Málokterý člověk se stal pro národ, ve kterém se narodil, takovým symbolem jako Petr Velký. Každý z ruských vládců má tendenci se s ním srovnávat, zejména pak muži, kteří by vedle něho tělesně vypadali jako trpaslíci. Jak Stalin, tak Putin nedorostli ani na 170 centimetrů. Petr se svou výškou, která je odhadována na něco mezi 201 a 215 centimetry, byl obrem ve své době a by byl jím ještě i dnes. Ovšem své přízvisko „Veliký“ nedostal pro svůj tělesný vzrůst, ale pro svůj politický výkon. 8.února (podle juliánského kalendáře, který se tehdy v Rusku používal 28.ledna) 1725 se jeho životní cesta uzavřela, tedy přesně před třemi sty lety.
Petrova cesta za mocí nebyl snadná. Jeho otec, car Alexej Michajlovič, druhý car z rodu Romanovců zplodil totiž ze dvou manželství celkem 14 dětí a Petr byl z nich nejmladší, tedy čtrnáctý. PO předčasné smrti cara Alexeje (zemřel ve věku 47 let) nastoupil na trůn jeho nejstarší syn a Petrův nevlastní bratr Fjodor. Ten nebyl špatným carem, ale zemřel už v roce 1682 dvacetiletý a bez legitimního následníka, protože jeho jediný syn Ilja zemřel v roce 1681 už deset dní po porodu.
Po smrti Fjodora byl legitimním následníkem jeho mladší bratr Ivan, který byl ale slabomyslný. Vzápětí vypukla válka mezi rodinami manželek cara Alexeje a sice mezi jeho dcerou Sofií (narozenou 1657) a druhou manželkou Natálií Nariškinovou. Boj rozhodla carská garda, takzvaní „Střelci“, kteří už od dob Ivana Hrozného požívali velkou moc. Patriarcha Joachim správně pochopil, že Ivan se k vládě naprosto nehodí a vyhlásil za cara syna Natálie a ted ivanova nevlastního bratra Petra. Poté, co se roznesla zpráva, že rodina Natálie Naryškinové Ivana zavraždila, aby na jeho místo dosadila desetiletého Petra, střelci vnikli do Kremlu a před očima desetiletého chlapce zavraždili dva jeho strýce a jeho vychovatele Matvejeva. Petr do této chvíle střelce nenáviděl a dal jim to při jejich dalším povstání v roce 1698 spočítat.
Nakonec byl díky patriarchovi uzavřen kompromis. Ivan byl vyjmenován carem pod regentstvím jeho starší sestry Sofie Alexejevny a Petr jeho spoluvládcem „druhým carem“.
Ovšem v Kremlu sídlil jen „první car“ Ivan a jeho sestra, který za něj vládla. Petr se svou matkou žil v jakémsi luxusním vyhnanství ve vesnici Preobraženskoje nad Kljazmou. Tento pobyt na něj udělal dojem na celý život, protože v jeho sousedství žili kupci, podnikatelé a řemeslníci z evropského Západu (mezi nimi i předkové dnešního rakouského prezidenta Van den Bellena) a Petr stykem s nimi poznával jiný svět a rozhodl se Rusko změnit reformami, které by ho přiblížily tomuto západnímu způsobu života. A z kamarádů, většinou synů důstojníkl preobraženského pluku, se kterými si hrál pubertující Petr na válku vznikla později skupina jeho pobočníků a vojenských velitelů – jako například syn kaprála pluku Alexandr Danilovič Menšikov, , který se původně živil prodejem pirohů na moskevských trzích a pod Petrem to dotáhl až na knížete a maršála, nebo generalissimus Romodanovski, který pak velel Petrově osobní gardě. Menšikov se měl stát Petrovou pravou rukou a nejvlivnějším ministrem. Schopným, chytrým a nesírně zkorumpovaným – korupce patřila už tehdy v Rusku k nosným pilířům fungování státu. I když byl uznán vinným a odsouzen k obrovské pokutě 700 000 rublů (jedna kráva stála šest rublů), Petr ho nezavrhl a měl pro něj až do konce života slabost.
V roce 1689, tedy ve věku 17 let se Petrovi podařilo uchopit moc. Sofii Alexejevně totiž lezl dospívající konkurent jejího bratra stále víc na nervy a najala 600 střelců, aby Preobraženskoje přepadli a Petra i s matkou zabili. Komplot se ale prozradil, což vedlo k svržení Sofie i jejího ministra Golicyna. Ivan zůstal formálně spolucarem, ale do ničeho nezasahoval. Zemřel v roce 1696, ovšem stačil zplodit pět dcer, z nichž dvě měly hrát v ruských dějinách podstatnou roli. Petr se musel ovšem nejprve prosadit proti své mocichtivé matce. Zejména v jeho prvních letech vlády zasahovala do řízení země a vnutila Petrovi za manželku Jevdokii Lopuchinovou. Ta mu porodila v únoru 1690 syna Alexeje, ale její náboženská ortodoxie lezla Petrovi příliš na nervy a tak manželství bylo nakonec jen čistě formální a nakonec bylo rozvedeno. Ovšem Jevdokia si podržela vliv na syna a naočkovala mu nedůvěru k Petrovým světským reformám a jeho sekulárnímu stylu života, což přerostlo až do nenávisti mezi otcem a synem s tragickými důsledky.
Teprve po smrti Ivana se Petr odhodlal na svou dlouho plánovanou cestu do Západní Evropy. V letech 1697–1698 cestoval „inkognito“ pod jménem Petr Michajlov po Evropě. Zejména se zajímal o stavbu lodí, námořnictví, pravidla obchodu a moderních řemesel. Sám se svou obrovskou postavou pracoval jako kovář nebo v loděnicích při stavbě lodí.
Do Ruska se musel vracet narychlo. Poté, co byl slavnostně přivítán v Praze i Vídni, spěchal do Moskvy, kde opět jednou vypuklo povstání střelců. Jenže stdřelci už neměli v Kremlu a jeho okolí monopol na ozbrojenou sílu. Petrovi přátelé vytvořili gardu, která se jim dokázala postavit. Podle legendy (která není doložena) nechal Petr střílet z děl do střelců, obléhajících Kreml z děl, když se před útokem podle tradice modlili. Prý se sarkastickou poznámkou, že tak je do nebe přijmou snadněji“. Povstání bylo potlačeno, sbor střelců zrušen a stovky z nich byly popraveny. Životopisný film o Petrovi přejal legendu o tom, že když Petrovi jeho syn Alexej vyčítal, že je jednoduché vynést rozsudky smrti a pak jen přihlížet, jak kati sekají odsouzencům hlavy, vstal car ze svého křesla, vzal od jednoho kata sekyru a dal se do krvavé práce osobně. Prostě Petrovi nebylo nic ruského cizí. Protože se Petr domníval – a zřejmě měl i pravdu – že ono povstání podnítila jeho žena Jevdokia, aby na trn dosadila jejich syna Alexeje a zmařila Petrovy reformy, nechal ji Petr zavřít do kláštera
Car se po svém návratu postil energicky do reforem, které narážely všude na odpor – bojarů i lidu. To je právě tak typické pro Rusko, které tiká přesně opačně než zbytek Evropy – tedy poud se Rusko za část Evropy dá považovat. Zatímco v Evropě vznikaly reformy pod tlakem lidových vrstev a panovníci museli svým poddaným ustupovat a reformy přijímat, tedy byl to vývoj zdola nahoru, v Rusku se reformy konaly shora. Car přikázal a lid se podvolil, i když nerad, protože by raději žil sice zaostalým ale nenáročným životem. Petr zreformoval říši, i když i za jeho vlády měla k modernímu státu hodně daleko. Bojaři byli rozděleni do 14 činů, ale nebyli uiž uzavřenou kastou – proto se mezi ně mohl dostat parvenu Menšikov. Městský stav byl rozdělen na tři gildy s autonomní městskou správou, bojarská duma byla nahrazena senátem, který měl poradní hlas ve vládě a dozor nad státní správou a soudnictvím. Říše byla rozdělena na 12 gubernií a ty na 43 provincie, byl zavedeno stálé vojsko a zavedena berní správa – čili začaly se pořádně vybírat daně. Petr zbavil moci i patriarchát, který přeměnil na synod jako nejvyšší úřad říšský pro věci duchovní, tedy udělal z patriarchy podle dobrého byzantského zvyku svého kaplana. Konec byl dob, kdy patriarchové rozhodovali o tom, kdo se stane carem – na což doplatil například reformní car Boris Godunov na začátku sedmnáctého století. Petr působil tak trochu jako později Atatürk v Turecku, rozhodl se udělat u Rusů Evropany, ať se jim to líbilo či nelíbilo. Můžeme rovnou říct, že nelíbilo, ale Petr postupoval s takovou rázností a surovostí, že jim nezbylo, než se podřídit. Jeho reformy šly až tak daleko, že přikázal bojarům holit si fousy či zakázal oblékání do ruských kaftanů.
Ovšem Petrovi byla jasná jedna věc. Rusko zůstane zaostalou asijskou zemí, pokud nezíská přístup k moři. Obchod po zemi byl v té době naprosto neproduktivní, pomalý a nepřinášel zisk. Moře bylo skutečným prostorem, po kterém se dopravovalo zboží a bylo tedy zdrojem bohatství. Jenže v tom byla svízel. Už v roce 1696 se Petr zúčastnil jako „prostý dělostřelec“ dobytí Azova na krymských Tatarech. Využil oslabení ochranné moci Tatarů, totiž Osmanské říše, která se po porážce u Vídně v roce 1683 nedokázala vzpamatovat. Mírem v Karlovicích v roce 1699 získalo Rusko Azov (Poláci pak Podolí a část Ukrajiny), ale nedokázalo ho udržet, vrátil ho Turkům v roce 1711, když už měl zcela jiné priority. I když v roce 1698 založil Petr v ústí řeky Donu první námořní ruskou základnu Taganrog. Už v roce 1691 začal Petr s pomocí zahraničních odborníků stavět ruskou flotilu, ovšem jediným ruským přístavem byl v té době Archangelsk, který v zimě zamrzal.
Petrovo úsilí totiž směřovalo k Baltu. Odtud bylo mnohem blíž k vyspělým západním zemím a v cestě nestály průlivy Bospor a Dardanely, kontrolované nepřátelskými Turky. Jenže na severu stála jiná velmoc a to bylo Švédsko. Od třicetileté války platila švédská armáda za neporazitelnou a Švédsko ovládalo Finsko i území dnešních baltských republik.
Petr se rozhodl prorazit tento kruh a v roce 1700 začal severní válku, která měla trvat 21 let a území Kuronska doslova vylidnila (Riga ztratila například 90 procent svého obyvatelstva. Petr se spojil s Poláky a Dány podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Ovšem na začátku se nezdálo, že by sázka vycházela. Ve Švédsku totiž od roku 1697 vládl mladičký král Karel XII, energický voják a skvělý stratég, nazývaný ne bez příčiny „Lev severu“.
U Narvy utrpělo ruské vojsko o 40 000 vojácích katastrofální porážku od 8000 Švédů. Karel XII. vyřadil Dány a pak dobyl Varšavu a dosadil tam na trůn svého chráněnce Stanislava Leszynského. Petr zůstal proti „lvovi“ sám. Což ovšem neznamenalo, že by se hodlal své myšlenky dobytí Baltu vzdát. Využil zaměstnanosti Švédů v Polsku a porazil jejich vojska 1701 u Erastferu v Livonsku a o rok později u Hummelhofu. 1703 obsadil ústí řeky Něvy a rozhodl se na tomto kusu bažiny postavit nové hlavní město. Petr Moskvu se jejími kláštery a mnichy divotvorci, jurodivými a tradičním způsobem života nenáviděl. V ústí Něvy se rozhodl postavit „Ruské okno do Evropy“. Dodnes převládá ovšem názor, že se mu podařilo pouze postavit kulisy, aby Evropa neviděla skutečné Rusko. To město stavěl doslova na kostech svých poddaných, které na stavbu nahnal, odhaduje se, že zahynuly až tři miliony lidí. On sám na stavbu osobně dohlížel, srub, který si dal postavit a kde v jednoduchých podmínkách bez jakéhokoliv luxusu žil, ukazují v Sankt Petersburgu dodnes. Volba jména je zajímavá. Samozřejmě jedná se o Petrův hrad, jenže Petr zvolil německou podobu názvu města. Stejně tak i námi nazývaný Petrodvorec, kde později vybudoval svůj císařský palác, se jmenuje v originále „Petergof“, čili „Petershof“.
Na Petrohrad (Petrograd) bylo město přejmenováno až v březnu 1917 po únorové revoluci a pádu rodu Romanovců, dlouho mu to ale nevydrželo už v roce 1924 dostalo jméno po právě zemřelém vůdci bolševiků Leninovi. Ruština nebyla tehdy považovaná za jazyk, kterým by mohli vzdělaní lidé mezi sebou komunikovat. Jestliže tedy Petr, který své vzdělání získal především v Německu a v Holandsku zvolil pro svá města německá jména, v komunikaci mezi ruskou šlechtou se v průběhu osmnáctého století zabydlela francouzština. To se změnilo až po napoleonských válkách. Teprve pod dojmem faktu, že je napadli jejich „francouzští bohové“ a hlavně, že tyto „nadlidi“ Rusové dokázali porazit, začala vznikat na začátku devatenáctého století ruská literatura – v poezii položil základy Puškin v próze Turgeněv (mimochodem rozený Ukrajinec).
Mezitím ale severní válka pokračovala: Karel XII vyhnal Rusy z Kuronska a Livonska a rozhodl se s nimi skoncovat – udělal stejně fatální chybu, jako po něm Napoleon či Hitler – podcenil, jak je Rusko obrovské a jak kruté zimy tam panují. Protože jeho hlavním spojencem byl ukrajinský kozácké vůdce Mazepa (Ukrajinci se snažili napravit fatální chybu Bogdana Chmelnického, který Ukrajinu předal v roce 1654 Petrovu Otci Alexejevovi.) netáhl Karel přimo na Moskvu, ale na Ukrajinu. Zima 1708–1709 byla strašná i pro proti zimě odolné Švédy. Tři tisíce jich zmrzlo a další tisíce byly zmrzačeny omrzlinami. Karel přesto pokračoval v tažení. V únoru 1709 porazil u Charkova 7000 Rusů se 400 vojáky, poté 5000 Rusů se třemi sty. Pod vlivem těchto úspěchů se Karel pokusil přinutit Rusy k rozhodující bitvě a začal obléhat v červnu 1709 město Poltavu. Při jedné ze šarvátek byl ovšem švédský král postřelen na noze, rána se zanítila, nemohl se postavit do čela svého vojska. Rusové skutečně dorazili s vojskem o 44 000 mužích a se 70 děly. Švédové proti tomu měli k dispozici 17 000 mužů bez děl, tedy přesněji bez munice a střelného prachu.
Přesto to byl Karel, kdo zaútočil. Ostatně mu nic jiného nezbývalo, protože Petr, pučen předchozími neúspěchy zaujal obrannou pozici v opevněném táboře. I když se to zdá neuvěřitelné, Švédové měli vítězství jednu chvíli na dosah ruky, ale nakonec přece jen rozhodl počet vojáků – a odhodlání hlavního velitele Petra. Petr, tyčící se se svou obrovskou postavou vysoko nad svými vojáky byl skvělým terčem, zasáhly ho až tři kulky, jedna trefila sedlo koně, druhá mu smetla klobouk a třetí se odrazila od stříbrné ikony, kterou měl na řetízku na krku. Bůh byl na straně Ruska. Švédská armáda byla zničena, Karel utekl do Turecka a po návratu do Švédska zemřel v roce 1718 při obléhání dánské pevnosti Frederikstenu.
Když Petr ve svém stanu hostil zajaté švédské generály a pronesl přípitek na počest svých učitelů, zeptal se polní maršál Rehnsköld, koho tím myslel. Petr odpověděl „Vás, pánové“.
Severní válka trvala nicméně ještě dalších dvanáct let, teprve v roce 1721. Mírem v Nystadtu se Švédsko vzdalo svých území na jih od Finského zálivu. Petr změnil svůj titul z „Car veškeré Rusi“ na „Imperátor“, což definitivně mělo znamenat dědictví východořímského císařství.
Petr stál na vrcholu své moci. V rodinném životě to ale skřípalo. Měl v tom prsty Menšikov, který mu okolo roku 1703 přepustil svou milenku, sice negramotnou, ale krásnou a chytrou livonskou zajatkyni Martu Skauronskou. Ta se stala Petrovu osudovou ženou. Porodila mu celkem 12 dětí, přestoupila na pravoslaví, přijala přitom jméno Kateřina a v roce 1712 se s ní Petr oženil.
I to zřejmě přispělo k dalšímu odcizení se synem z prvního manželství Alexejem. Ten se pokusil z Ruska v roce 1717 utéct přes Rakousko do Itálie. Petr si ale vymohl jeho vydání. Zorganizoval Proti vlastnímu synovi proces, ve kterém byl Alexej odsouzen za velezradu k trestu smrti. Vykonání rozsudku se ale carevič nedožil, zemřel 28.června 1718 na následky mučení, kterého se zřejmě osobně zúčastnil i Petr. Vraždy vlastních synů sice měly v Rusku určitou tradici – Ivan Hrozný taky zabil svého syna, ale ten toho aspoň následně litoval. Aspoň pokud máme věřit obrazu Ilji Jefimoviče Repina. Petr nelitoval ničeho.
I velcí lidé mají zdravotní problémy. Petr se dvakrát léčil v Karlových Varech (v letech 1711 a 1712), před hotelem Červený orel jsem pil nejdražší kávu v mém životě- za dvě espresa jsem zaplatil 13,50 Euro – a to bylo v roce 2021. Petr trpěl na problémy s močením – v některých zdrojích jsem se dočetl, že mohl trpěl na pohlavní chorobu, možná to ale byla jen obyčejná prostata. Každopádně to vedlo k vzniku močové infekce, která se před dobou antibiotik nedala léčit a car zemřel 8.února 1725 na sepsi, tedy otravu krve. Ještě pře svou smrtí v roce 1724 založil Rusko akademii věd. Tolik chtěl, aby bylo Rusko jako jiné říše na západě! Mohl vědět, že se to nikdy nemůže podařit, protože to odporuje ruskému charakteru, ruské duši?
Po jeho smrti vznikl chaos typický pro ruský následnický systém, který se tolik podobal tomu byzantskému. V němž vládlo především násilí a kde hrály velmi podstatnou roli i ženy. Nebo možná především ženy. Po Petrovi se stala císařovnou jeho druhá manželka Kateřina jako Kateřina I. Po její smrti 1727 nastoupil na trůn syn umučeného Alexeje pod jménem Petr II. Ten se nedožil ani 15 let, zemřel 30 ledna 1730. Poté se rozpoutala pravá válka o moc. Tu na sebe strhla nejprve sestra cara Ivana, tedy Petrova nevlastní sestra Anna Ivanovna, původně kuronská vévodkyně. Jak se vyplácelo být jejím milencem, o tom svědčí zámek v lotyšské Rungale, který si nechal postavit její favorit Ernst Johann von Biron (jeho vnučka Kateřina Vilemína je kněžna z Babičky Boženy Němcové). Anna se držela na trůnu až do své smrti v roce 1740, po ní nastoupila na trůn její neteř (Ivanova vnučka) Anna Leopoldovna. Pocházela z Meklenburska a jako Němka si ruská srdce nedokázala získat. Navíc se zbavila Birona a sama byla neschopná vládnout. V roce 1741 následoval převrat, kdy se k moci na dalších dvacet let dostala s pomocí Preobraženského pluku, který kdysi založil její otec, dcera Petra Velikého Alžběta Petrovna. Nejtragičtější postavou se stal syn Anny Leopoldovny Ivan. Narodil se 23. srpna 1740, 17.října 1740 byl po smrti své pratety Anny vyhlášen ve věku dvou měsíců ruským carem Ivanem VI. 25 listopadu 1741 se moci zmocnila Alžběta. Anna Leopoldovna se svým mužem byli internováni v klášteře nedaleko Archangelska, kde Anna Leopoldovna v roce 1746 ve věku 28 let zemřela, roční Ivan byl ale od rodičů oddělen a uvězněn s příkazem carevny, v případě nemoci neposkytovat dítěti lékařskou pomoc. Ivan se ale ukázal jako zdravotně zdatný, věznění přežil, i když samota ve vězeňské cele na něm zanechala psychické následky, trpěl záchvaty zuřivosti a depresemi. Když se moci zmocnila další žena na ruském trůně Kateřina II. byl Ivan zabit, údajně při pokusu o útěk. Bylo mu 24 let a po celý svůj život neopustil vězeňskou celu. Ruské dějiny jsou na příšerné příběhy nezvykle bohaté. Například krásnou manželku Lžidimitrije II. Marinu oběsili v Moskvě v roce 1614 i s jejím tříapůlletým synáčkem. Ivan VI. si vlastně mohl v ruských poměrech gratulovat. Je zajímavé, že prakticky po celé osmnácté století po smrti Petra I. vládly Rusku ženy (se šestiměsíčním přerušením v době vlády Petra III. v roce 1762, než ho nechala jeho manželka Kateřina zavraždit). Ani pod jejich panováním se ale Rusko nestalo méně násilnickým, barbarským a opovrhujícím cenou lidského života. Nezměnila na tom ani sečtělá a Rousseaua obdivující Kateřina II. Lidu můžete jako panovník vnutit reformy, ale nemůžete změnit jeho duši. Ona brutalita a opovrhování životem je totiž základní vlastností Ruska.
Socha Petra Velikého, v sedle vzpínajícího se koně, zvaná „Měděný jezdec“ dominuje senátnímu náměstí v Sankt Petersburgu a stala se symbolem města ale i dobyvačné ruské politiky.
Ovšem závěť Petra Velikého, ve které měl vyzývat své následníky na ruském trůnu k dobytí Evropy je jednoznačně falsum, což bylo odhaleno už v roce 1812. Rusové si ale tento odkaz nenechají vzít. Každou chvíli se někdo stylizuje do Petrova nástupce a vykonavatele této jeho „poslední vůle“.
Petr žádnou závěť nezanechal. Na to přišla jeho smrt příliš neočekávaně a rychle. Jeho dílo sice bylo velkolepé a vydobyté nesmírně krutými prostředky. Ovšem jeho odkaz zůstal na půl cestě. Bolševici vrátili hlavní město do Moskvy a vrátili Rusko k jeho asijským kořenům. Odvrátili se od Evropy a považovali ji a považují jen za lákavou kořist. Petr na dobytí Evropy nepomýšlel. Šlo mu o obchod o peníze, o blahobyt. Naivně se domníval, že by z Rusů mohl Evropany udělat, třeba i násilím. Poprvé dorazili ruští vojáci do střední Evropy až za vlády jeho dcery Alžběty, a to na pozvání rakouské císařovny Marie Terezie, která potřebovala nutně pomoc proti pruskému Fritzovi. Rusové tehdy dobyli i Berlín a tak se jim v Evropě zalíbilo, že sem od té doby letou znova a znova a je hrozně těžké se jich zbavit.