Omán

               Chcete mít v prosinci nebo v lednu pocit jako v Chorvatsku v červenci? Pak vyrazte do Ománu, konkrétně destinace Salalah v hotelu Fanar. Češi zde tvoří určitě relativní většinu, s bratry Slováky pak většinu absolutní. Pokud by se k nim přidali i Poláci a Maďaři (což pro Slováky samozřejmě nepřipadá v úvahu) pak by dosáhli i na většinu ústavní. Jen několik zbloudilých Italů a Němců vytváří dojem, že je člověk skutečně v cizině.

               Samozřejmě pokud nezajdete na místní pláže. Dlouhé, široké, písečné, mírně se svažující, a hlavně s teplou mořskou vodou. Na přelomu let má voda Indického oceánu teplotu 25 stupňů a ke koupání tedy přímo láká. Z Čech i Slovenska tedy lítají charterové lety přímo do Salalahu, z Rakouska ještě ne. Proto jsme tam zastupovali Rakousko se ženou zřejmě sami dva. Jistý si samozřejmě nejsem, ale nikoho jiného jsme tam neobjevili. I když jsme se snažili.

               Pro Čechy a Poláky zde firma Amazi buduje letní domicil – tedy vlastně zimní, aby si Češi i Poláci i v zimě mohli užít sluníčka. Inzeruje tu vily jednopodlažní i dvojpodlažní s dvěma až čtyřmi ložnicemi, přímo u vody s vlastním přístavištěm, ceny začínají bratru za 4 700 000 korun. Reklama na tyto nemovitosti tu běží všude, pro Čechy zprostředkuje stavbu vily paní Gabriela Pražáková, pro Poláky Marcelina Murkiewicz. Na začátek stačí záloha 20 procent z ceny a poté se platí každé tři měsíce 7,5 procenta. Což považuji za docela přitažlivé a seriózní. My ale rádi jezdíme každý rok někam jinam, takže jsme svodům nepodlehli.

               Pozitivní bylo samozřejmě, tedy aspoň pro nás osobně, nechci mluvit za ostatní hosty, zejména ne za Maďary a Slováky, že jsme zde nepotkali ani jediného Rusa (když nepočítám Nadiju, pracující na recepci). Nevím, jak to mají s vízy, zda pro ně v Ománu platí jiná pravidla než v sousedních emirátech. Hlavním důvodem jejich nepřítomnosti ale může být omezený čas prodeje alkoholu. Do dvanácté hodiny se alkohol v hotelech nepodává, v pátek, kdy je velká modlitba v pravé poledne, pak až do druhé hodiny. Což platí i pro hotelové hosty, na které se povinnost páteční modlitby nevztahuje. Pro Rusa na dovolené tedy naprosto nepřijatelné omezení. Ománci jsou sice ibadité, sekta, která nemá s nesnášenlivým wahhábismem nic společného a jsou ochotni vykládat korán liberálněji. Proto prý nosí barevnější hábity (neviděli jsme, jen jsme o tom slyšeli) a co se týká alkoholu, korán ukládá věřícímu pouze, aby se k modlitbě nedostavil pod vlivem omamných látek. O absolutním zákazu alkoholu se prý ve svaté knize nepíše. Ovšem logisticky to přece jen může být problém: kdy si chcete při pěti povinných modlitbách v průběhu dne vypít, abyste v čase modlitby měli v krvi 0,0 promile?

               Omán má pověst nejpřátelštější a světu nejotevřenější arabské země. Můžu to potvrdit. Už na letišti při příletu s námi celník žertoval, taxikáři se celou dobu snažili udržovat konverzaci a kupodivu se docela vyznali v politické světové situaci. Omán je velká země, na ploše 309 500 km² žije ale jen necelých pět milionů obyvatel a z toho jsou jen tři miliony rodilých Ománců. Zbytek jsou cizinci, pracující všude, kam se podíváte, většinou pocházejí z Indie, Pákistánu, Egypta nebo i z Turecka. Celou dobu se usmívají a mají očividně dobrou náladu, žertují totiž i mezi sebou. Jsou prý podstatně lépe placeni než v Dubaji nebo v Emirátech a nejsou považováni za méněcenné. Tak jsem slyšel.

               Dějiny Ománu skutečně nejsou složité, vlastně začaly v roce 1970, když sultán Qabus ibn Said svrhl svého otce a začal vést zemi moderním směrem.

Ten převrat nebyl úplně mírumilovný, starý sultán Said ibn Talmur se nehodlal vzdát moci a střílel kolem sebe z pistole až se sám trefil do nohy. Čímž jeho odpor skončil a jeho syn mohl převzít správu země. Tomuto sultánovi jsou Ománci vděční za svůj blahobyt natolik, že i když už od roku 2020 vládne jeho bratranec Haitham ib Tariq, všude jsou na fotografiích sultáni oba. Příjem průměrného Ománce prý nepřesahuje 1100 euro, ale stát jim dává tolik sociálních dávek, že si nemusí stěžovat. A je to dostatečný důvod, aby svého sultána milovali (Omán je jedním ze dvou sultanátů na zeměkouli, ten druhý je Brunei na ostrově Borneo.)

               Dějiny země samozřejmě nezačaly až v roce 1970. Omán byl odjakživa vývozcem kadidla, které se odtud rozváželo do celého světa na lodích (dhaus) vyrobených z palmových kmenů svázaných dohromady kokosovými vlákny, které se k úžasu Evropanů skutečně udržely na hladině a hodily se i na dálkové cesty. (Používat kovové hřebíky se Ománci naučili až od Portugalců) Proto znali Ománci mořské cesty na východ i na západ, a protože s sebou vozili sudy datlí (datlová palma je v Ománu nejcennějším stromem a nazývají ji „stromem života“) netrpěli na rozdíl od evropských námořníků na skorbut a zuby jim zůstávaly i v pozdějších letech života. I lodivod Ahmed bin Majid, který dovedl Vascu da Gama do Indie, byl Ománec. Portugalci se Ománcům odvděčili za jejich pomoc tím, že jejich pobřeží ovládli a sto padesát let zde vládli. O tom svědčí dvě pevnosti při vjezdu do přístavu ve starém Muscatu. (Ten nový, který je hlavním městem země, má datum narození – jak jinak – 1970). Hormuzský průliv, který spojuje Perský záliv s Indickým oceánem měl totiž vždy strategický význam, dnes víc než kdysi, protože jim projíždí většina ropných tankerů vozících ropu ze Saúdské Arábie, Iráku a Kuvajtu.

               Území na hrotu poloostrova zasahujícího do Hormuzského průlivu je ománskou exklávou (jsou tam vlastně dvě, ale jedna z nich je tak prťavá, že sotva stojí za zmínku.) Místní obyvatelé se totiž v referendu v roce 1971, kterým se tvořily sjednocené arabské emiráty (Území dnešních sedmi spojených emirátů se v pozdním středověku nazývalo „Pirátské pobřeží“ jako celkem jasný důkaz, čím se zde lidé před objevem ropy živili) rozhodli, že se sjednotit nechtějí a zůstanou součástí Ománu. Sultán je hold sultán, nějaký emír mu v hodnosti nemůže konkurovat (je to něco jako král a kníže v naší terminologii) a nový sultán zřejmě budil v obyvatelích naděje, které se ukázaly jako oprávněné. Ta exkláva je skalnatá, hory zde padají přímo do moře a tvoří fjordy jako v Norsku, největším městem je zde al Hasab a území je dosažitelné z Ománu jedině letadlem nebo lodí, a to výhradně za pěkného počasí. Naštěstí je zde pěkné počasí skoro stále.

               Protože nad Muskatem v horách dosahujících až tří tisíc metrů budují Ománci horské chodníky i ferraty, je to lákadlo i pro ty horské turisty, kterým Alpy nestačí a Himaláje jsou moc daleko a vysoko.

               Na jihu okolo Salalahu jsou hory také, ale ty patří už k horám s vrcholy v blízkém Jemenu. Jemen je od Salalahu vzdálen jen 150 kilometrů a je důkazem, že vláda osvíceného sultána je přece jen lepší než komunistický experiment, z kterého se západní soused Ománu dodnes nevzpamatoval a zmítá se v občanské válce.  Z ní ovšem v Ománu nezpozorujete nic, snad jen početná kasárna ománské armády a občasný přelet vrtulníku. Jemenci tady nezlobí, mají svých starostí dost a za svého hlavního nepřítele vyhlásili židovský stát na severu. Ne že by to komunisti nezkusili i tady. V roce 1965 se pokusili právě v provincii Dhofar, jejímž centrem je Salalah s podporou jemenských komunistů o ozbrojené povstání, což mělo v této provincii za důsledek občanskou válku, která skončila až v roce 1976. Od tohoto roku už měl sultán kontrolu nad celým územím svého státu – a to je z mého pohledu moc dobře. Slunce svítí v Salalahu prakticky stále (to jediné není sultánova zásluha) – s výjimkou měsíců května až července. To je monzunové období, kdy se slunce zase neukáže a nepřetržitě tu prší. Což je další turistický hit této oblastí. Zatímco od září do dubna sem jezdí Evropané za sluncem, v květnu až červenci se sem jezdí ochladit Arabové ze Saúdské Arábie a dalších pouštních zemí, kde teploty v létě šplhají přes 45 stupňů, zatímco v Salalahu je v té době „jen“ třicet. Největší vedra zde jsou koncem dubna a začátkem května, taxikář nám tvrdil že měli vloni 41 stupňů ve stínu a byl jsem mu ochoten to dokonce uvěřit. Jestliže je ovšem Omán z drtivé většině poušť, v oněch letních měsících prý hory, které se nad touto jižní provincií tyčí do výšky 2100 metrů nad mořem, se prý zazelenají. Což je pro Araby zázrak a obraz ráje – ne nadarmo má každá arabská země ve své vlajce nějaký zelený pruh (včetně Ománu).

               Na horské vyhlídce ve výšce 1400 metrů, kam se dá jet autem a která je skutečně naprostým koncem světa, stojí z tohoto důvodu hotel – v provozu je ale právě jen po ony tři letní měsíce. Specializuje se na arabskou klientelu, která si chce užít toho zázraku, sedět v dešti a v mlze a čekat až se to aspoň trošku rozebere, aby se mohli podívat na zelená úbočí pod sebou. Čecha ani Slováka tady samozřejmě nenajdete. Ti mají mlhy dost doma.

               Voda je v pouštní zemi zázrakem. Když jsme vyrazili na výlet do oněch hor, museli jsme navštívit všechna místa, kde jí trochu bylo. Jako ve Vádí Darbat s potokem a s malým jezírkem s vodopádem výškou skoro pět metrů (průvodce nám prozradil, že máme štěstí, v lednu ten vodopád ještě funguje, někdy v únoru prý skončí, protože mu došla voda a čeká na ony květnové deště).

I to malé jezírko pod vodopádem dlouhé asi padesát a široké deset metrů je pro místní turistickou atrakcí, ke tu odpočinkový park a dá se dokonce půjčit za pět riálů i na hodinu loďka. Mimochodem, je úplně jedno, který výlet si v hotelu koupíte, ve Vádí Darbat skončíte pokaždé. Ten riál, tedy místní měna, je dědictví po Portugalcích, kteří zde kdysi dávno na začátku šestnáctého století zavedli své reály, než se okolo roku 1650 museli poroučet. Jeden riál představuje asi 80 korun a je to tedy hodně tvrdá měna – prý jedna ze dvou nominálně nejsilnějších na světě – zatím jsem nezjistil, která je ta druhá.

               Po Portugalcích zde zůstalo jen několik pobřežních pevností, později zde měli od roku 1798 rozhodující vliv Angličané, přesto se zde na cestách (nových s velmi dobrou kvalitou a spoustou kruhových objezdů) jezdí vpravo. Všechny nápisy v zemi jsou konsekventně dvojjazyčné, vedle arabského je zde vždy i text v angličtině. V Ománu samotném se po vyhnání Portugalců dostala k moci královská dynastie Said, která zde vládne dodnes. Zejména v devatenáctém století ománský sultanát expandoval, dobyl v roce 1730 ostrov Zanzibar i s přiléhajícím africkým pobřežím a do roku 1856 byl Zanzibar dokonce hlavním městem Ománské říše. Po jeho ztrátě začal katastrofální úpadek země, protože Ománci ztratili africké plantáže, příjmy z přístavních poplatků, a hlavně dominantní Evropané měli něco proti hlavnímu příjmu ománské státní kasy – obchodu s otroky. Otroctví ostatně zůstalo v Ománu legální až do roku 1970 – tedy opět až do nástupu reformního sultána Qubuse.

               Nedaleko onoho Wadi Darbat se nachází i další přírodní zajímavost, propast Tawi Attair, kterou vyhloubila monzunová voda do hloubky až 200 metrů. V lednu už voda ba dně nebyla nebo nebyla viditelná, i bufet na začátku turistického chodníku už byl mimo provoz.

               Na sever od Salalahu je i  Wadi Dawkah s plantážemi kadidlových stromů. Kadidlo bylo po staletí hlavním vývozním artiklem země a dostanete ho samozřejmě i v suvenýrových obchodech, dokonce i v hotelu – k tomu obchodu vás přivede nádherná vůně kadidla, které nechá prodavač jako lákadlo v malých množstvích hořet. Existuje i kadidlový olej s léčivými účinky doslova na všechno, ale hlavně na kožní choroby. Pokud to není pravda, prodavač vás o těchto účincích ale zcela určitě přesvědčí. V jakémkoliv jazyce.

               Muzeum kadidla „Al Baleed“ je v městě Salalahu. Dojet tam taxíkem není žádný problém – mimochodem cesty jsou v Ománu dobré, asfaltované a nové – samozřejmě se spoustou kruhových objezdů, semaforům zde příliš nedůvěřují. Hlavním problémem dopravy jsou ovšem velbloudi (viděl jsem pouze velbloudy jednohrbé čili dromedáry). Nejsou sice přímo ve městě, ale kdekoliv jinde je potkáte ve stádech po desítkách a nemají nejmenší problém pást se na kraji silnice ale i se po silnici jedno s kolika jízdními pruhy procházet. A velbloud má samozřejmě vždycky přednost. A ví to.

Salalah je zcela nové město, které vděčí za svůj rozvoj jen a výhradně turismu. Ještě v roce 1940 ho popsal anglický cestovatel Wilfred Thesiger jako hnízdo skládající se z několika jílových chatrčí. Přesto to byl i tehdy už významný obchodní opěrný bok, protože široko daleko nic jiného nebylo (snad až na město Mirbat na západ od Salalahu). Dnes má toto moderní město s letištěm 300 000 obyvatel. Logicky je tedy i mešita pro 3200 věřících z doby po roce 1970.

(Návštěva je i pro nevěřící možná, ale samozřejmě bez bot, v dlouhých kalhotách a ženy musí mít na hlavě šátek – pronájem šátků neexistuje) stejně jako sultánova rezidence (hlavní palác je samozřejmě v Muskatu, ale i sultán potřebuje někdy dovolenou a okolí Salalahu má prostě nejkrásnější pláže. Písčité, široké, s teplou vodou Indického oceánu, kde ani v lednu neklesá teplota pod 25 stupňů. Sultánův palác je možné samozřejmě fotografovat jen zvenku.

               V blízkém městečku Taqah je jedna milá malá pevnůstka, která je veřejnosti přístupná. Nechal si ji vybudovat v polovině devatenáctého století šejk Timman al Ma´ashani. Při návštěvě za tři riály vstupného je možné vidět tehdejší vybavení i s ložnicí s nebesy a poněkud už zašlými zrcadly. Do roku 1984 sloužila pevnůstka jako sídlo guvernéra provincie, než přesídlil do Salalahu. Dnes je tedy turistickou atrakcí.

I v Taqahu je velká mešita se zelenými kupolemi, jako ostatně všude. Když se vydáte do vnitrozemí, uvidíte každou chvíli minaret mešity a musíte si dát námahu, abyste objevili domy, pro které je ten svatostánek postaven. Tak trochu mi t v tomto bodě připomínalo Rakousko – i tam tvoří vesnici kostel, hřbitov a hospoda, domy jsou naprosto vedlejší a nepodstatnou záležitostí. V Ománu to tedy byla mešita bez hospody.

               A i jinak, popravdě, toho okolí Salalahu pro historika a člověka milující poznávání cizích zejí, příliš mnoho nenabízí. Dokonce ani pro šťourala mého typu. Tady jde skutečně o písečné pláže, dobré jídlo (spousty ryb a mořských produktů) a odpočinek.

               Zatímco jsme zde neobjevili žádného českého prominenta, ze Slovenska zde skutečně jezdí společenská smetánka. Na pláži jsme potkali Juraje Kukuru (a podal nám ruku, což ženu uvedlo do transu, protože stejně jako já si pamatuje na slovenské televizní inscenace například „Straty a nálezy“ od Jána Soloviča, které provázely pondělky našeho mládí a kde silná trojka mladých slovenských herců Milan Kňažko, Magda Vašáryová a Juraj Kukura předváděla své umění. Dnes už ovšem i na milém Jurajovi zanechal věk nepřehlédnutelné stopy, přesto chodil denně statečně plavat do moře až k bójkám – jako já.

               Prý zde byli i prezident slovenského kontrolního úřadu Andráši a ředitel slovenské SISky Pavol Gašpar. Ohledně něho jsme dostali od naší neteře instrukce, že ho máme utopit. Nepodařilo se, uměl plavat. Jinak ovšem byla dovolená v Ománu úspěšná – a hlavně odpočinková.

Mimochodem, Salalah bylo jediné místo, které jsem zatím navštívil, kde se dal sledovat jak východ tak i západ slunce nad mořem. A nebylo třeba ani až tak brzo vstávat. Východ slunce byl o tři čtvrtě na sedm a západ okolo šesté večer. Byl přece jen konec prosince.