Já vím, že působím jako kverulant, který se neumí smířit s vývojem a stále sní o minulém světě, který už není. Jako například, když jsem si půjčoval auto v Kalábrii a přijel mladý sympatický muž, dokonce přivezl v autě i dceru, popovídali jsme si, společně jsme prohlídli auto, dostal jsem klíče, potřásli si rukama a auto bylo na 24 hodin moje. Ukázal mi, kde má auto nádrž, byl tak milý, že mi sdělil, že jezdí na benzín a že chce mít při odevzdání auto zase půl nádrže, jak je tomu při převzetí. Zvládli jsme to, dokonce v italštině. Když se chce, tak jde všechno. Ovšem, když hovoříte s člověkem a ne s počítačem.

                Jenže Španělé byli v digitalizaci vždycky poněkud vpředu – holt ten Franco a jím zavedený pořádek je k tomu zřejmě nějak podvědomě nutí. Moji čtenáři si vzpomenou na můj zoufalý boj s QR kódem na Fuertenventuře. Jenže nepoučen vyrazil jsem na sousední Lanzarote a ještě k tomu jsem měl ten dobrodružný plán (který ovšem mívám vždy a všude), totiž že si půjčím auto a trošku si po ostrově pocestuji na vlastní pěst.

                Na recepci hotelu byla velmi milá Christina. Němka, původem – teď se podržte – z Kirgistánu. Tedy rodilá Němka z německé rodiny, která se narodila někde na konci světa pod Pamirem a teprve po roce 1990 byla její rodina repatriovaná (na vlastní žádost) do Německa. Tam se jí zas až tak moc nelíbilo, a tak po se třiceti letech strávených u Germánů rozhodla změnit místo působiště a skončila na Lanzerote. Což bylo pro nás pravé požehnání.

                Christina mi tedy oznámila, že provedli rezervaci u firmy „Rent a car“ s krásným jménem „Elizabeth“ a dostal jsem dokonce číslo rezervace a napsané rukou, což jsem považoval za dobré znamení. Optimismus mě ale rychle přešel, když mi vysvětlila, že dostanu den před tím, než si auto budu moci vyzvednout, mail nebo whats app (mail, poprosil jsem), tam se přihlásím, vyfotím si osobní doklad (pas nebo občanský průkaz) pak ještě řidičák a pošlu to vše pronajímateli auta a potom si ráno vyzdvihnu na recepci klíč. Je to prý velmi jednoduché, řekla, když uviděla můj nejistý výraz. Prozradil jsem jí, že mám s online rezervacemi už určité zkušenosti, a ne vždy dobré. Nato pravila, že když něco nebude fungovat mám, přijít za ní na recepci – má ve středu, tedy v den, kdy mi přijde ona zpráva z „rent a car“, službu.

                V úterý jsem byl na výletě, na mobilu jsem žádné pohyby ve smyslu mailu nebo whats app nezaznamenal. Ani když jsem se vrátil do hotelu a napojil se na jeho síť. Ticho po pěšině. Pomyslel jsem si, že mají možná špatnou mailovou adresu – to se mi stalo už při objednávání výletů po ostrově s průvodcem (ONLINE!), když buď ona cestovní kancelář nebo umělá inteligence upravila moji adresu na antonpolach@yahoo.de. Antonín jim nic neříkalo, zřejmě se domnívali, že se jedná o chybu.

                Šel jsem tedy na recepci reklamovat nedošlý mail. Mladý recepční (Christina měla právě jiné zákazníky) zavolal do rent a car a tam mu řekli, že mi poslali whats app. Ukázal jsem mu můj mobil jako důkaz, že žádný what app nepřišel a požádal jsem, zda by mi nemohli poslat mail. Mail obratem došel, šel jsem ho zpracovat. Vyfotil jsem jak občanku, tak řidičák a přenesl jsem si je na počítač. Byl jsem „ready“.

                V úvodu formuláře byl text, který mě vyzýval, abych zkompletoval objednávku vozidla během následujících dvou minut. Trošku jsem se v té chvíli zpotil, než jsem pochopil, že to není časový limit, ale představa firmy, jak snadné to je. Nebylo!

                První problém nastal u mého občanského průkazu. Jeho číslo označil formulář za neplatné a nechtěl se nechat přemluvit. Nezbylo než občanku zase vymazat, zadat číslo pasu, vyfotit pas, jeho fotku přenést na počítač a stáhnout do formuláře. Úspěch! Pas prošel!

                Poté ovšem onen formulář trval na tom, že musím uvést datum, kdy mi vyprší platnost mého řidičského průkazu. Nedal se přemluvit. Bez data expirace žádné auto! Ovšem řidičáky v Rakousku žádné datum expirace nemají – což není zrovna pozitivní. Když vidím, jací dementi a postižení staří lidé jezdí po rakouských silnicích, není mi právě dobře v žaludeční oblasti. Přiznám se, zalhal jsem. Nedalo se jinak, datum jsem si vymyslel a ejhle, bylo to akceptováno. Počítač mi pravil, že „you have nothing else to do“ a já jsem byl šťastný. Tedy do chvíle, než mi přišla odpověď, že mám auto od deseti hodin dopoledne. Ovšem v deset jsem už chtěl být na vrcholu Montana Rosa v Playa Bianca.

                Zašel jsem tedy zase za Christinou a požádal ji, zda by nemohla půjčovatele přemluvit, zda by mi auto nemohl předat už o hodinu dřív. Dlouho telefonovala, vyjednávala, a nakonec usmlouvala čas na 9:15 – oni ti Kanárci neradi ráno vstávají. Slunce jim vychází až v osm a než vstanou a nasnídají se …..

                Nicméně mě upozornila, že jsem ještě nezaplatil. To měla pravdu. Jak je to možné? pomyslel jsem si. Zřejmě jsem přehlédl link k platbě. To se analogovému staříkovi samozřejmě stát může a patřičně se za to stydí. Omluvil jsem se tedy a utíkal na pokoj provést onu platbu. Jenže ať jsem dělal, co jsem dělal, ten link jsem nemohl najít. Proklikal jsem celý text, dostal jsem se na reklamy, na charakteristiku firmy a já nevím, na co všechno, ale ne na způsob platby. Nezbylo než se znova vydat na recepci. I s počítačem. Hanba mě fackovala při představě, co si o mně ten mladý personál na recepci asi myslí, ale neměl jsem jinou volbu. Christina se už tvářila, že je velmi zaměstnaná, zbylo to tedy na jejího mladého spolupracovníka – ostatně podle věku se muselo jednat o pravého „digital native“. Takže nemůže být problém! Link hledal taky marně, a to i poté, co si stránku přestavil na angličtinu. Poté zavolal „rent a car“. Následoval delší rozhovor ve španělštině.

                Poté mi vysvětlil, že mi poslali nesprávný formulář bez linku. Uviděl můj už hrozivý výraz a uklidnil mě, že ten formulář, co jsem vyplnil, samozřejmě platí, ale že mi ta slečna z „rent a car“ pošle ještě jeden s linkem pro platbu. Čekali jsem, nic se nedělo. Po pěti minutách zavolal znova a dozvěděl se, že se na tom pracuje. Poté přišel mail s formulářem. Otevřeli jsme ho spolu a zjistili, že přišel ten stejný, který jsem už měl, bez linku k platbě. Tentokrát jsem zaregistroval, že i recepční byl při španělském hovoru méně zdvořilý. Nicméně poté přišel další mail přímo obratem – a s linkem.

                Zadal jsem číslo kreditní karty, její datum expirace a bezpečnostní číslo a platba pokročila na stránku autorizace. V té chvíli by mi měla na mobil přijít SMS s linkem na mé konto u Raiffeisen. Čekal jsem, čas běžel, nepřišlo nic. Pak přišla informace, že jsem překročil potřebný časový limit a platba tedy nemohla být realizována. Mé pokušení stornovat celou půjčku auta bylo tak silné, že jsem raději s nuceným úsměvem opustil recepci a odebral se na pokoj. Až tam jsem se k problému hlasitě vyjádřil. Sousedi se zřejmě divili mému poněkud emocionálnímu slovnímu projevu – netušil jsem, že právě sedí na balkóně vedle nás a že ho tedy slyší.

                Vstoupil jsem na link znovu, zadal jsem ještě jednou všechny potřebné údaje k mé kreditní kartě. Katecholaminy mi kapaly z nosu, infarkt byl zatraceně blízko. V mém mobilu píplo – to bylo dobré znamení. Vstoupil jsem plný optimismu na stránku Raiffeisen – a skutečně – žádali po mně autorizaci platby na Lanzarote. Potvrdil jsem to mým palcem pravé ruky. A vzápětí přišlo potvrzení, že platba proběhla.

                No lidi, není ta digitalizace úžasná? Jak člověku usnadní život, to je přímo skvělé! I když ten recepční mínil, že trošku jednodušší by to přece jen s tím půjčováním auta být mohlo. Dal jsem mu zapravdu.

                Zítra ráno jdu pro klíče. Jsem zvědav, zda dostanu skutečné nebo jen digitální.

Dodatek: Klíče jsem opravdu na recepci dostal. I s číslem auta. Ovšem díky digitalizaci odpadlo ono protokolární převzetí auta, kdy se zástupcem společnosti zkontrolujete, že auto nemá žádný škrábanec a pokud ho já, zaprotokoluje se to, aby to nebylo na vás. Pak vám řekne, na jaké pohonné hmoty to auto jezdí, kde je nádrž a jak se otvírá, pokud má někde uvnitř auta pojistku. Na smlouvě, která mi přišla ráno a kterou jsem musel před převzetím vozidla digitálně podepsat, stálo, že se jedná o hybrid bez dalšího upřesnění. Na otázku, zda je to hybrid na benzín nebo na diesel, odpověděla recepční, že nemá tušení. Poté se opravila, že se jedná spíš o benzín a když zaregistrovala moji omezenou spokojenost s tímto údajem, opravila se, že se jedná URČITĚ o benzín. Ve smlouvě stálo, že mám auto vrátit se stejným objemem paliva v nádrži, jak jsem ho převzal. To je v pořádku, jenže jak zjistit, kolik to je. Jestli je nádrž plná (jak to dělají ve většině zemí) nebo zda je na italský způsob „z poloviny plná“ což má tu výhodu, že nájemce auta jen zřídka trefí přesně onu polovinu a raději tedy načerpá o něco víc – Italové jsou prostě „šikovní“. Na displeji jsem při nejlepší vůli stav paliva nenašel, jen dojezd a ten byl 600 kilometrů. Kolik hybrid potřebuje benzínu (nebo přece jen dieslu?) na sto kilometrů jsem se nikde nedočetl. Nicméně během dne stoupl dojezd na displeji až na 740 kilometrů a když jsem se vrátil do hotelu, bylo to ještě pořád 620 kilometrů – aniž jsem musel tankovat.

Třeba jezdí to auto na digitální pohon. To by bylo skutečně konečně něco pozitivního!

Na závěr slibuji, že už toho remcání nechám. Příští týden už o tom pouštním ostrově v Atlantiku napíšu něco pěkného.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.