Modlím se za tuto zemi a obdivuji ji.

S úžasem sleduji hrdinný odpor Ukrajinců proti obrovské přesile ruských vojsk, které vpadly bezdůvodně do jejich země. Muži se hlásí dobrovolně, aby si mohli zastřílet na Rusy, i když vědí, že v naprosté většině nemají šanci a zřejmě zemřou.

Je to fascinující a nahání to strach. Přiznám se, že už několik nocí špatně spím, protože mě budí myšlenky na to, co se právě děje v Kyjevě. Obdivuji ukrajinské muže, ochotné zemřít za svou zemi. Ale současně se ptám, jak je to možné? Jak to, že se nenaplnil afgánský scénář, ve který očividně Vladimír Putin a jeho okolí věřili. Totiž, že ukrajinská armáda složí bez odporu zbraně, případně převážně rusky hovořící jednotky přejdou na ruskou stranu. Tyto představy se nenaplnily, Putinovy výzvy, aby ukrajinská armáda svrhla demokraticky zvoleného prezidenta a vládu a převzala moc, ukrajinské vojenské velení ignorovalo. Ukrajinci bojují a umírají a způsobují politickému velení v Kremlu bolení hlavy a záchvaty zuřivosti. Prezentovaná představa ukrajinského ubohého lidu, utiskovaného nacistickými bojůvkami hlásícími se k odkazu Bandery a čekajícího na ruské osvoboditele, se dá stále hůř obhajovat i před vlastním zmanipulovaným lidem.

Ale kde se ta vůle k odporu u Ukrajinců vzala? Argumentovat historickou nenávistí mezi těmito dvěma národy je příliš plytké. Ano, Ukrajinci stalinský teror nezapomněli, ale ti současní ani nezažili. Nenávist nedělá z lidu národ. I tomu je třeba národní myšlenka. Psal jsem o tom i já v článku z března 2014 – tehdy Ukrajina svou identitu ještě jen hledala. Teď ji našla. Jak je to v tak krátké době možné?

V roce 2014, tedy před pouhými osmi lety, tu ještě nebyla. Ukrajina byla rozpolcenou zemí mezi evropským západem a asijským východem bez společné historie a pocitu sounáležitosti.

Vytvoření jednotného ukrajinského národa je totiž dílem Vladimíra Vladimiroviče Putina. Sice dílem nechtěným, je to jakýsi nežádoucí vedlejší efekt jeho politiky, ale je to tak. Za tím je hned několik faktorů:

  1. Ještě v roce 2014 byla životní úroveň v Rusku vyšší než na Ukrajině. Lidé z Charkova jezdili za prací přes hranici do Ruska a vydělávali tam víc než doma. To byla samozřejmě motivace vzhlížet se k velkému bratrovi. Podobně to bylo v třicátých letech v krizí zmítaném Rakousku, kdy lidé jezdili za prací do Německa, kde dobře vydělávali a vraceli  se se zprávami o sice nedemokratickém, ale přece jen blahobytu. Jenže v posledních osmi letech se situace obrátila. Zatímco Ukrajina se pomalu ale přece jen začala pohybovat ve směru zlepšování životní úrovně, v Rusku nabral vývoj – i díky sankcím – opačný směr. Rusko jako pracovní místo ztratilo na své atraktivitě – a nenabízí nic, co by tuto ztrátu mohlo kompenzovat.
  2. Obyvatelstvo separatistických republik Doneck a Luhansk si slibovalo od odštěpení od Ukrajiny zlepšení své životní úrovně. To se nenaplnilo. Místo toho se k moci dostali warlordi, dobrodruzi se samopaly okolo krku čečenského typu, o nějaké demokracii tam není ani vidu ani slechu. Obyvatelé těchto samozvaných „republik“ si tedy nepolepšili v žádném ohledu. Tedy nevytvořili žádný atraktivní model, který by obyvatelstvo zbytku Ukrajiny chtělo následovat.
  3. Ruské oslavování minulosti a jeho imperiální síly, především pak oživení Stalinova kultu možná dokázalo zvednout sebevědomí Rusů potýkajících se stále se špatnou životní úrovní a s denními problémy, jak přežít, na Ukrajině ale oslavování Stalina zapůsobilo přesně opačně. Až teď se naplno prosadila vzpomínka na vyvražďování Ukrajinců, hladomor zimy 1932–1933 a ruské sociální inženýrství s vysídlením Tatarů z Krymu do oblasti Kazaně a s osídlováním Rusů na pobřeží Černého moře. Čím víc Rusové Stalina zdvihali na piedestal, tím víc se od nich Ukrajinci odvraceli.
  4. Putin dovedl potlačování politické opozice k dokonalosti. Nejen zákazem nezávislých médií a vyhnáním zahraničních neziskových organizací. Ale pokus o vraždu Alexeje Navalného a jeho následné odsouzení – v podstatě k doživotnímu trestu šlo přes jakoukoliv čáru akceptovatelnosti. Rusové tím celému světu demonstrovali poslušnost své justice vůči politickému vedení, jejich režim se ale tím atraktivnějším nestal. Právě naopak, až teď začal budit pravou hrůzu. Samozřejmě že ruská justice má především budit strach u vlastního obyvatelstva, ale tento účinek překračuje logicky politické hranice. Tento vývoj brutálního potlačování opozice začal sice už v roce 2012, ale v roce 2014 ještě nebyl až tak zřejmý. Dnes ho už nevidí jenom slepý, že, soudružko Konečná? nebo někdo z Moskvy za svou slepou oddanost placený – to hovořím o vás, pane Tomio Okamuro.
  5. Nikdo nemá rád, když se o něm nestoudně lže. A Ukrajinci mohli s úžasem sledovat stále agresivnější vylhanou argumentaci ruské propagandy. Že jsou nacisté, antisemité, že provádějí genocidu etnických Rusů. Tohle vše cpala ruská propaganda do svých občanů a Ukrajinci se proti těmto lžím nemohli bránit. Mohli se jen naštvat, což udělali. A mohli si zvolit za prezidenta Žida – což udělali. Prostí Rusové se to ovšem neměli jak dozvědět.
  6.  A konečně poslední kapkou bylo Bělorusko. Když Bělorusové hromadně povstali proti svému diktátorovi, když i běloruská státní televize odmítla sadistickému gangsterovi Lukašenkovi sloužit, když se zdálo, že jeho konec je otázkou hodin či nejvýše dní, přispěchali mu Rusové na pomoc. Posílili represivní aparát, dodali loajální redaktory a hlasatele do běloruské televize. Putinovi se totiž líbí myšlenka satelitních států, kde vládnou lidem nenávidění diktátoři jen z jeho milosti a musí ho na slovo poslouchat, protože ví, že jinak skončí na nejbližší lucerně se smyčkou na krku. Jenže Ukrajinci mohli z nejbližší blízkosti sledovat svou možnou budoucnost. Tedy, co je čeká, pokud se skutečně stanou na Rusku závislým státem. Model Bělorusko se sice líbí Putinovi a Lukašenkovi, možná i jejich Omonovcům, ale nikomu s normálních lidí. Navíc běloruský režim vraždil i na ukrajinském území – příkladem byl Vital Šyšov. Bylo to jasné poselství, co bude Ukrajince čekat, až je Rusové ovládnou nebo pokud se před nimi skloní. Putin si ostatně už takového diktátora, který by vládl z jeho milosti, určitě vybral. Má na výběr řadu oportunistů a oligarchů, kteří by byli ochotni sloužit. Jednou takovou alternativou je například Viktor Medvedčuk. Rus narozený na Sibiři v Krasnojarské oblasti, zbohatl ale na Ukrajině a zde představuje i proruskou pátou kolonu – momentálně je v domácím vězení a určitě by neváhal pod ochranou Kremlu převzít moc a zavést lukašenkovský režim. Tato představa zřejmě stačí k tomu, aby se Ukrajinci chopili zbraní.

Držím Ukrajincům zoufale palce a modlím se denně, aby vydrželi. Modlím se za to, aby Němci konečně přestali s nesmyslnou ochranou putinovského režimu. Ukrajinský velvyslanec v Německu se přiznal, že plakal, když prosil německé ministry o podporu a oni mu odpověděli: „Máte před sebou několik hodin existence, nevyplatí se vám pomáhat.“ Tato skrytá tolerance ruské agrese zůstane doživotní hanbou pro vládu Olafa Scholze. To že teď posílá na Ukrajinu pancerfausty z osmdesátých let, které jsou proti současným ruským tankům naprosto neúčinné, je jen umývání rukou, které by mu mohl závidět i Pilát Pontský. Ale i Angela Merklová měla po celá léta pro ruského diktátora těžko vysvětlitelnou slabost. A modlím se za to, aby Putin, kterému v případě porážky hrozí skutečně fyzický konec, nesáhl ve své nepříčetné zuřivosti k zbraním hromadného ničení, jako jsou vakuové či atomové bomby. Statut válečného zločince už má, nemá tedy co ztratit, i když bude vraždit desetitisíce civilistů. V Rusku se to stejně nikdo nedozví.

Mimochodem, obdivuji hrdinství Rusů, kteří vyšli do ulic protestovat proti válce, i když věděli, že budou zatčeni, zbiti, mučeni, či posláni do vězení. Smekám před nimi. Nevím, zda bych takovou odvahu měl. Ale možná, že nám nic jiného nezbude, až budou ruské tanky jezdit po Praze a po Vídni.

U Kyjeva se bojuje nejen za Prahu ale i za Vídeň a ať to Němci chtějí chápat nebo ne i za Berlín. Pokud to současná německá reprezentace nevidí, pak je slepá. V Rakousko odmítla odsoudit ruskou agresi jen strana FPÖ Herberta Kickla – placená stejně jako Tomio Okamura z Moskvy. Kickl se už možná těší na post rakouského Lukašenka a Tomio českého.

Ukrajinské hrdinství musí člověk obdivovat. Dimitrij Medveděv nabubřele prohlásil, že Rusko nepotřebuje žádné diplomatické styky s demokratickými zeměmi, že se na sebe můžeme dívat přes pušky. Tohle poselství už mohou nechápat jenom úplní zabedněnci nebo zrádci. Takže jedno poselství na konec: „Držte už konečně hubu, soudružko Konečná.“

4 Comments on Modlitba za Ukrajinu

  1. Tono, ďakujem.

    Som smutný, že som sa toho dožil, keď je svet taký pekný.

    • Milý Paľo, nezostáva než dúfať, že aspoň troška z tej krásy zostane. Aby sa oplatilo žiť.

  2. A tady v čechách se ještě před týdem k tomu zmetkovi tulil Zeman joko psí víno.Je to zbabělec a srab hnusnej.
    A co se týká zničení těch dokumentů o Vrběticích,tak mám pocit že zase lžou. Asi to dali rusákům k nahlédntí a je to pryč.

    • Zřejmě to opravdu bylo tak, jak píšete. Bohužel to už nikdo nedokáže. Že teď Zeman otočil, je samozřejmě jen proto, že se bál sesazení z úřadu, kdyby nadále hájil ruskou pozici. Ovšem pokud Putin politicky přežije, může to mít pro Miloše fatální následky. Zradu Putin neodpouští a zrádci podle něho nemají právo na život.

Leave a Reply to A.P. Cancel reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.