Co je to „perónismus“? Je to jakýsi specifický typ socialismu, vyskytující se v jižní a střední Americe. Spočívá v populistickém slibování všeho možného i nemožného, bez ohledu na finanční možnosti země a když se utopie ukáže být nerealizovatelná, je za neúspěch vždycky na vině imperialismus v čele s USA. A člověk, který zruinoval zemi, je bojovníkem za nezávislost.
Tento politický směr byl pojmenován po Juanu Perónovi, argentinském politikovi, který je světové veřejnosti znám především díky své druhé manželce Evě Perónové – Evitě, již ve filmovém muzikálu ztělesnila zpěvačka Madona (což byl její jediný úspěch na filmovém plátně). Evita má v Argentině dodnes postavení světice a píseň „Don´t cry for me, Argentina“ je stále hitem, hraným ve světových rádiích. A muzikál se hraje po celém světě já jsem ho viděl v Klagenfurtu.
Ovšem Argentina zaplakala. Sice i nad předčasnou smrtí Evity (zemřela na rakovinu vaječníků 26.července 1952 ve věku 33 let), ale hlavně nad působením jejího manžela, z něhož se nevzpamatovala dodnes – ačkoliv současný argentinský prezident Javier Milei se o nápravu snaží – i když poněkud neortodoxními metodami a s nejistým výsledkem. Jenže Jižní Amerika je a byla vždy politicky neortodoxní.
Paul Johnson ve svých „Dějinách dvacátého století“ popisuje Argentinu v meziválečném období, tedy v letech 1918–1940 jako největší naději na jihoamerický hospodářský zázrak. (Na okraj musím ovšem připomenout, že Paul Johnson byl velmi konzervativní historik, kterému každý náznak socialismu smrděl ďáblem). Rozvoj argentinského hospodářství v letech 1900–1914 byl podle něj obdobný jako Kanadě či v Austrálii. Argentina prožívala konjunkturu v letech 1900–1914, v dvacátých letech se růst zpomalil a při hospodářské krizi utrpěla ekonomika úder, ze kterého se ale kolem roku 1933 vzpamatovala a následoval hospodářský rozvoj až do čtyřicátých let.
Argentina byla v této době jediným státem Jižní Ameriky, který realizoval úspěšný ekonomicko-politický program. Měla tržní hospodářství, minimální administrativu, rozvíjející se střední vrstvu, svobodný tisk a právní řád. Během války zažívala blahobyt a mzdy se daly porovnat se západní Evropou. Kromě toho se podařilo nahromadit finanční rezervy 1 500 milionů dolarů v tvrdé měně. (tolik Paul Johnson)
Jenže…
Chorobou, kterou chronicky trpěla celá Jižní Amerika, byly vojenské puče – v letech 1920–1966 se uskutečnilo na kontinentě 80 úspěšných vojenských převratů (Pinochetův puč v Chile a vojenský puč v Argentině, který je tématem tohoto článku, zde ještě nejsou započítány). O první místo se dělily Ecuador a Bolívie (devět) ale hned v závěsu byla Paraguay a právě Argentina (sedm).
A po jednom z takových pučů v roce 1943 dosadila vojenská junta do úřadu ministra práce v Argentině plukovníka Juana Peróna. Pocházel sice z chudých poměrů, ale měl charisma, které ho předurčovalo k velkým věcem. Byl výborný šermíř i lyžař, byl opravdový vysportovaný fešák, skvělý řečník, zabýval se údajně i sociologií. Paul Johnson ho nazývá „povrchním intelektuálem, jakými se doba hemžila.“
Jenže Perón vycítil šanci. Byl to populista, od něhož by se mohli učit i Babiš či Fico (kdyby o něm něco věděli, o čemž sice pochybuji, u rakouského Herberta Kickla si nejsem tak úplně jistý). Perón pochopil moc odborů. Jestliže zatím vojáci odboráře přehlíželi a upláceli v případě potřeby jen jejich představitele, Perón se rozhodl koupit si odbory celé. Analogické se současnou populistickou dobou je, že se vlastně neví, zda byl víc inspirován komunismem nebo fašismem – při svých projevech, v nichž rád a úspěšně tvořil ideologické fráze, čerpal střídavě z Lenina a Stalina stejně jako z Mussoliniho, Hitlera či Franca. Ostatně puč v roce 1943 byl proveden s pomocí německých SS důstojníků. Je to podobně jako dnes – komunistické „Stačilo“ Kateřiny Konečné napřahovalo ruku ke spolupráci s fašisty Tomia Okamury. Hlavním cílem obou je totiž zavést diktaturu a moci vládnout bez kontroly tisku a justice. Kromě toho uměl Perón na veřejnosti i v soukromí hrát divadlo – v tom se podobal Mussolinimu, jenž mu byl rétorickým vzorem.
Když se v roce 1945 pohádal se svými společníky v juntě, neváhal před nimi padnout na kolena a prosit o milost, čímž si zřejmě zachránil život. Byl jen odsunut na trestanecký ostrov. Tehdy zasáhla jeho milenka Eva Duartová. Využila jeho popularity u odborů a vzpourou dělníků, demonstracemi a generální stávkou si vynutila 17. října 1945 Perónovo propuštění. Tím se jeho popularita jako „mučedníka“ ještě zvýšila a ve výjimečně svobodných volbách 24. února 1946 Perón s 52 % hlasů zvítězil a stal se argentinským prezidentem. Nepomohly ani intervence amerického prezidenta Trumana, který poukazoval na Perónovu spolupráci s nacisty – ostatně sám Perón označil Norimberské procesy za „Příšernost.“ Ale ani to nepomohlo. Eva ho před volbami podporovala v pravidelném rádiovém programu „Za lepší budoucnost“. A mobilizovala v jeho prospěch masy, takzvané „Descamisados“, čili „Lidi bez košilí.“ K těm se ostatně chtěli počítat i dobře placení odborářští bossové.
Už před volbami demonstroval Juan své milence vděčnost za její zásluhy o jeho propuštění. 20 prosince 1945 došlo v La Plata k církevnímu sňatku.
Charismatický pár se stal – zřejmě z iniciativy Evity – „hlasem lidu“, opovrhujícím arogantními elitami – dějiny se rády opakují, něco podobného zažíváme právě v současnosti. Společně předvedli, jak je možné ve jménu socialismu a nacionalismu zničit hospodářství. Perón znárodnil centrální banku, železnice, telekomunikace, plynárny, energetiku, rybolov, leteckou dopravu, ocelárny a pojišťovny. Zavedl státní podnik zahraničního obchodu. Dekretem vyhlásil sociální stát – dělníci dostali třináctý plat, placenou dovolenou a další sociální vymoženosti. Byly budovány nemocnice i v odlehlých oblastech bez ohledu na to, zda je tam dostatek kvalifikovaných lékařů a patřičná infrastruktura. Mimochodem bylo na popud Evity zavedeno volební právo žen, protože Evita měla mezi nimi obrovskou popularitu – díky ní získal Perón v dalších volbách 1951 dokonce 62 % hlasů.
Jestli vám perónismus připomíná komunistickou politiku, pak to vidíte správně. Náklady na veřejné služby vzrostly během pěti let z 19,5 na 29,5 procent HDP. Dokud bylo z čeho rozhazovat, všechno fungovalo. Jenže v roce 1951 byly vyčerpány všechny rezervy, kapitál byl vyčerpán, platební bilance zničena a začala stoupat platová inflace. Navíc přišlo v následujícím roce sucho a neúroda a ukázalo se, že země už nemá žádné rezervy. Navíc postihla Peróna i osobní krize. 26.července zemřela jeho populární žena. Perónova popularita byla na lásku argentinského lidu k jeho charismatické manželce přímo navázána a jeho oblíbenost u lidu se teď začala hroutit. Nezbylo mu, jako každému populistovi, který není schopen plnit své sliby, přejít na autoritativní metody vlády. Rozpustil nejvyšší soud, převzal kontrolu nad rozhlasem a novinami. Korumpoval univerzity, ale hlavně, vytvořil veřejné „nepřátele“ – zlé kapitalisty z Velké Británie a USA. Za příčinu nesnází byli označeni „zahraniční agenti“. Pokud vám to něco připomíná… Ale právě nenávist vůči USA a kapitalistickému Západu zůstala dodnes jedním z hlavních ideologických sloupů perónismus (v současnosti se tato ideologie nazývá „Neoperónismus“, protože tomu tradičnímu zaťal tipec vojenský puč v roce 1976). Perónismus ve svých specifických formách je stále živý například ve Venezuele, Bolívii či na Kubě. Perón Je dodnes oslavován jako bojovník proti „neokolonialismu“, člověk, který se dokázal vzepřít Američanům. Na jeho hospodářský krach se jaksi zapomnělo.
Když jeho zfanatizované dělnické masy potřebovaly nepřítele dosažitelného, nabídl jim katolickou církev. Zakázal katolické noviny a katolické školy, zlegalizoval rozvod a prostituci a kněze, kteří proti tomu protestovali, nechal zatknout. V roce 1955 ho papež Pius XII. (který ještě v roce 1947 přijal v Římě Evu Perónovou k audienci) exkomunikoval. Ve stejném roce zfanatizovaná lůza zničila řadu kostelů, mezi nimi i dva nejkrásnější – San Francisco a Santo Domingo v Buenos Aires (jako odpověď na nezdařený pokus o vojenský puč – bombardování Plaza de Mayo).
Tehdy opět jednou zasáhla armáda. Tentokrát byl puč úspěšný. Perón musel utéct ze země na paraguajském dělovém člunu a našel politický azyl ve Španělsku. Jenže nikdo už nedokázal rozvrácené argentinské hospodářství stabilizovat – obrovská byrokracie, všemocné odbory a velká armáda veřejných zaměstnanců tomu zabránily.
Perón se ve Španělsku v roce 1956 (spíše ale až v roce 1958) seznámil s tanečnicí v nočním klubu Isabelou Martínez (měl na tanečnice prostě slabost, Evita se kdysi živila podobně) a v roce 1961 se s ní oženil. Věkový rozdíl by značný, Perón se narodil v roce 1895, Isabel v roce 1931.
V té době se zdálo, že je jeho politická kariéra minulostí. Nejvyšší argentinský vojenský představitel Alejandro Lanusse prohlašoval ještě v roce 1968 „Jestli ten chlap ještě jednou vkročí do této země, jednoho z nás odtud vynesou nohama napřed, protože nepřipustím, aby moji synové snášeli to, co jsem musel snést já.“
Jenže v roce 1973 byly v Argentině prezidentské volby a do nich se překvapivě ze svého exilu ve Španělsku Perón přihlásil. Jeho kandidatura byla odmítnuta, jenže naděje strádajících Argentinců, kteří nechápali, že strádají právě kvůli Perónově předcházející vládě, byly velmi silné. Strana Perónistů sáhla k triku. Ve volbách byl zvolen jejich kandidát Héctor José Cámpora, který povolil Perónovi návrat do země. Perón se svou druhou manželkou, nazývanou po vzoru Evity „Isabelita“ se vrátil 23.června 1973 do Argentiny a prezident Cámora v červenci odstoupil z úřadu, aby umožnil nové volby. Ty proběhly 23.září 1973 a Perón v nich získal 60 % hlasů. Zvítězila naděje nad zkušeností. Národ je prostě nepoučitelný. Tehdy jako dnes. Ostatně český národ po všech zkušenostech s první Babišovou vládou zvolil Andrejovo ANO znova a stejně i Slováci Fica – novinář Kuciak byl slastně zapomenut. A ostatně – Američané si taky dokázali zvolit podruhé Donalda Trumpa. Navzdory útoku na Kapitol 6.ledna 1921. Tedy nic nového pod sluncem!
Perón už při svém třetím prezidentském období nestačil napáchat žádné další velké škody, zemřel totiž už 1.července 1974. Ovšem protože svou manželku „Isabelitu“ vyjmenoval viceprezidentkou, převzala ona po jeho smrti prezidentský úřad. Od profesionální tanečnice se nedá očekávat nějaké hlubší politologické vzdělání. A Isabel tato očekávání naplnila.
V podstatě byla jen loutkou v rukou vlivných perónistů, kteří prosadili Perónův návrat jen v touze po moci a po penězích. Období let 1974–1976 bylo poznamenáno naprostou nestoudnou korupcí. Země šla z krize do krize a vláda začala nemilosrdně pronásledovat opozici, aby ji umlčela. Političtí protivníci byli unášeni a mizeli většinou beze stopy. Opozice brzy začala odpovídat stejným způsobem. Únosy, vraždy a vydírání na placení výkupného se stalo pravidlem. Celé období vlády Isabel Perónové bylo provázeno srážkami a generálními stávkami, země se v naprostém chaosu hroutila.
24.března 1976 se armáda rozhodla udělat zmatkům konec. Isabel Perónová byla zatčena, armáda vytvořila juntu. Jestliže národ nejprve přivítal převzetí moci vojáky s ulehčením, brzy ho to mělo přejít. Zanedlouho si uvědomil, že spadl z bláta do louže. Armáda začala při utlačování obyvatelstva s takzvanou „špinavou válkou“ (guerra sucia). V průběhu let 1976 do konce vojenské diktatury 1983 bylo zavražděno 30 000 lidí. Konec vojenské diktatury znamenalo až vyvolání nesmyslné války o Falklandské ostrovy s Velkou Británií. Diktatury, když jim ekonomicky teče do bot, potřebují k udržení moci válku. Nesmí ovšem takovou válku prohrát. V bojích o ostrovy, kterým Argentinci říkají Malvíny, a které trvaly od 2.dubna do 20. června 1982, Argentina prohrála. Následné masivní protesty přinutily prezidenta Galtieriho k demisi a 9.prosince 1983 se po dlouhé době konaly zase demokratické volby.
Isabel Perónová byla pět let držena v domácím vězení poté se mohla odebrat do azylu do rodné země, do Španělska. Dnes žije ve Villanueva de la Canada v blízkosti Madridu ve Španělsku, je jí 95 let. Vdovou je už 52 let, to je osud žen, které si berou o hodně starší muže.
Perónismus ale neumřel. Jako ideologie socialismu spojeným s nacionalismem a nenávistí k USA a Západu přežívá v zemích Jižní Ameriky dál. Prosperitu to ale nikomu nepřineslo. Populismus a hledání viny za vlastní selhání u jiných ještě nikdy nic nevyřešilo. I v Argentině se navzdory zlým zkušenostem vraceli perónisté (Neo-perónisté) stále znovu k moci. V letech 1989–1999 zastával úřad prezidenta Carlos Menem, mezi lety 2003–2015 si úřad přivlastnila rodina Kirchner a v letech 2019–2023 byl prezidentem Alberto Fernandes. Inflace, stále se opakující platební neschopnost a narůstající hospodářské problémy přivedly nakonec k moci „exota – argentinského Trumpa“ Javiera Mileiho. Zda je perónismus definitivně mrtvý, o tom ale pochybuji. Když se lidem něco slíbí a pak daruje, už se toho nechtějí vzdát. A je jim jedno, odkud se na to bere. Společnosti, jednou ovládnuté populismem, jsou nevyléčitelné.