Dějiny Černé Hory jsou komplikované, ale zajímavé – a hlavně poměrně krátké. Přesto člověk naráží na památky starší, ať už pocházejí z doby knížectví Zeta, které se kdysi na území Černé hory rozkládalo nebo na pozůstatky benátské či turecké nadvlády – to vše dává této poněkud exotické zemi její zvláštní flair.

               Černá Hora byl vždy svázána se svým mocným sousedem na Východě – Srbskem. Proto  Černohorci bojovali na srbské straně v bitvě na Kosově poli v roce 1389 a spolu s nimi tam utrpěli katastrofální porážku. Nicméně trvalo ještě víc než sto let, než si je dokázali Turci podmanit a i to se nikdy nepodařilo úplně. Důvodem byly geografické podmínky – co už měla Velká porta hledat mezi vysokými horami s naprosto neúrodnou kamenitou půdou? Měli tady snad umírat turečtí vojáci jen proto, aby se někdo poklonil sultánovi? Měli jiné starosti a ty se jmenovaly pobřeží ovládané Benátčany.

               Na pobřeží Černé Hory se nacházejí čtyři města (páté je Herzeg Novi, o který se sice tehdejší velmoci taky praly, o čem svědčí španělská pevnost v tomto městě, kerý ale nedosáhl významu svých sousedů), každé je jiné a každé má jiný význam.

               Bar je moderní městečko s průmyslovým a vojenským přístavem, které má díky železnici, které ho spojuje s Bělehradem, klíčový ekonomický význam

               Budva je asi nejkrásnější z černohorských měst a je centrem turistiky.

               Kotor má melancholický nádech, zejména pro lidi vyrostlé na území někdejšího Rakouska-Uherska, tady sídlila rakouská námořní moc.

               Ulcinj jako nejjižnější z černohorských měst má pak už jiný – spíše albánský charakter a je centrem koupací turistiky, především na Velikej plaži, dlouhé 13 kilometrů.

               Začali jsme s návštěvou těchto měst v Baru, už proto, že zde byl nejbližší supermarket a bankomat. Bar je moderní město o 13 000 duších, čili malé, ale docela milé. Bar je průmyslový přístav, ale je zde zakotvena i černohorská vojenská námořní flotila a v Baru (nebo v Kotoru) musí přistát jachty turistů, které zde zaplatí vstupní poplatky do země. Bar má malinké centrum, dva obrovské kostely, přičemž ten pravoslavný stojí opravdu za to, je to gigantická moderní stavba uvnitř podle pravoslavné tradice do posledního centimetru pokrytá freskami.

Před kostelem je busta krále Nikoly I. který Bar pro Černou horu v roce 1878 dobyl. Král Nikola, se kterým se ještě budeme často setkávat – jediný černohorský král, si postavil v Baru svůj letní palác. Elegantní vila v klasicistickém stylu přímo na pobřeží uprostřed malého, ale hezkého parku s restaurací.

Moc na výběr Nikola neměl, v roce 1878 byl Černohorcům přiřčen jen Bar, dobytý Ulcinj museli vrátit Turkům a dostali ho až v roce 1880, ovšem na to, aby ho Turci vydali, musela před pobřežím demonstrovat flotila vítězných velmocí. Celé nábřeží Baru je jeden velký park s palmami, restauracemi a hřištěm  pro děti, vlastně je to tam docela milé. Trošku jinak to vypadá dál do vnitrozemí, kde městu dominují betonové bytovky z komunistických časů.

               Nový Bar je totiž nové město, které se vyvinulo z někdejšího přístavu. Antické město, které se jmenovalo Antibari, protože leželo na protějším břehu proti italskému Bari, se nachází v kopcích vzdáleno od pobřeží několik kilometrů. Tak to bývalo v antice zvykem, nejinak to měly Athény s Pireem nebo Efezos se svým přístavem. Starý Bar je mohutná ruina, protože byl v rámci osvobozovacích bojů v roce 1878 zcela zničen a už nebyl obnoven. Turci se ve zdejší pevnosti bránili až do hořkého konce.

Opevněná ruina stojí za návštěvu, mohutné hradby jdou téměř nepoškozené a k bráně vede ulička mezi obchodíky a kavárničkami, většinou s muslimskými prodavači, ve Starém baru se nachází nejvíc na sever vysunutá muslimská komunita Černé Hory. O tom svědčí i několik mešit, které se ve městě pod troskami starého města nacházejí. Benátčané dokázali město dobýt v roce 1443 právě včas, aby se nedostalo do turecké moci, udrželi ho ale jen do roku 1571, většina památek pochází tedy z turecké epochy, ať už turecká lázeň, hodinová věž nebo akvadukt, kterým Turci do pevnosti přiváděli vodu.

Je to dost neuvěřitelné, ale když v roce 1979 zemětřesení zbouralo skoro všechny moderní budovy, s tureckým akvaduktem to ani nepohnulo. Na nejvyšším místě starého města je citadela s nádhernými výhledy až k moři a na hory, které město z východu a z jihu až hrozivě obklopují, člověk při tom pohledu pochopí, odkud má Černá Hora své jméno. Na nádvoří pevnosti je cisterna, ve které Italové v čase italské okupace (1941 – 1944) utopili několik jugoslávských odbojářů. Na to upomíná tabule napsaná azbukou. Fakt, že jsem se snažil text přečíst, přiměl jednu přítomnou turistku k otázce, zda jsem Rus. Když jsem řekl, že ne, představila se sama. Byl to Ruska z Petrohradu, která si v době, když bylo v Černé Hoře ještě levně, koupila apartmán v Budvě. Teď provázela po zemi, ve které tráví každé léto, své příbuzné z Omska.

               Budva je totiž opravdu pevně v ruských rukou. Ruštinu jsme zde slyšeli na každém kroku, město je hlavním městem černohorské turistiky s velkým přístavem jachet a nespočtem hotelů. Překvapivě nebylo těžké zaparkovat blízko městského centra, ovšem na louce, kde jsem kdysi před městskými hradbami spal „pod širákem“ s mým finským přítelem Heikkim, jsou dnes hotely, hotely a zase hotely. Budva je ostatně známá svým nočním životem, diskotékami, restauracemi, bary.

Budva byla, na rozdíl od Baru, až do roku 1918 rakouská, je někdy až milé, kolik se zde z té doby dochovalo,  maďarských výrazů – staré město v Podgorici se jmenuje „stary varoš“ (nové město pak „novy varoš)  a pláže blízko Budvy „Bečiči“. Souvislost člověk pochopí, až když ví, že maďarsky se řekne Vídeň Béč, čili to městečko má být jakási „malá Vídeń“ na pobřeží Jadranu. O skutečnosti, že se zde Habsburkové necítili úplně vítaní, svědčí pevnost ve starém městě. I směrem do města je opatřena střílnami a žádnými okny, očividně existovala potřeba se bránit nejen proti zevnímu nepříteli ale i proti místnímu obyvatelstvu. Z hradeb pevnosti jsou krásné výhledy, ostatně je možné koupit si vstupenku i na procházku po městských hradbách, není to ale okruh, jak jsme si mysleli, procházka končí pod terasou luxusní restaurace a člověk musí stejnou cestou zpět k pevnosti. Takže si krásu výhledů z hradeb zažijete dvakrát. I výhled na ostrov Svatý Nikola, kde jsou nejkrásnější městské pláže a kam pendlují loďky, které tam převážejí koupáníchtivé turisty. Pláže jsou ale i u městských hradeb, malá pláž Mogren, přímo pod hradbami, kam se dá projít malou brankou v městských hradbách nebo velká „Slovenska plaža“ na jih od starého města.

Budva je krásná, protože byla zcela nově zrekonstruovaná. Po zemětřesení v roce 1979 zůstalo z více než 200 budov ve starém městě stát nepoškozených patnáct. Proto jsme taky s Hekkim nesměli dovnitř, v roce 1982 byla totiž stavební substance ještě příliš nestabilní a nebezpečná. UNESCO, aby zabránilo hororové představě, že na místě ruin postaví komunistický jugoslávský režim paneláky, nabídla převzít město Budvu a Kotor do kulturního dědictví lidstva a obnovit je za vlastní peníze. Tito návrh ochotně přijal – na rozdíl od dogmatiků v Moskvě, Berlíně či v Praze byl pragmatik, a krása staré Budvy byla zachráněna. Úzkými uličkami se probojujete až k náměstí, které je obklopeno třemi kostely – katolickým kostelem svatého Jana Křtitele, ortodoxním kostelem Svaté trojice. Nejstarší kostel v Budvě je „Svata Marja in Punta“, pocházející údajně z roku 840 a vedle něho malý kostelík svatého Sávy, který mnohokrát měnil majitele, od roku 1657 je ortodoxní, ale františkáni, kteří v něm byli do tohoto roku, si směli ponechat klíče od kostela – člověk nikdy neví, že?

Dvakrát jsme se byli najíst v restauraci Dvoriště. Skvělé jídlo, přiměřené ceny a výborná milá obsluha, můžu jen doporučit.

Nejkrásnější pohled na Budvu je z cesty do vnitrozemí směrem na Cetinje, dobře rozbudovaná cesta překonává převýšení 900 metrů a nahoře jsou krásné vyhlídkové platformy, pohled dolů je prostě úžasný.

Kousek severně od Budvy je ostrov Sveti Stefan. Je spojený s pobřežím hrází, která z něho udělala poloostrov. Tam jsem dostal názorně vysvětleno, jak se Čerá Hora od mé první návštěvy v roce 1982 změnila. Jestliže tehdy jsme jako STUDENTI mohli bydlet na pobřeží přímo naproti tohoto luxusního hotelu (celý ostrov je hotel) a mohl jsem se projít ZADARMO mezi domky, kde bydlela i královna Alžběta II. nebo Mick Jagger, dnes je to uzavřená lokalita pro vyvolené. Jedna noc s výhledem na moře zde stojí 5000 euro, v apartmánu uprostřed ostrova se vyspíte za pouhých 1000 eur za noc a osobu. A pláže, na nichž jsme se s kamarádem Heikkim koupali, jsou samozřejmě uzavřené pro hotelové hosty, pokud nejsou vytížené, je možné si koupit vstup na jednu z nich – za 75 euro na den.

Na severu Černé hory se nachází největší fjord v jižní Evropě „Kotorski zaliv“. Pokud přijíždíte do Černé Hory ze severu – a to asi budete muset udělat, připravíte se na nejužším místě trajektem za čtyři eura, objíždět záliv je totiž nekonečná záležitost. Z jihu se do Kotoru dostanete snadno tunelem a můžete si zažít kus historie, pokud totiž právě u města nepřistanou turistické lodě – a to dělají bohužel hodně často. Pak je toto malé městečko sevřené mezi mořem a skálou během krátké chvilky beznadějně přeplněné. Rozhodl jsem si koupit za osm euro výstup na městské hradby – netušíc, že ta cesta vede k pevnosti, která se nachází ve výšce dvě stě metrů nad mořem – tušíte správně, město má výšku nula.

Překonat oněch dvě stě výškových metrů v jadranském vedru není úplně snadná záležitost, ale zvládl jsem to, moje milá manželka to vzdala v polovině. Samozřejmě, že na cestě je každých pár desítek metrů osvěžovací stanice s Černohorcem prodávajícím předražené chlazené nápoje, když dorazíte na vrchol a přivítá vás nápis „hladna piča“ jste rádi, že je pod tímto nápisem anglický překlad „cold drinks“. To jen aby nedošlo k omylu, co vás na vrcholu hory v pevnosti, kterou Turci nikdy nedokázali dobýt, čeká.  Turci obléhali Kotor hned třikrát, nikdy ho nedokázali dobýt, což mě nepřekvapuje.  Komu by se už chtělo lézt těch dvě stě metrů po skále, když ho tam místo chlazených nápojů čekali chlapi s mušketami. To bych se na to taky… Kotor se uchýlil v patnáctém století pod křídla Benátek a zůstal pod nimi až do roku 1797, kdy přešel pod správu Rakouského císařství. Jednou se ho pokoušel dobýt turecký pirát Ahmedin Barbarossa ale i on si vylámal zuby. I v roce 1571, v době velké turecké ofenzívy, kdy do tureckých rukou padl Kypr, Bar i Ulcinj, dokázal Kotor odolat. Při pohledu na jeho hradby, dvacet metrů vysoké a šestnáct široké, se tomu ani moc nedivíte.

Jeho námořníci pak bojovali v říjnu 1571 u Lepanta, kde se spojené křesťanské flotile pod vedením Juana d´Austria podařilo zlomit tureckou námořní moc. Na tyto hrdiny upomíná pamětní deska na jednom z kotorských paláců.

Město je doslova natlačeno na maličkém prostoru mezi mořem a skalou, má tři brány Severní, Jižní (kterou je těžké najít, jak je ukrytá pod skalou) a Glavna gradska Vrata, kterými se jde do přístavu, a několik kostelů.

Samozřejmě ten největší svatý Nikola je ortodoxní, postavený byl v neobyzantském stylu na začátku dvacátého století a fresky uvnitř jsou darem moskevského patriarchy. Kromě tohoto velkého chrámu je tady ještě jedna dominanta, katolický kostel svatého Trifona. To je vzpomínka na benátskou minulost, jako všude, kde Benátčané v Černé Hoře byli, zanechali své stopy v podobě katolické víry, to jde ještě dál na jih do severní Albánie do okolí Skadaru. Pozůstatky svatého Trifona přivezli z Konstantinopole do Kotoru někdy začátkem devátého století, od té doby je to patron města. Jeho kosti jsou uloženy v sarkofágu v kostele, na kterém je vidět, že přečkal už mnoho zemětřesení, která se v této oblasti opakují zhruba každých sto let. Výzdoba v kostele je rudimentální, i když Kotor, stejně jako Budva, byly v roce 1979 převzaty do kulturního dědictví UNESCO a pak za peníze této organizace znova postaveny. Ostatně svatý Trifon přečkal už horší časy. Při zemětřesení v roce 1667 spadly obě kostelní věže a musely být postaveny znova. Z terasy mezi nimi je krásný pohled na náměstíčko s budovou rakouské admirality. Odtud si tedy Rakušáci hráli na námořníky a v jedné bitvě dokázali dokonce zvítězit, nad kým jiným než nad Italy. Bylo to v roce 1866 v bitvě u Lissy, ani toto rakouské vítězství ale nedokázalo změnit výsledek války, který se rozhodoval u Hradce Králové.

V Kotoru je ještě několik malých milý kostelíků jako sv. Marija Koledata nebo Sv. Pavle anebo přímo vedle svatého Nikoly nenápadný, ale hezký sv. Luka. O námořní tradici Kotoru informuje Pomorski muzej v Palata Grgurina s modely lodí, historií kotorské mořeplavby i obrazy slavných rodáků, kteří to na světových mořích dotáhli daleko, jako například admirála Mateji Zmajevice, který to dotáhl až na velitele ruské válečné flotily. (I když se nenarodil přímo v Kotoru, ale v nedalekém Perastu, považují ho Kotorští víceméně za svého rodáka.) Hlavní náměstí je hned za branou od přístavu, jmenuje se oficiálně „Trg oktobarskej revolucije“, ale kotorští ho znají spíš jako „Trg Oružia“, čili náměstí zbraní.

Dominantou je hodinová věž, kterou tady nechali zřídit Benátčané na začátku sedmnáctého století, nad branou je pak citát Tita, na počest osvobození Kotoru jugoslávskými partyzánskými jednotkami v roce 1944 „Cizí nechceme, svoje nedáme.“

V přístavu se dá koupit výlet lodí po zálivu, přičemž člověk může navštívit i poloostrov Luštica se starou rakouskou pevností Mamula, kterou teď právě někdo chce přebudovat na luxusní hotel a podzemní katakomby jeskyní, kde se ukrývaly rakouské ponorky a kde ještě najdete rakouský císařský erb jako vzpomínku na tyto časy. K mému úžasu všichni, kteří tento výlet nabízeli – a že jich bylo – nabízeli jen časy v jedenáct dopoledne nebo ve tři odpoledne, nic mezi tím. Což musí v praxi znamenat, že všechny lodě vyplouvají současně a současně dorazí i k cíli a v programu je i koupání. To už známe z La Maddaleny na Sardínii, čili děkuji, nepotřebuji. I když návštěva těch starých rakouských arzenálů by mě lákala.

Nejjižnějším pobřežním městem Černé Hory je Ulcinj, někdejší Dolcinea. Připomíná vám to jméno něco – třeba vysněnou krásku Dona Quijota Dulcineu? Ne, není to náhoda, v Ulcinju strávil pět let v zajetí pirátů Miguel Cervantes a jméno města ho očividně inspirovalo.

Dnes je zde samozřejmě hotel Dulcinea a socha Cervantese v jednom z místních hotelů „Palata Venezia“, kde prý údajně byl vězněn – tehdy tam tento luxusní hotel očividně ještě nebyl. Ulcinj byl hnízdo pirátů, něco jako jadranská Tortuga. Až v roce 1571 padl do tureckých rukou, což byl jeden z důvodů velké křesťanské ofenzívy, která skončila porážkou tureckého loďstva u Lepanta. Pobřeží Černé hory ale už zůstalo v tureckých rukou až do roku 1878.

Ulcinj je malebný a je zcela orientován na cestovní ruch. Staré město se pne na vysoké skále nad přeplněnou městskou pláží a uličkami s obchůdky, hotely a apartmány.

Na samém vrcholu starého města je pak pevnost s muzeem. Výhodou pro turistu jsou poměrně nízké ceny. Hlavními hosty převážně muslimského místního obyvatelstva jsou totiž Albánci z Kosova a jejich kupní síla není veliká. K mému překvapení parkovalo na ulicích Ulcinju nemálo aut s americkými poznávacími značkami, zejména státy New York a New Jersey, Albánci se očividně vracejí domů i se svými za velkou louží koupenými vozidly. Ostatně byli to právě Albánci z okolí Ulcinju, kteří byli rozhodující silou při referendu o nezávislosti Černé Hory na Srbsku. Zatímco samotní Černohorci se většinově  vyjádřili pro setrvání ve federaci se Srbskem, Albánci na jihu země hlasovali až v 80 procentech za odtržení. A to rozhodlo.

Koupání v Ulcinju samotném byl nedoporučoval. Pláž je přeplněná, ženy se zde koupou oblečené podle muslimského zvyku.

Ovšem jen několik málo kilometrů na jih od města je „Velika plaža“. Třináct kilometrů dlouhá písečná plytká pláž, ideální na „člupkanie“, které tak miluje moje žena. Má celou řadu příjezdů, a jednotlivé části rozdílné názvy od „Pearl Beach“ nebo „White Beach“ až po „Copa Cabbana“. Na všech je krásně.

Mimochodem, pokud navštívíte Ulcinj a vystoupáte do starého města, můžu doporučit restauraci Antigona. Je to nově postavená restaurace na terase nad mořem s úžasným výhledem.

Ceny jsou, jak je v Ulcinju zvykem, přijatelné, najedli i napili jsme se se ženou za dvacet euro, obsluha profesionální, jídlo výborné a majitel restaurace, mladý muž jménem Albert hovoří snad všemi světovými jazyky, jen aby hostům zprostředkoval pocit, že jsou vítaní a že se o ně osobně stará. Takže neváhejte.

Samozřejmě Černá Hora není jen moře, ale i vnitrozemí. Podle něho dostala své jméno. Ale o tom až příště.

               Možná už jste začali plánovat dovolenou, je ještě nevíte kam. Tak se tedy pokusím v krátkém seriálů tří článků povědět něco o jedné zajímavé zemi daleko na jihu na Balkáně.

               Černá hora je prťavá zemička na jihu Balkánu. Je tak malá, že když vylezete na horu Jezerný Vrch, kde Černohorci postavili mauzoleum svému otci národa Petru Petrovičovi Njegušovi, vidíte ji z onoho vrcholu prakticky celou. Od kotorského fjordu až po Skadarské jezero, nové hlavní město Podgoricu i staré hlavní město Cetinje a zezadu (a shora) na vás kouká nejvyšší hora země Babin Kuk. Jestliže tedy Černohorci chtěli svému milovanému vévodovi-biskupovi (milovanému, jak se to už otcům národů stává, až po jeho smrti) postavit vyhlídku, odkud si může prohlížet celou svou zemi, pak se jim to povedlo. Je třeba si uvědomit, že v době, kdy kladli Petra Petroviče do hrobu, byla ta zemička ještě podstatně menší, teprve územní přírůstky v letech 1878 a 1918 ji zvětšily natolik, že se aspoň dá zakreslit do map.

               I název země je výstižný. Na celém jejím území, které obsahuje pouhých 13 812 km ^2, a žije na něm 600 000 obyvatel, není totiž prakticky nic jiného, než černé hory.

Tedy s výjimkou pobřeží, nejjižnější částí Jadranského pobřeží obývaného slovanským živlem – a právě kvůli němu jsme se do Černé Hory vydali.

               Průvodce upozorňuje, že jízda autem do Černé Hory a zejména pak jízda PO ČERNÉ HOŘE vyžaduje pevné nervy a hodně trpělivosti. Má milovaná žena těmito vlastnostmi na sedadle spolujezdce příliš neoplývá a tak naše cesta dostala ještě další dodatečný emocionální náboj.

               Způsob jízdy Černohorců je skutečně značně emocionální a proto je třeba používat více instinkty než rozum. Ten může selhávat. Pochopil jsem to totiž hned při příjezdu, kdy jsem skoro přehlédl auto, předjíždějící mě zprava (mělo pravdu, vlevo nebylo místo) a od toho okamžiku jsem sledoval více zpětné zrcátko než to, co se dělo přede mnou. Černohorci milují rychlou jízdu a nenechají se přitom rušit věcmi jako je omezená rychlost, plná nepřerušovaná čára či nepřehledná zatáčka. Někteří z nich se řítí do těchto zákazů a zatáček s odvahou Kamikadze. Není jich naštěstí až tak moc. Oni by sice takhle jezdili rádi všichni, ale limituje je kvalita jejich vozového parku, která pochází většinou z roku 1900 a málo a do kopce vytáhnout jejich mercedesy maximálně třicet až čtyřicet kilometrů v hodině. A do kopce je to tam často – viz název země.

               S parkováním si domácí taky nedělají starosti. Prostě auto NĚKDE odstaví. Zda tím někoho zablokují, je nezajímá ani v nejmenším, i když by třeba stačilo popojet jen o metr dál. Byli jsme s touto situací konfrontováni už první ráno. V noci dorazil k našim apartmánům někdo s německou poznávací značkou a postavil se napříč tak, že nikdo nemohl apartmán opustit. I když by bylo stačilo popojet o jeden metr dál. To ovšem Černohorci neznají odhodlanost mé ženy. Ta je schopna posadit se v sedm ráno do auta – v Černé hoře panuje v sedm ráno ještě naprostá noc – slunce sice svítí, ale všichni se nacházejí ve fázi hlubokého spánku – a troubit tak dlouho až někdo přijde a uvolní cestu. Samozřejmě to nebyl ten desperát, který nás zablokoval, ale jiný obyvatel apartmánu. Byl to Němec ze Stuttgartu, který složitým manévrem uvolnil cestu našemu vozu, abychom mohli vyrazit za poznáním. Samozřejmě, že ono nesmyslně parkující auto s německou poznávací značkou patřilo domácímu mladému muži z Čanje. V Černé hoře nemusíte mít ani nejmenší obavy, že vás někdo na základě poznávací značky na autě bude považovat za cizince – polovina Černohorců pracuje někde v zahraničí a má tedy na vozech cizí poznávací značky, zejména německé, ale kupodivu i mnoho amerických, zejména ze států New York a New Jersey.

               Cesta do Černé Hory je dlouhá. Proto se vyplatí nocovat někde po cestě v Chorvatsku, udělali jsme to, přespali jsme v Trogiru a nelitovali jsme. Až po Ploče, kde dálnice zahýbá ve směru na Sarajevo, se jede dobře, ovšem pak čeká na člověka Jadranská Magistrála a několik hraničních přejezdů, na kterých berou celníci svou práci velmi vážně. Zejména ti chorvatští, kteří se snaží samozřejmě turistu potrestat za to, že se rozhodl trávit dovolenou v jiné zem než v té jejich. Napřed se přejíždí z Chorvatska do Hercegoviny, které patří jediná obec na pobřeží jménem Neum, pak zase z Hercegoviny do Chorvatska (po pouhých pěti kilometrech) a pak z Chorvatska co Černé Hory. Pozor, nezapomeňte si takzvanou „Zelenou kartu“, pokud celník přijde na to, že ji nemáte – a on to kontroluje, musíte si hned na hranici uzavřít pojistku za 70 eur. Měl jsem s sebou kartu prošlou, tedy z minulého roku, ale až tak pedantní zase ti jihobalkánští celníci nejsou. Na černohorském území se pak pohybujete prakticky výhradně v zastavěné oblasti, čili rychlost víc než padesát kilometrů za hodinu je povoleno jen výjimečně. Suma sumárum jsme potřebovali na 119 kilometrů z Čanje, kde jsme v Černé Hoře bydleli, do Dubrovnika čtyři a půl hodiny, z čehož hodinu a půl nás nechali na hranici tvrdnout chorvatští celníci. Takže bez oné už zmíněn trpělivosti se prostě neobejdete. Nicméně ji manželka nepřibalila. Za co jí musím být ovšem vděčný, že mi rozmluvila můj nápad udělat si do Dubrovníka jednodenní výlet. Z důvodů výše popsaných je to prostě nerealizovatelné, zapomeňte a pronajměte si v Dubrovníku apartmán na jednu noc, pokud chcete mermomocí město „Game of throns“ navštívit

               Určitou svízelí v Černé hoře je najít adresu, na kterou jedete. Adresy se zde totiž příliš nevedou, Marie Terezie se svým katastrem zde nepůsobila, některé ulice sice nesou jména a domy čísla, ale zdaleka ne všechny – a hlavně, nikdo z domácích je nezná. Většina firemních aut, které potkáte, má na adrese firmy napsáno bb., čili „bez broja“ – tedy bez čísla domu. Ulice sice určitá jména mají, ale neznají je ani ti, kteří na té oné ulici bydlí.  Koho už zajímá, že je to Njegušova ulice? Pro Černohorce je to přece ta ulice, na které má Drago svoji autoopravnu. Pro cizince neznalého poměrů se to ovšem může stát problémem – Draga neznáte a jste ztraceni.

               Je tedy dobré zapamatovat si vzhled apartmánu nebo hotelu, ve kterém máte bydlet, ještě lepší je si obrázek vytisknout a mít ho při sobě. Tak se člověk snad může ke svému noclehu dostat. My jsme z neznalosti tuto možnost zanedbali.

               Volba ubytování v místě zvaném Čanj vypadala na první pohled velmi rozumně. Na internetu byla krásná oblázková pláž bez lidí a poloha byla právě v centru černohorského pobřeží, tedy pro někoho, kdo chce poznávat zemi, přímo ideální.

Až později jsem si koupil průvodce po Černé hoře a po přečtení článku o Čanji ve mně vzklíčily určité pochybnosti. Německý průvodce psal – dost sarkasticky – že strmý sjezd dolů k pláži vesničky Čanj se vyplatí jen turistům s velmi malým rozpočtem a minimálními nároky. Téměř výhradně dovolenkáři ze Srbska a pár zbloudilých Čechů a Maďarů zde tráví dovolenou na nafukovací madraci. Přesto ani tento průvodce nevystihl hlavní problém Čanje – totiž že je to vlastně městská pláž hlavního města Černé hory Podgorice. Po vybudování tunelu, který spojil Podgoricu s pobřežím, je právě Čanj první pláží, na kterou obyvatelé Podgorice dorazí, pokud si vyrazí k moři. Autem to sem trvá zhruba tři čtvrtě hodiny, takže se vyplatí zajet se sem vykoupat i po práci. A tato možnost je bohužel hojně využívána. Ta krásná fotka na internetu byla určitě pořizována někdy v dubnu a v šest hodin ráno. Protože to je zřejmě jediná doba, kdy není přeplněná. I když těch Čechů tam není jen několik, v starém hotelu na okraji pláže má své centrum pojišťovna „Mořský koník“, která zde organizuje ozdravné pobyty pro české děti.

Jedinou možností hezkého koupání je nechat se převést lodičkou za tři eura na takzvanou „Královskou pláž“, která je za skalou v jiné zátoce.

               Mimochodem Čanj byl nejsevernějším bodem Černé Hory až do roku 1918. Dva kilometry na sever do této vesnice je průsmyk, který byl v letech 1878 – 1918 rakousko-černohorskou hranicí a městečko Petrovac – někdejší benátské a později rakouské „Castello Lastva“ –  bylo nejjižnější rakouskou výspou. Až tak daleko na jih zasahovalo po Vídeňském kongresu v roce 1815 Rakousko-Uhersko a Černohorci vystřídali na druhé straně hraniční čáry Turky v roce 1878, kdy se jim s ruskou pomocí podařilo vybojovat si přístup k moři – tehdy ovšem patřily k Černé hoře jen přístavy Antibari (dnešní Bar) a Ulcinj.

               Samozřejmě jsem měl adresu našeho ubytování. Jméno „Apartmány Promis“ znělo noblesně a byl jsem přesvědčen, že v díře, jako je Čanj, bude každý vědět, kde to je. Ačkoliv můj GPS to samozřejmě nevěděl. Do Čanje nás nicméně zavedl, jméno ulice ale neznal a taky jsem ho nikde nedokázal najít. Nicméně manželka byla přesvědčena, že poznává náš apartmán v budově na opačném konci obce a tak jsme tam dorazili. Před domy, které těm z internetu jako by z oka vypadly, ale nebyly nijak označené, bylo parkoviště. Zastavil jsem na něm a zeptal se mladíka, který tam vybíral parkovné, zda ona budova přímo nad ním je „Apartman Promis“. Prohlásil naprosto přesvědčivě, že určitě ne, že o tom by něco musel vědět. Znejistěl jsem, ale uvěřil jsem mu a vydal se hledat naše ubytování. Na pobřežní ulici bylo nesčetně obchůdků a malých hospůdek, zastavil jsem u jednoho obchodu a ukázal prodavačce adresu našeho ubytování. Zavrtěla hlavou a mínila, že to tady určitě není. Začal jsem se potit a namítl, že přece jsem v Čanji. To připustila, mínila ale, že adresa uvedená na naší objednávce přes „Booking com“ se zde určitě nenachází. Poněkud iritovaný jsem se rozhodl zeptat se v hospodě. Hospodský musí přece vědět všechno. Ale i on mínil, že o takových apartmánech a adrese, kterou mám na mém papíru, ještě nikdy neslyšel. Začal jsem tušit, že jsme obětí internetových podvodníků. Ale na objednávce bylo uvedeno telefonní číslo. Vytočil jsem ho a…..vyzváněl jsem do prázdna. Ani poprvé, ani podruhé nikdo nezdvihl a potřetí mi už telefon jen sdělil, že volané číslo je nedostupné. Těsně předtím, než se o mne pokusily mrákoty, jsem si vzpomněl, že jsem při vjezdu do obce viděl policistu, který tam právě někomu uděloval pokutu. Policista přece MUSÍ vědět, kde je která adresa v obci, o kterou se stará.

               Policistu jsme našli, zeptal jsem se ho na adresu a on mínil, že taková v Čanji určitě není. Všiml si mé bledosti a vytočil ono telefonní číslo. Namítl jsem, že o to jsem se už třikrát bez úspěchu pokusil. Odbyl mou námitku mávnutím ruky a zavolal. Tentokrát mu zvedli okamžitě. Následoval dlouhý a poměrně vzrušený rozhovor. Potom mě policajt vyzval, abych ho následoval, zapnul na své motorce modré světlo a odvezl nás – přesně před ty apartmány, kde jsme byli na samém začátku.

Mladík na parkovišti byl hodně překvapen, když nás znova uviděl a ještě překvapenější byl, když se dozvěděl, že ten dům za parkovištěm, na kterém už celé léto vybíral parkovné, je apartmán a že se jmenuje „Promis.“

               Příjezd k apartmánu nebyl nejsnadnější, protože srbští turisté odstavili svá auta ve dvou řadách vedle sebe a tak průjezd bezmála ucpali, ale když se člověk na onom parkovišti vytočil a vzal to do průjezdu z opačné strany, podařilo se s pomocí navádějící manželky a pevných nervů mé auto do zbývající škvíry přece jen natěsnat a brzy nato zaparkovat před apartmánem. Paní recepční hovořila velmi dobře rusky a anglicky stejně špatně jako já, takže byla komunikace s ní naprosto bezproblémová. Platilo se ovšem pouze hotově, žádné karty nebyly akceptovány. Naštěstí jsem s tím počítal a měli jsme dostatek hotovosti po ruce. Na otázku, kde je nejbližší bankomat, abych mohl doplnit vyčerpané zásoby hotovosti, mi paní řekla, že v Baru. Město Bar bylo vzdáleno jedenáct kilometrů. Tehdy jsem začal tušit dvě věci:

1. Čanj zřejmě nebude žádné skutečné turistické středisko, na jaké jsme zvyklí. To se i potvrdilo. Našli jsme zde jednu restauraci, která měla dokonce slunečníky s reklamou na Staropramen – nabízela ovšem jen Nikšičko pivo – to ale taky nebylo špatné. Byl zde jeden hotel, když jsme tam byli jednou obědvat, byl personál z cizinců tak na hlavu, že jsme tam už víckrát nešli. Obchod typu supermarketu zde nebyl žádný a celou vesnici hlídal jeden policista – ten který nás zavedl k našemu ubytování a který byl s námi od té chvíle velký kamarád – ostatně dostal za záchranu našich životů deset eur na pivo.
2. Celá černá Hora je jedna velká pračka na peníze. A sice na ruské peníze. Není přece nic lepšího, než investovat do této zemičky špinavé rubly a z pračky vypadnou čistá eura. V Černé hoře se totiž platí eurem, ačkoliv země nemá vlastní emisní politiku (i když má národní banku v Podrogici, jakou má tato banka funkci, jsem se nedovtípil). EU tento výstřelek mlčky trpí, zřejmě to určité výhody přináší. Byla to akce prezidenta Djukanoviče, když byla Černá Hora ještě součástí srbsko-černohorské federace. V roce 1999 po bombardování Srbska letadly NATO se Djukanovč bál inflace srbského dináru a proto se od něj oddělil a přijal jako oficiální platidlo v zemi německou marku (která byla od roku 1998 už oficiálním platidlem v sousední Bosně). Když pak Německo vstoupilo do Eurozóny  Černohorci ho – na rozdíl od Bosny – následovali. Největší z černohorských přímořských letovisk Budva, je pevně v ruských rukou, pro ruské turisty přebudovali dokonce i vojenské letiště v Tivatu na civilní – cesta do Černé Hory vede přímo okolo tohoto letiště, a když nad mým autem zhruba v třicetimetrové výšce plachtilo velké letadlo Aeroflotu, nebyl jsem si zdaleka jistý, jak to ten pilot myslí, zda právě přistává nebo havaruje. Černohorci mají, stejně jako Srbové, k Rusům tradičně pozitivní vztah a podobnost jejich řeči s Ruštinou vděčí kromě společných slovanských kořenů i skutečnosti, že zakladatel srbské (a tím i černohorské) řeči Petr Petrovič Njeguš, studoval v Petrohradě.  

Nicméně jsme se ubytovali – apartmány byly krásné, nové a čisté i s bazénem, a jiřičky na balkoně zachovávaly čistotu. A chystali jsme se na poznávání této zajímavé země. Ale o tom příště.

               Menší sestra Florencie, méně známá ale stejně krásná. Ovšem prostě jinak krásná. Jestliže má Florencie svůj půvab v interiérech svým muzeí, síla Sieny je v exteriéru.

               Už když vystoupíte z autobusového nádraží, (vlakové je od městského centra vzdáleno skoro dva kilometry) tyčí se před vámi monumentálně na kopci, který všem jejím budovám dodává impozantnost. A na samotném vrcholku se tyčí proti nebi dóm. A kdyby nebyl přišel do města v roce 1347 mor, tyčil by se ještě mnohem výš.  Ale o tom později. Na Florencii se musíte dívat shora někde od pevnosti Belvedere, protože se krčí na rovině okolo řeky Arna, Siena se vypíná na jednom z toskánských vršků (vlastně ne na jednom ale na třech) hrdě k nebi – a má k tomu dobrý důvod.

               Podle legendy byla Saena Julia, jak se město v římských časech jmenovalo, založena syny zakladatele Říma Rema Aschiem a Seniem, kteří sem uprchli před svým strýcem Romulem. Ovšem v římských i ranně středověkých časech byla Siena bezvýznamným pláckem, teprve příjmy ze stříbrných dolů v Montieri přinesly městu po roce 1137 rozkvět a koncem dvanáctého století byla už jednou z nejvýznamnějších městských republik. Což logicky vedlo k sporu s mocným florentským sousedem. V roce 1260 dokázali Sienští florentské v bitvě u Montapetri ještě porazit, o devět let později ale utrpěli drtivou porážku u Colle Val d´Elsa a tím ztratili naději na hegemonii v Toskánsku.

               Přesto zůstalo město velmi bohaté a hodlalo to dát i patřičně najevo. Přestože se na nejvyšším bodě města tyčila katedrála – Duomo, chtěli Sienští vybudovat největší boží chrám na světě a v roce 1339 začali už i s jeho stavbou. Do nového „Duomo“ měla být stará katedrála zabudována jen jako příčná loď. Ale pýcha předchází pád. V roce 1348 udeřil osud nekompromisně, do města dorazila Černá smrt, která zahubila 60 procent obyvatel Sieny. Z této rány se město už nikdy nevzpamatovalo, peníze došly a už nikdy nepřišly a z projektu nové katedrály zůstaly jen nedokončené oblouky, které musely být z velké části později strženy. Zbytky zdí zamýšleného megalomanického projektu, které ještě dnes berou dech, uvidíte na cestě z „Piazza Il Campo“ k „Piazza del Duomo“. Totiž i katedrála, která se sienským zdála být příliš malá, je úžasná. Ukončena byla v roce 1264, jen Chór byl prodloužen přes křtitelnici v roce 1317. Fasáda z červeného, černého a bílého mramoru, působící skoro dojmem filigránu, je neuvěřitelně krásná. Sednout si na kamennou lavici u stěny „Ospedale di Santa Maria della Scala“  a užívat si pohledu na fasádu chrámu, je nevhodnější okamžik pro trochu uvolnění, případně s malou svačinkou, člověk nemá toho pohledu nikdy dost.

Člověk může obdivovat detaily fasády včetně úžasné rosety s obrazem poslední večeře lemované bustami evangelistů a 36 církevních otců a proroků. Pohled do vnitřku chrámu je především drahý, stál už před dvanácti lety 8 euro, jsem přesvědčen, že cena dále stoupla. Kráse fasády se vnitřek nevyrovná, i když se o to poctivě snaží. Jenže obrazy na mramorové podlaze, provedené intarziemi, jsou většinou zakryté koberci – o svátcích a v září jsou prý vidět údajně od 15. srpna do 15. září – v té době se zřejmě vstupné vyplatí, my tam byli ale v červenci. Kazatelna z bílého mramoru, vytvořená v letech 1266 – 1268 pochází od Nicola Pisana, umělce, který mimo jiné vytvořil i baptisterium v Pise a jakožto uprchlík ze Sicilského království před zvůlí nové královské moci Karla z Anjou a jako žák „Scuola Nuova siciliana“, založené císařem Friedrichem II. je považován za prvního umělce rodící se renesance.Logicky hledal tento umělec azyl ve městě, které bylo přísně ghibellinské, tedy věrné císařské straně. Oltář pochází už ze šestnáctého století a v prostřední lodi je 172 bust papežů z keramiky a 36 medailonů římských papežů.

               Centrem města a jeho největší hrdostí je ale „Piazza Il Campo“, náměstí v tvaru mořské mušle, údajně „nejkrásnější na světě“ – to máme zase jednou ono italské „piú“ s nímž se v této zemi prostě musíte smířit.

Náměstí vděčí za svůj zvláštní tvar faktu, že právě zde se setkávají všechny tři kopečky, na nichž byla Siena postavena. I tady se vyplatí vypít si espresso v jednom z početných barů a vychutnávat si atmosféru místa. Protože „Il campo“ má něco do sebe. Zde se každoročně odehrává „Palio di Siena“, největší městská atrakce. Jsou to závody koní, které reprezentují městské čtvrtě (contrady). Těch je sedmnáct, ovšem ke startu je připuštěno jen 10 koní – víc by se tam opravdu nevešlo, o účastnících je tedy rozhodnuto losem. Závod se odehrává 2. července a 16. srpna a čtvrť, která vyhrála, se smí po celý rok zdobit svými vlajkami vyvěšenými z okna domů.

# Palio je celodenní sláva s průvody v historických krojích, soutěží vlajkonošů. Představí se při tom všechny contrady s vlastními vlajkami a vlajkovým vozem (caroccio) taženým voly. Samotný závod má tři okruhy okolo náměstí, trvá jen 90 sekund, ale je to skutečně vražedná jízda na pilinami pokryté cihlové dlažbě náměstí, které, jak už jsem psal, není rovné, čili běží se z kopce i do kopce a pády zde nejsou žádnu vzácností. Navíc jsou povoleny prakticky všechny způsoby, jak soupeři vítězství znemožnit, což nedělá závod právě bezpečnějším. Vítěz je na celý rok hrdinou města a hlavně čtvrti, kterou reprezentoval. Není ovšem nutné, aby do cíle dojel jezdec, stačí, když dorazí kůň. Koni, který setřásl svého jezdce, se říká „scosso“. Důležité je jen, aby kůň neztratil diadém své contrady, kterou má na čele. Že vyhraje kůň bez jezdce, není vůbec až tak zřídkavé, protože kůň bez jezdce běží logicky rychleji. Ona čtvrť, jejíž kůň přeťal cílovou linii jako první, obdrží až do dalšího závodu do úschovy „Palio“ nádherně zdobený praporec či korouhev.

               Siena vlastně nemá čtvrtě, ale třetiny (Terzi) „Terzo di Citta“ s Dómem, „Terzo di Camollia“ na severu a „Terzo di San Martino“ na východě. Samotné „Il Campo“ je rozděleno na devět segmentů, což má údajně symbolizovat nejslavnější epochu Sieny, takzvanou „Vládu devíti“, která existovala ve městě mezi lety 1287 a 1355. Protože ale v té době byla vláda už guelfská, zamíchal se do záležitostí města na své římské cestě náš otec vlasti Karel IV. Podpořil v neposlušném městě revoltu šlechticů, kteří se spojili s nejspodnější vrstvou obyvatelstva, aby svrhli vládu devíti patricijů, pocházející z bohatých měšťanů. To se i podařilo, vytvořila se rada dvanácti z nejnižší vrstvy společnosti a začala doba občanských válek, převratů a bojů o moc, období největšího rozkvětu města tím bylo ukončeno. Slavné období „Vády devíti“ připomínají nejkrásnější budovy města, vytvořené právě v tomto období blahobytu. Kromě už vzpomenutého dómu je to zejména „Palazzo publico“ na nejnižším bodě „Piazza del Campo“ se 102 metrů vysokou věží „Torre della Mangia“. V „Palazzo publico“ je dnes radnice ale i muzeum „Museo Civico“ – to se nachází na první poschodí v místnostech vyzdobených úžasnými freskami, nejkrásnější je „Sala del Mappamondo“  s freskou zobrazující condottiera Guidarriccia da Fogliano, který velel sienskému vojsku od roku 1327 a přivedl je k početným vítězstvím.

Rozhodně je třeba navštívit i kapli s freskami ze života Marie Panny. Siena má – jako každé italské město i pinakotéku s obrazy slavných mistrů, vlastně dokonce dvě, jedno z nich, „Museo dell´Opera Metropolitana“ se nachází v boční lodi oné plánované katedrály, již se nepodařilo postavit, zde se nachází i slavná „Maestá“ od Duccia di Buonisegny, vlastně oltář, který by měl být vlastně v dómu, pro který byl plánován. A pak je to, když se dáte z kopečka dolů, „Pinacoteca Nazionale“, s obrazy mistrů z 12 až 16. Století.  Takže kdo miluje malířství gotiky a rané renesance, přijde si zde na své.

               Po pádu vlády devíti začal postupný úpadek Sieny, který vyvrcholil začleněním do Velkovévodství toskánského v roce 1559, kdy se tedy město muselo definitivně sklonit před svým rivalem Florencií a tam vládnoucí rodinou Medici. Ti si postavili – pro jistotu – u Sieny vlastní pevnost „Forte di Santa Barbara“. Ta je na opačné straně „Stadio comunale“. Po medicejských pak přišel v roce 1737 František Lotrinský s Marií Terezií a Habsburkové, kteří museli v roce 1859 město spolu s celým Toskánskem po porážce u Solferina odevzdat nově se tvořícímu italskému království.

               Jeden slavný sienský rodák by ale neměl být zapomenut, už proto, že má přímý vztah k českým a rakouským dějinám. Blízko Sieny se narodil Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.

Tuto skutečnost připomíná „Palazzo Piccolo delle Papese“, který dal postavit v roce 1460 pro svou sestru. Kromě toho je v Sieně „Palazzo Piccolomini“, který si dali postavit papežovi synovci Giacomo a Andrea. Tento geniální humanista byl sekretářem císaře Friedricha III. a napsal „Historia bohemica“, tedy české dějiny. Právě v Sieně byla císaři Fridrichovi představena jeho budoucí manželka, portugalská princezna Eleonora. Kdo jiný ji mohl k císaři přivést, než Eneáš Silvius? Sice byl původně pro tuto úlohu vybrán slezský vévoda, ale protože byl „v pití mocnější než ve slově – citát Eneáše Silvia“ převzal tuto funkci vzdělaný sekretář. Neměl to snadné, císař byl zatvrzelý starý mládenec a ve svých třiceti sedmi letech ještě stále panic a nevěstě bylo patnáct let a byla údajně tak krásná, že císař smrtelně zbledl, byl ohrožen mdlobou a jeho doprovod si dělal vážné starosti o jeho zdraví. Vše nakonec dobře dopadlo, po mnoha výmluvách a odkladech bylo manželství nakonec v Neapoli naplněno a vzešel z něho císař Maxmilián I. – poslední rytíř, svému otci v ničem nepodobný. A Eneáš Silvius se stal v roce 1458 „nejpohanštějším z papežů“ Piem II.

               Orientovat se v Sieně není úplně jednoduché. Úzké uličky běží z kopce a do kopce, skutečný přehled, kde se člověk nachází, se získává těžko. Rozhodně je ale třeba navštívit „Casa di Santa Caterina“.

 Leží logicky v uličce „Via di Santa Catarina“ – ale najděte ji! Svatá Kateřina sienská se proslavila tím, že v roce 1377 přesvědčila papeže Řehoře XI. aby se z Avignonu vrátil do Říma. Po více než sedmdesáti letech, kdy papež sídlil v Avignonu víceméně jako rukojmí a vykonavatel vůle francouzských králů, se měla hlava křesťanstva znovu vrátit do Říma a začít řídit věci církve podle vlastních představ. Francouzský král byl starý a umíral, jeho syn byl dítě a navíc blázen a oba měli víc než dost starostí s Angličany, kteří jim zatápěli ve stoleté válce, než aby se starali o avignonského kněze. Řehoř tedy po patřičném proroctví mystičky Kateřiny svolil. Dobře to nedopadlo, papež brzy po návratu do Říma zemřel a při další volbě o rok později došlo k schizmatu, kdy si část kardinálů zvolila duševně poněkud narušeného Urbana VI., na což druhá skupina reagovala volbou Klementa VII., který nebyl o mnoho lepší – o jeho charakteru svědčí nejlépe jeho přezdívka „cesenský kat“, kterou si vysloužil za masakr, který způsobili jeho vojáci v městě Ceseně poté, co jím byla dobyta. Urban zůstal v Římě a topil své kardinály v pytlích házených do moře, Klement se vrátil do Avignonu a na malér bylo zaděláno. Problém musel řešit až Zikmund Lucemburský na kostnickém koncilu – mimochodem se papeži mezitím rozmnožili na tři kusy. Ovšem na slávě svaté Kateřiny ten malér nijak neubral, je patronkou všech našich Kateřin.  No dobrá, tak tedy ne všech, existují ještě svatá Kateřina Alexandrijská, Kateřina Boloňská, Kateřina Janovská, dokonce i Kateřina Švédská a ještě několik dalších méně známých svatých Kateřin, Catalin či dokonce Kateri – to ovšem byla kanadská Indiánka. Nicméně s Kateřinou sienskou se svou slávou může měřit tak maximálně ta alexandrijská jmenovkyně. Její rodný dům je muzeem, ke kterému bylo tři roky po jejím vyhlášení za svatou v roce 1461 přistavěno Oratorium s freskami ze života světice. Sám její rodný dům je nenápadný, ostatně Kateřina byla 25.!!! dítě barvíře látek Benincasa, v tom domečku muselo být dětem dost těsno. Svatořečením ostatně kariéra svaté Kateřiny neskončila. V roce 1939 byla vyhlášena patronkou Itálie, 1970 učitelkou církve a v roce 1999 dokonce patronkou Evropy (za tím samozřejmě stál Jan Pavel II., pro kterého byla podobná jmenování největším koníčkem.)

               Svaté relikvie tělesných pozůstatků svaté Kateřiny se nacházejí v nádherném kostele „San Domenico“, který se tyčí jako hrad přímo proti autobusovému nádraží.

Svatá Kateřina je zde zobrazena i na hlavním oltáři, Siena si svou světici ctí. Zažili jsme v „San Domenicovi“ úžasný zážitek, kdy zde zpíval sbor maďarských dětí. Ten kostel má tak úžasnou akustiku, že jsme zůstali doslova ohromeni nádherou toho zpěvu a když přestal, stáli jsme ještě dlouho nepohnuti v naději, že snad přijde přídavek.

               Nepřišel. Vše má svůj konec, I návštěva nádherného toskánského města jménem Siena. I když její opuštění nebylo snadné. Měli jsme totiž nápad, odjet ve směru na San Gimignano, čili na Florencii. Zřejmě ještě fungují staré animozity, ale nikde, doslova NIKDE nebyl označen výjezd z města ve směru na Florencii. Používání slova Firenze je zřejmě v Sieně přísně zakázáno. Objeli jsme Sienu celkem třikrát – je to sice pěkný zážitek, ale jednou by stačilo. Pak jsem se rozhodl prostě odjet ve směru, kde jsem tušil sever. Podařilo se. Po dlouhé jízdě po téměř nesjízdných cestách, v lese i mezi poli jsem objevil směrovku na Poggibonsi a to už jsem věděl, že jsem správně. Z Poggibonsi do San  Gimignana už to nebyl problém. Tam jsme si pak dali legendární Vernaca di San Gimignano  se špagetami s lanýži v restauraci „U Paruky“ – můžu vřele doporučit. Obojí. Víno i restauraci.

               Pokud byste chtěli Sienu opustit autobusem, bude to snadnější.  Prakticky všechny autobusy tu mají za oknem cedulku „Firenze“, nezávisle na tom, kam vlastně jedou. Zřejmě to bude tím, že ve Florencii je hlavní toskánské autobusové nádraží – radši se proto zeptejte řidiče, abyste nedojeli někam úplně jinam, než chcete. Italové to se stanovením cíle neberou až tak vážně. Ono je stejně všude pěkně.

               Tak nějak je vždycky praktičtější vybírat mýto než pracovat. A Brixen svou polohou pod Brennerským průsmykem, který byl už od časů Římské říše hlavním alpským přechodem z Německa do Itálie, přímo k takové činnosti vybízel a ta mu zabezpečila blahobyt (stejně jako severně ležícímu Insbrucku, který hlídal jediný most přes řeku Inn a Veroně na jihu, kde se tato brennerská cesta otvírala do Itálie. Že bylo město Brixen (italsky Bressanone) bohaté, je vidět na každém kroku – a stejně tak, že bylo sídlem, kde byl vládcem místní biskup, který měl současně i titul nezávislého říšského knížete a byl tedy suverénem na svém území.

               V relativně malém městě, které má něco okolo dvaceti tisíc obyvatel, se proti nebi tyčí celá řada vysokých kostelních věží, které neponechávají o minulosti města žádnou pochybnost.

               Oficiálně bylo město založeno v roce 901, na což upomíná „Sloup tisíciletí“, který byl na náměstíčku před biskupským palácem vztyčen u příležitosti tisíciletého trvání města v roce 1901. V roce 990 přesunul biskup Albuin (později vyhlášený za svatého) sídlo biskupství jižně od Brenneru z kláštera Säben (tento monumentální klášter můžete obdivovat v Klausenu, když se rozhodnete odbočit z dálnice Brenner- Bolzano ve směru na „Passo di Gardena“) do Brixenu a toto město pak zůstalo sídlem biskupství až do roku 1964, kdy bylo přesunuto do Bolzana.

               Brixenští biskupové stáli většinou ve sporu mezi císaři a papeži věrně na straně císařů, jednomu z nich jménem Poppo to dokonce vyneslo úřad papeže (nebo spíše vzdoropapeže pod jménem Damassus II. proti císařem sesazenému skandálnímu papeži Benediktovi IX. Benedikt IX. byl z Říma dvakrát vyhnán a dvakrát se vrátil, svůj úřad dokonce jednou prodal, aby se po smrti svého nástupce znovu vrátil na papežský trůn.) Císař Jindřich III. měl jeho výčinů plné zuby a tak nechal v roce 1047 zvolit papežem brixenského biskupa Poppa, který se ujal úřadu 17. července 1048. Už po 23 dnech ale umřel, buď na malárii, nebo jedem nepolepšitelného Benedikta IX.

               Na papeže se vztahem k Brixenu upomínají tři erby na stěně v předhale dómu, vedle Damassa II. je to i Pius VI., který si zde v roce 1782 přišel odpočinout po neúspěšných jednáních s císařem Josefem II. ve Vídni, kde se neúspěšně snažil přesvědčit císaře, aby upustil od svých reformních plánů a konečně Benedikt XVI. Josef Ratzinger měl k Brixenu velmi úzký vztah. V roce 1967 se zde zúčastnil jako přednášející na církevním semináři a město se mu zalíbilo natolik, že zde v letech 1968 – 1976 pravidelně trávil v hostinci „Stremitzer Grüner Baum“ letní dovolenou. (Hotel najdete na druhé straně řeky Eisack –neboli italsky Isareo ve čtvrti Stufes, když přejdete po mostě za starým městem a dáte se doleva. Brixen leží na soutoku této říčky s větší Rienzou) V této praxi pokračoval Josef Ratzinger i v letech 1978 – 2004 jako kardinál a na Brixen nezapomněl ani po své volbě papežem a byl zde několikrát na návštěvě už jako pontifik. Co bylo pro Jana Pavla II. Val d´Aosta, to byl pro Benedikta XVI. Brixen. Přijel sem ještě i po své abdikaci.

               Brixenský dóm je monumentální stavba ve stylu čistého baroka.

Málokde se vidí stavba v tak jednolitém stylu, postaven byl v osmnáctém století mezi lety 1745 – 1754, je to obrovská jednolodní katedrála oslňující svými barokními artefakty jak vevnitř, tak i zvenku, včetně dvou vysokých věží a modrých bočních kaplí obrácených k náměstí „Piazza del duomo“. V dómu ozdobeném bezpočtem oltářů, jsou náhrobky brixenských biskupů včetně svatého Albuina. Jediné, co trošku ruší, je že vchod a boční kaple jsou modré a fasáda kostelních věží žlutá, ty barvy spolu moc neladí, ale proti gustu tvůrců…

               Italskými jmény se ale člověk nemá nechat splést, v Brixenu se hovoří téměř výhradně německy, italština zde hraje jen zcela podružnou úlohu a v názvech ulic i jiných vícejazyčných nápisech je němčina skoro vždy na prvním místě a italština až na druhém. A to přesto, že Brixen jako celé Jižní Tyrolsko patří od roku 1918 Itálii. Na rozdíl od poitalštěného Merána a smíšeného Bolzána si Brixen ponechal svůj německý charakter – i když má samozřejmě i své italské jméno – Bressanone.   

               Dóm je obklopený z obou stran dalšími církevními budovami, na pravé straně je románská křížová chodba z roku 1200, která byla v letech 1390 – 1510 vyzdobena nádhernými renesančními freskami, na levé straně je pak farní kostel archanděla Michaela ve stylu gotickém (zevně, vevnitř je barokizován) – včetně gotické křížové chodby. Mezi oběma budovami se nacházel po staletí městský hřbitov, kde bylo pochováno mnoho prominentů, například i členové šlechtické rodiny Wolkenstein. Na nejslavnějšího z nich, středověkého minesengra Oswalda, který se zúčastnil kostnického koncilu a vstoupil zde do diplomatických služeb císaře Zikmunda, upomíná deska na jedné ze stěn obklopující prostor mezi dómem a kostelem. Dominantou města je pak Bílá věž, která patří ke kostelu svatého archanděla Michaela.

Je to nejvyšší budova ve městě, se svými 71 metry přečnívá všechny ostatní početné věže a bývala sídlem požární hlídky. Postavena byla okolo doku 1300, v roce 1444 padla ale jako většina města za oběť velkému požáru (že by ona hlídka zaspala?). Byla znovu postavena a dostala jméno „Černá věž“. Poté co bylo její krytí koncem šestnáctého století změněno na bílé, byla i přejmenována. Později dostala měděnou střechu, tu jí ale sňali v rámci potřeby mědi na odlévání kanónů v první světové válce a zůstala už bílá. A sluší jí to.

               Na prostranné „Piazza der Duomo“  se nachází i městská radnice a kašna „Lebensbrunnen“. Je to zcela moderní dílo jihotyrolského umělce Martina Rainera a zobrazuje vývoj lidského života ve spirále, která vychází z Boží ruky a znova se do ní vrací.

               Biskupové bydleli v paláci Hofburg, který se nachází na kraji starého města, obklopen vodním příkopem a několika zahradami. Původní stavbu si dal stavět biskup Bruno von Kirchberg v letech 1255/1256. Jen tak mimochodem, po tomto biskupovi se jmenuje kouzelné městečko Bruneck (italsky Brunico) na severovýchod od Brixenu, které právě tento biskup založil, aby mohl vybírat mýto i na cestě z východního Tyrolska. A peníze na nový palác byly tady. Ostatně po tomto pánovi se jmenuje i ulice vedoucí k Hofburgu Brunogasse neboli Via Bruno. Ze stavby biskupa Bruna se ale nedochovalo skoro nic (kromě zdí ve sklepech), v letech 1595 – 1610 si biskupové Andreas von Österreich (syn arcivévody Ferdinanda tyrolského a Filipíny Welserové, narozený na zámku Březnice) a Christoph Andrä von Spaur nechali postavit nový Hofburg v renesančním stylu, který byl obohacen i o sochy habsburské dynastie. Palác byl sídlem knížat biskupů až do sekularizace v roce 1803, poté už byla údržba budovy příliš drahá a palác byl obýván jen částečně. Proto po přeložení biskupství do Bolzána v roce 1964 daroval biskup budovu městu jako Diecézní muzeum a tuto funkci plní dodnes. Vedle reprezentačních interiérů někdejších bohatých biskupů, obvyklého církevního pokladu a výstavy děl církevního umění je zde kouzelná výstava jesliček.

               Jiné muzeum – muzeum Farmacie se nachází na opačném konci starého města před mostem do čtvrti Stufels – tam vás za mostem hned přivítají nádherné domy s freskami na zdech a úzkými uličkami. A hotel Stremitzer Grüner Baum, přirozeně. I když ten budete muset trošku hledat.

               Kněžský seminář je na kraji starého města, je to velká budova na břehu Eisacku, právem se pyšní italským jménem „Seminario maggiore.“ Zde poznal Brixen budoucí papež Benedikt XVI. a zamiloval se do něho.

               Mnohem nenápadnější je seminář Řádu anglických panen. Je to malý klasicistický kostelík a byl v roce 2011 od tohoto řádu převzat do majetku autonomní province Jižního Tyrolska. Evangelíci augsburského vyznání slouží své mše v kostelíku Svatého Erharda – pokud zaparkujete na centrálním parkovišti blízko městského centra, povede vás cesta podchodem k centru právě okolo tohoto kostelíka. Mimochodem parkování v Brixenu není žádný problém, jsou zde v bezprostřední blízkosti centra dvě velká víceposchoďová parkoviště a od nich přímá značená cesta do centra.

               Pěkně zrekonstruovaná je i gotická budova Špitálu svatého ducha z konce čtrnáctého století přímo u jedné z městských bran (dochovalo se jich hned několik) na ulici Großer Graben. A konečně, za návštěvu stojí i městský hřbitov na Římské ulici. Pohřbívá se zde od konce osmnáctého století, od brány člověk vidí novogotickou kapli a arkády po obou stranách, na pozadí vysokých hor dokáže i hřbitov vypadat za těchto podmínek docela romanticky.

V Brixenu se narodil i nejslavnější Jihotyrolák po druhé světové válce a možná vůbec – Reinhold Messner. První člověk, který zdolal bez kyslíku všech dvanáct osmitisícových vrcholů světa. V Brixenu jsme jeho muzeum neobjevili, exituje ale celkem pět muzeí s jeho jménem, které jsou roztroušeny po jižních Tyrolsku. Jedno jsme objevili na zámku v Brunecku, jiné je na kopci Kronplatzu a další tři na dalších různých místech. Raihold Messner se ještě za svého života stal legendou.

               Ovšem jméno Brixen se každému Čechovi, který dával ve škole aspoň trošku pozor, musí neodvratně spojit se jménem Karla Havlíčka Borovského. Jeho Tyrolské elegie patřily k povinné četbě a učili jsme se, jak národní buditel ve svém exilu v dalekém Tyrolsku strádal.

               Duševně strádal Karel Havlíček určitě, protože byl vyloučen z politického života a vynucený podpis, že se za návrat do vlasti zaváže se už politicky neangažovat, ho duševně zlomil. Ovšem jinak se jednalo pro tuberkulózou nemocného muže jednoznačně o ozdravný pobyt.

               Karel Havlíček byl po příjezdu do Brixenu ubytován (internován?) v hotelu Elefant a i později, když si pronajal domek se zahradním altánkem, aby za ním mohla přijet manželka Julie s dcerou Zdenkou (tuberkulózou trpěla celá Havlíčkova rodina a manželka Julie zemřela ještě před Karlem Havlíčkem) nosili jim z hotelu Elefant jídlo.

Náklady na cestu do Brixenu ve výši 150 zlatých platilo policejní ředitelství a Karel Havlíček dostával po celou dobu svého pobytu v krásném horském prostředí Brixenu v měsíčních splátkách roční apanáž ve výši 500 zlatých. (Pro srovnání vyšší státní úředník v té době pobíral 500 – 700 zlatých ročně, učitel 130 zlatých a dělník okolo 100 zlatých ročně. Havlíček strávil v tomto nedobrovolném azylu, který prospíval jeho plicím, ne ale jeho duši, čtyři roky. Hotel Elefant byl v Brixenu tehdy a je i dnes jednou z nejlepších adres. Stojí na severovýchodním cípu starého města – přímo proti policejnímu ředitelství (něco se tedy z tradice dochovalo) je to luxusní čtyřhvězdičkový hotel s vlastní soukromou velkou zahradou, na níž se pořádají svatby a oslavy s vyloučením veřejnosti. Uvnitř je to luxus s nádechem historické patiny, místnosti vyzdobené dřevořezbami a všude fresky s vyobrazením historického slona, který dal hotelu své jméno. Tento slon jménem Soliman byl dar portugalského krále Jana III. arcivévodovi Maximiliánovi, pozdějšímu císaři Maximilánovi II.  Arcivévoda se v roce 1551 vracel ze svého pobytu ve Španělsku, kde se i oženil se španělskou infantkou Marií – sestřenicí portugalského krále. Slon cestou na lodi do Janova po poté přes Alpy velmi strádal a v Brixenu měl už namále. Čtrnáctidenní pobyt v herberku hospodského Andräho Posche ho ale zase postavil na nohy, takže nakonec dorazil do cílové stanice Vídeň – kde ovšem brzy na následky chybného krmení zdechl. Tohoto legendárního slona Solimána najdete v hotelu všude, v exteriéru na stěně hotelu jakož i v hale v interiéru, vedle recepce hned je kromě něho i z dřevořezeb ozdobená stěna s erby habsburských zemí.

               Jinak řečeno, těžko se sleduje důvod, proč se zde Havlíčkovi nelíbilo. Vypili jsme na počest nejznámějšího českého kverulanta na terase hotelu pivo za nehoráznou cenu 5 euro na 3 deci, ovšem s vínem, které jsem objednal příteli Vladimírovi, který pivo nepije, to bylo ještě horší, za osminku se zde platilo neuvěřitelných 7 euro – prostě ceny doslova sloní. Ovšem co by člověk na počest národního buditele neudělal.

Mimochodem, brixenští údajně uvažovali pojmenovat jednu z městských ulic po slavném českém vyhnanci. Ovšem toto rozhodnutí narazilo na odpor. Karel Havlíček totiž za svého pobytu nemálo holdoval alkoholu a když byl ve stavu nestřízlivém, urážel prý nevybíravě domorodce, kteří byli podle jeho mínění v důsledku incestu zdegenerovaní. Když se objevily vzpomínky na toto nemístné chování českého novináře, z nápadu pojmenovat po něm ulici sešlo.

               Takže se nenechejte depresivním tónem Havlíčkových veršů odstrašit, Brixen stojí za návštěvu a bude se vám líbit.