Přiznám se, že je to důsledek mého diletanstsví. V mém věku už bych měl mít rozum a vědět, že jestliže někde vznikne oddělení na redukování byrokracie, může to mít jen jeden jediný důsledek – totiž nárůst byrokracie. O tom hovoří Parkinsonovy zákony a knížku pana profesora Parkinsona jsem přece četl! Přesto jsem se nepoučil. Moje chyba!

               Ale člověk chce někdy věřit růžovým perspektivám. Koneckonců není ani jedné vlády, která by neproklamovala plán redukce papírování ve zdravotnictví. A člověk tak rád podléhá klamným představám.

               Když mi tedy z centrály našeho koncernu někdy v létě minulého roku poslali mail (poslali ho všem pracovníkům koncernu), že založili iniciativu „zuvielbürokratie.at“, čili „Přiliš mnoho byrokracie“ nechal jsem se zase jednou nachytat. Koneckonců byl u toho mailu hned i link, na který bychom měli posílat podněty k redukci přebujelé byrokracie.

               Už dlouho mi ležel v žaludku jeden moment. Vzhledem k ustanovení o ochraně osobních dat je možné posílat propouštěcí zprávy obvodním lékařům našich pacientů pouze s jejich výslovným souhlasem. Jenže víc něž polovina našich pacientů není ve stavu tento souhlas dát. Má to rozličné příčiny, v podstatě tytéž, o kterých jsem psal, když jsem se zmiňoval o problémech s komunikací na vizitě.

1. Pacient je dementní
2. Pacient je debilní od narození
3. Pacient je schizofrenický
4. Pacient je hluchý
5. Pacient neumí německy.

V případě, že tedy pacient z některého z výše uvedených důvodů nebyl schopen při svém příjmu dát souhlas se zasláním propouštěcí zprávy svému lékaři, nesmíme to podle zákona udělat. Vedení naší nemocnice se pokusilo tento nesmysl obejít vnitřní (ústní nikoliv písemnou) instrukcí, že pokud není k dispozici souhlas pacienta a u jeho příjmové dokumentace stojí, že nebyl schopen otázku zodpovědět, nesmí poslat propouštěcí zprávu obvodnímu lékaři sekretářka, nýbrž lékař osobně. Ten, který tu zprávu napsal. Ten si tedy vytáhl takzvanou „Arschkarte“. Nebudu tento termín překládat, internet nabízí dostatek možností, abyste si to přeložili sami.

               Ne, že by to totiž bylo jednoduché. Poté, co zprávu otevřu a zmáčknu knoflík „poslat“ objeví se zpráva, že pacient se zasláním zprávy nevyslovil souhlas. Což samozřejmě vím. Opět zmáčknu „poslat“. Objeví se upozornění, že pokud pacient se zasláním zprávy nesouhlasil, dopouštím se právě trestného činu. Zmáčknu opět „poslat“ Objeví se otázka, zda chci skutečně za těchto podmínek zprávu odeslat a nést za to právní důsledky. Podle dané instrukce jsem zmáčknul „poslat“ potřetí a s trochou štěstí zpráva k obvodnímu lékař odešla. Při troše smůly bylo potřeba kliknout ještě dvakrát až třikrát.

               I laik zřejmě pochopí, že daný proces je otravným zabírá čas, a hlavně je naprosto nesmyslný.

               Proto jsem tedy využil onen zaslaný link a popsal jsem daný problém i s návrhem řešení. Co kdyby změnili příslušní administrátoři otázku ze „Souhlasíte se zasláním dokumentace lékaři vaší důvěry“ na „Odmítáte zaslání své dokumentace lékaři své důvěry?“ Upozornil jsem i na skutečnost, že jestliže má pacient obvodního lékaře, uzavřel s ním smlouvu na základě vzájemné důvěry a tím pádem se dá předpokládat, že se zasláním své propouštěcí zprávy tomuto lékaři už ve vlastním zájmu a pokračování doporučené léčby souhlasil. Pokud to výslovně odmítne, má k tomu zřejmě určité důvody a ty budeme akceptovat. V podstatě by se jednalo o změnu z „Předpokládaného nesouhlasu“ pacienta s informováním jeho osobního lékaře, který musí být vyvrácen jasným ne, tedy vlastně ano, na „Předpokládaný souhlas.“ Což mi připadalo logičtější, protože koneckonců si pacient svého lékaře vybral, a tak by mu neměl své nálezy zatajovat.

               Někdy v září jsem mail odeslal – a nastalo podle očekávání naprosté ticho. Někdy v lednu přišla nová kolegyně a vzápětí se vzrušila nad tím, že má posílat lékařům zprávy místo sekretářky. Řekl jsem, že je to problém dlouhodobý a že jsem už kontaktoval iniciativu „Příliš mnoho byrokracie“ a od té doby čekám už půl roku na odpověď. To kolektiv neohodnotil jako uspokojující, takže jsem den nato napsal na onu iniciativu a domáhal se odpovědi.

               Dostal jsem poněkud podrážděnou odpověď, že mi odpověděli už 31.října. Prohledal jsem svou poštu a skutečně jsem našel mail s níže uvedeným textem. Omlouvám se, že ho podávám i v německém originálu, snad se mezi mými čtenáři najde génius, který smysl toho textu odhalí, každopádně jsem při této činnosti selhal nejen já, ale i můj šéf, vedoucí personálního oddělení a všichni kolegové z oddělení. Tedy odpověď byla následující:

               „Auch wenn der Vorschlag mit Sicherheit eine gewisse forensische Erhöhung mit sich bringt, so halten wir ihn im Sinne einer cost/benefit ratio für insgesamt pragmatisch, sofern prozesshaft sichergestellt ist, dass jeden entscheidungsfähige Patient die Frage gestellt bekommt. Es kann nicht dazu führen, dass ein entscheidungsfähiger Patient die Frage nicht gestellt bekommt und daher nicht dokumentiert ist, dass er nicht abgelehnt hat und daraufhin die Befunde versandt werden.“

               Prosím germanisty mezi mými čtenáři o pomoc. V mém překladu to vypadá následovně: „I když návrh jistěže přináší určité forenzní zvýšení, tak ho považujeme ve smyslu porovnání nákladů a zisků za všeobecně pragmatický, pokud je zajištěno, že každému pacientovi, který je schopen rozhodování, bude otázka položena. Nesmí to vést k tomu, že pacientovi schopnému rozhodování otázka položena nebude, a proto nebude dokumentováno, že neodmítl a poté budou nálezy odeslány.“

               Pochopil jsem, že jsem nepochopil. Tedy nepochopil jsem, že se jednalo o odpověď na mou otázku. Ale v tom jsem nebyl sám.

               Jak už jsem pravil, strávili jsme s mým šéfem – rodilým Rakušákem, u kterého řečovou bariéru nepředpokládám – několik konstruktivních chvil ve snaze dopátrat se smyslu tohoto textu. Nakonec jsme usoudili, že daní pracovníci centrály mou otázku nepochopili. Napsal jsem jim tedy znova, že se nejednalo o to, zda pacient dostane položenou otázku, ale jak bude tato otázka znít. Že místo: „Souhlasíte se zasláním dokumentace vašemu obvodnímu lékaři“   by mohla znít „Odmítáte zaslání dokumentace vašemu obvodnímu lékaři.“ A pokud by to pacient výslovně neodmítl, mohli bychom dokumentaci zaslat.

               Ano jsem nenapravitelný naivka. Po tomto mailu se strhl pravý Armageddon. Právní oddělení nám vzrušeně sdělilo, že zákon vyžaduje „pozitivně položenou otázku“, čili negativně položená otázka by byla protizákonná. Zřejmě jim až teď došlo, že jsme zprávy u pacientů, kteří nebyli schopni dát souhlas, obvoďákům posílali. (Samozřejmě ne u pacientů, kteří skutečně zaslání dokumentace odmítli – takové máme za rok asi tři, těch, kteří nejsou schopni říct „ano“ asi deset denně).  Právní oddělení koncernu další zasílání propouštěcích zpráv s okamžitou platností zakázalo.

               Šéf chtěl vědět, jak máme tedy obvodní lékaře informovat, že u nás pacient ležel, jak mu máme dát vědět, jakou léčbu má pacient mít a jaká opatření jsme pro něho organizovali. Právníci mínili, že je to naprosto jedno. Zda lékař bude vědět, že byl jeho pacient v nemocnici a jak ho má léčit, je naprosto podružná věc, nejdůležitější je ochrana pacientových osobních dat. Propouštěcí zpráva má být zaslána pacientovi a ten má navštívit a o své navrhnuté léčbě uvědomit obvodního lékaře.

               Skutečnost, že se jedná právě o pacienty, kteří takového úkonu naprosto nejsou schopni, protože buď svou poštu vůbec nevybírají nebo ji nejsou schopni číst, neudělala na právníky žádný dojem. Zda bude pacient po svém propuštění z nemocnice léčen, považovali za naprosto irelevantní skutečnost v porovnání se strašnou představou, že by mohl obvodní lékař dostat pacientovu dokumentaci, aniž k tomu pacient dal své jasné zřetelné a hlasité „ano“.

               Samozřejmě viníkem za tuto situaci jsem byl shledán já díky mé iniciativě. Hlasitě a zřetelně jsem se všem omluvil, zda mi bude odpuštěno, je ještě ve hvězdách.

               Šéf je naštěstí konstruktivní muž. Vydal směrnici, podle které na poslední vizitě před propuštěním bude pacient otázán, zda se zasláním propouštěcí zprávy svému lékaři souhlasí. Za souhlas bude považováno nejen „ano“, ale i „co?“, „eh?“ a kývnutí hlavy. Kývnutí hlavy musí vidět a dokumentovat účastníci vizity. Jedná se o subjektivní hodnocení, ale myslím, že pacienti kývat budou.  I kdyby nakrásně nekývali. Jedině „ne“ bude „ne“!

               Už k tomu účelu dal šéf vyrobit nový dotazník, který musí na oné vizitě lékař a sestřička podepsat.

               Tolik tedy k mé snaze snížit byrokracii na našem oddělení. Zřejmě mě na každé vizitě kolegové a sestřičky proklínají. Adresu „zuvieldokumentation.at“ jsem si ze svého adresáře vymazal. Ani mě nenapadne tam ještě jednou napsat. A úředníci na oné adrese si určitě zaznamenají, že vlastně žádná další iniciativa k snížení byrokracie nepřišla, takže té byrokracie očividně moc není. A o tom napíšou závěrečnou zprávu. Tedy závěrečnou…

               Samozřejmě průběžnou. Jinak by mohlo někoho napadnout toto nové zřízené oddělení v centrále koncernu zase zrušit.

Císař František Josef proslul svou větou „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“  Je úsměvné, že národ, který se s tímto krédem dokázal nejvíc ztotožnit, jsou očividně právě Češi, kteří jinak na „Starém Procházkovi“ nenechali niť suchou, stařičký mocnář byl vděčným cílem jejich sžíravého humoru.

Ovšem, odhlédnouc od skutečnosti, že František Josef skutečně nebyl politik největšího kalibru, politik, který by Čechy dokázal uspokojit, se zřejmě ještě nenarodil. V podstatě každý se dočká jen kritiky, a dokonce i nenávisti, jedno, zda dělá svou práci dobře nebo špatně, zda ctí pravidla demokracie a dobré mravy nebo po nich šlape. Češi mezi těmito dvěma póly nevidí žádný podstatný rozdíl. Všechno je vždycky špatně. V této věci jsem citoval Jana Nerudu v článku o Bedřichovi Smetanovi, nebudu se opakovat.

               „Svět se v kravskou prdel obrací,“ pravila často moje babička, což jsem doplňoval – většinou v duchu – dodatkem „obrací, obrací, ale neobrátí“.

               „Každá změna je k horšímu,“ píše Joseph Heller ve své knize „Gold nad zlato“.

               Ovšem přesto, že svět se mění stále, a to ve stále vyšším tempu, lidem se daří stále lépe. I když tomu nechtějí věřit. Ta matematika prostě nevychází.

               Pokud nevěříte, srovnejte si současnou životní úroveň s životním standardem před sto lety, tedy v roce 1923 nebo v roce 1823. A pokud je vám to příliš dávno, pak stačí podívat se o padesát let zpět do roku 1973. Pamatujete si ještě na fronty před masnou (ale i před knihkupectvími – obě zmizely i když z odlišných důvodů), na pořadníky na auta (škodovky a trabanty, zvlášť vyvolení se dostali i k Ladě), kdy reklamám v televizi, kterým se nesmělo říkat kapitalistickým termínem reklamy, ale televizní tipy, kraloval Pan Vajíčko?

               Dobrá, žádný vývoj není lineární, jsou v něm pohyby vpřed i zpět a každá změna přináší vedle výhod i nežádoucí účinky – to znám při předepisování léků. Takže ani euforie devadesátých let minulého století po pádu reálného socialismu se neobešla bez stínů, jako byla organizovaná kriminalita a změna korupce z mimofinanční na monetární.

               Jenže Češi jako by měli přímo panickou hrůzu z každé změny. A jsou ochotni volit kohokoliv, kdo jim slíbí, že nebudou muset nic měnit na svých zvycích a způsobu života, ale přesto bude všechno nové a lepší. Přejít ze spalovacích motorů na elektrické? To je kacířství, za které by se mělo znova upalovat. A přitom mají Češi díky svým dvěma atomovým elektrárnám v Dukovanech a v Temelínu proudu relativně dost, aby mohli na proud přestoupit. Rozhodně rychleji než třeba Rakušáci, kteří se sami blokují svým zatvrzelým odporem vůči atomové energii – kterou jinak v zimě rádi z Česka nebo z Francie kupují. Ale jejich věčné trauma se jmenuje Zwetendorf a nedokážou si připustit, že ono lidové hlasování z roku 1978, kterým spuštění už hotové atomové elektrárny v Dolním Rakousku zmařili, byla dětinská chyba.

               Mluvit o ekologii v Česku se rovná pokusu o sebevraždu nebo je to aspoň žadonění o to, aby byl člověk vyhozen z hospody. A přitom se přechodu na „čistou energii“ zabránit nedá. Samozřejmě že tyto technologie mají své chyby. Nabíjení aut trvá dvacet minut, čerpání benzínu pět. Dojezd s nádrží plnou nafty je tisíc kilometrů, s nabitou baterií čtyři sta. V mrazu si člověk v zácpě může v autě se spalovacím motorem zatopit, baterii si tím naopak může vybít a už se nepohne. Ovšem tak to bylo se všemi novými technologiemi. První 24hodinové EKG, takzvaný Holter – vážilo 50 kilogramů, dnes je to 20 deka. Co viděli gynekologové u těhotných žen, když poprvé použili ultrazvuk, tehdy 1D – nechápu ani v náznaku. Dnes je 2D standard a používá se i 3D, kdy se dá dítko v matčině děloze zobrazit prakticky do detailu. Jděte do muzea podívat se na první telefon nebo ještě lépe na první počítač, který zabíral celou místnost a měl výkon setiny dnešního mobilního telefonu. A jak dopadla Nokia, která se rozhodla nejít s trendem a ponechat své telefony výhradně k telefonování – kterážto funkce hraje u dnešních smartphonů jen naprosto podružnou roli? Čili změny se nám nemusí líbit, ale pokud zaspíme a nenaskočíme do vlny vývoje, zůstaneme nakonec stát vedle cesty, po které se kolem nás budou prohánět ti, kteří do trendu vývoje naskočili. Jenže zatímco i největší ekologický hříšník – Čína – buduje obrovské fotovoltaikové elektrárny a investuje ve velkém do výroby elektrických aut, v Česku – ale i v Rakousku – je volebním tahákem slib návratu k spalovacím motorům.

               Aby bylo jasno, nehájím tady současný „Green deal“, protože ho považuji za „špatný krok správným směrem“. Že se něco změnit musí, je snad jasné každému, minimálně těm, kterým zaplavilo dům nebo jim ho odneslo tornádo, zemědělcům s vyschlými poli a lyžařským střediskům bez sněhu. Ovšem na největšího ekologického hříšníka – stavební lobby – si nikdo netroufne, protože by to mohlo stát spoustu pracovních míst. Když se rakouští zelení pokusili zavést limit na betonování nových ploch, narazili na zuřivý odpor starostů obcí, kteří právě v budování nových nákupních center a poskytování stavebních pozemků vidí své – mnohdy osobní – příjmy – a boj prohráli. Jenže právě stále nové betonové plochy reflektují teplo do atmosféry místo aby ho pohltily, odhlédnouc od CO2 zátěže, vznikající při výrobě materiálu pro současnou skleněnou a železobetonovou architekturu. Stavět nákupní centra povinně s podzemními garážemi by stavbu prodražilo a leckdo by pak od projektu couvl, což zase nemůžou připustit lokální politici. A zazaleňovat stávající plochy? Náročné a nevynáší to. Koho už zajímá, že ve Vídni na ulici bez stromů je v létě 45 stupňů Celsia a o dvě ulice dál, kde je cesta lemovaná stromy, jen 25? Automobilová lobby se dala zlákat snadněji, protože představa, že všichni řidiči budou v dohledné době přinuceni přestoupit na elektrická auta, voní výhledem velkých zisků. A tak souhlasili s bojem proti výfukovým plynům, které jsou v nejlepším případě zodpovědné za 5 procent oteplení (včetně letadel a lodí). A to přesto, že už nemají šanci, protože jim show dávno ukradla Muskova Tesla a čínská elektrická vozidla. Pro poslance je ovšem jednodušší vyvíjet tlak na normálního občana než na velké průmyslové korporace. Ty se mohou bránit – penězi.

               Češi jsou svou podstatou xenofobní – i to je spojeno s tím, že příchod jinak vypadajících a jinak hovořících lidí je změna, které se bojí. Nejsou na to zvyklí, v době komunismu k nám přišla pouze komunita z Vietnamu. Ta se integrovala, je pracovitá a naučila se už v druhé generaci česky, studuje s úspěchem na univerzitách a sklízí úspěchy v pracovním procesu, přesto ji Češi mezi sebe nikdy nepřijali. Čechy Čechům! I kdyby neměl kdo pracovat!

               Rasismus je zbytečné popírat. Samozřejmě za ním stojí dlouhodobé negativní zkušenosti s romskou komunitou. Ale zkuste být slušným Rómem – myslíte že vám to pomůže a že předsudky k vaší osobě zmizí? Horší je už jen snad být na předním východě slušným Palestincem – v tom případě jste zřejmě brzy mrtvý. Ale český rasismus se šíří i na Asiaty, černochy – komické je, že nejvíc tyto nálady šíří japonský míšenec – ovšem to mnohým Čechům až tak nevadí. Hlavně že jim mluví z duše a ventiluje jejich strach, ukrytý hluboko v duši.

               Ne nadarmo mají Češi v germánském prostoru pověst „slovanských Prusů“. Tedy někoho, kdo si myslí, že je prostě lepší než ti všichni okolo. O nadřazenosti vlastní kultury nad kulturami ostatními je přesvědčeno 55 procent Čechů – mezi Slovany je porážejí jen Rusové s 69 procenty, ale to už je jiná kapitola. Mimochodem naprostou špičkou v této statistice jsou Řekové, kde je o výjimečnosti řecké kultury přesvědčeno 89 procent obyvatelstva – stačí se podívat na film „Moje tlustá řecká svatba“, abyste o tom dostali představu.

               Symbolem pocitu nadřazenosti se stala česká koruna. Sotva se prezident v novoročním projevu zmínil o možném přijetí Eura jako platidla, strhla se na sociálních sítích doslova apokalypsa. Je to tak emocionální debata, že zde má člověk ještě méně šancí někoho přesvědčit než u ekologie. „Dopadneme jako Řecko“, „Všechno se zdraží“ „Důchodci umřou hladem.“ A další argumenty nebo spíše pseudoargumenty! Ale vše zakryto sloganem „Jsme hrdí na naši českou korunu!“. Z něho není cítit, že hlavním argumentem v odmítání evropské měny je strach.

               Páni okolo někdejšího prezidenta a současného bojovníka za ruské vítězství v Evropě Václava Klause a české banky vytvořili společně za poslední desetiletí atmosféru strachu. Úspěšně zakořenila a není ji možné vymýtit. Strach je nejhorším plevelem lidské duše, ale není proti němu účinný postřik. Strach lidskou duši zabíjí nebo aspoň mrzačí. A pan Klaus a jeho spojenci v šíření strachu pokračují. Samozřejmě, že jde v první řadě o peníze.

               Kdo na koruně vydělává:

1. Banky. Srážejí si procenta za každý převod peněz do zahraničí (za nákup a prodej valut, to je samozřejmě hodně náročné a je třeba si za to započítat pořádný honorář). Kromě toho můžou půjčovat za podstatně vyšší úrok, než je tomu v Evropské Unii – proč má asi Agrofert většinu svých kreditů v Euru? Pan Babiš sice proti Euru statečně bojuje, ale jeho výhody s radostí využívá. Ostatně, pokud by Česko opravdu vstoupilo do Eurozóny, musela by národní banka propustit většinu svých skvěle placených manažerů – co by si ti pak počali? V Bruselu prý musela belgická národní banka propustit v roce 2000 osm set manažerů!
2. Pojišťovny. Výrobci, kteří chtějí české zboží exportovat, se musí pojistit proti výkyvům kurzu, jinak s nimi žádná firma v europrostoru neuzavře smlouvu. Je to samozřejmě další zátěž, která české zboží zdražuje a zhoršuje tak jeho konkurenceschopnost.
3. Stát. Může se totiž zadlužovat bez velkých skrupulí. Tak to dělali Italové nebo Řekové po celá desetiletí. A když jim dluhy přerostly přes hlavu, znehodnotili liru nebo drachmu. Spořitelé sice přišli o úspory, ale dlužníci, a hlavně zadlužený stát, se části dluhů zbavil. To byla právě ona řecká tragédie. Řekové si neuvědomili, že to v euru takhle dál nepůjde, protože o devalvaci měny se už v Athénách rozhodovat nebude. Pamatujete si ještě, jakou měla hodnotu italská lira před zavedením eura? Tisíc lir za jednu marku, dva tisíce lir za euro – přičemž při vzniku Itálie v devatenáctém století měla lira stejnou hodnotu jako rakouský zlatý.

Kdo prodělává:

1. Firmy, které vyrábějí a zboží vyvážení do zahraničí. Jednak musí platit bankám za převod peněz, jednak se musí pojišťovat proti pohybu kurzu. Pokud musí dovážet suroviny ze zahraničí, platí pak bankám dokonce dvakrát.
2. Občané. Musí si půjčovat peníze za vyšší úrok, při každé platbě do zahraničí musí zaplatit za onen nákup valut. A samozřejmě platí víc i na dovolených v zahraničí. Jestliže se převod peněz v eurozóně uskutečňuje v reálném čase, při převodu do Česka to trvá až dva dny. A navíc, nikdy nevím, kolik těch peněz vlastně dojde, jak se změní kurz a kolik si banka započítá. Na Slovensko můžu převést peníze bez jakýchkoliv problémů, platbám do Česka se pokud možno vyhýbám. I vysoká inflace požírala úspory občanů mnohem víc než v eurozóně, i když i v některých zemích eurozóny byla inflace vysoká, jako například v Pobaltí. Všude platí pravidlo, které objevil náš známý Koperník – čím víc oběživa a méně zboží, tím větší znehodnocení měny vzestupem cen zboží. A kdopak napumpoval v Česku do oběhu před volbami obrovská množství peněz?
3. Zahraniční turisté. Ti jsou vystaveni skutečnému sdírání ze strany českých bank. Při výběru peněz nebo při platbě to znamenalo dříve, zda s přepočtem nebo bez přepočtu. Když už turisté pochopili, že s přepočtem znamená desetiprocentní obolus pro příslušnou banku, přišel nový trik – otázka: „platíte v eurech nebo v korunách“? Pokud zaskočený turista, mající doma konto v eurech, řekne neopatrně, že v eurech, poslal opět oněch deset procent sumy české bance. K atraktivitě Česka jako turistické destinace to rozhodně nepřispívá. A na tom zase prodělávají hospodští a hoteliéři.

               Samozřejmě je ten výčet hodně neúplný, ale šlo jen o orientační vzorek. Přesto právě ti nejvíc postižení proti euru nejvíc protestují. Zaprvé se bojí, zadruhé jsou hrdí. Dobře se to doplňuje. Rádi si tedy za korunu připlatí. Peněz mají přece dost! Rozdal jim je pan Babiš!

               Strach se zdražení po přijetí eura není tak úplně zcestný. Záleží hodně na kurzu a na opatřeních vlády. Jestliže měli Němci vstupní kurs 1:2, špatně se s tím manipulovalo. V Rakousku to bylo horší. Kurs 13,78:1 sváděl prodejce, a hlavně hospodské k tomu, aby přešli rychle na 10:1. S odpovídajícím vzestupem cen. Slováci měli 30:1 a ceny se nepohnuly – i díky opatřením slovenské vlády. Kurs české koruny 25:1 je v současnosti poměrně vhodný. Sto korun jsou čtyři eura, moc se s tím manipulovat nedá. A je ostatně možná i ona slovenská cesta – tu razil tehdy ještě proevropský premiér Fico. Prostě na dva roky po přijetí eura zmrazil ceny. Samozřejmě, že po těch dvou letech ceny stouply, ale jen o onu normální inflaci.

               Ale proč o tom vůbec píšu? Euro je něco cizího, a proto nebezpečného a Češi se mu udatně ubrání. Ať to stojí, co to stojí. Mají na to!

               A to lithium z Krušných hor budeme raději vyvážet za pakatel do ciziny, ale vyrábět baterie u nás? To nepřipadá v úvahu. Je to něco nového a hrozně nebezpečného.

               Samozřejmě, že se musí všechno zlepšit. Ale nic se nesmí měnit! Stařičký mocnář by se potěšil. Škoda, že se toho nedožil.

Bedřich Smetana – dvě stě let od narození zakladatele moderní české hudby.

               Co potřebuje člověk, aby měl úspěch a něčeho v životě dosáhl? Talent, vůli a štěstí. Bedřich Smetana měl naštěstí pro českou kulturu všechno potřebné. Jako by nad ním Bůh bděl a když bylo nejhůř, vždy zasáhl nějakým zázrakem, aby géniovi umožnil přežít – a tvořit. Stvořitel zřejmě nehodlal nechat schopnosti, které do sládkova syna Bedřicha vložil, nechat ležet ladem.

               Ovšem pokud platí, že géniové tvoří nejlépe, když jim život dává zabrat a osobní štěstí se zdá být nedosažitelné, pak obdržel Smetana dostatek negativních podnětů, aby se mohl ve své hudbě realizovat. Stvořitel mu poskytl dvě manželství, první tragické, druhé nešťastné a smrtelnou chorobu, která ho jako hudebního génia postihla na nejcitlivějším místě, když mu vzala sluch. A navíc: Aby génius dosáhl věhlasu už za svého života, nesměl by se narodit v české kotlině. Češi bytostně nesnášejí každého, kdo nad ně vyčnívá.

               Jan Neruda, který s tímto „čecháčkovstvím“ celý život – přiznejme si, že marně – bojoval, to shrnul právě u příležitosti štvavé kampaně proti Smetanovi do následujícího textu: „Nás, Čechy, nepochopíš. Máme-li v literatuře něco výborného, málokdo to zná. Máme-li v umění někoho vynikajícího, buď si ho nevšimnem nebo ho zničíme, nebo mu alespoň, můžeme-li, vezmeme všechnu možnost, aby se velkým stal. Máme-li v politice muže poctivého, hned ho pošpiníme, máme-li nějaký ústav ve svých rukou, zajisté ho zanedbáme. Věru, kdybychom měli národní a politickou svou existenci zcela ve svých rukou, snad bychom šli a oběsili se.“

               Přímo prorocká slova, platná bohužel i dnes. Ale zpět k našemu Friedrichovi. Vlastně mě vždycky iritovalo, když ho Rakušáci s naprostou samozřejmostí nazývali Friedrich Smetana. Ovšem Bedřich skutečně Friedrich byl. I když byl od mládí přesvědčeným Čechem, vzdělání dostal v německých školách (s velmi nevalným prospěchem), doma mu říkali Fricku, a jeho druhá žena Betty ho na veřejnosti neoslovovala jinak než „Fritz“. Často na veřejnosti, a ne právě slušným způsobem. Její výkřiky: „Mlč Fritz a hrej! Řeči si nech napotom,“ vstoupily do dějin hudebního světa. Smetana sice vždy uměl dobře česky mluvit, s pravopisem měl ale obrovské problémy, jeho dopisy psané česky se hemží přímo neuvěřitelným množstvích chyb. Byl si toho vědom a čitatelům těchto dopisů se předem omlouval.

               Přesto je Smetana zakladatelem moderní české hudby a jeho věhlas překročil i české hranice. Ovšem zatímco Dvořák či Janáček jsou opravdu považování za klasiky světové hudby, Smetana zůstal přes všechno autorem především českým. Určitě v tom hraje svou úlohu i volba témat jeho oper, v zahraničí se hraje „Prodaná nevěsta“ či „Hubička“, ovšem s Libuší, Daliborem či Branibory v Čechách by mělo zahraniční publikum skutečně nemalé problémy. I když právě Braniboři v Čechách byli tím velkolepým startem „velké“ česká hudby. Co je ovšem Smetanova v zahraničí naprosto nejslavnější skladba, považovaná za jednu z nejvelkolepějších hudebních kompozicí vůbec, která se hraje všude na světě a hudebníci si považují za čest, když ji mohou hrát, je „Má vlast“. Jedno, že vznikla jako vyznání lásky české domovině, její hudba si podmaňuje posluchače na celém světě dodnes.  Jen na okraj dodávám, že právě tuto geniální skladbu skládal Smetana v letech 1874–1879, kdy byl již zcela hluchý.

               Nehodlám se v tomto článku zabývat podrobně jeho životem, na to mám příliš málo prostoru. Snad jen tolik, že se narodil v zámožné rodině sládka Františka Smetany, jako jeho první syn. (František Smetana zplodil ve třech manželstvích celkem 18 dětí!). Už jako dítě prokázal – podobně jako Mozart – geniální hudební nadání a v šesti letech už ho vozili jako cvičenou opičku, aby hrál společnosti hudební skladby na klavíru. Hraběnka Valdštejnová ze zámku v Litomyšli mu prý líbala zázračné prstíky. Poté, co se protrápil gymnázii v Jindřichově Hradci, Jihlavě, Praze a v Plzni, opustil v necelých dvaceti letech domov a s dvaceti zlatými v kapse odešel za nejistou budoucností hudebníka do Prahy. Jeho vzory byli moderní autoři Liszt a Berlioz, ale obdivoval i Wágnera (později mu především závislost na Wágnerovi vyčítali a nazývali ho skoro zrádcem národa). Lisztovi si dovolil dokonce napsat dopis (ve kterém ho mimo jiné prosil o půjčku 400 zlatých, kterou mu Liszt neposlal) a jednou se i setkali.

               Když mu reálně hrozila smrt hladem, zachránil ho zázrak, když se stal učitelem hudby dcer hraběte Leopolda Thuna. Tak přežil první tři roky v Praze, než si otevřel vlastní hudební školu. Jezdil na Hradčany hrát excísaři Ferdinandovi (ten mu platil 4 zlaté za hodinu, ale hlavně mu udělal v Praze reklamu, takže se o Smetanovu školu začala zajímat i „lepší“ společnost – ochotná platit.)

               Smetana, teď už sociálně zabezpečený, se v srpnu 1849 oženil, bylo mu dvacet pět let, nevěstě Kateřině Kolářové dvacet dva a znali se od dětství, už celých sedmnáct let. Což neznamená že se jejich vztah dá nazvat láskou z pískoviště. Smetana byl sice v citových záležitostech velmi aktivní (jsme o jeho avantýrách podrobně informováni, protože si vedl – občas poněkud naivně šifrovaný – deník). Tělesnou krásou ho ovšem Bůh neobdařil. Měřil pouhých 156 centimetrů (podle antropologického výzkumu z roku 1988 údajně 164 cm) a byl silně krátkozraký – jeho brýle měly 7 dioptrií. Měl díky úrazu z dětství deformovanou čelist (zřejmě i proto nosil po celý život plnovous). Přesto mohlo být jeho první manželství šťastné, kdyby nezasáhl osud. Napřed zemřely tři z jeho čtyř dcer, z toho i hudebně mimořádně nadaná prvorozená Bedřiška a poté i manželka Kateřina. V roce 1859 po dlouhém trápení na tehdy smrtelnou tuberkulózu.

               To už byl Bedřich ve Švédsku – dostal nabídku řídit orchestr ve švédském Göttenborgu. Jeho bezchybná němčina se hodně hodila, přes ni skutečně není těžké zvládnout i švédštinu. Strávil tam pět let 1856 – 1861. Ekonomicky byl zabezpečen velmi dobře, časem ale přišel na to, že  působí v „luxusním zapadákově“, a zatoužil po návratu domů. I ve Švédsku měl svou velkou lásku. Jmenovala se Fröjda Beneck a přáteli zůstali do konce Smetanova života – v době jeho choroby pořádala ve Švédsku sbírku, aby si mohl dovolit léčbu u nejlepších specialistů – marně, na neurosyfilis tehdy žádná léčba neexistovala.

               Jak ke své chorobě přišel? Krátce po smrti své první ženy se opět zamiloval a v roce 1860 se oženil s krásnou rudovláskou Bettynou Ferdinandiovou.

Manželka byla o šestnáct let mladší. I když byla poměrně vzdělaná, hudbě neholdovala a génia svého muže tedy nectila. Porodila mu dvě dcery a poté ho definitivně vyhnala ze své ložnice. (Milence ovšem měla, právě když Smetana v roce 1871 onemocněl, přiznala se k mileneckému poměru s jistým důstojníkem). Smetana měl třicet devět let, své sexuální potřeby tedy ukojoval tehdy obvyklým způsobem. Kromě toho jeho génius oslnil i přes nevábný zevnějšek nejednu dámu z hudebního světa. Jak to glosoval František Pivoda „Pan Smetana nedokáže zapřít vůči slabému pohlaví převelikou galantnost.“

               Právě v roce 1863 dopsal Smetana svou první operu „Braniboři v Čechách.“. Bylo mu 39 let, premiéru měla opera o tři roky později v lednu 1866. Pro srovnání W.A Mozart zemřel ve věku 35 let. Smetana tedy začal tvořit poměrně pozdě.  Podnětem k napsání Braniborů byla soutěž vypsaná hrabětem Harrachem u příležitosti otevření samostatné české scény v Prozatímním divadle – to se konalo 18. listopadu 1862. Smetana se zde chtěl stát kapelníkem, ovšem neuspěl. To by nesměl říct nejvlivnějšímu českému politikovi Františku Ladislavovi Rieglovi (zeti Františka Palackého), když mu tento radil, jak má skládat „lidovou operu opírající se o českou lidovou píseň“, „Radil bych vám pane doktore, nepleťte se do věcí, kterým nerozumíte.“ Vysloužil si touto jedinou větou doživotní Rieglovu nenávist – holt jsme v Česku.

               Ale premiéra „Braniborů v Čechách“ v lednu 1866 byla průlomem. Smetana sklidil nejen obrovský aplaus, ale dostal i onu Harrachovu cenu a ono místo kapelníka (dirigenta), které ho finančně zabezpečilo.

               Tu lidovou operu skutečně v květnu 1866 uvedl. Pod vlivem obrovského úspěchu Braniborů očekával něco podobného. Úspěch se nedostavil. Byla to Prodaná nevěsta a měla smůlu. Jedna byla premiéra v čase začátku války proti Prusku, a navíc ji Smetana skutečně napsal jako hru se zpěvy, se spoustou mluveného textu. Čtyři roky je přepracovával, než se dostala do podoby, jak ji známe dnes. Premiéru v nové podobě měla v roce 1870, když už byl Smetana obětí mediální štvanice. Možná to dílu dokonce prospělo, vystihuje českou povahu skutečně natolik, že se po právu stala českou lidovou operou. 

Přes původní neúspěch Prodané nevěsty se Smetanovi dostalo cti, aby složil operu k příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Jmenovala se Dalibor a premiéru měla 16.května 1868.

               Darmo ji Smetana považoval za svou nejlepší operu. Lidé ji nepochopili, kritika a Smetanovi nepřátelé ucítili šanci. Strhlo se pravé peklo, Smetana byl obviněn, že kopíruje Wágnera, že je napodobitel německé kultury. V xenofobii byli Češi vždycky mistři světa a německý vliv se rovnal vlastizradě.  Množily se žádosti, aby byl zbaven funkce dirigenta, orchestr se ale za něho v roce 1872 postavil. Libuši, kterou právě v roce 1872 dopsal, se neodvážil uvést, už samotná ouvertura vyvolala další vlnu nenávisti, že je jeho hudba načichlá němectvím. (Ostatně, je známo, že původní libreto k Libuši, opeře doslova reprezentující českou národnost vycházející z Rukopisu zelenohorského, napsal jeho autor Josef Wenzig německy a do češtiny ho překládal E.Špindler? Vlastně je to skvělý výsledek mezinárodní spolupráce bez ohledu na národní animozity, ale vyprávějte to někomu!) Libuše si na svou premiéru musela počkat devět let.

               Na jaře 1871 uprostřed křížového tažení proti němu, začaly Smetanovy zdravotní problémy. Po vyrážkách v oblasti pohlavních orgánů přišel chrapot, křeče, záněty v krku. A pak hluchota, způsobená odumřením sluchového nervu čili neléčitelná. A s prognózou, že si choroba najde cestu dále do mozku. Což i udělala. Ještě v březnu 1874 dokázal oddirigovat premiéru Dvou vdov, ale v říjnu 1874 ohluchl úplně. Byl konec. Smetana se musel vzdát místa kapelníka Prozatímního divadla a smířit se s penzí 100 zlatých ročně.

               Ale pro jeho tvorbu jako by byla hluchota požehnáním. Ve svém tichu se mohl věnovat jen jí. Neuvěřitelnou vlastností jeho génia bylo, že tu hudbu slyšel (stejně jako Beethoven). Až teď naplno rozvinul svou tvorbu. Měl k ní konečně klid, byl jen sám se sebou s svým tichem a hudbou, kterou slyšel ve svém nitru. Zázemí našel u své dcery z prvního manželství Žofie v Jabkenicích, kde se její manžel stal nadlesním.

               Jediné, co ho limitovalo, byl postup jeho nemoci. Trpěl pocitem hluku v hlavě, závratěmi, ztrátou paměti a zvyšující se dezorientací. Poslední tři týdny života prožil v ústavu pro choromyslné v Praze.

               Až svou smrtí se stal národním mýtem. Pohřeb se konal 15.května 1884. Rakev se stovkami věnců byla vynesena z Týnského chrámu, pak zamířila k Národnímu Divadlu a poté na Vyšehrad na Slavín. Když projížděla branou Vyšehradu rozezněly se tóny Libuše, tato opera se pak hrála večer v Národním divadle. Smetana se stal českým symbolem a zůstal jím dodnes.

               S očekávaným důsledkem. Copak mohl symbol národa zemřít na „chorobu gentlemanů“ jedno nakolik byla v té době v „lepší společnosti“ rozšířena. I když obdukce, kterou provedl Profesor Hlavata určila jako příčinu smrti jednoznačně progresivní paralýzu, část národa (tedy ta, které to nebylo jedno) se nedokázala s diagnózou smířit. Smetanovy ostatky byly exhumovány a v roce 1988 zkoumány docentem Jiřím Rambou. Ten přišel s poněkud vykonstruovanou hypotézou opakovaných osteomyelitid (bakteriálních zánětů) tvářových kostí s postupem do vnitřního ucha (oboustranně?) a poté s postižením čelní kosti a mozkových plen. Což podle docenta Ramby naprosto objasňuje umělcovo onemocnění. Při nejlepší vůli nemůžu tuto interpretaci posuzovat jinak, než jako poněkud křečovitý pokus o rehabilitaci Bedřicha Smetany (zejména v časech komunismu byly pohlavní choroby považovány za něco degradujícího, implikující nemravný život mrtvého, což bylo pro národní symbol nepřijatelné – o syfilisu V.I. Lenina se samozřejmě mlčelo a jeho připomenutí se rovnalo velezradě).

               Ve výzkumech publikovaných Emanuelem Vlčkem, z mého pohledu největší kapacity antropologie v Československu 20 století byly všechny serologické testy na přítomnost treponemy palidum, čili původce syfilidy, u Bedřicha Smetany pozitivní.

               I géniové jsou jen lidé. Tato skutečnost jejich genialitu nijak nesnižuje.

               Být důchodcem je samozřejmě určitý zlom v životní kvalitě. Více volného času, méně peněz a u mnoha lidí pád do bezvýznamnosti. Tedy hodně životních změn, které musí čerstvý důchodce zvládnout. Pokud jste ovšem část svého života pracovali v jiné zemi, dostáváte z této země i určitou část důchodu, odpovídající tam odpracovaným rokům. Že není úplně snadné se toho důchodu domoci, jsem zažil, když jsem na Slovensku požádal o jeho vyplacení v říjnu 2022 (nárok jsem měl od června 2022 – po mnoha peripetiích (musel jsem dokazovat mé roky studia na gymnáziu a na univerzitě, protože jsem studoval v „zahraničí“, tedy v Česku v době tehdejšího Československa) mi důchod přišel v červenci 2023. Protože všechny splátky přišly najednou, mohl jsem se chvíli považovat za bohatého muže. Samozřejmě, pro mě, který dále v Rakousku pracuje, nebyly ty chybějící měsíční platby nijak existenčně ohrožující, nedovedu si představit, co by dělali lidé, kteří by byli na tento  příjem existenčně odkázaní.

               Ovšem představa, že bych tím měl vyhráno, byla mylná. V lednu mi přišel dopis od Sociálnej slovenskej poisťovne – pracoval jsem přece na Slovensku. V něm stálo – tedy kromě potěšitelné zprávy, že můj důchod byl valorizován, „Dôchodky sa v súlade s § 116 ods. 2 zákona č 461/2003 Z.z. o sociálnom poistení vyplácajú do štátov Európskeho hospodárskeho priestoru a do Švajčiarskej konfederácie vopred v pravidelných mesačných lehotách. Aby sme mohli zabezpečiť plynulú výplatu Vášho dôchodku, žiadame Vás o preukázanie Vášho žitia.“

               Aha. Tak tedy musím dokázat, že žiju, což je v podstatě oprávněný požadavek, ovšem proč nemají státy Evropské unie vzájemně přístup k registru obyvatel, kde by se o smrti dané osoby okamžitě dozvěděly, tak úplně nechápu. Ale tak daleko digitalizace očividně nepokročila.  Dobrá tedy. Jak tedy dokázat moje „žitie“?

               Přišel i formulář s návodem: „Potvrdenie o žití vyplňte, podpíšte a pravosť vášho podpisu dajte úradne overiť notárom alebo zamestnancom inštitúcie sociálneho poistenia príslušnej podľa miesta Vášho bydliska.“

               O.k. Situace jasná a srozumitelná. Zašel jsem k notáři, před jeho sekretářkou jsem formulář podepsal, přiložil k tomu můj cestovní pas a po čtvrt hodině jsem dostal formulář zpět s pečetí a notářským potvrzením. Zaplatil jsem 50,30 euro, na poštovném k tomu dalších 5,05 a věc byla vyřízena. Stejnou proceduru budu muset opakovat každý rok.

               To jsem ještě nevěděl, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na Slovensku, a ne v Česku. Moji známí tolik štěstí neměli. I oni dostávají patřičný formulář, ovšem české úřady (zřejmě z nedostatku práce) požadují toto potvrzení KAŽDÝ MĚSÍC!

               Na druhé straně nepožaduje česká strana notáře, ale: „Vlastnoruční podpis důchodce ověřuje cizozemský orgán, úřad, instituce apod, který je podle vnitrostátních předpisů státu, bydliště důchodce nebo jeho opatrovníka oprávněn úředně ověřovat podpisy občanů (např. místní, obecní, městský úřad, radnice, matrika, příp. místní pobočka instituce odpovědná za důchodové pojištění apod.“) Vlastnoruční podpis může být ověřen i českým zastupitelským úřadem (velvyslanectvím, konzulátem) v cizině.“

               Až do konce minulého roku to bylo jednoduché. Čech v Rakousku zašel na obecní úřad, předložil průkaz totožnosti s fotkou (pas, občanský nebo řidičský průkaz) a nechal si podpis bezplatně ověřit. Poté ho poslal do Česka a čekal na důchod. Na rozdíl od Slovenska nechodil důchod pravidelně, protože příslušný český úřad byl množstvím agendy přetížen (což mě nepřekvapuje a někdy trvalo vyřízení onoho formuláře i 2 nebo 3 měsíce). Ale přinejmenším to kromě poštovného nic nestálo.

               Ovšem od ledna vstoupil do hry rakouský stát. Podle nového zákona místní ani městský úřad taková potvrzení podpisu nemůžou už vydávat. Je to doménou tzv. „Standesamtu“. Úřadu, který má přístup k centrálnímu registru stavu osob. (Das zentrale Personenstandregister).

Das Zentrale Personenstandsregister (ZPR) ist ein bundesweit eingesetztes Register bei allen Personenstandsbehörden, in dem die Daten über Personenstandsfälle (Geburt, Ehe, Eingetragene Partnerschaft, Tod) und damit in Zusammenhang stehende Sachverhalte (z. B. Namen) erfasst werden.

               Pro čtenáře, kteří nejsou mocni němčiny tedy krátké vysvětlení: na Standesamtu  se konají civilní svatby ( a to i v případě, že byl člověk už oddán v kostele, protože Rakousko, na rozdíl od Česka církevní svatby neuznává jako občanský akt), zde se hlásí pohřby a narození. No dobrá, řekl bych si, tak místo do Gössendorfu, který nemá statut Standesamtu musím do nedalekého Fernitzu a bude vymalováno.

               Chyba lávky. Osobní přítomnost s osobním dokladem s fotografií totiž není důkazem vaší existence. Přítomný úřadník musí požádat o zprávu z onoho Centrálního registru stavu osob, aby si nechal poslat důkaz, že osoba, stojící před ním, opravdu žije. A skutečně, mé známé Evě přišlo k jejímu ulehčení potvrzení, že:

               „Úřadem pro stav osob se potvrzuje, že SMRT DANÉ OSOBY JEŠTĚ NEBYLA ZANESENA“.

               Přičemž ji zvlášť to slovo „Ještě“ přimělo k zamyšlení. Potěšilo ji přinejmenším, že u toho nestálo „bohužel.“

               Samozřejmě, že tak složitá služba už není zadarmo, ale je zatížena správním poplatkem pět euro. Při této platbě každý měsíc přijde tedy moje známá na stejný peníz jako já s jednorázovou návštěvou notáře, na poštovném každý měsíc se jí to trošku prodraží. Dá se očekávat, že výše poplatku bude stoupat, inflace je svině.

               Otázka je, co by stalo, kdyby člověk (nezapomeňme, software je omylný) mezi mrtvé už zanesen byl. Dokázala by jeho reálná přítomnost na úřadě toto rozhodnutí úřadů zvrátit? Obávám se, že ne. Jednou úředně mrtvý, vždycky úředně mrtvý, jedno, nakolik se nad tím faktem daná osoba rozčiluje.

               Představuji si to asi tak: „Bohužel nemůžu vás podpis ověřit, protože podle centrálního registru stavu osob tam byla zanesena vaše smrt.“

               „Ale já jsem přece tady. To znamená že žiju.“

               „To není vůbec žádný důkaz. Fakt, že žijete, musí být potvrzen v centrálním registru stavu osob. Dokud tomu tak není, jste úředně mrtvý a nemůžete tedy konzumovat žádné služby rakouských úřadů.

               „Ale já potřebuji můj důchod.“

               „To není předmětem našeho dnešního jednání. To je záležitostí sociální pojišťovny v zemi, kde jste předtím pracoval.“

               „Ale oni mi bez vašeho potvrzení žádný důchod nevyplatí.“

               „Pokud to je tak ošetřeno v sbírce zákonů daného státu, mají na to samozřejmě plné právo.“

               „Ale já ty peníze potřebuji!“

               „Nebuďte směšný. Mrtví žádný důchod nepotřebují. Proto jim taky není vyplácen.“

               „Ale já jsem na živu.“

               „Jak to chcete dokázat?“

               „Protože jsem tady. S platným občanským průkazem.“

               „To nehraje žádnou roli. Podle zákona Z3 PStG 2013, paragraf 58, odstavec 1 můžeme vydávat příslušná potvrzení jen osobám, jejichž smrt ještě není v registru zanesena.“

               „Mám tedy požádat o změnu tohoto stavu?“

               „To byste teoreticky mohl. Ale pochybuji, že se někdo bude žádostí úředně mrtvé osoby zabývat. Zřejmě bude odložena jako nevyřešitelná.“

               „A co mám tedy dělat?“

               „Podívejte se. Ani vy ani já nechceme přece mít žádné potíže, ne? Je tady očividně rozpor mezi vaším úředním a tělesným stavem. Změnit vás stav úřední bude těžká, možná neřešitelná úloha, to jsme si už objasnili. Je tedy na vás, abyste se přizpůsobil a uvedl ty dva stavy do souladu. Jak to uděláte, to už nechám na vás, my nejsme oprávněni poskytovat poradenství úředně mrtvým osobám. Ale nevyplácení důchodu by v tom mohlo pomoci, ne?“

               Škoda, že se toho Franz Kafka nedožil! Ale co když to Rakušáci udělali na počest stoletého výročí jeho úmrtí? Aby obdivovanému autorovi udělali posmrtně radost!