Někdy v lednu roku 1225 (přesný den není znám, ale bylo to někdy krátce po Novém roce), tedy před osmi sty lety se na hradě Roccasecca asi devět kilometrů vzdáleném od Aquina v provincii Frosione v jihozápadním Latiu hraběti Landulfovi z Aquina syn Tomáš. Novorozeně bylo jeho sedmé dítě a nejmladší syn. Tradice rodiny hrabat z Aquina ukládala, že nejmladší syn byl zasvěcen církevní dráze.

               Proto byl malý Tomáš už jako pětiletý poslán jako adlatus do benediktýnského kláštera Montecassino, kde byl opatem bratr jeho otce Sinibald. Rodinné plány byly celkem jasné. Chlapec měl dostat patřičné vzdělání, aby mohl jednou opatství po svém strýci převzít. Jenže osud tomu chtěl jinak.

               Abychom Tomáše a jeho život pochopili, musíme si uvědomit, že se narodil do velmi pohnuté doby, kdy vrcholil západ mezi světskou a církevní mocí. V roce 1212 se stal římským císařem ambiciózní Friedrich II. z rodu Hohenštaufů, zatímco papež Inocenc III. (papežem1198–12166) a jeho následníci si nárokovali právo rozhodovat o všem, co se na světě pohnulo, nazývali se „Imperator verus“ a to muselo nenávratně vést k zápasu mezi světskou a církevní mocí. Tento boj kumuloval za vlády papežů Řehoře IX. (1227–1241) a Inocence IV. (1243–1254) a skončil vítězstvím moci církevní, poté co rod Hohenštaufů vymřel a v Římské říši zavládlo do roku 1272 bezvládí. Tyto událost tedy lemují život Tomáše, který se měl stát největším církevním filosofem středověku.

               Boj mezi císařem Friedrichem a jeho papežskými oponenty se totiž vedl na mnoha polích. Nejméně na poli válečném – odhlédnouc od císařova tažení na Řím v roce 1241 (město ale nakonec neobsadil, protože papež Řehoř IX. v pravou chvíli zemřel).

               Ale byl to boj na poli právním – císař v roce 1230 vydal zákony z Melfi pro království Sicilské, předešel tak papežskému zákoníku, který připravoval Řehoř IX. jako všeobecný soubor zákonů platných pro celý křesťanský svět a přivedl tím papeže do stavu nepříčetného vzteku.

               Byl to boj na poli kulturním. Friedrich objevil pro své současníky i následníky kouzlo antické kultury. Začalo se s vykopávkami antických soch a jiných artefaktů (jako například hrobka Gally Placidie v Ravenně) a založením „Scuola nuova neapolitana“ dal císař podnět k vzniku renesanční kultury, zatímco papežství se drželo křečovitě monumentální gotiky.

               Byl to boj na poli vzdělanostním. Císař založil v roce 1224 univerzitu v Neapoli, která měla – div se světe – jen tři fakulty – všeobecnou, právnickou a medicínskou v Salernu, chyběla fakulta teologická, což bylo něco naprosto nemyslitelného.  (I když umělá inteligence tvrdí něco jiného)

               A boj se odehrával i na poli ideologickém. Friedrich byl totiž vzdělaný člověk, mluvil mnoha jazyky mezi nimi i arabsky a byl v přátelských vztazích s egyptským sultánem Al Kamilem. Nechal si tedy poslat spisy antického filozofa Aristotela v arabském překladu (řecké originály byly drženy v Konstantinopoli pod zámkem) a nechal je přeložit do latiny. Překládání Aristotelových spisů byl jeden z hlavních úkolů neapolské univerzity. A odtud se tyto spisy začaly šířit do světa – zejména do Paříže na Sorbonu, ale i do Oxfordu či do Kolína nad Rýnem.

               Objevení Aristotela bylo pro církev svatou velkou výzvou. Zatím si vystačila s učením Platóna, jak ho do křesťanského úboru upravil svatý Augustin. Ten zpochybňoval realitu světa a hlásal bezpodmínečnou oddanost víře. Aristoteles kladl důraz na poznání, na experiment, systematizoval vědu a jeho názvy pro jednotlivé vědní obory přežívají dodnes. Vzbudil touhu po poznávání světa a jeho zákonů. Církev byla značně nedůvěřivá a proti lidem, kteří se Aristotelovu cestu rozhodli nastoupit, zakročovala s velkou tvrdostí, Angličan Roger Bacon z univerzity v Oxfordu byl zavřel do kláštera (kde pak mohl v klidu psát svá z pohledu církve kacířská díla).

               Aristotelovým působením se měnil pohled na svět. Ze slzavého údolí, kde si člověk svým utrpením zaslouží život věčný v nebi se stávalo místo k žití se svými rozkošemi a radostmi, které si je třeba užít. Aristoteles nebyl zcela neznámý. Jeho učením se zabýval už Jan z Damašku (650–754), jehož knihy nechal do latiny přeložit papež Evžen III (papežem 1145–1153). Ale až s císařem Friedrichem II. a jeho neapolskou univerzitou se Aristoteles stal ideologickým základním kamenem tehdejší scholastické filozofie. Církev musela reagovat. Tomáš, který oplýval jak inteligencí, tak i loajalitou, se tedy narodil do správné doby, pokud se chtěl stát slavným.

Tomáš Aquinský

               Tomáš studoval nejprve v letech 1239–1244 – na „Studium generale“ v Neapoli. Pokud ovšem chtěl studoval teologii musel Neapol opustit – tato fakulta, jak jsem už psal, zde chyběla, císař neměl na výchově kleriků zájem – vychovával úředníky pro svůj státní aparát. O kariéru v císařských službách zase neměl zájem Tomáš. Zahájil tedy studium teologie v Paříži. Mezitím se ale v jeho životě odehrála rozhodující změna. V roce 1244 se rozhodl vstoupit do řádu dominikánů. Dominikáni byli jedním ze dvou žebravých řádů, které vznikly na začátku třináctého století, jako reakce na bohatství církve. Řád Františkánů, věnující se především péčí o nemocné založil František z Assisi v roce 1210, řád Dominikánů kazatelů pak svatý Dominik v roce 1215.  Tomáš tak zkřížil plány své rodině, která by ho ráda viděla jako opata v klášteře bohatého řádu Benediktýnů na Montecassinu. Tomáše zajali a drželi ho skoro rok na hradě Roccasecca (tedy na místě, kde se narodil) a snažili se ho přinutit, aby se svých plánů vzdal. Když ale Tomáš neochvějně na svém vstupu do žebravého řádu trval, nakonec to otec se strýcem vzdali a nechali Tomáše odejít do Paříže na další studia. Už jako dominikánského mnicha.

               V letech 1245–1248 studoval Tomáš u největšího tehdejšího filosofa Alberta Magna, u něhož se mohl s aristotelovskou filosofií seznámit.

Albertus Magnus

Následoval svého učitele i poté, co tento odešel na univerzitu v Kolíně nad Rýnem a dělal mu tam v letech 1248–1252 asistenta. Tehdy zřejmě pochopil rozpor mezi učením platónským a aristotelovským, rozpor mezi vírou a poznáním. Což byl v té době rozpor naprosto zásadní. Tomáš se rozhodl uvést tyto dvě věci do souladu. Uvědomil si, že pokrok nelze zastavit sankcemi a bulami, že je třeba Aristotelovu přírodní filosofii integrovat do scholastického systému, opírajícího se do té doby výhradně o Platóna a Augustina. Musíme si uvědomit, že ve středověku lidé hledali všechny odpovědi na dění na světě v bibli. Písmo svaté bylo považováno za neomylné, protože ho prorokům a evangelistům diktoval přímo Duch svatý čili Bůh osobně. O slovech v bibli nebylo radno pochybovat, pokud člověk nechtěl skončit na hranici, jenže lidská zkušenost stála někdy v nesouladu s tím, co tam stálo. Cítili to i teologové a hledali východisko z tohoto dilematu.

               V roce 1252 Tomáš Aquinský už zase působil v Paříži, ještě jako bakalář, ale už jako učitel, přednášel Sekvence Petra Lombarda, což byl jakýsi slabikář pro začínající studenty teologie. V letech 1256 dosáhl magisterského titulu a učil v Paříži až do roku 1259, kdy se vrátil zpět do Itálie.

               Jeho působení na univerzitě v Neapoli není doloženo (a bylo by i s podivem, protože Sicilské království ještě do roku 1266 drželi Hohenštaufové, přesněji syn císaře Friedricha Manfred). Doloženo je ale jeho působení v dominikánském konventu v Orvietu v letech 1261–1265 a poté v Římě až do roku 1268, kdy se opět vrátil do Paříže. V Římě začal s prací na svém stěžejním díle Summa theologica. V Paříži vyučoval do roku 1272, pak se vrátil do Neapole. Odchod z Paříže mohl souviset s tím, že pařížský biskup Étienne Tempiér v roce 1270 odsoudil Aristotelovo učení, čímž Tomášovi prakticky znemožnil jeho práci.

               Tomáš zemřel 7.března 1274, nedožil se tedy ani padesáti let. Samozřejmě se hned tradovalo, že byl otráven, obviňován byl Karel z Anjou, který od roku 1266 vládl na Sicílii a v Neapoli a byl prodlouženou rukou francouzské politiky. Nicméně historici se shodují na přirozené smrti. Aquinský byl zřejmě extrémně obézní. Martin Luther psal, že pro Tomáše museli ve stele vyřezávat díru pro jeho břicho, aby rukama dosáhl na stůl. I na některých zobrazeních, například na obraze Benozza Gozolliho „Triumf Tomáše Aquinského nad Averrhoismem“ je jeho tělnatost realisticky zobrazena.

Benozzo Gozolli – Triumf Tomáše Aquinského nad Averrhoismem

S tímto motivem si hrál i Umberto Eco ve svém románu „Jméno růže“, kdy hlavní zásluhou opata kláštera, kde se děj jeho románu odehrává, bylo, že dokázal snést tělo filosofa z prvního poschodí, kde zemřel – jeřáby tehdy neměli. Kromě toho byl Tomáš „workoholik“, dokázal diktovat až třem písařům najednou a často celou noc – zřejmě trpěl na spánkové apnoe, a tak spánku moc nedal. Ironií osudu ho jeho učitel Albertus Magnus, ačkoliv o 25 let starší, přežil o šest let.

               I když tedy Tomáš nežil dlouho, zanechal po sobě díky své pracovitosti rozsáhlé dílo, které se zabývalo všemi obory teologie, takže se jeho učení shrnuté v díle „Summa theologica“ stalo na dlouhou dobu jakousi „druhou biblí“, o které se nevyplácelo pochybovat. Dostal titul „doctor angelicus“, čili andělský doktor, kterému jeho slova vkládali do úst andělé.

Summa Theologica

               Tomáš vyřešil dilema mezi věděním a vírou relativizací poznání. Pro „est“, tedy existenci, používal dva rozdílné významy. Dění okolo sebe sice poznáváme našimi smysly, ale analyzujeme a sumujeme rozumem. A ten je omylný a může viděné a slyšené interpretovat mylně. Jestliže tedy poznání není v souladu s učením bible, má víra vždycky přednost před omylným lidským rozumem. Teologie byla tedy filozofickému poznávání nadřazená, filosofie byla podle Tomáše „služkou teologie“.

               Mimochodem, a teď zřejmě pohnu žlučí mým čtenářkám, Tomáš považoval muže za nadřazeného ženám, a ženy nazýval buď „chybou přírody“ nebo „nedokonalým mužem.“ Schopnost poznání boží pravdy vyhrazoval výhradně mužům. Z aristotelovské filozofie odvodil logické důkazy existence Boha. Ve své Summě ho dokazuje až pěti různými způsoby a vždy dojde k závěru, že za tím je „to, co nazýváme Bůh“. Především pak, jestliže je svět v pohybu, musel ho do pohybu někdo uvést. Tak je to přece se všemi předměty, pokud na ně nepůsobí nějaká vnější síla, nepohybují se. Bůh je nejvyšší formou existence (causa efficiens) svět je pak důsledkem jeho působení (causa finalis). Jestliže Platón považoval všechny tvory na světě za nedokonalé kopie bezchybných ideí na nebesích, Tomáš přiznával všem tvorům na světě jejich vlastní identitu a Platónovy ideje posunul do oblasti souhrnných názvů pro tvory se stejnými nebo podobnými vlastnostmi. Lidi pak umístil mezi zvířata a anděly.

               Pro církev ale i pro světskou moc bylo důležité, že Tomáš nenapadal sociální strukturu středověké společnosti, ale rozdělení na tři stavy plně podporoval. Tak bylo povinností pracovat pro ty, kteří neměli dost majetku, aby pracovat nemuseli. Ti bohatí byli ale podle něj povinni rozdělovat almužny.

               Co se týká hereze, byl Aquinský nekompromisní. Hlásání falešného učení stavěl na roveň falšování peněz, za což byl tehdy krutý trest smrti (většinou uvařením zaživa). Větou „Accipere fidem est voluntatis, sed tenere fidem iam acceptam est necessitatis  čili „přijetí víry je dobrovolné, udržení přijaté víry nutné“, dal základ k působení středověké inkvizice.

               Tomáš Aquinský poznamenal rozhodujícím způsobem myšlení lidí na celá staletí a jeho myšlenky používá církev dodnes. Svatořečen byl v roce 1323 papežem Janem XXII. – velmi skurilní postavou na papežském stolci.  Zřejmě to nebude náhoda, že byl vyjmenován učitelem církve v roce 1567, tedy čtyři roky po tridentském koncilu, který definitivně rozhodl o odluce protestantské církve od církve katolické. Tomáš byl zdí a štítem proti této nové herezi. Jak papež Lev XIII. v roce 1849, tak druhý vatikánský koncil, a nakonec i papež Jan Pavel II. ho v této „funkci“ uznali. Tomáš měl samozřejmě velkou výhodu, že byl členem řádu „mnichů KAZATELU“, a jeho řád se po staletí namáhal jeho myšlenky šířit a udržovat v platnosti.

               Zejména v době renesance a osvícenství byl používán jako zbraň proti volnomyšlenkářství – i když byl on sám, posuzován v době, ve které žil – vlastně volnomyšlenkář, kterému se podařilo reformovat pohled na Boha a na základy křesťanské víry a na dlouhou dobu stabilizovat základy teologie.

               Někdy v těchto dnech si tedy připomínáme osm set let od jeho narození. Vatikán vydal pamětní minci s jeho motivem ale už vloni – to uplynulo 750 let od jeho smrti.

1 Comment on Tomáš Aquinský

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.