Saalbach-Hinterglemm byl dlouho lyžařským centrem, které mi unikalo. Byl jsem všude okolo, na Wilder Kaiser, v Kitzbühlu, na Hochkönigu, ale vychvalovaný Saalbach mi stále unikal. Až do letošní zimy, konečně jsme tam se synem zajeli a bylo to opravu úžasné, i když jsme za tři dny lyžování z 650 kilometrů tamějších sjezdovek zvládli jen 150. I tak jsme toho měli plné kecky. Jenže když jsme na závěr našeho pobytu seděli na terase hospody na západním vrcholu Schattbergu a užívali si sluníčka (syn mezitím objednal přes QR kód nápoje, zaplatil je mobilem a ony skutečně dorazily, z čehož mám těžké duševní trauma), viděl jsem cestičku na nejbližší další vrchol (jednalo se o Stemmerkogel) a ten vrchol byl tak blízko, že jsem dostal silné nutkání přivézt sem v létě manželku a na ten svůdně blízký vrchol ji dovést.

               Víte o tom, že bílá barva přibližuje? Tušil jsem to, ale ne, že až tak moc. Když jsme tedy v létě na západní vrchol Schattbergu dorazili (pěšky z východního vrcholu, kam jsme se dovezli lanovkou), nevypadal ten vrchol už vůbec tak blízko. Nicméně jsme ho statečně zdolali – skutečně to nebylo náročné.

               Turistů je v Saalbachu i v létě hodně, hlavně jsou to cyklisti. Horská kola a zejména sjezdy po připravených cestičkách z vrcholu (kam je vyveze lanovka) dolů jsou tady hlavní hit. My pěšáci jsme byli jen tak spíš na okraji, ale stálo to za to. Hřeben Saalbachu s Hinterglemmem je zelený a oblý (proto se tady taky v zimě lyžuje), ovšem na obě strany jsou úžasné výhledy. Na sever je to Hochkönig, pak Steinberge (nach Berchtesgadenem, Saalfeldenem a Löflerem, po kterých městečkách dostala jednotlivá pohoří svá jména). Tedy dostala je, protože jsou to skutečné skalnaté kopce s výškou něco nad 2000 metrů nad mořem, ale tvoří několik skupin pojmenovaných podle oněch obcí. A zcela na západě vykukuje rozeklané pohoří „Wilder Kaiser“, čili Divoký Císař, pod kterým leží osada Elmau, slavná díky seriálu o „Doktorovi z hor“.

               Na jihu se pak tyčí třítisícovky Vysokých Taurů s dominantou Kitzsteinhornu a Grossvenedigu (Grossglockner, tedy nejvyšší hora Rakouska, je trochu v pozadí a vlastně vůbec není tak dominantní.) Je to úžasné panoráma, stojí to za to.

               Výhodou je, že se na několik vrcholů dostanete lanovkami. A co je na tom nejlepší, pokud se ubytujete v apartmánu nebo hotelu, který je partnerem takzvané „Jockercard“, máte všechny tyto lanovky v ceně ubytování a jezdíte tedy zadarmo. Je tedy rozhodně zjistit, zda ubytování, které jste si objednali, partnerem Jockercard opravdu je. Pokud ne, pobyt se prodraží – tedy pokud nejste nadšení turisté zdolávající vrcholy z údolí jako kdysi arcivévoda Johann. My jsme měli apartmán, který partnerem byl, a to se hodně vyplatilo (vedle lanovek a dalších drobností, můžete například v lázních v Kaprunu zůstat o hodinu déle). Jockercard zajišťuje i bezplatné parkování u lanovek, jen je třeba nechat si na pokladně potvrdit lístek. Platí do 18 hodin, potom se už za parkování platí, to aby rafinovaní turisté nevyužívali parkovišť při posezení na večeři.

               Přímo ze Saalbachu vedou dvě lanovky na vrcholy Schattbergu – „Schattberg X-Press“ na východní vrchol a „Westgipfelbahn“ na vrchol západní. Existuje ještě vrchol střední „Mittelgipfel“, který je dokonce z těch tří vrcholů Schattbergu nejvyšší, ale na ten už musíte pěšky.

Na západní vrchol je v provozu i krátká lanovka „Schattberg Sprinter“, ten ale slouží k dopravě kol a cyklistů, kteří se pak spouštějí po zimních sjezdovkách a plní pak chirurgické ambulance v Zell am See nebo v Mittersilu.  Pro ty cyklisty je to tam pravý ráj, a proto je jich tam i tolik. Sjezdy jsou rozdílně náročné a jsou označené barvami jako sjezdovky v zimě, tedy modré, červené a černé. Ty černé jsou samozřejmě jen pro sebevrahy, ty modré sjíždějí i děti. Na těch černých jsou skoky až pět metrů, na modrých prý maximálně metr. Nezkoušel jsem to, moje dvakrát operované koleno by mi zřejmě dalo pár facek hned po tom prvním – třeba i jen metrovém – skoku. Problémem jsou především ty červené. Na ty si troufají i méně zkušení a blokují pak cestu těm rychlejším, zejména v zatáčkách, což může být nebezpečné. Na rozdíl od sjezdovek, kde se takovému moulovi můžete vyhnout, je zde jen jedna stopa, takže předjet ho prakticky není možné.

Pro úplné začátečníky je zkušební areál přímo v Saalbachu. Není třeba vozit kola a výstroj s sebou, prakticky všude jsou půjčovny, kde dostane odvážlivec všechno, od kola přes přilbu a všechno ostatní brnění, aby ty úrazové ambulance přece jen až tak nezatěžoval. Cyklisti mají v Jockercard zadarmo dvě jízdy za den (předpokládá se logicky, že se dolů, na rozdíl od pěšáků, dostanou po vlastní ose). Chtějí-li jezdit lanovkami celý den, musí si koupit celodenní lístek, Jockercard pak poskytuje určitou slevu.

               Na východním vrcholu Schattbergu startuje nejatraktivnější (a nejnamáhavější) túra v tomto regionu „7-Summit“. Při této túře zdoláte za jeden den sedm vrcholů, celkové převýšení je 1450 metrů a celá túra měří okolo 24 kilometrů. Ono je to sice po hřebenu a startujete z onoho východního vrcholu Schattbergu z výšky přes dva tisíce metrů nad mořem, ale ten hřeben je zatraceně nahoru a pak zase dolů a nemá to konce. Čili nic pro staříky nad šedesát let, pokud neběhají po horách denně. Přičemž nižší vrcholy jako Saalbachkogel se mezi těch sedm vrcholů vůbec nepočítají, ale vylézt na ně musíte stejně.  Z východního vrcholu Schattbergu musíte napřed na vrchol západní. Pak na Stemmerkogel (tam jsme s manželkou došli), pak pokračuje cesta na Hochkogel (ten mě ještě sváděl, ale manželku ne, takže se mi taky časem přestal líbit), až pak to začne být opravdu zajímavé a někdy i napínavé, to po cestě na Hochsaalbachkogel – výstup je zde jištěný lany. Pak cesta pokračuje přes Bärensteigkogel a Manlitzkogel k Mittagskogelu. I kdybyste vyrazili první lanovkou, do oběda to na ten „polední vrchol“ nestihnete, zřejmě byl ten vrchol přímo na východ, tedy „na poledni“ a odtud pochází jeho jméno. Pak vede cesta na nejvyšší, a chválabohu poslední – vrchol celé túry Geißstein s 2363 metry nad mořem. Ovšem pokud si myslíte, že jste zdoláním tohoto vrcholu vyhráli, není to ještě tak úplně pravda. Sestup přes Birgel do údolí je dlouhý a namáhavý. Ovšem samozřejmě, jako v Rakousku všude, je cesta lemována horskými chatami, kde se můžete najíst, napít a vyčerpaní turisté zde můžou i přespat.

               Ne, nejsme až tak ctižádostiví. Místo toho jsme vyjeli lanovkou „12er Kogelbahn“ na „12er Kogel“.  

Údolní stanice je tentokrát v Hinterglemmu a i zde je dostatek bezplatných parkovacích míst. Co všechno Rakušákům napadlo, aby sem přilákali turisty a zejména rodiny s dětmi, je skutečně obdivuhodné. Hřiště pro děti, lehátka, samozřejmě restaurace, vyhlídky a naprosto neuvěřitelný minigolf s originálními dřevěnými hůlkami.

My jsme ale směřovali na „Hohe Penhab“, což je kopec přesahující 12-er Kogel asi o dvě stě metrů. Nic mimořádně náročného. Odtud pak vede přímo úžasný „Panoramaweg“ po hřebeni s nádhernými výhledy na Kitzsteinhorn či na Grossvenediger. Je to něco přes půl hodiny trvající procházka, na kterou se nezapomíná.

Za sedlem je ještě výstup na kopec jménem Schönhoferwand. Poté má turista několik možností.  Dá se pak pokračovat dál po hřebeni, vrátit se po „Heimat Rundweg“ zpět na vrchol Zwölferkogelu nebo sestoupit k Elmaualmu a tam se najíst. Volili jsme tu poslední variantu, po odpočinku na Elmaualmu se pak dá přejít (k nevůli mé manželky trošku do kopce) ke střední stanici lanovky, kterou se člověk vrátí do Hinterglemmu. Právě tahle túra je nezapomenutelná a kdo už jednou v Saalbachu je, měl by ji rozhodně absolvovat. Zvládly ji i čtyřleté děti, ale zážitek je to veliký.

               Další lanovky, které jsou ještě v Jockercard obsaženy, jsou Kohlmaisbahn, která startuje z centra Saalbachu. Parkovací místa jsou prý k dispozici, ale nenašli jsme je. Přinejmenším ne u dolní stanice lanovky. Na rozdíl od námi použitých lanovek jede tato na sever, tedy blíže k Steinberge a do poněkud nižší výšky 1794 m.n.m.

               Reiterkogelbahn z Hinterglemmu vás pak vyveze jen do výšky 1480 metrů. Je to lanovka, kterou hojně používají lyžaří v zimě a cyklisti v létě. K vrcholům hor je odtud ještě dost daleko (nebo vysoko, pokud chcete).

               K poslední z lanovek, které jsou v nabídce, Asitzbahn/Steinbergbahn. musíte kousek autem do Leogangu, to je o údolí dál. V zimě je na této straně pohodlné lyžování s modrými sjezdovkami (nebo červenými, které jsou ale ve skutečnosti taky modré). V létě máte možnost vidět Steinberge skutečně vis a vis přímo před sebou a kdo si chce prověřit pevnost svých nervů, může absolvovat Flying Fox XXL, na což mu Jockercard garantuje 10procentní slevu. Ve Fieberbrunnu o kousek dál ve stejném údolí je slavný Jakobskreuz. Obrovská dřevěná stavba na vrcholu kopce je s třiceti metry výšky největší vrcholový kříž na světě, na který se dá vystoupat. Má pět vyhlídkových platforem a hrála už v nespočetných rakouských filmech. (V kriminálkách se z toho kříže občas padá nebo skáče – vždy se smrtelným koncem). Vyjet se sem dá i lanovkou s Pillersee, ale tato lanovka není v Jockercard. Pokud tedy chcete ušetřit eura, do výšky 1456 metrů se dá vyšlapat i pěšky.

               My jsme se ale rozhodli pro návštěvu Kitzsteinhornu. Zell am See se svým jezerem a nad ním se trčícími velikány se zasněženými vrcholky prý odpovídá popisu muslimského ráje. Což tuto lokalitu učinilo nejoblíbenějším dovolenkovým cílem Saúdských Arabů. Jsou doslova všude. V lanovkách, na kopcích, v ulicích města, na cestách (ve vypůjčených autech a svým stylem jízdy velmi nebezpeční) ne ale v restauracích. Tam jsme neviděli ani jednoho. Zřejmě mají z rakouské stravy strach, co kdyby nebyla „Halal“? Pak by se mohl vstup do opravdového ráje ztížit a tam jsou navíc ještě ony čtyři řeky se studenou vodou, mlékem, medem a vínem, které v Zell am See – zatím – nejsou k dispozici. Zřejmě se tedy tito návštěvníci stravují v hotelech, kde jim halal strava může být zajištěna. Pohybují se ve větších skupinách, většinou jeden muž, tři až čtyři ženy a několik dětí. Hierarchii v jejich rodinách jsem úplně nepochopil. Jedna z manželek bývala zcela zahalena a ta fotografovala manžela, děti i ostatní manželky, které měly jen hidžáb.

               Tady si svého času střelila rakouská modročerná vláda (lidovci se svobodnými, kteří představují trošku civilizovanější verzi českého SPD Tomia Okamury – nebo spíš představovali tehdy, od té doby se pod novým vedením zradikalizovali a už si s Okamurou moc nezadají) do vlastního kolena. Zakázala totiž zahalování tváře všem osobám zdržujících se na území Rakouska. Mezi saúdskými turisty to vzbudilo naprosté zděšení a problém se řešil až na nejvyšší diplomatické úrovni. Hoteliéři v Zell am See se obávali bankrotu, když jim přestanou lukrativní arabští turisté jezdit. Tuto vyhlášku přijala rakouská vláda na podzim roku 2019. Na jaře 2020 přišel zakukleným osobám na pomoc covid a vláda naopak přikázala všem občanům nošení roušek a ochranných masek. A bylo vymalováno. Zahalovali jsme se všichni.

               Ke Kitzsteinhornu se člověk musí přesunout do Kaprunu. Tam je lanovka, která ale nevede přímo na Kitzsteinhorn ale na Maiskogel. Ono se sice dá přejet údajně nejmodernější kabinkovou lanovkou z Maiskogelu na prostřední stanici Kitzsteinhornu, ovšem cena takového požitku je 63 euro na osobu. Pokud projedete Kaprunem a po šesti kilometrech zaparkujete pod „Gipfeljetbahn“, přijde výjezd na samotný vrchol „Top of Salzburg“ na „pouhých“ 54,50 euro. Tyhle lanovky v Jockercard obsaženy nejsou. Není to tedy právě levný špás, ale stojí to za to. Ostatně za lanovku na „Aquilla di Midi“ u Mont Blancu v Chamonix jsme platili 55 eur na osobu už před deseti lety. Nechci ani vědět, kolik to stojí při současné inflaci teď. Z tohohle úhlu pohledu je tedy kaprunský „Gletscherjet“ vlastně levný.

               Byl jsem na Kitzsteinhornu v roce 1997. Tehdy se tam jezdilo ještě lanovkou, projíždějící tunelem v hoře. Bylo to impozantní, člověk vjel po sto metrech do tunelu a vyjel až na prostřední stanici. Bohužel zde došlo 11.listopadu 2000 k požáru, při kterém zemřelo 155 lidí. Poté se už nesnažili tuto lanovku opravit, ale nahradili ji gondolami. Musí se sice celkem třikrát přestupovat, ale cesta nad údolím je o to hezčí. Ovšem ledovec, na kterém jsem tehdy před mnoha lety lyžoval, je dnes už pryč. Na místě, kde jsem nedojel do cíle našeho závodu (protože byl mokrý sníh a u jedné branky byla po mých předchůdcích – měl jsem vysoké startovní číslo – vydraná hluboká díra), je dnes zelená louka. Ledovec se stáhl zcela nahoru, představuje jen malou bílou plochu, na které se dnes turisté kloužou na plastikových lopatách. Svět se za poslední desetiletí opravdu hodně změnil.

               Pokud má člověk představu, že prostě vyjede lanovkou nahoru, dá si tam kafe a sjede zase dolů, a to všechno je program na hodinu, pak se dost mýlí. Pokud by chtěl, může strávit na Kitzsteinhornu celý den. Atrakcí je tam nabudovaných víc než dost. Po příjezdu na horní stanici lanovky se může rozhodnout, zda se vyveze výtahem přímo k restauraci nebo se chce raději projít po ubohých zbytcích ledovce pěšky. Pěšky dojde do „Ice areny“ k takzvané sněhové pláži.

Je zde pojízdný koberec, který vyveze turisty a především děti, které se chtějí klouzat na plastikových lopatách, do výšky 3000 metrů. My jsme se neklouzali. Odtud vede cesta k vyhlídce „National gallery platform“. Je odtud výhled na rakouské třítisícovky Vysokých Taurů, v pozadí s Grossglocknerem, který se samozřejmě zase schovával v mracích. Je tady i Skywalk, aby se na něm mohli turisté vyfotit právě s oním Grossglocknerem za zády, ačkoliv on sám z těch mraků stejně nikdy nevyleze.

               Z vyhlídky pak vede tunel k restauraci. Má hodně zastávek s naučnou tématikou, zřejmě aby se děti nenudily. Ten tunel má celkem 360 metrů a vykopali ho už někdy v šedesátých letech minulého století. Teď je zde „Nationalpark Gallery“, tedy ona naučná cesta, vyprávějící o vzniku Vysokých Taurů před 400 miliony let, o fauně a floře hor, o horolezcích, polodrahokamech, ukrytých ve skalách a podobně. Tak dorazíte až k restauraci „Gipfel Restaurant“. Je to obyčejná samoobsluha s otráveným cizojazyčným personálem, ale chcete-li strávit v nadmořské výšce 3000 metrů celý den, je alternativou jedině svačina, kterou jste si přinesli v batohu. Ve stejné budově o poschodí níž je „Cinema 3000“, kde se na osmimetrovém plátně prezentuje příroda Vysokých Taurů ve filmu „Kitzsteinhorn – THE NATURE“.

               Nejvíc lidí se ovšem tlačí na vyhlídkové platformě „Top of Salzburg 3029 m“. Což je nadmořská výška, na které se nacházíte. Na fotky tam stojí fronty, ovšem fotografie s logem tohoto místa holt patří k dokumentaci návštěvy Kitzsteinhornu.

               Z této platformy vede cesta na samotný vrchol hory do výšky 3203 metrů. Není to tedy ani dvě stě výškových metrů, ovšem cesta je hodně příkrá a většinou i kluzká díky tajícímu sněhu. V průvodci se sice píše, že výstup je možný jen s průvodcem, není to ale pravda. V dobré obuvi se dá na vrchol kopce vyšplhat, bohužel většina těchto horských turistů zdolává vrchol v teniskách, a to není úplně dobrý nápad. Jak jsem už napsal, hodně to klouže. Většina cesty je sice zajištěna lany a řetězy, ale i tak je dobrá obuv podmínkou a samozřejmě by člověk neměl trpět závratí. Pak je za dobrou půlhodinku na vrcholu.

               Zpátky ke střední stanici je možné odjet zase Gletscherjetem, ale od restaurace jezdí každých patnáct minut i velká gondola, ve které si člověk ušetří jedno přesedání. A má možnost vidět Kitzsteinhorn zase z trochu jiného úhlu.

               Završením dne je pak návštěva terme v Kaprunu.

Jsou hned na začátku obce. Voda sice není až tak teplá, ovšem na letní návštěvu naprosto správná a člověk může z vody sledovat celé panoráma hor přímo proti sobě. Navíc se obsluhuje přímo ve vodě. Objednávky přijímá číšník na břehu, přinese vám nápoj až k bazénu a zaplatíte jen hodinkami na ruce, které jste dostali u pokladny. Kdo nechce nemusí z vody ani vylézat. A s Jockercard můžete zůstat o hodinu déle, tedy pokud si koupíte tříhodinový lístek za 24 euro, můžete se koupat čtyři hodiny.

               Takže si tu najde své skoro každý. Horští cyklisti, pěší turisté i lidé, kteří si přišli jen užívat. Ať už zahalení nebo nezahalení. Večeřeli jsme v Zell am See u onoho jezera, připomínající muslimský ráj v restauraci Zum Hirschen, tedy „U jelena“. Může jen doporučit Jak jídlo, tak obsluha byly prvotřídní a ceny naprosto přijatelné. Prostě ráj a nejen muslimský. Možná se sem ještě vrátíme.

Na jihozápadě jezera jsou pak dvě městečka – Desenzano s obrazem od Tiepola v místní katedrále (jako důkaz, že zde v době baroka vládli Benátčané) a římskými vykopávkami a Saló, někdejší rezidence benátských místodržících. Z tohoto města „vládl“ Mussolini od roku 1943, když Itálie přešla na stranu spojenců a Němci vytvořili na jejím severu jakýsi protektorát, kterému formálně vládl někdejší „Duce“. Proto se tento stát nazývá „Republika ze Saló“. Minimálně si Velký Benito uměl najít pěknou rezidenci – když už do ničeho nesměl mluvit. Ta rezidence je ovšem něco na sever od Saló v Palazzo Feltrinelli in Gargnanu.  Mezi Salo a Mussoliniho rezidencí se nachází další kuriozita, která má opět dost co do činění s italským fašismem – Jezero Garda je očividně neodolatelně přitahovalo. Na „Riviera Gardone“ se nachází vila „Il Vittoriale degli italiani“ dobrodruha a básníka Gabriella d´Annunzia. Tahle postava italských dějin je natolik skurilní, že neodolám, abych se u ní na chvíli nezastavil. Gabrielle d´Annunzio byl básník. Psal nejen básně, ale i romány, divadelní kusy a libreta k operám. V době, kdy musel kvůli vysokým dluhům utéct před věřiteli do Francie, psal i ve francouzštině. Politicky sice byl poslancem v italském parlamentu za konzervativce, při volbách ale dal svůj hlas radikální levici. Nebral to tedy se svou politickou orientací až tak vážně. V roce 1915 velmi horoval za vstup Itálie do první světové války, které se i aktivně jako voják zúčastnil. Nejkurioznější byla jeho akce, když se rozhodl s deseti letadly přeletět nad hlavním městem nepřítele, tedy Vídní. Akce se uskutečnila osmého srpna 1918. Z deseti letadel dosáhlo cíl sice jen šest.  Ostatní musela pro poruchu předčasně přistát, jedno z nich v Rakousku, kde byl pilot okamžitě zatčen – byla to přece jen letadla italská. Nad Vídní d´Annunzio vyhodil desítky tisíc letáků. Byly to dva texty, jeden byl dvojjazyčný v italštině a němčině, ten druhý text vytvořil d´Annunzio sám a byl pouze v italštině. Ovšem Vídeňáci si mohli přečíst aspoň, jak je v závěru vyzval: „Wiener, Viva l´Italia!“

               Nejslavnější byla ale d´Annunziova akce s obsazením dnešní Rijeky, tehdejší „Fiume“.  Protože hrozilo, že Itálie, která si na toto město dělala nárok, ho rozhodnutím pařížské konference nedostane, (mělo být přiřčeno Jugoslávii) rozhodl se konat. Se skupinou ozbrojených dobrodruhů město v září 1919 obsadil, vyhlásil nezávislost takto vzniklé „Republiky Fiume“ a zavedl tam režim, který byl jakousi laboratoří budoucího fašistického státu, kde „vůdcem“ byl samozřejmě sám d´Annunzio. Nenechte se mýlit tím, že ho i velký Vladimír Iljič nazval s obdivem revolucionářem – fašisté a komunisté si měli vždycky hodně blízko, proto se nakonec tak znenáviděli. D´Annunzio se dokonce nechal zvěčnit i na poštovních známkách svého „státu“.

V prosinci 1920 ho z Fiume vyhnala italská vojenská flotila – jeden granát zasáhl dokonce jeho pracovnu. D´Annunzio sice, hlásal, že raději zemře, než by ustoupil, ale pak změnil názor a oznámil „že za TUTO Itálii se nevyplatí zemřít“.

               Odešel na Gardasee, kde koupil vilu na pobřeží. Snažil se odtud dosáhnout od krále jmenování ministerským předsedou, aby zavedl v Itálii „pořádek“ fašistického typu, ale předběhl ho Benito Mussolini. Poté se d´Annuzio stáhl z politického života, což „duce“ dokázal ocenit a na jeho návrh povýšil král Vittore Emanuele Gabriela do šlechtického stavu s titulem „Principe de Montenevoso“ a italský stát vydal jeho sebrané spisy. D´Annunzio si poté nechal od Mussoliniho vlády financovat svůj nákladný životní styl, takže do Francie už podruhé utíkat nemusel. Zemřel ve své vile na Lago di Garda 1.března 1938. Jeho vila byla už před jeho smrtí vyhlášena za národní památník a věřte nebo nevěřte – mně se nechtělo – jmenuje se po něm letiště v Brescii. Italové očividně taky, stejně jako Rakušané či Maďaři, se svou fašistickou minulostí úplně hotoví nejsou – jinak by zřejmě nevolili Giorgiu Meloni, která se k Mussoliniho odkazu otevřeně hlásí.

               A abych nezapomněl – samozřejmě nesmí na jezeře chybět ani botanická zahrada. Bez té by to na italském alpském jezeru prostě nešlo. „Giardino botanico Hruska“ je nedaleko d´Annunziovy rezidence, je v privátním vlastnictví a patří od osmdesátých let rakouskému spisovatel André Hellerovi. Heller je sice také poněkud skurilní postava, ale minimálně se dá jeho politická angažovanost na rozdíl od ostatních slavných obyvatel pobřeží jezera umístit nalevo od středu. Mimochodem vlastní ještě jednu zahradu „Anima“, kterou sám vyprojektoval, a kde se v současnosti zdržuje víc než na Gardě nebo ve Vídni, k té byste ale museli cestovat až k Marrákéši do Maroka.

               Na severozápadě jezera Garda  leží město Limone, které je, jak už jeho jméno napovídá, obklopeno velkými citrónovými plantážemi.

               Kdo nechce jezdit ani autem ani lodí, může to zkusit na kole. Je to okolo jezera velmi populární, cyklistů jsou zde stovky a kola se dají vypůjčit prakticky v každé obci. Ovšem nejsou zde žádné cyklistické stezky, musíte se tedy o cestu podělit s řidiči aut, kteří vás budou samozřejmě patřičně nenávidět. Italové si jsou tohoto problému očividně vědomi. V plánu je vybudování cyklostezky v délce 166 kilometrů, která má celé jezero objíždět. Náklady by se měly vyšplhat na 345 milionů eur, jen devatenáct kilometrů v provincii Trento, kde skály padají přímo do jezera – a kde byla kdysi ona rakousko-benátská hranice – by mělo přijít na 100 milionů. Celý projekt by měl být dokončen v roce 2026, takže pokud máte neodbytné nutkání si jezero objet na kole, mohli byste možná ty tři roky počkat.

               Klasickou pastí na turisty je ovšem Sirmione. Leží na dlouhatánské poloostrově, který jde prakticky středem jezera a je na některých místech široký slabých sto metrů – přesto jsou samozřejmě na obou stranách hotely, apartmány, restaurace a parkoviště.

Pozor! Na všech parkovištích se platí, a to i na těch, kde to není napsáno a kde musíte ay na parkovací lístky velmi namáhavě hledat mezi stromy na okraji cesty. To jsem bolestně poznal, když jsem na předním sklem mého auta našel lístek s pokutou. Problémem není suma 29 euro, ale fakt, že se tato suma prakticky nedá z ciziny zaplatit – a pokud přijde pak inkasem, je podstatně vyšší (administrativní námaha se zajišťovnám majitele auta a jeho adresy je drahá). Pokud tedy najdete lístek s pokutou, zajeďte hned k nejbližší policejní stanici a pokuste se pokutu uhradit na místě. Jak říkám, nacházíte se v klasické turistické pasti a Italové se z vás budou snažit dostat každý možný cent.

               Sirmione je ze všech stran obklopeno vodou, most, po kterém se do něho dostanete, je poměrně nový, v minulosti se vstupovalo přes vodní hrad – opět jednou Scaligerský – po padacím mostě.

Hrad samotný je zajímavý především výhledy, které nabízí ze svých hradeb a věží, expozice tam není žádná. V městečku jsou terme čili horké prameny. Dají se navštívit, ti majetnější se můžou ubytovat v hotelech s přímým přístupem do termálních lázní.

               A kde byly teplé prameny, tam nebyla daleko římská sídla. Na nejzazším výběžku poloostrova dal císař Augustus vybudovat obrovskou vilu s terasami nad mořem, s gigantickou cisternou na zachytávání dešťové vody – a samozřejmě s termálními lázněmi. Vila dostala jméno „Grotte die Catullo“, čili má své jméno po veronském básníkovi Catullovi, s kterým ovšem nemá nic společného. Catullus zemřel v roce 54 před naším letopočtem, tehdy bylo Augustovi devět let. Návštěva rozsáhlých vykopávek s nádhernými výhledy na jezero je zážitkem, který by člověk měl absolvovat.

Muzeum s relikty z vily je hned u vchodu vpravo. Nedočkaví turisté jako já, ho můžou minout a pokud se pak do něho chtějí přes vstup do areálu vrátit, můžou mít problémy vysvětlit, že jejich vstupenka je ještě platná. Dá se koupit kombinovaná vstupenka na vodní skaligerský hrad a na Catullovu vilu, stojí 14 euro – jednotlivé lístky přijdou dohromady právě na těch 14 euro. V kombinovaném lístku je ale i návštěva římských vykopávek v Desenzanu – čili ta je pak tak nějak gratis.

               A samozřejmě – pokud k jezeru dorazíte s dětmi, pak je tu Gardaland, jeden z největších zábavních parků v Evropě. Moje vnučky ho milují. Moje žena ne. S ní jsem do Gardalandu nešel, protože na kolotočích ráda – tedy vlastně nerada – blinká. Kinetóza je svině.

               Už roky si lámu hlavu, proč mají Rakušáci a Němci takovou neuvěřitelnou afinitu ke Gardasee, čili k Jezeru Garda, italsky Lago di Garda. Jezdí tam všichni, někteří i každý rok a vyprávějí o tom jako o neuvěřitelném zážitku. Protože jsem příčinu jejich chování dlouhodobě nechápal, vypravil jsem se, abych tu záhadu odhalil.

               A přišel jsem na to. Za všechno může Goethe! Johan Wolfgang vyrazil v roce 1786 z Karlových varů (odkud taky jinak, ve Varech byl pečený vařený) na svou italskou cestu. Během ní se měl konečně dočkat naplnění svých erotických představ, znovu se definovat a začít novou část své spisovatelské kariéry. Měl za sebou zatím kariéru úspěšného úředníka ve Weimaru, sedm let platonického vztahu k dvorní dámě, u níž neměl na skutečnou praktickou lásku šanci (román Utrpení mladého Werthera, inspirovaný tímto vztahem, ho ovšem učinil spisovatelskou hvězdou své generace).

               Z mně nepochopitelných důvodů odbočil z obvyklé cesty z Tridentu do Verony západním směrem a v září roku 1786 dorazil do Rivy na severním pobřeží Jezera Garda. Byl krásou místní přírody tak uchvácen, že si zapsal do svého deníku, jak moc lituje, že tento neuvěřitelný zážitek s ním nemohou sdílet i jeho němečtí přátelé. Z Rivy se přesunul do Torbole. A 13.září chtěl na lodi pokračovat do Verony, nicméně nepříznivý vítr ho zanesl do Malcesine, kde byl sice napřed jako možný špion rakouského císaře Josefa II. (region tehdy patřil benátské republice, která měla před sebou ještě celých deset let existence) zadržen, ale díky své výřečnosti podezření rychle rozptýlil a dokázal se spřátelit dokonce i s místním starostou (který měl za sebou studijní pobyt ve Frankfurtu nad Mohanem). V Torbole je ostatně i pamětní deska připomínající návštěvu císařovny Marie Teresie a jejího syna Josefa. Severní cíp jezera totiž patřil k provincii Trident, a tedy k Jižnímu Tyrolsku, jižní část pak k Benátkám. Ta hranice se dá i dnes dobře vysledovat, je to ten nejdelší tunel na východním pobřeží. Cestu okolo jezera dal totiž budovat až Mussolini, do třicátých let existovalo spojení mezi severem a jihem jezera jen po vodě.

               Goethe své zážitky z regionu Gardasee popsal ve svém deníku a později po návratu do Německa v roce 1788 je i publikoval a bylo vymalováno. Od té doby proudí davy Němců a potažmo i Rakušáků k té kouzelné přírodní scenérii, kterou kdysi dávno tak sugestivně popsal kníže všech německých básníků. A Italové rychle pochopili ekonomickou výnosnost tohoto germánského šílenství. Ostatně Johannovi Wolfgangovi jeho zásluhy nezapomněli. V Riva di Garda je mu věnována fontána na náměstí před hradem, v Torbole má pamětní desku na domě, kde bydlel a v Malcesine je mu v místním hradu věnován celý sál dokumentující jeho italskou cestu.

               V jednom ale dejme „poeta mirabilis“ zapravdu. Lago di Garda nebo Benaco, jak se jezero jmenovalo v Goethově době, je krásné. Je to největší jezero v Itálii s objemem 49 miliard kubických metrů vody (celá Itálie spotřebuje ročně osm miliard). Je samozřejmě pozůstatkem doby ledové, kdy ledovec tekoucí z Alp vytvořil morénu a za ní jezero – je to tedy takové italské Štrbské pleso.

               Pro srovnání ovšem: vzdálenost od jižního cípu jezera v Sirmione k severnímu v Rivě je asi šedesát kilometr a, cesta trvá hodinu a půl. Nebo i déle, když si uděláte zastávku, podnětů k tomu budete mít víc než dost.

               Začneme-li na severu, pak je zde už vzpomenutá Riva di Garda. Kouzelné městečko s pevností Roca, kterou kdysi dali postavit vládcové z Verony z rodu Della Scala, proto se jmenuje Rocca Scaligera.

Údajně ho dali veronští vládci stavět už v roce 1124 ale ještě v roce 1393 je tato pevnost označována jako „castrum novum“, takže možná si dali se stavbou na čas. Později tu byla letní rezidence biskupů z Trientu, kteří dali pevnost renesančně přestavět, největší rozkvět zažila pevnůstka i městečko za biskupa knížete Cristofora Mandruzza, který musel před svými rozzlobenými poddanými utéct z Trientu a udělal Rivu  v roce 1568 svým sídelním městem, kam pozýval politiky i učence a městečko mohlo tak mít aspoň na krátkou dobu pocit, že je pupkem světa. Později zde byla kasárna rakouské armády, Riva byla totiž nejjižnějším vojenským postem rakouského impéria – na tuto skutečnost upozorňuje jméno Františka Josefa na průčelí pevnosti s datem 1852. V pevnosti, klasickém vodním hradě, je muzeum s archeologickými vykopávkami, historií města v první světové válce, kdy bylo na frontové linii i v druhé. Město se podařilo koncem dubna 1944 osvobodit od Němců místním partyzánům, takže 10 horská americká divize už přišla „k hotovému“. Ne tak v blízké Torbole, kde došlo k intenzivnímu střetu s ustupujícími německými tanky. Městečko má dochovanou bránu „Svatého Michaela“ a velký jednolodní barokní kostel „Inviolata“ z roku 1603. Dá se nad něj vyjet výtahem k „Bastione“.

K pevnůstce, kterou zničili v roce 1703 Francouzi v době války o španělské dědictví – tedy války, která se místních vůbec, ale vůbec netýkala. Odtud je nádherný pohled na městečko z ptačí perspektivy, takže těch pár euro za „funikulare“ se vyplatí.

Ostatně pro spořivé je zde i chodník, kterým se dá vystoupat pěšky. Riva je krásná doslova zabudovaná do vysokých skal, při pohledu z úzkých uliček nahoru se člověku tají dech při představě, že by se tam nějaký kus skály utrhl. Což není při současných změnách klimatu nic neobvyklého. Nezdá se ovšem, že by to Italy nějakým způsobem zneklidňovalo, oni se ostatně zas až tak lehce zneklidnit nedají. A tradice je nade vše, už ve středověku soudili místní starostové občany města pod podloubím budovy, kde je i dnes městská radnice.

               Mimochodem obrovská budova na břehu jezera blízko přístaviště a výtahu k Bastione je místní elektrárna. Voda je k jejím turbínám přiváděna potrubím z vysokých skal, které se tyčí přímo nad ní, je to tedy čistě zelená elektřina, je třeba jen doufat, že si to nějaká z těch skal nerozmyslí a neudělá pro Rivu „black out“

               Fontána uprostřed města upomíná na Goethovu návštěvu, stejně jako expozice v Roce. Tam jsou ovšem vyjmenováni všichni slavní, kteří městečko někdy navštívili, pokud možno i s citáty, pokud Rivu chválili A nic jiného, než chvála, se nedochovalo.

               Jestliže Riva spoléhá na historický šarm, blízké Torbole, oddělené od Rivy jednou skálou, je typické plážové městečko s plážemi s valounků a s velkou školou surfu.

Horské větry jsou pro surfování příznivé a Torbole to využilo. Rakouská posádka byla i tady a sice v domě Beuz, kde je dnes velmi dobrá italská restaurace.

               Směrem na jih po východním pobřeží dorazíte do Malcesine. Hlavní atrakci je „Funiculare“ tedy lanovka, která turisty vyveze na Monte Baldo. Monte Baldo je nejen vyhlídková hora, ale je zde i velmi bohatá příroda. Protože tento kopec nebyl nikdy zcela zaledněn, kombinuje se zde středoevropská vegetace se středomořskou. Lanovka vás vyveze do výšky 1790 metrů a odtud je pak možná celá řada túr všemi směry. Nejatraktivnější je zřejmě procházka po hřebeni ve směru na jih k Monte Telegrapho s výškou 2215 metrů nad mořem. Prý je odtud nádherný výhled na celé jezero. Pokud ovšem v polovině května nesněží a hory se neutápějí v hustých mracích, jako se to stalo nám. Hlavní důvod našeho pobytu v tomto malebném městečku jsme tedy mohli odepsat. Zdálo se mi ovšem, že to manželku nějak zvlášť nemrzelo. Ještě ovšem není všem dnům konec, neměla by se těšit předčasně.

               Malcesine má také hrad který postavili Della Scala, tedy hrad Scaligerský.

Kromě Goetheho sálu, který popisuje jeho italskou cestu, je zde přírodní muzeum s ukázkami fauny a flóry gradského jezera a je zde popsána jedna neuvěřitelná vojenská operace ze středověké Itálie. V první polovině patnáctého stoletá bojovali o hegemonii v severní Itálii Benátky s Milánem. Benátské vojsko vedl slavný condottiere Gattamelata (jeho sochu můžete obdivovat před kostelem svatého Antonína v Padově), milánskou armádu vedl neméně slavný vojevůdce Piccinino. Milánským se podařilo v roce 1438 dobýt Brescii a tím získali i kontrolu nad Gardským jezerem. Gattamelata měl nápad, o kterém dokázal přesvědčit i benátskou městskou radu. Chtěl Milánské, kteří měli svou flotilu lodí v Desenzanu na jihu jezera, překvapit odvážným trikem. Přesunout benátskou flotilu proti proudu řeky Adiže a pak lodě přes horský průsmyk Mori dotáhnout po souši až do Rivy. Byla to poměrně velká flotila 2 velkých fregat, 6 galér a 25 menších lodí.  Do dějin se celá akce zapsala pod jménem „Galeas per montes“. Akce trvala půl roku do května 1439 (sultán Mehmed tedy nebyl s podobným trikem, kterým přepravil svou flotilu do zálivu Zlatý Roh při obléhání Konstantinopole v roce 1452 první). Gattamelata sice dokázal benátskou flotilu k jezeru dopravit, milánští se ale nedali překvapit a lodě zničili už při vyplouvání na jezero.

               Malcesine, to jsou úzké uličky na břehu jezera, sestoupit se dá až pod hrad k zátoce, kde kdysi ženy z hradu chodily prát prádlo a která sloužil místnímu správci jako přístav pro možnost útěku, kdyby bylo nejhůř. Nebylo. Obrovský palác benátského správce, kde kdysi vyslýchali Goetheho, je přímo na břehu jezera se zahradou a vlastním přístavištěm.

O jeho minulosti svědčí velká freska s benátským lvem na stropu chodby spojující ulici s onou zahradou a s jezerem. Kousek dál je pak současné přístaviště zdobené moderními plastikami.

               Mezi osadami na pobřeží se dá totiž přesouvat i lodí (přístaviště je v každé větší obci), ovšem časy přepravy jsou poměrně dlouhé – z Malcesine do Sirmione by cesta lodí trvala tři hodiny, takže jsme raději volili auto.

               Na jih od Malcesine je Garda, po které jezero dostalo své jméno s velkými víkendovými trhy (stánky jsou otevřeny v sobotu i v neděli) a dál pak Lazise s velkým, ale veřejnosti nepřístupným hradem a zachovalými středověkými hradbami.

A všude okolo víno, prodejny, vinohrady a vinárny. Poseďme, na západní břeh jezera se podíváme za týden.

Přiznám se, že s některými svatými mám prostě problém. Jejich svatořečení zavání příliš politikou a jestliže svatořečení prosadí dokonce bratranec svatého, pak se otvírá nemálo otázek, zda si ten dotyčný svou slávu skutečně zasloužil. To je pro mě případ Karla Boromejského, svatořečeného v roce 1610 papežem Pavlem V., na nátlak milánského arcibiskupa a Karlova bratrance Federica Boromejského. Jestliže pak třísetleté výročí jeho svatořečení oslavil papež Pius X. slovy, ve kterých reformaci označil za rebelii a perverzi víry, dostává celá historka v dnešním světě snažícím se o ekumenii poněkud hořkou příchuť.

               Karel Boromejský žil v letech 1538–1584, svou kariéru začal jako administrátor Tridentského koncilu v letech 1562–1563, kdy tento koncil přijal dogmata, která definitivně zpečetila rozštěpení církve. Od roku 1560 byl arcibiskupem milánským a staral se pilně o to, aby bylo jakékoliv semínko protestantismu z jeho diecéze vymýceno. Neváhal přispěchat ani na pomoc, když se italští protestanti uchýlili do údolí Misox ve Švýcarsku. Karel vymyslel, jak na kacíře – obvinili je prostě z čarodějnictví, Výsledky se dostavily. Jedenáct z nich bylo upáleno, ostatní se po surovém mučení vrátili do lůna katolické církve.

               Karel sice podporoval studia, v Pavii zřídil internát pro chudé studenty a staral se o nemocné morem, takže sám už ve věku 46 let zemřel, přesto mám vážné pochybnosti, zda si svými činy své svatořečení zasloužil.

               Ale dobrá, svatý je, a pokud ho chcete navštívit, vydejte se k jezeru Lago Maggiore. Tam mu v obci Aroně, kde se narodil Margaretě Medici, manželce jeho otce Gilberta a sestře papeže Pia IV. už v roce 1618 postavili obrovskou (28 metrů vysokou – s podstavcem pak celých 35 metrů) sochu z mědi, ve které se dá vnitřkem vystoupat až k světcově hlavě. Udělal jsem to, i když to bylo poměrně namáhavé, ale byl jsem zvědavý, co v hlavě svatého je. Dopadlo to, jak jsem očekával, nebylo tam nic.

Přesto nelituji, byl to docela zajímavý zážitek. Hned vedle sochy je i poutní kostel s napodobeninou jeho rodné místnosti (sice se tam tvrdí, že se narodil právě na tom místě, ovšem co by vznešená Medicejka dělala na tom kopci těsně před porodem, určitě rodila na hradě ve městě, který nechal v roce 1800 srovnat se zemí Napoleon. Celý vršek nad městem Aronou se jmenuje Sacro Monte a je odtud nádherný výhled na jižní část jezera jakož i na hrad Angera, který je od roku 1449 taky v majetku rodiny Boromejských.

               Tato rodina hrála totiž v dějinách této oblasti významnou roli, v letech 1445 až 1797 tu měla jakýsi vlastní stát, který nepodléhal ničí jurisdikci, a i když byli Boromejští „jen hrabata“, opakovaně byli jmenováni markýzi, či zastávali funkce vícekrálů a hlavně – byli strašně bohatí.

               Jejich kariéra začala neslavně. Ze San Miniata v Toskánsku museli okolo roku 1370 uprchnout do Milána, když byl jeden z nich Filippo Boromei dokonce popraven. Jeho synové Giovanni, Borromeo a Giovanni uprchli do Milána a založili banku. Filippo Boromei měl pak velmi šťastnou ruku při volbě své životní partnerky. Oženil se s Taldou di Tenda, sestrou manželky samotného vévody Filippa Maria Viscontiho a se švagrem se dokázal i díky svým penězům velmi spřátelit. Jeho syn Filippo se přiženil dokonce přímo do Viscontiho rodiny, když si v roce 1438 vzal za ženu Francescinu Visconti. Raketovému vzestupu významu rodiny tedy nestálo nic v cestě, zejména, když po vymření Viscontiovců vsadili na správnou kartu. Financovali totiž nástupce Viscontiovců Francesca Sforzu, když obléhal nepoddajný Milán snící o obnovení republiky. Boromejští získali další velké statky v okolí Lago Maggiore a udělali se tam pro sebe. Sforzovci jim to trpěli a po nich i další milánští vládci. Ať už Francouzi nebo Habsburkové jejich nezávislost akceptovali. Boromejští se totiž mezitím dokázali sešvagřit skoro se všemi nejvýznamnějšími rodinami Evropy tak nikdo neriskoval jít s nimi do konfliktu. Lago Maggiore a země okolo tohoto jezera patřila prostě jim a nikdo to nezpochybňoval.

               A právě tam vzniklo něco úžasného, pro co se vyplatí cestovat tak daleko na západ Itálie.

               V roce 1501 koupili Boromejští první z ostrovů v jezeře, Isola Madre a po něm i další dva ostrůvky, které se dnes jmenují Isola Superiore dei Pescatori a Isola Bella čili Krásný ostrov. Tehdy ovšem ještě krásný nebyl a jmenoval se Isola Inferiore, krásným se ale měl stát. Tak krásným, že se člověku tají dech. Se stavbou paláce a neuvěřitelné zahrady začal Carlo III. Boromeo. Podařilo se mu odtud přesídlit dva malé kláštery na nedaleký ostrov Isola Superiore dei Pescatori a ostrov Inferiore přejmenoval po své manželce na Isabela. A odtud už byl jen kousek k dnešnímu jménu, které mnohem lépe odpovídá kráse ostrova (i když prý i ona Isabela se vyznačovala nebývalou krásou). Z Isabely se stala Isola bella. To, co z kusu skály vyčnívající z jezera vzniklo, bere dech.

               Stavba paláce a zahrady trvala až do roku 1959, čili skoro tři sta let, ale Boromejští byli vytrvalí. I když jim stále znova docházely peníze, od projektu neupustili. Byli sice jen hrabata, ovšem stýkali se s nejvyšší společností papežů, kardinálů, vévodů a králů a chtěli své hosty z této společnosti oslnit, takže na náklady se nehledělo. Jen přízemí, které si nechali postavit v podobě jeskyně (nebo vlastně šesti jeskyní) se stavělo devadesát let a stálo neskutečné sumy peněz. Celý ostrov má podobu lodi, přičemž palác představuje kapitánský můstek a park pak špici lodi. Palác působí zvenku sice poměrně střídmě v manýristickém stylu, o to velkolepější je vnitřní výzdoba. Mimochodem, rodina Boromeo v paláci přes léto stále ještě přebývá, obývá ale přitom jen horní druhé patro paláce a zbytek ponechává otevřený pro turisty. Výnosy z turistického ruchu zřejmě hrají podstatnou úlohu při finančně náročném udržování krás ostrova.

               Už vstupní schodiště paláce je monumentální a pak to jde z pokoje do pokoje, všechno oslepující. Ať už je to galerie obrazů v pozlacených rámech v Galerii nazvané podle francouzského generála Barthiera, trůnní sál s trůnem hodným nejen hraběte ale i krále, ložnice s nebesy, hudební salón s pozlaceným cembalem.

Tato „Sala della Musica“ je taky historicky důležitým místem. Ve dnech 11. až 14. dubna 1935 se zde sešli zástupci „Vítězných mocností“, aby řešili problém, že Hitler zavedením vojenské služby v Německu porušil dohody Versailského míru po první světové válce. Hostitelem byl Mussolini, protože zaprvé se považoval taky za zástupce „vítězné mocnosti“, vždyť taky stavěl monumenty vítězství, zadruhé tehdy ještě „Duce“ nebyl s Adolfem takový kamarád. Tím se stal až po Mnichovu, a hlavně po roce 1939, kdy s Hitlerem udělal „deal“ ohledně Jižního Tyrolska.  V roce 1935 hostil zástupce Velké Británie a Francie. Dokument, který byl odsouhlasen, visí na stěně hudebního salónu. Jak to dopadlo, víme. Bezzubé memorandum Hitlera nijak nevystrašilo o rok později vstoupil do demilitarizovaného Porýní a pak už vše směřovalo k světovému konfliktu. Největším sálem v paláci  je „Salone“, čili hlavní sál dokončený teprve v roce 1959, který jde přes všechna tři poschodí paláce nebo velký sál medailí, kde stolovaly větší společnosti a samozřejmě nemůže chybět ani velký plesový sál.  Vyložený mramorem a zrcadly.

               Jeden ze sálů nese jméno francouzského císaře Napoleona. Upomíná na návštěvu tohoto prominentního hosta na ostrově v roce 1797. Bylo to během jeho prvního italského tažení, kdy z Itálie vyhnal Rakušany, zrušil Benátskou republiku a svůj triumf ukončil mírem v Campoformiu v paláci posledního benátského dóžete Verniera. Napoleon přijel na ostrov i se svou manželkou Josefínou. Té vděčil za mnohé, zejména pak právě za velení francouzské armády v Itálii. Předseda vlády Barras tak vyjádřil svou vděčnost za to, že ho Napoleon zbavil obtížné milenky. Napoleon s Josefínou přespali v sále, který teď nese Napoleonovo jméno na posteli s nebesy, která je tam ještě stále. Ovšem vzpomínky na návštěvu malého Korsičana nebyly právě nejlepší. Správce zámku se dal slyšet, že ještě nezažil tak hroznou společnost, která se skoro pobila jako o jídlo tak o místa u stolu (Napoleon dorazil se šedesáti muži doprovodu, ale ve velké jídelně (Medailovém sále) bylo místo jen pro třicet. A sám Bonaparte zanechal místnost, ve které strávil noc, plnou odpadků, nepořádku a špíny, takže se správce radoval, že se problematický host zdržel pouze dva dny, protože jinak by palác proměnil v kasárna. Vzpomínky na návštěvu byly zřejmě hodně frustrující, protože když Napoleon v roce 1805, krátce po své korunovaci císařem, ohlásil opět svou návštěvu, napsal hrabě Gibero Boromeo, že se doslechl, že císař i císařovna mají obavy z nezdravého vlhkého podnebí ostrova. Ve svých instrukcích pak dodal: „I když se tato informace nezakládá na pravdě, je třeba ji podporovat a císařský pár ponechat v jejich víře v nezdravé podnebí ostrova.“

               Ovšem ani tato promyšlení taktika nepomohla, Napoleon s Josefínou se objevili na ostrově v červnu 1805 a o rok později dorazil dokonce i syn Josefíny Eugenio Bernharnais s manželkou, Po této návštěvě zmizelo několik stříbrných svícnů a flanderských gobelínů, takže tyto návštěvy francouzské císařské rodiny dělaly hostitelům spíše starosti než radost. Ostatně to byl celoživotní Napoleonův problém. Protože pocházel z velmi skromných poměrů, nikdy se nenaučil slušně chovat a skuteční aristokraté, jako například car Alexandr nebo i Napoleonův ministr zahraničí Taleyrand, jím jako povýšencem hluboce opovrhovali. To je problém, na který trpí v současnosti například ruští oligarchové.

               Přesto, že několik cenných gobelínů odešlo z paláce s Eugeniem Bernharnaisem, zůstalo jich ještě dost a jsou vystaveny v posledním sále paláce. Jejich rozměry jsou šestkrát čtyři metry a znázorňují různé motivy ze života zvířat, hlavně lvů.

               Z tohoto sálu se jde do zahrady.

Ta je od paláce oddělena stěnou vysokých stromů, takže palác vlastně ze zahrady nevidíte a nic neruší, aby si člověk krásu této zahrady skutečně užil. Zdvihá se v pěti terasách až k vyhlídkové plošině na vrcholu. Terasy jsou pokryty voňavými růžemi, dole pak kvetou azalky a rododendrony, ale i citroníky, pomerančovníky, lekníny a další voňavé květy. Vše doplňují antické motivy, jako atrium bohyně Diany, či Herkula. To všechno ostříháno do podoby francouzské barokní zahrady čili krása sice umělá, ale přece jen krása. Člověk musí vnímat všemi smysly, a tak darmo, zda fotíte, filmujete nebo se jinak snažíte zachytit ty dojmy na věčnost – prostě je taková snaha odsouzena k neúspěchu. Nejlepší je najít si nějaký klidný kout (což může být zejména v hlavní turistické sezóně problém) a prostě si ty barvy a vůně jen užívat. (Mimochodem, když zahradu v sedmnáctém století otvírali, pěstovala se zde především zelenina pro potřeby hraběcí tabule).

               Pokud ovšem chce zažít skutečně neuvěřitelnou botanickou zahradu, musí se přepravit na ostrov Isola Madre.

I ten patří Boromejským a patří jim dokonce déle než Isola Bella. Už v roce 1502 rozhodl Lancilotto Boromeo založit zde botanickou zahradu s palácem, který měl sloužit jako jakýsi zahradní domek. Dlužno říci, že projekt se podařil, takový zahradní domek bych si klidně nechal líbit.

Je to palác o dvou poschodích, a i když se s výstavností paláce na Isola Bella dá jen těžko srovnávat, většině hraběcích evropských rodů by na reprezentaci úplně stačil. Na tom projektu se pracovalo opět několik století, v roce 1704 byl ostrov, který se jmenoval Isola Maggiore překřtěn na Isola Madre, v roce 1826 k paláci a zahradě přibyl skleník a v roce 1858 i rodinná kaple. Přiznám se, že jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že rodinná kaple rodiny, ze které vzešel svatý Karel, dnes slouží jako kavárna a obchod se suvenýry.

               Ovšem Isola Madre je úžasná. Nejrůznější orientální stromy jako eukalypty, cypřiše, palmy, tvořící pod palácem celou kolonádu, kamélie, citroníky ale i banány (očividně zde i přes blízkost Alp v zimě nemrzne, jinak by to banány nezvládly). Největší kuriozitou je celý záhon různých květin z rodu Proteí, nejslavnější z nich je nádherná Protea cynaroides, vyhlášená v roce 1967 za národní květ Jihoafrické republiky.

Kromě toho zde chovají spousty pro mě neznámých ale nesmírně barevných a tím pádem i krásných ptáků. Nejimpozantnější rostlinou je zřejmě obrovitý cypřiš z Kašmíru, kterého v roce 2006 vytrhla s i kořeny vichřice. Strom se podařilo znovu zasadit na původní místo a zachránit. Dnes tam roste dál, připoután pro jistotu ocelovými lany, ale očividně se mu nedaří špatně.

Palác opět demonstruje blízkost Boromejských k nejmocnějším rodům Evropy, jsou zde podobizny a erby rodů, s nimiž byli spřízněni sňatky a tak je zde znázorněn papež Pius IV. Medicejský (strýc svatého Karla), papež Inocenc XI. z rodu Odescalci nebo Karel II. král španělský. A samozřejmě vás zde pozdraví busta nejslavnějšího člena rodu Boromejských, svatého Karla. Aby člověk nebyl o významu rodiny na pochybách, portréty papežů, se kterými byli Boromejští spřízněni (Klemense VII, Medici, Pavla III. Farnese, Pia IV. Medici a Inocence XI. Ocescalchi najdeme ještě v konferenčním sále, nazývaném pro svou výzdobu i sál papežů. Sály a ložnice jsou vyzdobeny barokním nábytkem, benátský okrouhlý sál je už rokokový a vyzdobený mimo jiné svícnem z muránského skla. Jako kuriozita je zde sbírka panenek Roberta a Gisely Pesché, kteří tuto svou sbírku Boromejským darovali a pak hned několik loutkových divadel i se zásobními loutkami v několika dalších sálech. To loutkové divadlo se ovšem hrávalo v nádherné scenérii zahrady na Isola Madre a první představení je dokumentováno v roce 1657.

               Ovšem jestliže jste na Isolu Bellu jeli obdivovat boromejský palác, na Isola Madre se jezdí za přírodou. Gustave Flaubert ostrov označil za „nejsmyslnější místo na světě,“ a něco na tom je.

               Na ostrovy se dá jezdit z několika míst. Leží totiž ve výběžku jezera směřujícího na západ. Ze severu je to Verbania, tedy přesněji její místní část Palanza, z jihu je to buď Bevano, ale hlavně Stresa. Luxusní lázeňské středisko s obrovskými hotely s výhledem přímo na boromejské ostrovy a nádhernou promenádou okolo jezera i s plážemi – částečně soukromými, částečně veřejnými.  Tady bydleli i účastníci oné Mussoliniho konference na Isola Bella, proto se ona smlouva jmenovala „Fronta ze Stresy“.

Kdo má hodně peněz, měl by bydlet tady, my jsme bydleli na levnějším severním břehu ve Verbánii.

               Ovšem Verbánia má taky něco do sebe. Nejen, že je to s 35 000 obyvateli největší město na břehu jezera, ale na jejím okraji je další kouzelná botanická zahrada – Villa Taranto. Lodě, převážející turisty po jezeře přistávají i tam, pěšky je to od přístaviště v Palanze přes půl hodiny. Nejkrásněji je tam v dubnu, když kvetou tulipány, ale pokud nemáte botanických zahrad po návštěvě ostrovů ještě dost, rozhodně tam zajděte. Oči i nos si přijdou zase jednou na své.

               Po krátké přestávce jsem se rozhodl pokračovat v italském výletu. Tentokrát se podíváme víc na západ – do města Como.

Como vstoupilo do evropských dějin poněkud nedobrovolně a nešťastně. Na konci jedenáctého a začátku dvanáctého století v době posledních vládců sálské dynastie slábla moc římských císařů, sídlících v Německu v krajích za Alpami. Jednotlivé městské komuny se tak udělaly jaksi pro sebe a vzdáleného císaře braly sice na vědomí, ale nehodlaly se mu podřizovat. Jenže pak se začaly prát mezi sebou. A bohaté Como se stalo kořistí mocnějšího Milána. Miláňané Como v roce 1127 dobyli, zbourali mu hradby a všechny domy kromě kostelů.

               Občané Coma si to nehodlali nechat líbit a jeli si stěžovat k císaři. Měli štěstí, že císařem byl od roku 1152 Friedrich Barbarossa, ambiciózní a schopný politik. Ten rozhodl ve prospěch občanů Coma poslal do Milána poselství, které Miláňanům přikázalo nahradit Comu vzniklé škody. Jenže Milánu narostl hřebínek až příliš, císařovy posly ponížili způsobem, kdy císaři nezbylo nic jiného, než aby – chca nechca – táhl do Itálie obnovit císařskou reputaci ozbrojenou silou. To ho pak mělo zaměstnávat po zbytek jeho života až po potupnou porážku u Legnana v roce 1176. Milán ovšem tentokrát – v roce 1158 – dobyl (i s českou pomocí, čeští vojáci si prý před hradbami opékali z těsta vyrobené postavičky dětí a vysloužili si tak pověst lidojedů. Kníže Vladislav se za to stal králem, páni z Kunštátu dostali do erbu půl koně, protože ta druhá půlka údajně zůstala ve městě odřezaná městskou mříží.) Císař zboural hradby pro změnu Milánu a Como si ty své mohlo zase postavit. A od té doby si na ně nedá sáhnout. I dnes se zachovaly skoro v celém rozsahu a proplétají se městskou zástavbou, občas vás překvapí jejich věž na místě, kde byste to nečekali třeba u městského nádraží.  

               Como leží na západním ze dvou jižních cípů Comského jezera. Mimochodem je to jezero, kde má svůj domicil i George Cloony, ovšem poněkud na sever od města na západním pobřeží ve vesnici Laglio. Protože má jezero odtok jen jeden, a to ve východním cípu ve městě Lecce, bylo Como často sužováno jarními záplavami. Dnes jsou zde vybudovány odtokové kanály, které přebytečnou vodu odvádějí. Důležité bylo už v římské době a je na to patřičně hrdé. Na pomníku na stěně jednoho z domů najdete výtažky z textu spisovatele Strabona, který město ve svém díle „Geografia“ popsal, na průčelí dómu jsou pak až dvě znázornění Plinia Caecilia Secunda. Tento známý římský senátor se v „Novum Comum“, jak se tehdy Como jmenovalo, v roce 61 našeho letopočtu narodil. Proslavil se popisem zničujícího výbuchu Vesuvu v roce 79, který zničil Pompeie a Herculaneum a který mladý Plinius osobně zažil – a přežil.

               Como se stalo slavným hlavně výrobou hedvábí. Zdejší morušovníky sice vyhynuly na počátku dvacátého století vinou choroby i průmyslové revoluce, hedvábí se tady zpracovává ale stále a dá se tu stále výhodně koupit.

               Nejdůležitější a turisty nejvíc navštěvovanou částí města je samozřejmě nábřeží jezera. Zde stojí i luxusní hotely Metropole Suisse a Barchetta Excelsior. Je zde krásný velký park věnovaný Mafaldě Savojské.

Tato savojská princezna, sestra italského krále Viktora Emmanuela III. se narodila v roce 1902. Krásu zdědila po mamince, kterou byla jedna z mnoha dcer černohorského krále Nikoly I. Elena. (O Nikolovi jako tchánovi Evropy jsem psal v mém článku o Černé Hoře). Provdala se v roce 1925 za hessenského prince Filipa, s nímž měla čtyři děti. Princ Filip byl zprostředkovatel mezi Mussolinim a Hitlerem. Po Mussoliniho pádu v roce 1943, kdy Itálie přešla na stranu spojenců a vyhlásila Německu válku, poslal Hitler do Itálie osm divizí. Král Viktor Emanuel III. s rodinou se zachránili útěkem do exilu. Hitler se ale chtěl pomstít. Filipa Hessenského podezříval, že se podílel na Mussoliniho pádu. Nechal tedy jeho manželku, která se právě nacházela u své sestry Zarizi Johanny v bulharské Sofii, protože jí právě zemřel manžel, bulharský car Boris III., vylákat na německé velvyslanectví. Tam byla zatčena a převezena do Mnichova a poté do koncentračního tábora v Buchenwaldu. 24. srpna 1944 podnikli spojenci nálet na koncentrační tábor, při kterém byla Mafalda zasypána a utrpěla těžké popáleniny.  Trvalo tři dny, dny, než mohla být operována, přičemž jí amputovali paži, ale ještě téhož dne na následky zranění zemřela. V smyslu jejího odkazu je v parku velký pomník protifašistického odporu s texty a jmény významných umělců a spisovatelů, kteří padli příšernému fašistickému režimu za oběť – jsou zde i výtažky z deníku Anny Frankové. Kousek od pomníku je kámen připomínající Giovanniho Palatucciho. Ten měl z pozice regenta republiky Fiume zachránit na pět tisíc Židů, pročež byl v roce 1990 v Izraeli přijat mezi „Spravedlivé mezi národy“. V roce 1944 byl německou okupační správou zatčen podobně jako mnoho jiných italských úředníků z Rijeky a Terstu pro velezradu a odsouzen k smrti. Zemřel při epidemii skvrnitého tyfu v Dachau 10.února 1945. Od roku 2000, kdy byl Palatucci vyhlášen Janem Pavlem II za „mučedníka dvacátého století“ běží proces jeho svatořečení.

               V kontrastu k Mafaldině parku s moderními památníky protifašistického odporu stojí na břehu jezera dvě dominantní budovy, které pocházejí z doby Mussoliniho fašistické diktatury. První z nich Tempio Voltiano dal Mussolini postavit v letech 1927–1928 na počest nejslavnějšího comského rodáka Alessandra Volty, vynálezce elektrického článku, který se v Comu narodil v roce 1745 a v roce 1827 zde i zemřel

. V roce 1810 byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu a stal se dokonce hrabětem. V památníku tvaru chrámu je výstava o jeho životě. Volta je ostatně v Comu i pochován, jeho hrob je ovšem jinde a sice v malém mauzoleu na historickém hřbitově Cimitero Monumentale

               Pokud se člověk s Tempiem ještě dokáže vnitřně vyrovnat, mnohem víc ho překvapí monumentální památník padlým v první světové válce.

Tento monument spáchali architekti Giuseppe a Attilio Terragnilové v letech 1930–1933. Mussolini měl očividně na Como slabost. Strávil tu totiž velkou část svého dětství, protože jeho otec zde byl učitelem a malý Benito tu navštěvoval základní školu. Později jako „Duce“ měl v blízkosti jezera vilu, kde rád trávil léto. I po svém politickém pádu v roce 1943, kdy působil jako loutkový předseda vlády „Republiky ze Saló“, zde přijímal politiky a předstíral politická jednání, i když za něj už dávno rozhodovala německá okupační správa. Paradoxně byl právě v Comu držen po svém zajetí partyzány v dubnu 1945, než byl popraven. Jeho mrtvolu ovšem nevystavili na náměstí v Comu, ale v mnohem významnějším Miláně. Kruh dějin se uzavřel. Protože Mussolini Como tak miloval, nechal ho obohatit výplody fašistické architektury hodně podobné výplodům socialistického realismu. Pokud chápete, proč tam stojí, vyděsí vás o něco méně.

               Zřejmě jako kompenzaci k těmto fašistickým stavbám nechalo město Como postavit Alessandrovi Voltovi ještě jeden pomník a zadalo ho polskému umělci židovského původu Danielu Liebeskindovi. Ten pomník „The Life electric“ z oceli je vysoký 13,75 metru, váží 29 tun, stojí uprostřed jezera před comským nábřežím a jde se k němu po dlouhém mostě, který nese jméno fyzika Piera Cardiroly. Svůj k svému, Volta i Cardiola pracovali ve stejném oboru. Ten Liebeskindův pomník byl odhalen v roce 2015.

               Nejen tento pomník, ale i celý onen park na nábřeží a pomník evropského odporu proti fašismu má zřejmě demonstrovat, že se město Como distancuje od svého neslavně známého rodáka Benita.

               Na hlavním náměstí „Piazza del Duomo“ se nachází jak radnice, kterou v roce 1435 poněkud přizpůsobili, aby měla víc místa budova nejkrásnější – Comský dóm Santa Maria Maggiore. Už zvenku je to ohromující budova, zejména neskutečně vysoké průčelí z mramoru s početnými sochami od různých autorů, ty hlavní ale od Tomassa Rodariho, jakož i vysoká osmihranná zelená kopule.

Ale vnitřek chrámu vám prostě vyrazí dech. Je to přímo gigantománie, jedná se o obrovský třílodní chrám, který by byl výstavní i bez gobelínů zavěšených mezi loděmi. Ale ony tam visí a dodávají chrámu ještě víc vznešenosti a krásy. Dům začali stavět v roce 1395, kdy dal biskup Luchino da Brossano architektovi Lorenzovi Degli Spazzi zakázku na začátek stavby. Boční lodě jsou proto ještě v pozdně gotickém stylu. Jenže hlavní loď je už oslava vrcholné renesance. Na stěně levé boční lodi je busta dalšího slavného comského rodáka Benedetta Obescalchiho, který se v Comu narodil v roce 1611 a dotáhl to v roce 1676 až na papeže Inocence XI. Kupole, která dosahuje výšky 75 metrů, je podstatně mladší a byla postavena v třicátých letech osmnáctého století v barokním stylu. Chrám byl dokončen v roce 1774, jeho stavba teda zabrala bezmála čtyři sta let. Ale výsledek stojí zato.

               Z comského dómu se člověku ani nechce odejít a vlastně ani z Coma. Turistů je zde spousta, na lodě na projížďku po jezeře se stojí fronty.  Možná se všichni chtějí podívat, kde bydlí slavný Nespresso – George. Až pojedete okolo, určitě se v Comu zastavte. Jako my.

               Může přinést tak zvrácená ideologie jako je fašismus i něco pozitivního? Bozen je důkazem, že i z činů vedených jednoznačně zlým úmyslem, může vzniknout něco pozitivního.

               V roce 1919 bylo smlouvou ze Saint Germain jižní Tyrolsko přiřčeno Itálii a odtrženo od zbytku země. S hranicí v Brennerském průsmyku se ostatně Rakušané nesmířili dodnes. V té době žilo v provincii Bozen 7000 Italů, zbytek obyvatelstva mluvil německy. Mussolini se rozhodl tuto zemi romanizovat. Nejen, že v Bozenu dostávali místa úředníků a policistů výhradně Italové (hlavně z chudého jihu, kde nebyly pracovní příležitosti), ale tekly sem i státní investice při budování průmyslu, který měl přivábit italské dělníky. A protože se tyto investice na rozdíl od Kalábrie nerozkradly, město z nich profituje dodnes. Všechna předměstí Bozenu jsou průmyslové konglomerace (i když tradiční tyrolské ovocné sady a vinice sahají až k prvním bytovkám) a město narostlo na 100 000 obyvatel. V roce 1939 pak udělal Mussolini deal s Hitlerem. Jižní Tyroláci dostali možnost vystěhovat se do Říše, 75 procent z nich se rozhodlo to udělat. Hitler potřeboval vojáky do armády i osadníky v nově dobytých územích. Mnoho mladých mužů padlo ve válce, která se jich vlastně netýkala, hodně z nich se po válce vrátilo zpět. Boj o sebeurčení německy hovořícího obyvatelstva dostal nový podnět při setkání více než třiceti tisíc Tyroláků na hradě Sigmundskron na předměstí Bozenu v roce 1957 výkřikem „Pryč od Tridentu“ aktivisty Silvia Magnaga (Jižní část Jižního Tyrolska okolo města Tridentu byla a je totiž na rozdíl od bozenské provincie většinově italská.) Zápas o autonomii trval dlouho, vyžádal si i mrtvé a dlouholetá vězení „teroristů“. Nakonec ale provincie dostala v roce 1992 autonomii, žije tedy za své a žije si velmi dobře.  K posledním šarvátkám mezi italsky a německy hovořícími občany došlo v roce 2002, když se městská rada Bozenu rozhodla přejmenovat náměstí před Mussoliniho triumfálním monumentem z náměstí vítězství na náměstí svobody, což ovšem následně dnes už většinově italsky hovořící obyvatelstvo Bozenu odmítlo.

té doby je klid. Společná proklamace Itálie a Rakouska o tom, že nemají sporných otázek, byla ostatně podmínkou přistoupení Rakouska k EU v roce 1995. I tyrolští Němci si zvykli na to, že se na ulicích města hovoří převážně italsky, i když se ulice jmenují po tyrolských osobnostech s převážně německými jmény. U městské katedrály je památník na tyrolského národního hrdinu Petra Mayra, popraveného 19.února 1810. Byl to jeden z nejbližších spolubojovník Andrease Hofera, který dostal díky prosbám své manželky, se kterou měl pět dětí možnost si zachránit život lží. Odmítl ale lhát, že o dekretu o zákazu nošení zbraní nikdy neslyšel, a proto Francouzům nezbylo nic jiného než ho popravit. Prostě pravý hrdý Tyrolák. Dnes ovšem skoro všichni obyvatelé města hovoří oběma jazyky a nažívají v míru, Dokážou ocenit, že Jižní Tyrolsko je jednou z nejbohatších provincií Itálie, hned po Piemontu a před Lombardií nebo Římem.

               Městský progres poznáte sami. Budování města ještě neskončilo, do centra se probíjíte staveništi a průmyslovými komplexy a udělat fotku nějaké památky, abyste na ni neměli stavební jeřáb, je skutečná výzva. Ovšem centrum města je klidné, malebné a parkování v podzemním parkovišti pod Walterplatzem není sice právě levné, ale pohodlné a příjezd bezproblémový.

               Je zajímavé že Bozen neleží na řece Adiži, tedy německy Etsch, která je osou údolí od Brenerského průsmyku až k Veroně, po které se museli po celá staletí vydávat němečtí císaři na svá italská tažení. Strategickou úlohu při těchto cestách hráli místní církevní vládci, biskupové v Brixenu a Tridentu, se kterými musel být císař zadobře, aby se do Itálie podíval (a stejně tak i s městskou radou města Verony). Bozen hrál v té době podružnou úlohu, tomu odpovídá i jeho poloha na soutoku řeky Talfer (italsky Talvaro) a Eisack (Isarco), které se do Adige vlévají až po několika kilometrech vzdálenosti od města.

               Ten Waltherplatz se jmenuje po Waltherovi von Vogelweide, dvornímu básníkovi císaře Friedricha II., který se prý v blízkosti Bozenu narodil.

Tento první a zřejmě nejslavnější minesänger středověku tvořil své verše v němčině – tedy v jihotyrolském dialektu, který se němčině vzdáleně podobá, což bylo na začátku třináctého století něco nevídaného. Ovšem císař, který už tehdy vyhlásil válku svaté církvi a tím i jí kontrolované latinské poezii, Walthera podporoval a pomohl mu k dnešní slávě. Jeho velká socha stojí uprostřed náměstí, které nese jeho jméno.

               Na kraji náměstí stojí městský dóm.

Je impozantní, stojí zato ho navštívit. Je zde pochován rakouský arcivévoda Rainer, jeden z mnoha synů císaře Leopolda II., bratr arcivévody Johanna a císaře Františka. Rainer byl v letech 1818–1848 vícekrálem království Lombardsko-benátského, vytvořeného na Vídeňském kongresu. Poté co v revolučním roce 1848 na svou funkci rezignoval, koupil „Palazzo Capofranco“, na Walterově náměstí. Rainerova syna Heinricha zde v roce 1889 navštívila císařovna Sissi a zasadila na dvoře strom ginkgo biloba.

Dnes je z něho obrovský strom a samozřejmě kult – vše co souvisí s habsburskou, a tedy rakouskou historií města, má obrovský potenciál stát se kultem – a na Sissi, jak už jsem vzpomenul v mém článku o Meránu, budete v Jižním Tyrolsku narážet všude.

               V katedrále je hned několik blahoslavených (žádný svatý) jako Heinrich z Bolzána, který žil na začátku čtrnáctého století, Johann Nepomuk von Tschiderer (narozený v onom paláci Capofranco, ovšem už v roce 1777), blahořečený Janem Pavlem II. v roce 1995 a Josef Mayr Nusser, civilní pracovník bozenského děkanátu, který se stal obětí nacistické ideologie. Poté, co se Itálie přidala na stranu spojenců a vyhlásila Německu válku, obsadilo Německo severní Itálii. Etničtí Němci v Jižním Tyrolsku byli povinni narukovat do německé armády. Nusser byl povolán ke zbraním SS, odmítl ale přísahat věrnost vůdci. Za to byl trest smrti. Po cestě do koncentračního tábora v Buchenwaldu zůstal stát vlak několik dní na nádraží v Erlangenu a vězni umřeli v přeplněných dobytčích vagónech hladem a žízní. Tak i Josef Mayr Nussser. Byl blahořečen papežem Františkem v roce 2017.

               Kousek od katedrály je kostel Dominikánů. Pro řadu kostelů v Bozenu přišel osudový den 29. března roku 1944. Tehdy podnikli spojenci na město masívní nálet, protože Bozen byl logicky důležitým uzlem v zásobování německých jednotek na italské frontě. Místo nádraží ovšem bomby trefily jak kostel Dominikánů, tak i Františkánů. Kostel svatého Mikuláše vedle dómu pak zmizel úplně. Jizvy v stavbách bozenských kostelů jsou nepřehlédnutelné. Ale jako zázrakem zůstala zachována kaple svatého Jana Křtitele, to nejcennější nejen v kostele Dominikánů, ale zřejmě i v celém Bozenu. Tuto kapli si nechal jako pohřebiště své rodiny postavit někdy okolo roku 1330 florentský bankéř Giovanni de Bartolomeo di Rossi. A nechal ji vyzdobit krásnými freskami, které zhotovili umělci Giottovy školy. Bozenské fresky se tedy podobají těm Giottovým v Padově jako vejce vejci a sám bankéř je zobrazen i se svou manželkou klečící pod křížem s Ježíšem Kristem. Nejcennější freskou je ale „Triumf smrti“ jako obraz posledního soudu – to zobrazení smrti opravdu nahání strach.

               Když projdete úžasným zeleninovým trhem, který se v Bozenu pořádá každý den, dojdete k Františkánům. Z původního kostela toho zbylo málo, na zachované stěně jsou fresky bratrů, kteří to někam dotáhli, papežů, kardinálů, biskupů, a hlavně doktorů teologie. Františkáni na vzdělání vždy dbali.

               Zajímavých kostelů je v Bozenu ještě několik, nejstarší vůbec je románský kostelík „Svatý Jan na vsi“. Pak je zde kostel Řádu německých rytířů s erby a vlajkami významných členů řádu. I jeho věž padla za oběť bombardování v roce 1944. A pak je tu neorománský kostel „Svatého srdce Ježíšova“, postavený v roce 1909 k stoletému výročí tyrolského povstání proti Francouzům nebo nenápadný kostel Kapucínů s velkou klášterní zahradou přímo v centru města.

               Ještě víc než kostelů, je v Bozenu a jeho okolí hradů. Jeden z nich, Maretsch, je přímo ve městě a je ho možné navštívit. Jsou v něm renesanční fresky. Nádvoří vypadá, jako by ho odlili z betonu po úspěšném zásahu spojenecké bomby, ale kastelánka mě ujistila, že ten vzhled nemá s druhou světovou válkou nic společného. Na samém severním okraji města je hrad Firmian. Někdejší hrad Sigmundskron, kde začal v roce 1957 boj za tyrolskou autonomii. Dostal své jméno po tyrolském vládci nazývaném v originále „Sigmund der Münzreiche“, čili česky „Zikmund bohatý na mince“. Ovšem Zikmund dokázal bohatství země, těžící velká množství stříbra, rozfofrovat i mnohem nesmyslnějšími akcemi jako byla koupě tohoto hradu. I množství nemanželských dětí šlo do peněz. Nakonec ho zbavili vlády a poslali do předčasného důchodu – na tehdejší dobu to byl hodně humánní způsob odstavení vládce od moci. Dnes je v této zřícenině hlavní z pěti muzeí Reinholda Messnera, v dnešní době zřejmě nejslavnějšího Tyroláka, pokořitele Mount Everestu bez kyslíku, který jako první dokázal vylézt na všech čtrnáct osmitisícovek – na některé dokonce i několikrát.

To muzeum je věnované logicky horám, horolezectví a kultuře Tibetu a stojí za to si tam zajet. Dalšími hrady u Bozenu jsou Runkelstein odkud jede lanovka na San Genesio, hrad Flavon Haselburg jižně od města, či hrad Gries na pravém břehu Talferu. Když už jsme u těch lanovek, další „Funikulare“ tedy lanovka Funivia de Renon, vyjíždí v severním cípu starého města u kostela Sankt Magdalena a míří nad město do Oberbozenu, odkud je na město z výšky 1221 metrů nad mořem nejkrásnější výhled. A ještě jedna lanovka, tentokrát na levém břehu Eisacku směřuje do výšky 1134 metrů ke kostelu v Colle-Kohlern. Takže pokud máte dost času, můžete si město prohlédnout shora až ze tří různých úhlů.

               Ale Bozen nejsou zdaleka jen kostely a hrady. Nákupní ulice se soustřeďují v Laubengasse a v Josef Steinert Strasse, které jsou mezi sebou propojeny několika pasážemi – od úplně úzké, kde projde jen jeden člověk až po krásné nákupní. Vzhledem na horské ale v letních měsících i horké klima města jsou obchody v podloubích nebo v pasážích, jedna z nich – Galeria Greif -je přímo na Walterplatzu. Pro shopping je tedy Bozen víc než způsobilý.

               Zajímavé je provázání historické a moderní architektury. Někdy to až vyráží dech, jako například obrovská budova městského divadla, díla architekta Marca Zanusa (staré divadlo bylo zničeno při spojeneckém bombardování v roce 1943).

To nové divadlo z obrovských mramorových kvádrů je skutečně dechberoucí, naštěstí je hned v blízkosti romantická zahrada kláštera kapucínů.

               Mussoliniho vítězný monument je na druhém břehu řeky Talvera, takže vzhled města nekazí. Přírodovědecké muzeum se nachází v blízkosti kostela Řádu německých rytířů a je v renezanční budově, kterou nechal v letech 1500–1512 postavit císař Maximilián – tehdy patřil Bozen k habsburskému impériu.

Ovšem Bozen by nebyl Bozen bez svého archeologického muzea a v něm uchovávané nejslavnější evropské mumie – ledovcového muže Ötziho.V roce 1992 ho našli turisté v průsmyku Ötztalských Alp. Přivolán byl Reinhold Messner a ten posoudil, že se Ötzi nachází na italské straně průsmyku – prý to bylo dobrých sto metrů za státní hranicí. Rakušáci mu to nikdy neodpustili a dělají si na slavnou mumii stále nároky – ostatně své jméno dostal po Ötztalu a to je jednoznačně rakouské údolí. Rakušáci mu tedy zřídili truc muzeum v Ötztalu a když už nemají originální mumii, vystavují tam její kopii. V Bozenu je originál v archeologickém muzeu, protože se ale na prohlídku vpouštějí jen malé skupiny turistů, je potřebné si prohlídku zarezervovat.  

               Než na vás dojde, můžete se toulat po bozenských uličkách, obdivovat krásu zeleninového trhu či bloumat po nesčetných obchodech v podloubích a pasážích města. Dát si sklenku skvělého jihotyrolského vína či aperolspritz v nesčetných barech nebo tyrolské speciality v mnoha hospodách. Nebo ochutnat tyrolskou specialitu prvního řádu a to je „speck“, čili tyrolská slanina. A pozor! Nezapomenout na už v Meránu vzpomenutý jablkový štrúdl. Vzhledem na onu už zmíněnou produkci milionu tun jablek ročně (ale jen tisíce tun hrušek) se musí ta jablka nějak spotřebovat (i když většina se samozřejmě vyváží). Logicky tedy nabízí jablkovou šťávu a jablkový štrúdl každý bar a každá restaurace.

               Dokud jste tedy jablkový štrúdl neochutnali, neopouštějte Tyrolsko. Byla by to ignorace místní kultury. A Tyroláci jsou hrdý a na své tradice citlivý národ.

Merano – Meran

Moje žena má poměrně velké nároky. Procestovala se mnou celou Itálii a vždy našla nějaké mouchy. Pokud tedy prohlásí, že se do určitého města zamilovala a že se tam chce vrátit, je to třeba brát vážně. A to se právě stalo v Meráně.

Musel jsem jí dát zapravdu. Merán (italsky Merano, protože si Ital nedovede představit, že by slovo ukončil souhláskou) má opravdu obrovský potenciál, aby se do něho člověk zamiloval.

Založila ho tyrolská hrabata, sídlící na blízkém kopci na hradě Tirol jako obchodní město a akceptovala i to, že toto nové město bylo pravidelně každé jaro zaplavováno vodou řeky Passer, přítoku řeky Adige, tedy německy Etsch – to když začalo na horách tání sněhu.

Jenže zlatá doba města začala až o hodně později, když byly objeveny horké prameny, kterým byl přiřčen díky vysokému obsahu radonu léčivý účinek. A když se ve městě objevila v roce 1870 císařovna Elisabeth – Sissi se svou chorlavou dcerou Marií Valérií a když se tam dokonce v roce 1889 ještě jednou vrátila, bylo definitivně vymalováno.

Křivka slávy města šla od této chvíle strmě nahoru. A s ní i počty návštěvníků. Merán tedy nepotřeboval ke své prosperitě průmysl, vystačil si zcela s turistickým ruchem. A tak je tomu i dnes. Okolo města jsou ovšem nekonečné ovocné plantáže a vinice, které jsou vysazeny dokonce i na tak strmých terasách, že to vyráží dech. Těch milion tun jablek, které Jižní Tyrolsko ročně vyprodukuje (a 600 000 kilo medu, protože bez včel by to nešlo) se někde vypěstovat musí. A jihotyrolská vína jsou velmi dobrá, ať už červený Lagrein nebo bílý Tramín, ale i jiné druhy, rostoucí na horských svazích v příjemném středomořském klimatu. Teplý vzduch z jihu totiž dorazí až sem, přes hory na sever to už ale nedá a zůstane zde v údolí viset. Stejně jako dešťové srážky. Čili v Jižním Tyrolsku se urodí úplně všechno. Včetně palem, které lemují i promenádu v Meránu a doplňují tak – pro Středoevropana trochu nečekaně – panoráma zasněžených třítisícovek.

Ty léčivé prameny vyvěrají na levém břehu řeky a jsou zde dnes Terme s mnoha bazény s teplou vodou, ideální pro návštěvu především po namáhavém dni v horách.

Dnes je to moderní budova připomínající velkou kostku, ovšem všude je vidět, že Merán rostl jako lázeňské město. Jak obrovský Kurhaus (Lázeňský dům), tak krytá promenáda – Wandelhalle jsou postaveny ve stylu Secese, tedy stylu, který koncem devatenáctého století vládl rakouské (a nejen rakouské) architektuře. Ve Wandelhalle se setkávali lázeňští hosté od března, či dubna, jak to dovolilo počasí, ke koncertům či jen k debatám u kávy. Původně zde stála takzvaná Wandelbahn ze dřeva v letech 1890–1891 pak byla tato nahrazena železnou konstrukcí firmy Gridl (která postavila například i Palmenhaus ve vídeňském Schönbrunnu). A ta zde stojí dodnes. U řeky pak zve k procházkám široké a krásně vybudované nábřeží se spoustou květin.

Tady se procházel i Franz Kafka, který byl v Meránu v roce 1920 na tříměsíčním léčebném pobytu. Radonová voda jeho tuberkulóze sice příliš nepomohla, na jeho pobyt ale upomíná vyšší hospodářská škola, která nese jeho jméno.

Dominantou města je ovšem velká budova divadla, postavená v roce 1900 architektem Martinem Düflerem.

Německy hovořící obyvatelstvo ho nazývá jednoduše „Stadttheater“, Italové mu říkají „Teatro Puccini“. Kultovní operní autor Giacommo Puccini zde byl v roce 1928, jako vzpomínku na tuto jeho návštěvu bylo divadlo v roce 1937 v době fašistické diktatury pojmenováno „Pucciniho divadlo“ – německé obyvatelstvo města toto jméno nikdy tak úplně neakceptovalo. Budova je z venku klasicistická s jen diskrétními secesními prvky, vevnitř je to ovšem čistá secese, jak se na tuto dobu patřilo.

Meran je natlačen mezi řeku Passer a hory. Je to tedy dlouhé a úzké město, z někdejšího opevnění se zachovaly dvě městské brány, jedna „Bozentor“, čili Bozenská brána je obrácena ve směru k řece, odkud přicházely pravidelné záplavy, v hospůdce nad ní prý rád sedával meránský kat. Druhá zachovalá brána „Paseirertor“ uzavírala město ve směru do údolí řeky Passer, tudy vedla cesta přes průsmyky Jaufer a Brenner do Innsbrucku a do Německa. Touto branou vstupovala do města tyrolská hrabata, když sem sestoupila ze svého hradu Tyrol.

Osou města je Laubengasse.

Je to dlouhá nákupní ulice se spoustou obchůdků, butiků a restaurací, s podloubím na obou stranách, na ní stojí i – poněkud nudná – městská radnice a tato cesta vás zavede k hlavnímu kostelu v Meránu, ke kostelu svatého Mikuláše. Na stěně kostela vás pozdraví freska se svatým Kryštofem. Ten měl přinášet ve středověku štěstí. Kdo se na něj podíval, v ten den nemohl zemřít. Trojlodní chrám je gotický s moderními skleněnými vitrážemi v oknech a s gotickým vyřezávaným oltářem. Hned vedle je kaple svaté Barbary, která velmi připomíná klasické italské křtitelnice a nemůžu se ubránit podezření, že k tomuto účelu i sloužila. Oficiálně kaple sloužila jako kostnice, v kryptě pod ní byly ukládány kosti nebožtíků, pro něž už nezbylo místo na místním hřbitově. Tomu odpovídá i poněkud morbidní výzdoba kaple. Jsou zde dvě schránky s kostrami dvou svatých mučedníků Paulana a Telia. Při nejlepší vůli jsem o nich nic nezjistil, ani na internetu, ani v Oxfordském lexikonu svatých, a dokonce ani v knize Schaubera a Schindlera o svatých v průběhu celého roku, kde jsou uvedeni skutečně prakticky všichni, kteří svatořečení dosáhli. Jediné, co jsem zjistil, že sem byli dodáni v roce 1730 z římských katakomb. U vchodu na stěně je taky freska se svatým Kryštofem (zřejmě aby lidi nemuseli jít za roh podívat se na toho většího na stěně kostela.

Zhruba uprostřed Laubengasse je odbočka doleva k sedačkové lanovce. Jezdí se na ní po jednom a prospekt slibuje, že vás zaveze k Hradu Tirol, tedy k sídlu někdejších tyrolských hrabat. Není to tak úplně pravda. Od horní stanice lanovky máte sice úžasný výhled na město Merán shora, ale k hradu je to ještě skoro hodinu poměrně rychlé chůze. Přičemž směrovky slibují v pravidelných dvacetiminutových odstupech, že je to k hradu právě těch dvacet minut. Zřejmě byla stejná směrovka vyrobena víckrát a pak byla umístěna v pravidelných rozestupech na cestě k hradu. Zejména poslední úsek vedoucí mezi kvetoucími stromy pod vesnicí Dorf Tirol stojí ale za procházku už sám o sobě.

Hrad za návštěvu stojí. Začali ho budovat někdy okolo roku 1120, poslední rozšíření provedla hraběnka Markéta Maltausch, Hrad ztratil na významu až když noví zemští vládci, Habsburkové, přenesli hlavní sídlo do pro ně výhodněji položeného Innsbrucku. Na hradě je výstava k dějinám Tyrolska s obrazy tyrolských hrabat. Najdeme zde i portrét nešťastného bratra Karla IV. Jana Jindřicha, který se marně snažil zbavit panenství Markétu Maltausch, než bylo jeho manželství s ní rozvedeno pro manželovu impotenci. Je zde krásná dvouposchoďová kaple a ve věži výstava k boji Tyrolska za autonomii poté, co bylo jižní Tyrolsko po první světové válce připojeno k Itálii. Tento boj, který kulminoval po druhé větové válce, skončil až v roce 1992, ještě v osmdesátých letech Tyroláci zapalovali auta italských dovolenkářů. Hrad Tirol, odkud tyrolská hrabata vládla, dostal zejména v devatenáctém století postavení národní svatyně – odtud vyhlásil národní hrdina Andreas Hofer v roce 1809 obnovení staré zemské ústavy, kterou zrušil Napoleon, když daroval Tyrolsko svému vazalovi Bavorsku. Sem přijížděli tyrolští básníci, aby zde tvořili verše a malíři, aby malovali. Město Merán darovalo hrad v roce 1816 císaři Františkovi I. Ovšem až v letech 1878 až 1914 proběhly restaurační práce, které hrad zachránily před rozpadem v roce 1940 pak byly určité části novostaveb, které narušovaly gotický dojem, z hradu zase odstraněny.

Okolo Merána jsou i další lanovky, nejznámější je zřejmě M 2000, který vás zaveze skutečně do výšky 2000 metrů nad mořem, odkud je možno vyrážet na horské túry.

V městském parku před kostelem Svatého Ducha je socha císařovny Sissi. A hned vedle kavárna nesoucí její jméno, tedy Elisabeth. Okolo řeky Passer je pak promenáda, která dostala její jméno, protože císařovna, jak známo, pokud nemohla jezdit na koni, chodila na dlouhé a hodně rychlé procházky, aby se udržela v kondici a nepokazila se jí postava, na kterou byla tak hrdá (trošku anorexie u toho bylo taky). Okolo řeky vede takzvaná Winterpromenade až k mostu Steinerner Steg. Byl to dlouho jediný most, který dokázal přečkat každoroční povodně – solidní práce z kamene, řeku na něm překračovala i rakouská císařovna.

Jenže to nejkrásnější v Meránu je na jeho okraji a je to zahrada zámku Trautmansdorff.

Ne nadarmo byla vyhlášena v roce 2005 nejhezčí italskou zahradou (a že je tu tuhá konkurence) a v roce 2013 dokonce mezinárodní zahradou roku. Podle mého soudu právem. Chvilku jsem měl pocit, že jsem zřejmě už umřel a nacházím se v ráji. Samozřejmě zaslouženě, vždyť jsem si to svým příkladným životem zasloužil. Spousty růží, palem, azalek, rododendronů, citroníků, na své si přijdou nejen oči, ale i nos, všude to krásně a opojně voní – jen škoda, že tulipány už v květnu odkvétaly, jinak by to bylo ještě úžasnější. Uprostřed nesmí samozřejmě chybět jezero s kavárnou a na svazích kopce, na který zahrada naléhá – samozřejmě stezka Sissi. Při své druhé návštěvě v roce 1889 sídlila císařovna právě v zámku Trautmansdorff a aby jí vyhověli, vybudovali narychlo štěrkem vysypané cestičky ve svahu kopce – opět pro její kondiční procházky. Ty cestičky sice časem zarostly, ale současní Meráňané objevili kouzlo a komerční potenciál této historický sporné postavy s neodolatelným šarmem a cestičky znovu našli, vyčistili, posypali novým štěrkem, takže není problém celou dopolední procházku císařovny absolvovat – tedy pokud máte chuť a kondici. Samozřejmě zde Sissi upomíná její busta. Cestička vás zavede až k vyhlídkové terase Trautmansdorff, visící vysoko nad zahradou, není to nic pro lidi se závratí, ale pohled odtud je úžasný.

A pak se dá jít ještě výš až k „Zahradě lásky“. Je tam krásně, jenže je to hodně vysoko a moje drahá žena mínila, že láska neláska, ona tak vysoko nepoleze. A tak jsem tam dorazil sám, ale stálo to i tak zato.

U zámku je velká restaurace a na terase před zámkem na lavičce s knihou v ruce – hádejte jednou kdo – samozřejmě Sissi.

To už jsme neodolali a nechali se s ní vyfotografovat náhodnými kolemjdoucími turisty – výběr jsme měli velký. V restauraci jsme si dali tyrolské národní jídlo –jablkový štrúdl – pokud jste si ho nedali, nesmíte Jižní Tyrolsko opustit. Dokud byly ještě v Evropě hranice, určitě se to na nich kontrolovalo. Mimochodem není to chybná investice, štrúdl byl skvělý, těch jablek je v Tyrolsku opravdu víc než dost.

Na samý konec tohoto příspěvku ale musím oslovit mé nové krajany ze Štýrska. Merán má totiž velmi blízký vztah k jejich zemi. Samozřejmě to souvisí se „štýrským princem“ Johannem. Pro těch několik málo mých čtenářů, kteří o něm ještě neslyšeli: Johann se narodil v Toskánsku jako osmý syn budoucího císaře Leopolda II. Když se tatínek stal císařem, přesídlil do Vídně a poté, co se negativně zapsal do dějin ve válce proti Napoleonovi v roce 1809, kdy měl lví podíl na porážce u Wagramu, se stáhl z veřejného života. Koupil si ve Štýrsku v blízkosti Mariazellu statek Brandhof a dal se do reformování Štýrska. Nebyly to jen experimenty s pěstováním plodin v podhorských podmínkách a osvětové přednášky. Založil obilní burzu, která sedlákům garantovala pevné ceny při výkupu obilí, pojišťovnu Grazer Wechselseitige, u níž se mohli pojistit proti neúrodě nebo banku Sparkasse, dávající malé úvěry. Štýrské peníze tak neputovaly do Vídně, ale zůstávaly ve Štýrsku, což byl základ místního blahobytu. Kromě toho založil po vzoru své babičky Marie Terezie báňskou vysokou školu, kde Carl Friedrich Christian Mohs vymyslel škálu tvrdosti nerostů – pamatujeme si ji aspoň částečně, všichni jsme se to museli ve škole učit – nejtvrdší je samozřejmě diamant.

Jenže za životní partnerku si milý Johann vybral dceru poštmistra z Bad Aussee Annu Plochl, což byl na tu dobu nesmírný skandál. Deset let trvalo, než si na bratru – císaři Františkovi – vymohl povolení k sňatku. A aby ten skandál nebyl tak velký, povýšil císař milou Annu na hraběnku z Merána. Johann nato koupil u Merána ve vesnici Schenna zámek. Jeho syn Franz pak přesídlil do Jižního Tyrolska natrvalo a když pak Johann v roce 1859 zemřel (až do smrti vykonával funkci starosty v městečku Stainz ve Štýrsku), pověřil jeho syn architekta Morize Wapplera vybudováním mauzolea v novogotickém stylu, které mělo sloužit jako rodinná hrobka.

Hotová byla v roce 1869 a v tom roce sem přenesli i ostatky arcivévody Johanna. Poté sem byla pochována v roce 1885 i jeho manželka Anna a později i syn Franz s manželkou. Ta hrobka uprostřed tyrolských hor je krásná. Blízký zámek je už poněkud přejetý časem a dá se navštívit ve fixní návštěvní časy – když jsme tam byli, byl právě zavřený. Samozřejmě je v Schenně hotel „Erzherzog Johann“ a městečko má družbu s – jednou můžete hádat – samozřejmě se štýrským Stainzem.

Schenna je od Merána vzdálena asi deset kilometrů do kopce údolím řeky Passer, a i odtud jezdí lanovky do hor. Městečko je hezké, má dva kostely, zajímavě zabudované jeden do druhého (a samozřejmě s freskou svatého Kryštofa na venkovní zdi), pěkné centrum s radnicí a restaurací Schlosswirt, s terasou a výhledem na mauzoleum. A samozřejmě si tam můžete dát jablečný štrúdl, ale nejen ten. K tyrolským specialitám patří knedlíky s nejrůznější náplní od mletého masa, sýrů, přes různé druhy zeleniny až po červenou řepu a Tyroler Gröstl. Je to poměrně jednoduché jídlo, na pánvi opečené brambory s cibulí, špekem (špek se nabízí v Tyrolsku na každém rohu, jsou zde i obchody, které se na něj specializují), kousky masa nebo jelítkem a navrch se podává volské oko. Na první pohled nic moc, ale chutná to dobře, zejména při lyžování je to moje oblíbené jídlo v polední pauze.

Když budete mít štěstí jako my, že navštívíte Schennu v první květnovou neděli, kdy se slaví svátek svatého Floriána, zažijete i velkou slavnost místních dobrovolných požárníků. Ke kostelu pochodovala pod tyrolskými prapory velká dechovka v tyrolských krojích, pak velké množství požárníků v uniformách, opět pod vlajícími prapory. Ostatně i v Meránu jsme zažili velké procesí s obrazem Panny Marie, opět v krojích a s vlajícími prapory. Tyroláci si své tradice nenechají vzít, stále je v nich kousek jejich národního hrdiny, rebela Andrease Hofera. Minimálně v Meránu je italský vliv marginální a všude se domluvíte německy.

A přesto právě ta směs rakouského a italského zřejmě dodává Meránu onen zvláštní šarm. Je tam pořádek jako v Rakousku, ale architektura má italský nádech, vše je uděláno s velkým vkusem. A je tam neskutečně mnoho květin – to je očividně dáno místním klimatem.

Čili důvodů, proč se do Merána zamilovat, měla moje manželka víc než dost.

               Ne, není to na Moravě! Když jsem se dozvěděl, že pojedeme do lázní do této obce, šel jsem ji hledat na mapě. Samozřejmě staromódně – můj syn by dostal záchvat smíchu – na mapě Jugoslávie z roku 1994 – a tu obec jsem vůbec nenašel. I když jsem věděl, kde mám hledat.

               Dobrá, na internetu je, má celých 719 obyvatel a s dalšími k ní přidruženými 28 vesničkami dokonce 6200 – ono se to nasbírá.

               Ale když Moravské Toplice navštívíte, vidíte hned, že místní blahobyt je mladý. V roce 1960 se rozhodla Titova socialistická Jugoslávie hledat ropu. Proč se rozhodli vrtat právě v tomto koutu země, nemám ponětí, každopádně místo ropy navrtali v hloubce 1400 metrů teplou vodu. Místní hned pochopili šanci, která se jim naskytla – Slovinci byli vždycky podnikaví, neporovnatelně podnikavější než ostatních sedm svazových zemí někdejší Jugoslávie. Už v roce 1962 tu vznikl první bazén, dnes tu stojí hned několik obrovských luxusních čtyř – a pětihvězdičkových hotelů a velké terme T 3000 s obrovským tobogánem. Místní tvrdí, že je největší ve střední Evropě, pokud ne v celé Evropě.  Viděl jsem ho a trochu mi běhal mráz po zádech – můžou mít pravdu, takové monstrum jsem ještě nikde neviděl – ovšem nebyl jsem všude.

               Hotely Termal (očividně nejstarší bezprostředně vedle oněch velkých lázní), Livada (největší), Ajda a Vivat (poněkud stranou a o to klidnější) poskytují ubytování stovkám hostů – pobyt tu vyjde na polovinu toho, co by člověk platil v 20 kilometrů vzdáleném Rakousku (Bad Radkesburg). Kromě toho je tu velká apartmánová vesnice Prekmurska Vas a samozřejmě nemůže chybět ani golfové hřiště s osmnácti jamkami v bezprostřední blízkosti lázní. Prostě sází se na luxus – a sázka vychází.

               Ubytovali jsme se v hotelu Vivat (volbu nám usnadnilo, že laborantka pracující v praxi mé ženy pochází právě z Moravských Toplic.) Ubytování v apartmánu s balkónem velmi dobré, jídlo bezchybné a koupání buď v „bílé vodě“ – to je pramen, který navrtali v hloubce 900 metrů a prýští z něho silou 24 litrů za sekundu voda o teplotě 55 stupňů Celsia, nebo v „černé vodě“ z hloubky 1257 metrů s teplotou 66 stupňů – ten hle pramen je méně vydatný a dodává jen 2 litry za sekundu. Samozřejmě jsou ty pramen ochlazeny na velmi přijatelnou teplotu 32 stupňů ve velkém vnitřním bazénu nebo na 39 stupňů v malém – to je ona „černá voda“, která ale nebyla vůbec černá, asi ji nějak odbarvují.

               Samozřejmě že mi to nedalo, abych se neprošel po vesnici a zjistil jsem s překvapením, že je nábožensky kalvínská. Kostel „Dobrého pastýře Ježíše“ je jednoduchý zejména vevnitř, jak to Kalvínovo učení přikazuje. V jiné části občiny v Bogojině postavil kostel dokonce nejslavnější slovinský architekt Jože Plečnik. Je to sice oficiálně „Kostel nanebevstoupení“, ale jeho neoficiální jméno je „Bílá holubice“.

               Ta kalvínská současnost mě přiměla, abych se zamyslel nad historií tohoto regionu. A objevil jsem, co jsem nevěděl. Slovinsko historicky do roku 1918 neexistovalo. Když vznikalo v roce 1918 „Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, byla slovinská část tohoto novotvaru vytvořena z Krajnské marky v okolí Ljubljany, hrabství Celje a části Štýrska. (Přímořské oblasti od Koperu až po Portorož dostali Slovinci od tatíčka Tita až po druhé světové válce, kdy jugoslávský vládce rozdělil od Itálie získanou Istrii mezi své dětičky – Chorvaty a Slovince.)

Všechno to byly části Rakouska, a tedy katolické země. S jedinou výjimkou, a to bylo právě Prekmurje. Tenhle malý kousek na levém břehu řeky Mur, tedy jakési „Zamuří“, maďarsky Muravidék patřil totiž ke království Uherskému. Proto zde mají místní obce nejen slovinské, ale i maďarské názvy. Samotné Moravské Toplice se jmenují maďarsky Alsómarác, nebo taky Toplitz, hlavní město regionu Murská Sobota se jmenovala Muraszombat.

               Celý tento prťavý region má 950 čtverečních kilometrů a žije zde něco okolo 76 000 obyvatel. Jak už jsme psal, hlavním městem je Murská Sobota s okresní nemocnicí a hradem, severní část směrem k maďarské hranici, takzvané Goričko, je kopečkovitá zem vyhlášená za národní přírodní park. Nejvyšší kopec má sice jen 417 metrů nad mořem, je zde ale spousta stezek zejména pro cyklisty – centrem je městečko s jednoznačným jménem Grad – a je tam opravdu velký hrad, který dominuje krajině.

               V roce 1918 se rozpadla Rakousko-Uherská monarchie. V Uherské části se k moci dostal v březnu 1919 komunista Béla Kun. V zemi zavládl rudý teror a spousty lépe situovaných Maďarů a maďarských intelektuálů volily útěk ze země. Byli ochotni podniknout proti nové komunistické moci cokoliv, dokonce podpořit i separatistické tendence národnostních menšin žijících na území Uherska. V dubnu 1919 pod vedením hraběte Istvána Bethléna vytvořili ve Vídni „Protibolševický výbor“.

               Tak byla v 29.května 1919 provolána z balkónu hotelu Dobray v Murské Sobotě (dnešní hotel Zvezda) samostatná „Murská republika“.

Iniciátorem byl Vilmos Tkalecz, slovinský důstojník rakouské armády. Provolání obsahovalo výzvu na maďarskou vládu, aby respektovala právo na sebeurčení národů, v tomto případě Slovinců, kteří zde tvořili většinu (koneckonců se touto poučkou oháněl Lenin, který byl Kunovým vzorem). Béla Kun ale v tomto případě na svůj velký vzor v Petrohradě zapomněl a vyslal do Prekmurja armádu. Tkálecz měl všehovšudy 600 ozbrojenců. Po šesti dnech byli vytlačeni do Rakouska a tam ve Feldbachu odzbrojeni a internováni. Ale jepičí život Murské republiky byl přece jen podnětem k tomu, aby v Trianonu rozhodli, že tato oblast bude Maďarsku odňata. Nestala se sice samostatnou, ale byla přičleněna k slovinské části nově vytvořeného království, z kterého se měla stát Jugoslávie.

               Maďaři na toto příkoří nezapomněli. Ihned poté, co německá vojska v roce 1941 přepadla Jugoslávii a jugoslávská armáda po pouhých jedenácti dní bojů 17. dubna 1941 kapitulovala, zabralo Maďarsko, jakožto Hitlerův spojenec, Prekmurje a začlenilo ho do Maďarského státu. Zbytek Slovinska si rozdělily Německo (Jižní Štýrsko a oblast Kranjske Gory) a Itálie (Údolí Soči a Ljubljanu).

               Součástí Maďarska zůstalo Prekmurje do konce války. V roce 1945 se vrátilo zpět do Jugoslávie a zůstalo tam do roku 1991, kdy bylo vyhlášeno samostatné Slovinsko.

               Z uherské historie tu zůstalo místní nářečí, které má údajně hodně maďarských prvků, maďarsky znějící příjmení – hned za hranicí s Rakouskem nás přivítala „Gostelnica Vörös“, kalvínská protestantská víra a nepřehlédnutelné prvky v místní kuchyni.

               Především „Bograč“ se až příliš podezřele podobá klasickému maďarskému guláši. Tedy ne tomu, co za maďarský guláš s knedlíkem považujeme my, je to mnohem spíš to, co Slováci nazývají kotlíkovým gulášem. Pravý maďarský guláš je totiž hovězí maso vařené s brambory, cibulí, česnekem, paprikou, zda do něho patří i mletý kmín, bobkový list, majoránka a rajský protlak, nevím, do Bograče ale určitě tyto ingredience patří. I v tom názvu to tak zní, “bogrács” znamená v maďarštině kotlík, malý nebo velký, v podstatě jedno jaký, čili tato slovinská specialita bude jednoduše kotlíkový guláš.

               Jiná místní specialita Je „Bujta repa“, která má z mého pohledu zase nemálo prvků ruského (nebo ukrajinského, ty dva se prý liší) boršče. Jí se prý tradičně první den zabijačky, kromě červené řepy a vepřových žeber sem patří proso, cibule, česnek, sádlo, mouka, mletá paprika, pepř, bobkový list a majoránka.

               Ovšem TA SPECIALITA je Gibanica a to už jsme u typické slovanské moučné stravy.

Tenhle pořádně sladký koláč má osm vrstev. Jedna z nich je tvarohová, druhá ořechová, třetí jablková se skořicí a čtvrtá maková, do které se kromě smetany přidává i bílé víno – a ne právě málo. Tyto vrstvy se prokládají lístkovým těstem, jen ta nejspodnější vrstva má těsto jiné, nezjistil jsem, jaké.

               Jestliže navštívíte Premurje – a není to vůbec špatný nápad, můžete se vyhnout Bograči i Bujte Repe“, ale pokud jste si nedali Gibanicu, tak jste tady prostě nebyli. I když je to jídlo proklatě sladké a syté – smetana dělá svoje.

                Mimochodem, pokud byste chtěli takto získané kalorie zase vydat, v podstatě v každém hotelu se dají půjčit jízdní kola a národní park Goričko samozřejmě láká a vítá. Cyklistické stezky podél silnic jsou vybudovány nebo se budují. Slovinci se skutečně snaží, aby hosty přilákali.

               „Káhira je největší a nejvýstavnější město Egypta, arabského světa a Afriky, má svou atmosféru, svůj svéráz, své kouzlo. Široké bulváry s budovami o deseti a dvaceti poschodích nejmodernějšího stylu se v ní střídají s křivolakými uličkami nejtradičnějšího Orientu, zdobí ji čtyři sta mešit se štíhlými minarety a čtyřicet chrámů s kříži na věžích, starobylé bazary v pasážích sousedí v ní s luxusními obchodními domy a malebnými tržišti pod vysokým nebem. Může se pochlubit dvaceti muzei, deseti divadly, pěti vysokými školami, stovkou parků a zahrad pod korunami palem a jedním z nejkrásnějších nábřeží na světě.“

               Tak tenhle text napsal Vojtěch Zamarovský ve své knize „Jejich veličenstva pyramidy“. Přiznám se, že jsem pochyboval, zda Zamarovský navštívil skutečně stejné město jako já, totiž Káhiru. Ovšem on tam byl v roce 1986 kdy mělo toto město „jen“ devět milionů obyvatel. Dnes je to neskutečné mraveniště, v němž se tísní dvacet dva milionů lidí a naprostá většina z nich je hrozně chudých. Má to samozřejmě co dělat s demografickou situací. Když do Egypta dorazil v roce 1798 Napoleon, měla Francie 35 milionů obyvatel, a Egypt dva. Dnes má Francie (včetně masívní imigrace z arabského světa) 65 milionů obyvatel, Egypt 110 milionů. Egypt je sice velká země s milionem čtverečních kilometrů území, což ho řadí na 29.místo na světě, ovšem obyvatelstvo se tísní na necelých pěti procentech tohoto území, zbytek je neobyvatelná poušť. Masy lidí se tedy tlačí do velkých center, kde se jejich život mění na každodenní brutální boj o přežití.

               Samozřejmě, pokud by člověk chtěl poznat současný Egypt, nesměl by tam jet s cestovní kanceláří. Což jsme udělali my. Byl to tedy výlet do Egypta pro začátečníky a nemůžu se zlobit, že jsme viděli jen povinný základní program.  I když náš průvodce v Egyptském muzeu poněkud podrážděně pravil, že je pro něho zajímavé poslouchat věci, které obvykle vypráví on. Potom jsem už radši zmlkl. Ovšem bylo přece jen praktické něco o starém Egyptě vědět, náš druhý průvodce Mustafa, který nás provázel od Asuánu po Luxor, nebyl totiž právě nejpracovitější a většinou nám dal na prohlídku chrámů „volný čas“ aby ho sám mohl strávit ve stínu před chrámem. Pak byly moje znalosti egyptské kultury hodně užitečné – pochlubím se, že například umím přečíst kartuši s jménem faraona Ramsese. Prozradím, že je to dost jednoduché, jméno začíná logicky písmenkem „R“ a to znázorňovali staří Egypťané slunečním kotoučem, protože tento byl ztotožňován s bohem Re (a samohlásky se nepsaly). Ostatně to bylo první písmenko, které přečetl Jean-Francois Champolion, který tajemství hieroglyfů rozluštil.

               Turista z Evropy se tedy musí smířit se skutečností, že je pro bídou trápené Egypťany především obětí. Ne snad loupežného přepadení, kriminalita je údajně v Egyptě nižší než v Evropě – ale jako konzument služeb, o které většinou vůbec nestojí. Ať už je to koupě suvenýrů, různého zboží (pozor oblečení z vychvalované egyptské bavlny, nabízené v bazarech, je skoro výhradně z Číny), či jízda taxíkem nebo drožkou. Za bakšiš se dostanete do zavřené koptské katedrály stejně jako do kvůli rekonstrukčním pracím uzavřeného chrámu boha Chonsua v Karnaku. Prostě Egypťan vidí v člověku s bledou pletí a s fotoaparátem na krku zdroj peněz zaručující večeři – když jsme tam byli, byl právě ramadán, a tak mohli Egypťané začít jíst a pít až po západu slunce, oběd tedy nebyl žádné téma. Což neplatilo tak úplně. První den jsme ještě vyjednali s naším průvodcem Hašibem, že na oběd nikam nepůjdeme, protože se před Velikonocemi taky postíme. Nelíbilo se mu to, ale akceptoval to. Druhý den se nás už na nic neptal. Prostě nás s řidičem odvezl do jedné restaurace, posadil ke stolu a než jsme mohli začít protestovat, předložili před nás na stůl předkrmy a pak i trochu grilovaného mletého masa a zeleniny. Za takové dvě porce a dvě lahve vody jsme zaplatili 38 euro. Záhada vysoké ceny byla rychle objasněna. Jak Hašib, tak i řidič si z restaurace odnášeli velké plastikové tašky plné jídla, očividně na ramadánovou večeři – nemyslím, že něco platili.

               Zjistil jsem, že jsem zaťatý a nepřizpůsobivý Evropan. Bydleli jsme v hotelu nedaleko letiště, tedy hodně daleko od městského centra. Do tohoto centra by bylo možné dostat se taxíkem. Objednat taxi v hotelu nebyl žádný problém, čelo se mi ale rosilo potem při představě, že se budu muset dostat i nějak zpátky. A pak bude samozřejmě cenu diktovat taxikář. Předpokladem takového výletu je mnoho peněz v hotovosti, kreditní karty se za peníze nepovažují. Půjčit si auto a pokusit se dosáhnout městského centra po vlastní ose by se rovnalo sebevraždě. I turistický průvodce naléhavě varuje před podobnými bláznivými nápady. Odhadoval jsem své šance na přežití v káhirské dopravě zhruba na třicet minut.  Možná má doprava ve městě nějaká pravidla, ale pokud je má, tak jsem je neodhalil – tedy až na to, že se jezdí – převážně – vpravo. Přednost v jízdě tam ještě nezavedli a na křižovatkách byly sice i semafory, ale podle mého soudu mají čistě dekorativní funkci. Změna světla na semaforu na jízdě našeho autobusku nic nezměnila.

               Vyrazit na procházku pěšky se prý v městském centru dá. Nevím, nedostali jsme se k tomu. Ale když jsme se v Luxoru chtěli projít na tamější nilské nábřeží, které bylo vzdáleno pouhého půl kilometru, nedokázali jsme to. Přes les taxikářů před hotelem jsme se ještě nějak probili, ale pak přišli drožkaři, snažící se nás vtáhnout do své drožky třeba i násilím. A když jsme vzdorovali, vysloužili jsme si agresivní nadávky – naštěstí v arabštině, takže nevím, jak mě drožkař nazýval – podle výrazu jeho tváře ale ničím hezkým. Nezbylo, než snahu o procházku vzdát a vrátit se do hotelu. Prostě jsem na to neměl nervy ani dostatek hotovosti v peněžence. Egyptské libry přitom nejsou u drožkařů ani taxikáři příliš vítanou měnou – mnohem raději mají dolary nebo eura. Je to dáno obrovskou inflací, se kterou ani ta současná česká nedokáže držet krok ani zpovzdálí. Když se Egypt v roce 1922 osamostatnil, převzal jako svou měnu britskou libru. Ta měla tehdy hodnotu pěti amerických dolarů. Současná hodnota egyptské libry je tři centy a neustále klesá.

A tak jsem bohužel neviděl ani náměstí Tahir, ani ono nejkrásnější nábřeží na světě. A to, i když jsme se přiblížili k Nilu na dosah – Egyptské muzeum je v centru města a od Tahiru ho odděluje jen vysoká budova hotelu Hilton. Nepřipravil jsem se dostatečně, abych vyvíjel na našeho Hašiba dostatečně velký tlak (nevěděl jsem, že je to TAK BLÍZKO!). Ale zřejmě by ani důkladná příprava na našem osudu nic nezměnila. Hašib měl nemocnou kyčel, a proto nehodlal jít ani metr víc než musel a představa, že by nás pustil na procházku bez osobního dohledu, byla pro něho noční můrou. Místo toho jsme měli v programu návštěvu bazaru – což jsem OPRAVDU nepotřeboval – ovšem bylo těžké se v té jedné uličce přeplněné lidmi ztratit, na což Hašib, který zůstal v autě, správně vsadil.

               Káhira tedy pro mě zůstala mraveništěm lidí žijících v domech, které jsou částečně ve stavu zrodu a částečně ve stavu rozpadu, mnohé z nich prodělávají obě fáze současně. Sociální byty prezidenta Násira (se kterým měl socialistický tábor tak srdečné vztahy, že Egypťanům vybudoval hráz Asuánské přehrady), byly otřesné díry.

V těch muselo být bydlení mnohem horší než v těch nejhorších rómských slovenských koloniích, jaké jsem zažil v Spišském Bystrém nebo ve Spišském Štiavniku v osmdesátých letech minulého století. Některým chyběla střecha, ale měly na stěně připevněnou klimatizaci. Nač je klimatizace bytu, který má ve stěnách díry, jsem tak úplně nepochopil – ale nepochopil jsem i mnoho jiných věcí.

               Na cestách po Evropě jsem si zvykl parafrázovat Johna Travoltu z filmu „Pulp Fiktion“, který tam říká o Holandsku: „Je to tam všechno jako u nás, jen jsou tam takové malé rozdíly.“ Tentokrát jsem tuto větu parafrázovat nemohl – nebyly tam malé rozdíly, ani rozdíly velké, bylo tam prostě všechno úplně jinak. Mohl jsem se podívat i na zeleninový trh, ale označit ho jako „malebné tržiště pod vysokým nebem“, jak to učinil Zamarovský, bych se neodvážil. Nebe bylo sice vysoké ale malebného jsem tam neviděl nic – jen neskutečné hemžení neuvěřitelného množství lidí.

               V Káhiře jsou i moderní nová sídliště (stavěná na okraji města v poušti, protože v Egyptě je zákonem zakázáno stavět na úrodné půdě) a dokonce i sídliště s velkým odpočinkovým parkem – je to ve směru na Gízu, kam vede sedmiproudová dálnice. Kolik obyvatel Káhiry si ale takový luxus může dovolit, nedokážu odhadnout. Zdálo se, že hodně těchto bytů je prázdných a to přesto, že domy byly hotové. To je dost zvláštní stav, většina domů (i hotelů) nikdy dostavěná není. Za nedostavěný dům se totiž (podobně jako v Turecku nebo i v Řecku) neplatí daň z nemovitosti. Proto vždy na nejvyšším poschodí trčí do nebe dráty jako znamení, že majitel hodlá přistavět další poschodí – a to může trvat roky, případě i celou věčnost.

               Po cestě do centra jsme míjeli „Město mrtvých“, tedy centrální hřbitov.

Rozkládá se na obrovské ploše několika čtverečních kilometrů – každá rodina má svůj domeček, kde jsou dva hromadné hroby, jeden pro muže, druhý pro ženy – muži tedy nesmí být míchání se ženami ani po smrti – možná proto, aby měli aspoň po smrti trochu klidu. Ty domy se velmi liší velikostí a kvalitou – některé z nich se nápadně podobají Násirovým sociálním bytům, významní muži si naproti tomu dali postavit paláce, dokonce i s mešitami, nad městem mrtvých se jich tyčí spousta.

               Dominantou historické Káhiry je pevnost, kterou zde dal postavit v letech 1173–1186 legendární vládce a dobyvatel Jeruzaléma Saladin (egyptsky Salah-al Din).

Pevnost ještě trochu stojí – byla poškozena zemětřesením v roce 1992. Toto zemětřesení sice mělo sílu „jen“ 5,8 stupňů Richterovy stupnice čili v Tokiu by se nepohnul ani lísteček, v Káhiře ovšem mělo za následek 500 mrtvých a 50 000 bezdomovců. Po pravdě řečeno, ani současné domy – s výjimkou staveb státních úřadů, muzeí a nemocnic – mi nepřipadaly zrovna odolné vůči zemským otřesům. Egypťanům se ještě nepodařilo za třicet let tu Saladínovu pevnost opravit, zřejmě čekají, až to za ně udělá někdo jiný. Dominantou je tzv. „Alabastrová mešita“ neboli mešita Muhammada Aliho.

Ne nejedná se o slavného amerického boxera, který se původně jmenoval Cassius Clay, ale o zakladatele moderní egyptské královské dynastie. Egypťané k němu mají nevyhraněný názor. Mluví o něm jako o „Albánci, kterého do Egypta přivezli Francouzi“, nemůžou ale upřít, že tomuto muži za mnoho vděčí. Třeba i za tuto dominantu tyčící se nad městem. Ovšem obložení z alabastru, které mělo původně pokrýt celou mešitu, je nedokončené, protože potomci tohoto krále se po jeho smrti na původní projekt prostě vykašlali.

               Egypt přišel o samostatnost v roce 1517, kdy byl dobyt Turky a sultán Selim nechal posledního mameluckého vládce Tumana brutálně zavraždit. Poté, co Egypt dobyli Napoleonovi Francouzi – a ukázali tam žijícím Arabům, na jakém pokladu sedí, aniž by o jeho ceně věděli – a ti byli poté vyhnáni Angličany, prosadil se v politických bojích právě onen „Albánec“ Muhammad Ali. V roce 1805 pozval na večeři elity mameluků, což byla vládnoucí kasta egyptské společnosti a nechal je všechny povraždit. Poté balancoval šikovně mezi tureckou vládou „Velké Porty“ v Istanbulu (protože Egypt zůstával formálně součástí Osmanské říše) a Brity, pod jejichž ochranou (protektorátem) rozšířil svůj vliv na Jordánsko, Sýrii a jeho vojska stála dokonce několikrát před Konstantinopolí – tedy Istanbulem.

Založil tak novou egyptskou vládnoucí královskou dynastii, která skončila až v roce 1952 pučem důstojníků, kteří přinutili odstoupit posledního krále Fárúka. Prvním „prezidentem“ se stal Abdul Násir s příklonem ke komunistickému táboru, vystřídán pak po své smrti Anvarem Sadatem, který zase hledal spojenectví v USA a smířil se s Izraelem, což ho stálo život. Po atentátu na něho v roce 1981 přišla třicetiletá éra Husního Mubaraka, ukončená „arabským jarem“ v roce 2011. Poté, co si Egypťané ve svobodných volbách zvolili islámské fanatiky v čele s prvně demokraticky zvoleným prezidentem Mohammadem Mursím, který zemi přivedl během jediného roku své vlády do politické izolace a k ekonomickému krachu, převzala vládu opět armáda a poté, co generál Al Sasí vysvlékl uniformu, byl „zvolen“ prezidentem a jeho obrazy jsou teď na všech nárožích a vládních budovách.

               Mešit je v Káhiře opravdu hodně a velkých. Například mešita Al Hasana, kde je pochován iránský šáh Réza Páhlaví. Po svém útěku z Iránu po revoluci v roce 1978 našel nakonec azyl právě v Egyptě, kde zemřel na rakovinu prostaty v roce 1980. Nejvíc se mně líbila mešita Ibn Tuluna, která je i největší, ovšem ani jedna z nich není pro turisty a k tomu křesťany volně přístupná, a to ani naboso. Fotografovat zvenku jsme je mohli.

               Do Káhiry jezdí ovšem běžný turista, aby navštívil egyptské muzeum a pyramidy v Gíze a Sakáře. Tento program jsme úspěšně absolvovali. Samozřejmě, že egyptské muzeum je něco naprosto výjimečného.

Člověk mohl o Egyptě hodně číst a prohlížet si fotografie a filmy, ale když stojíte před oním křeslem, na jehož opěradle natírá faraonovi Tutanchamonovi jeho manželka Anchesenamon rameno olejem, je to zážitek s oněmi obrázky neporovnatelný. Viděl jsem toto křeslo na fotografiích už možná stokrát, ale přesto mi realita vyrazil dech. Fotografovat jsem tam mohl (na rozdíl od sálu, kde je Tutanchamonova posmrtná zlatá maska), ale když jsem se na tu fotografii potom podíval, bylo to obrovské zklamání. Některé věci je třeba vidět prostě živě.

               Jakož i ty pyramidy. Dnes stojí vlastně už ve městě nebo na jeho okraji – Gíza už s Káhirou srostla do jednoho komplexu).

Z dálky nevypadají nějak impozantně, ale když člověk přijde až k nim a pochopí jejich velikost (jen jedna řada kamenů, vážících 17 tun ve spodní řadě je vysoká jako člověk – tedy moje žena, já jsem přece jen trošku přesahoval. Kdo chce, může vlézt i do pyramidy – buď do Cheopsovy (Chúfevovy) nebo do Chefrenovy (Chafreho) – ta druhá je levnější a lístky snadněji sehnatelné.

U faraonova sarkofágu, kde vás za bakšiš rád vyfotografuje přítomný Arab, je sgrafity prvního archeologa a vykrádače hrobů Giovanniho Belzoniho, který se sem dostal 2.března 1818. Trošku náročnější je si představit, jak tyto pyramidy vypadaly, když byly nově hotové. Jejich povrch byl totiž pokryt vápencovými deskami, které reflektovaly slunce a zářily bíle do dálky a jejich špičky byly pokryty zlatem. Navíc stojí pyramidy na vyvýšenině nad nilským údolím, které vám leží se svými palmami, poli ale i bytovou zástavbou u nohou. Představa opravdu beroucí dech. Ale jen představa.

               Slavná sfinga je o kousek dál – hlídala přístup k pyramidám a měla odstrašit zloděje.

Což se jí nepodařilo. U ní je městečko hemžící se obchůdky a prodavači suvenýrů. Zdálky vypadal hotel Cleopatra krásně. Zblízka, když člověk viděl, kolik smetí a špíny se válí před jeho vchodem, spíš odpudivě.

               Dnešní Egypťané se sice považují za potomky Egypťanů dávných, kteří tato neuvěřitelná díla dokázali postavit, mají s nimi ale hodně málo společného. Ta stará kultura zmizela nejprve pod pískem, aby se pak přesunula do muzeí, z atmosféry někdejší jedné ze dvou nejstarších kultur světa mnoho nepocítíte. Pochopíte brzy, že Egypťané mají vztah k oněm památkám čistě komerční, nikoliv emocionální, jak by se na potomky prastaré kultury patřilo. Káhirská univerzita má fakulty vyučující snad všechny jazyky světa – i fakulta bohemistiky má údajně 198 studentů. Jde jen o jedno – naučit se jazyk natolik, aby Egypťan mohl provázet turisty v jejich jazyce. Výsledky jsou někdy pochybné. Náš průvodce Mustafa hrdě tvrdil, že studoval na univerzitě v Káhiře germanistiku. Jeho lámaná němčina odpovídala té mojí někdy okolo roku 1998/1999. Ale nezbylo než být spokojen. Byli jsme turisty se základním programem – pokud bych chtěl víc, musel bych si zřejmě objednat – a zaplatit – soukromého průvodce. Nevím, jestli to zkusím. I když by mě to náměstí Táhir, nilské nábřeží, budova parlamentu či palác krále Fárúka dost láká.

V Lucce byl dostatek bohatých lidí, kteří uměli žít. Veřejnosti jsou otevřeny paláce Palazzo Mansi z výzdobou ve stylu rokoka, kde se nachází Pinacoteca nazionale a Palazzo Pfanner s úžasnou zahradou zdobenou mramorovými sochami.

Felix Pfanner pocházel z rakouského Vorarlbergu, ale původem z bavorské pivovarnické rodiny. V roce 1844 pozval mladého Pfannera do Luccy vévoda Leopold II. Protože dostal chuť na pivo, které Italové prostě vařit neuměli. Mladý Felix začal vařit pivo ve sklepě honosného paláce na okraji města, který si kdysi v sedmnáctém století nechal postavit obchodník s hedvábím (Lucca byla tradičně známá výrobou brokátů a později hedvábných látek). Úspěch byl velký, Italové přišli novému nápoji na chuť, Pfanner si později palác koupil a zrekonstruoval včetně oné nádherné zahrady (která je ale vidět i z městských hradeb, takže si kvůli ní člověk vstupenku kupovat v podstatě nemusí. Pivovar Pfanner fungoval v Lucce až do roku 1923. Felix sám zemřel v roce 1892, oba jeho synové ale opustili rodinnou tradici a stali se lékaři, jeden psychiatrem, druhý chirurgem, proto je v paláci dnes výstava lékařských nástrojů ze začátku dvacátého století – člověku přitom trošku běhá mráz po zádech. Ovšem k tomuto paláci se vztahuje i jedna krásná i když trochu smutná historie. V roce 1692 zde bydlel dánský korunní princ Frederik a zamiloval se zde do místní šlechtičky Marie Maddaleny Trenty. V ložnici, kterou mohou návštěvníci navštívit prožili vášnivou romanci, které ale bohužel chybí happy end. Frederikův otec Kristián V. totiž zemřel a Frederik byl povolán domů aby převzal vládu a stal se králem Frederikem IV.. Manželství s Italkou, i když urozenou, bylo v takové situaci nemyslitelné, Frederik se oženil s Luisou Meklenburskou a Maria Maddalena Trenta vstoupila do kláštera. Při rešeržování této historie jsem narazil na malou nesrovnalost – Kristián V. zemřel až v roce 1699, tedy sedm let po vášnivých nocích jeho syna v paláci Pfanner. Ale to už jsem se sám musel za své hnidopišství pokárat. Možná měl Frederik jiné důvody, proč před vášnivou Marií Maddalenou utekl do Dánska – ALE KOHO UŽ TO ZAJÍMÁ?

               Za návštěvu stojí určitě botanická zahrada, umístěná v rohu starého města. Je zde naučná stezka a je možné obdivovat libanonské cedry či americké sekvoje, nejvyšší stromy na světě. Ovšem ta luccká sekvoje má teprve dvě stě let, takže je to vlastně batole

Přesto je v botanické zahradě nejvyšší. K jezírku v rohu zahrady se pojí báje o Lucidě Mansi. Lucida byla krásná žena z urozené rodiny Samiati. Provdala se Vincenza Diversiho, brzy ale ovdověla a provdala se podruhé, tentokrát za starého ale bohatého Caspara de Nicolao Mansiho. Její život plynul v oslavách a mezi početnými milenci až jednou náhle v zrcadle, do kterého se denně dívala, objevila na tváři vrásku jako příznak stárnutí. V zoufalství prosila o pomoc ďábla, aby zůstala stále stejně mladá a krásná. Ten jí slíbil dalších třicet let mladosti, ale chtěl za to, jak už bývá zvykem, její duši. Když oněch třicet let uplynulo, pokusila se Lucida ďáblovi utéct, ale po běhu po lucckých hradbách ji dohnal a strhl do jezírka v rohu botanické zahrady. Každáý rok se 31.října údajně vynořuje z jezírka hořící kočár s Lucidou. Ozve se strašný křik a potom se kočár zase ponoří do vod jezírka.

Legenda je to pěkná, ale skutečná Lucida zemřela v roce 1649 ve věku 43 let a byla pochována v klášteře Kapucínů v blízkosti botanické zahrady, který už dnes neexistuje.

               Ovšem co by byla Lucca bez Giacoma Pucciniho?

Jeden z nejznámějších světových komponistů se zde narodil a zůstal se svým rodným městem vždy svázán. Jeho rodný dům je kousek od Piazza San Michele. Puccini tu se svými sourozenci vyrůstal ve skromném bytě na poschodí, později ale celý dům koupil. Dnes je zde tedy v onom bytě muzeum věnované jeho osobě i tvorbě. Jeho klavír, jeho diplom z hudebního lycea v Miláně, kde ukončil své hudební vzdělání. Jsou zde ukázky jeho korespondence, jeho obrazy a busty z doby, když už byl slavný. Tedy poté, co v roce 1893 prorazil s operou Manon Lescaut – to mu bylo 35 let. Už o sedm let dříve našel svou životní partnerku. Elvíra Bonturi byla vdaná dáma. Přesto měla vášnivou aféru s Puccinim, která nezůstala bez následků – narodil se jí syn Antonio. Elvíra opustila kvůli tehdy ještě neznámému komponistovi svého manžela, na svatbu museli ale čekat až do roku 1904, kdy její první manžel zemřel. Skoro se svatby s Puccinim ani nedočkala, O rok dříve měl totiž vášnivý automobilový fanoušek Puccini při autonehodě těžký úraz, který přečkal až po mnohaměsíčním léčení.

               Není ovšem jen Puccini. V městečku Collodi asi sedmnáct kilometrů od Luccy ve směru na Pistoiu (a tedy za Montecarlem) narazíte na pohádkovou postavičku, kterou všichni známe.  Pinocchio, dřevěný panáček, kterému rostl nos, když lhal. V Collodi existuje Park Pinocchio, jako atrakce, pokud se člověk do tohoto okolí vydal s dětmi. Trošku mi nebylo jasné, co tam ten park dělá. Autor Pinocchia Carlo Lorenzini se narodil ve Florencii, zemřel ve Florencii a svou legendární postavičku vytvořil v roce 1878 taky ve Florencii. (Ve Florencii je ostatně prý Pinocchiopark taky, ovšem uprostřed spousty atrakcí, které hlavní město Toskánska nabízí, je jaksi zapomenutý.) V Collodi není nic jiného – místní dokázali využít umělecký pseudonym autora, který psal pod jménem Carlo Collodi, protože v tomto městečku (či spíše vesnici) se narodila jeho matka. Takže je to v podstatě fake, ale Italové jsou prostě v PR hodně šikovní. A pokud prší a nemáte s dětmi kam vyrazit…

               Lucca je tedy krásná a milá. A stará. Nejen ono římské fórum, na němž stojí San Michele upomíná na její dávné kořeny. Jednou z nejslavnějších atrakcí je římský amfiteátr, který tvořiví Italové obestavěli domy, při jejichž stavbě využili stavební substanci někdejšího dávného římského cirku a tak vzniklo náměstí elipsoidního tvaru.

Tehdy  – v oněch římských časech – ovšem mělo město ještě ve jméně o jedno „c“ méně a jmenovalo se Luca. Už od roku 177 před naším letopočtem byla římskou kolonií, teprve ochrana císařů Ludvíka IV. a Karla IV. ji ale vynesla mezi nejvýznamnější města Toskánska. A dnes láká spousty návštěvníků svou krásou. Rozhodně se vyplatí ji při návštěvě Toskánska nevynechat.