Urologie

Dnes tedy zase trošku medicíny.

Urologie je obor pro tvrdé chlapy. Když mi mladá kolegyně Josipa sdělila svůj plán stát se uroložkou, poněkud mě to zaskočilo. Josipa totiž vlastnila sex appeal za tři. Prostě děvče s chorvatskými kořeny a s nefalšovanými slovanskými tvary. Pomyslel jsem si, že sice její vzhled může přitahovat do její soukromé praxe starší pány jako světlo motýly, ovšem doufal jsem, že ji budou navštěvovat hlavně ti, kteří ovládají určité činnosti pro urologa zajímavých orgánů víceméně už jen teoreticky. Kvalita urologa se podle zlých jazyků měří v centimetrech, tedy v délce jejich ukazováčku- mimochodem Josipa měla ukazováček dlouhý a štíhlý, což dávalo pro plánovaný obor velmi dobré předpoklady. Ovšem není to jen prostata, kterou je živ urolog (i když je to pro něho nejfrekventovanější orgán). Existují i močovody a ledvinné kameny, existuje otravná močová inkontinence. Když dorazí pacient svíjející se bolestí při ledvinné kolice, není to legrace – pro nikoho, nejmíň ale pro toho pacienta. Můžu to potvrdit, zažil jsem si tuhle situaci z obou stran. Když se pak urologovi podaří kámen rozdrtit nebo ho překlenout dlahou – takzvaná „JJ sonda“, stane se pravým hrdinou a pacienti jsou ochotni mu líbat ruce. Urolog se stará o močové cesty a předstírá, že ho zajímají i ledviny. Nevěřte mu to, ledviny patří nefrologovi (tedy pokud v nich neroste nádor), tedy internistovi, ten totiž ví, co je to ledvinná funkce a co všechno ledviny umí. Na rozdíl od akční urologie je ovšem nefrologie se svou dialýzou poměrně nudným oborem, kde zas až tolik krve neteče a močové katétry se zavádějí do močového měchýře jen zřídka. Na urologii je to hlavní činnost. Když se totiž nemůžete vyčurat, jsou to pravá muka.

Francouzsky dramatik a spisovatel Voltaire sepsal seznam lidských rozkoší. Určil jich sedm a močení zařadil mezi ně na poslední, sedmé místo, hned za vyprazdňováním po jídle. Svědčí to o tom, že tento seznam sestavil ještě ve svých mladých letech, později by si nepřerušovaného proudu vážil podstatně víc, jen se zeptejte pánů po sedmdesátce, o čem sní. Každopádně trvá tato rozkoš u starších pánů déle, takže si ji můžou patřičně užít a tím pádem stoupá po Voltairově žebříčku směrem vzhůru.

               Močení je důležitá tělesná funkce, močí se z těla odstraňují téměř všechny jedy, ať už ty, které se v něm tvoří následkem metabolismu, nebo ty, které do něho dodají lidé z vlastní vůle nebo z doporučení lékaře.

               O důležitosti této funkce svědčí i to, kolik máme názvů pro její poruchy: Dysurie, Polyurie, Oligurie, Anurie, Polakisurie. K významu těchto slov se ještě dostaneme. Ty všechny napovídají, že s vylučováním moči není všechno v pořádku a mělo by se s tím něco udělat, než bude pozdě.

               Ne vždy jsou ale poruchy močení skutečně způsobeny poruchami v močovém traktu. A ne vždy je jednoduché se dopátrat pravé příčiny. Do mé praxe přišla pacientka – naše dlouholetá dobrá známá s tím, že ji pálí žáha. Už brala léky, které blokují žaludeční kyselinu, už brala i mořské řasy, které mají vytvořit na jídle v žaludku vrstvu, která kyselině nedovolí vystoupat do jícnu a způsobit tam zánět. A nic nepomáhá. Když jsem se seznámil s její lékárničkou, všiml jsem si léku Spasmourgeninu, který tlumí nutkání na močení a bolesti s touto činností spojené, může ale jako vedlejší účinek oslabit peristaltiku a tím podporovat pálení žáhy.

               Když jsem navrhl, aby s tím lékem přestala, zděsila se: „To nemůžu, ten lék musím brát, protože mám nervózní močový měchýř. To bych se vůbec nevyspala.“

               V odborné terminologii se jednalo o polakisurii – časté močení.

               Začalo mě to zajímat. „Musíš chodit na malou hlavně v noci?“

               „Ano,“ přisvědčila. „Přes den je to dobré. Když jsem zaměstnaná, dá mi měchýř pokoj, ale když si lehnu, je zle. To musím běhat každou hodinu.“

               „A vždy jen několik kapek?“

               „Ne, poměrně hodně moče. A mnohokrát.“

               Začalo mi svítat. Vzpomněl jsem si, jak jsem mé pacientce před několika roky na ultrazvuku zjistil nedomykavost aortální chlopně.

               „Nemusíš kašlat?“

               „Ano, to je z té žaludeční kyseliny. Určitě ji v noci aspiruji.“ V tom bodě musím poznamenat, že pacientka byla penzionovaná lékařka.

               „Nemáš,“ řekl jsem jí. „Máš selhávaní srdce a jsi převodněná. Proto běháš v noci každou chvilku.“

               Nechtěla mi věřit. Ale byl jsem nekompromisní. Dostala tabletky na odvodnění a Spasmourgenin jsem vysadil. Za týden byly její problémy pryč. Její močový měchýř se uklidnil a žáha přestala pálit. (Jak jsem zjistil, před nedávnem ho zase začala tajně brát, ale je jí už přes osmdesát, a tak jsem další pokusy o její uzdravení vzdal).

               Močovou infekci měl v životě asi každý. Pálení při močení (Dysurie), krvavá moč, časté močení. Baktérie, způsobující tyto problémy, jsou potvory stále rafinovanější, vytvářejí rezistence, zejména proto, že lékaři, a to hlavně urologové léčili v minulosti každou babičku pozitivním močovým nálezem antibiotiky. A bylo jedno, zda měla problémy nebo ne. Výsledkem léčby bylo, že se moč na dva až tři dni vyčistila (než přišla další infekce, protože pacientka nedokázala udržet moč, čili byla inkontinentní), ale zato se vyvinuly rezistence a pokud měla stařenka smůlu, dostala z antibiotik ještě průjem. Chválabohu se už od této léčby upustilo, močové infekce léčíme jen, pokud dělají problémy. Nejčastější příčinou močových infekcí u mladých žen je sex – ne nadarmo se tomu říká „honey moon cystitis“. Přiznám se, jsem zlý, zakazuji těmto děvčatům další radosti na celý týden.

                Problémy s močením jsou velmi závislé na pohlaví. Jestliže muži mají díky své prostatě problémy s tím, že se vymočit nedokážou, ženy spíš s tím, že jim moč uniká, když to vůbec nepotřebují. Má to anatomické důvody a profitují z toho výrobci vložek – reklamy na vložky při močové inkontinenci si člověk vyslechne v televizi několikrát za večer.

               Množství moči souvisí s množstvím vypité tekutiny. Jsou lidé, kteří močí málo (oligurie), protože málo pijí. S těmi nemají urologové co do činění, léčba je jednoduchá, buď jim dáme napít a pokud nechtějí nebo nemůžou, dostanou infuze. Jiní pacienti pijí hodně a močí hodně (polyurie). To už je trošku složitější, zodpovědět otázku, zda močí hodně protože hodně pijí nebo hodně pijí, protože hodně močí. Malér začíná až tehdy, kdy pacient hodně pije ale močí málo případně vůbec (anurie). To je znamení selhání ledvin a víme, že se na nás hrne práce. Otázka je na koho? Na internisty nebo na urology?

               Je to tak trochu genderová medicína. Když pacient přestane močit, lékař-muž vezme většinou do ruky ultrazvukovou sondu a podívá se na močový měchýř, zatímco lékařka – žena píchne tomu nebožákovi Furosemid. Ženy přece jen ten problém prostaty nemají tak hluboko v podvědomí.

               Někdy můžou mít hodně moči paradoxně i lidé se selháváním ledvin. Problém je v tom, že jejich moč není plnohodnotná, je to jen voda a jedovaté látky zůstávají v těle. Tady právě může stát v cestě ona už vzpomenutá prostata. Jednou přijal kolega pacienta, který přišel do nemocnice s tím, že musí hodně pít, protože hodně močí. Že vymočí denně až 6 litů moči a už není v jeho silách tolik pít. Kolega, který měl vždycky trošku problémy se svým příliš velkým egem o tom ráno referoval a naordinoval už všechna možná vyšetření, od laboratorních vyšetření hormonálního stavu až po magnetickou rezonanci hlavy – Diagnóza Diabetes insipidus – tedy úplavice močová. Zvláštní bylo, že si kolega nevšiml, že pacient měl v laboratorních výsledcích selhání ledvin.

               Ve skutečnosti stačilo jen vyšetření břicha ultrazvukom – které kolega neudělal, protože mu připadalo při takové vzácné diagnóze příliš podřadné. Obrovský močový měchýř s obsahem přes dva litry jsme vyřešili močovým katétrem a potom se upravily i ledvinné parametry i množství moče a následně i vypité vody. Až potom jsme ho představili na urologii, aby mu kolegové urologové tu jeho prostatu vyfrézovali. (Takzvaný TUPR)

               Takový případ je ale spíš zřídkavý, častější je, že se pacient vymočit nemůže. Měli jsme na oddělení mladou kolegyni.  Její příjmení prozrazovalo polské kořeny – jmenovala se Babcicky – o slovanském původu svědčil i její sex appeal, o který se mohla opřít (já vím, omlouvám se, je to v tomto článku už podruhé, ale nemůžu za to, ona ta slovanská děvčata jsou skutečně krev a mlíko), někteří muži z oddělení mluvili o naší Angeline Jolie. Polsky ale neuměla ani slovo, nevěděla ani, kolik generací Babcických už žilo v Rakousku. Děvče bylo velmi pracovité a hlavně samostatné. Když jsem s ní měl službu, mohl jsem se spolehnout na to, že mě zavolá, jen když půjde opravdu o život.

               Co čert nechtěl, právě k ní přišli do ambulance dva Poláci. Jeden byl pacient, druhý tlumočník, protože pacient neuměl ani slovo německy. Když si přečetli na vizitce její jméno, rozzářili se a začali štěbetat polsky. Kolegyně je přerušila a řekla jim, že polštinu neovládá. To je vyvedlo z míry. Tlumočník se zarazil, rovnal si v hlavě slova a potom řekl:

               „Pani doktorko, můj kamarád má problémy se svým ptákem.“

               To byl okamžik, kdy kolegyně Babcicky sáhla po telefonu a zavolala mi. Nebyl to pták, byla to zase jednou obyčejná prostata.

Apropos, abych nezapomněl, hádejte, kterou z rozkoší dal Voltaire na první místo. Ne, neuhodli jste – je to spánek.

Mimochodem, abych nezapomněl, z Josipy se stala plastická chiruržka a věnuje se zkrášlování dam, které se svým vzhledem nejsou spokojené. Myslím, že je tam správně.