Category: Blog

Padova

               Padova je neodlučitelně spojena se jménem svatého Antonína. Samozřejmě to ví, snaží se ale nabídnout mnohem víc, než kult tohoto svatého.

               Svatý Antonín se narodil 15. srpna 1195 v Lisabonu. Na místě jeho narození je kostel nesoucí samozřejmě jeho jméno a 13. června je v portugalském hlavním městě obrovská sardinková slavnost s průvodem samby, prostě největší městský svátek v průběhu celého roku. Antonín byl předurčen pro kněžskou kariéru a v patnácti letech vstoupil do řádu Augustiánů, už v roce 1220 ale přestoupil do řádu Františkánů, kteří mu víc imponovali svou snahou pomáhat chudým a nemocným. Jeho touhu zemřít jako mučedník, kvůli které odešel jako misionář do Maroka, mu zhatilo chabé zdraví. Byl ze zdravotních důvodů poslán do Itálie. Zemřít na tuberkulózu místo mečem nevěřících nebylo jeho cílem. Když se v roce 1221 zúčastnil generální kapituly řádu, všiml si ho svatý František pro jeho neobyčejný řečnický talent a poslal ho kázat do provincie Romagny. Tam působil posledních osm let svého života, než zemřel ve věku 36 let v Padově.  Musíme si uvědomit, že Antonín kázal tak úchvatně v cizí řeči – jeho rodnou řečí byla portugalština, která se od italštiny liší zhruba jako čeština od ruštiny – musel mít tedy nebývalý talent na řeči a nejen na ně.

               Obyvatelstvo města si ho během jeho mise tak oblíbilo (i když jednou poté, co mu lidé nenaslouchali, šel raději kázat rybám), že požadovalo hned po jeho smrti důrazně jeho svatořečení. Papež Řehoř IX. (známý zarputilý oponent císaře Friedricha II.) nebyl tou myšlenou nadšen. Chtěl se totiž ke svým dvěma novým dítkům – žebravým řádům Františkánů a mnichů kazatelů, tedy Dominikánům, chovat neutrálně, přičemž mu Dominikáni byli jako ochotní spolupracovníci inkvizice milejší. Obyvatelstvu byli ale právě proto protivní a snažili se je držet pokud možno mimo hradby měst, zatímco Františkány přijímali do svých obcí rádi.

               Papež právě 16. července 1228 svatořečil svatého Františka a připravoval svatořečení svatého Dominika, které se uskutečnilo 13. července 1234. A teď najednou měl svatořečit dalšího Františkána? V žádném případě! Obyvatelé Padovy se tedy rozhodli, že si svatořečení svého Antonína vynutí násilím. Ozbrojili se vidlemi, kosami a cepy a vyrazili na Řím, aby papeži předložili úderné argumenty, proč Antonín svatý být musí. Papež, který se právě nacházel ve válce s císařem Friedrichem II., dostal strach. Následoval nejrychlejší proces svatořečení v historii církve a než padovští stačili dorazit do Říma, byl už jejich Antonín svatý, svatořečen byl 30. května 1232. Františkáni šli tedy  – abychom to vyjádřili fotbalovou řečí – přes nepřízeň rozhodčího do vedení 2:0, Dominik o dva roky později snížil na 2:1, na vyrovnání si ale museli Dominikáni počkat až na svatého Tomáše Aquinského. Ten byl svatořečen od neméně problematického papeže Jana XXII. 18. července 1323.

               Aby byla výjimečná výřečnost Antonína dostatečně znázorněna, jsou v jeho kostele v prosklené vitríně u jeho hrobu vystaveny – jako svatá relikvie – vedle jeho jazyka a dolní čelisti i jeho hlasivky, vše za neprůstřelným sklem. Poněkud obskurní divadlo. Samotný chrám, který Padované nazývají prostě jen „Il Santo“ tedy „Svatý“ je poněkud vzdálen od samotného centra města. Padované začali z vlastní iniciativy se stavbou kostela pro svého svatého ještě v roce jeho svatořečení 1232 a v roce 1239 byla gigantická stavba hotová.  Je to obrovský kostel se šesti kupolemi (ta centrální je špičatá), tvořícími společně obraz kříže. Vyfotografovat ho vcelku není snadné, na to je před chrámem prostě příliš málo místa.

Hlavní oltář vytvořil Donatello, jehož dílem je i socha Gattamelaty před kostelem. Ta nemá se svatým Antonínem nic společného. Donatello vytvořil tuto jezdeckou sochu (údajně první bronzová jezdecká socha na světě – ale věřte Italům jejich další „piú“!) za slušný peníz pro benátského condottiera Erasma de Narni, kterému se přezdívalo „flekatá kočka“ – Gattamelata.  On sám miloval přezdívku „kočka s ledovýma očima“, ale to bylo pro Padovany příliš náročné. Ke kostelu naléhá obrovský františkánský klášter hned s několika dvory a křížovými chodbami v zajímavém stylu – sice ještě románském, ale s už zalomenými oblouky, očividně příznaky blížící se gotiky. Na jižní straně náměstí je  „Scuola da Santo“ s 18 freskami znázorňujícími zázraky svatého Antonína, které vytvořil Tizian v roce 1511.

               Ovšem Padova je hrdá na řadu dalších věcí, nejen na svého svatého a jeho kostel, kde je i pochován a který se tak stal jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě.

Jde v první řadě o universitu, která bojuje s Neapolí o titul druhé nejstarší evropské university – obě byly prý založeny v roce 1222. Padova vítězí díky tomu, že nemá žádnou zakládací listinu, zatímco Neapol prozrazuje zakládací listina císaře Friedricha II. z 5. června 1224, a Neapolitáni marně tvrdí, že jejich universita existovala už o dva roky dřív.  Že jejich universita existovala už před Padovou, tvrdí ostatně i obyvatelé Pavie a Vicenzy – a ti druzí mají snad dokonce pravdu, ovšem Universita ve Vicenze v roce 1209 zanikla). V Padově studovali lidé jako Albertus Magnus, Galileo Galilei, Koperník či Torquato Tasso. Na rozdíl od Bologni, která byla přímo na území papežského státu a tedy pod církevní kontrolou, byla Padova nezávislou komunou. (až v roce 1405 připadla benátské republice) – proto směla vychovat tyto nejslavnější buřiče.

V universitní budově můžete navštívit Teatro anatomico, tedy místo, kde se prováděly veřejné pitvy, v Padově poněkud méně sledované nedůvěřivou církví než v blízké Bologni. Ale o tom až když budu o Bologni psát.

Ovšem srdeční záležitostí Padovy je náměstí „Pratto della Valle“. Padované tvrdí, že je třetí největší v Evropě po Rudém náměstí v Moskvě a Plaza Concorde v Paříži, přičemž samozřejmě Moskvu nepovažují tak úplně za Evropu a proto je jejich náměstí zase jednou skoro „piú“. Paříž je holt Paříž, to se musí akceptovat.  

Důvod této omračující rozlohy náměstí je prostý. V římských časech, kdy se Padova jmenovala ještě Patavia a žil zde mimo jiné i slavný historik Titus Livius, zde byl cirkus pro závody koňských spřežení – proto má toto náměstí i svůj oválný tvar. V někdejší jízdní dráze probíhá dnes vodní kanál se sochami slavných Padovanů na svém okraji. Mezi nimi i socha první promované lékařky na světě – v roce 1684 získala titul doktorky medicíny na padovské universitě jako první žena v historii jeptiška Lucrezia Cornelia Piscopia. Jak se mezi sochy Padovanů dostal i polský král a sedmihradský vévoda Štěpán I. Bátory se mi nepodařilo zjistit.  V Padově se určitě nenarodil, a pokud jsem dobře rešeržoval, ani nestudoval. Postavit ji zde dal poslední polský král Stanislav Poniantowski. Snad mohlo být důvodem této pocty, že Báthory založil universitu ve Vilnjusu, která nese jeho jméno.

I když byla Padova dvakrát zcela zničena – v roce 452 Huny a v roce 601 Langobardy, v prostoru někdejšího cirku se při obnově města nikdy nestavělo – a tak toto impozantní náměstí zůstalo magnetem pro turisty. Dominantou náměstí je kostel Basilika Santa Giustina, kterou jsme původně omylem považovali právě za katedrálu svatého Antonína. Večer je náměstí plné lidí, barevně osvětlené fontány vystřelují k nebi množství vody, jsou zde bary a restaurace, prostě je zde centrum večerního života města.

Ovšem Padova, to nebyla jen učenost a revolucionáři typu Koperníka a Galileo Galilea, ale i umění.  A s ním revolucionáři v umělecké tvorbě – objevitel perspektivy Giotto a malíř, který ji dovedl k další dokonalosti Andrea Mantegna, s kterým jsme se setkali při vyprávění o Mantově, odkud pocházel a kde se dobře oženil.  Jestliže navštívíte Padovu a nebyli jste v „Capella degli Scrovegni“, pak návštěva města neplatí. Kapli si nechala postavit rodina padovských zbohatlíků  – zakladatele bohatství Reginalda Scrovegniho potkal Dante v pekle a jeho syn dal stavět v letech 1303 – 1305 onu kapli za odpuštění hříchů svého otce (jehož peníze si ale ponechal). Využil k tomu volné stavební pozemky v amfiteátru staré Patavie, zničeném stejně jako zbytek města Langobardy, zbytky amfiteátru je i dnes možné vidět v okolním parku. Pro vytvoření vnitřní výzdoby kaple byl povolán z Florencie tehdejší největší mistr a reformátor malířství Giotto. A výsledek vyráží dech. Samozřejmě se do kaple nedostanete jen tak. Pohled na fresky je bezmála „K NEZAPLACENÍ“, Italové umí těžit z výjimečných děl. Dovnitř se jde speciálním traktem, kaple sama má vakuové dveře, aby se dovnitř nedostala vlhkost, a turisté smí dovnitř jen v malých skupinách – aby tam příliš nenadýchali. Fresky znázorňují život panny Marie a Ježíše Krista zcela novým, živým způsobem, místo vznešeného ztuhlého gotického stylu maloval Giotto své svaté jako lidi, které potkával denně na ulici, renesance byla tady a přes veškeré snahy Říma se nedala zastavit.

Z římských časů se v Padově zachovalo skutečně velmi málo. Vedle trosek zdí amfiteátru je to ještě Tomba di Antenore – římský náhrobek vystavený na jedné z padovských ulic.

Centrum města tvoří radnice, tedy „Palazzo comunale“, na něž navazuje „Palazzo della Ragione“ a gotická budova university.

Jsou zde tři navzájem provázaná náměstí „Piazza della Frutta“ a „Piazza dell´Erbe“, jakož i „Piazza dei Signori“. Jsou poměrně malá, s „Prato della Valle“ se rozhodně nemohou ani vzdáleně srovnávat. Obklopeny jsou ale krásnými budovami, jako vzpomínka na benátskou minulost je zde Benátská všeobecná pojišťovna s lvy svatého Marka, ten se nachází i na obvyklém sloupu na náměstí.  Dóm pochází sice ze šestnáctého století, ale fasáda je klasicistická, vedle stojící baptisterium si rodina Carrara přeměnila na rodinnou hrobku. Dóm jako by se smířil s tím, že se svatým Antonínem ve své popularitě nemůže držet krok, ale na to jsme v severoitalských městech zvyklí. Dóm je zde jen velmi zřídka i nejdůležitějším městským kostelem.

Na nádvoří radnice jsme zažili nádherný koncert, kterému přihlížel Francesco Petrarca, mající na nádvoří radnice svou sochu. Petrarca patří vedle Danteho a Boccacia k zakladatelům humanismu, a renesance v literatuře. Ostatně je svým výstupem na Mont Vermox považován také za zakladatele alpinismu. Petrarca upínal velké naděje k našemu Karlu IV., v němž viděl možného obnovitele slávy Římského impéria. Zklamal se. Karel IV. šel sice důsledně ve stopách svého předchůdce na císařském trůně Friedricha II. ale vyvaroval se jakýchkoliv konfliktů s církví a tam ovládala Řím a centrální Itálii. Petrarca prožil většinu svého života ve vyhnanství, Padova je na něj ale hrdá. Ne, zklamu vás, velký Francesco studoval v Bologni, není tedy produktem padovské university. Ale v roce 1369 se usadil v obci Arqua nedaleko Padovy v pohoří Colli Euganei a zde i zemřel. Je to v termální oblasti, městečko obklopují lázně Terme Abano, Galzignano, Battaglia, zřejmě starému pánovi dělala teplá voda dobře. V Arque, která se k 500 letému jubileu příchodu mistra přejmenovala na Arqua Petrarca, je samozřejmě „Casa Petrarca“, tedy dům, kde mistr bydlel (nakolik je autentický můžeme opět jen hádat) s muzeem o jeho životě. Petrarca je v Arquě pochován, jeho mramorový sarkofág stojí před místním kostelem.

Padova to jsou tedy fresky (vedle už vzpomenuté „Capella degli Scrovegni“ jsou i v „Museo civil“ hned vedle, ale i na universitě (kde je i teatro anatomico, tedy sál na veřejné pitvy podobně jako v Bologni) v „Chieza degli Eremiti“ atd. ale i podloubí a podloubí a podloubí.  Stejně jako v nedaleké Bologni jsou téměř všechny ulice lemovány arkádami s podloubím, na rozdíl od Bologni nejsou ale tak vyzdobeny a upraveny na shopping, mají v sobě víc privátní atmosféry. Podloubí má i „Palazzo Zabarella“, kde žila významná padovská rodina.

Její nejslavnější syn, Francesco, vystudoval právo na místní universitě a platil na začátku patnáctého století za nejlepšího tehdejšího právníka. Snažil se obhajovat v Kostnici Jana Husa, ale marně, Hus jeho pomoc odmítl. Zabarella platil za nejnadějnějšího kandidáta při volbě nového papeže, který měl být v Kostnici zvolen po sesazení tří papežů, kteří se tehdy této pocty domáhali. Zemřel bohužel už 26. září 1417 a tak přítomní voliči zvolili místo něho 11. listopadu stejného roku Odda Collonu, který ale na rozdíl od Zabarelly patřil ke konzervativnímu křídlu a konsiliární reformní hnutí potlačoval, až nakonec v třicátých letech 15. století zaniklo. Absolutní moc papežů se vrátila a vedla nakonec k reformaci a rozštěpení církve. Kdo ví, jakými chodníčky by se dějiny ubíraly, kdyby se papežem stal reformně naladěný Francesco? Ostatně socha papeže Evžena IV., který reformní konciliární hnutí definitivně pochoval, se nachází mezi mnoha slavnými Padovany na „Prato della Valle“. Evžen nebyl sice přímo z Padovy, byl ale Benátčan, a protože Padova byla od roku 1405 benátská, museli na něj být Padované hrdí. Ať už chtěli nebo ne.

Ach, abych nezapomněl, Andrea Palladio! Padova byla součástí benátské republiky, bylo by možné, že zde nezanechal žádné stopy? Zanechal a to v křestní knize kostelíka San Michele.  Andrea Palladio se v Padově narodil a byl zde 30. listopadu 1508 pokřtěn. V Padově ale žádná jeho díla nenajdete, ani jemu připisovaný náhrobek Luigiho Viscontiho v kostele svatého Antonína nevytvořil on. Inu, doma není nikdo prorokem! Ale v bezprostředním okolí města stojí přece jen vily, které vyprojektoval, například Villa Pisani v Montagnana či Villa Cornaro v Piombinu. Ale Padova, jeho rodné město, tvoří na území někdejší Serenissimy čestnou (nebo spíše nečestnou) výjimku, co se týká tvorby tohoto geniálního architekta. Ale i bez něj je hezká dost.

Zcela netypicky pro italské město nás v Padově trápil hlad. V centru bylo neskutečné množství barů, kde si člověk mohl dát něco k pití, ale jídlo ne a ne najít. Kavárna „Cafe Pedrocchi“ přímo v centru v klasicistickém stylu z roku 1831 je sice v Padově prakticky povinný program, ale vzhledem ke kručícím žaludkům jsem se návštěvu ani nepokusil navrhnout. Nálada ve výpravě, která se skládala z mé ženy a syna, se rychle horšila a samozřejmě byl na vině průvodce, tedy já. Když jsem konečně dorazil k doporučované restauraci „Trattoria san Pietro“, byla tato zavřená „per ferie“ – byl přece jen srpen. Když už hrozilo povstání, zakopli jsme zcela náhodou nedaleko „Piazza Duomo“ o další doporučovaný lokál „Osteria da Capo“. Jídlo bylo skvělé, ovšem Osterie prý mají být v cenově příznivé zóně. Tato tedy rozhodně nebyla. Za jídlo a „vino della casa“, které mi způsobilo příšerné pálení žáhy po celou následující noc, jsme za tři osoby zaplatili 112 Euro. Ale hlavní věc, byla, že výprava nesáhla vůči svému průvodci k násilí.

Najít v Padově cenově dostupný hotel, který by byl dobře dosažitelný autem, nebyl naproti tomu žádný problém. Hotelík s avantgardním jménem „M 14“ byl milý, do centra to bylo jen pár kroků.

               Slečna na recepci mluvila velmi dobrou angličtinou s oním rozkošným italským přízvukem, který na ní miluji, že totiž každé slovo musí zakončit samohláskou, protože si to jinak prostě nedokáže představit.

               „Where aree you froma?“

               „Austria.“

               „You areee welkommene. Enjoyi the dayi.“

               Byla prostě úžasná. Stejně jako její město. Svatý Antonín nebyl jediný, kdo měl talent na jazyky.

Ravenna

               Ravenna erlebte seine Blütezeit in der Zeit des Unterganges. Gerade hier schloss sich die Epoche des Altertums und es begann das Mittelalter. Es geschah im Jahre 476, als der Häuptling des Stammes der Herulen Odoaker den letzten weströmischen Kaiser Romulus (genannt wegen seines Alters Augustulus also Kaiserlein) absetzte und dem oströmischen Kaiser Zeno ausrichten ließ, dass Italien keinen Kaiser mehr brauche. Dass Italien Zeno jetzt direkt unterstellt wäre und er, also Odoaker, sei bereit, sich vor ihm mit dem Titel „Rex Italiae“, zu dem er sich selbst ernannte, zu beugen. Bereits seit dem Tod des Kaisers Valentianus III. im Jahre 455 wechselten die Herrscher auf dem weströmischen Thron innenhalb weniger Jahren (oder sogar Monate) und in Wirklichkeit herrschten über das Reich Generäle, sogenannte „Magister militium“. Der letzte dieser berühmten und einflussreichen Heerführern Ricimer, starb im Jahr 472. Im Jahr 475 setzte Senator Orestes Kaiser Julius Nepos ab, der dann nach Dalmatien flüchtete, und setzte seinen eigenen Sohn Romulus ein, um in seinem Namen selbst zu herrschen. Und genau zu diesem Zeitpunkt hatte der Anführer der germanischen Truppen, die den neuen Kaiser schützen sollten, also Odoaker, von diesem Trauerspiel gerade genug und er beendete die Existenz des Weströmischen Reiches. Interessanteweise wurde nur Orestes getötet, Romulus wurde von Odokaer auf ein Gut nahe Neapel geschickt, wo er noch lange in Ruhe leben durfte – er lebte noch in den Jahren 507 – 510, da ihm der neue italienische Herrscher Theodorich nachweislich eine Rente zahlte.

               Odoaker war in seiner Absicht, den Kaiser in Konstantinopel für sich zu gewinnen, nicht wirklich erfolgreich. Dieser unterstützte nämlich weiterhin den abgesetzten Julius Nepos. Dieser wurde zwar bereits im Jahr 480 ermordet, das hat aber auch nicht geholfen und für Odoaker sollte die ganze Situation fatale Folgen haben.

               Warum passierte das alles, was mit dem Ende des tausendjährigen römischen Reiches einherging, in Ravenna und nicht in Rom? Weil bereits im Jahr 402 Kaiser Honorius die Hauptstadt des Reiches von Mailand nach Ravenna verlagerte – Rom wurde vom Kaiser bereits im Jahr 396 verlassen – zu großer Freude der damaligen römischen Bischöfe (späteren Päpste), die sich dadurch von der kaiserlichen Macht emanzipieren durften. Der einzige Grund der Verlegung der Hauptstadt war die Tatsache, dass Ravenna – in Gegenteil zu Rom oder Mailand – uneinnehmbar war. Gleich im Jahr 408 bissen sich an ihr Westgoten unter Alarich die Zähne aus, die sich dann zwei Jahre später ihre Frustration durch Plünderung von Rom heilen konnten.

               Im Jahr 489 zogen gegen Odoaker Ostgoten ins Feld. Sie wurden vom Kaiser Zeno geschickt. Der Kaiser beauftragte den Häuptling der Ostgoten Theodorich, der als Geisel am oströmischen Hof aufwuchs, Odoaker zu stürzen und Italien direkt dem Kaiser zu unterstellen. Theodorich musste sich auch zuerst belehren lassen, dass Ravenna mit damaligen militärischen Mitteln uneinnehmbar war. Er ließ sich dadurch aber nicht abschrecken und begann die Stadt zu belagern. Nach drei Jahren Belagerung war es mit der Geduld an beiden Seiten zu Ende. Theodorich konnte nicht in die Stadt und Odoaker wieder nicht aus der Stadt und so beschlossen die zwei Herren ein Remis. In der Praxis sollte es bedeuten, dass sie über Italien gemeinsam herrschen würden. Ein Teil des Friedenvertrages war aber, dass Odoaker Theodorich und seine Soldaten in die Stadt einlassen musste, was der Häuptling der Ostgoten dazu genutzt hat, Odoaker gleich bei Versöhnungsgastmal eigenhändig zu töten. Für Ravenna begann die berühmteste Episode seiner Geschichte, was ein monumentales Grabmal des Königs Theodorich bezeugt, in dem dieser große Herrscher nach seinem Tod im Jahr 526 begraben wurde.

               Die Streitereien über seine Nachfolge nutzte der oströmische Kaiser Justinian und als der ostgotische König Wittiges seine Gattin Amalaswinta, die Tochter Theodorichs, ermorden ließ, meinte der Kaiser, dass dadurch der König seine Berechtigung, die italienische Königskrone zu tragen verlor und schickte gegen ihn seinen besten Heerführer Belisarios los. Es folgten lange Jahre mehr oder weniger unentschiedener Kämpfe, bis der Kaiser nach Italien seinen Minister – einen Eunuch namens Narses – entsandte. Der bereitete den Ostgoten im Jahr 553 ihr endgültiges Ende. Die Byzantiner freuten sich aber nicht lange, bereits im Jahr 576 fielen Langobarden ins Italien ein und begannen eine Stadt nach der anderen einzunehmen. Ravenna konnten sie aber wieder einmal nicht erobern, es blieb byzantinisch bis zum Jahr 751, als es doch der König Aistulf einnehmen konnte, und ihr Ruf der Uneinnehmbarkeit war dahin. Ravenna war bis zu diesem Jahr die Hauptstadt des sogenannten Exarchates, das dem byzantinischen Kaiser unterstellt war und dieses Exarchat erstreckte sich nach Mittelitalien inklusiv Rom und Ravenna schmückte sich, wie es sich für eine Hauptstadt gehörte.  

               Ravenna war also berühmt und mächtig in der Zeit, als das Malen in den Verputz, also Fresko, noch unbekannt war. Die Wände der Paläste und Kirchen wurden mit Mosaiken geschmückt und deshalb ist das heutige Ravenna eine Stadt wunderschöner Mosaiken. Deshalb fahren Touristen hin und deshalb besuchten es auch wir. Abgesehen vom Besuch Krenkenschwester Jarka, die einmal mit mir auf der Dialyse im slowakischen Poprad gearbeitet hatte und später dann ihren neuen Arbeitsplatz in Ravenna fand.

               An die byzantinische Vergangenheit der Stadt erinnert das Hotel Bizancio im Stadtzentrum. Dort wohnten wir. Im Jahr 1441 nahmen die Venezianer Ravenna ein und im Jahr 1509 wurde es zum Teil des Kirchenstaates, was es bis zum Jahr 1859 blieb. An die venezianische Herrschaft erinnert eine große Ruine der Festung „Rocca di Brancaleone“, wo sich heute eine große Parkanlage „Giardini publici“ befindet. Wir standen im strömenden Regen unter einem Torbogen der Festungsmauer ohne zu wissen, dass es nur zwanzig Meter weiter eine Cafeteria gab.  

               Auf einer lieben „Piazza del Popolo“ stehen zwei Säulen aus dem fünfzehnten Jahrhundert mit den Statuen der Heiligen und aus der gleichen Zeit stammt auch der „Palazzo Veneziano“ im Stil der Renaissance. Auf vier von acht Säulen der Kolonnade des Palastes gibt es ein Monogramm Theoderichs des Großen. Der „Palazzo communale“, also das Rathaus, ist um zweihundert Jahre jünger.         

   Das älteste Objekt, wo man Mosaiken bewundern kann, ist das legendäre Grabmal „Galla Placidia“. Diese Dame, Tochter des römischen Kaisers Theodosius I., Schwester des Kaisers Honorius und Mutter des Valentianus III, in dessen Namen sie das Gebiet des Weströmischen Reiches praktisch selbständig regierte, verdiente sich natürlich nach ihrem Tod ein wunderschönes Grabmal. Gerade sie und ihr Bruder Honorius bauten doch Ravenna zu einer echten Hauptstadt aus. Kleinkarierte Historiker sollen entdeckt haben, dass sie in Rom und nicht in ihrem monumentalen Mausoleum in Ravenna begraben wurde, WENN INTERESSIERT ES ABER SCHON?

Im Mausoleum gibt es drei Sarkophage. Kaisers Konstantinus III. des zweiten Gatten von Galla Placidia, und ihres Sohnes Valentinianus III. Der dritte Sarkophag ist natürlich für sie gebaut worden, ob sie dort schon lag oder nicht! Mosaiken, beleuchtet mit Licht, das durch Fenster aus Alabaster hereinströmt, stellen in der unteren Reihe Pflanzenmotive und Tiere dar, oben dann gibt es Symbole der Evangelisten, Apostel und Christus als „Guter Hirt“. Das Mausoleum ließ aus dem Schlamm, unter dem es begraben wurde, Kaiser Friedrich II. befreien, als er mit seinem Heer in Ravenna weilte und Angst hatte, dass eine Untätigkeit die Moral der Soldaten untergraben könnte. Weil er als Vater der Renaissance alles Antike bewunderte, ließ er dieses prächtige Grabmal freilegen, das man auch noch heute besuchen kann.

               Mosaiken sind der größte Schatz von Ravenna. Was man in Istanbul, ehemaligem Konstantinopel, nur als Rudimente sehen kann, ist hier in der ganzen Pracht sichtbar. Natürlich sind die Mosaiken in der „Capella palatina“ in Palermo noch imposanter, die sind allerdings um sechshundert Jahre jünger. Also frühchristliche Mosaiken in ähnlicher Pracht wie in Ravenna kann man nirgends in der ganzen Welt sehen. Um etwas jünger als die Mosaiken im Mausoleum Galla Placidia sind Mosaiken in der Kirche „San Vitale“, die Kaiser Justinian bauen ließ. Deshalb erinnert das Gebäude ein bisschen an die „Hagia Sophia“ in Istanbul, die der gleiche Kaiser im gleichen Baustil bauen ließ.

               Es steht gleich in der Nachbarschaft vom Mausoleum „Gaia Placidia“, im Kloster gleich nebenan gibt es ein Museum der antiken und mittelalterlichen Kunst. Mosaiken stellen Christus unter Erzengeln dar, Evangelisten, Heilige und über allem steht ein Lamm im Gewölbe der Kirche.  

Der heilige Vitalis ist ein lokaler Heiliger und Märtyrer, der angeblich in der Zeit der Christenverfolgung während der Herrschaft Kaisers Nero, also um 60 n. Ch., lebend begraben wurde. Im Kloster „San Vitale“ wartete auf uns eine Überraschung in der Form eines Metalldetektors wie auf einem Flughafen oder in einem strengst geheimen Trakt eines Ministeriums. Menschen gingen durch ihn, der Detektor alarmierte ohne Ende, die Angestellten des Museums konnte es allerdings nicht aus der Ruhe bringen. Einen Touristen zur Seite zu nehmen und zu untersuchen, ob er bei sich eine Bombe, eine Pistole oder einen Messer hätte, fiel ihnen gar nicht ein. Warum hier also der Detektor installiert wurde, bleibt für mich also ein Rätsel. 

               Bei der Jagd nach Mosaiken von Ravenna muss man von der „Piazza del Popolo“ in Richtung „Duomo“ gehen. Nicht aber in den Dom hinein, es handelt sich um ein neues Gebäude aus dem achtzehnten Jahrhundert, wo von der ursprünglichen Bausubstanz nur der Turm und die Krypta geblieben sind. Ins Kolorit von Ravenna passt diese Kirche überhaupt nicht. Aber gleich nebenan gibt es das riesige „Battisterio Neoniano“,  ein orthodoxes Baptisterium. Im Inneren gibt ein Taufbecken aus Marmor und das ganze Gebäude wird mit herrlichen Mosaiken geschmückt.

In der Kuppel gibt es das Motiv der Taufe Christi nach dem Text aus dem Evangelium nach Markus und Bilder der Apostel und Evangelisten. Es ist ein atemberaubender Platz, wo man von Bewunderung ausschnaufen und eine Weile stehen bleiben kann. Im „Museo Archivescoville“, also im erzbischöflichen Museum, gibt es ein Kunstwerk, das man sehen sollte, nämlich die „Cattedra die Massimiliano“. Es ist ein Bischofstuhl, geschnitzt im sechsten Jahrhundert aus Elfenbein, die Schnitzereien stellen nach der Tradition Szenen aus dem Neuen- und Alten Testament dar.

               Ähnliche Motive wie im „Battisterio Neoniano“ findet man auch im etwas kleineren „Battisterio ariano“. Auch hier gibt es in der Kuppel das Motiv Taufe Christi. Gleich nebenan befindet sich die Kirche „Santo Spirito“. Es handelt sich um eine romanische Basilika mit einem großen Kirchhof und Säulengang vor dem Eingang. Im Inneren der Basilika sind ihre Mauern mit ganz normalem weißem Verputz bedeckt. Die Goten waren, wie alle anderen germanische Stämme (mit Ausnahme der Franken) Arianer, die die Lehre des Philosophen Arius aus Alexandria priesen und dadurch eine andere Wahrnehmung der Dreifaltigkeit Gottes hatten.

               Die schönsten Mosaiken gibt es in der Kirche „San Apollinare Nuovo“. Es handelte sich um die Hofkapelle Königs Theodorich des Großen, nicht weit von hier, in der Straße „Via Allberoni“ findet man übrigens Reste seines Palastes. Die Kirche selbst wird durch Säulen, die aus Konstantinopel importiert wurden, in drei Schiffe geteilt. An den Wänden gibt es Mosaiken mit den Bildern der Heiligen, auf einer Seite Männer, auf der anderen Frauen, Männer in Togen, Frauen in Tuniken, alle mit Märtyrerkronen in den Händen. „San Apollinare“ ist das schönste Beispiel des byzantinischen romanischen Stils.

Sollten Sie aber den allerschönsten  Bau in diesem Stils  besuchen wollen, müssten Sie fünf Kilometer von Ravenna in Richtung Süden fahren. Dort gab es – heute bereits seit langer Zeit versandter – den Hafen von Ravenna und hier steht die Kirche und das Kloster „San Apollinare in Classe“. Lassen Sie sich nicht durch den runden Glockenturm tauschen, der ist um gut vierhundert Jahre jünger als die Kirche selbst. Es geht um eine klassische frühchristliche Basilika mit schmalen Säulen und engen Bögen, typisch für den byzantinischen architektonischen Stil und natürlich mit Mosaiken. Es gibt hier wieder einmal wunderschöne Mosaiken inklusiv des heiligen Apollinarius, ebenso eines Heiligen, dessen Tätigkeit mit Ravenna verbunden ist. Angeblich entsandte ihn der heilige Petrus höchstpersönlich hierher. Nachdem er auf wundersame Weise einige Kranke geheilt hatte, wurde er von einer aufgebrachten Menschenmenge in einer Straße von Ravenna gelyncht. Ursprünglich wurde er in der Kirche „San Apollinare in Classe“ begraben, als aber Sarazenen im Jahr 856 die Kirche geplündert hatten, wurden seine Gebeine nach „San Apollinare Nuovo“ übertragen. Die Kirche, die bis dahin wegen ihrer vergoldeten Decke „San Martino con cielo d´oro“ genannt wurde, änderte danach auch ihren Namen.

               Womit sich Ravenna rühmen kann, ist der Grab des Vaters der italienischen Sprache Dante Allighieris. Dante starb in Ravenna nach neunzehnjährigem Exil. Seine Geburtsstadt Florenz verurteilte ihn zum Tode durch Verbrennung. Nachdem er seine Arbeit an seinem berühmtesten Werk „Die göttliche Komödie“ in Verona begonnen hatte, beendete er sie kurz vor seinem Tod im Jahr 1321 in Ravenna. Florenz versuchte jahrhundertelang vergeblich, den Leichnam ihres berühmtesten Landsmannes für das prächtige Grabmal, das es für ihn in der Kirche „Santa Maria Novella“ gebaut hat, zu überführen. Die Bürger von Ravenna zeigten sich unbeugsam und das Grab in Florenz blieb bis heute leer. Der große Dichter ruht in Ravenna und die Florentiner haben ein einziges Privileg, nämlich das Öl für die Lampe mit ewigem Licht, das von der Decke in seinem Grabmal hängt, zu spenden.

               Gleich nebenan gibt es die Kirche des heiligen Franciscus. Eine gigantische romanische Basilika hat ein Problem, dass der Mosaikboden der Krypta unter Wasser steht. Ravenna sank nämlich seit den antiken Zeiten um ganze vier Meter.

Schmale romanische Säulen sind wieder mit engen Bögen verbunden, der Verputz zwischen ihnen ist aber einfach weiß wie in „San Spirito“. Ravenna schmückt sich nicht mit Fresken wie andere italienische Städte, es hat seine Mosaiken. Das hindert es aber nicht daran, an prächtige romanische Basiliken barocke oder sogar klassizistische Fassaden zu kleben wie zum Beispiel in der Kirche Santa Maria in Porto“ oder in „San Giovanni Evangelista“. Manchmal muss man Italienern ihre Kreativität einfach verzeihen.                             

               Wenn man einmal in Ravenna ist, ist es undenkbar, das Wahrzeichen der Stadt nicht zu besuchen, also das Grabmal Königs Theodorich des Großen. Er ließ es noch während seines Lebens bauen, das Grab ist groß und nur die Kuppel aus einem Stück  Kalkstein wiegt 300 Tonnen. Das Erdgeschoß hat die Form eines gleicharmigen Kreuzes. Der Bau besteht aus Kalkstein ohne Mörtel, er ist eher orientalisch als römisch, eigentlich eine merkwürdige Kombination des orientalischen und germanischen Stils.

Ob hier Theodorich überhaupt begraben wurde, darüber wird bis heute gestritten. Der Sarkophag aus Porphyr im Obergeschoß erinnert eher an eine Wanne und ist natürlich leer. Was aber den Atem raubt, ist das Grundstück, das zum Grabmal gehört. Ein riesiges Areal mit einer Wasserfläche in der Mitte ist etwas außerhalb des Stadtzentrums. Es ist zwar für die 3 Euro Eintritt nicht zu viel zu sehen, in jedem Fall ist es aber ein Pflichtprogramm und das Grabmal des Theodorichs ist vom Besuch Ravennas untrennbar.

               Nach einem anstrengenden Tag in Ravenna wurden wir hungrig. Im ganzen historischen Zentrum konnten wir aber bei besten Willen kein Restaurant finden. Als unsere Verzweiflung bereits einen unerträglichen Level erreicht hatte, verließen wir das Stadtzentrum und gleich hinter der ersten Kreuzung fanden wir die Trattoria „Al Rustichello“. Es war sieben Uhr abends und wir erfuhren, dass die Trattoria um halb acht öffnen wird. Wir haben offensichtlich so verzweifelt und hungrig ausgesehen, dass es uns gelang, die Besitzerin des Lokals zu überreden, dass sie uns trotzdem eingelassen hat. Sie setzte uns an einen Tisch und wir durften zuschauen, wie im Durchgang zwischen Küche und Speisesaal der Koch seinen Abendessen genießt. Zum Glück brachte uns die liebe Frau zumindest Brot und „vino della casa“ und so litten wir nicht so sehr. Dann schlug die Uhr halb acht und sie kam mit einem Lächeln zu unserem Tisch.      

               Ich fragte nach einem Menü. Sie zuckte die Schulte und holte es. Als ich es geöffnet habe, erklärte sie uns – natürlich auf Italienisch. „ Wir haben das Menü, weil uns dazu eine amtliche Anordnung zwingt. Wir kochen aber nicht, was dort steht.“          

               Ich begann Probleme zu fürchten. „Was kochen Sie dann, bitte?“ fragte ich unsicher.      

                  „Wir kochen, was wir heute auf dem Markt kaufen konnten“, antwortete sie.             

                        Ich übersetzte ihre Antwort und mein Sohn überschlug sich von Begeisterung: „Das ist das richtige italienische Restaurant,“ rief er begeistert. „Alles wird frisch sein, hervorragend…“        

                    Ich teilte seine Begeisterung nicht unbedingt. Ich hatte keine Ahnung, wie ich jetzt das Essen bei der Dame, die ausschließlich Italienisch sprach, bestellen sollte. Es war aber einfach. Wahrscheinlich deshalb, weil Italienisch zu sechzig Prozent mit Händen und Beinen gesprochen wird und nur der Rest für die Worte bleibt. Sie erklärte uns, dass es heute Kaninchen gibt und als sie das magische Wort „coniglio“ ausgesprochen hat, zeigte sie mit Fingern lange Ohren, damit jeder Zweifel zerstreut würde, um welches Tier es sich handelte. Das Essen war einfach genial. Das Restaurant erfreute sich offensichtlich eines guten Rufes. Alle Tische waren binnen einer Stunde besetzt und vor dem Restaurant stand eine lange Schlange. Wir konnten uns wirklich gratulieren, dass wir noch vor der Eröffnungsstunde gekommen waren.

               Ravenna ist eine sehr gastfreundliche Stadt. Sogar so weit, dass es uns keinesfalls hinaus lassen wollte. Natürlich, ein moderner Mann hat ein GPS. Sollten Sie denken, dass Sie damit in Italien gewonnen haben, irren Sie gewaltig. In der Stadtmitte gab es nämlich eine Baustelle und meine Navigation führte mich natürlich verlässlich direkt zu der Straßensperre. Na gut, meinte ich, das kann passieren. Ich kehrte um und fuhr in die Gegenrichtung. Aber egal, welche Richtung ich gewählt habe, ich landete immer auf der gleichen Stelle, nämlich vor dieser Straßensperre. Mein GPS kannte einfach keine andere Ausfahrt aus der Stadt. Ich schaltete also das blöde unflexible Gerät aus und suchte eine Ausfahrt aus der Stadt auf eigene Faust?. Es war nicht einfach, in Ravenna werden nämlich die Straßen aus Prinzip nicht gekennzeichnet. Das hatte eine lange Irrfahrt durch das Stadtzentrum zu Folge und danach auch noch in der Peripherie der Stadt. Nur danach habe ich die erste Anzeigetafel gefunden, die Richtung Autobahn zeigte. Ich brach in diese Richtung auf. Viele weitere Kilometer gab es keine Tafel mehr, aber ich hielt hartnäckig die Richtung. Endlich kam ich zu einem Autobahnzubringer und dann sah ich den ersehnten Wegweiser in die Richtung Padova/Bologna. Ich zeigte meine Begeisterung, die aber mein Sohn sofort abkühlte.

               „Ich weiß nicht, Papa, aber der Wegweiser wurde gerade von zwei Arbeitern abgedeckt. Glaubst du, er wäre noch gültig?“                           

               War es nicht. Die Einfahrt auf die Autobahn wurde gerade gesperrt und der Wegweiser der Umleitung führte uns unbeirrt direkt zurück in die Stadt. Sie können einmal raten, wohin. Natürlich, direkt zu der uns bereits gut bekannten Straßensperre im Stadtzentrum.  

               Keine Angst. Nach einem mehr als halbstündigen Kampf haben wir Ravenna doch verlassen können, die Stadt wollte einfach nur, dass wir sie noch länger genießen konnten.

               Danke! Wir kommen wieder.

Jaro je zase jednou tady

Všichni jsou nadšení až euforičtí, tak úplně je nechápu. Především jsem musel odložit do sklepa mé lyže. Sice jsem letos zvládl na lyžích 16 dní, což je slušný průměr, ale teď je sezóna definitivně u konce a brzy na mě bude čekat nepříliš milovaný bicykl, abych si udržel levé koleno ve stavu jen částečného rozpadu. Dále lidi jsou nemocní, tradičně jaro se stařečky zamává a naše ambulance praská ve švech a zoufale se nedostává lůžek. A nakonec je třeba zkontrolovat šatník od kabátu až po boty a zjistit, co už není použitelné a co je třeba dokoupit, což je samozřejmě pro normálního chlapa patřičné martyrium. Ostatně nesnáším ten cibulový efekt oblékání, typický pro jarní měsíce, kdy máte ráno teploty těsně nad nulou a odpoledne dvacet stupňů, takže svetr a bundu vynáším z práce v ruce. 

               Ještě že má člověk zahrádku, která ho dokáže s novou situací jak takž smířit. Ovšem i tady je třeba udělat inventuru, zaznamenat zimou způsobené ztráty, z nichž některé jsou hodně bolestivé. Ale jinak se nedá.

               Potěšující bylo, že má bobkovitě přečkala zimu ve skvělém stavu. Určitě se na tom podepsala moje nová taktika slunečních zábran, které jsem před ni postavil. Místo abych bobkovišni zakryl – což jsem dělal až do minulého roku, kdy mi ji skoro sežrala plíseň, postavil jsem před ni jen zábrany. Ženě se vůbec nelíbily a frkala mi celou zimu, že jsou škaredé a že nejsou sexy. Přiznejme si, že v určitém věku nehraje pojem sexy až tak stěžejní roli a jde především o přežití. Bobkovišně se zachovala správně, přežila zimu velmi dobře a – mezi námi – docela sexy vypadá. Brzy ale bude potřebovat první postřik, aby ji nesežrala plíseň a škůdci, při inventuře ve sklepě jsem zjistil, že mi něco postřiku z minulého roku ještě zůstalo, bobkovitě je tedy báseň o úspěchu.

               Překvapivě velké ztráty zaznamenala tuto zimu levandule. A nejen ta, na které se pravidelně vytáčela má dcera se svou Škodou Fabií, když od nás odvážela své dcery, tedy naše vnučky, a místo na otáčení auta bylo pro ni a její malé auto prostě ještě pořád malé. Ne že by mě škody na levanduli nějak příliš vzrušovaly, ale zkuste dostat ze země uschlý keřík tohohle plevele! Má kořeny, že byste nevěřili!

               Ještě hůř dopadl vřes na balkóně. Chtěl jsem ho teď na jaře přesadit na skalku, ovšem zjistil, jsem, že přes zimní měsíce uschnul. Manželka tvrdila, že ho pravidelně zalévala – balkón je totiž přímo u její ložnice. Neprotiřečím jí, protože se to nevyplatí, ale tajně si myslím, že zalévané kytky vypadají jinak. Tyhle šly do biologického odpadu. Manželka tam vysadila pelargónie, doufám, že je čeká lepší osud.

               Napínavou věcí je vždy otázka, zda se podaří uvést do použitelného stavu zahradní techniku. Náš robot na kosení trávy jsem vynesl ze sklepa, ovšem odmítal pracovat, dokud jsem na něm nenašel hlavní vypínač. Celkem ho chápu, že proud samotný nestačí, dokud není mašinka zapnutá.  Po třech dnech jedno nečinnosti mi to začalo být nápadné, dal jsem se do hledání (přečetl jsem si konečně návod, podle Murphyho zákona, že když selhaly všechny pokusy uvést přístroj do chodu, je čas přečíst si ho) a robot zase běhá a kosí. Vnučky už tolik nefascinuje jako minulého roku, věci se prostě okoukají, dále mu ale říkají ovečka a obávám se, že až uvidí ovci živou, nebudou chtít věřit, že to je opravdu ona a budou argumentovat, že ovečka u dědy vypadá úplně jinak. Vítejte v moderním světě našich dětí.

               Jako obvykle nebylo snadné nastartovat kosačku na trávu. Tu používám teď jen na kusy zahrady, kam se robot nedostane, což trvá jen deset minut místo někdejší hodiny a navíc jen každý druhý týden místo každotýdenního kosení. Ta potvora si vždy přes zimu zvykne na dobu nečinnosti a nemá ani nejmenší chuť ji ukončit. Je to vždy půlhodinový boj, s doplňováním benzínu, kontrolou oleje, startovacího mechanismu, potom dvacetkrát až třicetkrát startovat, než poprvé a hodně nerada naskočí a hned zase chcípne. Nakonec naskočila, opět jsem se přesvědčil, že agresivita, ztráta nervů a vzteklý křik v rodné řeči, děsící sousedy, kteří nerozeznají češtinu od arabštiny, není dobrou taktikou. Jen trpělivost, zabezpečená pořádným šlukem whisky, se opět osvědčila jako správná metoda.

               Zavlažovací zařízení jsem ještě neaktivoval. Zaktivovalo se překvapivě samo. I když byl celý systém ve sklepě vypnutý, v okamžiku kdy jsem začal doplňovat vodu do whirpoolu (klesla v něm přes zimu povážlivě hladina, obávám se netěsnosti, což by znamenalo opraváře a nemalé finanční náklady) vylezly najednou ty hlavy zavlažování ze země a začaly kropit. Ovšem ze čtyř okruhů jen jeden a to ten okolo whirpoolu. Neptejte se mě, proč to tak bylo, zřejmě mě chtěly jen odehnat. Když jsem o týden později stejně zaktivoval mou hadici s vodou, už se neobjevily a zůstaly pod zemí.  O dva dny později zlobily znova. Technika si žije prostě svým vlastním životem. Doufám, že mi to bude moci vysvětlit náš zahradník, který ten systém do země instaloval, obávám se, že ani on nebude pro to mít žádné vysvětlení.

               Kupodivu mravenci vylezli jen mezi kameny dlažby, na trávníku zatím neřádí. Mimořádně žhavé léto minulého roku je očividně zahnalo do hluboké ilegality. Přesto jsem koupil návnadu, člověk nikdy neví a pustit si je do domu, jako se jim to podařilo minulý rok, když jim by v pozdním jaru i celý můj trávník na zahrádce jako životní prostor už příliš malý, se mi nechce. Když už byli minulého roku příliš drzí, spálilo je slunce. NENÍ MI JICH LÍTO.

               Krtci se chválabohu od roku 2013 neobjevují. Tehdy se, chudinky, všichni utopili při poslední přírodní katastrofě  – potopě, která postihla naši obec a bohužel i náš dům. Dokážu bez nich žít docela dobře, jejich přítomnost mi nechybí.

               Ovšem co mě znepokojuje je, že se neobjevili naši kosi. V tuto dobu tu už vždy bývali a přiváděli mě k šílenství svou snahou stavět si hnízdo přímo nad naším vchodem do domu. Nejsou tu, hnízdo nestavějí. Doufám, že se mladý tak urazil, že jsem mu jeho stavební pokusy o černou stavbu celkem sedmkrát zmařil, že si našel bejvák někde jinde. Nepřál bych mu v žádném případě, aby se mu něco stalo na cestě z Afriky k nám. Středozemní moře je stále nebezpečnější destinací.

               Možná se jim u nás přestalo líbit, což by mě mrzelo přirozeně taky. Až na jejich ilegální stavební aktivity jsme si na ně docela zvykli. Horší je, že se naše zahrádka VELMI líbí sousedovu kocourovi, dokonce tak, že už si pozval dva kamarády. Jeden je černý jako uhel, druhý mourovatý a třetí černý s bílými ponožkami.  Některý z nich přespává na mém autě, nevím, který to je, možná se střídají. Už jsem se s tím smířil. Ale jestli začnou čurat po trávníku, tak za sebe neručím.

               Pampelišky svůj boj se mnou už víceméně vzdaly. Ještě se občas objeví zoufalý osamělec, který to chce vyzkoušet, ale skončí pokaždé v biologickém odpadu, tuto bitvu můžu vyhlásit za vyhranou. Ne ovšem boj proti:

  1. Popenci
  2. Jeteli
  3. Mechu

Tito tři škůdci mého anglického trávníku se chovají spíš ofenzívně. Dobrá, mech jsem posypal železem, nesnáší to, vzteká se, ale chcípne. S jetelí a popencem je to horší. Velmi profitují z aického kosení trávy, protože se oba přikrčí a kosačka jim přejede nad hlavou. Použil jsem opět jednou hnojivo „Substral mit Unkrautvenichter“, čili „Hnojivo s ničitelem plevele“ který by měl zachovat pouze jednoděložní trávy a všechny ostatní rostliny, čili i jetelinu či popenec, zahubit. Už jsem si ale zvykl na to, že činek tohoto hnojiva závisí velmi na subjektivním hodnocení daných rostlin. Tedy zda se považují za plevel a nechají se vyhubit, či zda se naopak považují za plnohodnotného účastníka trávníkového života a cítí se být pohnojeny a rostou o to lépe. Minulý rok neměly ani jetel ani popenec náhled své nežádoucnosti. Ovšem, otázka je, zda je anglický trávník v čase Brexitu vůbec ještě „in“.

               Vysadil jsem bylinky na zahradě, slimáci se zatím neobjevili. Loni mi sežrali petrželku za jedinou noc, kdykoliv jsem ji vysadil, druhého rána už tam nebylo nic. Stejně se dařilo i bazalce, letos mám zásoby zrn, které mají ty potvory odstrašovat. Zasadil jsem petrželku, celer, bazalku, rozmarýn, oregano, feferonky i mé oblíbené papričky Habanero atd. atd., zasel ředkvičku a kopr. Zatím přežívají, nikdo je nežere. Doufám, že to tak i zůstane.

               V boji proti škůdcům jsem ovšem podcenil toho největšího. Když jsem se pak jednou ráno vrátil domů po vražedné noční službě, myslel jsem nejprve, že mám halucinace, protože jsem celou noc nespal. Nebylo tomu tak. Manželka využila mou nepřítomnost a pozvala do zahrady nějaké zahradníky. Prý je viděla ořezávat vrbu u souseda a tak je pozvala i k nám. Vyřádili se pořádně. Dobrá, japonskou třešni – sakuru – i jedličku jakož i magnolii za domem ostříhali dobře, ovšem právě dva keře, které lezly ženě nesmírně na nervy, a už roky stále útočila, že je je třeba odstranit, dopadly oba katastrofálně. Mohla to být opravdu náhoda, jak ona tvrdí? Zda se u nich dá něco zachránit, to hodně zpochybňuji, zřejmě je bude třeba vykopat – manželka bude muset ony šikovné zahradník pozvat ještě jednou. Ten keř vpředu mě až tak nemrzí, ten už stejně měl být odstraněn a zachránila ho jen skutečnost, že naše vnučka Veronika miluje dělat v jeho stínu „piknik“. To si bude muset manželka s vnučkou vyřídit sama. Ale ten zadní, moje hrdost a láska!!! Následovaly dva týdny tiché domácnosti, protože mě jakýkoliv pohled do zahrady nutil k pláči. 

Žena mou reakci nechápala. Prý čekala pochvalu a já se chovám, jako by se s tím zahradníkem vyspala. Vysvětlil jsem jí, že to by zdaleka nebyl takový malér. Nakonec jsem to nějak strávil. Co jsem měl dělat? Ponechat zahrádku v manželčině péči hrozilo příliš velkou katastrofou. Ten keř prý zase obroste. Nevím, zatím se k tomu moc nemá.

Skutečnost, že moje žena tuto událost přežila bez větší újmy na zdraví, je podle mého soudu dostatečným důkazem, že ji po třiceti šesti letech manželství pořád ještě miluji.

               Ano, milá Eszter, jaro je prostě napínavým obdobím roku. Je třeba se s tou skutečností smířit a nenechat se snadno vyvést z míry. Nezapomeňme na pěkné slovenské přísloví: „Marec, poberaj sa starec“.  Potom jsem už za vodou, je duben, čili po slovensky apríl.

Den blbec

Znáte to.To je takzvaný „den blbec“, kdy doslova nic nejde, kdy se všechno kazí, kdy máte pocit, že jste ve špatném filmu a rádi byste vystoupili, vypnuli ho, odešli z kina, jenže ono to nejde. Protože v tom špatném filmu hrajete hlavní roli a osud nepovolí.

               V podstatě to ráno ani tak špatně nevypadalo. Dokonce jsem i ranní vstávání o půl šesté zvládl překvapivě dobře, při ranní hygieně nebyly žádné problémy, auto naskočilo a odvezlo mě do práce a dokonce i ranní sezení proběhlo v celkem harmonické atmosféře, protože noční služba nebyla zlá a tak nebylo až tak moc co vyprávět. Čili nic mě nevarovalo, co na mě čeká.

               Když jsem přišel na vizitu, nepřítomnost sestry mě až tak nepřekvapila, i když podráždila. Znamenalo to, že mi ji už unesli chirurgové, protože oddělení je multidisciplinární, tedy leží zde jak chirurgičtí tak i internističtí pacienti a chirurgové byli prostě rychlejší. Rozhodl jsem se sestřičku zavolat, abych se dozvěděl, jak to uděláme. Zavolal jsem ze sesterského centrálního bodu a vedle mě začal zvonit odložený telefon. Zapomněla si ho na stole. Pochopil jsem tedy, že tudy cesta nevede a šel se podívat, na kterém pokoji svítí zelené světlo jako ukazovatel přítomnosti vizity. Nesvítilo nikde. To zelené světlo se spouští po vstupu do pokoje a sestra je ho povinna aktivovat, aby byla nalezitelná. Neudělala to, zapomněla.  To už mě poněkud rozhodilo, rozhodl jsem se ale, že vizitu provedu sám. Koneckonců jsem měl na tomhle oddělení jen tři pacienty. Jeden z nich mi bezmála při vizitě vypadl z postele, ale zachytil jsem ho a uložil provizorně zpět na lůžko, zakázal mu hýbat se, požadavky na další vyšetření jsem do počítače zadal sám a myslel jsem si, že jsem to všechno zvládl.

               Vtom mi zavolal náš Gernot (všeuměl zodpovědný za transport pacientů), jestli vím, že mám jednu pacientku i na jiném chirurgickém oddělení. Nevěděl jsem to a tato skutečnost mi už pohnula žlučí. Od kolegů by bylo kolegiální, kdyby mě o takové skutečnosti informovali. Ranní sezení se koná právě za takovým účelem. Ale prodýchal jsem to. Šel jsem tedy na chirurgické oddělení a našel dokonce sestru, ochotnou se mnou na vizitu jít. Tam jsem zjistil, že s pacientkou bude hodně práce. Bylo pro ni objednáno několik krevních konzerv, chybělo ještě několik vyšetření a navíc ji bylo třeba odpoledne propustit domů a tedy pro ni nadiktovat propouštěcí zprávu. Pochopil, jsem, že vzhledem ke skutečnosti, že budu zavřen celý den na endoskopii a čeká na mě deset kolonoskopií a pět gastroskopií, to prostě nestihnu. Zavolal jsem tedy naši turnusarztku, která mi byla přidělena, abych práci delegoval.  Nezvedla telefon, protože byl vypnutý. Zavolal jsem na oddělení, na kterém měla být, a požádal sestru, aby milou kolegyni poslala na chirurgii. Když se ani za pět minut neobjevila, šel jsem ji hledat osobně. Právě v klidu odebírala krev, o svém vypnutém telefonu nic nevěděla, ani o tom, že měla přijít na chirurgii za mnou na vizitu. Sestřičky se na mně přátelsky usmívaly, nechtěly prý pani doktorku rušit při práci. Zkousl jsem to, vysvětlil jí, co má dělat a odebral se do endoskopie.

               Začínáme vždy kolonoskopiemi, ale teď ležela pacientka v posteli v místnosti vyhrazeném pro gastroskopie. Podivil jsem se, ale sestřička Rosemarie mi vysvětlila, že je to urgentní vyšetření, a že pacientka je z chirurgického oddělení a proto se mě netýká. Uklidnilo mě to jen na velmi krátkou dobu. Vzápětí totiž zavolal chirurg, že nikdo z jeho kolegů teď nemá čas, pacientka ale zřejmě krvácí, protože má černou stolici a její krevní obraz se zhoršil natolik, že potřebuje krevní konzervy a zda bych to vyšetření pro chirurgy neudělal. Co by člověk pro kolegy neudělal! Samozřejmě, že paní měla krvácející vředy v dvanáctníku, zřejmě v důsledku analgetické léčby. Podařilo se mi to krvácení zastavit, ale stálo mě to hodně sil. Poté mi sestřička Petra oznámila, že se necítí dobře, protože jí v noci zemřela švagrová. Mladá žena s nádorem papily Vateriho, tu diagnózu jsem jí našel před dvěma roky já sám. Chtěl jsem poslat plačící sestřičku domů, ale odmítla a řekla, že se pokusí zůstat a pracovat, protože doma by byla sama a chytla by depresi. To jsem chápal. Když se přesvědčila, že jsem to pochopil, informovala mě, že se pokazila jedna ze dvou myček na přístroje (nová a týden předtím zabudovaná a aktivovaná) takže budeme mít prostě málo přístrojů a ona nemá vůbec představu o tom, jak ten program, co na nás čeká, máme zvládnout. Začal jsem ztěžka dýchat.

               Nicméně v takových situacích je jen jedna metoda. Prostě pracovat dál. Hned první pacient na kolonoskopii nás překvapil vysokou srdeční frekvencí 127/minutu. Tvrdil, že má strach. Zeptal jsem se ho, zda má strach z pěkných žen (Petra je opravdu velmi hezká žena). Řekl, že ne, ale z toho vyšetření. Píchli jsme mu tedy léky na spaní ale i poté, co spal jako nemluvně, běželo jeho srdce tvrdošíjně rychlostí 127/minutu. Bylo jasné, že něco nehraje, hned poté, co jsem byl s kolonoskopií hotov, dal jsem natočit EKG a zjistil jsem podle očekávání, že pacient má flutter předsíní, tedy něco, co bychom neměli ignorovat. Od spícího muže jsem se nemohl o jeho srdci nic dozvědět, naštěstí je ale dokumentace v počítači, a tam jsem se dozvěděl, že mu před deseti lety diagnostikovali v Grazu hypertrofickou kardiomyopatii a objednali ho do odborné ambulance, kterou ale nikdy nenavštívil. Vinný sklípek ležel prostě na cestě k oné ambulanci a on se za něj očividně nikdy nedostal. Našel jsem opět mou mladou kolegyni, která si už mezitím zapnula telefon, a vysvětlil jí, co všechno s tím pacientem má udělat, než se dostanu k tomu, abych mu mohl udělat echokardiografii a ona se z toho zhroutila. Naštěstí se mi podařilo najít asistenta, schopného mladého kolegu a problém oddelegovat na něho. Vrátil jsem se do endoskopie.

               Vtom mi zavolala manželka. Byla na vzdělávání ve Vídni a právě se dozvěděla, že u nás na intenzivce leží kolega pneumolog, kterého ona v Grazu léčí. Prý čeká na mě a chce se mnou hovořit. Tedy rychle jednu koloskopii a než se další pacient převlékl, sprintem na intenzivku. Kolega se velmi potěšil a já jsem rychle pověřil stejného mladého asistenta, který se už měl zabývat oním flutterem předsíní, telefonátem do Grazu. Vysvětlil jsem mu, kterého lékaře má v Grazu v nepřítomnosti mé ženy zavolat a zařídit s ním převzetí nemocného kolegy do Grazu, protože tam na něj stejně právě čekali, jenže mezitím pro zhoršení stavu v noci skončil u nás.

               Vrátil jsem se do endoskopie a tam jsem zastihl zoufalou sestřičku Rosemarie. Právě zjistila, že v počítači založila nález k špatnému pacientovi a teď se to už nedalo změnit. Nezbylo mi, než po vyšetření napsat nález pod oním špatným jménem a poté zavolat počítačového technika, vylíčit mu celý problém a požádat ho, aby to uvedl do pořádku. Odpověděl podle očekávání, že on to udělat nemůže, že to nahlásí do centrály a tam to SNAD vyřeší. Samozřejmě budu muset na konci dne zjistit, zda to udělali a zprávu potvrdit.

               Vtom jsem dostal zprávu z ambulance, že zavolala má dlouholetá pacientka, která měla přijít do ambulance na vyšetření, že nepřijde, protože se jí ulevilo a tak mou pomoc zas až tak nepotřebuje. To byla první dobrá zpráva za celý den, i když mi samozřejmě narušila program. Nedorazila ale ani jiná pacientka, což mě vzrušilo o něco víc. Jednalo se o 24 letou mladou dámu, která vyšetření nutně potřebovala, protože jsem u ní zjistil Crohnovu chorobu a potřeboval jsem nutně koloskopii na potvrzení diagnózy a zahájení léčby. Už jednou odřekla vyšetření, protože prý byla nachlazená a já jsem pro ni po dlouhém a vzrušeném vyjednávání se staniční sestrou vyjednal rychlý náhradní termín. Tentokrát se ani nenamáhala omluvit. Vděčnosti se tedy nedočkám.

               Přesunul jsem se do gastroskopie. Paní Narath jsem měl odebrat vzorky ze žaludku a dvanáctníku. Zavolal jsem kolegyni na oddělení a zeptal jsem se, zda jim neuniklo, že pacienta bere Warfarin a je pořádně předávkovaná. Odpověděla, že neuniklo, že už jí dali protilátku (Vitamín K) ale nemají čas čekat, zda to bude působit, protože paní má jít odpoledne domů a tak abych ty vzorky odebral. Hned poté, co jsme pacientce píchli jen malé množství uspávací látky, přestala dýchat. Takže rychle masku a dýchat s ní, píchnout protilátku a poté, co začala zase dýchat a zrůžověla, druhý pokus. Ovšem bez uspání se paní předvedla jako velká bojovnice. Zpotili jsme se všichni, než se mi podařilo zavést jí gastroskop do žaludku a odebrat ony požadované vzorky. Naštěstí navzdory předávkování warfarinem nekrvácela.

               Hned, jak jsem byl hotov, mi zavolala kolegyně z ambulance, že tam má pacientku, která nutně potřebuje gastroskopii, protože zvrací krev. Akutní vyšetření. Pacientka zvracela i během vyšetření, a vůbec ne málo, ne ovšem krev ale stolici. Jedná se o takzvané miserere, příznak uzávěru střeva. Vyšetření jsem okamžitě ukončil, ještě než stačila tu stolici vdechnout. Následovalo vyšetření v CT (počítačové tomografii) a pak dlouhé vyjednávání s chirurgy, že taková pacientka patří jim. Protože jednání byla úspěšná zhruba jako vyjednávání o míru v Sýrii, delegoval jsem případ zpět na onu kolegyni, která mi pacientku poslala, a vrátil se do endoskopie.

               Další pacientka si zasloužila můj soucit. Mladá žena se zánětem ve střevě, ale protože hodně štíhlá a vysoká, bylo její střevo tak zamotané, že jsme strávili skoro tři čtvrtě hodiny, než se nám vyšetření podařilo ukončit a odebrat vzorky ze všech jeho částí. Potil jsem krev ve strachu, že bych její střevo mohl perforovat. Neperforoval jsem.

               Další pacient si ovšem už můj soucit nezasloužil. Zjistil jsem, že bere Aspirin, aniž se dalo zjistit, proč. Pro zákroky ve střevě to může být dost velký problém, protože i malé dávky aspirinu dokážou vyvolat po endoskopických zákrocích jako je například odstranění polypů, krvácení. On sám taky nevěděl, proč ho bere, ovšem horší bylo, že nevěděl, zda ho bral i v posledních dnech. Když jsem mu vysvětlil, proč je důležité to vědět, začal na mě agresivně křičet, že to přece není jeho povinnost vědět, co bral a co nebral. Tak jsme ho uspali a samozřejmě měl ve střevu velkého plochého polypa, jehož odstranění bylo vysoce rizikové. Protože on můj soucit neměl, rozhodl jsem se přehrát míč zpět na něho. Polypa jsem nechal tam, kde byl a do nálezu napsal, že ho rádi odstraníme, až bude pacient spolehlivě 5 dní bez aspirínu. A že by nebylo od věci, kdyby to střevo pořádně vyčistil, po celou dobu vyšetření jsem se totiž koupal v jeho stolici.

               A poté mi zavolala ta stejná kolegyně, které se přece jen podařilo umístit onu předchozí pacientku na chirurgii, že jí v ambulanci krvácí další postarší dáma (ročník 1929) a že potřebuje akutní gastroskopii…. V té chvíli se definitivně zdekompenzovala sestřička Petra.

               Poté, co jsem ještě udělal srdeční ultrazvuk u onoho pacienta s poruchami srdečního rytmu (mladý kolega asistent na to zapomněl) zjistil jsem, že propouštěcí zpráva pacientky ležící na chirurgii není ještě hotová, protože se podání krevních konzerv „protáhlo“ a krevní obraz po nich ještě nebyl kontrolován. Prý je krev v laboratoři. Nesnažil jsem se zjistit, proč se podání krevních konzerv tak protáhlo, na to už jsem neměl sílu. Dovlekl jsem se tedy na ono oddělení a našel tam překvapené sestry, které o nějaké krvi v laboratoři neměly tušení. Z čehož jsem i přes už značnou psychickou únavu pochopil, že ji neodebraly. Přinutil jsem se z posledních sil být milý a požádal jsem sestřičky, aby tu krev tedy laskavě odebraly a poté o výsledku informovaly službukonající lékařku. Poté jsem kolegyni zavolal, vysvětlil jí okolnosti a požádal ji, aby se na onen krevní obraz podívala, až bude hotový, o čemž ji sestřičky určitě přes moje prosby určitě zapomenou informovat a pak potvrdila propouštěcí zprávu a poslala onu dámu domů.

               Jsou dny jako tento. Naštěstí na to mají Rakušáci pěknou zkratku ADSGV. Což znamená „Auch dieser Scheiß geht vorbei“ Velmi volný a s vynecháním neslušných slov se tato věta dá přeložit jako „I tenhle průser jednou přejde.“

               Přešel.

               Cesta k mamince, která následovala, mi ten nepovedený den v nemocnici vykompenzovala, Nikde jsem nestál – ani ve Vídni, ani u Mušova a stihl jsem tedy cestu k ní v rekordním čase čtyři a půl hodiny. Takže vidíte – člověk musí jen vydržet.

Treviso

               Dieses kleine italienische Nest (o.k., immerhin hat Treviso über 80 000 Einwohner, duckt sich aber neben seine große Schwester Venedig und wirkt dadurch kleiner als es ist) entdeckte ich eher durch Zufall und zwar unterwegs zur Proseccostraße. Treviso ist nämlich der größte Produzent dieses berühmten Weines, obwohl ein echtes Zentrum von Prosecco ist natürlich Valdobiadenne in den Voralpen und die Proseccostrasse führt uns zwischen dieses Städtchen und einen anderen romantischen Ort namens Conegliano. Dort gibt es überall auf steilen Hängen Weingüter mit Weinreben, deren Saft wahrscheinlich nicht wirklich trinkbar wäre, hätten Italiener nicht wieder einmal eine kreative Idee gehabt und hätten sie aus ihm nicht einen Sprudelwein gemacht. Natürlich ließen sie sich gleich die Marke patentieren, Prosecco darf also nur in dieser Region angebaut werden. Es entstand ein leichter erfrischender Wein, geeignet als Aperitif bei jeder Gelegenheit oder als ein Wilkommensgetränk und das Business wurde geboren.

               Treviso rühmt sich der Massenproduktion dieses Getränkes allerdings nicht, es versucht sich als „Citta d´aqua“ zu positionieren, also eine „Wasserstadt“ und bemüht sich um einen Vergleich mit dem nahen Venedig. Die Kanäle, die durch die Stadt fließen und nebenbei auch um die Stadtbefestigung aus dem Beginn des sechzehntes Jahrhunderts einen Wassergraben bilden, entstanden aus dem Fluss Sile, der durch die Stadt fließt. Genauer gesagt, aus seinem Zufluss Botteniga, der im Norden in die Stadt mündet und hier bei der „Ponte Fra Giocondo“ sich in drei Hauptströme teilt, aus denen dann die Menschen in Treviso ihre Kanäle schufen. Die Wasserströmung von der Brücke des Vaters Giocondo zu beobachten ist ein schönes Erlebnis. Der schönste Eingang in die Stadt ist über die Brücke „San Martino“ im Süden. Die Kanäle sind zahlreich und schön, besonders um den Fischmarkt, der auf einer Insel in dem reißenden Fluss steht, und sie geben der Stadt ein spezifisches Flair. Obwohl, um ehrlich zu sein – Venedig ist es nicht.

               Weil mir Treviso bei meinem ersten Besuch gefiel, wählte ich es als den Stützpunkt für unseren Ausflug in die venezianische Region, besonders dann für den Besuch von Venedig selbst. Ich hatte keine Lust, mit Auto oder mit einem überteuerten Schiff nach Venedig zu fahren. Von Treviso geht es einfach mit dem Zug, die Reise dauert ungefähr zwanzig Minuten und die Züge fahren jede Stunde. Treviso war ein treuer Vasall von Venedig – infolge der geringen Entfernung von dem mächtigen Nachbar durfte es sich wahrscheinlich nichts anderes als Treue leisten, es wurde ein Teil der Serenissima bereits im Jahr 1344. Diese Verbindung brachte allerdings der Stadt den Wohlstand, übrigens floss aus den Brüsten der „Busigen Fontäne – Fontana delle Tette“ auf der „Piazza dei Signori“ drei Tage lang im Jahr bei der Gelegenheit der Ernennung eines neuen Gouverneurs Rot- und  Weißwein. Ich konnte nicht erfahren, ob sich dabei um Prosecco oder um einen importierten Wein handelte.

               Aus Treviso stammte die Familie Da Romano. Das berühmteste Mitglied der Familie, Ezzelino da Romano war der Schwiegersohn Kaiser Friedrichs II. und in seinem Namen verwaltete er ganz Norditalien. Treviso war also ghibellinisch, es war allerdings nicht bereit, sich mit der brutalen Herrschaft der Familie da Romano dauerhaft abzufinden. Solange hier der unglaublich grausame Ezzelino das Sagen hatte, trauten sich die Menschen nicht, etwas einzuwenden. Gleich nach seinem Tod im Jahr 1259 machten sie aber einen Aufstand, verbanden sich mit jedem, der dazu bereit war, also mit Venedig, Vicenza, Mantua, Verona und sogar der Papst Alexander IV. eilte zur Hilfe, und mit geeinigten Kräften ist es gelungen, Ezzelinos Sohn Alberico zu besiegen und gefangen zu nehmen. Die Rache für die Schreckherrschaft seines Vaters war furchtbar. Alberico wurde am den Hauptplatz von Treviso lebend verbrannt –  die Ghibellinen durften letztendlich für Häretiker gehalten werden.

               Der Dom in Treviso „Duomo Cattedrale San Pietro“ ist ein gigantischer und unglaublich chaotischer Bau, eine Mischung aller Baustile, die man sich nur vorstellen kann, von der Gotik bis zur klassistischen Fassade mit riesigen bunt bemalten ionischen Säulen.

Im Inneren gibt es nicht zu viel zu sehen, immerhin wurde die Kirche im Jahr 1944 beinahe zerstört. Aus der ursprünglichen Innenausschmückung blieb nur sehr wenig erhalten, zum Beispiel die romanische Krypta, die Fresken von Il Porderone oder ein Bild von Tizian. Auf dem Platz vor der Kirche „Piazza del Duomo“ sind die blühenden Fikusbäume das Schönste, was man dort sehen kann.

               Das wahre Zentrum der Stadt ist nämlich ein ziemlich kleiner Platz, die „Piazza die Signori“ und der ist der schönste in der Stadt. Der Platz wird von dem „Palazzo die Trecento“ also „Palast der dreißiger“ beherrscht, so viele gab es gewählter Vertreter der Stadt. Hier gibt es Restaurants, teilweise im Gebäude, teilweise unter den Zelten vor dem Gebäude, an der Wand der Präfektur gibt es natürlich den unverzichtbaren Löwen des Heiligen Markus.

Alle Gebäude sind im Stil der venezianischen Gotik und aus roten Backsteinen und mit einem Bogengang gebaut. Gleich nebenan auf einem kleinen Platz gibt es die Zentrale der weltberühmten Marke Benetton. Hier haben im Jahr 1965 vier Geschwister der Familie Benetton Luciano, Gilberto, Giuliana und Carlo ein Familienunternehmen gegründet, das bis heute ein großer Spieler in der Modenwelt blieb.

Ein paar Schritte weiter gibt es eine Loggia im Stil der Renaissance die „Loggia dei Cavalieri“ und nur ein paar Schritte weiter kommt man zum berühmten Fischmarkt. Aus dem Wasser taucht hier eine kleine Meerjungfrau auf, die ihre Brüste keusch mit ihren Händen bedeckt. Sie ist zwar nicht so berühmt wie ihre Schwester in Kopenhagen, sie gefällt mir aber besser. Es ist ein wahrhaft hübsches Mädchen, so ein einfach italienisches.

In der Umgebung vom Fischmarkt gibt es natürlich Fischrestaurants und hier in einem von ihnen abends zu essen ist in Treviso einfach Pflichtprogramm. Wir taten es und bereuten diese Entscheidung nicht. Man kann hier Fische wirklich sehr gut zubereiten.

               Abends entlang der Kanäle mit zahlreichen Wassermühleräder zu bummeln – einer davon in der „Vicolo Molitetto“ dreht sich noch immer – ist eine romantische Angelegenheit, es gibt hier, wie übrigens in jeder italienischen Stadt, genug Bars um einen Stopp zu machen und ein Glas Prosecco oder einen Espresso zu trinken. Die Stadt ist auch überraschend genug grün, besonders um den Fluss Sile. Im Restaurant „Toni del Spin“ spricht der Chef nicht nur Englisch aber sogar auch Deutsch und er kocht auch „Baccala alla Vicentina“. Darüber habe ich bereits geschrieben, diese sehr aromatische Mahlzeit kostet man bestens nur einmal und dann direkt in Vicenza. In Treviso sich auszukennen, ist allerdings nicht ganz einfach und einen Stadtplan zu kaufen ist nicht leicht. In den Geschäften im Zentrum hatten die Italiener keinen zu verkaufen und sie betrachteten uns dank dieses, aus ihrer Sicht seltsamen Wunsches, einen Stadtplan zu besitzen, als verdächtige Individuen. Wir konnten den Plan letztendlich in einem Kiosk nahe des Bahnhofs kaufen. Zum Bahnhof geht man – sollten Sie den Stadtplan nicht auftreiben – auf dem „Corso di Popolo“ und über die Brücke „Ponte San Marino“ auf die „Via Roma“. Und Sie sind am Ziel und dürfen nach Venedig fahren. Bitte, vergessen Sie nicht das Ticket auf dem Gehsteig zu entwerten sonst sind Sie auch mit gekauftem Ticket schwarz unterwegs und riskieren nicht gerade kleine Probleme.

               Die Probleme hatten wir mit dem Parken, allerdings nur dank unserer Unwissenheit. Am nördlichen Rande der Stadt hinter der Stadtmauer gibt es genug Parkplätze, man kommt hierher auf der „Via Fratelli Cairoli“ und auf dem riesigen Platz bei der „Porta Manzoni“ gibt es genug Platz. Aber Achtung! Erstens – Samstag ist ein Arbeitstag, also auch am Samstag wird fürs Parken bis zu den Abendstunden gezahlt  und am Dienstag ist hier ein Markt und geparkte Autos werden kostenpflichtig  abgeschleppt. Wir hatten Glück. Als ich am Montagabend für die letzte Abendstunde zahlen wollte (in der Nacht und am Sonntag parkt man kostenlos), teilte mir der Automat mit, dass ich bis Dienstag 15:45 Uhr bezahlt habe. Das machte mich stutzig. In weiterer Folge habe ich erfahren, dass am Dienstag bis 15:00 ist das Parken hier strengst verboten. Zum  Glück gibt es einen anderen öffentlichen Parkplatz nur einige hundert Meter weiter westlich im „Giardini publici“, dort kann man problemlos parken.                              

Eine echte Dominante der Stadt ist die Dominikanerkirche San Nicolo, gebaut logisch am Rande des historischen Stadtzentrums nahe der Stadtmauer und der Kanäle.

Es ist ein gotischer Bau, er wurde mehr als hundert Jahre lang gebaut, der Baubeginn war im Jahr 1282. An die monumentale Kirche lehnt sich ein Kloster mit einem imposanten Saal die „Sala dei Capitolo dei Domenicani“ an. In diesem Saal gibt es Bilder von vierzig dominikanischen Mönchen von Tomasso di Modena, einer von ihnen hält in der Hand eine Brille – es soll die älteste Darstellung eines Leseglases sein, die älteren Mönchen ermöglichte, weiterhin lesen und schreiben zu können, was ihre Hauptaufgabe war.

               Die Kirche des heiligen Franciscus ist logischerweise am anderen Stadtende, nahe dem Fischmarkt, hier wurden ein Sohn Dante Allighieris und eine Tochter Franzesco Petrarcas begraben. Mit der Größe der Kirche der Dominikaner kann sich aber diese Kirche nicht messen.  

               Etwas seitlich im östlichen Stadtteil an einem Kanal steht das „Museo di Santa Catarina dei Servi“, im ehemaligen Kloster der heiligen Katharina. Hier gibt es die schönsten Fresken in Treviso direkt in der Kirche oder in der „Kapelle der unschuldigen Kindern“ und ein Zyklus des Martyriums der heiligen Ursula. Den Grundstein für die Sammlungen des „Museo civico“, die sich in der nordwestlichen Ecke der Altstadt befindet, ist die Schenkung von Luigi Bailo, eines Mönches, der sich im neunzehnten Jahrhundert entschloss, alles, was er fand und was irgendeine Beziehung zu seiner Stadt hatte, zu sammeln. Die Leute haben ihn damals für einen Narren gehalten, heute hätten sie ohne ihn viel weniger zu bieten. Archäologische Artefakte aus der römischen sowie auch aus der langobardischen Zeit, Statuen im romanischen Stil, sowie auch eigenartige Grabsteine der Patrizier der Stadt aus Terrakotta. In der Pinakothek gibt es Bilder von Tizian oder Tintoretto.

               Von Treviso kann man nach Asolo fahren, wo sich eine der schönsten Villen, villa Barbaro – natürlich von Andrea Palladio, befindet und nach Bassano di Grappa. Dieses Städtchen an dem Fluss Brenda ist zauberhaft. Übrigens, gerade die Brenda mündet in Venedig ins Meer, auf den Inseln in ihrer Lagune – tiefer Fluss, also „Rio alto“ gab den Namen dem Stadtzentrum von Venedig sowie auch der berühmten Brücke Rialto. Das Wahrzeichen der Stadt ist die Holzbrücke über den Fluss, die „Ponte degli Alpini“ – natürlich ursprünglich ein Bau von Andrea Palladio (Bassano wurde ein Teil der Venezianischen Republik im Jahr 1404, diese Tatsache bezeugt der Markuslöwe auf dem Hauptplatz). Im ersten Weltkrieg wurde aber die Brücke zerstört und nach dem Krieg dann wiederaufgebaut von den italienischen Gebirgsjägern, deren Namen sie jetzt trägt.

Von der Brücke gibt es wunderschöne Aussichten entweder stromaufwärts auf den reißenden breiten Fluss mit Alpen im Hintergrund und mit einer Festung auf dem höchsten Punkt der  Stadt oder stromabwärts auf wirbelndes Wasser auf einem breiten Wehr einige hundert Meter stromabwärts in Richtung Venedig. Die Festung auf dem höchsten Punkt der Stadt ist eine echte Dominante, die Hauptattraktion der Stadt ist aber Grappa. Ein Weinbrand, der seinen Namen nach dem Berg bekommen hat, der über die Stadt emporragte. Der Berg war der Platz schwerer Kämpfe im ersten Weltkrieg. Nachdem österreichische Generäle  beschlossen hatten, dass der Fluss Piave unüberwindbar sei, versuchten sie lange Monate diesen Berg einzunehmen und dadurch die Kontrolle über das ganze Tal zu gewinnen. Als ihre Offensiven versagten, gingen Italiener bei Vittorio Venetto in die Gegenoffensive, die eine endgültige Niederlage der österreichischen Armee und das Ende der Monarchie bedeutete. In der Stadt gibt es ein Museum Ernest Hemingways, der – damals neunzehnjährig – als freiwilliger Sanitäter in der italienischen Armee diente und nach dem Durchbruch der Deutschen bei Caporetto (heute Kobrid in Slowenien) die italienische Armee verlassen hat. Er schrieb darüber seinen ersten Roman „A Farewell to Arms“ (auf Deutsch ein bisschen merkwürdig als „In einem andern Land“ übersetzt), was ihm einen Welterfolg und den Durchbruch als Schriftsteller brachte.

               Auf dem Gipfel des „Monte Grappa“ gibt es ein Museum des ersten Weltkrieges mit Schützengräber und Artefakten des kriegerischen Wütens. Man fährt auf einer Bergstraße mit vielen  Kehren hin, da ich aber kein italienisches Wörterbuch mit hatte und nicht wusste, dass das Wort „Cima“ auf Italienisch „Gipfel“ bedeutet und der Weg zu „Cima“ nicht ganz logisch bergabwärts führte, fuhren wir in eine falsche Richtung und das Museum fanden wir nicht. Dafür wurden wir mit wunderschönen Aussichten auf die Alpen belohnt.            

               In Bassano muss man natürlich eine Brennerei von Grappa besuchen. Das taten wir auch, wir stolperten über die Destillerie der Firma Poli (neben der Firma Nardini eine der zwei größten in der Stadt) und weil der Eintritt kostenlos war, gingen wir schauen, wie die Italiener ihren Schnaps brennen.

Aus historischer Sicht weckte mein Interesse gleich im ersten Raum ein Destillationsgerät, das angeblich der berühmte Pietro Andrea Mattioli erfunden hatte. Er war Autor des ersten herausgegebenen Herbariums und der Leibarzt des Königs Ferdinands I. und seines Sohnes Ferdinands von Tirol. Mattioli war, wie alle Wissenschaftler seiner Zeit, auch Alchemist und offensichtlich hat er also etwas Brauchbares und Nützliches erfunden. Herr Mattioli dachte bei dieser Erfindung sicher in erster Linie an das Wohl seiner Patienten. Wir besichtigten die Brennerei, sahen einen Film, der uns die Prinzipien des Erzeugungsvorganges näher brachte. Und dann in einem Raum rochen wir alle Düfte, die Grappa der Firma Poli haben kann. Wahrscheinlich deshalb, um dann beim Kauf von Grappa in einem Souvenirgeschäft, durch das man die Brennerei verlassen durfte, leichter eine Wahl zu treffen. Natürlich konnten wir nicht widerstehen und kauften zwei Flaschen dieses Zaubertrankes. Es erwartete uns eine lange Reise in den italienischen Süden und ein paar Flaschen von gutem Schnaps zu haben, konnte praktisch sein. War es auch.

               Treviso ist also ein guter und gemütlicher Ausgangspunkt für viele interessante Ausflüge in die ganze „Terra Ferma“, der ehemaligen Venezianischen Republik. Vielleicht komme ich noch einmal hin. Den Stadtplan habe ich doch.

Slováci volili prezidenta (pardon, prezidentku)

               Samozřejmě, že vždy se zájmem sleduji dění u našich východních sousedů, koneckonců jsem tam jedenáct let žil a řadu ze současných politiků jsem znal. Ovšem ti jsou už spíše všichni na odpis, jako František Mikloško, který se marně snažil o politický návrat. Dnes už bojuje o posty – na rozdíl od České republiky, nová generace.

               Maroš Ševčovič se ještě mohl pokládat za poslední dozvuky komunistického režimu, když tento padl, měl Ševčovič 23 let a platil za nadějný dorost tehdejší komunistické strany s moskevskou výchovou.

               Čaputové bylo tehdy šestnáct let, dá se tedy spíše předpokládat, že už jedem komunismu nebyla nakažena a zdá se, že tomu odpovídá i její vystupování a chování. Žádné stopy po komunismu? Bylo by něco takového v Česku vůbec volitelné? Zde se většina národa rozhodla pro relikt starého režimu s vazbou na východ, na Rusko a Čínu, i když samozřejmě v myslích starých komunistů rezonuje jen to Rusko, Čína v době, kdy komunismus ještě u nás vládl, překonávala pozůstatky kultu osobnosti Mao tse Tunga a jen dva měsíce před listopadem 1989 čínská armáda rozjezdila na pásech tanků na náměstí Nebeského pokoje tisíce protestujících studentů, kteří si žádali změnu. Nemají ji dodnes.

               Dvojice Zeman – Čaputová demonstrují, jak až se cesty obou zemí, které byly až do roku 1993 v jednom státě, rozešly. Slováci se ukázali jako občansky zralejší, kdo by to byl čekal?

               Ovšem nezapomeňme, Slováci si prodělali své drama hned po rozdělení, mezi roky 1993 – 1998, kdy se je snažil všemi prostředky ovládnout Vladimír Mečiar. Od té doby, kdy se jim ho podařilo odvolit, jsou ostražití. Mečiar byl příliš brzy, možná by měl dnes větší šance. Sice se mu podařilo ovládnout rozhlas a televizi, tak jak to dělají i dnešní „pseudodemokrati“ neexistoval ale internet se svými dezinformacemi, aby jimi mohl zničit každého oponenta a nemohl počítat se zahraniční podporou. V roce 1998, kdy se Slovákům podařilo Mečiara odvolit, vládl v Rusku ještě opilý Jelcin, Rusko bylo v rozkladu a nemělo ani ty nejmenší ambice prosazovat v Evropě své zájmy. A lidé byli ještě plní naděje, že se vše v dobré obrátí, že brzdou v rozvoji blahobytu je jen korupce Mečiarovy vlády a ne divoký kapitalismus, který právě začal ovládat svět. Od té doby uplynulo sice dvacet let, ale Mečiarismus je stále ještě varováním a pro mnoho lidí odstrašujícím modelem.

               Což dostal pocítit i Štefan Harabin. Někdejší normalizační soudce (podílel se na odsuzování oponentů režimu z řad katolické církve), později věrný Mečiarův souputník a ministr vnitra v jeho vládě, který se projevuje slovníkem velmi podobným prezidentovi Zemanovi, stejně tak láskou k Rusku a nostalgickou vzpomínkou na komunismus. Vsadil vše na kartu nacionalismu a štvaní proti migrantům (které stejně jako v Česku na Slovensku ještě nikdo neviděl – i když se premiér Fico svého času uvolil přijmout část azylantů z přeplněného rakouského tábora Traiskirchen, čili i tady byly Slováci v gestech vstřícnosti k sousedům trochu dál. Harabín dokázal zvítězit v prvním kole prezidentských voleb jen v jediném okrese – ve východoslovenském Svidníku. Myslím, že jeho porážka byla důvodem, proč se Miloš Zeman k výsledkům slovenských voleb po prvním  kole nevyjádřil. Harabín by se mu určitě líbil nejvíc, ostatně výsledky voleb napadl a označil je za zmanipulované. Prý má rozhodnout ústavní soud, který ovšem u našich východních sousedů nefunguje (ze 13 soudců jsou ve funkci jen čtyři.). Zeman a Harabin k sobě věkově nejblíže (i když je tu 13 let rozdíl) mají stejnou komunistickou školu, stejně nevybíravý slovník a stejně „brání“ svůj národ před neviditelným nebezpečím zvaným „uprchlíci.“ A k alkoholu taky nemají právě odmítavý vztah. Dobře by si rozuměli. Ale Slováci jim udělali čáru přes rozpočet a poslali Harabína do politického důchodu. (I když tvrdil – nebo vyhrožoval?, že se za pět let vrátí a prezidentské volby vyhraje. Vzhledem k tomu, že mu je opravdu jen 61 let, není vyloučeno, že se opravdu o come back pokusí.

               Ovšem!!! Až tak optimisticky bych situaci nehodnotil. Čaputová, ale hlavně Ševčovič profitovali hlavně ze skutečnosti, že se pravicoví radikálové (nebo kandidáti s pravicově extrémní rétorikou) Harabín a Kotleba nedokázali sjednotit. Dohromady je volilo 24 procent, tedy každý čtvrtý Slovák, který šel k volbám! I na slovenských sociálních médiích, stejně jako u nás běží emocionální diskuse o lásce k Rusku a nenávisti k USA a EU. Když jsem před několika lety předčítal z mé knihy v Košicích, byl jsem šokován, že jsem byl jediný v místnosti (bylo nás tam patnáct), který byl protiruský a proevropský. Všichni ostatní si mysleli, že s Putinem by jim bylo lépe.

               Nicméně očividně to nebylo hlavním tématem voleb. Čaputová je novou slovenskou prezidentkou. Přesto, že je žena, že je liberálka, která neodsuzuje homosexuály, ale prosazuje evidované partnerství. Přesto, že je výrazně proevropská a Putinova diplomacie si ji zřejmě bude jen těžko získávat. Přesto, že je rozvedená a žije od minulého roku s Petrem Konečným, hudebníkem, fotografem, tedy klasickým představitelem umělecké společnosti, která je v Česku označována hanlivým přívlastkem „Pražská kavárna.“ V Čechách jsou vůbec intelektuálové v poslední době vítaným cílem politické reprezentace, sleduji se zájmem boj Jana Hrušínského vulgárními útoky na jeho osobu a přeji mu hodně sil a vytrvalosti.

Jak se to mohlo v katolickém Slovensku stát? A to přesto, že na ni mnozí katoličtí kněží dštili oheň a síru a volali, že volba Čaputové je smrtelným hříchem. Čaputová je, ať se nám to líbi nebo nelíbí, produkt stejného proudu, který vynesl k moci Macrona, Babiše či Trumpa nebo brazilského Bolsonara. Lidé, znechucení politikou, (a hlavně politiky) volí alternativu k stávajícím politickým strukturám. Všichni ostatní protikandidáti byli v současném systému namočení, nejvíc právě Ševčovič. Výhodou je tedy být před volbami neznámý. Už minulý Prezident Kiska byl podobný produkt, natolik se tedy Slováci od ostatních zemí světa neliší. Jen mají lepší vkus a tím nemyslím jen optický, ani největší škarohlídi nemůžou popřít, že paní Zuzana je mnohem víc sexy než pan Miloš. Tak úplně neznámá nebyla, pamatuji i, že jsem jednou podepisoval na Via Juris žádost o zrušení Mečiarových amnestií, angažovala se tedy v posledních deseti letech poměrně hodně. A vedla skutečně velmi profesionální volební kampaň. Na Facebooku, na Instagramu, prostě je to už žena nové generace. Ale hlavně nikoho nenapadala. To bylo v prvním kole takticky správné, protože si neuzavřela cestu k voličům ostatních vyřazených kandidátů, ale že se k tomu neuchýlila ani v druhém kole, hovoří o ur lidské slušnosti. Dostal jsem se na facebook do diskuse okolo ní. Byl to fenomén. Pozitivní ohlasy byly psány slušně – samozřejmě k vulgaritám nebyl důvod.  Negativní ohlasy byly plné vulgarismů, nadávek a pravopisných chyb. ANI JEDNA negativní reakce nebyla napsána věcně a slušně. Až jsem si musel položit otázku – vede skutečně tudy lomná čára ve společnosti? Nebo si snad paní Čaputová tyto negativní reakce nechala psát sama, aby takový dojem vzbudila? 

Kloním se spíš k té první možnosti.  Slováci prokázali v posledním roce i nečekanou občanskou zralost. Demonstrace po zavraždění novináře Kuciaka, které vedly k odstoupení Fica, měly opravdovou sílu a očistnou energii. Protesty proti kriminálně- mafiánskému propojení politiky s organizovaným zločinem byly spontánní mohutné. A do jejich čela se postavil sám prezident Kiska – což zabránilo Ficovi poslat na demonstranty pod záminkou nalezených dlažebních kostek policii. Morálně silný prezident má tedy význam, i když má víceméně jen reprezentativní funkce. To se projevuje právě v krizových situacích, jako byly týdny po Kuciakově smrti, kdy se Kiska postavil jasně na stranu lidí, žádajících vyšetření vraždy a očistu politického systému.

               Položil jsem si otázku, co by se stalo v Čechách? Šli by lidé taky tak masově do ulic? Nebo by jen frkali v hospodě u piva a říkali, že to byla jeho chyba, neměl strkat nos tam, kde to smrdí. Že ať se pak nediví, když se mu něco stane. Čechům, nebo aspoň většině z nich nijak nevadí mafiánské praktiky kancléře Vratislava Mynáře a jeho propojení právě na ony struktury na Slovensku, kterých se Slováci snaží zbavit.

               Prezidentská funkce je především o morálce a o síle najít prvá slova v pravý čas. Neštěpit společnost a sít nenávist, nestarat se o vlastní klientelu a opovrhovat všemi, kteří mají jiný názor a kteří netleskají. Česko má slabost na osoby narcistického ražení, zamilované samy do sebe a do své moudrosti, jako jsou páni Klaus a Zeman, na Slovensku se to až tak nenosí.

               Slovensko se tak nějak vyvinulo ve výjimečnou zemi v spolku Višegrádské čtyřky. Je sice taky zkorumpované, ale aspoň se zdá, že se s tím nesmířilo. Na rozdíl od ostatních tří zemí této společnosti. Zatímco Viktor Orbán si nechal zvolit parlamentem za prezidenta svou loutku Jánose Ádera a Jaroslawu Kaczynskému potvrdili voliči 51,55 procenty hlasů poslušného Andrzeje Dudu, na Slovensku to bude mít vláda s prezidentem podstatně těžší – stejně jako v Rakousku, kde prezident Van den Bellen přece jen dokáže korigovat aspoň ty největší výstřelky ministrů strany Svobodných. V Česku existuje nerozborná koalice Zeman – Babiš, jeden bez druhého by zřejmě nemohli být a byl to spíš Zeman, který prosadil Adreje Babiše do jeho funkce přesto, že byl právně stíhaný (i když není pochyby, že celý proces proti němu byl politicky motivovaný). Jak se bude Čaputová na setkání prezidentů Višegrádské čtyřky cítit, nedovedu odhadnout. Možná ji bude aspoň prezident Duda, který je jen o rok starší než ona, dělat komplimenty.

               Slováci jsou tedy možná poslední zemí ve střední Evropě, kvůli které se Evropané netlučou do hlavy, že tak uspíšili přijímání nových členů do Evropské Unie, aniž by se dostatečně přesvědčili, zda na to už jsou zralí. Patnáct let od pádu komunismu bylo příliš málo a ukazuje se až teď, jak málo to bylo. Mojžíš vodil Izraelity po poušti čtyřicet let, než je zavedl do zaslíbené země. Dvě generace byly potřebné, aby zapomněli na blahobyt v otroctví a byli ochotni bojovat za svobodu a vážit si jí. Ano, tehdejší politici postkomunistických zemí byli z velké části se západoevropskými politiky kompatibilní (ani o těch si nemusíme dělat přehnané iluze), ne ale myšlení většiny národů, které žily po celá desetiletí pod moskevskou kuratelou. Po které zase už mnozí touží. Poslouchat je přece tak pohodlné. Když se daří, jsme spokojeni, když se nedaří, my za to přece nemůžeme, za to můžou ti, co nám poroučejí. Převzít zodpovědnost za vlastní činy a umět si říct, tohle jsme po….., k tomu je třeba občanské zralosti. Která ještě v zemích Střední Evropy chybí – snad právě s výjimkou toho Slovenska.

               Držím Slovákům palce. Jejich integrace do systému demokratického světa probíhá rychleji a úspěšněji, než u jejich sousedů. Prezidentskou volbou to znova dokázali. Přihlásili se hlučně do Evropy dvacátého prvního století a to přesto, že slovenská katolická církev očividně ještě nedorazila ani do dvacátého. Kněžím a biskupům bych rád vzkázal – jestliže chcete pozitivně ovlivňovat myšlení lidí – a to je vaším úkolem, protože šíření radostné zvěsti, tedy evangelia, by mělo být hlavním a vlastně jediným úkolem duševních pastýřů, musíte najít jazyk, kterým hovoří současní lidé. Jinak se z vás stane bezvýznamná a opomíjená sekta. Podporovat šíření nenávisti a to v osobě někdejšího soudce, který kněze posílal za odpor proti komunistickému režimu do vězení, tomu vaší věřící nebudou rozumět, aspoň ne ti, kteří jsou schopni aspoň jednoduché úvahy. A o ty by vám mělo jít především.

               Volba prezidenta v zemích kde má tato funkce jen reprezentativní význam vypovídá především o morálce národa  je mnohem více věcí emocí než politických úvah. Slováci obstáli. Možná je to důvod k zamyšlení i pro Čechy. Aby se zamysleli, kam vlastně chtějí.

               Vsadíme se, že Zuzana Čaputová dostane mnohem víc pozvánek na státní návštěvy do západní Evropy a mnohem méně do Ruska a do Číny než Miloš Zeman? Ono je to prostě tak, vrána k vráně….

               A já se marně už mnoho let ptám, kdy se Češi konečně probudí? Přál bych si, aby ta slovenská volba pro ně byla budíčkem.

Ravenna

Ravenna prožila své nejslavnější období v čase zániku. Právě zde se uzavřela epocha starověku, tedy antiky a začal středověk. Stalo se to v roce 476, když náčelník kmene Herulů Odoaker sesadil posledního západořímského císaře Romula, zvaného pro své mládí Augustulus (císaříček), oznámil do Konstantinopole východořímskému císaři Zenonovi, že Itálie už žádného císaře nepotřebuje, ale podřizuje se Zenonovi osobně a on Odoaker je mu ochoten se mu podřídit v hodnosti italského krále „Rex Italiae.“ Už od smrti císaře Valentiana III. v roce 455 se střídali panovníci na západořímském trůnu v několikaletých ( a někdy i nekolikaměsíčních) intervalech, ve skutečnosti vládli říší ale generálové, tzv. „magister militium“. Poslední z těch slavných a vlivných velitelů Ricimer, zemřel v roce 472. V roce 475 sesadil senátor Orestes císaře Julia Nepota, který utekl do Dalmácie a dosadil na trůn svého syna Romula, aby vládl jeho jménem. Tehdy měl velitel germánských oddílů, které měly nového císaře chránit, tedy Odoaker, toho divadla právě dost a ukončil existenci západořímské říše. Kupodivu byl zabit jen Orestes, Romula, poslal Odoaker na jistý statek u Neapole, kde v klidu dožil – ještě v letech 507 – 510 zde očividně žil, protože mu tam nový vládce Itálie Theodorich posílal důchod.

               Odoakerovi jeho úmysl naklonit si císaře v Konstantinopoli tak úplně nevyšel, protože tento stále ještě uznával Orestem sesazeného císaře Julia Nepose. Tento byl sice zavražděn v roce 480, pro Odoakera měla ale tato situace mít tragické následky.

               Proč se události spojené s koncem tisícileté římské říše odehrály v Ravenně a ne v Římě? Protože už v roce 402 přesunul císař Honorius hlavní město Západořímské říše z Milána do Ravenny – Řím císaři opuštěn už v roce 396 k velké radosti místních biskupů (budoucích papežů) kteří se tak mohli emancipovat od císařské moci. Jediným důvodem, proč to Honorius udělal, byla skutečnost, že byla Ravenna  na rozdíl od Říma či Milána –  považována za nedobytnou. Hned v roce 408 si na ní vylámali zuby Západní Góti pod Alarichem., kteří si pak o dva roky později zpravili chuť právě dobytím a vyplundrováním Říma.

V roce 489 se proti Odoakerovi vypravili Ostrogótové, které na Odoakera poslal východořímský císař Zenon. Císař pověřil ostrogótského náčelníka Theodoricha, který vyrostl jako rukojmí na konstantipolském dvoře, aby Odoakera svrhl a Itálii podřídil přímo jemu. I Theodorich se ale musel přesvědčit o tom, že byla Ravenna tehdejšími vojenskými prostředky nedobytná. Tím se ale nedal odradit a začal ji obléhat. Po třech letech došla trpělivost oběma stranám. Theodorich nemohl do města a Odoaker zase z města a tak se dohodli na remíze. V praxi to mělo znamenat, že budou vládnout Itálii společně. Součástí dohody ale bylo, že Odoaker vpustil Theodoricha a jeho vojáky do města a gótský náčelník hned na smírčí hostině Odoakera vlastní rukou zabil a vládl nadále sám.   Pro Ravennu začala nejslavnější doba jejích dějin, o čemž svědčí monumentální náhrobek krále Theodoricha velkého, v němž byl tento velký vládce po své smrti v roce 526 pochován.

               Sporů o jeho následnictví využil východořímský císař Justinián, a když dal ostrogótský král Wittiges zavraždit svou manželku Amalasvintu, Theodorichovu dceru, usoudil císař, že ostrogótský panovník tím ztratil mandát a poslal na něho vojsko pod vedením slavného vojevůdce Belisaria. Následovaly dlouhé roky víceméně nerozhodných bojů, než císař poslal do Itálie svého minstra eunucha Narsese a ten udělal s Ostrogóty v roce 553 definitivní konec. Byzantinci se netěšili dlouho, už v roce 576 vpadli do Itálie Langobardi a začali obsazovat jedno město po druhém. Ravennu ale opět nedokázali obsadit a ta zůstala byzantská až do roku 751, kdy  ji přece jen dobyl langobardský král Aistulf a její pověst nedobytnosti tím vzala za své. Ravenna byla ale až do tohoto roku hlavním městem takzvaného Exarchátu podléhajícího byzantskému císaři, který zabíral střední Itálii i s Římem a zdobila se, jak už se na hlavní město patří.

               Ravenna byla slavná, bohatá a mocná v době, kdy bylo umění malování do omítky, tedy fresek, neznámé. Stěny chrámů a paláců byly zdobeny mozaikami a proto je dnešní Ravenna městem nádherných mozaik. Za nimi se sem jezdí a za nimi jsme tam jeli i my.

               Byzantskou minulost připomíná Hotel Bizancio v centru města. Tam jsme bydleli. V roce 1441 se Ravenny zmocnili Benátčané a v roce 1509 se stala součástí papežského státu a v něm zůstala až do roku 1859. Na benátskou nadvládu upomíná obrovská ruina pevnosti  Rocca di Brancaleone v městském centru, která je nyní velkým parkem Giardini publici.

               Na rozkošné „Piazza del Popolo“ stojí dva sloupy z patnáctého století se sochami svatých a ze stejné doby je i „Palazzo Veneziano“ v renesančním stylu. Na čtyřech z osmi sloupů kolonády paláce je monogram Theodoricha velkého. „Palazzo comunale“, čili radnice, je o dvě století mladší.

               Nejstarším objektem, kde člověk může mozaiky obdivovat, je legendární hrob „Gally Placidie“.

Tato dáma, dcera římského císaře Theodosia I., sestra císaře Honoria a matka císaře Valentiniana III., jehož jménem na území západořímské říše v podstatě vládla, si samozřejmě po své smrti zasloužila nádhernou hrobku. Právě ona a její bratr Honorius vybudovali z Ravenny skutečně metropoli Západořímské říše. Hnidopiši historici sice objevili, že byla pochována v Římě a ne v monumentálním mauzoleu v Ravenně, ale KOHO TO UŽ ZAJÍMÁ? V mauzoleu jsou tři sarkofágy císařů Konstantina III., druhého manžela Gally Placidie a jejího syna Valentiniana III. Třetí sarkofág je pro ni, ať už v něm leží nebo neleží. Mozaiky, osvětlované světlem alabastrových oken znázorňují ve spodní řadě rostlinné motivy a zvířata, nahoře pak symboly evangelistů, apoštoly a Krista jako „dobrého pastýře.“ Ravennské mauzoleum nechal z nánosů bahna vykopat císař Friedrich II, když v Ravenně dlel se svým vojskem a měl strach, aby se vojáci nenudili a z nudy nevyváděli hlouposti. Protože jakožto otec renesance obdivoval vše antické, dal vyhrabat tento skvostný hrob, který člověk může navštívit i dnes.

               Mozaiky jsou největším pokladem Ravenny. To co můžete v Istanbulu, tedy někdejší Konstantinopoli vidět jen jako rudimenty, je zde v celé nádheře. Samozřejmě mozaiky v „Capella palatina“ v Palermu jsou ještě impozantnější, ty jsou ovšem o celých šest set let mladší. Takže ranně křesťanské mozaiky v podobné kráse jako v Ravenně neuvidíte nikde na světě.       O něco mladší ale monumentálnější jsou mozaiky v chrámu „San Vitale“, který nechal postavit císař Justinián. Proto monumentální budova trošku připomíná Hagiu Sophiu v Istanbulu, kterou dal stavět stejný císař ve stejném stylu. Stojí hned vedle Mausolea Gally Placidie a v přilehlém klášteře je muzeum antického a časně středověkého umění. Mozaiky znázorňují Krista mezi archanděly, Evangelisty svaté a tomu všemu kraluje beránek v klenbě. Svatý Vitalis je místní svatý, který byl údajně zaživa pohřben v době pronásledování křesťanů za časů císaře Nerona, tedy okolo roku 60 našeho letopočtu. V klášteře San Vitale na nás čekalo překvapení v podobě vchodu s detektorem kovů, jako na letišti či v přísně tajném traktu ministerstva. Ovšem lidi přes něj procházeli, detektor pištěl, div se nezbláznil, ovšem zaměstnance kláštera to nijak nevyvedlo z míry. Že by si některého z detekovaných turistů vzali stranou a zjistili, zda u sebe má bombu, pistoli či nůž, je ni nenapadlo. Přítomnost onoho detektoru a účel jeho umístění pro mne tedy zůstal záhadou.

               Při lovu na ravennské mozaiky se musíte z „Piazza del Popolo“ vydat k Dómu. Ale ne do něho, je to nová stavba z osmnáctého století, kde se z originální stavby zachovala jen věž a krypta. Do koloritu Ravenny se naprosto nehodí. Ale hned vedle je obrovské „Battisterio Neoniano“, čili ortodoxní křtitelnice.

Vevnitř je křtitelnice z mramoru a celá stavba je vyzdobená nádhernými mozaikami. V kopuli je motiv křestu Krista Janem Křtitelem podle textu Markova evangelia, obrazy apoštolů a evangelistů. Úžasné místo, aby zde člověk vydechl obdivem a chvíli pobyl. V „Museo Archivescovile“, tedy arcibiskupském muzeu za dómem je jeden artefakt, který se vyplatí vidět – „Cattedra di Massimiliano“. Biskupský stolec vyřezaný ze slonové kosti ze šestého století, podle tradice zobrazující scény z Nového i Starého zákona.

               Podobné motivy jako v „Battisterio Neoniano“ najdete i v menším „Battisterio ariano“. I tady je v kopuli motiv křestu Krista. Hned vedle se nachází kostel San Spirito, někdejší katedrála ariánů.  Jde o románskou klasickou basiliku s velkým nádvořím a sloupořadím před vchodem. Uvnitř jsou stěny pokryté prostou omítkou. Gótové jako všechny germánské kmeny (s výjimkou Franků) byli Ariáni, kteří vyznávali učení alexandrijského filosofa Aria a měli tedy jiné chápání podstaty svaté trojice.

               Nejkrásnější mozaiky ve městě jsou v kostele „San Apollinare Nuovo“. Toto byla dvorní kaple krále Theodoricha Velkého, nedaleko od kostela na ulici „Via Allberoni“ se ostatně nacházejí i zbytky jeho paláce. Kostel sám je sloupy dovezenými z Konstantinopole rozdělený na tři lodě. Na stěnách jsou mozaiky svatých, na jedné straně jsou muži, na druhé ženy, všichni v římském oblečení, muži v tógách, ženy v tunikách a v rukou nesou všichni mučednické koruny. „San Apollinare“ je nejkrásnější příklad byzantského románského stylu.

Pokud chcete navštívit ale ten nejkrásnější příklad architektury této doby, musíte z Ravenny asi pět kilometrů na jih. Tam, kde kdysi byl dnes už dávno zanesený ravennský přístav, stojí chrám a klášter „San Apollinare in Classe“. Nenechejte se mýlit kulatou zvonicí, která je o dobrých čtyři sta let mladší než klášter sám. Je o klasickou ranně křesťanskou stavbu i s předsálím, úžasnou bazilikou se štíhlými sloupy a poměrně úzkými oblouky typickými pro byzantský architektonický styl a samozřejmě mozaiky. Opět jednou nádherné mozaiky včetně svatého Apolináře, rovněž světce, jehož působení se váže na Ravennu. Údajně ho sem poslal sám svatý Petr. Poté, co zázračně uzdravil řadu nemocných, přivodil si nenávist pohanů a nakonec byl na ravennské ulici zlynčován rozvášněným davem.

               Čím se Ravenna může chválit a taky se chválí je hrob otce italského jazyka Danteho Alligieriho. Dante zemřel v Ravenně po devatenáctiletém vyhnanství. Jeho rodné město Florencie ho odsoudilo k smrti upálením, poté, co ve Veroně začal svou práci na svém vrcholném díle „Božské komedii“ ukončil ji krátce před svou smrtí v roce 1321 v Ravenně. Florencie se marně po celá staletí snažila dostat mrtvolu svého nejslavnějšího rodáka do hrobky, kterou pro něj připravili v kostele „Santa Maria Novella“. Ravenští zůstali neoblomní a náhrobek ve Florencii je dodnes prázdný. Velký básník je pochován v Ravenně a Florentští mají pouze privilegium, že mohou dodávat olej do lampičky věčného světla, které visí od stropu v Danteho hrobce.

               Hned vedle je chrám svatého Františka. Obrovská románská basilika má problém, že mozaiková podlaha její krypty se dnes nachází pod vodou. Ravenna totiž od antických časů poklesla už o celé čtyři metry.

Štíhlé románské sloupy jsou opět zaklenuty úzkými ranně románskými oblouky, omítka mezi nimi je prostá jako v San Spirito. Ne, Ravenna se nezdobí freskami jako jiná italská města, má své mozaiky.

               To jí ale nebrání, aby na skvostné románské baziliky nepřilepila barokní nebo dokonce klasicistní fasády jako například na kostele „Santa Maria in Porto“ nebo „San Giovani Evangelista“. Někdy prostě musíte Italům tu jejich kreativitu odpustit.

               Pokud navštívíte Ravennu, není možné nenavštívit symbol města, hrobku krále Theodoricha Velkého. Nechal si ji stavět ještě za svého života, samotná hrobka je sice velká a jen kopule z jednoho kusu vápence váží 300 tun. Přízemí má tvar řeckého rovnoramenného kříže. Stavba je z vápence bez malty, tedy spíše orientálního než římského typu, jakási kombinace orientálního a germánského stylu. Zda tam byl Theodorich vůbec pochován, o tom se vedou dodnes spory. Sarkofág z porfyru na prvních poschodí, připomínající spíše vanu je samozřejmě dnes prázdný. Co ale vyráží dech, je celý pozemek, který k hrobce patří.  Obrovský areál, který měl vodní plochu uprostřed, je poněkud mimo městské centrum, za tři eura vstupného toho sice moc k vidění není, ale v každém městě je určitý povinný program a Theodorichova hrobka v Ravenně k takovému určitě patří.

               Po namáhavém dni v Ravenně nás dostihl hlad. A v celém historickém centru jsme při nejlepší vůli nemohli najít restauraci. Když zoufalství stouplo na neúnosnou míru, opustili jsme historické staré město a hned za první křižovatkou jsme našli tratorii „Al Rustichello“. Bylo sedm večer a my jsme se dozvěděli, že otvírá až o půl osmé. Přesto jsme přemluvili majitelku, aby nás vpustila dovnitř. Posadila nás k jednomu stolu a my jsme mohli přihlížet, jak se v průchodu mezi restaurací a kuchyní krmí kuchař. Naštěstí nám paní donesla chléb a „vino della casa“ a tak jsme netrpěli až tak hrozně. Pak udeřilo půl osmé a paní dorazila s úsměvem k našemu stolu.

               Požádal jsem o menu. Paní pokrčila rameny a pak ho přinesla. Když jsem ho otevřel, objasnila, samozřejmě italsky: „Menu máme, protože nám to přikazuje předpis. Ale nevaříme podle něho.“

               Začal jsem se obávat potíží. „A co tedy vaříte?“ zeptal jsem se nesměle.

               „To, co koupíme v daný den na trhu,“ odpověděla.

               Přeložil jsem to rodině a syn se nadchl. „To je správná italská restaurace,“ volal nadšeně. „Všechno bude čerstvé, výborné…“

               Jeho nadšení jsem tak úplně nesdílel. Netušil jsem totiž, jak si mám u paní majitelky, hovořící pouze italsky, něco objednat. Ale bylo to snadné. Snad proto, že italština jsou opravdu ze šedesáti procent ruce a nohy a jen ten zbytek slova. Vysvětlila nám, že dnes je k jídlu králík a když vyslovila ono magické slovo „coniglio“ ukázala prsty rukou i dlouhé uši, abychom neměli pochybnost. Jídlo bylo naprosto skvělé. A lokál se zřejmě těšil dobré pověsti. Všechny stoly byly během hodinky obsazené mohli jsme si skutečně gratulovat, že jsme přišli ještě před otvírací hodinou.

               Ravenna je velmi pohostinné město. Dokonce takové, které nás v žádném případě nechtělo ze svých útrob vypustit. Samozřejmě, moderní člověk má navigaci. Pokud si myslíte, že jste tím pádem v Itálii něco vyhráli, jste na velkém omylu. Ve středu města totiž bylo staveniště a  má navigace nás samozřejmě zavedla naprosto spolehlivě k oné silniční uzávěrce.  Dobrá, otočil jsem se a vyrazil jiným směrem. Jenže jedno, kterým směrem jsem se vydal, skončil jsem vždycky na stejném místě, totiž před onou silniční uzávěrkou. Můj GPS prostě jiný výjezd z Ravenny neznal.  Vypnul jsem tedy ten neflexibilní přístroj a vyrazil jsem hledat výjezd z města na vlastní pěst.  Nebylo to snadné, v Ravenně se totiž cesty zásadně neznačí. Což znamenalo dlouhé bloudění v městském centru i na městské periferii, než jsem spatřil první tabuli, která ukazovala na dálnici.  Vydal jsem se tím směrem.  Dalších mnoho kilometrů už žádné značení nebylo, ale držel jsem houževnatě směr. Konečně jsem vyjel na dálniční přivaděč a pak jsem uviděl i návěští na dálnici – vytoužený směr Padova/Bologna. Projevil jsem nadšení, které ale můj syn okamžitě ztlumil.

               „Já nevím tati, ale to návěstidlo přece právě zakrývali. Myslíš, že je platné?“

               Nebylo. Výjezd na dálnici byl zavřený a onen přivaděč nás neomylně zavedl zpět do města, můžete jednou hádat, kam.  Samozřejmě před ono staveniště v centru.

               Ne nebojte se, nakonec jsme se po víc než půlhodinovém boji z Ravenny dostali, to město očividně prostě jen chtělo, abychom si ho ještě víc užili.

               Díky.

Udine

               Diese Stadt löst in mir zwei Assoziationen aus. Erstens, es ist die Stadt, an der man auf der Autobahn vorbeirast, um schnell zum Meer zu kommen, man will sich hier nicht aufhalten lassen. Zweitens ist das der Schinken, der allerdings nicht unmittelbar mit Udine verbunden zu tun hat, sondern mit einem Städtchen San Daniele, das 25 Kilometer von Udine entfernt ist und am Fluss Tagliamento liegt. Dort wird jedes Jahr ein großes Schinkenfest organisiert, zu dem Menschen aus aller Welt kommen. Natürlich deshalb, weil der Prosciutto aus San Daniele wieder einmal „piú“ also der beste auf der Welt ist (bitte, sagen Sie so etwas vor niemanden, der aus Parma stammt).

               Wenn Sie also ein großer Prosciutto-Fan sind, mutig genug, und Sie wollen für die Weltmeisterschaft im Autoparken trainieren, fahren Sie unbedingt hin. Neben dem Schinken  gibt es in San Daniele noch Räucherforellen, die Kathedrale, die der Stadt den Spitznamen „ friualinische Sienna“ gebracht hat und eine Bibliothek mit vielen alten Manuskripten. Es wäre vielleicht sogar besser, in einer weniger überlaufenen Zeit hinzufahren, im Ort gibt es 27 prosciuttofici, die man besuchen kann, um zu erfahren, wie dieses Wunder von Schweinschinken produziert wird.

               Aber zurück nach Udine. Das hat viel mehr zu bieten, übrigens hat die Stadt nie ganz verdaut, dass sie nicht mehr die Hauptstadt der Provinz Friaul-Venetien ist – der Sitz der regionalen Regierung wurde nach Triest verlegt, was die Bewohner von Udine bis heute als eine große Ungerechtigkeit empfinden. Die Provinz, die auch eine eigene Sprache hat – es wird hier furlanisch gesprochen – ist seit 1963 eine der vier autonomen  Regionen Italiens mit eigener Regierung, einem Parlament und einem Budget (neben Sizilien, Sardinien und Südtirol). Deshalb findet man überall mindestens zweisprachige Aufschriften in Italienisch und Furlanisch, aber häufiger drei- oder sogar viersprachige, da hier auch eine deutsche und eine slovenische Minderheit leben.     

               Im Augenblick, in dem man den Hauptplatz „Piazza della Liberta“ von Udine betritt, hat man das Gefühl, dass man diese Gebäude schon irgendwo gesehen hat.

Und man hat recht. Der Uhrturm ist eine genaue verkleinerte Kopie des gleichen Turmes auf dem Markusplatz in Venedig, gleich wie dort mit zwei Mauren, die die dort aufgestellte Glocke läuten. Udine gehörte seit dem Jahr 1420 zur  Republik Venedig und man merkt es auf jedem Schritt und Tritt. Auch das alte Rathaus, „Loggia del Lionello“, ist ein prächtiges Beispiel der venezianischen Gotik und  aus diesem Teil des Rathauses kommen Hochzeitspaare heraus.

Nicht aus dem neuen Ausgang des Rathauses auf der anderen (hinteren) Seite des gigantischen Komplexes. Im zwanzigsten Jahrhundert war den Udinesern das Rathaus zu klein und so ließen sie ein neues dazu bauen. Vollendet wurde es im Jahr 1932 im Stil, der an sozialistischen Realismus erinnert – es ist verblüffend, wie sich die faschistische und kommunistische Architektur ähneln – ein totalitäres System ist einfach ein totalitäres System egal ob es von links oder von rechts des politischen Spektrum kommt) Zum Glück ist der Neubau des neuen Rathauses nicht gut sichtbar und verdirbt den Eindruck nicht. Vom Hauptplatz aus kann man ihn, Gott sei Dank, überhaupt nicht sehen.              

               Am Hauptplatz gibt es eine Menge Sehenswürdigkeiten. Direkt am Weg zum Schloss steht die Friedenstatue, die den Frieden von Campoformio symbolisiert. Diesen Frieden schloss Napoleon mit dem geschlagenen Österreich in Campo Formio (manchmal wird auch der Name Campoformio oder Campoformido) verwendet nahe Udine am 17. Oktober 1797. Durch diesen Vertrag hörte die Serenissima, also die Republik von Venedig, auf zu existieren und wurde zur Provinz Österreichs. Es sollte ein Ersatz für die verlorene Lombardei sein, aus der der französische General Bonaparte einen Satelitenstaat von Frankreich, so genannte Cisalpinische Republik, bildete. Der Ort, wo Napoleon sein Hauptlager aufschlug, war die „Villa Manin“, der Wohnsitz des letzten Dogen von Venedig, und man findet sie 9 Kilometer südwestlich von Udine. Sie ist besuchswert, schon ihres großen wunderschönen Parks wegen.                   

Dem Rathaus gegenüber steht ein Portikus im Stil der Renaissance „Porticato di San  Giovanni“ aus dem sechzehnten Jahrhundert, bereichert mit dem bereits erwähnten Uhrturm mit zwei Mauren, die Gott sei Dank die „politic corectniss“ noch nicht befahl zu beseitigen, weil sie als ein Beweis für die Versklavung der Afrikaner durch Venezianer gedeutet werden könnten. Die Schwarzen konnten in venezianischen Diensten allerdings auch große Karriere machen, erinnern wir uns an Othello, der unter der venezianischen Flagge Cypern gegen die türkische Invasion verteidigt und aus Eifersucht seine geliebte wunderschöne Gattin Desdemona in der Stadt Famagusta erwürgt hat. An die venezianische Epoche von Udine erinnern auch die Säulen auf dem Hauptplatz, die den Markuslöwen und die Statue der Justitia, sowie auch die Statuen von Herkules und Caco aus dem 18. Jahrhundert tragen.

Natürlich, wenn man in einer Stadt ist, die zu Republik von Venedig gehörte, muss man die Spuren von Andrea Palladio suchen, weil, wie ich schon erwähnte, in der venezianischen „Ferra Terma“ gibt es kaum eine größere Stadt, in der dieser großen Architekt in seiner Bautätigkeit keine Spuren hinterlassen hätte. Auf dem Hauptplatz von Udine baute Palladio das Tor auf dem Weg zum  Schloss,  so genanntes „Arco Bollani“ aus dem Jahr 1556, in der Stadt entdeckt man aber auch den „Palazzo Antonini“, gebaut zu gleicher Zeit, in dem heutzutage Italienische Nationalbank untergebracht ist.

               Der Dom ist vom Hauptplatz in Sichtweite. Ein monumentaler sechseckiger Turm und hinter ihm eine gigantische Kathedrale mit einer wunderschönen gotischen Fassade. Zumindest diese ließen die Udineser ohne irgendwelche gewaltigen Veränderungen, das Innere der Kirche  entging solchen „Verbesserungen“ nicht mehr. Im Turm ist ein Museum des heiligen Blasius untergebracht (San Biaggo). Leider hat dieses Museum so ungewöhnliche Öffnungszeiten, dass es mir noch nicht gelungen ist, es zu besuchen um zu erfahren, welche Beziehung dieser Heilige, der im dritten Jahrhundert in Syrien lebte und durch einen Märtyrertod starb, zu Udine hat.

               Udine hat übrigens einen eigenen Heiligen. Luiggi Scrosoppi (er lebte in den Jahren 1804 – 1884) wurde im Jahr 2001 heilig gesprochen – vom wenn sonst als von Johann Paulus II. Im Jahr 2010 wurde er im österreichischen Pörtschach vom Bischof von Gurk Alois Schwarz (inzwischen wurde dieser umstrittenen Bischof dank zahlreicher Skandale nach St.Pölten versetzt. Das Wüten seiner Freundin, die er zur Vorgesetzten einer katholischen Stiftung, die er selbst gegründet hat, gemacht hatte, ist nämlich unerträglich geworden) zum Patron der Fußballer und Fußballerinen ernannt. Nicht, das der heilige Luigi irgendwann in seinem Leben den Fußball berührt hätte (er kümmerte sich eher um arme Mädchen), aber die Fußballer hatten angeblich bis zu diesem Zeitpunkt noch keinen Patron und so haben sie jetzt dank der Initiative des österreichischen Bischofs einen zugeteilt bekommen. Der arme Luigi kann wirklich nichts dafür. Sein Bildnis hängt natürlich in der Kathedrale gleich neben der Statue des Papstes Pius IX. Dieser Papst erhob Udine zum Erzbischofstum, das direkt nur dem Papst unterstellt war und die dankbare Stadt ließ ihm dafür eine Statue im Dom errichten.

               Über die Stadt ragt ein großes Schloss im Stil der Hochrenaissance empor.

Es wurde von den Patriarchen von Aquileia errichtet, die Udine zu ihrem Sitz auswählten, als ihnen das kleine Aquilea nicht mehr gefallen hat. Der Bau wurde von einem Schüler Rafaels Giovanni da Udine im Jahr 1517 begonnen (dieser Meister schmückte mit seinen Fresken auch den Ehrensaal, in dem sich früher das Parlament der Region Friuli traf), beendet wurde er von Francesco Floriani. Bis zum Jahr 1797 war das Schloss der Sitz des venezianischen Statthalters, heute ist hier das „Museo civil“ untergebracht. Umgeben von riesigen Bäumen in einem schönen Park und mit einem hervorragenden Blick auf die Stadt ist es sicher besuchswert. Die Kirche „Chiesa di Santa Maria al Castello“ mit ihren schönen Fresken wird gerade renoviert, der goldene Erzengel Gabriel auf der Spitze des Kirchenturmes ist  eine schöne Dominanz des gesamten Schlossareals. Im Museum gibt es eine Ausstellung über die Vereinigung Italiens und natürlich auch die Pinakothek mit Bildern von Tiepolo oder Caravaggio, sowie auch ein Museum friulanischer Fotographie. Es ist mir gelungen, den Alarm auszulösen, als ich das Schloss durch den Notausgang in Richtung Schlosspark verlassen wollte, der sich inklusiv des Schlossrestaurants auf einer Terrasse hinter dem Schloss befindet. Also probieren Sie das lieber nicht. Obwohl sich die Italiener als sehr tolerant zeigten und ich das Schloss ohne Geldstrafe durch den Hauptausgang verlassen durfte

               An der Rückseite des Schlosses gibt es die grüne Seite von Udine. Ausgedehnte Parkanlagen „Giardino Grande“ „Loris Fortuna“ und „Ricasoli“, wo das Parken problemlos möglich ist und gerade der Parkplatz am „Giardino Grande“ ist ein günstiger Ausgangspunkt zum Kennenlernen der Stadt. Wenn man von hier auf der Treppe zum Schloss heraufsteigt, sieht man eine Erinnerungstafel an den Gründer der Esperantosprache Ludwik Zamenhof, den so genannten „Doctor Esperanto“. Der wirkte zwar nicht persönlich in Udine, dafür war aber sein großer Bewunderer und Nachfolger Achille Tellini (1866 – 1938) ein gebürtiger Udineser, der in der Stadt geboren wurde und hier auch starb.                   

         Etwas seitlich liegt das „Museo diocesano e galleria del Tiepolo“ im ehemaligen Erzbischofspalast. Das Museum erinnert ans Wirken eines anderen berühmten Mannes aus Udine. Giovanni Battista Tiepolo (1696 – 1770) gehörte zu den größten Meistern des späten Barocks und seines Überganges zum Rokoko. In seinen jungen Jahren schaffte er als venezianischer Bürger in Venedig und Udine, später verbreitete sich sein Ruhm in die ganze damalige Welt – eines seiner berühmtesten Werken ist das Fresko „Die Hochzeit von Friedrich Barbarossa mit Beatrix von  Burgund“ in Würzburg. Im „Museo diocesano“ kann man seine frühen Werke bewundern – es zahlt sich aus hinzugehen.       

               Wenn man in der Stadt genug gelaufen ist, zahlte sich aus, auf dem Platz „Piazza Giacomo Matteoti“ mit der Kirche des Jakob des Älteren auszuruhen.

Der ehemalige Platz „Piazza San Giacomo“ erhielt seinen derzeitigen Namen nach Giacomo Matteoti, einem Politiker der italienischen Linken, der im Jahr 1924 von Mussolinis Faschisten ermordet wurde. (Was beinahe zu Mussolinis Sturz geführt hätte, letztendlich aber seine Diktatur festigte). Ein viereckiger Platz war einmal der Hauptmarkt der Stadt und damit auch der zentrale Platz. Er verleiht durch die Reihen dichtgebauter Häuser ein Gefühl der Geschlossenheit. Mit seinen Arkaden und einer Menge Cafés und Bars liegt er ein bisschen seitlich der Hauptstraße, er öffnet sich vor Ihnen wie eine angenehme Überraschung und verlockt Menschen, hier länger zu verweilen.

Natürlich, noch die Frage, was kann man in Udine typisches essen (außer Schinken natürlich. Die Überraschung war groß, wenn ich hier, in Italien eine echte Sliwowitz entdeckte. Das ist offensichtlich die Folge des Friedens in Campo-Formio. Etwas gutes haben die Italiener von Österreich (eigentlich von dem böhmischen Teil der Monarchie) doch übernommen.

               Udine ist also besuchswert. Wenn Sie das nächste Mal vorbeifahren und ein Gefühl hätten, eine Pause machen zu müssen um auszuruhen, machen Sie einen Stop gerade hier. Sie werden es nicht bereuen.            

Treviso

Toto malé italské hnízdo (tedy malé, má přes 80 000 obyvatel, ale krčí se vedle své velké sestry, tedy Benátek, a proto působí malým dojmem) jsem objevil spíše náhodou a to po cestě na „Strada di Prosecco“. Treviso je totiž největším producentem tohoto slavného vína, i když pravým centrem Prosecca pro znalce je samozřejmě Valdobiadenne v předhoří Alp a samotná „Cesta Prosecca“ je tedy mezi tímto městečkem a dalším romantickým místem jménem Conegliano. Tam se všude na strmých kopcích rozprostírají vinohrady s vinnou révou, jejíž mok by se zřejmě nedal pořádně pít, kdyby ovšem Italové zase jednou neměli nápad a  neudělali z něho víno bublinkové.  A samozřejmě si hned dali značku i nápad patentovat, takže Prosecco se může jmenovat jméno výhradně z této oblasti. Vzniklo lehké osvěžující víno, vhodné jako aperitiv při každé příležitosti, od oběda, přes večeři až po vítání návštěv a byznys byl na světě.

               Treviso se ovšem svou velkoprodukcí tohoto nápoje zas až tak nechválí, snaží se prodat jako „citta d´aqua“ tedy „vodní město“ a přirovnávat se tím k blízkým Benátkám. Kanály, které městem protékají – a tvoří i vodní příkop okolo dobře dochovaných městských hradeb ze začátku šestnáctého století, vznikly z řeky Sile, která městem protéká.

Přesněji z jejího přítoku Botteniga, který do města vtéká ze severu, a tady, u „Ponte Fra Giocondo“, se dělí na tři hlavní proudy, z nichž pak Trevisané své kanály vytvořili. Sledovat proudění vody z mostu otce Gioconda je docela pěkný zážitek. Nejhezčí vstup do města je právě přes řeku Sile po mostě San Martino. Ty kanály jsou početné a krásné, zejména v okolí Rybího trhu, který stojí na ostrově v této dravé řece a dávají městu specifický charakter. I když, řekněme si po pravdě, Benátky to nejsou.

               Protože se mi Treviso při první návštěvě líbilo, vybral jsem ho za základnu našeho výletu do Benátska, zejména tedy právě jako základnu pro návštěvu Benátek samotných. Do těch se mi nechtělo ani autem, ani předraženou lodí. Z Trevisa to totiž jde vlakem, cesta trvá slabých dvacet minut a vlaky jezdí každou hodinu. Treviso bylo věrným vazalem Benátek – vzhledem na malou vzdálenost si zřejmě nic jiného než věrnost nemohlo dovolit, stalo se součástí Serenissimy už v roce 1344. Ovšem toto spojení přineslo městu prosperitu, ostatně až do pádu Benátské republiky vytékalo z prsů „Prsaté fontány – Fontana delle Tette“ na „Piazza dei Signori“ tři dny v roce při příležitosti jmenování nového guvernéra červené a bílé víno. Nepodařilo se mi zjistit, zda to bylo Prosecco nebo víno z dovozu.

               Z Trevisa pocházela rodina Da Romano. Nejslavnější člen této rodiny, Ezzelino da Romano byl zetěm císaře Fridricha II. a v jeho jménu spravoval celou severní Itálii. Treviso bylo tedy ghibellinské, ovšem s krutovládou rodiny da Romano se nehodlalo jen tak lehce smířit. Dokud zde vládl neuvěřitelně krutý Ezzelino, netroufali si občané ani muknout, ale hned po jeho smrti v roce 1259 povstali, spojili se s kdekým – jako s Benátkami, Vicenzou, Mantovou, Veronou a na pomoc přispěchal i papež Alexandr IV. a společnými silami se podařilo Ezzelinova syna Alberica porazit a zajmout. Pomsta za léta otcovy krutovlády byla strašná. Alberico byl na hlavním treviském náměstí upálen zaživa – koneckonců mohli být Ghibellini považováni za kacíře.

               Dóm v Trevisu „Duomo Cattedrale san  Pietro“ je gigantická ale neuvěřitelně chaotická stavba, směs všech stavebních stylů, jaké si člověk může jen představit, od gotiky až po klasicistickou fasádu s obrovskými barevně pomalovanými! iónskými sloupy.

Vevnitř toho moc k vidění není, kostel byl totiž v roce 1944 bezmála zničen a z původní výzdoby se dochovalo jen málo, například románská krypta, fresky od Il Porderona a obraz Tiziana, na náměstí „Piazza del Duomo“ jsou nejkrásnější kvetoucí obrovské fíkusy.

               Opravdovým centrem města je totiž poměrně malá „Piazza dei Signori“ a ta je také nejkrásnější. Náměstí vévodí „Palazzo dei Trecento“, tedy „Palác třiceti“, protože tolik bylo městských volených zástupců. Tady jsou restaurace, částečně v budově, částečně před ní pod celtami, na stěně prefektury samozřejmě neodmyslitelný benátský lev svatého Marka. Budovy jsou postaveny ve stylu benátské gotiky z červených cihel s podloubím.

Hned vedle na malém náměstíčku má sídlo světoznámá značka Benetton, protože zde byla čtyřmi sourozenci Benettonovými Lucianem, Gilbertem, Giulianou a Carlem Benettonovými v roce 1965 založena.

Jen kousek odtud je renesanční „Loggia dei Cavalieri“  a pár kroků dál přijdete n onen slavný Rybí trh. Z vody tu cudně vystupuje malá mořská víla, která si cudně zakrývá prsy rukama. Je sice méně slavná, než ta v Kodani, ale mně se líbila víc. Je to opravdu moc pěkné děvče, takové italské. V okolí Rybího trhu jsou samozřejmě rybí restaurace a zastavit se zde na večeři je v Trevisu prostě povinnost. Udělali jsme to a nelitovali jsme. Ryby tu připravovat opravdu umí.

               Večer se potulovat kolem kanálů s početnými mlýnskými koly, z nichž jedno ve „Vicolo Molitetto“ se pořád ještě točí, je romantická záležitost, barů, kde si člověk může dát něco k pití, je zde samozřejmě jako v každém italském městě dostatek. A taky překvapivě hodně zeleně, zejména okolo řeky Sile. V restauraci „Toni de Spin“ umí šéf hovořit překvapivě nejen anglicky ale i německy a připravuje i „Baccalu alla Vicentina“. O tom jsem už psal, tento velmi aromatický pokrm stačí okusit opravdu jen jednou, a když už, tak ve Vicenze. Vyznat se ve městě není ovšem až tak jednoduché a mapu města není snadné sehnat. V obchodech v centru ji neměli, dívali se na nás díky tomuto našemu, z jejich pohledu velmi podivnému, přání tak trochu jako na podezřelá individua, sehnali jsme ji až na druhý den v kiosku blízko hlavního nádraží. K tomu se jde, pokud byste mu mapu nesehnali, po „Corso del Popolo“ a po mostě „Ponte San Martino“ po „Via Roma“. A jste tam a můžete odjet do Benátek. Prosím, nezapomeňte si na peróně orazit lístek, jinak cestujete i s koupenou jízdenkou na černo a riskujete nemalé problémy.

               Ty jsme měli s parkováním, ovšem jen díky naší neznalosti. Na severním okraji starého města za hradbami je parkovacích míst dost, přijíždí se k nim po „Via Fratelli Cairoli“ a na obrovské ploše u „Porta Manzoni“ je míst dost. Ale pozor! Jednak je sobota pracovní den, tedy i v sobotu se za parkování platí až do večera a v úterý je zde trh a zaparkovaná auta se v ten den odtahují. Měli jsme štěstí. Když jsem v pondělí chtěl zaplatit poslední večerní hodinu (v noci a v neděli se parkuje zadarmo), oznámil mi a, že mám zaplaceno do úterý 15:45 hodin. To mě nenechalo v klidu. A zjistil jsem tak, že v úterý do 15 hodin je zde parkování přísně zakázáno. Naštěstí je jiné veřejné parkoviště jen o několik stovek metrů dál západně v „Giardini publici“, tam se dá parkovat bezproblémově.

               Skutečnou dominantou města je dominikánský kostel „San Nicolo“, logicky na okraji historického centra v jeho jihozápadním cípu blízko u hradeb a kanálů.

Je to gotická stavba, která se stavěla víc než sto let, se stavbou začali v roce 1282. K monumentálnímu kostelu naléhá klášter s impozantní síní „Sala dei Capitolo dei Domenicani“. V této síni jsou obrazy čtyřiceti dominikánských mnichů od Tomasa di Modena, jeden z nich drží v ruce brýle – nejstarší zobrazení zvětšovacích skel, které umožňovalo mnichům pokročilého věku, aby mohli i nadále číst a psát, což bylo jejich hlavním úkolem.

               Kostel svatého Františka je logicky, tak jak to má být, na opačném konci města, nedaleko Rybího trhu, jsou zde pochováni syn Danteho Allighieriho a dcera Francesca Petrarcy. Monumentalitě dominikánského chrámu se ale rovnat nemůže.

               Poněkud stranou ve východní části města u kanálu stojí i „Museo di Santa Catarina dei Servi“,  umístěné v někdejším klášteře Svaté Kateřiny. Tady jsou nejkrásnější fresky v Trevisu, ať už v samotném kostele nebo v Kapli neviňátek a cyklus o umučení svaté Uršuly. Základem sbírek v městském muzeu „Museo civico“ , které se nachází v severozápadním rohu starého města, je dar Luigiho Baila, který se už v devatenáctém století rozhodl sbírat všechno, co mu přišlo pod ruku a co se týkalo města, ve kterém žil. Tehdy ho lidé považovali za cvoka, dnes by bez něho neměli zdaleka tolik co nabídnout. Archeologické artefakty z římské a langobardské doby, sochy v románském stylu včetně svérázných náhrobků městské smetánky z terakoty, v pinakotéce, která na muzeum naléhá, je zde i pár obrazů od Tiziana či Tintoretta.

               Z Trevisa se dá taky dobře zajet do Asola, kde se nachází jedna z nejkrásnějších benátských patricijských vil, „Vila Barbaro“ –  od koho jiného než od Andrea Palladia a do Bassana del Grappa. Toto městečko na horské řece Brenta je kouzelné. Mimochodem, právě Brenta ústí do moře v Benátkách, na ostrůvcích v její laguně – „hluboká řeka“ tedy „Rio alto“ dala jméno benátskému městskému centru i mostu Rialto. Dominantou je dřevěný most před řeku „Ponte degli Alpini“ – samozřejmě původně stavba Andrey Paladia, (Bassano bylo součástí benátské republiky od roku 1404, o čemž svědčí i lev svatého Marka na hlavním náměstí), v první světové válce byl most ale zničen a po ní znovu postaven horskými myslivci, po nichž má dnes své jméno.

Z mostu je nádherný výhled buď proti proudu na dravou širokou řeku s Alpami v pozadí a s městskou pevností na vysoké skále nebo po proudu na vířící vodu na širokém jezu několik sto metrů níže směrem k Benátkám. Pevnost na vrcholu města je opravdovou dominantou, hlavní atrakcí města je ale Grappa. Tedy pálenka z vína, která dostala své jméno po hoře pnoucí se nad městem, která byla místem urputných bojů za první světové války. Poté, co se rakouští generálové rozhodli, že řeka Piava je nepřekonatelná, pokoušeli se dlouhé měsíce dobýt tuto horu, aby odtud získali kontrolu nad celým údolím. Když jejich útoky selhaly, přešli Italové u nedalekého Vittoria Venetta do protiofenzívy, která znamenala definitivní porážku rakouské armády a mimo jiné i československou nezávislost. Ve městě je muzeum Ernesta Hemingwaye, který sloužil v italské armádě jako mladý devatenáctiletý chlapec dobrovolně jako zdravotník a po průlomu u Caporetta rozkládající se italskou armádu opustil. Napsal o tom svůj první román „Sbohem armádo“, který ho proslavil.

               Na vrcholu Monte Grappa je muzeum první světové války se zákopy a artefakty válečného běsnění. Protože jsem s sebou neměl slovník, nevěděl, jsem, že „Cima“ znamená italsky vrchol. A protože cesta na „Cimu“ vedla nelogicky z kopce, vydali jsme se opačným tedy špatným směrem a muzeum jsme nenašli. Zato jsme byli odměnění krásnými výhledy na Alpy.

               Ovšem v Bassanu musí člověk navštívit palírnu grappy a to jsme udělali i my, zakopli jsme o firmu Poli (vedle destilerie Nardini jedna ze dvou největších v městečku) a protože byl vstup zdarma, šli jsme se podívat, jako to Italové dělají.

Z historického hlediska mě zaujal hned v první místnosti destilační přístroj na výrobu pálenky, který vymyslel u nás známý Pietro Andrea Mattioli, autor prvního knižně vydaného herbáře a osobní lékař krále Ferdinanda I. a jeho syna Ferdinanda Tyrolského. Mattioli, jako všichni vědci jeho doby, byl i alchymista a očividně tedy přece jen něco užitečného vynašel. Model destilačního přístroje byl zajímavý, jak by měl fungovat, jsem neodhalil, ale očividně fungoval. Pan Mattioli myslel prostě na blaho svých pacientů. Prohlédli jsme si tedy palírnu, film, ve kterém nám vysvětlili principy výroby a pak si šli začichat do místnosti, kde byly k dispozici všechny vůně, které může grappa firmy Poli mít. Zřejmě, abychom si mohli snadněji vybrat v obchodě, přes který se logicky z palírny vycházelo. Samozřejmě jsme neodolali a koupili jsme si dvě lahve. Ostatně na nás čekala dlouhá cesta na italský jih a tak se dobrá pálenka mohla hodit. Hodila se.

               Treviso je tedy vhodné východiště pro mnoho zajímavých výletů do okolí po celé Terra Ferma někdejší Benátské republiky. Je to milé městečko, možná ho zase navštívím, až do této oblasti zavítám. Mapu už koneckonců mám.

300 let Lichtenštejnského knížectví

               Vlastně mi toto jubileum uteklo (knížectví bylo vytvořeno spojením hrabství Vaduz a panství Schellenberg dekretem císaře Karla VI. který nese datum 23. ledna 1719). Že se takové jubileum letos slaví, na to mě upozornily až lichtenštejnské poštovní známky, které tento pidistát (šestý nejmenší stát na světě) k tomuto jubileu vydal.

               Proč by nás mělo takové jubileum zajímat? Protože rodina Lichtenštejnů je nerozlučně spojena s českými dějinami a to i dnes. Jejich rodinná hrobka se nachází ve Vranově u Brna v klášteře řádů Paulánů a zde jsou pochována i knížata, která už vládla ve vzdáleném Vaduzu. (Ovšem jenom formálně, ve skutečnosti seděli až do roku 1938 ve Valticích a do Vaduzu se jezdili v létě jen ochladit a ukrýt před otravnými komáry, kterých je v povodí Dyje příliš.) Lichtenštejnové své spojení s našimi zeměmi nikdy nepopírali, a to i když byly jejich rozsáhlé statky v roce 1945 československým státem vyvlastněny. Kníže Hans Adam II. dal hrobku v letech 2012 – 2015 na vlastní náklady restaurovat, přesto že není oficiálně v majetku rodiny. Šlechta, zejména ta vyšší, nemyslí v rámci kvartálů, let ani desetiletí, ale století dopředu. Protože se cítí být vázána tradicí.

               Odkud vlastně Lichtenštejnové pocházejí? O tom není mezi historiky jednota. Zejména co se týká otázky, zda byly dvě rodiny, dokumentované v polovině třináctého století, z nichž jedna měla svá sídla v Frauenburgu a Murau v horním Štýrsku a druhá v Mödlingu v Dolním Rakousku, spřízněny. Když Murau slavilo před dvěma lety 400 let vlády rodiny Schwarzenbergů, tvrdilo se tam, že tyto dvě Lichtenštejnské rodiny spolu neměly pranic společného. Petr Mašek, k jehož práci mám velkou důvěru, tvrdí, že tehdejší hlava štýrské rodiny Oldřich – slavný minesänger – a Jindřich z Mödlingu, který dostal od tehdejšího českého následníka trůnu Přemysla Otakara II. v roce 1249 město Mikulov, byli bratři. Je zřejmé, že k tomuto obdarování došlo u příležitosti svatby tehdy 19-letého Přemysla Otakara s padesátiletou Markétou Babemberskou, dědičkou rakouských zemí. Jindřich z Lichtenštejna musel tedy mít na tomto sňatku, kterým se výrazně rozšířila území podléhající vládě českého království, své zásluhy.  Oba bratři Lichtenštejnové se projevili jako úspěšní oportunisté, v bitvě na Moravském poli stáli už na straně vítězného Rudolfa Habsburského a tak nic nestálo v cestě jejich další kariéře. Tuto schopnost bezohledného oportunismu si Lichtenštejnové podrželi i v budoucnosti a to jim zabezpečilo jejich úspěch, moc i bohatství. V roce 1249 se tedy Lichtenštejnové objevili na moravské půdě. V roce 1394 koupil Jan I. z Lichtenštejna panství Valtice, které se nacházelo tehdy ještě na území Dolního Rakouska. Vybudoval zde své hlavní sídlo a Mikulov na moravské straně hranice ztratil na významu. Kryštof z Lichtenštejna, zvaný Rozmařilý, se zadlužil natolik, že musel v roce 1560 Mikulov prodat. Přesto, že tím Lichtenštejnové ztratili své majetky na Moravě, zůstali se zemskou moravskou politikou nadále svázáni. V té době byli stejně jako naprostá většina české a moravské šlechty protestanti.

               Hvězdná lichtenštejnská kariéra začíná osobou Karla z Lichtenštejna.

Ten se narodil v roce 1569, vystudoval na škole českých bratří v Ivančicích a byl přítelem nejvlivnějšího moravského šlechtice té doby Karla Staršího ze Žerotína. S ním navštěvoval kalvínskou universitu v Ženevě, když předtím od roku 1585 studoval na jiné kalvínské vysoké škole v Basileji. Jeho kariéra začala poněkud obskurně. Lichtenštejn se v roce 1597 zamiloval do čerstvé vdovy po panu Janu III. z Pernštejna, krásné Anny Marie Manrique. Skutečnnost, že spolu měli vášnivý poměr, se kterým se před veřejností netajili ještě v době, kdy měla čerstvá vdova držet předepsaný jednoroční smutek, byla na onu dobu neuvěřitelným skandálem. Lichtenštejn byl dokonce obviňován, že Pernštejnovi pomohl na onen svět a to by ohrozilo především jeho milenku na majetku ale možná i na životě. Lichtenštejn byl prohlášen v českých zemích za „personu non grata“ a uchýlil se zpět do Rakouska. (Anna Marie se provdala v roce 1606 za Bruna II. z Mansfedu.)

               Tato porážka ale nemohla Karla v jeho ctižádosti přibrzdit. V roce 1599 konvertoval ke katolictví – očividně si myslel, že nemá co ztratit a výtky jeho někdejšího přítele Karla Staršího ze Žerotína ho nechaly naprosto chladným. (Žerotín o tom psal Theodorovi Brezovi, následníku Kalvína v Ženevě: „Byl sveden intrikami jezuitů a dvorskými sirénami…“) Jako kompenzaci dostal Lichtenštejn 7. září 1599 dopis od samého papeže Klementa VIII., který mu za jeho konverzi děkoval ve jménu „celého křesťanstva.“ Řadový šlechtic z Valtic se dostal na výsluní a nehodlal ho už opustit. Byl schopný, chytrý, vzdělaný a naprosto bezcharakterní, takoví lidé jsou prostě nezastavitelní. Navíc byl i velkorysý. V letech 1598 – 1605 půjčil císařského dvoru, nacházejícímu se tehdy v takzvané „Dlouhé válce“ s Turky, více než 500 000 zlatých. Jako protislužbu dostal kromě panství Hustopeče v roce 1599 úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě, v roce 1600 úřad nejvyššího hofmistra císařského dvora v Praze a v roce 1604 se stal dokonce moravským zemským hejtmanem. Dotáhl to u Rudolfa II. až na předsedu císařské tajné rady – aby pak císaře bezohledně opustil. V roce 1607 se vzdal úřadu nejvyššího hofmistra, císař uražený jeho odchodem ho vzápětí zbavil úřadu moravského zemského hejtmana a zřídil komisi, která měla vyšetřit Lichtenštejnovo hospodaření. Karlovi bylo jasné, že mu jde doslova o krk a proto se rychle přidal k arcivévodovi Matyášovi, který se chystal na konfrontaci se svým bratrem Rudolfem. A byl opět na správné straně.

               Nechyběla mu ani odvaha. 7. března 1608 vtrhl se skupinou ozbrojenců na brněnskou radnici a přinutil nového moravského hejtmana Ladislava Berku z Dubé přerušit zemský sněm. K překvapení všech nezasáhl generál Tilly, který stál s císařskými vojáky před městem. Někdy musí mít povstalci a revolucionáři i štěstí. Na novém sněmu v Ivančicích si Moravané zvolili za předsedu zemské vlády právě Lichtenštejna a ten převedl Moravu na stranu arcivévody Matyáše. Lichtenštejn byl zvolen zřejmě jen proto, aby bylo koho popravit, kdyby puč nevyšel, už v červenci zvolil zemský sněm za zemského hejtmana Karla Staršího ze Žerotína (pánové Lichtenštejnovi Annu Marii očividně stále ještě nezapomněli). Matyáš se ale rozhodl svému spojenci jeho frustraci bohatě vykompenzovat. 20 prosince 1608 vyjmenoval Karla z Lichtenštejna dědičným říšským knížetem – a tento titul nosí tedy Karlovi potomci (přesněji potomci jeho bratra Gundakara, protože Karlova větev rodu vymřela) dodnes. Byl to jen formální titul bez příslušného území, přesto se zde jednalo o první krok k dnešnímu významu lichtenštejnského rodu.

               Druhý krok stihl taky ještě Karel, když mu v roce 1614 teď už císař Matyáš svěřil opavské vévodství (titul vévody a knížete jsou víceméně identické, oba patří mezi suverény). V roce 1623 pak po smrti vévody Jana Jiřího Krnovského k tomu přibylo i vévodství Krnovské. Obě tato území byla slezskými údělnými knížectvími, podléhala tedy svrchovanosti českého krále. Tituly vévody opavského a krnovského užívá ostatně i současný kníže Hans Adam II. a opavská orlice je součástí rodové ho znaku.

               Při povstání českých stavů se Karel jako katolík a kníže blízký vídeňskému dvoru stal pro povstalce nepřítelem. Už v roce 1618 se přidal na stranu Ferdinanda II. a do Čech přitáhl až s vojskem generála Buquoye k Bílé Hoře. A po vítězství císařských udeřila pro Karla jeho hvězdná hodina. Šlo o to, že se císař chtěl povstalcům drakonicky pomstít. K tomu potřeboval někoho, kdo by měl odvahu stát se nejnenáviděnějším člověkem v zemi a ochotného odvést tu nejšpinavější práci. Karel byl ochoten. Být nenáviděn o něco míň nebo víc už není o kvalitě ale jen o kvantitě a ta se dá vyvážit penězi. 17. ledna 1621 dostal funkci gubernátora, tedy místodržícího v Čechách. Následovaly popravy, konfiskace, znehodnocení měny a z toho všeho Karel nashromáždil pohádkové jmění, rovnat se mu mohl snad jen Albrecht z Valdštejna. Jinými slovy, v jeho jménu bylo popraveno, vyhnáno ze země nebo ožebračeno 90 procent tehdejší české elity a mnoho z jejího majetku uvízlo šikovnému Karlovi mezi prsty. Díky němu se lichtenštejnské impérium rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů. A protože další Lichtenštejnové po svém předkovi zdědili šikovnost, obsahoval jejich majetek v roce 1945 (kdy byl rodu vyvlastněn) následující panství: Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny a Zábřeh na Moravě, Krnov, palác v Olomouci a dva paláce v Praze).

               V roce 1699 koupil Karlův vnuk Hans Adam I. panství Schellenberg v údolí Rýna na rakousko-švýcarské hranici a v roce 1712 od zadlužených pánů z Hohenemsu i hrabství Vaduz.

A právě před třemi sty lety tedy onoho 23. ledna 1719 byla tato dvě panství spojena dekretem císaře Karla VI. a bylo vytvořeno nezávislé říšské knížectví, podléhající pouze císaři. Tím dosáhli Lichtenštejnové svého cíle být nezávislými evropskými panovníky a těmi jsou dodnes. Nejprve byli v Německém spolku, pak navázáni na Rakousko, ale po roce 1918 se chytře rozhodli pro celní spojení se Švýcarskem, takže dnes (od roku 1924) se v této zemičce na Rýnu platí švýcarskými franky.

               Hlavním městem Lichtenštejnského impéria byly ale až do roku 1938 Valtice (které byly od roku 1920 součástí Československa). Až po Anschlussu Rakouska v březnu 1938 (a po smrti svého otce Františka v červenci stejného roku) se rozhodl kníže Franz Josef II. přeložit své sídlo do Vaduzu – možná i proto, že jeho žena Elsa byla židovského původu a bydlet přímo na hranici nacistické říše mohlo způsobovat hodně nepříjemné mrazení.

V roce 1945 byli Lichtenštejnové v Československu vyvlastněni na základě Benešových dekretů, protože měli mít německou národnost či občanství. Ze spolupráce s nacisty je opravdu nikdo nemohl obvinit, byli stejně jako Schwarzenberkové, Thurn Taxisové či rod D´Este na opačné straně fronty. Na rozdíl od třeba Dietrichštejnů či Trautsmandorfů bylo vyvlastnění neodůvodněné, už proto, že Lichtenštejnové neměli německou národnost, ale národnost vlastní, tedy lichtenštejnskpu. Možná k tomuto postupu přispěl i fakt, že kníže František Josef poskytl na svém knížectví azyl jednotkám Ruské národní armády (takzvaní Vlasovci) a nevydal je do Sovětského svazu, kde by na ně čekala jistá smrt. (Britové například tyto vojáky do Ruska vydali a tito byli všichni popraveni) Nárok na restituce po roce 1989 byl zamítnut, protože restituce se formálně vztahovaly jen na majetek zabavený po roce 1948. Ani s dalšími žalobami Lichtenštejnové neuspěli, definitivní rozsudek padl v roce 2001 u Evropského soudu pro lidská práva. Důsledkem tohoto rozhodnutí byly velmi chladné vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem, k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů došlo až 8. září 2009.  A v letech 2012 – 2015 dal pak kníže, jak už jsem vzpomenul, jako znak dobré vůle zrekonstruovat rodinnou hrobku ve Vranově, i když oficiálně knížecímu rodu nepatří.

Zde leží jak zakladatel slávy rodu Karel, tak jeho vnuk Hans Adam, který vytvořil knížectví v povodí Rýna. Poslední pohřeb se zde odehrál v červenci 1938, kdy zde byl k poslednímu odpočinku uložen kníže František I. Jeho syn František Josef II., jak už jsem vzpomenul, se po smrti otce přestěhoval do Vaduzu a je pochován tam.

               Přesto, že se jim nepodařilo dostat zpět majetky na Moravě, jsou Lichtenštejnové nejbohatším rodem v Evropě. Přitom se nejedná o jejich území (je to asi jediný stát na světě, který nemá hlavní město, Vaduz totiž nemá městská práva, je jen „Marktem“ tedy trhem, čili něco jako střediskovou obcí.) Na 160 km2 zde žije asi 37 000 obyvatel. Jenže jen v Rakousku vlastní Lichtenštejnové 15 000 hektarů pozemků (s hradem Riegersburgem, kde občas vystavují své korunovační klenoty a požadují za to vstupné 20 Eur), Forbes odhaduje jejich majetek na 4,5 miliardy dolarů. Čili zas až tak špatně se jim nedaří a snad tedy někdy ztráty majetků na Moravě jednou stráví. I když ztráta jejich hlavního města – Valtic s letním zámkem v Lednici, zřejmě bolet nepřestane. Vaduzský hrad na skále nad městem (pardon, trhem) v porovnání s Lednicí je skutečně nepohledný a možná i nepohodlný.

               Lichtenštejnsko je ústavní monarchií, která svému vládci vymezuje téměř středověké pravomoci. Existuje sice parlament s 25 poslanci (ženy smějí v Lichtenštejnsku volit až od roku 1984, zřejmě bylo Lichtenštejnsko v zavedení ženského volebního práva poslední na světě), ovšem konečné slovo má vždy panovník. A díky daňovému ráji, bankovnímu tajemství ale i členství v Evropském hospodářském prostoru a celní unií se Švýcarskem se poddaným daří tak dobře, že nemají zájem na osvědčeném způsobu vlády osvíceného panovníka něco měnit.  

Současný kníže Hans Adam II.

               Lichtenštejnové byli prostě vždycky šikovní. Nechápu, proč jim upřeli českou národnost.