Když má něco tak přitažlivý název „Costa degli Dei“ napadne mě – je to tam skutečně tak krásné nebo je to jen PR, aby Kalabrijčané přitáhli do své provincie, která k naprostým italským turistickým magnetům nepatří, zvědavé turisty?

                Za mne můžu říct, že to označení chápu. Spousty pláží z jemného štěrku a křišťálově čistou vodou mezi vysokými útesy mají skutečně něco do sebe.

Pláž na Costa degli Dei – v pozadí na obzoru Stromboli

A za vodou dýmá sopka Stromboli s věčným bílým mráčkem na svém vrcholu a vedle ní ostatní Aiolské ostrovy. Všechno v dosahu blízko pro někoho, kdo se nebojí nasednout do lodi. (Což ovšem bohužel není případ mé manželky).  A Sicílie s Etnou taky není daleko.  Tvrdí se, že Stromboli je s Etnou spojeno podmořským kanálem a je jakýmsi ventilem, který díky svým pravidelným erupcím snižuje intenzitu výbuchů velké sestry na sicilském ostrově.

                Ona „Costa degli Dei“ se rozprostírá mezi obcemi Pizzo a Capo Vaticano a centrem je městečko Tropea. To má sice jen necelých sedm tisíc obyvatel, zato ale své kouzlo a je to pravá past na turisty.

Návštěva ale stojí za to. Město je postaveno na vysoké skále, pod níž se nacházejí krásné městské pláže a specifikem je kostelík „Santa Maria dell´Isola“, poutní kostelík postavený na skále, která byla kdysi ostrovem (odtud jméno kostela), dnes ale je díky nánosům již jen poloostrovem. Kostelík je malý a vevnitř toho moc není, (i když pochází původně ze sedmého století, ovšem poslední přestavba je z roku 1905 v klasicistickém stylu). Za ním jsou ale krásné zahrady s úžasnými výhledy na město, moře i městské pláže, které ty tři eura za vstup dokážou zdůvodnit.

Santa Maria dell´ Isola

                Tropea má za sebou dlouhou historii. Obyvatelé si nedají vymluvit legendu, že město bylo založeno bájným Herkulem, který zde údajně odpočíval po svých dobrodružstvích. První zmínka o Tropei pochází ale až z prvního století našeho letopočtu od historika Plinia staršího (to je ten, který zemřel při zkoumání výbuchu Vesuvu v roce 79) a skutečně nazýval osadu „Herkulův přístav“. Od sedmého století byla Tropea sídlem biskupa a okolo roku 1000 ještě pod byzantskou vládou zažila období svého největšího rozkvětu. Tehdy bylo město na vysoké skále obklopeno opevněním s dvěma bránami „Porta di Vaticano“ a „Porta del Porto“ a mělo dva starosty, jednoho šlechtice a jednoho neurozeného – a ti se museli v zájmu městského blaha dohodnout. Opevnění bylo nutné jako obrana proti častým útokům saracénských pirátů. Pak město padlo do rukou Normanům a s jeho autonomií byl konec.

                Z byzantské doby pochází nejslavnější legenda, kdy v osmém století v dobách obrazoborectví přistála v tropejském přístavu loď, jejíž kapitán zachránil v Byzanci před zničením svaté ikony a ty měl na palubě. Když chtěl odplout, nedařilo se uvolnit kotvu. V tu noc měl místní biskup sen, že se na palubě nachází svatý předmět, který se má stát pro město požehnáním. Šel za kapitánem a našel na lodi ikonu Matky boží, která vyzařovala posvátnou sílu.

Santissima Maria di Romania

Kapitán mu byl ochoten ikonu předat a poté už jeho lodi nic nebránilo, aby opustila přístav. Ikona dostala název „Santissima Maria di Romania“, což bylo v českém průvodci chybně přeloženo jako svatá Marie rumunská. Ve skutečnosti to znamená nejsvětější Marie římská. Byzantinci se považovali až do zániku svého císařství v roce 1453 za pokračování římské říše a jejich císař se nazýval Basileos romanorum, tedy císař Římanů. Svatá ikona je uchovávána v románské katedrále z normanské doby.

Duomo v Tropei

S těmi architektonickými styly je to typicky italské. Chrám sám je skutečně románský, (poté, co z něho na počátku dvacátého století odstranili všechny barokní a klasicistické dodatky),ale náměstíčko před ním má jednu stranu gotickou a druhou renesanční. Ale tak už to v Itálii chodí a Tropea není žádnou výjimkou.

                Svatá ikona prokázala hned několikrát svou ochrannou sílu. V roce 1638 měl místní biskup Ambrogio Cordova zase jednou sen o tom, že celá Kalábrie bude zničena zemětřesením. Zorganizoval na 27.března velké procesí, při níž byla madona nesena v jejím čele. A skutečně došlo během procesí k zemětřesení, při němž ale nikdo nezahynul ani nebyl zraněn – zřejmě proto, že byli všichni venku na ulici, a ne v padajících budovách. V roce 1656 pak byla Tropea ušetřena moru, který tehdy postihl celé neapolské království a konečně za druhé světové války trefilo Tropeu včetně katedrály šest leteckých bomb, z nichž ale žádná nevybuchla. Dvě z nich jsou uchovávány vlevo a vpravo od vchodu do katedrály.

                Na náměstí „Piazza Ercole“, tedy (Herkulovo náměstí), kde je turistická informace, se nachází busta slavného rodáka Pasquala Gallupiho (1770–1846) filozofa a profesora na neapolské univerzitě, který zprostředkoval Italům Kantovu filosofii. Gallupiho rodný dům je palác ve středu města – sám pocházel ze šlechtické rodiny a jeho rodiče nebyli vůbec nadšení, že se hodlá zabývat filozofií. Dnes palác patří rodině d´Aquino. Tropejští jsou na své slavné rodáky pyšní, dalším je blahoslavený Francesco Mottola, zakladatel sekulárního institutu „Oblatů svatého srdce“. Mottola byl i básník, jeho verše jsou vypsány na keramické výzdobě jednoho z domů blízko vyhlídky na kostel „Santa Maria dell´Isola“. V Tropei se ovšem narodil i jeden z nejznámějších amerických mafiánů Albert Anastasia (1902–1957). Pocházel odtud i herec a fotbalista Raf Valone, který si zahrál například v třetím díle Kmotra.

                Tropea je považována za centrum místní gastronomie.

Cipola rosa

Hrají v tom hlavní roli dva místní produkty a to je „cipola rosa“, čili červená sladká cibule a „peperoccini“. Místní specialitou je Nguja, což je směs z dvou třetin tučného vepřového masa a z jedné třetiny feferonek.

Nduja

Výsledek odpovídá složení, je to hodně ostrá masitá směs, ale protože místním to není dost, jsou ještě intenzivnější formy jako „La Bomba tropeana“ (ve dvou variantách – dolce nebo picante) a pak jsou tu ještě extrémy jako „Esplosivo de Calabrese““ nebo „Diavolata“. A pak je tu i „Viagra del calabrese.“ Zřejmě něco tak ostrého, že když jdete poté čurat, pálí to tak, že se vám postaví, ať už chcete nebo ne. Nevím, netroufl jsem si to vyzkoušet.

Ale jsou zde i méně extrémní speciality. Ona červená cibule se podává v různých formách, například karamelizovaná, v této podobě se dá použít jako pomazánka na chleba k snídani nebo jako příloha k masu. A pak je zde bergamote – rostlina podobná citrónu, ale přece jen jiná. Z ní tu nabízejí marmelády, oleje, voňavky. Údajně má hodně léčivých schopností.

                Italové jsou velmi kreativní. V Tropei dovádějí svou kreativitu v gastronomii do extrému, důkazem toho je cukrárna Tonino.

Tonino vyrábí zmrzlinu z oné červené cibule i z feferonek. Přiznám se, že jsem nesebral odvahu, zejména, když jsem viděl obličeje těch, kdo tu odvahu měli. Jeden z nich mínil, že si na onu neobvyklou chuť je třeba zvyknout a že v kombinaci s jahodovou zmrzlinou se to „docela dá“. Nicméně Tonino dostal několikrát cenu nejlepšího zmrzlináře v Kalábrii a před jeho cukrárnou je celá stěna polepena novinovými výstřižky svědčící o jeho slávě.

                Asi třicet kilometrů na severovýchod od Tropey se nachází městečko Pizzo, kde začíná ona „Costa degli Dei“. Pizzo je slavné svým skalním kostelem na pobřeží vytesaným do útesu se sochami svatých, vzdáleným asi kilometr od centra města směrem na východ, a hlavně svou zmrzlinou, takzvanou lanýžovou. Naivně jsem si myslel, že tam dělají zmrzlinu z lanýžů (proč ne, když to jde z cibule i z feferonek?), ale k mému zklamání se ta zmrzlina tak jmenuje jen proto, že se prý svou formou lanýžům podobá. Dal jsem si jednu „cioccolato originale“ a chutnalo to skutečně jako čokoládová zmrzlina – tedy ve vanilkovém obalu.

Gelato di tartuffi

Jel jsem ovšem do Pizza z jiného důvodu než mlsat na zmrzlině. Je zde totiž pevnost „Castell Aragonese““, která byla přejmenována po svém nejslavnějším vězni, neapolskému králi a švagrovi Napoleona Bonaparte (byl ženatý s jeho sestrou Karolínou) Joachimovi Muratovi na „Castell Murat“.

Castell Murat

S Karolínou to byla údajně skutečně svatba z lásky a sám Napoleon, který původně nebyl tomu svazku nakloněn, nakonec nedokázal prosbám své sestry odolat. Murat měl pověst nejkrásnějšího francouzského generála – což mohl být i důvod Napoleonovy nevůle – on sám žádný krasavec nebyl. Poté, co Murat pro Napoleona dobyl Španělsko, odměnil ho jeho švagr v roce 1808 tím, že ho udělal králem Neapolským. Murat nebyl špatný král. Zavedl mnoho pokrokových reforem, což ovšem jihoitalské obyvatelstvo přijímalo s velkou nedůvěrou – Francouze neměli Italové zrovna v lásce a novoty už vůbec ne, a nepomáhalo ani to, že Murat využíval služby italských úředníků a snažil se správu země co nejméně pofrancouzštit.

                Jeho vztahy s Napoleonem byly dlouhodobě napjaté, protože ani on ani Karolína nebyli ochotni být jen poslušnými vykonavateli císařových rozkazů a sledovali vlastní cíle a vlastní politiku. Murat doprovázel Napoleona na jeho ruském tažení a poté ještě i v roce 1813 v bitvách u Drážďan a v „Bitvě národů“ u Lipska. Po porážce v této bitvě ale Napoleona opustil, uzavřel spojeneckou smlouvu s Rakouskem a v roce 1814 dokonce bojoval proti svému švagrovi a přispěl k jeho definitivní porážce. Rakušané (geniální stratég kníže Metternich) mu za to slíbili ponechat jeho neapolskou královskou korunu. Ovšem na vídeňském kongresu seděl Murat proti Bourbonům, které Napoleon vyhnal z Neapolska a kteří se tam chtěli za každou cenu vrátit, na kratší straně páky. Když poznal, že ho Metternich obětoval, spojil se znovu s Napoleonem a když se tento vrátil z Elby do Francie, šel mu na pomoc. Bylo to fatální rozhodnutí. Po porážce u Waterloo utekl na Korsiku. Tam dal dohromady malou expediční armádu a se šesti loděmi se vydal do Itálie, aby si dobyl své království zbraněmi. Spoléhal na svou oblibu u obyvatelstva, koneckonců ho obšťastnil mnoha progresivními reformami. Ovšem v tom se přepočítal. Jižní Italové jsou vůči reformám velmi skeptičtí a pokud je zavádějí Francouzi, pak ještě skeptičtější. Dá se sice říct, že Murat byl jen o něco méně nepopulární než Bourboni, ale to bylo málo, aby byl lid ochoten za svého krále umírat. Bouře přihnala Muratovu malou flotilu do přístavu v Pizzu a tam byl okamžitě zatčen a uvězněn v místní pevnosti. Král Ferdinand, který se mezitím vrátil do Neapole, ho okamžitě odsoudil k smrti a nechal v pevnosti popravit. Poslední slova krásného generála měla být – „vojáci miřte na srdce, ne do tváře“. Murat nechtěl být škaredou mrtvolou. Kulky popravčí čety ho trefily 13.října 1815. Jeho poslední dny znázorňují plastiky umělce Bruniva Buttarelliho Donateho na zdi v ulici, kterou se k pevnosti přichází. Pochován byl v Pizzu v kostele svatého Jiřího.

                A tak jsem se vydal hledat jeho hrob. V kostele se právě připravovali na svatbu – byla sobota. Výzdoba kostela byla v plném proudu. První mladá žena, které jsem se zeptal na hrob Joachima Murata, se omluvila, že přijela z Milána jen kvůli té svatbě a opravdu nemá tušení. Tak jsem se zeptal místní ženy, která se zabývala tou výzdobou. Podívala se na mě překvapeně: „Il re Murat? No so.“  Čili „král Murat? Nevím.“ Očividně jí to jméno nic neříkalo. A to i když žije ve městě, kde krále její země popravili. Náhrobek jsem nenašel, později jsem zjistil na internetu, že je to deska na podlaze kostela, která byla očividně překryta kobercem připraveným pro nevěstu a ženicha.

Náhrobní kámen Joachima Murata – králem byl pod jménem Gioacchino I.

                Aspoň v malém prvním nádvoří pevnosti umístili Francouzi ke 150letému výročí popravy svého generála pamětní tabuli. V rodné Francii Joachima Murata uctívají očividně víc než místní Italové.

                Mimochodem Muratova vdova Karolína přežila svého muže jen o 24 let, zemřela ve Florencii 18.května 1839 ve věku pouhých 57 let a je pochována v kostele Ognissanti ve Florencii. Její hrob jsem našel.

                Ale nejkrásnější na „Costa degli Dei“ jsou samozřejmě pláže. Čili pokud se rádi koupete a máte rádi jemně štěrkové pláže, jste zde správně. A pokud se budete hodně nudit, můžete si vylézt na některý z útesů, které se nad plážemi tyčí. Pohled shora je prostě úchvatný. Na útesy, na pláže, na město Tropeu, na Stromboli a samozřejmě i na nádherné západy slunce.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.