Přiznejme si, že ze všech komunistických vůdců měl Fidel Alejandro Castro Ruz největší charisma a sex appeal (když pomineme jeho souputníka Che Guevaru, který měl ještě k tomu výhodu, že nestačil zestárnout a tím pádem měl i potenciál stát se modlou všech levicových radikálů navěky.)

I současná komunistická starostka rakouského Grazu Elke Kahr se vyznala ze svého obdivu ke kubánskému revolučnímu vůdci a slibovala po svém volebním vítězství v roce 2021 přetvořit Graz podle kubánského vzoru. Což se jí naštěstí nepodařilo – na doutníky, noční bary a tequilu, ale i na chátrající domy a výpadky elektřiny čekáme v Grazu – bohudík – stále marně.

Fidel Castro stál 49 let (1959–2008) v čele kubánské vlády a vzdoroval z této pozice celkem deseti americkým prezidentům. Jeho kultovní status obsahuje termíny jako: vůdce kubánské revoluce, osvoboditel Kuby, podporovatel antikoloniálního hnutí, symbol odporu proti imperialismu i iniciátor sociální a vzdělávací reformy a bezplatného zdravotnictví.

Že za sebou zanechal zruinovanou zemi, je důsledkem toho, že to vše dělal komunistickým způsobem, a tak to ani jinak dopadnout nemohlo. I když se konečného krachu svého experimentu nedožil – zemřel 25.listopadu 2016 v Havaně. Minimálně se dožil toho, že USA navázaly s režimem jeho mladšího bratra Raúla diplomatické vztahy a Barack Obama dokonce v roce 2016 navštívil Havanu. K tomu se Fidel vyjadřoval ze svého politického důchodu s nepřeslechnutelnou skepsí, ale do kroků svého nástupce nezasahoval.

I skutečnost, že se v roce 2008 v důsledku vážného onemocnění (oficiálně sice nebyla diagnóza nikdy zveřejněna, ale zřejmě se jednalo o rakovinu tlustého střeva) stáhl z veřejných funkcí do ústraní, mu spíše prospěla. Ve vzpomínkách obyvatel tak zůstal jako silný charismatický muž se svým typickým plnovousem. Kdyby se snažil navzdory chorobě držet na špici mocenského aparátu, jeho pověst by utrpěla. Poslední, co si mohl přát, by byl obraz nemocného zchátralého stařečka. S tím by se Fidel nikdy nesmířil.

Kolik tento charismatický vůdce zplodil dětí, zůstává stejně nejasné jako jeho smrtelná diagnóza. Je to mix z legitimních dětí, mimomanželských vztahů a mnohaletých partnerství. Nejznámější z jeho dětí jsou syn Fidel Castro Díaz-Balart, promovaný atomový fyzik, Mariela Castro Espín – sexuoložka a Alina Fernández Revuelta – antikomunistka žijící od roku 1993 v exilu a mluvčí exilových Kubánců. Pikantní na osudu Aliny Fernandez je, že její matka Natalia Revuelta otěhotněla s Fidelem v době, kdy byla vdaná za Orlanda Fernandeze. Ten o manželčině nevěře věděl, přesto její dceru přijal za vlastní a dal jí své jméno (Castro byl v době narození Aliny v roce 1956 v mexickém exilu). Už před rokem 1961 ale Fernandez z Kuby uprchl, svou nevěrnou manželku s dcerou nechal na Kubě. Takových historek se okolo revolučního vůdce nahromadila celá řada.

K legendě, kterou Fidel Castro okolo sebe vytvořil, patří i tvrzení, že přežil 630 pokusů o atentát, některé z nich jsou ale skutečně doložené.

Fidel Castro se narodil 13.srpna 1926 jako nemanželské dítě majiteli plantáže cukrové třtiny Angelu Castrovi-Argízovi a jeho kuchařce Lině Ruz-Gonzáles. (Byl tedy stejný ročník jako anglická královna Alžběta) Měl vedle bratrů Raúla a Ramóna a dvou sester ještě dva nevlastní sourozence z prvního manželství svého otce a další nevlastní sourozence z jiných otcových vztahů. Tak už to na plantážích cukrové třtiny chodilo. Matka ho přesto vychovala přísně katolicky a otec se postaral o to, aby děti měly bezstarostné dětství. Umožnil synovi i studia, Fidel Castro navštěvoval Colegio Dolores v Santiagu de Cuba a později jezuitské Colegio Belén v Havaně. V roce 1945 začal studovat právo na univerzitě v Havaně, v roce 1947 vstoupil do Ortodoxní strany, bojující proti zkorumpované vládě Carlose Pría. 1950 se stal doktorem civilního práva. Poté si otevřel v Havaně advokátní praxi, kterou ale v roce 1953 zase zavřel. Od tohoto roku už se věnoval jen revolučním myšlenkám. Důvodem mohlo být, že jeho žaloba proti pučistům, kteří se zmocnili v roce 1952 vlády na Kubě a zrušili ústavu, byla nejvyšším soudem zamítnuta. Pro Castra jasný signál, že legálními metodami se proti státní moci bojovat nedá.

Během karnevalu v roce 1952 provedl totiž Fulgencio Batista vojenský puč, přinutil prezidenta Pría utéct do amerického exilu a zavedl diktaturu. Zrušil ústavu, rozpustil kongres, zakázal demonstrace a stávky, ponechal ale kupodivu poměrně značnou svobodu tisku. USA ho po počátečním váhání nakonec uznaly za právoplatného kubánského prezidenta.

Fuelgencio Batista

Fidel Castro se se svými podporovateli rozhodl 26.července 1953 o ozbrojenou vzpouru proti diktatuře. Obsazení kasáren Moncada v Santiagu de Cuba mělo být startovním výstřelem k lidovému povstání v celé zemi. Útok ztroskotal, stál mnoho lidských obětí. Povstalci byli pronásledováni, nemálo z nich  jich bylo popraveno, Castro sám byl odsouzen k 15 letům vězení, za necelé dva roky 15.května 1955 byl ale v rámci generální amnestie propuštěn. 26.červenec je dodnes kubánským státním svátkem.

                Ještě ve vězení vystoupil Castro v březnu 1955 z ortodoxní strany a hned po propuštění 12.června 1955 založil „Hnutí 26.července“, které si předsevzalo svrhnout Batistu ozbrojeným bojem. O několik týdnů později odjel do Mexika, aby se v exilu připravil a vyzbrojil. 25.listopadu 1956 vyplul spolu se svým bratrem Raúlem a dalšími 80 bojovníky z mexického přístavu Tuxpan na jachtě Granma ve směru na Kubu, kde pak 2.prosince 1956 přistál na Playa Las Coloradas.

Jachta Granma

2 roky se povstalci skrývali v pohoří Sierra Maestra na jihu ostrova, než v roce 1958 přešli do ofenzívy. Fidel byl „Comandante en Jefe“ vedle něho měla armáda povstalců ještě další čtyři velitele Raúla Castra, Ernesta „Che“ Guevaru, Juana Almeidu a Camila Cienfugose. Jednu kolonu útočící na Santiago de Cuba vedli bratři Castrovci, druhá pod velením Che Guevary táhla na Havanu. Rozhodující se stala šarvátka nazývaná honosně „Bitva o Santa Clara“, která se odehrála 29.prosince 1958 a při které se Che Guevarovi a jeho mužům podařilo zmocnit se muničního vlaku „Tran Blindado“. Hned poté padlo do rukou povstalců město Santa Clara a vojsko diktátora Batisty neprojevilo zájem pokračovat v odporu. Batista sám 1.ledna 1959 abdikoval a utekl do Dominikánské republiky. Večer stejného dne vyhlásil Fidel Castro v mezitím dobytém Santiagu de Cuba vítězství revoluce, 8.ledna 1959 přijel jako triumfální vítěz do Havany a byl prohlášen ministerským předsedou.

                Americká vláda prezidenta Eisenhowera sledovala kubánský vývoj s obavami a neměla se v tom zklamat. V roce 1960 zkonfiskoval (znárodnil) kubánský stát bez náhrady americký majetek – podniky, banky a plantáže cukrové třtiny. Protože se rafinérie bránily začít zpracovávat ruskou ropu, byly rovněž znárodněny. Navíc uzavřela Kuba uprostřed studené války smlouvu o hospodářské i vojenské spolupráci se Sovětským svazem. USA jako odpověď zrušily dovoz kubánského cukru a 19.října 1960 zakázal prezident Eisenhower dekretem vývoz amerických výrobků na Kubu s výjimkou potravin a léků. Je třeba si taky uvědomit, že Kuba byla hlavní dovolenkovou destinací pro bohaté Američany i pro americkou střední třídu. Na Kubě žilo mnoho amerických občanů, častými hosty zde byli například Ava Gardner nebo Frank Sinatra. Ernest Hemingway žil na Kubě 21 let a svůj statek Finca daroval před svou smrtí v roce 1961 kubánskému státu. Z románu „Kmotr“ zase víme, že zde kvetla prostituce i obchod s drogami. Batista uzavřel z ekonomických důvodů deal s americkou mafií, která si zde vybudovala bezpečnou základnu. Hemingway je ostatně stále zneužíván jako reklama pro kubánský turismus, kdy je líčen jako Castrův přítel. Castro sám tvrdil, že román „Komu zvoní hrana“ pro něho byl inspirací pro partyzánský boj v Sierra Maestra.

Pohoří Sierra Maestra

Hemingway, který nenáviděl zkorumpovaný Batistův režim, pozdravil převzetí moci Castrovci jako „dobrou revoluci“. S Fidelem se ale setkal pouze jednou, 15.května 1960, kdy organizoval soutěž v rybaření, které se Castro zúčastnil, zvítězil v ní a od Hemingwaye převal cenu pro vítěze. Se zestátňováním amerického majetku ale nastoupilo odcizení mezi oběma muži a těžce nemocný Hemingway se nakonec přestěhoval do USA. Hemingway měl možná levicové myšlení, ale radikalismus komunismu odmítal – užil si ho ve Španělsku během občanské války dost. Hemingway ale už v roce 1961 zemřel (před smrtí se odstěhoval zpět do USA) a nemohl se tedy proti Castrovu propagovanému přátelství bránit. Castro se ostatně rád ukazoval ve společnosti slavných mužů, za přátele označoval například Mohameda Aliho nebo Diega Maradonu. Ti se nebránili.

                Po vítězství Fidela Castra se centrum amerického dovolenkového života přesunulo na Floridu a z bezvýznamné vesnice Miami se stalo světoznámé středisko. Kuba je od Floridy vzdálena pouhých 145 kilometrů (90 mil), což později vedlo k tomu, že byla tato mořská cesta využívána masově k emigraci z komunistického kubánského ráje. A to i když Castro používal pragmaticky metodu: „tolik komunismu, kolik je nezbytně nutné, ale tak málo, jak je prospěšné.“

                Nicméně po americkém embargu mu nezůstalo nic jiného než se plně orientovat na spolupráci s komunistickým blokem. V dubnu 1961 se Američané pokusili vyvolat v zemi protikomunistické povstání, když vylodili v „Zátoce sviní“ komando z exilových Kubánců, akce ale díky slabé podpoře americké armády skončila fiaskem. Castro se nato rozhodl umožnit sovětům umístit na Kubě atomové zbraně – z Kuby se měla stát „nepotopitelné letadlová loď“. 14. října 1962 vyfotografovalo americké špionážní letadlo odpalovací zařízení pro rakety středního doletu na Kubě a USA zahájily blokádu ostrova, aby zabránily dodání atomových raket. Po 13 dnech, kdy byl svět blízko třetí světové válce s použitím atomových zbraní, se Sověti stáhli, už na Kubě umístěné rakety zase odvezli a  20. listopadu ukončili Američané námořní blokádu.

                Castro se nikdy v politice neomezoval jen na svůj ostrov, ale byl aktivní na celém světě, zejména pak v latinské Americe. Vývoz revoluce byl pro něj samozřejmostí a cílem. 1.září 1961 vstoupil v Bělehradě do „Non aligned Movement:“ čili „Hnutí států nepatřících k vojenským blokům“. (Míněna Varšavská smlouva a NATO). Hnutí bylo založeno z iniciativy Josifa Broze Tita.

                V latinské Americe byl jeho vliv nejpatrnější ve Venezuele či v Nicaragui, rozšíření vlivu na Grenadu zmařila americká vojenská intervence 25.října 1983. Vývoz revoluce začal brzy po vítězství na Kubě, jeho prvním „apoštolem“ byl Che Guevara.

Ernesto “Che” Guevara

Jednak byl jako Argentinec s Kubou svázán jen nepřímo, jednak jeho charisma konkurovalo tomu Fidelovu. A dva kohouti na jednom smetišti… Od roku 1964 se Guevara marně snažil rozšířit kubánskou revoluci v Jižní Americe, nakonec byl v Bolívii 9.října 1967 zastřelen. Ovšem kubánský vliv se neomezoval jen na vojenskou podporu a přítomnost kubánské tajné policie. (I když kubánští vojáci byli díky svému dobrému výcviku a disciplíně velmi oceňováni a pomáhali udržovat diktatury či pomáhat ve svržení vlád v mnoha zemích Ameriky i Afriky) S vojáky a policisty přicházeli i lékaři, učitelé či technici. Vzdělání bylo na Kubě bezplatné a na slušné úrovni, která standarty jiných jihoamerických či afrických států převyšovala.

                Díky tomu měl Castro skutečně srdečné vztahy s Nikotou Chruščovem, Ho Či MInem, Mao Ce Tungem, Erichem Honeckerem či Hugem Chavezem. I v tehdejším Československu byl vítaným hostem, mohl si i zalovit na břehu Orlické přehrady v tamější oboře ve Vystrkově- Kozárovicích, kde se nacházelo rekreační středisko tehdejších komunistických špiček.

                Na rozdíl od mnoha jiných diktátorů se nedočkal všeobecného odsouzení, a to ani od vlastního obyvatelstva. Celý ostrov byl šokován, když Raúl Castro oznámil v televizi bratrovu smrt. Kubánci si nedovedli představit, že by byl Fidel také smrtelný člověk. Můj kamarád žil roky na Kubě a tvrdil že lidé tam byli spokojeni. Chudí, ale čistí a spokojeni s faktem, že se stát o ně postará. Typická byla bytová politika, nájmy byly tak nízké, že měsíční nájem bytu v Havaně stál tolik co návštěva toalety na luxusní turistické pláži Varadero. Že pak nejsou peníze na údržbu, opravy, na udržování přívodu vody a elektřiny, to vše se projeví vždy se značným zpožděním. Dnes se Havana rozpadá. Ale Castro, který lavíroval vždy mezi dogmatickým komunismem a populismem, je stále populární.

                Například v rakouském Grazu. Není náhodou, že prioritou místní starostky je právě bytový problém. Ovšem řešit ho kubánským způsobem si přece jen netroufla. Obdivovat Fidela může, ale následovat ne.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.