Category: Blog

Úplatek


               Úplatky a zejména jejich vymáhání jsou morem společnosti, abych už předem uklidnil čtenáře, nejen české. A nejen v medicíně. Korupce rozežírá společnost, brzdí její produktivitu a ničí morálku při placení daní. Lékaři jsou tak nějak aicky jak v Čechách, tak na Slovensku považování za zkorumpované, vlastně se ani nevyplatí být slušný a úplatky odmítat, někteří pacienti si pak myslí, že jim už opravdu není pomoci.  Přiznám se otevřeně, že současnou situaci v Čechách  a na Moravě neznám, osobní zkušenost z Bratislavy, když se jednalo o léčbu mé švagrové, byla ale otřesná. Možná je to prostě jen tradice, možná touha po rychlém zbohatnutí. A stále doufám, že to není jev všeobecný, ale týká se jen určitých černých ovcí.

Okresním ústavům národního zdraví (OÚNZ) se díky teto zkratce přezdívalo (Odevzdej úplatek nebo zemřeš). Situace – podle mých vědomostí – neodpovídala této všeobecné představě, a když nepočítám špek a vejce, jimiž mne obdarovávali pacienti v Hranovnici, nějak jsem se na dobrovolných příspěvcích skutečně neobohatil.

V Rakousku je situace poněkud jiná. Protože pacient (oprávněně) předpokládá, že lékař si vydělá dost a není na jeho pár eurech závislý, nenabízí nic. Něco jiného je, když na rozloučenou s oddělením jako výraz své spokojenosti daruje 10 – 20 euro sestřičkám do společné kasy, které se pak používají na nákup kávy a potravin pro sloužící týmy a společné snídaně zdravotního personálu. To je výraz uznání a pacient odchází s dobrým pocitem, že svou spokojenost dal najevo a sestry mají radost, že jejich výkon byl uznán a symbolicky ohodnocen.

Ale pozvu vás zpět do časů komunimu a oněch OÚNZ.

Byl jsem mladý lékař, když mi do služby přivezli jednu starou dámu v otoku plic. Říkejme jí paní Janošová, i když se jmenovala jinak. Byla to velmi distingovaná osoba, její dcera pracovala v Tuzexu (pro ty, kdo jsou dnešní a nevědí, co prodejny Tuzex byly – pak vysvětlím, že se za komunistického režimu jednalo o prodejny s úzkoprofilovým zahraničním zbožím, kde se nedalo nakupovat za obyčejné československé koruny ale za takzvané bony získané výměnou zahraničních valut.) Poté, co jsme ji zaintubovali a připojili na dýchací přístroj, zbylo mi bojovat s jejím krevním oběhem, který nebyl schopen vyprodukovat měřitelný krevní tlak a tím pádem odmítaly i ledviny vyloučit přebytečnou tekutinu, která ji zaplavovala plíce. Ani noradrenalin na podporu oběhu, ani furosemid na podporu vylučování moči neukazovaly žádný výsledek, jediná tekutina, kterou jsme z pacientky dostali, byla odsávána ve velkých množstvích z plic. Okolo páté ráno jsem si už zoufal, zdálo se, že jsem pacientku definitivně ztratil a že nemá šanci na přežití. Tehdy dostala sestřička Milka spásný nápad. Vzala mne do sesterské místnosti, nalila mi pořádnou štamprli a pravila: „Pán doktor, vypijte to.“ A když si všimla mého nedůvěřivého pohledu, dodala. „Verte mi, potrebujete to.“ Poslušen její autority (Kromě toho to bylo velmi pěkné děvče a hezkým ženám se těžko odporuje) jsem do sebe sklenici obrátil a v tu chvíli se mi v hlavě rozbřesklo a napadlo mne – co kdybychom přidali kortizon. Nechci čtenáře nelékaře unavovat vysvětlováním. Kortison nepatřil k standartní léčbě oběhového selhání, napadlo mne ale, že noradrenalin, který do pacientky tekl proudem, by musel ukázat svůj účinek, kdyby jí fungovaly nadledvinky. Podal jsem jí pro jistotu hned půl gramu – a stal se zázrak. Po krátké chvíli měla pacientka měřitelný tlak a o půl hodiny později se objevila i moč. Ráno už z ní tekla moč proudem a plíce se rychle zbavovaly vody. Už následující den jsme ji mohli odpojit od dýchacího přístroje. Den nato – ještě stále na jednotce intenzivní péče – ji primářská vizita zastihla právě při snídani.

Nedbaje otázek, které ji kladl pan šéf, se obrátila na mne a zahrnula mne chválou. „Ja viem, že ste ma zachránil pán doktor. Ale nebojte sa, veď já sa vám odmením, veď vy odo mňa dostanete…“

Šéf mne zpražil odsuzujícím pohledem. Jednak neměl rád, když pacient věnoval během JEHO vizity pozornost komukoliv jinému a jednak nesnášel, když se pacient hodlal odměnit az záchranu svého života KOMUKOLIV jinému než jemu. Zčervenal jsem, nejraději bych se byl propadl pod zem. Když jsme opouštěli intenzivku, neslo se za námi ještě volání – „veď vy odo mňa ešte dostanete, já viem byť vďačná!“

Šéfův pohled ztvrdl ještě víc, kolegové se na mne dívali závistivými pohledy věštícími, že budu jakožto černá zkorumpovaná ovce vyvržen z jejich středu. Den nato byla pacientka bohužel ještě stále na jednotce intenzivní péče a poté, co primáři sdělila, že se cítí jako znovuzrozená, kývla na mne prstem. Když jsem se k ní přiblížil, vytáhla zpod deky tlustou obálku a snažila se mi ji před konsternovanými zraky všech kolegů i sestřiček strčit do kapsy. Odskočil jsem od ní, takže se jí to nepodařilo. Šéf se na mne podíval tak, že jsem pochopil, že jsem už víceméně nezaměstnaný nebo budu přinejmenším muset následující rok zastupovat v nejzastrčenějším obvodě v okrese. Nicméně, rudý v tváři, jsem se ubránil a obálka zůstala u paní Janošové.

Kolega, který skutečně za zkorumpovaného platil, se ušklíbl: „Nehraj divadlo a zober si to.“

Byli jsme u posledního pacienta, když za mnou přišla sestřička: „To vám posiela paní Janošová,“ řekla a vsunula mi do kapsy onu tlustou obálku. Pochopil jsem, že mi už není pomoci. Od té chvíle jsem platil za úplatkáře a zaslouženě jsem upadl v nemilost jak u šéfa, tak u kolegů, kteří počítali, kolik bankovek se může nacházet v tak tlusté obálce. A hlavně, v jaké měně. Přece jen měla paní Janošová kontakty do Tuzexu a tím pádem určitě i k úzkoprofilovým valutám…

Obálku jsem otevřel, až když už byli všichni pryč. Byla v ní jedna mléčná čokoláda – z Tuzexu. Poznamenám jen na okraj, že čokoládu nejím.

Putin na rakouské svatbě – komedie nebo tragédie?


 

Tak jsme se zase jednou před Vladimírem posadili na prdel a poklekli na kolena. Tedy posadil se rakouský stát, na kolena šla před ruským prezidentem rakouská ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl. Ona tvrdí, že to byl projev díku za tanec a kdo ji viděl, ví, že bylo za co děkovat. Ona paní ministryně jaksi – jak to říct diplomatickým jazykem – no prostě není fotogenická.

Mně osobně připadla při tomto divadle velmi důležitá úloha, o kterou jsem ovšem ani v nejmenším nestál. Dostal jsem v onu inkriminovanou sobotu službu v nemocnici ve Wagně, která byla díky své vzdálenosti od Gamlitzu, kde se svatba paní ministryně konala, a která obnáší necelých patnáct kilometrů, pověřena bdít nad zdravotním stavem ruského pana prezidenta, jeho kozáků i ostatních svatebních hostů. Což považuji za naprosté selhání rakouského ministerstva vnitra.

Přiznám se, že jsem na tu službu neměl ani v nejmenším chuť. Jednak je sobota vždy nejhorší službou v týdnu – do ambulance dorazí všichni ti, kteří přes týden neměli čas jít k lékaři, běží dialýza a bývá hodně propušťáků i příjmů – rodina si přijíždí pro stařečky, aby je odvezla domů, ale i přiváží do nemocnice staříky, kteří se mladým při výjimečné víkendové návštěvě „nelíbili.“ Navíc měl přijet na návštěvu syn s manželkou, takže by se mi volno hodilo.

Přesto to byla pouhá shoda termínů, že jsem právě ve čtvrtek, tedy dva dny před Putinovou návštěvou, publikoval můj článek o 21. srpnu, kde jsem opět jednou projevil mé chybějící sympatie k jeho osobě. A já se ptám, co dělalo ministerstvo vnitra případně ústav na ochranu ústavy (tak říkáme v Rakousku kontrarozvědce), že mě nestáhlo z té podělané služby a nechalo mě ručit za zdravotní stav velkého Vladimíra. Zřejmě vůbec člověka v tak důležité funkci neprověřovali. A to mám mít k našim bezpečnostním službám důvěru? Je pravda, že jsou trošku rozhádaní. Pan ministr vnitra Kickl poslal do budovy kontrarozvědky přepadovou jednotku Kobru, která zajistila spousty supertajných materiálů, na něž byl pan ministr nebo jeho věrní zvědaví. Současně odvolal ředitele kontrarozvědky. Soud rozhodl, že k tomu nemá pravomoci a tak se pan ředitel vrátil zpět do funkce. Musím přiznat, že mě tato skutečnost uklidnila, snaha ministra vnitra ovládnout i kontrarozvědku vyšla naprázdno, ústavní pojistky v Rakousku tedy ještě fungují. Rakousko se teď ovšem diví, že od toho dne jim žádná zahraniční rozvědka neposkytuje údaje a to ani o potenciálních teroristech. Tak nějak má – zřejmě oprávněný –  pocit, že by se mohly dostat do nepovolaných rukou. Ruce pana ministra rozhodně nejsou povolané. O tom teď rozhodl soud, který oznámil, že ona razie byla v rozporu se zákonem a ony zabavené materiály se musí okamžitě vrátit na místo. Teď je na ministerstvu hledají.

Ovšem takový šlendrián je v porovnání s Poláchem jako zodpovědným lékařem za zdravotní stav ruského prezidenta naprostá lapálie. Pan ministr má tedy víc než dost důvodů, aby odstoupil. Ale neodstoupí – dobré mravy se už dávno v politice nenosí.

Jinak byla ovšem starost o zdraví Putina a jeho doprovodu příkladná. Můj primář měl telefonát z okresního úřadu, který mu přikázal, že musí VŠECHNY postele pro pacienty s připojištěním držet prázdné pro doprovod ruského prezidenta. Primář si oprávněně myslel, že takovou blbost nikdo vážně požadovat nemůže a myslel si, že se jedná o callboye z rádia Ö3. Proto zareagoval se smíchem: „Já vím, pane Kulis, ale s takovými fóry choďte na někoho jiného.“ Odpovědí mu byla pobouřená odpověď daného úředníka „Já nejsem žádný Kulis!“ Až pak primář pochopil, že se politici opravdu zbláznili (nebo posrali, zakroužkujte si, co podle vašeho názoru souhlasí). Každopádně nám to nevěřil syn pacientky, kterou jsem musel přijmout a která to připojištění měla. Když jsem mu vysvětlil, že jeho matka musí do devatenácti hodin ležet na posteli v pětilůžkovém pokoji a až pak ji smím přeložit na dvoulůžkový pokoj, (protože Putin) zíral na mně jako kobra na myš. Ale nesežral mě. Zřejmě si pomyslel, že jsem se zbláznil tady a mlčky opustil ambulanci. Zda měl dobrý pocit ponechat matku v rukou blázna, na to jsem se ho nezeptal.

Z důvodu „soukromé“ návštěvy Putina byla dvakrát na půl hodiny zavřená dálnice A9. A to v sobotu, kdy je hlavní proud turistů směřující do Chorvatska a z Chorvatska domů. Původně měl sice Putin přiletět na svatbu vrtulníkem, ale pak někoho napadlo, že Gamlitz je příliš blízko u slovinské hranice a případný sestřel vrtulníku ze slovinské strany by byl možný. A protože zapojení slovinských bezpečnostních sil by už i tak extrémní a těžko zdůvodnitelné náklady na Putinovu bezpečnost zdvojnásobilo, musel přijet z letiště v Grazu autem. A dálnice byla z toho důvodu zavřená. Co bychom  pro ctěného hosta neudělali, že? I když to byla čistě soukromá a ne státní návštěva.

S Putinem dorazili i novináři z ruské televize Rossija today. Zatímco rakouští novináři nebyli připuštěni a snažili se pořídit nějaké televizní záběry zpoza policejního kordonu, který místo svatby jistil, ruští filmovali přímo na místě a obrázek pukrlete paní ministryně před nejmocnějším mužem světa vysílala ruská televize stále dokola. Symbolický význam tohoto pádu na kolena nemohl přece nikomu ujít.

Samozřejmě se hned určití rýpalové ptali, proč paní ministryně prezidenta Putina pozvala a vlastního prezidenta Van den Bellena ne. Tuto otázku jsem si nekladl, protože odpověď byla snadná. Paní ministryně je sice oficiálně bezpartajní, ovšem funkci vykonává za FPÖ, tedy za takzvané rakouské Svobodné. Tato strana má nemalý problém s pojetím evropské liberální demokracie a v roce 2016 uzavřela smlouvu o spolupráci se stranou Jednotné Rusko, tedy stranou, kterou kdysi Vladimír Putin zakládal – i když je teď jako „nadstranický“ prezident také bez stranické příslušnosti a stranu vede jeho pravá ruka Medveděv. Rusko napumpovalo do rakouské strany svobodných nemalé peníze a očekávalo samozřejmě protislužbu. Pozvání na akci do společnosti demokratických politiků jí bylo. Byl to určitý průlom, koneckonců Putina od roku 2008 nikdo nikam nezval, byl ze „slušné společnosti“ vyloučen a izolován. Svatba paní ministryně Kneissl ho tedy opět mohla ukázat jako přátelského usměvavého tančícího člověka, jeho hodnoty sympatií i u ruských ale i rakouských občanů stouply.

A to přesto, že kredit Rakouska povážlivě klesl. Ukrajina už označila Rakousko za nedůvěryhodného partnera v zprostředkování dohovorů s Ruskem. Což je o to povážlivější, že Rakousko má právě teď předsednictví EU. Premiér Kurz byl už na Ukrajině u prezidenta Porošenka malér vyžehlit. Je na svého koaličního partnera, tedy FPÖ, odkázaný jako Babiš na komunisty a netroufne si ani na kritiku podobných neuvážených kroků. Ostatně na cestě ze svatby na letiště Putina doprovázel. O čem mluvili, nikdo neví. Jediné štěstí pro Kurze i Kneissl je fakt, že Ukrajinu už všichni odepsali. Ukrajina nikoho nezajímá, ta země se nedokáže dostat z močálů korupce a představuje v Evropě „failed state.“ Z čehož Putin samozřejmě profituje. A proto mnoho Rakušáků jeho návštěvu přivítalo.

Tito podpůrci návštěvy ruského prezidenta se mně ptali, v čem je Putin horší než Trump. Odpovídám, že v ničem, liší se jen výškou svého intelektu a politickými zkušenostmi. (obojí má vyšší) Právě Trump nahání zmatené Evropany Putinovi do jeho otevřené náruče, hledají u něho záchranu před zlým Američanem – oficiálně se tomu říká vyhánění čerta Belzebubem.

Přesto tvrdím, že páni Putin, Trump a Erdogan nemají v jižním Štýrsku co hledat.

Mikulov – perla mezi moravskými městy


Tohle město je opravdový skvost, myslím, že jedno z nejhezčích na Moravě, pokud vůbec ne nejhezčí. A zřejmě i jedno z nejnavštěvovanějších, aspoň bylo přeplněné turisty hovořícími všemi možnými jazyky, vedle slovenštiny a polštiny jsem slyšel i angličtinu a něco němčiny, obávám se tedy, že krásy Mikulova už vstoupily ve známost. Nespočet hotelů a penzionů, kterými město oplývá, je údajně v létě plně vytíženo. Restaurace a početné vinotéky jsou taky plné.

Škoda toho shonu, ale ono si to město zaslouží.

Mikulov je známý už z raného středověku, první známý majitel byl hrabě Vilém von Dürnholz. Obdržel ho v roce 1185 za zásluhy v bitvě u Loděnice, kde se naposledy v dějinách v strašném masakru, při němž zahynulo na 4000 mužů, utkali Češi s Moravany. Kde se dva bili, smál se ten třetí, Mikulov nebo Nicolsburg dostal Rakušák. A tak to šlo i dál. V roce 1249 ho obdržel Jindřich z Liechtenštejna od tehdejšího českého následníka trůnu Přemysla Otakara. Odkud Liechtenštenové pocházejí, je pro mě záhada už řadu let. Jedni měli svůj hrad ve Frauenburgu vedle Unzmarktu v horním Štýrsku. Byli velmi významní, v roce 1260 byla hlava rodu mluvčím štýrské šlechty – to když přijímali Přemysla Otakara – teď už krále – za svého vévodu a vládce. Jenže rok darování 1249 je z toho hlediska podivný. Má sice svou logiku, protože v tom roce si Přemysl Otakar bral za ženu Markétu Babemberskou, dědičku rakouských zemí a Štýrska. Ženichovi bylo 19 let, jeho nevěstě už přes padesát, ale šlo o vlastnictví, ne o lásku. Přemysl se se svou manželkou později rozvedl, když správně usoudil, že s ní nezplodí následníka trůnu. Původ Jindřicha z Liechtenštejna je pokládán do hradu Liechtenstein v okolí dolnorakouského Mödlingu jižně od Vídně, možná tedy přece jen byly tyto rody dva, jakkoliv se mi ta myšlenka nelíbí. Liechtenštejnové tedy přišli ke štěstí v rámci této svatby, kromě Mikulova dostali i Valtice, které se ale tehdy ještě jmenovaly Feldberg a byly součástí Dolního Rakouska (k Československu byly připojeny až na základě trianonských dohod v roce 1920)

Po pravdě řečeno, se Liechtenštejnové o Mikulov až zas tak nestarali, jejich centrum zájmu bylo ve Valticích. Mikulov měl po celý středověk dřevěné hradby a město samotné bylo velmi malé – odpovídalo vlastně jen dnešnímu městskému centru. Když se konečně v šestnáctém století zmohlo na hradby kamenné, obklopovaly tyto vlastně jen zámek, Hlavní- a Kostelní náměstí. Mělo dvě brány, Horní na horní části Kostelního náměstí, kam byste se dostali z dnešní ulice Brněnské, Pálavské i České a Dolní, na dolním konci dnešního Hlavního náměstí.

Jenže Liechtenštejnové nezacházeli se svým majetkem a především se svými finančními možnostmi dostatečně uvážlivě, mohutně se zadlužili. Roku 1560 prodali Mikulov maďarskému velmoži Ladislavovi Kerecsenyimu a šťastná hodina udeřila pro město ve chvíli, kdy ho v roce 1572 od císaře Maximilána II. získal Adam z Dietrichštejna. S tímto rodem měl být osud města spojen až do roku 1945.

Dietrichštejnové byli stará šlechtická rodina, která velmi pečovala o své vztahy s císařským habsburským rodem. Adamovu otci Zikmundovi z Dietrichštejna se v roce 1515 podařil husarský kousek. Stárnoucí císař Maximilián I. ho pověřil diplomatickým vyjednáváním ohledně spojení habsburského rodu s jagellonským. Podařilo se zorganizovat poněkud kuriózní dvojitou svatbu. Dědic českého a uherského království Ludvík se oženil s habsburskou princeznou Marií. Větší problém byl, kdo si vezme českou princeznu Annu. Starý císař (na tehdejší poměry starý – bylo mu padesát šest let) ruku třináctileté nevěsty odmítl se slovy „když se chcete zbavit starého chlapa, dejte mu mladou ženu“ a Zikmund vyjednal svatbu s jedním s císařových vnuků, jen se v době sňatku nevědělo, s kterým – zda to bude Karel nebo Ferdinand. Ženicha tedy před oltářem zastupoval císař osobně a v oddacím listu se ponechalo volné místo, kam se jméno manžela dopsalo později. Byl to nakonec Ferdinand, to manželství bylo nesmírně šťastné a vzešlo z něho patnáct dětí. Zikmund z Dietrichštejna využil shromáždění korunovaných hlav ve Vídni k domu, že je pozval na svou VLASTNÍ svatbu s Barbarou z Rottalu. Tuto slávu zachytil obraz, který dnes můžete vidět v mikulovské galerii, císař samozřejmě nezapomněl věrného služebníka odměnit a udělal ho štýrským hejtmanem, kteroužto funkci pak Zikmund držel do roku 1533.

Zikmundův syn Adam, stejně jako jeho otec diplomat, strávil většinu své politické činnosti jako císařský hofmistr v Madridu. Manželka císaře Maximilána II. Marie totiž nedůvěřovala svému manželovi, projevujícímu nezdravé sympatie protestantismu a vynutila si, že dva jejich nejstarší synové Rudolf a Arnošt byli předáni na vychování do Španělska a právě Adam z Dietrichštejna je dostal na starost. Právě za tyto zásluhy obdržel Adam v roce 1572, kdy se ještě zdržoval v Madridu, Mikulov. Pobyt ve Španělsku měl mít dalekosáhlé následky. Tam se totiž Adamovi narodilo šest dětí a mezi nimi i František z Dietrichštejna. S jeho osobou je Mikulov spojen nejvíce. On určil jeho dnešní charakter.

František, narozený v roce 1570 byl Adamovým třetím synem, a proto byl určen pro církevní dráhu. Studoval nejprve u jezuitů v Praze a poté v Římě. Malý, pohledný a nesmírně inteligentní mladý muž vzbudil zájem u kardinála Aldobrandiniho, pozdějšího papeže Klementa VIII. Největší dojem na mladého muže udělal fanatický Filip Neri, v Římě se seznámil i se zakladatelem řádu Piaristů Josefem Kalasanským. V roce 1599 se stal v pouhých dvaceti devíti letech olomouckým arcibiskupem, ve stejném roce se mu dostalo vyznamenání, když byl pozván do Grazu, aby oddal vévodu Ferdinanda (pozdějšího císaře Ferdinanda II.) s jeho nevěstou Annou Bavorskou. Ferdinandova matka Marie totiž nedůvěřovala žádnému štýrskému knězi. Všechny považovala za nakažené jedem protestantismu a arcibiskup narozený v Madridu a vychovaný v Římě v ní jako jediný vzbuzoval dostatečnou důvěru.

Pro Mikulov udeřila pod vládou mocného a bohatého velmože hvězdná hodina. Dietrichštejn nechal pozvat do města italské architekty, kteří nejen budovali jeho zámek, ale i celé město bylo postaveno jako jakýsi estetický doplněk sídla arcibiskupa a kardinála. Proto i dnes tvoří jakýsi jednotný celek, je zde používán efekt průhledů do krajiny a lomených ulic, takže tyto průhledy zkracují horizont, typický prvek italského manýrismu, zvaný „scorcio“, který jinde v Čechách či na Moravě nepotkáte. Kardinál nechal postavit klášter kapucínů s kostelem svatého Vavřince, před městem klášter piaristů okolo kostela svatého Jana Křtitele, poutní loretánskou kapli podle vzoru Santa casy z italského Loreta, zámek byl dostavěn s divadlem, míčovnou, zahradou na terasách, zdobenou italskými dřevinami a fontánami, na kterou navazovaly obory, letohrádky, libosady atd, atd.

K tomuto blahobytu ale nevedla přímá cesta. V čase stavovského povstání se kardinál nacházel logicky na císařské straně, byl vypuzen ze země a jeho statky mu byly povstalci zkonfiskovány. V roce 1619 byl Mikulov dokonce dobyt stavovskými vojsky pod vedením Ladislava Velena ze Žerotína, ale po Bílé Hoře se pro kardinála i pro Mikulov vše v dobré obrátilo.

Ne nadarmo zdobí busta kardinála zámecké nádvoří ale i balkón v kostele svatého Václava. A na zdi zámku je připevněna velká pamětní tabule. Osobně mi kardinál jako osoba není zrovna sympatický a v románu, který má vyjít tento rok před vánoci, jsem se s ním nemazlil. Udělal jako věrný služebník císaře Ferdinanda II. obrovskou kariéru – stal se Protektorem Germánie, což byla nejvyšší církevní funkce na sever od Alp – ovšem jako jediný v dějinách musel na tuto funkci v roce 1636 rezignovat a tuto potupu nakonec nepřežil. V roce 1619 se byl během brněnského převratu ochoten plazit po zemi a objímat nohy povstalcům, kteří mu vyhrožovali „pěkně po česku“ vyhozením z okna. Sliboval, že se vzdá všech funkcí a odejde ze země a stane se poutníkem. Samozřejmě žádný ze svých slibů nedodržel, po Bílé Hoře se vrátil a pokračoval v brutálním pokatoličťování „své“ Moravy. I když ji chránil před nejhoršími represemi, přece jen měl zájem na prosperitě toho, co spravoval. Pro město Mikulov byl tento pán ale pravým požehnáním.

Kardinálovi tedy vděčíme za nádherný impozantní zámek, tehdy postavený v stylu manýrismu, od té doby ovšem několikrát přestavovaný, zejména po požáru 1719 a i v roce 1945 vyhořel až do základů, zda ho zapálili ustupující Němci nebo vítězící Rusové se už zřejmě nikdy nezjistí. Opravy byly dlouhodobé, a protože velká část inventáře vzala za své, orientuje se expozice zámku především na Dietrichštejnsou galerii doplněnou expozicí vývoje stylů od gotiky až po Biedermaier. Přesto stojí návštěva za to, impozantní je i zámecká knihovna, především ze zdrojů gymnázia piaristů. I tuto školu nechal ve městě založit kardinál František. Znal zřejmě osobně zakladatele řádu Josefa Kalasánského. Myšlenka řádu se mu musela líbit.  Řád nabízel vzděláním chudým chlapcům, kteří by si jinak školní vzdělání nemohli dovolit. Dostali je – s patřičným ideologickým doprovodem – tedy vymývaním mozků katolickou vírou. Přesto tato škola v Mikulově vyprodukovala řadu vynikajících absolventů, asi nejznámějším z nich je Jan Evangelista Purkyně. Pamětní tabule na něj je umístěna na stěně někdejšího kláštera v kostele svatého Jana Křtitele.

Na zámku uvidíte i místnost, kde bydlel Napoleon I po vítězné bitvě u Slavkova. Chtěl uzavřít s poraženými protivníky mír právě v Mikulově, ale epidemie, která náhle vypukla v jeho vojsku, ho přinutila město opustit a mír byl pak podepsán v nedaleké Bratislavě. Po té stránce Mikulov nikdy okupačním vojskům nepřál. V roce 1866 tu na choleru zemřelo 200 vojáků vítězné pruské armády, mají v Mikulově svůj vlastní hřbitov – přece jen se jednalo o protestanty.

Kardinál založil i Dietrichštejnskou hrobku v kostele svaté Anny v dolní části Kostelního náměstí. Původně nechal tento kostel postavit jako poutní místo, kde se poutníci klaněli černé Madoně loretánské. Kostel ale v roce 1784 vyhořel do základů a slouží od té doby jen jako hrobka rodu. Provázené prohlídky trvají čtyřicet minut. Soška madony byla přenesena do kostela svatého Václava, nově zrekonstruovaného s krásnou renesanční věží. Pohled na kostel z Pavlovské ulice se zámkem v pozadí  je úchvatný. Hrobku obdržela dědička rodu Mercedes Dietrichštejnová soudem do vlastnictví, soudní procesy ohledně dietrichštejnského majetku tím ale nejsou u konce.

A u konce nejsou ani památky na kardinála Františka. Na někdejším Tanzbergu dal vybudovat kapli svatého Šebestiána podle vzoru vatikánského chrámu svatého Petra, jakož i kapli svatého hrobu podle vzoru jeruzalémského. K nim vede křížová cesta se 17 zastávkami. Napřed lesem, poté po vápencovém chodníku člověk vystoupá sto dvacet výškových metrů, aby si užil nádherného výhledu na město. Zejména při západu slunce je to nezapomenutelný zážitek. Tanzberg nechal kardinál samozřejmě přejmenovat, dnes se jmenuje Svatý Kopeček. Z jeho vrcholu vidíte i do Valtic a Břeclavi až po Nízké Karpaty a daleko do Rakouska.

Co ani kardinál nedokázal ovlivnit, byla existence židovské komunity ve městě. Od roku 1420, kdy byli Židé brutálně vyhnáni arcivévodou Albrechtem z Vídně (bylo tam tehdy upáleno na 400 lidí), usadili se v Mikulově a tvořili zde nejvýznamnější židovskou obec na Moravě. Zde sídlil i moravský rabín, od šestnáctého století se zde konaly židovské sněmy, v letech 1553 – 1573 zastával funkci zemského rabína rabi Löw. Ano ten, který měl později v Praze sestrojit Golema. Jeho moravská kariéra je méně známá, upozorňuje na ni výstava v synagoze a pamětní deska na obřadní síni židovského hřbitova.

Ten je obrovský, zabírá dva hektary a jsou zde stovky náhrobků, zejména významných rabínů, členů podnikatelské rodiny Teltscherů nebo i rodičů Sira Franka Lampla, generálního ředitele britské firmy Bovis, jedné z největších stavebních firem na světě. Podle sčítání lidu v roce 1836 zde žilo 3520 Židů což bylo 42 procent městského obyvatelstva. Začátkem konce byla stavba železnice, která vedla z Brna do Břeclavi a do Vídně, ale Mikulov minula.  A pak přišli nacisté. S nimi se zřejmě zapletl i poslední Dietrichštejn Alexandr. Nebyl sice členem NSDAP, ale Sudetoněmecké strany a vždy se cítil být Němcem. Utekl do Argentiny hned v roce 1945, prý z lásky ke své vyvolené, která tam žila, ovšem jeho útěk budí podezření, že se měl čeho bát. Dietrichštejnský majetek byl zabaven na základě Benešových dekretů, jak jsem už psal, dědička Mercedes Dietrichštejnová se soudí – zatím neúspěšně – s Českou republikou o navrácení tohoto majetku. Po Židech zůstala v Mikulově kromě hřbitova spousta dalších cenných historických památek – synagoga, kde je momentálně výstava Rabi Löw a židovský vzdělanost na Moravě, i židovská lázeň – mikva.

Krásný pohled na město je i z Kozího hrádku. Věž kdysi patřila k městskému opevnění, od šestnáctého století s dělovou baterií, ale pozor! Otevřena pro návštěvníky je jen, pokud na ní vlaje vlajka. Takže než tam do strmého kopečka vyrazíte, dobře se podívejte.

V blízkosti města se pak nachází pohoří Pálava, krápníková jeskyně Na Turoldu, Archeopark v Pavlově s muzeem lovců mamutů, v nedaleké Klentnici Cafe Fara, kde má každý z pokojů jinou barvu a vůni od levandulové po meruňkovou, můžete si vybrat, na co máte chuť.

Mikulov má hodně co nabídnout. Z moderní nabídky je zde nádherná Galerie Závodný,či skulptura Viselce na Hlavním náměstí od Davida Černého, řada skvělých restaurací a několik hotelů a penzionů. Vzpomenu hotel Tempel na Husově ulici, kde se rakouští návštěvníci, které jsem tam zavedl, nemohli dojíst a králičí hřbet, který jsem si tam dal já, byl naprosto skvělý. Pokud máte chuť na košer stravu, najdete v Husově ulici i židovskou restauraci Tanzberg. Ale je zde i restaurace Aquárium na Pavlovské ulici, sousta kinoték a pokud máte chuť si zajet na opravdu úžasné místo, pak se vydejte do Valtic a odtud pak směrem na Katzelsdorf v Rakousku. Asi půl kilometru od státní hranice stojí na malém kopečku uprostřed vinic Vinařství Obelisk. Moderní budova skvěle zasazená do krajiny s úžasným výhledem na Valtice a až k Mikulovu, kde nádherně zapadá slunce.  Lepší prostředí pro akce, svatby či promoce, prostě co jen chcete, asi nikde nenajdete. Včetně skvělého ochotného a vstřícného personálu.

Dostali jste chuť se do Mikulova podívat? Pak si pospěšte s rezervací, město je v sezóně beznadějně vyprodané.

Skanderbeg – nedobrovolný národní hrdina


Nevím, kolik jste o tomto pánovi už slyšeli, já sám před letošním létem jen málo, nicméně možná se vyplatí vydat se i do poněkud méně známých oblastí evropských dějin. I ty nabízejí fascinující lidské příběhy.

Skanderbeg je albánským národním hrdinou. Jeho socha stojí na hlavním tiranském náměstí, po němž nese i jméno, v Kruje, jeho hlavní pevnosti, je jeho velké muzeum, kde je se svými spolubojovníky odlit z betonu, v Lezhe je jeho hrobka ze které Turci ukradli jeho tělesné pozůstatky, aby je nosili jako amulety dodávající bojovníkům sílu a neporazitelnost. Albánským státním znakem je dvouhlavý černý orel na červeném poli, erb rodiny Kastrioti, z níž Skanderbeg pocházel a který symbolicky znázorňuje vůli odporu proti osmanské nadvládě ještě i po pádu Byzantské říše v roce 1453. Dvouhlavý orel byl znakem římského císařství a dvě hlavy měl proto, že existovalo císařství východořímské a západořímské, oboje odvozující svou legitimitu od antické říše Římské. Naproti tomu heraldická orlice – například polská, slezská, moravská či tyrolská má hlavu vždy jen jednu. Albánský orel ale symbolizuje i příběh národního hrdiny Skanderbega, má 25 per, symbolizujících dvacet pět Skanderbegových vítězných bitev nad Turky (tu jednu prohranou u Beratu tak nějak zamlčují – znáte to z filmu „Slasti otce vlasti“ – Král Jan se svým synem svedli mnoho bitev. V některých zvítězili, o ostatních se nedochovaly zprávy. Stejně j to v historiografii všude na světě.)  Přiznám se, že jsem před mou návštěvou Albánie znal pouze to jméno, o jeho osudu jsem nevěděl skoro nic. Až poté mě začal zajímat, především ona tvrdohlavost jeho odporu, se kterým nebyl ochoten k jednání s kolosem na východě, neporazitelnou Osmanskou říší. Tehdy mě začala pronásledovat otázka „Proč?“ Odpověď jsem, myslím našel. „Protože to nebylo možné“.

Gjergj Kastrioti přišel na svět v roce 1405 v šlechtické albánské rodině. Albánská společnost byla v té době nesjednocená, po rozpadu Epirského despotátu, na jehož destrukci měli albánští bojovníci, které si Depotát najal jako svou armádu, velký podíl. Od smrti posledního despoty (knížete) Nikephora II. v roce 1359 (při potlačování albánského povstání) bylo na území západního Balkánu bezvládí, což nezměnila ani krátkodobá obnova Despotátu italskou rodinou Tocco v roce 1416. Každý z albánských klanových vůdců ovládal jedno horské údolí a o zbytku světa nechtěl nic vědět. Od jihu ale postupovali Turci. Berat v centrální Albánii obsadili už roku 1417.

Kastrioti  byli vážená rodina, dědeček Skanderbega velel albánským spojeneckým jednotkám v bitvě na Kosovu poli v roce 1389, jeho otec Gjon měnil takticky po celý život strany i náboženství, aby si uchoval svou lokální moc. Gjergj byl nejmladším ze čtyř synů Gjona a jeho ženy Vojslavy, kromě toho měl tento pár ještě pět dcer, které byly všechny „dobře“ provdány a jistily moc Kastriotů spojeneckými smlouvami. Gjon věděl, odkud vane vítr, a proto dal svého nejmladšího syna do výchovy na dvůr Sultána Murada II. (vládl 1421 – 1451) do Edirne. Murad má pověst požitkáře. Byl to umělecky založený člověk, který miloval literaturu a hudbu, sám skládal básně, miloval přepych a krásu, což logicky určovalo i jeho vztah k válčení – ten byl negativní. Murad válčení nesnášel, už proto, že ruší při skládání veršů, přesto musel vést nové a nové války a ukázal se v nich jako velmi úspěšný velitel. Mladému Gjergjovi se tedy na sultánském dvoře muselo dostat dobrého a všestranného vzdělání. V Edirne dostal i své nové jméno Iskander, což je turecká obdoba jména Alexandr, s přídavkem bey, což je čestný titul, mladý muž musel tedy už tehdy být nápadný svými vojenskými schopnostmi. Tak vzniklo jméno Skanderbey – v češtině Skanderbeg.

  1. 1.1443 vyhlásil papež Evžen IV. proti Turkům křížovou výpravu. To byl celoživotní sen krále Zikmunda, kterého se ale císař už nedožil (zemřel 1437). Tažení předcházela diplomatická ofenzíva, pro boj proti Turkům se podařilo získat i emíra Karamonitů, knížectví na jihovýchodě Malé Asie, původem seldžuckého Turka, kteří byli s Osmany znepřáteleni. Sultán Murad tedy měl bojovat na dvou frontách. Karamonity se mu podařilo porazit, první střetnutí s Uhry ale dopadly pro Turky špatně, v bitvě u Niše v listopadu 1443 prohráli. Tady bojoval Skanderbeg ještě na straně Turků. Po jejich porážce ale opustil bojiště s třemi sty jezdci a odjel ne do Edirne, jak by se od něj očekávalo, ale do Albánie – domů. Vlastně tedy dezertoval.

Co ho k tomu vedlo? Očividně přecenil schopnosti křižáků a podcenil Murada II. Toho znal jako panovníka mírumilovného, velitel křižáků János Hunyadi na něj udělal očividně lepší dojem. Skanderbeg usoudil, že Osmani válku prohrají a pokud nezaniknou zcela, budou muset vyklidit Balkán (osvobození Konstantinopole z osmanského obklíčení bylo oficiálním cílem křížové výpravy). Skanderbeg chtěl být na straně vítězů a z koláče, který se bude poté při dělení kořisti rozdělovat, si ukousnout největší kus. Vlastně tedy svého tutora a učitele Murada zradil. Murad byl sice na tehdejší poměry skoro zženštilý, často opilý a zasněný, co ale nikdy neodpouštěl, byla zrada. O tom Skanderbeg zřejmě nevěděl, a pokud věděl, pak tuto sultánovu vlastnost podcenil.

Převzít moc nad dědictvím svého otce nebylo snadné a ukazuje Skanderbegovu bezohlednost i lstivost. Jeho otec Gjon zemřel 4. května 1437. Jeho starší bratři Repoš a Konstantin pravděpodobně o rok později. Murad nepověřil správou Gjonova území Skanderbega, ale předal ho Hasanovi bejovi Versdesovi, rovněž Albánci, Muradovu spojenci, který se ukázal jako povolnější. Protože neměl podporu v obyvatelstvu, které přísahalo věrnost klanu Kastriotů, byl ochoten přijmout do pevnosti Kruje osmanskou vojenskou posádku a tím se Kruje stala přímou součástí Osmanské říše.  Skanderbeg zfalšoval Muradův dekret a předložením této listiny si vymohl od Versdesy vydání rodinné pevnosti Kruje bez boje.Při následné oslavě nechal osmanské vojáky i s jejich velitelem povraždit. Versdesu, který seděl vedle něho, zabil prý dokonce vlastní rukou. Takovou zradu nemohl a nesměl ponechat sultán bez trestu, pokud nechtěl ztratit vlastní autoritu, což bylo u Turků při jejich chápání vlády a vládce smrtelné.

Skanderbeg začal ihned hledat podporu u svých krajanů.  Na 2. března 1444 svolal kmenové albánské náčelníky do Lezhe a tam se mu je skutečně podařilo přesvědčit o vytvoření vojenské aliance pod jeho velením, tzv. Liga z Lezhe.

Murad měl jako prioritu zničení karavanského emirátu a zahájil proto 6. března mírová jednání s křižáky. Tyto jednání vedla k uzavření mírové smlouvy z Edirne z 12. července 1444, potvrzené pak 4. srpna v Szegedu uherským panovníkem Vladislavem I.

Přesto Murad nezapomněl. Uprostřed mírových jednání s Uhry se rozhodl potrestat zrádce a poslal do Albánie vojsko o 25 000 (podle některým pramenů 40 000) mužích pod vedením generála Aliho Paši. Jeho úkolem bylo zajetí Skanderbega a jeho předvedení do Edirne k potrestání. Skanderbeg ale poprvé dokázal, že se v Edirne hodně naučil a turecké vojsko 29. června u Torviollu zničil. Bylo to první z jeho 25 vítězství, scéna z této bitva je námětem velké nástěnné malby v Kruje, na které hynou pouze turečtí vojáci. Ve skutečnosti v řeži zahynulo nebo bylo zraněno 4000 Albánců, ztráty Turků ale přesáhly 20 000 mužů.

Murad musel vzít výsledek tohoto tažení na vědomí a přepravil se s armádou do Malé Asie. Křesťané se ale ukázali jako proradní. Kardinál Cesarini, papežský nuncius v křižácké armádě od samého začátku prohlašoval smlouvy uzavřené s „nevěřícími“ za neplatné a trval navzdory odporu Hunyadyho na pokračování tažení. Král Vladislav, který byl formální hlavou vojska, kardinálovu naléhání podlehl a vojsko se dalo na pochod. Benátské loďstvo hlídkovalo v Marmarském moři, aby sultánovi zabránilo v přepravě armády do Evropy.

Zrada křesťanů rozlítila Murada do nepříčetnosti. Přepravil své vojsko po pontonovém mostu z lodí přes Bospor, čímž vyvedl útočící křižáky naprosto z míry a obě vojska se setkala u Varny. V samotné bitvě se opět jednou osvědčil János Hunaydy a přivedl tureckou defenzívu do velké tísně. Jenže v okamžiku, kdy měli křesťané vítězství na dosah, dostal mladý uherský král strach, že by ho jeho generál mohl připravit o slávu a vrhl se se svou gardou proti tureckým palisádám. Jako už mnozí před ním si na janičárech, bránících provizorní hradbu, vylámal zuby a hlavně ztratil život. Po smrti krále se křižácké vojsko rozpadlo a dalo na útěk, Hunyady zachránil jen trosky armády, zbytek byl zabit na bojišti nebo později popraven – Murad křivopřísežnictví neodpouštěl a Turci měli příkaz nebrat zajatce.

Teď, když se sultán vypořádal s křižáky, měl volné ruce na Skanderbega. Ten se, neočekávaně, ocitl na straně poražených. Věděl, že se u Murada nedočká milosti, jediné, co mu zbývalo, bylo vytrvat v odporu. To byla hlavní motivace jeho dalších bojů, které se táhly až do jeho smrti v roce 1468, tedy plných 24 let!

Murad, ačkoliv oficiálně na důchodu v Magnézii, posílal rok co rok jménem svého syna Mehmeda vojska do Albánie a ta byla se železnou pravidelností ničena.

V roce 1445 bylo vojsko Firuze Paši zničeno v bitvě u Mokry 10 října.

V roce 1446 rozprášil Skanderbeg vojsko Mustafy Paši v bitvě u Otonete 29. září.

V bezmocné zuřivosti hledal Murad spojence. Našel je překvapivě v Benátčanech. Ti vlastnili v té době albánské přístavy Drač (drželi ho až do roku 1501), Vlore i ostrov Korfu a báli se, že Skanderbegova vítězství ohrozí jejich dobré obchodní vztahy s Turky. Spojili se tedy s muslimy právě v době, kdy János Hunaydy táhl znovu do Kosova, aby se spojil se Skanderbegem. Obchod byl důležitější než ideologie.

Skanderbergovi se podařilo zabránit spojení vojsk nepřátel a porazil Benátčany u Skadaru 23. července 1448 a Osmany v bitvě u Orniku 14 srpna 1448. S Benátčany uzavřel mírovou smlouvu 4. října a chystal se na pomoc křižáckému vojsku Jánose Hunyadyho, složeného převážně z vysloužilých českých husitů, kteří teď, včetně své vozové hradby, táhli přes Srbsko ve směru na Kosovo. Mezi Hunyadyho a Skanderbega se ale postavil srbský despota Durad Brankovič. Ten obdržel Srbsko jako regent, poplatný sultánovi na základě oné mírové smlouvy z Edirne/Szegedu z roku 1444 a Osmani poté skutečně Srbsko vyklidili. Brankovič věděl, jak dopadli lidé, kteří porušili smlouvu s Muradem a nehodlal se zařadit mezi ně. Zůstal tureckému sultánovi věrný a vyjednával se Skakderbegem tak dlouho, až se Turkům podařilo Hunyadyho vojsko 18. října 1448 na Kosově poli porazit.

Od této chvíle byl Skanderbeg odkázán už jen sám na sebe. A měl to hned pocítit. V roce 1450 se Murad rozhodl vzít pomstu na zrádci do vlastních rukou a táhl v čele vojska čítajícího na 150 000 mužů do Albánie sám. Tentokrát přitáhli až ke Kruje a začali pevnost obléhat. Ztratili v následujících měsících polovinu svých vojáků a velitel Firuz Paša byl zabit Skanderbegem osobně. Koncem října nakonec Murad uznal nemožnost zvítězit, stáhl se zpět do Turecka a 3. února 1451 ve věku pouhých 47 let zemřel.

Skanderbeg našel konečně čas se oženit, v tomto roce si vzal za ženu Doniku Arianiti, s níž zplodil svého jediného syna Gjona, tento se narodil v roce 1456.

Zoufale hledal spojence a našel ho v neapolském králi Alfonsem I. Ovšem významné pomoci se od něho nedočkal.

Jestli si Skanderbeg myslel, že se mu po smrti sultána Murada dostane úlevy, či snad dokonce odpuštění, mýlil se. Muradův nástupce Mehmed II., frustrovaný svým selháním v letech 1444 – 1446, kdy mu otec přepustil vládu, ale pak musel syna zachraňovat při povstání Janičárů, si chtěl zasloužit titul „Dobyvatel.“ Hned v roce 1452 musel Skanderbeg zničit další turecké vojsko v bitvě u Modriče.

  1. května 1453 slavil Mehmed své největší vítězství. Dobyl Konstantinopol, východořímské císařství přestalo existovat. Hořkou kapkou mu bylo zničení další osmanské armády o síle 15 000 mužů v bitvě u Pologu v Makedonii 22. dubna, vítězem nebyl nikdo jiný než Skanderbeg. Pro mě je fascinující, že Mehmed nekoncentroval všechny své síly na dobytí Konstantinopole, na zrádce Skanderbega nezapomněl ani v takové chvíli.

Skanderbeg se nedočkal klidu až do své smrti. Spojenectví s neapolským královstvím mu sice vyneslo tituly pána ze Sant Angelo und Sant Giovani di Rotondo, ale spíš musel on zachraňovat svého spojence proti vzpourám jeho vévodů, než že by tento pomohl jemu.

1460 obsadili Osmani Moreu, tedy Peloponés, poslední zbytek Východořímského císařství. Skanderbeg byl teď úplně poslední, kdo jejich síle ještě vzdoroval. Bojoval dál s odhodlaností zoufalce, který nemá volbu. Opravdu ji neměl. Už dávno ne.

  1. dubna 1461 sice uzavřel s Mehmedem příměří, které ale bylo pod různými záminkami stále znova porušováno.

V letech 1466 – 1467 čelila Kruje až dvouletému obléhání. Skanderbeg ponechal obranu pevnosti svým generálům, sám cestoval do Říma a do Neapole, aby získal pomoc. Byl přijat papežem i králem, pomoc dostal ale jen slovy a malými peněžními obnosy, od papeže 2700 dukátů, od neapolského krále 1500 dukátů – oba litovali, že „nemohou“ poskytnout více. Skanderbegovi nezbylo, než se spolehnout na vlastní síly. V roce 1467 se vrátil domů a vojsko vedené Ballabanem Banderou porazil. Bylo to jeho poslední vítězství. Vyčerpaný starý muž svolal do Lezhe albánská knížata, aby obnovil platnost přísahy z roku 1444.

  1. ledna 1468 ve věku 62 let zemřel, snad na malárii, každopádně na horečnaté onemocnění.

Deset let nato obsadili Osmani celou Albánii s výjimkou benátských přístavů. Skanderbegův hrob v Lezhe byl zničen a jeho mrtvola roztrhána.

Kdyby byl Skanderbeg v roce 144 3 nezradil, nikdo by ho dnes neznal. Byla to krutě zaplacená sláva. Jednou jedinkrát se ve svém odhadu zmýlil a byl zato odsouzen stát se albánským národním hrdinou. Jeho přilba s hlavou kozla se stala posvátnou, shodou okolností není originál v Albánii, ale ve Vídni, protože ji svého času získal do své sbírky arcivévoda Ferdinand Tyrolský. Zda ho jeho pozice národního hrdiny těšila a zda svého rozhodnutí na bojišti u Niše nelitoval, se už nedozvíme.

21.srpen 1968 začátek konce komunismu


Vím, že jsem slíbil Sanderbega, ale bude si muset jeden týden počkat. Roky s osmičkou na konci mají totiž tu vlastnost, že oplývají jubilei, většinou nepříliš oslavnými, ale o to důležitějšími.

Na události, o kterých chci psát, mám jen málo vzpomínek. Bylo mi devět let. Pamatuji si ale, jak jsem si jednou zabrán do hry na okraji silnice všiml projíždějících ruských tanků, až když jel pás tohoto tanku metr ode mě a já jsem se zoufalým křikem běžel domů. Jak v srpnu 1968 byly poprvé přeloženy kolotoče na místní pouti od národního výboru na fotbalové hřiště, protože národní výbor stál hned u hlavní cesty, kudy projížděly ruské tanky. Jak v noci, když jsme zabíjeli prase, tloukli ruští vojáci na bránu našeho dvora a my se samozřejmě báli jim otevřít. Jak pani učitelka prvního září 1968 ve škole vyvěsila ve třídě podobiznu Alexandra Dubčeka, aby ji po několika týdnech v tichosti zase schovala. Byl jsem konfrontován spíše s důsledky toho data v podobě takzvané normalizace, než s okupací samotnou, přesto zůstává zážitkem, který se z paměti nedá vymazat. Aspoň ne z mé.

  1. srpen 1968 patří mezi klíčová data naší historie a i když se část našeho národa tváří, že už zapomněla, co se tehdy stalo, rozhodně by zapomenout neměla. Krátká paměť se nevyplácí, vede k opakování tragédií a vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 tragédií byl. Paradoxně se ale tragédie Čechů a Slováků stala tragédií komunistického systému. Komunismus si podepsal v tento den svůj rozsudek smrti. Aniž by o tom ale věděl.

Abychom pochopili tento význam, musíme se přenést do roku 1968. Tehdy to v západní Evropě doslova vřelo. Květnové studentské nepokoje  ve Francii začaly přerůstat  francouzské vládě přes hlavu a rebelující studenti našli politické zastání u francouzské komunistické strany. Italští komunisté překročili v průzkumech dvacetiprocentní hranici hlasů a v obou těchto nesmírně důležitých zemích tak byly na vzestupu komunistické strany, které hrozily vyhrát příští volby. Byl to výraz nespokojenosti mladé generace, která hledala své místo ve společnosti. Prvních dvacet let po druhé světové válce se nesl pod heslem obnovy, znovu vybudování válkou zničené země a západní společnost, podpořená Marshalovým plánem, byla přitom neobvykle úspěšná. Jenže tento prvotní plán se právě vyčerpával, mládež chtěla nový program, chtěla sociální spravedlnost a hlavně chtěla při příštích volbách dát volný průchod své frustraci. Možná by se tak i stalo, kdyby nedošlo k srpnovým událostem.

Nemám v úmyslu se v tomto příspěvku zabývat podrobně událostmi „Pražského jara“, to budou dělat mnozí političtí komentátoři. Jde mi spíš o globální pohled a na důsledky oné události, které se táhnou až do dneška.

Byl to právě ekonomický úspěch západního modelu společnosti, který frustroval země sovětského bloku. V poválečné obnově dokázaly ještě držet krok se svými západními sousedy, ekonomika byla orientována kvantitativně zde i tam, na kvalitě až tak nezáleželo, bylo třeba zajistit základní životní potřeby v dostatečném množství. Od konce padesátých let ale začalo záležet i na kvalitě a najednou nemohlo centrálně plánované socialistické hospodářství, kde měli hlavní slovo často naprosto ekonomicky nevzdělaní politruci, držet krok. V roce 1961 došlo poprvé k propadu ekonomiky. Vedení si samozřejmě nepřipustilo systémové chyby a hledalo za neúspěchem práci diverzantů. Odnesl to tehdy ministr vnitra a místopředseda vlády Rudolf Barák, který byl odsouzen na patnáct let vězení – to ovšem výsledky ekonomiky zlepšit nemohlo.

V Československu byla frustrace z ekonomických neúspěchů větší, než v ostatních zemích sovětského bloku. V meziválečném období byla československá ekonomika po německé druhá nejsilnější v Evropě a teď se náhle propadala a ztrácela tempo. V průběhu šedesátých let začal růst tlak na reformu režimu. Prezident Antonín Novotný nebyl silnou osobností – proto byl i do funkce zvolen, očekávala se od něj především poslušnost. Ne nadarmo se o něm říkalo „Antonín Novotný, ke všemu ochotný.“ Ovšem po srpnu 1968 nosili mladí lidé na klopách kabátů placku s textem „Sorry, Tony.“ Novotného nesvrhla jeho neochota jít s vývojem, spíše jeho neschopnost tento vývoj pochopit. Už od poloviny šedesátých let se prosazoval nový trend v umění – režiséři Jiří Menzel,  Miloš Forman, ale i spisovatelé jako Josef Škvorecký, Miroslav Švandrlík nebo Milan  Kundera začali vidět svět reálnýma očima a neváhali začít kritizovat zatím nekritizovatelné. Většina z nich byla členy komunistické strany a v mládí přesvědčenými komunisty (jako například Kundera), volali ale po prohlédnutí, čili jakési „Glasnosti“, která měla být novým fundamentem obrody společnosti a návratu k prosperitě. Na sjezdu českých spisovatelů 26 – 29. června 1967 to vřelo, došlo k otevřené konfrontaci s vládní mocí (za vládu a stranu zde byl Jiří Hendrych, který sněm rozzuřeně opustil, na příkaz prezidenta Novotného se ale musel vrátit). Nepomohlo ani, že svazu byly odebrány Literární noviny a přeřazeny přímo pod ministerstvo kultury. Proud volání po svobodě sílil a nedal se zastavit administrativními opatřeními.

Navíc – toto „Nové umění“ bylo společností v naprosté většině pozitivně přijímáno, což muselo logicky myslící lidi v komunistické vládnoucí straně přimět k přemýšlení. Buď se mohli postavit do čela tohoto nového vývoje, nebo museli proti němu tvrdě zasáhnout. Není divu, že se ve straně vytvořila dvě křídla právě s těmito programy.

Svržení Antonína Novotného a volba Alexandra Dubčeka novým generálním tajemníkem strany ale nebylo revolučním činem, jak je to mnohdy vykládáno. Dubček byl kandidát kompromisu, nepatřil k žádné z oněch zápasících stran. Jediné, co měl a mohl lidem nabídnout, byl sympatický poněkud nesmělý úsměv a schopnost ukázat se na veřejnosti v plavkách. Což stačilo, aby ho národ začal milovat. Zřejmě byl Dubček sám zaskočen faktem, že se stal ikonou hnutí, ke kterému nepatřil a které neměl a ani nemohl mít pod kontrolou. Vůdcovské schopnosti neměl a po absolutní moci ve straně a společnosti ani netoužil. Jeho volba v podstatě umožnila otevřený politický boj uvnitř komunistické strany.

Interpretace, že mělo dojít k demokratizaci společnosti, je mylná. Komunisté, i pod Dubčekovým vedením, nikdy nepomýšleli na to, že by se vzdali svého monopolního mocenského postavení ve společnosti, zakotveného ve čtvrtém článku ústavy. Povolení jiných stran, kromě těch, které tu už byly a nacházely se pod plnou kontrolou tzv. Národní fronty, se začalo plánovat až těsně před sovětskou agresí a i tak měla mít nově založená sociálně demokratická strana jen přesný počet členů, který měli povolovat komunisté. Tedy stejně, jak to bylo se stranou lidovou či socialistickou. Jestliže si lidé představovali, že jim nová reprezentace povolí svobodné volby, byli na velkém omylu. Ovšem co se stalo opravdu, to bylo otevření stavidel v svobodě názoru. Cenzura byla zatlačena, (a v červnu 1968 dokonce zákonem zrušena) náhle se mohly objevovat články a reportáže, které by byly ještě před dvěma třemi lety nemyslitelné, přesněji byly by označeny za velezradu a autoři by skončili ve vězení. Pražské jaro se tedy odehrávalo spíše v redakcích novin a ostatních sdělovacích prostředků a na ulicích než v kabinetech politiků. Ti byli vývojem spíše bezmocně vlečeni, jen někteří z nich si vůbec troufali postavit se do čela vývoje (jako Josef Smrkovský či Čestmír Císař) a pokusit se ho směřovat. Alexander Dubček k nim rozhodně nepatřil. Hřál se v přízni veřejnosti, užíval si své popularity. Ovšem jakoby si nikdo neuvědomoval, že Československo NENÍ samostatným politickým subjektem.

Můj otec tehdy několikrát vystupoval na mítincích. Než se u něj zastavil na návštěvě otec mé babičky, zkušený prvorepublikový politik, poslanec za agrární stranu a řekl mu: „Valentine, nedívej se, co se děje v Praze. To není podstatné. Dívej se do Moskvy, tam se všechno rozhoduje.“

Otec poté na žádném dalším mítinku nevystoupil, přesto ho jeho počáteční angažovanost v reformním procesu téměř stála zaměstnání.

Pro ruské vedení byl totiž vývoj v Československu nesmírně nebezpečný. V roce 1964 se podařilo politbyru zbavit se reformně orientovaného Nikity Chruščova a v čele stál teď stalinista Leonid Brežněv, hlavním ideologem pak byl Michail Andrejevič Suslov. Pod tímto vedením nastalo období Neostalinismu, které nehodlalo připustit jakoukoliv reformu systému. Československý vývoj jim byl solí v očích, zejména pak měli obavu, že by tento vývoj mohl nakazit další země střední Evropy, které byly z pohledu Moskvy považovány za nesvéprávné gubernie. (Když se můj přítel ve Volgogradě v roce 1982 ptal, kolik stojí poštovní známka do Československa, odpověděla mu dáma na poště „stejně jako do každé jiné gubernie.“ ) Takže stejně to viděli i prostí Rusové. A byli vývojem, který jim byl patřičně prezentován, uraženi. Koneckonců Čechy a Slováky za cenu početných obětí osvobodili od fašismu a očekávali vděčnost. Nechápali, že onen nový proces v Československu neměl ani stopu antisovětismu – až do 21. srpna byli Rusové nejoblíbenějším národem a pro všeobecně rusofilský český a slovenský národ byly srpnové události šokem, z něhož se neměl až tak rychle vzpamatovat. Daří se to až v posledních letech pod vlivem ruských internetových platforem a samozřejmě pana prezidenta Zemana.

Po manifestu „Dva tisíce slov“, který měl naprosto klíčový význam, dostaly věci novou dynamiku. Manifest byl publikován 27. června 1968, den poté, co byla zákonem 84/1968 Sb. zrušena cenzura. Proreformně orientovaní občané ho přijali s nadšením a po tisících ho podepisovali, u konzervativních komunistů vyvolal zděšení. Samuel Kodaj, pozdější velitel Východního vojenského okruhu v letech 1968 – 1982 označil ten text za kontrarevoluční a žádal zavedení stanného práva – prostě vojenské řešení. Nebyl v tom ale sám. Věci nabíraly konfrontační kurz, stalinisté ve vedení komunistické strany viděli řešení už jen v pomoci Moskvy. A napsali do Moskvy tzv. Pozývací dopis“, který měl charakter velezrady. Dopis odepsali soudruzi Indra, Kolder, Kapek, Švestka a Biľak. Zřejmě ho ruské straně předali během jednání v Čiernej nad Tisou. Dubček jako obvykle svou situaci nezvládal. Nedokázal se s vývojem ani ztotožnit, ani postavit se proti němu.

Setkání v Čiernej nad Tisou bylo dalším mezníkem. Místo krátkého plánovaného setkání trvalo tři dny. I to svědčilo o závažnosti situace. Sověti tentokrát už otevřeně hrozili invazí. A Dubček se nedokázal za vývoj postavit a obhájit ho, nebo se o to aspoň  pokusit. Snažil se slibovat věci, které nemohl splnit – totiž že vývoj zastaví a umravní podle sovětských představ. Jestliže si myslel, že tím Sověty uklidnil a získal čas, bylo to právě naopak. Brežněvovo vedení vědělo, že Dubček své sliby nemůže splnit – a jako odpověď na porušení slibů z Čiernej už v té době připravovalo vojenský zásah.

Už 12. července byl na Sokolovsku „objeven“ sklad amerických zbraní a mohutně tematizován jak v moskevské Pravdě tak i v novinách ostatních zemích socialistického bloku. Rusové si připravovali půdu na „boj s kontrarevolucí.“ Ostatně s tímto „nálezem“ se argumentuje v ruské historiografii i dnes – nebo přesněji už zase. I dnes se Rusové učí, že tehdy jeli do Československa zachránit občany před americkou krvavou agresí – a co horšího, oni tomu v naprosté většině i věří. Ty americké zbraně jsou opět téma.

Samotné události 21. srpna jsou dostatečně známy. Obsazení Československa bylo s pomocí páté kolony konzervativního křídla komunistické strany provedeno rychle a dokonale, země prakticky neměla šanci se bránit. (A abychom citovali klasika – v Blaníku se nepohnula ani myš) Sověti dokázali přesvědčit k účasti a invazi i své spojence Poláky, Maďary, Východní Němce i Bulhary. Jen Rumunsko se odmítlo na agresi podílet, a za to pak Ceausescu sklízel obdiv a podporu západních režimů po dalších dvacet let. Sice se nepodařilo zatknout předsedu vlády Štrougala a přesvědčit prezidenta Svobodu, aby vyjmenoval vládu z kolaborantů vedených Vasilem Bilakem, Milošem Jakešem a Aloisem Indrou, to ovšem oddálilo porážku reformního hnutí jen o málo. Zatčení a unesení komunističtí funkcionáři totiž postupně až na jednoho (Františka Kriegla) vyměkli – i díky nesmlouvavému nátlaku přicestovaného prezidenta Ludvíka Svobody a intrikám Gustáva Husáka, který se už okupantům nabízel jako alternativa. Podepsali moskevské protokoly o „bratrské pomoci SSSR“ o potlačení probíhající kontrarevoluce a popřeli tak samotné zásady „Pražského jara.“

Přes odpor prostých občanů bylo tím dobojováno. Komunisté zklamali naděje, které v ně obyvatelé vkládali, sklonili se před diktátem Moskvy. Alexandr Dubček byl vyměněn ve vedení strany Gustávem Husákem. Měl poslední možnost rezignovat a odejít se ctí. Neudělal to. Nerezignoval a podepsal ještě jako předseda federálního shromáždění takzvaný „obuškový zákon“ z 22. srpna 1969. (99/1969 Sb)  Až pak ho komunisté uklidili jako velvyslance do Turecka a pak zcela odstranili z politického života. Až do konce života nepochopil, jak tragickou roli hrál a jak politicky i morálně zklamal. V roce 1989 si dělal nemalé naděje na post prezidenta a jen trapnou rošádou, která ho dosadila do funkce předsedy federálního shromáždění, tedy do funkce, ve které v roce 1969 tak žalostně zklamal, ho přiměla, aby se těchto ambicí vzdal (na Slovensku měl ostatně obrovskou podporu, Václava Havla tam téměř nikdo neznal).

  1. srpna 1969 už poprvé nepotlačovali demonstrace Rusové na tancích, ale československé bezpečnostní složky – a udělaly to s maximální brutalitou.

Důsledky pro společnost byly katastrofální. Kariéristé vytušili svou šanci. Režim mohl ještě vybruslit z prekérní situace, kdyby se tvářil, že se vlastně ani tak moc nestalo. Změna kursu, žádné tresty, tiché mlčení, to by bylo určité řešení. Jenže Rusové žádali exemplární potrestání viníků. Vznikly prověrkové komise. Jen ten, kdo zapřel sám sebe, kdo byl schopen lhát si sám do očí, mohl přežít a dělat kariéru. Právě tito lidé bez cti a bez respektu převzali na dalších dvacet let vedení. Morálka byla pochována, společnosti byla přeražena páteř. Nejhůř to postihlo skutečně přesvědčené komunisty, kteří byli navíc většinou rusofilové (viz major Šebek z filmu Pelíšky). Buď se nechali zlomit, nebo je vyloučili ze strany a potrestali jejich rodiny do třetího kolena. Společnost se měla učit žít na kolenou. Nejvíc paradoxně získali antikomunisté, kterým se potvrdila hypotéza, že komunismus se reformovat nedá, že nikdy nenajde cestu k demokracii a že je ho tedy potřeba ne reformovat ale odstranit. Režim si přál, aby tito oponenti emigrovali, rok držel hranice otevřené. Až když zjistil, že disidenti zůstávají, ale odborníci utíkají, zavřel hranice za jeden den.

Představa komunismu s lidskou tváří – možná chválabohu – zmizela z jeviště dějin, byla to stejně jen marná a falešná představa. Komunismus totiž lidskou tvář nemá, a pokud si ji nasadí, je to jen maska jakou nosili v antice herci na jevišti. Současní komunisté to dávají dostatečně najevo, když se netají svou nostalgií za obdobím normalizace. Jestliže by text: „V roce 1982 byl skvělý rok. Pivo bylo za 2,50, hranice byla zavřené a Havel taky.“ dala na svůj facebook soukromá osoba, je to jen špatný vtip. Jestliže to udělá organizace komunistické strany, je to vyjádření politického názoru, jedno, jak to pak předsedkyně organizace zlehčuje. Ostatně sám předseda strany Filip svým tvrzením, že Rusové za okupaci nemůžou, ale že se jednalo o akci Ukrajinců, otevřel jen otázku, kam jsou až komunisté ve své dezinterpretaci historie ochotni jít – a kdo je platí.

Zajímavá byla reakce komunistických stran v západní Evropě na srpnovou okupaci. Jak komunistická strana Francie vedená Emilem Waldeckem – Rochetem, tak italská pod vedením Luigiho Longa se od invaze distancovaly a odmítly ji jako nepřípustné vměšování do vnitropolitických záležitostí suverénního státu. Luigi Longo prezentoval dokonce svou představu takzvaného Eurokomunismu, který měl být třetí cestou mezi komunismem sovětského typu a sociální demokracií. Zatímco Luigi Longo tento čin politicky přežil a vedl italské komunisty až do roku 1972 (A Moskva ho překvapivě i nadále finančně podporovala až 5 miliony dolarů ročně), Waldecka-Rocheta stál tento čin jeho post předsedy strany. Francouzská komunistická strana byla totiž stále ještě stalinistická, svého předsedu odvolala a nahradila ho stalinistou Georgesem Marchaisem. Zaplatila za to vlastním zánikem. Jestliže v roce 1956 měli komunisté ve francouzském parlamentu 150 poslanců, v roce 1968 to bylo jen 34. A jejich vliv přes finanční injekce z Moskvy nadále slábl, až zanikl.

Na 21. srpen 1968 se nesmí zapomenout. Přes veškeré snahy ze strany komunistických pohrobků či pana prezidenta. Už proto, že je stále aktuální. Jak jsem už psal, ruské dějiny byly za Vladimíra Putina znovu přepsány. Putin se sice nehlásí ke komunismu, popírá samozřejmě vehementně, že by byl fašistou, protože s tím by v Rusku neprošel. Ale probudil ruský nacionalismus, který se nepříliš překvapivě ztotožňuje se sovětským imperialismem. A Rusové si jako následníci Sovětského svazu vyhrazují nároky na země, které k Sovětskému svazu patřily, nebo byly na něm závislé. Jestliže tedy SSSR argumentovala komunistickým internacionalismem, teď jsou to ruské národní zájmy. I když je to trochu schizofrenní situace, prostý Rus tento paradoxon nepozná. Jestliže se Boris Jelcin za okupaci Československa omluvil, Putinova administrativa označila tento Jelcinův čin za historicky největší chybu ruské diplomacie. Opět se vyučuje o stovkách zabitých sovětských vojáků, které zastřelili českoslovenští kontrarevolucionáři a jejich američtí instruktoři. Ruská televize dokonce v těchto dnech prezentovala dokument, který takto vpád do Československa ospravedlňuje. Pro politické analytiky si tak Rusko zapsalo další vroubek vedle sestřelu holandského letadla nad Ukrajinou a použití Novičoku. Jenže Rusku je úplně jedno, že mu už nikdo nevěří ani slovo. Důležitá je propaganda dovnitř země, prostí Rusové věří, protože jim není nabídnuta žádná alternativa. Jak pravil Joseph Goebels: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ Rusům už jejich pravdu nikdo nevezme. Ale podržme si aspoň tu naši. Už jako důkaz, že u nás pud sebezáchovy zcela nezanikl.

Nemírný konzum alkoholu ho totiž výrazně oslabuje a nechá ho dokonce zaniknout. Jsem velmi zvědav, jak se pan prezident Zeman k tomuto historickému mezníku vyjádří. Tak aby nenaštval obyvatelstvo, které ho volilo, ale aby si ani nepopudil svého mecéna v Moskvě.

To je skutečná výzva diplomacie.  Je důležité míti filipa. (Nebo Filipa?)

Dodatek 23. srpna.

Pan prezident to zvládl. Zahrál si na chytrou horákyni a neřekl vůbec nic. Jeho voliči mu za to ještě tleskají, v zahraničním tisku bylo jeho mlčení všeobecně hodnoceno jako pád na kolena před Moskvou. Ne 21. srpen 1968 není zapomenut a ovlivňuje naše jednání ještě i dnes.

Albánie – Historie a památky


Albánci se považují za potomky Ilyrů, původního obyvatelstva, které obývalo západní pobřeží Balkánu před římskou invazí v třetím století před naším letopočtem. Tato teorie je pro ně dogma, o kterém se nesmí pochybovat. Pochybování je trestné. Jejich královna Teuta se postavila v roce 229 před naším letopočtem na odpor Římanům, kteří dostali po ovládnutí Itálie chuť na území na druhé straně Jadranu.

Přiznám se, že mě tato teorie neoslovila. Albánci ji dokládají shodou současných albánských křestních jmen se jmény na pohřebních ilyrských sloupech, otázka je, jestli tady ocas nevrtí psem. Dávají současní Albánci svým dětem tato jména, protože je taková více než dvoutisíciletá tradice nebo proto, aby dokázali, že jsou potomky onoho hrdinského národa Ilyrů? Nicméně postava velitele ilyrského povstání proti římské nadvládě v letech 6-9.n.l. Bata je zde slavena jako první Skanderbeg a jeho obrovská socha se nachází v Tiraně v historickém muzeu.

Uvedu proti této ilyrské teorii několik protiargumentů, využívaje, že se už nacházím mimo území Albánie a tím pádem si to – snad – můžu dovolit.

O albánských kmenech se hovoří poprvé v jedenáctém století a skutečnou vládnoucí silou se zde staly až po rozpadu byzantské říše v roce 1204, kdy na území Albánie a západního Řecka vznikl Despotát Epirský a kde Albánci tvořili ozbrojenou sílu.

Albánci tradičně žili a vlastně ještě žijí v určité klanové společnosti. Každé údolí ovládal jeden klan se svým náčelníkem, který byl víceméně nezávislý na centrální moci. Tento systém vznikl právě v době Epirského despotátu, kdy se centrální moc víceméně rozpadla. Nedovedu si představit, že by takový systém politického života byl možný v čase centralizované římské říše. Navíc si nedokážu představit, že by se Illyrové nehelenizovali nebo nepolatinštili, jak se stalo prakticky všem národům, které se pod nadvládu Říma dostali. Čili jejich řeč by musela být buď odvozena z latiny nebo z řečtiny minimálně by musela nést aspoň silné prvky těchto v Římské říši dominujících řečí, zejména pak řečtiny – ale není a nenese. I pro „moře“ má albánština vlastní slovo „det“. Řada italských slov, která se do albánštiny vloudila jako „birra“ nebo „Orari“ jsou novodobého charakteru a přišla sem z Itálie mezi světovými válkami.

V desátém století bylo obyvatelstvo Albánie zcela jistě z velké části (pokud ne zcela) slovanské. O tom svědčí mise žáků Konstantina a Metoděje právě na tomto území. Svatý Naum je pochován v Ochridu na hranici Albánie a Makedonie v dnes čistě albánské oblasti (která zasahuje až do Skopje). Ostatně Matka Tereza, nejslavnější Albánka, po které se jmenuje dokonce i letiště v Tiraně, se narodila ve Skopje, tedy na území dnešní Makedonie. Takže se slovanští Makedonci hádají o Matku Terezu s Albánií a s Řeckem zase o Alexandra Makedonského (památníky obou se v Skpje nacházejí a dráždí tak makedonské sousedy). Svatý Gorazd má svůj hrob v albánském Beratu v centrální Albánii a ten je cílem slovenských poutníků, kteří ho sem jezdí uctívat. Jak Naum, tak Gorazd  se podíleli na vytvoření staroslověnštiny – Gorazd byl dokonce jedním ze čtyř mužů, kteří směli předčítat mši ve staroslověnštině v Římě a byl prvním – a posledním – nástupcem Metoděje v úřadě velkomoravského arcibiskupa. S albánsky hovořícím obyvatelstvem by si zřejmě neporadil.

Ale nechejme hledání kořenů albánského národa a podívejme se, co se dá v jejich zemi navštívit. Je toho poměrně dost a jsou to památky už z období rané antiky. Tuto můžeme obdivovat v Albánii na třech místech v Drači, Apolónii a Butrintu.

Drač, albánsky Durres, je někdejší řecké Dyrrachion, římské Dyrrhachium, turecký Dirac a italské Durazzo. Jméno města se měnilo podle toho, kdo v něm vládl a vládci se zde střídali v tempu jako málokde jinde. Byla to západní brána na Balkán, o kterou měl kde kdo zájem. A zanechal v charakteru města své stopy.

Centrum města je – jako všude v Albánii – zcela nové, čisté, prostorné a pěkné. Velká mešita byla od roku 1967 zavřená (jako všehny svatostánky v Albánii) a musela být znovu opravena po roce 1993. Přes náměstí na sebe koukají radnice z roku 1929, čili opět dílo italských architektů – a divadlo Aleksandra Moisiu podstatně novějšího komunistického provedení. Aleksander Moisiu byl albánský herec, který se dostal i na mezinárodní scénu, v roce 1935 si zahrál v jednom filmu s Lídou Bárovou. Ještě v témže roce umřel, takže nevím, co s ním Lída prováděla. Má v Drači malé muzeum na ulici plukovníka Thompsona.

Hlavní atrakcí Drače je jeho antický amfiteátr. Dal ho postavit císař Hadrián, zničen byl ovšem už velkým zemětřesením v roce 345. Zemětřesení nejsou v tomto regionu až tak zřídkavá, Drač byla zcela zničena zemětřesením z roku 1926 a jedno malé jsme si zažili i my – o síle 5,0 Richterovy skály – to je síla, kdy se sice už kývou domy, ale ještě nepadají a má manželka, která zrovna objevila krajanku z východního Slovenska  a zapovídala se s ní v bazénu, si zemětřesení ani nevšimla. Poslední zemětřesení s obětmi na životech bylo v Albánii v roce 1967.

Amfiteátr není vykopaný celý a hlavně – nikdo se ho nesnaží necitlivě rekonstruovat. Část amfiteátru se totiž nachází pod okolostojícími domy, majitelé kterých se právní cestou brání jejich stržení. Je ale přístupný za vstupné 20 korun, zajímavé jsou mozaiky jednoho  – do ochozů amfiteátru zabudovaného – kostelíka z byzantských časů. Z byzantských časů se dochovaly i městské hradby, jsou impozantní a vedou až k přístavu, kde jsou ukončeny Benátskou branou s barem na ochozu. Ovšem ještě hezčí výhled je z Fly baru na střeše výškové budovy hned naproti benátské brány, ten se vyplatí už jen proto navštívit.

K Archeologickému muzeu se dostanete po nábřeží se sochami hrdinů komunistického odboje v druhé světové válce i gladiátorů – do moře vybíhá velké centrum s obchody, bary, diskotékami s hezkým výhledem na město. I na královskou vilu, kterou měšťané Drače věnovali svému králi Zogovi I v roce 1927. Bohužel byla tato vila poškozena při nepokojích v roce 1997 a je zavřená a nabídnuta k prodeji. Albánci měli jen jednoho krále – Zoga I. V roce 1928 se totiž albánský prezident Ahmet Zogu rozhodl, že demokratický systém se pro Albánii naprosto nehodí a nechal se korunovat „Králem všech Albánců“ tedy i Albánců žijících v okolních zemích. Od té chvíle byl vztah s Jugoslávií i Řeckem extrémně napjatý a Zog I. se držel na trůnu jen díky italské podpoře. Albánie byla jakýmsi Mussoliniho protektorátem, proto jsou prakticky všechny budovy té doby postaveny italskými architekty. V roce 1938 slavil Zog I. přijetí mezi evropskou šlechtu svatbou s uherskou hraběnkou Geraldine Apolonyi a ta mu krátce před útěkem ze země porodila jediného syna Leka. V dubnu 1939 toho totiž měl Mussolini dost a rozhodl se Albánii vojensky obsadit. (V roce 1941  využil Albánii jako nástupiště ke svému útoku na Řecko. Utrpěl strašnou porážku, ze které ho musel zachraňovat jeho spojenec Hitler, který v důsledku bojů na Balkáně musel posunout termín své „Operation Barbarossa“ z března na červen a pak pod Moskvou zmrzl.) Král Zog I. odjel do exilu a tam už zůstal. Jeho syn Leka se považuje stále za krále Leka I. V roce 1993 přicestoval do Albánie s vlastnoručně vyrobeným pasem „Království Albánie.“ Protože ho úřady s tímto pasem nevpustily do země, musel následujícího dne zem opustit. V roce 1997 se Albánci v referendu rozhodli proti obnově království a Leka I. se pokusil domoci se svých „práv“ ozbrojenou cestou. Neuspěl, musel utéci ze země, byl v nepřítomnosti odsouzen a v roce 2002 amnestován. V roce 2006 dostal někdejší královský palác v Tiraně zpět a v roce 2011 zemřel. Jeho syn, narozený v roce 1982 v Johannesburgu, se tituluje Leka II. a je to údajně velmi sympatický mladý muž.

Archeologické muzeum v Drači ukazuje početné artefakty z antických dějin města, ale shrnuje i pohnuté dějiny města, kdy toto zejména v třináctém a čtrnáctém století šlo doslova z ruky do ruky. U vstupu je značka zákazu fotografování, když jsem se ale milé dívky, která prodávala lístky, zeptal, zda se opravdu nesmí fotografovat, pokrčila rameny a řekla: „Ne všechno.“  Takže jsem nefotografoval úplně všechno.

Drač měla svůj význam v tom, že odtud vedla Via Egnatia, římská cesta, kterou dal v druhém století před naším letopočtem budovat konzul Egnatius, a která vedla až do Byzance, pozdější Kontantinopole a byla přímým pokračováním hlavní římské cesty Via Appia, končící v Brindisi. V poslední dob jsou tendence zpřístupnit tuto cestu pro turisty, kteří by si ji chtěli projít jako kdysi v časech před dvěma tisíci lety.

U Drače došlo 10 července roku 48 před naším letopočtem k významné bitvě mezi Gnaeem Pompejem a Gaiem Juleim Caesarem. Caesar zde utrpěl citlivou porážku. Jen díky váhavosti svého protivníka, který se bál prchající Caesarovu armádu pronásledovat, neskončila u Drače Caesarova politická kariéra. Římská republika mohla být zachráněna. Nebyla. O měsíc později zničil Caesar armádu republikánů u Pharsalu a cesta k samovládě byla otevřena.

Po dobytí Turky význam Drače upadl. Z hlavní spojnice Itálie s Balkánem se stala pohraniční pevností a Turci nebyli ani námořní mocnost ani obchodníci, převážející své zboží v lodích. Až se vznikem samostatné Albánie znovu nabyla na významu, dnes je největším albánským přístavem a s 220 000 obyvateli po Tiraně druhým největším albánským městem.

Největším archeologickým nalezištěm na území Albánie je Butrint. Ten je ovšem zcela na jihu země na takzvané albánské riviéře, která je nejsnadněji dosažitelná trajektem z řeckého ostrova Korfu. Rozsáhlé antické vykopávky se nacházejí na poloostrově v jezeře spojeným s mořem jen úzkým kanálem.

Nejznámějším městem   v tomto regionu byla v římských časech Apolonia. Leží v blízkosti města Fier. Zde se nacházela známá škola rétoriky a filosofie (v podstatě politologie, abychom to nazvali dnešní terminologií). Caesar toto město obsadil během občanské války na své cestě k Drači, kde utrpěl svou jedinou porážku. Město i škola tam nacházející na něho udělaly takový dojem, že sem poslal svého synovce a adoptivního syna Gaia Oktaviána na studia. Zde tedy tehdy devatenáctiletý Oktavián se svými přáteli Agrippou a Maecenasem studoval a zde se dozvěděl o smrti svého adoptivního otce. V tichosti si v apollónském přístavu koupil lístek a přepravil se do Brindisi. Tam ho při vystoupení z lodi u sloupů označujících dodnes začátek cesty Via Appia poznali césarovi legionáři, provolali ho svým velitelem a dějiny vzaly svůj nezadržitelný běh.

Apolonia byla veliké město na kopcích nad velkou a úrodnou rovinou u řeky Vjosa. Právě na této řece, nedaleko od moře, byl přístav. Až zemětřesení v roce 345 změnilo směr toku řeky a odklonilo ji od města, které bylo tímto zemětřesením také zničeno. Poté význam Apolónie upadl, i když se zde v byzantských časech nacházelo arcibiskupství. Najít Apolonii není úplně nejsnadnější, ale možné. Ostatně, když jsme po delším bloudění na parkovišti pod antickými vykopávkami zaparkovali, stály tu už auta z Prahy, Zlína i Hradce Králové.(A jedno dokonce z Estonska – smekám před řidičem z takové dálky). Odhalena je jen malá část antického města. Agora s Buleuterionem, tedy radnicí, zbytky triumfálního oblouku, o němž dodnes není jasno, zda ho občané města chtěli stavět na počest Caesara a jeho vítězství u Pharsalu nebo pro císaře Caracallu. Je zde Ódeon, kde naslouchal přednáškám budoucí císař Augustus a kde zřejmě už kul své plány na ovládnutí světa. Zbytky chrámů, knihovny, domů, dvou sloupořadí (stoa) a divadlo. Ovšem to jsme se nahledali! Divadlo se podle mapy vykopávek nachází v blízkosti jednoho ze sloupořadí a v blízkosti chrámu Dia, Héry a Déméter. (mimochodem chrám Apolónův, podle něhož se město jmenovalo, zatím objeven nebyl). Prošli jsme vykopávky několikrát dokola, ale bez úspěchu. Místní nám nepomohli, posílali nás stále k Odeonu na Agoře. Až poté, co jsme se v restauraci  Leon Rey, pojmenovaném po francouzském archeologovi, který zde v letech 1924 – 1938 vedl vykopávky, dobře najedli – žabí stehýnka jako předkrm jsou v Albánii velmi oblíbená, stejně jako saláty všech druhů a pečené či grilované jehněčí – a hledání jsme definitivně vzdali, objevili jsme téměř nečitelnou tabuli za východem z areálu, která nás navedla k zbytkům velikého divadla, jehož hlediště je zatím neodhaleno pod vrstvou hlíny trávy a stromků.

Poměrně velká sbírka soch a jiných vykopaných artefaktů je vystavena v byzantském klášteře Nanebevstoupení panny Marie. Je to překvapivě velká výstava i samotný kostelík stojí za návštěvu.  V Apolónii začínala jižní větev Via Egnatia, obě cesty se setkaly v dnešním Elbesanu a odtud pak vedla už jen jedna cesta až do Konstantinopole.

Za návštěvu stojí i město Berat. Tedy do starého města na vrcholku kopce vede cesta sjízdná s bídou pro malé terénní auto, my jsme tam vyjeli autobusem, což přivedlo mou ženu na hranici hysterie. Ale řidič to zvládl, i když se náš dvouposchoďový autobus někdy nebezpečně nakláněl nad strmý svah. Pro návštěvníky se slabšími nervy ale silnější kondicí se nabízí strmá cesta Rruga Mihal Kommena z nového města na úpatí u řeky Osum. Staré město Beratu je kamenná obydlená zřícenina a má svůj šarm. Nejvýznamnější budovou je Katedrála svaté Marie panny, kde se nachází muzeum Ikon – Onufri-Muzeum pojmenované po nejvýznamnějším autorovi, po němž se dokonce dodnes oficiálně jmenuje určitý odstín oranžové barvy. Jedním z nejznámějších fotografických motivů nejen Beratu ale i Albánie je byzantský kostel Svaté trojice.

Na kopcích naproti Beratu dal kdysi Enver Hodza ve své megalomanii vyrýt své jméno ENVER. Po pádu režimu byl nápis změněn na NEVER, tedy nikdy. Aby se komunistická zvůle už nikdy neopakovala. Ovšem – kdo ví… V novém městě se nachází čtvrť Mangalem se svými mešitami (z nichž ta královská sloužila v čase komunismu jako hala pro stolní tenis)a údajně s přesně tisícem oken (nepočítali jsme je, lilo jako z konve). Na druhé straně řeky se pak nachází křesťanská čtvrť Gorica – byla to horší strana, která byla řekou častěji zaplavována a obyvatelé této čtvrti na rozdíl od muslimů z Mangalemu museli platit daně.  Moderní centrum města je opět nové, čisté a pěkné a dostanete zde opět jednou skvělou italskou kávu za 14 korun. Je zde „Olověná mešita“ ze šestnáctého století a největší budovou a dominantou města je universita, která ovšem není v provozu, protože na ni město nedostalo dotace.

Ovšem Albánie, to je Skanderbeg a Skanderbeg to je Kruje. V této pevnosti se albánský národní hrdina opevnil a zde kladl až do své smrti v roce 1468 odpor osmanským útočníkům. Takže navštívíte-li Albánii a nebyli jste v Kruje – nebyli jste v Albánii. Skanderbegova socha stojí samozřejmě i na hlavním náměstí Tirany, jeho jméno nese i palírna na koňak v Drači, jakož i kdeco dalšího v celé zemi. Albánský státní znak je dvojitý orel z erbu rodiny Kastrioti, do které se Skanderbeg jako Gjergj v roce 1405 narodil. Byl vychován na tureckém dvoře, kde dostal své jméno Iskander (Alexander). S přídavkem Bej – tedy „Pán“ vzniklo albánské jméno Skenderbeu (Skanderbeg). Onen orel je vlastně císařský byzantský orel, ovšem s albánskou symbolikou – Skanderbeg se považoval za posledního obránce křesťanské východní říše proti Osmanům po pádu Cařihradu v roce 1453 a obsazení Peloponésu v roce 1460. Albánský orel má tedy ony dvě hlavy hledící k západu i východu a počet jeho 25 per symbolizuje 25 bitev, v nichž Skanderbeg nad Osmany zvítězil (a nikdy neprohrál).

Albánci vidí rádi dějiny svýma očima – v bitvě na Kosově poli 15. června 1389 podle schématu v tiranském historickém muzeu Albánci bojující na pravém křídle křesťanského vojska zahnali Turky na potupný útěk, ale Maďaři, Češi atd, na levém křídle hanebně utekli a Srbové v centru vybojovali jen remízu, a proto nebyli Turci poraženi a mohli postupně obsadit Balkán. Ze své v jejich očích vítězné účasti na této bitvě odvozují Albánci své nároky na Kosovo. Jen poznámku na okraj, Češi v této bitvě nebojovali, to bylo až v roce 1448, spolu se Srby stáli tehdy proti Turkům Albánci, Valaši, ne ti naši ale rumunští, Bulhaři, Uhři, Bosanci, řád Johanitů a knížectví Zeta)

Skanderbegovi se opravdu podařilo sjednotit albánské klany pod svým velením – takzvaná liga z Lezhe, kde byla tato smlouva zpečetěna 2. března 1444. (v listopadu 1443 u Niše bojoval Skanderbeg ještě na osmanské straně a jeho přechod na křesťanskou stranu je natolik zajímavý a přitom u nás naprosto neznámý, že bych se mu rád věnoval příští týden v samostatném článku). Následovalo 24 let houževnatého odporu proti pronikání Osmanů na západní Balkán, přičemž jediným skutečným aktivním spojencem Skanderbega byl u nás díky Aloisi Jiráskovi nepopulární János Hunyadi.  Tento sice prohrál se svým vojskem skládajícím se z vysloužilých husitů bitvu na Kosově poli v roce 1448, rozdrtil zato Turky u Bělehradu v roce 1453. Tam se ale nakazil morem a zemřel a Skanderbeg zůstal ve svém boji proti Osmanům skutečně sám. Přesto vytrval. Když čekal v Lezhe v roce 1468 na členy své koalice, aby obnovili přísahu věrnosti, zemřel a byl zde i pochován. Turci jeho hrob zničili a jeho kosti si rozebrali na amulety, které jim měly přinášet štěstí. Samozřejmě jsou Skanderbegova přilba s plastikou kozla a jeho meč vystaveny jak v Lezhe tak i v Kruje, v obou případech se jedná o kopie. Originál je totiž v Kunsthistorickém muzeum ve Vídni. Získal hoi totiž arcivévoda Ferdinand tyrolský pro svou sbírku na zámku Ambras, kde shromažďoval artefakty největších evropských válečníků (obraz Jana Žižky je tam taky). Na hradu v Kruje je nově postavené velké muzeum věnované tomuto národnímu hrdinovi, kde je jeho velká betonová plastika a na fresce na stěně nad jeho přilbou a mečem umírají pouze a výhradně Turci.

Po Skanderbegově smrti a rozpadu koalice z Lezhe a následně dobytí země Turky jakoby albánské dějiny skončily. Nebo se aspoň přerušily na dlouhých pět set let. Výjimku je snad jen období Aliho Paši Tepeleny, místního vládce v Ioanině, který na přelomu osmnáctého a devatenáctého století bojoval za odštěpení od Osmanské říše. Památky na něho jsou soustředěny v jižní části Albánie v Gjirokasteru, Sarande nebo v Porto Palermo. Pokud máte pocit, že jste jeho jméno a jméno města Ioanina už někde zaslechli, můžete mít pravdu. Dobytí Ioaniny a vraždu Aliho Paši tematizuje Alexandr Dumas v knize Hrabě Monte Christo. Mladou přítelkyní  Edmonta Dantese alias hraběte Monte Christo je fiktivní dcera Aliho Paši Haydee a zrádcem, který vydal Aliho Pašu Osmanům, je úhlavní nepřítel Edmonta Dantese Fernando Montego. Ali Paša skutečně hledal pomoc ve svém boji proti Osmanům u Francouzů a byl jimi zrazen. V tom bodě nezbývá než sečtělost Alexandra Dumase obdivovat.

Albánie dostala do znovu povědomí světa až díky skurilnímu komunistickému režimu Envera Hodži. Hodžovu vilu je možno vidět v centru Tirany v takzvané čtvrti Blloku.

Dnes je to nejmodernější čtvrť Tirany, kde je možno vidět v kavárnách a restauracích dokonce ženy – jinak je návštěva baru či kavárny v Albánii mužskou záležitostí. V komunistických časech byla celá vládní čtvrť neprodyšně uzavřena tajnou policií Sigurimi, prostý občan se sem prostě nedostal. I soukromé vlastnictví auta bylo zákonem zakázáno, prý bylo v celé zemi jen 200 aut!

Připomínkou těchto moderních albánských dějin je nejen Muzeum Bunk´Art ve východním předměstí Tirany nebo jeho slabší forma Bunk´Art2 přímo v centru, kam se mohla v případě války ukrýt celá komunistická vláda, ale i další bunkry po celé Tiraně a celé zemi. Celkem jich bylo vybudováno 168 000, plánováno bylo 700 000. V Národně historickém muzeu je bohužel komunistická éra popsána pouze albánsky. Ale v Národní galerii můžete vidět naprosto výjimečnou sbírku umění reálného socialismu. V tak čisté formě se zřejmě jinak nedochovalo nikde.

V zemi existovalo 110 trestních táborů, jeden z nich, Spac, je otevřen pro veřejnost, ale velmi špatně dostupný. Dnes jako tehdy. Leží uprostřed albánských hor. V Skadaru je památník 38 blahoslavených mučedníků – lidí umučených komunistickým režimem jen za projevy víry. (Jejich blahořečení proběhlo 5. listopadu 2016). Pronásledování věřících tematizují i poněkud obskurní obrazy ve františkánském kostele, který byl v čas komunismu používán jako kino. Když se seznámíte – třeba jen z dálky – s albánským komunistickým  režimem, pochopíte, že ten nás byl přes všechny své zločiny v porovnáním s tím albánským procházkou růžovým sadem. Přesto se politici komunistické strany dokázali ukrýt v nově vznikajících stranách a zastávají v nich i vedoucí funkce. Nenávist lidu se vybila v ničení komunistických stranických center jejich odpočinkových zařízení a továren. Lidé jsou prostě nepoučitelní.

Tam stejně jako i u nás.

Návštěva Albánie


 

Když jsme se rozhodli strávit naši letošní dovolenou v Albánii, netušili jsme, že se staneme svědky dvou historických momentů. Totiž zrození albánské masové turistiky a nejstudenějšího června v albánské historii (i když se zde teploty zaznamenávají jen zhruba šedesát let). Především ta druhá historická událost nás nijak nepotěšila, mou manželku ještě méně než mne. Pan Horníček kdysi říkal, že stabilita manželství se pozná, když jsou manžele tři dny zavřeni v hotelovém pokoji a venku prší a prší a prší. Pokud manželé po takových třech dnech vyjdou z hotelového pokoje živí, je prý manželství stabilní. Nám pršelo pět dní! Po této stránce jsme tedy obstáli, ale bylo to hodně těsné. Ovšem obstáli jsme přesto, že moje žena nehraje ani šachy ani karty.

Co se týká bodu jedna, tedy zrodu albánského masového turismu, myslím si, že o stejném zážitku můžou hovořit lidé, kteří tuto zemi navštívili v posledních deseti letech a budou o něm vyprávět i ti, kdo ji navštíví v letech příštích.

Zrod albánského turistického průmyslu je totiž zdlouhavý a bolestivý proces, který se zřejmě ještě natáhne, doufám jen, že se přece jen nakonec narodí spontánně a nebude to nějaký nebezpečný klešťový porod.

Albánie má v sobě hodně italského. Je to určitě důsledek dlouhodobého vlivu, kdy byla Albánie mezi světovými válkami pod vládou svého prvního (a posledního) krále Zoga I. v podstatě italským protektorátem, než se ji Mussolini rozhodl v březnu 1939 vojensky obsadit a udělat ji italskou provincií. Kromě spousty italských slov, jako krásného langobardského slova pro pivo „birra“ nebo úředních hodin „orari“ je to hlavně vzhled albánských děvčat a žen. Stejně jako v Itálii je pro ně životně důležité „fare la bella figura“ takže chodí krásně oblečené a upravené, očividně vedené stejnou poučkou, jakou vychovávají italské matky své dcery „vždy musíš vyjít z domu tak, abys mohla kdykoliv potkat muže svého života.“ Pro muže je to samozřejmě pastva pro oči a albánské dívky jsou zřejmě to nejkrásnější, co v té zemi uvidíte.

Kromě toho dostanete všude skvělou italskou kávu, espresso za směšnou sumu 70 leků, čili asi 14 korun. A italské korneto patří k albánské snídani stejně jako v Itálii.

I architekturu centra Tirany stvořili italští architekti Florestino Di Fausto a Vittorio Morpurgo, které do země dodal duce Mussolini. Okolo Skanderbegova náměstí, které je centrem Tirany, stojí budovy z dvacátých a třicátých let dvacátého století ve stylu italské neorenesance, pestře pomalované, tu pestrost města má na svědomí starosta Tirany Edi Rama, který dal šedivé betonové paneláky komunistické éry pomalovat. Dnes je starostou města jeho přítel Erion Vielaj. Edi Rama to dotáhl na ministerského předsedu, největšího v Evropě (měří 202 cm, takže se s ním Vladimír Putin (168 cm) zřejmě nikdy nesetká.

Tirana má široké bulváry, mnoho zeleně v centrum města, krásné parky, nejmodernější pětihvězdičkové hotely (například hotel Piazza) a zbytky hradu, který byste přehlédli, kdybyste o něm nevěděli. Je skoro neuvěřitelné, že v roce 1991 byl nejvyšší budovou ve městě minaret mešity s 35 metry, který diktátor Hodža nějak zapomněl dát strhnout. (Jinak se s kostely a mešitami nemazlil, většinu dal buď zbourat nebo přestavět na kina a rekreační domy pro členy komunistické strany).

Ale i mnohé jiné stojí za vidění.

I když milovníci historických památek si zas až tak na své nepřijdou. Přiznám se, že i já sám, než jsem se na cestu na jih vydal, jsem měl o historii Albánie jen velmi mlhavé představy. Něco mi říkalo jméno Skanderbeg, věděl jsem, že v Apolonii studoval rétoriku první římský císař Augustus a že uherský král Karel II. se také nazýval Karel z Drače, takže tento přístav musel ve středověku nějak patřit Italům. Moc víc jsem toho nevěděl, samozřejmě za to mohl i fakt, že se země po druhé světové válce od zbytku světa zcela izolovala.  Napřed se albánský diktátor Enver Hodža rozhádal s Titem, pak s Brežněvem a nakonec i s Mao tse Tungem. Albánie žila svůj vlastní izolovaný život a nikoho nezajímala. Jen diktátor Enver se ve své paranoie domníval, že celý svět chce dobýt a uchvátit Albánii především proto, aby připravil o život jeho osobně, a proto stavěl po celé zemi tisíce bunkrů, které měly učinit dobytí jeho země nemožným. Určitě se až do konce svého života domníval, že ta taktika vyšla a že možná invazní vojska jeho taktika odstrašila. Skutečnost byla taková, že nikoho ani nenapadlo tuto chudou zemi napadnout. Ty bunkry jsou doslova všude. I v centru Tirany, vedle největšího z nich, kde se mohla skrýt celá albánská vláda a kde je dnes Museum Bunk´Art 2, (Bunk´Art 1 je na předměstí Tirany a je větší, ten v centru města dal Hodža vybudovat jen jako zálohu pro případ, že by to do hlavního kvartýru z nějakého důvodu nestihl), jsou zde i miniaturní bunkry pro jednoho či dva vojáky (pokud byli hodně hubení, což při tehdejší stravě bylo dost dobře možné – příděl masa byl prý jedno kilo na měsíc).

Na pláži v Golemu, kde jsme bydleli, byl nedaleko našeho hotelu takový bunkr přímo na pláži, dokonce se střílnou pro dělo. Protože jsme ale prošli pláž dva kilometry na jih a dva na sever a žádný jiný bunkr jsme neobjevili, musel tento jediný tedy hájit pobřeží o délce nejméně 4 kilometry – jak by to dokázal, je pro mě záhadou. (No dobře ty bunkry jsou tam dva, hned vedle sebe, u toho druhého měl nějaký Albánec podnikatelský záměr vybudovat tam restauraci a bar s terasou, ovšem očividně neuspěl, z celého projektu zůstaly jen zapáchající veřejné záchodky.)

Zato kopce nad údolím u města Fier jsou bunkry doslova provrtány, napočítal jsem jich čtrnáct a určitě jsem neobjevil všechny.

Albánie se prohlásila prvním „ateistickým státem na světě.“ Praktikování jakéhokoliv náboženství bylo přísně zakázáno a trestáno pobytem v trestních táborech. Tajná policie sigurima byla přítomna všude, brutalitu albánského komunismu si vůbec nedokážeme představit, překonával i ruský systém. Dnes se lidé hlásí k náboženství, deset procent je katolíků, dvacet procent pravoslavných a sedmdesát procent muslimů. Ovšem pod vlivem dlouhodobého vlivu komunismu je náboženské cítění hodně vlažné, muslimové navíc patří ve své velké části k sektě bektašů, svým učením blízce příbuzným syrským alevitům, kteří to s koránem neberou až tak vážně a slaví dokonce vánoce. Rozdíly vůči alevitům jsou prý jen marginální, prostě je to evropská a tím pádem ještě méně vážně braná forma islámu. Svatyně jejich proroků – dervišů – jsou rozesety po celé Albánii většinou v nepřístupných horách, kde žili jako eremité. A že těch hor v Albánii je! Jedna taková svatyně se nachází na vyhlídce na hoře nad městem Kruje, výlet na ni po nekonečných serpentinách (nic pro lidi s kinetózou). Dá se navštívit a stojí to za to. Je to maličká jeskyňka, ve které hoří desítky svíček, samozřejmě musíte, jako v každé muslimské svatyni, nechat boty před vchodem.

Jestliže v době komunismu zazdívali lidé kříže do stěn, aby se mohli modlit a tajná policie tyto kříže nemohla objevit, dnes je praktikování náboženství možné a všude stojí vedle sebe katolické, pravoslavné kostely jakož i mešity. Turecký prezident Erdogan, který se snaží získat v Albánii vliv, i když ho – zatím – Albánci okázale ignorují, investoval do stavby velké mešity v Tiraně 30 milionů dolarů. Má čtyři minarety a ještě není hotová. K náboženství přistupují Albánci stejně jako jejich hrdina Skanderbeg – pragmaticky. Georg Kastrioti, zvaný Skanderbeg vystřídal během svého života všechna dostupná náboženství, přestupoval z islámu na katolictví, pak k ortodoxii a opět na katolickou víru, podle toho, jak se mu to právě hodilo a koho chtěl získat za spojence. Pro Albánce tím neztratil nic na své popularitě, možná dokonce naopak získal. Člověk sice v Albánii uvidí i ženy se v Čádoru nebo Hidžábu, ale je to – zatím – jen sporadický úkaz. I když – hlavní mešitu v Skadaru stavěli za saúdské peníze, a kde Saúdi jednou vkročí…

Naposledy plnila Albánie stránky světových novin v roce 1998, kdy zde došlo k naprostému kolapsu finančního systému. Byl to takzvaný skandál pyramid, banky vybíraly vklady od obyvatelstva a slibovaly až padesátiprocentní úroky. Ty vyplácely těm prvním „investorům“ z peněz těch pozdějších, až celý systém zkolaboval, banky vyhlásily bankrot a Albánie se stala insolventní. Skutečnost, že lidé těmto slibům uvěřili a nechali se na tak průhledný trik pyramidových her nachytat, svědčí jen o tom, že neměli o finančnictví a vůbec o penězích žádnou představu. Jestliže tedy mají jižní evropské státy v zacházení s penězi tradičně poněkud uvolněný vztah, Albánci neměli vůbec žádný. Peníze totiž skutečně v komunistické Albánii nehrály žádnou roli.

Lidé sice nevydělávali skoro nic, zato měli vodu a elektriku zadarmo. Tady narazil náš ČEZ, když zainvestoval do albánského energetického průmyslu. Za proud prostě nikdo neplatil ani českým podnikatelům, nebylo to zvykem. Neplatili ani soukromní odběratelé, ani úřady či nemocnice. Neplatil nikdo. Když pak zoufalí manažeři odstavili v roce 2013 od proudu nemocnice, byli obžalováni z trestného činu veřejného ohrožení. Z Albánie se odporoučeli, albánská vláda se nakonec v roce 2014 zavázala chybějící peníze aspoň z části doplatit, poslední marže dvou set milionů korun by měla dojít na účet ČEZU letos. Pozitivní působení českých investorů v Albánii se dá tedy vyjádřit poměrně jednoduše, Albánci se dozvěděli překvapivou zvěst, že za elektrický proud je třeba platit a nakonec tuto skutečnost i akceptovali. Dnes už je to víceméně samozřejmostí.

Peněz mají málo, přesto neváhají – a to je naprosto pozitivní, investovat do vzdělání.

Průměrný příjem Albánce je okolo 200 eur, tedy 5000 korun měsíčně. Jak mi vysvětlil taxikář, který nás – samozřejmě načerno – vezl do Drače – k placení daní se Albánci ještě nepropracovali – vydělá si jako učitel v autoškole oněch dvě stě eur měsíčně. Školné na vysoké škole, kam chce poslat všechny tři své děti (dvě už tam jsou) stojí 1000 Eur ročně. Za dvě děti zaplatí tedy zhruba celý svůj oficiální příjem. Pokud chce přežít, musí mít i druhý, neoficiální. Byl nesmírně milý. Je pozoruhodné, jak dobře si rozumí lidé, kteří hovoří určitým jazykem stejně špatně. V případě mne a taxikáře to byla italština. Velmi jsme se spřátelili.

Albánie vznikla v roce 1912 hlavně z iniciativy Rakouska-Uherska, za což je Rakousku dodnes vděčná. Rakousko-Uhersko ovšem nebylo vedeno žádnými idealistickými myšlenkami o právu na sebeurčení národů, ale sledovalo své vlastní zájmy. Bálo se přílišného zesílení Srbska, které si na toto území po porážce Osmanů v první balkánské válce dělalo nároky. Provolání samostatné Albánie se událo v přístavu Vlore na balkónu velmi skromné budovy, kde je dnes muzeum nezávislosti. Vznešenější budovu přes veškerou dobrou vůli nenašli, protože se žádná taková ve městě nenacházela. Prvního panovníka,  Wilhelma zu Wied, dodali Prusové. Představa, že protestant bude v nábožensky rozdělené zemi všeobecně akceptován, protože nepatří k žádné v zemi se nacházející frakci, se ukázala jako mylná. Naštěstí rozbil nový panovník 7. března 1914 po svém příjezdu do Albánie svůj hlavní stan v Drači, odkud nebylo nesnadné utéct. To tady udělal. 15 června mu Albánci zastřelili jeho vojenského velitele holandského plukovníka Ludvíka Thompsona (má na svou paměť v Drači památník a jmenuje se po něm jedna ulička v městském centru) a po vypuknutí první světové války ho kralování v Albánii definitivně přestalo bavit a 3. září 1914 po necelých 200 dní panování nasedl na loď a Albánii navždy opustil.

Aby příštím vládcům na něco podobného přešla chuť, bylo v roce 1920 rozhodnuto, že hlavním městem bude vnitrozemská Tirana, tehdy víceméně bezvýznamná vesnice s jednou mešitou. Takže všechny budovy, které v Tiraně uvidíte (s výjimkou oné mešity) vznikly až po roce 1920, čili žádná není starší než sto let. To určuje i ráz města. A taky fakt, že po roce 1991, kdy se konečně podařilo svrhnout komunistický režim, narostla z 200 000 obyvatel na dnešních 650 000.

Albánie byla jako samostatný stát navzdory úsilí Itálie a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (tak se tehdy jmenovala pozdější Jugoslávie) uznána na základě práva na sebeurčení národů na pařížské Konferenci v roce 1920 – jako vděk zato stojí na jednom z náměstí Tirany socha Windrowovi Wilsonovi, který tuto konferenci – nepříliš šťastně – vedl.

Ale kulturní památky si ponechám na příští týden, rád bych se ještě vrátil k bodu dva – tedy zrodu albánského turismu. Vykazuje totiž ještě dětské nemoci a měl by se z nich rychle vzpamatovat. Samozřejmě teď profituje ze situace v Turecku a v severoafrických státech. Ale to se může změnit. Erdogan bude lákat turisty na dumpingové ceny a nakonec je získá, protože kvalita služeb v Turecku je díky tradici, kterou tam turismus má, přece jen větší.

Pozor, ještě jedno upozornění. Albánie nepatří k EU a telefonování či roaming se můžou pěkně prodražit. Minuta volání do EU-zahraničí stojí 1,50 euro, takže je lepší být v telefonu stručný.

Takže nakonec jen několik poznámek k albánským slabinám.

  • Není dobré nabízet cestovním kancelářím hotely, které ještě nejsou dostavěné. U návštěvníků, kteří si koupili z katalogu pohled na moře nebo „boční pohled na moře“ a pak bydlí v bungalovu v parku, to budí negativní emoce. Ten hotel vypadal skutečně velmi pěkně, především večer za umělého osvětlení, a pokud byl takto nabídnut v katalogu, věřím, že leckdo dostal chuť v něm bydlet. Moje žena mě upozornila na zvláštní skutečnost, že balkóny nemají zábradlí a poté jsme si všimli i toho, že i pokoje jsou ještě ve stádiu zrodu a pilně se v nich po celou dobu našeho pobytu pracovalo. Jestliže to u českých hostů vyvolalo nespokojené mumlání, u Slováků se jednalo o pravé povstání s ohrožováním zástupkyně cestovní kanceláře na zdraví a možná i na životě.  Inu naši východní sousedi jsou trošku víc emocionální.
  • Koberce na pokojích nejsou u moře úplně dobrý nápad. Drží se v nich písek, vlhkost a následkem toho plíseň.
  • Nedopalky cigaret a dětské pampersky v moři nezvyšují chuť se jít okoupat. Chápu sice, že v oblasti Balkánu je cigareta ještě mnohem víc než u nás symbolem dospělosti a stát u moře a zírat na zapadající slunce bez cigarety v ústech je „out.“ Ale někdo by měl ty nedopalky pak posbírat.
  • Vlaštovčí hnízda na hotelových balkónech nejsou dobrý nápad. Samozřejmě vlaštovky jsou potřebné, protože hubí komáry, kteří by jinak hubili turisty. Ale vlaštovkám je třeba vysvětlit, aby si hnízda stavěly jinde než na balkónech, kde jejich dorost kálí turistům na hlavy. (Použil bych metodu, kterou jsem vypudil z mého domu kosy – shazovat, shazovat a shazovat, dokud tam nejsou vajíčka nebo – nedejbože mladí. Viděl jsem hotel s osmi!!! hnízdy na jednom balkóně, na takový balkón bych se rozhodně neodvážil jít
  • Životní rytmus je třeba turistům poněkud přizpůsobit. Chápu, že práce v poledním vedru je problematická, ale začít s kosením trávy v areálu hotelu v sedm ráno nepřijali všichni hosté pozitivně.
  • Nejsem žádný velký přítel animace, zejména animátorů, kteří se hosty zoufale snaží zaktivizovat pro jejich hry. Ale k resortům to tak nějak patří, zejména program pro děti. Rodiče by byli určitě vděční, kdyby mohli své haranty uložil do postele vyčerpané dětskou diskotékou, než aby se o ně museli celý večer starat sami.
  • Albánci si musí dávat pozor na cestovní kanceláře, které vozí turisty na výlety a účtují si za to, podle mých odhadů, příliš vysoké ceny. Jestliže se v albánské restauraci najíte v pohodě za 2-3 Eura a cestovka si za oběd bez nápojů účtuje 8 Eur, někdo na tom proklatě vydělal. Jídlo je v Albánii opravdu levné a dobré. Hodně zeleniny na nejrůznější způsoby, ceny za zeleninový pokrm ve venkovské restauraci se pohybují mezi 1-3 Eury, maso a ryby někde mezi 2-5 eury. Pivo stojí zhruba jako u nás 30 – 40 Korun. Byl jsem mile překvapen, když jsem v opravdu dobré restauraci zaplatil za večeři pro čtyři osoby s předkrmem a včetně nápojů (a piva) zhruba 650 korun. Nejlepší albánské pivo je údajně Korca ze stejnojmenné oblasti na jihovýchodě země – je to tím že tam recept přivezli čeští sládci.
  • Při prezentacích chybí ještě profesionalita. Jestliže přijde skupina na ochutnávku vína, měl by člověk dávat pozor na určité detaily. Že dostali hosté rozdílné sklenice je sice nezvyklé, ale člověk to přejde pokrčením ramen. Že mísy s jídlem rozdělili jen na polovinu dlouhého stolu (na tu, které byla blíž obsluhujícímu personálu) je už zarážející. Ale že oznámí ochutnávku pěti druhů vín a zredukují ji nakonec na tři, to by se stávat nemělo. Vinná réva v Albánii je údajně nezkažená nějakým šlechtěním, jde o původní révu, jaká zde rostla už za Římanů. Tím pádem je réva velmi odolná vůči škůdcům a chorobám. A červený Merlot, který jsem tam ochutnal, byl opravdu vynikající. I když, opět cestovka si za ochutnávku oněch třech vzorků vín naúčtovala 8 eur na osobu. Zajímalo by mě, kolik z těch peněz viděla ona kantýna, která vína nabízela.
  • Muzea mají taky při své prezentaci ještě rezervy. Albánie má hodně co nabídnout. Ať už je to antická historie, období hrdinného odporu Skanderbega proti Osmanům ve středověku či kuriózní artefakty Hodžovy komunistické éry. Jestliže jsou ale horní dvě patra v historickém muzeu v Tiraně popsána jen albánsky, je to určitý organizační nedostatek. Možná si Albánci myslí, že jejich novodobé dějiny nikoho kromě nich samých nezajímají. Omyl. Zajímají!
  • Na určité věci se musí dávat pozor, aby nevznikala nevůle mezi hosty. Tak jsme si vyslechli velmi vzrušeného slovenského hosta, který hlučně kritizoval, že „boha jeho“ nalévají v zóně „all inklusiv pivo do decových pohárov“. Šel jsem se na to podívat. Byl tam velmi sympatický mladý muž, který se všem hostům omlouval, že mu došly půllitrové poháry – ostatně pro nás přinesl skleněné vychlazené z oblasti nepatřící k all inklusiv.  Ale jak to mohl vědět Slovák, nehovořící ani italsky ani anglicky – „boha jeho?“
  • A hlavně. Moře má sice písčité pláže a je mělké (nejkrásnější je údajně na jihu na albánské riviéře, která je ale hůř dostupná, jede se tam dlouho přes průsmyk Logara). Tedy ideální na „člupkanie“ které tak miluje moje žena. Jenže voda musí mít patřičnou teplotu. Samozřejmě to souvisí s oním historicky nejstudenějším červnem v historii Albánie – ale ta voda, zejména dopoledne – byla na člupkanie příliš studená. Na tom budou muset Albánci zapracovat, jinak sem moji ženu „boha jeho“ už víckrát nedostanu.

Malý návrh na možnou českou investici v Albánii. Dobrá hotelová škola pro číšníky i hotelové manažery se stážovými  pobyty v zahraničí by byla dobrým počinem. Albánci jsou ochotní, pracovití, ovládají většinou cizí jazyky (italštinu, řečtinu, angličtinu, ne němčinu) ale chybí jim prostě ten nádech profesionality, kterou by nutně potřebovali. „Lerning bei doing“ je sice dobrá metoda, ale musí tu být někdo, kdo zná „know how.“

Osudnou se mi stala má vlastnost, kterou mi během mé vojenské služby vyčítal už poručík Fürstenzeller, totiž že nemám oči i vzadu. Proto jsem nebyl dostatečně včas varován, když se ke mně přiblížila redaktorka albánské televize s kameramanem, aby se mě vyptávali na mé albánské zážitky. Doufám jen, že moje chabá angličtina, která se momentem překvapení ještě dále výrazně zhoršila, dostatečně tento pracovní tým odradila, aby rozhovor se mnou někde zveřejnili. Protože když se mě ptala, co se mi na Albánii nejvíc líbilo, nenapadlo mě nic jiného, než pochválit bazén a parky a západ slunce nad Jadranem. Nevzpomněl jsem si v tom stresovém okamžiku zmínit to nejdůležitější (je mým celoživotním prokletím, že mám stále dobré nápady, ale stále pozdě) totiž ochotu a přátelské chování personálu a Albánců jako takových. Jsou skoro jako děti, trošku nešikovné, ale milé a bez úmyslu někomu ublížit. S milým úsměvem pro vás udělají cokoliv, nic za to neočekávají, a když jim necháte i třeba jen symbolickou odměnu, není jim zatěžko naučit se říct česky „děkuji.“

 

O pamětihodnostech a historii území Albánie až příští týden – bylo by toho dnes už moc.

Případ Mezut Özil


Nedokážu odhadnout, nakolik tento problém německého fotbalového reprezentanta zasáhl česká média a nakolik byl diskutován. Nemůžu tak nějak odolat, abych se k němu nevyjádřil, protože se nepřímo cítím být zasažen taky. A je hodně typický pro spolunažívání (nebo spíše nespolunažívání) rozdílných kultur v celé současné Evropě.

Kdo nefandí fotbalu a neví, kdo je Mezut Özil, pak jen ve zkratce. Mezut se narodil tureckým rodičům v německém Gelskirchenu v roce 1988, v roce 2005 začal hrát kopanou za domovský klub Schalke 04, 2008 přestoupil do Werderu Brémy, v roce 2010 do Realu Madrid a od roku 2013 hraje za Arsenal Londýn.

Od roku 2009 hrál v německé reprezentaci, na mistrovství světa v roce 2010 byl několikrát vyhlášen mužem zápasu, v roce 2014 se stal v Brazílii mistrem světa. Platí jako skvělý technik a především muž, který nezištně připravuje gólové šance svým spoluhráčům (jako například Ronaldovi) ale dokáže branky střílet i sám. Obecně platí spíš za introverta a nesmělého mladého muže, momentálně tvoří pár se švédskou přítelkyní Amine Gülse, která má stejně jako on turecké kořeny a byla Miss Turecka v roce 2014 (i když má švédské občanství).

Tolik tedy ke kariéře mladého fotbalisty. Ta by ho ale neproslavila tolik, jako jeho politická aktivita, i když jsem ochoten rozumět tomu, že dodnes vůbec nechápe, že politicky aktivní je. Fotbalisté většinou nejsou absolventy vysokých škol, Mezut vychodil všeobecnou devítitřídku, jeho prací byl fotbal a ten dělal vždy velmi dobře. Jeho současná gáže u Arsenalu Londýn  – zhruba 17 milionů Euro ročně – o tom svědčí.

Ale právě Özil je teď v Německu, ale nejen tam parádním příkladem nezdařené integrace – a to ačkoliv se jedná o chlapce narozeného v Německu. A chlapce výjimečně úspěšného.

13.května 2018 se totiž v rámci Erdoganovy předvolební kampaně setkal v Londýně spolu se svými kolegy z německé reprezentace Illkaym Gündoganem a Cenkem Tosunem s tureckým prezidentem. Özil mu věnoval tričko s nápisem „Mému prezidentovi“ a následoval fotoshooting, který měl mladému muži navždy změnit život. Vyvolal totiž všeobecnou nevůli.

Özil očividně vůbec nepochopil, čeho se dopustil. Setkal se přece s Erdoganem už v letech 2011, 2012 a 2016, bylo to tedy už čtvrté setkání a proběhlo to vždy stejně. Na kritiku odpověděl mlčením, považoval ji podle vlastních slov za nespravedlivé obviňování, které je následkem pravicového směřování současného Německa. Od začátku se postavil do pozice oběti a na rozdíl od kolegy Gündogana, který se – víceméně – omluvil, zarytě mlčel.

Úplně mu ušlo, že Erdogan od roku 2016 otevřeně pošlapává všechna lidská práva, odstraňuje demokracii v Turecku (to už dokázal). Že tam bylo propuštěno z práce statisíce nevinných lidí jen pro podezření, že sympatizují s duchovním Gülenem a desetitisíce jich sedí nevinně ve vězení. Několik z nich jsou němečtí občané, většinou žurnalisté, kteří si dovolili o Erdoganovi napsat kritické texty. Protože kritika tureckého prezidenta je „podporou terorismu.“ Özilovi očividně úplně uniklo, že Erdogan nadával Němcům do fašistů a bezmála přerušil s Německem (a Rakouskem) diplomatické styky, protože mu nedovolili vést prezidentskou kampaň v těchto zemích osobně. Že vyzýval k zničení západní společnosti. Setkat se za takových okolností s hlavou tureckého státu může jen blbec. Přičemž nevylučuji, že fotbalový multimilionář blbec opravdu je. Proti tomu ovšem svědčí jeho dobrá znalost angličtiny i určitá vyjádření v minulosti.

Například v roce 2012 prohlásil: „Strávil jsem v mém životě víc času ve Španělsku než v Turecku, jsem tedy německo-turecký Španěl nebo španělsko-německý Turek? Proč stále myslíme v těchto hranicích? Chci být posuzován jako fotbalista a fotbal je mezinárodní, nemá nic společného s kořeny rodiny.“

Inteligentní výpověď, kterou by člověk rád i podepsal. Takže s inteligencí Özil pravděpodobně problém nemá. Spíš se svým politickým přesvědčením. Které bohužel sdílí 66 procent Turků žijící v Německu a 72 !!! procent Turků žijících v Rakousku. Ti všichni obdivují Erdogana a jeho politiku. V Klagenfurtu po Erdoganově vítězství vyfotografovala policie množství aut ověšených tureckými vlajkami, které jezdily po městě stokilometrovou rychlostí a přes křižovatky na červenou za hlasitého trouobení a jásotu posádek těchto životunebezpečných vozidel. Majitelé budou předvoláni, budou tvrdit, že oni v autech nebyli, že to byli příbuzní z Turecka, které nemohou jmenovat nebo nevědí, kde tito žijí a tím se vyhnou dokonce i pokutám. V Rakousku ručí  – na rozdíl od Německa – za provinění řidič a ne majitel auta.  Posádky těchto aut opětovně dokázaly, že u nás prostě neumí žít. Že oslavovali vítězství svého „sultána“ je jen jeden aspekt této skutečnosti, že ohrožovali na životě občany Klagenfurtu a rušili noční klid a nebyli ochotni dodržovat ani základní předpisy bezpečnosti v dopravě je druhý,ten závažnější – minimálně za ten druhý by měli být posláni do své domoviny, kterou tak obdivují.

Jen pro objektivizaci obrázku – Turci neudělali (podobně jako Rusové za Jelcina) s demokracií právě nejlepší zkušenost. Byla prožraná korupcí, panovala přímo příšerná inflace a ekonomická nejistota, země se nemohla dostat z bídy a infrastruktura stagnovala. Navíc jim byla demokracie kdysi dávno prezidentem Atatürkem naordinována shora a násilím, velká část obyvatelstva se s ní ani za skoro sto let jejího trvání nesžila – hlavně proto, že z ní neprofitovala. Chodit k volbám, i když se vám daří stále stejně špatně, chápali mnozí jako samoúčel. Ostatně se křehká demokracie držela jen proto, že nad ní bděla turecká armáda, žijící z peněz NATO. První roky Erdoganovy vlády (když si ještě hrál na demokrata, aby dostával peníze z EU) byly úspěšné. Měnová reforma, stabilní měna, potlačení inflace, investice do infrastruktury, turistický boom. Životní úroveň začala poprvé stoupat a lidé na to nezapomněli. Demokracie jim mohla být ukradená. Opět jen pro spravedlnost: města na západě nikdy Erdogana nevolila, Istanbul či Izmir, ale ani Ankara mocenské choutky prezidenta nikdy nepodporovaly, ovšem obrovský rozdíl mezi městem a venkovem, který se demokratickým vládám minulosti nikdy nepodařilo odstranit, hrál ve volbách rozhodující roli.

Özil patří očividně ke skupině Erdoganových obdivovatelů. Už 18. května byl na návštěvě u německého prezidenta Steinmeiera (otevřenou otázkou zůstává, zda považuje Steinmaiera za „svého prezidenta“, minimálně se na setkání s ním za své chování neomluvil – Steinmaier to formuloval diplomaticky, že „Omluva je věc interpretace.“)

V německé fotbalové reprezentaci nepanovala díky těmto událostem nejlepší atmosféra, trenér Joachim Löw buď nechtěl, nebo si netroufal Özila z reprezentace vyloučit. Výsledkem byl katastrofální výkon německého týmu na mistrovství světa a vypadnutí už v základní skupině. Samozřejmě obviňovat Özila samotného z vypadnutí německé reprezentace, je nesmysl, určitě ale k němu přispěl. Někdy jde skutečně jen o maličkosti, fotbal umí dnes hrát slušně už všichni.

A teď udeřil Özil zpět. Vyhlásil, že se vzdává německé reprezentace, obvinil prezidenta německého fotbalového svazu Reinharda Grindela a další funkcionáře a nepřímo i své spoluhráče z rasismu. Když se mu daří, je Němec, když se mu nedaří, je „posraný Turek“ – v originále „Scheißtürke“.

Samozřejmě může na tom být kousek pravdy. Je to osud všech imigrantů – musí stále dokazovat, že jsou stejně dobří případně lepší než místní starousedlíci. A absolutního uznání se nikdy nedočkají. Jen od přátel a vzdělaných lidí, ti jsou ale v menšině. Mohl bych zde popisovat mé zkušenosti se stavební firmou, která nám stavěla dům pod heslem „ti Jugos mají čas“, nebo se zahradníkem, který nechal domluvené termíny pětkrát bez omluvy padnout a když jsem mu napsal, zda je to kvůli našemu zahraničnímu původu, neřekl ne. Nebo když mě škrtli na poslední chvíli a dlouho po zákonné lhůtě z hearingu na primariát. Samozřejmě, že tyto věci bolí, ale nepovedou mě k tomu, abych obecně odsoudil tuto společnost a obvinil ji z xenofobie. Protože by to nebyla pravda.

Mimochodem, kdybych začal veřejně chválit prezidenta Zemana, obdivoval jeho činy a nazýval ho “můj prezident” byl bych rychle Scheißtscheche. Jen bych se tomu – na rozdíl od Özila nedivil.

Özil mimo jiné prohlásil, že je ochoten se s Erdoganem setkat kdykoliv znova, protože tím vyjadřuje úctu a obdiv hlavě státu, v němž žije jeho rodina. Tím definitivně potvrdil, že nechápe, co se mu vyčítá nebo to pochopit nechce. Celá diskuse se stejně už pohybuje především na emocionální úrovni a tím pádem je věcná argumentace zbytečná.

Problém je očividně v tom, že rodinné prostředí přistěhovalců z asijských zemí (Turecko je Asie, i když kouskem zůstalo v Evropě) vychovává své děti prostě jinak. A ne zrovna přátelsky k zemi, kde žijí. Ať už z jazykových důvodů, v důsledku mentality či patriarchální struktury společnosti dosahují přistěhovalci z muslimských zemí nižší stupeň vzdělání (jestliže pouze základní devítileté vzdělání má 11 procent rodilých Rakušanů, u turecké menšiny je to 60 procent). Tím pádem mají problém se ekonomicky přiblížit starousedlíkům a cítí se diskriminováni. Výsledkem je nepřátelské nastavení vůči hodnotám společnosti, ve které žijí. Když se ptali rakouských Turků, proč volí Erdogana, byla častá odpověď – protože teď se nás Evropané bojí. Podobně jako když komunisté kdysi učili, že nejslavnější období českých dějin byly husitské války – „Protože tehdy se nás všichni báli.“ Strach není dobrá metoda soužití a onen pravicový tlak, který cítíme všude, je odpovědí na chybějící integraci přišelců a ne samoúčelem.

I v kauze Özil samozřejmě všechny politické strany musely zaujmout stanovisko. SPD a zelení (jejichž mluvčí je ostatně rodilý Turek) se postavili za Özila a chtěli vytlouct politický kapitál tvrzením, že je to AfD, která udělala z Němců rasisty – a tím se naprosto zesměšnili. Zelený Cem Özdemir  si spoň troufl Özila zeptat, kde zůstal respekt k tisícům obětí Erdoganova režimu. (Odpovědi se nedočkal) AfD se samozřejmě chopila příležitosti a mluvila o naprostém selhání integrace VŠECH Turků žijících v Německu, Angela Merkel Özila ocenila jako dobrého fotbalistu a řekla, že jeho rozhodnutí se musí respektovat. Nezmohla se ani na slovo kritiky německého občana, který považuje tureckého prezidenta za svého místo prezidenta německého. Masivní podpora pro „bratra“ přišla z Turecka. Jak ministr sportu, tak prezidentův mluvčí se postavili za Özila a obvinili Německo z fašismu „Özil odstřelil fašistický virus.“ Co se mnou otřáslo nejvíc, je fakt, že FC Arsenal, tedy Özilův klub, včetně Petra Čecha, se postavili za svého kolegu a podpořili ho videem. Buď jsou Britové skutečně duševně nemocní, nebo vůbec nepochopili, jak problém vznikl a oč v něm jde. Možná by si měli zajet do Turecka ne jako multimilionářské primadony, ale měli by navštívit kurské oblasti, severní Sýrii nebo turecká vězení. Aby věděli, co jejich kolega podporuje a obdivuje.

Pravdu nemá nikdo z nich a ani Özil sám, ten je od ní vzdálen asi nejvíc ze všech. Bohužel je pravdou, že skutečně integrovat se dokázala jen část Turků žijících v Evropě a ti jsou pak skutečným přínosem. Když můj syn hledal firmu, která by mu ve Vídni zabudovala sprchu v koupelně, Rakušák poslal neskutečnou cenu a na domluvený termín nepřišel. Turek přišel hned a udělal to během týdne za poloviční cenu.

Takových lidí by bylo škoda. Pracovitých lidé není nikdy nazbyt. Ti, kteří ale jezdí po městech na červenou stokilometrovou rychlostí, by měli ale zemi okamžitě opustit. A pokud k tomu nejsou ochotni dobrovolně, je třeba jim neprodloužit pobytová povolení a poslat je domů násilím. Mezut Özil by taky udělal nejlíp, kdyby odešel do Turecka, vzal si turecké občanství, vzdal se německého a reprezentoval Turecko. Pěkné gesto by bylo, kdyby si nechal svůj královský honorář ukládat v tureckých bankách a převést na liry. Tím by sice přišel během jednoho roku o 20 procent svého majetku, ale pomohl by tureckému hospodářství a svému milovanému prezidentovi.

Turecké HDP rostlo v roce 2017 o 7,4 procenta.  Ovšem jen díky masivním státním intervencím. Soukromé investice ze zahraničí klesly bezmála na nulu. Inflace narostla na 10 za rok, čímž se přiblížila přederdoganovským časům. Státní dluh narostl za rok o 25 procent DPH. Na turecké státní dluhopisy je momentálně úrok 14,29 procent. Prezident Erdogan vyhlásil, že hned po svém zvolení prezidentem převezme finanční politiku sám do ruky, protože vysoká inflace je VÝSLEDKEM VYSOKÝCH ÚROKU!!! Buď to byl jen předvolební plk nebo je skutečně tak hloupý a nepřístupný jakýmkoliv radám. Protože ve skutečnosti je to právě naopak, vysoká inflace způsobuje vysoké úroky. Výsledkem jeho slov byl další propad turecké liry. Turismus si ještě stále neodpočinul, především němečtí turisté bolestně chybí. Což ovšem Erdoganovi nijak nebrání v dalších nenávistných výpadech proti Německu. Všechny tyto dopady se ale netýkají Turků žijících v Evropě, ani Mezuta Özila. Pokud turecké hospodářství definitivně zkrachuje – a na cestě k tomu je – bude to podle prezidenta jen díky intrikám ze zahraničí a bude to mít za následek další uvěznění statisíců nevinných lidí.

Lidé jako Özil by měli Evropu opustit a vrátit se tam, kde se cítí dobře, tedy do Turecka. Protože svou přítomností a svým chováním podporují nárůst rasismu a xenofobie a nahánějí voliče stranám, které to s demokracií v Evropě taky nemyslí právě dobře. Ať už se jedná o rakouské Svobodné nebo o německou AfD. A tím ohrožují základní principy fungování naší společnosti.

Jako skutečný výsměch zní slova mluvčího tureckého prezidenta: „Představte si, jakému tlaku je pan Özil vystaven. Kde zůstala slušnost, tolerance a pluralismus?“

Obviňovat současnou německuo vládu s fašismu je prostě absurdní. A paradox je, že z toho profitují nejvíc právě strany, které se svým obdivem k fašismu a tím i k prezidentovi Erdoganovi či Putinovi netají.

Zřejmě bychom si měli vzít příklad z Turecka.  Tam by byl pan Özil  za „podporu terorismu“ už pěkně pod zámkem s procesem žádajícím doživotí.

Mimochodem – může mi někdo říct, co by se stalo s americkým sportovcem, který by zajel do Iránu za prezidentem Rúháním, daroval mu svůj dres a nazýval ho “můj prezident”?

Tolik tedy k chybějící evropské toleranci.

Řím antický


Je mi jasné, že pokusit se navštívit antický Řím a dojmy z něj zprostředkovat v krátkém textu je mise odsouzená k nezdaru. Kde vlastně začít?

Na artefakty z antických časů narážíte v římském centru všude, většinou jsou zabudované do moderní zástavby, takže jsou skoro až nenápadné – samozřejmě s výjimkou Kolossea.

Ale nejen něho. V Římě je celkem 13 obelisků, minimálně dva vítězné sloupy, které stojí za zmínku, tři vítězné oblouky, dvoje antické lázně, paláce na Palatinu, circus maximus, Marcellovo divadlo a vlastně celá úžasná Piazza Navonna vznikla z někdejšího římského amfiteátru. A samozřejmě se nesmí zapomenout na Panthenon či na Augustovo mauzoleum atd. atd. Kde tedy začít?

Není ani tak otázkou kde, jako kdy. A tady je – chválabohu – odpověď naprosto jasná – ráno a to co nejdřív. Naštěstí si člověk může koupit společný lístek na návštěvu Kolosea a Palatinu s Forem romanem v pokladně už den dopředu – lístek platí 48 hodin. Jestliže se odpoledne stojí na vstup do Palatinu víc než hodinová fronta, v devět ráno jsme měli celý ten obrovský komplex sami pro sebe. Jak Římané, tak i turisté si rádi přispí. Pak se z terasy zahrad Farnese může člověk vyfotit s celým Fórem Romanem úplně sám, aniž by se mu do snímku tlačily davy dalších fotografů toužících zvěčnit svou návštěvu ve věčném městě. A s čím jiným by se měl člověk v Římě vyfotit, než s centrem tehdejší moci, s Forem romanem, kde se rozhodovalo po skoro tisíc let o budoucnosti světa.

Palatin je skvělá vyhlídková platforma, je odtud vidět až k svatému Petrovi ve Vatikánu jakož i ke Caracallovým lázním. Přímo u nohou vám pak leží Circus maximus, kde se kdysi jezdily závody čtyřspřeží.

Ovšem císař Domicián neměl chuť přihlížet závodům vozů společně s prostým lidem, dal si tedy přímo na Palatinu postavit soukromý dostihový areál, impozantně působí ještě dnes. Ale aby mu neušla ani ta větší show pod palácem, dal rozšířit komnaty paláce tak, aby viděl z okna i na circus maximus. Později byl palác na Palatinu obohacen i o soukromé císařské lázně, vodu sem přiváděli monumentálním akvaduktem, který překlenoval údolí mezi pahorky Palatinem a Caeliem. I když jsou dnes dochována jen spodní tři poschodí akvaduktu, působí ještě i dnes impozantně. Ruiny paláce císařské rodiny Flaviů jsou největší dominantou palatinského pahorku, Augustův a Liviin dům jsou naproti tomu hodně skromné. Flaviovci jsou ostatně zodpovědní i za největší antický monument v Římě. Kolosseum se vlastně oficiálně jmenovalo Circus Flavius, tento největší amfiteátr v Římské říši dal stavět císař Vespasianus a dokončil ho jeho syn Titus. Na návštěvu potřebujete ale hodně silné nervy, nebudete totiž v touze navštívit tuto památku v žádném případě sami. Nekonečné fronty pod arkádami Kolossea, tlačenice a přeplněné vyhlídkové platformy.  I tady platí čím dřív tím líp, samozřejmě pokud chcete jak Kolosseum, tak Palatin navštívit v časných ranních hodinách (přičemž v Římě nejsou zas až tak časné), musíte si na Řím vyhradit prostě více dní. Dojem je určitě impozantní, ovšem draze zaplacený. A nejen finančně. Pozor, pokladny, které prodávají vstupenky, neberou hotovost, kreditní kartu tedy musíte mít s sebou.

Na Flaviovce upomíná i Titův vítězný oblouk při vstupu na Forum Romanum, který dal císař vztyčit na počest svého vítězství nad povstalými Židy. V roce 70 n.l. dobyl tehdy ještě následník císařského trůnu Titus Jeruzalém a zničil jeho chrám natolik, že se ho už nepodařilo znovu postavit a dnes z něj zůstala jen Zeď nářků. Další dva vítězné oblouky upomínají na císaře Konstantina Velkého (před Kolosseem) a na Septimia Severa na Foru Romanu pod kapitolským pahorkem. Poslední z Flaviovců císař Domicián proslul svou násilnickou povahou a za jeho vlády došlo k prvnímu skutečnému pronásledování křesťanů (to první Neronovo je spíše literární fikcí Henryka Sienkiewicze, procesy s křesťany po požáru Říma v roce 64 n.l. byly mnohem méně krvavé, i když stály život několik vůdců tehdejší křesťanské komunity, jako například svatého Pavla). Domicián jako první pořádal popravy křesťanů jako velké hry pro římský lid, nejvíc jich zahynulo v amfiteátru, který se nacházel na dnešní Piazza Navona. Tomuto náměstí vévodí chrám svaté Agáty, která zde měla být popravena. Podle legendy se toto tehdy třináctileté děvče hlásilo vehementně k nové víře a zaplatilo za to životem. Protože ale podle římských zákonů nesměla být popravena žádná panna, bylo už do časů císaře Tiberia dobrým zvykem takovéto dívky před popravou znásilnit – jako první tím peklem prošly dcery velitele pretoriánů Seiana. Ovšem Bůh se rozhodl nevinu svaté Agáty uchránit a nechal ji obrůst srstí tak, že se nenašel žádný dobrovolník, který by byl ochoten ji zbavit panenství. Nakonec se ji tedy přece jen rozhodli upálit, ale její modlitby byly tak silné, že pokaždé uhasily plameny. A tak jí nakonec museli proříznout hrdlo, aby s tím modlením přestala. Její kostel je dnes dominantou Piazza Navona přímo vedle úžasné Berniniho fontány.

 

Forum Romanum je samozřejmě velká plocha plná zřícenin. Vévodí mu největší stavba Maxentiovy basiliky nebo přesněji její rudimentální zbytky, které ale stále ještě ohromují svými rozměry. Basilika byla vlastně tržiště a shromaždiště pro římské občany, svůj pozdější smysl křesťanského chrámu dostalo toto slovo vlastně ze stejného důvodu, jen křesťané se scházeli ne kvůli nákupům, hlasování či projednávání politických otázek ale k vykonávání bohoslužeb. Kúrie blízko Kapitolu, kde zasedal římský senát, je nově zrekonstruovaná, jediná budova, která přežila v celkem použitelném stavu, je chrám Antonina Pia a jeho ženy Faustiny. A samozřejmě už zmíněný Vítězný oblouk Septimia Severa. Ostatní budovy fóra jako chrám Kastora a Poluxe, či bohyně Vesty, kde hořel věčný plamen, jsou dnes v ruinách.

Když vyjdete z Fora Romana právě okolo onoho chrámu Antonina Pia, dostanete se na fóra císařská. Augustus (a před ním už César)měl dojem, že Fórum Romanum prostě svou kapacitou nestačí. Postavil tedy v jeho blízkosti fórum nové. Protože se za jeho vlády vedlo málo válek, ale o to víc soudních procesů, nazývali Římané toto fórum fórem právníků. A tím i zůstalo. Dominantní je fórum císaře Trajána  s obrovskými trhovnickými halami, které svému účelu slouží dodnes a s Trajánovým vítězným sloupem. Tuto nepřehlédnutelnou dominantu dal vztyčit císař Traján na počest svého vítězství nad Dáky, po němž připojil k Římské říši území dnešního Rumunska. Pozlacenou císařovu sochu na špici sloupu potkal stejný osud, jako sochy všech ostatních císařů. Ve středověku zmizela a dnes je na vrcholu sloupu socha svatého Petra, kterou tam dal umístit papež Sixtus V.

Podobně dopadla i socha Marka Aurelia na jeho vítězném sloupu, který je dominantou náměstí, které dokonce po něm dostalo své jméno – Piazza Colonna.  Místo Marka Aurelia se na vrcholu jeho vítězného sloupu, který oslavil jeho vítězství nad Markomany a Kvády, kteří tehdy žili na území dnešní České a Slovenské republiky, dnes nachází svatý Pavel. Marcus Aurelius měl ale přece jen štěstí. Jeho jezdecká socha se dochovala a dnes stojí před vchodem do Kapitolských muzeí. Dlouho byla totiž považována za sochu císaře Konstantina Velikého, který byl katolickou církví prohlášen za svatého (aby si církev musela poté vymyslet legendu o jeho křtu na smrtelné posteli) a sochy svatých se samozřejmě neničí. Když se přišlo na omyl, získaly mezitím antické památky svůj dnešní status a jejich ničení už nebylo „in“. A tak Marcus Aurelius přežil.

Jen kousek od jeho sloupu se v centru města nachází Pantheon.

Monumentální chrám všech bohů, který nechal postavit přímo v centru města Augustův přítel Agrippa, jeho současná podoba pochází ale z časů císaře Hadriána a v nedávných časech sloužil jako pohřebiště italských králů. Jestliže se císař Augustus chválil, že na začátku své vlády převzal město dřevěné a pro své potomky zanechal město mramorové, vděčil za to především svým dvěma nejbližším přátelům Gaiovi Maeceanasovi a Marku Vipsaniovi Agrippovi. Tento Augustův nejbližší přítel a později manžel jeho dcery Julie byl dobrý chlap  bez mocenských ambicí, zato ale velmi aktivní v budování staveb, které rozhodujícím způsobem měnily tvář města. Po Augustovi zůstal i jeho náhrobek, hodně podobný tomu Hadriánovu, tedy andělskému hradu, ale mnohem skromnější. A hlavně nepřístupný pro veřejnost, rozvaliny Augustova mausolea jsou v současnosti obehnány plotem a relikty z něho vystaveny v blízkém muzeu.

Právě kvůli Augustovi a jeho kamarádům se z republikánského Říma zachovalo velmi málo. Trio Augustus, Agrippa a Maecenas se hodně snažili, aby změnili tvář města a udělali z něho opravdu úctyhodnou metropoli. To se jim z velké části podařilo. Druhým obrovským zásahem pak byl požár Říma z roku 64, ke kterému se ještě stále nenašel pachatel. Snad to byl opravdu císař Nero sám, který se chtěl do architektury hlavního města světa zapsat ještě významněji, než jeho předchůdce Augustus. Potrestáni byli pro jistotu křesťané podle principu z filmu Casablanca – „zatkněte obvyklé podezřené“. A oni svým učením o lásce ve vlčím Říme podezřelí rozhodně byli. Nicméně z Neronova díla zůstalo zachováno jen velmi málo. Ani devátý měsíc kalendáře neudržel jeho jméno – po vzoru Julia Caesara (červenec – Jul) nebo Augusta (srpen – august) se mělo září jmenovat Nero. Neudrželo se to a devátý měsíc se hned po císařově smrti vrátil ke jménu september, což znamená latinsky měsíc sedmý – proč se devátý měsíc našeho kalendáře jmenoval měsíc sedmý –  to už je jiná kapitola. I z obrovské Neronovy nadživotní sochy, kterou si nechal postavit před svým palácem, se dochovalo jen jméno – totiž Kolosseum. Tato impozantní stavba, bez níž by byl Řím jako Paříž bez Eifelovky nebo Praha bez Hradčan, se oficiálně jmenovala podle svých stavitelů Circus Flavius. Jenže protože byla postavena na místě, kde předtím stála Neronova obrovská socha (Kolos), začali jí lidé od samého začátku říkat Kolosseum – a už se na tom nic nezměnilo. Z gigantického Neronova paláce Domus aureus (zlatý dům) se zachovala jen část sklepení a i jejich návštěva je permanentně problematická. Tyto pozůstatky byly objeveny v roce 2003 a od té doby se stále opravují, protože tam pořád něco padá.

Z republikánských časů, tedy z nejhlubší vrstvy římských dějin, se toho zachovalo opravdu málo. Kurie je nově opravená. Jak víme, její budova stejně pocházela až z časů Augustových, protože ta stará vyhořela. Proto nebyl César zavražděn v ní, ale v Marcelově divadle, kde našel římský parlament přechodné útočiště. Marcelovo divadlo ještě stále stojí. Ve středověku si ho totiž rodina Orsini přestavěla na opevněný palác, protože v Římě nebylo nikdy bezpečnosti a opevnění dost.

Circus maximus pod Palatinem sice sloužil svému účelu už v časech královských a pak po celou dobu římské republiky, jeho současnou podobu mu ale dal Caesar v roce 46, kdy už republice zvonil umíráček. A nebyl by to Augustus, aby i tuto římskou dominantu ještě jednou nepřestavěl – hlavně sem dal zabudovat císařskou lóži, mezi prostým lidem se mu sedět nechtělo. Bohužel byl všechen mramor z tribun a sedadel už dávno Římany použit jako stavební materiál, takže jsou svahy dnes zelené. Ale stále příjemné k posezení se svačinou, či polehávání na sluníčku.

Omlouvám se, že jsem neodolal a místo circus maximus jsem sem dal fotku soukromého dostihového areálu císaře Domiciána nacházejícího se přímo v jeho paláci. Ale aspoň je možné udělat si obrázek o megalomanství římských císařů, které nakonec vedlo k pádu jejich říše.

Možná je načase mé tři římské sondy ukončit. Je mi jasné, že jsem ani zdaleka nemohl postihnout všechny pamětihodnosti věčného města, dokonce ani ty nejdůležitější. Ale možná to pár mých čtenářů pohne k tomu, aby se do hlavního města Itálie vydali. Stojí to za to.

Helsinky 16. července 2018 – hrozí nová Jalta?


Napřed se musím omluvit všem čtenářům, kteří očekávali článek o antickém Římě, který jsem slíbil, ale událost, která se blíží, považuji za tak důležitou, že neodolám, abych se k ní nevyjádřil. Běhá mi totiž při představě, co se tam všechno může stát, trošku mráz po zádech. Nechci sice malovat čerta na zeď a doufám, že se z mých obav nic nesplní, ale přesto je možná dobré se nad plánovaným setkáním Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem zamyslet. A být ve střehu.

Slibuji všem, kteří se mnou rádi cestují, že deficit doženu a pokud nevypukne hned 17.července světová válka – a ta nevypukne – pak budu poslední ze série článků o Římu publikovat příští týden.

Vlastně si na to setkání dělala ambice Vídeň, koneckonců to byl rakouský premiér Kurz, který se nabídl jako zprostředkovatel při nedávné Putinově návštěvě v Rakousku. Ale zřejmě se pánové Trump a Putin nechtěli cítit až tak zavázáni tomu holobrádkovi z Vídně a rozhodli se pro Helsinky. Koneckonců to tam má Vladimír Putin blíž.

A je to on, kdo má před tímto jednáním všechny trumfy v rukou. Donald Trump to buď neví, nebo je mu to jedno. Je rád, že se s ním vůbec někdo chce setkat, byl mu dobrý i Kim. S kartami, které má v ruce, mže jen blufovat, vyhrát se s nimi nedá nic. I kdyby s nimi uměl hrát. Jenže to on neumí.

Otázka je, co všechno Vladimírovi velikému slíbí, a obávám se, že to bude hodně. I Kimovi slíbil nemálo, jako například stažení amerických vojenských jednotek z Korejského poloostrova, americká administrativa se snažila hned na druhý den dementovat, ale Kim už slabost Američana využil k propagaci své osoby. Trump nesmírně upevnil jeho pozici vládce v stalinistickém režimu a za to dostal jen prázdné sliby. Jak tomu bude tentokrát? Kde jsou Trumpovy slabiny a Putinovy výhody?

  • Trump musí pociťovat vůči Putinovi vděčnost. Byl to ruský prezident, pardon ne on, ale oni hakeři, například jeho petrohradský kuchař, který s Vladimírem samozřejmě nemá vůbec nic společného, kdo Trumpovi pomohl rozhodujícím způsobem vyhrát volby. Byla to opravdu profesionální práce. Ruská propaganda zasáhla právě v těch státech, kde volba stála na hraně nože a skoro všude se podařilo hlasy převážit na Trumpovu stranu. I když to Trump samozřejmě zapírá a Vladimír Putin taky, nikdo o tom v podstatě nepochybuje. Sestřelení holandského letadla popírá ruská propaganda taky, i když jí nikdo nevěří, protože ta raketa byla skutečně ještě týden před sestřelem na střelnici v ruském Kursku. Ale Rusové používají onu známou taktiku „Nepriznaj sa Janko, keby ťa párali.“
  • Trump Putina obdivuje. Chtěl by vládnout jako on, ale nejde to. Podobný fenomén tu byl i v onom památném roce 1945, kdy Franklin Delano Rooswelt obdivoval Stalina a daroval mu celou východní a střední Evropu. Ruský prezidentský systém v podstatě kopíruje americký, jenže v Americe fungují ještě demokratické brzdy prezidentské moci jako nezávislá justice, či parlament. A konečně svobodné volby. A nezapomeňme na sdělovací prostředky. Tyto čtyři faktory v Rusku neexistují, a proto Putin může vládnout neomezeně, zatímco Trump si o tom může jen nechat zdát. Moc sdělovacích prostředků bych ale nepřeceňoval. Svou kritiku Trumpa přehnali novináři natolik, že je už nikdo nebere vážně, vlastně se sami vyřadili ze hry. Ale je stále mnohem méně Američanů netrpělivé čekajících na nový zápis na prezidentově twiteru než Rusů, čekajících na Putinův projev v televizi.
  • Vojensky v posledních letech Rusko Ameriku naprosto překonalo. Zejména v zástupné válce v Sýrii si Rusové vyzkoušeli, že „na to mají“ a nesmírně jim stouplo sebevědomí. Američané (teď budu spravedlivý a podle pravdy napíšu, že to byla vina neschopné Obamovy administrativy a ne Trumpa) tam utrpěli nesmírnou blamáž a že občas bezdůvodně odpálí pár raket, když se jim zachce, jejich kredit nijak nezvýší.
  • Zatímco za Putinem stojí celý ruský národ jako jeden muž (nebo skoro celý, jen pár intelektuálních kverulantů není ochotno uznat jeho neomylnost) Trump vládne rozdělenému národu, kdy se může opřít o necelou polovinu národa a navíc v intelektuálních kruzích a ve velkých městech má podporu minimální. A nikdy se za ním nesjednotí.
  • Trump v poslední době ztrácí jednoho spojence za druhým, Putin nemá co ztratit. Žádné přátele neměl, (s výjimkou prezidenta Zemana) může jen získat – a získává. Díky útokům Trumpa na své evropské spojence, obchodním clům, začala Evropa najednou hledat blízkost Ruska. USA se stále víc izolují – vystoupily už z UNESCO, z Dohody o Klimatu, z Atomové dohody s Iránem, uvažují dokonce i o vystoupení ze Světové zdravotné organizace (důvodem má být rezoluce, která doporučuje kojení jako způsob zdravé výživy kojenců, což nevyhovuje americkým firmám produkujícím umělou výživu) atd. atd. Rozpoutáním bezhlavé obchodní války nahání Trump dohromady koalice, o kterých by před rokem nedokázal snít ani největší fantasta – EU s Čínou a Ruskem proti USA? Že dal cla na čínské výrobky, by zřejmě svět pochopil, koneckonců je čínský trh protekcionalisticky uzavřený a krádeže know how tam patří k dobrým mravům – ale proč se pustil i do svých spojenců z G7? Trump stojí na světovém jevišti stále víc osamělý – ne že by mu to vadilo, pro své skalní voliče to prezentuje jako svou sílu, ale při jednání s Putinem to bude nemalá nevýhoda.
  • Trump se po cestě do Helsinek má zastavit v Británii. Putin od něj očekává, že přinese dobré zprávy, že přemluvil britskou vládu k tomu, aby se postavila k Rusku vstřícněji. Otrávení Sergeje Skripala a jeho dcery byl přece jen takový malý předvolební gag, který ruský prezident potřeboval, aby získal víc hlasů. Proč z toho Britové, kterým se stejně právě rozpadá vláda, dělají takovou aféru? Jenže Trump toho asi moc nedosáhne. Použití zbraní hromadného ničení na území cizího státu je překročením rudé linie, a pokud se Theresa May nechce zcela blamovat, nemůže Rusům najednou po Trumpově návštěvě odpustit. Že novičok mohl pocházet z Československa, jak tvrdí prezident Zeman, (nebo jak jeho výroky interpretuje ruská propaganda) tomu nevěří ani on sám.
  • A konečně osobnosti obou pánů. Zatímco Trump je narcis, který je zamilován sám do sebe a diplomacii nerozumí ani trochu, proti němu bud stát nesmírně zkušený a inteligentní protivník, který přesně ví, co chce a ví, jak svých cílů dosáhnout.

 

A ty cíle jsou právě to, co mi nahání strach. Protože do značné míry jsou s Trumpovými společné a Putin má svému americkému protějšku co nabídnout. A naopak.

Oba mají extrémní zájem na rozpadu Evropské Unie. Pohnutky jsou sice rozdílné, ale cíl stejný. Trump chce EU rozložit proto, že chce jednat s každým státečkem jednotlivě, to znamená s pozice síly, kdy může diktovat americké podmínky. S těžkopádným, ale přece jen velkým kolosem Evropské Unie to má těžké, Evropani kladou odpor, dokonce si dovolil odpovědět na americká cla recipročními opatřeními, a to ho přivádí k zuřivosti. Putin chce obnovit ruský vliv ve východní části Evropy. Ruská propaganda je velmi aktivní v bývalých zemích socialistického tábora (dokonce i na území bývalé NDR, kde otevřeně podporuje stranu AfD, bojující za vystoupení Německa z EU). A EU už ukazuje trhliny a nebezpečí, že by se skutečně mohla rozpadnout. Británie je už stejně pryč., Další trhlina je mezi státy Višegrádské čtyřky a zbytkem EU. Východ se stále více vzdaluje ideálům liberální demokracie, na kterých EU kdysi vznikla. Maďarsko je už zcela zavrhlo, Polsko na tom intenzivně pracuje, slovenská vláda se zapletla s organizovanou kriminalitou a v Česku zlobí aspoň pan prezident a vzniká vláda vydaná na milost podpoře stalinistické komunistické strany. Ani jedna z těchto zemí (snad s výjimkou Slovenska) se nijak nebrání návratu k totalitním způsobům vlády, a nachází stále větší sympatie pro systém Putin. Putin pak obnovil v Rusech jejich imperiální pocity z časů Sovětského svazu a tím jejich národní hrdost. Jelcinova epizoda, kdy se snažil vyrovnat se s dějinami, je už pryč. V ruských školách se už zase učí o tom, jak Rusové osvobozovali Evropu a Československo už zase osvobodili dvakrát. V roce 1945 a v roce 1968. V roce 1968 podle oficiální ruské propagandy nás zachránili před imperialistickou agresí. V Československu byly sklady zbraní NATO a ruští vojáci hynuli po stovkách v palbě imperialistických agresorů. Prostý Rus nechápe, proč mu Čech není za tento obětavý čin vděčný a je uražený. Neváhal by nevděčného trpaslíka přivést k rozumu, stačí, aby dal pan prezident příslušný rozkaz. Druhá trhlina v EU se už rýsuje v spolupráci Rakouska s Itálií, které se svou politikou také vzdalují společnému kurzu EU. Vzpomínky na pakt Musolliniho s Dollfußem se stávají živými. Zapojit do této koalice Bavorsko byl jen chabý pokus, který skončil ihned, když rakouskému premiérovi došlo, že Bavoráci hodlají posílat běžence z Bavorska zpět jemu. Ale i tyto vlády svým stále méně skrývaným rasismem a zpochybňováním dělení moci divergují od EU. Není náhoda, že to bylo právě Rakousko, které přijalo Putina postiženého evropskou klatbou a nabídlo mu zprostředkování obnovy diplomatických vztahů – Krymu a východní Ukrajině navzdory.

Trump nemá zájem o posilování NATO,které leze Putinovi zejména rozšířením na pobaltské státy extrémně na nervy. Trump se cítí být za svým oceánem bezpečný a nechápe, proč by se měly USA angažovat v bezpečnosti evropských spojenců. Pravdu má v tom, že například Německo i přes přebytky státního rozpočtu zvyšuje rozpočet na obranu jen marginálně. Ale že ona přítomnost USA v Evropě po druhé světové válce byla důsledkem toho, že Američané museli až dvakrát hasit požáry, které v Evropě vznikly a přitom jich tisíce zahynuly, už upadlo do zapomenutí. Putin si samozřejmě nepřeje nic jiného, než stažení Američanů z Evropy. Ví, že EU bez USA, tedy bez NATO, mu bude vydána na milost a nemilost. Že může hrozit a harašit zbraněmi. Ostatně jeho výrok, že když bude chtít, může být během týdne v Bukurešti, není zas až tak starý.

Americká hospodářská válka proti celému světu postihuje Rusy ze všech nejméně. Rusové nevyvážení prakticky žádné výrobky, na něž by Donald Trump mohl uvalit cla – jejich výroba není – kromě zbraní – v žádném oboru konkurenceschopná. Putin tedy může s klidným svědomím slíbit Trumpovi podporu v jeho boji o ekonomickou americkou dominanci, jejich zájmy si nikde v ekonomické oblasti nekonkurují. A Trump už navrhl znovupřijetí Ruska do G7. Je logické proč. Je tam úplně sám proti všem, od Rusů by očekával podporu pro své zájmy. Putin sice ví, že to Trump dělá pro sebe, dostat se ale do této vybrané společnosti je jeho eminentním zájmem. Vyloučení Ruska z G8 bylo jednou z největších potup, jaké musel ruský prezident zažít.

Dohoda o stanovení zájmových zón v Evropě, i když zřejmě ne psaná, by tedy byla velmi dobře možná. Jako kdysi mezi Roosweltem a Stalinem či mezi Riebentropem a Molotovem. Trump může vyklidit evropský kontinent (tak jako už vyklidil Asii) a slíbit Putinovi, že se do evropských záležitostí nebude míchat. Pokud by to opravdu udělal, nedozvíme se to sice veřejně, ale nebude daleko okamžik, až na radnici v Narvě zavlaje ruská vlajka a Putin se bude cítit být povinen jít na pomoc ruským vlastencům, kteří jsou utiskováni „fašistickým“ estonským režimem.

Helsinky se můžou stát novou Jaltou s nedozírnými důsledky. Silnějším hráčem je Putin, ostatně Trump musel počkat, až ruský prezident 15. července slavnostně ukončí mistrovství světa v kopané. Až pak bude mít na svého amerického kolegu čas.

Doufejme, že se tak nestane. Hlavně proto, že Trump není všemocný. Je tu americký kongres a senát, je tu opozice a na podzim volby do kongresu a senátu, kde republikáni mohou ztratit svou už i tak křehkou většinu. Pak může být jakýkoliv Trumpův dekret zrušen hlasováním parlamentu.

A je tu ještě jedna naděje. Je otázka, nakolik Putin omezené mocenské možnosti svého protějšku chápe. Zda nebude nemožnost dodržení slibů, které mu Trump zřejmě v Helsinkách dá, považovat za zradu. A pak Trumpa znenávidí, stejně jako kdysi Toniho Blaira. V čase Putinových politických začátků byli s Blairem velcí přátelé. Až pak Putin požadoval vydání disidenta Borise Berezovského, který požádal v Británii o politický azyl. A nepochopil, že Blair prostě NEMOHL zavolat příslušnému soudci a přikázat mu, že musí Berezovského vydat. Nikdy nepochopil, že by takový telefonát byl Blairova politická smrt. Bral to jako zradu a Blaira už navždy nenáviděl. Otázka je, nakolik se mezitím naučil chápat mechanismy fungování západní demokracie. Naše naděje je v tom, že ještě stále ne.