Když jsme město Florencii opustili v roce 1469, vypadalo už dost podobně svému dnešnímu vzhledu. Rozhodující ale ještě chybělo. Nejen velký vládní komplex paláce Pitti se zahradou „Giardino Boboli“ na levém břehu Arna. Medičejští v této době moc vykonávali, vychutnávali, ale neměli ještě potřebu ji veřejně demonstrovat. V tomto ohledu byl Lorenzo pravým vnukem Cosima staršího. Také „Fortezza bassa“ nedaleko dnešního hlavního nádraží tu ještě nestála. Medičejští necítili žádnou potřebu se bát nenávisti či závisti davu. Ale to nejdůležitější, co městu ještě chybělo, byly jeho kulturní poklady, které dělají Florencii Florencií. Ještě žádný David před „Palazzo vecchio“, žádná Pieta v Dómu, žádná jezdecká socha Cosima I. a žádná Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“ či sochy v „Loggia dei Lanzi“ (která ostatně ještě stále neměla toto jméno). A chybělo, skoro symbolicky i „Palazzo Uffizi“, kde jsou největší poklady florentské kultury dnes vystaveny. Santa Maria Novella čekala ještě na své fresky a Santa Croce nejen na svou fasádu (na tu měla čekat ještě skoro čtyři sta let) ale i na náhrobky slavných Florenťanů ve svém nitru.

Že se Florencie vyvinula v hlavní kulturní město Itálie, vděčíme jednomu muži, totiž Lorenzovi, který dostal přízvisko „Nádherný“. Něco takového bylo možné jen se štěstím a možná i božím řízením.

V roce 1478 došla totiž papeži se vzmáhající se Florencií trpělivost a rozhodl se pro zorganizování zločinu, který měl na stolec svatého Petra uvrhnout už věčný stín. Sixtus IV. se měl tak zapsat jako první do řady zločinců na papežském trůnu, po něm následovali Inocenc VIII, Alexandr VI. Borgia či Julius II. dela Rovere, kteří si svým konáním doslova vynutili potřebu reformace a dali do rukou lidí, jako byl Martin Luther, rozhodující argumenty.

               Papež poslal do Florencie vrahy, kteří měli zavraždit jak Lorenza, tak i jeho bratra Giuliana. Předem jim dal absoluci za jejich zločin, jedno, jak ho provedou. Ve městě se spojili s rodinou Pazzi, která doufala v povstání lidu po smrti „diktátorů“ a v převzetí moci. Plánováno bylo oba bratry zavraždit, až budou hostům prezentovat umělecké dílny. Jenže Giuliano, který se zotavoval ze zranění, nepřišel. Vrazi se rozhodli pro plán „B“, medicejští bratři měli být zavražděni v dómu během mše a to při přijímání, až budou klečet a budou tak naprosto bezbranní. To bylo ale i profesionálnímu vrahovi Giovanimu Battistovi Monteseccovi, poslanému papežem, příliš. V kostele a během přijímání vraždit odmítl. Narychlo byli tedy na jeho místo naverbováni dva kněží, kteří byli ochotni vraždu provést. Jejich nezkušenost při zacházení s dýkami se měla spiklencům vymstít. Zatímco Giuliano byl zavražděn celkem devatenácti bodnými ranami. Lorenza zranili atentátníci na šíji jen lehce. Dokázal se jim ubránit a uniknout přes sakristii z kostela. Giulianovým vrahům, kteří chtěli neschopnost kněží napravit, se postavil do cesty Lorenzův přítel Francesco Nori. Položil za přítele život, zdržel ale vrahy natolik, že Lorenzo dokázal uniknout.

               Spiklenci běželi přesto ihned na radnici, aby oznámili smrt obou medicejských a vyzvali gonfaloniera, čili starostu, aby jim předal moc. Jenže gonfaloniere byl logicky zvolen z přízně medicejských. Pod záminkou zdržel spiklence v jedné z místnosti a poslal ihned posly do kostela, aby zjistili situaci. Když zjistil, že Lorenzo žije, dal své hosty pověsit z oken radnice. Vzápětí se ve městě strhl lov na atentátníky, jen díky zakročení samotného Lorenza bylo zabito jen osmdesát lidí.

               Papež pokračoval ve své nenávistné kampani, zkonfiskoval medicejské jmění v Římě, ale to vše nemohlo zadržet vzestup velkého Lorenza a hlavně jeho umělecké školy, již financoval a umělce vyvážel do celé Itálie, kteří tak dělali Florencii nejlepší reklamu. Vrcholné obrazy, které uvidíte v galerii Uffizi, pocházejí z velké části právě z doby jeho vlády. Je úžasné porovnávat díla největších umělců vrcholné renesance. Z jednoho místa je možno vidět Zvěstování pany Marie od Sandra Botticelliho a Leonarda da Vinciho, ale Uffizi, to nejsou ani zdaleka jen tito dva umělci.

Návštěvník zde může obdivovat obrazy od Rafaela, Perugina, Tiziana a mnohých dalších, je zde dokonce obraz od malířky té doby, tedy ženy, což byla věc naprosto neobvyklá. „Judith a Holofernes“ od Artemisie Gentileschi je pěkně krvavá záležitost, umělkyně byla totiž v útlém mládí brutálně znásilněna a téma násilí pronásledovalo ji i její tvorbu po celý její život.

Madona od Michelangela už oznamuje příchod nové doby, nového uměleckého směru manýrismu. Uffizi, čili palác úředníků, je největší koncentrací obrazů vrcholné renesance na světě. „Primavera“ a „Zrození Venuše“ Sandra Botticelliho měly ovšem velké štěstí, že se dochovaly dodnes, vlastně štěstí jsme měli my, kteří je chodíme obdivovat.

Štěstí měly ostatně i v roce 1933, kdy italská mafie nechala na dvoře Uffizi explodovat nákladní auto naložené výbušninami. Vedle pěti mrtvých si vyžádal tento atentát nenapravitelné umělecké škody. Řada děl byla zničena nebo poškozena, mnoho z nich nemohlo být zrekonstruováno.

               Větší nebezpečí pro Primaveru či pro Venuši ale číhalo bezprostředně po Lorenzově smrti,

Na konci Lorenzova života totiž začal ve městě působit kazatel Girolamo Savonarola. Pozval ho sem vlastně Lorenzo sám a Savonarola byl jeho zpovědníkem. Lorenza stále více trápilo svědomí a bál se odchodu na onen svět. Nebyl si jistý, zda při všech rozsudcích smrti, které vydal, byl skutečně spravedlivý, jeho početné milenky, které tento nepříliš hezký ale mocný a šarmantní muž měl, protože jeho bigotní katolická manželka z rodu Orsini se jen velmi zdrženlivě podílela na nevázaném životě města na Arnu, mu zatěžovaly svědomí. Dal tedy Savonarolovi, který kázal pokání, volnou ruku. Přesto se od kněze rozhřešení ve chvíli své smrti nedočkal. Savonarola od něj totiž žádal, aby se vzdal za sebe i za své potomky vlády nad městem a na tuto žádost se Lorenzo jen mlčky obrátil ke zdi.

               Lorenzo zemřel 1492 a o dva roky později vypuklo ve městě povstání, při němž byl jeho syn Pietro z města s celou rodinou vyhnán. Město ovládl Savonarola a zavedl zde režim podobný islámskému státu. Mimo jiné to znamenalo ničení kulturních památek. Každý obraz, na němž jen trochu nahé kůže měl být spálen, i „nemravné“ knihy jako Dekameron Giovanniho Boccacia, patřily do plamenů. Na „Piazza della Signoria“ byla navršena deset metrů vysoká hromada uměleckých předmětů a knih, za níž nabízel jistý benátský kupec 22 000 dukátů. Nepomohlo to. Umělecká díla shořela, jen se štěstím a díky odvaze určitých lidí ušly zničení obrazy Sandra Botticelliho.

               Po čtyřech letech měli občané Florencie Savonarolova teroru dost. Byl oběšen a jeho mrtvola veřejně spálena, místo jeho popravy na Piazza dela Signoria připomíná dnes kamenná deska na dlažbě nedaleko Neptunovy fontány. Město se ale i po Savonarolově smrti nadále úporně bránilo návratu Medicejských. Ti se ale mezitím domohli velkého vlivu. Znakem smíření Lorenza s papežem Sixtem bylo vyjmenování jeho syna Giovanniho kardinálem a ten se stal v roce 1513 papežem Lvem X. Po něm následoval na papežském trůnu i jeho bratranec, syn zavražděného Giuliana Giulio jako papež Klement VII. Medičejští dobyli Urbino, kde se stali vévody a Kateřina Medicejská, dcera urbinského vévody Lorenza, se v roce 1533 stala budoucí francouzskou královnou svatbou s následníkem francouzského královského trůnu Jindřichem II. A měla o čtyřicet let později vstoupit do dějin jako organizátorka bartolomějské noci v Paříži v roce 1572. Medicejští se stali členy společnosti suverénů, králů a knížat, už nebyli bankéřskou rodinou a nebyli ani ochotni tolerovat existenci florentské republiky a to ani v té podobě, jak fungovala pod vládou jejich předků Cosima a Lorenza.

               Medicejští se vrátili do města v roce 1530 s pomocí vojska císaře Karla V.  Papež Klement VII. se hrdě hlásil ke svému vlastnímu synovi Alessandrovi (do té doby vydávali papežové své syny za synovce – odtud termín nepotismus – nepos znamená synovec) a prosadil ho za toskánského vévodu. Zpustlík se ale ze svého titulu netěšil dlouho, už v roce 1537 byl zavražděn. Uvolnil tak místo členu vedlejší větve rodu Cosimovi I. který se měl stát prvním velkovévodou toskánským. Jeho bronzová jezdecká socha od Giambologni zdobí „Piazza dela Signoria“.

Jeho vnučka Marie se měla stát opět francouzskou královnou svatbou s Jindřichem IV. a po jeho smrti pak dlouho vládnout jménem svého neschopného syna Ludvíka XIII. V „San Lorenzu“ si noví vévodové přibudovali knížecí kapli, kam se nechali velkovévodové pochovávat, sice v blízkosti ale přece jen odděleně od svých velkých předchůdců, kteří byli přece „jen“ občanského původu. Protože správa nového státního celku vyžadovala mnoho úřednictva, nechal Cosimo postavit pro své úřednictvo nový palác – projekt řídili slavní architekti té doby Vassari a Buontalenti a vznikl palác Uffizi, který zná každý návštěvník Florencie, protože byl v osmnáctém století přeměněn na galerii.

Z doby nástupu Cosima I. pochází i Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“, dílo Bartolomea Ammanatise – do Toskánska tímto dílem nahlédlo (ale opravdu jen nahlédlo) baroko. Florentští přezdívají této dominantě náměstí „Il Biancone“, tedy „Velký bílý“.

               Po prožitých zkušenostech se už Medicejští nespoléhali na lásku lidu, ale postavili si pevnost, jako útočiště pro případ nepokojů a vzpour. Jmenuje se „Fortezza di Basso“, a nachází se hned vedle hlavního florentského nádraží. Jen se člověk nesmí nechat strhnout touhou běžet do centra města, pevnost je totiž na opačné straně.

               Medicejští už dávno nesídlili v skromném paláci Medici Riccardi, přesídlili do paláce Pitti na druhém břehu Arna, kde byli dostatečně vzdáleni od hluku městské luzy. Za palácem jsou nádherné zahrady „Giardini di Boboli“ s pevnůstkou „Forte di Belvedere“. (Člověk nikdy neví, že?) 

Dnes je v paláci Pitti  přímo úžasná obrazárna, asi jedna z nejvelkolepějších pinakoték Itálie, zejména pak díla Raffaela Santiho (1483 – 1520). Prakticky v každém sále je nejméně jeden obraz tohoto božího dítěte, které dokázalo za 37 let svého života vytvořit nespočet obrazů.

Rafael maloval totiž  lehce a jeho umění bylo velmi žádáno. K závisti jeho konkurenta Michelangela, který hnán svým géniem mnohem víc děl začal, než dokončil. Originál jeho Davida se nachází v „Museo Academico“, kde jsou i jeho nedokončené sochy. Desítky rozpracovaných, ale nedokončených kamenů v různém stádiu opracování. Samozřejmě je „Museo academico“ normálně přeplněno turisty. Měl jsem ale jednou před mnoha lety obrovské štěstí, že určitá firma zarezervovala muzeum po ukončení otvíracích hodin pro účastníky ultrazvukového kongresu, kterého jsem se ve Florencii zúčastnil. Kupodivu přijalo tuto nabídku jen poměrně málo lidí. A tak jsem mohl stát před Davidem napřed se skupinkou japonských lékařů a pak úplně sám – okamžik, na který se nezapomíná.

               Medicejští vymřeli v roce 1737 velkovévodou Giovannim Gastonem. Za to, že můžeme obdivovat medicejské umělecké sbírky, vděčíme jeho sestře Anně Marii Ludovice, která celé umělecké sbírky rodiny, které zdědila po svém bratrovi, odkázala městu Florencii a tím založila do budoucna slávu města, které lidé právě pro jeho umělecké poklady, které podle její závěti město nesmí opustit, masově navštěvují.

Moc v Toskánsku jako uvolněném císařském lénu převzali Habsburkové, přesněji František Lotrinský, který byl přinucen vzdát se svého lotrinského vévodství, aby Francouzi uznali nároky jeho manželky Marie Terezie na vládu v habsburských dědičných zemích a jako odškodné dostal právě Toskánsko. Je třeba říct, že země z jeho vlády profitovala. Zavedl reformy, z nichž země žije ještě dnes, stejně obratně si vedl i jeho syn Leopold, pozdější císař Leopold II.

Habsburkové museli Toskánsko opustit po prohrané bitvě u Solferina vo roce 1859, na krátkou dobu 1865 – 1871 se stala Florencie dokonce hlavním městem Itálie, než musela tuto funkci odevzdat Římu. Hlavním městem kultury ale zůstala dodnes.

               Opustili jsme v předchozím článku Florencii na konci čtrnáctého století, když se vzpamatovávala z těžkých ran, jako byl mor, krach nejvýznamnějších florentských bank a povstání Ciompi.

               Kdybychom se na město podívali tehdy, viděli bychom na svou dobu impozantní aglomeraci s hradbami dlouhými osm kilometrů. Na kopci nad městem na levém břehu se vypínal klášter San Miniato, v městě samotném soupeřily mezi sebou Giottova „Campanilla“ a věž „Palazzo Vecchio“ o titul nejvyšší budovy ve městě. „Palazzo vecchio“ bychom našli v jeho současné podobě, samozřejmě ještě bez Davida před budovou, naproti němu „Loggia dei Lanzi“, sloužící shromážděním prořídlého obyvatelstva města. I tady bychom hledali marně sochy, které ji zdobí dnes: „Perseus s hlavou Medusy“ od Benvenuta Celliniho a „Únos Sabinek“ od Giambologni. Tehdy neměla tato Loggia ještě ani své jméno, dostala je až po německých lancknechtech vévody Cosima I. z rodiny Medici, o níž si budeme dnes povídat. Stálo už i „Il Bargelo“ a katedrála, které ovšem chyběla její dnešní kopule. Finanční nouze posledních desetiletí si vynutila přerušení stavby.  Zato se nad městskými paláci vypínaly desítky věží, oznamujících na dálku, že v dané budově sídlí rodina pyšnící se šlechtickým titulem. Řeku Arno překlenoval jediný most, který známe i dnes jako „Ponte Vecchio“, na něm se ale místo zlatnických krámků prodávaly potraviny a ryby, takže zápach šířící se z obchůdků nelákal zrovna k přechodu Arna na druhý břeh, a když, tak se šátkem u nosu. Samozřejmě bychom ještě nenašli „Palazzo Uffizi“ či „Palazzo Pitti“, dominikánský kostel „Santa Maria Novella“ a „San Lorenzo“ vypadaly tehdy ještě úplně jinak a mnohem skromněji. A samozřejmě chyběly skoro všechny současné paláce florentských rodin, protože ty si na svůj vznik musely počkat na rodící se renesanci.

               V pozadí městské politiky pracoval tehdy už neúnavně zakladatel slávy rodu, který měl vstoupit nejen do florentských, ale i světových dějin. Giovanni Medici, zvaný Bicci byl nejen bankéř, ale i politik. Bankovní dům Medici byl poměrně mladý a nepříliš velký, tím se ale vyhnul katastrofě starších bank. Giovanni působil i jako advokát, zastupoval zejména nemajetné Florenťany a vypracoval se až do funkce jakéhosi ministra spravedlnosti. Prosadil daňovou reformu, která zvýhodnila chudé vrstvy a získal si tak v nízkých a středních vrstvách obyvatelstva nemalou popularitu. Navíc vsadil i na výrobu látek z vlny a zaměstnával tak stále více obyvatel města, kteří tak na něm byli závislí. Florenťané využili skutečnosti, že si Osmanská říše ležela ve vlasech s Benátkami a Janovem a navázali s „Velkou Portou“ skvělé vztahy. Obchod s orientem kvetl a po pádu Konstantinopole získali florentští v Turcích významného odběratele svého zboží – pokud ho tam samozřejmě přes benátskou blokádu dokázali dopravit.

               Giovanni vstoupil do světové politiky v roce 1409, kdy se rozhodl financovat kampaň jistého námořního piráta jménem Baltasare Cossa, který se k úžasu všech chtěl stát papežem. Nikdo by na tohoto dobrodruha nevsadil ani pětník, Giovanni ale poznal schopnosti tohoto muže a podpořil ho. Když se pak jeho kandidát skutečně papežem pod jménem Jan XXIII. stal, přineslo to domu Medici přístup na finanční trh věčného města Říma.

               V erbu Medicejských je šest koulí, které lákaly k nejrůznějším interpretacím. V souvislosti se jménem Medici vznikly domněnky, že se jedná o pilulky, protože medicejští byli původně lékaři či lékárníci. Suchá pravda je, že se Medicejští zabývali od svého vzniku jen finančnictvím a oněch šest koulí je šest mincí, takzvaných „besants“, které dávaly na vědomí, že v domě, na kterém se toto znamení nachází, je směnárna.

               V roce 1414 byl císařem Zikmundem svolán koncil do Kostnice na Bodamském jezeře, který měl ukončit trojpapežství. Giovanni neváhal a poslal do Kostnice svého nejstaršího syna Cosima. Na místě, kde na náměstí blízko kostnické katedrály stála směnárna medicejských a kde Cosimo, pozdější florentský „Otec vlasti“ působil, je dnes „Bar Medici“.

Jan XXIII sice svůj zápas s císařem prohrál, Medicejští ale získali. A to, i když svého kandidáta nakonec museli za 40 000 dukátů vykupovat z císařského vězení. Díky kontaktům, které Cosimo v Kostnici navázal, pronikla chapadla medicejské banky do celé Evropy. Cosimo se z Kostnice vracel jako vážený muž a v roce 1429 převzal po otcově smrti obchody rodiny.

               Otec mu zanechal tyto rady: „Nikdy nezastávej veřejně mínění, které se nelíbí lidu, a to i když lid dělá hlouposti. Vyhni se poučování, hovoř mírně, srozumitelně a blahosklonně. Nedělej vládní budovu místem svých obchodů, ale čekej, až tě zavolají. Dbej na to, udržovat lidu blahobyt a obchodu prosperitu. Starej se o to, aby na tebe neukazovali prstem.“

               Dnes bychom ho nazvali populistou, možná i otcem populismu, kdyby už před ním neexistoval jistý Gaius Julius Casear.

               Cosimo se otcovy rady vzal k srdci. Od časů císaře Augusta zřejmě nebyl na světě politik, který by jednal tak šikovně při uchvácení moci, jako Cosimo. Totiž tak, aby si toho nikdo nevšiml. Nikdy se nedal volit do veřejných funkcí, dbal ale na to, aby byli voleni buď jeho příbuzní, nebo jeho dlužníci. Jednal tak, že si faktu, že se zmocnil moci ve městě, všimli jen ti nejbohatší a nejvlivnější, ne ale masa lidu. Navíc se Cosimo vedle zpracovávání vlny vrhl i na obchod s hedvábím a i tento riskantní tah mu vyšel. Byl největším zaměstnavatelem ve městě.

               Jeho političtí oponenti si s tímto šikovným mužem nevěděli rady. Proto ho dali 7. září 1433 v „Palazzo vecchio“ zatknout a uvěznit. Protože věděli, že soud s Cosimem nebudou schopni ve městě provést bez nebezpečí lidového povstání, rozhodli se ho ve vězení otrávit. Jenže žalářník si spočítal, kdo mu může dát víc a Cosima varoval. Cosimo tedy držel čtyři dny hladovku. Za ty čtyři dny se mu podařilo sehnat tisíc dukátů, kterými podplatil golfaniéra, svého věznitele a ten mu umožnil útěk do Padovy. Pak potřeboval rok, aby intrikami, úplatky a převody peněz sebral armádu, která lehce přemohla opozici, a Cosimo mohl triumfálně vtáhnout do svého města: Machiavelli později napíše, že „ještě nikdy nebyl člověk při svém návratu do svého domova přivírán tak nadšeně, jako Cosimo při návratu z vyhnanství.“

               Cosimo dávkoval svou pomstu velmi opatrně. Zničil jen své největší konkurenty rodin Strozzi a Albizzi, nebouraly se žádné paláce či věže, jak bývalo dříve zvykem, jen osmdesát osob bylo posláno do vyhnanství a po nějakém čase se dokonce i rodiny Strozzi a Albizzi mohly do města vrátit, mezi Albizzi a Medici měly později dokonce vzniknout dokonce i manželské svazky.

               Cosimo ovládl město a stal se „otcem vlasti.“ Město pod jeho vládou totiž bohatlo a Cosimo investoval údajně na 600 000 dukátů do umění. Nejvýznamnějším činem bylo angažování geniálního architekta Brunelesciho pro dostavbu dómu.

Nové revoluční řešení kupole, která se stavěla bez podpůrné konstrukce, bylo pro dělníky tak neobvyklé, že se báli jít tam pracovat a Brunelesci musel osobně vylézt nahoru a klást cihly, aby je zbavil strachu. Sochy z dómu a baptisteria, mezi nimi i Michelangelovu „Pietu“ je možné vidět v Muzeu „Museo dell´Opera del Duomo“. Tam se člověk dozví, jak vypadala fasáda kostela v době Medicejských se sochami Donatella, Arnolfa di Cambia nebo Piera di Giovanniho Tedesca. Současná barevná fasáda je “fake” z devagtenáctého století. Cosimo dal přestavět i kostel „San Lorenzo“, medicejský “rodinný” kostel hned za jejich palácem. rok před jeho smrtí byla dokončena slavná medicejská kaple v tomto chrámu, která sloužila jako pohřebiště rodiny. Sám si dal postavit poměrně skromný palác, dnešní palác Medici-Riccardi, protože byl později rodině Riccardi prodán, když ho už Medičejští nepotřebovali.

               Od otce se ale naučil, že je třeba pohybovat se i v prostředí světové politiky. Využil boje mezi papežem Eugenem IV. a konciliárním hnutím, které svolalo koncil do Basileje. Eugen ho přeložil do Ferrary, kam přijel i byzantský císař Jan jednat o sjednocení východní a západní církve.  Cosimo vytušil svou příležitost. Velkými úplatky pohnul papeže a císaře, aby se pod záminkou hrozby moru ve Ferraře, přesunuli do Florencie. Ve Florencii byla pak 6. července 1439 v právě dostaveném dómu podepsána smlouva o církevní unii mezi Západem a Východem. „Laententur coeli“. Sice ani tato smlouva nesplnila, co slibovala, protože byla od většiny byzantského kněžstva odmítnuta, do Florencie ale přivedl koncil politiky z celého světa, knížata, církevní hodnostáře a ti všichni samozřejmě utráceli a utráceli –  byzantský císař ze všech nejvíc. A hlásili do světa zprávu o úžasném městě na Arnu a o netušených možnostech obchodu s touto metropolí a jejím vládcem Cosimem, vyrábějícím neuvěřitelně krásné látky z vlny i hedvábí. V PR se tedy Cosimo vyznal skvěle.

V roce 1453 hostil Cosimo ve svém domě císaře Friedricha III. na jeho cestě za korunovací do Říma. Osoba císaře nebyla pro Cosima do budoucnosti ale zdaleka tak důležitá jako osoba jeho sekretáře Eneáše Silvia Picolominiho, který se měl stát papežem Piem II. Cosimo pozval do města nejlepší malíře své doby a štědře sponzoroval jejich práci, to mělo za jeho vnuka Lorenza vést k největší slávě Florencie a rodiny Medici. Teď to byli Fra Angelico, Donatello, Giovanni Ruccelai, Lorenzo Ghiberti a další, kteří připravovali půdu pro velikány vrcholu renesance Sandra Botticeliho, Filippina Lipiho, Leonarda da Vinciho či Michelangela Buonarottiho, který už půdu renesance opustil a založil směr nový, manýrismus.

               Cosimo zemřel 1464 zlomen smrtí svého syna Giovanniho rok předtím. Jeho druhorozený syn Pietro byl velmi nemocný a bylo zřejmé, že dlouho žít nebude. To se i potvrdilo, ale přece jen žil tak dlouho, aby měl jeho starší syn Lorenzo, který si měl zasloužit přízvisko „Nádherný“, ačkoliv nijak krásný nebyl, v roce 1469 právě dvacet let a byl schopen převzít moc nad městem a vytvořit z něho nejmocnější centrum tehdejší Itálie.

               Florencie je poutní místo, navštěvované skoro stejně často jako Řím. Florencie je město kultury a je zajímavé, že co v Římě musely tvořit generace a generace umělců sponzorovaných nekonečným počtem papežů, ve Florencii vznikl celý kulturní zázrak za relativně krátkou dobu a zásluhou jedné jediné rodiny.

               Florencie je město, které jsem shodou náhod navštívil v Itálii nejčastěji, přesto ho stále nemám „odškrtnuté“, jak říká má žena, to znamená, že jsem stále ještě nenavštívil všechno, co bych navštívit chtěl a tak je další návštěva tohoto města nezbytná. Jednodenní návštěva města se prostě nevyplatí.  Podíváte se na katedrálu, případně vyběhnete na Campanilu, navštívíte Ufizzi, protože jste si internetem rezervovali vstupenku (jinak to ani nezkoušejte), vyfotíte se s kopií Davida na „Piazza dela Signoria“, poobdivujete zlatníky na „Ponte vecchio“, a možná ještě stihnete proběhnout sály „Palazzo Pitti“ se zahradami „Giardino di Boboli“. Ale co „San  Lorenzo“ s hrobkami medicejských, co „Santa Maria Novella“  nebo „Santa Croce“s náhrobky slavných florenťanů, co „Palazzo vecchio“, Bargello, Museo Academico, San Miniato, Fortezza da Basso a všechny ty nádherné paláce? Atd. atd…  Vypít si kávu v jednom z početných barů na „Piazza  della Repubblica“, na to můžete v tom stressu úplně zapomenout. Prostě se to nedá!. Ve Florencii musíte zůstat několik dní, což znamená, že na to musíte mít i příslušný rozpočet. Florencie je totiž krásná především ve svých interiérech a ty nejsou zadarmo.

               Stejně tak marné je pokoušet se napsat o Florencii článek o čtyřech nebo pěti stranách (neřku-li o třech, což je prý doporučená maximální délka textu na internetu). Je to prostě nesplnitelná mise a to přesto, že dějiny Florencie jsou v podstatně kratší, než dějiny většiny italských měst. V čase, kdy jich většina už stála, byl v oblasti řeky Arno, kde dnes stojí toto hrdé město, neprostupný močál, v němž Hanibal utopil svého posledního slona. Město v této oblasti bylo, ale na kopci a jmenovalo se Fiesole. Je tam i dnes a je to předměstí dnešní Florencie. Kdysi to bylo naopak.

               Fiesole potřebovalo na řece Arno přístav a tak vznikla Fiorentina na břehu řeky, často zaplavovaná (ostatně poslední velká voda navštívila Florencii ještě v roce 1966). A pak tu Římané postavili cestu „Via Cassia“ a přemostili řeku mostem, který potřeboval ochranu. Gaius Julius Caesar sem z toho důvodu nechal usídlit své veterány a základy budoucího slavného města byly položeny.

               Na tu slávu si ale Florencie musela počkat hodně dlouho. Zůstávala až do vrcholného středověku ve stínu mocné Pisy, opevněné Luccy na křižovatce cest a dokonce i Arezza. Na to, aby všechny své sousedy překonala, muselo být vykonáno hodně drobné práce. Žádné jiné z toskánských měst nebylo tak důsledné v získávání zázemí, budování cest a další infrastruktury i v násilném přesídlování šlechticů do města, kde si stavěli u paláců typické vysoké věže a spolu s bohatými kupci vytvářeli novou nobilitu. Až z jedenáctého století pochází první známka přicházející velikosti – kostel „San Miniato al Monte“,  ke kterému dal položit základní kámen okolo roku 1090 biskup Hildegard,  dobře vycházející s císařem i papeži.

Chrám dal stavět na počest místního svatého Minia, popraveného za pronásledování křesťanů v době vlády císaře Decia v roku 295. Hodnověrnost legendy o tomto svatém mučedníkovi značně snižuje údaj, že s už useknutou vlastní hlavou pod paží vyběhl na tento vršek nad městem, ale u legend nejde o hodnověrnost, nýbrž o kult. Takže přivřeme oči a kochejme se krásou budovy postavené na jeho počest.  Je to jediná čistě románská stavba ve městě, vlastně nad městem, pokud si chcete Florencii prohlédnout shora, musíte zajet sem, k rozsáhlému komplexu kláštera na jižním břehu řeky Arno – tedy na opačném, než kde se nachází městské centrum.

Ve stejné době, tedy v jedenáctém století, přesněji v roce 1059 byl položen základní kámen Baptisteria, tedy křtitelnice v centru města.  Osmiboká budova z bílého a zeleného mramoru si musela počkat na své dokončení až do patnáctého století, kdy byla obdařena posledními bronzovými dveřmi.

Má je celkem tři. Jižní dveře se scénami ze života Jana Křtitele vytvořil Andrea Pisano už v roce 1330. Severní dveře zhotovil v roce 1401 Lorenzo Ghiberti, nejkrásnější jsou ale východní dveře od stejného autora (pracoval na nich 27 let!) „Porta del Paradiso“ – tedy Rajská brána. Za ten název vděčí Michelangelovi, který měl říct, že jsou ty dveře tak krásné, že by měly být ve vstupu do ráje.

Krátce nato dostala Florencie poprvé dobyvačné choutky a vytáhla v roce 1125 – zcela bez důvodu – proti svému mateřskému městu Fiesole, aby ho po čtyřletém obléhání dobyla. O dobré integraci nových obyvatel svědčilo to, že první podestá, tedy volený vládce města zhruba o sto let později, pocházel právě odtud.

               Florencie vedle cílevědomého budování infrastruktury vsadila na bankéřství.  Půjčování peněz na úrok bylo církví přísně zakázáno, ale občané Florencie projevili mnohem menší strach z ohně pekelného, než jejich sousedi v jiných toskánských městech a rodiny Bardi, Cerchi, Donati a další budovaly své pobočky po celém tehdy známém světě a jejich dlužníky byli i anglický či francouzský král. O chybějících zábranách při půjčování peněz na úrok svědčí i to, že se ve Florencii neusadila žádná židovská komunita, která jinak tuto pro křesťany zakázanou činnost ráda přebírala. Florencie bohatla, ale stále ještě žila ve stínu svých mocných sousedů. Nicméně se v této dob už pilně stavělo. Především vzniklo „Palazzo vecchio“, dokončené v roce 1314 s na svou dobu naprosto extravagantní věží s výškou 94 metrů kde se dnes nachází městská radnice.

Původně zde zasedal městský senát a poté se budova stala sídlem vládců města z rodu Medicejských. Když tito (přesněji Eleonora de Toledo, ma6elka prvního vévody Cosima) koupili na druhém břehu řeky palác Pitti a přesídlili tam, jmenoval se palác Pitti nějakou dobu „Palazzo nuovo“ čili nový palác a budova na „Piazza della Signoria“ se logicky stala starým palácem. A to jméno jí už zůstalo.  Dále vzniklo v druhé polovině třináctého století i „Bargelo“, tedy budova, kde sídlil starosta města, na jehož nádvoří se mučilo a popravovalo a kde je dnes velké muzeum soch florentských autorů, jako například opilý Bacchus od Michelangela.

Toto muzeum má tak podivné otvírací dobu, že jsem ho při jednodenních výletech do Florencie nikdy nestihl je navštívit. (je to od 8:15 do 14 hodin, ale jednou je zavřeno v neděli, potom zase v pondělí a někdy jak v neděli, tak i v pondělí a já nikdy nevěděl, kdy je ten správný den) Je to tedy jeden z hlavních důvodů, abych se do toskánské metropole podíval ještě jednou – nebo možná i dvakrát?

A právě v této době po jedné z opakovaných povodní, která strhla starý římský most, byl postaven na jeho fundamentech most nový, který se ovšem jmenuje paradoxně „Starý“ tedy „Ponte Vecchio“ a vedle onoho paláce na „Piazza della Signoria“ se stal nejslavnější pamětihodností města. Na mostě byly, jak bylo tehdy zvykem, postaveny obchody, dvacet čtyři na každé straně, tedy celkem čtyřicet osm. Původně se zde prodávaly potraviny, později byly tyto nahrazeny zlatnickými krámky. A ty jsou zde dodnes. Procházka po „Ponte vecchio“ je zážitkem pro oči, které jsou ze všech stran doslova oslepovány leskem zlatých šperků.

Nemusíte tady nic koupit, ale projít se tu člověk musí.  Už proto, že jinak se v centru města nedostane na druhý břeh. Věděli to i Medicejští, pozdější vládci města a nechali si na poschodí vybudovat tajnou krytou chodbu, po níž mohli nepozorovaně překonat řeku Arno na své cestě z paláce Pitti, kde sídlili, do „Pallazo dei Uffizi“, kde byla usazena jejich administrativa, tedy úředníci.

Ve stejném roce jako „Palazzo vecchio“ začali florentští se stavbou dómu „Santa Maria del Fiore“. Tady ale přepjali své síly. Stavba musela být v důsledku morové rány přerušena a její dokončení si muselo počkat až na rok 1436 a na geniálního architekta Brunelleschiho. O tom tedy později.

Úspěšnější byli při stavbě zvonice. K jejímu projektu získali nikoho menšího než Giotta, který se na poslední roky svého života vrátil do rodného města. Jeho projekt byl ukončen až řadu let po jeho smrti v roce 1359. Zvonice je vysoká 82 metrů, na její vrchol vede 414 schodů a přes fyzickou náročnost výstupu stojí stále před vchodem do Campanilly fronta, protože z jejího vrcholu se nabízí ohromující pohled na město.

Samozřejmě se v městě ve třináctém století usadily i oba žebravé řády Dominikánů a Františkánů. O kostel „Santa Maria Novella“, patřící Dominikánům, zakopnete hned, když vystoupíte z nádraží. Za poměrně velkým náměstím s malým obeliskem se nachází kostel s velkým klášterem, ovšem původní stavba byla v románsko-gotickém stylu, současný renesanční vzhled dostala fasáda kostela až od Leona Battistu Albertiho v době vlády prvního medicejského vládce města Cosima staršího v letech 1456 – 1470.

Vevnitř je kostel stále ještě gotický, výzdoba pochází ale až z doby florentské vrcholné renesance, jako „Narození Krista“ od Sandra Botticelliho (jeho obraz „Klanění tří králů“byl přemístěn do Galerie Uffizi) nebo fresky v kapli od Filippa Strozziho a Filippina Lippiho.

Františkánský kostel je samozřejmě na opačné straně města, jak bylo zvykem, aby si oba žebravé řády nekonkurovaly. Kostel „Santa Croce“ má ve Florencii přímo symbolický význam ani ne tak kvůli své fasádě, která pochází až z devatenáctého století, ale díky svému vnitřku, kde se nachází 250 náhrobků nebo památníků slavných Italů. Nejslavnější Florenťan ale ve svém náhrobku neleží, o tom později. Fresky v kaplích vedle hlavního oltáře pocházejí od Giotta.

Na začátku čtrnáctého století začali Florenťané stavět třetí okruh hradeb v celkové délce osmi kilometrů se sedmdesáti osmi věžemi, který měl uzavřít do svého obvodu i zatím jen palisádami chráněná předměstí. Měly se hodit. V roce 1311 vtáhl do Itálie císař Jindřich VII., aby zde obnovil císařskou moc, na což si nikdo netroufal od časů Barbarossy. Město Florencie, které právě před nedávnem změnilo strany a bylo ovládáno guelfy, tedy papeženci, pro něho představovalo překážku, kterou nehodlal tolerovat. Jeho nemocemi zdecimované vojsko ale ani nedokázalo hradby města skutečně uzavřít obléhacím kruhem, zmohl se jen na demonstraci síly před branami, kterou mohli Florenťané s klidem ignorovat. A když se císař chystal k novému útoku, tentokrát posilněn kontingenty ostatních toskánských měst, kterým moc Florencie už dlouho ležela v žaludku, nečekaně nedaleko Sieny ve svém vojenském táboře zemřel. Florentské hradby si tedy musely počkat na další zatěžkávací zkoušku dalších dvě stě let, než je oblehl císař Karel V.

               Základ vzestupu Florencie k toskánské metropoli začal docela nenápadně. Kontrolou Toskánska byl pověřen nemanželský syn císaře Friedricha II., Fridrich z Antiochie, který se oženil s krásnou Florenťankou. Tento šarmantní, krásný, kulturymilovný a vládyschopný mladý muž si zvolil za hlavní město oblasti, které měl vládnout, rodné město své manželky a – což je pro další důvod důležité, vyhnal z města guelfy, tedy papežskou stranu. Věže guelfských rodin se bouraly a město se stalo přísně ghibellinským, což se mělo v následujících desetiletích ukázat jako požehnání pro kulturní vývoj města.

               Právě v té době mělo město dát světu největší spisovatele své doby, Danteho Alligieriho, a Giovanniho Boccacia, ale i výtvarné umělce velikosti Giotta, který se ve Florencii narodil a strávil zde i posledních sedm let svého života. Renesance právě slavila svůj zrod na poli duchovním i uměleckém, kde jinde mohlo toto dědictví zemřelého císaře Friedricha II. dojít svého rozkvětu, než ve městě, které se k dědictví tohoto velkého císaře hlásilo. Výjimkou je Francesco Petrarca, třetí z velkých spisovatelů rodící se renesance. Jeho rodiče pocházeli z Florencie, ale jako stoupenci papeže museli v době vlády Friedricha z Antiochie město opustit a tak se Francesco narodil v Arezzu, vystudoval v Bologni, žil v Avignonu a zemřel nakonec v blízkosti Padovy.  Ve Florencii měl jen své kořeny.

               Dante měl skvělé předpoklady k velké kariéře. Pocházel z významné florentské rodiny, oženěn byl do rodiny Donati, jedné z nejvýznamnějších rodin města a v mladých letech se vyznamenal ve dvou významných bitvách, které Florencie vedla proti konkurenčním městům Arezzu (bitva u Campaldina 1289) a Pise (boj o pevnost Caprone). Dante to dotáhl až do „Consiglio de Podesta“, tedy do poradního sboru starosty a pak potkal svou Beatrici (i když byl ženatý), zamiloval se, a stal se básníkem. 

Jeho sbírka sonetů „Vita nuova“ z roku 1296 se stala okamžikem vzniku renesanční literatury – už proto, že si Dante troufl veršovat ve florentském nářečí, zatímco oficiálním literárním jazykem byla samozřejmě latina. Ale latina byla jazykem církve a Dante postavil do středu pozornosti člověka (ženu), lásku k ní a obdiv k lidské bytosti. Základní kámen humanismu byl položen a byl vybrán ze zdi středověkého myšlení, které považovalo život na zemi za pochod slzavým údolím. Následkem toho se tato zeď měla brzy zřítit. Ovšem právě Danteho život se měl stát údolím slz. Když ho v roce 1302 město poslalo jako vedoucího delegace k papeži do Říma, proběhl v jeho nepřítomnosti ve Florencii převrat. K moci se dostala guelfská strana a Dante se už neměl kam vrátit. Byl odsouzen k vězení a propadnutí majetku, a když se odmítl do města vrátit, pak k smrti upálením. Trest se vztahoval i na jeho syny, ne ale na jeho manželku, které se do města mohla vrátit a zachránit majetek odpovídající jejímu věnu, které do manželství s Dantem přinesla. Dante se stal mluvčím emigrantské opozice, najdeme ho u vojska v Montepulcianu, které pokus zvrátit poměry ve Florencii v roce 1304 prohrálo, i v průvodu císaře Jindřicha VII., do něhož vkládal velké naděje a doprovázel ho při císařově dosti ubohém pokusu dobýt vzpurné město v roce 1312. Pak doslova zmizel z obrazovky tehdejšího politického dění, zato se dal do psaní svého stěžejního díla, jež je i dnes ještě považována za jeden z největších výtvorů světové literatury, do své „Božské komedie“. V exilu měnil města, po Veroně se usadil v Ravenně, kde ho obdivoval místní vládce Guido da Polenta. V jeho službách odjel Dante v roce 1321 jako vyslanec do Benátek, tam se nakazil horečnatým onemocněním a po návratu do Ravenny už jeho vyčerpaný organismus nenašel dost sil, se této chorobě bránit. Dante zemřel 13. září 1321 ve věku padesáti šesti let. Florencie se příliš pozdě přihlásila ke svému slavnému rodákovi. Marně mu v kostele „Santa Croce“ postavili honosnou hrobku, ta je dodnes prázdná – jedná se tedy o takzvaný kenotaf. Ravenna odmítla tělo otce italské řeči vydat. Odpočívá v Ravenně, jen olej, který hoří u jeho hrobu, může dodávat jeho rodné město Florencie, které se ho za jeho života tak hanebně zřeklo. Florenťané tedy aspoň natruc postavili před kostelem Santa Croce, kde by podle jejich představ měla ležet Danteho mrtvola, ale neleží, svému rodákovi velkou sochu.

               Pýcha předchází pád. Od poloviny čtrnáctého století postihlo Florencii hned několik zničujících ran. Napřed to byla v roce 1348 morová rána, která vyhubila polovinu obyvatelstva – ale dala vzniknout Boccaciovu „Dekameronu“. Poté zkrachovaly bankovní domy Bardi a Cerchi a strhly s sebou mnoho dalších menších bankéřů. Jejich největší dlužníci francouzský a anglický král se totiž zapletli do stoleté války a neměli z čeho splácet nejen své úvěry ale ani úroky. A v roce 1378 povstali nespokojení pracovníci textilní výroby, která mezitím ve Florencii hrála vedle bankéřství rozhodující hospodářskou úlohu. Povstání Ciompi otřáslo strukturou města a jeho ústavou, která pocházela z roku 1255. Čtyři roky trvalo, než se podařilo rebelující dav na ulici porazit a zavést jakýs takýs pořádek.

               Že se město dokázalo z těchto smrtících ran na rozdíl od svých konkurentů vzpamatovat a vykvést do nové a ještě větší slávy, za to vděčilo jedné jediné rodině. Už v době povstání Ciompi tahal za nitky v pozadí jistý Salvestro Medici, jeho syn Giovanni pak založil slávu rodiny jako oblíbený advokát chudých, a samozřejmě i úspěšný bankéř, který převzal pole vyklizené starými tradičními bankéřskými rodinami. Ale o tom až příště.

               Dějiny této zemičky se neodehrávaly na pobřeží, kde dnes kypí život a turistický ruch, ale ve vnitrozemí. Ostatně až do roku 1878 neměli Černohorci k moři přístup.

               Takže pokud chcete poznat zemi trošku lépe, musíte se od moře vzdálit. Dnes usnadňuje přístup do vnitrozemí tunel mezi Čanjí a Podgoricou, kterým je možné dosáhnout černohorské hlavní město za něco málo víc než půl hodiny.

               V názoru na Podgoricu nejsme s manželkou zcela zajedno. Zatímco já jsem toho názoru, že tam toho není příliš mnoho k vidění, ona je přesvědčena, že tam není VŮBEC NIC! Samozřejmě historického tam toho člověk mnoho neuvidí, město bylo neustále na frontové zóně mezi Turky a Černohorci a bylo několikrát zničeno, naposledy během druhé světové války, kdy se zde odehrávaly urputné boje mezi Titovými partyzány a Němci (pamatuji si z dětství nesmírně brutální film „Bitva na Neretvě“ popisující boj partyzánů o probití se na sever k hlavním Titovým jednotkám, díky kterému jsem nemohl několik nocí spát). Na počest jugoslávského vůdce dostalo město jméno Titograd a až v roce 1992 se vrátilo ke svému původnímu jménu.

               Městské centrum se dělí na Nový Varoš a Starý Varoš. Ten starý je opravdu pozoruhodný. Kde už člověk najde v centru hlavního města kurníky se slepicemi a osly na ulici? O bezvýznamnosti Podgorice v čase turecké nadvlády hovoří i jedna skromná mešita s jediným minaretem, i když z tohoto období pochází zřejmě jediná městká historická památka – totiž hodinová věž Sahat Kula.

Z turecké pevnosti na soutoku řek Morača a Ribnica zůstal jen kousek zdi. Stačí jeden pohled z parku na druhém břehu Ribnici s velkou jezdeckou sochou krále Nikoly I., aby člověk pochopil, že překračovat řeku (nebo spíš potok) Ribnicu se z tohoto důvodu nevyplatí.

               Impozantní je Most tisíciletí přes Moraču a v centru města „Trg nezavisimosti“, tedy Náměstí nezávislosti v duchu komunistické architektury, ale s velkou fontánou uprostřed a s obeliskem, který kupodivu uctívá ne Tita a jeho partyzány, jak bych byl čekal, ale bojovníka proti Turkům, strýce krále Nikoly I. Mirka Petroviče Njeguše.

A koneckonců našli jsme ve městě vyslanectví ruské i německé, řadu kaváren a restaurací, hotel Hilton, národní banku (nepochopil jsem zcela, nač ji Černohorci mají, když nemají vlastní emisní politiku, ale asi se to tak sluší) a veliké moderní národní divadlo se sochou Petra II. Petroviče Njeguše před budovou – kdo jiný by tam taky měl být? Ale o tom trošku později.

               A nezapomeňme na královský palác. Na břehu Morače v rozsáhlém parku nedaleko centrální nemocnice se nachází poměrně skromný Zimní palác rodiny Njegušů. Král Nikola dal tento palác stavět vlastně jako dar svému synovi Mirkovi, jenže tomu se v Podgorici – podobně jako mé manželce – nelíbilo. V roce 1916 ovšem neměl volbu. Černá Hora byla převálcována rakouskými vojsky, princ Mirko upadl do zajetí a byl internován – právě v onom paláci, který pro něj otec dal stavět a který on dlouhá léta ignoroval. Osud ho tedy dostihl.

               Na území Černé Hory se v době před tureckou expanzí nacházelo takzvané království Zeta, kde vládl rod Crnojevičů. Byli zcela navázáni na srbskou říši a v osudné bitvě na Kosově poli v roce 1389 bojovali po boku Srbů. Poté se dostali pod velký turecký tlak. Marně se snažili spojit s rodinou albánského hrdiny Skanderberga do koalice, která by mohla tureckému tlaku odolat. Poslední z dynastie Ivan Crnojevič se snažil několikrát upevnit svou pozici v rovině pod horami, a proto zde existují až dvě jeho hlavní města Žabljak a Rijeka Crnojeviča. Neudržel se, musel se stáhnout do hor, kde založil roku 1482 město Cetinje a posléze dokonce hledat záchranu v Itálii.  Když člověk zrealizuje geografickou polohu Cetinje, dokáže si představit, v jak zoufalé situaci se Crnojevič nacházel, když se rozhodl vládnout z této „země nikoho“. Ale ani tady se neudržel, vojska Velké Porty byla příliš mocná a dynastie Crnojevičů skončila v roce 1499. Ivan má v Cetinje svou sochu jakožto zakladatel města.

               Turci neměli nikdy příliš velký zájem vládnout této nehostinné krajině přímo. Proto uzavřeli výhodnou dohodu o spolupráci s místními biskupy. Ti vládli v zemi pod horou Lovčen jako turečtí vazalové, platili do Istanbulu daně a měli od Turků víceméně pokoj. V sedmnáctém století se tohoto úřadu chopila rodina Njegušů. Danilo Petrovič, první z řady biskupů z této rodiny, dal v Cetinje postavit obrovský klášter, který byl i centrem moci – a stojí dodnes.

Musel ho stavět dokonce dvakrát, protože v letech 1698 a poté 1712 byl klášter dvakrát srovnán se zemí. Klášter je dominantou i dnes, a pokud jste dorazili do Cetinje, musíte ho prostě navštívit. Danilovo mauzoleum stojí na vršku nad klášterem, výstup k němu je malý sportovní výkon.  Moc přecházela pravidelně ze strýce na synovce, protože ortodoxní kněží se sice ženit mohou, ne ale biskupové. V roce 1784 nastoupil na trůn kníže biskup Petar I. Podařilo se mu nejen sjednotit znesvářené černohorské kmeny, ale vytvořil i jakýsi státní útvar. Dokázal obratně manévrovat mezi Turky, Rusy a Francouzi, kteří v té době obsadili Dalmácii, nabídku stát se srbským patriarchou pod Napoleonovou ochranou ale odmítl. Po své smrti v roce 1830 byl vyhlášen za svatého a jeho mrtvola se stále nachází v cetinjském klášteře, který po něm dostal jméno. Byli jsme svědky toho, když jedna žena požádala mnicha, aby mohla mrtvolu světce uvidět. Přivedl jí k truhle a odklopil víko, mrtvola Petara I. se nachází pod skleněným příkrovem. Ona žena se na truhlu přímo vrhla, objímala ji a líbala, byl to pro nás poněkud neobvyklý projev kultu. Následovat jsme ji odmítli, i když nám to onen mnich nabídl.

               Po Petarovi. I nastoupil jeho synovec Petr II. Petrovič Njeguš. Toho uctívají Černohorci jako otce vlasti, ale nejen oni, obrovské úctě se těší i u Srbů. V roce 1982 jsem byl jako student v Černé Hoře a spřátelil jsem se s jedním Srbem, který tam trávil dovolenou. Nedal jinak, než že mě vyveze k hrobu Petra Petroviče Njeguše na horu Lovčen, přesněji na jeden z vrcholů tohoto národního parku jménem Jezerní vrch. Fakt, že jeho žena trpěla kinetózou a v serpentinách vedoucích k vrcholu ve výšce přes 1800 metrů každou chvíli zvracela, ho nemohl v jeho touze ukázat cizinci národní památník zadržet, ubohou ženu ovšem napomínal, aby nedělala před hostem ostudu. 

               Na vrcholu Jezerního vrchu se nachází obrovské mauzoleum, kde je tento otec vlasti pochován. On sám je zde zobrazen v zamyšlené póze pod černohorským orlem, z vrcholu kopce je skutečně vidět prakticky celá země. Od kotorské zátoky až po Skadarské jezero, je vidět Cetinje na úpatí hory, v dálce Podgorica a na obzoru vysoké pohoří s nejvyšší horou země Babim kukem. Petr Petrovič odtud bdí nad svým lidem. Rakušané ho během první světové války dali exhumovat a přenesli do Cetinje, hned po konci války ho ale Černohorci znovu vynesli do jeho mauzolea, kde je dodnes.

Petr Petrovič byl svým strýcem vyslán na studia do Evropy, studoval ve Vídni a poté v Petrohradě. Po návratu do země a převzetí moci začal v zemi zavádět do té doby nevídané reformy. Zavedl peníze (píše se rok 1830!!!), knihtisk, první školy, ale i daně – to se Černohorcům asi až tak nelíbilo, ale když za ty peníze začal stavět cesty a zavedl poštu a podobné vymoženosti, nějak se s tím už smířili. Postavil v Cetinje palác, který připomíná období renesance, sám jsem si myslel, že je to stavba ze šestnáctého století – ale není.

Petr Petrovič se naučil v Rusku hrát biliard a ten byl jeho největší vášní. Očividně pozýval do svého paláce místní náčelníky, aby si s ním zahráli, proto dostal palác jméno, které má dodnes – Biliardia. Biliard knížete biskupa Petra se dochoval dodnes a ukážou vám ho v jedné z prvních místností při návštěvě paláce.

Ovšem největší zásluhu měl Petr Petrovič na kodifikaci srbské řeči. Sám byl básník a spisovatel a chtěl psát v rodné řeči. Protože pravidla gramatiky dovezl z Ruska, je srbština ruštině hodně podobná. A Srbové akceptují, že otcem jejich řeči byl Černohorec. Proto možná je i vztah Černohorců k Srbům poněkud schizofrenní. Průvodkyně v Biliardii sice označovala Srby za okupační moc, ve skutečnosti se ale Černohorcům moc nechtělo se od Srbů oddělovat. Jak už jsem psal, rozhodli o tom muslimové z okolí Ulcinju.

               V Cetinje sídlí i dnes černohorský prezident, jsou zde vládní budovy a to i když hlavní město je Podgorica,kde má sídlo i parlament. A samozřejmě nemůže v Cetinje chybět královský palác.

               Po smrti Petra Petroviče nastoupil na biskupský trůn jeho synovec Danilo. Ten se ovšem rozhodl s praxí biskupů knížat skončit, možná i proto, že se zamiloval do jisté Darinky Kvekičové. V roce 1852 se tedy vzdal biskupského úřadu a vyhlásil světské knížectví. Jeho reformy, které zemi příliš táhly na západ se ale Černohorcům nelíbily a Danilo byl v roce 1860 v Kotoru zavražděn. Knížetem se stal jeho nezletilý syn Nikola, za něhož vládl dlouhou dobu Danilův bratr Mirko Petrovič – to je ten, kterému v Podgorici postavili onen obelisk. Byl to totiž on , kdo po dlouhá desetiletí vedl Černohorce do bojů proti Turkům až konečně v roce 1878 vzniklo na berlínském kongresu nezávislé království Černá hora a Mirkův synovec Nikola se stal prvním (a posledním) černohorským králem.

               Nikolův palác, tzv. „Modrý palác“ je poměrně skromný, ale vkusně zařízený. Na stěnách jsou obrazy nejvýznamnějších členů Njegušovy rodiny.

Samozřejmě i Nikoly a jeho manželky Mileny. Ta byla údajně zcela prostá dívka, která musela být napřed vychovávána na knížecím dvoře, než se naučila způsobům a Nikola si ji mohl vzít za ženu. Její kvalifikací na kněžnu byla jen její krása, byla údajně nejkrásnější dívkou v zemi. Temperamentní Nikola s ní měl dvanáct dětí, z toho devět dcer! Provdat devět dcer do dobrých rodin není jednoduchá záležitost, ale Nikola to dokázal. Ne nadarmo si tím vysloužil přezdívku „tchán Evropy“. Navázal tak rodinné svazky nejen s ruským carským dvorem, ale i s královskými rodinami italskou či anglickou. Situaci mu ulehčovala skutečnost, že dcery byly údajně jedna krásnější než druhá, některé pokoje v paláci nesou ještě jejich jména.

               Největší budovou v Cetinje je „Vladin Dom“ z roku 1910, postavený ke korunovaci Nikoly I. V něm je historické a umělecké muzeum.

Mezi obrazy sbírek černohorské královské rodiny najdete kupodivu i Picassa, Chagalla nebo Daliho, historicky nejzajímavějším exponátem je ale ikona „Madony z Philermonu“. Tato svatá ochránkyně řádu Maltézských rytířů má za sebou velmi pohnutý osud. Johanité se k ní dostali někdy ve dvanáctém století, v roce 1291 po pádu Akkonu ji převezli na Rhodos a poté, co museli ostrov v roce 1530 vyklidit, sbalili ji a odvezli si ji na Maltu. V roce 1798 obsadil Maltu Napoleon se svými revolučními vojsky, které neměly k náboženství a zejména ke svatým obrazům právě pozitivní vztah. Aby byla ikona zachráněna před zničením, odvezli ji rytíři do Petrohradu. V roce 1917 ji znovu ohrožovali revolucionáři, tentokrát komunističtí a byla znovu evakuována. Po mezizastávkách v Londýně a Kodani skončila nakonec v Bělehradě, kde sídlil ve svém exilu patriarcha ruské ortodoxní církve. Když v roce 1941 vpadly do Srbska jednotky Wehrmachtu, byla převezena do kláštera v černohorském Ostrogu. Od roku 1952 se nachází v Cetinje, ale teprve od roku 2002 je zpřístupněna veřejnosti – ve vlastní místnosti, takzvané „Modré kapli“.

               Klášter Ostrog zabudovaný do skály patří skoro k povinnému programu návštěvy Černé hory, nachází se na cestě do druhého největšího města země Nikšiče. Až do Nikšiče ale jezdit není třeba, k vidění tam toho opravdu moc není a Nikšičko pivo, jediné domácí černohorské pivo poměrně dobré kvality, dostanete v Černé Hoře všude.

               Po cestě z Podgorice k moři projede člověk okolo Skadarského jezera. Jezero na hranici s Albánií je rozděleno na dvě třetiny v Černé Hoře a třetinu v Albánii. Vlastně jsme chtěli dělat okružní cestu s návštěvou albánského Skadaru. To ale nebylo jednoduché. Na cestě na jih byla napřed odbočka na Skadar, která nás zavedla mezi domy, kde se člověk musel vyhýbat protijedoucím autům ve dvorech a vjezdech. Ale aspoň tu ještě byl asfalt, Jenže pak náhle ukázala směrovka nahoru do šíleného kopce a tam jsem viděl pouze jakousi betonovou plochu s obrovskými děrami a kusy vyčnívajícího betonu a usoudil jsem, že by to moje auto nemuselo přežít. Rozhodl jsem se, že to vezmu přes Ulcinj. Cesta je to sice delší, ale předpokládal jsem, že lepší. Nebyla. V Ulcinju nám cestu přehradila dvě napříč stojící auta černohorských cestářů. Oznámili nám suše, že cesta je zavřená, protože se opravuje. Objížďka? Není. Takže jsme stejně jako řada dalších aut z Ukrajiny, Německa a Holandska cestu do Albánie museli vzdát. Místo toho jsme navštívili Podgoricu, což vedlo, jak už jsem vzpomenul, k malé manželské krizi. Ale k jezeru jsme se přece jen dostali, a sice u Vizaparu, městečku, které žije z turistiky. Asi dvacetkrát nám byla nabídnuta plavba po jezeře, z nedostatku času jsem odmítl. Jezero je krásné. Překlenuje ho cesta a železnice, po níž jsem se už kdysi vezl k moři v roce 1982 a která spojuje Bělehrad s Barem. Na hrázi se nachází ještě jedna smutná vzpomínka na turecko-černohorský konflikt – zřícenina pevnosti Lesendro. Tu dal postavit otec vlasti Petr Petrovič. Ovšem ještě v roce dokončení ji dobyla a zničila turecká vojska, Petr Petrovič se tedy znechuceně stáhl zpět do svého Cetinje a psal básně.

               Ono to možná má něco do sebe, když je otec vlastí básník. A to i u národa, který po celou dobu své historie neznal nic jiného než války, utrpení a bídu. Dnes země nabrala pozitivní vývoj. Zda při tomto vývoji hraje rozhodující roli euro nebo rubl, si neodvažuji odhadnout.