V kapitole druhé Lukášova Evangelia se píše: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.“
Je třeba říct, že v té době byla římská provincie Sýrie ještě poměrně mladá, v roce 64 před Kristem Gnaeus Pompeius Magnus připojil k Římu poslední zbytky někdy mocné Seleukovské říše a nazval nově získané území Sýrie. Odvolával se přitom na řecký název pro tuto oblast, který pocházel z doby, kdy zde vládli Asyřané.
Proč však byl tento údaj tak důležitý pro evangelistu Lukáše? V době, kdy Augustus vydal své nařízení, bylo Judské království pod vládou krále Heroda Velkého víceméně nezávislé. Ovšem v době, kdy Lukáš sbíral materiály pro své evangelium, tedy okolo doku 60 našeho letopočtu, byla Judea už prokuraturou v rámci syrské provincie a po porážce židovského povstání v roce 70 byla pak do Sýrie začleněna přímo. Proto budí určité znepokojení název současných vládců Sýrie, kteří svrhli režim Bašára Asada, protože ten zní „Haját Tamrír Aš- Šám“, což je „Hnutí za obnovení Velké Sýrie“. Do této „Velké Sýrie“ totiž patřilo i území dnešního Izraele.
Ostatně svatý Pavel se obrátil a stal se z Šavla Pavlem na cestě do Damašku, hranice mezi Judeou a Sýrií tehdy neexistovala.
Dnešní Sýrie je podivným mixem kultur a náboženství. Většinu zde sice tvoří sunnitští Arabové, ale okolo 12 procent obyvatelstva tvoří sekta Alevitů, 10 procent křesťané (v roce 1920 to bylo ještě třicet procent) a jsou zde i menšiny Drúzú a Jesidů. Židé byli ze země vyhnáni v roce 1949, v roce 1943 jich zde žilo 43 000. Abychom tento podivný mix pochopili, musíme o dějinách této oblasti vědět aspoň to nejpodstatnější.
Sýrie byla bohatá a významná římská provincie. Zajišťovala spojení z Malé Asie do afrických provincií a zprostředkovávala obchod směrem na východ do Mezopotámie a Persie. Z tohoto obchodu profitovalo zejména město Palmyra v oáze uprostřed pouště, kde vyvěrají dva prameny, které daly této oáze život, Ovšem Palmyře stoupla sláva do hlavy, v roce 270 se vyhlásila samostatnou a nezávislou na Římské říši. Římané neměli pro takové extravagance nikdy moc pochopení, a proto v roce 273 město dobyli a zničili.
Hlavním městem provincie byla Apameia na řece Orontes, i když hlavní říční tepnou, zajišťující vláhu pro místní zemědělství, byl a dodnes zůstal Eufrat. Postupně ale narůstal význam jiného města Antiochie, zejména pak proto, že se stala centrem křesťanství a objevuje se mezi pěti nejdůležitějšími patriarcháty ranné křesťanské církve – vedle Říma, Konstantinopole, Jeruzaléma a Alexandrie.
Blahobyt provincie ale dostal rozhodující ránu v roce 636 n.l. V tomto roce Byzantská říše, vyčerpaná skoro dvacetiletou válkou s Persií, nedokázal odvrátit útok Arabů a po porážce v bitvě u Jarmúku v srpnu 636 museli Byzantinci, jako následníci Římanů (sami se Romaoi, tedy Římané, nazývali, Byzantinci jim říkáme dnes my, abychom je od starověkých Římanů odlišili) Sýrii vyklidit. Tím ztratili pozemní cestu do Egypta a poté i celé pobřeží severní Afriky. V roce 638 vstoupil chalífa Omar I. do Jeruzaléma a začalo období islamizace země. Sýrie ovšem už nebyla spojnicí, ale pohraničím, kde se stále střetávala vojska křesťanů a muslimy, což zemi samozřejmě neprospívalo.
V roce 1095 vyhlásil papež Urban II. na synodě v Clermontu zvoláním „Deus vult“ tedy „Bůh to chce“ první křížovou výpravu s cílem osvobodit Svatou zemi z moci muslimů. V roce 1099 byl dobyt Jeruzalém a na území někdejší Sýrie vznikla celá řada křesťanských států. Království Jeruzalémské bylo z nich nejvýznamnější, ale bylo zde i hrabství Tripolské a knížectví Antiochijské a hrabství Edessa. Syrský emirát s těmito státečky vedl prakticky permanentní válku až konečně sultán Saladin (původně syrský sultán kterému se ale podařilo podrobit si i Egypt a poprvé tak spojil tyto dvě země pod jednou vládou) zničil v roce 1187 v bitvě u Hattínu křesťanská vojska a křesťané pak už jen živořili na pobřeží, než v roce 1291 padla jejich poslední bašta Akko a museli zemi vyklidit. Ovšem část křesťanského obyvatelstva zde zůstala, zejména v severní části na pobřeží, v dnešním Libanonu. Sýrie se stala kořistí egyptských Mameluků, jimž se podařilo zastavit expanzi Mongolů v bitvě u Ajn Džálútu v roce 1260 (poslední křižáci stáli v naději na obnovení své moci v Sýrii na straně Mongolů).
Sýrie se stala egyptskou pohraniční provincií, než v roce 1517 turecký sultán Selim I. dobyl Egypt a připojil ho i se syrskou oblastí k Osmanské říši.
Dnešní Sýrie vznikla na papíře v roce 1918, kdy si Britové a Francouzi dělili území poraženého Turecka. V roce 1916 si spolu sedli emisaři Mark Sykes za britskou a Francois Georges-Picot za francouzskou stranu a kreslili po poušti hranice, jak je to právě napadlo. V roce 1918 se jejich malůvky staly realitou a území předního východu bylo rozděleno na mandátní území britské (Palestina, Jordánsko a Irák) a francouzské (Libanon a Sýrie). Sliby, že každý arabský kmen dostane svůj nezávislý stát, byly zapomenuty.
Po druhé světové válce ovšem situace vypadala jinak. Jak Francouzi, tak Britové, oslabeni vítěznou válkou ztratili o území bez nerostného bohatství zájem, a tak Francouzi akceptovali vyhlášení nezávislé Syrské republiky v roce 1946. Svůj vliv si tam ale podrželi.
Francouzi využili rafinovaně napětí mezi skupinami obyvatelstva. Zatímco sunnitští Arabové, uraženi, že nedostali vlastní stát, spolupráci s „okupační mocností“ odmítali, menšinoví Alevité v spolupráci s Francouzi viděli svou šanci. A chopili se jí. Díky tomu ovládali v roce 1946 nejen většinu místních úřadů, ale – a to hlavně – i armádu. Většina vzdělaných lidí i důstojníků byla alevitského vyznání. Alevité jsou trošku spornou muslimskou sektou, sunnité je považují za kacíře, řada jejich rituálů je odvozena z křesťanství, slaví například i vánoce. Mají blíže k šíitskému islámu, což mělo ve vývoji Sýrie rozhodující význam.
Už dva roky po vyhlášení samostatnosti se Sýrie zapletla do útoku na nově vznikající stát Izrael a utrpěla potupnou porážku, což spolu s vlnou uprchlíků, která ji zaplavila, vyvolalo v zemi chaos, který vláda nebyla schopna zvládat. Hledala východisko ve spojení s Egyptem a proto 1.února roku 1958 vznikla takzvaná „Sjednocená arabská republika“ (VAR), která měla ovšem jen krátké trvání. V září 1961 došlo k ozbrojenému puči syrských důstojníků, čímž VAR skončil.
V květnu 1963 následoval další puč, kdy se k moci probojovala politická strana Baath, tedy „Arabská socialistická strana“. Vláda, vedená touto stranou se ovšem opět chybně podílela na šestidenní válce proti Izraeli v roce 1967 a důsledkem toho byla ztráta Golanských výšin, které Izraelci obsadili a drží je dodnes.
16.listopadu 1970 se moci chopil Háfiz al Assad ze strany Baath, prezidenta Salaha Džahída a jeho lidi dal uvěznit a poté se 99,2% nechal zvolit syrským prezidentem a poté i generálním tajemníkem strany.
Začala víc než padesátiletá vláda dynastie rodiny Assadů. V roce 1973 se Sýrie pod vedením Assada ještě zúčastnila války Jom Kippur, kdy na krátkou dobu dobyla zpět část Golanských výšin, aby ovšem znovu utrpěla drtivou porážku a dál se už Assadův režim snažil o klidné vztahy s Izraelem – na Golanských výšinách byla hranice mezi oběma státy zajišťována modrými helmami OSN.
Je třeba si uvědomit, že Assadovci patřili k sektě Alevitů a tím pádem byli pod permanentním tlakem sunnitských Arabů. Demokracie byla pro ně naprosto nemožná, protože by pak moc okamžitě ztratili a mohli by se stát obětmi genocidy. I ve straně Baath tedy měli všechny významné funkce Aleviti. Tento náboženský faktor byl tak významný, že i když v sousedním Iráku vládla také politicky spřízněná strana Baath a její vůdce Saddám Husajn, Sýrie se v První válce v zálivu v letech 1980–1988 postavila na stranu Iránu. Diplomatické vztahy s Irákem obnovil až Bašár Assad v roce 2006, tedy tři roky po smrti Saddáma Husajna.
Háfiz al Assad vsadil na spolupráci se socialistickým táborem, tedy zejména se Sovětským svazem. RVHP byla hlavním obchodním partnerem Sýrie, Sověti měli v zemi námořní základnu v Tartúsu, kde operovala jejich pátá středomořská flotila a kterou jim Assad propůjčil už v roce 1971, tedy bezprostředně po uchopení moci v zemi. Elektrárnu v Homsu stavěli například českoslovenští odborníci (mezi nimi i jeden můj strýček). A tajnou službu, hlavní oporu diktatury, školili odborníci z východoněmecké STASI. Komunistické režimy se Háfizovi nesnažily vnucovat nějaká lidská práva a Sýrie z této spolupráce nepochybně profitovala.
Po celou dobu měli Assadovci problémy se sunnitskou sektou Muslimských bratří, která se snažila diktaturu Alevitů svrhnout. Při bombovém útoku na vojenskou akademii v Aleppu zemřelo 50 kadetů – logicky se jednalo skoro výhradně o Alevity, nikdo jiný vojenskou školu nenavštěvoval. V únoru 1982 vyvolali Muslimští bratři povstání v městě Hama – Assad nasadil armádu a v následujících bojích padlo v bojích na tisíc vojáků, ale až 30 000 civilních obětí – tento „Masakr z Hamy“ sice zlomil vaz Muslimským bratřím v Sýrii, ale vykopal nepřekročitelné příkopy mezi většinovými Sunnity a menšinovými Alevity – soužití v míru se stalo mezi oběma náboženskými uskupeními prakticky nemožným.
Klan Assadů postihla těžká ztráta, když v roce 1994 zemřel při autonehodě nejstarší Assadův syn Basil al Assad. Háfiz al Assad povolal z Londýna svého druhorozeného syna Bašára. Ten vůbec nebyl na politickou kariéru připraven, byl vystudovaný lékař, měl fungující praxi v Londýně a do Sýrie se mu nechtělo. V Londýně poznal i svou manželku Asmu Fawaz al Akhras, sice sunnitskou Arabku ze syrské rodiny, ale narozenou v Londýně. Studovala na „King´s college“ francouzskou literaturu a informatiku a pracovala jako investiční bankéřka.
10. června 2000 zemřel Háfiz al Assad a Bašár převzal moc. 10.července byl „zvolen“ prezidentem, v prosinci 2000 pak následovala jeho svatba s Asmou, která ho do Sýrie následovala.
S Bašárem byly spojovány velké naděje. Po nástupu do úřadu propustil 600 politických vězňů a začalo tzv „Damašské jaro“. To mělo ovšem jen krátké trvání. Bašár velmi rychle pochopil, že demokracie západního typu je v Sýrii vzhledem na etnické napětí nerealizovatelná a utáhl opět řetězy diktatury. V roce 2005 se Sýrie dost nešťastně angažovala v pokusu převzít moc v Libanonu. V únoru toho roku byl spáchán atentát na libanonského prezidenta Rafika Harrila, v květnu se ale musela Sýrie pod mezinárodním tlakem ze Sýrie stáhnout.
A potom přišel tragický rok 2011 a s ním „arabské jaro“. Začalo to v Tunisku, přeskočilo do Egypta, poté se lidi začali zabíjet v Libyi, a nakonec přeskočila jiskra i do Sýrie. Jak víme, ani v jednom z arabských států to nedopadlo dobře. Libye se zcela jako stát rozpadla a panuje tam chaos a boj warlordů, Egypt se musel zbavit demokraticky zvoleného prezidenta Mursího, který se začal chovat jako farao a pronásledovat náboženské menšiny v zemi, nejdéle vzdorovalo Tunisko, ne i zde zvítězila znovuzavedená diktatura. Nejhůř ale dopadla právě Sýrie. Samozřejmě zde panovala, jako v každé diktatuře nekontrolovaná korupce, která blokovala hospodářský rozvoj a u diskriminované sunnitské většiny budila negativní emoce.
Nepokoje začaly v městě Daraa, kde byli zatčeni a mučeni mladíci, kteří na stěny napsali graffiti, žádající pád režimu. Policie zasáhla s nesmírnou krutostí a demonstrace se rozrostly i do dalších měst – Hamy, Homsu nebo Aleppa.
Ony „klidné demonstrace“ ovšem až tak klidné nebyly. Sice demonstranti nebyli násilní, ale hesla, která provolávali „křesťany do Libanonu, Alevity do rakve“ nemohly působit na vládnoucí třídu Alevitů nijak uklidňujícím dojmem. Bašár se rozhodl potlačit demonstrace násilím, aby nedopadl jako Husní Mubarak v Egyptě. Jenže se nepodařilo politické protivníky zlomit, jako se to kdysi podařilo jeho otci v Hama. Opozice se zmilitarizovala, vznikla „Svobodná syrská armáda“ (FSA), zatímco z vládní strany se dopouštěli krutostí příslušníci milic Šabiha. V zemi se rozpoutala občanská válka, která měla logicky od samého začátku náboženský charakter. A opozice se stále více nábožensky radikalizovala, což dělalo jakékoliv jednání nemožným. A pak na území Sýrie vpadl ze sousedního Iráku „Islámský stát“. Dobyl a zničil Palmyru a obsadil velkou část země. V září 2014 se IS střetl s kurskými milicemi u města Kobane – a po čtyřměsíčních úporných bojích utrpěl porážku navzdory tomu, že Turci Kurdům odmítli v boji proti teroristické organizaci pomoci.
Ovšem IS pronikl až skoro k pobřeží a město Latakia zasypával letáky s vyhrůžkami o tom, že „kacířské obyvatelstvo“ bude vyvražděno do posledního dítěte. Tehdy vstoupilo v září 2015 do konfliktu Rusko. V devadesátých letech bezmála opuštěná základna v Tartúsu byla za Putinovy vlády zase oživena a v její blízkosti vybudovali Rusové i leteckou základnu v Hmiminu. Vstup do války na Bašárově straně byl rozhodujícím zlomem ve válce. Ovšem Rusové útočili na povstalce ze vzduchu, pozemní síly Bašárova režimu tvořili zejména dobrovolníci z Iránu a členové hnutí Hizballáh z Libanonu. Bez jejich pomoci, dané dlouholetým spojenectvím by byl Bašár už dávno ztracen, řady jeho věrných vojáků v občanské válce rychle řídly. Sám Bašár musel být v roce 2000 uznán za pravověrného muslima, aby mohl vykonávat svoji funkci vládce v zemi. Protože se nenašel ani jeden sunnitských duchovní, který by mu toto potvrzení vystavil, musel zaskočit iránský mullah.
Sýrie měla pro Irán rozhodující strategický význam jako tranzitní země, přes kterou mohli Iránci vyzbrojovat Hizballáh v Libanonu, který byl jejich prodlouženou rukou v cíli, který má Irán dokonce zapsán v ústavě tím je zničení státu Izrael.
Po dlouhých krvavých bojích se Bašárovi s pomocí Iránců a Rusů dobýt město Aleppo a zatlačit opozici do jediné provincie Idlíb na severozápadě, kde se ale těšili ochraně Turecka, a proto bylo dohodnuto příměří. Přelidněný Idlíb byl zasažen mimo jiné i tragickým zemětřesením v únoru 2023.
Ale právě odtud vyrazila armáda opozice na své vítězné tažení před několika týdny. Politické vedení v Idlíbu (takzvaná Syrská vláda spásy) měl Muhammad Bašír, velitelem jednotek, které dobyly Damašek Abú Muhammad Dzúlání. Ten má titul inženýra a studoval islámské právo, tedy by neměl být žádný „ozbrojený primitiv“, jakým je vedení Talibanu v Afghánistánu. Využili toho, že Bašár Assad ztratil všechny své spojence.
Rusové se zapletli do nesmyslného dobrodružství na Ukrajině, aby umožnili svému vůdce Vladimírovi položit květy k soše Vladimíra Velkého v Kyjevě, jehož je Putin inkarnací.
Hizballáh se rozhodl podpořit Hamás m(s kterým má jinak nesmiřitelné náboženské spory, protože sám je šíitský zatímco Hámás sunitský, čili se vzájemně obviňují z kacířství), který napadl v bestiálním krutém útoku Izrael a dostal se tak pod drtivý izraelský tlak. Hizballáh sám utrpěl hrozivé ztráty, ztratil prakticky celé své velení a s tím i politický vliv a vojenskou sílu.
Irán sám se spojil právě s těmito „loosry“, dodáváním techniky Rusům a podporou Hizballáhu a střelbou raket na Izrael, na což následovala tvrdá izraelská odplata, se sám oslabil a není schopen angažovat se momentálně mimo své hranice.
To vše umožnilo pád Assadova režimu. Otázka je, nakolik se z toho máme radovat. Opoziční armáda se v průběhu let stále více islamizovala, současné vojenské jednotky jsou odnoží Al-Kajdy. V „osvobozeném“ Aleppu se ženy bojí vycházet na ulici. Panují obavy, že v Sýrii vznikne druhý Afghánistán. I když se současné vedení snaží vystupovat smířlivě – vyhlásilo, že nehodlají omezovat práva žen a spolupracuje dokonce i s kurdskými milicemi, za což zaplatilo okamžitou ztrátou turecké podpory – není jisté, jaký režim v zemi vznikne. Jestliže se prosadí islamisté, běda křesťanům a alevitům. Pokud se Sýrie stane loutkovým státem pod vlivem sultána Erdogana, běda Kurdům. Demokracii západního typu skutečně očekávat nemůžeme. Je třeba jen doufat, že nedojde ke genocidě Alevitů. Když si vítězové demokraticky odhlasují, že je vraždění Alevitů povoleno, tak ho i provedou. Stejně nejistý může být osud zbylých křesťanů v zemi. Z prvních svobodných voleb mám spíš obavy. Víme, jak takové volby dopadly v Egyptě nebo v Iráku, přinesly jen politicky legitimizované násilí proti menšinám. Hrozba další vlny uprchlíků je velmi reálná. Současní vítězové sice vyzvali uprchlé Syřany, aby se vrátili domů, otázka je, nakolik tito uprchlíci žijící v Evropě projeví zájem o tento návrat. První vlna v roce 2015 byla ještě poměrně vzdělaná a ochotná se integrovat. Uprchlíci současní logicky v zemi, kde už čtrnáct let řádila občanská válka žádné použitelné vzdělání získat nemohli.
Varovným znamením je, že nová vláda zrušila ústavu z důvodu, že v ní „ISLÁM NENÍ STÁTNÍM NÁBOŽENSTVÍM“. Myslím, že ostražitost je víc než na místě.
Rusové vyjednávají se současnou vládou, jak by se mohli bez ztrát stáhnout, Američané se angažovat nebudou – Donald Trump už teď prohlásil, že: „To není naše válka“.
Na druhé straně si sunnitská vláda v Sýrii sotva může dovolit otevřený vojenský konflikt s Iránem.
Nezůstává nám, než čekat, jak se situace vyvine. A pro jistotu hlídat evropské hranice. O bávám se, že prominenti Assadova režimu a jeho služebníci s krví na rukou nebudou utíkat na svým vůdcem do Ruska, ale jinam.