A pak pomyslete na jedno: Mírovou smlouvu je možné porušit. Kompenzace mohou být prohlášeny za neplatné a mohou být odmítnuty, politické strany mohou být odstraněny, ale krev, která je už jednou otrávená, se už nedá změnit, ta zůstane, bytní a sráží nás rok po roce stále hlouběji. Pokud se dnes divíte rozvrácenosti našeho lidu, pak pomyslete na následující: Z rozvráceného německého národa hovoří jen jeho rozvrácená krev. A v tom leží největší nebezpečí, že při pokračování tohoto otravování za deset, dvacet nebo třicet let budeme slabší než dnes, za sto let slabší než za třicet a za dvě stě let bezmocnější než za sto. Jednou pak přijde čas, kdy náš lid ztratí svou kulturní výši a nakonec v důsledku této otravy krve zanikne. Protože vše pěkné, co okolo nás vidíme, je jen výsledek Árijců, jeho ducha a píle a jen to špatné je dědictví Hebrejců. Tak ale ztrácíme sílu, kterou potřebujeme k pozdějšímu vzepětí nejen v kulturním, ale i ve fyzickém smyslu. Německý národ, pokud tento mor nezvládne, na tento mor zahyne.  Umění všech velkých lidových vůdců spočívalo ve všech časech v tom, že koncentrovali pozornost mas na jednoho nepřítele. Jen tím je možné přinést sugestivní vzepětí bez něhož není žádný velký úspěch možný.

Věřte mi jednu věc: Rozum zde svede jen málo. Více než všechen rozum zde dokáže správný cit. Rozum může člověka podvodně klamat, správný cit ho nikdy neopustí. Ne bez důvodu vidíme v našem hnutí a zde v tomto sále tolik žen, a to v hnutí, které přece bojuje nejmužněji. Vidíte je zde, protože v ženě je cit vládnoucí silou a říká jí správně: Zde jde o budoucnost našich dětí a s tím i o budoucnost našeho Němectví. A pak nevznikne vůbec žádná pochybnost a žádný omyl, když následujícího dne zase nějaká studie nabízí vědecké důkazy pro opak, ne, cit je stabilní, nekolísá a neuhne. Věřte mi, klidně může jistý Dr.Heim mluvit o našich „hysterických ženách“. Žena kdysi přinesla křesťanství do našich zemí a ona bude v konečném důsledku vést naše hnutí k trvalému vítězství. Kde ale chybí, nechybí jen ona jako žena, ale chybí mládí a tím i budoucnost. Buďte přesvědčení: hnutí, v němž je málo žen, má i nejmenší sílu. Proto najdete například v demokratických stranách jen málo „dam“.

Pokud jsme si ale jisti, že hnutí má cíl hodný následování, pak je samozřejmé, že se vše takové myšlence podřídí. To musí být vyjádřeno symbolicky už v názvu. A tak bylo kdysi zvoleno jméno Národně socialistická německá strana pracujících. Národně socialistická, protože tím ztělesňuje nejvyšší cíl hnutí, spojení nejživější národní síly s nejčistším sociálním bytím. Byli jsme přesvědčeni, že srdce mas nemůže být získáno jen oslavnými výkřiky. Musí dospět k přesvědčení, že v očích našeho lidového hnutí je každý viděn jako krajan a soudruh, že nechceme vidět jen rozdělování milodarů, nýbrž chceme vytvořit právo. A že nevidíme budoucnosti našeho lidu v jednostranně narychlo vychované inteligenci, nýbrž ve zdravém lidu samém o sobě. A německá strana pracujících jsme ji nazvali, aby do ní mohl vstoupit každý, kdo se nestydí říct: I já jsem dělník, člověk tvořící. Protože kdo se nenaučil toto slovo vyslovovat s úctou, ten není, při pravém Bohu, dobrý Němec.

A proto jsme zvolili za symbol hákový kříž na bílém poli v červeném pozadí. I tento symbol má náš jediný cíl symbolizovat, hákový kříž je symbolem práce, bílá je znak našeho národního smýšlení a červená je symbolem naší pravé sociální myšlenky V kříži se ale má zobrazit i další smysl, totiž duch, který sám znamená práci na tomto světě, duch idealismu árijského vnímání, a ne duch Židů. Je to také znamení, ve kterém my proti tomuto světovému moru a světové otravě bojujeme. Z toho ale vychází i náš vztah k parlamentům. Tehdy jsme parlament odmítli. Proč? Mladé hnutí    nechtělo vychovávat parlamentáře, mnohem spíš bojovníky. Tehdy bylo přesvědčeno, že bylo příliš brzo vstupovat do takových míst. To, co nás dnes trápí, potřebuje řečníky, agitátory a apoštoly, kteří vyjdou ven k masám, aby tam rozšířili nové učení, aby se pokusili masy strhnout, organizovat je a získávat tak stále nové buňky k posílení a zvětšení hnutí. 

Program strany by měl být jen logickým doplněním této tendence. Hvězda, za kterou půjdeme, by nám neměla vnucovat otázku: Co chceš zítra nebo pozítří, nýbrž vedení strany by mělo určit ideje dopředu na dlouhá desetiletí. Ideje, které jsou samy o sobě etické, nesmrtelné a nezanikající a které budou lidem stabilně svítit ještě ve vzdálených budoucích stoletích. Nositelé těchto idejí musí být konkrétní osoby. Už tehdy jsme byli přesvědčeni, že boj proti Židovství směřuje nejen proti samotné rase, nýbrž proti jejímu živému působení na osoby. Právě proto ale dáváme důraz místo na židovskou myšlenku vlády většiny, na víru v hodnotu jednotlivé osobnosti. Tak kdysi začalo hnutí svou práci. Chtělo napravit, co zanedbaly naše občanské strany.  Především ale chtělo vstoupit mezi masy a tam se starat o rozšíření pravého národního ducha. Zda se mu to podařilo, víte sami. Začali jsme z ničeho a o čtyři a půl roku později bylo jméno hnutí subjektem všech debat. Od té doby ho poznal celý svět. A pak přišel onen smutný den, který taky všichni znáte.

Ten hořký den, ve kterém šli poprvé lidé pro mladé hnutí do záhuby, aby dokázali svou ochotu oběti. Hnutí samotné bylo pak zakázáno, jeho organizace zrušena a jednotlivci se jen namáhavě pokoušeli pracovat dále a mnozí a mnozí skončili ve vězeních. Přešel rok a hnutí je znovu svobodné. Je znovu svobodné, to znamená že stojíme před volbou obnovit se nebo nechat věci tak jak jsou.

Nedivte se, že pro mě existuje jen jedna cesta. Proč povolávám staré hnutí, starou stranu, znovu k životu? Víte, že zuří zlý, hořký spor. Nepožadujte po mně, abych se v tomto sporu přiklonil na některou stranu. Vidím i dnes v každém soudruhovi jen přívržence společné ideje. Nevidím ani dnes přede mnou jednotlivce, nýbrž vidím přede mnou velkou myšlenku a kdybych o ní někdy zapochyboval, pak stačí, abych zavřel oči a přede mnou vyvstane obraz oné hodiny, ve které byly tisíce připraveny, pro tuto myšlenku, pokud by to bylo nutné, jít na smrt.

Nevěřte, že jsem tuto myšlenku někdy opustil. Ona je mou neotřesitelnou hvězdou, teď a navždy. Každý jednotlivec ale, o kterém věřím, že přijal třeba jen částečku této myšlenky, je v mých očích bratr a patří opět sem do starých řad. A moji úlohu jako vůdce nového hnutí nevidím v tom, měřit, ptát se nebo hrabat se v minulosti. Vidím ji jen jako povinnost, totiž ty, kdo se rozcházejí, zase spojit. To ale nemůžu dělat, protože bych byl strana ve straně.

Proto jsem převzal starý prapor v přesvědčení, že se pod ním znovu všichni shromáždí, kteří pro něj něco cítí. Té staré vlajce se musí znovu podařit, z divokého chaosu, který dnes všude nacházíme, zformovat jediné velké, životaschopné hnutí. Staré vlajce se musí podařit, neochotné vůdce znovu spojit, širokým masám vštípit přesvědčení, že toto hnutí neskončilo, nýbrž že stojí dnes teprve na začátku. A je nutné, právě to dnes činit. Víc než kdy jindy nás volá německý osud: Němci, dávejte pozor a braňte se! Náš lid právě v těchto měsících hloupě dříme. Buď přijde zlé probuzení nebo už nebude vůbec k životu probuzen. Staré strany rychle zanikají. Za co bojují? Za směšné cíle! Jak jsou slabé! Každé rozhodnutí má za důsledek jejich rozpad. Toto má být vedoucí síla německého národa? Jak dlouho může náš lid tento stav trpět? Vím, pro mnohé začíná utrpení teprve, když jde o jejich peněženku.  Věřte mi, i tento čas zase přijde.  Klamný základ našeho dnešního hospodářského života nám znovu zmizí pod nohama a pak budou naše slova snad srozumitelnější než dnes. Naše úloha je ale, již dnes poukázat na to, na co si lidé jednou v příhodnou dobu vzpomenou. Že jsme už v době, kdy ještě oni sami na to nemysleli, prorokovali to, co muselo přijít.

A teď moji milí krajané, přicházím k řadě principiálních bodů. Když jsem včerejšího dne vztyčil vlajku našeho starého hnutí, udělal jsem to v očekávání, že se kolem mě shromáždí všichni, kteří zůstali v srdci národní socialisté. Já si nebudu tu velkou masu samu o sobě za každou cenu namlouvat. Kdysi jsem tomuto mohutnému proudu vyhlásil boj a dlouhý čas jsem plaval proti němu. Tak mi může být i dnes jedno: Kdo nechce přijít do společného tábora, ať zůstane venku. Kdo ale pomýšlí na to, že by mezi nás přišel, tomu řeknu jedno: Spor dnes končí! Nikdo nepůjde proti mně! Nikdo mi neřekne: Já můžu dělat všechno, ale tohle ne, protože pocit viny z toho činu je příliš velký, takže já nikdy a tak dále… Ne, kdo se cítí být osvobozen od každé viny, ten zdvihni jako první kámen, ale pak, příteli, měj odvahu a hoď ho na mne, protože i já jsem dělal chyby, jako každý z vás. Nikdo nemá právo tlouct se do prsou a křičet: Ten je ta hříšná část a já jsem čistý jako anděl. Kdo si myslí toto, nese v sobě velký hřích, ten je namyšlený a nespravedlivý současně. Dnes se hodně hovoří o spojování. První předpoklad pro spojení je ovšem porozumění. První předpoklad pro porozumění je pak smíření. A kdo se není schopen smířit, není v mých očích hoden toho, aby v našem hnutí pracoval.

Nechoďte ke mně se slovy: Ano, já zastávám v zájmu hnutí mé vlastní mínění. Moji pánové, zastupování zájmů hnutí ponechejte mně. Devět měsíců jste měli čas zachovat zájmy hnutí. A já jsem lehal a vstával v mé úzké cele beze spánku, když jsem musel přihlížet, jakým způsobem byly zájmy hnutí zachovávány. Prosím tedy toho, kdo ode dneška chce jít jinou cestou, než kterou já jednotlivci ukazuji a ukazovat chci, aby šel. Nestojím zde, abych proti někomu vznášel žalobu, abych někoho haněl nebo někomu něco tiše předhazoval. Prosím vás o jedno: Přijďte do řad starého hnutí zpět a zapomeňte na všechno, co leží před včerejším dnem. Prosím vás, abyste zvážili, jaké těžké oběti mnozí z našeho hnutí přinesli. Věřím, že kdyby země vydala ty, kteří onoho 9.listopadu padli, stáli by teď vedle mě a volali by k vám: Ano, ani my nechceme tento spor! Nepadli jsme pro jednotlivce, nýbrž pro naši velkou společnou víru a naše společné dílo! Obracím se především na naši německou mládež. Vy nevíte, zda jednoho dne nebudete muset stát tam, kde se bude znovu bojovat o svobodu německé otčiny. Pokud ale jednou ve vašem životě budete musíte nastoupit, pak to nebudete dělat rozpolcení, nýbrž zase pochodovat v sevřených řadách. To dělejte teď v našem hnutí. Obracím se na ženy. Prosím zejména vás, nechejte teď vládnout své city, věrně spravujte cit pro povinnosti, velkou ctnost, která nás povede dál, nenechte ho rozmělnit a nechat zmizet někde ve výlevce. Protože každé slovo, které padne v naší diskusi ve zlém úmyslu, stane se v rukou našich nepřátel zbraní proti každému z nás.

Věřím, že máme symbol, ke kterému se může každý obrátit. Ta stará vlajka teď patnáct měsíců skoro jen odpočívala. Dnes byla znovu vztyčena a každý z vás jí může nově přísahat věrnost: Každý může přijít a znovu se zařadit. A kdo nevěří, že to může udělat, měl by nás opustit. Kdo by ale zamýšlel svůj vstup spojovat s nějakými podmínkami, ten mě nezná. Devět měsíců jsem se zdržoval každého slova, teď ale vedu hnutí já a nikdo mi nebude klást podmínky. Protože když páni přijdou a jeden řekne, kladu si podmínku a druhý, kladu si jinou, pak mám na to jen jednu odpověď: Příteli, počkej nejprve, jaké podmínky kladu já.

Nejsem ochoten nechat si předpisovat podmínky, pokud nesu osobní zodpovědnost. A zodpovědnost za to, co se týká hnutí, nesu opět za vše a beze zbytku.

Tak vás prosím ještě jednou, zanechte všeho, co by vás mohlo rozdělovat a pomyslete, že dnes na vás hledí celé Německo. Shromáždili jsme se teď v tomto sále, okolo 3000 nebo 4000 lidí. Ale z těchto čtyř tisíc musejí být v krátké době dva nebo tři miliony. Tak začne pro hnutí zase nový rok.

Brzy svolám provizorní shromáždění členstva a nechám zvolit vedení. V příštím roce budeme mít první řádné generální shromáždění členů. Prosím vás, až k tomuto bodu zastavte jakoukoliv kritiku, i tu mířenou na mně. Po roce se chceme znovu setkat, pak můžete soudit. Pokud jsem konal správně, pak mě už nehaňte. Pokud jsem jednal nesprávně, pak složím můj úřad do vašich rukou.

Věřím, že vám ale už dnes můžu slíbit, že naše hnutí znova poroste. Věřím na naši starou korouhev. Já sám jsem ji kdysi navrhl a jako první jsem ji nesl a mám teď jen jedno přání. Pokud mě někdy složí svou kosou smrtka, aby ta korouhev byla mým pohřebním rubášem.

A i o vás jsem přesvědčen, že nechcete tuto starou vlajku nechat padnout a ani padnout nechat nemůžete. Časy jsou dnes velmi vážné. Náš lid ještě tancuje, zatímco ve skutečnosti se blíží smrt. Naším úkolem musí být vjet zase do bahna a lidu říct, co mu musí být řečeno. Věřím, že už během jednoho roku můžeme mnohým otevřít oči, Mnohým spadnou šupiny z očí a lidé, kteří nás dnes ještě proklínají, se stanou novými bojovníky v našich řadách. Právě v získání těchto lidí musíte vidět svůj velký úkol.

Zanechte tedy vnitřních sporů, přenechte je jiným, i když tito budou útočit přímo na mě. My se nechceme hádat ani o tom. Co chceme, je jít k masám, abychom je vyvedli ze současného šílenství a znovu je získali do národního ducha, aby jednou přišel den, kdy Německo znovu povstane pod naší zástavou. A toto, ne prospěch naší strany, je nakonec náš cíl. A když odložíme to, co nás rozděluje, můžeme pracovat o to snadněji, protože máme ideál, který nás spojuje, naše společné hodnoty – společnou svatou německou otčinu.