Rozhodl jsem se pokračovat v mé verzi starých pověstí českých. Snad se vám bude líbit. Předchozí díly najdete na mém webu pod kapitolami – Články – Staré pověsti české

               Ale teď už o lucké válce

               Jmenuji se Straba, jsem sedlák z rodu Lučanů a můj statek leží v Chlumčanském kraji. Že nevíte, kde to je? Kmen Lučanů, svého času nejmocnější v zemi zvané Bohemia, vládl v pěti krajích. Největší a nejúrodnější byl kraj okolo Žatce, nazývaný Luka a podle něho měl náš kmen i jméno. Pak to byl kraj okolo Březnice, další okolo Chomutova, čtvrtý kraj byl u hradu Lokte a pátý kraj, odkud pocházím já, byl na horním toku řeky Mže.

               Našemu kmeni vládl úžasný velkolepý kníže Vlastislav. S nikým se nepáral, jeho rozkazy byly jasné a čisté a pod jeho vládou se nám všem skvěle žilo. Samozřejmě že se našli nespokojenci, kteří mínili, že se nám až tak dobře nežije, protože musíme Vlastislavovi odvádět nekřesťanské daně, ale ti byli Vlastislavovými muži rychle umlčeni, přišli o jazyk nebo o celou hlavu případně viseli na stromě za vesnicí ostatním pro výstrahu, a tak v celém našem kraji vládla spokojenost a rozléhala se jen chvála na našeho moudrého vládce.

               To dá přece rozum, že válka něco stojí, a protože Vlastislav musel stále válčit s našimi sousedy, kteří se nám nechtěli podrobit po dobrém, musely být ty daně logicky vysoké. A proč někdo naříká nad nekřesťanskými daněmi, když jsme stejně byli všichni ještě pohani?

               Uprostřed země Bohemia se usadil kmen Čechů. Měli tam nejúrodnější půdu, v horách stříbro a zlato, a hlavně naprosto neschopného knížete Neklana. Nedokázal si udělat v zemi pořádek, Češi, kteří jsou od přírody remcalové, se dokonce podíleli na vládě a rozhodnutí se přijímala v radě starších hlasováním. Kdo něco takového někdy slyšel? Aby bylo jasno, my proti Čechům nic nemáme. Jsou to naši bratři a my je milujeme. Jenže je přece nemůžeme nechat trpět pod neschopnou a zkorumpovanou vládou. My jsme je chtěli jen osvobodit. Že to nechápali, to byl jejich problém.

               Vlastislav se to rozhodl napravit, ten prohnilý režim v Praze svrhnout a nahradit takovým, který by ho poslouchal a on mohl zavést náš blahobyt i do české země. Samozřejmě že by to šlo po dobrém, kdyby se Češi bez boje vzdali a platili Vlastislavovi daně. Ale to oni ne! A tak jsme na ně museli vlétnout. Spálili jsme jejich vesnice, aby je přešla chuť se tam vrátit, odvedli jsme je do naší země jako otroky, aby na vlastní kůži poznali náš blahobyt a zatoužili po něm. Samozřejmě jsme některé z nich museli prodat franckým kupcům, za to si mohli sami, protože někdo ty náklady za válku zaplatit musel. Ostatně ti, co na dobytém území přežili, museli platit daně i za ty zabité. Myslím, že to bylo naprosto spravedlivé a svědčí to o státnické moudrosti našeho knížete Vlastislava.

               Tak jsme dobyli Slaný i Budeč a oblehli Levý Hradec, odkud byl už jen skok k Hradčanům, kde se krčil ustrašený kníže Neklan. Jenže když už obléhaní neměli co jíst, vpadli nám do zad Litoměřici a Lemuzi, a tak jsme se museli stáhnout. Proradná cháska, hned to olitovali, protože Vlastislav s nimi udělal pořádek.

               A já jsem si z toho tažení dovedl domů českou otrokyni. Moc pěkná holka, dobře rostlá. Kromě toho uměla dobře vařit a byla samé, Strabíku, dej si medovinky, Strabíku, nahřeju ti postýlku, Strabíku, jsi po práci tolik unavený, je mi tě líto, dáš si vepřovinku se zelím a knedlíkem a k tomu pivečko? Prostě ženská, falešná jak pětník. Jenže já jsem se do ní dočista zbláznil a rozhodl jsem se, že se s ní ožením. Statek potřebuje dědice, a to pokud možno legitimního, a tak proč bych ho neměl zplodit s pěknou českou holkou. Macecha, vdova po tátovi, byla proti. Varovala, že se kultury nemají míchat, že oni ti Pražáci jsou úplně jiní než my z venkova, že to nebude dělat dobrotu. Jenže vykládejte něco zamilovanému oslovi!  A hlavně když jste jenom nevlastní máma. Byla svatba a já jsem si myslel, že jsem šťastný.

               Jenže Vlastislav tu pohanu od Levého Hradce nehodlal jen tak strávit. A vyhlásil speciální vojenskou operaci. Cílem bylo během tří dnů svrhnout prohnilý režim na pražském hradě a dosadit tam režim přátelský, tedy poslušný nebo v případě, že by se takový nenašel, se tam usadit sám. Aby se mohli mít Češi zase dobře.

               Na takovou akci se je třeba dobře připravit. A tak jezdili od kraje ke kraji Vlastislavovi poslové s jeho mečem a každý, kdo byl větší, než ten meč, musel nastoupit do armády. Kromě toho musel každý Lučan vzít s sebou své lovecké psy a lovecké ptáky, aby je mohl na ty zbabělé Čechy vypustit. Každý dostal demokratickou volbu, buď narukovat nebo se nechat popravit za odpírání vojenské služby. To si myslím bylo docela fér, jinak se to dělat nedá. Ostatně nadšení bylo mezi lidem veliké, všichni se těšili na kořist, na to, že si konečně naplní žaludky, protože ten náš blahobyt spočíval i v pravidelném hladovění, aby se chlapi nerozkynuli a udrželi si postavy, ze kterých jde strach. Zejména u nás na Chlumčansku, kde byla půda neúrodná a peníze na daně se sbíraly jen velmi ztěžka, bylo nadšení nezměrné. Ten Vlastislavův meč byl sice velký, ale ne zas až tam moc, takže ho převyšovali i desetiletí kluci. A tak museli na vojnu i oni. Jen ať se  otrkají, může se jim to v budoucnosti hodit.

               I já jsem se s nadšením připravoval na účast ve speciální vojenské operaci. Ze stěny jsem sejmul štít a přilbu, nabrousil meč, upravil šípy a na luk napnul novou tětivu. A osedlal jsem si nejlepšího z mých koní. Co vám budu povídat, byla na mě radost pohledět, takový jsem byl junák. Žena neremcala, že jedu bojovat proti jejím krajanům, mlčky mi pomáhala, nosila mi houni, plášť, řemeny a jídlo, chleba i sýr, abych netrpěl hladem, než dorazím k Vlastislavově armádě. Ale dělala držky, to jsem si všiml. No co, náladovost k ženám patří, ony za to nemůžou to jsou hormony. Aspoň jsem si to myslel.

               Jenže macecha se ke mně přitočila a řekla mi, abych přišel večer po západu slunce do úvalu, že se mnou musí mluvit. Moc chuti jsem neměl, ale co naděláte, s ženskými si člověk nemá dělat problémy, pokud to není nutné a macecha kromě toho ráda čarovala, a tak jsem byl ve styku s ní ještě opatrnější.

               Když jsem večer k dubu v úvalu přišel, skoro jsem se jí lekl. Měla rozpuštěné své šedivé vlasy a pomalovaný obličej. Když jsem dorazil, hodila do ohně nějaké divné koření a řekla „Mlha přede mnou, mlha za mnou. Ať nás nikdo nevidí než běsi sami.“

               O takovou společnost jsem sice zrovna nestál, ale ona hned pokračovala. Moc mě svými proroctvími nepotěšila. Řekla mi, že speciální vojenská operace nedopadne dobře. Že české kouzelnice mají mocné čáry a že se z luckého vojska nikdo domů nevrátí. A tak abych si v boji moc netrhal triko. Že mám jen prvnímu, kterého v boji zasáhnu, odříznout uši a potom vzít nohy na ramena, než bude pozdě. Vůbec se mi to nelíbilo, ale běhal mi mráz po zádech, když jsem ji viděl, a hlavně když jsem slyšel její skřehotavý hlas. Skoro jsem odtamtud utekl a běžel jsem k mé ženě, abych přišel na jiné myšlenky. No to jsem si pomohl! Seděla na dvoře a zpívala nějakou divnou zádumčivou píseň a když jsem se jí zeptal, co to zpívá, ani se nenamáhala odpovědět. Z ženskýma je prostě svízel, se starýma stejně jako s mladýma.

               Když jsem ale dorazil k Vladislavovu hradu a viděl jsem, jaká velká armáda se tam shromáždila, vrátila se mi odvaha. Proč bych měl věřit na ženské žvásty, když nás kníže ujistil, že nás čeká velké vítězství a že se Češi ani nezmůžou na obranu. Protože ten jejich kníže Neklan ani bojovat neumí. A tak jsme vyrazili.

               Jenže Češi jsou lstivá čeládka. Protože se Neklan krčil někde v nejzastrčenějším pokoji svého hradu a bál se vylézt ven, chopil se jeho úlohy nějaký Čestmír. Neptejte se mě, kdo to byl, já jsem o něm do té doby neslyšel, ale oblékl si knížecí zbroj a postavil se do čela vojska, které se už už chtělo rozutéct. Když uviděli chlapa, kterého považovali za knížete, (toho pravého knížete už zřejmě dlouho nikdo neviděl, protože se bál vylézt ze svých komnat) bojová morálka se pozdvihla, seřadili se a táhli nám naproti. Okolo Kozích Hřbetů a Levého Hradce až na Tursko.

               Tam obsadili nějaký kopec a čekali na nás. Zákeřná čeládka! Takhle se přece nebojuje! Místo, aby se nám postavili čestně na rovině, opevnili se na kopci, abychom my na ně museli útočit. A do kopce se zadýcháte, a i to kopí se nahoru háže hůř než dolů. Prostě si zabezpečili nečestné výhody a ten Čestmír, kterého považovali za Neklana, je proti nám hecoval. Že prý my jsme válku začali, že prý my pálíme a vraždíme. No, ne že by to nebyla tak trochu pravda, ale dělali jsme to přece jen pro jejich dobro! A prý: „Chtíc nebo nechtíc musíme se Lučanům postavit, abychom ubránili naše rodiny a abychom nezhanobili českou zemi. My za svobodu, za poslední naši spásu bojujeme. Raději tu své kosti složíme, nebo hanby mít nebudeme, jako kdybychom utekli. Nebudeme utíkat a zůstaneme a já půjdu před vámi, Padne-li má hlava, nelekejte se, žeňte se vřed a zvítězíte. A až zvítězíte, pak mne tady na tomto místě pochovejte!“

               Taková štvavá řeč. Pravý fašista! Právě od takových jsme přece chtěli Čechy osvobodit! A oni křičeli, že se do neslo až k nám „Kde padne tvá hlava, i naše hlavy složíme! Zvítězíme! „Lučany pobijeme!“

               Křičeli, jako kdyby byli v nějaké válce! Ale to byla přece jen SPECIÁLNÍ VOJENSKÁ OPERACE a kdo tvrdí něco jiného, zaslouží si viset na stromě!

               Když jsem ale slyšel jejich řev, vzpomněl jsem si na tu čarodějnici nevlastní matku a pomyslel jsem si, že to možná přece jen nebude tak snadné a že bych se měl zachovat, jak mi ona poradila. I kdybych tak přišel o podíl na kořisti, pokud bychom přece jen zvítězili. Ale z těch zfanatizovaných Čechů šel strach!

               Zřejmě znejistěli i další z našeho vojska, a tak nás Vlastislav povzbuzoval: „Podívejte se na ty zbabělce! Chytají se vršků. Ale to jim nijak nepomůže, protože jsou slabší než my, a hlavně jsou podělaní strachy. Jakmile se na ně oboříme, rozutečou se jako hejno vrabců. Žeňte se na ně úprkem a pusťte na ně psy i ptáky ať se nakrmí jejich masem a napijí jejich krve.“

               Řeč to nebyla špatná a byla by i fungovala, kdyby byli Češi opravdu podělaní strachem a hned se rozutekli. Tedy oni se do běhu dali, ale špatným směrem. Místo aby pádili zpět k Praze valili se z kopce na nás. S tím jaksi naši chlapi po tom Vlastislavově projevu nepočítali a zaskočeni vývojem, nechali Vlastislava vpředu docela samého. Ten se vrhl statečně na Čestmíra, jenže jednak to měl do kopce, jednak tam byl sám, a tak to trvali jen chvilku a náš udatný kníže ležel na zemi zalitý krví a mrtvý.

               To morálku našich chlapů nezvýšilo. Jednak je neměl kdo vést a jednak si dělali hlavu z toho, kdo teď bude rozdělovat kořist, když je vévoda mrtvý. A tak zapomněli bojovat a když si zase vzpomněli, bylo už pozdě. Nepomohlo ani, když se jim podařilo zabít toho Čestmíra. Podle dobré tradice se má vojsko, které ztratí velitele, rozutéct. Ale Češi neznali dobré móresy a bojovali po smrti svého velitele ještě zuřivěji. Co s takovými? To prostě nemá cenu, když se nebojuje podle pravidel.

Já jsem bodl prvního Čecha, který se na mě vrhl, oštěpem, podle macešiny rady jsem mu uřezal uši a potom jsem obrátil koně, abych z bitvy vycouval. Ne že bych byl sám, kdo to udělal, ale byl jsem první, a tak jsem dokázal utéct, ještě než Češi, nadšení tím, že vítězili, pobili účastníky speciální vojenské operace skoro do posledního. Možná, kdybychom jim vyhlásili normální válku, nedopadlo by to tak tragicky. Ale pozdě bycha honit.

               Večer jsem byl doma. Ale místo nadšeného přivítání jsem viděl jen zachmuřené obličeje služek. Prý jsem přišel v neblahou chvíli. Ve zlém tušení jsem vtrhl do ložnice a tam leželo pod bílou plachtou mrtvé tělo. Okno bylo otevřené, aby duše mohla odejít. Strhl jsem plachtu a viděl jsem mou ženu. Zsinalý obličej, vlasy rozpuštěné a v prsou hluboká rána po oštěpu. Ještě než jsem stačil vykřiknout hrůzou, objevila se za mnou macecha.

               „Odhrň jí vlasy,“ řekla.

               Udělal jsem to jako ve snách a viděl jsem, že mrtvole chybí uši. Vybral jsem z brašny ty, které jsem uřezal Čechovi, který mě v bitvě napadl a přesně pasovaly. Byla to tedy ona, kdo mě chtěl zabít! A já jsem z ní z otrokyně udělal paní domu. Takový nevděk, ani jsem tomu nechtěl věřit.

               „Ty jsi to věděla!“ vykřikl jsem na macechu.

               „Věděla,“ přikývla. „Ale ty bys mi neuvěřil. Láska z tebe udělal blázna. Ona nás nenáviděla. Pojď, půjdeme obětovat bohům.“

               To jsme udělali, Ale moc to nepomohlo. Netrvalo ani pár měsíců a Češi byli u nás. Museli jsme se podrobit. Jednak neměl kdo proti nim bojovat a vlastně neměl ani kdo pracovat. A tak jsme se uvolili, že přijmeme jejich nadvládu i s tím jejich nemužným knížetem, pokud nám na pár let odpustí daně. Což udělali, protože Čechům je státní rozpočet stejně vždycky ukradený. Ovšem, že celou Bohemii přejmenovali na Čechy, to byla nebetyčná drzost! Protože tak jsme se stali obyvateli Čech a tedy Čechy i my. Aniž by se nás někdo ptal, zda souhlasíme.

               Stali jsme se tak jejich poddanými. Nastal konec krásných časů za knížete Vlastislava, kdy každý věděl, co má dělat, protože dělal jen to, co kníže poručil. Najednou jsme se měli rozhodovat sami, kdy zasít a co zasít, kdy sklidit, kdy cestovat, kdy připravit dříví na zimu. Řeknu vám, ne každý je na takovou spoustu svobody a demokracie dělaný. Hodně našich chlapů nadávalo a vzpomínalo na krásné časy, kdy byl člověk za křivé slovo hned pověšen na stromě, a proto žádná kritika na poměry neexistovala. Tehdy jsme věděli, že je nám skvěle, i když jsme hladověli. Teď jsme nevěděli, jak se vlastně máme, i když jsme byli sytí. Strašný život!

               Ale my to jednou těm Čechům spočítáme. Stali jsme se členy jejich národa, budeme mít jednou volební právo. A potom jim zvolíme nějakého cizince, pokud možno primitiva a zloděje a on se jim za nás pomstí. Bude to sice možná pár set let trvat, ale pomsta chutná stejně nejlíp studená, ne?

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.