Wroclav – Vratislav – Breslau

               Město na Odře nedaleko za severní českou hranicí má všechna tato jména, což je dáno tím, jak často měnilo své pány. Založeno okolo roku 900 českým knížetem Vratislavem (po kterém dostalo i své jméno) na ostrově řeky Odry, přešlo ještě v desátém století za Mieška I. pod vládu polských Piastovců, než je vévoda Jindřich V. odkázal českému králi Janu Lucemburskému. Od roku 1335 bylo tedy vratislavské vévodství součástí českého státu, o čemž svědčí český dvouocasý lev v městském znaku ale i například na františkánském kostele svatého Václava, Stanislava a Doroty.

V letech 1468–1490 odtud vládl českému království Matyáš Korvín, který se sice pyšnil titulem českého krále, ale Čechy a s nimi Prahu nikdy nedokázal dobýt. V roce 1526 přešla Wroclaw pod vládu Habsburků a v roce 1741 sem napochodovaly pruské jednotky Fridricha II. Pruské zůstalo město až do roku 1945, kdy bylo předáno Polské lidové republice. Takže si zaslouží jak své české jméno, tak i německé či polské, které oficiálně užívá dnes.

               Město jsem navštívil poprvé v roce 2016 a tehdy vznikl i původní verze tohoto článku. Po mé druhé návštěvě v roce 2025 musím ovšem v článku udělat několik úprav, a proto ho publikuji ještě jednou. Wroclaw si to zaslouží.

               Wroclaw je totiž NÁDHERNÉ město! Historické, výstavní, udržované a čisté. Prostě k zamilování. Kdo tam ještě nebyl, měl by to určitě udělat.

Wroclaw z věže kostela svaté Alžběty

               Na místě, kde kdysi město vzniklo, tedy na ostrově řeky Odry, je dnes církevní centrum města. Wroclaw (čtenář mi odpustí, že budu používat jméno města v ženské podobě, i když v polštině je mužského rodu, my ji známe ale jako TU Vratislav, tedy ženskou a její krása je opravdu ženského typu) se stala biskupstvím v roce 1000 – byla to práce krále Boleslava Chrabrého, který si za to zasloužil sochu v parku na místě někdejšího městského opevnění.

Boleslaw Chrobry

Dnes už to ostrov není, protože severní rameno Odry bylo zasypáno, ale stavby, které se zde nacházejí, jsou prostě úžasné. Už pozdně románský kostel „Svaté Marie na písku“ je impozantní, ale to je jen předehra pro kostel „Svatého kříže“, který nechal postavit vévoda Jindřich IV. Ne nadarmo si tento vévoda zasloužil příjmení „Pobožný“, ta stavba je tak impozantní, že se vlastně ani nedá vyfotografovat.

Wroclawske kostely na někdejším ostrově Odry

Soutěží s arcibiskupskou katedrálou „Svatého Jana Křtitele“, která je nedaleko. V portálu katedrály jsou sochy svatých mezi nimi i náš svatý Václav a samozřejmě nesmí chybět svatá Hedvika, která má v Polsku mezi svatými dominantní postavení. Byla matkou Jindřicha II. který zahynul v bitvě u nedaleké Legnice v boji proti Mongolům, když ho celý křesťanský svět nechal na holičkách. Hedvika se svou švagrovou českou princeznou Annou se obětavě starala o lidi v zbídačené zemi. Sama přežila nejen svého muže Jindřicha I. ale i všech svých šest dětí. Poznáte ji podle atributu, kterým jsou boty, jež nese v ruce. Když totiž chodila na důkaz své zbožnosti bosá, řekl jí její zpovědník, že by měla nosit boty, aby neonemocněla. A tak je nosila v ruce. V katedrále je jedna kaple věnována obětím masakru polských důstojníků v Katyni. Toto trauma zaměstnává Poláky trvale, není prakticky polského města, kde by nebyl tento ruský zločin připomenut památníkem. Zřejmě totiž nebylo polského města, kde by někdo při tomto masakru polských důstojníků v roce 1940 nezahynul. Ve Wroclawi je ještě jeden památník katyňským obětím, a to v parku vedle Raclevického panoramatu. O tom později. Všechny budovy na biskupském ostrově jsou krásné, ať už je to někdejší sirotčinec, nebo teologická fakulta, správní budovy arcibiskupství nebo sice skromně vypadající ale přesto velmi vkusný biskupský palác.

               Před kostelem Marie na písku stojí velká socha kardinála Boleslawa Kaminka.

Boleslaw Kaminek

Žil v letech 1903–1974, v čase komunismu se navzdory zákazům stal wroclawským biskupem, v roce 1972 pak arcibiskupem a o rok později – rok před svou smrtí – i kardinálem. Symbolizuje pokus o smíření s minulostí. V roce 1965 vydal spolu s několika dalšími polskými duchovními „Výzvu polských biskupů německým bratřím v úřadě k usmíření.“ Jeho slova „Odpouštíme a prosíme za odpuštění“ měla ukončit věčné křivdy, kterých se dopustili napřed Němci na Polácích a po válce divokým odsunem Poláci na Němcích. Je pochován ve wroclawské katedrále. Jeho poselství ale tak úplně své adresáty nedostihlo. Otázka křivd z doby druhé světové války a nároky na kompenzace válečných škod jsou otvírány stále znova, zejména v předvolebních kampaních. Poláci, zejména ti starší, na to ještě pořád slyší.

               Kostelů je ve Wroclawi samozřejmě spousta, jak jinak v Polsku (i když největší koncentrace chrámů v Evropě je v nedaleké Litvě ve Vilnjusu). Všechny jsou postaveny po německém způsobu z cihel – kámen byl prostě v Dolním Slezsku nedostatkovým zbožím. Jejich věže jsou vytaženy to obrovské výšky a budovy samy vypadají nesmírně impozantně. Ať už je to kostel Božího těla nedaleko pomníku Boleslava Chrabrého, kostel Františkánů svatého Stanislava, Václava a Doroty, či kostel Dominikánů, zasvěcený svatému Vojtěchovi, s kaplí blahoslaveného Cieslawa, dominikánského mnicha, který zde žil za vpádu Mongolů v roce 1241. Cieslaw byl pro činnost v dominikánském řádu získán samotným svatým Dominikem, když navštívil Řím. Dominik zřejmě nedokázal přesvědčit nikoho z Italů, aby se vydal na daleký studený sever. Cieslaw působil nejprve v Praze, a nakonec se usadil ve Wroclawi – možná proto je onen dominikánský kostel zasvěcen českému světci, na kterého si ale dělají nárok i Poláci – koneckonců byl svatý Vojtěch zabit Prusy na území dnešního Polska a původně byl pochován v Hnězdně, než jeho ostatky přenesl kníže Břetislav v roce 1039 do Čech. A udělal to násilím. Mongolské řádění tedy Cieslaw přežil a zemřel až v roce 1242. Mnohem zajímavější je ale osud jeho kaple, kde jsou uloženy i jeho tělesné pozůstatky. Na konci druhé světové války Wroclaw strašně trpěla. Hitler vyhlásil město za pevnost (Festung Breslau) a dal odtud evakuovat většinu z 630 000 obyvatel. 15. února 1945 obklíčila město Rudá armáda. Boje ve městě dům od domu a byt od bytu trvaly až do 6. května! Stály život 6000 německých 7000 ruských vojáků a 15 000 civilistů. Bylo zcela zničeno 75 procent budov a toto ničení se nevyhnulo ani kostelům. Z dominikánského nezůstalo skoro nic – až na kapli blahoslaveného Cieslawa, která přečkala celé válečné řádění bez nejmenší úhony. Skutečně nechápu, že Jan Pavel II. nestihl tohoto svého krajana vyhlásit za svatého.

               Následky druhé světové války jsou cítit všude. Především v kostelech byly zničeny všechny vitráže oken a po válce musely být vytvořeny nově.

Vitdráže v kostele sv Marie na písku

Wroclawští se rozhodli nesnažit se obnovovat staré motivy v kostelních oknech, ale vytvořili vitráže nové, moderní, které jsou ale krásné a vkusné a historické zdivo chrámů vkusně doplňují. Stejně tak se nepodařilo obnovit celé zničené městské centrum. Samotný Rynek a jeho bezprostřední okolí se dočkalo kompletní rekonstrukce, dál od rynku zejména v okolí náměstí Nowy Targ už převládají betonové bytovky s balkóny, jako je známe z komunistické doby u nás. Kostely byly ale i v oněch vzdálenějších lokalitách obnoveny, samozřejmě je vnitřní výzdoba sochami skromná, ale to souvisí i s tím, že až do roku 1945 ve městě převládalo evangelické vyznání.

               Blízko městského centra se pak tyčí kostel svaté Alžběty (zde správně nazývané Uherskou, protože se narodila v Bratislavě, v Německu ji znají jako Durynskou, protože tam po své svatbě s lantkrabětem Ludvíkem IV. žila), který povýšil Jan Pavel II. na Basiliku Minor. Na její vyhlídkovou věž se vyplatí vyjít, i když je třeba překonat více než tři sta a hodně točitých schodů v úzké věži a s lidmi v protisměru. Výhled z věže je ale úžasný. Přímo naproti ní se tyčí poněkud ponurá stavba kostela Marie Magdaleny. Nápadné je, že střechu má jen jedna z kostelních věží. U příležitosti 90.narozenin císaře Viléma I. 22. března 1878 totiž odpálili z této věže ohňostroj a střecha shořela. Protože to občané Wroclawi pochopili jako boží trest za namyšlenost, střechu neopravili a chybí chrámu dodnes.

               Centrem města je Rynek, tedy hlavní náměstí, poněkud netypicky ve středu zastavěné.

Wroclaw Rynek glówny

Zde stojí i městská radnice, jedna z nejkrásnějších budov ve střední Evropě.

Wroclawská “Ratuš”, čili radnice

Před jejím vchodem je umístěna socha básníka Alexandra Fredy (žil 1793–1876). Wroclaw byla nesmírně bohaté město. Byla totiž členem Hansy, obchodního společenství měst na severu Evropy a přes ně tedy šel veškerý obchod do střední Evropy – řeka Odra se k tomu výborně hodila. Odra byla požehnáním města, i když se občas dokáže rozzuřit a nadělat hrozné škody, jako naposledy v roce 1997. Hlavně ale byla tepnou obchodu. A když udělal Karel IV. z Prahy hlavní město Římské říše, profitovala právě Wroclaw z nových obchodních směrů nejvíc. Ostatně v roce 1346, kdy měla Praha pouhých 8000 obyvatel, měla Wroclaw ve svých hradbách 35 000 lidí a byla tak největším městem Českého království. To bohatství je na městu vidět dodnes. Ať už na oné radnici, či na domech na Rynku ale i v okolních ulicích. Například „Dům u sedmi kurfiřtů“ či „Dům pod Gryfy“ stojí opravdu za to. Bohatství ale budí i nepokoje, zvlášť, když není spravedlivě rozdělováno (kéž by si tuto pravdu uvědomili současní politici!). Při povstání řemeslníků proti patriciům v roce 1418 došlo k první evropské defenestraci. Praha tedy nemá na tento způsob zbavování se nepohodlných politiků patent, odkoukala to vlastně od své wroclawské sestry – ovšem s nepoměrně hroznějšími následky. Ve Wroclawi bylo tehdy vyhozeno z oken radnice šest konšelů, sedmý, který utekl na věž, byl svržen taky s ještě spolehlivějším výsledkem. Povstání potlačil až císař Zikmund, který se právě ve Wroclawi v roce 1420 připravoval na křížové tažení proti Praze (které skončilo hanebnou porážkou na Vítkově). Nechal tehdy exemplárně popravit 27 vůdců povstání a vrátit místním patriciům moc. O významu Wroclawi svědčí i to, že právě na městské radnici, v někdejší kapli, která je dnes knížecím sálem, holdovaly slezské stavy v roce 1741 svému novému pánovi pruskému králi Friedrichovi II.

Muzeum městské historie ale není na radnici, nýbrž v královském paláci na ulici Kazimíra Velikého. Jen o několik kroků dál se nachází wroclawská synagoga „Pod bialym Bocianem“.  Synagoga v klasicistickém stylu sloužila početné židovské komunitě až do křišťálové noci v roce 1938. Potom byla používána jako skladiště na Židech naloupeného majetku. Po válce byla nákladně zrestaurována a v roce 2010 otevřena jako centrum pro různé akce. Spolu s blízkým katolickým, evangelickým a ortodoxním kostelem tvoří takzvanou kulturní stezku čtyř chrámů a okolí se jmenuje „Čtvrť tolerance“.

               Zážitkem, který si člověk ve Wroclawi nesmí nechat ujít, je univerzita. První její založení v roce 1505 králem Vladislavem Jagellem ještě ztroskotalo. Druhé založení císařem Leopoldem I. ale už mělo úspěch. Proto se univerzita jmenuje na císařovu počest „Universitas leopoldiana vratislaviensis“. Během dvou let byla postavena budova univerzity, kterou spravovali jezuité. Úžasná je aula univerzity vyzdobená freskami a sochami císaře i jeho dvou synů, pozdějších císařů Josefa I. a Karla VI. A příliš nezaostává ani Oratorium Marianum, nádherná místnost pokrytá freskami, které stejně jako v aule ale i v jezuitském kostele „U svatého jména Ježíšova“ vytvořil olomoucký malíř Christoph Handke.

Oratorium Marianum na univerzitě ve Wroclawi

I sochy ve všech budovách univerzity mají moravský původ, vytvořil je rodák z Brna Franz Josef Mangold. Oratorium, stejně jako celá univerzita zničené za bojů druhé světové války, bylo zrestaurováno na náklady vlády Spolkové republiky Německa. Na výklencích oken auly jsou zobrazeni filozofové a učenci, jako Sokrates anebo třeba i rektor pařížské univerzity Gerson, který vystupoval v mém románu „Mezi císařem a papežem.“

               Na univerzitě ve Wroclawi působili i dva slavní Češi. Jan Evangelista Purkyně dostal profesorské místo v roce 1823 a zůstal ve Wroclawi až do roku 1850. Bylo to proto, že vzhledem na své vlastenecké postoje nemohl dostat místo na Karlově univerzitě. Na přímluvu švédského vědce Rudolphiho mohl tedy začít svou vědeckou kariéru ve Wroclawi, kde mu v roce 1832 opatřili i natolik skvělý mikroskop, že se Purkyně mohl stát slavným. V září 1837 přednášel svou zlomovou práci na sjezdu německých přírodovědců a lékařů, která se konala v pražském Karolinu. V medicíně zanechal hlubokou stopu, známe Purkyňova vlákna či Purkyňovy buňky. V roce 1827 se oženil s dcerou svého podporovatele Rudolphiho Julií a měl s ní čtyři děti. Bohužel rodinu právě ve Wroclawi potkala i tragédie, Purkyněho manželka i obě dcery Rozálie a Johanna zemřely na choleru, přežili jen oba synové Emanuel a Karel. V roce 1850 se Jan Evangelista vrátil už jako uznávaný vědec světového formátu do Prahy. Purkyně má svou fotografii v univerzitním muzeu v jakési síni slávy, Wroclawiané na něj tedy nezapomněli.

               Ve stejné době působil ve Wroclawi i František Ladislav Čelakovský, který zde dostal profesorské místo na katedře slavistiky – působil zde v letech 1843–1849. Ani on nemohl dostat místo na české univerzitě, možná se na tom ale podepsala i jeho konfliktní povaha.

               Univerzita ve Wroclawi vychovala až osm nositelů Nobelovy ceny, což je opravdu úctyhodné číslo. Mezi nimi byl například atomový fyzik Max Born, biolog Eduard Buchner nebo otec německé epidemiologie Paul Ehrlich. Bohužel většina z nich byli Židé a když ve Slezsku jako v celém Německu převzali v roce 1933 moc nacisté, byl s úrovní univerzity konec. Dnes má slušnou úroveň, pět fakult, medicínskou, právnickou, filozofickou a dvě teologické (katolickou a evangelickou) nové nositele Nobelovy ceny už ale nevychovává. 

               Trošku mě šokovala v muzeu univerzity postava burše s kordem.

Buršenšafty, studentské spolky, jsou dnes hlavním nositelem nacistických pangermánských radikálně pravicových myšlenek. Jsou tak daleko vpravo, že se je dokonce i někdejší šéf rakouské strany Svobodných Heinz-Christian Strache, sám nositel pravicového populismu a nenávistí ke všemu cizímu, snažil zbavit ve své straně vlivu, který tam měly a mají. Šermování bez ochrany tváře je v těchto spolcích povinností a tím pádem se každý správný burše pyšní v tváři jizvou po sečné ráně. Ve Wroclawi mě to šokovalo jen chvíli. Přece jen tu v době, kdy tyto studentské, původně výrazně levicové spolky vznikaly, bylo Prusko. A i proto před univerzitou se na kašně socha studenta opírá o kord.

               Nedaleko od univerzity je nádherná stavba Ossolinea, muzea hraběte Osolinského, které přechovává i část rukopisu knihy Adama Mickiewicze „Pan Tadeáš“. (Druhá část je ve Varšavě) Tato kniha má pro Poláky obrovský význam jako symbol národní identity a tomu odpovídá i uctívání tohoto literárního díla. Kdo nestihne navštívit knihovnu, měl by se podívat aspoň do parku za ní, vévodí mu nádherná socha anděla.

               Kuriozitou Wroclawi, která stojí za zhlédnutí, je Raclawická panorama, stojící v parku J.Slowackeho pod někdejší městskou pevností, z níž se dochovaly jen základy.

Raclawická panoráma

Toto monumentální dílo oslavuje vítězství polských povstalců vedených Tadeuszem Kosciuskem nad ruskou přesilou u městečka Raclawice 4. dubna 1794. Tento 114 metrů dlouhý a pět metrů vysoký obraz znázorňuje boje – a zřejmě jeho autoři Jan Styka a Wojciech Kossak namalovali každého jednotlivého vojáka, protože v této šarvátce bojovalo na polské straně okolo 2000 vojáků proti zhruba stejně silnému vojsku ruskému. Strategický význam tato bitva neměla žádný, protože Poláci nedokázali poražené ustupující Rusy ani pronásledovat, natož je vytlačit z Malopolska, ale pro polskou národní hrdost má tato událost zřejmě význam obrovský. Osud tohoto panoramatického obrazu dokumentuje opět pohnuté polské osudy. Původně byl namalován a vystaven ve Lvově, který patřil až do roku 1939 k Polsku. Jenže pak obsadila východní část Polska Rudá armáda a Rusové už obsazené území nepustili. Na druhé straně Wroclaw, která měla před válkou 630 000 obyvatel, byla po válce prakticky vylidněná. V roce 1946 zde žilo 170 000 obyvatel, a to byli převážně přesídlenci ze Lvova, které tam Stalin nechtěl mít. Museli se tedy přestěhovat do Slezska, které se stalo součástí Polska a mohli si svůj Raclawický monument vzít s sebou. V Sovětském svazu by oslava vítězství polských zbraní nad ruskými působila rušivě. Aspoň že Stalin panoramu nenechal zničit, ale v roce 1946 přenést do Wroclawi. Od roku 1985 má svou vlastní rotundu, kterou je možno navštívit – ovšem na vstup se musí čekat i dvě hodiny, protože návštěva obrazu je povinným programem všech polských školních výprav, navštěvujících Wroclaw.

               Hned vedle Panorámy se nachází památník Katyňského masakru. Je velmi působivý a přiznám se, že jsem měl po návštěvě Wroclawi několik nocí děsivé sny. Povraždit ranou do týlu 22 000 mužů, na které se vlastně vztahovala ženevská konvence o válečných zajatcích mohli snad opravdu jen Rusové. Když se Němci dopustili podobného masakru v Časiv Jaru u Kyjeva, kde postříleli 20 000 Židů, zasáhl dokonce i otrlý Reinhard Heinrich a mínil, že něco takového se velmi negativně projevilo na psychice oněch popravčích – i když to byli otrlí vojáci jednotek SS. V Rusku nikdo očividně podobným traumatem netrpěl, Poláci jím trpí dodnes. Kdo viděl film „Katyň“, pochopí.

               Vedle Panorámy z druhé strany se nachází kostel řádu Františkánů Observantů nebo takzvaných Bernardinů, následovníků Bernarda ze Sieny, který reformoval františkánský řád. Jeden z členů tohoto řádu se velmi negativně zapsal do dějin Wroclawi, i když si vysloužil svatořečení a v roce 1502 i obraz na „počest“ jeho wroclawského působení. Byl to Jan Capistranus (Kapistrán). Tento člověk, prohlášený katolickou církví v roce 1690 za svatého (a stále mezi svatými je a je typicky patronem prokurátorů a polních kurátů) přišel do Wroclawi v roce 1453. Poslal jej sem král Ladislav Pohrobek, aby vyšetřil případ znesvěcení hostie. Capistranus byl tak trochu rodinný kaplan, oddával například i v roce 1454 Pohrobkovu sestru Alžbětu s polským králem Kazimírem IV. Teď mučením vynutil z místních Židů přiznání a následně bylo 41 z nich upáleno a dalších více než 400 vyhnáno z města. Jejich majetek byl zkonfiskován, což byl zřejmě i pravý důvod této Capistranovy mise. V roce 1455 pak Ladislav Pohrobek vydal pro město Wroclaw „Privilegium de non tolerandis judaeis“, které Židům zakazovalo pobyt na území města. S některými katolickými svatými mám opravdu velký problém.

               Po nábřeží Odry je možné přejít do tržní haly. Je obrovská a prodává se zde samozřejmě všechno. Nejvíc nás ale nadchly obchody s květinami. Bylo zde neuvěřitelné množství pohřebních věnců, skutečně krásných s živými květy, orchideami, růžemi atd. atd., prostě ve Wroclawi je zřejmě radost umřít. Nábřeží i parky jsou všechny krásně upravené a čisté a město je navíc plné krásných děvčat. Vlastně jsem ještě nikde tolik hezkých mladých žen pohromadě neviděl, snad s výjimkou Kodaně, ovšem na rozdíl od stejně hezkých, upravených a usměvavých Dánek nemluví Polky příšernou dánskou hatmatilkou ale veselým svižným polských jazykem, kterému je navíc i rozumět. Ale pokud jsem momentálně pohnul k návštěvě tohoto města mé mužské čtenáře – kterých jak známo nikdy není příliš mnoho, můžu uklidnit i ženskou část mého čtenářstva – ve Wroclawi se bude určitě líbit i jim.

               Wroclaw byla v roce 2016 jedním ze dvou Kulturních hlavních měst Evropy (vedle baskického San Sebastianu) a určitě si tuto čest zasloužila. A fotbaloví fanoušci určitě nezapomněli na zdejší vítězství české fotbalové reprezentace na mistrovství Evropy v roce 2012 nad Řeckem a právě Polskem.

               Co ve Wroclawi jíst? A kde? Objevili jsme zajímavou hospodu „Konspira“, jde se tam průchodem ze Solného náměstí (Plac Solny), který je přímo navázán na Hlavní náměstí. Je to hospoda, odkazující na protikomunistický odboj. Před hospodou na zdi uvidíte Karla Kryla, vevnitř pak vedle polských i české disidenty Danu Němcovou nebo mladičkého Sašu Vondru. Ovšem do restaurace člověk chodí, aby se tam dobře najedl. Nabízejí zde typickou polskou kuchyni s pirohy polskými, slezskými i ruskými (u kterých vám ale vysvětlí, že vlastně vůbec ruské nejsou) Polskou desku s typickou klobásou nebo Dolnoslezskou roládu. V podstatě je polská kuchyně lepší než její pověst. Jen si člověk musí zvyknout na to, že ke všemu – i k řízku – dostane kyselé zelí a že do každé majonézy – a nejen do ní – se přidává kopr. Kopr Poláci milují očividně nadevše. Ale jídlo bylo dobré, obsluha velmi přátelská a pivo správně vychlazené. Je třeba jít tam brzy, ve večerních hodinách stojí před restaurací velmi dlouhá fronta a čeká se na uvolněné místo.

               Potkává se zde tedy historie stará s novou, kultura moderní i klasická a pokud se někdo chce vyhnout polské kuchyni je zde velmi lákavá alternativa České originální pivní restaurace na Swidnické ulici 8a.

Čepuje se zde Prazdroj a jídlo je skvělé – porce tak obrovské, že vystačí i pro dva lidi. Já jsem neodolal a obě stehna kachny jsem snědl, tím pádem jsem ušetřil následující den v hotelu za snídani.

               Mimochodem, proti polské pivní kultuře se nedá nic moc namítat, ve víně se ale Poláci až tak nevyznají. I červené víno se podává vychlazené, a to i velmi dobré značky. Číšnice se velmi omlouvala, že víno má pokojovou teplotu a nechápala, proč jsme tím nadšení a nedovolíme jí dát ho vychladit. Ale protože byla jako všechna ostatní děvčata v polských restauracích hezká, milá a usměvavá, neměli jsme jí to za zlé.

               A nejlepší ze všeho jsou trpaslíci.

Jsou opravdu všude, zřejmě všude vlezou a strašně rychle se množí. Jejich kovové figurky jsou na chodnících před všemi významnými budovami, ať už s laptopem nebo jako požárníci či před univerzitou jako pan profesor s brýlemi. Dodávají už i tak přátelské atmosféře města tu pravou zlatou tečku. Jsou odkazem na studentské hnutí Oranžová alternativa z konce osmdesátých let, které vzniklo na místní univerzitě. První z nich vznikl na kovové kouli ve Swidnické ulici, jen pár kroků od čepovaného Prazdroje. Koupit si takového trpaslíka můžete u „Towarysztwa milostnikow wroclavie“  v obchodě před kostelem svaté Alžběty.

               Takže, kdo v tomto městě ještě nebyl, měl by to rozhodně napravit.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.