V podstatě člověk chápe, že se státy snaží z příjemců příspěvků v nezaměstnanosti a sociálních dávek tvořit plátce daně z příjmu. To je chvályhodné, pokud by to stát dělal správnými zásahy do trhu s podporou podnikání. Jenže právě drobný podnikatel je ničen daňovými výměry, protože je třeba platit státní aparát a ten bují a bují. I úředník samozřejmě platí daně z příjmu, což je chvályhodné, mohl by ale dělat i něco navíc. Tedy aspoň nekteří z nich.
Potřeboval jsem najít kompetentního úředníka. Zkusil jsem to. Bez úspěchu.
Moje dcera vystudovala, ačkoliv je rakouská občanka, medicínu v Brně. Neměl to být a ani to nebyl problém. Přestoupila tam z Grazu po prvním ročníku studia, skutečně velmi milá a starostlivá pani proděkanka pro ni vytvořila pro první semestr studijní program, aby se studium z Rakouska a České republiky, běžící podle zcela odlišných schémat (ostatně si stále myslím, že to české je lepší) dalo zkoordinovat. Dcera se snažila, poctivě studovala a bez průtahů studium ukončila.
Protože jsou obě země členy Evropské unie, stačilo, aby dcera požádala na ministerstvu zdravotnictví České republiky o potvrzení, že její studium odpovídalo normám Evropské unie. Po několika urgencích toto potvrzení i několik týdnů po zákonem stanovené lhůtě obdržela a mohla začít bez průtahů v Rakousku pracovat. Což i udělala.
Problém nastal někde, kde bych to nikdy nečekal. Totiž u titulu. V Rakousku obdrží lékař po ukončení studia titul Doktormedizinaeuniversae, zkratka Dr.med. univ., zatímco v České republice Medizinaeuniversaedoktor, zkratka MUDr. Člověk používající selský rozum, by si pomyslel, že změna slovosledu nemůže být problémem, oba tituly znamenají přece na první pohled totéž. Ne ovšem v očích úřednictva a to na obou stranách hranice.
Problém vznikl, když si dcera nechala vystavit nový průkaz totožnosti a chtěla, aby na něm byl titul Dr.med. Dostalo se jí odpovědi, že to není možné, protože tento titul nemá. Že jí na průkaz napíší titul MUDr.
Titul MUDr. v Rakousku samozřejmě nikdo nezná a neví, co to znamená. Dcera tedy napsala na lékařskou komoru, tedy na úřad, jenž má zastupovat zájmy lékařů a který platíme (já přes 900 Euro měsíčně), zda by jí nemohli ten titul oficiálně přepsat. Příslušná úřednice se nesmírně rozčílila a pravila, že to není v žádném případě možné. Že má moje dcera nostrifikovat stejně jako to dělali její rodiče. Fakt, že mezitím Česká republika přistoupila k Evropské unii a že existuje zákon o vzájemném uznávání vzdělání v rámci Evropské unie z roku 2005, jí nějak unikal. Obrátil jsem se tedy na šéfa právního oddělení lékařské komory a vylíčil mu problém. Zamyslel se a pravil, že se v tom vůbec nevyzná, není kompetentní a odkázal mne na kolegyni, jež byla právě na dovolené. Sám se rozhodně nehodlal zatěžovat studováním problematiky, nedejbože zákonných úprav. Zavolal jsem tedy tuto dámu, když se z dovolené vrátila a ta řekla, že k tomu není kompetentní a odkázala mne na onu první dámu, jež dceři už kdysi řekla, že uznání diplomu možné není. Poté jsem se znovu obrátil na vedoucíhoprávního oddělení a požádal ho, zda by mi nemohl zjistit, kdo se v problému vyzná, protože všichni jeho spolupracovníci se cítí být nekompetentní. Po týdnu mi z úlevou zavolal, že na lékařské komoře pro nás nic nemůžou udělat a že se máme obrátit na universitu v Grazu, protože tato je zodpovědná za udělování a uznávání titulů.
Mezitím jsem už prolistoval zákony a zjistil jsem s úžasem, že skutečně uznávání kvalifikace a titulů jsou v Rakousku dvě zcela odlišné věci. Jestliže vám školu, absolvovanou v Evropské unii, musí uznat – dost neradi – tento zákon Brusselu z roku 2005 ratifikovali v rakouském parlamentu v nejpozdějším možném termínu v roce 2007, s titulem je to jinak. Zde není Rakousko povinno uznat dosažený titul, odpovídající stejnému titulu na rakouské škole a dokonce zakazuje veřejně používat rakouský adekvátní titul, pokud se nejedná o přímou alternativu.
Obrátili jsme se tedy na příslušnou úřednici university, jež se právě nacházela na studijních prázdninách. Nicméně jí bylo možno příslušnou žádost poslat. Nato odpověděla, že potřebuje od dcery potvrzení, že titul MUDr. ji opravňuje k vykonávání lékařské praxe v její domovské zemi. Dcera jí napsala, že její domovská země je Rakousko a že tento fakt uvedla na prvním řádku své žádosti. To danou úřednici rozzuřilo doběla. Napsala nepřátelský mail, jak je vůbec možné, že dcera vykonává bez příslušné nostrifikace na universitě v Grazu lékařskou praxi v Rakouské republice a že má tuto činnost okamžitě ukončit. Očividně neměla o zákonech, jež měly být její hlavní náplní práce, ani tušení. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede.
Zkontaktoval jsem tedy universitu v Brně a zeptal se, zda by nám tam někdo nemohl napsat potvrzení, že titul Medizinaeuniveresaedoktor odpovídá titulu Doktormedizinaeuniversae a že tento titul opravňuje k vykonávání lékařské činnosti v České republice. Nejprve se mnou brněnská úřednice vůbec nechtěla hovořit. Po dlouhém naléhání si byla aspoň ochotna vyslechnout problém a hned řekla, že nám žádné potvrzení, že titul Medizinaeuniversaedoktor odpovídá titulu Doktormedizinae universae nedá, protože to neví. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby aspoň vystavila potvrzení, že titul MUDr. opravňuje k vykonávání lékařského zaměstnání v České republice. Dcera, dlící právě v Praze tedy přesně tento text sepsala a odnesla na děkanát brněnské university.
Text žádosti si dovolím citovat doslovně: Z tohoto důvodu se obracím na vás, se žádostí o vystavení potvrzení, že akademický titul MUDr. (Medicinae universae doctor) opravňuje k výkonu povolání lékaře v České republice.
Mezitím si to ovšem paní úřednice rozmyslela. Křičela, že takový papír podepsat nemůže. Na otázku, zda ten text neodpovídá pravdě, pravila, že není podstatné, zda je to pravda nebo není, ona jej ale podepsat nemůže, protože to není žádný formulář a že si dcera má nejdříve v Rakousku sehnat příslušný formulář. V tom okamžiku ztratila jakékoliv lidské rysy a změnila se v počítač, jenž odmítá spolknout papír, jež není naformátován podle jeho požadavků. Samozřejmě, že takový formulář neexistuje. Poprosili jsme tedy onu paní, že pokud si sama netroufá takovou prostou pravdu podepsat, ať ji tedy dá na podpis děkanovi nebo proděkanovi. Odmítla žádost převzít se stejným argumentem, že se nejedná o formulář a oni žádný text nepodpisují a proto jej pro proděkana od nás ani nepřevezme. Že je to věc ministerstva zdravotnictví. Odjeli jsme tedy s prázdnou.
Poté napsala dcera příslušnou žádost na ministerstvo zdravotnictví České republiky a už půl roku čeká na odpověď. Zřejmě ještě nenašli člověka, jenž by byl ochoten potvrdit, že titul MUDr. , tedy Medizinaeuniversaedoktor opravňuje v České republice k vykonávání práce lékaře. Možná ani nenašli nikoho, kdo opravdu ví, zda je to pravda.
Abych tedy zopakoval svou otázku ze začátku tohoto textu. Pokud znáte kompetentního úředníka, dejte mi vědět. Pokud nám nepomůže, aspoň mně zbaví mého současného pocitu marnosti.

6 Comments on Srážka s úřadem

  1. Dobrý den,
    měla bych po osmi letech dva dotazy:
    1. Jak to dopadlo?!
    2. Byl byste ochoten nějak více rozvést svůj názor, že je české studium medicíny lepší, než to rakouské? Co Vám přijde na kterém systému dobré, co špatné? Pokud to není příliš osobní dotaz – bylo by možné alespoň nastínit, z jakých důvodů se dcera po roce v Grazu rozhodla přejít do Brna?

    • 1) Dopadlo to dobře. Dostal jsem diplom s kulatým razítkem a odložil jsem si ho do šuplíku, protože ho nikdo nechtěl vidět. Na mém postavení v nemocnici se tím nic nezměnilo, jenom snad to, že když přijde někdo se zvýšenými jaterními testy, pošlou ho přímo ke mně. Plat zůstal stejný.
      2) Rakouský systém medicínského vzdělávání prodělal v posledních letech hned několik reforem, které ho uvedly do chaosu, už se ale začíná vzpamatovávat. Nakonec přece jen zdravý rozum zvítězil nad touhou být originální. Nový systém na fakultě totiž měl opustit tradiční rozdělení na teorii, prekliniku a kliniku, ale zabývat se jednotlivými orgány. V praxi to znamenalo, když trošku přeženu, probralo se oko – anatomie, fyziologie, choroby a léčba a šlo se na játra. Chválabohu se od tohoto systému poměrně rychle upustilo. Na vzdělání mladých kolegů mi chybí zejména pochopení patologické fyziologie, tedy fungování nemocného organismu, přednášející jim prezentují především výsledky klinických studií, porozumění poruch fungování lidského těla a tím i působení léků a jejich vedlejších účinků se příliš nevěnují.
      3) Co se týká dcery, ta vystihla nejhorší možnou dobu, kdy se na studium medicíny v Rakousku mohla přihlásit. Především se učilo podle onoho systému, který jsem nastínil. Ale protože se zodpovědní pánové a dámy báli přijímacích zkoušek, ale přitom chtěli omezit počet studentů, pustili do prvního ročníku všechny uchazeče s tím, že do druhého ročníku postoupí 300 nejlepších. Ostatní mohou čekat. Moje dcera byla v druhém roku tohoto systému. Když absolvovala první ročník, dozvěděla se, že z jejich ročníku nepostoupí do druhého nikdo, přece čekalo 400 lidí z minulého roku. Po dlouhých vyjednáváních pustili z jejího ročníku dále 100 nejlepších. Aby nemusela čekat 2-4 roky na možnost pokračování ve studiu, přešla do Brna, kde byla velmi spokojená. O rok později poznali i zodpovědní politici, že tento systém je blbost, zrušili ho a zavedli přijímací zkoušky.

      • Moc děkuji za obsáhlou odpověď. Člověku se až nechce věřit, jaké skopičiny je možno vymyslet a především i uvést v praxi. Když mi nedávno spolužačka (jedná se rovněž o medicínu) vyprávěla, že v její domovské Vídni se občas někomu stane, že musí opakovat ročník, ne proto, že by propadl u zkoušky, ale proto, že k této zkoušce zkrátka nezíská termín, z kterýchžto důvodů se radši vypakovala do Lipska, divila jsem se. Zjevně se tedy fenomén ještě zcela vymýtit nepodařilo.
        Já jsem se pro zmíněné Lipsko rozhodla (na úkor Brna) na základě kusých informací o tom, že praktická výuka za moc nestojí, alespoň na dosti odděleních, a že německý systém je v tomto ohledu lépe nastavený a na studenty připravený. Na konci druhého ročníku to ovšem mohu dost těžko posoudit, a tak mne samozřejmě zajímá pohled na celou věc i z jiného úhlu, obzvlášť od Vás, jako někoho, kdo má vhled a srovnání systému českého i rakouského.

        Na Váš blog jsem narazila před pár dny, moc dobře se mi čte – samozřejmě nejen články s medicínskou tematikou. Děkuji!

  2. Vážený pane doktore,
    toto není komentář k Vašemu článku Srážka s úřadem, ale dotaz.
    V roce 2011 jste ve vzpomínce na studia v Olomouci se zmínil o prof. Šantavém, objeviteli demekolcinu a uvedl , že později byla udělena Nobelova cena za objev colchicinu. Můžete mi, prosím, sdělit kdy a která Nobelova cena to byla ?
    Těším se na Vaši odpověď.
    Z Prahy pozdravuje Jiří Jindra
    RNDr. Jiří Jindra,CSc. historik věd, ÚSD AV ČR, Praha

    • Vážený pane doktore!
      Přiznám se, že jste mě poněkud překvapil. V podstatě se mé vyprávění zakládalo na pověstech, které se vyprávěly mezi studenty u vína – přiznávám, že mezi studenty, kteří nebyli zrovna nadšeni tehdejším režimem. Zdrojem informací o lovecké vášni profesora Šantavého a jeho znechucení režimem byl pro mne jeho blízký přítel pan Mička, ředitel Olomoucké knihovny s kterým jsem byl spřátelen zase já a můj otec. Zda mám onu informaci od něj nebo jen z mnohem méně spolehlivého zdroje, to si už teď po tolika letech nevybavím.
      Každopádně jsem po vašem příspěvku upravil text v mém článku.
      Člověkem, který dostal Nobelovu cenu za chemii za výzkum účinků alkaloidů, tedy i colchicinu a jeho účinku na mitózu, byl profesor Robert Robinson. Ten ji ovšem dostal už roku 1947, tedy ještě před nástupem komunistů k moci u nás a jeho objev tedy musel být podstatně starší.
      Je tedy možné, že to všechno byla opravdu jen pověst. Ale jakožto spisovatel si snad můžu dovolit komentář, který používali už staří Řekové: “Není-li to pravda, je to pěkně vymyšleno.”
      Tímto se omlouvám, pokud jsem vás uvedl na falešnou stopu.

  3. Ahoj Tondo, při procházením mailu, jsem zcela náhodou
    ” vyklikla” Tvou stránku. Bohužel Ti nepomůžu, český
    úřední šiml je stále stejný nebo horší, a co se týká
    zdravotnictví , je lepe nemluvit. V každém připadě Vás
    všechny co nejsdrečněji zdravím a přeji co možná nejrychlejší vyřízení. Ahoj Soňa, spolužačka

Leave a Reply to Sona Prochazkova Cancel reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.