Je jasné, že naším prvním cílem musí být nádraží. Původní cíl, totiž „Oficina de Peregrinos,“ abychom získali naši „Compostelu“, se odsouvá dozadu. Priority se změnily. Venku poprchá, oblékáme nepromokavé bundy. Na nádraží je to asi jeden a půl kilometru, bez ruksaků to ale jde.

Na informacích potkáváme dva zaměstnance, naštěstí hovoří oba anglicky (snacha mi poslala na mobil i španělský text s popisem mého problému, ale naštěstí ho nepotřebuji.) Když oba zaměstnanci pochopí mé starosti, snaží se je hned všemi silami rozptýlit. Vysvětlují mi, že ten vlak je skutečně myšlen jako jeden spoj a že ten přípoj v Ourenzu je povinen čekat, než do něho lidé ze Santiaga přesednou. Čili že si nemáme dělat žádné starosti, určitě se tímto spojem do Madridu dostaneme. Chci jim věřit.

               Dokázali mě uklidnit natolik, že jsem schopen jít na snídani. Ta je pěkně drahá, a hlavně v plánu byly churros s čokoládou, protože to je pro Santiago a Galicii typický pokrm a já nehodlám město opustit, dokud jsem churros neochutnal. Ty ale na nádraží nemají.

               Projdeme celým městem přes centrum až k oné poutnické kanceláři.

Patník s údajem „nula kilometrů“ stojí až před kanceláří, ne tedy, jak by člověk čekal, před katedrálou. Je třeba vyplnit formulář, kde se ptají i na důvody pouti. Vlastně ani nelžu, když uvedu důvody religiózní. Během pouti se ta motivace ze spirituální posunula i tímto směrem, v podstatě bych mohl uvést bez výčitek svědomí kterýkoliv z těchto dvou důvodů. Vystavení diplomu je rychlé, trvá méně než jednu minutu. Sice dáma za přepážkou zkomolí mé jméno a diplom dostává pan Antoni Polachn, ale to už je jen detail.

Druhý diplom potvrzuje, že jsme od 26.března urazili 349 kilometrů. I když odečtu naše dvě krátké cesty s feve, taxík s Antóniem a autobus do Aviles, je to pořád přes 300 kilometrů na vlastních bolavých nohách čili na starého pána a důchodce docela slušný výkon. Nutných bylo ostatně jen sto kilometrů, ale to by mi bylo trapné.

               Touláme se po obchodech se suvenýry, jsou jich tady desítky. Před jedním z obchodů na nultém kilometru potkávám dvě Slovenky. Šly portugalskou cestu a jsou z toho hodně zničené. Koupily si pouť přes cestovku, ovšem musely si ruksaky nosit samy. Jejich průvodkyně je hnala až 40 kilometrů denně, vstávaly ráno v šest a vyrážely s čelovými lampičkami. Jedna má nohy rozedřené do krve. Znovu si gratuluji k rozhodnutí jít na cestu soukromě a vybrat si severní cestu. Organizačně to sice bylo o něco náročnější, ale člověk je nezávislý. Etapy si volí sám, nejde ve skupině a může zažít ještě jakýsi poutnický flair. Ne, cestovní kancelář rozhodně ne.

               U nultého kilometru je i hostel KM0, čili Kilometr nula. Spala v něm Julia, než se nechala dovézt do Vilalby a na noze měla několik kousanců očividně od štěnic. Proto nás před tímto ubytováním varovala, i když poloha v centru města k ubytování láká. I v našem herberku ale před štěnicemi varují. Jsou údajně všude a dá se jim sotva vyhnout. A když vám jednou vlezou do domu nebo do bytu, už se jich nezbavíte, jedině snad s pomocí deratizéra. Doporučuje se všechny věci po návratu domů ihned vysvléct, pokud možno ještě před dveřmi domu a pak vyprat v 60 stupních. Jen tak zůstanete před tímto otravným hmyzem v bezpečí.

               V centru naší dnešní pozornosti je samozřejmě katedrála. Náměstí „Praza de Obradorio“, znamená vlastně na galicijsky „dílna“. Katedrála se stavěla velmi dlouho a že materiál na stavbu se stále hromadil před průčelím, tedy na dnešním náměstí. Proto té ploše nakonec přischnul tento název. Naproti katedrále je neoklasicistická fasáda paláce Raxoi, pod jehož arkádami hledají poutníci stín. Tam sídlí jak městská správa Santiaga, tak galicijská lokální vláda. Dnes se tam poutníci skrývají před deštěm. Pořádně se rozpršelo, chvílemi přímo leje. Noví příchozí se objevují promočení, ale šťastní, že dosáhli cíle. Déšť opět jednou disciplinovaně čekal, až dorazíme do cíle a až pak se spustil. Že by za tím byl ještě pořád ten racek? Další dvě – ty kratší – strany náměstí vyplňují románský palác Xelmirez a „Hostal de Reis Católicos“, který dali kdysi dávno v patnáctém století pro poutníky vybudovat katoličtí panovníci Isabela Kastilská a Fernando Aragonský. Ten se rekonstruuje, fasáda je překryta plachtou s obrazem toho, co je za ní. I dnes se tam ještě vydává deset porcí bezplatného jídla denně (tedy vlastně dvacet, protože je to deset obědů a deset večeří – to je tradice, kterou oni králové tehdy založili. Dnes slouží spíše jen jako reklama pro jinak velmi drahý hotel a poutníci nedostanou jídlo naservírováno v restauraci, ale v kantýně pro zaměstnance. Ovšem šanci máte zřejmě jen v zimě, kdy je počet poutníků opravdu minimální. A to zřejmě až se opravy budovy ukončí.

               Katedrála má několik vchodů. Je to obrovská stavba ze žuly a symbolizuje celé Santiago. Vlado míní, že na vybudování toho města museli Galicijci někde odbourat celé pohoří. Asi má pravdu (měl ji během našeho putování ostatně skoro vždycky – zase jednou podoba s mou manželkou). Santiago je kámen, kámen a zase kámen – proto působí tak majestátně a jakoby postavené navěky. Granit vlivům počasí podléhá jen málo, a to i v Santiagu, které je známé svým špatným počasím. Ostatně i dnes dále leje a leje. Proto jsou všechny ulice ve starém městě vybaveny podloubím, jinak ve Španělsku neobvyklým.

               Na cestě od katedrály do „Rúa de Vilar“ s mnoha kavárnami, bary a restauracemi vidíme vpravo impozantní renesanční palác se zahradou otevřenou pro veřejnost a se sochou v jejím středu. Je to „Colexio de Fonseca“ a socha patří zakladateli santiagské university arcibiskupovi Alonsovi de Fonseca y Ulloa (1476–1534), Tento osvícený muž si na papeži Klemensovi VII. vymohl v roce 1526 dekret k založení místní univerzity a poskytl jí hned pozemek na místě domu, kde se narodil. Tento renesanční palác byl pak až do osmnáctého století centrum vysokoškolského života ve městě.

               Jdeme na trh. Projdeme ulicemi „Rúa do Vilar“ a „Rúa Nova“, kde kdysi bydleli nejbohatší občané města a potom se dostaneme až ke středověké bráně „Arco de Mazarelos“, kudy se kdysi importovalo víno z přístavu v Ribadeiu a kterou v historické době proudili do města poutníci. Je to jediná městská brána, která se zachovala. Za ní je – opět kamenná – budova univerzity, V Santiagu studuje na 30 000 studentů. A kolem univerzity se dostaneme k městskému trhu.

Je sobota, trh je v plném provozu. Po celá staletí nabízeli obchodníci své zboží po celém městě ukryti před deštěm pod arkádami paláců. To vedlo k tomu, že se celé město proměnilo v jeden velký trh a konšelé se rozhodli učinit tomu přítrž. V roce 1870 byl otevřen první trh v budovách ze železa a skla, ten ale vydržel jen do roku 1925 a pak musel být stržen, aby se nezhroutil sám. Poté byl architekt Jaaquín Vaquero Palacios pověřen postavit trh nový a on to v letech 1937–1941 realizoval – Galicie nebyla postižena občanskou válkou až tak dramaticky, protože se tradičně konzervativní sever velmi rychle přidal na stranu Francových povstalců. Trh je teď z kamene jako celé Santiago, je postaven v novorománském stylu i s budovou s hodinami, připomínající kostelík, jako by trh vytvářel malé městečko uprostřed města.

Nabídka zboží je obrovská, stovky svatojakubských mušlí, nejrozmanitější ryby – našel jsem druh se jménem Polachius polachius, což mě samozřejmě potěšilo, i když s tou rybou nemám nic společného. 

Zelenina, sýry, šunka, salámy a maso – z vepře zkonzumují Španělé opravdu všechno, vedle klasických druhů masa nabízejí i nohy, kolena, hlavy, rypáky ale dokonce i prasečí uši! A navíc si člověk může rybu či mušle koupit a hned si je v jednom z pavilónů, který je přeměněn v jednu velkou restauraci (přesněji v mnoho malých restaurací) nechat připravit a zkonzumovat. Tuto cestu volila Julia z Frankfurtu, kterou tady – naposledy – potkáváme. Má tu výhodu, že umí španělsky, ale snaží se nám vlít odvahu a říká, že vlastně kuchaři ani nic říkat nemusela. Prostě mu předala nakoupené zboží a nechá se překvapit, co s tím ten hoch udělá.

               Tolik překvapení ani nepotřebujeme. Na oběd jdeme raději do „Casa Manolo“ na Cervantesově náměstí v centru města. Joos tuto restauraci doporučuje a má pravdu. Je moderní, s ochotným personálem mluvícím částečně i anglicky a se skvělým jídlem. Otvírá v jednu hodinu a jsme první hladoví hosté. Odměna je bohatá. Za 14 euro je zde nabízeno menu, můžeme si vybrat z 8 předkrmů a 8 hlavních jídel a poté se podává ještě zákusek. To vše s vodou a chlebem zadarmo, víno si člověk musí připlatit. Jeden pohár si samozřejmě dáme. Vladimír si jako překrm dává čočkovou polévku, dostává obrovský talíř čočky s klobásou, že už po něm je sytý. Ale musí ještě pokračovat mořskou štikou. Já jsem sice při volbě předkrmu opatrnější, ale poté si dávám vepřová žebírka. Což o to, chutnají skvěle, ostatně plavou v tuku, ale ten den už nemusím jíst vůbec nic, sytý jsem až do rána. Zejména když nám potom ještě číšník vnutí koláč jako dezert.

               Hlavním bodem programu toho dne je návštěva katedrály.

               Do katedrály se dá vstupovat několika vchody. Včera na mši jsme šli branou Platerías (Pórtico de las Platerías) ze stejnojmenného náměstí. Na zadní straně obrovské katedrály je pak ještě svatá brána (Puerta Santa), ozdobená sochami proroků a apoštolů. Otvírá se jen velmi výjimečně, a to v takzvaných svatých letech, kdy neděle připadá na svátek svatého Jakuba 25. července (Joos uvádí ve své knize mylně 27.červenec). a to na tento jediný den.

               Z „Praza de Obradorio“ se vstupuje do chrámu přes „Porta de la Gloria“, ovšem ne zadarmo. Tou branou se návštěvník dostane k původnímu vstupu a portálu katedrály, kterou kdysi vytvořil Master Mateo. (Dnes je tento románský architektonický skvost překryt barokním portálem). Mistra Matea pověřil král Ferdinand II. z Leónu (království Asturské zaniklo po smrti krále Alfonse III. v roce 910 a León převzal jeho dědictví) v roce 1168 výzdobou vstupního portálu nové románské katedrály. Master Mateo pracoval na výzdobě z tvrdé žuly až do roku 1211 a zdráhal se ukázat své dílo veřejnosti, protože ho stále nepovažoval za dokonalé. Až bouře, která Santiago postihla a strhla lešení před portálem odhalila jeho geniální dílo očím současníků. Dnes se tento portál dá navštívit jen za vstupné, v muzeu, které na prostor portálu navazuje, jsou pak další artefakty Mateova díla a skutečně jsem žasl, protože milý Mateo byl očividně daleko před svou dobou. Jeho sochy jsou tak živé, že by je člověk zařadil spíše k renesanci než k době románské.

               Mateo nebyl tak úplně skromný. Za portálem vytvořil sochu, která je jeho autoportrétem. A jestliže všechny ostatní sochy portálu hledí z kostela ven, Mateo sám má pohled upřený dovnitř kostela k oltáři, jako by se chtěl zúčastnit mše. A protože je to socha osamělá, přitahuje na sebe nejvíc pozornosti. Ovšem člověk musí portál obejít a podívat se na něho zezadu, tedy ze strany katedrály.

               Na Portál de la Gloria navazuje katedrální muzeum. Je zde samo zřejmě znázorněn vývoj katedrály, která vznikala v mnoha stavebních fázích, jsou zde další sochy a artefakty od mastera Matea, je zde východ na balkón katedrály, a tedy možnost podívat se na náměstí a paláce kolem něho shora, je zde možnost projít se křížovou chodbou, a nakonec navštívit místnosti s tapisériemi, jejichž vzhled navrhl slavný Francesco Goya.

               Zajímavým artefaktem je vlajka z vlajkové lodi Juana de Austria z bitvy u Lepanta v roce 1571, kde křesťanská flotila pod velením tohoto španělského prince (nemanželského syna císaře Karla V.) zničila turecké loďstvo a zlomila tak tureckou nadvládu nad Středozemním mořem.

Kam jinam měl španělský princ odnést vlajku, která křesťanské vojsko vedla k vítězství, než do Santiaga? A tam byla uložena jako další vzácná relikvie.

               Vladimír poté míní, že kultury bylo už tolik, že by to vydalo za další etapu (a má samozřejmě – už tradičně, zase pravdu). Jdeme tedy na pivo, protože se musíme skrýt před deštěm. Ten teď z nebe přímo proudí. Ovšem nám to už nevadí, my jsme „za vodou“. Pivo se podává čepované a v půllitrových sklenicích, což je velmi potěšitelné.

               Až když déšť přestane, vydáme se ještě na další prohlídku města ke kostelu svatého Františka a potom zpět k herberku.

V blízkosti majestátního kostela svatého Františka se vypíná další gigantická kamenná budova. Vlado mě přiměje, abych se podíval, co to je a já s úžasem zjišťuji, že se jedná o budovu lékařské fakulty místní univerzity. Moje koleno říká, a to velmi důrazně, že už víc kultury nevydrží.

V suterénu herberku je sice malý obchod, ale neprodává žádné víno – jsme v klášteře. Musíme se tedy spokojit s čajem. A k tomu dopijeme zbytek moravské slivovice. Myslím si, že jsme už nejhorší přečkali a není důvod držet ji v železné rezervě dál. Spirituální charakter cesty tak definitivně mizí. Vlado si kupuje i kousek pizzy, u mě okupují vepřová žebírka z oběda ještě celý zažívací trakt a nemám na jídlo ani pomyšlení. Kuchyně je skvěle vybavená a potkáváme v ní – koho jiného než našeho mušketýra Markuse, který se s námi srdečně zdraví, ačkoliv už zase zapomněl naše jména.

Ráno s ním ještě posnídáme a rozloučíme se, tušíme, že se už nepotkáme, i když mu dávám tip na oběd v „Casa Manolo“. Musím mu to poslat SMSkou, protože tvrdí, že to ve své děravé paměti neudrží.

Chci se sice ještě trochu podívat po muzeích, ale ty otvírají na květnou neděli až v jedenáct. Takže muzeum galicijské kultury i muzeum poutnictví uvidíme jen zvenku. Projdeme se k obrovskému a deprese vzbuzujícímu klášteru svaté Kláry z Assisi, a potom už jdeme do centra. Konečně se dočkám i churros s čokoládou, mé nadšení je podstatně větší než Vladimírovo – doporučuji objednávat pro dvě osoby dvě čokolády, ale jen jedny churros. Ostatně tak nám to naznačil i číšník.

Když vyjdeme ven, vidíme, že se něco chystá. Je květná neděle a kolem katedrály prochází velký průvod. Muži v maskách tlačí sochu Krista na oslíku, před nimi jde velký průvod dětí ve středověkých krojích, lidé přišli na svěcení svých ratolestí, většinou jsou olivové, ale jsou mezi nimi i palmové, jak tomu bylo kdysi před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě.

Proto se květná neděle řekne německy „Palmsonntag“. Děti mají žluté ratolesti – očividně umělé, které mají připomínat palmu. Na schodech katedrály potkáváme Susi (počtvrté) a krátce nato se k nám připojí i obě mladé Němky z Lipska. Co se týká účastníků pouti po „Camino de la Costa“, jsme teď tedy kompletní.

Očividně se všechna tři děvčata z Lipska dala dohromady a putovala společně. Dorazila včera v proudícím dešti čili jak Susi začínala, tak i skončila. To platí i o nás. Jak jsme ve slunečném počasí začínali, tak jsme i skončili. Ovšem Susi nepokálel racek.

Na oběd jdeme ještě jednou do Casa Manolo, jsem už opatrnější a dávám si chřest s několika rozdílnými omáčkami a pak rybu. Ovšem dostanu tak obrovského platýse, že mám podobný problém jako den předtím.

Asiatka u vedlejšího stolu, která dostala vepřové koleno, napřed na tu porci nevěřícně zírá, pak ji fotí, posílá whats appem, a teprve poté s ní začíná zápasit. Když odcházíme, není ještě ani zdaleka hotová.

Jdeme do Herberku pro ruksaky – mají tam promyšlený systém. Schránky, do kterých si člověk ruksak může uschovat, nevracejí vloženou dvojeurovou minci, takže je to současně i cena za pronájem boxu. A potom už pokračujeme na nádraží. Přes bezpečnostní kontroly so rychlovlaku do Ourenzo. Tam to skutečně funguje. Jedna dáma s vysoko zvednutou cedulkou směruje proud lidí, vystupujících z vlaku ke správnému nástupišti, kde čeká vlak do Madridu. Dorážíme tam přesně podle jízdního řádu. Naše cesta je u konce.

Ráno se budím šokem. Celý polštář je zašpiněný krvavými skvrnami. Zjišťuji, že jak nos, tak rty jsou rozpraskané v důsledku působení neúprosného španělského slunce. Bepanthen sám na to očividně nestačí. Ale i tak se jím natírám a vyrážíme.

               Okolo pensionu už proudí davy „poutníků“. V přízemí pensionu stojí množství seřazených kufrů, chápu tedy, proč většina turistů chodí „nalehko“ bez zavazadel, tedy bez batohů.

Zavazadla se převážejí autobusy, z poutníků se stávají účastníci zájezdu organizovaného cestovní kanceláří. V baru, kde si dáváme tradiční snídani – čaj a sladké pečivo, přicházejí tito klienti s poukázkami na snídani a dostávají vajíčka se slaninou. Flair poutní cesty je definitivně pryč!

               Koleno zpočátku zlobí, sice méně než předevčírem večer ale víc než včera ráno. Pak se ale rychle rozchodí a po zbytek cesty se chová celkem slušně.            

               Poslední etapa je zkomercionalizovaná ad absurdum. Všude se prodávají speciální razítka zdobená voskem a malovaná, u takových stánků stojí fronty sběratelů těchto razítek.

My to ignorujeme, už proto, že když zůstanu stát, koleno se okamžitě zase zhorší a trvá nějakou chvíli, než ho rozchodím. Nejlepší je tedy kontinuální pohyb vpřed bez dlouhých pauz. Na cestě stojí i hudebníci s dudami či flétnami a harfou, čekající na dary poutníků a rovněž nabízející razítka. Jedno, od dudáka, si do Credencialu dám.

               Možností k přestávkám je, jak by řekla moje žena „neurekom“. Na bary jsou na stromech upevněné reklamy, před vesničkou „San Paio“ (což je galicijská forma San Pelayo, oni jsou ti Galicijci nějak líní na hubu) je dokonce upozornění, že ve vsi jsou bary až dva!

Zřejmě tam ten plakátek vyvěsil majitel toho druhého, aby poutníci nezůstali všichni v prvním. Ostatně jsou jeden od druhého na dohled. Mezi nimi pak malý kostelík svaté Lucie, ten navštívíme a tam si razítko od dobrovolnice do pasu dát dáme. Je to první razítko z kostela, o něco později dostaneme ještě jedno. Obcházíme okolo letiště Santiaga de Compostela. Letadla tu startují poutníkům přímo nad hlavami, když pod přistávací rampou procházíme my, nepřistává ale právě žádné. Škoda, docela rád bych si to nafilmoval.

               Ve vesnici Labacolla hledáme historické místo, kde se kdysi poutníci před posledním úsekem cesty do Compostely umývali. Na soutoku dvou potoků, jak píše Joos, jsme nic nenašli, zato o něco později u východu z obce je místo, které popisu velmi dobře odpovídá.

               Na cestě nás dohání Němec Ralph s dcerou. Viděli jsme ho naposledy v Ribadeu, když vstupoval do restaurace s německým menu. Od té doby jsme ho neviděli. Ptám se na manželku. Přiznává, že to vzdala a jede autem. Ovšem výhoda je, že tak může vzít do auta i batohy všech tří, takže i Ralph s dcerou jdou nalehko jako většina ostatních turistů.

               V restauraci v obci San Marco ho ale u stolu vidíme opět i s manželkou a s batohy. Zřejmě tedy posledních šest kilometrů půjdou zase ve třech. Restaurace je typická past na turisty – jídlo průměrné, ceny nadprůměrné. Ale co se dá dělat, musíme si prožít i tuto část poutnické cesty. Stále víc se těším z toho, že jsem vybral severní cestu. Inflace posledních dvou etap mě znechucuje natolik, že mám problém udržet motivaci. Ale už zbývají jen poslední kilometry.

Vystoupáme na poslední kopec před Compostelou, Monte Gozo. Je zde kaple svatého Marka, podle níž se jmenovala obec pod kopcem a je odtud výhled na Santiago, které se teď nachází pod našima nohama. V dálce vidíme věže katedrály, ale i průmyslové zóny města.

               Santiago de Compostela je hlavní město provincie Galicia a má sto tisíc obyvatel. Všichni se z turistiky neuživí. Čeká nás nekonečný pochod po asfaltované cestě a po chodnících přes město měřící pět kilometrů. Na kraji města je poutač se jménem města, necháme si udělat fotku od anorekticky vypadající Angličanky, (na oplátku, poté, co jsem vyfotil ji s kamarádkami) samozřejmě nám na fotce odřízne nohy.

Je to zvláštní, skoro na všech fotkách, které jsme si nechali udělat od náhodných kolemjdoucích, nemáme nohy. Společná fotka s Vladimírem a našima nohami se stane navzdory délce našeho putování skutečnou raritou. Cesta vede z kopce a potom zase do kopce, zdá se to nemít konce, ale víme, že konec je už blízko. A pak slyšíme dudy. To jsou dudáci, kteří se střídají na schodech, vedoucích na „Praza de Obradorio“, kde je před katedrálou cíl naší cesty. Dokázali jsme to, jsme na místě!

 Stále neprší, i když je zamračeno a podle předpovědi už několik hodin pršet mělo – proto máme nepromokavé věci, a dokonce i deštník nahoře v batohu. Ale zdá se, že jsme si pěkné počasí prostě předplatili. Ten raččí nálet z Cudillera se opravdu vyplatil!

               Před katedrálou leží na kamenech Ralph s rodinou, na požádání nám udělá společnou fotku s Vladimírem a s katedrálou – nohy tentokrát na fotce jsou, zato tam chybí špice věží katedrály. No prostě – nikdo není dokonalý.

               Během chvilky před katedrálou koleno zcela přestalo bolet. Už chci uvěřit na zázrak, ale má jen krátké trvání, po chvíli se problémy hlásí znova. Je třeba se přesunout na ubytovnu, což je na druhém konci města, přesněji na protilehlém kopci na parkem „Parque de Belvis“. Znamená to ještě jednou z prudkého kopce dolů a potom zase nahoru. K „Seminario Menor de Belvis“. Recepce není obsazená a když pak je, předběhly nás nějaké španělské dámy, jejichž „check in“ trvá věčně. Ten náš je pak pouhou formalitou, protože jsme ho provedli už online – že nás to stálo tekoucí nervy je už skoro zapomenuto. Dostáváme dvojlůžkový pokoj, standart, žádný komfort, společná koupelna s poměrně malým počtem sprch a záchodů pro velký počet lidí a bez rozdělení podle pohlaví je na chodbě. A hlavně – dostáváme poslední razítko do našeho Credencialu, jako důkaz, že jsme dosáhli cíle.

               Nevadí! Rychle do sprchy, protože chci jít na večerní mši. Každý den jsou pro poutníky mše dvě. Jedna ve dvanáct hodin v poledne a druhá o půl osmé večer. Joos doporučuje rozhodně tu večerní, je víc komorní – takzvaně „normální“, zatímco v poledne se rozpoutává boj o místa na sezení v přední části katedrály, aby účastníci mše měli nejlepší výhled na Botafumeiro.

To je údajně největší kadidelnice na světě, vážící 54 kilogramů a na konci mše je pomocí silných lan rozhoupána nad hlavami účastník mše. Kdysi bylo tolik kadidla potřebné, protože poutníci přicházeli ve stavu, který neodpovídal hygienickým předpisům dnešní doby, a hlavně jejich pachy byly tak intenzivní, že se bez velkého množství kadidla nedalo v kostele dýchat. Dnes už sem chodí osprchovaní, a tak se z botafumeria stala turistická atrakce – jako v Santiagu skoro ze všeho.

               Máme už poměrně silný hlad, ale jednak nemáme čas, jednak je ve Španělsku na večeři ještě příliš brzy. Řešíme to tedy obvyklým způsobem. Na náměstí před obrovským kostelem San Agostino si dáme po skleničce vína a podle očekávání k tomu dostaneme olivy a kousek pečiva, který největší hlad zažene. Můžeme pokračovat na mši.

               Protože jsme se zpozdili hledáním turistické kanceláře (jak se ukázalo zbytečně, protože Compostelu nevydávají v této kanceláři, ale v „Officina de Peregrinos“, která je jinde), přišli jsme na mši na poslední chvíli a místo na sezení jsme už stejně nedostali. Přesto, že je během mše přísně zakázáno fotit a filmovat, samozřejmě vytasilo velké množství přítomných své mobilní telefony a fotili a filmovali o duši, zejména, když kněží rozkmitali onu kadidelnici. Někdy si musím vynadat, proč jsem tak disciplinovaný a dodržuji pravidla, na která ostatní kašlou.

               Po mši ale je možné prohlédnout si katedrálu a navštívit kryptu svatého Jakuba pod oltářem, kde se v relikviáři nachází jeho údajné tělesné ostatky i s dvěma jeho služebníky.

Tam už se fotit může, fronta pak pokračuje přes oltář, kde je možné položit ruku na záda obrovské sochy svatého Jakuba a přát si něco. To, proč člověk tu dlouhou pouť na svaté místo absolvovat, třeba aby byl svět lepší, než je.

               Udělal jsem to, jsem ale ke splnění tohoto zbožného přání skeptický. Možná jsem si měl raději přát zahojení mého bolavého kolena! Kdybych byl jen trochu sobečtější!

               Po mši jdeme do města hledat něco k snědku. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslel, přestože je právě optimální španělský čas k večeři, tedy půl deváté. Nakonec se spokojíme s malým snackem v jednom z početných barů. Vlastně nevím, co jsem si to objednal, protože při výběru jídla nepomáhá ani překladač, ale jsou to bramborové čipsy s nějakou zeleninovou kaší, kde zřejmě převládá avokádo, Vlado dostává bramborové krokety se záhadným obsahem, polovina má náplň bílou, polovina černou, raději nepátráme, co v těch kroketách skutečně je. Něco jako v Amsterodamu „Bitterballen“, tam to člověk taky raději nemá vědět.

               Do herberku se vracíme okolo desáté hodiny. Mám nápad, nechat si vytisknout lístek na vlak. Mám sice ty jízdenky na mobilu, ale jednak jsem vůči tomuto vynálezu dvacátého prvního století hodně skeptický a za druhé má Vlado problémy zprávy ode mě otevřít – otázka je, zda má správný „reader“. Jdu tedy na recepci a mladík, který nám dělal „check-in“ a hovořící dobře anglicky se ukáže být velmi ochotný a jízdenky nám vytiskne. Když se na ně podívám, utrpím šok.

               Kupoval jsem přímou jízdenku na vlak v 15:48 ze Santiaga do Madridu a najednou jsou zde uvedeny dva vlaky. Jeden ze Santiaga do Ourenze a druhý z Ourenze do Madridu. Přičemž časový rozdíl mezi příjezdem prvního a odjezdem druhého činí dvě minuty. A aby to bylo ještě napínavější, je zde připojen text: „Cierre del acceso al tren 2 minutos antes de la salida.“ Pro jistotu použiji překladač, ale potvrdí mi jen to, co jsem pochopil už sám i bez něho. Totiž, že vlak zamyká dveře dvě minuty před odjezdem. Čili na přestup z jednoho vlaku do druhého nezůstává vůbec žádný čas.

               Jsem v šoku, všechny pozitivní dojmy dnešního dne ustupují obavám – jak se proboha dostanu domů? Spát můžu jen s tabletkou.

V noci nemůžu spát strachem z toho, co přijde, a to i přesto, že jsem si vzal tabletku na spaní. V noci po cestě na záchod je bolest tak silná, že se tam skoro nemůžu dobelhat. Neuvědomuji si, že bolest bývá uprostřed noci okolo třetí hodiny nejsilnější. To je proto, že hladina kortizonu i stresových hormonů, které bolest tlumí, je nejnižší. Cítím, že budu muset moji pouť vzdát.

               Ráno se budím a mám pocit, že se stal zázrak. Ne že by bylo koleno úplně zdravé, ale bolest je velmi mírná a pokud dělám malé kroky s tím, že se noha nedostane před osu těla a není tedy napnutá, dá se jít. Opatrně, možná pomalu, ale dá. Vlado mi navíc nabízí, že mi vezme i spacák. To je obrovská pomoc, batoh se tím odlehčí o další bezmála dvě kila, což může být naprosto rozhodující. Vladimír mě už několikrát zachraňoval při túrách po Vysokých a Západních Tatrách, je na něho prostě vždycky spolehnutí. Zejména když je zle nebo ještě hůř. A ono je. Tak trochu se stává šerpou. Bez něho bych byl ztracen, ale právě proto jsem ho kdysi tak úporně přemlouval, aby se na toto dobrodružství se mnou dal.

Snídaně je obvyklá, tostados z včerejšího chleba, máslo a marmeláda. Seňora už zase krouží po restauraci a chce vědět, zda jsme byli spokojeni. Byli jsme, to ji potěší.

               Vyrážíme po chodníku zdobeném kovovými svatojakobskými mušlemi a dorazíme až na Praza Espaňa, hlavní městské náměstí.

Snažit se zde něco vyfotit přes ulici je prakticky nemožné, projíždí tu kamion za kamionem, před semafory zůstávají stát a blokují pohled na budovy na náměstí i na sestříhané platany, které, až se olistí, budou místním obyvatelům ale i poutníkům nabízet stín. Současně s námi vyráží z herberku i ona mládež, která tam večeřela, děvčata v legínách s malými zadečky jsou pěkné na pohled, pochodují ovšem podstatně rychleji než já jako invalida. Ale jen dočasně. Několikrát je během dne předběhneme, kdy budou padat na zem nebo hledat odpočinek v početných barech kolem chodníku.

               Charakter putování se totiž od Arzúy, města proslulého svým sýrem, radikálně mění. V tomto městě se na naši Camino del Norte napojily i Camino primitivo a hlavně Camino Francés. Přesněji řečeno, naše cesta se napojila na ty dvě, především na tu Camino Francés, po níž se valí každoročně nejvyšší počty poutníků. Z našeho téměř soukromého putování, kdy jsme za patnáct dní potkali dohromady asi patnáct lidí – když počítám i Francouzky a Španěly – se stává masový turismus. Po cestě se valí davy, mnozí jdou bez batohů – až na konci dnešní etapy pochopím podle kufrů naskládaných u recepce, že mnozí z těchto „poutníků“ mají cestu zaplacenou u cestovní kanceláře, která autobusy přepravuje jejich zavazadla k dalšímu cíli etapy, kde mají zabezpečenou večeři i snídani – a to dokonce i třeba vajíčka se slaninou, což člověk normálně ve španělském baru či restauraci na snídani nedostane. Vše je jinak. Mládež nás míjí, děvčata s mobilním telefonem v levé a holí v pravé ruce, tak jak se to od moderní mládeže očekává. Život bez mobilního telefonu je nemyslitelný. Počet lidí na svatojakubském chodníku se znásobil, ale ne dvakrát nebo desetkrát, ale možná stokrát. Jdeme tedy s davem. Trošku to připomíná Vysoké Tatry v létě, chvilkami dokonce cestu na Mořské oko v Polsku. Vzpomínám na doby manifestací na prvního máje, něco společného to má.

               Ale cesta je, pokud si člověk ty davy turistů, kteří se vydávají za poutníky, odmyslí, krásná. Všechno kvete, růže, nádherné rododendrony a fialové kytky, které považuji za jacarandy, které znám z Lisabonu, aby se z nich vyklubaly wistarie. Ale pěkné jsou taky!

V jezírkách v zahradách za plotem vřeští žáby tak hlasitě, že bych nevěřil, že takové malé zvíře může nadělat tolik hluku. Zřejmě mají i ony chuť se za takového krásného počasí rozmnožovat. Domy jsou krásně udržované, dokonce se vedle kamenných fasád objevuje i trocha barvy, i když zdaleka ne tolik, jako v Asturii a psi jsou stále menší. Prostě by to byla krásná procházka, kdyby nebyla tak dlouhá, kdyby na ní neproudily davy a kdyby moje koleno dalo pokoj. Ale je to hezký zážitek i s těmito deficity.

               Po jedenácti kilometrech dorazíme do vesnice Salzeda. Je zde restaurace, v Galicii populární „Pulpéría“, čili, jestli jsem to správně přeložil, protože Pulpo je chobotnice, „chobotničkárna“. Neodolám a dávám si tedy „pulpo“ na galicijský způsob. To znamená dušená, paprikovaná a s vařeným bramborem. Brambory se v severním Španělsku na rozdíl od jihu jí hodně. Vlhké a teplé klima jim zřejmě svědčí. „Patatas bravas“, tedy pečené brambory s omáčkou bravas jsou tady častým „tapas“, čili „malým jídlem“. Moje chobotnička chutná skvěle, ovšem Vlado si po celý zbytek pobytu ve Španělsku nebude chtít nechat vymluvit, že následné střevní problémy vyvolala právě ona. Pohyb ve střevech je hektický a stihnu to právě jen k dalšímu baru. Tam se na druhý pokus podaří problém vyřešit. Tehdy ale Vlado hlásí, že dostal zprávu, a sice z herberku v Santiagu „Seminario Menor de Belvis“. Máme provést check-in online. Na mobilu! Tak to je rána! Bojujeme s tím oba skoro čtvrt hodiny a jsem z toho na prášky. Nakonec se to podaří, dávám si pivo, ale nejraději bych si lokl z mé slivovice. Už jí moc nezbývá. Byla pro nejhorší případ a ten už dávno nastal. A teď nás ještě k tomu dostihl dnešní digitální svět. Svět, který starým analogovým lidem vůbec nesvědčí a snaží se jim znemožnit soukromé cestování,

               Nicméně koleno drží. Když procházíme okolo herberku v Santa Irena, což bylo nouzové řešení, kdybych už nemohl dál, ještě můžu. Tím definitivně vítězí varianta Santiago ve dvou dnech. Je zde i pramen vody, kde doplňujeme zásoby tekutin.

Je teplo, potřebujeme je. Po lesních cestičkách přicházíme až k vesnici Pedrouzo. Herberků je tu spousta, začínají už ve vesničce Rúa, kde je dokonce pro poutníky i camping. První z herberků, kde nabízejí i večeři, jménem „O´Borgo“ je ale plně obsazený. Tedy místo sice mají, ale jen v spacím sále. Na to za daných okolností nemám nejmenší chuť. Pokračujeme ještě asi dvě stě metrů k penzionu Plata.

               Tam je na recepci velmi milá mladá dáma. Ubytování sice stojí bez jídla za dvě osoby 70 euro a je tedy nejdražší za celý pobyt, ale pokoj je luxusní s koupelnou a vlastním záchodem a slečna nám je ochotná vyprat a vysušit prádlo. V podstatě se o tyto činnosti vůbec nemusíme starat, snad jen, že mi poté chybí jedna ponožka, kterou společně v sušičce objevíme.

               Venku zase jednou prší. Jak už je zvykem, déšť disciplinovaně počkal, až dojdeme a ubytujeme se a až pak se z nebe spustila voda. Tentokrát opravdu velké i když teplé kapky, a protože současně svítí i sluníčko, zažijeme si poprvé i krásnou duhu.

               Jíme v restauraci nějakých padesát metrů od našeho pensionu. Menu s předkrmem, hlavním chodem, zmrzlinou a pohárem vína stojí 15 euro. Protože je nám jeden pohár málo, přesuneme se do jiného baru a objednáme si ještě jeden pohár na osobu. Co jsme nedocenili? Jak už jsem psal, k vínu se ve Španělsku vždycky podává i něco k jídlu a tentokrát je to dokonce chlebík s jamónem a sýrem z Arzúy. Co už máme dělat? Sníme to, ale Vladimír míní, že nejspíš praskne. Takhle se hubnout skutečně nedá!

               Zítra jdeme do finále. Na rozdíl od včerejška jsem opatrně optimistický. Do Santiaga nám chybí necelých dvacet kilometrů.

Tradiční poutnické oblečení – dnes už jen v suvenýrovém obchodě

               Od sedmi už zase vyzvánějí zvony, herberk je třeba opustit do osmi. Balíme se tedy – poprvé potmě – což moje znechucení nad místem ještě prohlubuje. V osm stojíme na náměstíčku městečka a hledáme bar, kde bychom se mohli nasnídat. Ten, kde jsme včera večeřeli, je zavřený, na náměstí je otevřená restaurace La Plata. Když tam vstoupíme, jsem překvapen, jak je bar prázdný. Nejen, že tu nejsou lidé, ale není zde ani žádné pečivo. Ptám se číšnice, zda by nám mohla něco udělat k snídani. Kroutí hlavou, že ne. Když vyjdeme ven, napadne Vláda, že by nám ona slečna mohla aspoň uvařit čaj, potom že si už něco k snídani koupíme v supermarketu.  Obracíme se tedy a vracíme se do baru. Mezitím ale vešly dovnitř naše známé tři Francouzky.

               K mému překvapení je tentokrát ve skleněné skříni sladké pečivo. Tři kusy. A právě ty tři kusy si berou ony tři Francouzky. Ptám se, zda jich má to děvče víc a dostávám opět negativní odpověď. Nakonec dostaneme přece jen aspoň čaj a po jednom krosánku. Žádná sláva, ale nejhorší hlad je zažehnán. Po cestě se zastavujeme v supermarketu, Vlado si kupuje svůj obvyklý džus. U jiného baru, který z dálky působil zavřeně, ale není, sedí Julia s Leonem. Zřejmě tady dostali k snídani něco víc. Je pozdě bycha honit, pokračujeme úmornou cestou mezi poli a loukami a koleno zlobí přes stažení elastickým obvazem čím dál víc.  

Někde uprostřed mezi Soranem a Boimortem, což je náš přechodný cíl, nás předběhne Leon. Pospíchá, Julii už s sebou nemá. Od Julie se dozvíme, že se vydal hledat nějakou budovu s dobrým internetem, protože má nějakou videokonferenci. Videokonferenci na poutní cestě? Kdo chce, ať tomu věří. Možná už nestíhal Juliinu vyřídilku. Leona jsme už nikdy víc nepotkali. Julia mi dává tip na ubytování v Santiagu. Je to ostatně herberk, který jsem preferoval i já. Leon se tam údajně už přihlásil přes booking com,. Herberk „Seminario Menor“ má vedle spacích sálů i dvojlůžkové a jednolůžkové pokoje, což je hodně lákavé.

               Doklopýtáme do vesnice Boimorto.

Tady má být bar s jídlem, je už čas oběda. Zastavujeme u baru, ale není to ten správný. Seňora má jen nápoje, zato nám ochotně dává razítko do Credencialu. Za chvíli dorazí i Julia s Němcem ze severního Porýní. Vystřídala tedy posluchače. Paní v baru nám vysvětluje – španělsky – že skutečná restaurace s jídlem je asi kilometr dál ve směru na Santiago. Dopijeme a pokračujeme k restauraci, Ovšem jsme zde před jednou hodinou, a to se jídlo ještě nepodává. Napřed musíme zaujmout místo v baru, než nás přesně v jednu pustí do restaurace. Anglicky zde neumí nikdo, objednávám si „Carne con Arroz“ a celkem podle očekávání se z toho vyklube rizoto.  Je dobré, ale něco tomu chybí – koření. Vlado se obětuje a jde poprosit o pepř. Já se už s mým kolenem snažím omezovat pohyb na nejnutnější minimum. Zejména vždy, když si na chvilku sednu, potřebuji několik minut, než se koleno rozhýbe, v ten čas chodím jako invalida, opírající se o obě teleskopické hole současně. Vlado tedy jde za číšnicí a žádá „pepe“. Ještě že se pepř řekne španělsky tak jednoduše. Jeho přání vzbudí v restauraci i v kuchyni paniku. Nezdá se, že by se personál restaurace s takovým přáním už někdy setkal.

               Španělské jídlo je dobré, ale kuchaři jsou zřejmě tak přesvědčeni o svém kuchařském umění, že na stolech v restauracích nenajdete žádné solničky ani pepřenky, maximálně plastikové lahve s kečupem, majonézou nebo nějakými jinými dresinky. Nicméně zákazník je i tady pán, Vlado se vrátí s miskou nádherně voňavého, zřejmě právě čerstvě namletého pepře. Jídlo s ním chutná božsky. Až teď zjišťujeme, že toto rizoto je míněno jako předkrm. V restauraci se stravují dělníci a důchodci z okolí, ti si po stejně velké porci rizota, jakou jsme právě s námahou snědli, dávají rybu jako hlavní chod. Nedivím se, že každý z přítomných Španělů před sebou nosí pořádné břicho.

               Nám rizoto bohatě stačí. Sytí pokračujeme vesnicí, objevujeme vodní pramen, ze kterého doplníme zásoby tekutin, později se to má ukázat jako naše záchrana. Je vedro, teploty dosahují až 29 stupňů ve stínu. Aspoň tolik ukazuje teploměr před místní lékárnou. Napadá mě, že bych si mohl koupit elastický obvaz zde. Komplikovaně jsem totiž plánoval nocleh několik kilometrů před městem Arzúou, abych do města dorazil okolo půl desáté, až tam otevřou lékárny. Teď se naskýtá možnost věc podstatně zjednodušit. Ještě netuším, jak šťastné to rozhodnutí je.

               Seňora lékárnice je velmi sympatická mladá dáma, mluvící maličko anglicky. Prodá mi obvaz, ale současně se i zeptá, zda bychom nechtěli razítko do Credencialu. Netušil jsem, že razítka jsou i v lékárnách, ale protože z „Farmacíe“ ještě žádné razítko nemám, nechám si ho rád do průkazu vtisknout. Asistent lékárnice hovoří anglicky velmi dobře. Ptá se, kudy chceme dál do Santiaga. Vzpomenu si, na co jsem už mezitím v bolestech zapomněl, totiž že se v Boimortu cesty dělí.  A té nové, kratší, se máme podle Joose rozhodně vyhnout. Je vytvořena opět jednou ze zájmu místního turismu, ovšem vede prakticky jen po asfaltových cestách a není tam žádný rozumný herberk, kde by se dalo přespat.  Lékárník mi vysvětluje, že pokud chceme jít tradiční cestou do Arzúy, musíme za budovou, kterou mi ukazuje, zahnout doleva.

               Děkujeme a až na té křižovatce si uvědomuji, jaké jsme měli zase jednou štěstí. Ty cesty jsou značené obě stejně, ale ta nová, které jsme se měli rozhodně vyhnout, je viditelná lépe a určitě bychom se vydali po ní. Já už na ní vlastně jsem, když na mě Vlado volá, že jdu špatně. Tu odbočku jsem přehlédl. Opět jednou je to Vladimír, který situaci zachraňuje, ovšem i díky onomu lékárníkovi. Kdybych si pro ten elastický obvaz nezašel, mohlo to mít dost tragické následky.

               Ten herberk „Reste y San Roque“, kde jsem chtěl před Arzúou původně spát, vůbec nenaházíme. I když se držíme patníků se značením cesty, dorazíme jsme do Arzúy z úplně jiného konce než to popisuje Joosova kniha. Pročež jsem naprosto dezorientovaný. Procházíme náměstím, kterým jsme rozhodně projít neměli a dorazíme na hlavní cestu „Rúa Lugo“. Na tu jsme dorazit měli a na ní má ležet i herberk, který Joosova kniha velmi doporučuje, jménem „Santiago Apostol“. Jenže kterým směrem se máme dát? Doprava nebo doleva? Kde vlastně jsme? Naštěstí je hned vedle obchod se suvenýry. Konečně si kupujeme poutnickou svatojakubskou mušli a ptám se prodavačky na cestu k herberku. Nemá tušení, o čem mluvím, umí taky jen španělsky – možná podle svého vzhledu i čínsky nebo vietnamsky, jenže to nám taky moc nepomůže. Ale ona sama má nápad. V knize je i telefonní číslo herberku. Zavolá tam. Dlouho s někým diskutuje a pak nám řekne, že se máme vydat „a la izguerda“, čili doleva. Přesto si tak úplně nerozumíme.  Ona mi tvrdí, že se nacházíme u ní na čísle 107 a herberk je na stejné ulici na čísle 37. Jen co obchod opustíme, vidím, že čísla stoupají, ale pohybují se mezi čtyřicítkou a padesátkou. Musím se tedy domnívat, že je to přesně naopak, než jak jsem to v obchodě pochopil. A mám pravdu. Musíme dojít skoro na samý začátek města, tedy skoro kilometr zpět, než uvidíme velkou tabuli s číslem 107, kde je naše adresa.

               Seňora, jenž nás ubytovává a které ten herberk s restaurací buď patří nebo v něm aspoň má hlavní slovo (hodně hlučné a rychlé) s námi ani nediskutuje o možnosti přespat v herberku a hned dostaneme dvojlůžkový pokoj. To s díky přijímáme, cena je přijatelná 25 euro na osobu. I když herberk by stál jen polovinu. Jenže proč tomu tak je, pochopíme, až když sejdeme do restaurace na večeři. V zadní místnosti restaurace je prostřeno pro 50–70 lidí. A brzy dorazí. Jsou to děti ve věku někde pod patnáct let, které zde zřejmě v herberku i bydlí. Některé z nich mají podivnou chůzi a puchýře na patách – vyrazili si i s učiteli na pouť do Santiaga. To vysvětluje i proč personál restaurace rozpaloval gril.

Nasytit padesát (možná sedmdesát) hladových krků najednou není legrace. Ovšem seňora to se svými lidmi hravě zvládá, a přitom nezanedbává ani nás. Několikrát se nás ptá na něco, čemu nerozumím, protože její španělština je na mě příliš rychlá. Navíc se stoupající únavou se moje už tak fragmentární španělština ještě dále zhoršuje a je už sotva použitelná. Ale tuším, že se ptá na naši spokojenost a ta je vysoká. Vlado má rybu, já vepřové, obojí chutná velmi dobře a víno je zase jednou výborné. Kdyby mě neznepokojoval dezolátní stav mého kolena, mohl bych říct, že je všechno v nejlepším pořádku.

               Večer kontaktuji syna, aby mi přes internet objednal lístky na vlak ze Santiaga do Madridu a let z Madridu do Vídně. Obojí jsem na internetu našel, ale přes mobil nejsem schopný si jízdenky a letenky objednat. Syn slibuje, že lístky on-line koupí a pošle mi je mailem. To je metoda, kterou používáme už léta a zatím vždycky dobře fungovala.

               Odhaduji, že bych měl být v Santiagu za dva až tři dny, nacházíme se čtyřicet kilometrů před cílem. Vzhledem na protestující koleno, ve kterém nejen píchá, ale začíná už blokovat, je to dost optimistický odhad. V podstatě mám trasu rozplánovanou na tři dny po zhruba patnácti kilometrech, ale v noci nemůžu spát. Promýšlím všechny možné varianty, jak se do Santiaga dostat, napadá mě, že pokud nebudu moci vůbec jít, nechám se část cesty odvézt taxíkem a zbytek dokulhám. Poněkud optimisticky objednáváme podle doporučení kamarádky Julie přes booking com ubytování v Santiagu a sice už za dva dny.

Celkově ale optimistický nejsem, nemůžu se v noci dobelhat ani na záchod. Nezbývá než modlitba, aby se stal zázrak a já se na tu nohu mohl další den postavit.

               Vzdát se po tři sta kilometrech čtyřicet kilometrů před cílovou metou? To by opravdu bolelo.

Na čtrnáctý den máme v plánu jen velmi krátkou trasu do Roxicy, to je deset kilometrů. Jednak je to do kopce a jednak chceme dát odpočinout mému kolenu. To sice jakž takž funguje, ale šťastně se netváří.

               Jdeme na snídani. Je tam ta stejná slečna jako včera večer, jenže tentokrát je její nálada trošku zachmuřenější – Španělé skutečně nevstávají ráno rádi. Na snídani je jako obvykle opečený chleba, máslo a marmeláda. Ptá se nás, zda si přejeme tostado jedno nebo dvě. Objednáváme dvě a skutečně dvě dostáváme – každý jednu topinku. Čili kdybychom objednali jednu, museli bychom se o ni asi podělit. Ovšem kompenzuje to skvělá, čerstvě z pomerančů vytlačená šťáva za tři a půl eura – k tomu nás inspirovaly Francouzsky, které vyrazily na další etapu už před námi.

               Stoupáme divokou krajinou mezi skalami po hlinitých a částečně kamenitých cestách do kopců.

Civilizace tentokrát zcela chybí. Tak dorazím někdy okolo jedné hodiny do Roxicy, kde je plánovaný nocleh. Jenže místní seňora z nás není nijak nadšená. Očividně je to selka, která si herberkem přivydělává k zemědělské produkci. Teď se nedovede dost dobře smířit s představou, že ji tam budou otravovat celý den dva chlapi. Ani já si při bližším ohledání místa nedokážu představit, co bychom tam celý den dělali. Kromě toho jediná možnost se najíst, je objednat si večeři a snídani u hostitelky. Ta se ale nezdá být příliš nadšená a zdůrazňuje nám několikrát – samozřejmě ve španělštině, že si musíme tu večeři zarezervovat a to hned. Když jsem to ochotný udělat, ptá se na to znova, zda to myslíme vážně. Nakonec to vzdávám.

Koleno jakž takž drží, k dalšímu cíli v Sobrado do Monxes je to patnáct kilometrů. Je jedna hodina čili bychom to měli při naší průměrné rychlosti tři kilometry za hodinu stihnout. Řeknu jí tedy, že půjdeme dál, ovšem zda by nám nemohla dát aspoň teď něco k jídlu. Dá se přesvědčit, nechá na chvíli kravky bez dohledu a donese nám dva chleby s chorizem a olivovým olejem – za 9 euro. Na toaletě herberku si dočerpáme vodu do lahví. Ta nás později hodně znervózní, protože nějak divně páchne, jako by v tom člověk cítil kravince z přilehlého hospodářství. Ale žízeň nakonec rozpustí všecky předsudky. Vodu během odpoledne vypiji do poslední kapky – a bez následků. Žádné střevní problémy se nedostavily čili ta voda, jakkoliv divně chutnala, byla nezávadná a pitná.

               Po cestě několikrát potkáváme Julii s Vídeňákem Leonem. Zřejmě se spřátelili, Julie dokáže i za plné rychlosti bez přestání mluvit. Možná proto se od ní o den později Leon oddělí a na své rychlosti ještě přidá. Každopádně je předbíháme, když mají piknik na místě s krásným výhledem do údolí, k našemu překvapení během toho pikniku Julie vymění turistické kalhoty za sukýnku.

               Přečetl jsem si, že někde za vesničkou s kouzelným jménem Marcela, až terén zase začne stoupat a připojí se k průběhu cesty AC 934, má být někde na trase nejvyšší bod naší pouti v nadmořské výšce 714 metrů. Jsem ale příliš optimistický. Potřebuji celkem čtyři pokusy, abych ten bod našel. Při těch třech předchozích, kdy jsem byl přesvědčen, že stojím na vrcholu, začal chodník zase stoupat.

Vlado byl pokaždé skeptický a měl zase pravdu. Někde v místech, kde jsme konečně onoho vrcholu dosáhli, přecházíme z galicijské provincie Lugo do provincie A Coruňa a cestička se mění. Je mnohem lépe upravená a jestliže jsme na posledních kilometrech marně hledali nějakou lavičku na odpočinek, teď jsou tady lavičky na každém kroku.

               Sestupujeme do baru v Mesónu a tam na nás čeká přímo neuvěřitelné překvapení. Sotva vstoupíme do baru, vrhne se k Vladovi obrovský pes. Zpočátku si myslím, že je to jen dvojče onoho psa z Mirazu, ale při pohledu na jeho obojek musím připustit, že je to ten stejný pes. Jak se dostal do Mesónu vzdáleného od Mirazu 20 kilometrů a jak věděl, že do toho baru přijdeme, to je příliš nadpřirozené, než abych se tím seriózně zabýval. Nicméně projevuje z Vladovy přítomnosti nelíčenou radost. Vlado dokonce zkouší koupit nějakou psí konzervu, aby nového kamaráda potěšil, ale v baru nic takového nemají. Když se tedy s pejskem velikosti malého medvěda dostatečně potěšil, vyrážíme na další cestu.

               Je to také zřejmě galicijský fenomén, ta obliba velkých psů. Zatímco v Asturii jsme si ničeho takového nevšimli, v Galicii má skoro každý hospodář nebo majitel domu na zahradě nějaké velké psisko, které štěká a štěká, aby si zasloužilo svou každodenní dávku potravin. Až před Compostelou se psi zase zmenší na normální velikost a občas pak zahlédneme i Yorkshira, Teď jsou to všechno psi od vlčáka nahoru.

               V baru si dávám až dva radlery – slečna za pultem mě špatně pochopila a když jsem objednával pivo pro mě a limonádu pro Vlada, rozhodla se ty dva nápoje smíchat a mně je nabídnout. Nevím, odkud ví, že je to v Rakousku móda – nebo že by radlery pili i ve Španělsku? Nicméně pivo s citrónovou limonádou nechutná vůbec špatně a osvěží. Do cíle nám chybí ještě 5,5 kilometru.

               Do Sobrado do Monxes dorážíme o půl sedmé večer. Městu dominuje obrovský cisterciánský klášter – to město vzniklo vlastně až kolem něho.

Je to zvláštní. Cisterciáci měli své kláštery skoro vždycky v blízkosti hlavních měst, protože díky svým kontaktům a informacím působili jako poradenská a diplomatická služba panovníků. Tak je Zbraslav blízko u Prahy. Heiligenblut nedaleko Vídně nebo Rein u Grazu. Tady ovšem není široko daleko nic, zřejmě zde měli mniši jiné úkoly. Klášter má za sebou pohnutou historii, původně se zde v desátém století usadili Benediktýni, ti ale místo opustili a klášter byl v roce 1147 znovu založen Cisterciáky. Obrovský kostel, který dominuje celému městečku, byl vysvěcen v roce 1708. V roce 1835 byl klášter v rámci sekularizace španělské vlády ministerského předsedy Mendizábala zrušen a budovy chátraly, než byl v roce 1954 převzat řádem Trapistů z Cóbreces, kterým se podařilo klášter zachránit.

               Bydlení v klášteře je lákavé, proto jsem se rozhodl se tam ubytovat. Ovšem čeká nás celá řada zklamání, část z toho je způsobena naším pozdním příchodem. Shop, přes který je možné navštívit i onen obrovský kostel, totiž zavírá o půl sedmé, což jsme už nestihli. Kdybychom to byli věděli, byli bychom odložili sprchu a šli se dovnitř podívat, ale v sedm, když jsme s hygienou hotovi, už není šance se do kostela podívat. A to až do půl jedenácté dopoledne příštího dne, přičemž jsme ale dostali příkaz opustit herberk do osmé hodiny ranní.   Sice se nabízí možnost navštívit vespery – tedy večerní modlitbu mnichů, ale to je v nějaké menší místnosti na poschodí a já tam cestu prostě nenacházím. Kromě toho je herberk dost podprůměrný. Opět ona papírová prostěradla, záchody a sprchy na druhém konci křížové chodby, pračka sice funguje, sušička je ale byla mimo provoz a tím pádem je praní možné jen teoreticky. Potkáváme zde opět jednou Markuse z Freiburgu, který se znovu omlouvá, že zapomněl naše jména, zato koupelnu potřebuje na půl hodiny, aby se staral o svůj mušketýrský vzhled. Nejsem nijak překvapen, když se později dozvídám, že je rozvedený.

               Jdeme se najíst na náměstí. Kuchyně v herberku je sice dobře vybavená, ale je otevřena večer jen do deváté a ráno do osmé hodiny. Proč, to nevím. Náměstí v městečku je plné mladých černých Afričanů, očividně tu je nějaké imigrační azylové centrum. Podle toho, jak nadšeně si hrají s fotbalovým míčem, má Sobrado do Monxes určitě šanci brzy postoupit ve španělské fotbalové soutěži do vyšší třídy. Sedáme si do restaurace na náměstí. Číšnice je sice příjemná, mladá a mírně korpulentní osoba, ovšem nejen že nám zapomněla k jídlu přinést „Cutilleros“ čili příbory, ale pak i zapomněla, že na to zapomněla. Musím si pro příbory zajít do restaurace. Hrozně se omlouvá, nějak nestíhá, a to přesto, že hostů příliš mnoho nemá. Před námi tu večeří Španěl, který se s námi míjí už od Abadínu a pak dorazí Julia se dvěma mladými chlapci, Leonem s Vídně a oním mladíkem ze severního Porýní.

               Jídlo je ale dobré, byla možnost cenově výhodného menu, ale toho jsme si všimli příliš pozdě. Přesto jsme dobře najezení za velmi přijatelnou cenu okolo 10 euro na osobu a ani víno není drahé.

               Vracíme se do kláštera někdy okolo půl desáté a zjišťujeme, že to se spaním může být problém.

Zvony na kostelní věží totiž odbíjejí každou čtvrt hodinu. Naštěstí jen do deseti hodin večer a potom od sedmi ráno. Mezitím dodržují noční klid. A v sedm poutníky probudit musí, když mají do osmi vypadnout.

Ráno vyrážíme okolo osmé, protože není důvod pobývat v herberku déle. Na rohu je bar, kde dostaneme snídani a razítka do Credencialu. V devět stojím před lékárnou, abych zjistil, že otvírá až o půl desáté. Je mi jasné, že s kolenem ve stavu, v jakém je, nikam nedojdu. Chci to tedy zkusit s elastickým obvazem. Barman se asi diví, proč nám snídaně trvá bezmála dvě hodiny, ale o půl desáté se konečně objeví mladá blonďatá lékárnice a prodá mi „vendajo elastico“, čili elastický obvaz. S analgetiky je to už slabší. Metamizol je ve Španělsku jen na lékařský předpis a nepomůže ani můj průkaz lékařské komory a tvrzení, že jsem „Medico austriaco“. Nakonec se musím spokojit s paracetamolem, který ale nakonec nebudu potřebovat.

               Elastické obvazy ve Španělsku jsou jiné než u nás. Jsou lepivé a přilepí se přímo na kůži. Problém je že je pro nezkušeného člověka dost problém odhadnout, jakou silou je máte utáhnout, abyste končetinu neodřízli od zásobování krví. Což se mi při prvním pokusu skoro podařilo. Obvaz pak sejmout, srolovat a znovu naložit, to je práce pro vraha – nakonec jsme to s Vladimírem společnými silami zvládli. Je ovšem už bezmála deset hodin, když bar opouštíme. S obvazem můžu jakž takž jít, zkusíme to tedy.

               Vlado nabízí, že převezme moji láhev s vodou. To je určitě pomoc, odlehčí tím můj batoh o jeden a půl kila, což může být pro koleno výhoda. Půjde to?

               Protože jsme šli k lékárně a bylo tu značení, jdeme po chodníku, abychom po několika stech metrech zjistili, že se nacházíme na alternativní cestě – patník s údajem 99,999 km do Compostely, který je samozřejmě na chodníku originálním, tím pádem neuvidíme – nemám ani nejmenší chuť se kvůli němu půl kilometru vracet. Zato jdeme okolo rekreačního centra u řeky „Rio Parga“ „Cercud Baamonde“. Je docela pěkné a dokázal bych si představit strávit zde za pěkného počasí třeba i celý den. Možná nás vesnice aspoň na závěr chce přesvědčit, že přece jen není prdel světa.

               Pokračujeme krajinou bez vesnic, chleba a chorizo koupil Vlado naštěstí už v Baamonde, když jsem čekal na otevření lékárny. Postupně potkáváme naše Holanďany, Němku Júlii, a nakonec i dalšího mladého Němce, který provází Američana – prvního a posledního na naší cestě.

               Ve vesničce Seixón de Abaixo si Vladimír všimne zajímavého modrého domu. Bydlí v něm kameník, který vyzdobil zeď okolo cesty ale i svou zahradu řadou kamenných skulptur. Jeho zahrada určitě stojí za návštěvu, Nejzajímavějším artefaktem je do kamene vytesaný Mayský kalendář.

Ten končí skutečně v roce 2012, kdy měl podle Mayů nastat konec světa. Nenastal, bylo třeba čekat na Donalda Trumpa. I když se po celou dobu vyhýbáme televizi, v barech se jí zcela vyhnout nemůžeme. A kdykoliv vstoupíme do jakéhokoliv baru, jsou jen dvě možnosti, co v televizi uvidíme – fotbal nebo Trumpa. Fotbal mám raději a komentářům k Trumpovi, které jsou ve španělštině, naštěstí rozumím jen minimálně. Na odpočinek od politiky je taková pouť skutečný balzám na duši.

               Dnešní etapa měří naštěstí jen 15,6 kilometru, to moje koleno stažené elastickým obinadlem ještě jakž takž dá. Před cílovou vesnicí Miraz narážíme na milý herberk „A Lagoa“. Tady potkáváme – naposledy – naše Holanďany, ale i Julii a Američana. Prostě se tady skvěle sedí. Majitel má rodinnou oslavu, herberk totiž otevřel právě dnes, a tak hostí rodiče, tety a strýce, ale najde si čas i pro hosty. Razítko pro Credencial nechává volně ležet na stole, takže získáváme naše druhé dnešní razítko. A konečně se dočkám skutečně „velkého“ piva, tedy půllitru. Až doteď jsem vždy, když jsem žádal „Cerveza grande“, dostal třetinku. Nevím, tedy, jak vypadá pivo malé. Teď ale bylo konečně čepované a dostatečně velké, čert vezmi nebezpečí dny, po tom pochodu to byl přímo zázračný nápoj.

               I díky němu můžeme pokračovat dalších 2,6 kilometru do vesničky Miraz, kde Joos doporučuje herberk „O Abrizo“. Julia zůstává ve veřejném herberku ve vsi, Američan s Němcem pokračují dál zřejmě dalších deset kilometrů do Roxicy, stejně se rozhodli i Holanďané. Tyto poutníky tedy už v budoucnosti nepotkáme.

               Herberk „O Abrizo“ byl ale naprosto správná volba. Slečna v baru, která obsluhuje současně i recepci. umí pár slov anglicky. Dostáváme klíče od herberku, je zde i krásná zahrada, na níž můžeme v pozdním odpoledním slunci relaxovat. My ale potřebujeme zase jednou vyprat a vysušit. Pračka a sušička tu sice jsou, ale označení je poněkud zmatečné, házíme mince do špatného otvoru. Ale seňorita z baru je ochotná pomoci, takže nakonec všechno klapne a naše prádlo je zase čisté a suché. Kromě toho je ochotná pomoci i s razítkem do Credencialu. Protože dvě razítka v ten den už máme a na další den plánujeme jen krátkou cestu do Roxicy, kde na cestě žádné razítko neukořistíme, je slečna ochotná dát nám razítko bez data, a to si tam dopíšu až ráno jako první zítřejší. Všechno je na dobré cestě, i s bolavým kolenem a Vladovými puchýři na nohách.

               Hlavní důvod, proč jsme zvolili tento herberk ale je, že zde nabízejí večeři. Celé menu s předkrmem, hlavním chodem a vínem za 15 euro. Číšník je velmi pohyblivý ale i ukecaný – a samozřejmě umí pouze španělsky. Při jeho slovní frekvenci mám nemalý problém pochopit, co nám nabízí, nakonec se ale najíme velmi dobře. A místní galicijské víno „de la casa“ je taky velice dobré. Jsme na pravém galicijském venkově, napřed okolo nás táhnou z pastvy kozy a ovce zleva doprava, potom krávy zprava doleva a pak se v restauraci objeví zvíře, které připomíná křížence psa s medvědem. Obrovský bílý pes, který přišel žebrat o jídlo.

Zřejmě nepatří k herberku, ale ani číšník ani další španělský host, ho nedokážou z herberku vypudit. Zvlášť, když mu Vlado dal kosti ze svého kuřete. K vedlejšímu stolu si sedla Julie se dvěma mladými německy hovořícími muži, v jednom z nich poznáme později Leona z Vídně, druhý je z německého severního Porýní. I Leon si dal kuře a pes to cítí. Leon mu ovšem není ochoten kosti dát. A tak to pes nakonec vyřeší jednoduše a vezme si je přímo z Leonova talíře.

               Kromě nás sedí v restauraci tři ženy ve středním věku, které nás během dne předběhly. Hovoří nějakou šušlavou řečí, kterou nedokážeme identifikovat. Ale očividně neovládají ani španělštinu ani angličtinu. Ráno při snídani pak neodolám a zeptám se, odkud jsou. Z Francie. Takže zdá se, že to jde i bez jazyka, dámy používají hodně nadproporcionálně při hovoru ruce a někdy i nohy.

               Jak zjišťuji, jak Julie, tak Leon mluví obstojně španělsky, při komunikaci s tím psem jim to ale není nic platné. Tady zvítězil jednoznačně Vladimír. A to vítězství bude mít i důsledky.

               Dnes tedy dobrá večeře, dobré víno a dobrý spánek.

Když se probudíme, venku neprší, i když to předpověď počasí oznamovala a na první pohled to tak i vypadá. Ale je to jen mlha, která nechává vysrážet vodu na venkovní straně oken. V herberku už řádí uklízečka. Moc se s námi nemaže. Jedno, že máme na posteli ještě věci a prádlo, nahází to všechno na jednu hromadu, sebere prostěradla a hodí je do pračky. Očividně nemá čas s námi vyjednávat, kdy jsme ochotní ubytovnu opustit. Je to zaměstnaná žena, a to už před devátou hodinou, kdy slušní Španělé ještě spí. Možná to cítí jako osobní křiívdu.

               Snídáme v dobře vybavené kuchyni herberku potraviny, včera nakoupené v onom speciálním obchodě – Vlado má sardinky – s oním předraženým chlebem, který ani na druhý den nechutná líp a opouštíme město. Je to hodně z kopce a mému kolenu se tahle skutečnost vůbec nelíbí, poprvé začínám mít pocit, že to s tímhle kloubem může být kritické. To levé, operované, ke kterému jsem byl před poutí dost nedůvěřivý, nadále drží a neprotestuje, ale to pravé, považované za zdravé, bolí čím dál víc, zejména při sestupech. A z Vilalby je to sestup hodně strmý, města se kdysi stavěla z bezpečnostních důvodů na kopcích.

               V Ponte Rodriguéz přecházíme opět jednou přes středověký kamenný most – vesnička dostala dokonce podle něho své jméno.

Krátce nato opět šokující moment. Vlado náhle padá do vodního kanálu. Naštěstí opět bez zřejmého zranění. Když hledáme příčinu jeho náhlého uklouznutí, objevujeme kravské lejno.

Šlápl do něho a už letěl. Pokud by tato skutečnost měla prodloužit naše zatím až neuvěřitelné štěstí, které nás provází, pak je to akceptovatelné. Myslím si ale, že dvakrát už stačí, potřetí už žádné hov.. vyhledávat nemusí.

               Joosova kniha popisuje ve vesničce A Torre bar, kde se dá pít a který nabízí jednoduchá jídla. Má to být na cestě N-634 – cestě, která provází poutníky od Irunu a má skončit v cíli dnešní etapy Baamonde. Na té cestě objevujeme skutečně bar, ke kterému musíme ale vyšplhat do hodně strmého svahu. Očividně to není ten správný. Číšnice s indiánskými rysy zřejmě poutníka ještě nikdy neviděla, nemá tušení, co je to razítko do Credencialu a k jídlu taky nenabízí nic. Ta razítka dostaneme nakonec od šéfky baru a pokračujeme po cestě (moje koleno by návrat k chodníku po extrémně strmém svahu nevydrželo) – po 900 metrech objevujeme ten správný bar, kde si tedy dáváme něco k jídlu – tortilla je tentokrát obyčejná vaječná omeleta ze dvou vajec.

               Ve vesničce Albě navštěvujeme onen typický galicijský hřbitov – je otevřený, a tak si ho můžeme prohlédnout zevnitř.

Je to impozantní, jak mrtvoly leží na poschodích nad sebou, není mi jasné, jak ukládají rakve do těch nejvyšších poschodí – musí na to mít nějaký jeřáb.

               Výjimečně souhlasím s Vladem, že si zkrátíme cestu po asfaltce. Poté už nenajdeme návrat na chodník a pochodujeme po asfaltu dalších pět kilometrů. Kolenu to neprospívá, poslední kilometry už doskáču skoro na jedné noze a potím se – bolestí i obavami, co bude. Je jasné, že s takovým kolenem dál nedojdu.

               V Baamonde je veřejný herberk. Měla by v něm podle Joosovy knihy pracovat sestra Nuria. Začala tam pracovat v roce 2009, kdy jí bylo 19 let a stala se tak nejmladší hospitalerou ve Španělsku. Těším se na ni a zamýšlím udělat si s ní fotku. Přece se jen jedná o osobnost historického významu. Proto neváhám, když konečně dojdeme k herberku a jdeme se přihlásit. Budova je zvenku pěkná a má i zahrádku, ve které si člověk může posedět na sluníčku, které se mezitím už probilo přes ranní mlhy. Poslední milé překvapení je, že hospitalera mluví anglicky. Není to ale sestra Nuria. Čeká nás spousta dalších překvapení, všechna nemilá.

1. Sestra Nuria zde už devět let nepracuje – to je divné, protože Joos psal svou knihu v roce 2022
2. Ubytování je velmi mizerné. Papírová prostěradla, infrastruktura potřebující nutně renovaci
3. Kuchyň tu sice je, ale žádné nádobí. Jak si tedy máme něco uvařit? Naše kovové nerezové hrnky, které máme s sebou, nedokážou spustit kontaktní plotny na sporáku a do mikrovlnky se taky nedají postavit. Takže moc nevíme, nač tam ta kuchyně je.

Okolo herberku procházejí naši známí Holanďané, ignorují ale naše pozdravy a mávání a jdou dál. Jak zjistíme večer, jen asi 50 metrů od tohoto katastrofálního herberku je hostel, kde podávají hostům dokonce i jídlo.  

Hledám lékárnu, ta je na rohu na dohled od herberku, je ale zavřená – logicky, je neděle. Hospitalera mi říká, že lékárna otevře zítra v devět.

Hned vedle herberku je bar, vyrážíme si aspoň na víno. Bar je plný, číšnice – asi čtyřicátnice, docela hezká a sexy, víno dobré. Potom ale zažijeme historku vpravdě španělskou. V baru se náhle objeví urostlý bezvlasý muž ve středních letech, číšnice si přehodí přes rameny bundičku a odchází s ním pryč. Bar zůstává bez obsluhy, s placením si tedy musíme počkat. Po půl hodině se číšnice objevuje znovu zavěšená do onoho přítele, celá rozzářená, očividně po hezkém zážitku. Přichází ve skvělé náladě do baru, pusa na rozloučenou partnerovi a pak pokračuje v obsluze. Tahle pauzička jí očividně velmi pomohla. Proč ne. Láska je láska a když je povoleno dát si pauzu kvůli obědu, proč ne i kvůli malé sexuální vložce.

Jdeme (tedy já kulhám) hledat něco k jídlu. Za rohem je restaurace Galicia, doporučovaná Joosem i hospitalerou v herberku. Jenže číšník nám oznámí, že jídlo podávají až od DEVÍTI večer – to je rekord, a tak dlouho čekat rozhodně nemíníme, to by znamenalo jít spát až někdy v jedenácté.

Nakonec si dáváme v diskobaru pizzu. Vytaženou z mrazničky a ohřátou v mikrovlnce – nedostatečně, šunka je syrová a na pizze je dokonce zbytek plastu, ve kterém byla zabalená. Potkáváme – poprvé – Němku Julii z Frankfurtu. Jde z Vilalby, kde cestu přerušila minulý rok. Letos ji chce dokončit. Shodujeme se, že Baamonde je prdel světa. Pomůže to aspoň emocionálně, když ne jinak.

Jsem z mého kolena natolik rozhozený, že zapomenu vyfotit a nafilmovat herberk v Baamonte – zůstane tak naším jediným příbytkem, který nebude dokumentovaný.

               Jdeme spát a spíme na papírových prostěradlech dost špatně. Někdo v herberku strašně chrápe, Julia, kterou jsem podezříval nejprve, to není. Nedozvíme se, kdo to byl protože opouští herberk ještě za tmy, když my ještě spíme.

               Opouštíme luxusní příbytek v Abadínu už v osm hodin (Španěl ho opustil už hodinu před námi), protože máme strach z deště, který má být podle předpovědi počasí odpoledne velmi silný. Volá nám Vladimírova sestra, která si dělá starosti. Dokonce i v slovenských zprávách informují o silných lijácích ve Španělsku se záplavami – to je ovšem záležitost jihu. U nás přes den sice dvakrát poprší, ale jen velmi lehce, v žádném případě to nebrání dalšímu postupu. Nicméně si oblékáme nepromokavé bundy a návleky na kalhoty – jsme na silnější déšť připraveni, ten ale nakonec stejně nepřijde. Máme prostě štěstí, raččí hovínko stále působí. I když trošku méně sluníčka bychom dokonce přivítali, oba máme spálené nosy, opalovací krém nějak nefungoval, z nějakého důvodu byl nefunkční. Mažeme si nosy Bepantenem, aby se rychleji zahojily, ale je to spíš přání než realita.

               Horší je, že se stále intenzivněji hlásí mé pravé koleno. Bolí a začíná v něm píchat – lokalizuji bolest do kloubní štěrbiny, ale mohl by to být i postranní vaz. Zatím příliš nelimituje, ale je to znepokojující faktor, který požitek z další chůze výrazně snižuje. Da dnešek je plánováno 20 kilometrů, trošku únavná trasa mezi poli a loukami bez nějakých silnějších zážitků.

               O to víc si všímáme galicijské architektury, kterou míjíme. Na rozdíl od barevné Asturie jsou domy v Galicii buď bílé nebo mají kamenné fasády. Čisté, ošetřované, ale ta barevná pestrost tady chybí. Přecházíme přes několik mostů, které byly postaveny určitě ještě v středověku. Jsou ze žuly, a tedy stavěny na věčnost, s kamennými oblouky.  Kámen je tu všude. Pozemky jsou ohraničeny plochými svisle postavenými kameny, s tímto fenoménem se budeme setkávat po celý zbytek naší cesty.

Změnily se i zásobníky na kukuřici – zřejmě sušičky a sýpky v jednom. Místo asturijských kvadratických Panestras jsou to v Galicii podlouhlé Hórreos.

Stěny jsou s mezerami, aby vítr mohl vevnitř zavěšené kukuřičné klasy vysušit a stojí na vodorovných kamenných plotnách, které zabrání, aby se dovnitř dostaly myši. Myši to mají jak v Galicii, tak v Asturii očividně těžké, v obou zemích chybí vždy těsně před vstupem do sýpky poslední schod, aby se tam myška nedostala – sedlák si ho zřejmě přinese s sebou, když chce do sýpky vstoupit.

               Dalším typickým galicijským architektonickým prvkem jsou hřbitovy. Poprvé míjíme typický galicijský hřbitov ve vesnici Goiritz.

Jsou obklopeny vysokou zdí jako pevnost, to je tradice ještě z galských předřímských dob a tyto zdi mají stejně jako obrovské kříže na hrobkách chránit před zlými duchy. Hroby jsou nad sebou, každá rodina má jeden takový žulový monument a mrtví jsou ukládáni na poschodí nad sebe, očividně se rakev vsune do připraveného prostoru a uzavře se pak granitovou deskou se jménem pohřbeného. Ušetří se tak spousta místa, hřbitov je totiž svými zdmi podobným hradbám ohraničen a nemůže růst do prostoru.

               Už po pěti kilometrech pochodu přicházíme v blízkosti vesničky As Paredes k v lese ukrytému rozkošnému heberku „O Xistral“.

Je to od místního poutnického páru zrekonstruované selské kamenné stavení. Vypadá úžasně, skoro lituji, že jsme včera nešli o pět kilometrů dál. Nabízí i jídlo. Prý je ale potřebná rezervace dopředu. Posedíme jen na krásném dvorku, načerpáme vodu a pokračujeme v cestě.

               Po cestě potkáváme jen jediného poutníka. Je to Španěl až z Granady, někdejší poslední muslimské pevnosti na jihu Španělska. Těším se na bar v Castromaioru, protože Joos píše, že zde jsou nejlepší tortilly na celé cestě do Santiaga. Navíc náš příchod spadá do doby oběda, tedy nic nebrání tomu, abychom si tu tortilu dali. Mám představu mexických kukuřičných placek, k mému překvapení dostanu španělskou omeletu s vajíčky a brambory, musím ale uznat, že je skutečně skvělá, čerstvě připravená a správně okořeněná, ne moc a ne málo. Takže tortilla je prostě omeleta, a to jakákoliv, později v jiném baru dostaneme dokonce jako tortillu normální vaječnou omeletu bez brambor.

               V baru potkáváme našeho Švýcara. Je opět trochu šokován, že nás potkává, přenocoval v onom veřejném herberku v Gontánu. S ním sedí u stolu první (a jediná) Rakušanka, kterou na celé pouti potkáme – Birgit z Eisenerzu, tedy dokonce ze Štýrska.

               Cíl naší etapy je v městečku Vilalba. Už před městem je herberk podobný bunkru, míjíme ho a dobře děláme. Je vzdálen ještě několik kilometrů od městského centra a jediná restaurace, zajišťující poutníkům, kteří se v něm ubytují, stravu, je dnes zavřená – je sobota.

               Přecházíme do města po naprosto šíleném nadchodu nad cestou, který nám dnešní pouť prodlouží nejméně o dvě stě metrů.

Vlado by to nejraději vzal zkratkou přes kruhový objezd, ale já si s mým protestujícím kolenem moc netroufám běhat mezi auty. Kolem nás projíždí spousty cyklistů celých zastříkaných od bláta, očividně se zde jede nějaký závod, na cestách stojí pořadatelé a policisté, kteří ty skupiny nesmírně špinavých sportovců usměrňují.

               Projdeme skoro celým městem, než objevíme herberk „As Pedreiras“.

Je trochu zastrčený ve vedlejší uličce a aby se člověk k němu dostal, musí obejít celý jeden obytný blok. Ale herberk je pěkný, moderní, dostáváme dokonce na postele normální látkové plachty a je zde jak fungující pračka, tak i sušička, což vděčně využíváme. Seňora na recepci je upovídaná až hrůza, ale protože povídá španělsky, je efekt jejího sdělování informací značně omezený. V herberku znovu potkáváme jak našeho Švýcara (naposledy), tak i Birgit ze Štýrska. Jen jsme se ubytovali, začalo venku silně pršet. Opět jednou máme štěstí. Prší ale jen asi hodinu, než si vypereme a vysušíme věci, pak přestane, abychom mohli navštívit rozkošné městečko Vilalba. Vyrážíme tedy do města. Hned za herberkem se na náměstí vystupuje po vysokých schodech, na náměstí se připravuje nějaký koncert.

Centrum městečka představuje náměstí s kostelem a velkou věží někdejšího opevnění, další náměstíčko s radnicí a tržnice. Tam je živo. Ve městě se právě koná sýrový trh. Jsou tady spousty lidí a spousty nejrozmanitějších sýrů. Začínám chápat, že Galicie je především země sýra – později v Arzue mi to bude potvrzeno. Ale kromě sýrů je zde samozřejmě i jamón, klobásy, suvenýry a chleba. Kupujeme jeden kilový chleba a skoro nás porazí, když prodavačka za ten zázrak požaduje sedm euro. Sýry a klobásy po této lekci už raději ani nekupujeme, jen fotím a filmuji, protože to stojí za to. 

               Obchod s potravinami je až na konci – vlastně na začátku – města. Projdeme se tam a kupujeme džus pro Vláda ještě v čase, když doufáme, že se najíme v nějaké restauraci. Jenže ty mají buď zavřeno, nebo dávají jídlo až o půl deváté. Nakonec tedy objevíme speciální obchod se sýry a koupíme si produkty na večeři tam. Protože tam ale neprodávají víno, máme dnešní večeři opět jednou s čajem. A s oním drahým chlebem, který je nakonec chuťově ten nejhorší, jaký jsme za celou dobu ve Španělsku jedli. Zřejmě má nějaké speciální kvality, které ale neinformovaný cizinec ze střední Evropy neodhalí.

               Na látkových prostěradlech se spí nepoměrně lépe než na těch papírových, spím jako zabitý od půl desáté večer až do osmi do rána. Holt, důchodce, zřejmě si začínám zvykat.

Snídani máme také v semináři. Španělská pohostinnost ovšem nejde tak daleko, že by kuchařka kvůli nám ráno vstávala. Káva na stole je od včerejška a není zde žádná varná konvice ani plotna. K tomu obvyklý opečený chleba, máslo a marmeláda. Nevíme si rady, až se objeví nějaký seňor. Ptám se ho, jak se dostanu k tomu, abych si ohřál kávu. Opraví mě zdvořile, že se nejedná o „Agua calda“ ale „Aqua caliente“ a pak nám ukáže mikrovlnku. Věc je vyřešena, můžeme se napít, ovšem Vlado trpí, protože kávu nepije a čaj se nepodává.

               Proto se hned po opuštění semináře zastavujeme v cukrárně na náměstí. Tam si můžu dát skutečně dobrou kávu, Vlado čaj, a hlavně tam dostaneme nejhezčí razítko do Credencialu za celou cestu.

               Máme dilema. Z Mondoňeda vedou na svatojakubské cestě dvě cesty. Obě jsou do kopce. Jen jedna z nich jde do kopce pozvolna a dlouho (měří 17,2 kilometru, ta druhá stoupá strmě, ale je o čtyři kilometry kratší. Převýšení té první varianty je zhruba 400 metrů, u té druhé asi 530. Váhám, protože si svým pravým kolenem nejsem vůbec jistý. Nakonec se ale rozhodujeme přece jen pro tu kratší a strmější variantu. V Tatrách i v Alpách přece taková převýšení dáváme, a to i v posledních letech, kdy jsme si oblíbili lanovky.

               Ten stav mého pravého kolena mě už mírně znepokojuje. Začíná se v něm ozývat bolest, ještě ale nepíchá, jít se dá. Jak ale ten kloub zareaguje na zátěž spojenou s příkrým výstupem do kopců?

               Stoupání nakonec vůbec není tak strašné. Je to po serpentinách, ale žádné lezení po kamenech. Jsme v kopcích, všude jen příroda, za celou dobu potkáme jen jednoho poutníka. Je to Španěl, se kterým se nedomluvíme, protože mluví jen španělsky, tak si popřejeme Buon Camino a necháme ho jít. Dostihne nás, když jsme se dali po překonání nejvyššího bodu trasy do oběda – chleba s chorizem. Když jsme ho zahlédli v dálce, tajně jsme zadoufali, že to bude Švýcar a těšili se na jeho úžas. Švýcara jsme ale v tento den nepotkali.

               Hory jsou krásné, ovšem co ruší, jsou všudypřítomné větrné elektrárny.

Jsou jich desítky a jsou na každém vršku. I na tom, na který jsme vystoupali. Jdeme okolo spousty eukalyptových lesů.

Jsou zde i dělníci, kteří očividně připravují půdu pro výsadbu dalších stromů, mají i mulčovací traktory, aby mohli vyčistit v lesích podrost, lesní hospodářství se zdá být v Galicii na velmi slušné úrovni.

               Od oběda volám do další možné destinace. Máme totiž dvě možnosti. Veřejný herberk v někdejší škole ve vesničce Gontánu nebo elegantní herberk Xabarín ve vesnici Abadínu. Favorizuji Xamarín, ale nerad bych se vracel, kdyby byl zavřený. K mé radosti se hospitalero ozve a mluví dokonce velmi dobře anglicky. Jmenuje se Daniel, má otevřeno, můžeme tedy dojít až k němu. Velmi se na naši návštěvu těší.

               Když tam dorazíme, dozvíme se, že má otevřeno od včerejška a jsme jeho letošní první hosté. Apartmán je supermoderní, i se snídaní za 55 Euro pro oba.

Pokoj je komfortní, kuchyně skvěle vybavená, společenský pokoj má na cestu na svatá místa poněkud avantgardní výzdobu.

               Kávovar vaří naprosto skvělou kávu, skutečně se tomuto ubytování nedá nic vytýkat. Navíc je hned v sousedství obchod s potravinami. Dostávám nápad na experiment. V obchodě totiž mají Sidru, tedy ono typické španělské jablečné víno. Má to čtyři procenta alkoholu tedy zhruba jako pivo, neodolám a kupuji jednu flašku. Je to naprostá rána vedle. Ten nápoj je tak strašně kyselý, že nám to oběma zkroutí obličeje. Po jednom loku je konec, víc nezvládneme. Ani s vysokou dávkou Pantoprazolu. Prý existuje i Sidra dulce, tedy sladká, ovšem po tomto zážitku si až do konce pobytu ve Španělsku netroufám ji zkusit. Snad někdy jindy.

               Protože moje koleno je stále nejistější, posílám Vlada, aby koupil víno. Ovšem místo Rioji přinese galicijské víno Val Quiroja. Ne že by bylo vysloveně špatné, ale z těch, které jsme během pouti pili, přece jen nejslabší. K večeři máme fazole a v nich najdeme i celkem čtyři kousky klobásy, pro každého z nás dva.

               Nezůstáváme jediní hosté, později doráží ještě jeden. Je to ale Španěl hovořící opět jen španělsky, a tedy bez potřeby se s námi kamarádit. Ještě několikrát ho později potkáme, protože postupuje zhruba stejnou rychlostí jako my.

               Předpověď počasí vypadá špatně, na další dva dny předpovídá déšť.

               V noci silně prší, ale ráno už zvítězilo nad mraky sluníčko a slibuje krásný den. Zase jsme měli jednou štěstí. Jako následek nočního lijáku nás budou v první polovině dne provázet mlhy a nízká oblačnost v údolích, nad které ale máme vystoupat a taky to uděláme.

               Švýcar vstává už někdy o půl sedmé, potmě se balí a potichu po špičkách opouští herberk – bydlíme tam jen my tři. My vstáváme jako správní důchodci v osm a dáváme si snídani – párky a jogurt, ten jogurt potřebuji už nutně, v noci jsem měl určité střevní problémy. Dáváme si na čas, ostatně jsem Antoniovi slíbil, že opustíme herberk až v devět a už vím, že Španělé rádi spí.

               Okolo půl deváté mu tedy volám a říkám „Estamos listos“, větu, kterou jsem si večer nastudoval a která znamená, že jsme připraveni. Antonio je před herberkem během pěti minut a za přední sklo si dává tabulku TAXI. Musíme mu tedy věřit, že taxikářem opravdu je.

               Vyveze nás za patnáct eur k „A ponte“, což je asi osm kilometrů. Odtud se už vyráží do kopce, a hlavně opouští se asfaltová silnice. Moje pravé koleno se mi nějak nelíbí, i když zatím nedělá velké problémy. V podstatě jsem se bál o moje levé – dvakrát operované koleno – to ale je v klidu, pravé se ale sporadicky ozývá.  Není to ale žádná skutečná bolest, a hlavně nepíchá v něm. To už vím, dokud je v kloubu tupá bolest, dá se jít. V okamžiku, kdy v něm začne píchat, je konec.

               Nicméně zatím nic nenaznačuje, že by měly přijít větší problémy. Vystupujeme do kopce na Vilamartín grande. Tam je malý bar s velmi sympatickou mladou slečnou. Omlouvá se, že má jen velmi malý výběr, protože bar otvírají oficiálně až za několik dní. Má ale skvělou kávu, která drží cukr na své hladině přesně předepsaných pět sekund – nejlepší káva, kterou cestě do Compostely dostanu– a to za euro a dvacet centů. Kupujeme násadce na špice teleskopických holí, protože Vladimír mi až teď prozrazuje, že klepání jedné z mých tyčí, která má na konci kovovou špici, mu už víc než týden leze na nervy. Kromě toho dostaneme od oné seňority razítka do Credencialu a přídavkem krásný úsměv. Den je hned hezčí.

               Několikrát se toho dne míjíme s oním holandským párem, který jsme potkali poprvé ve vlaku v Navii. Vyměňujeme si pozdravy „Buon Camino.“ Když sejdeme do vesničky San Justo, najdeme u kostelíka lavičku, na které se dá obědvat – naše obvyklé chorizo a chleba.

Když jsme s obědem hotoví, objeví se na obzoru Švýcar. Když nás pozná, nevěří svým očím. Vyrážel přece ještě za tmy, když my jsme spokojeně spali, nechápe, jak jsme se dostali před něho. Prohodí s námi pár slov a chápe, že musí přidat. Šlápne na to a mizí v dáli. Jdeme za ním až do „Vilanova de Lourenza“, na náměstí je tam nádherný velký kostel San Salvator. Tam opět jednou doháníme Holanďany, kteří toho mají očividně pro dnešek plné kecky a hodlají v městečku zůstat.

               Mám ale jiný nápad. Plánoval jsem jednu noc v semináři kláštera v Monteňedo a toto městečko je vzdáleno jenom 8,8 kilometrů. Co kdybychom došli až tam? Jsou teprve tři hodiny, mělo by to tedy časově vyjít. Vlado nakonec souhlasí. Jde se dobře, koleno drží, i když mi dělá starosti. Poslední tři kilometry začíná poprchat. Jsou to první kapky deště na naší cestě, ale žádný silný déšť, který by nás nějak limitoval. Nicméně poprvé vybalujeme pláštěnky.

               V nich dorazíme do městečka a najdeme cestu přímo ke kněžskému semináři.

Protože tam je herberk, který Joos ve své knize velmi doporučuje. Zpočátku si myslíme, že nás doběhl. Stojíme v předsíni, kde není ani živé nohy. Po nějaké době najdeme v rohu zvonek a troufnu si na něm zazvonit. Dlouho se neděje nic, potom dorazí malý muž s neutrálním výrazem. Hovoří pouze španělsky. Vyslechne si moji žádost, že bychom chtěli přenocovat a vyžádá si naše pasy. Během toho, co ťuká jedním prstem do počítače vybaví tři telefonáty. Přihlašování trvá z mého hlediska věčně, ale on se nehodlá nechat stresovat. Objednávám i večeři a snídani, protože to Joos doporučuje. Ubytování i s večeří a snídaní přijde na 31,50 Euro na osobu. Cena je velmi dobrá, dostaneme i krásná razítka do Crendencialu. Musím pánovi zopakovat, že večeře bude v „ocho“, aby si byl jistý, že jsem mu rozuměl. Nespěchá, v klášteře mají času očividně dost.

               Potom nás jde ubytovat. Dostaneme dvojlůžkový pokoj s vlastní koupelnou a záchodem, s výhledem na dvůr semináře. Čistý luxus, jaký jsme už dlouho nezažili.

               Dáváme sprchu a vyrážíme do městečka. Je kouzelné. V sedm začíná v kostele „Virgen de la Asunción“ mše svatá. Jdeme tam. Katedrála je úžasná.

Tohle městečko je totiž sídlem biskupa pro diecézi Mondoňedo – Ferrol. Kdysi dávno – v pátém a šestém století – se městečko jmenovalo Britonia, protože sem uprchli Britové z jižní Anglie před tehdejší invazí germánských Anglů a Sasů. Katedrálu začali stavět už v jedenáctém století v románském stylu a ten ve stavbě i převládá. Jen monumentální věže jsou barokní – jak to ve Španělsku má být. V kostele přechovávají vzácnou sochu panny Marie „Nuestra Seňora de la Inglesa“. Proč anglická paní? Původně byla tato socha v katedrále Sankt Paul v Londýně, v čase reformace a obrazoborectví se ji podařilo zachránit a dopravit sem. Bohužel o tom v době, kdy sedím na mši v kostele, nevím, Němec Joos to s církevními záležitostmi ve své knize nepřehání. Byl bych té soše věnoval mnohem víc pozornosti. Tak kněz hned po mši vyžene lidi z kostela a kostel zamkne, i když by měl být oficiálně otevřený až do osmi hodin. Ale asi chce taky na večeři.

               V městečku je ještě k vidění stará studna „Fuente Vieja“ – kamenná stavba, která zásobovala obyvatelstvo vodou a kterou dal postavit král Karel I. jehož erb studnu zdobí.

My ho známe jako císaře Karla V., ale ve Španělsku byl toho jména první panovník. Na náměstí v malém parčíku vedle cukrárny pak na nás hledí socha nějakého pána ve velmi ležérní pozici na židli s jednou rukou za opěradlem. Teprve dodatečně si zjistím, že se jedná o spisovatele Alvara Cunqueira, který žil v letech 1911–1981 a je samozřejmě nejslavnějším rodákem tohoto městečka. Že byl velkým podporovatelem caudilla Franca zřejmě nevadí, ostatně se prý s Francovou Falangou ke konci života rozešel.

               Monteňedo má ale i jiného slavného rodáka, taky spisovatele a vzdělance (málo překvapivé, protože se přece jen jednalo o biskupské sídlo a tím i o centrum vzdělanosti a tady v kopcích na konci světa asi nebylo moc co dělat), kterému taky věnovalo památník i když na méně protekčním místě. Byl to Manuel Leiras Pulpeiro (1854–1912) představitel galicijského Rexurdimenta, čili národního obrození.

Spisovatel a sběratel národní kultury, především písní – Cantares Gallegos. Čili i Galicijci si zažili v druhé polovině devatenáctého století něco jako Češi na konci století osmnáctého – emancipaci od dominantní španělské kultury. Dnes jsou odměněni vlastním jazykem a zdraví místo „Buenos Díaz“, „Bon Dio“. Ale kastilskou španělštinu ovládají taky.

               Jdeme na večeři, je osm hodin. Na stole je připravena směs fazolových lusků s klobásou a vejci na jedné míse a těstoviny s masovým ragú na druhé. K tomu voda, víno a chleba. Jsem spokojen, na klášterní stravu bohatá večeře. A za tu cenu už vůbec. Jenže sotva si naložíme z těch mis na talíře, objeví se kuchařka s hlavním chodem. Ty dvě obrovské mísy byly tedy jen předkrm, hlavním jídlem je zapékaná treska s bramborem.

Je tak skvělá, že ji sníme, i kdybychom měli prasknout. Nemáme k tomu daleko. To, co nám v kněžském semináři připravili, je skutečné obžerství. Mimochodem jsme jediní hosté. Joos ve své knize chválil tento herberk právem. Takovou kvalitu za tak nízkou cenu už nikdy nikde nedostaneme.