27. července 1921 se podařil objev, který měl změnit medicínu – poprvé se podařilo izolovat látku zodpovědnou v lidském těle za regulaci metabolismu cukru – inzulín. Dnes si už život bez substituce tohoto esenciálního hormonu nedokážeme představit. Až do tohoto roku před sto lety byl diabetes smrtící chorobou, proti níž nebylo žádné pomoci.

               Diabetes mellitus čili cukrovka, je známý už nejméně tři a půl tisíce let, první zmínka o chorobě s nekontrolovatelným množstvím močí je už v tzv „Ebersově papyru“, tedy egyptské medicínské knize z doby Nové dynastie z let okolo 1530 před naším letopočtem. Indičtí lékaři nazývali tu chorobu Mahumeha, čili „Medový moč“. Své jméno doslala choroba v Egyptě v roce 230 př.n.l., kdy jí dal lékař Apollonius z Memphis jméno „Diabetes“. I arabský učenec Avicena popsal úplavici cukrovou ve svém díle „Kánon medicíny“ (Al Quanun fi at-Tibb). Stále ovšem nikdo neznal příčinu choroby ani její léčbu. Diagnóza byla naprosto smrtelná a postihovala převážně mladé lidi.

Řecký lékař Aretaios z Kappadokie popsal chorobu ve třetím století takto: „Choroba, která se jmenuje diabetes je zvláštní, ale naštěstí poměrně zřídkavá. Její podstatou je zkapalnění masa a kostí a jejich přeměna v moč. Život je pro pacienta vyčerpávající a plný bolestí. Potřeba pít je stále silnější, ale jedno, jaké množství člověk vypije, nikdy ho to neuspokojí, protože ztrácí víc moči než kolik vody vypil. Postižení jsou zoufalí, smrt nastává brzy za příznaků pálícího odvodnění a žízně, jako by byla způsobena pálícím ohněm.“

Samozřejmě se zde jednalo o cukrovku prvního typu, typ druhý, který tvoří dnes devadesát procent nemocných, byl tehdy neznámý, už proto, že nastupuje v pozdějším věku a má mnohem mírnější příznaky – u něho umírají pacienti spíše na pozdní komplikace této choroby než na cukrovku samotnou.

Pro orientaci těm, kteří se v problematice nevyznají:

Diabetes mellitus I. typu čili diabetes mladistvých, je dán absolutním nedostatkem inzulínu. Langerhansovy ostrůvky přestanou tento životně důležitý hormon vylučovat. Choroba postihuje především mladé lidi, může se ale vyskytnout i v dospělém věku v případě takzvané LADA (latent autoimmun diabetes of adults). Může se vyskytnout i po těžkém zánětu slinivky břišní nebo po jejím operativním odstranění (takzvaný pankreatoprivní diabetes) Jedinou léčbou v tomto případě je právě podávání inzulínu, čili substituce toho, co tělu chybí.

Diabetes II Typu je způsoben takzvanou inzulinovou rezistencí při dostatečném množství inzulínu v těle. Postihuje především obézní dospělé jedince, (ale dnes i extrémně obézní mladé) protože viscerální tuk (tedy tuk vyskytující se v břiše okolo střevních kliček) je aktivní tkáň, která účinek vlastního inzulínu snižuje. Výjimečně se vyskytuje i u mladistvých, kteří nejsou obézní – zde se jedná o genetickou poruchu – tzv MODY diabetes (mature onset diabetes of youngs) a jeho důvodem je genetická úchylka. Diabetes II typu se většinou léčí léky, které se snaží prolomit onu inzulínovou rezistenci, aby tělu vlastní inzulín mohl lépe působit. I zde ale může dojít později k takzvaného sekundárnímu selhání, kdy vyčerpaný pankreas, který byl celý život přetěžován, produkci inzulínu zastaví – a pak je opět inzulínová léčba nepostradatelná.

Na diabetes údajně zemřel i římský diktátor Sulla. Už tehdy věděli lékaři, že do určité míry pomáhá dieta bez sladkostí – údajně doporučili Sullovi pít pouze kyselé, tedy z našeho pohledu suché víno – v té době platilo za dobré jen víno doslazované. K diagnóze používali lékaři té doby otroky, kteří moč pacientů ochutnávali, nebo byla moč vystavena před dům a pokud se k ní slétaly včely, mouchy a hromadili se u ní mravenci, byla diagnóza hotová.

Teprve v roce 1776 ovšem objevil Michael Dobson, že příčinou choroby je vysoký cukr v krvi a identifikoval sladkou substanci v moči jako cukr, o čtyřicet let později byl tento cukr identifikován jako glukóza. Teprve koncem devatenáctého století se věci pohnuly vpřed. Oskar Minkowski a Joseph von Mehring zjistili, že rozhodující substance ovlivňující metabolismus cukru musí pocházet ze slinivky břišní – pankreasu.  V roce 1893 vyslovil Gustave Edouard Languesse hypotézu, že tato látka se tvoří v Langerhansových ostrůvcích v pankreasu, které byly anatomicky známy už od roku 1869. A v roce 1909 nazval Jean de Mayer onu důležitou látku inzulín.

Za izolaci této látky a její medicínské užití vděčíme nadšení jednoho mladého muže, vlastně dvou. Kanadský veterán z první světové války Frederick Banting byl chirurg, záhadná a neléčitelná choroba ho ale fascinovala. Podařilo se mu pro svou věc získat profesora Johna Mc Leoda na katedře fysiologie na univerzitě v Torontu, který mu poskytl pro jeho pokusy laboratorní místnosti a získal pro spolupráci stejně nadšeného studenta medicíny Charlese Besta.

Do té doby se nepodařilo inzulín izolovat, protože ho při pokusech ničily trávící enzymy, které pankreas produkuje. Banting podvázal u pokusných psů vývody trávicích žláz (ductus pancreaticus) a tím tuto funkci pankreasu zablokoval, zatímco produkce z Langerhansových ostrůvků nerušeně pokračovala. 27.července se podařilo z pokusných psů izolovat poprvé inzulín. (Objevitelé ji sice nazvali Isletin, ale nakonec se prosadilo ono pojmenování Jeana de Mayera) Banting látku aplikoval ihned psu, kterému předtím pankreas vybrali (a kteří v krátké době umírali za příznaků diabetu). Protože u pokusného psa došlo ihned k poklesu krevního cukru a zlepšení jeho stavu, odhodlal se Banting (přes odpor Mc Leoda) aplikovat inzulín čtrnáctiletému pacientovi Leonardovi Thompsonovi. Ten se nacházel v důsledku neléčeného  diabetu v terminálním stavu, byl kachektický, vážil 29 kilo. Poprvé by inzulín takto použit u člověka už 22. ledna 1922. nejednalo se ale o inzulín získaný z psů ale z nenarozených telat (pankreas telecích embryí neprodukuje zažívací enzymy, proto bylo získání hovězího inzulínu snadnější než inzulínu psího. Navíc se podařilo s pomocí biochemika Jamese Collipa zlepšit způsob získávání zvířecího inzulínu a zvýšit jeho čistotu. Jestliže v jednom filmu, který jsem viděl, byl Mc Leod líčen jako brzda pokroku, který házel mladým nadšencům Bantingovi a Bestovi klacky pod nohy, ve skutečnosti se nemůžeme jeho zdrženlivému postoji divit. Dnes by zřejmě nebyly pokusy takového typu vůbec možné, musely by předcházet rozsáhlé preklinické studie. Aplikování zvířecí bílkoviny člověku byl riskantní čin, který mohl skončit tragicky a profesor Mc Leod samozřejmě za výsledky pokusů ručil. Nechal se přemluvit hlavně proto, že chlapci Leonardovi stejně už nebylo pomoci a byl by v nejbližší době zemřel. Inzulín způsobil okamžité zlepšení jeho stavu, další pacient, pětiletý Theodore Ryder, který dostal inzulín poprvé v červenci 1922, se dožil 76 let a zemřel v roce 1993 a přežil všechny tři vynálezce. Onen film se opíral zřejmě o pozdější napjatý vztah Mc Leoda a Bantinga.

               O jak převratný objev se jednalo, svědčí i skutečnost, že McLeod a Banging dostali Nobelovu cenu za medicínu už v roce 1923! Komise se nedokázala odhodlat udělit Nobelovu cenu studentovi medicíny, tedy Bestovi a naprázdno vyšel i Collip. McLeod a Banting se se svými spolupracovníky podělili o finanční odměnu s Nobelovou cenou spojenou.

               Nicméně dohra byla tragická. Mc Leod ale i Best a Collip byli zaintegrováni do výzkumných programů ontarijské univerzity v Torontu. Banting, který se věnoval ve dne a v noci praktickým pokusům, ale zanedbával vědeckou práci a publikace, se dostal na vedlejší kolej. Začal si myslet, že mu Mc Leod chce upřít prvenství převratného objevu, univerzitu opustil a vrátil se k armádě. 21 února 1941 zemřel na následky úrazu, který utrpěl při nouzovém přistání bombardéru Hudson, kde působil jako styčný důstojník. Nebylo mu ani padesát let.

               Inzulín se stal masové používaným lékem. V roce 1925 ho vyrábělo už 12 (slovy dvanáct!) farmakologických firem. Velmi dlouho se používal vepřový nebo hovězí inzulín ve dvou formách, jako inzulín krátkodobě ale silně působící a dlouhodobý se slabším ale trvalejším účinkem. Ten druhý měl pokrýt bazální spotřebu inzulínu, kterou tělo má bez ohledu na přívod potravy, ten krátkodobý pak pomáhal se zpracováním přijaté potravy a píchá se k jídlu. Vepřový a hovězí inzulín byly vhodné proto, že se od lidského liší jen minimálně (vepřový v jedné jediné aminokyselině, hovězí ve třech) a proto nevyvolává nežádoucí imunologické reakce. Od osmdesátých let minulého století se začal vyrábět semi-syntetický inzulín lidský. Samozřejmě nebylo možné získávat lidský inzulín stejně jako vepřový či hovězí ze slinivek poražených zvířat. Zasáhla tedy genová manipulace, kterou byla ve vepřovém inzulínu vyměněna ona jedna aminokyselina, aby inzulín dostal podobu totožnou s inzulínem lidským. Později se přešlo na syntetickou výrobu, na kterou už slinivky zvířat nebyly potřebné. V prvních letech tohoto tisíciletí se pak podařilo vyvinout inzulín s prodlouženou dobou účinku, kterým se dala pokrýt bazální spotřeba inzulínu, která je nezávislá na množství požité potravy.

               Ovšem i tento humánní inzulín měl určitý deficit. Působil sice stejně jako ten tělu vlastní, ovšem musel se píchat pod kůži. A tím se samozřejmě jeho účinek opozdí, látka se napřed musí vstřebat, pak se dostat do krve a až pak začne působit. To mělo za následek, že člověk musel inzulín píchat před jídlem s určitým individuálním odstupem, kolísajícím mezi půlhodinou až hodinou. Když pak šel do restaurace, objednal jídlo, píchnul si inzulín a číšník nebyl z nejrychlejších, mohl dostat dost velké problémy. Na vysoký cukr se totiž tak rychle neumře, na to člověk potřebuje týdny až roky, na nízký cukr se dá umřít hned. Zažil jsem takovou situaci s kamarádem, který byl závislý na inzulínu. Když uplynula jeho půlhodina a jídlo ještě stále nebylo na stole, musel se zahraňovat hroznovým cukrem (glukózou), kterou stále nosil v kapse. Největší legrace pak byla v nemocnici, kde se babka rozhodla, že tuhle večeři ona jíst nebude, i když už inzulín dostala. A doma to mohlo vypadat stejně, jen ještě nebezpečněji. Případně se bábina rozhodne v polovině porce, že už dál nebude, i když dostala dávku inzulínu na porci celou.

               I ten dlouhodobý inzulín nepůsobil celý den, musel se píchat dvakrát a jeho hladina v krvi kolísala (v podstatě se jen přísadami zpomalovala jeho resorpce zpod kůže).

               Proto byla vyvinuta takzvaná inzulínová analoga. Nebudeme si nic nalhávat, jsou to genově manipulované inzulíny, jenže tohle slovo se nesmí používat, aby lidi nedostali paniku. V době, kdy má obyvatelstvo panickou hrůzu z genově manipulovaných rajčat či kukuřice, píchat někomu – a to dokonce i těhotným ženám – genově manipulovanou látku, to by společnost neudýchala. Samozřejmě že takto upravená látka nemá na genetickou informaci žádný vliv. Dokonce i ona magická mRNA, podle které se v těle inzulín tvoří, sice vznikne v jádře buňky a pak ho opustí, aby vykonala svou práci v ribozomech buňkové plasmy a nikdy se už do jádra nevrátí – ale vysvětlujte to někomu, kdo chce žít v souladu s přírodou!

               Výhodou těchto inzulínových analog je, že působí buď rychleji než lidský inzulín nebo déle. Toho prvního efektu se dosáhne výměnou pořadí aminokyselin v struktuře inzulínu, toho druhého, že se na konec molekuly přidají další aminokyseliny, které prodlouží účinek molekuly, ale současně sníží intenzitu účinku. Eventuálně může být použito obou metod současně, jako například u inzulínu Lantus, kde je jednak vyměněna aminokyselina Asparagin za Glycin na pozici 21 a současně jsou na konec molekuly zavěšeny ještě dva Argininy.

               Výsledek je podstatné prodloužení účinku na 24 hodin, a dokonce i na 36 (Preparát Toujeo) a velmi plochá křivka účinku, což snižuje výrazně nebezpečí hypoglykemie, tedy nízkého krevního cukru. Ta „rychlá“ analoga se pak dají píchat, až když mají diabetici své jídlo skutečně před nebo na stole nebo – v případě oné zarputilé babky – až když své jídlo snědla.

Na evropském trhu působí v podstatě jen tři firmy, vyrábějící inzulín. Novo Nordisk (dánská firma, která se věnuje Inzulínu prakticky od jeho vzniku, jeho laboratoře pro výzkum a výrobu inzuůínu vznikly už v roce 1923, tedy v roce, kdy objevitelé dostávali Nobelovu cenu, Lilly (americká firma, která rovněž dodala na trh první inzulín Iletin už v roce 1923 a Sanofi (francouzský koncern, rovněž s licencí na výrobu inzulínu od roku 1923, který se ale v roce 2019 stáhl z výzkumu diabetu, ačkoliv měl se svými inzulíny (Lantus, Toujeo, Apidra) velký úspěch. Sanofi je koncern orientovaný až extrémně na zisk a expanzi, další výzkum v oblasti diabetu se mu zdál očividně příliš draný a neperspektivní.

Na trhu jsou tedy k dispozici následující inzulíny:

Rychle působící: Apidra – Insulin glulisin (Sanofi), Humalog  – Insulin lispro (Lilly) a Novorapid – Insulinaspart (Novo Nordisk)

Inzulíny s prodlouženou dobou účinku: Lantus, Toujeo (Sanofi) – účinná látka je u obou preparátů insulinglardin, Huminsulin (Lilly) a Levemir (Insulin detemir), Tresiba (Insulindegludec) – od Novo Nordisk.

               Inzulín se stal nepostradatelnou součástí léčby, vrátil lidem životní kvalitu, umožnil například diabetičkám mít děti, což bylo předtím nemožné.

               Letos tedy slaví sto let. Rozhodně důvod k oslavě. Málo dní v historii medicíny bylo tak převratných jako onen 27.červenec 1921

               Já vím, že mám tři dny zpoždění. Ale událost, o které budu spát – jako v Česku momentálně kde kdo ukázala své důsledky po letech, ba dokonce po staletích. Takže aktuální zůstane navždycky.

               V pondělí uplynulo čtyři sta let od jedné z nejvýraznějších a nejtragičtější události českých dějin. Na Staroměstském náměstí v Praze bylo 21.června 1621 popraveno 27 politických představitelů poraženého povstání proti českému králi a císaři Ferdinandovi II. Dvacet sedm poprav najednou je samozřejmě hodně, ovšem v českých dějinách byly i mnohem krvavější dny. Ovšem v tomto případě zastínila všechny ostatní podobné spektákly skutečnost, že se jednalo o nejvyšší zemské představitele čili něco, jako kdyby dnes popravovali Babiše, Hamáčka či Hřiba.

               Abychom zase nepřeháněli, pojmenování popravy jako popravy dvaceti sedmi českých pánů není zcela správné. Svobodnými pány, tedy z mezinárodního hlediska barony a tím pádem příslušníky vyšší šlechty byli jen tři z nich, Jáchym Ondřej Šlik, svobodný pán z Holejše, Václav Starší Budovec, svobodný pán z Budova a Kryštof Harant svobodný pán z Polžic a Bezdružic. Dalších sedm popravených patřilo k rytířskému stavu, tedy do řad nižší šlechty, naprostá většina popravených byli tedy měšťané. I označení popravených “českými pány” hodně pokulhává, výslech devíti z nich se musel vést v němčině, protože česky neuměli. Nicméně i tak byla taková hromadná poprava politických odpůrců něco naprosto nevídaného, a to nejen v Čechách, ale v celé Evropě. A samozřejmě se nabízela a stále nabízí otázka, proč k tomu došlo a jak k tomu vůbec dojít mohlo.

               Centrální postavou byl samozřejmě císař Ferdinand II. Tento tehdy 43letý panovník představoval vládce nového ražení. Evropské elity si během patnáctého, a hlavně šestnáctého století zvykly na stavovské uspořádání společnosti, kdy panovníkovi náleželo stále méně moci, protože byl – zejména finančně – odkázán na libovůli svých poddaných, přesněji šlechty a městského stavu. Tento systém byl těžkopádný a paralyzoval evropské státy při řešení nejnaléhavějších otázek, zejména při obraně proti osmanskému nebezpečí na jihu kontinentu (kde měl sultán absolutní moc a nemusel se tedy takovými prkotinami, jako vyjednáváním o peníze na válečné tažení zdržovat).  Zejména Ferdinandův dědeček Ferdinand I. trávil většinu času svého panování objížděním zemských sněmů zemí, ve kterých vládl a vyjednáváním o daních na výdaje spojené s fungováním státu a jeho obrany.

               Ferdinand II. měl za sebou velmi tvrdou výchovu od své matky Marie Bavorské a poté neméně tvrdou školu na jezuitské vysoké škole v Ingolstadtu. Poněvadž mu pán Bůh příliš mnoho ducha svatého nenadělil, výsledkem bylo jednoduché myšlení vládce, který se sám viděl jako ochránce pravé víry a byl ochotný za ni bojovat do posledního dechu (opravdu do posledního vlastního dechu, ne, jak bylo tehdy zvykem, do posledního dechu svých poddaných). Ne nadarmo varoval jeho strýc, světák Ferdinand Tyrolský, když mladý Ferdinand odešel do Ingolstadtu, že: „Pod jezuitským vlivem se ten chlapec, který je už od přírody poněkud blbý a slabý, stane ještě navíc malomyslným.“

               Teď byl tedy produkt této výchovy a chybějící inteligence tady a vládl. A právě vyhrál válku. On sám se sice bojů nezúčastnil, to za něj odvedl jeho švagr Maximilián Bavorský a vojsko, které platil císař, dovedl na Bílé Hoře k vítězství osvědčený generál Bonaventura Buquoy. Teď šlo o to, co udělat s vítězstvím. A císař se rozhodl postupovat na nejvyšší hraně tvrdosti. To bylo něco, na co tehdejší společnost naprosto nebyla připravena. Povstalci se domnívali, že to dopadne jako vždycky veřejnými omluvami, nějakými pokutami či konfiskacemi majetku, případně že si pobudou nějaký čas v nějakém příjemném kriminále, než je rodina vykoupí. Že mají co do činění s nelítostným „vymítačem kacířství“ jim došlo příliš pozdě.

               Ferdinand své sesazení z trůnu v roce 1619 bral nejen jako osobní urážku, ale i jako urážku boha. On byl přece panovníkem „z vůle boží“ (bez ohledu na to, že byl v roce 1617 českými stavy zvolen) a jeho svržení z trůnu bylo tedy hříchem kacířství, které bylo třeba vymýtit. Ostatně mezi sedmadvaceti popravenými byl jen jeden katolík, rytíř Diviš Černín z Chudenic. Nakolik Ferdinanda povstání proti jeho „božímu“ majestátu urazilo, se dalo poznat i podle toho, jak brutálně byl popraven rektor univerzity Ján Jesenský, který si dovolil ve Vídni císaři onu „opověď“ přečíst. Před smrtí mu byl vyříznut jazyk, kterým ten bezbožný text přednesl a pravá ruka, kterou ho sepsal.

               Císař měl spíš problém najít lidi, kteří by byli ochotni povstalce soudit a odsoudit. Dokonce i oba pánové, vyhození z okna pražského hradu v roce 1618 Slavata a Martinic odmítli takovou čest a argumentovali – trochu alibisticky – že jsou zaujatí. Očividně si to nechtěli u české šlechtické obce polepit, zřejmě si ještě stále nikdo nedokázal představit, k jakým změnám v zemském uspořádání ale i ve struktuře obyvatelstva dojde. A vévoda Maximilián poté co Prahu vyplundroval a poslal svému švagrovi nenáviděný Rudolfům „Majestát“, aby ho tento mohl zničit, rychle zmizel domů do Bavorska. Nakonec se stal vykonavatelem císařovy vůle Karel z Lichtenštejna. Lichtenštejn kalil vodu v politickém rybníce už dvě desetiletí, víceméně ale neúspěšně, i když se v roce 1604 stal vévodou opavským (ve Slezsku, ke kterému Opava patřila a patří, gentlemanská dohoda českých pánů, že se nikdo nebude snažit povýšit nad stav svobodného pána, tedy barona, neplatila a Lichtenštejnové zůstali knížaty – titul knížete a vévody jsou v podstatě totožné, proto zpíváme „svatý Václave, vévodo české země“ – dodnes).

               Lichtenštejn byl 17. ledna 1621 vyjmenován místodržitelem v Čechách a tím mu zůstal černý Petr nejvyššího prokurátora. Když už ho to neštěstí ovšem potkalo, rozhodl se z něho vytřískat co nejvíc – po roce 1621 se stal nejbohatším magnátem v království. Císař dal vypracovat seznam šedesáti dvou osob, které měly být zatčeny, bylo to třicet direktorů (členů vlády v době povstání) a dalších 32 osob – některé z nich, jako například žatecký starosta Maximilián Hošťálek z Javořic se provinili jen tím, že odmítli dát Ferdinandovi při jeho volbě v roce 1617 svůj hlas.

               Lichtenštejn nehodlal posílat vojáky do domů obžalovaných, vylamovat dveře za velkého povyku davů, prostě tyto osoby pozval na pražský hrad – a ony k všeobecnému, a hlavně Lichtenštejnovu úžasu opravdu přišly. Kromě několika málo, jako byl Jindřich Matyáš Thurn, se všichni spoléhali na český právní systém, který jim zajišťoval prakticky beztrestnost. Lichtenštejn je tak mohl bez problémů nechat odvést v poutech ze své kanceláře.

               Český právní systém té doby vypadal následovně: Nejvyšším soudem byl zemský soud. V něm sedělo dvanáct pánů a osm rytířů, jmenováni byli zemským sněmem, některé rody jako například Rožmberkové, měli na své místo v zemském soudu dědičné právo.  Existoval sice i soud dvorní a komorní, kde měl panovník více možností, ale odsouzenci se od těchto soudů mohli odvolat k soudu zemskému. Jediné právo, které měl panovník, bylo udělování milostí. Psané zákony neexistovaly i když se o to kdysi Václav II. či Karel IV. pokoušeli. Prací soudu bylo „nalézat právo“, soudní rozhodnutí bylo vázáno na minulé rozsudky. Jednalo se tedy o jakési právo precedenční. Ovšem aby soudci zabránili advokátům odvolávat se na bývalé rozsudky, zakázal zemský sněm v roce 1497 soudícím se stranám přístup k zemským deskám, kde byly staré procesy zaznamenány. Zemský soud tedy mohl soudit podle libovůle a taky to dělal. Precedens procesu, kde by bylo celé vedení země souzeno pro velezradu, samozřejmě nebyl a zemský soud tedy mohl rozhodnout podle hesla – kamarádům příliš neublížit a císaře rozsudkem příliš nepodráždit. Obžalovaní v celku v klidu očekávali, že vrána vráně oči nevyklove a páni v zemském soudu zůstanou kamarády i ve vážné době. Ta přece vyžaduje, aby všichni tahali za jeden provaz.

               Ani Ferdinandův dědeček Ferdinand I. si po potlačení stavovské revolty z roku 1547 nedovolil tento soudní systém zrušit. Vymohl si sice dozor nad soudnictvím měst a zavedl instanci apelačního soudu, k němuž se odsouzenci mohli odvolávat od dvorského a komorního soudu místo k soudu zemskému, víc ale nedokázal.

               Povstalci tedy spoléhali na neprůstřelnost českého právního systému a domnívali se, že bude stačit plačtivá prosba o odpuštění, kterou jejich jménem pronesl Zdeněk Popel z Lobkovic. Měli se strašlivě mýlit.

               Ferdinand se musel vyhnout českému soudu i českým zákonům. Rozpustil zemský soud a ustanovil soud mimořádný. Tomu předsedal Karel z Lichtenštejna a nebyl tím zrovna nadšen. O soud v pravém slova smyslu se totiž nejednalo ani náhodou, byl to jen nástroj císařovy pomsty. První dekret z 6.února 1621 obsahoval jména obviněných, druhý z 11.února z nich udělal v podstatě už odsouzené. Žalobce se podle tohoto dekretu neměl vůbec pouštět do dokazování viny. Měl jen konstatovat, co se obžalovaným klade za vinu a skončit tím, že skutková podstata i trestný úmysl jsou notoricky známé a žádné další dokazování nepotřebují. A pak už byl jen vynesen rozsudek.

               Potvrzení rozsudků ovšem náleželo císaři osobně. Když v podstatě dobrácký císař držel v ruce 27 rozsudků smrti i se všemi barbarskými dodatky čtvrcení, vyřezávaní jazyka a utínání rukou, ztratil odvahu. Jeho vídeňští rádci mu ale téměř jednohlasně rozsudky smrti schválili (pouze dvorský rada Strahlendorf chtěl odsouzené místo toho poslat veslovat na galéry – už jen představa stařičkých vetchých pánů Šlika či Budovce za vesly galéry byla natolik absurdní, že nic jiného než poprava nepřipadala v úvahu.

               Ferdinand podepsal rozsudky údajně 23.května 1621 tedy tři roky po defenestraci, která povstání zahájila. Podepisoval třesoucí se rukou a v slzách a v den popravy 21. června 1621 hledal útěchu na svém oblíbeném poutním místě v štýrském Mariazellu, kde se modlil za duše popravovaných (i když to byli všechno až na jednu výjimku kacíři). Opatovi kláštera měl vysvětlit svou návštěvu takto: „Dnes budou mít mí pánové v Praze jeden z nejžalostnějších dní, ale jakkoliv je to kruté, nechám, aby se stalo, co se musí stát. Mezi jiným je právě toto hlavní důvod mé pouti na toto svaté místo, abych aspoň takto těm, které jinak nesmím ušetřit, přispěchal na pomoc. Když je nemohu nechat dále žít, pak chci aspoň prosit podle příkladu našeho Spasitele za mé nepřátele, aby zemřeli šťastní.“  

               Myslím, že větší příklad falešnosti by se těžko hledal. A nejhorší na tom je, že to Ferdinand myslel opravdu „upřímně“. O několik měsíců později Ferdinand omilostnil všech dvacet moravských pánů odsouzených k smrti stejně jako jejich čeští kolegové. Celý proces a poprava byla znásilněním práva a měl hlavně symbolický význam. Šlo o to, že tímto dnem ztratily české země svou autonomii, své zákony, byly vydány na milost a nemilost vládci, který mohl dávkovat svou brutalitu podle vlastní úvahy. Do Čech dorazil absolutismus ve své nejhorší podobě. Dovršen byl pak Nový zemským zřízením z roku 1627, kdy se Čechy, Morava a vůbec všechny Země koruny české stávaly obyčejnými provinciemi dědičné habsburské říše a byly zbaveny všech svých práv.

               Mnohem fatálnější byla ale jiná skutečnost. Poprava oněch 27 pánů byla skutečně jen symbolem. O mnoho horší bylo následné vyvlastňování, masová emigrace a likvidace české intelektuální elity. Vlastníka změnilo 90 procent pozemkového fondu v Čechách a na Moravě. Český národ ztratil nenapravitelně svou elitu. A bez vzdělané elity je národ odsouzen k zániku. Jeho znovuzrození v devatenáctém století vycházelo z maloměstského prostředí, byli to především obchodníci a továrníci, tedy zbohatlíci, kteří se začali hlásit k obrozované české národnosti a propůjčili jí svou mentalitu. Časem se k tomuto hnutí sice připojila i část šlechty (jako například Schwarzenbergové nebo Štenberkové), ale ten národní pramen zůstal už navždy zakotven v pivnicích, a tedy v rukou „prostého lidu“. Jan Patočka ve své knize „Kdo jsou Češi“ považuje právě tento fakt za největší deficit chování české společnosti. Věčná nedůvěra k elitám, k vzdělaným čili „lepším“ lidem, prosakuje touto společností dodnes. Tato nedůvěra k „pánům“ a legalizace plebejského chápání života a politiky vedla k volebnímu vítězství sociální demokracie v roce 1919, komunistů v roce 1946 a nakonec i k vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách v letech 2013 a 2018. Stačí jeden pohled na Pražský hrad, kde momentálně vládne pravý symbol tohoto opovržení k inteligenci, nazývanou současným prezidentem s neskrývaným despektem „Pražská kavárna“. Tento prezident byl legálně zvolen čili do značné míry zobrazuje morálně deficitní charakter svých voličů. Jan Patočka by nad tím obrazem zaplakal. Možná že ani zas až tak pravdu mít nechtěl.

               Od popravy českých pánů, kterou začala likvidace vzdělaného, sebevědomého a privilegovaného českého národa v srdci Evropy, uplynulo 400 let. Existuje ale dost příznaků, že český národ tuto tragédii stále ještě nepřekonal.

               Mají štěstí, že jejich stoleté jubileum přišlo ještě předtím, než definitivně zmizí v propadlišti dějin, jako důkaz ideologie, která zkrachovala. Vznikla totiž v dobách, které se se současností nedají vůbec srovnávat a neposkytuje žádné odpovědi na otázky moderní doby. Komunisté už žijí jen ze vzpomínek na „krásné časy“, když byli u moci a z podpory těch, kteří ty časy skutečně jako krásné vnímali a z lidí, kteří jejich zvrácené ideologii prostě nerozumí nebo rozumět nechtějí. Snaha přizpůsobit svět ideologii funguje jen v „Haló novinách“. Ne ve skutečnosti.

               Ale zpět k vzniku strany, založené na ustanovujícím sjezdu v pražském Karlíně 14. – 16 května 1921.

               První světová válka přinesla v důsledku neuvěřitelného utrpení a obrovských lidských i materiálních ztrát do společnosti silné sociální napětí. Jen zemědělská výroba v nově vzniklém Československu poklesla oproti roku 1913 o 30 – 40%. Prosperující předválečné hospodářství leželo v troskách. Ve snaze zabezpečit aspoň základní zabezpečení obyvatelstva základními potřebami přistoupila československá vláda na takzvané „vázané hospodářství“ s vládou určenými pevnými cenami. To vedlo k dalšímu prohloubení sociální nerovnosti, nejvíc trpěli zaměstnanci, jejichž platy nedokázaly držet krok s inflací – zejména té na černém trhu.  Vůči správnosti kapitalistického způsobu fungování společnosti vznikly díky zničujícímu válečnému běsnění tak velké pochyby, že společnost hledala alternativy. Zde se nabízel už od poloviny devatenáctého století komunismus, definovaný svými tvůrci Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu, publikovaném v roce 1848. Ten převzala za svůj základní dokument sociální demokracie, už před válkou silná politická síla, celosvětově sdružená do II. Internacionály

               Není náhodou, že nejvíc byly sociálním neklidem postiženy země, které válku prohrály. Ke katastrofální hospodářské situaci se přidala ještě frustrace z porážky. V Rusku tak komunistická revoluce díky naprostému rozkladu státní moci zvítězila, v Německu byla poražena a její vůdcové Karl Liebknecht, Rosa Luxemburgová a Kurt Eisner zavražděni. (U místa, kde byl 21.února 1919 v Mnichově zavražděn vůdce bavorských komunistů Eisner mi místní průvodkyně poněkud sarkasticky vyprávěla, že existovaly až čtyři dobré důvody, kvůli kterým může být člověk v Bavorsku zastřelen -1) byl komunista, 2) byl Žid, 3) byl intelektuál a 4) byl Prušák.) Maďarská republika rad Bély Kuhna nevydržela nápor dohodových mocností.

               Z toho pohledu byla situace v Československu relativně stabilní. I když bylo součástí poraženého Rakouska-Uherska a tím pádem utrpělo masivní hospodářské i lidské ztráty. Kompenzovalo to novou samostatností a v důsledku toho pocitem, že patří k vítězným mocnostem. Dělnictvo zastupovala především sociální demokracie a ta měla ve svém čele zkušené a rozhleděné politiky.  Vlastimil Tusar byl poslancem rakouského sněmu ve Vídni, byl to on, kdo 27.října 1918 informoval Aloise Rašína, že nastal vhodný okamžik k vyhlášení nezávislosti. Navíc měl velmi dobrý vztah s prezidentem Masarykem, řada jeho státoprávních idejí pocházela přímo od prezidenta zakladatele. Navíc nebyl sám, k jeho týmu patřili i političtí pragmatici typu Antonína Hampla nebo Rudolfa Bechyněho, kteří pak tvořili páteř státoprávní politiky československé sociální demokracie po celou dobu mezi dvěma válkami. Na rozdíl od jiných zemí, jako Rakouska, či Německa, kde byla sociální demokracie zničena, zůstala československá sociální demokracie po celou dobu členem vládních koalic a formovala úspěšně meziválečnou československou (tradičně výrazně doleva vychýlenou) politiku. Tusar byl ostatně od 8.července 1919 předsedou vlády, když po výsledcích komunálních voleb nahradil v této funkci Karla Kramáře. Dokázal vytvořit takzvanou rudozelenou koalici s agrárníky (pravicovou stranou, ta zelená barva neznamenala tehdy ekologii jako dnes, ale byla barvou zemědělců), která díky jeho umírněnému ale pevnému postoji fungovala.

               I díky tomu vyhrála sociální demokracie s přehledem první svobodné parlamentní volby v dubnu 1920. Získala 25,7% hlasů a 74 poslaneckých mandátů (z 281). Pro srovnání, na druhém místě skončila strana lidová s 699 728 hlasy a 33 mandáty. Tusar neváhal pokračovat v úspěšném konceptu spolupráce s agrárníky a vedl druhou „rudozelenou“ vládu. Dohromady měla vládní koalice těsnou většinu 144 poslanců.

               Jenže československá demokracie měla velký problém a tím byli levicoví radikálové. Ti neváhali útočit na Tusara, když v okamžiku maďarské komunistické agrese na Slovensku 30. května 1919 vyzval k obraně vlasti. Časopisy jako brněnská „Rovnost“ nebo kladenská „Svoboda“, už tehdy ovládané levicovými radikály, ho za to volaly před soud dějin a co bylo horší – před stranický soud. Sociální demokracie zažila po roce 1918 obrovský příliv nového členstva, v naprosté většině ale ruskou revolucí ovlivněných radikálů, které staré vedení strany nedokázalo dostat pod kontrolu. Zejména, když se do jejich čela postavil zkušený politický harcovník Bohumír Šmeral. Šmeral se totiž politicky zcela zdiskreditoval, když až do poslední chvíle trval na zachování Rakouska-Uherska. Musel se po říjnu 1918 stáhnout z aktivní politiky, teď ale zacítil šanci na návrat. V roce 1920 navštívil Rusko, jednal osobně s Leninem a stal se mluvčím radikálního stranického křídla.

               V roce 1920 musela totiž československá sociální demokracie učinit jedno důležité rozhodnutí – a právě to se stalo štěpícím prvkem strany. Šlo o to, zda se strana přihlásí k II. Internacionále, jejíž činnost se po letech války obnovovala, nebo k III. internacionále komunistických stran, jejíž jakousi „ústavou“ bylo 21 podmínek přijetí, které sepsal v roce 1919 sám Lenin.

               Jen namátkou několik článků:

1. Veškerá propaganda a agitace stran, ucházejících se o vstup, musí mít skutečný komunistický charakter a odpovídat programu a usnesením Třetí internacionály. Orgány strany musí být řízeny zkušenými komunisty. Tisk musí být zcela podřízen představenstvu strany. Autonomie tisku je nepřípustná.
2. Strana musí ze všech míst odstranit reformisty a centristy a nahradit je osvědčenými komunisty, aniž by se ohlížela na to, že zvláště z počátku na místo „zkušených“ oportunistů přijdou prostí dělníci z davu

10) Každá komunistická strana je povinna vést tvrdošíjný boj proti sociálně demokratické odborové internacionále se sídlem v Amsterodamu.

13) Čas od času je třeba pročistit členstvo organizací, aby byla strana soustavně očišťována od maloměšťáckých živlů

16) všechna usnesení Třetí internacionály jakož i usnesení jejího výkonného výboru jsou pro komunistické strany závazná. Komunistická internacionála musí být vybudována mnohem centralističtěji, než byla internacionála sociálně demokratická.

Jasněji to nemohlo být řečeno. Kdo přijal tyto podmínky, vzdával se jakékoliv vlastní suverenity a musel slepě plnit direktivy z Ruska. Tyto podmínky byly přijaty na druhém kongresu Komunistické internacionály v Moskvě v roce 1920. Československá sociální demokracie byla na tomto kongresu zastoupena třemi pozorovateli (byl mezi nimi i kladenský vůdce Antonín Zápotocký) – Tusar se postaral, aby tam mohli cestoval s řádnými pasy. Naproti tomu představenstvo sociálně demokratické strany zamítlo poslat pozorovatele na sjezd druhé internacionály do Ženevy a sice 93 proti 46 hlasům představenstva strany. Navíc levicové křídlo osmnácti poslanců sociální demokracie odmítlo hlasovat pro programové vyhlášení vlády.

Sociální demokracie bojovala po válce o svou vlastní identitu. Z klasické opoziční strany se stala stranou vládnoucí, tedy státotvornou. Tusar představoval tzv. aktivistické křídlo strany, které muselo bojovat s křídlem revolucionistickým. Tusar stejně jako vůdce sociálních demokratů v německých Sudetech Seliger trvali na Marxově poučce, že moc má převzít „vzdělaná elita dělnictva“ a to demokratickou cestou. Levicoví radikálové, jejichž hlásnou troubou se stal spisovatel Ivan Olbracht („Jsem jako starý Cato a opakuji, že jen ve Třetí internacionále je naše spása!) volali po ozbrojeném převratu a diktatuře mas čili nevzdělaného proletariátu. Tusar apeloval na „pozitivní orientaci dělnictva“ a proti „okázalým projevům.“ Mínil, že „socializace se organicky rodí jako kuřátko z vejce.“ Díky zavedení pevných kandidátních listin bez preferenčních hlasů se sociálním demokratům podařilo ve volbách roku 1920 z velké části eliminovat radikály a prosadit do voleb umírněné kandidáty, kteří teď tvořili většinu v poslaneckém klubu. Členstvo strany ale vypadalo zcela jinak.

Nejpozději po zamítavém stanovisku k cestě pozorovatelů do Ženevy pochopilo vedení sociální demokracie, že je zle. Sněm strany byl plánován na 25 září, odhady hovořily, že dvě třetiny až 80 procent delegátů bude patřit k radikální levici (nepomohlo ani omezení, že se delegátem mohl stát pouze člen strany, který byl ve straně už nejméně tři roky). Bylo zřejmé, že sjezd odvolí současné vedení, a to nové se přidá i Leninovým myšlenkám. V polovině července 1920 zahájila „pravice“ ve straně boj proti levici na sněmu na Smíchově, 14.září pak svolala schůzi zastupitelstva a výkonného výboru strany, kde měla ještě stále většinu. Vyhlásila, že levice, která se hlásí ke komunistickému programu nemá právo hlásit se k sociální demokracii a nemá právo zúčastnit se sjezdu. Tento byl přeložen na prosinec.

Následkem toho ale ztratila Tusarova vláda podporu 26 levicových poslanců a tím i většinu ve sněmovně. Tusar podal 14.září demisi, což znamenalo odstoupení celé vlády. O tom jsme se ve škole učili pod názvem „Tusarova zrada“- To, co byla z komunistického pohledu zrada, byl ve skutečnosti logický čin politika, uvažujícího v dimenzích parlamentní demokracie.

Jednalo se v podstatě o chytrý taktický tah. I prezident Masaryk litoval Tusarova odstoupení a loučil se s ním slovy: Odcházíte v okamžiku, kdy Vaše politika dodělala velmi značných úspěchů za hranicemi i doma.“

Jenže Tusar věděl, že ztratil většinu ve sněmovně a tím i podporu pro svou vládu. Před nadcházejícím bojem s radikály nechtěl být vázán povinnostmi, ke kterým by ho zodpovědnost ministerského předsedy zavazovala. A navíc sám navrhl Masarykovi za předsedu úřednické vlády, která měla jeho vládu nahradit, svého známého, doktora Černého, jemuž důvěřoval.

Boj o moc ve straně mohl začít. A začal. Ještě 15 září převzal dav vedený Šmeralem a Stanislavem Kostkou Neumanem Lidový dům a s ním redakci časopisu „Právo lidu“ a byla tam zavedena levicová cenzura. Dozorcem nad cenzurou listu byl jmenován Ivan Olbracht. Sociální demokracie si vymohla, že levice nesměla vydávat časopis pod starým názvem – přejmenovala ho tedy na „Rudé právo“, které jsme znali ještě i my.

25. září zorganizovala levice sjezd strany v původně plánovaném termínu. Protože pravice sněm bojkotovala, dostavilo se 321 delegátů z 527, to byla ale většina a sněm se vyhlásil za zasedání schopný. Novým předsedou strany byl zvolen Šmeral. Ten ještě doufal, že dostane pod kontrolu celou stranu, představenstvo ale výsledky sjezdu neuznalo a dál pokračovalo v přípravách na prosincový sjezd. Ten se nakonec uskutečnil 26.listopadu 1920.

Rozhodujícím bodem se ale stal tzv. „boj o Lidový dům“ v prosinci 1920. Šlo o to, že politické strany v poválečném Československu nesměly vlastnit nemovitosti. Lidový dům, kde se nacházela i redakce a tiskárna „Práva lidu“ a který byl od 15.září obsazen levicovými radikály, byl formálně zapsán na člena strany Antonína Němce. Ten zůstal věrný tusarově křídlu a teď dal k soudu žalobu na porušení majetkových práv. A soud mu dal za pravdu. Vlastně ani nemohl nedat. Podle zákona byl majitelem Němec, i když všichni věděli, že ve skutečnosti to byla strana, kterou ve své většině ovládli ti, kdo teď v Lidovém domě seděli. Věděli to samozřejmě i soudci, kteří vynesli rozsudek. Podraz to byl zřejmý, ale podle zákona. Když levičáci odmítli budovu vyklidit udělala to policie. Lehce přemohla dělnické bojůvky, které předstíraly, že chtějí dům bránit a předala ho Němcovi, čili zpět tusarovskému křídlu strany.

Levičáci vyhlásili generální stávku, která ale naprosto propadla. Došlo i k přestřelkám, na Kladně, kde místní vůdce Muna začal budovat Rusou armádu, nebo v Brně, kde radikálové obsadili elektrárnu a vypnuli městu proud. Vláda vyhlásila stanné právo a poslala armádu. Vzpoura byla snadno potlačena, měla ale za následek 14 mrtvých a 3000 zatčených. A definitivní rozkol strany.

Slovenští komunisté založili svou stranu, která se přihlásila k myšlenkám třetí internacionály už 16. – 17. ledna 1921 v Ľubochni, čeští komunisté založili svou stranu 14. -16. května. K slučovacímu sjezdu, ke kterému se přidaly i německé a maďarské, polské a židovské strany, došlo pak v listopadu 1921.

Přesto si Komunistická strana Československa udržovala pod vedením Bohumíra Šmerala umírněnou podobu. Ne nadarmo se objevila v tehdejších český novinách karikatura s telefonátem mezi Leninem a Šmeralem, kde Lenin požadoval okamžité zahájení příprav ozbrojené revoluce a Šmeral odporoval „Nemožno, připravujeme právě komunistický ples.“ V roce 1925 vedla tato opatrná politika k převratnému úspěchu ve volbách. Komunisté získali 13 procent hlasů, 20 senátorských a 41 poslaneckých křesel, strana skončila druhá za agrárníky. Pro srovnání, sociální demokracie vedená Antonínem Hamplem (Tusar zemřel už v roce 1924 – působil v letech 1920–1924 jako velvyslanec v Berlíně) skončila čtvrtá s 29 poslanci.

Pod dojmem tohoto úspěchu byla v roce 1925 zahájena takzvaná „bolševizace strany“, která měla odstranit umírněné vedení strany. Jestliže byl tedy Šmeral v sociální demokracii „vlevo“, ocitl se v nové straně náhle „vpravo“. Vedení strany pod předsedou Bohumilem Jílkem čekal „tusarovský“ osud. Na pátém sjezdu strany v roce 1929 převzali vedení „karlínští kluci“ pod vedení Klementa Gottwalda, který stranu konečně zavedl definitivně do sovětské náruče a učinil z ní Stalinův satelit. 

Popularita této radikální partaje mezi obyvatelstvem ale klesla – Češi nikdy neměli sklon k radikalismu a k extrémním násilným řešením – v roce 1935 dosáhla ve volbách na 30 mandátů a klesla na čtvrté místo (a to navzdory těžké hospodářské krizi, kterou nedokázala využít), přičemž ji předehnala dokonce i „mateřská“ sociální demokracie. Na protest proti novému směřování vystoupila z komunistické strany její intelektuální elita: spisovatelé Stanislav Kostka Neumann, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Helena Malířová, Josef Hora, Marie Majerová a dokonce i hlavní agitátor převratu v roce 1921 Ivan Olbracht. Ti všichni vystřízlivěli ze svého oblouznění krásnou myšlenkou sociální rovnosti a sepsali takzvaný „Manifest sedmi“. Naopak věrni straně zůstali a proti těmto sedmi se tvrdě ohradili Vítězslav Nezval, Julis Fučík, Vladimír Clementis či Ladislav Novomeský. Většina z nich měla později pocítit tvrdost stalinského režimu na vlastních osudech.

Šance pro komunisty přišla po druhé světové válce. Komunisté se vrátili s Rudou armádou (jejich vedení strávilo válku v moskevském azylu) a profitovali teď jak z masky „osvoboditelů“, tak i z krátkozraké politiky prezidenta Beneše, který v Košickém vládním programu přistoupil na zákaz „pravicových“ politických stran. Což postihlo hlavně nejsilnější politickou sílu české meziválečné politické scény agrárníky, kteří se po celou dobu zodpovědně starali o to, aby se doleva vychýlená politická scéna tím směrem nepřevrhla. Ve volbách 1946, které je už těžko možné označit za svobodné, získali komunisté 38,1 procenta hlasů (V Čechách 43,3, na Moravě 34,5 a na Slovensku 30,5 procent hlasů) a 114 poslaneckých mandátů v 300členném parlamentu.

To jim stačilo, aby připravili násilné převzetí moci v únoru 1948 a udělali z Československa ruskou gubernii. Sami převzali úlohu správců této provincie pod moskevským dohledem, podobně jako dnes Ramzan Kadyrov v Čečensku. Opětnému štěpení strany v roce 1968. kdy v ní z nezbytnosti odstranění ekonomického zaostávání za rozvinutým světem vzniklo reformní křídlo, bylo zabráněno ruskými tanky. A tak mohla komunistická strana ztuhnout v stalinských poučkách, kterých se nezbavila dodnes. Je posledním rudimentem komunistické minulosti Evropy a světa, disponuje i jedinou poslankyní za komunisty v Evropském parlamentu. Prostě jakýsi skanzen minulosti, na kterou bychom rádi zapomněli, ale nemůžeme.

Zdá se, že strana Stalinových pohrobků přežije na politickém poli dokonce i svou mateřskou sociální demokracii, kterou prolhaní oportunisti typu Jana Hamáčka vedou k definitivnímu zániku. Stoleté strany nemají čím oslovit mladé voliče, bojují o přízeň penzistů, protože problémy moderní doby prostě nechápou a ani chápat nemohou. Nemají na to prostě intelektuální potenciál a ideologie se dnes už nenosí.

Zdá se, že pozici moderní levice přebírají Piráti, ovšem i je čeká jako každou mladou levicovou stranu ještě boj o konečnou podobu. Zápas mezi státotvornou umírněnou frakcí a radikálním levicovým křídlem. Zda se bude opakovat rok 1921 s jinými herci a na jiném jevišti, na to si ještě musíme počkat. Je už ale nejvyšší čas, aby komunisté to jeviště konečně vyklidili pro někoho, kdo má publiku co říct.

a            

5. května uplyne 200 let od smrti člověka, kterého Francouzi stále ctí jako národního hrdinu. Zemřel nenápadně na dalekém ostrově uprostřed Atlantiku a trvalo čtyřicet let, než mohla být jeho mrtvola převezena do Paříže a tam slavnostně pochována v Invalidovně. Nakolik tohoto člověk nemám rád, neodolal jsem, abych při návštěvě Paříže a Invalidovny (Pracovníci Louvre právě zase jednou stávkovali, a tak jsem se rozhodl pro náhradní program) k jeho hrobu nezašel.

Ať už se mi to líbí nebo nelíbí (nelíbí!) jedná se v osobě Napoleona o jednu z nejvýznamnějších osob světových dějin. Bez ohledu na to, kolik jeho sláva stála lidských životů.

               Je to fascinující, jak lidé dokážou zbožňovat člověka, který proměnil polovinu Evropy v ruiny a v důsledku válek, které vedl zemřely miliony lidí. Je to něco perverzního, ale je to prostě tak. Němci Hitlera nesmí obdivovat jen proto, že se dopustil holocaustu (a přesto to někteří dělají). V imperiálních ambicích se Napoleon od Hitlera zase až tak moc nelišil – jen nezastával žádné rasové teorie a hromadné vraždění nevinných lidí neprováděl. Lidé umírali za jeho časů převážně na bojištích nebo v důsledku hladu a nemocí, způsobených válkami.

               Co vede Francouze k tomu, aby svého někdejšího císaře tak obdivovali? Malého popudlivého diktátora, který ostatně ani nebyl Francouz a nikdy se francouzsky pořádně nenaučil. Možná mají nějakou slabost pro prťavé přistěhovalce – posledním takovým příkladem byl francouzský prezident Nikolas Sarkozy.

               Napoleon se narodil na Korsice, která až do roku 1755 patřila Janovské republice. Jak Francouzi dokážou tuto skutečnost elegantně obejít, jsem byl svědkem v San Bonifaciu, kde pamětní tabule v městské citadele připomíná statečný odpor obránců citadely v roce 1553 proti „Turkům a jejich spojencům“. Že tito spojenci byli Francouzi a že byla posádka citadely po jejím dobytí zmasakrována, se už nedozvíme. Korsičané nebyli nikdy hodní poddaní, rádi zlobili (dělají to ostatně dodnes) a v roce 1755 vyhlásili nezávislost. Naštvaní Janované neposlušný ostrov obratem prodali Francouzskému králi Ludvíkovi XV. A tomu se podařilo korsický odpor v bitvě u Ponte Nuovo 9.května 1769 zlomit a udělat z ostrova francouzskou kolonii. Jen o tři měsíce později 15.srpna 1769 se v Ajaciu v rodině Karla Marii Bonaparta narodil jeho manželce Leticii jejich druhý syn který dostal jméno Napoleon.

               Bonapartovi měli celkem osm dětí, opět chlapců a tři dcery. Napoleon nebyl ani nejstarší (to byl Josef) ani nejchytřejší (Lucien) ani nejhezčí (tady si odnesla primát sestra Paulína, jejíž nahou sochu může návštěvník obdivovat v paláci Borghese v Římě)

a už vůbec ne největší. Se svou výškou 168 centimetrů byl i na svou dobu podprůměrně velký (zlé jazyky mu dokonce přisuzovaly výšku 159 centimetrů, což bylo údajně průzkumem jeho ostatků vyvráceno – řekněme, že tomu chceme věřit, i když tento výzkum prováděli Francouzi.

               Co ho ale charakterizovalo od útlého dětství, byla jeho vůle. Jako dítě byl rváč, kterého se ve třídě všichni báli, dokonce i jeho starší bratr Josef, který byl buď od mladšího bratra zbit, anebo když náhodou vyhrál, musel počítat a s tím, že na něho bude ten spratek žalovat.

               Napoleonův otec zemřel v roce 1785 ve věku pouhých osmatřiceti let na rakovinu žaludku. Legenda mu přisuzuje, že v kómatu před smrtí, volal: „Kde je Napoleon!? Kde je můj syn Napoleon, před jehož mečem se budou třást králové a který změní obraz světa? Obránil by mě před nepřáteli! Zachránil by mi život!“

               Matka Leticia, která se za Karla Mariu provdala v roce 1764, když jí bylo čtrnáct let, se dožila osmdesáti šesti let a přežila svého manžela o padesát jedna a svého druhorozeného syna o patnáct let. Zemřela až v roce 1836. Napoleonův vztah k dominantní matce byl po celý život problematický, od rebelie po touhu po pochvale, nikdy se od jejího vlivu nedokázal oprostit.

               Napoleon měl to štěstí, že se jeho otec stal v roce 1778 poslancem za šlechtu, jako jeden ze tří delegátů provincionálních stavů na Korsice na zasedání generálních stavů v Paříži. Využil svého postavení k tomu, aby získal pro své děti stipendia a mohl je nechat studovat – i když neovládali francouzštinu. Napoleon nastoupil nejprve do koleje v Autunu, kde zůstal ale jen tři měsíce, aby se aspoň trošku naučil francouzsky a pak přesídlil do „královské vojenské školy v Brienne“.

               Mezi spolužáky nenašel jediného kamaráda, ostatně v té době ještě snil o nezávislosti Korsiky a psal verše v korsickém nářečí, spřízněném s italštinou. Svému spolužáku Bourriennovi měl říct: „Způsobím tvým Francouzům tolik neštěstí, kolik jen budu moci.“

               Tento slib měl skutečně později splnit, netušil ale zřejmě, že ho za to budou Francouzi navždy zbožňovat. To je kouzlo nechtěného.

               Nehodlám v tomto článku popisovat Napoleonovu kariéru, zajímala mě jeho osobnost. Popudlivý, nezkrotný, ješitný, slabého zdraví ale nezlomný a s nesmírným citem uchopit příležitost ke kariéře, když se naskytla. Že byl osobně statečný o tom není pochyby. Při svém italském tažení v roce 1796 vedl své vojáky při sebevražedném útoku přes most u Arcole, a když padl praporečník, nesl prapor sám. Rakušané ho kupodivu netrefili, zda proto, že byl malý nebo že měl prostě jen štěstí, nebylo až tak podstatné.

               Zřejmě je třeba odlišovat Napoleona jako vojáka a jako politika. Jako voják byl nepochybně geniální. Změnil tradiční způsob válčení. Jako první si troufl použít děla v městských ulicích. Do té doby panovala představa, že při dělostřelecké palbě v úzkých ulicích tehdejších měst budou dělostřelci zasypáni hroutícími se budovami. 15. října 1795 rozstřílel děly v ulicích Paříže royalisty, kteří tehdy povstali proti republice a chtěli obnovit království. Při bojích byl pod ním zastřelen kůň, znovu měl štěstí, bojoval v první linii.

               Jeho silou bylo manévrování, francouzské oddíly útočily z pohledu nepřítele ze všech stran. Jistý rakouský plukovník měl v roce 1796 po svém zajetí, říct: „Nevím, jak to skončí, ale nerozumíme tomu ani trochu. Poslali nás, abychom vás porazili. Mladého špačka, který na vás útočí zprava, zleva zepředu i zezadu. Nevíme již, co se stane. Tento způsob je nesnesitelný, jsem také zcela spokojen, že to skončilo.“

               Použití dělostřelectva v polních bitvách také zcela změnil. Jestliže se do jeho doby ostřeloval nepřítel před zahájením útoku difúzně po celé délce fronty, Napoleon použil koncentrovanou palbu na určitý úsek nepřátelského postavení, který měl pro něho zvláštní význam, většinou pak vedl do tohoto zdecimovaného a zdemoralizovaného oddílu nepřítele rozhodující útok. Jeho geniální tah u Slavkova vstoupil do učebnic válečné strategie. Protože byl početně slabší a dorazil na bojiště dřív než Rusové a Rakušané, mohl si zvolit výchozí postavení. Podle tehdejší strategie bylo pravidlem obsadit vrcholky kopců a odtud odrážet útoky nepřátel. Tímto způsobem by mohl zabránit porážce. Napoleon přes odpor svých důstojníků vydal toto postavení na kopcích nepříteli, aby ho pak překvapil koncentrovaným útokem na střed formace na kopci Prace a ruskou armádu tím rozdrtil.

               Tyto výhody se ale časem redukovaly. Nepřátelští generálové od Napoleona mnohé odkoukali a používali proti němu, navíc mu stále víc chyběl moment překvapení – geniální nápady nemůžete mít stále znova. A jeho generálové, kteří s ním vyrostli a rozuměli mu (i jeho nesrozumitelné francouzštině) hynuli jeden po druhém – nebo přešli k nepříteli. Bitvy u Borodina, Lipska nebo u Waterloo už byly jen masakry, ve kterých měla o vítězství rozhodnout vyšší morálka francouzských vojáků, nikoliv lepší strategie.

               Jako politik byl Napoleon mnohem problematičtější. Choval se v politice jako v armádě, vyžadoval naprostou poslušnost, vůbec si nepřipouštěl, že takové chování vyvolává logicky odpor, a i když se jeho „poddaní“ bojí tento odpor projevit, dokud je silný, zradí ho okamžitě ve chvíli slabosti. Stát se nedá řídit jako armáda – a ani jako firma. Klasickým příkladem oportunismu byl jeho ministr zahraničí Charles-Maurice Talleyrand – Perigold. Napoleon ho potřeboval – on sám byl plebejec, který se neuměl pohyboval ve vysokých kruzích a už vůbec ne v kruzích diplomatických. Neustále ale svého ministra zahraničí ponižoval, aby si tím hojil svůj komplex méněcennosti, který ho musel přepadat, když viděl, jak se například car Alexandr choval k Talleyrandovi a jak k němu. Talleyrand ho samozřejmě při první příležitosti zradil – ostatně říkalo se, že nebylo věrnějšího politika než Talleyrand, který byl věrný jen jednomu muži. Vždy tomu, kdo byl právě u moci.

               Za svůj vzestup na vrchol francouzské politiky vděčil Napoleon svému bratrovi Lucienovi. Ten byl 18. brumairu (podle francouzského revolučního kalendáře, jinak 9.listopadu 1799) jako předsedající Rady pěti set, tedy republikánského parlamentu, rozhodující silou, která Napoleonovi umožnila provedení puče, rozpuštění parlamentu pomocí vojska a ustanovení konzulátu, kdy byl on jmenován prvním konzulem, tedy hlavou republiky – v roce 1804 se pak nechal „zvolit“ francouzským lidem císařem. Charakteristické pro něho bylo, že i když to vůbec nebylo třeba – Francouzi velkou většinou v plebiscitu změnu státního uspořádání na císařství schválili – osobně „upravoval“ výsledky, když se mu zdálo, že od vojáků své armády by měl přece dostat víc hlasů, než ve skutečnosti dostal.

               Lucien se vděčnosti nedočkal, právě naopak, Napoleon na svého chytrého bratra žárlil, ten nakonec zcela odešel z politiky a žil jako soukromá osoba v Římě. Byl jediným z bratrů, kterého Napoleon neudělal nikde králem – Lucien o to ostatně ani nestál. Podle svědectví současníka, „měl Napoleon chvíle, kdy Luciena nenáviděl a chvíle, kdy ho miloval. Cítil k němu to, co nám dává zakoušeti zbožňovaná milenka, o níž víme, že bychom se jí měli zbavit.“ Lucien se nehodlal bratrovi podřizovat, odmítl nevěsty, které mu vnucoval a oženil se se ženou, kterou miloval, Alexandrinou Laurencií de Beschamp, čímž Napoleona přivedl skoro k šílenství. (Zplodil se svou ženou devět dětí, jedno z nich, syn Charles-Louis, se mělo jednou v roce 1852 stát Napoleonem III.) Napoleon jakoukoliv neposlušnost nesnášel, všichni členové jeho rodiny byli jako důstojníci jeho armády povinni k naprosté poslušnosti. Lucien prokázal svou velikost, když se po Napoleonově návratu z Elby k němu vrátil a pokusil se jako člen císařské panské sněmovny pomoci bratrovi k vojenské diktatuře. Po neúspěchu se definitivně stáhl do Říma tam jako soukromá osoba zemřel v roce 1840.

               Vděčnost byla citem, který byl Napoleonovi cizí. Jeho první žena Josefína mu pomohla rozhodujícím způsobem ke kariéře.

Když se s ní oženil, dostal od direktora Barrase (jehož byla Josefína milenkou, které se potřeboval nutně zbavit, a proto sňatek s mladým ale už penzionovaným a beznadějně chudým generálem přivítal) velení Italské armády. Josefínu zavrhl, když mu nemohla dát dědice (byla o šest let starší než on) a vyměnil ji za rakouskou princeznu Marii Luisu, aby získal spojenectví rakouského císaře.

Od této svatby si mimo jiné sliboval, že bude konečně ve společnosti korunovaných hlav akceptován jako rovnocenný člen této vysoko urozené společnosti. Jenže k tomu mu chyběl nejen původ. I jeho nevycválané chování ve společnosti se záchvaty vzteku a nemaskovanou agresivitou ho v této společnosti diskvalifikovaly.

               Přímo symbolicky pro jeho sebestřednost proběhla jeho korunovace francouzským císařem 2.prosince 1804. I když nechal pro obřad přivézt papeže Pia VII. z Říma, císařskou korunu si na hlavu posadil sám a papež směl tomu aktu pouze požehnat. Pak korunoval on sám Josefínu císařovnou.

               Jeho tragédie spočívala v tom, že nerozuměl diplomacii a choval se v ní jako generál na bojišti čili jako slon v porcelánu. Proto permanentně padal do pastí diplomacií nastavené a byl nucen vést další a další války, o které už neměl zájem. Zdaleka nedosahoval formátu Metternicha ale ani Talleyranda. V podstatě po Slavkovu a po dobytí Španělska a severní Itálie neměl další ambice. Římská říše národa německého zanikla a stal se z ní Německý spolek podřízený jemu. Francie dosáhla hranic na Rýně, po nichž vždy toužila. Piemont se stal francouzským (Piemonťany považovali Francouzi za své krajany, kteří mluví prostě špatným dialektem) a ovládnutím Španělska a Neapole získal kontrolu i na Středozemním mořem. Co si naprosto neuvědomoval, že tím narušil rozhodujícím způsobem systém, na němž Evropa od roku 1648 fungovala, systém daný Vestfálským mírem – systém rovnováhy sil. Tato rovnováha se hrozivě naklonila ve prospěch jedné dominující síly – Francie – a to bylo pro ostatní mocné neakceptovatelné. Chytré nebylo ani to, že ze svých sourozenců dělal evropské krále. Josef byl králem neapolským a poté španělským, Ludvík králem holandským, švagr Murat, manžel sestry Karolíny, králem Neapolským, nejstarší sestra Eliška se stala velkovévodkyní toskánskou a pro nejmladšího bratra Jeronýma dal vytvořit na severu Německa království Westfálské. Toto obsazování tradičních monarchií francouzskými „parvenü“ budilo u etablovaných královských rodů silnou nevůli. Napoleon po roce 1809 vykřikoval, že Evropě „vnutí mír“, že bude „mír diktovat“. To bylo naprosto nemožné. Mír může vzniknout jen na základě konsenzu, mír vnucený strachem nemůže být trvalý. O tom se bolestně přesvědčil v roce 1813, kdy mu nejprve vypovědělo poslušnost pokořené Prusko a pak se od něj odvrátilo i spojenecké Rakousko (které také ještě nezapomnělo na své pokoření z roku 1809. Jestliže se tedy Napoleon domníval, že právě svatbou s Marií Luisou vstoupil do společnosti urozených korunovaných hlav, měl z toho pocitu vystřízlivět. Pro cara Alexandra nebo císaře Františka byl vždy jen povýšencem a plebejcem, který uchvátil svévolně císařskou hodnost. Když označoval cara Alexandra za spřízněnou duši a svého bratra (myslel si, že mu tím lichotí, koneckonců ho právě u Pruského Jílového porazil), akceptoval Alexandr tento „kompliment“ se štítivou odtažitostí.

               Charakteristické bylo, že ho Rakousko v roce 1813 opustilo ne na základě jeho vojenské slabosti (právě vyhrál nad Rusy a Prusy tři bitvy), ale na základě jeho psychické lability, kterou geniální Metternich správně ohodnotil jako výraz slabosti. A se slabým panovníkem nehodlal zůstat ve spojeneckém vztahu, protože slabí nakonec prohrají.

               Tečku za jeho kariérou pak udělaly chyby, které jako by náhle přenesl ze svých politických katastrof do podoby vojenské. U Lipska si nezabezpečil cestu k ústupu, protože na možnou porážku ani nepomyslel (přestože proti jeho 150 000 vojákům stála přesila 330 000 nepřátel). A u Waterloo tvrdohlavostí danou zřejmě i stále rostoucími zdravotními problémy vyčerpal armádu a poslal na smrt i svou jednotku nejvěrnější – Starou gardu.

               Jestliže tedy můžeme Napoleonu Bonapartovi jako vojáku klidně přiznat genialitu, s níž změnil způsob válčení, jako politik byl neobratný diktátor, nerozumějící tomu, co dělal. A tím pádem ani následkům svého chování.

               Že byl nakonec odsunut až na dalekou Svatou Helenu a tam snad dokonce otráven, bylo jen důsledkem snahy evropských národů na tu krvavou a nesmyslnou epochu svých dějin zapomenout. I když – minimálně na začátku svého působení – přinesly francouzské armády do Evropy myšlenky na demokracii a svobodu občanů a koneckonců i nový styl v oblékání a architektuře (Empír). Znamenalo to konec nabubřelého baroka s parukami, nepohodlnými obleky a krinolínami. Byl to začátek osvobození člověka, a šíření myšlenek osvícenství. Zda by se tak stalo, kdyby tyto myšlenky nebyly po Evropě šířeny Napoleonovými armádami, či zda by se tak stalo v jiném časovém horizontu, je těžko posoudit.  Zda bylo ale toto urychlení v šíření myšlenek svobody hodno oněch milionů mrtvých, to je jiná otázka. Tu si netroufám zodpovědět.

               Napoleon Bonaparte zemřel v Longwood House na ostrově Svatá Helena 5.května 1821 ve věku nedožitých 52 let.

               Včera, 28 dubna 2021, tomu bylo právě pět se let, kdy byla podepsána smlouva mezi dvěma bratry, která měla na dalších čtyři sta let rozhodujícím způsobem ovlivnit dějiny ve střední Evropě a tím i dějiny české. Worms – krásné a tehdy velmi významné město –  bylo místem, kde se podepsalo více velmi významných smluv, jako například v roce 1122 Konkordát Wormský, který ukončil boje o investituru mezi císařem a papežem nebo v roce 1732 smlouva o spojenectví Rakouska, Sardinie a Anglie v boji proti Friedrichovi II. pruskému.

               Worms byl časným místem říšských sněmů, a právě v roce 1521 se zde odehrál jeden z nejvýznamnějších. Málokdy byla doba tak vzrušená, jako v onom roku. Mělo to celou řadu důvodů. V roce 1519 zemřel císař Maximilián I. –  zvaný „poslední rytíř“ a 28. června 1519 byl za jeho nástupce na císařském trůně zvolen díky penězům bankovních domů Fugger a Welser jeho vnuk Karel  – na úplatcích rozdal 852 000 dukátů (1,2 tuny zlata). V letech 1519–1521 dobyl Hernando Cortés říši Aztéků a Fernando Magalheas obeplul ve stejnou dobu poprvé zeměkouli. V Turecku se roku 1520 stal sultánem Sülejman, který měl později dostat příjmení „Nádherný“ a daly se čekat potíže z jeho strany. Mladý francouzský král František první (vládl od roku 1515) se nehodlal smířit s porážkou v císařské volbě a připravoval odvetu.

               Největší potíže ale způsoboval augustiánský mnich jménem Martin Luther, který 31.října 1517 odstartoval zveřejněním svých tezí na reformu církve evropskou reformaci. Do roku 1520 vydal celkem třicet spisů, které se díky knihtisku rozšířily po Německu v 300 000 exemplářích. Neklid ve společnosti stoupal, sedláci se cítili být povzbuzeni v odporu a k nové víře přestoupil jako první z německých vládců hessenský vévoda Filip. Dalo se čekat, že další říšská knížata budou následovat – majetek církve, který si pod záminkou reformace mohli přivlastnit, byl příliš lákavý.

               To všechno měl zvládat nový dvacetiletý císař Karel.

Po jeho volbě trvalo skoro rok, než vůbec dorazil do Říše. I když vyrostl v Nizozemí, od roku 1517 přebíral vládu ve Španělsku, kterou zdědil po svém dědečkovi Ferdinandovi Aragonském. Tím se jeho příjezd do Německa zdržel. Korunován byl v Cáchách kolínským arcibiskupem Hermannem V. von Wied 23. října 1520 a hned svolal sněm do Wormsu, kam on sám dorazil už 28.listopadu. Sněm začal s velkou pompou 27.ledna 1521 a zúčastnilo se na něm 80 knížat, 130 hrabat a celkem na 10 000 lidí. Přesto že se sněm odehrával převážně v době půstu, nikdo na to nedbal. Vedle hostin se pořádaly i turnaje, prostituce kvetla a denně byli zavražděni v uličkách města 3-4 lidé. Přítomný papežský nuncius Hieronymus Alexander proti těmto pokleslým mravům nemohl nic podniknout, i kdyby chtěl. 13.února totiž vyzval císaře k přijetí opatření proti Lutherovu kacířství (papež Lev X. Lutherovo učení odsoudil už v červnu 1520 v bule „Exsurge Domine“, kterou Luther za nadšeného jásotu shromážděného davu veřejně spálil na náměstí ve Wittenbergu) a poté se bál vyjít na ulici. Občané Wormsu byli totiž už novému učení velmi nakloněni.

               Nový císař měl tedy co dělat. Hlavními body bylo jednání s Lutherem, který byl na říšský sněm pozván a císařovo majetkové vyrovnání s mladším bratrem Ferdinandem. Luther přijel do Wormsu 16. dubna, den nato měl první slyšení. Když byl vyzván k odvolání svých „bludů“ dal si k všeobecnému překvapení den na rozmyšlenou. 18. dubna pak pronesl svou slavnou řeč „Proto nemůžu a nechci nic odvolat, protože jednání proti svědomí je obtížné, nežádoucí a nebezpečné. Bůh mi pomáhej. Amen“

               Císař byl sice velmi nábožensky založený a přesvědčený katolík, měl ale sklony k melancholii a neuměl být tvrdý, jak by doba žádala. Vyrostl v Nizozemí, jeho rodnou řečí byla francouzština. Pro něho napsal jeden z nejvýznamnějších tehdejších myslitelů Erasmus Rotterdamský „Vychování křesťanského vladaře“, ovšem Karla toto dílo neoslovilo a ani ho nečetl (zato jeho bratr Ferdinand ho znal nazpaměť). Navíc Karel nezapomněl, že se papež všemi prostředky snažil zabránit jeho volbě císařem. Místo aby dal Luthera ihned uvěznit, nechal Karel ustanovit komisi z učenců a teologů, kteří měli Luthera přesvědčit k odvolání – císař prostě neměl rád problémy. Těm se ale nevyhnul. Po neúspěšných jednáních ve dnech 24. – 25. dubna opustil Luther 26. dubna Worms. Karel na rozdíl od císaře Zikmunda v Kostnici dodržel slovo a glejt, který Lutherovi vydal a který zaručoval jeho beztrestnost a volný odchod z města ponechal v platnosti. 4.května byl Luther na cestě domů do Wittenberka „přepaden“ vojáky saského vévody Fridricha III. Moudrého , který ho „uklidil“ do bezpečí na svůj hrad Wartburg. V poslední den říšského sněmu 26.května 1521 vyhlásil totiž císař proti Lutherovi říšskou klatbu, čímž ho postavil mimo zákon a dal volnou ruku k jeho stíhání zajetí či zabití.

               Po odchodu Luthera z města se měl císař konečně vyrovnat se svým bratrem.

Tihle dva mladíci byli zvláštní dvojka. Prakticky se vůbec neznali.  Pocházeli z manželství Filipa Sličného, syna císaře Maxmiliána a Johanny infantky španělské. Filipův otec, císař Maximilián totiž v letech 1496/1497 zorganizoval dvojitou svatbu své dcery Margarety s infantem Juanem, dědicem sjednoceného Španělska, a svého syna Filipa oženil s nejmladší dcerou španělského královského páru – katolických veličenstev Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, Johannou. Margareta sice porodila Juanovi dítě, to se ale narodilo mrtvé a krátce nato zemřel i Juan. Nejstarší dcera španělského královského páru Isabela byla provdána za portugalského krále. Zemřela při porodu syna Miguela v roce 1498 a dva roky později ji na onen svět následoval i její syn, který by byl jinak dědicem Španělska.

               Dědictví velké říše, která právě začala expandovat i v Novém světě tedy přešlo na nejmladší Johannu a jejího manžela Filipa. Tito spolu měli šest dětí, které vyrůstaly částečně v Nizozemí a částečně ve Španělsku. Bylo to podle toho, kde se kdo z nich narodil. Nejstarší Eleonora, Karel, Isabela a Marie vyrůstali v Holandsku, zatímco Ferdinand a nejmladší Kateřina ve Španělsku. Ferdinand se totiž narodil v roce 1503 v době, kdy byla Johanna s Filipem ve Španělsku vyjednávat převzetí dědictví (královna Isabela pak skutečně v roce 1504 zemřela) a převoz nemluvněte po moři do Nizozemí připadal rodičům příliš riskantní. Proto nechali chlapce u dědečka a babičky, kteří mu ihned zřídili vlastní dvůr. Filip s Johannou se do Španělska vrátili až v roce 1506, když dojednali podmínky převzetí kastilského království s králem Fernandem a už 25.září 1506 Filip náhle zemřel. Vrátil se zpocený z lovu, napil se ledové vody a bylo po něm. Johanna se ze smrti svého manžela zbláznila. Byla v té době těhotná, pohrobka Kateřinu porodila v roce 1507 (proto i toto děvče vyrůstalo ve Španělsku) nakonec ji ale její otec nechal internovat na zámku v Tordesillas, kde strávila v izolaci zbytek svého života – zemřela až v roce 1555 ve věku 75 let po čtyřiceti osmi letech internace.

               Děti tedy vyrůstaly bez rodičů. Jestliže Karel mohl mít na rodiče aspoň nějaké mlhavé vzpomínky, Ferdinand je neznal vůbec. Karel to měl ještě poměrně dobré, starala se o něho teta Margareta. (Po smrti Juana se ještě jednou vdala za savojského prince Filiberta, ale i ten brzy zemřel a ona na další sňatky ztratila chuť.)

Její otec Maxmilián ji vyjmenoval správkyní Nizozemí, což dělala s láskou a velmi dobře a současně vychovávala i ony čtyři ratolesti svého bratra, které se nacházely v Holandsku. Ferdinand s Kateřinou to měli horší. Dědeček král Ferdinand je příliš v lásce neměl. Po smrti své první ženy Isabely se ještě jednou ve věku 53 let oženil se sedmnáctiletou neteří francouzského krále Germaine z Foix, ale i když se plně pumpoval afrodisiaky, a dokonce se uchýlili i k magii, následníka trůnu pro svou Aragonii nezplodil a musel se smířit s tím, že jeho království zdědí některý z habsburských princů. Přičemž on by nakonec dal přednost Ferdinandovi, kterého aspoň znal.

               Bratři se poprvé v životě setkali až 12. listopadu 1517 (Král Ferdinand Aragonský zemřel 23.ledna 1516 a Karel se vydal do Španělska převzít dědictví po otci a po dědečkovi). Podmínkou bylo, že Ferdinand musí opustit Španělsko a přestěhovat se do Nizozemí. Takže španělským králem se měl stát Karel, vychovaný francouzsky, který si přivážel francouzské ministry a neuměl španělsky a Ferdinand, kterého mateřskou řečí byla španělština, musel do neznámého prostředí francouzsky hovořícího Mechelenu. Nedůvěra mezi bratry byla velká.  Už před svým příjezdem nechal Karel odstranit z Ferdinandova okolí řadu dvořanů, které obvinil z piklů proti jejich matce Johanně Šílené. Ve skutečnosti čistili Karlovi francouzští průvodci terén. Jeho poradce Vilém z Chiévres měl Karlovi údajně říct: „Nebojte se francouzského krále nebo jiných knížat, ale pouze vašeho bratra.“

               První setkání chlapců nicméně proběhlo harmonicky, Ferdinand poprvé prokázal svou politickou šikovnost. 18. listopadu vtáhli oba bratři společně do Vallaloidu. Karel, který neuměl ani slovo španělsky potřeboval bratrovu pomoc. Nicméně Karel trval na tom, že Ferdinand Španělsko musí opustit, stalo se tak v dubnu 1518.

               Podruhé se tedy setkali až při Karlově královské korunovaci v Cáchách v roce 1520 a ve Wormsu mělo dojít k dělbě dědictví. Karel nebyl ochoten vyjít mladšímu bratrovi v ničem vstříc. Podle habsburských pravidel měly být země rozděleny, ale vládnout měl nejstarší z rodu. Karel tvrdil, že se toto dělení vztahuje jen na rakouské državy, celý zbytek habsburské moci, tedy burgundské země s Nizozemím a Španělsko se zámořskými koloniemi hodlal podržet sám. Jediným štěstím byla teta Margareta, která vícekrát ve svém životě dokázala svůj diplomatický um. Nejen při správě Nizozemí, ale i v Savojsku, kdy odstavila od moci ctižádostivého bratra svého druhého manžela, nebo při uzavření takzvaného „Dámského míru“ v Cambrai v roce 1529, kdy dohodla mír mezi Habsburky a Francouzi s královnou matkou Luisou, když její synovec Karel a Luisin syn František tvrdohlavě odmítali zasednout k jednacímu stolu. Teď použila všechnu svou autoritu, aby Karla pohnula ke kompromisnímu řešení. Koneckonců se měl Ferdinand ženit s českou princeznou Annou a nemohl jít k oltáři jako žebrák. Svatba byla domluvena už v roce 1515, tehdy ovšem šel s dvanáctiletou princeznou k oltáři dědeček obou chlapců Maxmilián, který se ženil v zastoupení a ve svatební smlouvě bylo pro jméno ženicha ponecháno volné místo, protože ještě nebylo jasné, zda si Annu vezme Karel nebo Ferdinand.

               Margareta dosáhla toho, že 28. dubna byla podepsána ve Wormsu smlouva o rozdělení zděděných zemí, která v praxi znamenala rozdělení Habsburků na španělskou a rakouskou linii. Ferdinand dostal „Dolní Rakousko“, do kterého patřily dnešní spolkové země Dolní a Horní Rakousko, a „Vnitřní Rakousko“ – tedy Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Karel trval na tom, že si z rakouského dědictví ponechá Tyrolsko (bohaté těžbou stříbra) a tzv. Přední Rakousko – země v jižním Německu a ve Švýcarsku, odkud Habsburkové pocházeli, jakož i italské državy. Teprve bruselskou smlouvou z roku 1522 se Margaretě podařilo konečně tvrdohlavého synovce přesvědčit, aby se vzdal i Tyrolska. Možná ho k tomu pohnuly první zásilky amerického stříbra a zlata po dobytí Aztécké říše, které těžbu v Tyrolsku mnoho násobně překonávaly, ale možná i zjištění, že dědeček Maxmilián zanechal po sobě tak astronomické dluhy, že se jich mladý císař zděsil. Ferdinand tedy mohl převzít i zbytek rakouských zemí, ovšem s nimi i polovinu dědečkových dluhů. Habsburkové se definitivně rozdělili na dvě větve.

               Prvním Ferdinandovým činem po příchodu do Rakouska byla velkolepá svatba s českou princeznou Annou v Linci 26.května 1521, tedy ani ne měsíc po podepsání wormské smlouvy. Ovšem pak začaly mladému regentovi neradostné časy. Rakousko bylo v podstatě v bankrotu a na nového vládce se dívalo víc než skepticky.

               Osmnáctiletý arcivévoda prokázal nečekanou odhodlanost, ale i inteligenci. Byl malý vzrůstem, zachmuřeného vzhledu, neuměl ani slovo německy a měl nemalé problémy komunikovat se svou manželkou – zřejmě museli hovořit latinsky, protože Ferdinand ani jeden z jazyků, které princezna ovládala (češtinu, maďarštinu a němčinu) neznal a ona neuměla ani španělsky ani francouzsky.

               Ferdinand byl od začátku konfrontován s problémy, které by neschopného panovníka zlomily. Země byla v podstatě v bankrotu. Ferdinandův poradce a správce financí Gabriel ze Salamanky se dal hned do důsledného oddlužování země. To znamenalo zvýšení daní, zacož si vysloužil smrtelnou nenávist. Veškerý výnos z tyrolských stříbrných dolů byl použit na oddlužení země. Ferdinand nemohl ani do svého hlavního města. Zemská vláda, dosazená císařem Maxmiliánem, byla totiž v roce 1519 svržena a nahrazena radními pod vedením univerzitního profesora Martina Siebenbürgera. Tato požadovala po novém vládci podepsání volební kapitulace, tedy podmínek, za jakých by bylo Rakousko ochotno přijmout ho za svého nového vládce. Ve stavovském prostředí střední Evropy to byl obvyklý postup, v absolutistickém Španělsku ale zcela neznámý. Delegace nové vlády vedená Siebenbürgerem cestovala v roce 1519 do Španělska za právě zvoleným císařem Karlem, aby mu přednesla své požadavky a vymohla si svou legalizaci. Siebenbürger vystupoval v Madridu tak arogantně, že dokonce i členové jeho delegace, chvějící se strachem, šeptali „das ist nit gut“. Ferdinand se po svém příjezdu do Rakouska rozhodl udělat rázný pořádek. Protože stará vláda utekla do Vídeňského Nového města, Ferdinand tam svolal zástupce obou stran před svůj soud. Výsledkem byla poprava Siebenbürgera a sedmi dalších vídeňských konšelů. (tzv „Krvavý soud z Vídeňského Nového města“). Vídeň byla za svou neposlušnost zbavena řady svých privilegií, jako například práva razit vlastní mince. Vzpurnost rakouských stavů byla zlomena. Z čím si Ferdinandův pradědeček Fridrich III. nevěděl rady celý život, s tím se jeho pravnuk vypořádal za několik týdnů.

               V roce 1526 se Ferdinandovi podařilo získat volbou českou a uherskou královskou korunu a založit tak soustátí, které mělo přetrval čtyři sta let. Jeho schopnost vyjednávat (Augsburský náboženský mír z roku 1555) , rozvážnost, ale v případě potřeby i tvrdost. V letech 1524 – 1526 rozdrtil brutálně povstání sedláků v jižním Německu a neváhal nechat zavraždit úkladnými vrahy své politické odpůrce, jako například vůdce povstání tyrolských horníků Michaela Gaismaira, i když si na vyplacení odměny musel půjčit tisíc zlatých u augsburského bankéře Fuggera. Musel často zastupovat svého nepřítomného bratra Karla na říšských sněmech a po bratrově abdikaci se stal sám v roce 1558 císařem. Ostatně jeho autorita byla už za Karlova života velká, v podstatě všichni uznávali, že svého bratra v politických schopnostech převyšuje. Dokonce i protestanti (Filip Melanchton) se neubránili slovům chvály: „Jeho život je plný příkladů počestné zdrženlivosti, sebeovládání a střídmosti“ Ferdinand dokázal, že císařská koruna zůstala až do zániku Svaté říše římské v roce 1804 v rukou rakouských Habsburků, i když zato musel svému synovci Filipovi II. (Karlovu synovi) odstoupit Nizozemí.

               Rozhodující ovšem bylo, že se manželství s Annou Českou ukázalo přes počáteční potíže jako velmi šťastné. Ferdinand zplodil s Annou patnáct dětí, z toho tři syny, což byl rozhodující počin pro zachování dynastie. Jestliže španělská větev Habsburků v roce 1700 následkem incestu vymřela, rakouští Habsburkové (i když ve své habsbursko – lotrinské větvi, protože po smrti císaře Karla VI. v roce 1740 přežil rod jen v ženské linii) existují dodnes. A není jich málo.

               28.duben 1521 byl datem zrození této středoevropské dynastie.

               Někdy je důležité být v pravý čas na pravém místě. Může to stačit na nehynoucí slávu, na pomníky, paláce a zápis do historických učebnic. Něco takového se podařilo prapředkovi našeho Karla Schwarzenberga, zakladateli rodové slávy Karlu I. Filipovi Schwarzenbergovi. Od jeho narození uplynulo dnes, 15.dubna 2021, 250 let.

               Osudová chvíle jeho života, která mu měla přinést nesmrtelnou slávu, přišla v červnu 1813.

               Po osudném ruském tažení roku 1812 byl francouzský císař Napoleon oslaben, ale nebyl ještě poražen, tím méně zničen. Osudným kamínkem, který spustil lavinu, mající ho zasypat, bylo Prusko. Po své porážce v roce 1806 bylo zredukováno na dvě provincie, Brandenbursko a Slezsko a muselo přísahat věčnou věrnost francouzskému císaři. Hrdost a víru v obnovu si zachovala pouze královna Luisa. Byla mluvčím protifrancouzského odporu, zemřela ale už v roce 1810 ve věku třiceti čtyř let. Její druhorozený syn Vilém se jednou stane německým císařem. Po porážce Francouzů v Rusku se ale rozhodl pruský král Bedřich Vilém III. vypovědět ponižující smlouvu s Francií a v únoru 1813 podepsal spojeneckou smlouvu s Ruskem. Napoleon vytáhl do války, aby neposlušného vazala potrestal. Vytvořil novou armádu z nováčků, přesto s ní dokázal porazit ruskou armádu u Lützenu a Bautzenu (Budyšína). Vítěz nad Napoleonem v Rusku, generál Kutuzov, který přivedl Rusy do Německa, zemřel totiž 19. dubna 1813 v slezských Boleslawicích a velení ruské armády převzal generál Wittgestein. Byl sice o třicet pět mladší než Kutuzov, neměl ale ani zlomek jeho vojenské geniality. Po porážkách od početně slabšího soupeře ztratil nervy a vzdal se velení. Ruský car Alexandr a Bedřich Vilém hledali nástupce a o tu funkci byl zájem tak velký, asi jako o post ministra zdravotnictví v Česku v roce 2021.

               Naštěstí bylo domluveno příměří a svolán mírový kongres do Prahy. Do hry vstoupil velký intrikán kníže Klemens Wenzel Lothar von Metternich, ministr zahraničních věcí Rakouského císařství. Rakousko bylo díky sňatku Napoleona s rakouskou princeznou Marií Luisou oficiálně spojencem Francie a do válečných událostí zatím nezasáhlo. Chléb se lámal v Drážďanech 26.června 1813, kdy Metternich navštívil Napoleona, aby s ním projednal budoucnost Evropy. Napoleon odmítl všechny návrhy, aby se Francie vrátila do svých hranic z roku 1802, tedy za Rýn a Alpy. Jednání trvalo až do noci a Metternich pochopil, že je Napoleon, zoufalý ale odhodlaný, v podstatě politicky ztracen. To řekl Napoleonovi na rozloučenou: „Jste ztracen, Sire. Tušil jsem to, když jsem sem přišel, nyní, když odcházím, vím to jistě.“ Napoleonovu pobočníkovi Berthierovi, který ho vyprovázel, pak na otázku, jak byl spokojen s císařem, odpověděl: „Ano, dal mi všechna potřebná vysvětlení, s ním je konec.“

               Metternich vzápětí přesvědčil císaře Františka, že je třeba ukončit spojenectví s Napoleonem a přidat se k protifrancouzské koalici. Její vůdci, král Bedřich Vilém III. a car Alexandr I. čekali zatím na výsledky jednání v kladském lázeňském městečku Ladek Zdrój.

               Pražský kongres byl jen formalitou. Odeslal 7.srpna Napoleonovi podmínky, které se shodovaly s Metternichovými návrhy a hned se rozpustil. Když přišla 11. srpna do Prahy Napoleonova odpověď s protinávrhy, neměl ji už kdo přijmout.

               Rakousko vstoupilo do války a jeho armádu vedl Karl Filip von Schwarzenberg. A díky tomu, že Rusové po abdikaci Wittgesteina neměli nikoho ochotného postavit se spojenecké armádě do čela, připadla tato funkce Schwarzenbergovi. Bylo to něco jako Černý Petr, z kterého se ale měla stát výhra v Lottu. Ke koalici se připojili i Švédové, vedeni svým novým králem, někdejším Napoleonovým generálem Bernadottem (jeho potomci sedí na švédském královském trůně dodnes).

               Schwarzenberg nebyl zřejmě talentovanější než Wittgestein, měl ale pevnější nervy. Když byl 14. – 15 srpna 1813 navzdory své početní převaze poražen u Drážďan, nekapituloval, neztratil nervy, jen se stáhl a pokračoval v boji. Nenechal se ani vyvést z míry generálem Moreauem, někdejším francouzským generálem a vítězem od Hohenlindenu v roce 1800, účastnícím se bitvy jako pozorovatel ruské armády, který mu řekl: „Na mou duši, pane, jestliže bojujete takhle, nedivím se již, že po sedmnáct let jste stále bit.“ (Člověk nemá být až tak namyšlený, den nato byl Moreau smrtelně zraněn, když doprovázel cara Alexandra.)  

Napoleon ztratil zcela cit pro realitu. Po vítězstvích u Lützenu, Bautzenu a Drážďan byl přesvědčen, že se bude opakovat situace z roku 1806 a nepřítel rychle kapituluje a bude prosit o mír. Jenže jeho protivníci se za ty roky naučili bojovat. Jestliže Napoleon dokázal u Slavkova či u Jeny nepřátele zničit natolik, že už nebyli schopni dalšího odporu, tentokrát je sice porazil, ale nezničil. Po vítězství u Drážďan byl čas začít jednat, nabídnout ústupky a stáhnout se do Francie. Napoleon si byl vědom své strategické převahy nad Schwarzenbergem, ve věci operačních otázek a vedení vojenského tažení určitě svého protivníka převyšoval. Ale jako císař, politik a státník naprosto selhával – jako by měl klapky na očích, odmítal vidět realitu, vyčerpanost Francie a nezkušenost svých mladých vojáků.  Právě v tom byla Metternichova genialita. Všechny tyto aspekty vnímal a pochopil, že Napoleon (který je vnímat odmítal) je vlastně přes všechna poslední vítězství už poražený a že je třeba připojit se k budoucímu vítězi.

               Schwarzenberg musel jen vydržet a hlavně – musel přimět neukázněné ruské generály, aby se opravdu podrobili jeho velení. To byla hlavní úloha vrchního velitele, a to se mu i podařilo. Plán rozhodující bitvy u Lipska, která mu měla přinést nehynoucí slávu, vypracoval velitel jeho generálního štábu, čtyřicetisedmiletý generál (Feldmarschal-Leutnant) Josef Václav Radecký z Radče. Ten plán byl jednoduchý, jak už geniální plány bývají. Využít početní převahu, zatlačit Francouze ze všech stran do města a tam je pak zničit, protože stísněni v Lipsku nebudou moci manévrovat. Právě v manévrovacích schopnostech Napoleon své protivníky nebetyčně převyšoval. Radecký mu hodlal svým vedením boje tuto výhodu vzít. Schwarzenberg musel tento plán jen uskutečnit. Snadné to ovšem nebylo.

               Schwarzenbergovi bylo 42 let, císaři Napoleonovi o dva roky víc, bylo to tedy bitva čtyřicátníků, mužů v nejlepších letech. Ovšem Napoleona zrazovalo zdraví. Stále více trpěl bolestmi žaludku, horečkami a návaly zuřivosti, v tomto stavu ho zastihla i noc před rozhodující bitvou, která se odehrála u Lipska ve dnech 16.- 18 října 1813. Do dějin vešla jako „Bitva národů“, protože snad nebyl evropský národ, který by zde nebojoval. I když například Poláci, Sasové, Bavoři či porýnští Němci bojovali ve francouzské armádě. Schwarzenberg znovu ukázal výdrž. Když byly první den jeho útoky odraženy a musel bojiště vyklidit, nevzdal se. 17. října zaútočili Rusové. Spojenecká armáda pod Schwarzenbergovým velením měla 330 000 mužů. Už jen koordinovat akce takového kolosu bylo mistrovské dílo. Ale Radeckého plán vycházel. Francouzi byli postupně zatlačeni do města, které hrozilo stát se jednou obrovskou pastí.

A teď se ukázalo, že Napoleon nebyl naprosto připraven na ústup. Ještě nikdy nemusel z bitvy ustupovat, byla to pro něho nová situace. Prohrál zatím jen jednou, u Aspern v roce 1809, a tam byla zničena část jeho armády, když mezi ním a těmi nešťastníky tekl široký Dunaj. Napoleon natolik věřil své šťastné hvězdě, která ho měla vést k vítězství, že se teď celá jeho armáda musela přesouvat na západ a uniknout tak z obklíčení po jediném mostě přes Elsteru u Lindenau. Na takový manévr potřebovali Francouzi čas, ten se snažili získat generálové McDonald, Lauriston a Poniatowski fanatickým odporem v Lipsku. Sasové přeběhli, jak bylo jejich dobrým zvykem, k nepříteli a začali pálit do Francouzů. Snad nedorozuměním byl onen jediný most vyhozen do vzduchu, když se na východním břehu nacházelo ještě 30 000 vojáků, Ti byli teď vydáni na milost a nemilost hroznému masakru. Ulice Lipska byly údajně pokryty mrtvolami. Přes 12 000 Francouzů bylo pobito v ulicích města, 20 000 upadlo do zajetí. McDonald přeplaval Elsteru zcela nahý. Poniatowski vjel na koni do řeky a utonul.

               Napoleonova porážka, z níž se už nikdy neměl vzpamatovat, byla dokonána a kníže Karl I. Filip Schwarzenberg se stal rakouským národním hrdinou. Je jím dodnes, jeho jezdecká socha na Schwarzenbergplatzu ve Vídni je toho důkazem.

               Kdo byl tento muž, zakladatel slávy rodu a takzvané Sekundogenitury knížecího rodu Schwarzenbergů?

               Schwarzenbergové byli původně francký rod, jejich rodový hrad se nachází v Böhmenwaldu v dnešním Bavorsku. Slávu jim vydobyl Adam I. Schwarzenberg, když v roce 1599 v takzvané „Dlouhé válce“ proti Turkům v rakouských službách dobyl město Raab. Bohatství pro ně získal Georg Ludwig, který se v roce 1617 oženil s paní Annou Neumann von Wasserleonburg, paní v Murau. (Nevěstě bylo 82 let, ženichovi 31, byl ostatně už jejím šestým manželem). Když Georg v roce 1646 bezdětný zemřel, přešel tento velký majetek na jeho synovce Johanna Adolfa. Tento velmi schopný hospodář koupil od císaře Leopolda panství Wittingau (Třeboň) a tak vstoupil na české území. V roce 1670 byl navíc císařem povýšen do knížecího stavu.

               Jackpot ale vyhráli Schwarzenbergové v roce 1719. Tehdy zemřela vdova po Johannu Christianovi z Eggenbergu Marie Ernestína rozená Schwarzenbergová a odkázala celý obrovský eggenbergský majetek se sídlem v Krumlově svému synovci Adamu Františkovi Karlovi. Knížecí hodnost dědil, jak bylo zvykem, vždy jen nejstarší syn. Josef I. pátý kníže Schwarzenberg měl dva syny. Starší Josef II. (1769–1833) v roce 1802 umožnil svému mladšímu bratru Karlu Filipovi převzít takzvaný „druhý majorát“, a od tohoto roku se Schwarzenberský rod rozdělil na dvě větvě, na krumlovskou – první majorát nebo primogenitur a orlickou – druhý majorát neboli sekundogenituru. Hlavy obou větví teď měly v erbu knížecí korunku a patřily mezi evropské suverény. Josef I. Schwarzenberg obdržel totiž v roce 1746 knížecí titul jak pro Čechy, tak i pro Římskou říši a všichni jeho legitimní potomci mohli od toho data nosit titul knížete. U jeho synů toto pravidlo ještě nebylo potřebné, protože se dospělosti dožil z jeho čtyř synů jen jeden Johann I. Nepomuk, tento ale měl syny dva, už vzpomenutého Josefa II. a Karla I. Filipa.

               Karel Filip měl jako mladší syn možnost buď sloužit v armádě nebo se stát církevním hodnostářem. Rozhodl se pro první možnost, období napoleonských válek poskytovalo dostatek možností udělat v armádě kariéru. Karel Filip se vyznamenal v boji proti francouzským revolučním jednotkám 25.dubna 1794 u Le Cataeu-Cambresis a byl vyznamenán řádem Marie Terezie. Už v roce 1796 tedy jako dvaceti pětiletý se stal generálmajorem a v roce 1800 polním maršálkem. (Feldmarschalleutnant). V roce 1802 mu jeho starší bratr odstoupil panství Orlík, čímž se stal skutečným knížetem, tedy nejen titulem, ale i panstvím, svůj majetek dokázal zvětšit ještě o Zalužany, Zbenice, Bukovany a Sedlec.

               Po rakouské porážce u Wagramu v červenci 1809 a po uzavření míru v Schönbrunnu se Schwarzenberg stal diplomatem, a to přímo vyslancem v Paříži, kde připravoval sňatek Napoleona s rakouskou princeznou Marií Luisou. Poněkud paradoxním výsledkem jeho pařížské mise bylo, že k němu získal francouzský císař důvěru a když vytáhl v roce 1812 do Ruska a Rakousko bylo na základě mírové smlouvy povinno dodat podpůrnou armádu o síle 30 000 mužů, trval Napoleon na tom, že tento sbor má vést Karl Schwarzenberg. Rakouská armáda tedy bojovala na francouzské straně a Schwarzenberg zaznamenal úspěch, když spolu s generálem Reynierem vytlačil v prostoru Kobryně v dnešním Bělorusku ruského generála Tomassova. Ještě během ruského tažení byl Schwarzenberg v říjnu 1812 vyjmenován polním maršálem. Po porážce Francouzů na Berezině v listopadu 1812 se se svým sborem stáhl přes Bialystok do Krakova. Rakušáci utrpěli při tomto francouzském dobrodružství jen minimální ztráty, což bylo připisováno Schwarzenbergově prozřetelnosti a včasnému ústupu.

               A o necelý rok později, poté, co Rakousko pod Metternichovým vedením udělalo ve své politice obrat o sto osmdesát stupňů, udeřila u Lipska hodina jeho slávy.

               On sám si svou slávu dlouho neužíval. Po vítězství nad Napoleonem v roce 1814 a slavnostním vstupu do Paříže se vzdal hodnosti vrchního velitele a odešel na Orlík. Po Napoleonově návratu z Elby dostal komando nad rakouskou armádou ještě jednou, do bojů už ale nezasáhl, Napoleona zlomili u Waterloo Prusové a Britové bez rakouské pomoci.

               V roce 1817 utrpěl Karel Filip mozkovou příhodu. Léčebné pobyty v Karlových Varech nedokázaly jeho zdravotní stav zlepšit, zemřel 15 října 1820 v Lipsku, ve městě, kde se dočkal největší slávy. Bylo mu pouhých 49 let. Napoleon ho přežil jen o půl roku, zemřel 5.května 1821. Zatímco Schwarzenberga ale vyprovázela saská armáda až na českou hranici, kde ho převzala armáda rakouská a doprovázela ho až k rodinné hrobce v Třeboni, Napoleona pochovali bez jakýchkoliv pomp na vzdálené Svaté Heleně a až v roce 1840 byl exhumován a převezen do Paříže, kde je pochován v Invalidovně.

               Karel Schwarzenberg, někdejší ministr zahraničních věcí a kandidát na prezidenta, je v přímé linii v šesté generaci přímým potomkem slavného maršála.

Jeho šlechtické jméno, které ale nepoužívá, je Karel VII. Johann Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Vratislav Menas, kníže Schwarzenberg, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lantkrabě z Kleggau. (Opravdu nevím, jak se dá do češtiny přeložit „gefürsteter Landgraf im Kleggau“. Po své adopci hlavou krumlovské větve Schwarzenbergů Jindřichem v roce 1960 sjednotil Karel ve své osobě obě větve rodu a od roku 1979, po smrti Jindřichova bratra Josefa a svého otce Karla VI. v roce 1986 se stal pak i hlavou celého rodu Schwarzenbergů. V roce 1988 převedl veškerý majetek rodu do nadace se sídlem v Lichtenštejnsku a tím historická struktura s „vladařem“ na čele rodu definitivně padla. Od roku 2000 vede soudní spor se svou adoptivní sestrou Elisabeth Pezold, která mu upírá právo být vladařem rodu („čili předsedajícím dozorčí rady nadace“) a vede společně se svým mužem Rüdigerem Pezoldem soudní spor proti České republice o restituci majetku primogenitury, vyvlastněné zákonem „Lex Schwarzenberg“ v roce 1947. Karel VII. se od tohoto sporu distancoval, a tak je svou sestrou žalován taky. Ale to už je jiná historie, která s osudy zakladatele rodu Karla I Filipa nemá nic společného. Možná by se ale v hrobě obracel.

Quand de ciel et lourd péce comme un couvercle

Sur l´esprit gémissant en proie aux longs ennuis

Et que de l´horizon embrassant tou tle cercle

Il nous verse un jour noir plus triste que les nuits:

               Samozřejmě že jsem tyto verše, které stály na samém začátku mé literární kariéry, znal v českém překladu Svatopluka Kadlece. Už jen skutečnost, že tuto báseň Spleen LXXVIII překládalo hned několik významných českých básníků (vedle Kadlece i Vítězslav Nezval, Jaroslav Vrchlický či Jaroslav Groll) svědčí o tom, že její význam ve světové poezii je obrovský. I když je obsah tristní a depresivní, jako ostatně autor sám a jako se to mělo stát značkou celé generace takzvaných „Prokletých básníků“. Prvním z nich, který předznamenal tento vývoj, byl Charles Baudelaire, od jehož narození uplyne 9.dubna právě dvě stě let.

               Aby si udělali o charakteru jeho díla obrázek i ti, kdo ho až tak dobře neznají a stejně jako já neumí francouzsky, dovolím si na začátku tohoto medailonu na počest velkého básníka uvést onen – z mého pohledu skvělý – překlad Svatopluka Kadlece z roku 1934. Je pro mě překvapivé, že tyto verše znám nazpaměť ještě i po čtyřiceti letech:

Když víku podobno se sklápí nebe siné

Na ducha, který lká až k smrti rozteskněn

Když nám kruh obzoru, jenž kolkolem se vine

Dští noci smutnější, tmou černající den.

Když ze světa se stává temná cela

V níž jako netopýr se vznáší naděje

Svou plachou perutí v zdi bije rozechvělá

A hlavou tluče v strop, kde plno plísně je.

               Přiznám se, že mi právě verše Charlese Baudelaira, stejně jako později Rimbauda a Františka Gellnera v mém bezprostředně postpubertálním věku imponovaly, inspirovaly mě, protože ukazovaly možnost vyjádřit realitu jinak, barvivěji a emocionálně. A člověk ve věku osmnácti let je až nepřiměřeně emocionální a každý začínající spisovatel to zkouší básněmi. A znechucení tehdejším komunistickým režimem bylo stejné nebo podobné, jako Baudelairovo s druhým francouzským císařství nebo Gellnerovo s císařstvím rakouským. Proto mi prokletí básníci hovořili z duše a snažil jsem se je pochopitelně napodobovat. Brzy jsem ale poznal, že to s mými básněmi nebude slavné. Jednak spolužák Pavel Machů básnil lépe než já, což mě přivedlo k poznání, že jestliže nejsem nejlepší ani v mé třídě, bude to zřejmě v širší konkurenci ještě tristnější a pak také, že já potřebuji na vyjádření toho, co chci říct, prostě větší prostor, než je báseň.

               V tom básníky obdivuji dodnes. Že dokážou vyjádřit myšlenku na velmi malém prostoru. A Baudelairem moderní evropské básnictví vlastně začalo. Když jsem byl v Paříži, nezapomněl jsem zajít k jeho hrobu na „Cimetiere de Montparnasse“ a vzdát mu čest.

               Baudelaire byl přirozeně dítě své doby. Narodil se do doby po napoleonských válkách, z jejichž důsledků se Francie vzpamatovávala celá desetiletí (a nikdy to tak úplně nedokázala). S koncem osmnáctého století se bouraly městské hradby, francouzskou revolucí skončilo nevolnictví a lidé se hnali do měst za prací a ta se tak měnila na obrovské konglomerace s předměstími plnými lidí žijících či živořících v nuzných podmínkách, kteří se drželi při životě vyčerpávající prací až šestnáct hodin denně šest dní v týdnu. Délka života byla nízká, dětská úmrtnost obrovská, hygienické podmínky otřesné, zdravotní a sociální zabezpečení žádné.

               Charles Baudelaire se narodil do dobře situované rodiny. Jeho otec Joseph Francois ale zemřel, když bylo chlapci pět let a matka se obratem znovu vdala (byla o 34 let mladší než otec). Vzala si ambiciózního úředníka Jacquese Aupicka, který to později dotáhl až na generála a byl klasickým reprezentantem úspěšné společenské vrstvy tohoto rozporuplného období první poloviny devatenáctého století, období divokého kapitalismu a industrializace. Baudelaire považoval matčinu novou svatbu za zradu a šel s otčímem hned do konfrontace. Zřejmě matce křivdil, dvanáct let po konci napoleonských masakrů nebyl ve Francii nadbytek mužů na ženění a dobře situovaných už vůbec ne. Ke konci svého života se s podruhé ovdovělou matkou smířil a žil dokonce u ní. Teď se ale rozhořel mezigenerační konflikt. Otčím chtěl mít z Charlese právníka nebo důstojníka – chlapce už jen toto otčímovo přání přivedlo logicky do opačného tábora. Ze školy ho vyhodili těsně před maturitou – dodělal ji pak soukromě – a pak rodinu opustil a žil z dědictví po otci bohémským životem, než všechny peníze prošustroval, zadlužil se a v roce 1844 byl zbaven právní svéprávnosti.

               V té době si přivodil i syfilis, která ho nakonec měla o třicet let později stát život. Své zkušenosti s drogami a alkoholem a psychické stavy s tím spojené popsal ve své studii „O víně, hašiši jako prostředcích k zmnožení osobnosti“ publikované v časopise „Le Messanger de l´Assemblée“ v roce 1851 a tento článek se stal základem jeho knihy „Umělé ráje“ z roku 1860.  V té době populárnímu alkoholickému nápoji absinthu (vyráběnému původně ve Švýcarsku v kantonu Neuchatel) z vermutu, anýzu a fenyklu se připisovaly nežádoucí neurologické účinky. (V roce 1915 byl zakázán a nahrazen Pernotem, od roku 1998 je ale opět povolen, protože se zjistilo, že ony tragické vedlejší účinky, kterými trpěl i Baudelaire, byly spíše způsobeny špatnou kvalitou alkoholu, která se při výrazné hořké chuti absinthu dala dobře zamaskovat. Ovšem kromě velkých množství absinthu hledali básnící té doby inspiraci i v opiu a v hašiši.

               Tristní sociální i politické poměry po Vídeňském kongresu, který vrátil poměry do doby před francouzskou revolucí, plodily politické napětí. Namísto šlechty, která požívala před rokem 1789 absolutní imunitu danou rodem, ovládala teď společnost finanční šlechta – zbohatlíci, kteří neváhali demonstrovat svůj nově nabytý majetek a luxus. A svatá aliance, ustanovená Metternichem (ke které ale nespolehlivá Francie nepatřila) měla dávat pozor, aby se na daném stavu nic neměnilo. V roce 1848 se nahromaděné napětí vybilo v celoevropskou revoluci. Ne náhodou začal revoluční rok už v únoru v Paříži (jen krátce nato propukly revoluční nepokoje i v Budapešti, Vídni a pak i v Praze a dalších městech). Celá Evropa stála v revolučním ohni, v Německu volili první celoněmecký parlament, který se pak sešel ve Frankfurtu. A idealističtí mladíci jako Baudelaire šli na barikády. V pravém slova smyslu. Mladý Charles (bylo mu dvacet šest let) šel s puškou bojovat. Dokonce s malou skupinkou stejně zapálených mladých intelektuálů začal vydávat radikálně levicový časopis, který ale zakrátko musel skončit. V červnu při nových nepokojích stál Baudelaire s puškou znovu na barikádách. Věřil stejně jako ostatní revolucionáři na změnu poměrů.

               Jenže se měli zklamat. Ani znovuzavedená republika po vyhnání Bourbonů neměla dlouhého trvání. V roce 1852 převzal moc ve Francii Napoleon III. a po vzoru svého strýčka se vyhlásil císařem. Idealisté typu Baudelaira se z tohoto zklamání už nevzpamatovali. Stáhli se do sebe a začali tvořit depresivní literaturu, obraz jejich zklamání a ztráty naděje na lepší zítřky. Možná proto nám byla tato literatura na počátku osmdesátých let tak blízká. Beznadějnost tehdejší doby se hodně podobala porevolučnímu zklamání let druhé poloviny devatenáctého století.

               Baudelaire vydal v roce 1857 svou stěžejní sbírku – „Les Fleurs du Mal“, tedy Květy zla.  Náklad představoval 1300 výtisků. Kniha vyvolala skandál, kritik Gustave Bourdin hnal Baudelaira dokonce před soud a ten byl odsouzen „za urážku veřejné morálky“ k pokutě 300 franků a stažení šesti básní se sbírky. Nicméně byli i spisovatelé – skutečně velcí mistři jako Gustave Flaubert nebo Viktor Hugo, kteří poznali genialitu autora, již tehdejší prudérní společnost odmítala uznat (v Rakousku dostala tato doba příznačný název Biedermaier od slova bieder – čili poctivý, slušný. Ale v nudném smyslu). Opět se nabízí paralela s komunistickou společností, která pěstovala kult loajálního občanství, i když na jiném ideologickém podkladě. Negativistické nastavení v umění, které mohlo být interpretováno jako zklamání a nespokojenost s daným režimem, bylo nežádoucí a bylo potíráno.

               Peníze Baudelairovi jeho literární činnost nepřinesla, ještě tak něco vydělal na překladech knih Edgara Alana Poea a na novinových článcích. Navíc byla jeho múza, kreolka Jeanne Duval od roku 1858 ochrnutá a on jí platil péči. Jeho vztah k ženám byl vůbec zvláštní. Mezi lety 1852–1858 se ucházel v anonymních dopisech o přízeň krásné, duchaplné a šarmantní metresy Apolonie Sabatier (i když žil s Jeanne Duvalovou). Když pak došlo k odhalení, kdo je autorem oněch dopisů a Apolonie se mu oddala /což přijal hodně zdrženlivě), oznámil jí nato, že tím, že došlo k naplnění jeho touhy, nehodí se mu už za múzu a ztratil o ni zájem. Ona dáma zůstala přesto jeho přítelkyní.

               V roce 1864 odešel Baudelaire do Bruselu, kde očekával nastartování své spisovatelské kariéry. Byl opět zklamán. V roce 1866 ho dohnaly následky jeho nezřízeného života. Ať už to bylo syfilidou v třetím stádiu nebo následkem požívání drog a absintu, Baudelaire utrpěl mozkovou příhodu, kdy ochrnul na polovinu těla a ztratil schopnost mluvit. Zemřel na dlouhém trápení 31.sropna 1867 v pařížské klinice Quartier Chaillot.

               Nedožil se už toho, že ho následovali další básníci – takzvaní „prokletí básníci“, které inspiroval, jako byli Verlaine, Rimbaud nebo Mallarmé. I jejich básně jsem si opatřil, ovšem Baudelaire mi zůstal tak nějak nejbližší.

               Když jsem zjistil, že mé poetické nadání zdaleka nestačí, abych vyjádřil, co se v mé duši v oněch osmdesátých letech odehrávalo, rozhodl jsem se napsat můj první román. Alegorii na poměry ruského imperiálního násilí a československé kolaborace – vznikl román Stín Persepole. Že nevyšel, jak bylo plánováno, před vánoci 1989, bylo důsledkem toho, že v těch měsících měli lidé v Československu zcela jiné problémy. Román vyšel v lednu 1990, kdy už vlastně jeho poselství nebylo aktuální. Přesto měl úspěch a nastartoval mě k další tvorbě. Prokletý básník Baudelaire na tom měl určitě svůj podíl.

               Jen na závěr a pro porovnání – jak důležité je, kdo verše z cizího jazyka překládá. Po oněch temných verších Svatopluka Kadlece překlad Vítězslava Nezvala ze stejné doby okolo roku 1930, ale člověka přesvědčením komunisty, který dekadenci prostě podlehnout nemůže:

Když nízká obloha jak černé dřevo víka

Nám leží na duchu jak nuda s nemocí

Když kalný horizont nás úzce obemyká

Svým světlem, černějším než světlo půlnoci.

Když země změnila se takřka ve vězení

Kde bloudí Naděje jak plachý netopýr,

Jenž bije bojácným svým křídlem do sklepení

A jenž se potácí jak vyplašený výr.

Myslím, že tento překlad by se mnou moc neudělal. Měl jsem štěstí. Ale abych byl k Nezvalovi spravedlivý – nejoblíbenější knihou v době mých středoškolských studií byla jeho Manon Lescaut

               Pokud máte nebo jste měli přátele v Rusku, pak víte, že se v osobním kontaktu jedná o nejpohostinnější a nejmilejší lidi, jaké si dokážete představit. Naše kamarádka Oxana nás provázela po St. Petersburgu a večer nás s manželem pozvali do restaurace, i když se účet na večeři musel rovnat jejich měsíčnímu platu. Přijít na návštěvu bez „podarků“ bylo nemyslitelné – k významu tohoto zvyku se ještě dostaneme.

               Když se pak člověk zamyslí nad historickou úlohou, kterou Rusko hrálo a hraje v lidských dějinách, musí si položit stejnou otázku, jakou si kladl arabský terorista ve filmu „American dreamz‘ (to není překlep, tak se ten film s Hugem Grantem v hlavní roli opravdu jmenuje) po příchodu do USA – jak může tolik milých lidí způsobit světu tolik utrpení? Proč se jeden Rus tolik liší od Rusů jako národa? Ta podobnost mezi Rusy a Američany není v tomto bodě náhodná. Oba tyto národy se cítí být předurčeny zachránit svět. Činí to ale z naprosto odlišných výchozích pozic. Zatímco Američan se cítí být reprezentantem rozvinuté západní demokratické kultury a je ochoten ji šířit všude ať se to místním líbí nebo ne, Rus se cítí být povinen svět před západní dekadentní kulturou všemi prostředky chránit. Logicky narazí tyto dva systémy myšlení jeden na druhého a musí dojít ke konfrontaci. Pokud se Rusko a USA k sobě názorově začnou blížit, může to být pouze, když jedna z těchto zemí opustí dogma svého fungování. To bylo v devadesátých letech, kdy se Jelcinovo Rusko pokoušelo neúspěšně převzít určité aspekty západní demokracie nebo v čase vlády prezidenta Trumpa, kdy zase USA tyto principy začaly opouštět.

               Snažit se Rusy pochopit není snadné. Kořeny jejich myšlení jsou naší západní kultuře poměrně hodně vzdáleny. A navíc, Rusové trpí pocitem méněcennosti, který chtějí za každou cenu kompenzovat. A to jim dává jen jejich imperialismus, pocit schopnosti dobýt svět. Podle hesla: Když už nás svět nedokáže obdivovat, ať se nás aspoň bojí.

               Rusko nepatřilo a nikdy nebude patřit do evropského kulturního prostoru, patří k Evropě jen geograficky, a i to jen proto, že antičtí geografové nenašli k oddělení Evropy od Asie nic lepšího než pohoří Ural a Kavkaz. Mělo to hned několik objektivních důvodů, za které Rusové opravdu nemůžou.

1. Země ležela velmi vzdálena od kulturních center, kterými byly Řím a Konstantinopol. Západní kultura je dědicem řecko – římské kulturní tradice (s příspěvkem křesťanství které má své kořeny v židovství). Jejím nositelem byla logicky hlavní města někdejší římské říše. Rusko bylo od obou těch center beznadějně daleko vzdáleno a v době, kdy nebyla televize ani internet a kultura se šířila pěšky, to hrálo podstatnou úlohu.
2. Kulturní vývoj země byl brutálně přerušen vpádem Mongolů, kteří rozvrátili slovanské státy a přervali kontinuitu kulturního vývoje na dlouhých sto padesát let. Kyjev jako tehdejší hlavní město padl do mongolských rukou v roce 1240 a teprve v roce 1380 po bitvě na Kulikově poli získali Rusové, když je nezávislost tak aspoň sebevědomí k boji proti asijským utlačovatelům. Až do poloviny patnáctého století ale byla Zlatá Horda jejich hlavním politickým protivníkem i partnerem, Evropa nehrála v politickém životě tehdejšího Ruska, bojujícího statečně o vlastní identitu, žádnou roli.
3. Rozsáhlost země a její řídká obydlenost představovala vždy a představuje i dnes velký handicap při budování infrastruktury, která je nezbytná ke kulturnímu vývoji. I v době největšího rozkvětu ruské kultury byla tato soustředěna jen do velkých měst jako byl Petrohrad, Moskva a Kyjev. Široké vrstvy lidu tento vývoj prostě dostihnout nemohl.

Výsledkem těchto faktorů bylo zaostávání za Evropou – kulturní, politické i ekonomické. Musíme si uvědomit, že Ivan Hrozný vládl v letech 1547–1584. V době, kdy v Evropě už ustupovala renesance a hledaly se nové směry kulturního vývoje, v Rusku vládl ještě temný středověk. Na tom nezměnilo nic ani to, že Ivan nechal přenést korunovační klenoty byzantského císaře do Moskvy, kterou vyhlásil novým Římem a sám sebe za cara, tedy císaře, aby se tak zmocnil byzantského dědictví. Politicky to byl prozíravý tah, který natrvalo zvýšil ruskou prestiž, země tím ale svůj vývoj příliš nezrychlila. Musel přijít Petr Veliký či Kateřina Veliká, aby přiblížili Rusko Evropě ale i oni si mohli započítat jen dílčí úspěchy.

               V západní Evropě vycházel tlak na politické změny vždy zespoda, od lidu, zejména pak obyvatel měst. Díky své narůstající ekonomické síle si občané vynutili politický vliv a nutili vládce k ústupkům, vyjednávání a reformám v jejich prospěch. Jinými slovy, politický vývoj byl západoevropským vládcům vnucen jejich lidem.

               V Rusku to bylo právě naopak. Pokud zde docházelo k nějakému politickému vývoji, bylo to díky osvíceným vládcům, kteří si uvědomovali zaostávání jejich země dělo se tak proti odporu obyvatelstva. Ten pak potlačovali s nesmírnou brutalitou, jakou si v západní Evropě žádný vládce nemohl dovolit. Prostě museli svému lidu pokrok vnutit a tekla přitom krev.

               Rusové jsou proto zvyklí vidět ve svém vládci nositele pokroku, nedovedou si tedy představit život bez něho. Dokážou uctívat i masové vrahy jako Stalina (ostatně Petr Veliký se způsobem vlády od Josefa Visarionoviče příliš nelišil). Vladimír Vladimirovič Putin musí tedy působit skoro jako lidumil, vždyť sahá k vraždám jen v ojedinělých případech. Na západě vždy bojovali o moc císař s papežem a z toho boje profitovala jak místní knížata, tak města. V Rusku stejně jako v Byzanci byl car absolutním pánem a patriarcha jeho prvním služebníkem. Západní císař měl sice korunu ale hodně omezenou moc. Proto nebyl o tuto korunu zas až tak extrémní zájem a zavražděn byl pouze jediný císař Albrecht I. a i to svým synovcem a z osobních, ne politických důvodů. V Byzanci a poté v Moskvě byl císař absolutním pánem nad životem a smrtí svých poddaných. Taková moc je velmi svůdná, a proto se zavražděných císařů a carů tak snadno nedopočítáte. O to pozornější ale i brutálnější museli být východní panovníci při obraně své osoby a moci. Lidé, vyvíjející vlastní iniciativu byli vždycky suspektní a potenciálně nebezpeční. Rusové zažili náznaky demokracie jen dvakrát ve svých dějinách. Poprvé v roce 1917, ovšem to trvalo jen půl roku, než tuto epizodu ukončili bolševici. Podruhé v letech 1991–2000. Ani tentokrát si s touto formou vlády nedokázali poradit. Svoboda je náročná věc předpokládající vlastní iniciativu a připravenost na převzetí zodpovědnosti za vlastní činy. V Rusku skončil tento pokus v chaosu a mnozí tedy přijali „moc silné ruky“ s ulehčením. Aktivisty, bojující v Rusku za demokracii, sleduje prostý občan s nedůvěrou a považuje je za agenty západních mocností a propaganda vládní televize či tisku mu toto jeho tušení už jen potvrdí.

               Rusové si samozřejmě uvědomují, že přijímali pro svůj vývoj západní vzory a sami přispěli k tomuto výměnnému obchodu jen minimálně. Ne nadarmo se na carském dvoře hovořilo francouzsky (jako ostatně na všech královských dvorech v Evropě – abychom byli spravedliví. Například Marie Terezie se nikdy nenaučila psát spisovně německy, svou korespondenci vedla ve francouzštině, stejně jako její současnice carevna Alžběta II.)

               Možná to čtenáře trochu překvapí, ale byla to právě Marie Terezie, která přivedla Rusy do Evropy. Do té doby byli izolováni na východě a neměli na události na kontinentu žádný vliv. Byla to tzv. koalice tří sukní proti Friedrichovi II. pruskému (Marie Terezie, madame Pompadour a carevna Alžběta), která přivedla poprvé ruské vojáky do střední Evropy – obsadili dokonce načas i Berlín. A zalíbilo se jim tady. Od druhé poloviny osmnáctého století začínají hrát Rusové v evropské politice stále důležitější roli. Ta vyvrcholila obsazením Polska v roce 1795, čímž poprvé Rusko učinilo svými poddanými katolíky čili příslušníky západního kulturního okruhu (když si odmyslíme obsazení Livonska ve Velké severní válce v roce 1721 – zde se jednalo o protestanty). To byl obrovský úspěch, vždyť ještě v roce 1610 to byli Poláci, kteří bez problémů obsadili Moskvu a rozhodovali o tom, kdo se stane carem.

               V napoleonských válkách hráli Rusové už významnou ba rozhodující roli a tento úspěch zůstal už součástí jejich národní hrdosti. Zjistili, že jejich síla není v ekonomice ani v kultuře, ale v jejich statečnosti a síle jejich zbraní. Naučili svět, aby si jich vážil jako vojáků a aby se jich proto i bál. Tento rys měl už zůstat navždy součástí ruské mentality.

               Ekonomickou zaostalost se jim totiž nikdy nepodařilo dohnat. Zrušení nevolnictví, což bylo předpokladem rozvoje průmyslu, zažilo Rusko až v roce 1861! Masivní rozvoj průmyslu daný možnosti sociálního inženýrství za komunistické diktatury byl brzděn plánovaným hospodářstvím, korupcí a nedostatečným růstem spotřeby. Systém vlády jedné strany a brutální potlačování jakékoliv opozice i umělé vyvolávání hospodářských krizí v pro Evropu nepředstavitelných rozměrech (uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933) působily jako brzda, i když v některých vládou z propagačních důvodů podporovaných odvětvích vývoje dosáhli Rusové velkých úspěchů.

               Vítězství v druhé světové válce bylo pro ně o to sladší, že vyléčilo jejich frustraci z porážky ve válce první. Bylo to ovšem vítězství za cenu obrovských ztrát. Země byla zdevastována jako málokterá jiná, a protože byl komunistický režim uzavřen do sebe, nemohl profitovat při znovuvybudování země z mezinárodní výměny zkušeností ani z mezinárodního kapitálu. Sebevědomí dodávala prostým Rusům jen skutečnost, že vedle své rozsáhlé koloniální říše (čtrnáct republik Sovětského svazu nebylo nikdy ničím jiným než ruskými koloniemi) získali pod kontrolu další území ve střední Evropě. Ovládnutí střední Evropy byl nejprestižnější čin, jaký se kdy Rusku podařil. Nikdy se to nepodaří z ruských hlav odstranit. Když byli moji spolužáci z fakulty začátkem osmdesátých let minulého století v Rusku na prázdninové praxi, chtěl kamarád Milan poslat domů dopis a ptal se, kolik stojí známka do Československa. A dostalo se mu odpovědi, že: „Stejně jako do každé jiné gubernie.“ Nejstrašnější na tom bylo, že to ona dáma na přepážce vůbec nemyslela zle. Pro ni to byla prostě realita. A tak zatímco my vnímáme snahu Ruska stavět u nás Dukovany jako ohrožení naší bezpečnosti a suverenity, prostý Rus chápe naši obranu proti tomu jako obyčejnou neposlušnost vzpurné provincie.

               Tyto někdejší satelity mají nárok na přátelství a podporu ruského režimu jen za předpokladu, že opustí principy konkurenčního západního systému fungování státu a přikloní se k systému ruskému, tedy systému samoderžaví – jako to vidíme v Bělorusku nebo v Maďarsku.

               Každý člověk chce být na něco hrdý, chce být v něčem lepší než ostatní. Proto se hospodářsky zaostalý muslimský svět tak zoufale chytá Alláha a Mohamedova učení. Rusové jsou tedy hrdí na svá válečná vítězství. Víc toho nemají. Svůj kulturní deficit si ovšem bolestně uvědomují a jsou nesmírně citliví na jakékoliv přezíravé jednání. Tady selhal Západ, když v době po roce 1991 nepřijal Rusko jako rovnocenného partnera, ale dával mu okázale najevo svůj přezíravý postoj a poukazoval na slabiny ruské ekonomiky i státních struktur. Ano Boris Jelcin holdoval alkoholu víc, než bylo společensky přípustné. Rusové si ho ale zvolili a bylo třeba to akceptovat. A přiznejme si, že pokud ho porovnáme se současným opilcem na Hradčanech, byl to stále ještě politik o několik úrovní lepší. Rusové tento přezíravý postoj nemohli necítit a nezapomněli dodnes. Touží po odvetě. Po pomstě nebo po uznání? Jak kdo. Ale pokud si nalejeme čistého vína, musíme uznat, že i tolik oslavovaný Navalný je ruský nacionalista a mezinárodně oslavovaný spisovatel Solženicyn zplodil ve své knize „Rusko v troskách“ návod na vybudování současného fašistoidního režimu. To je jeden z důvodů, proč má očividně zkorumpovaný ruský vládnoucí režim ještě stále tolik příznivců a proč – pro Evropany nepochopitelně – znovu ožívá kult Stalina. Proč Rusko ústy svého hlavního diplomata a odchovance komunistické diplomatické školy Lavrova reaguje přehnaně podrážděně na jakoukoliv kritiku a s arogancí, která nás šokuje, lže a uráží. Jestliže totiž někdo lže tak průhledně až primitivně, dává tím svému protějšku najevo jeho bezmocnost. Demonstruje tak svou sílu. Lež se stává projevem opovržení a vlastní sebedůvěry. A sklízí za své průhledné a o to arogantnější lži právě z tohoto důvodu na domácí scéně potlesk.

To se samozřejmě netýká většiny intelektuálů, ale jestliže i v Západní Evropě tvoří inteligence úzkou a pro politiky z hlediska voličského potenciálu nezajímavou skupinu, v Rusku je tato vrstva ještě mnohem tenčí. Byla vždycky úspěšně decimována, ne nadarmo n obdivujeme z ruské literatury nejvíc depresivní díla Tolstého či Dostojevského, Bulgakova či Vysockého. Ne náhodou zemřeli tragicky nejen Tolstoj, Puškin, Lermontov, ale i Jesenin či Majakovský. Ruští autoři si byli víc než kdokoliv jiný vědomi své zranitelnosti a pomíjivosti. V Rusku je život pomíjivý a Rusové to vědí Ve stepi nebylo kam před útočníky utéct, nebylo se kam skrýt. Proto onen ruský fatalismus a posedlost dárky. V daru žije člověk dál, i když jeho pozemský život už skončil. Obdarovaný si na dárce vzpomene, kdykoliv dárek uvidí.

               Na závěr snad jen jednu příhodu. Když jsme seděli s našimi známými v Petrohradě v restauraci „Idiot“ (pojmenované podle Dostojevského románu), bylo to v salónku zařízeném intelektuálně i s knihovničkou. V té byly dvě busty. Jednu z nich jsem poznal, byl to Lomonosov. Tu druhou jsem neznal. Proto jsem se zeptal, kdo je to v té knihovničce. „To je Džeržinskij“ odpověděla Oxana. Užasl jsem. Džeržinský, zakladatel Čeky, předchůdce KGB a masový vrah v jedné skříňce s nejvýznamnějším ruským vědcem? „Co dělá proboha Džeržinský s Lomonosovem spolu v jedné skříni?“ vyrazil jsem ze sebe. Oxana se zamyslela. Zřejmě si absurdnost této situace uvědomila taky. A pak řekla: „Rossiju toľko serdcom možno ponimať.“

               Ano, tak to je. Rusku se dá rozumět pouze srdcem. Rozum při tom příliš nepomůže.

               Málokterá historická osoba si užila posmrtně tolik z velké části nezasloužené slávy, jako tento uherský magnát. Slovenská romantická literatura devatenáctého století ho představovala jako hrdého Slováka, chránícího slovenské etnikum v Horních Uhrách, tedy na území dnešního Slovenska proti maďarské expanzi. Slovensko tehdy nutně potřebovalo národní hrdiny, kterých se jim zoufale nedostávalo, orientace na dějiny Velké Moravy byla nedostatečná a k poznání, že Slováci, zejména jejich šlechta, tvořili v Uherském království důležitý státotvorný prvek a Slovensko může tedy klidně uherské dějiny interpretovat i jako dějiny svého národa, dospívá slovenská historiografie svízelně teprve v posledních desetiletích. Tím došlo k vystřízlivění, co se týká mocného oligarchy, sídlícího na hrdém hradě nad řekou Váhem, který už s jeho jménem zůstane navždy spojen.

               Od smrti Matúše Čáka (nebo Csáka) uplynulo dnes, 18.března, sedm set let.

               Jak už se to výjimečným lidem stává, byli dětmi své doby a dokázali využít příležitosti, kterou doba nabízela. Matúš se narodil symbolicky v roce 1260, tedy v roce, kdy v bitvě u Kressenbrunu proti českému králi Přemyslu Otakarovi II., která skončila pro uherské vojsko katastrofální porážkou, definitivně skončila uherská snaha o expanzi západním směrem. Od tohoto roku už se Uhersko omezilo na obranu svého území, jehož integrita měla být stále znovu ohrožována. A současně s tím začala i destrukce centrální, tedy královské moci. Uherští baroni byli vždy hrdou uzavřenou skupinou zhruba padesáti rodin, které tolerovaly královskou moc jen se skřípěním zubů a nerady. Mezi nimi se pak vytvořila malá skupina oligarchů, bažících po nezávislosti. Rodina Csákovců patřila vedle pánů z Kyseku na západě nebo Omodejovců na východě, mezi ně.

               Zakladatel slávy rodu Matthäus (Matúš) I. Csák měl centrum své rodové moci v okolí Ostřihomu, v dokumentech je dochován jako správce pokladu v letech 1242–1245. Měl nejméně tři syny Marka, hraběte z Honthu, Štěpána, který to dotáhl na královského stolníka a Petra (1240–1284), který přenesl své sídlo do hornouherského Trenčína a založil tak trenčínskou větev rodu. Kromě toho měli tito bratři ještě sestru, provdanou za moravského šlechtice Zdislava ze Šternberka, který se proslavil nejen v bojích proti Mongolům na Moravě v roce 1240, ale i odražením útoků Uhrů (Kumánů) na Olomouc v roce 1253.

               Matúš se nikdy nepovažoval za Slováka, ale za příslušníka „Natio Hungarica“, tedy uherského národa. To bylo národnostně velmi různorodé společenství, do kterého patřili vedle Maďarů i Slováci, Rumuni, Chorvati, Němci, Italové a řada dalších národnostních menšin žijících na území rozsáhlého Uherského království. Ne nadarmo zde byla až do osmnáctého století úřední řečí latina a v ní se vystavovaly všechny úřední dokumenty. Na královském dvoře se hojně používala italština či francouzština, maďarština se prosadila jako úřední řeč až v průběhu několika povstání proti habsburské moci v osmnáctém století. Na poradách šlechtických grémií tedy seděli baroni, kteří jednací řeč neovládali ani zdaleka a u každého musel sedět mnich překladatel, který pánovi šeptal do ucha, o čem se jedná. Jinak by se páni mezi sebou nedomluvili. Jenže etnická různorodost sváděla k odstředivým tendencím a v Uhersku bylo vždy třeba silné osobnosti na trůně, aby tyto separatistické tendence dokázala zkrotit.

               Béla IV. zvaný obnovitel, tuto sílu měl a dokázal vyvést Uhersko, zpustošené mongolským vpádem v roce 1240, z bídy. Po jeho smrti 1270 ale věci nabraly nešťastný směr. Jeho syn Štěpán, sám nepříliš schopný a s násilnickými sklony, zemřel už v roce 1272 a po něm nastoupil na trůn jeho jediný syn Ladislav, tehdy desetiletý. Tato tragická postava se zapsala do uherských dějin pod přezdívkou „Kumán“, protože se zcela odklonil od evropských a křesťanských kulturních tradic, o které se uherská státnost opírala. Jeho poddaní hledali před královskými výstřelky ochranu, kde se dalo a král sám si na potlačení nepokojů několikrát pozval na pomoc dokonce Tatary. Bratislava se západním Slovenskem přijala ochranu Habsburků a nejmocnější uherské rody se prostě „udělaly pro sebe“. Na západě páni z Kyseku se statky v Zadunajsku a Slavonii, Jakub Borša Lysý v Zátisí, Abovci na severovýchodě země, Štěpán Ákoš západně od Abovců, sedmihradský vévoda Ladislav Kán, Jiří Šubič v Chorvatsku, Dalmácii a Bosně, Baboničovci na jih od řeky Sávy a Frangepanovci na pobřeží Jadranu. Csákovci si vytvořili svou enklávu na severozápadě země, na území dnešního západního a středního Slovenska.

               Královu násilnou smrt v roce 1290 (ubodali ho v hádce opilí kumpáni) přijali Uhři jako vysvobození. Problém byl, kde sehnat nového krále. Arpádovci jakožto členové vládnoucího rodu, se stali nedostatkovým zbožím.

               Kdo hledá, najde. Uhři měli úspěch v Benátkách, kde žil syn prince Štěpána Ondřej. Byl to trošku sporný kandidát. Jeho otec Štěpán vzešel z třetího manželství krále Ondřeje II. (otce Bély IV. a tedy pradědečka Ladislava Kumána) s Beatrix d´Este. Král se ženil už šedesátiletý a nemocný a Štěpán se narodil až po jeho smrti. Protože uherští šlechtici nebyli ochotni uznat, že by král v jeho zdravotním stavu byl ještě schopen zplodit potomka, připisovali královnino těhotenství palatinovi Dionýzovi. Proto si musela čerstvá vdova Beatrix rychle sbalit věci a zmizet – její syn Štěpán přišel na svět v roce 1236 v Itálii jako pohrobek. Podařilo se mu ale v Benátkách dobře oženit s Tomassinou z rodu Morosiniovců (dva z tohoto rodu dosáhli dokonce funkce benátského dóžete). A zplodil s ní v roce 1265 syna Ondřeje.

               Toho teď Uhři přivedli do Uherska a 23.července 1290 slavnostně korunovali v Székesféherváru svatoštěpánskou korunou.

Nového krále korunoval ostřihomský arcibiskup Lodomér, šťastný, že po letech Ladislavova barbarství má konečně za panovníka vzdělaného a dobře vychovaného krále. Jenže doba vyžadovala něco jiného, než uměnímilovnost a dobré vychování, a to byla tvrdost. Uherští baroni si sice přivedli nového panovníka, nepočítali ale s tím, že by jim chtěl skutečně vládnout. Jeho pozice byla přece díky nejistému manželskému původu jeho otce slabá.

               Někteří ale vycítili svou šanci, mezi nimi i mladý Matúš Csák. Poprvé se s ním setkáváme v bitvě na Moravském poli, kde vedl lehkou uherskou jízdu. Teď se mu jeho válečné zkušenosti vyplatily, pomohl králi dobýt Bratislavu a vytlačit Habsburky ze západního Slovenska. Král pověřil správou Chorvatska a Slavonie svou matku Tomassinu, která se ukázala jako nečekaně tvrdá a schopná správkyně, on sám ale nedokázal zkrotit své neposlušné oligarchy a v roce 1292 skončil dokonce na několik měsíců v zajetí pánů z Kyseku (Köszeg). V roce 1295 zemřela královna Fenena, která mu porodila pouze jednu dceru Alžbětu a svatba s Agnes Habsburskou přinesla sice bohaté věno, ale politicky spíše jen dodatečnou zátěž (podpora bratra Agnes Albrechta Habsburského v jeho boji o římský královský trůn s Adolfem Nassavským, který Habsburk skutečně v roce 1298 vyhrál). Navíc Agnes nedokázala najít ve svém novém manželovi zalíbení, manželství zůstalo chladné a bezdětné.

               Matúš Csák ztratil z nějakého důvodu důvěru v panovníka. Stáhl se v roce 1296 do Trenčína, královské vojsko, které ho chtělo přinutit k poslušnosti, odrazil.

               V roce 1300 provolaly jihouherské rody Šubičovců, Frangepánů a Baboničovců uherským králem neapolského prince Karla Roberta. Jeho babička Marie byla dcerou krále Štěpána a sestrou Ladislava Kumána). Na stranu krále Ondřeje se postavili šlechtici ze severu a západu země, páni z Kyseku a Matúš Csák. Jenže v prosinci 1300 zemřela náhle paní Tomassina a 14. ledna 1301 ve věku 35 let i král sám. Arpádovci jako vládnoucí uherská dynastie definitivně vymřeli. Tato dvě rychlá úmrtí po sobě vyvolávala už tehdy nepříjemné dohady, ale nikdy nebyla objasněna.

               Ani teď ale nebyli severouherští páni ochotni jen tak přijmout kandidáta svých jižních konkurentů Karla Roberta. Nabídli svatoštěpánskou korunu českému princi Václavovi, který byl od roku 1298 zasnoubený s princeznou Alžbětou, a kromě toho byla jeho babička Kunhuta také vnučkou Bély IV. stejně jako babička Karla Roberta (její matkou byla Bélova dcera Anna). Matúš měl největší zásluhu na korunovaci jedenáctiletého českého prince, který přijal jméno Ladislav V., v Székesféherváru 27.srpna 1301. A dostalo se mu i přiměřené odměny – 1.února 1302 se stal královským dekretem pánem Trenčanské a Nitranské stolice, ke které přibyla později i stolice Komárňanská.

               Karel Robert se ale nehodlal svých nároků vzdát a měl v ruce jeden významný trumf, totiž podporu papeže Bonifáce VIII. Ten si nárokoval světovládu (nazýval se Imperator verus) a právo jmenovat krále a císaře, jak se mu zachce. Když se Karlovi v září 1302 nevydařil vojenský útok na Budín, uvalil papežský legát Mikuláš Bocassino (pozdější papež Benedikt XI.) na Budín církevní klatbu. Ovšem budínský děkan Ludvík se nelekl a dal do klatby všechny příznivce Anjouovců včetně samotného papeže. Papež pak 31.května 1303 v encyklice „Spectator omnium“ uznal Anjouovce za právoplatné dědice Arpádovců.  Matúš Csák poté přešel na stranu Karla Roberta, aby se vyhnul církevní klatbě. Tehdy by mu ještě vadila, v budoucnosti se to mělo hodně změnit.

               Jenže 11. října 1303 papež Bonifác zemřel (ukousl si příliš velké sousto, když se začal plést do francouzských záležitostí, čímž naštval krále Filipa Sličného. Papež nepřežil potupu, když ho královský notář Nogaret vyvlekl z jeho paláce v Anagni a na náměstí ho veřejně zfackoval). Jeho nástupce Benedikt XI., který v podpoře Anjouovců pochopitelně pokračoval, ho následoval na onen svět 7.července 1304, poté, co si dovolil Nogareta vyobcovat z církve. Jeho nástupce se dlouho nepodařilo zvolit (chyběli odvážní) a v Uhersku zavládl naprostý chaos. Matúš Csák učinil nejdůležitější rozhodnutí svého života. Protože v Uhrách teď jakákoliv královská autorita chyběla, udělal se sám pro sebe a začal vystupovat jako nezávislý vládce.

               Bylo to oportunistické, ale zřejmě správné rozhodnutí. Uherskému králi Ladislavovi přišel na pomoc s vojenskou výpravou jeho otec Václav II, jenže tomu zase vpadl do zad římský král Albrecht Habsburský, který zaútočil na Čechy. Protože se Karel Robert vojenskému střetnutí se silnějším protivníkem takticky vyhnul, muselo se české vojsko v srpnu 1304 vrátit do Čech. Přibalilo na cestu nejen krále Václava/Ladislava ale i svatoštěpánskou korunu. Navíc poté, co zemřel jeho otec, zrušil Václav III. nejprve zasnoubení s uherskou princeznou Alžbětou (která potom vstoupila do kláštera v Tössu) a odevzdal onu korunu Ottovi z Wittelsbachu. který se jí nechal 6. prosince 1305 korunovat (Otto byl vnukem krále Bély IV, synem jeho dcery Alžběty, čili prastrýčkem obou ostatních kandidátů.) Nebylo tedy nejlepší řešení vybudovat si samostatnou (nebo přinejmenším autonomní) enklávu na severozápadě země a do nepřehledných vztahů v bojích o trůn se nemíchat? Bylo!

               Jenže všeho do času. Karel Robert se nakonec přece jen prosadil a napotřetí byl korunován 27. srpna 1310 v Székesféherváru ostřihomským arcibiskupem a svatoštěpánskou korunou čili právoplatně a nezpochybnitelně.

Matúše Csáka si nový král snažil získat vyjmenováním za palatina, čili králova zástupce (Karel Robert ovšem nevyjmenoval jednoho, jak bylo zvykem, ale hned tři, zřejmě v naději, že se mezi sebou poperou). Csák odpověděl tím, že se nezúčastnil oné slavnostní korunovace, kde by musel králi složit lenní přísahu. Král ho za to na začátku roku 1311 zbavil všech funkcí, což ovšem Matúša nijak nemrzelo. Dalo mu to volné ruce v jeho expanzivních plánech. V letech 1311–1312 se zmocnil Zvolenské župy (velmi důležité, protože byla střediskem těžby drahých kovů (zlatá Kremnica, stříbrná Banská Štiavnica a měděná Banská Bystrica), jeho vliv sahal až na Spiš, nově osídlenou Bélou IV. saskými Němci a patřil mu dokonce i symbolicky nesmírně důležitý hrad Višegrád. Ano, právě ten!!! Na vrcholu jeho moci mu patřilo 14 žup a 50 hradů a pod jeho přezdívkou „Pán Váhu a Tatier“ ho známe dodnes. Koncem června 1311 zaútočil dokonce na Budín. I když se město nepodařilo dobýt, útok na pomazanou hlavu spojený s pleněním celého budínského okolí byl důvodem, proč papežský legát Gentilis uvalil na Csáka a celou jeho enklávu církevní interdikt. Což Matúš okázale ignoroval.

               Pokud chtěl král dosáhnout nějaké autority a nedopadnout jako jeho předchůdce Ondřej III. musel jít s všemocnými oligarchy do konfrontace. Rozhodl se začít rodem Abovců, vládnoucích na východním Slovensku. Potom, co košičtí měšťané zabili patriarchu rodu Omodeje, vyprovokoval král s jeho šesti syny válku. K rozhodující bitvě došlo u Rozhanovec. V nesmírně krvavé bitvě ztratil král zpočátku svou armádu, a dokonce i zástavu, ale uchýlil se ke svým spojencům Johanitům a když padlo všech šest bratrů Abovců (bojovali podle tehdejšího zvyku v první řadě), povstalecké vojsko se rozpadlo. Matúš Csák se bitvy nezúčastnil, dodnes není jasné, zda nestihl přijít Abovcům na pomoc nebo je nechal vykrvácet úmyslně.

               Karlovi Robertovi vítězstvím u Rozhanovec narostla křídla. Poté, co zemřel další z jeho oponentů sedmihradský vévoda Ladislav Kán, vyvolal konflikt s posledním z „palatinů“ z roku 1310 Jakubem Boršou Lysým a v roce 1316 ho u Debrecína porazil a ve stejném roce dobyl i statky pánů z Kyseku včetně jejich sídelního hradu Köszeg.

               Na Matúša Csáka to neudělalo žádný dojem. Dělal dál vlastní politiku, uzavíral dokonce spojenectví a vedl války bez souhlasu uherského panovníka. V roce 1314 vpadl jako spojenec Friedricha Sličného Habsburského na Moravu a odrazil u Holíče vojsko Jana Lucemburského.  V roce 1317 dobyl a vypálil Nitru, kde shořel i místní archív, za což ho nitranský biskup dal do klatby (už zase, asi si už zvykl!) 

               V roce 1318 dokonce vyjmenoval vlastního palatina, což bylo právo, které bylo propůjčeno Zlatou bulou Ondřeje II. jen uherským králům. Palatinem se stal Felicián Zach, který se měl o dvanáct let později nezdařeným atentátem na krále Karla Roberta hérostratovským způsobem zapsat do dějin. S jeho dřívějším působením ve službách Matúše Csáka ale neměl tento čin žádnou souvislost. Snad je to jen znamení, jakými lidmi se bezohledný Matúš obklopoval.

               Právě v době, kdy se cítil být na vrcholu moci a choval se jako samostatný panovník, postihla ale Matúša Csáka osudová rána. Zemřel jeho jediný syn Matúš. Plán na vytvoření nezávislého území v západní části Slovenska, jehož uskutečnění se zdálo být na dosah, tak v jediném okamžiku ztroskotal.

Matúš vyjmenoval svým nástupcem svého synovce Štěpána ze Šternberka, ale to byla už jen labutí píseň. Jeho kasteláni nebyli ochotni za „Čecha“, jak Štěpánovi přezdívali, riskovat životy. Matúš Csák zemřel 18. března 1321. Král neváhal ani chvilku a během několik týdnů obsadil celé jeho území. Až potom se obrátil proti posledním autonomním baronům na uherském jihu. V roku 1322 se vypořádal se Šubičovci a o rok později s Baboničovci, kteří ho kdysi dovedli na uherský trůn. Rozpad země byl odvrácen, začínala nová éra uherské státnosti, éra Anjouovců. A Slovensko čili Horní Uhry zůstalo integrální součástí uherského království.

               Je otázkou, co by se stalo, kdyby se Matúšovi Csákovi skutečně podařilo vytvořit na území Slovenska (i když ne celého, východní část do sféry jeho vlivu nikdy nepatřila) nezávislý státní útvar. Zda by jeho potomci dosáhli vévodského nebo dokonce královského titulu a hlavně – zda by se centrální moc v Budíně smířila s odštěpením hornaté a tím pádem obtížně ovladatelné, ale těžbou drahých kovů strategicky nesmírně důležité oblasti. I když se Matúš necítil být Slovákem (to slovo ostatně tehdy ani neexistovalo) doba jeho vlády napomohla konsolidaci kulturní a jazykové slovanské oblasti (i budoucí císař Zikmund se během svého mládí, které strávil z velké části v Lučenci, naučil „slovanskému jazyku“, čili místnímu dialektu, předchůdci dnešní slovenštiny.) Matúš Csák ale zřejmě takové ambice neměl. Období národních států bylo ještě vzdáleno mnoho staletí, středověk na národnostní hranice a zájmy nebral žádný ohled. Aspoň v tom bodu byl Csák zcela určitě dítětem své doby a považovat ho za předchůdce slovenské státnosti je víc než přehnané.

               Byl to ale jistě nesmírně schopný a politicky obratný člověk, který se dokázal stát jedním z oligarchů na území uherského státu – a jako jediný si dokázal toto nezávislé postavení na státní moci udržet až do smrti. Za to mu určitě patří obdiv.

Vídeňský Geserah – středoevropský antisemitismus kdysi a dnes

               12 března 1421, tedy před šesti sty lety se na vídeňském předměstí Erdberg odehrálo příšerné divadlo. Bylo zde veřejně zaživa upáleno více než dvě stě osob (příšernost toho aktu demonstruje i skutečnost, že přesný počet upálených neznáme). Jejich jedinou vinou bylo, že byli Židé a že odmítli přestoupit na křesťanskou víru. Tímto aktem byli vyvražděni všichni Židé ve Vídni a v dolním Rakousku, ve sféře moci tehdy třiadvacetiletého vévody Albrechta V., který to měl později dotáhnout až na římského a českého krále Albrechta II. (I.) (1437 – 1439).

               Toto hrozné jubileum je samozřejmě tématem diskusí historiků a novodobí antisemité se snaží najít v tomto činu vévody zdůvodnění holocaustu nacistů větou „vždycky to tak bylo.“ Pokusím se v mém článku poukázat na rozdíly řádění nacistů a příšerného skutku rakouského vévody. Ne, nebylo to vždycky tak.

               Židé byli odjakživa obětmi pogromů. Důvody jsou nalezitelné a sahají velmi hluboko do historie. Už po dobytí Palestiny Alexandrem Makedonským a následné helenizaci celého tehdejšího světa, byli Židé jediným ostrůvkem, který se helenizovat nenechal a budil tak nedůvěru, opovržení a nenávist všech okolních národů. Židé lpěli na svém jediném bohu a byli ochotni za něho umírat. Když jim toho boha chtěl král Antiochos IV. z rodu Seleukovců vzít, povstali pod vedením bratrů Makabejských a dokázali si za cenu nesmírných obětí vybojovat na mocném nepříteli samostatnost. Podruhé se tak postavili Římanům, jenže taky padla kosa na kámen. Ve dvou válkách byli v letech 70 a 135 poraženi a císař Hadrián zakázal tomu tvrdohlavému národu pobyt na území Palestiny. Důsledkem byla diaspora. Židé se museli rozptýlit po celém světě, kde se kulturně i jazykově přizpůsobili místní dominantní kultuře – jediné, co je drželo pohromadě a co určovalo jejich identitu, byla jejich víra. Víra v Boha a víra v to, že jsou vyvoleným národem, určeným k spasení.

               Právě tato víra a s ní spojená pozitivní diskriminace ostatních lidí jiných náboženství a uzavření se do vlastních komunit a ghett byla důvodem nedůvěry jejich okolí. Nedůvěry, která lehce přecházela v nenávist a vybíjela se v násilnostech. Tak tomu bylo za první křížové výpravy v roce 1096 nebo v době velkého moru v letech 1347 – 1350. Všechny tyto útoky byly dílem zfanatizované lůzy, panovníci se naproti tomu snažili Židy chránit. Důvodem byla jejich finanční síla. Protože ve středověku Židé, původně zemědělský národ, nesměli vlastnit půdu, museli se snažit přežít jinak – obchodem a bankovnictvím. Katolická církev zakazovala svým věřícím půjčovat peníze na úrok. I když se tento zákaz všemožně obcházel, přesto byl značnou překážkou bankovního podnikání. Židů se tento zákaz logicky netýkal. Díky svým celosvětovým kontaktům, zejména do arabského světa, kde měli privilegium trpěné menšiny (které křesťané neměli), byli schopni uskutečňovat obchody a finanční transakce, které byly nad síly křesťanských podnikatelů a bankéřů. Panovníci měli zájem Židy chránit a ti jim za to platili tzv „židovský groš“, zvláštní vysokou daň, která významně vylepšovala rozpočet římského krále. Této ochrany se vzdal až Karel IV. u vědomí, že není schopen Židům v čase velkého moru a s ním spojených pogromů zajistit dostatečnou ochranu. Přesunul tedy tuto povinnost na kurfiřty. Naproti tomu uherský král Ondřej III. (který ovšem vyrostl v zjemnělém prostředí Benátek) ve svém velkém privilegiu pro město Bratislavu z 2.prosince 1291 v článku 13 vyhlásil rovnoprávnost Židů s ostatními měšťany.

               Všechny útoky na Židy měly ale jedno společné. Uskutečnila je zfanatizovaná lůza proti vůli panovníka, který „pouze“ nebyl schopen nebo ochoten na ochranu „svých“ Židů účinně zakročit. To byl i příklad pražského pogromu v roce 1389.

               Vídeňský Geserah má zcela jiný charakter. Zde se jedná o oficiální čin místního vládce.  Židé byli zatčení, vyhnáni a upáleni na příkaz vévody Albrechta. To byla zcela nová dimenze jejich pronásledování a v podstatě neměla v minulosti žádný precedens. A v budoucnosti měla k takovému postupu sáhnout až Hitlerova „Třetí říše“. Jak k tomu mohlo dojít. A proč?

               Pochopení osoby vévody Albrechta je samozřejmě centrálním problémem. Tento rakouský panovník, narozený v roce 1397, vyrůstal od svých sedmi let jako sirotek (jeho otec zemřel na úplavici, když se svým přítelem Zikmundem Lucemburským neúspěšně obléhal město Znojmo). Albrecht sice požíval ochrany uherského panovníka a pozdějšího římského krále Zikmunda, byl dokonce oficiálně zasnouben s jedinou Zikmundovou dcerou Alžbětou (král měl očividně výčitky svědomí, co se týká smrti jeho otce), otcovské lásky si ale neužil. Chybějící empatie byla pro něho charakteristická. Říkalo se o něm, že: „málo jí, málo mluví a málo myslí.“ Meč si údajně bral i do postele.

               Židé jsou doloženi ve Vídni už z konce dvanáctého století, tedy ještě za vlády rodu Babenberků, z roku 1204 je doložena jejich první synagoga v Seitenstettengasse. Nebyly s nimi problémy, financovali, jak bylo zvykem, místní vládce, ať už to byli Babenberkové, Přemysl Otakar II. nebo po něm Habsburkové. Okolo synagogy se vyvinulo slavné vzdělávací centrum-

               Jenže v roce 1419 vypuklo v sousedních Čechách husitské povstání. Přísně katolicky založenému Albrechtovi se stalo noční můrou. Už 9. června 1419, tedy skoro dva měsíce před pražskou defenestrací a vypuknutí otevřeného povstání, pověřil vídeňskou univerzitu, aby prověřila možné spojenectví kacířských živlů: „Husitů, Valdenských a Židů.“

               Už to, že hodil fanatické křesťany husity s Židy do jednoho pytle, nesvědčí o přílišném politickém rozhledu vévody. Univerzitní rada se k tomuto problému skutečně onoho devátého června sešla, rozhodnutí bylo ale odloženo, protože několik významných členů rady nebylo přítomno. O konečném rozhodnutí univerzity se nedochoval žádný písemný dokument, nicméně zpráva Albrechtova zpovědníka priora Leonharda, který hrál úlohu jakési spojky mezi vládcem a univerzitou, byla zřejmě rozhodující pro další vévodovo konání.

               23. května 1420 byli všichni Židé z Vídně a Dolního Rakouska zatčeni a internováni. Jejich domy ve městě (okolí dnešního Judenplatzu, ghetto bylo ohraničeno dnešními ulicemi Drahtgasse, Schwertgase und Färbergasse) propadly městu Vídni, synagoga byla zbořena, hřbitov zrušen. Kameny ze synagogy byly použity jako stavební materiál, největší část dostala právě vídeňská universita na stavbu „Nové školy.“ Židé byli násilně nuceni ke konverzi ke křesťanství nebo k opuštění země, dvě stě, kteří konverzi odmítli a nacházeli se v březnu příštího roku ještě ve vévodově vězení, byli pak veřejně v Erdbergu upáleni.

               Historici si kladou otázku, co vévodu k takovému do té doby nevídanému kroku vedlo. Určitě potřeboval peníze. Před ním stála jak účast na křížové výpravě proti husitům, tak svatba s Alžbětou Lucemburskou. Ale peníze mohl od Židů vybírat i tak. Jeho čin se podobá zabití slepice snášející zlatá vejce. Zřejmě ale hrál roli i Albrechtův náboženský fanatismus a jeho misionářské myšlenky. O tom svědčí skutečnost, že Židé, kteří ke křesťanství konvertovali, mohli udělat v jeho službách slušnou kariéru. Jistý konvertita Caspar byl vévodovým vysokým úředníkem (zodpovědným za finance, jak jinak) a jiný pokřtěný Žid Paul Lehman, se stal teologem a domherrem v klášteře v Melku.

               To je – navzdory své hrůzostrašnosti – rozhodující rozdíl mezi řáděním Albrechta a nacistů o pět set let později. U vévody Albrechta byla rozhodující víra oněch lidí, kterou považoval za kacířskou – proto i onen rozsudek smrti na hranici. Nacisté se rozhodovali na základě původu, tedy rasy, jak oni tomu říkali. Tu nepomohla žádná konverze. Kdo se narodil jako Žid, byl ztracen.

Je to příklad Edith Steinové, který tuto zvrácenost, jakož i kolaboraci Vatikánu a papeže Pia XII. dokumentuje. Edith Stein se narodila 12.října 1891 v tehdy německé Wroclawi. V roce 1922 konvertovala ke katolické víře a pracovala v Münsteru jako učitelka. Poté, co jí byla tato činnost nacisty zakázána, stala se 14. října 1933 jeptiškou řádu Karmelitánek pod jménem Teresia Benedicta von Kreuz. Možná v řádu hledala ochranu před řáděním nacistů. Nedočkala se jí. Její představená prozradila její židovský původ. Sestra Teresa odešla do holandského Echtu, i zde ji ale po okupaci Nizozemí v roce 1940 dostihla nacistická moc. Všechny její dopisy svaté stolici i intervence jejích známých, aby mohla přesídlit do švýcarského karmelitánského kláštera Le Paquier, zůstaly bez odpovědi. 2. srpna 1942 byla zatčena gestapem a po příjezdu do koncentračního tábora v Osvětimi 7. srpna byla okamžitě zavražděna v plynové komoře. 11. října 1998 ji papež Jan Pavel II. vyhlásil za svatou a patronku Evropy.

Židé se do Vídně vrátili už za Albrechtova nástupce Friedricha V. (jako římský císař Friedrich III.), ovšem Vídeňáci to nenesli dobře. Když přijel vévoda do Vídně, byl přivítán výkřiky „Židovský král“ a „Ukřižujte ho“, což zasmušilého panovníka přimělo k tomu, aby přeložil svou rezidenci z Vídně do Vídeňského nového města.

Otázka je, odkud se tradiční nenávist vůči Židům bere. Poté, co jim bylo dekretem císaře Františka Josefa I. umožněn volný pohyb po říši a byli zrovnoprávněni s ostatními obyvateli země, stali se úspěšnými podnikateli a obchodníky, a hlavně už tehdy – mnohem dříve než ostatní část obyvatelstva – pochopili význam vzdělání. V intelektuálních kruzích posledních desetiletí Rakouska Uherska byli nadproporcionálně zastoupeni mezi novináři, lékaři, univerzitními profesory, právníky či lékárníky. Což budilo závist a z té pramení nenávist, zejména, je-li politicky přiživována. Konspirační teorie nejsou produktem současnosti, jen jsou pomocí internetu rychleji šířeny. Vídeňský starosta Karl Lueger vyhrál díky štvaní proti Židům (ale i katolické církvi) volby a stal se přes odpor císaře vídeňským starostou. Hitler ho ve svém Mein Kampfu nazýval svým učitelem, který mu otevřel oči, přesto se po něm až do roku 2012 nazývala část vídeňského Ringu (dnes Universitätsring).

Po Anschlussu Rakouska v roce 1938 začalo pro rakouské Židy peklo na zemi, které nepřežilo 65 000 z nich. Památník Šoy, čili holocaustu ve Vídni od britské umělkyně Rachel Whiteread stojí od roku 2000 na Judenplatzu, tedy na místě, kde bylo kdysi původní židovské ghetto zničené vévodou Albrechtem. Má představovat na venek obrácenou knihovnu, o vydařenosti uměleckého záměru se ve Vídni vedly rozhořčené diskuse.

Ačkoliv byli ale evropští Židé během druhé světové války téměř vyvražděni a po válce přesídlila většina přeživších do nově založeného Izraele, nedůvěra a nenávist k nim zůstala hluboko zakořeněna – tomu fenoménu se říká „Antisemitismus bez Židů“. Je to podobný fenomén, jako chápání imigrační krize v Česku v roce 2015. I když se v Česku nenacházel ani jediný uprchlík, nenávist vůči nim byla mnohem silnější než v zemích, kde se jich valily desetitisíce. Co neznáme, toho se bojíme víc než toho, co si můžeme ohmatat. Neznámé má v sobě cosi tajuplného a skrývá latentní nebezpečí. Můj strýc, ačkoliv to byl vzdělaný a chytrý člověk, byl o sionistickém spiknutí tak silně přesvědčen, že se s ním na to téma vůbec nedalo diskutovat.

Mnozí Židé nejsou jen dobrými obchodníky a inovátory. Dokážou se významným způsobem prosadit v mnoha nejrůznějších oborech lidské činnosti. Židé tvoří jen zhruba 0,2 % světové populace, ale mezi držiteli Nobelových cen je jich 20 %. Ve fyzice to byli mimo jiných Albert Einstein a Lev Landau, v psychologii Sigmund Freud a Erich Fromm, v ekonomii Milton Friedman a Paul Samuelson atd. Výraznou stopu zanechali Židé ve světové literatuře – Franz Kafka, Boris Pasternak, Marcel Proust, Lion Feuchtwanger, Allen Ginsberg, Arthur Miller, Stefan Zweig či J. D. Salinger. V hudbě – Gustav Mahler, George Gershwin, Bob Dylan, Leonard Cohen, Paul Simon či Lou Reed. V malbě Marc Chagall či Amadeo Modigliani. Ve filmu Woody Allen, Steven Spilberg, Stanley Kubrick, Dustin Hoffman, Barbra Streisand nebo Paul Newman. Nejznámějším sportovcem židovského původu je americký plavec Mark Spitz, sedminásobný olympijský vítěz na OH 1972 v Mnichově. Úplný výčet výrazných osobností by byl nejen ve zmiňovaných oborech velmi dlouhý.

Židé tedy byli ve všech oborech lidského jednání přínosem, vděčnosti se nedočkali. Má to celou řadu důvodů.

1. Jejich lpění na víře a často okázale projevované odlišnosti jejich života od většinové populace je dělalo vždycky viditelnou odlišnou skupinou – a tedy identikovatelnou v případě potřeby vypuštění nahromaděných negativních emocí v čase bídy či epidemií.
2. Jejich izolace od většinové populace, jejich klobouky a pejzy dráždily místní obyvatelstvo stejně jako dnes muslimské šátky a plnovousy. Ale i sekularizovaní Židé, kteří na sebe svým vzhledem a chováním neupozorňují, zůstávají objektem nevraživosti. Proč?
3. Je za tím finanční moc, kterou podrželi dodnes? Nejznámější osobností v tomto oboru byl zřejmě baron Rothschild, ale i nejméně sedm z třinácti novodobých ruských oligarchů devadesátých let bylo židovského původu. Samozřejmě i Putinův přítel a „majitel“ onoho mysteriózního paláce na Krymu Arkadij Rotenberg.
4. Intelektuální vliv. Právě v čase rozvoje moderní žurnalistiky koncem devatenáctého století představovali Židé mezi intelektuály velmi početnou a vlivnou skupinu, která mohla podstatným způsobem ovlivňovat veřejné mínění. To byl – spolu s jejich finanční mocí – dostatečný důvod na vytvoření konspiračních teorií o židovské lóži, chtějící ovládnout svět. Často bývá mylně ztotožňována se svobodozednářskou lóží, která má ale úplně jiný původ – ovšem tvůrci konspiračních teorií i jejich konzumenti nejsou ani příliš vzdělaní ani vybíraví při vyhledávání a interpretaci svých zdrojů. Fakt, že i dnes jsou Židé jako Rupert Murdoch nebo George Sörös majiteli velkého množství médií a mají tedy na tvorbu veřejného mínění podstatný vliv, žene zastánce konspiračních teorií k pochybným stránkám na internetu, aby si tady získali „alternativní pravdy“.
5. Vznik státu Izrael, který navzdory všemu dokázal odolat zuřivým útokům Arabů, kteří ho obklopují. Židé dokázali, že umí být i skvělými vojáky, a to naplňuje Araby pocitem bezmocnosti, který je dobrou živnou půdou pro vznik nenávisti. Muslimská populace je v současnosti největším nositelem myšlenky antisemitismu, i když je to vlastně paradox – i Arabové jsou totiž Semiti, navíc se Židy genealogicky velmi blízko spříznění, takže by se vlastně mělo mluvit o antijudaismu.
6. Z holocaustu se stal kšeft. Jde sice o malou, ale vlivnou skupinu, která z připomínání této největší tragédie lidstva dobře žije. Nemyslím si, že by se mělo na tento zločin zapomenout, ale napsat o něm knihu nebo natočit film dává obratem naději na zisk Oskara nebo Nobelovy ceny za literaturu. Po bezmála osmdesáti letech to dráždí a dává tušit politické pozadí takových rozhodnutí.
7. Ideologie „Vyvoleného národa“. Tedy myšlenka pozitivní diskriminace, pocit, že jsme lepší než ostatní, protože věříme v pravého Boha. Ostatně myšlenka momentálně mnohem bližší muslimské komunitě. Že musela tato myšlenka „Vyvoleného národa“ s Hitlerovou myšlenkou „Nadnároda“ zažít smrtící konfrontaci, je nabíledni.
8. Antisemitská karta se dá politicky vždycky použít a rádi s ní hrají pravicoví extrémisté. Viktor Orbán staví svou politiku z velké části na šíření strachu před židovským spiknutím, kterému dal tvář George Söröse a má s touto taktikou u svých voličů úspěch.

A právě tato skupina extrémní pravice se snaží oslabit vnímání holocaustu jako zločinu tvrzením: „Že to tak koneckonců vždycky bylo a Židé si za to můžou sami.“

Ano, fanatismus, zabedněnost a manipulovatelnost nedostatečně vzdělaných a nedostatečně myslících lidí (můj kamarád z dětství nazývá tyto lidi „duševní lajdáci“) tu byla opravdu vždycky. A nedaří se to zlepšit.