Zlatá bula z Rimini – 26.března 1226

               Tento dokument, vydaný před osmi sty lety měl výrazně změnit evropské dějiny, zejména v její severovýchodní části. Vytvořil předpoklady pro politické pnutí, které není zcela překonáno ani dnes. Pod listinou visí pečeť císaře Friedricha II. ovšem zásluhy na jejím vzniku má člověk, jehož význam už zavál čas. Jmenoval se Hermann von Salza a byl čtvrtým velmistrem řádu německých rytířů.

               Tento řád – třetí významný řád po templářích a johanitech – vznikl během třetí křížové výpravy při obléhání města Akkonu. Tehdy v roce 1190 to byl jen spolek špitálníků, starajících se o nemocné a zraněné křižáky. V roce 1198 se ale změnil ze špitální společnosti na řád, nosící na bílém plášti černý kříž, a 19.2.1199 potvrdil jeho vznik svou bulou papež Inocenc III.

               V roce 1210 se velmistrem řádu stal tehdy 48letý Hermann ze Salzy. Od samého začátku chtěl zabezpečit existenci řádu ziskem území, na němž by byl Řád německých rytířů suverénem. Svatá země jako trvalé působiště řádu mu připadala příliš nejistá a v tom měl mít pravdu. Nejprve to zkoušel v Uhersku – v Transylvánii, kde rytíři pomáhali uherskému králi Ondřeji v odrážení útoku pohanských Kumánů. Protože řád zdůvodňoval svou existenci právě obracením pohanů na křesťanskou víru, byl povolán do boje proti pohanům sem. Později mu právě tato preambule jeho existence měla způsobit nemalé existenční problémy.

               Kumány sice rytíři ze Sedmihradska vyhnali, ale králi se stali brzy velmi suspektní a v roce 1225 je z Uher vykázal. Hermann ze Salzy rychle hledal náhradu – v císaři Friedrichovi našel spřízněnou duši.

               Císař Friedrich, kterému jsem věnoval můj román „Ať zemře král“, byl impozantní postavou středověku a považuji ho za otce renesance.

Císařem se stal jako sedmnáctiletý v roce 1212–v tom roce vydal Přemyslu Otakarovi I. Zlatou bulu sicilskou, jíž udělil českým panovníkům dědičný královský titul. Friedrich měl ale permanentní problémy s papeži, kteří se cítili být stísněni mezi jeho mocenskými oblastmi. Ze severu sahala Svatá říše římská až do Toskánska, z jihu pak naléhalo na papežský stát Sicilské království, jehož panovníkem byl právě Friedrich. Navíc se papežům vůbec nezamlouvalo Friedrichovo rozhodnutí usadit se v Itálii as vládnout říši odtud, mnohem raději  by ho viděli v Německu za Alpami. Celým panováním císaře Friedricha se tedy jako červená niť táhne mocenský zápas s náměstky svatého Petra v Římě. Člověkem, který jako jediný dokázal mezi oběma stranami zprostředkovávat aspoň dočasná příměří, byl právě Hermann ze Salzy. A Friedrich si jeho služeb patřičně cenil.

               Císař při své korunovaci císařem slavnostně slíbil podniknout křížovou výpravu do Svaté země, ke splnění svého slibu se ale jako pragmatik nijak moc neměl. Potřeboval urovnat rozvrácené poměry ve svém Sicilském království a upevnit svou moc v Německu. Mezitím křížová výprava vedená francouzským králem Ludvíkem, čekající na císařovu podporu, beznadějně zkrachovala v Damiette v Egyptě. V roce 1224 založil Friedrich univerzitu v Neapoli, tím šel do přímého ideologického konfliktu s papežem, protože ideologicky se univerzita opírala místo o Platóna o učení Aristotelovo (jehož spisy císař sehnal od egyptského sultána a nechal je přeložit z arabštiny do latiny). O rok později se oženil s dědičkou Jeruzalémského království Isabelou, což posilnilo naděje, že se císařova motivace vydat se do dalšího „svého“ království zvýší. Friedrich hledal spojence a v tom se mu hodil Řád německých rytířů, protože Templáři i Johanité byli loajální s papežstvím. Rozhodl se tedy vyjít Hermannovi ze Salzy při hledání území, kde by se mohl řád usadit, vstříc.

               V oblasti dnešní Litvy, Lotyšska a Estonska působil od roku 1202 Řád mečových rytířů (Fratres miliciae Christi de Livonia), nazývaný taky Livonským řádem. Vznikl z iniciativy biskupa z Rigy Alberta I, který se cítil být obklopen nepřátelskými pohanskými kmeny vzdorujícími christianizaci.

Albert tedy pověřil Theodericha z Treidenu, aby založil vojenský řád, který bude víru Kristovu šířit mečem – tento řád měl tedy blíž k bojovným Templářům, zatímco Řád německých rytířů se svým posláním špitálníků blížil spíše Johanitům. Ti sáhli k meči až jako k preventivní u medicínskému opatření – než léčit ve Svaté zemi rány přepadených poutníků bylo výhodnější je před přepadením chránit. Livonský řád byl v roce 1204 potvrzen papežem Inocencem III., v roce 1215 obsadil Dorpat, 1227 pak estonský ostrov Ösel. V roce 1236 ale utrpěl drtivou porážku u Šiauliai (německy Schaulen) po němž přestal být schopen samostatné existence a sloučil se právě s Řádem německých rytířů.

               Formálním pánem bažinaté a z velké části neobydlené oblasti na dolním toku Visly byl mazovský kníže Konrád, který si ale taky s agresivními pohanskými Prusy a Litevci nevěděl rady. V roce 1215 bylo sice v Chelmnu zřízeno biskupství – biskupem se stal cisterciák Kristián, ovšem už o rok později bylo Chelmno útokem Prusů zničeno. Konrád mohl potřebovat pomoc.

               Císař tedy vydal v roce 1226 Hermannovi ze Salzy darovací listinu na území východně od Visly – německy zvané Kulmerland – s centrem v Chelmnu. Sám Hermann zůstal v Itálii, kde bylo jeho diplomatických schopností velmi zapotřebí, zemským mistrem v Prusku byl jmenován schopný rytíř Hermann Balk, který se hned energicky dal do práce a do obsazování darovaného území. V roce 1230 bylo darování území potvrzeno vévodou Konrádem mazovským, který v letech 1228–1230 vykonával takzvaný seniorát – tedy jakousi formální nadvládu nad roztříštěnými knížectvími Piastovců. Dodnes se historici přou o význam tohoto právního aktu. Zatímco v německé interpretaci se jednalo o potvrzení darování území řádu císařem a vzdání se tohoto území, z polského pohledu propůjčil Konrád rytířům území jako polské léno. Tento rozpor vedl v budoucnosti k tragickým následkům.

               Mezitím se v Itálii a ve Svaté zemi děly věci.

               Po smrti smířlivého papeže Honoria se stal v roce 1227 papežem Řehoř IX., který prokázal mnohem víc energie.  Hned po svém zvolení napsal císaři, že mu v srpnu končí lhůta, ve které se zavázal vyrazit na křížovou výpravu. Když pak císař při pokusu o přeplavení se do Palestiny onemocněl a vrátil se do Itálie, dal ho papež 29. září 1227 do církevní klatby. V červnu 1228 se císař na křížovou výpravu skutečně navzdory skutečnosti, že byl vyloučen z církve a papež odmítal svou klatbu stáhnout, vydal do Svaté země. Templáři i Johanité se s odvoláním na papežskou klatbu odmítli zúčastnit vojenského tažení za účelem dobytí Jeruzaléma, který byl od roku 1187 (po vítězství sultána Saladina u Al Hatínu) v mohamedánských rukou. Císař se mohl opírat pouze o nepočetné jednotky ze svého sicilského království a o německé rytíře. Na bojové akce nemohl ani pomýšlet, byl ale skvělý diplomat a vyjednávač. Celé měsíce vyjednával s egyptským sultánem Al Kamilem (stali se během tohoto jednání z nepřátel skutečnými dobrými přáteli) a dokázal bez jediné rány mečem vyjednat, že byl Jeruzalém vrácen do křesťanských rukou a on se mohl v Chrámu svatého hrobu nechat korunovat jeruzalémským králem. Hermann ze Salzy ho na této výpravě navzdory svému na tu dobu už pokročilému věku 66 let doprovázel a při císařově korunovaci pronesl laudácio. V červnu 1229 byl císař i s Hermannem už zase doma v Itálii ověnčen úspěchem osvoboditele svatého města Jeruzaléma.

               Papež musel se skřípáním zubů zrušit klatbu – smír z Ceprana 23.července 1230 dojednal opět jednou Hermann ze Salzy. Papež připravoval civilní zákoník, který měl všechny křesťany podřídit církevním zákonům. Mniši by dostali pravomoc soudit každého člověka od sedláka až po krále. Císař, který se o tomto záměru dozvěděl, papeže předběhl a vydal v roce 1231 v Melfi občanský zákoník (Liber augustiani) pro své sicilské království. Tím rozzuřil papeže do nepříčetnosti. Ten sice odpověděl v roce 1232 zavedením inkvizičních soudů a 20. dubna téhož roku svěřil inkvizici dominikánům, ale inkvizice už nemohla zasahovat do civilních sporů, jak měl papež původně v úmyslu. Zatímco obě strany sporu se snažily vzájemný konflikt vyostřit, Hermann usiloval o deeskalaci. V roce 1234 uznal jeho zásluhy i papež. Řehoř IX. potvrdil Bulou z Rieti darovací listinu císaře a stvrdil Řádu německých rytířů vlastnictví chmelnského území. Hermann ze Salzy dosáhl svého cíle. Mocenská základna pro působení řádu byla potvrzena jak světskou, tak i církevní mocí.

               Hermann ze Salzy pokračoval ve své zprostředkovatelské misi až do své smrti v roce 1239. Nebylo náhodou, že papež obnovil klatbu nad nenáviděným císařem ihned po Hermannově smrti na květnou neděli 1239. Řehoř zemřel v roce 1241, císař v roce 1250, ale boje se táhly i v době vlády jejich nástupců a skončily až vyvražděním štaufského rodu v roce 1268.

               Mezitím se v severozápadní Evropě děly věci. V roce 1230 obsadil řád Nieszavu v roce 1231 založili rytíři město Toruň. 1232 bylo obnoveno zničené Chelmno o rok později dostaly Toruň i Chelmno městská práva. 1234 dobyli rytíři Radzyň chelmnicki a ve stejném roce Grudziadz. V roce 1237 se sloučili se zdecimovaným Livonský řádem, tím rozšířili své působení i do dnešního Estonska a Lotyšska. V roce 1239 dobyli pevnost Izborsk v Estonsku,1240 obsadili Pskov. 5.dubna 1242 ale ukončil expanzi řádu směrem na východ v bitvě na zamrzlém Čudském jezeře novgorodský kníže Alexandr Něvský. Během druhé světové války dal Stalin nafilmovat impozantní film o této bitvě, ve skutečnosti se bitvy zúčastnilo ze strany řádu asi 2000 mužů, z nichž 400 padlo a 50 bylo zajato, řádových rytířů zahynulo jen pár (Alexandr měl dispozici okolo 4000 mužů).

               Ale porážka to byla a rytíři se vzdali další východní expanze a začali konsolidovat své území. Už v roce 1243 byla založena čtyři biskupství a podřízena rižskému metropolitovi povýšenému na arcibiskupa. Řádu se podařilo prosadit přesné dělení vlastnictví země mezi nimi a arcibiskupem. Měli rádi jasné, řekněme německé, poměry. V roce 1255 rytířům na pomoc proti Prusům přitáhl s křížovou výpravou český král Přemysl Otakar II. a při té příležitosti založil u ústí řeky Pregel město pojmenované po něm Královec (Königsberg, dnes Kaliningrad). V roce 1308 dobyli rytíři pomořanské vévodství s Gdaňskem a založili zde své hlavní sídlo Marienburg. Smlouvou ze Soldinu jim tyto územní zisky potvrdil roku 1309 polský král Ladislav Lokýtek. V roce 1398 dosáhla řádová moc obsazením ostrova Gotlandu a získáním území Žmudi vrcholu. A současně se začala hroutit.

               Rytíři mohli zdůvodnit své působení v severní Evropě jen bojem proti pohanům a šířením křesťanské víry. Jenže v roce 1386 vstoupilo křesťanské Polsko do personální unie s pohanskou Litvou. Král Vladislav Jagello se při příležitosti svatby s dědičkou polského trůnu Jadwigou nechal pokřtít a poručil tak učinit i svým poddaným. Rytířům začalo téct do bot. Záchranné lano jim hodili Žmudíni, kteří Jagellův příkaz odmítli respektovat a dál uctívali své pohanské bohy, ale to byl slabý důvod. Litevci obvinění, že se nechali pokřtít jen naoko, pobouřeně odmítali. Polsko-litevská unie požadovala, aby se Řád buď stáhl nebo uznal nadřízenost polské koruny na svých územích. (Četli jste polskou klasiku – román Henryka Sienkiewicze „Křižáci“?) Konflikt vyústil v jednu z nejkrvavějších bitev středověku u Grünwaldu (v německé literatuře se jí říká bitva u Tannenbergu – podle toho, u které vesnice se dané vojsko šikovalo – Poláci u Grünwaldu, Němci u Tannenbergu.) Bitva skončila pro Řád katastrofálně, přežilo pět řádových rytířů, zahynul i velmistr Ulrich von Jungingen. Před úplným zánikem zachránil řád císař Zikmund Lucemburský, který zprostředkoval mírovou smlouvu.

               Jenže v roce 1440 města na území řádu (Toruň, Chelmno, Elbing) vstoupila do svazu pruských měst a o čtrnáct let později se vyvázala z podřízenosti řádu a požádala o ochranu polského krále. Řád už nedokázal vzdorovat. V druhém toruňském míru 1466 odevzdal Polsku Pomořansko, Marienburg, Ermland – Polsko získalo Gdaňsk (i když s německým obyvatelstvem) a s ním i přístup k moři.

               V roce 1525 uznal poslední velmistr Albrecht brandenburský nesmyslnost pokračování existence církevního řádu v křesťanském světě a rozhodl se zavést na území, které ovládal, sekulární, tedy civilní správu. Tak vzniklo Pruské vévodství, pojmenované po někdejších pohanských obyvatelích tohoto území. V roce 1527 pak získal německý mistr Walther von Cronberg od císaře Karla V. povolení nazývat se „Administrátor velmistrovské moci.“ Karel se tak marně snažil zachránit císařský vliv na území Pruska i rižského arcibiskupství. Kdysi papežský řád vyklidil pozice a jako ironie osudu působí, že se noví administrátoři rozhodli pro luteránské vyznání víry a stali se protestanty. 1561 území na sever od řeky Dviny obsadil ruský car Ivan Hrozný, čímž se řádové území zmenšilo na polovinu.

               Po smrti Albrechta Brandenburského ve vévodství formálně vládl jeho duševně nemocný syn Albrecht Friedrich, po jeho smrti 1618 se pruské vévodství připojilo na základě dědictví jako mimoříšské území k Brandenbursku pod vládu hlavní větve rodu Hohenzollernů. Území zůstávalo do roku 1657 polským lénem, poté získalo nezávislost na polské koruně. (Polsko bylo v letech 1655–1660 prakticky úplně okupováno Švédy (Opět Sienkiewicz – román „Potopa“), což Hohenzollernové šikovně využili a vyvázali se z lenní závislosti na polské koruně.  V roce 1701 se dal vévoda Fridrich III. právě v Královci korunovat králem Fridrichem I. pruským. Protože to bylo mimo území Svaté říše národa německého, nepotřeboval k tomu souhlas císaře Josefa I., ačkoliv v rámci říše dále působil jako brandenburský kurfiřt.  Někdejší darování králova jmenovce císaře Friedricha II. se stalo základem pruského království a jeho expanze na východ. V roce 1740 okupovali Prušáci Slezsko, ve třech děleních Polska se pak v letech 1772, 1793 a 1795 zmocnili obrovských území na východě.

V roce 1871 se pruský král Vilém stal německým císařem.

               Po první světové válce bylo Polsko obnoveno, Východní Prusko ale zůstalo součástí Německa, exklávou oddělenou od samotného německého jádra svobodným městem Gdaňsk a polským koridorem vedoucím k Baltskému moři k přístavu v Gdyni. Tato skutečnost zůstávala trvalým německým traumatem, ne nadarmo jedna z prvních vojenských akcí hitlerovského Německa 1.září 1939 směřovala proti polské pobřežní pevnosti Westerplatte ve snaze tato německá území spojit.

               Teprve po druhé světové válce bylo území východního Pruska po brutálním vysídlení německého obyvatelstva rozděleno mezi Sovětský Svaz a Polsko, přičemž si Rusko přivlastnilo malé území okolo Königsbergu, přejmenovaného teď na Kaliningrad. Zbytek připadl Polsku a Litvě. Kaliningrad je právě v současnosti důvodem napětí a ohniskem hrozícím eskalací současného konfliktu, v němž se novodobý car Putin snaží kráčet ve stopách Ivana Hrozného.

               Konec politických důsledků buly z Rimini (současní historici považují ostatně dataci 26.března 1226 za falzum a míní, že listina byla vydána až v roce 1235) tedy není v dohledu.

               Mimochodem Řád německých rytířů existuje dodnes, vrátil se ale ke své špitálnické tradici. Provozuje nemocnice (například ve Friesachu v Korutanech) a organizuje transporty nemocných.