Margaret Thatcher
Událost z 11.února 1975, tedy před padesáti lety, nevypadala na první pohled nijak revolučně a rozhodně se od ní neočekávalo, že změní chod dějin. Pokud se zpráva o volbě nové předsedkyně konzervativní britské strany dostala na přední stránky novin, bylo to spíš proto, že samotný fakt, že v čele jedné z tradičních britských politických stran stála poprvé žena. Takže jsme se nad tím zasmáli a počkáme si, kdy ji její spolustraníci zase odstřelí?
Ti, kdo na něco takového čekali, se měli hrozně zmýlit. Margaret Thatcherová zůstala v čele své strany dlouhých patnáct let a změnila nejen Británii, ale iniciovala i změny na celém světě. Které nás právě svými důsledky dohánějí. Změna sociálního kapitalismu na kapitalismus divoký a egoistický musela logicky vystupňovat společenské napětí, rozevřít nůžky mezi bohatými a chudými, s čím se ovšem počítat nedalo, že do čela nespokojených se postaví právě miliardáři, kteří si koupili veřejná média a obrátí nenávist špatným směrem – proti elitám, tedy proti vzdělaným lidem.
Přičemž právě u vzdělání to začalo. V Británii je vzdělání soukromé a drahé. V podstatě se pohybuje na třech úrovních. Elitní privátní školy pro nejbohatší, soukromé školy pro střední třídu a státní školy pro proletariát. Dostat se z jedné společenské vrstvy do druhé je velmi těžké, protože drahé a sotva si to někdo může dovolit. A když tak za cenu kreditů, které pak splácí po většinu svého výdělečného života. Labouristi, kteří byli po druhé světové válce u moci několik dekád, tuto diferenciaci vzdělání nezrušili. Stejně jako většina politiků ani oni neměli zájem na vzdělaném voličstvu, protože to nevzdělané se lépe manipuluje. Většina Britů měla jen základní vzdělání, ostatně i dnes je jen v Londýně údajně na 600 000 analfabetů.
Ovšem od vzrušeného roku 1968, kdy stály státy západní Evropy, především Francie a Itálie před komunistickým převratem a zachránila je před ním jen sovětská intervence v tehdejším Československu, byl hlavním cílem všech vlád na „Západě“ sociální smír. Což vedlo k udržování zaměstnanosti za každou cenu, zvyšování platů, což rozpalovalo inflaci, státní zadlužení a vedlo k neomezené moci odborů, ochotných kdykoliv z jakékoliv příčiny stávkovat. (Známý je výrok rakouského premiéra Bruna Kreiského, že je mu milejší miliarda dluhu než 10 000 nezaměstnaných) Přičemž odboráři pracovali právě s nevzdělanými a lehce manipulovatelnými vrstvami společnosti. Ovšem takový sociální stát za každou cenu brzdil logicky výkonnost ekonomiky.
Toryové, čili konzervativní britská strana, byla u vlády už v letech 1970 – 1974, moc toho ale nedokázala, ve Spojeném království totiž platil společenský konsenzus, že na veřejný sektor a sociální stát se nasahá, to bylo absolutní tabu. Zklamaní voliči dali tedy ve volbách v roce 1974 hlasy zase labouristům a zklamaní členové konzervativní strany přinutili k abdikaci svého předsedu Edwarda Heatha. Thatcherová, která byla v jeho vládě ministryní pro vzdělání a vědu (tedy právě v oboru, kde byly reformy nejpotřebnější, ale samozřejmě se ani za její éry nekonaly) patřila k při volbě nového předsedy outsiderům, už proto, že byla žena. Podařilo se jí ale zmobilizovat na svou stranu takzvané „poslance ze zadních lavic“, kterých si do té doby nikdo příliš nevšímal – politické boje se odehrávaly v předsednictvu. 11. února pak ve druhém kole volby získala absolutní většinu 146 hlasů. Hned se projevila jako státnice, když svým zástupcem udělala poraženého protikandidáta Wiliama Whitelawa, který se pak stal jedním z jejích nejloajálnějších spolupracovníků – na rozdíl od bývalého předsedy Heatha, který ji ze srdce nenáviděl a dával to najevo při každé příležitosti.
Po pravdě řečeno, Margaret si nikdy nedokázala získat srdce lidí. Její chladný odtažitý způsob jednání dráždil, nesnášela ji ani královna (i když jí udělila při odchodu z funkce řád za zásluhy a v roce 1992 ji povýšila do šlechtického stavu a umožnila jí tak zasedat v horní sněmovně) a nesnášejí ji dodnes intelektuálové a spisovatelé. Ať už v životopisném filmu, kde ji zobrazila Meryl Streepová nebo v seriálu Crown, kde si dal Peter Morgan záležet, a aby herečka hrající Margaret Thatcherovou skutečně působila nesympaticky, jak si to on představoval, nechal ji hrát své tehdejší partnerce Gillian Anderssonové – zvládla to perfektně.
Margaret se narodila 13.října 1925 jako Margaret Hilda Roberts v rodině, kterou by bylo možno zařadit k nižší střední třídě. Otec byl obchodník, matka švadlena, oba členové metodistické církve, přičemž matčin fanatismus ji s dcerou zřejmě odcizil. Margaret se až do konce života nenaučila chovat v „lepší společnosti“, což právě královnu vyvádělo z míry. Ale Margaret neměla potřebu se móresům společenské smetánky přizpůsobovat. Do politiky vstoupila hned po válce, v roce 1950 se poprvé marně pokoušela o zvolení do dolní sněmovny. To se jí podařilo až o pět let později, mezitím ovšem došlo v jejím životě k rozhodující změně – provdala se za o deset let staršího, rozvedeného, ale majetného Denise Thatchera. Jeho peníze jí umožnily vystudovat práva, mezitím v roce 1953 přivedla na svět dvojčata. V roce 1955 už měla úspěch a stala se poslankyní v dolní sněmovně. Pak vedla její cesta už jen vzhůru a 11.února 1975 si ji zoufalí toryové zvolili za předsedkyni. Mysleli si zřejmě, že hůř už stejně být nemůže.
Měla čtyři roky na to, aby se připravila na zápas o moc. Pochopila naprosto přesně, že hlavní kámen pod kolem britské ekonomiky jsou všemocné odbory. Na jejich odporu ztroskotala nejen konzervativní vláda jejího předchůdce Heatha, ale i následující labouristická vláda Jamese Calaghana. Vlna stávek v zimě 1978–1979, zvaná „zima úzkosti“ vedla k tomu, že volby vyhráli konzervativci vedení Thatcherovou. Margaret se stala předsedkyní vlády.
A rozhodla se zem reformovat, a to bez ohledu na ztráty, ať se to Britům líbí nebo nelíbí. Vodu odborům ale zahřívala pomalu, zbavila je moci celkem pěti zákony přijatými postupně během tří jejích mandátů. Také zreorganizovala policii, která dostala pravomoci potlačovat násilné útoky proti „stávkokazům“. Takzvané „stávkové lítací hlídky“ byly totiž ozbrojenou pěstí odborů, skoro jako naše lidové milice. Během prvního mandátu postupovala Thatcherová ještě opatrně, byla ostatně konfrontována s mnoha problémy – problém rebelujícího Severního Irska, hospodářské recese s třemi miliony nezaměstnaných nebo incidentu na iránském vyslanectví v Londýně, které obsadili iráčtí teroristé. Tuto situaci zvládla tím, že povolila použití síly, poprvé ukázala, že se nebojí odvážných rozhodnutí. Přesto byla její popularita v roce 1981 na dně a čelila rebelii ve vlastní straně – pánové už měli ženské vlády dost, přesně tak, jak to od začátku předvídal bulvár. Thatcherová povstání ve straně ustála a pak přišla – jako na zavolání – válka o Falklandské ostrovy – nebo Malvíny, jak jim říkají Argentinci a jak jsme jim během této války museli říkat i my v komunistických zemích.
V Argentině vládla od roku 1976 vojenská junta. Každý diktátor potřebuje válku, aby zakryl své neúspěchy a ospravedlnil tvrdý postup proti svým „poddaným“. Ovšem válku nesmí prohrát. Nemusí ji vyhrát, ale porážka je nepřípustná. Stejně tak ale může vyhraná válka pomoci demokraticky zvolenému vládci. Je nepochybně pravda, že Britové Argentincům dávali nepokrytě naději, že by se ostrovů vzdálených 12 000 kilometrů od Londýna docela rádi vzdali. Už po celá desetiletí zde neinvestovali, podnikatelé odcházeli, nestavěly se silnice a letiště v Port Stanley vybudovali nakonec Argentinci sami. Argentinští generálové došli k závěru, že když ostrovy, o které se s Brity hádali už sto padesát let, obsadí, zmůže se Velká Británie nanejvýš na nějaký protest před radou bezpečnosti spojených národů a pak přijme daný stav. V dubnu 1982 obsadili ostrovy. Čas zvolili správně, na jižní polokouli byl podzim, správně počítali s tím, že než by Britové dopravili do blízkosti Falkland své vojáky, bude už zima a bouřlivé moře bude bránit ve vojenských akcích. Margaret ovšem pochopila svou šanci a hned se jí chopila. Poslala k Falklandským ostrovům flotilu, která dokázala po několikatýdenních bojích ostrovy získat pro Británii zpět. Zahynulo 259 britských vojáků a 777 jich bylo zraněno, ale vítězství přineslo toryům tak velkou popularitu, že pohodlně vyhráli volby v roce 1983. Argentinské generály prohraná válka stála jejich moc a některé i svobodu. Diktátoři prostě svou válku prohrát nesmí, že Vladimíre Vladimiroviči?
Po velkém volebním vítězství v roce 1983 začala Margaret dělat pořádky. Napřed s hornickými odbory. Doly byly hned po válce znárodněny a jako státní podnik vytvářely velkou ekonomickou ztrátu, kterou jim vláda kompenzovala – ročně to dělalo kolo 100 milionů liber. Národní uhelná rada se rozhodla zavřít dvacet nejztrátovějších dolů a horníci vstoupili do stávky. Dost nešikovně v dubnu, kdy potřeba energie klesá, a navíc se vláda dobře připravila. Přesto že se nakonec nefáralo na 131 ze 174 šachet, ke kolapsu nedošlo. A policie zabránila útokům na „stávkokazy“. Boj trval bezmála rok, v té době jezdili zástupci hornických odborů i do Československa, aby si zde stěžovali na zlý kapitalismus. Samozřejmě nám nikdo neřekl, že právě doly byly v Británii obrazem socialistického hospodaření. Když ale zima 1984–1985 proběhla bez nějakých výpadků energie, horníci to vzdali a vrátili se do práce. 5.března 1985 vyhlásily odbory kapitulaci, 30 000 horníků přišlo o práci, neproduktivní doly byly zavřeny. Thatcherová triumfovala. V roce 1986 stejně porazila s pomocí vydavatele Murdocha všemocný odborový svaz tiskařů. Odbory ztratily svou moc a poté i členstvo. Ze 14 milionů v roce 1979 klesl počet členů v roce 1990 na 9 milionů. Pro svou neústupnost si Margaret vysloužila přízvisko „Železná lady“, pod kterým ji známe dodnes. Ostatně stejnou neústupnost ukázala už v roce 1981, kdy ignorovala hladovku severoirských odbojářů s poznámkou, že v sebevraždě nehodlá nikomu bránit. Deset uvězněných včetně iniciátora celé akci Bobbyho Sandse hladem zemřelo a Thatcherovou nepřiměla ke změně názoru ani skutečnost, že někteří z nich byli během hladovky zvoleni poslanci do dolní komory britského parlamentu. Nabízí se otázka, jak by ji mohl hladovkou vydírat Mahátma Gándhí, kdyby byla premiérkou v poválečných časech a zda by Indie nebyla ještě stále britskou.
Thatcherová začala s velkým programem privatizace, během osmdesátých let bylo zprivatizováno 30 velkých státních společností, zaměstnávajících 900 000 lidí. Kapitál získaný privatizací použila vláda na umoření státního dluhu. Rafinované bylo, že předkupní právo na akcie privatizovaných společností měli jejich zaměstnanci a drobní investoři. Tím, že se stali spolumajiteli firem, ve kterých pracovali, zvýšila se zainteresovanost na produktivitě práce.
Problém výroby automobilů vyřešila Margaret svým způsobem. V roce 1979 bylo ve Velké Británii 42 automobilek, které vyráběly neprodejné automobily a v zájmu plné zaměstnanosti na to braly dotace od státu. Zastavení finanční podpory vedlo ke krachu skoro všech výrobců, některé převzali zahraniční investoři, na britský trh vstoupila například Mazda, které zde začala vyrábět. Automobilový průmysl začal zase přinášet zisky na ulici ale zůstaly desetitisíce dělníků z tohoto odvětví. Žádaným suvenýrem byl hrnek na kávu s nápisem „I still hate Thatcher“. Myslím, že to Margaret nevadilo, pokud na to dokonce nebyla hrdá. Vedle historicky nejvyšší nezaměstnanosti tu byly totiž i nepopiratelné hospodářské úspěchy.
Thatcherové se podařilo snížit daně z 37,5 procenta na 25 procent a nejvyšší daňová sazba z investičních příjmů z 94 procent na 40 procent, aniž by zvyšovala státní dluh. Ovšem daň za její reformy byla bolestivá. Aby daňové výpadky kompenzovala, zavedla nakonec takzvanou „Pol tax“, všeobecně zvanou jako „daň z hlavy“, nejprve v roce 1989 ve Skotsku a v roce 1990 i v Anglii. Byl to v podstatě příspěvek na komunální služby, aby je nemusela platit centrální vláda, ale daň vzbudila velmi negativní reakce. Ve Skotsku během jednoho roku „zmizel“ jeden milion lidí, čili 20 procent skotského obyvatelstva. Lidé si měnili byty, přehlašovali adresy, aby nebyli dohledatelní. Popularita konzervativní vlády rychle klesala a dosáhla v roce 1990 30 procent. Popularita premiérky byla ještě nižší. což byl ostatně zajímavý úkaz celé doby jejího vládnutí. To vedlo k vnitrostranickému puči, kdy byla Thatcherová ve vedení strany nahrazena svým odchovancem Johnem Majorem. Důvodů bylo více. Kromě oné daně z hlavy to byl i zápas o přičlenění britské libry k evropskému měnovému systému a hlavně – po jedenácti letech vlády se Thatcherová už okoukala a její spolustraníci si mysleli, že to bez ní dokážou stejně dobře. Thatcherová svůj pád nikdy nestrávila. Majora napadala při každé příležitosti a věrna své protievropské orientaci jezdila po světě a útočila na EU a její instituce. K tomuto odkazu se ostatně hlásí i Václav Klaus a podobní lidé vyznávající „thatcherismus“. Od roku 2000 ji začaly brzdit opakované mozkové příhody, a nakonec i těžká demence. Zemřela 8.dubna 2013.
Jaký tedy je její odkaz? Dosti rozporuplný.
Margaret obětovala zcela sociální stát, odmítla přerozdělování státního bohatství. To mělo za následek úpadek určitých regionů, jako například severovýchodu Anglie okolo města Lincolnu, které se z její politiky nevzpamatovaly dodnes. Vylidnily se, infrastruktura se zde rozpadla, už tam není co řešit. Nezaměstnanost se držela vysoko, veřejné zdravotnictví upadalo vzdělání bylo nadále drahé. Thatcherismus popřel jakoukoliv společenskou solidaritu, podporoval egoismus a obohacování za každou cenu. Miliardáři se množili jako houby po dešti, být „jen multimilionářem“ už nebylo „in“. Londýnská City, která se stala „průmyslem na peníze“ produkovala nové a nové milionáře, kteří skupovali a skupují ještě stále bytové komplexy v Londýně, takže bydlení se pro normálního člověk stává stále nákladnějším bez naděje si byt moci koupit. A Británie se stala vzorem pro celý kapitalistický západ, zejména, když se americkým prezidentem stal v roce 1980 Ronald Reagan, který s Thatcherovou ideové velmi dobře souzněl. Společně zazvonili umíráčkem sociálnímu státu a odstartovali divoký bezohledný kapitalismus, kde jsou jedinou hodnotou úspěchu peníze. A peníze, jak je známo nemají morálku. Společnost, pokud chtěla být úspěšná, se tedy morálních hodnot musela vzdát také.
Hodnocení Margaret Thatcherové historiky se velmi liší. Zatímco konzervativně orientovaní spisovatelé jako Paul Johnson v ní vidí hrdinku a zachránkyni, levicově orientovaní spisovatelé, jako Petr Morgan jí nemůžou přijít na jméno. Její zásluhy o britské hospodářství nikdo víceméně nezpochybňuje, i když byly draze vykoupené. Ale její politické působení uvedlo do pohybu temné proudy ve společnosti, které nakonec po padesáti letech vynesly k finanční a posléze i politické moci kreatury jako Donalda Trumpa, Elona Muska, Petra Thiela nebo Andreje Babiše.
Toho 11.února 1975 se dal do pohybu první kamínek, který měl strhnout lavinu, která zavalila starý svět sociálního smíru. Paradoxně se to stalo v zemi, která si velmi potrpí na tradici a která se už vzdala svého staletého údělu být světovou velmocí.