500 let od smrti Vasca da Gamy

Zemřít na štědrý večer je samozřejmě pro příbuzenstvo nevhodné, protože se tím vánoce pokazí, ale na druhé straně se takové datum úmrtí dobře pamatuje. Zejména, když člověk zemře 24. prosince 24. roku v daném století. V této věci se tedy objevitel Indie Vasco da Gamma zachoval přesně podle doporučení Járy Cimrmana.

               Na štědrý den uplyne od jeho smrti pět set let. Ve svém rodném Portugalsku má objevitel námořní cesty do Indie postavení národního hrdiny a jeho skvostná hrobka je v klášteře svatého Jeronýma v Belému, ve stejném chrámu, kde jsou pochováni portugalští králové. I oni dva Manuel I. a Jan III. kteří Vascovi svou přízní zabezpečili bohatství a slávu. Život Vasca da Gamy je totiž příkladem klientelismu, jak se člověk, který je samozřejmě i velmi schopný, díky správným kontaktům dokáže vyšplhat až na samý vrchol společenského žebříčku.

               Narodil se v roce 1468 nebo 1469 v šlechtické rodině. Jeho otec Estevao da Gama byl guvernérem v Sives und Silves, členem rytířského řádu ze Santiaga a komtur v Cercalu do Alentejo. Rodina jeho matky Isabel Sodré měla anglické kořeny, jak se na správnou portugalskou šlechtu od památné bitvy u Aljobarotty v roce 1385, patřilo. Vasco měl tedy skvělé předpoklady pro kariéru. Ty se ale měly ještě podstatně zlepšit. Jeho otec byl správcem města Sives a patřil ke dvoru vévody z Viseu Ferdinanda. Zde se zřejmě vytvořilo přátelství mezi synem Estevaa da Gamy a synem vévody Manuelem. Oba byli stejně staří  a pohybovali se ve stejném prostředí. Toto přátelství mělo v životě Vasca da Gamy hrát stěžejní roli. Princ Manuel se totiž stal v roce 1495 portugalským králem.

               Původně nebyl pro tuto roli určen ani vychováván. Ale jediný syn krále Jana II. Alfons a králi se nepodařilo legitimizovat svého nemanželského syna Georga z Lancastre, kterého by si přál za svého následníka. Ale do věci se vložila Janova manželka Eleonora, která očividně ani královu milenku ani jejího bastarda nemohla vystát a prosadila na trůn Manuela z vedlejší větve rodu Avis, jak z otcovy, tak z matčiny strany byl pravnukem prvního krále dynastie Avis Jana I. Manuel nevyrůstal u královského dvora a když se musel ujmout trůnu, vzal s sebou logicky i své kamarády z dětství, kterým důvěřoval.

               Samozřejmě jen známosti by nestačily. Mladý Vasco da Gama musel ukázat své schopnosti. Už v roce 1492 ho král Jan II. pověřil velením loďstva, které mělo potrestat francouzské korzáry a chránit přístavy v Algarve a Setúbal. Za své zásluhy byl hned po nástupu Manuela na trůn odměněn jmenováním komturem řádu Santiago hned v obou komturátech rádu.

               V té době se Portugalci připravovali na otevření cest do Indie a zlomení arabského monopolu na obchod s kořením. Už osmdesát let od doby prince Jindřicha Mořeplavce postupovali pomalu a uvážlivé okolo pobřeží Afriky, studovali mořské proudy a směr větrů.  Byli tedy protikladem Španělů, kteří v roce 1492 prostě poslali Kolumba do neznáma na západ a čekali, zda to nějak dopadne.

V roce 1488 obeplul Batrolomeo Diaz mys dobré naděje a našel tedy cestu do Indie. Na druhé straně vyslal portugalský král na misi do Indie po zemi v letech 1488–1490 mnicha Pera de Covilhu a ten skutečně dorazil přes Egypt a Arabský poloostrov až do Indie. Stačil ještě poslat králi Janovi zprávu o tom, že mořská cesta do Indie je možná a žádoucí, informoval ho podrobně o poměrech zejména v knížectví Calicut, kam zamířila i první portugalská námořní výprava. Covilha sám skončil v Etiopii, v zemi bájného „kněze Jana“. Místní král byl vyslancem portugalského panovníka tak nadšen, že ho nenechal odejít a Covilha v Etiopii nakonec zemřel.

               Vše bylo tedy připraveno a výprava měla v roce 1497 vyrazit. K všeobecnému překvapení nebyl velitelem výpravy vyjmenován Bartolomeo Diaz, který se svými zkušenostmi nejvíc nabízel, ale v dálkových plavbách nezkušený Vasco da Gama. Král vyjmenoval svého kamaráda z dětství, kterému očividně nejvíc důvěřoval. Bartolomeo směl výpravu doprovázet po Kapverdské ostrovy, pak se ale musel vrátit. Vypraveny byly tři lodi, z nichž jedné velel bratr Vasca da Gamy Paulo. Pro toho byla cesta do Indie vítanou příležitostí, jak se rehabilitovat, ve stejném roce totiž v souboji v městě Setúbal poranil svého soupeře a byl poslán do vyhnanství.

 Doboví kronikáři Joao de Barros a Damiao de Góis se vyjadřují k důvodům vyjmenování de Gammy vrchním velitelem velmi mlhavě, Luis de Camoes, národní portugalský bard, který cestu Vasca da Gamy popsal ve svém eposu „Os Lusiadas“ pěje samozřejmě chválu na schopnosti admirála, ovšem celý jeho epos je jedna velká oslava portugalských námořních cest. Čili důvody zůstávají nejasné, ale zřejmě rozhodující bylo právě královo přátelství.

Aby vykompenzoval nezkušenost vrchního velitele, poslal král s Vascem absolutní špičku tehdejší portugalské navigace, na lodích byli nejlepší kormidelníci a navigátoři, jaké tehdy Portugalsko mělo. Král Manuel nenechával nic náhodě – tedy až na vyjmenování vrchního velitele. Obsazení lodí umožnilo plavbu po Atlanském oceánu daleko od afrického pobřeží, což cestu podstatně urychlilo. Po obeplutí Mysu dobré naděje pokračoval Vasco da Gama po východním africkém pobřeží a dorazil do Mombasy. Tam rychle pochopil, že jeho mise nebude právě procházkou růžovým sadem. Arabští obchodníci, kteří zde měli své zastoupení, rychle pochopili nebezpečí, které pro jejich monopolní postavení znamenali Portugalci a dělali vše pro to, aby další cestu znemožnili. Vasco da Gama měl ale diky Covilhovi dobré informace. Přeplul do města Malindi, které Mombase konkurovalo. Místní sultán mu pak půjčil navigátora Ahmada ibn Majida, který portugalské lodě zavedl spolehlivě do Calicutu na indickém pobřeží. 20, května 1498 byl cíl portugalského téměř staletého snažení konečně dosažen.

Jednání s calicutským sultánem sice neprobíhalo podle portugalských představ, nakonec ale přece jen mohli návštěvníci z Evropy nakoupit koření a naložit jím své lodě. Návrat byl pravým triumfem. Vasco da Gama poslal dopředu jednu ze svých lodí, aby referovala o úspěchu výpravy, on sám zůstal na ostrově Terceira na Azorech u lůžka svého smrtelně na tuberkulózu nemocného bratra Paula, který zde i zemřel. Teprve pak vyplul Vasco da Gama ve směru na Lisabon. Ať už byl důvod jeho zpoždění jakýkoliv, dal svému královskému příteli Manuelovi dost času na to, aby tento pro něj připravil triumfální přivítání. V paláci v Sintře ukazují okno, ze kterého měl král pozorovat blížící se lodě jeho indické mise. Vasco da Gama byl králem jmenován „Admirálem indického moře“, dostal čestný titul „Dom“ vyhrazený jinak jen nejvyšší šlechtě, a dostal do správy město Sintra. Tím si ovšem jak on tak jeho královský dobrodinec zadělali na nemalé problémy, protože jmenování správce tohoto města bylo v pravomoci řádu Santiago. Po mnohaletých soudních sporech Vasco da Gama tuto funkci vzdal a z řádu vystoupil. Král mu totiž umožnil jako kompenzaci vstup do Kristova řádu, následníku řádu Templářů, kde byl král sám velmistrem.

Portugalci nově objevenou cestu hned začali využívat, prakticky každý rok byla organizována výprava do Indie, při jedné z nich Pedro Alváres Cabral objevil v roce 1500 jaksi nedopatřením Brazílii, když ho nepříznivé větry zahnaly příliš daleko na západ. V roce 1501 vedl další výpravu Joao da Nova.

Jenže indičtí sultáni se ukázali jako obtížní partneři, a tak se král Manuel rozhodl demonstrovat sílu. Velením čtvrté výpravy do Indie v roce 1502 byl pověřen opět Vasco da Gama. Stalo se tak poté, co on osobně protestoval u svého královského přítele proti jmenování Cabrala velitelem portugalské flotily. Tentokrát se jednalo o zcela jinou misi. Celekm dvacet těžce ozbrojených lodí mělo indickým vládcům ukázat, že se vyplatí s novými partnery vycházet v dobrém. Aby si zajistil loajalitu svých kapitánů vzal Vasco da Gama s sebou celou svoji rodinu, doprovázel ho matčin bratr Vicente Sodré, bratranec Estévao da Gama, kteří veleli jednotlivým oddílům flotily. A spolu s nimi cestovali i další strýc Brás Sodré či švagr Lopo Mendes do Vansconcelos.

Ovšem takový normální rodinný výlet to nebyl. Arabové se snažili zabránit zlomení svého monopolu na obchod s kořením a tak na portugalskou flotilu před Calicutem čekalo na 100 nepřátelských lodí, které je napadly. Tady se ukázala technická převaha velkých galeass vyzbrojených dalekonosnými děly. Portugalci nepřátelskou flotilu rozstříleli na kaši, aniž by přitom utrpěli nějaké citlivé ztráty. Po této zkušenosti pochopili místní vládci na pobřeží Indie, že by měli být portugalským snahám o obchodní vztahy vstřícnejší. Teď to šlo ráz na ráz. Obchodní smlouvy se teď podepisovaly podle portugalských představ. Portugalci dostali významná obchodní privilegia, byla domluvena stálá přítomnost portugalských obchodní i královské flotily v indických přístavech. Vasco da Gama se s místními knížaty nemazal.

Portugalci ovládli město Goa, které jim mělo po další století sloužit jako hlavní opěrný bod, ještě v roce 1502 založili svá stanoviště v Kočinu, Kannanore, Mangalore a později i Čoulu, Bombaji, Baseinu a Damanu, v roce 1510 i v Kolombu na Cejlonu (dnešní Srí Lanca). V KOčinu nechal Vasco da Gama vybudoval pevnost pojmenovanou po svém královském příteli Fort Emmanuel, které se stala opěrným bodem. Základy portugalské koloniální říše byly založeny. Ostatně už po cestě do Indie zakládal Vasco da Gama portugalské opěrné body na východním pobřeží Afriky v Sofale, Mozambiku, Kibwě jakož i na Zanzibaru, v Mombase, Malindi a Mogadišu. Jedno se tomu prominentnímu dítěti nedá upřít. Měl strategické myšlení jako nikdo jiný a zabezpečil cestu na východ na generace dopředu. Díky jím založeným základnám pokračovala portugalská expanze na východ mílovými kroky. Macao na pobřeží Číny ovládli v roce 1557 a ve stejném desetiletí získali i monopol na obchod s Japonskem. Protože se Španělé drželi na rozhodnutí papeže Alexandra VI z roku 1494 o rozdělení sfér vlivu, byli jedinou konkurencí v tomto koutě světa Holanďané, kteří se jakožto protestanti necítili být papežovým rozhodnutím vázáni.

Portugalci se stali na určitý čas nejbohatší zemí v Evropě a král Manuel dostal přízvisko „Šťastný“. Budovy, které nechal z získané peníze postavit, v takzvaném dekorativním manuelském pozdněgotickém slohu, jsou dodnes dominantami portugalské architektury. Jen jeho skvostný královský palác, který si dal postavit na nábřeží řeky Teju v Lisabonu, spláchla 1.listopadu 1755 přívalová vlna a odnesla s sebou i zápisky Vasca da Gamy z jeho indických cest. Ale to už byli Manuel i Vasco da Gama dávno po smrti a Manuelovi jeho přízvisko Šťastný“ nikdo nemohl vzít, Štěstí se prostě někdy musí pomoci, třeba i kanóny.

Druhý návrat da Gamy do Lisabonu byl ještě triumfálnější než ten první. Král mu přiznal roční rentu 400 000 reálů a v roce 1513 ho osvobodil od všech daní a cel plynoucích z obchodu s Indií. Přesto byl Vasco da Gama nespokojen. V roce 1518 žádal od krále povolení opustit zemi. U dvora vznikla panika, protože této žádosti rozuměli jako snahu slavného mořeplavce přejít do španělských služeb (ve stejném roce udělal něco takového Fernando Mahalhaes). Protože ale v dopise současně žádal Vasco da Gama povýšení na hraběte, pochopil král jeho dopis správně. Vyjednal pro něj s vévodou Jaime de Braganca statky ve Vila da Vidigueira und Vila de Frades a v roce 1519 bvyl Vasco da Gama králem vyjmenován slavnostně Condé de Vidigueira. O útěku ze země už nebyla řeč a Vasco da Gama byl dokonce pozván jako čestný host na královu svatbu s Eleonorou španělskou v roce 1519.

Král Manuel zemřel v roce 1521. Jeho syn Jan III. byl už dlouhodobě nespokojen s hospodařením indického guvernéra Duarteho de Menezes. Rozhodl se tedy sáhnout k osvědčenému starému rodinnému příteli a vyslal do Indie Vasca da Gamu, který byl vyjmenován indickým vicekrálem. Většího vyznamenání se ctižádostivý čerstvý hrabě dočkat nemohl. 5.dubna 1524 vyrazila jeho flotila, na níž byli i dva jeho synové Estévao a Paulo Lisabon. V září stejného roku dorazila flotila do Indie a vicekrál se dal s energií jemu vlastní do práce. Guvernéra poslal hned domů. Během několika týdnů byli vyměněni všichni velitelé portugalských posádek, bylo zavedeno pravidelné vyplácení platu přítomným vojákům a námořníkům, obchody se opět dostaly pod královskou kontrolu. 

Ale zřejmě byla tato námaha pro 55letého veterána příliš. 24.prosince 1524, tedy pouhé tři měsíce po svém příjezdu do Indie zemřel. Uvažuje se, že vedle vyčerpání mohla hrát svou roli i malárie. Byl pochován v Kochi v klášteře Kristova řádu v Indii. Jeho syn Pedro da Silva da Gama zorganizoval přenos jeho pozůstatků v roce 1538 do kláštera Nossa Senhora das Relíquias v rodinném sídle Vidiguiera. Poté, co byly v Portugalsku v roce 1834 zrušeny všechny církevní řády, neměl se o hrob národního hrdiny kdo starat a tento chátral. V roce 1880 zasáhl portugalský stát a tělesné pozůstatky Vasca da Gamy byly přeneseny do nového skvostného hrobu v klášteře svatého Jeronýma v Belému. Tam tedy teď leží, jen několik metrů vzdálen od hrobu Luise de Camoese, který ho opěvoval ve svém eposu, největším portugalském literárním klenotu.

Vasco da Gama by si ale zřejmě svou slávu zasloužil i bez eposu „Os Lusiadas“. A protože zemřel podle doporučení Járy Cimrmana 24.prosince 1524, dá se jeho datum úmrtí skutečně lehce zapamatovat.

Otevřená zůstává jen otázka, zda je výhodnější činy konat nebo o nich psát. Den úmrtí Luise de Camoese je na rozdíl od dne úmrtí Vasca da Gamy portugalským státním svátkem. Z tohoto hlediska je 24.prosinec opravdu hodně špatné datum.