Bitva u Pávie
Jsou bitvy, které změní chod dějin na na celá staletí. Většinou je to při střetnutí velmocí, přičemž jedna z nich tímto střetem na dlouhou dobu ztratí svou sílu a musí uvolnit místo té druhé. Je otázka, jak by se vyvíjely světové dějiny, kdyby střet dvou armád u lombardské Pávie, který se odehrál před 500 lety 24. února 1525 dopadl podle očekávání a znamenal definitivní triumf francouzské moci v Itálii. V podstatě nikdo nic jiného nečekal a šance římského císaře Karla V. na obhájení své svrchovanosti nad severní Itálií, která byla stejně už po celá staletí jen čistě formální byly tak minimální, že by se dnes v sázkové kanceláři pohyboval kurs někde okolo 1:100. Kdo by si tehdy vsadil, mohl se stát boháčem, jenomže tehdy bookmakeři ještě nebyli.
Není každodenní záležitostí, že najde válečné vraždění své zobrazení ve vnitřní výzdobě kostela. V Pávii to tak je, bitva je znázorněna a fresce kostela San Theodoro.
Bitva u Pávie byla vyvrcholením určitého vývoje posledních desetiletí, znamenala definitivní konec francouzské kavalerie jako rozhodující vojenské síly a prosadila definitivně sílu palných zbraní. Středověk v tento den na válečném poli definitivně skončil, začal novověk.
Francouzi od konsolidace vlastního stoletou válkou rozvráceného státu lstivým a bezohledným králem Ludvíkem XI začali hned pokukovat po bohaté Itálii jako lákavé oběti a kořisti. Od konce patnáctého století podnikli několik pokusů Itálii ovládnout, což mělo za následek tvorbu různých protifrancouzských koalic, které se s rozdílnými úspěchy francouzské invazi bránily. V roce 1494 vpadl do Itálie Ludvíkův 24 letý syn Karel. Karel VIII sice nebyl bůhvíjaký rek, byl malý, neduživý a následkem obrny kulhal, o to větší ale byla jeho ctižádost. Vzpomněl si, že v roce 1442 Aragonci vyhnali z Neapole francouzský rod Anjou a rozhodl se tuto křivdu napravit. Propochodoval víceméně bez odporu Itálií a zbavil trůnu král Alfonse II. Jenže pak musel před novou koalicí z Neapole prchat a po cestě mu celá armáda zemřela na zcela novou nemoc – Syfilis, který proto dostal jméno francouzská nebo neapolská nemoc.
Tento neúspěch se pokusil korigoval Karlův nástupce Ludvík XII ale ani on se v Miláně trvale neudržel – navíc se tehdy od Milána oddělila severní část vévodství a hledala ochranu před Francouzi ve švýcarském spříseženstvu – tak vznikl kanton Tessin s Luganem a Locarnem. Ludvíkův syn Fratišek I. vpadl do Milánska hned poté, co svého otce na trůnu následoval tedy v roce 1515 a podařilo se mu ho dobýt. Ovšem už v roce 1521 ho odtud vypudil nový císař Karel V, který se spojil s papežem Lvem X z rodu Medicejských.
Karel s Františkem se utkali i ve volbě nového císaře. Poté, co císař Maximlián, známý jako „poslední rytíř“ v roce 1519 zemřel, ucházel se o uprázdněný trůn jednak jeho vnuk devatenáctiletý Karel a dvaceti pětiletý František. Díky úplatkům, na které Habsburkovi půjčily peníze bankovní domy Fuggerovců a Welserovců z Augsburku, byl zvolen Karel. Ten tak vládl v Německu, Burgundsku i ve Španělsku a Františkovi bylo v tom obklíčení trochu úzko.
Koncem roku uzavřel spojenectví s novým papežem Clemensem VII a benátskou republikou a 26.října vtáhl do Milána. Nepoddalo se mu ale celé vévodství, některá města, jako Pavia, zůstala věrná císaři. 1.listopadu ji Francouzi začali obléhat. Byla to obtížná akce, Pavia platila už v časech Karla Velikého jako nedobytná, proto byla i hlavním městem Langobardského království a bránil ji kontingent 6000 vojáků. Císař musel jednat a poslal Pavii na pomoc armádu pod vedením neapolského vícekrále Charlese de Lanoy.
Taktika obou armád byla naprosto rozdílná. Francouzi stále spoléhali na sílu obrněné těžké jízdy, i když jim po boku stála i pěchota se střelnými zbraněmi. Císařští pak spoléhali na pěchotu ozbrojenou arkebuzami – těžkými puškami, které sice byl těžkopádné, ale jejich koule dokázaly na sto metrů prorazit brnění útočících jezdců. Jejich taktiku kdysi vymyslel dědeček mladého císaře Karla Maximilián. Byla to tak nějak z nouze ctnost. Poté, co se oženil s dědičkou burgundského vévodství Marií, vznesl na tuto zemi nároky i francouzský král Ludvík. Maximilián správně pochopil, že burgundské měšťany naučí dřív střílet než jezdit na koni a vymyslel defenzivní taktiku tercií, kdy střelci z arkebuz nebo mušket pod ochranou pikanýrů s dlouhými píkami ostřelovali útočnou jízdu, jež se marně snažila prorazit přes hroty pík zaražených do země. Tato taktika přinesla Maximiliánovi vítězství a ono burgundské vévodství, ovšem platila jako defenzivní. Tercie byly sice proti útokům jízdy velmi odolné, ale těžkopádné a prakticky neschopné manévrování nebo dokonce útoku.
Taktiku falangy s dlouhými píkami používali Švýcaři. V této formaci byli schopni i zaútočit a dokázali to v roce 1477 u Nancy, kdy ukončili expanzivní plány i život burgundského vévody Karla. Jenže při útocích na tercie složené z pikanýrů a arkebuzníků si vylámali zuby. To pocítili bolestivě v bitvě u Bicoccy v roce 1522 a tato porážka jim ještě seděla v kostech. 3000 Švýcarů se nacházelo ve francouzském vojsku a byli to oni, kdo se z bitvy zachránili – poučeni utekli včas.
Císařská armáda, která dorazila k Pavii byla ovšem v nezáviděníhodné situaci. Císař opět jednou neměl peníze, aby platil svým vojákům žold. To byla jeho chronická slabina a to navzdory tomu, že z Ameriky proudily tuny zlata a stříbra – vždyť jen o čtyři roky dřív v roce 1521 dobyl Cortéz aztécký Tenochtitlan. Ovšem navzdory obrovským množstvím drahých kovů, které v Evropě způsobily nekontrolovatelnou inflaci a prakticky vedly k zániku rytířského stavu, bylo Španělsko stále na hranici platební neschopnosti (ostatně za Karlova syna Filipa muselo Španělsko až třikrát vyhlásit státní bankrot. Toto španělské hospodářství je dodnes důkazem, jak se dá i největší bohatství beze zbytku rozfofrovat, když se hospodaří bez rozumu. Kromě finančním problémů musel Karel zápasit i s rozmáhající se reformací Martina Luthera a právě v letech 1525 a 1526 vypukla selská válka, která zdevastovala celé jižní Německo. Karel měl tedy starostí nad hlavu, Itálie se ale nehodlal vzdát.
Armáda de Lannoye byla tedy špatně placená a hladová a její bojová morálka byla pod psa. Dezerce byly na denním pořádku, Lannoy byl rád, že k Pavii přivedl aspoň 25 000 vojáků. František byl o situaci v nepřátelském vojsku dobře informován. Věděl, že císařští dlouho nevydrží, jejich armáda se spíš dřív než později rozpadne. Zvolil tedy obrannou taktiku a své vojsko stáhl d opevněného tábora u hradu Mirabello.
Lannoy věděl, že je víceméně ztracen. Z naprostého zoufalství se rozhodl na francouzský tábor zaútočit. S tím nemohl počítat skutečně nikdo, kdo se trochu vyznal v tehdejším válečnictví. Císařští zaútočili v noci na 24 února (byl to den 25.narozenin císaře) na francouzský tábor a podařilo se jim prolomit opevnění a vniknout do tábora. Současně zaútočili vojáci pavijské posádky. Framcouzi měli ovšem navzdory překvapení dost času se zformovat. František dostal své jezdce do útočné formace, ale v tom okamžiku na ně zaútočili císařští arkebuzíři a dobyli předhradí Mirabella. Jízda v čele s Františkem zaútočila na císařské pěší útvary, ale bez úspěchu. Proti útokům jízdy byly tercie, jak už jsem psal, velmi odolné. Už tím, že byli Francouzi přinuceni k útoku, vlastně prohráli. Palba decimovala jezdce, 1500 baskických střelců z arkebuz proniklo až do centra francouzského vojska, kde se nacházel sám král. Ve snaze zachránit panovníka, pod nímž byl zastřelen kůň, zahynuli příslušníci nejvyšší francouzské šlechty, velitel jízdy admirál Bonnivet, vévoda Luis II de Trémouille, maršál Thomas de Fox, Jacques II de Chabennes nebo Richard de la Pole. Sám král a s ním celá řada vysokých hodnostářů včetně navarrského krále Jindřicha II upadla do zajetí.
Zatímco ztráty přiznané vítěznou císařskou stranou kolísají od tisíce do 5000 padlých as zraněných, ztráty Francouzů se překvapivě shodují skoro ve všech historických zdrojích. Podle nich padlo 10 000 – 12 000 vojáků a dalších 9000 bylo zraněno nebo zajato. V podstatě tak byla zničena celá francouzská armáda.
Triumf byl o to větší, že byl naprosto nečekaný a změnil taktiku válečnictví na dalších sto let. Jízda sesedla z koní a v armádách budoucnosti hrála jen podpůrnou vedlejší úlohu, hlavně úlohu průzkumu bojišť. Z těžkého brnění se stalo jen dekorativní s prsními pláty a brzy zmizelo zcela – bránilo vojákům v pohybu a před kulkami z arkebuz nebo Mušket stejně nechránilo. Teprve švédský král Karel Gustav dokázal taktiku pěších tercií skládajících se z pikanýrů a mušketýrů změnit a zmodernizovat, což přineslo Švédsku v sedmnáctém století velmocenské postavení, zlomené až porážkou u Poltavy v roce 1709.
František byl Lannoyem dopraven do Madridu, kde byl přinucen v roce 1526 podepsat mírovou smlouvu. Tu sice nedodržel a po své propuštění ihned znovu zahájil válečné akce, ale jeho síla byla nalomena a Itálii už nikdy nedobyl. Nebylo z čeho brát. Ono vycvičit nové desetitisíce jezdců je dlouhodobá záležitost, pokud je vůbec možná. 5 srpna 1529 byl konečně uzavřel mír mezi francouzským králem a císařem Karlem. Byl to takzvaný „dámský mír, protože ho dojednaly v zastoupení obou panovníků, císařovy tety Markéty Rakouské a Františkovy matky Luisy Savojské. Nejhůř dopadl papež Klemens VII. Protože se s Francouzi spojil, stal se Řím cílem plundrujících císařských armád, které se ani po svém epochálním vítězství u Pavie nedočkaly svého žoldu. Nakonec se zoufalí vojáci rozhodli vzít Řím útokem, podařilo se jim hradby města 6.května 1527 překonat a následovalo tzv „Sacco di Roma“, několikatýdenní plenění Říma, které svou brutalitou překonalo i řádění Vandalů v roce 455. Papeži se podařilo díky statečnosti jeho švýcarské gardy (daru Františka I.) utéct před zuřícími žoldnéři (z nichž mnozí byli protestanti a papeže by si tedy rádi vychutnali) do Andělského hradu, kde pak přečkal hrůzy, které díky jeho nerozvážné politice postihly „věčné město.“
Bitva u Pávie měla tedy hned několik revolučních významů.
Rozhodujícím způsobem změnila způsob válčení a válečnou taktiku.
Na dvě stě let přenechala moc v severní Itálii Španělům a po vymření španělských Habsburků Rakušanů, kteří se zde udrželi až do roku 1859, v roce 1849 se zde tedy mohl proslavit slavný český generál Josef Václav Radecký z Radče u Custozy, díky čemuž vznikla slavná melodie Radeckého pochodu.
Francie, sahající po velmocenské pozici v Evropě, byla vržena zpět, znovu začala ohrožovat sousedy na své západní hranici až za Ludvíka XIV a definitivně tuto hranici prolomila až po francouzské revoluci pod vedením císaře Napoleona.