Category: Blog

Braga

In der Stadt Braga blieb die Zeit stehen. Es geschah um drei Uhr, zumindest zeigen dies die Uhren in der Kathedrale seit vielen Jahren. Die einzige unbeantwortete Frage bleibt, ob dies um drei Uhr morgens oder nachmittags geschehen ist. Historiker werden dies vielleicht irgendwann herausfinden, aber das ist nicht wirklich wichtig. Denn trotz oder gerade wegen des Stillstands der Zeit ist Braga ein attraktives Reiseziel.

In Portugal heißt es, dass Lissabon sich amüsiert, Coimbra lernt, Porto arbeitet und Braga betet. Braga ist ein Symbol des portugiesischen Katholizismus, wie die 35 Kirchen bezeugen, die sich hier befinden. Von hier aus startete General Gomez de Costa im Jahr 1926 einen Militärputsch, der die junge chaotische Republik stürzte und dem Land fast fünfzig Jahre lang eine faschistoide Diktatur brachte. Und am 25. April 1974, als junge Offiziere die Diktatur stürzten, die Menschen in Lissabon die Straßen füllten, um für Freiheit zu demonstrieren und das Hauptquartier der verhassten Geheimpolizei PIDE anzugreifen, rief der örtliche Erzbischof Francisco Maria da Silva in Braga zum Widerstand gegen die “Putschisten” auf und kämpfte für den Erhalt des bestehenden Regimes, das auch von der Unterstützung der katholischen Kirche abhängig war. Es half nicht. Die Zeit blieb nur an den Uhren in der Kathedrale stehen, der Lauf der Geschichte konnte nicht gestoppt werden. In der ehemaligen Bischofsresidenz befindet sich heute das Universitätsgebäude, und während unseres Besuchs gab es dort eine Ausstellung von Fotografien des berühmten portugiesischen Fotografen Alfredo Cunha, die genau die Ereignisse dieses 25. April dokumentierten – vielleicht, um der Kirche zu trotzen.

Die Kathedrale in Braga ist die älteste in Portugal, ihr Bau begann im 11. Jahrhundert, nachdem es dem König von León gelungen war, den Mauren das Gebiet Minho, den nördlichsten Teil des heutigen Portugals, abzunehmen. Er übertrug dieses Gebiet Heinrich von Burgund, den er zum Grafen ernannte. Und dieser ließ an der Stelle einer ehemaligen Moschee eine Kathedrale im frühen romanischen Stil bauen. Der romanische Stil in Portugal hat seine Besonderheiten, mit denen man überall konfrontiert wird, alle Kirchen haben mit einer einzigen Ausnahme anstelle einer flachen hölzernen Decke ein steinernes Gewölbe und die Portugiesen haben den Bau der unteren Teile der Kirchen, also der Krypten, die sonst zu einer klassischen romanischen Kirche untrennbar gehören, weggelassen. Natürlich ist das Innere der Kathedrale barockisiert, wir sind schließlich auf der Iberischen Halbinsel, wo dieser Stil, der den Sieg der wahren Kirche symbolisiert, sowie auch die Macht und den Reichtum der Kirche demonstriert, die weite Gebiete in Amerika und Asien eroberte und christianisierte, einfach nicht fehlen darf.

Auch der Chor mit den stehenden Uhren ist im barocken Stil gehalten. In der Kirche befindet sich das schön verzierte Grab von Prinz Alfons, dem erstgeborenen Sohn Königs Joao I., des Gründers der zweiten portugiesischen königlichen Dynastie von Avis. (Er regierte von 1385 bis 1433). Der Junge starb im Alter von zehn Jahren, und deshalb folgte seinem Vater Joao sein Zweitgeborener Eduard (auf Portugiesisch Duarte) auf den Thron. Dieser ungewöhnliche Name (normalerweise wimmelt es in der portugiesischen königlichen Genealogie von Alfonsen, Johannen – Joaos – und Peter – Pedros) wurde offensichtlich von seiner Mutter Filippa von Lancaster, die aus England stammte, durchgesetzt. Diese Ehe zwischen König JoaoI. und Filippa war die Grundlage für die ewige Freundschaft zwischen Portugal und Großbritannien, die bis heute besteht. Die Briten bilden immer noch die größte Touristengruppe in den Besuchern des Landes. Aber über die Gründe für diese Verbindung später.


            In der Nebenkapelle „Capela der Reis“ in der Kathedrale, die die Portugiesen Sé nennen (wie alle anderen Kathedralen, es ist nämlich eine Abkürzung für “Sedo episkopalis”, also den Sitz des örtlichen Bischofs), die jedoch nicht öffentlich zugänglich ist, befinden sich die Gräber der Gründer Portugals, Heinrichs von Burgund und seiner Frau Teresa von León, sowie des Erzbischofs Lourenco Vicente (heilig oder selig, das konnte ich nicht herausfinden). Die Legende besagt, dass er an der Seite von König Joao I. in der Schlacht von Aljubarrota im Jahr 1385 gegen die Spanier kämpfte, dort heldenhaft starb und sein unversehrter Körper angeblich zweihundert Jahre nach dieser Schlacht gefunden wurde, der Schlacht, die für Jahrhunderte die Unabhängigkeit Portugals von seinem großen Nachbarn sicherte. In Wirklichkeit starb der Erzbischof im Jahr 1397, aber das weiß ich nur, weil ich keine Ruhe geben kann und es in Wikipedia gefunden habe.

Außerdem befindet sich in der Kathedrale der Gräberraum der Erzbischöfe von Braga. Die Einheimischen behaupten, dass ihr Bistum das älteste der Welt ist, weil es angeblich bereits im Jahr 45 von einem gewissen Pedro de Rates gegründet wurde. (Damals war Braga eine recht bedeutende römische Stadt namens Brackara Augusta). Ich erinnere daran, dass Christus im Jahr 29 gekreuzigt wurde, im Jahr 45 erst der heilige Paulus seine Missionsarbeit startete und der heilige Lukas begann Informationen für sein Evangelium zu sammeln irgendwann um das Jahr 60. Aber ich denke, es lohnt sich nicht, den Bewohnern von Braga ihrem Glauben zu widersprechen. Wenn jemand stolz auf etwas ist, ob es seine Berechtigung hat oder nicht, sollte man es ihm nicht nehmen. Unbestritten ist jedoch der prächtige Marmorsarkophag des Erzbischofs Dom Diego de Sousa aus der Regierungszeit von König Manuel I., also aus der Zeit, als Portugal am reichsten war. Der Erzbischof trug dazu bei, dass ein Teil des damaligen Wohlstands auch nach Braga gelangte und sich dort in architektonischen Elementen des damaligen manuelischen Baustils zeigte – darüber werde ich noch öfter schreiben. Das schönste Beispiel für diese Kunst in der Stadt ist eben der Sarkophag des Erzbischofs und zeugt von der Zeit, als in Portugal das Geld keine Rolle spielte.

Braga ist trotz seines Konservatismus überhaupt keine dunkle Stadt. Im Gegenteil, es ist eine Stadt der Blumen. Dies liegt sicherlich auch daran, dass dieser nördliche Teil Portugals die meisten Niederschläge hat und daher auch am meisten landwirtschaftlich genutzt wird. Die Blumen schmücken sowohl die Freiheitsstraße (Avenida da Liberdade) als auch den Platz der Republik (Praca da Rebublica). Und an diesen Platz mit dem großen Rathaus schließt sich sofort ein langer Park mit viel Grünfläche und vielen Blumen und mehreren Denkmälern an. Eines davon – ziemlich avantgardistisch – erinnert an den Besuch von Papst Johannes Paul II im Jahr 1982 – damals, ein Jahr nach dem Attentat, das er überstanden hatte, hat der Papst den Pilgerort Fátima besucht und dabei auch einen Abstecher nach Braga gemacht. Auch hinter der Universität, dem ehemaligen Erzbischöflichen Palast, gibt es einen schönen Garten im französischen Stil, den „Jardim de Santa Barbara“.

Diese Blumen auf den Straßen und in den Parks werden von modernen Skulpturen durchsetzt, die überraschenderweise gut in den Gesamteindruck passen obwohl sie in einer streng katholischen Stadt zum Beispiel einen Drachen darstellen.

Ein archäologisches Museum mit Artefakten aus der Römerzeit befindet sich in einer etwas abgelegenen Villa namens „Palacio dos Biskanhos“, die im 16. Jahrhundert erbaut wurde und mit für Portugal typischen Azulejos verziert ist, die Jagdszenen darstellen.

Außerdem darf in keiner portugiesischen Stadt ein Fußballverein fehlen, in diesem Fall ist es Sporting Braga, dessen Einheimische (sowohl Männer als auch Frauen) leidenschaftliche Fans sind. Das Stadion ist speziell, da es sich in einem alten Steinbruch befindet, eine Kapazität von 30.286 Plätzen hat (was für eine Stadt mit 192.000 Einwohnern mehr als anständig ist) und dort auch zwei Spiele der Europameisterschaft 2004 ausgetragen wurden.

Aber zurück zu den kirchlichen Dingen, denn trotz der Säkularisierung, die im Jahr 1834 im ganzen Land alle kirchlichen Orden aufhob, prägen sie den Norden Portugals immer noch weitgehend. Zum eigentlichen Juwel der kirchlichen Architektur müssen wir etwa 5 Kilometer außerhalb der Stadt in die nahegelegenen Hügel fahren, wo sich „Bom Jesus de Monte“ (also der Gute Jesus auf dem Berg) befindet. Dieser Wallfahrtsort wurde 1722 in den Bergen hinter Braga vom Erzbischof Rodrigo de Mauro Teles errichtet, der Bau wurde jedoch erst 1811 abgeschlossen.

Es ist ein Kreuzweg im barocken Stil, der Aufstieg zu der (wie in Portugal fast alle Kirchen) Jungfrau Maria geweihten Kirche ist ziemlich anstrengend, aber wer schwache Beine oder Lunge hat, kann eine Seilbahn nutzen, die ihn nach oben bringt, obwohl ihm diese Fahrt keinen Blick auf das schöne Gebäude ermöglicht. Aber der Abstieg ist auf jeden Fall einfacher als der Aufstieg – dieser Hügel, auf dem der “gute Jesus” thront, ist ziemlich steil und erfordert beim Aufstieg einige Anstrengung. Auf den Plattformen der Treppe mit Springbrunnen gibt es viele Symbolik. Die Springbrunnen stellen zum Beispiel die drei göttlichen Tugenden, Glauben, Hoffnung und Liebe dar (im Sinne von “Caritas”, nicht “Eros”), oder auch die fünf Wunden Christi oder die einzelnen menschlichen Sinne (beim “Hören” fließt Wasser aus den Ohren, beim “Sehen” aus den Augen und beim “Riechen” aus der Nase, den “Tastsinn” habe ich irgendwie nicht entdeckt), außerdem gibt es Kapellen, die die Stationen des Kreuzweges darstellen.

Von Braga aus können Ausflüge in Richtung Südosten in die nahe gelegene Stadt Guimaraes unternommen werden, die erste Hauptstadt Portugals, nachdem der Sohn von Heinrich von Burgund und Teresa von León, Alfonso Henriques, sich zum König erklärt und damit die Unabhängigkeit vom Königreich León erlangt hatte (um seine Souveränität vom Papst bestätigt zu bekommen, musste er allerdings noch einige Jahre warten). Die Burg der Stadt Guimaraes schmückt das portugiesische Staatswappen – es ist dort sogar siebenfach dargestellt.

Westlich von Braga liegt das Städtchen Barcelos. Hier entstand die Legende vom portugiesischen Hahn, den man in Portugal überall finden wird – auf Stickereien, Tischdecken oder Taschen.

Barcelos liegt am südlichen Jakobsweg nach Santiago de Compostela. Einst war dort ein Pilger unterwegs und genau als er in der Stadt war, geschah hier ein Mord. Die Einheimischen waren sich sofort sicher, dass der Täter niemand aus der Gegend sein konnte – sie kannten sich schließlich alle gut – und so zeigten sie auf den Fremden. Dieser wurde sofort verhaftet und in einem kurzen Prozess zum Tode verurteilt, obwohl er beteuerte, unschuldig zu sein. Als das Urteil gesprochen wurde, sagte er, dass Hähne über seine Unschuld krähen würden, und das um die Mittagszeit, wenn sie das normalerweise nicht tun. Weil der örtliche Bürgermeister, der auch Richter war, sich vermutlich mit vollem Magen die Hinrichtung ansehen wollte, ließ er sich zum Mittagessen gebratenen Hahn servieren. Und dieser Hahn begann um zwölf Uhr auf seinem Teller zu krähen. Der Richter, entsetzt darüber, einen Unschuldigen verurteilt zu haben, eilte auf den Marktplatz und verhinderte in letzter Minute die Hinrichtung.

Braga war nie die Hauptstadt Portugals. Die erste “Metropole” war Guimaraes, dann übernahm Coimbra den Staffelstab, um ihn dann 1256 an Lissabon abzugeben. Aber Braga ist trotzdem eine historische und bemerkenswerte Stadt und hat für die Portugiesen eine große historische Bedeutung. Vielleicht habe ich deshalb meine literarische Reise nach Portugal gerade hier begonnen. Ich würde Braga jedoch eher zur Entspannung und Erholung nach hektischen Städten wie Porto oder Lissabon in das Reiseprogramm aufnehmen. In der Stadt, in der die Zeit stehen geblieben ist und die dennoch voller Blumen ist, lässt es sich gut ausruhen. Beten müssen Sie dabei nicht unbedingt.

Übrigens passt dazu hervorragend der lokale Wein, der sogenannte “Vinho Verde”, übersetzt bedeutet „der grüne Wein“. Er ist natürlich nicht grün, sondern weiß und leicht. Etwas säuerlich und mit einem Hauch von Luftbläschen wie Prosecco (aber deutlich weniger). Er hat nur etwa 10 Prozent Alkohol und schmeckt gekühlt hervorragend. Wenn man nach Braga kommt, sollte man nicht vergessen, sich ein Glas (oder eine Flasche) zu gönnen. Das passt hervorragend zu dieser blumigen Stadt.

Coimbra

               V Coimbře se tedy studuje. Už dlouho, přesněji od roku 1308. Pachatelem byl osvícený král s poněkud na Portugalsko netypickým jménem Diniz (Dionýz), který univerzitu sice založil v roce 1290 v Lisabonu, ale o osmnáct let později ji přesunul do klidnější Coimbry. V roce 1338 ji sice jeden z mnoha Alfonzů na portugalském trůnu, zlobivý Alfonzo IV., o kterém si ještě budeme povídat, přeložil zpět do Lisabonu, ale v roce 1537 udělal král Joao čili Jan III. (Jany, Alfonzy a Pedry se to v genealogii portugalských králů přímo hemží, jiná jména jsou spíš výjimkou) tomu stěhování konec a přesunul vysoké učení definitivně zpět do Coimbry. A v roce 1544 daroval univerzitě k užívání královský palác na vrcholu kopce, na němž je Coimbra postavená – zato stojí na nádvoří univerzity jeho velká socha jako znamení díků.

               Ta univerzita je stále velká a studují zde desetitisíce studentů, v rámci programu Erasmus zde studoval i syn mého přítele Jindřich Sobotky Martin – k mé hanbě musím přiznat, že právě od něj jsem o městě Coimbra slyšel poprvé v životě.

               Coimbra má 141 000 obyvatel a leží na řece Mondego – opět na jednom pořádném veletoku, na rozdíl od vyschlých španělských řek je v těch portugalských totiž vody spousta. Coimbra existovala sice už v římských časech, ale město nepřežilo invazi Suebů v roce 409 a muselo být založeno znova. V roce 1131 udeřila jeho hvězdná hodina. Hrabě Afonzo Henriques pod dojmem vítězství v bitvě u Ourique nad spojenou armádou pěti maurských knížat (které se ovšem na bojišti víc hádaly mezi sebou než s útočící poměrně malou křesťanskou armádou) přesunul hlavní město své země z Guimaraese právě do Coimbry. A ve stejném roce dal pokyn k budování kláštera Svatého kříže, ačkoliv se ve městě už od roku 1064 stavěla městská katedrála. Ta byla ovšem dokončena až v roce smrti Afonza Henriquese 1185, takže zde byl korunován jeho syn Sancho I. Oba – otec i syn – jsou ovšem pochováni v kostele onoho kláštera Svatého kříže. V roce 1139 narostl Afonsovi Heriquesovi hřebínek natolik, že se prohlásil králem a nechal se korunovat. Tím sice hodně naštval leonského krále Alfonza, ale nakonec se s touto skutečností Španělé museli smířit. A slavnostní korunovace prvního portugalského krále proběhla tedy v Coimbře.

               Coimbra zůstala hlavním městem až do roku 1246, kdy musela ustoupit výhodněji položenému Lisabonu. Onen osvícený král Diniz, který byl mimo jiné zodpovědný i za první smlouvu o přátelství a obchodní výměně s Anglií z roku 1294, jež měla v dějinách Portugalska dalekosáhlé důsledky, citelné dodnes, se pokusil frustraci někdejší královské metropole zmírnit aspoň tím, že zde umístil v roce 1308 ono vysoké učení. Králova socha stojí před komplexem univerzity, která ovšem prodělala hlavní stavební vývoj v době Salazarovy fašistické diktatury a její budovy tedy odpovídají stylu socialistického (či fašistického) realismu i s tomu odpovídajícími sochařskými „díly“. Ostatně sám Antonio Salazar na univerzitě v Coimbře studoval ekonomii a chtěl jí zřejmě tímto poněkud kontraproduktivním způsobem prokázat svou vděčnost a úctu. To náměstíčko se sochu Dinize je vedle impozantního akvaduktu svatého Sebastiána, který město zásoboval pitnou vodou.

               Historické jádro univerzity ovšem stojí za to. Nádvoří má tvar otevřeného U s výhledem na okolní krajina nud řekou Mondego a interiéry jsou samozřejmě královské. V místnosti, kde byli králové korunováni „Sala Grande dos Actos“ dnes mají studenti promoce.

Význam toho sálu připomínají portréty portugalských králů, které zdobí stěny sálu. Vypadá tedy velmi velkolepě. Prohlídka budovy univerzity je samozřejmě hezkým zážitkem ovšem naprostým vrcholem je návštěva knihovny „Bibioteca Joanina“.

Tu nechal vybudovat v roce 1717 král Jan V. (panoval v letech 1706–1750). Bylo to právě v době, kdy byla v portugalské kolonii Brazílii objevena velká ložiska zlaté rudy a knihovna vypadá podle toho. Je v ní přísně zakázáno fotografovat a naše průvodkyně Christina nás prosila o dodržení toho zákazu tak úpěnlivě, že jsem odolal pokušení. Kolik se v knihovně nachází knih je stále nejisté, většinou se udává číslo 300 000. Samozřejmě největší atrakcí nejsou ony knihy, ale sama knihovna s dřevěnými vyřezávanými a zlatem pokrytými stěnami a samozřejmě nesmí chybět ani portrét krále Jana V. Nechal se zde zvěčnit v roce 1730.

Fotografováno z pohlednice

               Hned vedle knihovny je kaple archanděla Michaela, vzhledem na válečnou historii Portugalska velmi ctěného. Kaple je zdobena klasicky modrobílými kachličkami Azulejos a má oltář, který je zajímavý, než člověk zjistí, že podobné oltáře jsou v severním Portugalsku všude – ve tvaru stupňovité pyramidy.

               Univerzita sama je směsí architektonických stylů, od gotického portálu kaple svatého Michaela (ve stylu manuelské gotiky, o které si ještě budeme mnohokrát vyprávět a s oltářem zdobeným typickými portugalskými kachličkami Azulejos) přes renesanční dvory a sály až po Via Latina z 18 století. Symbolem univerzity ale i města je ale zvonice (vyčnívá skutečně nejvýš nad městem a je vidět odevšad), která má tři zvony. Nejznámější z nich je Cabra, což znamená „koza“. Prý podle zvuku, který vydává a který připomíná kozí mečení. Neměli jsme bohužel možnost to posoudit, v době naší návštěvy nezvonila. Do areálu staré univerzity se vstupuje „Železnou branou“ „Porta Férrea“ zdobená sochami znázorňující kanonické i civilní právo, jakož i medicínu a literaturu – to byly obory, které se zde studovaly do roku 1770, než slavný reformátor markýz de Pombal (kterým se budeme zabývat v Lisabonu) podstatně rozšířil studijní osnovy.

               Ale Coimbra není jen univerzita. Díky tomu, že město stojí na strmém kopci, je ovšem pohyb pěšky skoro rychlejší než autem nebo autobusem. Kde musí autobus v městských ulicích, připomínajících horské serpentiny, zdolat kilometr, je to pěšky padesát metrů, ovšem do kopce.

               Hlavní nákupní ulice je „Rua da Fonte Nova“, která začíná na „Praca da Republica“ s velkou sochou reformátora zodpovědného za zákaz církevních řád v roce 1834, jehož jméno jsem ale bohužel zapomněl (přivítám, pokud mi někdo tuto informaci dodá), kterýž byl také absolventem místní univerzity a končí na náměstí osmého května před katedrálou Svatého kříže.

Kagtedrála Svatého Kříže

Stavba je sice opět jednou románská (bez krypty a s klenutým stropem) výzdoba je ale z doby krále Manuela, jakož i „Claustro o Silencio“ čili křížová chodba nebo oltářní prostor, kde jsou pochování první dva portugalští králové Afonso Henriques a Sancho. Impozantní je chór s pozlacenými křesly pro prominentní návštěvníky, sedadla jsou zdobena erby ale i nepostradatelným navigačním přístrojem – sférami, díky kterým Portugalci objevovali světové oceány a mají v Portugalsku přímo posvátný význam. Z křížové chodby se dá vystoupat k „Sanctuariu“, kde je uloženo velké množství relikvií svatých. Na jedné straně vedle kostela je radnice, na druhé ovšem mnohem zajímavější kavárna s gotickým stropem, která už proto stojí za návštěvu. Před ní jsme si dali kávu a poslouchali Fado, typickou portugalskou zádumčivou hudbu. Portugalci se smějí jen zřídka (pokud vůbec, smějícího Portugalce jsem za celou dobu neviděl) a jejich typickým emocionálním nastavením je „Saldade“, což je něco mezi melancholií a depresí. Hudba to byla pěkná, ale pozor, v Coimbře se uznání hudebníkovi neprojevuje potleskem, ale tichým kašlem. Protože neumím portugalsky, nedokázal jsem rozdíly mezi lisabonským fadem a fadem z Coimbry rozpoznat, ty písně z Coimbry jsou díky univerzitní tradici údajně mnohem intelektuálnější.

               Zatímco se moje žena vydala na „Rua da Fonte Nova“ nakupovat, mě zlákala brána „Torre de Almedina“ a vydal jsem se do starého města. Nelitoval jasem ani chvilku, hned za branou mě doslova chytila za srdce socha, znázorňující ženský akt ve tvaru Citery.

Na místě jsem se zamiloval a bylo těžko se rozloučit a pokračovat dál k „Sé velha“, tedy ke staré katedrále. Je to pro Portugalsko typická, pevnost připomínající románská stavba.

Sé velha

Poněkud temný interiér oživuje oltář z roku 1502, znázorňující narození Krista jeho nanebevstoupení i nanebevstoupení panny Marie. Ten i oltář v příčné lodi jsou opět výtvory manuelského období, kdy se v Portugalsku penězi ani zlatem nešetřilo. Křížová chodba je naproti tomu dost strohá. Nejkrásnější jsou ale nádoby na svěcenou vodu – jsou to obrovské mušle, dovezené z některé z portugalských kolonií.

               Coimbra má katedrály dvě. Ta nová je vysoko na kopci vedle univerzity byly původně jezuitským kostelem a po zákazu jezuitského řádu v roce 1759 se stala v roce 1777 sídlem biskupa.

Sé nova

               Biskupský palác se nachází u „Sé velha“, tedy vedle staré katedrály, pan biskup se tedy musel ke své nové katedrále od druhé poloviny osmnáctého století pořádně projít do kopce, možná to bylo dobré pro kondičku. Je zde „Museu Nacional Machado de Castro“ s výstavou soch, obrazů a taky kryptoporticus římského města Aeminia s římským podzemním labyrintem a artefakty z doby římské a vizigótské.

               Botanická zahrada se nachází pod univerzitou a je na ni výhled právě díky tomu, že má nádvoří univerzity tvar písmene U. Zahradu založil v roce 1772 – kdo jiný než markýz Pombal, což pochopíme, až budeme hovořit o Lisabonu – má dvacet hektarů a nachází se zde 1200 vzácných a exotických rostlin, návštěvu si může člověk dovolit jen, pokud se rozhodl pobývat v Coimbře déle než jeden den.

               Na druhém břehu řeky Mondego se nachází dva kláštery svaté Kláry, tedy řádu františkánek. Ten starší z nich je níž u řeky, a protože byl pravidelně zaplavován, daly si jeptišky v letech 1649–1677 postavit klášter nový výš na kopci a starý opustily. Ten starý klášter nechala v roce 1314 postavit královna vdova Izabela aragonská. Byla manželkou onoho osvíceného krále Dinize a společně vytvářeli skutečně pozitivní obraz královského páru. Isabela byla vnučkou krále Manfreda Sicilského, a tedy pravnučkou římského krále Fridricha II. kterého znají moji čtenáři z knihy „Ať zemře král“. Její matka Konstance se jako batole jediná z Manfredovy rodiny zachránila útěkem do Aragonu (jeho synové strávili celý zbytek svého života ve vězení Castel del Monte.) Aragonský král Petr III. si ji vzal za manželku i proto, aby tak zdůvodnil své nároky na Sicílii – a té se v roce 1282 po takzvaných Sicilských nešporách skutečně i zmocnil. Isabela sama byla velmi aktivní v dobročinnosti, a to až do své smrti v roce 1336. V roce 1625 byla svatořečena papežem, Urbanem VIII. Přisuzuje se jí stejný zázrak jako její pratetě Alžbětě durynské (narozené v Bratislavě). Když totiž nesla chudým v lednovém mrazu chléb, překvapil ji její manžel Diniz a chtěl vědět, co to z hradu vynáší. Protože měla z jeho reakce na svou dobročinnost strach, (ani osvícený Diniz to s dobročinností nebyl ochoten přehánět) řekla, že jsou to růže. Růže v lednu nebyla zrovna věrohodná výmluva a Diniz chtěl tedy obsah koše vidět. A skutečně, když Isabela sňala ubrus koš zahalující, byly v koši růže. Kdo nevěří, ať tam běží, prostě to ty Alžběty měly v rodině. Původně byla světice pohřbena v starém klášteře klarisek, v roce 1677 byly ale její tělesné pozůstatky přeneseny do výše položeného horního kláštera a tam je pochována dodnes. Dnes je i starý klášter klarisek, který byl už jen ruinou, restaurován, kupodivu uchovaly náplavy a písek klášterní zdi v překvapivě dobrém stavu.

               Ve starém klášteře klarisek našla na dvacet let svůj hrob i jiná dáma, jejíž osud se váže ke Coimbře – Inés de Castro. Ta byla poněkud méně svatá. Byla totiž milenkou korunního prince Pedra. Pedro byl svým otcem – synem Dinize a Isabel – Alfonzem IV. (ano, to je ten, který přeložil univerzitu dočasně z Coimbry do Lisabonu) oženěn v roce 1340 s kastilskou princeznou Constanzou Manuel. Zplodil s ní sice syna Ferdinanda, ale vzplanul láskou k její dvorní dámě Isabel de Castro. Když Constanza zemřela, začal žít s Inés veřejně, a dokonce se s ní snad i tajně oženil. Měl s ní několik dětí, z toho dva syny. To se nelíbilo ani v nejmenším jeho otci, který měl se synem jiné plány. Alfonz využil skutečnosti, že byl Pedro na lovu, nechal Inés zatknout, obvinit z velezrady a narychlo popravit. (Už jsem psal, že to byl zlobivý král.) Když se Pedro vrátil z lovu, chování otce se ho patřičně dotklo a byla z toho občanská válka. Tu ukončila až smrt krále Alfonza v roce 1357. První věc, kterou Pedro I. po svém nástupu na trůn udělal, byla, že si nechal od kastilského krále vydat vykonavatele rozsudku nad svou milenku, kteří ze strachu z trestu do Kastilie utekli. Kastilský král chtěl mít s novým portugalským panovníkem dobré vztahy a vrahy mu vydal. Pedro je dal mučit, poté jim zaživa vyříznout srdce a údajně ona srdce pak snědl – což mu vyneslo příjmení „Strašný“. Jinak je veden v portugalské královské genealogii pod příjmením „Spravedlivý“, pak se v tom vyznejte!

               Svou mrtvou milenku dal exhumovat, korunovat královskou korunou a portugalští šlechtici museli líbat mrtvole ruku a přísahat věrnost. Z jejího hrobu v klášteře Klarisek ji nechal o dvacet let později přenést do nádherného mramorového sarkofágu v klášteře Santa Maria da Alcabaca, ale k tomu se vrátím v jiném článku.

               Pedro se už znovu neoženil, nicméně přece jen zplodil syna Jana s další svou milenkou Terezou Lourenco. Tenhle Jan měl v portugalských dějinách sehrát velmi významnou roli. Protože Pedrův legitimní syn Ferdinand, zvaný Sličný, zemřel bez potomků, vymřela jím burgundská královská dynastie. O právo na portugalský trůn se přihlásil kastilský král Juan. Portugalci ale neměli na španělskou nadvládu nikdy moc chuti. Poté, co zbavili moci vdovu po Ferdinandovi Leonor Teles, provolali králem právě Jana – Joaa, který založil novou dynastii Avis. Kupodivu přitom přišli synové Pedra, které měl s Inés, Joao a Diniz, ačkoliv byli starší, zkrátka.  Možná si portugalští šlechtici nebyli jejich přízní zcela jisti. I když už od smrti Inés uplynulo 28 let, ten skandál nebyl zapomenut a není zapomenut dodnes.

               Bydleli jsme v hotelu „Dona Inés“. Jistěže to nebyla shoda jmen, socha popravené milenky krále Pedra stála ve vestibulu – s useknutýma rukama, ale to prý byla jen umělcova invence. Nikdo z nás nespal dobře, zejména po půlnoci, možná Inés ještě pořád nenašla definitivně svůj klid.

Dona Inés

Porto

               Jestliže se v Braze modlilo, v Portu se pracuje. Na první pohled to tak ovšem nevypadá, to může být dáno tím, že jsme přijeli na nábřeží řeky Douro (což v překladu znamená „Zlatá řeka“) ke čtvrti Ribeira, plné restaurací a barů, kde se mísí místní s turisty, popíjejí a jedí – i pracující lid se musí někde zabavit.

Ribeira

               Podle římského názvu města Portus Cale dostala země jméno Portucale a odtud už byl jen kousek k Portugalsku. V římských časech ale osada velký význam neměla, teprve Visigótové z ní udělali v roce 540 významné město a sídlo biskupství.

Postavit město na kopci a k tomu ještě na strmém je vůči turistům velmi neohleduplné. Ovšem to je asi tak všechno, co se dá městu Portu vyčítat. Ovšem na druhé straně biskupský palác u katedrály trůnící vysoko nad břehy Doura je prostě impozantní – jinak se to nedá nazvat – a dodává Portu právě ten šarm, za kterým tam lidé jezdí. A – mezi námi – není třeba šlapat pěšky, Porto má systém metra, které vás nahoru na kopec vyveze – ovšem procházka, i když namáhavá, má něco do sebe. Kromě toho se obyvatelé Porta pojistili už předtím, než metro postavili, a do horního města vede několik výtahů. Není jich tolik, jako v Lisabonu, ale ke katedrále vás Funicular dos Guindais vyveze. Anebo je možné nechat se povozit starými romantickými tramvajemi, kterým dodávají neodolatelný retro-šarm jejich dřevěné dveře.

Porto stojí na břehu řeky Douro. Na jejím severním břehu. Město, které je na jižním břehu je samostatná komuna Villa Nova di Gaia. Řeku překlenuje na rozdíl od Lisabonu, kde jediný most přes řeku Tejo způsobuje každý den dopravní kolaps, až šest mostů – a sedmý se plánuje. Nejimpozantnější je samozřejmě most krále Luise prvního s impozantním rozpětím 172 metry.

Postavil ho partner Gustava Eifela Théophile Seyring, proto zachovává Eifelovu kovovou konstrukci. Přecházet se po něm dá na dvou úrovních. Na stavbu dohlížel i Eifel osobně, jeho kancelář s výhledem na řeku je v budově městské burzy. Až do roku 1886, kdy byl tento most slavnostně otevřen, se přes řeku převáželo. V roce 1806 byl zřízen pontonový most Ponte das Barcas, který se ale v roce 1809 prolomil, když po něm prchali lidé před bajonety francouzských vojáků. Tehdy utonulo v Douru až 4000 lidí. Nejnovější je most „Ponte de Arabida“ od architekta Custozzy. Když ho v roce 1964 slavnostně otvírali, přišlo na tuto událost nebývale mnoho politiků a novinářů. Všichni se totiž těšili, že most spadne. Nespadl a stojí dodnes.

Na vyhlídku ke klášteru „Mosteiro da Serrs do Pilar“ je možné se dostat i kabinkovou lanovkou. Je odtud impozantní výhled na Porto. Odtud údajně plánoval vévoda Wellington v roce 1809 svůj útok na francouzské pozice, aby 12.května 1809 porazil Francouze pod velením maršála Soulta. To bylo za války s Napoleonem, která Portugalsko zpustošila v letech 1807–1811. Portugalsko se totiž díky svým nadstandartním vztahům s Británií nepřipojilo ke kontinentální blokádě, a proto muselo čelit francouzské invazi. Královská rodina utekla do Brazílie a Portugalcům přišli na pomoc Angličané pod velením                                                                                                                                                                            vévody Wellingtona. Ten si natrénoval boje s francouzskými generály, které z Portugalska vyhnal, než se v roce 1815 postavil u Waterloo samotnému velkému mistrovi. Pomník „Monumento aos Herois da Guerra Peninsular“, upomínající na tuto válku, je v moderní městské čtvrti Boavista západně od městského centra, uprostřed parku.

Na vrcholu vysokého sloupu obklopeného výjevy z bojů drtí anglický lev francouzského orla. Hned vedle je moderní koncertní síň v budově ve tvaru broušeného diamantu „Casa da Música“ z roku 2005. Je to prý nejlepší koncertní síň ve městě.

Diamant

Ale zpět k Villa Nova di Gaia. Tady se nachází hned za klášterem i zahrada „Jardim do Morro“, založená v roce 1927 a sklepy určené k zrání portského vína. Čili portské víno má se samotným Portem málo společného, Snad jen to jméno.

Portské víno je samozřejmě místní slavná specialita. Údajně vzniklo nešťastnou náhodou, když jedna zásilka vína pro Indii nebyla místním britským vícekrálem převzata a putovala tak na lodi dvakrát přes rovník a víno v tom horku dozrálo a získalo svou specifickou chuť. Ať už je ta legenda pravdivá nebo ne, Britové portskému propadli a vzhledem na skvělé obchodní vztahy mezi oběma zeměmi se Portské víno stalo jedním ze nejdůležitějších vývozních produktů. Samozřejmě to není nic pro člověka s pálením žáhy jako jsem já. Navíc se doporučuje k sladkostem, což si můj žaludek vůbec nedokáže představit a pálí ještě, než jsem pozřel první sousto – zřejmě preventivně. Ale na ochutnávku portského po patřičné přípravě pantoprazolem jsem se přece jen vydal. Portské je bílé nebo červené, a to červené se dělí za Ruby a Tawni, přičemž to první si červenou barvu podrží, to druhé pak oxiduje do světle hnědé. Vedle běžného spotřebního vína s cenou za lahev okolo 7,50 euro existují i vína deseti-,dvaceti- nebo třicetiletá, což ovšem znamená, že jsou to směsky namíchané z různých ročníků, které v PRUMĚRU dají ony roky označené na obalu. Výroba portského je samozřejmě celá věda, kterou nám ve výrobně Burmester dlouho vysvětlovali, ale i s překladem to bylo na mně příliš náročné, abych si to v detailu zapamatoval. Nicméně jestliže nás neoslovilo portské víno, udělal to místní koňak vyráběný z vinných hroznů jménem Macieria. Lahodný, s 36 procenty alkoholu, a žáha po něm nepálí.

               Co se týká jídla, hlavní specialitou jsou dršťky na portský způsob „Tripas a modo do Porto“.  To jídlo je natolik slavné, že se obyvatelům Porta přezdívá „Tripeiros“, tedy „dršťkaři“ – i když oni sami se raději nazývají podle stadionu fotbalového klubu Boavista Porto „Dragao“ „draci“. (Ten stadion se nachází na severovýchodě města a je na konečné stanici metra linky B. Mimochodem být fanouškem tohoto klubu, při tvorbě jehož jména prokázali obyvatelé Porta mnohem více kreativity, než při názvu vlastního města, které znamená prostě jen „Přístav“, je jednou ze základních občanských povinností občana města.) K vzniku této místní speciality  tedy dršťek z hovězích vnitřností, existují až tři legendy. Ta nejznámější hovoří o tom, že když se v roce 1415 připravovala portugalská armáda pod vedením prince Jindřicha Mořeplavce právě v Portu k vyplutí za účelem dobytí města Ceuta (což se následně i podařilo), byla armáda zabezpečena proviantem, když byl poražen veškerý hovězí dobytek v okolí a místním zůstaly jen vnitřnosti, se kterými si ale s kreativitou jim vlastní poradili. Jiná legenda praví, že portští poslali veškeré své zásoby v roce 1384 Kastilci obléhanému Lisabonu, případně že v občanské válce 1832–1834 bylo zabezpečení města jídlem tak mizerné, že místní rádi sáhli i k vnitřnostem. Ať už tak nebo onak, v onom jídle nejsou jen dršťky, ale i sádlo a klobása a hlavně – pokrm se musí vařit s fazolemi a nezodpovědní hospodští často přidávají fazole až k hotovému jídlu. Proto je důležité najít správnou restauraci – i když bude o něco dražší.

               Jiným typickým jídlem v Portu je Francesinha – senvič s masem, šunkou a klobásou, zapečený se sýrem v pikantní rajské omáčce. Bylo to jídlo chudých, teď bylo povýšeno na turistickou atrakci – když už ty dršťky jsou tak těžko k dostání.

Francesinha

               Na nábřeží řeky Douro stojí Františkánský kostel. Ten patří k povinnému programu. Tolik zlata, které je tam všude po stěnách a plastikách je sotva někde k vidění. Fotografovat se tam nesmí, zřejmě mají strach o čočku aparátu, zda by tolik zlata zvládla a nepraskla. Prý je ho až 200 kilogramů. Na bosonohé Františkány, kteří se zaslíbili chudobě skoro až moc. Tolik zlata se dá očividně ušetřit, když se nekupují boty. Co vy na to, milé dámy?

V rámci prohlídky kostela se dají navštívit i katakomby, kde jsou – za příslušný peníz – pochovaní bohatí obyvatelé Porta. Klášter sám vzal za své během občanské války v letech 1832–1834 a protože v tom roce byly všechny řády v Portugalsku zakázány, nebyl důvod ho obnovovat.

               Místo po zničeném klášteru totiž bylo využito mnohem praktičtěji. Byl zde postaven v roce 1842 burzovní palác. Zde se dělaly obchody až do roku 1990, kdy byla portská burza sloučena s lisabonskou a přesunuta do hlavního města. Dnes je turistickou atrakcí. Hlavně „Pátio das Nacoes“ s erby všech zemí, se kterými Portugalci obchodovali a nejkrásnější místností je Arabský sál se zlato-modrými arabeskami, které jsou inspirovány královským palácem Alhambra v Granadě. Zde jsou v Portu vítány státní návštěvy. Ovšem dlažba podlahy nemíří přímo ke středu vstupních dveří – to je podle arabského zvyku, protože „dokonalý je jen Allah“.

               Přímo před burzou je náměstí se sochou Jindřicha mořeplavce ukazujícího k západu  velká tržnice s červenou střechou. 

               Městu Portu dal jeho vzhled italský architekt Niccolo Nassoni. Barokní věže – i ta nejvyšší „Torre dos Clerigos“ z roku 1763 se svými 76 metry výšky, tyčící se nad městem, jakož i bílé stěny paláců, jsou jeho dílo a daly Portu jeho typický vzhled. „Torre dos Clerigos“ je skutečnou dominantou města a je vidět prakticky odevšad a dostala se dokonce na portugalskou dvoueurovou minci z roku 2013. Na vyhlídkovou platformu vede 240 schodů a je odtud údajně nejkrásnější výhled na město. Ale ten sportovní výkon není nezbytně nutný, takže lidé chabraví na nohy nemusí smutnit. Porto je totiž krásné i zdola. V roce 1772 byl Nassoni pověřen i stavbou biskupského paláce, bohužel musel biskup svůj palác v roce 1832 opustit. V občanské válce ho totiž jednotky Pedra IV. využívaly jako pevnost a tím palác samozřejmě utrpěl. Přesto se člověk může v rámci půlhodinové prohlídky seznámit s luxusním životním stylem portského biskupa. Město určitě nebylo chudé. I díky Nassonimu, který dal městu jakýsi kompaktní vzhled, bylo Porto hned několikrát vyhodnoceno jako nejatraktivnější evropská destinace.

Kousek od paláce je katedrála Sé. Jak je v Portugalsku zvykem, je to románská stavba připomínající pevnost – a bez krypty čili postavená jen na jednom poschodí. Vevnitř je ovšem barokizovaná, jen gotická rozeta připomíná původní stavbu. Velký oltář ze stříbra zachránili místní před Francouzi tím, že onu vedlejší kapli, ve které se nachází, prostě zazdili. Francouzští vojáci totiž ve svém revolučním zápalu ničili všechno, co jim v kostelech přišlo pod ruku – skoro jako dnes Rusové.

Katedrála Sé

               Vedle katedrály stojí jezdecká socha Vimary Perese, který v roce 868 město dobyl na Maurech – ještě ne nastálo, ale rekonquista, tedy znovudobývání Pyrenejského poloostrova na Arabech, už začalo. Vimara Peres založil něco jako hrabství Portucale a malý hrad Vimaranis, ze kterého se později stalo první hlavní město portugalského hrabství Guimaraes.

Vimara Peres

Křesťané tehdy ale ještě Porto neudrželi, v roce 997 ho znovu dobyli Maurové. Definitivně křesťanským se stalo až v roce 1050. Kolem sochy Vimary Perese se člověk dostane k „Estacao de Sao Bento“, tedy k hlavním portskému nádraží.  Postavil ho architekt Jorge Colaco ve stylu Bele Epoche, ale dal mu něco typicky portugalského – totiž Azulejos. Portugalsko je země kachliček. Tuto techniku převzali od Arabů a rozvinuli ji do svého vlastního stylu. Jestliže u Arabů byly na kachličkách – modrobílých – jen ornamenty a květinové vzory, Portugalci dokážou na kachličkách zobrazovat důležité bitvy a jiné události ze svých dějin, na nádraží Svatého Benta je mimo jiné zobrazeno nejen dobytí Ceuty Jindřichem Mořeplavcem, ale i prosté výjevy z rolnického i městského života.

Azulejos na nádraží Svatého Benta

               Pak se dá sejít na hlavní náměstí „Avenida dos Alliados“ s městkou radnicí „Pacos do Conselho“ na jeho horním konci. Pokud máte na tomto místě pocit, že jste tohle náměstí už někde viděli, poradím, že to bylo Václavské náměstí v Praze. Stejná velikost, stejný sklon i ty budovy, které ho lemují, jsou skoro identické s těmi pražskými. Jen místo Národního muzea je náměstí na své vrcholu korunováno městsku radnicí. Hodně domů je ale neobydlených a nevyužívaných. Důvodem jsou údajně nevyrovnané vlastnické vztahy i velké náklady na potřebné renovace. Takže Václavák je na tom přece jen o něco líp.

Avenida dos Alliados

               Pokud tedy člověka už nohy po Portu z kopce do kopce odmítají nosit, je možné nastoupit na loď a nechat se povozit po řece pod všemi oněmi šesti přístavních mosty. Plavba vede i kolem někdejších skladů, ze kterých je dnes kongresové centrum a kolem Křišťálového paláce s parkem. Hlavní městský park „Parque da Cidade“ je ale až u moře a vede k němu dlouhá promenáda okolo městských pláží. Je to skoro neuvěřitelné, ale Portugalci jsou ochotni do vln Atlantiku vlézt i v květnu, kdy má voda slabých šestnáct stupňů Celsia. Jsou prostě zvyklí, mě jen z pohledu na to naskakovala husí kůže. V tom městském parku přímo u oceánu je i samozřejmě nepostradatelné Oceanário, tedy akvárium, zatím první v Portugalsku, otevřeno bylo v roce 2009.

               Ale večer se dá nejlépe nechat vyšumět na nábřeží ve čtvrti Ribeira u skleničky portského vína (pokud to váš žaludek snese) nebo u koňaku Maceiros. Anebo u skvělé kávy s italskou kvalitou a cenou od 80 centů za šálek.

Banská Štiavnica – Schemnitz

Fast jede Nation hat – so etwas wie die letzte Rettung – irgendwo einen Berg, in dem Ritter schlafen, die kommen, wenn es dem Volk am schlimmsten geht, um es zu retten. In der Slowakei gibt es so einen Berg namens Sitno und er befindet sich in der Nähe der Stadt Banská Štiavnica. (Auf Deutsch Schemnitz) Da die Stimmen unter meinen Freunden zunehmen, dass alles “bergab” geht und dass “es nicht schlimmer sein könnte”, was übrigens die letzte Wahl von Robert Fico bestätigt hat, haben wir beschlossen, zum Sitno zu gehen, um zu schauen, was mit den slowakischen Rittern los ist und ob sie bereit sind, loszuziehen. Es wäre wirklich die höchste Zeit!

Die Legende besagt, dass zur Zeit von Fürst Pribina (also noch vor dem Aufblühen des Großmährischen Reiches) auf der Burg Sitno Fürst Stojmír lebte. Er hatte zwei Söhne, Tyr und Želibor. Zwei Söhne und eine Burg, das deutet immer auf Ärger hin. Und so, obwohl Stojmír seine Söhne auf dem Sterbebett ermahnte, zusammenzuhalten, stritten sie gleich nach seinem Tod. Und als ihre Heere sich gegenseitig gegenüberstanden, schlug der Blitz ein, der Berg Sitno spaltete sich und verschlang alle Kämpfer. Und dort sind sie also (im Gegensatz zum tschechischen Berg mit der gleichen Funktion namens Blaník ist es eher unsicher, ob sie schlafen, aber das ist schon auf das unterschiedliche Temperament der zwei Völker zurückzuziehen), und warten darauf, dass sie slowakisches Volk ruft, um es zu retten. Wir übernachteten am See „Počúvadlo“ und machten uns am Morgen auf den Weg zum Berg. Der Aufstieg ist ziemlich einfach (mit einem Höhenunterschied von 340 Metern, also ein etwas anstrengender Spaziergang, zu Beginn etwas steil, dann über die Lichtung Tatranska und teilweise auch über Holztreppen bis zum Gipfel auf einer Höhe von 1009 Metern). Unterwegs gibt es mehrere schöne Aussichtsfelsen, und auf dem Gipfel gibt es einen Aussichtsturm und ein Gasthaus. Zuerst war ich überrascht, dass während die Österreicher Kreuze auf die Gipfel der Berge stellen, katholische Slowaken dort Gasthäuser bauen, aber schließlich entdeckten wir dort auch das Kreuz. Dafür keine sitnianischen Ritter.

 Der Haken könnte sein, dass der Hüter des Berges nur einmal alle sieben Jahre aus dem Zufluchtsort kommt. Er stellt sich auf den Gipfel des Berges und ruft, ob Hilfe benötigt wird. Wenn er keine Antwort erhält, kehrt er in den Berg zurück, und das war es dann. Erstens wissen wir nicht, um welche Uhrzeit er herauskommt. Wahrscheinlich nachts, denn tagsüber gibt es dort so viele Touristen wie auf einer Pilgerreise, und er könnte sich unter ihnen verlieren oder in Panik geraten. Dann ruft er vielleicht nicht laut genug, um im Tal gehört zu werden. Und dieses siebenjährige Intervall ist ziemlich unpraktisch, schon allein deshalb, weil Parlamentswahlen alle vier Jahre stattfinden (In der Slowakei übrigens eher deutlich öfter). Es wäre praktisch, wenn dieser Bergwächter zumindest alle vier Jahre nach den Wahlen herauskommt, nach Bratislava geht und fragt, ob seine Jungs bereits gebraucht werden. Dann könnte sich vielleicht etwas bewegen. Vielleicht könnten die aufgetretenen Reiter in voller Rüstung vor dem Regierungsgebäude etwas bewirken. Obwohl ihre Ausrüstung wahrscheinlich nicht die modernste sein wird, immerhin legt die Legende sie in das frühe neunte Jahrhundert. Aber besser als nichts. Wenn schon die Demonstranten mit dem Premierminister nichts schaffen, könnten zumindest die, wenn auch altmodisch gerüstete Ritter etwas erwirken. Wir haben also keine Ritter gefunden, aber ein Ausflug nach Banská Štiavnica lohnt sich trotzdem. Nicht umsonst gilt es als eines der schönsten slowakischen Städte (immerhin war es im Jahr 1782 nach Bratislava – Preßburg und Debrecen, also vor Buda, die drittgrößte ungarische Stadt mit mehr als zwanzigtausend Einwohnern).

Die Stadt verdankt ihre Bedeutung dem Gold- und Silberbergbau. Bis zur Entdeckung Amerikas war in der Slowakei das größte Goldvorkommen Europas, im besten Jahr 1690 wurden in Schemnitz 605 kg Gold und 29 Tonnen Silber abgebaut. Die drei wichtigsten Städte des ungarischen Bergbaues waren „das goldene Kremnitz – Kremnica“, das silbernde Schemnitz (Banská Štiavnica) und das kupferreiche Neusohl (Banska Bystrica). Die Berge um Schemnitz sind ein Überbleibsel vulkanischer Aktivitäten, und so ist dort viel Wertvolles an die Oberfläche gekommen. Obwohl sich bereits in der Römerzeit ein befestigter Ort in der Nähe von Sitno befand, verlor der Ort später an Bedeutung und tauchte erst im elften Jahrhundert wieder auf. Die Bevölkerung war, wie in allen Bergbaustädten, hauptsächlich deutsch. Die deutschen Siedler kamen hauptschlich nach dem Einfall der Mongolen im Jahr 1241, der eine Entvölkerung der Slowakei zur Folge hatte, auf die Einladung des Königs Bela IV. aus Niedersachsen. Im fünfzehnten Jahrhundert verwickelte sich die Stadt unglücklich in die Kämpfe zwischen zwei Königsanwärter Ladislaus Postumus (dessen Interessen in Oberungarn und damit in der Slowakei von Jan Jiskra von Brandeis vertreten wurden) und Vladislav Jagiello, für den der berühmte Janos Hunyady kämpfte, und im Jahr 1442 wurde sie niedergebrannt und das darauffolgende Erdbeben vollendete das Werk der Zerstörung.

            Obwohl der König Matthias Corvinus durch verschiedene Erleichterungen versuchte, den Bergbau wiederherzustellen und die zerstörte Stadt aufzubauen, musste die Stadt auf ihre Prosperität noch warten.

Sie verdankte einen neuen Aufschwung, wie auch andere slowakische Bergbau-Städte, einer seltsamen Koalition, die im Jahr 1495 von Jakob Fugger, genannt der Reiche (nicht ohne Grund –  er war zu dieser Zeit der reichste Mann Europas und entschied mit seinem Geld sogar über die Wahl des römischen Kaisers), und dem in Leutschau geborenen Johann Thurzo, einem zipser Patrizier und Krakauer Bürger, geschlossen wurde. Nach den ungarischen Gesetzen durfte nämlich die Bodenschätze im Lande kein Ausländer besitzen. Fugger, der nach der Erlangung des Monopols für den europäischen Kupferabbau (zur Zeit der Produktion von Kanonen ein sehr wichtiges Monopol) auch ein Monopol für den Silberabbau (und später auch für Quecksilber, ohne das damals kein Goldabbau möglich war) anstrebte, schloss mit Thurzo zunächst einen Vertrag über den Kupferabbau in Neusohl (Banská Bystrica), den sie dann auf den Silberabbau in der gesamten Slowakei ausweiteten. Thurzo, der in Padua studiert hatte, erfand nämlich ein System zur Entwässerung überfluteter Bergwerke, und so gelang es ihm, den Silberabbau in den bereits stillgelegten Minen wieder aufzunehmen und profitabel zu machen. Natürlich profitierte hauptsächlich Fugger, aber Thurzo blieb genug, um seine Familie in den Adelstand zu erheben (was in Ungarn extrem schwierig – und teuer – war), und einer seiner späteren Nachkommen Georg Thurzo wurde sogar in den Jahren 1610 – 1619 der ungarische Palatin, also der königliche Vertreter in Ungarn.

Banská Štiavnica war also eine reiche Bergbaustadt, und das ist heute noch sichtbar. Ich musste mein Wissen korrigieren, nach dem ich dachte, der steirische Erzherzog Johann hätte in Leoben die erste Bergbau-Universität gegründet. Das ist nicht wahr, seine Großmutter Maria Theresia war ihm voraus, und zwar gerade in Schemnitz zwischen 1763 und 1770.

Gedenktafel zur Gründung der ersten Bergbauuniversität

(Leoben funktioniert jedoch bis heute und ist somit die älteste immer noch funktionierende Bergbauschule). Banská Štiavnica ist wirklich eine schöne Stadt, obwohl sie im Jahr 2023 durch einen Großbrand sehr beschädigt wurde. Das Zentrum umfasst gleich zwei benachbarte Plätze – der Dreifaltigkeitsplatz und der Rathausplatz. Die monumentale Skulptur der Heiligen Dreifaltigkeit als Pestsäule wurde nach der Pestepidemie in den Jahren 1710-1711 errichtet, die derzeitige stammt aber aus der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts (Es ist bereits die zweite – aber monumentale barocke – Version).

Über dem Platz steht die Alte Burg, eine Burg, die aus einer ehemaligen Kirche umgebaut wurde. In Zeiten der türkischen Gefahr befestigte sich die Stadt und baute ein neues Verteidigungssystem, zu dem neben der Alten Burg auch die Neue Burg auf dem gegenüberliegenden, recht entfernten Hügel gehörte. Das Kalvária von Štiavnica ist berühmt und definitiv einen Besuch wert. Unser österreichischer Freund Heimo bezeichnete den Aufstieg als seine größte sportliche Lebensleistung, aber das zeugt nur über seine völlig unsportliche Natur. Der Kalvarienberg befindet sich auf dem Ostrý vrch (Scharfberg) über Štiavnica und ist von allen Seiten gut sichtbar und natürlich für Touristen attraktiv.

Er wurde von den Jesuiten in den Jahren 1740-1744 erbaut, und man besteigt den Hügel an etwa 22 Kapellen und 3 Kirchen vorbei. Nicht alle sind bereits renoviert, denn während der Kämpfe zwischen der Roten Armee und der Wehrmacht im Zweiten Weltkrieg wurde der Kalvarienberg zerstört. Die Renovierung begann zwar bereits 1953, die Hauptarbeiten folgten in den Jahren 1976-1983, dauern aber bis heute an. Da sie aus privaten Spenden finanziert werden, geht die Arbeit nur langsam voran. Die meisten Kapellen werden von privaten Sponsoren unterstützt – oft bedeutenden einheimischen, wie die Schauspielerin Emília Vašáryová, die Schwester der ehemaligen tschechoslowakischen Botschafterin in Österreich Magda.

Vergessen Sie auf keinen Fall, die Schemnitzerkrippe zu besuchen. Sie ist wunderschön geschnitzt aus Holz mit Motiven aus dem Bergbau und der Verteidigung gegen die Türken, die hier vergeblich die Neuen Burg belagern. So sagt die Legende, es ist mir jedoch nicht gelungen herauszufinden, ob die Türken überhaupt jemals nach Banská Štiavnica kamen, aber jedes Jahr findet im September die Veranstaltung “Die Türken kommen”, die an die erfolgreiche Verteidigung gegen die türkische Invasion erinnern sollte, statt.

Zwei Kilometer hinter der Neuen Burg befindet sich das Bergbau-Museum in der Natur, sicherlich interessant, vor allem für Kinder, und einige Kilometer weiter gibt es den Tajch (aus dem deutschen Teich) Počúvadlo. Er ist nicht nur zum Baden geeignet, sondern es gibt hier auch regelmäßige Auftritte von Musikgruppen, Gulasch- oder Nockerl-Kochwettbewerbe. Es handelt sich um keinen natürlichen See, sondern um einen sogenannten Tajch, der als Energiequelle zum Antrieb von Maschinen zur Entwässerung der Bergwerke von Janos Thurzo gebaut wurde. Er hat also die überfluteten Minen mit Wasserhilfe entwässert, sicherlich eine interessante und damals revolutionäre Idee. Und eine sehr profitable, wie ich schon geschrieben habe. Der Tajch Počúvadlo ist der größte erhaltene zu diesem Zweck gebaute Stausee Europas.

Der Touristenverein in Banská Štiavnica gehört angeblich zu den ältesten in Europa, die Einwohner von Štiavnica selbst setzen ihn sogar gleich nach dem Londoner Verein an die zweite Stelle. Vielleicht ist das wahr, die Wege zum Sitno sind schön angelegt, es gibt hier immerhin eine fünfhundertfünfzigjährige Tradition. Und wenn jemand vom Wandern in den Bergen gelangweilt ist, dann gibt es in der Nähe von Štiavnica noch „Svätý Anton“, das Schloss des letzten bulgarischen Zaren Ferdinand I.

Seine Familie besaß umfangreiche Ländereien in der Slowakei, insbesondere Jagdreviere, zum Beispiel auf der Muráň-Hochebene. Ferdinand I. war nämlich bulgarischer Zar (1887–1908 der Fürst und dann bis 1918, bevor die Bulgaren ihn vertrieben, der Zar), stammte jedoch aus dem deutschen Haus Coburg-Gotha aus Thüringen. Leider schloss er sich im Ersten Weltkrieg der falschen Seite (der deutschen) an, und nach dem Krieg, von seinem Thron vertrieben, verbrachte er seinen Lebensabend im Schloss Svätý Anton. Sein Sohn Boris III. war Zar bis 1943 – im Zweiten Weltkrieg kämpfte er erneut auf der falschen – wieder auf der deutschen – Seite, manche sind einfach unbelehrbar. Zar Ferdinand bestieg unter anderem auch Sitno, aber auch er wartete vergeblich auf die Hilfe der sitnianischen Ritter. Es ist offensichtlich nie so schlimm, dass es nicht noch schlimmer sein könnte und dem Volk – oder dem Zaren – müsste es „am schlimmsten“ gehen, um die Ritter zur Hilfe zu motivieren. Der Zar hatte es übrigens auf Schloss Svätý Anton überhaupt nicht schlecht. Ob die sitnianischen Ritter gegen die Panzer der Roten Armee bestanden hätten, ist übrigens mehr als fraglich. Das Haus Coburg-Gotha war bei der Besetzung europäischer Throne sehr aktiv. Prinz Albert war der Ehemann von Königin Victoria von England, aus dieser Familie stammt auch die belgische Königsdynastie, beginnend mit König Leopold (1790–1865), ebenso auch die letzte portugiesische Dynastie und die Thüringer wilderten sogar in der brasilianischen Kaiserfamilie, wo Prinz August die Prinzessin Leopoldine heiratete. Und dann war da noch diese bulgarische Zarendynastie. Thüringen war für diese ehrgeizigen Adligen einfach zu klein.

Also, wenn Sie nicht wüssten, wohin in den Urlaub und das slowakische Hochgebirge Tatra Ihnen bereits langweilig geworden wäre, ist die Gegend um Štiavnica (mit dem nahegelegenen Kremnica, dem Badeort Sklenné Teplice, aber auch dem etwas weiter entfernten, aber gut erreichbaren Zvolen (Altsohl)oder Banská Bystrica (Neusohl) kein schlechter Tipp. Übrigens, wenn Ihnen der See Počúvadlo zu kalt wäre, ist die Therme Kováčová auch nicht weit entfernt.

Braga

Několik dalších týdnů strávíme v Portugalsku a začneme na severu, ve městě Braga.

               Ve městě Braga se zastavil čas. Stalo se to ve tři hodiny, aspoň tento čas ukazují už řadu let hodiny v městské katedrále. Jedinou nevyřešenou otázkou zůstává, zda se tak stalo ve tři hodiny v noci nebo odpoledne.

Možná na to historici jednou přijdou, ale není to úplně podstatné. Protože přesto nebo právě proto, že se zde čas zastavil, je Braga přitažlivým turistickým cílem.

               V Portugalsku se říká, že Lisabon se baví, Coimbra se učí, Porto pracuje a Braga se modlí. Braga je symbolem portugalského katolicismu, o čemž svědčí i 35 kostelů, které se zde nacházejí. Odtud začal generál Gomez de Costa v roce 1926 vojenský puč, který svrhl mladou chaotickou republiku a zavedl v zemi na bezmála padesát let fašistoidní diktaturu. A 25. dubna 1974, když mladí důstojníci svrhli fašistickou diktaturu a lidé v Lisabonu zaplnili ulice, aby demonstrovali za svobodu a útočili na centrálu nenáviděné tajné policie PIDE, v městě Braga vyzval místní arcibiskup Francisco Maria da Silva k odporu proti „pučistům“ a boji za zachování stávajícího režimu opírajícího se i o podporu katolické církve. Nepomohlo to. Čas zůstal stát jen na hodinách v katedrále, tok dějin se zastavit nedá. V někdejším biskupském sídle je dnes budova univerzity a při naší návštěvě zde byla výstava fotografií slavného portugalského fotografa Alfreda Cunhy, dokumentujících právě události onoho 25.dubna – možná svaté církvi natruc.

               Katedrála v městě Braga je nejstarší v Portugalsku, začala se stavět už v jedenáctém století poté, co se leónskému králi podařilo Maurům odebrat oblast Minho, nejsevernější část dnešního Portugalska. Svěřil to území Jindřichovi Burgundskému, kterého tam vyjmenoval hrabětem. A ten dal na místě někdejší mešity budovat katedrálu v raně románském stylu. Románský sloh v Portugalsku má svá specifika, se kterými se člověk setkává všude, všechny kostely bez výjimky mají místo plochého dřevěného stropu kamennou klenbu (no dobrá, v katedrále v Portu byla dřevěná, ale klenutá) a nemají kryptu, která patří jinak k románskému stylu přímo neodmyslitelně. V Portugalsku si stavbu dolních částí kostelů, tedy krypt – odmyslili. Samozřejmě, že je vnitřek kostela barokizovaný, jsme přece na Pyrenejském poloostrově, kde tento styl, symbolizující vítězství pravé církve a demonstrující moc a bohatství církve dobývající a christianizující rozsáhlá území v Americe a v Asii, prostě nemůže chybět.

Braga Katedrála Sé

I chór s oněmi stojícími hodinami je v barokním stylu. V chrámu je krásně vyzdobený hrob prince Alfonsa, prvorozeného syna krále Joaa I. zakladatele druhé portugalské královské dynastie rodu Avis. (vládl v letech 1385 – 1433.) Chlapec zemřel jako desetiletý, a proto po svém otci Joaovi nastoupil na trůn druhorozený Eduard (portugalsky Duarte). Toto atypické jméno (jinak se to v portugalská královské genealogii hemží Alfonsy, Jany – Joao- a Petry – Pedro) prosadila očividně jeho maminka Fillipa Lancasterská, pocházející z Anglie. Toto manželství mezi králem Joaem a Fillipou bylo základem věčného přátelství mezi Portugalskem a Británií, které trvá dodnes. Britové tvoří pořád nejpočetnější skupinu turistů, kteří zemi navštěvují. Ale o příčinách tohoto svazku později.

               Ve vedlejší kapli Capela der Reis katedrály, které Portugalci říkají Sé (jako všem ostatním katedrálám, je to zkratka „Sedo episkopalis“ čili sídla místního biskupa), která ovšem není veřejnosti přístupná, se nacházejí hroby zakladatelů Portugalska Jindřicha Burgundského a jeho manželky Terezy z Leónu, jakož i arcibiskupa Lourenca Vicenta (svatého nebo blahořečeného, to se mi nepodařilo zjistit), Legenda praví, že se zúčastnil po boku krále Joaa I. bitvy u Aljubarotty v roce 1385 proti Španělům, tam hrdinně zahynul a jeho neporušené tělo  bylo prý nalezeno dvě stě let po oné bitvě, která na několik staletí zajistila portugalskou nezávislost na velkém sousedovi. Ve skutečnosti zemřel pan arcibiskup v roce 1397, ale to vím jenom proto, že jsem hnidopich a našel jsem si to na Wikipedii.

               Kromě toho se v katedrále nachází k pohřebiště arcibiskupů z Bragy. Místní tvrdí, že jejich biskupství je vůbec nejstarší na světě, protože ho založil jistý Pedro de Rates už v roce 45. (Tehdy byla Braga poměrně významným římským městem se jménem Brackara Augusta). Připomínám, že Kristus byl ukřižován v roce 29 a v roce 45 svatý Pavel teprve začínal svou misijní činnost a informace k napsání svého evangelia začal svatý Lukáš sbírat někdy okolo roku 60. Ale myslím, že se nevyplatí obyvatelům Bragy toto jejich přesvědčení vyvracet, pokud je člověk na něco hrdý, jedno, zda to má své opodstatnění, není třeba mu to brát. Nesporný je naproti tomu skvostný mramorový sarkofág arcibiskupa Dom Diega de Sousa z doby vlády krále Manuela I, tedy z doby v Portugalsku nejslavnější, který se zasloužil, aby část onoho tehdejšího blahobytu dorazila i do Bragy a zobrazila se tam v architektonických prvcích tehdejšího manuelistického stavebního stylu – o tom budu psát ještě mnohokrát. Nejkrásnějším úkazem tohoto umění ve městě je právě arcibiskupův sarkofág.

               Braga ovšem navzdory svému konzervativismu není vůbec město temna. Naopak je to město květin. Je to dáno určitě i tím, že právě tato severní část Portugalska má nejvíc dešťových srážek a tím pádem je i nejvíc zemědělská. Ale květiny zdobí jak Ulici svobody (Avenida da liberdada) tak i náměstí republiky (Praca da rebublica). A na toto náměstí s velkou radnicí navazuje hned dlouhý park zelený trávníkem se spoustou květin a několika pomníky. Jeden z nich – dost avantgardní – připomíná návštěvu papeže Jana Pavla II. I za universitou, někdejším arcibiskupským sídlem je krásná zahrada ve francouzském stylu Jardim de Santa Barbara.

Ty květiny na ulicích a v parcích jsou prokládány sochami moderního stylu, které kupodivu do celkového charakteru dobře zapadají a vůbec nepůsobí v striktně katolickém městě rušivě – i když zobrazují například draky.

               Archeologické muzeum s artefakty z římské doby se nachází ve vile poněkud vzdálené od centra města jménem Palacio dos Biskanhos, postavené v 16 století a vyzdobeném pro Portugalsko tolik typickými kachličkami Azulejos, zobrazujícími lovecké scény.

               Kromě toho jako v žádném portugalském městě nemůže chybět fotbalový klub, v tomto případě je to Sporting Braga, jehož jsou místní muži (ale i ženy) fanatickými příznivci. Stadion je specifický tím, že se nachází ve starém kamenolomu, má kapacitu 30 286 míst (což je na město se 192 000 obyvateli víc než slušné) a hrály se zde i dva zápasy mistrovství Evropy v roce 2004.

               Ale nazpět k věcem církevním, protože ty jsou zde navzdory sekularizaci, která v celé zemi zrušila v roce 1834 všechny církevní řády, na severu Portugalska pořád do značné míry určující. K pravému klenotu církevní architektury se musíme vypravit asi 5 kilometrů za město do blízkých kopců, kde se nachází Bom Jesus de Monte (tedy Dobrý Ježíš na kopci). Poutní místo dal vystavět v roce 1722 v horách za Bragou arcibiskup Rodrigo de Mauro Teles, stavba byla dokončena ale až v roce 1811.

               Je to křížová cesta postavená v barokním stylu, výstup po schodech až ke kostelu zasvěcenému (jako v Portugalsku naprostá většina kostelů) Panně Marii) je dost namáhavý, ale kdo je slabý na nohy nebo na plíce, může využít lanovku, která ho vyveze až nahoru, výhled na krásnou stavbu mu ale tato jízda neumožní. Ale dolů se jde přece jen snadněji než nahoru – ten kopec, na kterém sídlí „dobrý Ježíš“ je pořádný a dá při výstupu zabrat. Na platformách schodiště s kašnami je spousta symboliky. Kašny představují například 3 božské ctnosti, víru naději a lásku (ve smyslu „charitas“, ne „eros“) pět ran Kristových nebo jednotlivé lidské smysly (při „sluchu“ vytéká voda z uší, „zrak“ z očí a „čich“ z nosu, hmat jsem nějak neobjevil) dále jsou kapličky představující zastávky křížové cesty.

               Z Bragy se dají podniknout výlety směrem na jihovýchod k nedalekému městu Guimaraes, prvnímu hlavnímu městu Portugalska, poté, co se syn Jindřicha Burgundského a Teresy z Leónu Alfonso Henriques prohlásil králem a získal tím nezávislost na království Leon (na potvrzení své suverenity papežem si musel ještě pár let počkat). Hrad města Guimaraesu zdobí portugalský státní znak – je na něm dokonce sedmkrát.

               Na západ od Bragy se nachází městečko Barcelos. Zde se zrodila legenda o portugalském kohoutovi, kterého budete v Portugalsku potkávat všude – na výšivkách, na ubrouscích, ubrusech nebo kabelkách.

Barcelo leží na jižní svatojakubské cestě do Santiago de Compostella. Kdysi se tudy ubíral poutník a zrovna, když byl ve městě, došlo zde k vraždě. Místní si byli hned jisti, že pachatelem nemohl být nikdo z místních – vždyť se přece dobře znali – a tak ukázali na cizince. Ten byli ihned zatčen a v krátkém procesu odsouzen k smrti, ačkoliv přísahal, že je nevinen. Když byl rozsudek vynesen, řekl, že o jeho nevině budou kokrhat i kohouti, a to v poledne, kdy to běžně nedělají. Protože se místní starosta, který byl i soudcem, chtěl na popravu zřejmě podívat s plným žaludkem, nechal si v poledne naservírovat oběd – pečeného kohouta. A ten kohout na jeho talíři začal ve dvanáct hodin kokrhat. Soudce, zděšen, že odsoudil nevinného, spěchal na náměstí a v poslední chvíli exekuci zabránil.

               Braga nikdy nebyla portugalským hlavním městem. První „metropolí“ byl Guimaraes, poté převzala štafetu Coimbra, aby ji pak odevzdala v roce 1256 Lisabonu. Ale Braga je přesto město historické a pozoruhodné a má pro Portugalce velký historický význam. Možná proto jsem zahájil mou literární výpravu do Portugalska právě tady. Do programu návštěvy země bych Bragu ale zařadil spíš na uklidnění a odpočinek po rušných městech jako je Porto nebo Lisabon. Ve městě, kde se zastavil čas, a přesto je plné květin, se dobře odpočívá. Modlit se nutně přitom nemusíte.

               Mimochodem skvěle se k tomu hodí místní víno, takzvané „vinho verde“, čili v překladu víno zelené. Není samozřejmě zelené, je bílé a lehké. Trošku kyselkavé a s nádechem bublinek jako u prosecca (ale o mnoho méně). Má jen asi 10 procent alkoholu a vychlazené se pije skvěle. Pokud do Bragy přijedete, nezapomeňte si skleničku (anebo láhev) dát. K tomu městu květin se výborně hodí.

50 let od karafiátové revoluce v Portugalsku

               Předně se chci omluvit, že jsem text nedal na web už včera, kdy to výročí skutečně bylo. Ale zapomněl jsem svůj počítač v letadle a dostal jsem ho až dneska. Takže s jednodenním zpožděním, ale tím se historické téma nijak nemění.

               25.duben je v Portugalsku jeden z největších svátků. Jméno „25 dubna“ nesou náměstí, ulice, bulváry i most přes řeku Teju, který spojuje lisabonské staré město k druhým břehem, kde se vypíná socha Krista Spasitele.

               Jméno „Karafiátová revoluce“ dostala událost z roku 1974 podle červených karafiátů, které si vojáci, účastnící se na svržení diktátorského režimu, dali do hlavní svých zbraní jako znamení, že nemají v úmyslu střílet do demonstrujícího obyvatelstva. Samozřejmě, červený karafiát je květina sociální demokracie a v tomto kontextu je třeba toto gesto vnímat – ten převrat byl levicový a přivedl k moci levicové vlády. Ovšem revoluci 25 dubna v Portugalsku nevyvolal lid na ulicích, ten jen podpořil vojáky části armády, kteří zaútočili na Lisabon a převzali nad ním kontrolu. Davy lidu zaútočily jen na centrálu portugalské nenáviděné tajné policie PIDE, kde při střelbě do útočícího davu zahynuli čtyři lidé – jediné oběti portugalské revoluce. Portugalská StB, obklíčená ve své budově, se druhý den nato vzdala a předala – na rozdíl od StB československé – kompletní archívy, vypovídající o její represivní činnosti v době diktatury, která trvala od roku 1926, tedy čtyřicet osm let.

               Přesto není Antonio Salazar, zosobnění této diktatury, v Portugalsku vnímán jen negativně, i dnes se k jeho odkazu hlásí ještě značná část obyvatelstva i politických sil v zemi.

Antonio de Oliveira Salazar

Kořeny má tento souhlas v tradičním štěpení portugalské společnosti na liberální a konzervativní katolické křídlo. Tento politický boj začal už v době reforem markýze de Pombal, který se snažil v letech vlády krále Josefa I. (1750–1777) znovu postavit zemětřesením z roku 1755 zničený Lisabon a posunout tradičně katolickou zemi ve směru k osvícenství. Mimo jiné zakázal v roce 1759 jezuitský řád i inkvizici. Od té doby se nepřetržitě střídala období, kdy byli u moci králové nakloněni pokroku a naopak vládci (jako například už dcera onoho osvíceného Josefa I. Marie, která onoho osvíceného markýze po nástupu na trůn hned zbavila funkce a poslala ho do domácího vězení), kteří se snažili za každou cenu obrátit kormidlo dějin do minulosti a opírali se přitom o katolickou církev a majitele latifundií.

               Portugalsko bylo v šestnáctém století díky svým objevitelským cestám a obchodem s Afrikou a Indií nejbohatší zemí Evropy. Bohatství bylo ale závislé od příjmů z kolonií. Zemi velmi poničily napoleonské války (válka mezi francouzskými generály na jedné a Portugalci s Angličany pod generálem Wellingtonem na druhé straně zuřila v Portugalsku v letech 1807–1811 a zanechala po sobě spálenou zemi). Poté vyhlásila nejbohatší kolonie – Brazílie – nezávislost. Portugalská královská rodina totiž utekla před Francouzi do Brazílie a pokoušela se několik let vládnout z Ria de Janeiro. Král Jan VI.se sice – poněkud nedobrovolně, protože v Brazílii se mu líbilo – vrátil v roce 1822 zpět do Portugalska, udělal ale osudovou chybu, když v Brazílii nechal svého syna Pedra, který obratem vyhlásil Brazílii za nezávislou a sebe za jejího císaře. Potom ho to ale v Brazílii přestalo bavit, hlavně proto, že jeho bratr Miguel zbavil v Portugalsku moci Petrovu  dceru Marii. Zavěsil tedy císařování na hřebík a vrátil se do Portugalska. Miguela ze země po několika letech občanské války vyhnal, dosadil na trůn svou dceru a zemřel na tuberkulózu. Pod jeho shovívavým dohledem byla přijat liberální ústava v září 1832 (od té doby se liberálové v Portugalsku nazývali vždy Septembristé a konzervativci Karlisté) a v roce 1834 nechal svého radiálního premiéra Aquieru zrušit všechny náboženské řády. Na malér a politickou konfrontaci bylo zaděláno. Ze všech těchto ran se země nedokázala vzpamatovat, začala jí cloumat hospodářská krize, ze které se Portugalsko vlastně tak úplně nevzpamatovalo dodnes. Každopádně má hodně daleko k období šestnáctého století, kdy se ve zlatě koupalo.

               V Portugalsku se nespokojenost obracela právě proti královské rodině, jedno, jak se králové z poslední saské dynastie Coburg Gotha (zase jednou ona durynská rodina, která měla své lidi prostě všude) snažili získat lásku lidu liberálními reformami. V roce 1908 byl v centru Lisabonu na „Praca do Comercio“ zastřelen král Karel I. i se svým nejstarším synem Ludvíkem Filipem a jeho druhorozený syn Emanuel II. byl o dva roky později přinucen abdikovat. Portugalsko se toho roku stalo republikou.

               Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá dnes pochybovat, ale tehdy jako ostatně skoro vždy dokáže revolucionářský zápal zcela zatemnit mozky lidí. Po pádu královské dynastie následovaly totiž roky naprosté politické nestability a dalšího hospodářského úpadku. Za šestnáct let se vystřídalo u moci 45 vlád a 9 prezidentů, než tomu chaosu udělala v roce 1926 přítrž armáda pod vedením generála Antonia Oscara de Fragoso Carnosy. Tento generál pak o dva roky pověřil vedením financí státu, ve kterých se nevyznal a které byly naprosto rozvrácené, Antonia de Oliveiru Salazara, tehdy mladého 39letého absolventa university v Coimbře. Jeho studium ekonomie financovala církev, ke které měl blízký vztah. A ona k němu, protože v něm viděla svou naději. Salazar dostal od svého tutora Carnosy naprosto volné ruce se všemi kompetencemi a zavedl takzvanou „finanční diktaturu“, která pak v roce 1932, kdy se Salazar stal předsedou vlády přešla v diktaturu skutečnou. Opřel se přitom o podporu společenských vrstev, které odmítaly republikánské a socialistické ideje – tedy o církev, monarchisty, aristokracii a armádu. To jsou ostatně vrstvy, které vzpomínají s nostalgií na Salazarovu vládu dodnes.

               V roce 1933 vydal Salazar novou ústavu takzvaného „Estado novo“, tedy „Nového státu“. V něm byla povolena jen jedna apolitická strana Uniao Nacional (Národní jednota), byla potvrzena už v roce 1926 zavedená cenzura, zakázány byly stávky, demonstrace, odborové hnutí a samozřejmě i jiné politické strany. Nad dodržováním „pořádku“ bděla tajná policie PVDE, přejmenovaná v roce 1945 na PIDE (Policia internacional e de defesa do Estado), postupující krajně brutálně proti politickým oponentům – vězněním, mučením, popravami nebo prostě „zmizením“ nepohodlných osob. (Jako například Salazarova oponenta generála Humberta Delgada, kterého PIDE vylákala v roce 1965 do Španělska, kde bylo jeho tělo nalezeno u města Badajozu – dnes se po něm jmenuje lisabonské letiště). Mnoho opozičníků uteklo do ciziny, například vůdce socialistů Mario Soares nebo vůdce komunistické strany Alvaro Cunhal (ten žil v exilu od roku 1960, poté, co se mu po třináctiletém věznění podařilo utéct z vězení v Peniche, nejprve v Moskvě a poslední roky prožil u nás v Praze).

Alvaro Cunhal

Přesto mají historici potíže nazývat Salazarovu diktaturu fašistickou a nazývají ji spíše autoritativní diktatura s klerikálně fašistickými rysy. Když si uvědomíme, že velkým obdivovatelem Salazara po druhé světové válce byl Ivan Alexandrovič Iljin, tedy hlavní ideolog současného putinovského režimu, vyvstávají podobnosti mezi oběma režimy mnohem plastičtěji. Salazar založil „Legiao Portuguesa“, jakési paramilitaristické milice podobné německé SA a „Mocipade Portuguesa“, podobající se nejen Hitlerjugend ale i Putinově Jungagmii.

               Salazar dokázal velmi chytře vybalancovat druhou světovou válku. Spolu s Francem uzavřeli v roce 1939 takzvaný „Neutrální pakt“ zvaný i „Iberský blok“. Nechal sice Němce těžit v Portugalsku (za tučný peníz) strategicky důležitý wolfram, ale spojencům poskytl přístavy a letiště na Azorech a na Madeiře. Proto zůstal i po válce u moci a v roce 1949 vstoupilo dokonce Portugalsko, jako jediná diktatura mezi zakládajícími členy, do NATO.

               Salazar se snažil úmyslně potlačovat vzdělání, aby uchránil svůj lid před „Hnusem moderny“, (připomíná vám to něco?) odboural zadlužení státu a stabilizoval finance, ovšem za nesmírně vysokou cenu. Na konci jeho vlády mělo Portugalsko nejnižší HDP na hlavu, nejvyšší vojenské výdaje, nejvyšší kojeneckou úmrtnost a čtyřicetiprocentní negramotnost. Zatímco západní Evropa zažívala ekonomickou renesanci, potáceli se Portugalci na hranici existenčního minima. Celou zemi ovládalo 30 nejbohatších rodin, jejichž zástupci seděli i ve vládách „Nového státu“.  Protože zoufalá hospodářská situace měla za následek útěk lidí ze země, vyhlásil Salazar v roce 1967 zákaz opuštění země.

               Navíc v roce 1961 vypukly koloniální války. Portugalské kolonie v Africe Guinea Bissau, Angola a Mosambik začaly bojoval o nezávislost. Portugalská armáda postupovala proti povstalcům ale i proti civilnímu obyvatelstvu s nesmírnou krutostí, která přinesla celosvětové odsouzení, nikoliv ale vítězství. Kolonie pohlcovaly stále více finančních prostředků, místo aby do státní pokladny přispívaly.

               Antonio Salazar utrpěl v roce 1968 krvácení do mozku a prezident Americo Tomas vyjmenoval za jeho nástupce Marcella Caetana. Když se Salazarův stav zlepšil, nikdo si mu netroufl říct, že už není předsedou vlády a tak dál svolával její zasedání. Zemřel v roce 1970.

Caetana čekal stejný osud jako mnohé následníky velkých diktátorů – pokoušel se pokračovat v jeho politice, ale chyběla mu autorita, konspirační síť, zkušenosti a šarm.  Ekonomická situace se stávala neúnosnou, a dokonce i v armádě vzniklo levicové křídlo (zejména mezi mladšími důstojníky nižších hodností). Rozbuškou bylo vydání knihy velitele generálního štábu armády, a tedy druhého nejvyššího generála Antonia de Spinoly „Portugalsko a budoucnost“. Vyšla v únoru 1974. Kniha byla odsouzením tehdejšího režimu, Spinola žádal ukončení koloniálních válek, poskytnutí nezávislosti koloniím a připuštění lidu k politickým rozhodnutím. V armádě se vytvořilo tajné „Hnutí ozbrojených sil“ připravující změnu režimu. Když Caetano zorganizoval setkání nejvyšších vojenských představitelů a Spinola a šéf generálního štábu da Costa Gomez nebyli pozváni, a navíc se rozšířila zpráva, že se připravuje zatčení 22 vysokých důstojníků, přišel čas k akci.

               Domluveným signálem byla naprosto nevinná píseň. Zpěvák Paulo de Carvalho se s ní zúčastnil na Song Contestu 1974, kde s ní obsadil 14.místo (jak už víme, vyhrála ABBA). Její vysílání ve státní rozhlase 24.dubna v 22:55 hodin bylo signálem pro povstalce, aby se připravili. A pak po půlnoci zazněla revoluční a režimem zakázaná píseň „Grandola Vila Morena“. Vojáci nasedli do připravených tanků a dalších vozidel a vyrazili na Lisabon.  V poledne obklíčili ústřední policejní kasárna, kde se ukryl Caetano. Povstalci mu nabídli svobodný odchod, což přijal. Ochránili ho před lynčem, kterému by jinak zřejmě od shromážděného davu neušel, i tak se mu dostalo dostatek nadávek a plivanců. Převezli ho na vojenské letiště v Lisabonu, odkud odletěl do exilu na Madeiru a pak do Brazílie.

Most přes řeku Tejo v Lisabonu, původně Salazarův most, byl přejmenován na počest revoluce na Most 25.dubna.

               Pod dohledem armády se tedy začalo s demokratizací země. Prvního května 1974 se konala velká demonstrace, na které mohli promluvit Mario Soares a Alvaro Cunhal. První svobodné volby se konaly ve výroční den revoluce 25.dubna 1975 a bylo v něm zvoleno Ústavodárné shromáždění. Socialisté v něm získali 118 mandátů, konzervativní strana 81 a komunisté 30. Nová ústava byla vyhlášena 2.dubna 1976 a znovu na výroční den revoluce 25.dubna 1976 se konaly první svobodné parlamentní volby a poté 27. června i volby prezidentské. Jak Portugalci žíznili po demokracii dokládá fakt, že prvních voleb v roce 1975 se zúčastnilo 92 procent voličů, a i parlamentní volby 1976 zaznamenaly neopakovatelnou účast 83% oprávněných voličů.

               Ve volbách roku 1976 se etablovaly čtyři politické strany, které měly na dlouhá desetiletí ovládat portugalskou politickou scénu. Vyhrála „Socialistická strana“ Maria Soarese s 35 % hlasů, druhá skončila konzervativně liberální demokratická strana (PPD) a 24 % hlasů, která se právě v roce 1976 rafinovaně přejmenovala na sociální demokracii, třetí pravicově konzervativní „Sociální a demokratické centrum“ se 16 % hlasů a čtvrtí Cunhalovi komunisté s 14 procenty.

               Zajímavé bylo, že se Mario Soares, poté, co byl nově zvoleným prezidentem Ramalhem Eanesem pověřen vytvořením vlády, rozhodl pro menšinovou vládu své socialistické strany s účastí armády a nezávislých odborníků. To bylo zřejmě lepší garancí stability, než nějaké koalice s konzervativními pravicovými stranami nebo dokonce s komunisty. Tento tah vyšel. Portugalsko nakročilo k politické stabilitě, která ho v roce 1986 – spolu se Španělskem, kde roku 1975 skončila Francova diktatura – přivedla do Evropské Unie.

               Ačkoliv Portugalsko stále poněkud hospodářsky zaostává za ostatními západními demokraciemi, obchod s EU je klíčový, 71 procent vývozu jde do EU a odtud přichází 75 procent importovaného zboží. Portugalsko mělo co do činění s těžkým dědictvím dlouholeté diktatury, a navíc textilní průmysl, který byl hlavním průmyslovým odvětvím, z velké části Evropu a tím i Portugalsko opustil. Přesto se země dokázala obdivuhodně dostat z hospodářské krize roku 2008 a to zcela jinou cestou než například Řecko. V porovnání s prakticky stoprocentní alfabetizací u nás, je v Portugalsku stále ještě asi 350 000 dospělých lidí, (alfabetizace 96,8 % v roce 2021) kteří neumí číst a psát – to jsou poslední dozvuky politiky diktátora Salazara, která skončila právě dnes (tedy vlastně už včera) před padesáti lety.

Heldenberg-Tulln

Heldenberg befindet sich in Niederösterreich nahe der tschechischen Grenze, und der Haupt-Held, um den es hier geht, ist – oder war – ein Tscheche. In Tschechien immer noch unzureichend geschätzt, aber in Österreich verehrt. Wenn der österreichische Kultkomponist Johann Strauss zu Ehren des siegreichen Generals einen festlichen Marsch komponierte und dieser bis heute bei wichtigen militärischen Ereignissen (aber nicht nur bei ihnen) gespielt wird, spricht das für sich. Nur die Tschechen können ihrem besten Feldherrn, Josef Wenzel Radetzky von Radetz, nicht verzeihen, dass er loyal und treu der Armee diente, der er angehörte, und dem Kaiser, der die Verkörperung des Staates war, den er verteidigte.

Die Beziehung von Josef Wenzel Radetzky zum jungen Kaiser Franz Joseph war außergewöhnlich, der junge Kaiser (der Altersunterschied zwischen ihnen betrug 64 Jahre) bewunderte den alten Marschall und gab ihm sogar das Recht, dass er nach seinem Tod in der Habsburgergruft im Kapuzinerkloster in Wien beigesetzt werden könne, ein Privileg, das sonst nur den Mitgliedern der kaiserlichen Familie vorbehalten war. Eine größere Wertschätzung der Verdienste des Heerführers war wohl kaum möglich. Das Schicksal wollte es anders.

Wenn von Radetzkys militärischen Erfolgen die Rede ist, wird damit vor allem die Niederschlagung des italienischen Aufstands in den Jahren 1848-1849 gemeint, den er in wenigen Tagen so überzeugend brach, dass infolgedessen der piemontesische König Karl Albert von seinem Thron abdankte. Insbesondere sein glänzender Sieg bei Custozza am 24. und 25. Juli 1848 ging in die Geschichte und sogar in die Lehrbücher der Kriegsstrategie ein und inspirierte Johann Strauss zu seinem Radetzkymarsch. Erfolge gegen italienische Truppen werden immer etwas relativiert, ein bekannter Witz besagt, dass die zwei kürzesten Bücher der Welt ein englisches Kochbuch und italienische heroische Sagen sind. Aber abgesehen davon, dass die Österreicher nach Radetzkys Tod in Solferino sogar gegen diese Italiener verloren (obwohl diese zwar von den Franzosen unterstützt wurden, aber immer noch in numerischer Unterzahl waren), war Radetzkys größte militärische Leistung die Völkerschlacht bei Leipzig im Jahr 1813. Obwohl Feldmarschall Karl von Schwarzenberg der Oberbefehlshaber der verbündeten Armee war, die gegen Napoleon kämpfen sollte, war Radetzky der Chef des Generalstabs, der die Schlachtstrategie ausarbeitete. Schwarzenberg’s Aufgabe war es, die verbündeten Armeen zu koordinieren und seine Autorität zu nutzen, um auch die ungehorsamen russischen Generäle dazu zu bringen, der Schlacht nach seinen Vorstellungen beizuwohnen. Radetzkys Aufgabe war es dann, einen Schlachtplan zu erstellen, der es ermöglichen würde, die numerische Überlegenheit der verbündeten Armee auszunutzen. Die bloße numerische Überlegenheit in den Kämpfen gegen Napoleon bedeutete nicht unbedingt eine Garantie für den Sieg (auch bei Austerlitz kämpfte er gegen eine Übermacht). Der kleine Korse konnte den Mangel an Soldaten durch konzentrierte Angriffe auf die Schwachstellen des Feindes und seine ausgezeichnete Nutzung der Artillerie kompensieren. Er erklärte nicht ganz unbegründet von sich selbst, dass: “fünfzigtausend Soldaten und ich, das sind hundertfünfzigtausend Soldaten.”

Aber in Leipzig gelang es ihm nicht, eine Taktik gegen Radetzky zu umzusetzen. Schwarzenbergs Soldaten drängten die Franzosen in die Stadt und ihre Verbündeten, die Polen, in die Elbe und massakrierten sie dort so ordentlich, dass weder die Franzosen noch die Polen sich in den nächsten Jahrzehnten davon erholen konnten.

Die militärische Karriere von Radetzky war sehr lang, auf seinem Grabstein sind 22 Schlachten aufgeführt, an denen er teilgenommen hat. Es begann mit den Türkenkriegen bei Belgrad im Jahr 1796, und die letzte Schlacht war die endgültige Niederlage des piemontesischen Heeres bei Novara im März 1849.

Aber warum liegt der berühmte Marschall dann nicht in Wien in der Kapuzinergruft neben den Kaisern, denen er treu gedient hat, wie es Franz Joseph wünschte? Stattdessen fand er seinen letzten Ruheplatz in Niederösterreich in der Nähe des Dorfes Glaubendorf im Bezirk Hollabrunn.

Dahinter verbirgt sich eine etwas obskure Figur aus der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts, der Unternehmer Joseph Gottfried Pargfrieder.

Er wurde irgendwann zwischen 1787 und 1789 als uneheliches Kind geboren. Er behauptete immer von sich selbst, der uneheliche Sohn von Kaiser Joseph II. zu sein. Im Grunde weiß man jedoch über seine Herkunft überhaupt nichts. Auch die Geburtsdaten variieren, neben dem üblichen 1787 werden auch Jahre 1775 oder 1782 angegeben. Nach einer Version soll er aus einer Affäre von Joseph II. mit einer schönen Jüdin stammen, nach einer anderen war seine Mutter Anna Moser aus Marchfeld, wohin die Habsburger gerne Jagdausflüge machten. Pargfrieder hatte jedoch das Bürgerrecht der Städte Buda und Pest (damals noch zwei Städte), und es gibt sogar eine Theorie, dass er in Brünn in Mähren geboren wurde. Es zahlt sich also überhaupt nicht nach seiner Geburt zu forschen.

Wie dem auch sei, als die Napoleonischen Kriege ausbrachen, erhielt der liebe Pargfrieder plötzlich den Auftrag, die österreichische Armee mit Uniformen und Stiefeln zu versorgen. Das ist etwas, was wir auch heute kennen: Ein gerade gegründetes Unternehmen erhält einen staatlichen Auftrag, und sein Besitzer wird im Schnellschritt märchenhaft reich. Dieser Mann muss also Kontakte zur kaiserlichen Familie gehabt haben. Pargfrieder wurde tatsächlich unglaublich reich, am Ende der Napoleonischen Kriege im Jahr 1815 wurde er als sechstreichster Mann in Österreich registriert – damals lebte er noch in Budapest. Im Jahr 1832 kaufte er das Schloss Wetzdorf in Niederösterreich, das damals dem Verfall nahe war, und ließ es großzügig renovieren.

Im Jahr 1849, nach der Niederlage des ungarischen Aufstands und des Aufstands in der Lombardei, war er so begeistert, dass er beschloss, die österreichische Armee mit einem monumentalen Denkmal zu ehren (er wusste anscheinend immer noch nicht, was er mit seinem verdienten Geld tun sollte). Auf seinem Grundstück errichtete er also den „Heldenberg“. Mit Büsten bedeutender Generäle und Offiziere der österreichischen Armee, an der höchsten Stelle stehen die Büsten des Generalissimus Karl I. Schwarzenberg, des Erzherzogs Karl von Habsburg, Prinz Eugen von Savoyen und Gedeon Laudon (der am 14. Juli 1790 in meiner Heimatstadt Neutitschein starb). Es gibt auch eine Allee deutscher und österreichischer Kaiser – allerdings nur diejenigen, die zum Habsburger Geschlecht gehörten.

Die Allee beginnt mit Rudolf I. Hier entstand jedoch ein kleines Problem, denn Pargfrieder oder derjenige, der das Monument plante, unterschied nicht zwischen Königen und Kaisern (wenn er nur gekrönte Kaiser aufgestellt hätte, wären es wesentlich weniger gewesen). Daher gibt es hier gleich zwei Friedrichs III. Der erste war Friedrich der Schöne, der seinen Kampf um die Herrschaft über Deutschland 1322 in der Schlacht bei Mühldorf gegen Ludwig den Bayern verlor, aber den Titel des römischen Königs behalten durfte, nachdem er versprochen hatte, sich nicht in die Regierungsangelegenheiten von Ludwig einzumischen. Der zweite Friedrich III., ursprünglich Herzog von Steiermark und römischer König von 1440 bis 1493, brachte es tatsächlich zum Kaiser – er wurde als der letzte Kaiser in Rom im Jahr 1453 gekrönt und erhielt den Kaisertitel als Friedrich III. Uninformierte könnten durch die zwei Büsten eines Feschaks und eines verschlafenen, hässlichen Mannes mit dem gleichen Namen irritiert sein, daher diese Erläuterung. Die Allee endet mit der Statue des damals noch jungen Franz Joseph I. Auf beiden Seiten gibt es viele berühmte Generäle der österreichischen und ungarischen Armee. Ich habe vergeblich nach dem Sieger der Schlacht von Weißenberg bei Prag im Jahr 1620 Buquoi gesucht, aber anscheinend habe ich ihn nur übersehen – sein Kollege Dampierre ist dort. Beide wurden im danach folgenden Jahr in Ungarn getötet, mit den Ungaren war niemals zu spaßen.

Alles schön und gut, aber wenn Pargfrieder seinem Denkmal wahre Anziehungskraft verleihen wollte, brauchte er eine prominente Leiche, einen berühmten General, den er auf seinem Grundstück begraben und dessen Grabstätte zum zentralen Punkt des Denkmals machen konnte. Er hatte zwar bereits den Leichnam von General Maximilian von Wimpffen, dem Architekten des ersten Sieges über Napoleon bei Aspern im Jahr 1809, wo er eine ähnliche Rolle wie Radetzky bei Leipzig hatte, nämlich als Chef des Generalstabs. Aber Wimpffen war in Österreich niemandem mehr bekannt, und Pargfrieder brauchte für sein Denkmal einen größeren Fisch. Das Glück war ihm hold. Josef Wenzel Radetzky hatte ein großes Problem. Seine Frau Francesca Gräfin Strassoldo-Graffemberg litt an Spielsucht. Durch ihre Sucht häufte sie unermessliche Schulden an, die der arme Marschall nicht im Stande war zu zahlen. Pargfrieder sah seine Chance. Er besuchte den damals 83-jährigen Marschall in Mailand und unterbreitete ihm sein unmoralisches Angebot. Pargfrieder würde alle Schulden des Marschalls bezahlen und seine weiteren Lebenskosten bis zu seinem Tod finanzieren, dafür würde Radecký aber schon zu Lebzeiten dem Geschäftsmann seinen Leichnam verkaufen, damit er sie mit Pomp auf seinem Heldenberg begraben werden könne. Der Marschall konnte nicht widerstehen, sie schlugen ein, Francesca Radetzky konnte wieder Karten spielen (sie starb 1854, vier Jahre vor ihrem Mann), und Radetzky war versorgt. Pargfrieder hatte sich jedoch etwas verrechnet, Radetzky lebte bis 1858, er wurde also 92 Jahre alt, womit der Wiener Unternehmer bei Vertragsabschluss nicht gerechnet hatte, und die Leiche des Marschalls wurde ihm daher ziemlich teuer (nach einer anderen, weniger interessanten Version der Geschichte unterzeichneten Pargfrieder und Radetzky den Vertrag im Jahr 1857, sieben Monate vor dem Tod des Marschalls, aber die erste Variante gefällt mir besser). Nach Radetzkys Tod in Mailand wurde seine Leiche nach Heldenberg überführt und dort mit Pomp beigesetzt. Kaiser Franz Joseph war verärgert. Ein Jahr später, als die Italiener den Tod des großen Marschalls für nächsten Aufstand nutzten, entschied er sich aus Frustration, die österreichische Armee selbst ins Feld zu führen und erlitt bei Solferino eine katastrophale Niederlage.

Radetzkys Grabmal ist monumental, unter einem großen Obelisken mit dem Gott Apollo an der Spitze und einer Gruppe von drei griechischen Göttinnen Klotho, Lachesis und Atropos, die das Schicksal der Menschen bestimmten, geht es hinter dem Grabmal hinab in die Unterwelt, und am Grab des Marschalls liegen immer noch Kränze der österreichischen Armee und verschiedener Vereine. Die Österreicher ehren ihren großen Krieger, tschechische Kränze allerdings fehlen dort.

Auf der anderen Seite des Grabmals liegt General Wimpffen, an seinem Grab liegen keine Kränze. Der Zweite zu sein, ist nie erfreulich.

Aber Heldenberg ist nicht nur Radetzky und dieses militärische Denkmal. Das würde vielleicht Touristen anlocken, aber nicht genug. Und so gibt es hier bis zu sieben Attraktionen, also ein Ziel für einen ganztägigen Ausflug für die ganze Familie.

Am beeindruckendsten ist die Oldtimer-Sammlung des österreichischen Unternehmers Rudolf Koller. Er kam legal zu seinem Reichtum. Er hatte einfach eine Idee, als er in den siebziger Jahren des letzten Jahrhunderts begann, Whirlpools herzustellen. Heute hat er seine Hauptproduktion in Heinrichgraz in Tschechien, erhielt aber trotzdem den Titel Kommerzialrat von der Regierung von Niederösterreich – die Österreicher legen großen Wert auf Titel. Herr Koller feierte im Jahr unseres Besuches, also 2020 seinen achtzigsten Geburtstag, er sollte angeblich immer noch frisch sein und fuhr mit seinen Oldtimern nicht nur durch Niederösterreich. Wie es ihm derzeit geht, konnte ich nirgends erfahren, offensichtlich hält er sich der Öffentlichkeit lieber fern. Seine Sammlung ist einfach erstaunlich. Man findet dort alles, wonach das Herz sich sehnt. Eine ähnliche Sammlung habe ich nur in Monaco aus dem Nachlass von Fürst Rainier III. gesehen, aber sogar das Fiat-Museum in Turin hat keinen so großen Eindruck auf mich gemacht, als die Sammlung in Heldenberg. Ich habe das Gefühl, dass Koller einfach mehr und vor allem interessantere Autos hat.

Vom kaiserlichen Wagen, dem Peugeot des Kaisers Karl, über die ersten Fahrzeuge aus dem späten 19. Jahrhundert (mit einer Leistung von 0,75 PS!!!) bis hin zu Formel-1-Autos. Sogar der Rennwagen von Weltmeister österreichischer Herkunft Jochen Rindt,(er war eigentlich ein Deutscher, lebte aber in Wien und betrachtete sich als Wiener, und so verziehen ihm die Österreicher gerne seine deutsche Staatsangehörigkeit). Es gibt Autos aus allen Jahrzehnten, historisch geordnet. Koller hat offensichtlich eine starke Vorliebe für die tschechische Marke Tatra. Er hat hier mehrere Tatra-Wagen (obwohl der bekannteste Tatra 603 fehlt), während die Konkurrenz – die Marke Škoda  – mit nur einem einzigen Wagen viel schlechter abschneidet.

Natürlich finden wir auch einen Trabant, und meine Frau hat sogar eine Wolga entdeckt, das Auto, das ihr Vater besaß, in das seine ganze achtköpfige Familie auf dem Weg zum Urlaub in Dalmatien passte. Es gibt auch Motorräder hier, es ist einfach ein echtes Erlebnis, sehr geschmackvoll komponiert, so dass man die Entwicklung des Automobilismus wirklich aus der Nähe genießen kann. Es gibt auch absolute Kuriositäten, wie vergoldete Autos von Leuten, die wirklich nicht wussten, was sie mit ihrem Geld anfangen sollten. Natürlich gibt es auch Ferrari und Porsche, und die Ausstellung endet mit modernen Autos von heute, die den Begriff “Oldtimer” nicht mehr verdienen. Wenn jemand historische Autos liebt, sollte er einen Besuch in Rudolf Kollers Sammlung als Pflichtprogramm vormerken. Vielleicht sogar mit einer Führung. Die Herren, die sich um die Sammlung kümmern, sind genauso begeistert wie Koller selbst und singen gerne Loblieder über die ausgestellten Modelle.

Neben dieser Sammlung gibt es auf dem Heldenberg auch das Trainingszentrum der Lipizzaner, also der weißen Pferde einer speziellen Zucht, über die sich Slowenen und Österreicher streiten. Die Slowenen haben ihre österreichischen Nachbarn geärgert, als sie die Lipizzaner auf ihre zwanzig-Cent-Münze gesetzt haben

Weiter gibt es auf dem Heldenberg ein Dorf aus der Steinzeit, das hier ausgegraben und rekonstruiert wurde, wo Kinder Brot backen können, nach der fünftausend Jahre alte Methode.

Dann gibt es die Vorführung von Greifvögeln – die Falkenshow, einen englischen Garten und natürlich – einen Weinkeller. Wir haben zwar die Wachau verlassen, aber Niederösterreich ist ein Weinland auch außerhalb dieses Gebietes – auf dem Heldenberg bieten dreißig Winzer aus der Umgebung ihre Weine an (Stand 2020), in diesem Jahr boten sie 155 verschiedene Weinsorten an, und Interessenten erhalten auch eine fachkundige Führung. Also der Heldenberg ist wirklich besuchswert.

Zum Abendessen sind wir nach Tulln gefahren. Es sind nur 27 Kilometer und diese Stadt an der Donau – eine weitere der historischen Hauptstädte Österreichs – ist auch eines Besuchs wert. Das Parken war kein Problem, es gibt eine Tiefgarage direkt im Zentrum. Tulln ist eine stolze Stadt und hat gleich mehrere Gründe dafür. Es ist der Geburtsort von Egon Schiele, einem der bedeutendsten Maler der österreichischen Moderne. Er lebte von 1890 bis 1918, als er an der Spanischen Grippe starb. Er hatte auch eine enge Beziehung zu Krumau on Südböhmen, woher seine Mutter stammte und wo er auch einige Zeit lebte und arbeitete. In Tulln finden wir sein Museum, seinen Spazierweg und viele Erinnerungen an seine Kindheit und Jugend.

Tulln ist auch die Wirkungsstätte des Architekten Friedensreich Hundertwasser (1928 – 2000), einem der bekanntesten modernen österreichischen Architekten. Hier lebte er zehn Jahre lang auf dem Boot Regentag, das immer noch an seinem ursprünglichen Platz an der Donau verankert ist und dem Künstler als Wohn- und Atelier diente.

Es ist auch laut Nibelungensage der Ort der Begegnung und anschließender Hochzeit der burgundischen Königin Kremhild mit dem Hunnenkönig Attila.

Ein monumentales Denkmal aus dem Jahr 2005, das dieses Ereignis aus dem Nibelungenlied darstellt, schmückt die Donauuferpromenade, daneben befindet sich ein symbolisches Bronzebuch, das nur symbolisch auf einer Seite beschrieben ist, die andere bleibt frei für weitere Geschichten in der Zukunft.

Tulln ist der Ort des ehemaligen römischen Militärlagers Comagene. Von ihm hat sich einer der Wehrtürme erhalten, einen Großteil des ehemaligen Lagers hat die Donau bereits überflutet, dennoch gibt es hier Ausgrabungen und ein Museum, und vieles in der Stadt ist nach dem römischen Kaiser Mark Aurel benannt, der Comagene besuchte (er starb im nahe gelegenen Vindobona, also in Wien). Seine Statue steht vor der Siedlung, die nach ihm benannt wurde, und schaut über die Donau hinweg auf das Gebiet, wo zu seiner Zeit noch die Markomannen lebten, die er als letzte Bedrohung für den römischen Limes Romanus pazifizierte.

Und es gibt die Tullner Gärten. Blumen sind das, worauf die Stadt Tulln gesetzt hat, und es war eine richtige Wette. Der Garten befindet sich westlich des Stadtzentrums in der Nähe des Messegebäudes und verfügt über einen eigenen Parkplatz. Er wurde im Rahmen der Landesausstellung Niederösterreich im Jahr 2008 gegründet und wurde zu einer dauerhaften Attraktion der Stadt Tulln – und es lohnt sich. Ein Besuch in Tulln ohne einen Besuch dieser Gärten gilt angeblich nicht, aber für den Besuch dieses Wunders muss man zahlen, und nicht wenig – der Eintritt kostete damals 15 Euro. Aber wer Blumen mag, kann nicht widerstehen. Es gibt auch einen Aussichtsturm, damit man alles von oben und auf einmal sehen kann. Wenn das alles einem langweilig scheint, kann er zwischen den Beeten auf einem Boot fahren oder sich von einem Touristenzug herumfahren lassen.

Übrigens ist auch die Altstadt von Tulln schön. Ob das Sparkasse-Gebäude, das wir für das Rathaus hielten, oder das Rathaus selbst, aber auch die Kirchen, sei es die gotische Pfarrkirche St. Stephan oder die barocke Minoritenkirche. Das Essen im Restaurant S’Pfandl war auch gut. Also, wenn man an einem Wochenende nichts zu tun hat…

Zlý pátek

O.k. byl pátek, ale ne třináctého. Byl úplněk, což prý dokáže mnohé vysvětlit. Sestřička Hanna mě upozornila, že momentálně je velmi silný vliv Uranu (čili Saturnu) a to je zlá hvězda a může působit negativně na leccos. Ale zda dokáže vysvětlit úplně všechno, co se toho pátečního dne odehrálo, to si nedovedu představit.

               Můj syn míní lakonicky, že je to pro mě typické, ty elektronické přístroje mě prostě nemají rády a dělají mi proto zle. Mám se zamyslet nad tím, kdo si začal.

               Ovšem nebylo to jen o přístrojích, Některé ze zážitků onoho březnového pátku můžu vysvětlit jako normální zlomyslnost počasí či osudu, jiné lidskou hloupostí, které není nikdy dost, ale všechno se tím vysvětlit nedá.

               Takže všechno pěkně po pořádku.

               Že ráno lilo jako z konve a mohl jsem v tom lijavci jet do práce po dálnici nanejvýš osmdesátkou, to se dá vysvětlit a pochopit, i když to na dobré náladě nepřidá.

               Zjištění, že v noci zemřel pacient, kterému jsem dva dny předtím léčil jícnové varixy bandingem, se mnou zatřáslo, ale vyšlo najevo, že nevykrvácel, ale dostal srdeční infarkt čili to s mou léčbou nesouviselo.

               Do ambulance byli objednaní tři pacienti a všichni na 7:30, i když jsem v osm už musel endoskopovat. Chyba plánování, to se může stát. Podařilo se mi to vyřešit s pomocí mladého kolegy, která zaskočil na kolonoskopii vyřešit.

               Jaterní punkce byla sama o sobě poněkud riziková. Protože radiologové cílenou punkci mohli dělat až za týden, rozhodl jsem se do nádoru píchnout naslepo – byl na to velký dost. Pacientka štíhlá čili jednoduchá záležitost. Nebyla. Měla tak hrubou a pohyblivou kůži, že jehla jezdila v onom podkoží a první punkce šla do prázdna. Až pak jsem se dozvěděl, že v posledním roce ztratila 30 kilo a že tedy byla hodně korpulentní – zůstala z toho jen ta hrubá kůže.

               To už mě volal mladý kolega, že kolonoskopie se mu nedaří. Byla skutečně těžká, ale zvládli jsme to, poté pacientka v slzách líčila nesnesitelné bolesti v podbřišku. Z obavy, že kolega střevo perforoval, nechali jsme udělat CT. Bylo v pořádku a když pacientka poté vypustila ze střeva plyny, byly bolesti pryč. Lidé balkánského původu prostě prožívají bolesti mnohem emocionálněji, než je u nás zvykem.

               Další pacient dorazil bez žilního přístupu. Nebylo divu, žádné žíly neměl. Po několika marných pokusech jsem našel žilku na noze. Při kolonoskopii jsem objevil víc než deset velkých polypů a při prohlídce jeho dokumentů jsem zjistil, že bere Clopidogrel, čili lék na blokádu krevních destiček. Kolegyně v ambulanci, která ho přijímala se ho zapomněla zeptat, zda ho vysadil nebo nahradil. Pacient, spící šťastně po dávce midazolamu a propofolu nám to zodpovědět nemohl. Probral se až těsně před koncem vyšetření, aby nám sdělil, že si ten lék vysadil. Takže znovu dovnitř a odstraňovat polypy.

               Vtom mi zavolali z ředitelství, že u onoho vzorku z jaterní punkce byly tří různé žádanky. Zarazilo mě to, ale upozornil jsem je, že jsem vyplnil a podepsal jen jednu, a to na patologii. Nato mi řekli, že nahoře byla žádanka na mikrobiologii, a proto ten vzorek poslali tam. To už se o mně pokoušela mrtvice a zeptal jsem se, proč to neposlali tam, kam jsem určil já. Odpověděli, že se ptali na oddělení, na intenzivce, kde jsem onu punkci dělal, ale nikdo nic nevěděl. Zeptal jsem se zvýšeným hlasem, proč se tedy nezeptali mně, když tam bylo mé jméno a můj podpis. Na druhé straně nastalo mrtvé ticho. Začali jsme nahánět taxikáře se vzorky a opravdu se ho podařil dostihnout a ujistil nás, že ten vzorek odveze na patologii.

               Když jsem před odchodem z práce kontroloval ultrazvukem onu pacientku po jaterní punkci, nepodařilo se její data zadat do počítače, a tak jsem výsledek – totiž že je všechno v pořádku – nemohl zdokumentovat.

               Šel jsem tedy z práce už poněkud roztřesený, ale ty opravdu mysteriózní věci na mně teprve čekaly.

               Auto mi ohlásilo poruchu nabíjení a vyzvalo mě, abych zavolal technikovi. Na to jsem neměl ani čas ani náladu. Rozhodl jsem se jeho rozmary ignorovat. Spěchal jsem na poštu, kde jsem si měl vyzvednou zásilku a věděl jsem, že tam jsou jen do pěti.

               Možná právě proto jsem absolvoval šest kilometrů k příjezdu na dálnici za traktorem s plnou vlečkou. Jel většinou dvacet kilometrů za hodinu, někdy i třicet. K tomu jsou po cestě tři kruhové objezdy, kde si rád a dlouho postál. Na oné cestě je prakticky stále provoz v opačném směru. Byl jsem v koloně sedmé auto, traktor dokázalo předjet jedno jediné. Těch šest kilometrů trvalo dvacet minut. Musel jsem změnit plány a jet napřed na poštu a až pak vyřizovat ostatní věci.

               Před nákupním centrem Murpark je železniční přejezd. Stojí se tam různě dlouho. Když jede vlak zprava, jde to dost rychle, když jede zleva, stojí se dlouho, protože vlak tam stojí na zastávce, nabírá lidi a závory jsou už v té době spuštěné. Závory byly dole jak po cestě do nákupního centra, tak i po cestě z nákupního centra. A vlak přijel vždy – můžete jednou hádat – zleva – tedy při výjezdu samozřejmě zprava, každopádně to byla vždycky ta delší varianta.

               To jsem bral už s humorem. Ten mě ale přešel v cestovní kanceláři, kde jsem chtěl zaplatit naši dovolenou. Terminál moji platební partu striktně odmítl a napsal, že transakce je odmítnuta. A to přesto, že jsem den předtím upravil limit plateb tak, aby byl dostatečně vysoký. Trvalo nějakou dobu, než jsem paní v cestovce přesvědčil, aby mi podklady přece jen vydala, že peníze převedu z domu internetem.

               Když jsem šel nakupovat potraviny do Sparu, zavřel se před mým košíkem vchod. Ony závory, které by se měly otevřít nebo zůstat otevřené se přesně přede mnou zavřely. Ustoupil jsem stranou a pokusil jsem se projet podruhé. Marně, Vchod zůstával zavřený. Stejně tak i potřetí. Pak přijel nějaký jiný zákazník, závory se před ním otevřely a já jsem proběhl za ním jako svého času Mistr Bean.

               A když jsem konečně dojel domů, neotevřela se mi brána. Sice blikala tak jak má, ale ani se nepohnula. Zkoušel jsem to třikrát, ale marně. Vystoupil jsem a zkontroloval, zda ji něco nebrzdí. Nebylo tomu tak. A tak jsem ji musel otevřít ručně. Kupodivu den nato už zase fungovala normálně, aniž bychom objevili nějakou chybu.

               Na uklidnění jsem si chtěl přečíst časopis NEWS. Chodí právě v pátek. Přišel. Jak se dostal déšť do naší uzavřené poštovní schránky to netuším, ale ten časopis byl tak promočený, že byl naprosto k nepotřebě, Všechny stránky byly slepené dohromady.

               Ale minimálně to se dá vysvětlit přírodními jevy. Jiné z příhod se dají zdůvodnit lidskou hloupostí. Jiné jako ten traktor nebo železniční přejezd prostě jen obyčejnou smůlou či malou boží zlomyslností. Ti, kdo čtou mé články už po léta vědí, že Pánubohu přiznávám značný smysl pro humor a jsem ochoten ho tolerovat, i když jsou jeho vtípky občas drsné.

               Ale ten zbytek? Ten platební terminál? Ta brána na vjezdu na náš pozemek? A ten vstup do Sparu?

               Úplněk, Saturn, nebo spiknutí elektroniky proti mému životu?

               Mimochodem v pondělí se hned ráno nepodařilo nastartovat počítač, na kterém vyhodnocuji spánkové apnoe. Náš počítačový expert zjistil, že počítač je pokažený a odnesl ho pryč. Bez náhrady. A speach make, tedy diktafon do počítače, se na mně vykašlal taky.

               Viděli jste Terminátora trojku? Mám zlý pocit.

75 let NATO

NATO

               Tato „zločinecká organizace“, jak ji ve shodě s ruským diktátorem Putinem nazývá i kandidát na slovenského prezidenta Štefan Harabin, (s jehož myšlenkami se dokáže ztotožnit i Peter Pellegrini, který to pravil v rámci své prezidentské kampaně) slavila minulý týden 75 let své existence. 75 let je dlouhá doba, a ona organizace projevuje všechny znaky stařecké slabosti. Navenek se tváří silně a sebevědomě, ale to je podle pana Parkinsona úděl všech organizací těsně před jejich zánikem.

               Založena byla ve Washingtonu 4.dubna 1949 jako North Atlantic Treaty Organisation, a zakládajícími členy bylo deset evropských států, USA a Kanada. Byla to odpověď na stoupající nebezpečí ze strany Sovětského Svazu, který se netajil svými expansivními plány na dobytí zbytku Evropy. V roce 1948 došlo k takzvané Berlínské krizi, kdy se Sověti blokádou Západního Berlína pokusili toto město přinutit ke kapitulaci a připojení k východnímu bloku. V rámci této konfrontace poprvé Sověti hrozili použitím atomových zbraní (i když je ještě neměli a první pokusný výbuch atomové bomby provedli až 29. srpna 1949). NATO bylo založeno vysloveně za účelem tyto agresivní Stalinovy plány eliminovat, a hlavně – USA se ukázaly jako garant bezpečnosti starého kontinentu. Američané k tomu měli dobrý důvod. Už dvakrát (na začátku obou světových válek) se pokusili o politiku izolacionismu a tvářili se, že se jich rvačky v Evropě netýkají – jak Wilson tak Roosevelt vyhráli se sliby izolacionismu prezidentské volby, aby pak museli tahat za Evropany kaštany z ohně, což stálo život statisíců občanů USA i Kanady. A hlavně – USA jako tehdy jediná země vlastnící atomové zbraně mohla Evropě poskytnou ochranný deštník proti ruské expanzi i atomovému vydírání.

               Zakládajícími členy byly vedle USA a Kanady ještě Belgie, Dánsko, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Island, Itálie, Norsko, Velká Británie a pro mě překvapivě i Portugalsko (kde v té době panovala vojenská diktatura Salazarova, ostatní země měly všechny demokratický systém vlády). V roce 1952 přistoupili hašteřiví sousedé z jihovýchodu Evropy Řecko a Turecko, což na jedné straně garantovalo, že se mezi sebou nepobijí a na druhé straně to NATU přineslo strategickou výhodu jižního křídla aliance – namířené proti Sovětskému Svazu. V roce 1955 přistoupila Spolková republika Německo (jako odpověď na tento přístup vznikla Varšavská smlouva čili vojenská aliance sovětských východoevropských satelitů). V roce 1982 se přidalo i Španělsko, které se zbavilo Frankovy diktatury a nakročilo k demokracii – Portugalsko bylo na této cestě už od roku 1974.  

               Další země se k NATO přidaly až po pádu železné opony. V roce 1999 Polsko, Česko a Maďarsko, v roce 2004 Bulharsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a tři pobaltské republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko. V roce 2009 přibyly Albánie a Chorvatsko, v roce 2017 Černá Hora, v roce 2020 Severní Makedonie, 2023 Finsko a 2024 Švédsko. Momentálně je tedy členy Severoatlantického paktu 32 států. 8 z nich má k dispozici atomové zbraně. Nejvíc samozřejmě USA s 1770 atomovými hlavicemi, Velká Británie jich vlastní 120, Francie 280. Kromě toho byly od USA poskytnuty rakety s atomovými hlavicemi Turecku (90 kusů) Itálii (90) a po dvaceti Belgii, Nizozemí a Německu.  (To byl onen skandál s raketami Pershing, na který reagovala tehdejší Varšavská smlouva rozmístěním sovětských raket SS-20 na území sovětských satelitů – nás tehdy nutili jít demonstrovat na podporu rozmístění těchto raket v Československu, a to bylo poprvé, kdy jsem se vzepřel a řekl jsem, že tohle prostě NE!

               V devadesátých letech NATO přemýšlelo dokonce o svém rozpuštění, protože ztratilo nepřítele, proti kterému by se mělo jako obranný pakt bránit a tím smysl své existence, chválabohu to ale neudělalo. Na troskách komunistického Sovětského svazu vyrostlo fašistické Rusko toužící po pomstě za ztrátu svých kolonií a globálního vlivu, přinejmenším stejně nebezpečné, jako byl Sovětský svaz v časech Stalinovy diktatury – se kterou si ta současná příliš nezadá.

               Putin neustále vyhlašuje, že země NATO nehodlá napadnout, ale to rozhlašoval o všech zemích, které později napadl, takže NATO má svého nepřítele i dobrý důvod k své existenci a nejvyšší bdělosti.

               Navenek vypadá všechno dobře. NATO má ve zbrani 3 390 797 vojáků proti 1 320 000 ruských a investuje do zbrojení mnohonásobek ruských investic (dokonce i teď, když Rusko přešlo na válečnou ekonomiku). Jenže…

               Z těch vojáků NATO je 1 328 000 v ozbrojených silách USA a příští volby by mohl vyhrát Donald Trump, který se netají svým úmyslem z NATO vystoupit, přejít k tradičnímu americkému izolacionismu, a dokonce velkohubě vyhlašuje, že bude Putina povzbuzovat k útoku na evropské země. Politici nad tím jen krčí rameny, protože takové vystoupení z obranného paktu nemůže Trump provést ve vlastní režii. Takový krok podléhá schválení Kongresu a Senátu. Ovšem zaprvé se republikánská strana stala jednoznačně stranou vůdcovského typu s fašistickými rysy, kde byla jakákoliv vnitřní opozice už ze strany eliminována a vyžaduje se absolutní poslušnost vůdci. A navíc by Trumpův plán mohl znít zbrojařské lobby, která republikány podporuje, velmi lákavě. Vystoupit z NATO, povzbudit Putina k útoku na Evropu a pak evropským zemím prodávat americké vojenské systémy za ceny, které bude diktovat právě americký zbrojařský průmysl. A to vše navenek pod hesly míru a ochrany amerického obyvatelstva před válkou. Čili to vystoupení USA z NATO není nijak nerealistické, pokud Trump a s ním republikánská strana v USA získá moc.

               I pak by ovšem mělo NATO se zbývajícími 2 063 000 vojáky nad Ruskem značnou početní převahu, jenže…

               Jenže druhou největší armádou v NATO je Turecko s 639 551 vojáky. A byli by Turci skutečně ochotni zasáhnout při obraně pobaltských států nebo státu střední Evropy? Nebo by se dalo počítat spíše s taktikou „podivné války“, jako to praktikovala Francie a Velká Británie v roce 1939 při napadení Polska? Válku by sice vyhlásili, možná by se pokusili ovládnout Černé moře (ruská flotila je stejně válkou s Ukrajinou zdecimovaná) ale to by bylo asi tak všechno.

               A po odečtení tureckých vojáků zbývá náhle jen 1 423 246 a to je s Rusy už skoro jeden na jednoho. Ale ani tu ještě nejsem při výčtu slabin NATO u konce. NATO zdaleka není jednotná organizace jako diktátorské Rusko. Každý se států a státečků má své zájmy a některé, jako například Slovensko nebo Maďarsko se netají tím, že by své závazky v případě válečného konfliktu ignorovaly. Se slibem porušení článku 5 o vzájemné pomoci členských států paktu se totiž dají vyhrát volby – v Česku to sice Andreji Babišovi nevyšlo, na Slovensku ale Petrovi Pellegrinimu ano.

               Slovensko tak poskytlo Donaldu Trumpovi další silný argument k tomu, aby se USA z Evropy stáhly. Proč by měli Američané riskovat krky svých vojáků za zemi, která se netají svou nenávistí k USA a láskou k hlavnímu nepříteli NATO a hlavním sloganem prezidentského kandidáta bylo právě tvrzení, že by závazky paktu ignoroval? Pokud by měl generální sekretář Jens Stoltenberg „koule“, vyzval by teď nového slovenského prezidenta, aby se veřejně vyjádřil, zda je Slovensko připraveno podílet se na hájení území zemí NATO. Buď by musel Pellegrini přiznat, že svým voličům lhal a závazkům NATO by dostál, nebo by musel potvrdit, že to myslel vážně a že by závazky ignoroval a pak by ale mělo Slovensko NATO co nejrychleji opustit. Jenže Jens Soltenberg se Pellegriniho na nic nezeptá, protože „politici s koulemi“ už neexistují.

               Jak Slovensko, tak Maďarsko by v případě ruského útoku žádný odpor nekladly (samozřejmě by to bylo reálné jen po pádu a kapitulaci Ukrajiny, kteroužto variantu ale páni Fico a Orbán, jakož i Trump podporují). Na Slovensku by se zřejmě ruské tanky setkaly i s nadšeným vítáním podél ulic. Samozřejmě by tam nestáli všichni Slováci – abych předešel nedorozumění s mými přáteli, o kterých nepochybuji a kteří by zřejmě měli problém s tím, že když by Rusy nevítali, byli by obviněni z neonacismu – ale stačí, aby tam stáli voliči Harabína a Fica, aby to vypadalo velkolepě a víc by se jich stejně na chodníky slovenských měst nevešlo.

               Podobně by se zachovalo i Rakousko. To se sice ohání svou neutralitou, ale je to jen alibismus. 72 procent Rakušanů sice předpokládá, že v případě napadení jejich země by jim jejich sousedé přišli na pomoc, ale jen 14 % z nich je ochotno bránit svou zemi se zbraní v ruce. Podle hesla „Raději živý zbabělec než mrtvý hrdina“. Ostatně strana, která s největší pravděpodobnost na podzim vyhraje rakouské parlamentní volby, se svými sympatiemi k Putinovu režimu netají a má s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ smlouvu o spolupráci a dostává z Moskvy finanční dotace. Nevím, jestli je to náhoda, ale s Ruskem kolaborují země, které byly za druhé světové války fašistickými satelity hitlerovského Německa (Rakousko pak bylo za nadšeného jásotu většiny svého obyvatelstva anektováno). A po válce se na rozdíl od Německa za svůj fašismus nemusely kát. Je to snad skutečně geneticky dáno, když tyto fašistické tendence zůstávají v populaci těchto zemí živé i po čtyřech generacích?  Jak Orbán, tak Fico či Kickl by ruský patronát v podstatě přivítali. Členství v Euroasijské federaci místo EU a NATO by jim zajistilo doživotní vládu bez nutných pravidelných tanečků okolo kvazi demokratických voleb. A žádnou kontrolu ze strany justice či novinářů. Korupce by se mohla stát stejně jako v Rusku hlavním principem fungování státu, novináři by se nemuseli vraždit tajně, ale třeba i veřejně a opozice by byla mrtvá, zavřená nebo vyhnaná ze země. Putin stanovil podmínky pro země, které by se rozhodly opustit EU a vstoupit do jeho Euroasijské federace jasně. Žádné omezující podmínky demokratických voleb nebo právního státu, stačí jen loajalita s moskevským režimem. Pro politiky typu Roberta Fica má takový běloruský scénář nepochybně určitou přitažlivost. Hrozné je jen, to, že neděsí občany – voliče. Ostatně, kdyby stály ruské tanky na hranici nebo ji dokonce překročily, mohl by slovenský parlament zachovat stejně jako 14. března 1939, odhlasovat vystoupení z EU a vstup do Euroasijské federace.  Možná by pak Rusové méně rabovali a znásilňovali nebo by aspoň ty znásilněné ženy po znásilnění nezabíjeli. Protože to by opravdu mohlo dělat zlou krev.

               Jestliže by tedy Rusové bez odporu propochodovali až k Linzu, Salcburku a Bregenzu, prvním frontovým státem by se mohlo stát vedle Německa právě Česko, ale ne v Beskydech, nýbrž na jižní Moravě. Kde by byla obrana proti ruské soldatesce velmi těžká. A přiznejme si, že ani česká ani německá armáda by v přímé konfrontaci s ruskými zabijáky sotva obstála. Němce jsme od druhé světové války vychovávali tak intenzivně k pacifismu, až se pacifisty stali. Z celé evropské NATO má jakž takž funkční armádu Francie s 206 000 vojáky a Polsko (140 000). A pak jsou tu ještě odhodlaní trpaslíci na severu – Litevci, Lotyši, Estonci, Finové a Švédové. Rusové by museli být šílení, kdyby zaútočili na severním křídle aliance, když v jejím středu s žádným odporem počítat nemusí.

               A pokud se dostaneme k oněm vojenským výdajům – NATO skutečně investovalo do své obrany 1 304,9 miliard dolarů v roce 2023, jenže podíl USA byl bezmála 900 miliard. Čili je to slabota a Vladimír Vladimírovič to ví. Zatímco on investuje do zbrojení 30 procent HDP, řada členů NATO – s výjimkou USA – není ochotna investovat ani dvě procenta.

               V Moskvě otevřeli muzeum „Zločiny NATO“ a středoškoláci mají povinnou návštěvu tohoto muzea v osnovách – jedná se zde hlavně o války, které vedly USA ve Vietnamu, Iráku a Afghánistánu. Prostý Rus není schopen odlišit USA od NATO, tato pojmy mu splývají. NATO ještě nikdy nikoho nenapadlo, protože je to čistě obranný pakt. Jestliže vedly USA své války, buď na ochranu zkorumpovaných místních vlád jako ve Vietnamu, jako pomstu za útok na vlastní území jako v Afghánistánu nebo jen z lačnosti po ropě jako v Iráku, nebyly to akce NATO (v Iráku podporovali Američany dost naivně jedině Britové a potom toho hodně litovali). Členové NATO totiž nejsou povinni podporovat útočné akce svých členů, mírové mise jako v Afghánistánu se vedly pod hlavičkou Spojených národů a ne NATO. Ale vyprávějte to Rusovi v Moskvě! Nebo Harabínovu či Pellegriniho voliči!

               Obávám se, že Alianci hrozí umíráček. A v tom případě musíme počítat s apokalypsou. Rusové si takovou příležitost na dobytí Evropy a možnost rabování vymoženosti západní kultury nenechají ujít. A hlavně, lidé v EU, zpohodlnění blahobytem, ve kterém žijí, to nebezpečí nevidí. Protože ho vidět nechtějí. A volí raději kolaboranty, kteří jim slibují mír a sobě moskevskou ochranu při svých zločinech páchaných na vlastním obyvatelstvu.

Mallorca II

Vor allem ist das Reisen auf Mallorca erstaunlich einfach. Man steigt in den Bus ein, hält seine Kreditkarte an das Lesegerät neben dem Fahrer (wenn es mehrere Personen gibt, muss man sovielmal halten, wie viele Personen in der Gruppe sind). Beim Ausstieg hält man dann wieder seine Kreditkarte hin, und der Betrag für die Fahrkarte (oder mehrere Fahrkarten) wird von seinem Konto abgebucht. Natürlich wird es einfacher sein, wenn man in der Eurozone lebt, ich habe keine Ahnung, wie viel eine solche Transaktion die Schweden, Dänen, Tschechen oder Ungaren kosten würde, da dort muss die Bank natürlich die Devisen umrechnen. Wenn das meine Leser wissen, teilen Sie es mir bitte mit.

               Man muss also keine Fahrkarte kaufen und damit ist auch der Preis für die Fahrt nach Palma oder Alcúdia oder wohin auch immer primär uninteressant. Ich kann verraten, dass das Reisen auf diese Art wenig kostet und sehr bequem ist. Die Tschechin Lenka in der Hotelrezeption erklärte mir, dass dieses System in Ostrava schon seit Jahren funktioniert und gut funktioniert. Für Besucher der Stadt im Norden Mährens, die ein Papierfahrschein möchten, kann dies jedoch einen Kulturschock bedeuten, wie ich aus den empörten Reaktionen meiner Freunde auf WhatsApp erfahren habe. Ich träume aber, dass es bald in Graz funktionieren würde und damit der ewige Stress, wo kaufe ich eine Fahrkarte für die Fahrt von Dörfla zum Murpark, Geschichte würde.

               Wenn man eine Woche wie wir auf Mallorca ist, hat man nicht so viel Zeit, um die Insel zu erkunden. Im Osten gibt es die Stadt Alcúdia.

Alcudia

Es ist eine Stadt mit erhaltenen Stadtmauern, die ihre Bewohner einst gegen die Piratenangriffe errichteten, denen die Insel jahrhundertelang ausgesetzt war. Die Stadt mutiert tagsüber zu einem großen Markt in den engen Gassen der Stadt und vor dem Tor, abends wird der Ort zu einem großen Restaurant, in dem es schwer ist, einen freien Platz zu finden – vor allem, wenn man nur etwas trinken aber nicht essen möchte.

Also machten wir stattdessen einen Spaziergang entlang der Stadtmauern, das war eine schöne Erfahrung. Ebenso wie die Kirche des heiligen Jakobus. Ursprünglich gotisch, fiel sie im 19. Jahrhundert zusammen und wurde im neugotischen Stil wieder aufgebaut. Und natürlich darf eine Prise Barock in ihrem Inneren nicht fehlen, schließlich sind wir in Spanien.

               Alle drei Jahre findet in Alcúdia am 26. Juli das große Fest „Triennal de Santo Christo“ statt. Im Jahr 1507 begaben sich die Bewohner der Stadt auf eine Prozession zu den Höhlen des heiligen Martin, um Regen herbeizurufen, der die damalige schreckliche Dürre beenden sollte. Sie trugen ein wundersames Kreuz mit Christus, das im gleichen Jahr am 24. Februar Blut und Wasser schwitze. Offensichtlich haben sie auf diese Weise den Regen herbeigerufen, denn seitdem findet alle drei Jahre in Alcúdia eine Prozession statt, zu der Besucher einschließlich hochrangiger Kirchenvertreter aus der ganzen Welt kommen. Das nächste wird 2025 sein.

               Natürlich darf man einen Besuch in Palma de Mallorca, der Hauptstadt der Insel, nicht versäumen. Wir kamen mit dem Bus dorthin, was bequem ist, nur danach muss man bitte direkt unter dem Schwanz des Pferdes der Statue von Jaume I. durchgehen, und so gelangt man direkt in die Altstadt. Wir sind in die falsche Richtung gegangen, was etwa eine halbe Stunde Irrweg in der Neustadt zur Folge hatte.

Jaume I

               Natürlich ist es am schönsten am Meer, wo die Kathedrale „Le Seu“ aufragt, die offiziell der Jungfrau Maria geweiht ist.

Es ist ein riesiges Gebäude, über hundert Meter lang. Es sollte ein Symbol für die Wiederbelebung des Christentums auf der Insel sein, daher ließ Jaume I. bereits im Jahr 1230, gleich nach der Eroberung der Insel, den Grundstein legen. Mit dem Bau begann jedoch erst im Jahr 1306 sein Sohn Jaume II. Da der Bau bis ins 20. Jahrhundert dauerte, wechselten sich dabei viele Architekten und Stile ab. Die Kapelle des Heiligen Bernhard zum Beispiel wurde von Antoni Gaudí entworfen (oder rekonstruiert).

Gaudí ist auch der Autor des Altarleuchters. Es gibt Tickets nur für die Kathedrale oder auch für den Zugang zu den Terrassen, von wo aus man einen Blick von oben auf die Stadt und den Hafen hat. Der Zugang zu den Terrassen wird natürlich streng kontrolliert, damit niemand hineinkommt, der nicht bezahlt hat.

               Direkt neben der Kathedrale befindet sich der Königspalast – der König und der Bischof waren Nachbarn.

Königlicher Palast

Heute verbringt König Felipe VI. mit seiner Familie seinen Urlaub im königlichen Palast, wenn er auf Mallorca weilt. Während seiner Anwesenheit wird das erste Stockwerk, das für den Aufenthalt der königlichen Familie dient, für die Öffentlichkeit geschlossen. Wir hatten Glück, der König mit seiner Frau und den Töchtern war woanders, also konnten wir den Palast in seiner Gesamtheit besichtigen, einschließlich des königlichen Audienzsaals, wo Staatsbesuche vom König empfangen werden.

Das gesamte erste Stockwerk ist mit Tapisserien aus Flandern geschmückt, eine Erinnerung an die Herrschaft von Kaiser Karl V., der offensichtlich gerne auf Mallorca weilte Er wurde aber in den damaligen Niederlanden geboren und dort wuchs er auch auf, daher seine Vorliebe zu Tapisserien aus Flandern. Die Herrschaft scheint ihm nicht so viel Spaß gemacht zu haben, und schließlich trat er zurück und verbrachte den Rest seines Lebens in einem Kloster. Möglicherweise war der Anlass für seinen Rücktritt, dass er nachts und nur in Unterwäsche aus Innsbruck vor seinen Feinden flüchten musste. Vielleicht hätte er es auf Mallorca angenehmer gehabt, hätte nicht resigniert und wäre nicht so früh gestorben. Das Erdgeschoss des Palastes ist gotisch, das Obergeschoss eher im Stil der Renaissance, es gibt auch arabische Bäder, die erstaunlicherweise das System der römischen Bäder genau nachahmen. Aber die Exterieur in Palma sind einfach schöner als die Innenräume. Und das gilt auch für die Stadt, in der man viele Gebäude im spanischen Jugendstil findet, wie das Grand Hotel oder die Häuser „Can Rei“ oder „L’Aquila“ auf der „Placa Marques de Palmer“.

               Das Einkaufen ist wohl nicht so großartig. Meine Frau verschwand auf dem „Placa de Espaňa“, und ich fand sie erst nach über einer Stunde ziemlich frustriert wieder, weil sie nichts Anständiges gefunden und daher nichts eingekauft hatte. Aber es gibt dafür überall viele Lokale zum Sitzen und Trinken und eine Kleinigkeit zu essen. Der Platz „Placa de Cort“ mit einem mehrere hundert Jahre alten Olivenbaum ist erstaunlich und dort befindet sich auch der Sitz des Balearischen Parlaments.

In der Stadt gibt es viele weitere Kirchen wie „San Francisco“ oder „Santa Eulalia“, aber für alle muss man Eintrittskarten kaufen und auch ein Museum mit kirchlichen Zeremonialgegenständen besichtigen, was zeitaufwendig ist. Geld für die Karte hätte ich gehabt, die Zeit nicht, wir waren in der Stadt nur einen einzigen Tag unterwegs.

               Kurz gesagt, wenn man zum ersten Mal und nur kurz auf Mallorca ist, schafft man nicht zu viel. Es lohnt sich, wiederzukommen. Dann kann man Palma mehr genießen – besonders, wenn man bereits weiß, dass man vom Busbahnhof direkt unter dem Schwanz des Pferdes der Statue von Jaume I. durchgehen muss, um in die Altstadt direkt zu gelangen. Aber natürlich gibt es in Palma auch das Aquarium, die Festung „Es Baluard“, die Gärten „de Marivent“ mit Skulpturen von Joan Miró und im Norden der Insel in den Bergen liegt das zauberhafte Städtchen Sóller mit einem botanischen Garten und einer Schmalspurbahn, die einen zum fünf Kilometer entfernten Hafen bringt. Mein Freund Milan hat mir definitiv geraten, ein Auto zu mieten und in diese Berge zu fahren da die Frauen auf dem Beifahrersitz auf kurvenreichen Straßen vor sich hin schweigen. Aber Milan kennt meine Frau nicht. Sie schweigt nicht, sie schimpft und speibt in einer solchen Situation und das ist für den Frieden in der Familie nicht fordernd.

               Es reichte, sie auf einen Ausflug zum Cap Formentor mitzunehmen.

Die Serpentinen dort sind wunderschön. Es geht rauf und runter, die Straßen sind schmal, Busse müssen ausweichen und immer wieder anhalten. Es war schon auffällig, als der Busfahrer in Pollenca alle Passagiere überprüfte, ob sie angeschnallt waren. Er wusste warum. Für Menschen mit Reisekrankheit ist der Norden Mallorcas ein bisschen problematisch. Als wir am Leuchtturm ankamen, von wo aus man in der Ferne sogar die Schwesterinsel Menorca sehen konnte, gefiel es mir dort sehr. Meine Frau hasste mich aber zu diesem Zeitpunkt. Weil der Ausflug meine Idee war. Eine Reisekrankheit mit Migräne ist kein Spaß.

               Trotzdem werden wir wahrscheinlich wieder nach Mallorca kommen. Aber ich fürchte, nach Port de Sóller fahre ich alleine. Egal ob mit dem Auto, dem Bus oder der Schmalspurbahn von Palma aus.

Balearisches Parliament in Palma