Tohle město je na samém konci světa. Ona už i sama italská provincie Kalábrie, které bylo Reggio dlouho hlavním městem, než tu funkci převzalo výhodněji položené Catanzaro je vystrkov. Až do poloviny devatenáctého století sem nevedla žádná cesta a pro některé slavné osobnosti ani cesta z Kalábrie ven. Ať už to byl ve třináctém století syn císaře Friedricha II. Jindřich nebo ve století devatenáctém Napoleonův švagr a neapolský král Joachim Murat. Ten ovšem strávil v pevnosti v městě Pizzo jen pět dní, než ho popravčí četa zastřelila. Není určitě náhodou, že zde má sídlo nejbrutálnější z italských mafií Ndrangetta (ten název prý pochází z řeckého slova označujícího hrdiny – nevím, řecky neumím, tento kraj ale byl řecký až do jedenáctého století a dodnes se své řecké tradice tak úplně nezbavil.)

                Dnes vede do Reggia čtyřproudová dálnice, za kterou se dokonce neplatí (vzhledem na skromné příjmy místního obyvatelstva jsou italské dálnice na jih od města Salerna v Kampánii zadarmo). Klidně tam tedy jeďte, ale nikdy, zdůrazňuji NIKDY!!! tam nejezděte vlakem. Protože vás tam povezou – nebo taky možná nepovezou – italské železnice. Tak abyste nedopadli jako my.

                Trošku jsem se podivil, že na 100 kilometrů ze Santa Domenicy do Reggia je naplánována hodina a tři čtvrtě čili bylo zřejmé, že vlak nebude pospíchat. Ale když jste na dovolené, na nějakou tu minutu nekoukáte. Když jsme čekali na náš vlak na nádraží v Santa Domenica a měl patnáctiminutové zpoždění, považovali jsme to ještě za rozkošný místní kolorit. Kalabrijčané jsou známí tím, že nikdy nemají naspěch, spěch je jim naprosto cizí a vstupují do každého dne se spíše pasivním očekáváním, co ten den přinese. V žádném případě se nestresují nějakým plánováním své činnosti.

                Nasedli jsme, ale hned na další zastávce v Capo Vaticano jsem znejistěl. Průvodčí nám přišel oznámit, že z důvodu silných dešťů (které nám unikly, protože půda byla suchá) jsou problémy s dráhou a zdržíme se deset minut. Deset kalábrijských minut se ovšem nedá porovnávat se středoevropskými minutami. Nicméně po půl hodině se vlak přece jen pohnul. Ovšem pokračoval dál krokem a občas se zastavil, na prvních dvacet kilometrů do Nicotery jsme tak spotřebovali rovnou hodinu. Pak jsme se sice pohnuli a minuli jsme Scillu, vesničku na skále, kde kdysi řádila příšera žeroucí námořníky (jen Odysseovi jich sežrala šest – měla šest hladových hlav), načež jsme na další zastávce „Villa San Giovanni“ strávili dalších málo produktivních třicet minut. Poté se vlak sice neochotně pohnul, ale na zastávce Galicco mu znovu došel dech. Tentokrát definitivně. Věděl jsem, že nám k vytouženému cíli – stanici Lido – chybí už jen dvě zastávky, ale co to bylo platné! Opět se dlouho nedělo nic, poté průvodčí, který už předtím cestujícím rozdával vodu a keksy, aby neumřeli hladem a žízní, začal náhle vzrušeně volat, že se máme okamžitě přesunout na nástupiště číslo tři. Lidé se vrhli do podchodu, aby odtud hned zase vyběhli ven s informací, že podchod je zavřený. Nezbylo tedy než to k třetímu nástupišti vzít přes koleje.

Zástup lidí s kufry a taškami riskoval život přelézáním kolejí, aby viděl, jak se k třetímu nástupišti skutečně blíží vlak. Náš průvodčí ho divokou gestikulací zastavil, ale personál tohoto vlaku odmítl otevřít dveře – neměl zde totiž plánovanou zastávku, byl to expres. Následovalo asi pět minut hlasité italské diskuse mezi strojvedoucím tohoto vlaku a našim průvodčím. Podle mávání rukama a intenzity hlasu jsem pochopil, že diskuse je velmi vzrušená i když jsem nerozuměl ani slovo. Poté nám přece jen dveře do vlaku otevřeli a krokem jsme dojeli k cílové zastávce. Na oněch sto kilometrů ze Santa Domenica do Reggia jsme spotřebovali bez deseti minut čtyři hodiny, což mělo za následek, že jsme do města dorazili v čase siesty. A ta se tady bere vážně – většina místních obchodů je mezi jednou a pátou hodinou odpoledne zavřená.

                Reggio je pěkné přístavní město s nejkrásnější promenádu okolo moře (Lungomare) v Itálii. Domy jsou zachovalé, starší budovy byste zde hledali marně. Má to svůj důvod. V roce 1908 totiž zemětřesení s epicentrem na druhé straně mořské úžiny v Messině srovnalo Reggio se zemí, a tak si tu Italové postavili město zbrusu nové. Vzpomínka na tuto katastrofu pohřbila ostatně i velkolepý projekt někdejšího italského premiéra Berlusconiho na visutý most, který měl úžinu mezi pevninou a Sicílií překlenout. Měl být dlouhý 3,7 kilometru a stát 6 miliard euro. Sloupy, na kterých měl viset, měly být vysoké 382 metrů a šlo zřejmě hlavně o to přihrát lukrativní kšefty kamarádům – stavba by se nepochybně dál pořádně prodražila.

                Reggio má přesto velmi dlouhou historii. Už v šestém století před naším letopočtem zde založili svou kolonii Region řečtí osadníci z ostrova Euboia, později město ovládli místní Brixiové a když ho nedokázali dobýt Kartaginci, zvládli to Římané a město se stalo římským municipiem. Dlouhé a bohaté místní dějiny (nejen Reggia samotného, ale celé Kalábrie) jsou zdokumentovány v úžasném archeologickém muzeu nedaleko nádraží Lido. 

Archeologické muzeum v Reggiu

Jsou zde neuvěřitelně bohaté nálezy zbraní kamenných, bronzových i železných, šperků, zrcadel, škrabek pro atlety na stírání oleje a písku, keramiky a soch. Viděl jsem už hodně muzeí s antickými památkami, ale tak rozmanité sbírky, jako jsou v Reggiu, si nepamatuji. Zrekonstruované chrámy, sochy Dioskurů na koních nesených Tritóny, legendární „hlava filozofa“ ale hlavně slavné „Bronzy z Riace“. Jsou to dvě bronzové řecké sochy v nadživotní velikosti z pátého století před naším letopočtem nalezené v roce 1972 na mořském dně nedaleko městečka Riace. Nedostanete se k nim jen tak. Napřed skupinu turistů zavřou do jakési komory, kde se rozsvítí červený nápis „filtro attivo“. Nevím, co se tam vyfiltruje, ale teprve po této předehře můžete vstoupit do sálu, kde na vás tyto skutečné zázraky řeckého umění čekají. Očividně se jedná o dva atlety, zobrazeni jsou zcela nazí – jak se tedy i soutěžilo – a je to pravá oslava krásy lidského těla. Svaly, ať už břišní nebo i hýžďové, jsou vypracovány s takovou přesností a nádherou, že člověk žasne. Ti dva pánové mají dva tisíce a pět set let, ale závidět by jim mohly i dnešní hvězdy sportovního nebe.

Bronz z Riace

Muzeum je moderní budova s bází z granitu z města Palmi a zbytek z bílého travertinu. Vkusně zapadá do zástavby města, i když projekt od architekta Marcella Piacentiniho vznikl v době vlády Benita Mussoliniho v roce 1932 (muzeum ale dostavěli až po válce v roce 1955). Před muzeem je velký památník místního rodáka vlivného politika Giuseppeho de Nava.  Byl poslancem italského parlamentu od roku 1897 až do své smrti v roce 1924 a několikrát byl ministrem, přičemž některé jeho mandáty byly, jak se na Itálii sluší, jen velmi krátké. Ministrem financí byl například od 21. května do 15. června1920 – ono spravovat italské finance nebyla nikdy legrace.

                V Reggiu se ale narodily i jiné slavné osobnosti, českému čtenáři dokonce mnohem známější než Giuseppe de Nava. Narodili se zde sourozenci Gianni a Donatella Versace. Módní značka, kterou založili, je pojmem i pro lidi, kteří se módou až tak nezabývají.

                Mnohem větším překvapením pro mě ale bylo, když jsem se dozvěděl, že se v Reggiu na Nový rok 1711 narodil nejslavnější vězeň brněnského Špilberku baron Franc von Trenck. Co tam jeho otec Jan Jindřich právě dělal, se mi nepodařilo zjistit, Ital ale nebyl. Byl to Prušák v rakouských službách, ale jeho slavný syn se narodil právě tady na břehu Messinské úžiny.

                Zajímavé je, že půdorys někdejšího římského města se skoro přesně shoduje s městem dnešním – ono mnoho alternativ v prostoru mezi mořem a horami ani není. Orientace je velmi jednoduchá. Osou města je třída „Corso Giuseppe Garibaldi“ a odtud se rozbíhají relativně krátké ulice buď dolů k moři nebo nahoru do kopců. Na korsu stojí i významné kostely různých církví, jako například baptistický kostel, ale i klasicistický „Tempio della Victoria“, čili „Chrám vítězství“ věnovaný obětem první světové války.

Tempio della Victoria

Místa bitev jsou vypsána na dveřích kostela a kostel byl vysvěcen samozřejmě v době Mussoliniho diktatury v roce 1935. (Předtím to byl „Chrám svatého Jiří“) Na horní straně náměstí „Piazza del Duomo“ stojí katedrála – krásná stavba v eklektickém stylu s trojími bronzovými vraty. Jde o kostel nanebevstoupení panny Marie, matka boží je ostatně i patronkou města.

Reggio Duomo

Katedrála prý stojí na místě, kde vznikla první křesťanská svatyně v prvním století, když městem projížděl svatý Pavel. Mezitím ovšem byla nesčetněkrát zničena a znovu postavena, naposledy se zřítila samozřejmě v roce 1908. Její současnou podobu navrhl architekt a duchovní Angelini. Vevnitř je celá řada uměleckých děl a kaple všech svatých jako barokní artefakt. Ta byla v roce 1943 při bombardování města poškozena, ale do roku 1965 znovu postavena a jejím klenotem je obraz Melchidekovy oběti od   Domenica Maroliho z roku 1665. Kousek za katedrálou se nachází zřícenina pevnosti „Castello Aragonese“, čili skromné zbytky pevnosti, kterou zde nechali postavit králové aragonské dynastie – nebo tedy to, co z ní nechalo stát ono zemětřesení. Aragonci se ani tak nezabezpečovali proti nebezpečí zvenku jako proti vlastnímu obyvatelstvu, proto je pevnost uprostřed města. I přes to, že se z ní zachovaly jen skromné zbytky, se návštěva pevnosti vyplatí, už pro nádherné výhledy z hradní věže. Na město i na Sicílii.

Castell Aragonese

                Bez procházky po Lungomare, tedy pobřežní promenádě, by návštěva Reggia nebyla kompletní. Samozřejmě nejkrásnější je večer, když za vodou blikají světla sicilského pobřeží a tehdy se tu promenáduje i polovina reggijského obyvatelstva, tedy hlavně toho mladého – kde taky jinde?

Lungo mare – nábřežní promenáda

                Pokud si myslíte, že jsme se domů dostali bezproblémově, to neznáte italské železnice. Zpočátku to sice vypadalo dobře, skoro hodinu jsme jeli dokonce podle jízdního řádu, ale pak jsme dojeli do městečka Palmi. Vlak se nehýbal, hlasitě funěl a pak nám přišel průvodčí oznámit, že jsou potíže s elektrickým vedením a že oprava bude trvat deset minut. To bylo naposledy, co jsme ho viděli. S těmi deseti minutami jsme už měli svou zkušenost a nemýlili jsme se. Po půlhodině se vlak znovu dýchavičně rozjel. Zvládl ovšem jen dalších dvacet kilometrů, než mu opět došel dech. Zůstali jsme stát v poli a rozhlas nám oznámil, že na odstranění poruchy se pracuje a že budeme průběžně informováni. Informace spočívala v tom, že nám toto oznámení v pravidelných desetiminutových intervalech opakovali. Uplynula ona obligátní půlhodina a vlak se opět dal do pohybu. Tentokrát ujel celých patnáct kilometrů až do Nicotery. Tam nám rozhlas opět oznámil, že musí být opraveno vedení a že oprava bude trvat deset minut. Představte si, že se vlak se šokovanými cestujícími tentokrát rozjel skutečně přesně za deset minut! Ne, na Italy se člověk prostě nemůže spolehnout vůbec v ničem. A tak jsme do Santa Domenicy dojeli se zpožděním pouhých 70 minut! Celkem jsme tedy v ten den strávili ve vlaku 7 hodin. Na 200 kilometrů je to docela dlouhá doba, aspoň se mi to tak zdá. Rychlost necelých 30 kilometrů za hodinu je na dvacáté první století přece jen trošku málo. Nebo se mýlím?

                Nicméně jsme během této cesty pochopili, proč si obyvatelé Kalábrie nic neplánují. Jaký by to mělo smysl?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.