Sex je zdravá věc. Zvyšuje prokrvení malé pánve, vyplavuje endorfíny, čili hormony štěstí a když se povede, pak zvyšuje i sebevědomí. Pokud ne, je to horší. Znáte to, sex je pudová záležitost – buď to pude nebo to nepude…

Jenom by se neměl provádět pod lékařským dozorem. Svého času zveřejnil profesor Schumacher z grazské kliniky údaje, podle kterých je člověk (řeč byla o mužích) ohrožen srdečním infarktem mnohem více při sexu mimo manželské lože než v posteli manželské. Podle něj vyvine člověk při manželském sexu výkon odpovídající 100 watům, zatímco na záletech celých 125 Watů. Úvahy, proč tomu tak je nebo mělo by být, přesahují naprosto rozsah tohoto článku. Jak ten výkon profesor Schumacher měřil, mi není známo a nedokážu si to ani dost dobře představit. Ještě tak přibližně, že muž, jemuž bude nabídnuta bezplatná návštěva bordelu, se snad lékařskými přístroji, měřícími jeho námahu, ověšet dá. Ale doma? To by předpokládalo zcela nepřirozený vědecký fanatismus. Údaje profesora Schumachera zrelatizoval navíc o dva měsíce později jeho kolega z grazské kliniky profesor Brussee. Ten spočítal, že při manželském sexu vyvine člověk 75 Wattů, při mimomanželském pak 100. No dobrá, Brussee byl o deset let starší než Schumacher…

Měl jsem jednu pacientku. Krásné osmnáctileté děvče, velmi hezky stavěné, pán bůh zase jednou něco tvořil s láskou. Jenže tomuto nádhernému stvoření se postavila do života překážka v podobě zánětu srdečního svalu – tedy myokarditídy. Tak se ona dívka stala mou pacientkou. Jistě pochopíte, že v tomto případě mi pravidelné ultrazvukové kontroly srdeční činnosti způsobovaly mimořádné potěšení. Nicméně otevřena byla otázka, zda pacientka může vykonávat sport. Byla totiž aktivní basketbalistka a sezóna se neúprosně blížila a trenér naléhal. Rozhodl jsem se tedy přezkoumat její zatížitelnost 24 – hodinovým EKG. Zavěsili jsme na její ztepilou postavu náš aparát, polepili ji elektrodami a já ji vyzval, že potřebuji opravdu znát její zatížitelnost a aby tedy vykonávala všechny tělesné aktivity jako každý normální den. Netušil jsem, že mé pokyny vezme tak doslova.

Přijela druhý den s přístrojem, přivezl ji otec, protože ještě neměla řidičský průkaz. Když jsem EKG vyhodnocoval, náhle mi spadla čelist. O půl jedné v noci došlo k náhlému prudkému výstupu srdeční aktivity na 160 pulzů za minutu. Celé to trvalo nějakých dvacet minut, pak se puls pomalu zase znormalizoval. Jinak nevykazoval záznam žádné nápadné odchylky od normy.

Přiznám se, jsem naivní. A v přítomnosti krásné mladé dívky mi mozek zřejmě nepracuje tak, jak by měl. Šel jsem nález s ní konzultovat, její otec seděl ustaraný na křesle vedle ní.

„Poslouchejte,“ povídám. „Co jste proboha dělala o půl jedné v noci?  Dívala jste se na nějaký horor v televizi?“

Otec v tom okamžiku zbystřil, vyskočil a vykřikl. „To jsi nebyla doma!“

Purpurová červeň, která dívku v té chvíli polila, hovořila za vše.    Vzhledem k věku a faktu, že se jednalo o výkonnostní sportovkyni, překonal její výkon oné noci zcela určitě oněch 125 Watů, o kterých psal profesor Schumacher. I když se jednalo o mimomaželský sex, přesto pane profesore. Kam se hrabete na mládí!

Je většinou velmi vážná věc. Pokud se člověk rozhodne ukončit svůj život, je to vždy velmi problematické a stressující rozhodnutí. Nejen pro postiženého, i pro toho, kdo jej najde a pro lékaře, který ho má zachraňovat. A někteří to skutečně myslí vážně. Jako když se u nás v Murau jeden sedlák oběsil a pro jistotu ještě střelil do hlavy. Přežil ještě tři dny. Je hodně zlé, když se sebevražna nepovede, ale zanechá trvalé nenapravitelné následky na zdraví. Tak i z těch, kdo se rozhodnou pro sebevraždu tabletkami na spaní v kombinaci s alkoholem a skutečně se jim to podaří, zemře jen třetina na zástavu dechu. Druhá třetina se udusí zvratky a ta poslední zemře na následky aspirační pneumonie v důsledku vdechnutí oněch zvratků. Nic skutečně příjemného.

Jsou ovšem i situace jiné. Smutné, otravné ale i úsměvné, to když se například někdo prostřednictvím předstírané sebevraždy snaží dosáhnout lítosti, účasti, lásky či partnerem odmítané koupě nového porsche. I ty ovšem můžou být pro zdravotní personál hodně náročné a ani tito předstíraní sebevrazi se netěší u lékařů žádným velkým sympatiím.  Zažili jsme mladou dámu, která po hádce s přítelem pojedla hojné množství tablet, naneštěstí opravdu nebezpečných. Tři dny jsme bojovali s jejími poruchami srdečního rytmu, než se dostala z nebezpečí života. Když se dozvěděla, že snědla skutečně nebezpečné tablety, byla z toho dočista perplex. Dodatečně žalovala pak svého bývalého přítele, našeho kolegu, jemuž ony tablety ukradla z lékařského kufříku. Věřte, či nevěřte, žaloba zněla v tom smyslu, že ji v čase jejich vztahu nedostatečně vysvětlil, jaké tabletky v kufříku má a neupozornil ji na to, které jsou životu nebezpečné. Soudce měl naštěstí rozum a kolega byl uznán za nevinného a jeho někdejší přítelkyně za duševně nemocnou. Lidé se tráví neuvěřitelenými kombinacemi léků, většinou vezmou to, co je po ruce, i kdyby to mělo být projímadlo. Nejveselejší pokus jsem zažil u jednoho poměrně jednoduchého, a hlavně na alkoholu závislého muže ještě v Popradě, jehož opustila přítelkyně a on se rozhodl se zabít – furosemidem. Furosemid je lék na odvodnění a on si vzal čtyřicet tabletek. Asi nikdy nezapomenu na jeho vytřeštěné oči, kdy zíral, jak z něj teče po litrech moč, zatímco my jsme tekutiny doplňovali stejně rychlým přísunem infuzí. Vymočil za ten den skoro dvacet litrů, ale o život jej to nepřipravilo, protože si včas zavolal sanitku.

Jsou ovšem i situace neočekávané.  A to i ve chvílích, kdy to onen postižený skutečně myslí vážně. Je to už hodně let, když mne zavolal kolega anestesiolog Zelič, že přivezl záchrankou pacienta, který se otrávil opiáty. Nedýchal, proto jej kolega intuboval, dal na přístroj a teď žádal, abychom jej p řijali na intenzivku. Když jsem pacienta uviděl, pochopil jsem. Byl to člověk trpící šílenými bolesti nohou na základě ucpávání cév. Operace úporně odmítal a bral raději Morfin v tabletkách. Denně měl brát tři tablety, v ten den jich vzal stovku najednou. Není divu, že nedýchal.

Přijali jsme jej tedy na intenzivku a mne napadlo, že opiáty se přece dají antagonizovat. Jejich účinek se dá zrušit podáním látky zvané Naloxon. „Co, zkusíme to?“ zeptal jsem se sestřičky Rózi. Když proti tomu nic neměla, píchl jsem první ampulku Naloxonu. Dýchání se nezlepšilo, zato pacientovi odešel bohatýrský kus formované stolice. Uvědomil jsem si, že nejčastějším vedlejším účinkem opiátů je zácpa. Takže jsme pro něj přece jen něco dobrého udělali. Jenže dýchání se nezlepšovalo. Takže druhá ampule. Dýchání nepřišlo, zato přišlo obrovské množství, tentokrát už kašovité stolice. Postel byla plná. Rózi na men vrhla vyčítavý pohled a dala se do čištění. On přece jen bral ten Morfin několik měsíců, tak se už něco v tom střevě nasbíralo. Když byla Rózi s úklidem po hodině hotová, odvážil jsem se píchnout Naloxon ještě jednou. Co se stalo potom, se vymyká skutečně možnosti popisu. Ne, dechová aktivita se nedostavila. Zato tentokrát můj Naloxon neodnesla jen postel. Na zemi po celé intenzivce bylo několik centimetrů tekuté stolice, Rózi to tentokrát nezvládla, musela povolat celou uklízecí četu. Okna byla dokořán, po intenzivce běhali sakrující lidé s kapesníky napuštěnými parfémem u nosu. Když jsem se poté objevil na intenzivce, abych se na pacienta podíval, poklekla sestřička Rózi na právě čerstvě umytou podlahu a sepjala ruce.

„Už ne, pane oberarzt, prosím vás, už ne! Raději ať s ním několik dní dýchá mašina, ale už žádný Naloxon.“

V podstatě až tak naléhat nemusela. I přes otevřená okna vyžadoval vstup na intenzivku stále hodně odvahy, takže na podání čtvrté ampulky se jí už prostě nedostávalo.

Pacient se probral o tři dny později. Cítil se velmi dobře, tak nějak odlehčen a měl dokonce chuť k jídlu. Nevysvětlovali jsme mu, proč se tak cítí, měli jsme radost, že jsme mu přece jen pomohli. Poté, co mu náhle chutnalo jídlo, nechal se dokonce přemluvit i k oné nutné amputaci obou nohou. Pak už žádný morfin nepotřeboval a chuť do jídla mu už zůstala. Žil na invalidním vozíku ještě řadu let,  jednou jsem ho potkal a divil jsem se, jak byl veselý a nabitý vtipem. O jeho nejlepším vtipu jsem mu ale nic neřekl.

Neodolám,abych nenapsal o historce z mé poslední služby před dovolenou. I v maximálním stresu,kdy ambulanci mezi 15 a 19 hodinou navštívilo 16 pacientů (za celý den to bylo 93) jsme se dokázali aspoň jednou zasmát. Třeba se zasmějete i vy.
Přiznám se, že začátek historky znám jen z doslechu, jak nám ji vylíčil lékař ze záchranky, tu druhou část jsme prožili už autenticky.
V podvečer zazvonil na záchrance telefon. Vzrušený mužský hlas oznamoval, že na hřbitově v Leibnitzu je mrtvola.
„Proč vás to tak vzrušilo?“ zeptala se dáma na telefonu. „Mrtvoly na hřbitov patří, k tomu hřbitov je.“
„Jenže ona není pochovaná,“ koktal mužský hlas. „Leží mezi hroby.“
„Tak zavolejte policii,“ mínila služba. „Pro mrtvoly je příslušná ona.“
„Ale mně se zdá, že ona ještě trošku žije,“ mínil onen muž na telefonu.
„Tak se probuďte!“ vzrušila se službukonající paní. „Co se vám zdá, mě nezajímá. Žije nebo nežije?“
„Já si myslím, že žije,“ korigoval se onen muž.
„Myslet znamená h….. vědět. Zjistěte jestli dýchá a zda reaguje, když s ní zatřesete.“
„Já se jí nedotknu,“ protestoval onen muž. „Ještě by někdo řekl, že jsem ji zabil já. Podle mého mínění dýchá.“
Záchranka tedy vyrazila na hřbitov. Tam skutečně našla mezi hroby ležící starou ženu. Onen muž, který její stav hlásil, byl už pryč. Když doktor s paní zatřásl, okamžitě se probrala. Ovšem mluvit nemohla, byla prochladlá a zmateně sledovala, co se kolem ní děje. Naložili ji tedy do sanitky a přivezli k nám.
Hned na úvod, poté, co jsme ji uložili na lehátko, z toho lehátka s velkým krachem spadla, protože ignorovala příkaz, že má zůstat ležet. Mladý kolega mě zavolal, že se mu ta paní nelíbí. Nechápal jsem, proč by se třicetiletému lékaři musela 84 letá dáma nutně líbit. Vysvětlil mi to.
„Ona mluví úplně z cesty, nemůže dobře artikulovat a odpovídá naprosto neadekvátně. To bude mozková příhoda. Mám ji poslat na CT?“
„Má nějaké neurologické výpadky?“
„To ne. Ale co když ji někdo přetáhl po hlavě?“
Něco takového jsme už měli. Krvácení do mozku po rvačce, i když na kůži nebylo žádné zranění patrné. Dal jsem tedy kolegovi zelenou a paní jsme zavezli do CT.
Nález byl negativní. Žádné krvácení, žádná čerstvá mozková příhoda. Babka byla ale zmatená nadále. nevěděla kde je a kolegu oslovovala jménem svého syna. Samozřejmě, úplně čerstvou mozkovou příhodu CT nevidí, na to potřebuje několik hodin. Znovu jsem babku vyšetřil, reflexy byly v pořádku, oční zorničky symetrické s normální reakcí až na to, že mi vynadala, když jsem jí zasvítil do očí.
„Já nevím,“ povídá sestřička Christa. „Ale když se naše bábrle opije, vyvádí úplně stejně.“
„Cítíte alkohol?“ znejistil jsem.
„To ne, ale co když pila vodku?“
Pokrčil jsem nerozhodně rameny. „Tak dejte vyšetřit alkohol z krevního odběru. Ten už v laboratoři je.“
Pointu už zřejmě tušíte všichni, takže je zbytečně čtenáře dále napínat. Babka měla 1,5 promile alkoholu a když ses vyspala, přiznala druhý den ráno, že si dala se synem pivo a pak se s flaštičkou alkoholu Zirbenschnapsu (což je alkohol s naloženými piniovými jádry) vydala na hřbitov, aby umyla hrob svého nebožtíka muže. A tam tu flašku celou vypila. A potom si už nepamatovala nic, ani to, že byla považována za mrtvolu na správném místě – tedy na hřbitově.

Saniťák neboli řidič sanitky je důležitá osoba, i když ne vždy až tak, jak byla v „Jak básníkům chutná život“ zosobněna hercem Zedníčkem. V Rakousku je to trochu nudná záležitost, protože transporty jsou organizovány červeným křížem, zeleným křížem nebo maltézskými rytíři, čili člověk k nim nemá skutečně důvěrný vztah jako tomu bylo na Slovensku či v Čechách – v mých vzpomínkách před rokem 1989. I když někdy jsou i tady velmi užiteční, jako když pět z nich drží opilého Afgánce, který vyhrožuje, že všechny kolem sebe zabije a přivolané policistky prohlásí, že s tím nemají nic co do činění, protože ten muž je opilý a proto nemocný a je záležitostí službukonajícího lékaře na ambulanci v nemocnici ho uklidnit v rámci zákona.

Ale zpět do mého mládí a tedy na Slovensko.

Po návratu z vojny jsem byl odeslán na post, kde jsem se měl osvědčit, do obce Hranovnice. K obvodu patřily ještě obce Vernár a Spišský Štiavnik. Pokud přijedete do Popradu, nebude o nich mít ani tušení, protože se nacházejí za horským hřebenem – no to jsem trochu přehnal – hřebínkem s názvem Kvetnica. Obavy z tohoto pracovního místa zesilňoval fakt, že tamější obvodní lékař zemřel náhle ve věku 42 let za blíže neobjasněných okolností a jeho zástupce – mladý internista – byl z důvodu nervového zhroucení odvezen přímo na psychiatrii. Tři dny před mým nástupem na tento post. Ale o tom – pokud vůbec – někdy jindy.

K týmu lékařské praxe v Hranovnici jsem patřil já, sestra Naďa, původem z Opavy, žena fortelná a energická, pak topička pocházející rovněž z Čech a hovořící neskutečnou směskou češtiny a spišského nářečí a pak saniťák – šofér Mikuláš – tedy Miky. Byl sice přidělen našemu obvodu, musel ale vykonávat transporty podle aktuální potřeby a proto byl k dispozici – pokud vůbec – až odpoledne. To jsem sedával v budově ordinace se seznamem objednaných návštěv spolu s Naďou, někdy i s naší topičkou, ale hlavně skoro vždycky s místní veličinou v oblasti informatiky (šofér Mikuláš ji nazýval drbnou, na jejíž příjmení si bohužel už nemohu vzpomenout, říkejme jí tedy Babáková.) Přítomnost této ženštiny byla samozřejmě dána i její zvědavostí, co se týká chorob jejích spoluobčanů v Hranovnici a přilehlých obcích, zde ale narážela s nevůlí na mou představu o dodržování lékařské mlčenlivosti. Hlavní důvod ale byl, že sestra Naďa byla poměrně čerstvě rozvedená a paní Babáková měla už ne právě mladého a těžko oženitelného syna, za nějž denně u sestry Nadi lobovala. Tak nám odpoledne v přítomnosti jejích sto dvaceti kil ubíhalo v příjemné atmosféře a otázka, zda Miki se svou sanitkou přijede či nepřijede, ztrácela svou existenční důležitost. Někdy trvalo i tři dny, než jsme mohli na objednané návštěvy vyrazit – protože jak já tak Miki jsme museli dodržovat pracovní dobu.

Když jsme jednou po takovém třídenním čekání vyrazili na Vernár, Miki přibrzdil u obecního hřbitova, nacházejícího se před obcí.

„Proč tu stojíme?“ chtěl jsem vědět.

„Ale len pozerám, či už neideme neskoro a či už pre babu nekopú hrob. Já viem, kde má ich rodina hrobku. Mohli bysme si ušetriť cestu, je to poriadne do kopca.“

Hrob ještě nekopali, babka se během oněch tří dní bez doktora uzdravila sama, měla nicméně takovou radost z naší návštvy, že nás pohostila kávou a koláčem– nejeli jsme tedy „do kopca“ zbytečně.

Mikiho obavy z jízdy sanitkou do kopce měly jeden naprosto konkrétní důvod. Sanitky měly totiž zadní náhon. Všechna auta v socialistickém Československu měla zadní náhon. U škodovek se do dalo vydržet, protože měly motor vzadu a tak byly i ve stoupáních a to i v zimě poměrně stabilní a spolehlivé. O sanitkách se to díky jejich motoru umístěném vpředu říct nedalo. Jakmile napadlo jen trošku sněhu, stávkovaly před každým sebemenším kopečkem. A Hranovnicu dělila od Popradu už vzpomenutá Kvetnica s těžko překonatelnými serpentinami.

Byl listopad, počasí nás překvapilo mrazem a sněhovým popraškem. Ráno se v ordinaci objevil Miki s poněkud nerudným pohledem a hodil na stůl přede mne pět žádanek na transport pacienta.

„Co to je?“ chtěl jsem vědět. „Já nikoho do Popradu neposílám.“

„To je ta Nadina nastávajúca svokra,“ vysvětlil mi a ignoroval Nadin nepřátelský pohled. „Bez záťaže v ložnom priestore sa cez Kvetnicu nedostanem. Mám tam dávať dve vrecá cementu? Myslel som na to, ale tie bysom musel zasa vykladať. Čo keby mi ruplo v krížoch? Baba nasadne a vysadne sama. A je ťažšia ako tie dve vrecá.“

Konsternovaně jsem vyplnil žádanku na fyzikální léčbu pro paní Babákovou, Miki mou práci zkontroloval a pak vyrazil na cestu k nemocnici. Se zastávkou u domu naší společné přítelkyně.

„Vstávajte teta,“ zahlaholil přede dveřmi.

„Čo sa robí?“

„Doktor vás posiela na rehabilitáciu do nemocnice. Vraj ste mu povedala, že vás bolí v krížoch!“

„A to je zlatý pán doktor. Že na mňa tak myslí. To mu musím niečo doniesť.“

„Hej,“ mínil Miki. „Najlepšie by bolo vreco zemiakov. Nemohol by ho váš syn naložiť do sanitky?“

Syn nebyl naštěstí doma a tak jsem se brambor od paní Babákové dočkal až o několik let později kdy jsem jí už v nemocniční ambulanci vyléčil chronický kašel daný srdeční nedostatečností. Tentokrát bylo odměnou deset domácích vajíček a spokojený šofér Miki, který ráno se zátěží tety Babákové bez problémů zdolával stoupání na Kvetnicu.

Napřed bych měl vysvětlit, co to ten „wahlarzt“ vlastně je. V Rakousku jsou samozřejmě soukromí lékaři, kteří mají smlouvy s pojišťovnou. Kteří tedy dostanou za návštěvu pacientů zaplaceno od pojišťovny, nesmí ale brát žádné jiné honoráře. Jejich praxe jsou většinou přeplněné, u internisty je až šedesát pacientů denně, čas na rozhovor s pacientem tedy není, na jednoho nemocného má lékař pět až deset minut, za tu dobu mu toho moc nevysvětlí. Tedy masová záležitost.

Protože u těchto lékařů (nemluvím o obvodních lékařích, ale o odbornících v oboru, jako jsou internisté, oční lékaři či urologové) jsou čekací doby až několik měsíců, vznikl paralelní systém wahlarztů. V určitých oborech – ne ve všech – je možné otevřít si takovou praxi. Pacient musí u wahlarzta zaplatit honorář, dostane účet s výkony, které lékař vykonal a pak tento účet předloží na pojišťovně – ta mu pak vyplatí zpět část honoráře – maximálně do výšky 80 procent uznaných výkonů. Je tedy možné, když wahlarzt vykoná výkony za 150 euro, ale naúčtuje si jen sto, že pacient dostane nazpět vše.  Je ale taky možné, že na pojišťovně někdo rozhodne, že např. ultrazvuk břicha nebyl potřebný a pacientovi pak peníze za tento výkon neuhradí.

Přesto je i takový systém pro řadu pacientů problém. V Rakousku jsou totiž zvyklí, že mají všechno zadarmo. Jsou ochotni platit z pojistky, za servis auta, za opraváře v domě, ne ale za zdravotní ošetření. I kdyby se jednalo o pakatel. Jednou jsem přišel do služby ve Wagně a kolega mi referoval, že přijal poměrně mladého chlapa kolem padesátky. Že má bolesti v celém těle, chodí s tím od doktora k doktorovi a zřejmě chce jít do důchodu, protože mu ještě nikdo nic nenašel. Jinými slovy, byl už označen za simulanta a dokonce už i poslán na psychiatrii. Na vizitě jsem se ho zeptal, kde ty bolestí má. Když mi popsal lokalizaci, podíval jsem se na sedimentaci krve, která byla masivně zrychlená, a už jej jen požádal, zda by dal ruce za hlavu. Řekl, že to nemůže už několik měsíců, že tam ty ruce prostě nedá. Diagnóza byla pro mě jasná na první pohled – polymyalgia rheumatica – tedy revma měkkých tkání svalů a šlach. (Proč to nezjistili kolegové, kteří na pacienta vrhli několik pohledů už přede mnou, si neodvažuji posoudit). Choroba je to otravná, ale snadno léčitelná. Dal jsem mu hned 50 miligramů kortisonu, druhý den už mu bylo mnohem lépe v pondělí pak už běhal a tancoval po oddělení. Bolesti byly pryč, cítil se úplně zdravý a hýřil euforií. Problém byl jen jeden – další léčba. Kortison je třeba snižovat opatrně a pomalu pod dohledem specialisty revmatologa. U některých pacientů se dá po roce vysadit zcela, někteří zůstanou na malých dávkách závislí. Je to tedy poměrně citlivá záležitost, která patří do rukou odborníka. Na klinice v Grazu je specializovaná revmatologická ambulance – čekací doba je tam čtyři měsíce. Naštěstí znám jednu velmi dobrou a milou kolegyni, paní doktorku Eder – wahlarztku revmatoložku. U ní se čeká maximálně týden.

Dal jsem pacientovi její kartičku, řekl mu, aby hned zavolal a domluvil si termín, aby ho léčila dále. Myslel jsem, že je tím problém vyřešen. Nebyl. O několik měsíců později nám pacienta dovezli na lehátku. Nemohl se pro bolesti vůbec hýbat, jen naříkal a byl samozřejmě už zase přes dva měsíce na neschopence. Když jsem jej uviděl, nevěřil jsem svým očím. „Berete kortison?“ zeptal jsem se jej. „Ten mi došel,“ odpověděl. „V lékárně mi dali jen jedno balení.“ Nevěřil jsem svým uším. „Byl jste u kolegyně Eder?“ Podíval se na mne vražedným pohledem a zasyčel: „Tam bych musel platit!“

Dodávám jen, že kolegyně bere za vyšetření 70 euro, zpět dostanou pacienti 50. Mého pacienta by tedy návštěva revmatologa stála celých 20 euro! Kolik ztratil díky své dlouhodobé pracovní neschopnosti, se neodvažuji odhadnout, ale v Rakousku se takhle nepočítá. Nemůžu tedy říct, že bych nebyl varován. Přesto jsem se rozhodl práci wahlarzta vyzkoušet.

Když mi zavírali oddělení na Stolzalpe, kde jsem pracoval 16 let, rozhodl jsem se, že si otevřu takovouto praxi – člověk nikdy neví, co bude, řekl jsem si, pro jistotu je dobré mít i druhou nohu. V nemocnici jsem zredukoval úvazek na 75 procent a jeden den v týdnu jsem začal vyšetřovat pacienty soukromně. Začátky byly těžké, pak se to rozběhlo, a když to běželo tak dobře, že jsem uvažoval o další redukci práce v nemocnici, přišel zlom. Proč, to dodnes nevím, souviselo to ale časově podezřele s výměnou personálu v sekretariátu.

Protože jsem nehodlal investovat okolo 200 000 euro, což by stála samostatná praxe, pronajal jsem si ordinaci u jisté soukromé společnosti. Tři hodiny jednou týdně za 600 Euro měsíčně. A tím pádem jsem do personálního obsazování neměl co mluvit.

Ale o tom jsem psát nechtěl. Spíš o tom, že život wahlarzta není zrovna růžový. Pacienti, kteří k němu přijdou, jsou jen v naprosté menšině rozumní lidé, kteří k němu jdou proto, že na ně má čas a může se jim individuálně věnovat a jsou ochotni za to něco zaplatit. V naprosté většině se jedná o kverulanty, kteří byli všude nespokojeni, blázny, kteří vyžadují nemožné a lidi provozující takzvaný „medicin shoping“, čili chodí od doktora k doktorovi jako na nákup – nakupují diagnózy a léky, které pak stejně neberou.

Nevěříte? Dovolím si tedy popsat jeden den v ordinaci wahlarzta. Problém se ohlásil už týden dopředu. Bývalá kolegyně, těžce nemocná s roztroušenou mozkomíšní sklerózou, ale i se spoustou dalších chorob, se nahlásila na vyšetření. Bylo mi jasné, že s ní bude těžké pořízení. Své léky nikdy nezná, o všech ordinacích chce dlouho diskutovat, bylo celkem jasné, že ona půlhodina, kterou věnuji svým pacientům, nebude stačit. Zavolal jsem tedy sekretářce (té nové), a požádal jsem ji, zda by nepřeobjednala první pacientku o půl hodiny dříve a onu kolegyni Elfriede na její termín, aby mi na Elfriede zbyla celá hodina. Slíbila, že to udělá.

Když jsem se tedy objevil v praxi o půl hodiny dříve, než obvykle, sekretářka se nesmírně divila, co tam dělám. Řekl jsem ji, že přece přeobjednala pacientku o půl hodiny dřív. Řekla, že to neudělala. Zeptal jsem se, proč. Odpověděla, že máme komunikační problém. Nezabil jsem ji. Jsem na to hrdý.

První pacienta přišla tedy načas, právě když mi sekretářka hrdě sdělila, že další dva pacienty, kteří měli přijít po Elfriede, posunula o půl hodiny a tím pádem budu tu svou hodinu na komplikovanou pacientku mít.

První pacientka vstoupila, pravila, že je nemocná a očekává ode mne, že ji uzdravím. Říká mi ale přímo, že ona v žádném případě nebude brát žádné léky, protože jsou všechny škodlivé. Situace tím byla hodně zjednodušena. Zjistil jsem vysoký tlak a cukrovku, ale protože stejně žádné léky brát nechtěla ani poté, kdy jsem jí vylíčil možné následky, zadokumentoval jsem to, dostala účet a odešla.

Teď přišlo čekání na Elfriede. Uplynulo pět minut, deset. Elfriede nikde. Neodolal jsem a zavolal jsem ji. Zvedla. To je neobvyklé, obyčejně telefon nezvedá. „Halo Elfriede,“ řekl jsem. „Máš problém najít naši praxi? Kde jsi, poradím ti.“

„Ono se toho tolik stalo,“ odpověděla bez zřejmé souvislosti s mou otázkou.

„Co se stalo?“ chtěl jsem vědět.

„Ale dali mi ruku do sádry a potom ještě…“

„Moment,“ přerušil jsem ji. „Chceš mi říct, že jsi v Murau?“

„Samozřejmě,“ řekla klidně.

„A proč jsi proboha nezrušila termín?“

„Já jsem ho nezrušila? No, asi jsem zapomněla.“

Položil jsem sluchátko, zhluboka dýchal, a protože jsem tak získal volnou hodinu, vyrazil jsem si do města. Koupil jsem láhev dobrého vína, poprocházel se v parku, byl se podívat v kostelíku Maria Leech, nejstarším gotickém kostelíku v Grazu a v už opět dobré náladě jsem se vrátil do praxe. V čekárně seděli dva lidé muž a žena a měřili si mě vražednými pohledy. Byli to oni pacienti, které naše sekretářka sice přeložila o půl hodiny, oni ale přišli na původní termín a teď byli zlí, že byl pan doktor pryč. Prodýchal jsem to a pozval onu dámu do ordinace.

Problémů měla spoustu. Vyprávěla a vyprávěla a nebylo ji možné zastavit. Ke všem problémům už měla vyšetření, od CT přes MR, když jsem se jí ale zeptal na nálezy, odpověď byla vždy stejná – „ty mám doma.“ Hlavním problémem bylo ale pálení žáhy. Zeptal jsem se, zda jí už dělali gastroskopii. Aby nedošlo k nedorozumění, použil jsem hned i německý překlad slova – „magenspiegelung“. Řekla, že ještě nikdy. Že je to nemožné, protože ona nemůže polykat. Že nemůže nic jíst ani pít už celý život. Protože měla něco přes osmdesát kilo, neznělo to zcela důvěryhodně. Navrhl jsem, že se tedy do toho žaludku podíváme, abychom přišli věci na kloub. Souhlasila. Zavolal jsem do nemocnice a domluvil termín. Pak jsem jí odebral krev. Poté jsem se rozhodl, že ji hned i  poučím, abych od ní dostal informovaný souhlas. Když jsem jí začal vysvětlovat, jak vyšetření probíhá, hned mě přerušila.  „To já znám, to mi dělali před čtvrt rokem v nemocnici u Milosrdných bratří.“ „Ale vy jste přece řekla, že jste gastroskopii, čili „magenspiegelung“ nikdy neměla.“ „To jsem řekla?“ Tak jsem ji asi neměla.“ „Ale tohle vyšetření, které vám teď vysvětluji, jste měla.“ „To ano,“ přisvědčila. „Ale to je gastroskopie.“ „Aha,“ řekla.  „Víte, zda vám něco našli?“ „Já nevím, já mám ten nález doma.“

Prodýchal jsem to. Řekl jsem jí, aby přišla příští týden s nálezy, že si je pročtu a potom se dohodneme, co dále. Na okraj doplním, že nepřišla.

Poslední pacient byl její manžel. Přišel, sedl si do ordinace a řekl: „Já jsem jen doprovodná osoba.“

„Ale objednal jste si termín!“ pokusily se o mne mdloby.

„Vždyť jsem taky tady,“ odpověděl.

„Ale co vám mám vyšetřit?“

„Nic,“ řekl. „Už jsem vám přece řekl, že jsem jen doprovod mé manželky…“

Takže… ne, musíte se usmívat, protože zfackovat ho nesmíte.

Začátkem července se do ordinace nahlásil jistý pán, říkejme mu Maier, hlavně proto, abych nemusel stále přepínat klávesnici, protože jeho příjmení obsahovalo několik samohlásek, které se v české abecedě nevyskytují. Byl v ten den jediný pacient, se skřípěním zubů jsem tedy po noční službě, která nebyla dobrá, nasedl do auta a jel do centra města půl hodiny, abych jej vyšetřil. Nepřišel. Sekretářka mu zavolala, aby se ho zeptala, zda má v úmyslu přijít. Odpověděl, že nemá čas. Že chce jiný termín. Dřív než jsem stačil zasáhnout, ten termín mu na konec července dala.

Tentokrát přišel. Mladý zdravý muž. Prý chce gastroskopii a koloskopii, tedy endoskopické vyšetření trávicího traktu. Zeptal jsem se ho, zda má nějaké problémy či zda někdo v rodině měl rakovinu žaludku nebo střeva. Odpověděl, že ne, ale že chce vědět, že je zdravý a že mu nic nechybí. Dobrá, přání pacienta je zákonem. Vytelefonoval jsem tedy v nemocnici ve Wagně dva termíny, jeden na 6. srpna na gastroskopii a druhý na 26 srpna na koloskopii. Musel jsem dost prosit, regulérní termíny na koloskopie se dávaly na konec října. Potom jsem pacientovi odebral krev, vysvětlil mu obě vyšetření, abych od něj získal informovaný souhlas. Poté jsem mu předepsal prostředek na vyčištění střeva a popsal jsem mu podrobně, jak to má brát a jakou dietu má před vyšetřením dodržet. Strávil jsem s mladým mužem skoro hodinu, vystavil mu účet. Pravil, že zaplatí bankovním převodem.

Šestého srpna jsem v ambulanci nechal jeho informovaný souhlas a krevní výsledky, aby, až se v ambulanci objeví, jej sestry mohly hned poslat na gastroskopii. Tam jsem na něj čekal já. Nepřišel.

Den nato jsem byl v praxi, zjistil jsem si jeho telefonní číslo a zavolal mu. Hrozně se divil, že měl včera termín, prý mu to úplně uniklo. Že tedy chce hned náhradní termín. Řekl jsem mu, že to opravdu teď za jízdy autem (samozřejmě napřed telefon nezvedl a zavolal zpět, když už jsem z praxe jel domů) nedokážu s nemocnicí vytelefonovat. Hlavně jsem chtěl vědět, zda se dostaví k oné koloskopii o dvacet dní později. Vysvětlil jsem mu, že se podruhé blamovat nechci a nemůžu a jestli tedy nemá v úmyslu přijít, musí mi to říct hned. Řekl, že určitě přijde, že to není jeho způsob, aby se nedostavoval k domluveným termínům a že chce ten nový termín na gastroskopii. Nenechal jsem se ještě stále vytočit a řekl jsem mu, že o tom se budeme bavit, až se dostaví na onu koloskopii. Že mu pak rád vybavím přímo na místě brzký náhradní termín. Pak se mě zeptal, jak se dostane k onomu prostředku na vyčištění střeva. Překvapeně jsem ho upozornil, že jsem mu vystavil recept. Odpověděl, že ten recept má, ale že neví, co s ním má dělat. Informoval jsem ho, že musí zajít do lékárny a lék si vyzdvihnout. Zdálo se, že ho to překvapilo, řekl ale, že to udělá.

Nebudu vás dále napínat. Na koloskopii se samozřejmě nedostavil a  – to vás zřejmě nepřekvapí – účet za vyšetření v praxi nikdy nezaplatil. Prakticky neexistuje způsob, jak peníze po neplatiči vymáhat. Nezbývá, než je prostě odepsat a důkladně to zadokumentovat, abych z neobdrženého honoráře nemusel platit padesátiprocentní daň.

Minulý týden mě vyhledala pacientka, která už spolykala všechny možná antibiotika, protože má v moči 500 leukocytů (bílých krvinek) a domnívá se, že na to může umřít. V dlouhém rozhovoru jsem jí vysvětlil, že pokud nemá žádné problémy s močením, žádnou teplotu či třesavku a moč je normální, není třeba žádná antibiotika brát. Že je třeba trénovat pánevní dno, eventuálně u urologa podstoupit vyšetření, proč má močovou inkontinenci (tedy neudrží moč). Podepřel jsem své vysvětlení shodným názorem všech věhlasných rakouských infektologů z Vídně i z Grazu. Byla mnou velmi zklamaná, ale aspoň zaplatila.

Paní Jan nebyla v podstatě nesympatická. Navíc je pojištěna u pojišťovny, s kterou mám smlouvu (pojišťoven je v Rakousku 29 a jen ve Štýrsku je jich nejméně pět), takže tato pojišťovna přebírá její účty. To ovšem může být i nevýhodou. Stalo se, když jsem na gastroskopii zjistil vřed a ve sliznici žaludku bakterii Helicobacter pylori. Tu je třeba ze sliznice odstranit, což se dá pouze antibiotiky. Protože už jednou tuto léčbu měla a tato skončila neúspěchem, musel jsem zavést alternativní léčbu. Takzvanou sekvenční. Prvních pět dní bere člověk jedno antibiotikum s lékem na tlumení tvorby žaludeční kyseliny, dalších pět dní zůstává tento lék stejný, původní antibiotikum je ale nahrazeno dvěma jinými. Když jsem to pacientce a jejímu přítomnému muži vysvětlil, odpovědí mi byl prázdný výraz tváře. Pochopil jsem, že nic nepochopili. Nevzdal jsem se. Vysvětlil jsem jim to den po dni. Nezabralo to. Napsal jsem jim to tedy na papír – hleděli na to s nechápavým výrazem. Dobrá. Vzal jsem list papíru a napsal jsem: Den 1: ráno, večer, pak den 2 až po den 10. Všechny dávky jsem rozepsal detailně a papír jsem jim předal. Chvíli se na schéma dívali a pak řekl manžel pacientky „My teď zajdeme za obvodní lékařkou a ona nám to už vysvětlí.“ Strávil jsem s nimi 45 minut – honorář, který jsem za tento rozhovor zinkasoval od pojišťovny, byl 21,60 Euro, za 45 minut platím 37,50 nájmu za prostory a k tomu 9 Euro za administrativní náklady. Myslím, že i slabším matematikům je jasné, že se takhle vydělávat nedá.

Samozřejmě že jsou i pacienti, kteří skutečně chtějí být léčeni a které jejich zdravotní stav opravdu zajímá. Pak jsou samozřejmě přátelé, kteří mají problémy a které je jednoduché objednat do ordinace. Jsou i lidé skutečně nemocní, kteří vyhledávají pomoc a mě těší, když jsem jim pomoci mohl. Bohužel většinu zákazníků tvoří lidé podobní těm, které jsem popsal.

Život wahlarzta tedy není právě růžový a po čtyřech letech jsem usoudil, že ho k mému štěstí nutně nepotřebuji. Pár přátel a pacientů to sice opláče, ale nedá se nic dělat.  Raději se budu věnovat ve volném čase – kterého mám zoufale málo – své zahrádce. A svému webu.

Známe to z novin, na operačním sále se odřeže pacientovi špatná noha, nebo se odřežou varlata špatnému pacientovi. Je to vždycky malér, noviny z toho několi dní žijou a nešťastný pacient vysoudí nakonec nějaké finanční odškodné, které mu ovšem jeho ztracené pohlavní žlázy už nevrátí. Na grazské klinice vyvolali porod špatné pacientce (problém byl v tom, že v čekárně čekaly dvě Turkyně, ani jedna z nich neuměla ani slovo německy a když byla vyvolána jedna, šla do ambulance ta druhá a identita se pak už díky jazykové bariéře nedala ověřit. Přesto byli podle soudu vinni lékaři).
Tak tragický případ jsme zatím v naší nemocnici ve Wagně neměli. Přesto jsme si se záměnou pacientů už užili.
Pan Tischler měl při příjmu jeden handicap – byl uznaný a registrovaný alkoholik. S cirhózou jater, jícnovými varixy i s malým ascitem, čili všechno tak, jak má být. Tvrdil, že už sice tři týdny nepije (protože mu to přestalo chutnat s to byl vlastně důvod, proč navštívil lékaře a ten jej ihned s tak alarmujícím příznakem poslal do nemocnice), ale kdo by mu už věřil.
Ve vedlejší posteli pak ležel dementní pan Maier. Tomu se v noci podařilo vymočit se do postele. V mokré posteli mu bylo ale nepříjemně, a tak se přesunul o postel dál a přilehl k panu Tischlerovi. Ten se uprostřed noci probudil s pocitem, že není v posteli sám. Když zjistil, že ten dojem je správný, dostal hysterický záchvat. Vyskočil z postele a začal křičet. Na oddělení vznikl ve dvě v noci chaos, sestry běžely za křikem a viděly pobíhajícího pana Tischlera. Okamžitě jim bylo jasné, že u alkoholika se může jednat pouze o abstinenční delirium. Zavolaly doktora a ten byl bohužel nablízku. Náš mladý kolega Seemann má dva metry a hodně přes sto kilo. Jako vedlejší zaměstnání (tou medicínou se i v Rakousku mladí kolegové neživí snadno) je vyhazovačem v baru a má tedy bohatou zkušenost, jak zklidnit agresivní lidi. Když se vynořil před Tischlerem, vyděsil se tento ještě víc. Nedokázal ovšem svou situaci vysvětlit, na to byl příliš vyděšený. A než ze sebe něco mohl tváří v tvář obrovskému doktorovi vytlačit, rozhodl se tento už léčit ono delirium a píchl mu jednu ampulku Haldolu. Poté se pana Tischlera pokusil uložit do postele – samozřejmě do té prázdné, tedy postele pana Maiera. Když Tischler ucítil nezvyklé vlhko, pokusil se protestovat ještě jednou a dostal druhou ampuli Haldolu, tedy uklidňujícího prostředku, po němž spokojeně usnul i v pomočené posteli a spal celou noc a celé dopoledne až do ranní vizity.
Sestra, která vizitu prováděla, byla naštěstí ve službě i předešlého dne a tak jí něco nesouhlasilo. Po nějaké chvíli přišla na to, že Tischler a Maier leží ve špatných postelích. Jak se to mohlo stát, ještě nevěděla, nicméně je oba probudila a vyzvala, aby se odebrali do svých vlastních. V tom okamžiku se Tischler opravdu probudil a zvolal: „Kde je moje zubní protéza? Já nemám zubní protézu!“
Nato pan Maier vysunul spodní čelist a pravil hrdě. „Zato já mám novou!“
Tischler se chtěl na kolegu vrhnout, ale vtom se opět objevil na scéně doktor Seemann. Na nic se neptal, situaci přece už z nočního zážitku znal, uklidnil Tischlera silou, vtlačil ho – do nesprávné mokré postele – a píchl mu další ampulku Haldolu.
Sestřička se nepokoušela jeho omyl opravit, bylo stejně už pozdě, Tischler dostal v tváři opět blažený úsměv a usnul. Sestra přispěla k nápravě aspoň tím, že když si pan Maier zase začal hrát se zubní protézou pana Tischlera a vystrkoval ji z úst, chytila ji a vytáhla mu ji z huby. Pak ji důkladně otřela a vložila do úst spícímu Tischlerovi.
V podstatě jsem se nedivil, že pan Tischler v pondělí trval na okamžitém propuštění z nemocničné péče a to přesto, že jsme jeho hlavní problém ještě stále nedokázali odstranit. Alkohol mu stále ještě nechutnal.

Dělal jsem jich už moc a několikrát jsem si přísahal, že už s tím skončím, že už to není nic pro člověka v mém věku a vůbec – že mi to nestojí zato. A stále znova se proti tomu slibu prohřešuji. Když jsem dělal druhou atestaci z interny, přísahal jsem si po jejím velmi stresujícím průběhu, že to byla má zkouška poslední. To bylo v roce 1992. Od té doby jsem dělal sedm nostrifikačních zkoušek, (o těch jsem psal v mém článku nostrifikace) zkoušku na rakouský řidičský průkaz,(toto martýrium jsem také popisoval v článku řidičský průkaz) zkoušku na závěru manažerského kurzu, zkoušku na rizikového manažera a konečně – a u té bych se chtěl zastavit – zkoušku ze srdečního ultrazvuku, tedy řečeno nesrozumitelným medicínským jazykem – echokardiografie.
Samozřejmě si za to zase jednou můžu sám. Kurzy na „Echo“ jsem dělal už v letech 1998 a 1999, zkoušku jsem tedy mohl dělat už v roce 1999, nebo, jak jsem se nakonec po určitém váhání rozhodl – v roce 2002. Ovšem měl jsem zkoušek, jak už jsem řekl, právě tak dost a vlastně jsem pro svou práci v nemocnici žádnou takovou zkoušku nepotřeboval. Protože jsem v té době neměl ani ten nejmenší úmysl jít do soukromé praxe a koncem roku 2002 vyvstala akutní potřeba operace mého levého kolena, rozhodl jsem se pro onu operaci a zkoušku jsem odložil. Operace mi připadala sice možná více bolestivá, ale rozhodně méně otravná. Netušil jsem ještě, jakou jsem měl tehdy pravdu. A to i přesto, že ona operace se nakonec ukázala jako naprosto nebolestivá (opiáty, které mi po operaci dávali, mi pouze zlepšovaly náladu, koleno nebolelo), zato rekonvalescence trvající 14 měsíců mi dala zabrat. Přesto, kdybych měl znovu volit mezi operací a zkouškou z echokardiografie…
Osud si se mnou totiž opět zahrál. Mé oddělení bylo zrušeno a v čase, když už bylo o jeho zrušení rozhodnuto, odvážil jsem se začít pracovat soukromě – jako druhou nohu či druhý sloup mé existence podle hesla – člověk nikdy neví. A tehdy jsem se dozvěděl překvapující zprávu, že sice gastroskopie, koloskopie, ergometrie, ultrazvuky břicha, cév, štítné žlázy atd. atd. můžu vykonávat jen na základě doložených počtů vykonaných vyšetření, ne ale ultrazvukové vyšetření srdce. Na to je potřebný diplom a ten člověk může dostat pouze po úspěšně složené zkoušce. Jinak řečeno, člověk s mou zkušeností, tedy několika tisíci takových vyšetření, toto vyšetření vykonávat samozřejmě smí, nedostane za ně od zdravotního pojištění ale ani cent. Nějakou dobu jsem to akceptoval a vyšetření jsem dělal zadarmo. Na účtu jsem musel echokardiografii vždy vyškrtnout, protože když jsem to neudělal, přišlo mi vyúčtování s vyškrtnutím výkonu a s poznámkou „chybějící důkaz o příslušném vzdělání.“ Po nějaké době mi to začalo lézt na nervy. Nejen ony poznámky ale hlavně ty utíkající peníze a rozhodl jsem se jednat proti svému přesvědčení a tu zkoušku přece jen udělat.
Zavolal jsem tedy na sekretariát kardiologie AKH ve Vídni, který funguje i jako sekretariát rakouské kardiologické společnosti a požádal jsem, zda bych nemohl dostat termín na zkoušku v nejbližším možném termínu. To bylo v říjnu minulého roku. Dozvěděl jsem se, že žádné termíny nejsou vypsány. Zeptal jsem se, kdy vypsány budou. Bylo mi sděleno, že to nikdo neví. Dovolil jsem si otázku, jak se tedy o oněch termínech dozvím a paní sekretářka mi mile sdělila, že budou vypsány na internetu a že mám tedy pravidelně kontrolovat příslušnou stránku. Ale abych si dal pozor, protože termíny bývají po vypsání rychle rozebrány. Kontroloval jsem tedy. Pravidelně každý týden. V říjnu se nic neobjevilo, v listopadu taky nic. V prosinci samozřejmě taky nic, ani jako dárek pod stromeček. V lednu (na jeho konci) se konečně objevil termín koncem května. Ihned jsem vyplnil příslušný formulář na internetové stránce a odeslal jsem jej. Nepřišla žádná odpověď. Zkontroloval jsem vyplněný formulář a našel malý řádek u patky stránky, který upozorňoval, že přihláška je platná pouze po zaplacení příslušného poplatku. Potěšilo mě, že tam bylo uvedeno i číslo konta, na které je třeba ony peníze převést. Převedl jsem je a čekal na potvrzení – žádné nepřišlo. Protože jsem měl vytištěno potvrzení o zaplacení poplatku, nijak mne to nevzrušovalo, rozhodl jsem se spolehnout na tento důkaz spolu s vytištěným přihlašovacím vyplněným formulářem. Učil jsem se a čekal na zprávu, kdy a kde se má zkouška konat (tedy den jsem věděl, šlo mi tedy o místo a hodinu zkoušky). Nic nepřišlo.
V polovině května jsem ztratil nervy a podíval jsem se na internet – nic tam nebylo. Teprve týden před zkouškou se objevila zpráva, že zkouška se koná ve dvě hodiny odpoledne v přednáškovém centru AKH ve Vídni. Protože jsem tam nestudoval, jsem naivní – neměl jsem představu, jak takové centrum vypadá a navíc jsem se naivně domníval, že konkrétní místo zkoušky tam bude určitě někde u vchodu vyznačeno. Pro jistotu – jsem opatrný člověk – jsem ale dorazil do AKH víc než půl hodiny před začátkem zkoušky. Mělo se to vyplatit. Přednáškové centrum vyplňuje celé sedmé poschodí onoho příšerného molocha zvaného Allgemeines Krankenhaus. U vchodu ani nikde v jeho okolí nebyla o zkoušce z echokardiografie zmínka. Prošel jsem všechny přednáškové sály, ani tam nic nenaznačovalo tomu, že by se tam mělo něco tak důležitého odehrát. Poněkud znervózněn jsem si všiml telefonu, kam měl člověk volat v případě nouzové situace. Posoudil jsem mou situaci jako nouzovou a vytočil dané číslo. Ozval se mi otrávený mužský hlas. Zeptal jsem se ho, kde v přednáškovém centru se koná v ten den zkouška z echokardiografie. Chvíli mlčel a pak odpověděl – „Nic takového tam není.“ Stačil jsem ho zarazit, ještě než zavěsil. „Musí tam něco takového být, buď z echokardiografie, nebo ze srdečního ultrazvuku, podívejte se.“ Po nějaké chvíli mlčení se ozvalo: „A jo, máte pravdu, ale to jste úplně špatně.“
„A kde budu dobře?“ chtěl jsem vědět. „Kam mám jít.“
„To je moc složité,“ mínil onen dobrý muž. „To byste nepochopil.“ A zavěsil.
Poprvé jsem se začal potit. Napadlo mě zavolat na sekretariát kardiologické společnosti. Ozval se mi hlas au, který mi oznamoval, že všechna čísla v AKH byla přečíslována a číslo, jež jsem volil, je tedy neplatné. Zavolal jsem tedy centrálu a žádal, aby mě spojili s paní Tanzl. Oznámili mi, že paní Tanzl je na dovolené. Hlas se mi už třásl, když jsem se ptal, zda ji někdo zastupuje. Zastupoval. Ona dáma, jež paní sekretářku zastupovala, mi sdělila, že zkouška se koná v seminární místnosti číslo jedenáct. Zeptal jsem se, kde to je a ona odpověděla, že si to musím najít sám. Dal jsem se tedy do hledání a měl jsem úspěch. Za šatnami v jednom z nejzazších cípů onoho přednáškového centra byla místnost číslo jedenáct, o níž jsem předpokládal, že je seminární. Ani zde ale nevisel ani jediný papírek, který by dával najevo, že by se zde měla konat nějaká zkouška. Zato před dveřmi stály dvě mladé dámy, stejně nervózní jako já, které na mně ihned zaútočily otázkou, jestli vím, zda se v této místnosti má konat zkouška z echokardiografie. Jediné pozitivní, co jsem v tom okamžiku pocítil, bylo, že v tom průšvihu nejsem sám.
Sedli jsme si a čekali. Postupně se sál plnil dalšími uštvanými tvářemi. Nervozita stoupala i tím, že dvě hodiny už byly dávno pryč, neobjevoval se ale nikdo ochotný nás zkoušet. Ve čtvrt na tři se konečně objevil i zkoušející, ihned nás ale opustil s vysvětlením, že si přinesl špatné otázky. Čekali jsme další čtvrt hodinu, než se objevil s otázkami správnými. Pak už vše dostalo spád. K obsahu zkoušky se necítím kompetentní se vyjadřovat, i když to byla jedna z nejtěžších, které jsem v mém životě dělal. Celkem 160 otázek rozdělených do dvou částí po dvou hodinách jsem přežil díky zásobám čokolády, kterou jsem si prozíravě vzal s sebou. Zkoušející, jehož nebudu jmenovat, abych neriskoval soudní spor, nám poté oznámil, že v průběhu dvou týdnů dostaneme zprávu, zda jsme uspěli a bude nám přidělen zkoušející na praktickou část.
Odešel jsem (velmi euforický výraz, ve skutečnosti jsem se odplazil) domů a čekal. Nebyly to slibované dva týdny, ani tři. Až v pátém týdnu po zkoušce jsem dostal mailem zprávu, že jsem ve zkoušce uspěl a že mi byl za zkoušejícího v praktické části určen doktor Weihs v Grazu. Doktor Weihs byl jediným světlým momentem celého tohoto martýria. Když jsem mu zavolal, dohodli jsme se okamžitě na termínu, který vyhovoval nám oběma. Protože mne už roky zná a zná i mé nálezy, zkouška proběhla v kolegiálním duchu s pozitivním závěrem. Ovšem na rozloučenou mě varoval. Řekl mi, že zpracuje výsledky zkoušky ještě ten den a kolega Grasser z Kremsu, jemuž tyto výsledky pošle, pracuje taky rychle, Ale pak to může trvat.
„Co?“ nechápal jsem. Nebylo m jedno, jak dlouho to trvat bude. Každý týden mi totiž v praxi utíkaly peníze za ultrazvukové vyšetření. Záleželo mi tedy na každém týdnu.
Neodpověděl. „Víte co?“ poradil mi. „Pokud vám ten diplom dlouho nebude chodit, zavolejte na kardiologický sekretariát. Paní Tanzl je velmi ochotná pomoci.“
Čekal jsem tedy tři týdny, čekal jsem čtyři. Poté jsem napsal paní Tanzl mail s otázkou, zda neví něco o mém diplomu. Odpověděla, že je hotový a čeká na podpis. Zeptal jsem se, jak dlouho to může trvat, odpověděla, že panu profesorovi odnesla diplom k podpisu minulý týden, víc ale neví a ani vědět nebude. Že mám čekat. Čekal jsem, Kdo si počká, ten se dočká. Dočkal jsem se po sedmi týdnech, kdy mi konečně diplom s podpisem přišel poštou.
Nakopíroval jsem si ho a rozeslal po pojišťovnách. Některé mi odpověděly, že mé právo na vyšetřování srdce ultrazvukem akceptují, jiné ne. Od toho dne ale tyto výkony účtuji, zatím mi žádná negativní odpověď nepřišla.
O tři týdny později mi přišel ještě jeden dopis. Lékařská komora mi oznamovala, že se dozvěděla, že jsem složil zkoušku z echokardiografie, jež mě opravňuje v vykonávání tohoto vyšetření v mé praxi a že bude o tomto faktu informovat všechny zdravotní pojišťovny. Ještě že jsem na pomoc mé odborné organizace nečekal.
Dostal jsem pocit že nastal čas si znova a už opravdu naposledy odpřisáhnout – už nikdy žádné zkoušky! Udělal jsem to.
Den nato mi můj šéf sdělil, že mě zařadil do vzdělávání v interním podoboru gastroenterologie. Nesměle jsem se zeptal, zda je toto vzdělávání ukončeno zkouškou. Připustil, že to není vyloučeno!
Tak já tedy nevím. Mám vůbec ještě někdy na něco zapřísahat?
A hlavně – hrozně mě svrbí prsty napsat tenhle článek i v němčině. S kolika soudními procesy pak musím počítat? Jak známo potrefená husa zakejhá – a někdy kejhá hodně hlasitě a hlavně – v současné době se kejhá za pomoci právníků.

Co to proboha je? Ptáte se asi. Já se ptal stejně. Dnes už to vím, ale k tomu poznání vedla trnitá cesta, kterou chci na tomto místě popsat. Nebojte se, nezklamu, na konci vám odpověď na onu otázku poskytnu.
Začalo to, jako obvykle, docela nevinně. Z naší koncernové centrály se nahlásila komise, jež prý bude v spolupráci s personálem oddělení zkoumat možná rizika, jež při naší práci mohou vzniknout pro pacienty, personál či dokonce pro existenci našeho oddělení. Zdánlivě dobrá myšlenka. Šéf mne zavolal do kanceláře a sdělil mi, že mne nominoval, abych ve jménu lékařů našeho oddělení s touto komisí spolupracoval. Namítl jsem, že jemu, jakožto šéfovi, jsou možná rizika mnohem lépe známá, protože koneckonců on za všechny ručí. Že já bych mohl někteeré z podstatných rizik nepoznat či přehlédnot, což by mohlo mít fatální následky. Pročež se mi jako nejzpůsobilější pro spolupráci s danou komisí zdá šéf sám osobně. Primář mou argumentaci uznal a projevil ochotu převzít ono místo, jež chtěl původně delegovat na mne. Moje radost trvala jen do dne, kdy se komise v nemocnici objevila. V ten den půl hodinu před zasedáním oné komise, mne zavolala sekretářka, aby mi sdělila, že šéf musel neočekávaně nemocnici opustit (kam, to jem nikdy nezjistil, podezřívám ho, že prostě jen vzal čáru) a proto mám na zasedání oné komise jít já. Proseděl jsem tedy řadu hodin při analýze možných rizik, z nichž většina se mne vůbec nedotýkala a naříkal nad ztraceným časem, který jsem mohl využít mnohem efektivněji, například k léčbě pacientů. Ale osud už vzal svůj běh, jež se nedal ovlivnit.
Dozvěděli jsme se, že je potřeba vzdělat na každém oddělení certifikovaného risikového managera, jenž se má zúčasnit týdenního kurzu, aby se mu dostalo patřičeného vzdělání a po absolvování zkoušky obdržel cetrifikát a mohl se kvalifikovaně věnovat analýze rizik, vznikajících při naší práci. Na základě mé spolupráce s výše jmenovanou komisí jsem se stal jediným kandidátem, jenž měl být daným vzděláním obšťastněn. Patřičně motivován hrozbami sankcí, pokud bych se odvážil odmítnout, navštívil jsem tedy kurz rizikového managementu v Grazu – a připadal jsem si tam jako mimozemšťan. Záhy jsem pochopil, že budu zaškolen do tajů obrovské administrativní obludy, o jejíž poznání nemám ani nejmenší zájem. Zatímco o přestávkách probíhaly vzrušené diskuse účastníků kurzu, seděl jsem u své kávy a snažil jsem se nevnímat. Byl jsem také jediný, kdo neváhal oznámit vedoucímu kurzu, profesionálnímu rizikovému managerovi ze Švýcarska, že ničemu nerozumím. Pro srovnání, rozhovor jisté angažované pracovnice managementu kvality z nejmenované štýrské nemocnice s oním Švýcarem: „Ach, už tomu rozumím. Zde se jasně překrývá ISO 12000 s DNK 43100!“ „Hmmm, to považuji za příliš nebezpečnou hypotézu, zajímavou, ale příliš nebezpečnou!“ Nevíte, o čem teď mluvím? Mohu vás uklidnit, já taky ne. Moje pasivní rezistence ale získávala s přibývajícími dny stále více přiznivců. Od třetího dne mi už kávu nosili mí spojenci a na konci týdne jsem byl maskotem celé skupiny, okolo nějž se shromažďovali účastníci kurzu, chtějící projevit svou frustraci.
Mé nadšení pro rizikokvý management dosáhlo svého vrcholu předposlední den kurzu. Byli jsme už natolik zasvěcení do tajů rizikového managementu (ačkoliv jsem stále nevěděl, o co jde), že jsme měli samostatně pracovat. Jedna skupina měla provést takzvanou top-down analýzu nemocničního zařízení, tedy identifikovat a změřit všechna rizika provozu, druhá skupina pak prováděla takzvanou bottom-up analýzu, tedy analýzu jednotlivého problému a jeho zařadzení do systému. Byl jsem zařazen do skupiny top-down. Všechno mělo svůj nekomplikovaný průběh, až do chvíle, když jsme měli definovat slovo „častost“. Tedy jak často k danému problému v nemocnici dochází (či dojít může – ještě stále mi nikdo nevysvětlil která z těchto dvou alternativ je správná). Co tedy znamená slovo „často“. Projevil jsem svůj názor: „Já si myslím,“ pravil jsem. „Že často je už jednou za měsíc. Když se nějaký problém, který ohrožuje pacienta nebo dokonce provoz, objevuje pravidelně jednou do měsíce, tak je to často a měli bychom se s tím zabývat.“
„Hmmmm,“ odpověděl Švýcar pochybovačně. „To bych netvrdil. Problém, který je častý, s tím musíte prostě žít, ten musí být vaším každodenním průvodcem, ten se musí vyskytovat aspoň několikrát do týdne.“
Samozřejmě jsme odborníkovi věřili a zapsali si do naší analýzy, že „často“ znamená několikrát do týdne.
V polední přestávce zjistila skupina bottom-up, že ve svém středu nemají žádného lékaře a proto se při analýze svého případu – jednalo se o vizitu na jednotce intenzivní péče – nedostanou dál. Přišli tedy poprosit, zda by někdo ze skupiny top-down nemohl přejít do jejich skupiny. Protože jsem ochotný blb a hlavně jsem měl našeho milého Švýcara už plné zuby, přestoupil jsem do skupiny bottom-up a pomohl během jedné hodiny vyřešit onen neřešitelný případ.
Druhý den se ale skupiny vyměnily. A protože jsem zůstával už v oné druhé skupině, očekávala mne druhého dne opět ona top-down analýza. A po necelé hodině jsme dospěli k problému, co znamená slovo „často“. Samozřejmě jsem byl up-to-date a hned jsem se přihlásil. „Často,“ pravil jsem. „znamená, že s tím problémem musíte žít, že je vaším každodenním společníkem, že se s ním musíte setkávat nejméně několikrát do týdne.“
„Hmmmm,“ pravil opět Švýcar. „To bych netvrdil. Několikrát do týdne, to už je extrémní, nebezpečný se problém stává už, když se vyskytuje jednou do měsíce. „Často“ definujeme jako jednou do měsíce. Zapište si to.“
Doufám, že další komentáře nejsou potřebné. Nicméně jsem zkoušku zvládl a jsem certifikovaný rizikový manager. Ach, ještě dlužím odpověď na otázku, co je to ten rizikový management vlastně je! Kdysi se tomu říkalo zdravý rozum. Člověk – tedy vedoucí pracovník – si všiml možného nebo blížícího se nebezpečí a vydal příslušné příkazy, aby se mu zabránilo. Dnes už zdravý rozum neexistuje a spolupracovníci, jež získali na sebevědomí a autonomii, by takového šéfa jednajícího na základě zdravého rozumu, poslali někam. To by způsobilo roztržku na oddělení a zhoršení výkonu a pracovního klimatu. Z toho důvodu si dnes žádný šéf nedovolí svým podřízeným něco přikázat a my hledáme náhradní mechanismy. Hlavní náhražkou za zdravý rozum je pak právě rizikový management. Dané riziko musí být odhaleno, musí být zanalyzováno bottom-up a poté zařazen do top-down, musí být zadokumentováno v počítačovém, pro tento případ stvořeném počítačovém programu. Pak se identifikuje „vlastník rizika“. To je samozřejmě šéf, ovšem pokud není odhalen a informován, nemusí o této skutečnosti vědět a není povinnen reagovat, i kdyby už hořela střecha budovy. Poté se hledají návrhy opatření, které danému problému mají zabránit, vše se zadokumentuje a pošle onomu postiženému šéfovi jakožto i centrální komisi rizikového managementu, jež plní několik kanceláří v centrále koncernu. Pod tímto tlakem se musí daný šéf sklonit a sdělí svým spolupracovníkům, že je třeba přijmout daná opatření a že on za to nemůže, poněvadž k tomu byl přinucen komisí rizikového managementu. Šéf a jeho spolupracovníci tím mají společného nepřítele, jenž je přinutil zjměnit zaběhaný systém, což stmelí kolektiv a zvýší jeho výkonnost.
Doufám, že se mi podařilo principy rizikového managementu dostatečně objasnit. Samozřejmě že tu práci dělám rád.

Zkuste se bavit denně se šedesáti lidmi, kterým přeskakuje v hlavě a zůstat přitom normální. To vyžaduje velkou disciplínu a odstup. Ne každému psychiatrovi se to podaří, ono to taky není legrace léčit chorobu, kterou nevidíte. Gastroenterolog najde při gastroskopii vřed, může si do něj kleštičkami dokonce i kousnout a potom naordinuje léky. Kardiolog vidí svůj oblíbený infarkt aspoň nepřímo na EKG a v Echokardiografii a potom se raduje, když se ucpaná céva skutečně potvrdí při vyšetření srdečním katetrem (anebo je celý den naštvaný, protože to byla jiná, ale i tu nesprávnou může dilatovat a zabezpečit stentem a zachránit tak pacientovi život). Kožní lékař vidí chorobu svého pacienta dokonce přímo před sebou. Sice stejně neví, co to je, ale aspoň může posoudit, zda jeho mastička pomohla. Jen chudák psychiatr nevidí nic – zato si toho o to víc vyslechne.
V době, kdy jsem studoval medicínu, byla nabídka léčby psychických poruch ještě poměrně hodně omezená a hlavně nikdo nevěděl, proč a jak ty léky vlastně působí. O nějakých neurotransmiterech měla ponětí jen malá skupina vědců a ty stejně nikdo nebral vážně. O tom, jaké jsme měli představy o působení daných léků svědčí nejlépe výrok profesora Lenfelda – geniálního farmakologa, jehož přednášky jsme milovali – že psychofarmaka dělíme jako klobouky – na velké, ženské a zelené.
Na samotné psychiatrii pak vládl profesor Tabarka se svým týmem. Pan profesor byl frustrovaný člověk, protože psychiatrie působila ve staré budově na spadnutí, zatímto mu přímo pod nosem, jen na druhé straně cesty, byla postavena zbrusu nová moderní kožní klinika. Tento fakt přiměl pana profesora při jedné z jeho přednášek ke kritickému vyjádření o tehdejší společnosti, která „staví pavilony pro gonokoky, o mozek se ale nestará.“ Pokud si pan profesor myslel, že se jednalo o neduh komunistického režimu a jinde je to jinak, mohu jej uklidnit – není. Zkouška u profesora Tabarky byla postrachem – zejména pro dívky. Ne že by snad pan profesor ženy nějak znevýhodňoval či je sexuálně obtěžoval, ale v jeho kanceláři sídlila jeho oblíbená zvířátka – kočky. Lásks pana profesora jim propůjčovala naprostou imunitu. Mohly dělat, co chtěly a potvory to i věděly. Jejich nejoblíbenější činností bylo skočit zkoušené studentce do klína a na jejích šatech si začít natahovat drápky. Odehnat takto drzé zvíře znamenalo okamžitý vyhazov ze zkoušky a na reparát se musela postižená osoba setsakramentsky dobře připravit, aby nemusela ukončit studium. Protože byla tato skutečnost všeobecně známá, odcházely dívky ze zkoušky sice se známkou v idexu, ale s uslzenýma očima, jimiž zkoumaly počet vytažených nitek ze šatů.
Oblíbeným vtipem je otázka, jak na psychiatrické klinice rozeznáte pacienta od lékaře – no přece lékař má klíče! O docentu M. (jména raději vynechám, abych si ušetřil případné žaloby) jsme si dlouho mysleli, že si z týmu psychiatrů podržel nejnenarušenější duševní zdraví. Právě on nám ale vysvětlil:
„Já vím, že se o nás dělají vtipy, že doktora na psychiatrii od pacienta poznáte jen podle toho, že má klíče. Ale pochopte, my těm pacientům klíče dát nemůžeme – oni by nám utekli!“ Zdrželi jsme se komentářů a pana docenta jsme přeřadili do běžného průměru.
Ten tvořila paní asistentka H., jenž se česala pouze vpředu a přicházela vždy s dokonalým mejkapem, nicméně s volně stojícími vlasy na zadní části hlavy a asistent B. proslulý svými slovními zárazy. Vždy se uprostřed výkladu zarazil uprostřed věty, nepřítomně zíral z okna (v lepším případě) nebo na studenty za stolem (v mnohem horším případě) a následovalo několik minut ticha. Totiž naprostého ticha – během jeho psychického zárazu bylo neprosto nemyslitelné něco říci, pohnout se na židli, či hlasitěji dýchat. Když jsem se jednou na židli otočil, což způsobilo poněkud pisklavý zvuk, jež ho vyrušil z jeho zárazu, stal jsem se jeho doživotním nepřítelem. Jednou se pan asistent zastavil dokonce uprostřed slova a zíral z okna. Následovalo opět oněch několik minut ticha, kdy jsme řešili problém, jaké slovo to vlastně začal. Pak pak asistent vypustil mohutně větry a pokračoval v onom slově přesně dál ve svém výkladu, čímž jsme pochopili, že tyto zárazy mohou mít i tělesné příčiny.
Když jsem začal pracovat v nemocnici v Popradě, měli jsme tam milého psychiatra Netočného. Byl to Čech mluvící kouzelnou česko – slovenskou směskou jazyků – zlatý člověk, ochotný vždy pomoci a přátelský, po třiceti letech praxe už ale nebyl schopen rozeznat člověka psychicky narušeného od zdravého (nic si nenamouvejme, normální je ten, kdo odpovídá dohodnutým konvencím, ale jak říkal docent Klaus z neurologie – každý jsme trošku stříknutí). Když jsem jednou k Netočnému poslal delirantního pacienta, jenž v provozu ve Svitě ohrožoval spolupracovníky, v doprovodu mé zdravotní sestry, založil pan doktor Netočný kartu jí. Koneckonců byla to ona, kdo na něj mluvila a už jen to považoval za chorobné.
Jednou ležela na interně v Popradě stará babička. Nevím už, co jí bylo, ale byla silně nedoslýchavá. Pan primář tento její handicap ovšem nehodlal chápat. Zeptal se jí, jak jí je, a ona, protože neslyšela otázku odpověděla poněkud nepatřičně.
„Stařecká demence,“ diagnostikoval neomylný šéf. „Domluvte konsilium u Netočného.“ A pokračoval ve vizitě k dalšímu pacientovi.
Když okolo babičky procházel kardiolog, ucítil tah na svém plášti. Babička se jej chytila a dávala mu najevo, že s ním chce vést důvěrný rozhovor. Když tedy primář opustil pokoj, sklonil se k ní a zeptal se, co babička chce.
„Aký je dnes deň, pán dotor?“ chtěla vědět pacientka. „Myslím, aký máme dnes dátum.“
„Prečo to chcete vedieť?“ podivil se kardiolog Kurian.
„Veď som počula, ako pán primár hovoril, že mám ísť k psychiatrovi. A já keď k tomu Netočníkovi prídem, pýta sa zakaždým: „Kolikátého máme dnes? A keď to neviem, hned si píše, že som šalená.“
Takže pozor, ne všichni, kdo nerozumí našim otázkám, potřebují psychiatrickou léčbu. O tom můžu já ostatně od doby, kdy jsem v Rakousku, vyprávět celé romány.

Dnes máme zcela jiný problém a sice, že na všechno, doslova na VŠECHNO máme tabletku nebo aspoň si myslíme, že ji máme. Pokud se na oddělení objeví postarší člověk, můžete vzít na to jed, že bude brát nejméně dvě, lépe ale tři psychofarmaka. Proti depresi, pro zvýšení duševní aktivity, proti nespavosti, na spaní a proti zmatenosti atd. atd. Farmakologický průmysl triumfuje a člověk zůstává tak nějak na cestě. Jak se naši staří pacienti k těm lékům vlastně dostanou?

Princip je v podstatě pokaždé stejný. Babička žije ve svém domku na Jihu Štýrka (v Horním Štýrsku, v Tyrolsku, na severní Moravě, v jižních Čechách atd. atd. – doplňte podle potřeby) sama a nemá si s kým popovídat. Pak se po půl roce nepřítomnosti objeví syn či dcera žijící ve Vídni, Mnichově, Praze – doplňte opět podle potřeby. Babička se jim zdá být nějaká depresivní. Místo aby s ní strávili příjemný víkend, vzali ji na výlet a popovídali si o jejích a svých vlastních starostech, popadnou milou babičku a odvlečou ji k psychiatrovi. Babička je přece depresivní, potřebuje odbornou pomoc. Psychiatr, jenž má smlouvu s pojišťovnou a tím pádem šedesát lidí denně v praxi, má na milou babičku zhruba 3-5 minut. Právě tolik, aby jí předepsal dvě tabletky proti depresi a pro lepší spaní a už je babička zase venku z ordinace. Děti odjedou do své Vídně či Prahy s dobrým pocitem, že pro maminku něco dobrého udělali a ona zůstane zase na půl roku sama v svém domečku se svými novými prášky, z nichž je jí nevolnost, které si ale netroufá vysadit, protože co by tomu řekly děti. Přece se o ni tak obětavě postaraly.  On jí pan obdovní  doktor proti té nevolnosti a noční dezorientaci, kterou předtím neměla, něco napíše. A pokud bude mít štěstí a v noci nespadne, přestože se už doma nebude vyznat, a nezlomí si tedy kyčel, nějak už se s těmi prášky protluče.

Já nevím, možná jsem staromódní, ale já jsem přece jen pro to, s lidmi raději hovořit. Ale kdo už na to má dnes čas? Proč by měl být právě psychiatr výjimkou?

Tím případem jsem já. Aspoň jsem o tom přesvědčen odnedávna. Myslím, že by se na mně Sigmund Freud vyřádil, raději ani nechci vědět, k jakým výsledkům by dospěl.
Proč si to myslím? Pokusím se vám vylíčit sny mé služby zhruba před měsícem – jak na potvoru si je pamatuji!
Byl jsem ve službě. Podařilo se mi usnout okolo půl dvanácté v noci poté, co jsem prošel oddělení, rozdal tabletky na spaní, zabezpečil na intenzívce další postupy podrobnými návody co dělat, když…
Usnul jsem a měl jsem hrozný sen. Byl jsem zavřený v kleci u nějaké zlé čarodějnice. Ve vedlejší kleci byl ještě jeden člověk. Toho z klece vybrala a odvlekla jej ke dveřím vedlejší místnosti a hodila jej dovnitř. Poté se odtud ozval hrozný nářek a ten neustával. Trval celé dny (aspoň tak to v tom snu vypadalo). Nevěděl jsem, co se tam děje, věděl jsem ale, že mě čeká stejný osud jako toho nešťastníka. Podařilo se mi uniknout z oné klece a otevřel jsem dveře do místnosti, odkud se ozýval onen nářek. Uviděl jsem obrovského zmutovaného ptáka, který onoho nešťastníka žral zaživa. Bestie se po mně ohlédla a já jsem prchal. Podařilo se mi uniknout z oné budovy, prchal jsem přes mokrá pole, mlhou do vesnice, kde právě přijížděl autobus. Naskočil jsem do něj a nechal se odvážet pryč, co bezpečí.
Na další zastávce náhle přistoupila ona čarodějnice. Rozhlédla se po autobuse, uviděla mě a vydala se neomylně ke mně…
V tu chvíli mě probudila kolegyně, aby mi sdělila, že má v ambulanci mladou ženu, pravděpodobně s mozkovou příhodou. Ani nevěděla, jak RÁD jsem běžel do ambulance vyšetřovat. Diagnóza se potvrdila, vybavili jsme převzetí pacientky na neurologii v Grazu a zorganizovali převoz rychlou. Vrátil jsem se na pokoj a znovu se pokusil usnout. Podařilo se mi to. Nebylo to dobře.
Jestli jsem si myslel, že to už s mými sny horší být nemůže, tak mohlo.
Byl jsem v přednáškovém sále s naší landesrätin, čili štýrskou ministryní zdravotnictví. Na stěně jsem měl mapu Štýrska a snažil jsem se jí vysvětlit měřením kilometrů vzdušných i pozemních cest, že přirozeným centrem štýrského jihu je město Leibnitz, u kterého stojí má nemocnice a ne Deutschlansberg v horách na hranici s Korutanami. A z jejího výrazu jsem poznal, že vůbec nic nechápe a že mluvím do prázdna. Chtěl jsem se vrátit do oné klece k zlé čarodějnici a nechat se raději sežrat tou hroznou obludou, jenže to nešlo. Musel jsem vysvětlovat dál, než mě vysvobodil můj budík. Ještě že jsem si ho natočil už na šestou, jinak bych to možná ani nepřežil.
Ani nevíte, jak rád jsem se probudil!
Jenže mám pocit, že něco není v pořádku. Takové sny nesvědčí o zdravotní vyrovnanosti a možná bych toho psychiatra přece jen měl vyhledat. Rozhodně z toho usuzuji, že mi nesvědčí noční služby. To ale vím i bez těch snů, ale nic s tím nenadělám, čeká mně jich ještě víc než 600 (slovy šest set). V příští službě se určitě budu bát usnout. Možná mě pacienti stejně nenechají. Ale, upřímně – může to být ještě horší…?