100 let moderní iránské historie

               Abych pravdu řekl, zase mě jednou Donald Trump naštval. Článek o Iránu jsem si připravoval na duben, protože právě před sto lety 25.dubna 1926 byl korunován perským šáhem Réza Páhlaví, který založil novou dynastii (i když velmi krátkou) perských vládců a zahájil moderní iránské dějiny. Jenže pánové Trump a Netanjahu mi zkřížili plány, a tak mi nezbývá než ten článek publikovat už teď.

               Moji čtenáři vědí, že mám k Iránu jakýsi citový vztah – tam se odehrával můj první román „Stín Persepole“ a i když právě tento román je jediným, kde jsem místa děje nenavštívil, přesto jakýsi citový vztah k místu děje mé prvotiny zůstává. Kromě toho jsem měl možnost poznat v Rakousku řadu Iránců a byli to všechno sympatičtí vzdělaní lidé s velkým rozhledem a tolerancí. Kolega Mohammad Azizbeg Mohajer byl jedním z nejlepších lidí, které jsem v mém životě potkal.

               Ale dnes nechci hovořit o dávných perských dějinách říše Achajmenovců, Arsakovců nebo Sasánovců, k současnosti mají vztah jen velmi okrajový, například v tom, že i současní Peršané se cítí být dědici této staré kultury, kombinující orientální vlivy s helénismem, což jim dává sebevědomí, zcela chybějící Arabům, kteří byli až do sedmého století pouštními beduíny bez vzdělání a bez kultury. Ale právě Arabi v roce 651 ukončili tisícileté dějiny Persie, vyčerpané nesmyslnou čtyřicetiletou válkou s Byzantskou říší.

               Země, která se od roku 1935 oficiálně nazývá Irán, se propadla na bezmála 1300 let do černé díry. Po obdobích nadvlády Arabů, Mongolů či Afgánců se v roce 1732 konečně dostala k moci domácí dynastie Kadžarů, ale to příliš nepomohlo. Země byla mezi třemi mlýnskými kameny – na západě se musela bránit expanzi Osmanské říše, z východu na ni tlačili Britové ze své Indie a ze severu expandující Rusové. Důsledkem stálých bojů byl státní bankrot v roce 1905, hladomor, který v letech 1914–1921 zahubil čtvrtinu obyvatelstva a rozsáhlé územní ztráty na severu (Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán) na východě (Herát) či na západě v Mezopotámii a v Kurdistánu. Nepomohla ani změna politického systému na konstituční monarchii s voleným parlamentem v roce 1906. (V letech 1906–1979 existovaly v Iránu skutečně svobodné volby d parlamentu.) V roce 1921 ovládal poslední vládce dynastie pouze Teherán, a i to jen díky brigádě kozáků, kterým veleli ruští důstojníci a ostatně i on sám pobýval raději v Paříži, kde se cítil být bezpečnější.

               Začátek moderních dějin je spojen s osobou Rézy Chána, člověka pocházejícího z prostých poměrů, který zahájil svou kariéru právě jako důstojník onoho kozáckého regimentu.

Po říjnové revoluci v Rusku ztratili důstojníci kozáckého regimentu podporu z Moskvy a Réza zabránil britským snahám nahradit je důstojníky britskými a definitivně tak naplnit plány udělat z Iránu britský protektorát. Britové měli v Iránu své zájmy už od poloviny devatenáctého století. Jim patřila telegrafní síť, rybářský monopol, bankovnictví, ztroskotali jen při snaze o získání tabákového monopolu. Ale hlavní zájmy měli v těžbě ropy, jejíž bohatá ložiska byla objevena na jihu Iránu. Těžbu ovládala Anglicko-iránská ropná společnost (AIOC). Název pěkný, jenže….

               52,5 procent akcií této společnosti vlastnila britská vláda, zbytek soukromé firmy. Iránu nepatřilo nic a měla jen nárok na 12,5 procent z čistého zisku, přičemž ale neměl žádnou možnost kontrolovat hospodaření společnosti a tím pádem nebyl o zisku firmy ani informován. Občas přišlo do státní kasy pár drobných, a to bylo vše. Čili brutální koloniální politika – Britové se ve svých „koloniích“ nechovali jako gentlemani v rukavičkách.

               Réza Chán se stal postupně velitelem gardy, poté ministrem obrany, a nakonec předsedou vlády. Na to stačilo, že jeho regiment – jediný vojenský útvar v zemi schopný boje – napochodoval v únoru 1921 do Teheránu.

               Nepochybným vzorem pro Rézu byl turecký generál Kemal Paša, později zvaný Atatürk. Ten v roce 1922 přeměnil Turecko v republiku a začal s reformami zaostalé země. Réza téměř do detailu kopíroval jeho reformy, měl ale ještě o mnoho obtížnější pozici než Kemal Paša.

               Irán byl finančně v ruinách. V zemi neexistoval žádný průmysl, bylo zde jen několik sto kilometrů zpevněných cest a žádná železnice. Země měla jediný přístav, který odpovídal jakž takž západním standardům (ten potřebovali Britové na čerpání ropy do tankerů). V zemi neexistoval prakticky zdravotní nebo školní systém a právní systém ovládali duchovní hodnostáři – platilo právo šaría. Na severu existovala odštěpená republika rad sovětského typu a na jihu v oblastech ropných polí vládl bez ohledu na centrální moc z Teheránu šejk Khazal Ibn Jabir, kolaborující s Brity.  Reformovat takovou zemi byl skutečně úkol hodný Herkula. Réza se dal do práce, ne vždy ale uspěl.

               Nicméně už v letech 1924–1925 začal energicky s reformami. Především zlikvidoval komunistické separatisty na severu, zlomil odpor šejka Khazala Ibn Jabira a zavřel ho do domácího vězení v Teheránu. Dal založit první státní iránskou banku, zavedl státní monopol na cukr, z jehož daňových výnosů měla být financována stavba železnice. Zreformoval kalendář, z měsíčního přešel na roční. (prvních šest měsíců mělo 31 dní, dalších pět 30 a poslední 29.) Dal zrušit všechny tituly z doby kadžarské dynastie a Iránci si museli sami – stejně jako v Turecku – vybrat příjmení. On sám, poté, co přišel o titul chána zvolil příjmení Páhlaví. (V tom jediném se lišil od Atatürka který si své příjmení „Otec Turků“ nechal odhlasovat v lidovém hlasování.)

               Rézova snaha transformovat Irán v republiku podle tureckého vzoru selhala. Mluvčí monarchistů, duchovní Modarres sice v parlamentu dostal za své provokativní chování pár facek, ale právě to vedlo k tomu, že vznikla nedůvěra v republikánské zřízení s obavou, že by republika postupovala nešetrně proti náboženství, které mělo vždy a má i dnes velký význam pro vytváření iránské identity. Šía, odštěpený proud z islámu, který odlišuje Iránce od většinově sunnitských Arabů, byla zavedena v Iránu jako státní náboženství v roce 1501. Navíc ani Britové, kteří si stále udržovali v Iránu velký vliv, nebyli myšlenkou republiky nadšení – vyjednávání s králem bylo pro ně výhodnější než s měnícími se prezidenty či předsedy vlád.

               Když se tedy Rézovi nepodařilo monarchii zlikvidovat, rozhodl se postavit se do jejího čela. Ahman Šáh – poslední král kadžarské dynastie – sice ze své rezidence v Paříži protestoval a poslal telegram, že „Réza Chán zradil vládu i lid Iránu a je zbaven úřadu předsedy vlády“, ale jaksi to už nikoho nezajímalo.

               31.října 1925 odhlasoval iránský parlament zákon o nové hlavě státu, za kterou určil Rézu Páhlavího a mezi 3. a 8.listopadem ho uznaly všechny relevantní státy. 12.12. 1925 odhlasovalo 257 z 260 poslanců vznik dědičné monarchie se šáhem Rézou jako panovníkem a jeho syn byl hned určen korunním princem. (3 socialističtí poslanci se ve svém republikánském přesvědčení zdrželi hlasování, proti nebyl nikdo).

               Korunovace proběhla, jak už jsem zmínil na začátku mého článku, 25 dubna 1926, přičemž musela být vyhotovena nová královská koruna (Réza se odmítl nechat korunovat korunou kadžarské dynastie) a místo tzv „pavího trůnu“ nechal zhotovit jednoduchý královský trůn připomínající dobu Achajmenovců.

               A poté se dal do práce.

               Začal právním systémem. Aby se vyhnul problémům s propouštěním zkorumpovaných úředníků a duchovních soudců, nechal prostě ministerstvo spravedlnosti v roce 1927 na čtyři měsíce zrušit. Poté bylo znovu založeno, samozřejmě s novými silami nespojenými se starým režimem. V roce 1928 byl přijat občanský zákoník, který je – s určitými změnami po islámské revoluci 1979 – platný dodnes.

               V roce 1926 byla zavedena jednotná daň z pozemků a všeobecná branná povinnost. Byly zrušeny existující státní smlouvy. V roce 1932 nechal Réza zrušit všechny licence pro zahraniční firmy, které se musely vyjednat znova. To se týkalo zejména ropy, v roce 1933 byly podmínky AIOC znovu vyjednány a Irán měl teď skutečný reálný podíl na výnosech z těžby. Šáhovi se podařilo přilákat zahraniční investice do budování průmyslu, a především do jeho nejdůležitějšího projektu – Transiránské železnice.

               Zreformoval školní systém. Byla zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 13 let, masově byly zakládány nové školy a gymnázia, v té době byla založena i univerzita v Teheránu, která se za jeho syna měla stát jednou ze šesti nejprestižnějších univerzit světa. (Čili pohybovala se ve společnosti Harvadru, Cambridge, Hervardu či Yale). Vytlačil jak ze školství, tak z justice klérus, v roce 1932 byly definitivně zrušeny tribunály šaríe.

               Zdravotní systém musel být vybudován doslova z nuly. V roce 1926 byl založen zdravotní úřad, který se později vyvinul v ministerstvo. Byly zakládány nemocnice, zavedeno očkování proti černým neštovicím, vyhlášen boj malárii a trachomu.

               Réza šel ve svých reformách skutečně ve stopách tureckého prezidenta, v roce 1935 zakázal nošení tradičního oděvu a ženám nošení čádoru. Ten byl odstraněn 7.ledna 1936 a tento den byl vyhlášen „Dnem osvobození žen“.

               V roce 1935 bylo taky definitivně určeno jméno státu. Místo Persie se oficiálně a bez výjimky začal užívat název Irán (země Árijců). I to byl takticky správný tah. Etničtí Peršané totiž tvoří ve státě sotva padesát procent obyvatelstva. Kromě nich žijí v zemi početné národnostní menšiny – největší je skupina tureckých Azerů (20 milionů) a Kurdů (8 milionů). Kromě nich jsou to ale Arabi na hranici s Mezopotámií, Turkmeni a Tadžikové na severu, Balúčové na východě a spousty dalších menších národů, o nichž jsem ještě nikdy neslyšel.

               Réza Páhlaví se tedy choval skutečně jako osvícený monarcha a Irán z jeho vlády jednoznačně profitoval. Jeho konec ale přinesla druhá světová válka. Protože se zdráhal přidat se k Britům a Sovětům v boji proti Turecku, vpochodovaly síly obou těchto mocností do Iránu. Šáh rychle pochopil, že ve válce nemá šanci, vyhlásil jednostranné příměří, ale o jeho osudu bylo už rozhodnuto. Byl přinucen k rezignaci a odešel do emigrace. Zemřel v Jihoafrické republice 26.července 1944. Jeho tělesné ostatky byly převezeny do Teheránu, mauzoleum, které mu dal postavit jeho syn, bylo ale po revoluci 1979 vyhozeno do vzduchu.

               Aspoň se mu podařilo prosadit, že po jeho abdikaci nastoupil na trůn jeho syn Mohammad Réza, a ne někdo z kadžarské dynastie, jak původně zamýšleli Britové.

Nový šáh byl jednoznačně západně a sekulárně orientovaný. Studoval ve svém mládí ve Švýcarsku, oženil se s dcerou knížete Khalila Esfandiary Bakhtriaryho a Němky Evy Karl Zorajou. Tato v Berlíně narozená perská šlechtična je dodnes v německy hovořícím prostoru nesmírně populární – můj přítel Mohammad po ní pojmenoval svou starší dceru. Zoraja hrála úlohu jakési perské Sissi, její tragický osud, když se s ní šáh nakonec kvůli její neplodnosti rozvedl, inspiroval žurnalisty i spisovatele. Mohammed Réza s ní byl ženatý v letech 1951–1958, v době, kdy došlo v Iránu k určitému politickému zlomu.

               V roce 1951 vynesly volby do pozice předsedy vlády nacionalistu Mosadeka. Ten se s podporou komunistů rozhodl znárodnit AIOC – čili onu ropnou společnost. A to, i když byl varován, že Irán sám o sobě nemá kapacity, aby mohl ropu samostatně těžit. Ideologie zase jednou zvítězila nad zdravým rozumem a 15.dubna 1953 došlo k znárodnění. Nato opustilo zemi 4500 pracovníků AIOC. Protože AIOC zaměstnávala 65 000 lidí, není to číslo velké, jenže to všechno byli zahraniční odborníci, inženýři, manažeři. Těžba ropy se zastavila. I poté, co se ji podařilo vlastními silami obnovit, byl Irán místo někdejších 666 000 barelů schopen těžit denně pouze 20 000 barelů. Navíc nevlastnil ani jeden tanker. Irán se řítil do hospodářské krize, Mosadek se rozhodl řešit problémy násilím. Zrušil senát, nechal si udělit mimořádné pravomoci, které mu umožnily vládnout pomocí dekretů s vyloučením parlamentu. Nejprve na šest měsíců, potom na dalších dvanáct.  Rozhodl se odstavit od moci nejen šáha, ale i parlament, kde podle dobrého zvyku všech diktátorů tušil působení „zahraničních agentů“. 3.srpna proběhlo lidové hlasování o rozpuštění parlamentu. Jeho regulérnost byla velmi pochybná. Nejen, že se lístky pro „ano“ a „ne“ musely házet do různých uren a musely být opatřeny jménem a adresou voliče čili o anonymitě nemohla být řeč, ale urny byly i v různých místnostech a před dveřmi místnosti s urnou „ne“ čekali Mosadekovi lidé s noži a pálkami, aby případné voliče odradili od toho, do této místnosti vstoupit. Proto 99 procent účastníků referenda souhlasilo s rozpuštěním parlamentu. Jenže parlament mohl rozpustit a nové volby vypsat jen šáh a ten vzdoroval. Ozbrojenci obsadili jeho palác a šáh měl zakázáno přijímat jakékoliv návštěvy. Přesto se mu podařilo utéct nejprve do Bagdádu a pak do Říma. USA a Velká Británie poté spustily už dávno připravenou „Akci Ajax“. Díky penězům CIA se podařilo mobilizovat demonstranty proti vládě a posléze získat na stranu protestujících i armádu. Mosadek byl odstaven od moci, zatčen a uvězněn a šáh se vrátil zpět do země. Levicoví i pravicoví radikálové v současnosti odsuzují shodně tento zásah CIA jako zásah do iránské suverenity. Což akce Ajax nepochybně byla. Ale byl Mosadek demokrat? Zahraniční síly jednaly na přání šáha, jenž byl pro USA a Spojené království mnohem spolehlivějším i srozumitelnějším partnerem než nacionalista Mosadek. Zda to byla akce „dobra“ proti „zlu“, o tom se můžeme přít, přinesla ovšem Iránu několik dalších desetiletí ekonomického a společenského rozvoje.

               Tento puč měl dva fatální následky. Zaprvé šáh přestal důvěřovat demokracii a přešel na autokratický způsob vlády. Zadruhé se Irán dostal zcela pod vliv USA. Jestliže se v době vlády jeho otce Irán pomalu a bolestivě dostával ze závislosti na Velké Británii (a šáhův pád dokázal, že se to nepodařilo), teď upadl Irán o to rychleji do politické i ekonomické závislosti na Spojených Státech. Šáh měl navíc stále větší obavy o svůj život. Ostatně oprávněné, už v roce 1949 byl při atentátu vážně zraněn a svá těžká zranění přežil jen se štěstím. Kromě toho bylo v padesátých letech zavražděno hned několik předsedů vlád a ministrů. Šáh reagoval vybudováním tajné policie, raziemi, zatýkáním i mučením. A ke konci i mizením nepohodlných kritiků. Odpor v obyvatelstvu proti němu i proti jeho ochranné moci, arogantně se chovajícím USA, se zvětšovala.

               Mohammad Réza se snažil pokračovat v politice svého otce. Otvírat se na západ, modernizovat a sekularizovat. Jenže nedokázal a ani nemohl nadchnout pro svou politiku široké masy. Elity jeho politiku podporovaly, vzdělanost rostla, ale ne tempem, které by mu poskytlo dostatečnou podporu v populaci. A navíc mu vývoj, i když pozitivní, nešel dost rychle. Réza Páhlaví sáhl k sociálnímu inženýrství. Protože v oblasti těžby ropy žilo málo lidí, přesouval sem celé vesnice. Nedobrovolná přesídlení obyvatelstva byla vnímána extrémně negativně. A stejně tak i sekularizace společnosti. A ne na posledním místě i pozemková reforma. Rozdělení půdy velkých vlastníků mezi rolníky podkopalo podporu šáha u nejbohatší vrstvy a poskytlo munici kléru. Imámové bojovali proti přerozdělování půdy, proti zrušení věku devíti let k povolení sňatků žen i proti volebnímu právu žen. A dostávalo se jim stále víc sluchu.

               Náboženství, islám ve své šíitské podobě, se stal za staletí součástí iránské identity. Prostí lidé se ho a zvyků s ním spojených nehodlali vzdát. Navíc mají ajatolláhové v šíitském chápání víry mimořádně silnou pozici podobnou prorokům. Ne nadarmo se tedy vedení odporu proti šáhovu režimu chopilo vedení kléru. Mluvčím odporu se stal ajatolláh Ruhollah Chomejní. Už v roce 1963 vyzýval k revoluci a ke svržení šáha. „Povstaňte k revoluci, džihádu a reformě. Nechceme žít pod vládou zločince.“

               Po několika dalších podobných projevech ztratil šáhův režim s buřičem trpělivost, neměl ale odvahu ho zabít nebo uvěznit, proto ho poslali do vyhnanství. Chomejní odešel nejprve do Turecka potom se usadil v jižním Iráku v Nadšavu, na jednom z posvátných míst šíitů. A odtud štval dál proti režimu a požadoval zřízení Islámského státu. Šáhovi se podařilo zlikvidovat sekulární opozici, netroufal si ale zakročit se stejnou tvrdostí proti imámům. Ti se tak stali JEDINOU tváří odporu, a to mělo mít pro budoucnost země naprosto fatální důsledky. Celý rok 1978 byl ve znamení protestů proti režimu. 9. ledna při studentské demonstraci zemřeli čtyři studenti, propaganda imámů nechala číslo nabobtnat na 300 mučedníků. Protože se protesty opakovaly ve čtyřicetidenních intervalech, počet mrtvých se pomalu ale přece zvyšoval – nejvíc obětí si vyžádal takzvaný „černý pátek 8. září 1978 s dokumentovanými 106 obětmi (při srovnání s posledním řáděním revolučních gard se jednalo ale pořád o relativně malá čísla). Na 25. výročí svržení Mosadeka, 19.srpna 1978, bylo zapáleno 25 kin po celé zemi, přičemž v Abadanu zemřelo 477 návštěvníků. Islamisté obvinili z činu vládu, což vyvolalo ony demonstrace 8.září, i když za útokem stáli oni sami – kino bylo pro ně viditelným projevem ďábla – totiž západu a USA – ať chceme nebo ne, nejvíc filmů se tvoří v Hollywoodu, a tak bylo kino symbolem kolaborace s nepřítelem – USA.

               Šáh ztrácel půdo pod nohama, armáda mu sice ještě zůstávala věrná, ale v roce 1978 ochromilo zemi několik generálních stávek. Chomejního agitace měl dost i irácký diktátor Saddam Hussejn a vykázal ho ze země. Paradoxem je, že když ho nechtěla přijmou žádná muslimská země, našel azyl v Paříži.

               7. ledna 1979 se na konferenci v Guadaloupe rozhodli prezidenti Jimmy Carter a Valery Guiscard d´Estaing a britský premiér James Callaghan nadále nepodporovat šáhův režim. Jednalo se osudnou chybu s fatálním dopadem nejen na iránské, ale i na světové dějiny. 16. ledna šáh opustil Irán – a měl následně mnohem větší problémy najít někde na světě azyl, než měl fanatický Chomejní – nakonec zemřel už v roce 1980 v Káhiře na rakovinu prostaty a je tam i v mešitě ai-Rifai pochován. Armáda přešla na stranu odpůrců režimu a 1. února se do Iránu triumfálně vrátil Chomejní – a začala nejtemnější doba iránských dějin.

               Pod praporem islámu začala fanatizace společnosti a boj proti elitám pokrevním i vzdělanostním. 4.listopadu 1979 obsadili zfanatizovaní Iránci americké velvyslanectví a vzali 66 pracovníků ambasády jako rukojmí (které propustili až v lednu 1981 a tato událost zmařila znovuzvolení Jimmyho Cartera prezidentem. Možná už tehdy svého rozhodnutí ze 7.ledna 1979 litoval). K té události odkazuji na skvělý film Bena Afflecka „Argo“

               22.září 1980 zahájil Irán válku se svým jižním sousedem Irákem. Ve válce trvající do srpna 1988 padlo milion vojáků, z toho 700 000 z Iránů. Ajatolláhové využili války k likvidaci mladé vzdělané generace, od níž neočekávali loajalitu ke svým plánům na zřízení náboženské autokracie. Svobodné volby byly zrušeny, do parlamentu mohli kandidovat jen lidé schválení imámy.

Ruttolah Chomejní zemřel 3.června 1989. Nejprve se očekávalo, že jeho nástupce Ali Chameneí bude umírněnější než jeho učitel, brzy se ale prokázal pravý opak.

Režim postupoval stále brutálněji proti svým oponentům a vedl zemi do hospodářské katastrofy. Ideologie slavila opět jednou naprosté vítězství nad zdravým rozumem. Prostředky vláda obětovala na rozvíjení atomového programu a podporu teroristických organizací jako Hizballáhu v Libanonu, a dokonce i sunnitského Hamásu v Gaze. S jediným cílem – zničení státu Izrael. Zničení státu Izrael jako smysl existence Iránské republiky je dokonce zapsáno v iránské ústavě. Doufám, že je izraelská nervozita z tohoto hlediska pochopitelná.

               Náboženský fanatismus a hospodářský propad vyhnal už několikrát mladé lidi do ulic, aby proti režimu imámů protestovali. Brutalita, s kterou byly tyto protesty potlačovány se stále stupňovala. Současná iránská vláda se totiž poučila z šáhových chyb. Neopírá se o armádu, jejíž loajalita nemusí být naprostá. Už 5. června 1979 byly proto založeny „Revoluční gardy“, ozbrojené složky, které mají za úkol chránit integritu republiky. Na rozdíl od armády, jejímž úkolem je chránit Irán před nebezpečím zvenku, mají revoluční gardy jednoznačně úkol potlačovat jakýkoliv odpor vevnitř země. Mezitím mají 200 000 členů a jejich výzbroj je lepší než výzbroj a organizace armády. Je tedy zřejmé, odkud očekává diktatura hlavní ohrožení. Jejím hlavním cílem je zničení západní civilizace, kterou považuje za zkaženou a dekadentní. Proto Irán podporuje diktatury v Rusku, Číně a Severní Koreji a řadí se s nimi do takzvané „osy zla“.

               Přesto mám nemalý problém současný konflikt označovat za boj „dobra“ proti „zlu“. Zejména pohnutky k útoku na Irán jsou víc než problematické. Benjamin Netanjahu se bojí podzimních voleb. Ví, že v případě porážky a ztráty imunity mu, stejně jako našemu Andreji Babišovi – hrozí vězení. Válka je tedy metodou, jak volbám buď zabránit nebo se prezentovat jako ochránce a vítěz a ty volby ještě jednou vyhrát. „Bibi“ je geniální politický intrikán. Zda skutečně nechal úmyslně zaútočit Hamás 7.října 2023, mu zřejmě nikdo nedokáže, ale je hodně indicií, které pro to svědčí. Aby měl záminku k vedení války v době, kdy byl pod politickým tlakem masivních demonstrací žádajících jeho demisi. A když tato není dostatečná a nevedla k patřičnému úspěchu, potřebuje další. Netanjahu má určitě fašistické rysy a diktátorské sklony. Jestliže ho navštívila v Tel Avivu rakouská delegace strany FPÖ, tedy Hitlerových pohrobků, kteří se vůbec netají svým antisemitismem, nedá se to okomentovat jiným sloganem než „Fašisté všech zemí spojte se.“

               O pohnutkách Donalda Trumpa se už snad vůbec mluvit nevyplatí. Dobrá, zabití zločinců jako byl Ali Chameneí, nebo velitelů revolučních gard je možná ospravedlnitelné („sympatické“ je, že nezapomněli ani na někdejšího lumpa v prezidentském křesle Ahmadínežáda.) Ale mělo by to smysl pouze, pokud by cílem takových útoků byla změna režimu. Tento cíl je nedosažitelný a USA se ani netají tím, že to vlastně ani jejich cíl není. Co pak?

               Přijde nový ajatolláh, stejně fanatický jako jeho předchůdce nebo ještě fanatičtější, (už prý přišel, je to Chamerneího syn Modschtaba a ten je ještě radikálnější než jeho otec – je mu připisováno velení revolučních gard při brutálním potlačování protestů v roce 2009) a navíc teď každý, kdo by se snažil režim revolučních gard svrhnout, bude okamžitě označen za amerického agenta a nikdy nemůže získat popularitu u obyvatelstva. Jak už jsem psal, tradice atentátů na demokratické politiky je v Iránu dlouhá. A revoluční gardy se své moci vzdát nemůžou. Po všem, co už její členové spáchali, jim jde o holý život. V případě změny režimu by zřejmě všichni viseli na pouličních lampách.

               Zničení iránského atomového programu je stejně nerealistické. Už jednou se tím Trump chlubil, aby musel později přiznat, že se toho vlastně moc nedosáhlo.

               Ano, Irán propásl svou historickou šanci stát se prosperující bohatou zemí, ale to byla vina nešikovné politiky nedočkavého šáha Rézy Páhlavího. Lid musí pro reformy dozrát, nesmí být k nim nucen. Nepřiměřený tlak z jedné strany vyvolá protitlak a místo do 21 století, kam chtěl svou zemi vést šáh, se Irán propadl do středověku.

               A z toho ho nevyvede ani Netanjahu ani Trump.

               Jediný, kdo může mít ze současné války radost, je ruský diktátor Putin. Zaprvé konflikt odvedl pozornost od jeho zločinů na Ukrajině. Zadruhé se USA postavily do stejné řady s Ruskem a skutečně je těžké najít rozhodující rozdíl v jejich jednání. Navíc blokáda Hormuzského průlivu vyhnala ceny ropy do výšky, což zachraňuje potácející se ruskou ekonomiku a ke všemu navíc nemůžou teď západní spojenci dodávat na Ukrajinu dostatek protiletadlových raket, protože je spotřebovávají při obraně svých spojenců v Dubaji a v Abu Džabi. Irán je v současnosti Rusku užitečnější než v době, kdy mu dodával drony Šahídy – které si už teď Rusko umí vyrábět samo a naopak teď už dodává navigační komponenty do iránských dronů.

               Ať už úmyslně nebo neúmyslně, Donald Trump hodil svému kamarádovi v Kremlu svým útokem na Irán záchranné lano.

               A je dost možné, že to celé je jen snahou vytvořit kouřovou clonu v době, kdy hrozí zveřejnění Epsteinových spisů i s nechvalnou úlohou, kterou v nich americký prezident hraje. Čili že ten člověk v Bílém domě je ochoten klidně rozpoutat i třetí světovou válku, jen aby se nedostal do vězení. Na mrtvých mu nezáleží, ostatně mrtvé americké vojáky přišel vítat v baseballové čepici. Důkaz úcty k padlým to rozhodně nebyl.