Am 29.dubna 1656 vypukl ve městě Lešně požár, který zničil všechny budovy. Této katastrofě předcházelo obléhání města vojskem polských šlechticů. Byl to trochu paradox, ale město bránila posádka švédských vojáků, protože ho předtím v rámci druhé severní války obsadila. Město odolalo prvním útokům obléhatelů, ale 29.dubna dostali Švédové strach, město opustili a utekli za nedalekou spásnou slezskou hranici. Město bylo následně vydrancováno a doslova lehlo popelem. V podstatě by to českou veřejnost nemuselo až tak zajímat, kdyby se právě v té době nenacházel ve městě Jan Amos Komenský s dalšími českými exulanty z církve českých bratří. Plamenům padly za oběť prakticky všechny spisy, které „učitel národů“ do té doby napsal. Podařilo se mu zachránit holý život a mohl jen bezmocně přihlížet, jak oheň nemilosrdně ničí jeho rukopisy, které ještě neměly čas vyjít tiskem.
Leszno je malé hnízdo s 30 000 obyvateli v Poznaňské provincii tedy ve Velkopolsku. Přiznejme si, že Leszno není žádný turistický magnet, pro Čecha se zájmem o historii může ale mít svou přitažlivost. Skutečnost, že město leží už za hranicemi Slezska, hrála velmi podstatnou roli. Slezsko patřilo v té době ještě k zemím koruny české a panovníkem v těchto zemích byl Ferdinand II. Habsburský, který nehodlal ve své říši trpět žádné kacíře, za něž všechny lidi, nevyznávající katolickou víru, považoval. V Lešně byli tedy čeští bratři v bezpečí, v podstatě to bylo město nejblíž jejich domovině, a proto mohli stále ještě zachovávat naději, že se jednou domů vrátí. I nábožensky jim prostředí tehdejšího Lešna přálo. Město bylo většinově protestantské a Poláci nepřijímali reformovanou víru v německé, tedy Lutherově podobě, ale z Maďarska, kde se uchytilo učení Kalvínovo. A s ním měli čeští bratři hodně společného, rituály, věrouku, lišili se jen v jednom, ovšem velmi podstatném bodě. Zatímco Kalvín hlásal, že vládce má právo rozhodovat o víře svých poddaných, čeští bratři tuto myšlenku striktně odmítali. Víra měla být záležitostí svědomí každého jednotlivého člověka.
A bylo to právě Lešno, kde se začali Čeští bratři usazovat už v roce 1516 a od roku 1565 dokonce v místní křesťanské komunitě dominovali. V Čechách pod Habsburky pomalu přituhovalo, v Polsku měli náboženskou svobodu.
Ať tak či onak, čeští exulanti dorazili do Lešna v roce 1628 a nějakou dobu tam zůstali. Stopy jejich pobytu se dochovaly dodnes, je to nejen ulice Komenskego ale i busta Jana Amose v malém parčíku v blízkosti kostela svatého Jana.
Komenský pracoval nejprve jako pomocný učitel na škole Lissa (německé jméno Lešna), později se na ní stal dokonce rektorem. Ta škola působila ve městě od roku 1555, už i díky ní bylo Lešno střediskem intelektuálů, vedle Komenského zde působil i básník Johann Hermann a básnířka Anna Memorata. Jan Amos se určitě cítil v tomto prostředí dobře.
Leszno má hlavní náměstí – Rynek – s velkou barokní radnicí – všechny budovy ve městě logicky pocházejí z období po onom velkém požáru, takže gotiku, renesanci nebo románský styl by tam člověk hledal marně.
Na věži radnice je zvonkohra, hrající v poledne milou melodii. Kostely jsou zde dva. Kostel svatého Mikuláše a kostel Matky Boží, pocházející původně ze 14. století blízko rynku, sloužil v sedmnáctém století českým bratřím, než byl při onom požáru zcela zničen. Protože v Polsku následovaly velmi pohnuté časy, jako byla polsko-švédská válka 1655–1660, obnovy se kostel dočkal až po této válce, iniciativu k jeho obnově dal lucký biskup Boguslaw Lesczynski. I proto, že majitelem lešenského panství byl jeho bratr Rafael. Pozval italské architekty Pompea Ferrariho a Giovanniho Catenazziho, a ti postavili novou svatyni ve stylu italského baroka. Kostel byl ovšem poničen ještě dvakrát v letech 1707 a 1709. Oba zakladatelé kostela bratři Lescynští si zasloužili krásné náhrobky, biskup Boguslaw u západní a jeho bratr Rafael u východní zdi.
Z rodiny Lesczynské je ovšem nejdůležitější osobou syn Rafaela Stanislav. Jeho socha stojí na samém začátku ulice vedoucí ke kostelu u rynku. Stanislav Leszynsky se totiž stal polským králem, jeho dcera Marie pak jako manželka krále Ludvíka XV. královnou francouzskou. Polské království se po vymření rodu Jagellonců Zikmundem II. Augustem v roce 1572 stalo volební monarchií, kde si šlechta panovníka volila. První pokus s francouzským princem Jindřichem v roce 1573 nedopadl dobře. Jindřich totiž po smrti svého staršího bratra Karla utekl z Varšavy zpět do Francie, aby nastoupil vládu tam. Byl ostatně nejmilejším synem královny Kateřiny Medicejské, zodpovědné za masakr Bartolomějské noci. O tom, zda to bylo rozumné rozhodnutí, se dá pochybovat. Jindřich III. ho zaplatil životem, když ho v roce 1589 zavraždil katolický fanatik – dominikánský mnich Jacques Clement. V Polsku by se mu to zřejmě nestalo.
Nicméně další volby už byly úspěšnější, po Uhrovi Báthorym vládli nějaký čas králové ze švédského rodu Wasa a poté Wettinci ze Saska. Stanislaw Lescynsky se stal králem dokonce dvakrát. Poprvé v roce 1704 s podporou švédského krále Karla XII., ale když tento dostal v roce 1709 na frak od Rusů u Poltavy, musel Lescynsky před Sasy utéct do švédského exilu. Podruhé byl zvolen polským králem v roce 1733, tentokrát s podporou francouzského krále Ludvíka XV, který byl od roku 1725 jeho zetěm. Ani tentokrát to nedopadlo dobře. V roce 1735 si Poláci zvolili Augusta III. saského kurfiřta a Stanislav musel znova do exilu, tentokrát do Lotrinska a tam i v roce 1766 tragicky zemřel, když se jeho šaty vznítily od ohně v krbu. Král Ludvík se musel o svého tchána postarat, a tak přinutil lotrinského vévodu Františka Štěpána, aby se vzdal svých dědičných zemí, výměnou za Toskánsko, kde právě vymřela rodina Medici. František Štěpán sice rodinné državy oplakal, ale pak se přece jen odebral se svou novomanželkou Marií Terezií do Florencie. Stanislaw Lescynsky se mohl v Lotrinsku usadit a po jeho tragické smrti připadlo toto území definitivně francouzské koruně. Což byl i Ludvíkův plán.
Socha Stanislawa Lescynskeho stojí u Rynku na začátku ulice pojmenovaé po něm.
Lešno, které v roce 1707 pro změnu vypálili zase Rusové, prodal Leszynsky v roce 1738 polskému magnátovi Józefowi Sulkovskému. Žil v té době ve francouzském azylu a stejně do Polska nesměl. Palác rodiny Sulkowskych se nachází u parku nedaleko rynku, Rusové ho sice hned krátce po dokončení vypálili, ale Sulkowští si ho ve stylu baroka znovu obnovili a dnes je v něm gymnázium. U stejného parku nemůže chybět – jako ve všech polských městech – i památník Katyňského masakru se jmény místních občanů, které Rusové na jaře 1940 bestiálně zavraždili. A nedaleko je i Synagoga. Postavena byla v letech 1796–1799 a od té doby několikrát přestavována ve stylech Neoromaniky, Neorenesance či Neobaroka. V roce 1956 přišla o své měděné kupole, dnes je to klasicistická budova, ve které se nachází „Museum okregowe“, čili okresní muzeum Lešenského okresu. Místní židovská komunita byla totiž nacisty za druhé světové války zcela vyhubena a už se ji po válce nepodařilo obnovit.
Ovšem nejkrásnější zážitek jsme si odnesli, když jsme zašli na oběd do restaurace Wieniawa.
Čtyřhvězdičkový hotel na rohu Rynku, očividně nově rekonstruovaný (což by jinak potřebovalo hodně lešenských budov), s moderním interiérem. Jídlo bylo skvělé, (v Polsku se ovšem musíte smířit s tím, že kyselé zelí dostasnete i k Vídeňskému řízku, ale vitamínu C není nikdy dost) číšnice, jak už je to v Polsku zvykem, mladé, krásné a usměvavé a k tomu proseco aperitiv jako pozornost podniku a po jídle ještě zákusek – opět jako pozornost podniku. Marně jsme se bránili, že jsme už sytí. A přesto přišlo jídlo na nějakých 300 korun. Prostě sen. Někdy píšu hodnocení restaurací na googlu opravdu rád – a to byl ten případ.
Takže, pokud se rozhodnete vyrazit po stopách Jana Amose, určitě hladem neumřete.