Category: Zážitky z cest

Tallinn


Je to město daleko na severu (s důrazem na slovo daleko), prakticky na úrovni St.Petersburku. Proto tam slunce v létě zapadá až někdy těsně před půlnocí a v zimě zase skoro ani nevyleze nad obzor. Přesto stojí za návštěvu – tedy v létě, kdy je tam vidět a teploty někdy vystoupají i nad dvacet stupňů.
Tallinn (to dvojité „ll“ se vyslovuje jako dlouhé a měkké l, to dvojité „nn“ zase jako dlouhé n) – Estonci totiž každou hlásku kterou chtějí vyslovit dlouze napíšou prostě dvakrát) a tyto hlásky dává tomu jménu dojemnou trošku melancholickou krásu.
Vždy se tak ovšem nejmenovalo. Jako první se zde (kromě domácího ugrofinským nářečím hovořícího obyvatestva) objevili Dánové. Dánští Vikingové, tedy král Waldemar II., zde roku 1219 založil pevnost, které se říkalo Castrum Danorum, tedy Dánský hrad, což se řekne estonsky Taanni – linna. Když se města zmocnili křižáci, dali mu jméno Reval a to mu zůstalo až do chvíle, kdy Estonsko vyhlásilo v roce 1918 poprvé ve své historii samostatnost.
Tallinn má zajímavou polohu. Samozřejmě, že jeho nejdůležitějším opěrným bodem byl přístav. Zajímavé je, že tento přístav je umístěn v mořském zálivu. Skoro všechna severská přístavní města jsou lokalizována na řekách nedaleko jejich ústí. Ať už je to Petrohrad na Něvě, Riga na Daugavě, Klajpeda na Němenu, Štětín na Odře, Lübeck na Tarve, Hamburg na Labi, Brémy na Weseře či Londýn na Temži. Příčinou je zřejmě, že severní moře bývá příliš rozbouřené, než aby umožňovalo klidné kotvení lodí a vykládání zboží. V tom je Tallinn vyjímkou a zátoka, v níž je umístěn tallinský přístav, musela být skutečným fenoménem, jemuž se nedalo odolat. Stejně jako vysoká skála nad mořem, kuriozita v jinak ploché zemi, která přímo volala po tom, aby na ní někdo vybudoval pevnost. Dáni neodolali.


Když pevnost v roce 1248 zase od křížáků převzali, založili zde město, jež dostalo ve východním Pobaltí obvyklé lübecké městské právo. Vazba na Lübeck je zřejmá na každém kroku. Nejen na radnici, ale i v kostele svatého Mikuláše, kde tanec mrtvých namaloval stejný autor Bernt Notke, jenž tuto fresku stvořil i v lübecké katedrále. Kaple, která byla pro toto dílo postavena, vzala za své při ruském dobývání města ve druhé světové válce, fragmenty malby jsou dnes vystaveny přímo v kostele, tím pádem se zde platí vstupné. Naše průvodkyně nám sice radila, abychom se vydávali za seniory, ale já jsem ji neposlechl, protože se ve mně vzbouřila hrdost a zaplatil jsem zato dvojnásobné vstupné. Z Lübecku sem zřejmě dorazila i výroba marcipánu, jíž je právě Lübeck známý na celém světě (o čemž, jak pravila melancholicky kamarádka mého syna z Lübecku pocházející, vědí jen Lübečané). Ani Estonci o této proslulosti svého partnerského hanzovního města nechtějí nic vědět a marcipán považují za vlastní patent. V současnosti se vyrábí ve firmě Kalev, jež má svou cukrárnu přímo v centru na ulici Pikk.

Mimochodem právě v Tallinu zemřel v roce 1641 v exilu Jindřich Matyáš Thurn, vedoucí osobnost pražské defenestrace a tedy jeden z iniciátorů třicetileté války.


Lübecké městské právo platilo ovšem pouze ve městě, ne na hradě.
Tallinn si zachoval hodně ze svého středověkého charakteru a proto je i dnes zřejmé dělení na horní a dolní město. Obě byla od sebe oddělena hradbami a spojena jen jednou cestou jménem Pikk. V horním městě seděla šlechtická elita (dnes je sídlem estonské vlády a parlamentu), v dolním městě pak žili kupci a řemeslníci. Reval, jak se město jmenovalo, byl hanzovním městem a příslušnost k tomuto obchodnímu spolku německých měst zajišťovala prosperitu. Přes Reval běžela většina obchodu s ruským zbožím, zejména kožešinami a do Ruska bylo importováno západní zboží, zejména zbraně.
V středověkém Revalu stejně jako v novodobém Tallinnu se říká, že moc hledí shora na peníze. Moc seděla v městě horním, peníze se vydělávaly v městě dolním, kam proudily z přístavu. Že to nebylo bez rizika a Baltské moře dokáže být hodně zákeřné, o tom svědčí socha Rusalky, malé mořské víly, jež stojí na břehu moře ve čtvrti Kadriorgu a hledí do vodních dálek. Vyhlíží námořníky stejnojmenné ruské lodi, jež se potopila ve Finském zálivu v roce 1893. Památník vytvořil estonský sochař Amandus Adamson v roce 1902, tedy rok poté, co uvedl Antonín Dvořák operu stejného jména, jež ho proslavila. Rusalka je mořská víla slovanské mytologie a její socha na tallinnském nábřeží svědčí o ruském vlivu v tomto městě. Stejně jako palác Kateřiny první, po níž dostala tato čtvrť za někdejším městem jméno. Ten palác tam nechal postavit Petr Veliký své druhé manželce Kateřině. Kateřina byla zřejmě jedním z mála lidí, kteří z anexe Livonska Rusy na začátku 18.století profitovala. (Obyvatelstvo Estonska se během „Velké severní války“ zredukovalo z 350 000 na 150 000!) Kateřina se narodila v městečku Aluksne v severním Lotyšsku u estonské hranice jako dcera litevského sedláka polského původu Skowronského V sedmnácti nastoupila do služby k německému evangelickému pastorovi Glückovi – prvnímu překladateli bible do lotyšštiny (tolik tedy k skladbě obyvatelstva někdejšího Livonska před ruským záborem). V roce 1702 ji Rusové odvlekli stejně jako další tisíce obyvatel Livonska do Moskvy, kde pracovala jako pradlena. Až ji zahlédl kníže Menšikov a udělal ji svou milenkou (prý mu porodila dvě děti). Jenže se se svou krásnou milenkou příliš naparoval a tak ji zahlédl sám car. V roce 1707 z ní učinil svou milenku a poté co mu porodila dvě dcery, se s ní 1712 oženil. V roce 1718 jí nechal v rodném Livonsku, v blízkosti tehdejšího Revalu postavit krásný zámeček uprostřed obrovského parku, v roce 1724 ji pak Petr učinil svou nástupkyní (svého syna z prvního manželství Alexeje nechal ve vězení umučit) a po carově smrti nastoupila tato dáma na ruský trůn. Aniž se někdy naučila číst. (V které řeči to taky měla udělat?) Krása a volnější mravy někdy na kariéru zcela stačí. V Tallinnu tedy na ní zůstala pěkná vzpomínka, s Kadriorgem sousedící prezidentský palác vypadá v porovnání s ruskou carskou nádherou víc než skromně.


Tak jako se čtvrť plná parků a pyšnící se svou Rusalkou jmenuje po někdejší ruské carevně, v bezprostřední blízkosti starého (dolního) města se nachází „Rotenman kvartal“, čtvrť pojmenovaná po někdejším podnikateli německého původu, který zde nechal v devatenáctém století postavit řadu továren, které byly základem zprůmyslnění Estonska. Dnes jsou staré továrny jedna po druhé strhávány a na jejich místě rostou hotely, banky, výškové budovy s kancelářemi, obraz moderní estonské architektury, která mě doopravdy oslovila. Je to trochu melancholické, když mezi krásnými moderními budovami trčí k nebi opuštěné tovární komíny (které kupodivu Estonci nebourají, možná mají zůstat památníkem na onoho podnikatele) ale má to něco do sebe. Zejména když za nimi nad mořem zapadá těsně před půlnocí červeně a fialově letní slunce. Měl jsem možnost pozorovat toto velkolepé divadlo z balkónu na šestém poschodí hotelu Park Inn. Se skleničkou červeného vína v ruce je to krásný zážitek. Ovšem pozor! Alkohol je třeba koupit před desátou hodinou večerní. Ačkoliv jsou obchody otevřené až do jedenácté a některé až do půlnoci – na ulicích je stále ještě světlo a živo – alkohol má závěrečnou už v deset! Jestliže se tedy v socialistickém Československu alkohol neprodával před desátou (dopoledne) v Estonsku se neprodává po desáté (večer). Neptejte se mě proč, možná už odjel poslední trajekt do Helsinek. Finové jsou zodpovědní za 35 procent konzumu alkoholu v Estonsku. Jezdí sem na alkoholické výlety, protože je tu pro ně levně. Nechci ani vědět, kolik stojí jedno pivo ve Finsku, když je Finovi levné pivo za 6,60 Euro (na radničním náměstí v centru Tallinu, ovšem ani jinde jsem pivo pod čtyři eura neviděl). Neodstraší je ani všudypřítomné nápisy „Saddám“. To není výraz estonských sympatií k někdejšímu iráckému diktátorovi, tak se estonsky prostě řekne „přístav.“
Horní město se pyšní několika monumentálními budovami. Tady je i nejvyšší věž městského opevnění „Dlouhý Hermann“, na nějž přiléhá někdejší palác Kateřiny II., v němž dnes sídlí estonský parlament. (Protipólem „Dlouhého Hermanna“ je „Tlustá Margareta“ v dolním městě, takže tolik o estonských představách, jak má vypadat pořádný chlap a pořádná ženská.) Hned naproti parlamentu se tyčí monumentální ortodoxní katedrála Alexandra Něvského.

Estonci brali tento kostel vždycky jako důkaz rusifikačních snah carského a později komunistického režimu. Jak jsem se už zmínil ve svém článku o dějinách pobaltských zemí, byl to právě Alexandr Něvský, který zastavil expanzi místních německých pánů dále na východ. Po osamostatnění Estonska se ozvaly dokonce hlasy žádající zbourání této katedrály, nakonec ale přece jen zvítězil zdravý rozum a tato velkolepá budova mohla zůstat stát. Je teď útočištěm v Tallinnu žijících Rusů (tvoří ve městě 44 procent obyvatelstva), kteří jsou mnohem nábožnější než protestantští Estonci. V Estonsku žijícím Rusům bylo po osvobození Estonska dlouho odpíráno občanské právo, až před vstupem do Evropské unie muselo Estonsko povolit a ruskému obyvatelstvu občanství dát. Což má za následek, že Rus, jenž přijal estonské občanství, musí stát na ulici před ruským konzulátem hodiny při čekání na vízum, Rus, který občanství nepřijal, sedne jen do auta a v Narvě přejede státní hranici, aniž by mu někdo dělal problémy. Tallinnská evangelická katedrála – Dóm – není kupodivu největším kostelem ve městě, jak chrám svatého Olafa, tak chrám svatého Mikuláše (obě ovšem v dolním městě, kde seděly peníze) Dóm svou velikostí zřetelně převyšují. Pod Dómem má však být pochován legendární praotec finsko-estonského národa Kalev (tedy něco jako náš praotec Čech, Finové a Estonci mají praotce společného, očividně se ovšem bál moře a tak zůstal na jih od Finského zálivu Dnes se po něm jmenuje ona nejslavnější cukrárna v dolním městě). V horním městě je několik vyhlídkových teras s úžasnými výhledy na staré město, přístav a na moře i na moderní výstavbu v Rotenmanském kvartálu. Jinak tady ovšem večer chcípl pes. Když jsme si tu chtěli večer sednout na víno a užívat si pohledu na západ slunce nad mořem, nenašli jsme ani jednu otevřenou hospodu a pochopili jsme, proč je Horní město večer jako vymřelé. Žije se v městě dolním, ovšem žije se tu draho!

Dolní staré tallinnské město vypadá jako skanzen. Nově opravené hradby svítí červenými střechami svých věží, staré klikaté uličky jsou lemovány hanzovními domy, ze kterých stejně jako v Amsterodamu trčí pod štítem z fasády kladky – obchodníci žili v přízemí, sklady byly ale pod střechou, proto ony háky na vytahování zboží. A všude jsou restaurace, bary, kavárny a další pasti na turisty, hlídané studenty v středověkých krojích, kteří do oněch hospod zahánějí okolojdoucí, kteří si dovolí byť jen na jedinou sekundu postát před vchodem do restaurace či dokonce se začtou do jídelního lístku. Utekli jsme před nimi v panice až do horní části městského opevnění nad kostelem svatého Mikuláše. Ve věži Neitsitorn je restaurace s výhledem na město. Problém je, že se zde platí vstupné. Tři eura za vstup do restaurace jsem ještě nikde nezažil. Bylo mi vysvětleno, že je to muzeum. Takže jsem zaplatil, muzeum jsem ale nenašel, jen restauraci a kavárnu na třech poschodích. Když už jsme tam byli, rozhodli jsme se naobědvat s oním kouzelným výhledem na staré město. K našemu milému překvapení nám pak ony tři eura na osobu odpočetli od účtu. Vlastně docela šikovné opatření, aby jim tam lidi necourali po hospodě jen tak a nezírali na město pod nohama.


Nejstarší kavárna ve městě jménem Maiasmokk je večer po deváté hodině zavřená!
Za návštěvu stojí budova „Velké Gildy“, kde je muzeum estonských dějin a kde byl vstup zrovna náhodou zadarmo. Gildy byly sdružení podobné cechům, ale přece jen jiné. Velká Gilda sdružovala kupce a tedy bohaté lidi, mající největší vliv na dění ve městě. „Malá Gilda“ pak sdružovala řemeslníky nejrůznějších oborů, ti ale byli spíše na práci než na bohatnutí (kdo už kdy zbohatl prací?) a jejich vliv na dění ve městě byl o to menší. Muzeem je i nejstarší lékárna na radničním náměstí z roku 1433, v suvenýrovém obchodě se snaží turisty přesvědčit, že likér Vanna Tallinn je lék. Že lidé dokážou vyrábět alkohol doslova ze všeho, jsem se přesvědčil v tallinnském skanzenu v městské části Rocca al mare. Estonské víno Lossi se totiž vyrábí z borůvek. Ty sice dosahují tady na severu zřejmě díky dostatečné vlhkosti a dlouhým letním dnům nebývalé velikosti, to víno (jsem zvědavý člověk a tak jsem místní specialitu ochutnal) se dá pít jen se sebezapřením a pod ochranou léků na blokádu žaludeční kyseliny. Jinak by zřejmě propálilo do mého už ne nejmladšího žaludku díru.

Před městskou bránou Viru se pak nachází květinový trh, jeden z nejúžasnějších, jaké jsem kde viděl.

Ten amsterodamský je sice větší, ale květiny na tom tallinnském byly prostě krásnější (i když z větší části dovezené z Holandska). Estonci totiž květiny milují. Jít na návštěvu bez kytice květin je prostě nemyslitelné a darovat milence či dokonce i manželce mercedes bez kytice růží je společenské faux paix. Zřejmě z tohoto důvodu je květinový trh otevřen i v noci. Co kdyby dárce onoho mercedesu zapomněl a kytku pak narychlo potřeboval?

Tallinn má prostě své kouzlo a to, i když tam musíte mít štěstí na počasí. Slunce sice zapadá v létě pozdě, svítí ale většinou tlumeně přes mraky. Lidé v Estonsku měli očividně vždy větší strach z vody než z ohně. Nikde jinde jsem totiž neviděl, aby sedláci sušili obilí v obytných místnostech, kde se vařilo na otevřeném ohni!

Prostě podkroví bylo odděleno trámy a mezi ně se nastrkala úroda. V případě požáru se člověk zřejmě vždycky mohl spolehnout na to, že přijde déšť, který ten malér uhasí. Hygienu prováděli v sauně stejně jako Finové. Ta voda, která na ně padala shora, byla zřejmě příliš studená.
Ovšem národ estonský je otužilý. To jsme viděli v přímořském letovisku Parnü. Přestože měla voda v moři 13, slovy třináct stupňů Celsia, koupaly se v té vodě děti. Tedy pravda, jedno z nich mělo na sobě neoprénový oděv, a očividně se jednalo o výlet tatínků s dětmi bez maminek, čili něco jako akce Apalucha, ale přesto mi při tom pohledu běhal mráz po zádech.


Protože v Horním městě chcípl pes, Dolní bylo nekřesťansky drahé a po desáté nám odmítli prodat arménský koňak, který vypadal se svými pěti hvězdičkami hodně lákavě, nekoupali jsme se, ale opustili jsme Estonsko ve směru na jih, do Lotyšska.

Ženeva


                Návštěva města, kde kdysi vznikl Kalvinismus mě podvědomě naplňuje nedůvěrou, ti kdo četli můj článek „Ze všechno může Kalvín“ vědí proč. Přesto je návštěva Perle du lac, tedy perly na ženevském jezeře, nazývaném francouzsky Lac Leman, lákavá.

                Už proto, že má přímý vztah k našim dějinám. Nejen, že tu zemřela císařovna Alžběta-Sissi, jako oběť anarchistického atentátu, ale ve stejném hotelu Beau Rivage, kde 10.září 1898 naposledy vydechla, podepsal Tomáš Garique Masaryk o dvacet let později, přesněji 1.listopadu 1918 dokument o vzniku Československa. Salón v hotelu, kde k tomuto historickému podpisu došlo, se jmenuje „Masarykův salón“ a když pěkně požádáte pracovníky recepce, tak vám jej rádi ukážou.

Před hotelem pak stojí socha císařovny Sissi, postavená zde v roce 1998, která ji znázorňuje tak, jak by asi znázornila nejraději ona sama. Až chorobně štíhlá a koketní za roztaženým vějířem.

                Moderní dějiny Ženevy začaly v roce 1536. Tehdy pozval místní reformní kazatel Guillaime Farel tehdy už známého Jeana Kalvina, nacházejícího se právě na útěku z Francie v Bazileji, do Ženevy. Ženeva se přihlásila k revolučním myšlenkám Luthera velmi záhy. Už v roce 1519 se popravovalo, vůdce povstání proti místnímu biskupovi Philibert Berthelier, byl místním biskupem, který byl i pánem města za pomoci savojských vojenských jednotek (k vysvětlení se ještě dostanu), veřejně popraven. Socha Philiberta Bertheliera stojí na náměstí stejného jména na ostrově v řece Rhôně a u nejstarší budovy Ženevy, věže z městského opevnění, která zde prokazatelně stála už v roce 1213.

V roce 1519 ovšem od přibití 90 Lutherových tezí na kostelní dveře ve Würtenberku neuplynuly ani dva roky. Proč to šlo právě v Ženevě tak rychle? Určitě bylo důvodem, že Ženeva působila jako svobodné říšské město podřízené pouze císaři, jejím vládcem byl ale místní biskup (podobně jako tomu bylo třeba v Kostnici na Bodamském jezeře). Protože byl místní biskup určen za pána města v roce 1213, musím za tímto jmenováním hledat opět známou taktiku císaře Friedricha II, který všude omezoval moc místních vévodů a hrabat tím, že jim bral z jejich mocenské oblasti zvlášť bohatá města a činil je na místních vládcích nezávislými. A Ženeva bohatá byla.

                Její význam pocházel z geografické polohy. Kdo chtěl přes Alpy na sever, zákonitě přišel k řece Rhôně  a musel na druhou stranu. Právě tady, na místě, kde Rhôna opouští Ženevské jezero, stál od nepaměti most. Tedy od nepaměti – zcela určitě tam stál v roce 58 před naším letopočtem, protože v tom roce jej dal zničit Gaius Julius Caesar, aby zabránil pochodu bojovného kmenu Helvetů (po nichž se Švýcarsko jmenuje Confederatio Helvetica) na jih, jak se sám chlubí ve svých „Zápiscích o válce galské“.  Na tento památný, těžko říci zda i bohulibý čin upomíná pamětní tabule na stejné věži, před níž byl popraven už vzpomenutý povstalec Philibert. Vršek na jižním břehu, nad  soutokem modré divoké Rhôny se zelenou línou Arve, na dohled od přechodu přes dravou řeku pak poskytoval ideální možnosti na vybudování opevněného sídliště. Germánský kmen Burgundů si to město vybral dvakrát za své hlavní, poprvé v letech 433 – 534, podruhé koncem  devátého století. Burgundové ale svou nezávislost nikdy neudrželi, jejich království se stalo v roce 1033 součástí „Svaté říše Římské“ a Ženeva v roce 1213 nezávislým městem. Na burgundskou minulost upomíná soška krále Gondebauda (vládl v letech 480 – 516) na nejhezčím ženevském náměstí Place du Bourg de-Four, plném kaváren a restaurací, kde je radost posedět..

                Ta ženevská nezávislost byla ovšem jen relativní, protože mocné slovo měli ve městě jeho sousedi, savojští vévodové. Formálně bylo sice město nezávislé, žilo ale s mocným sousedem v oboustranně výhodné symbióze a o svých politických krocích bylo vždy radno napřed zajít na konzultaci do Chambéry, hlavního města vévodství. (Savojští vévodové ovšem právě v osudném roce 1536 přesídlili do Turína a tím možná tak trochu ztratili kontrolu nad tím, co se dělo na západ od Alpských vrcholků.  S daným stavem byli všichni po celá tři století spokojeni. I v době nepokojů na začátku šestnáctého století zde byl vládnoucím biskupem bratranec savojského vévody Piere de la Baume.

                V roce 1536 dostala příchodem Kalvína existence města zcela novou dimenzi. Napřed sice městští radní Kalvína z města vykázali, správně totiž pochopili, že by ohrozil jejich vlastní mocenskou pozici. Jenže o pět let později se vrátil a vydal svůj „Ženevský katechismus“. Během krátkého času se mu podařilo zřídit teokratický stát, podobný dnešnímu Iránu kde bez posudku nejvyšší církevní rady, v jejímž čele seděl on sám, nešlo vůbec nic. V roce 1559 založil pak vysoké učení, jež se mělo stát hlavním centrem reformované teologie a učinilo ze Ženevy „Protestantský Řím“. Jeho kolej stojí dodnes, v současné době se právě rekonstruuje a je i dnes impozantní budovou. Našel ve svém žáku Theodorovi de Breeze nadšeného spolupracovníka a následovníka a tím bylo pokračování jeho církevního protestantského státu zajištěno. Kalvín sám zemřel poměrně mladý už v roce 1564.

                Na význam města v čase reformace upozorňuje gigantický pomník reformace na Promenade des Bastions. Samozřejmě, že jsou tu vyobrazeni především reformátoři, jež měli co do činění se Ženevou, v centru pomníku, jenž je přes 100 metrů dlouhý, se skví nadživotní sochy Jeana Kalvína, Guillelma Farela, Theodora de Breeze a Johna Knoxe, jenž kalvinismus exportoval ze Ženevy do Skotska (pozor na skotskou kuchyni!) Martin Luther a Huldrych Zwingli jsou tu vzpomenuti jen nápisy, zato se na památníku dočkal zobrazení vedle Olivera Cromwella a dalších velkých válečníků i uherský Štěpán Bočkay, který si v roce 1606 vymohl na bratru císaře Rudolfa Matyášovi vídeňským mírem uznání náboženské svobody Uhrů, kteří se hlásili ke kalvínskému náboženství (ačkoliv to v jejich kuchyni nezanechalo tak zničující stopy jako kdekoliv jinde v Evropě).

                Hlavní chrám Temple St.Pier v centru města je sice impozantní budovou, ve svém nitru ale – jak už tmu u protestantských kostelů bývá – mnoho pamětihodností nepřechovává (když pomineme židli, na níž Kalvín údajně sedával).

Za návštěvu stojí Kaple Makabejských, která byla postavena svého času jako pohřební kaple kardinála Jeana de Brognyho, pravé ruky papeže Klimenta VII, vlastním jménem Roberta, hraběte ze Ženevy, prvního protipapeže velkého schizmatu, zvoleného v roce 1378 za protipapeže proti napůl šílenému Urbanovi VI. Robert si vysloužil v roce 1377 přezdívku „Řezník z Ceseny“, když nechal povraždit 4000 obyvatel tohoto italského města, jeho volbě papežem to nicméně spíše prospělo a stal se ženevským rodákem, který to opravdu dotáhl daleko. Bez ohledu na použité prostředky. Jestliže sám chrám je výzdobou poněkud chudý, určitě se vyplatí navštívit vykopávky pod chrámem, jeden z největších archeologických areálů v Evropě, jenž vás zavede až do římských a předřímských dob s řadou filmových projekcí a nápaditých znázornění dějin regionu.

                Hned vedle se pak nachází „Museé international de la Réforme“ jež zobrazuje změny myšlení protestantských proudů od kalvínovy striktní predestinace až k novému chápání postavení církve a člověka ve světě. Nachází se zde i dokument, nad nímž zaplesá srdce každého českého historika. Je zde vystavena kopie protestního listu českých pánů proti popravě Mistra Jana Husa, zaslaný do Kostnice v roce 1415 (jediný známý originál se nachází v Edinborough). Bohužel je v muzeu přísně zakázáno fotografovat a já staromódní osel, který nechal foťák v šatně, nepochopil, že v nouzi je i mobilní telefon dobrý! Mrzí mě to ještě teď.

                Ženeva se chválí statutem „Města utečenců“.  Nápis Geneve – Cite de rouge se skví na jedné z věží někdejšího městského opevnění na pravém břehu Rhôny. A skutečně po celá staletí sem prchali pronásledovaní lidé. Mělo to jednoduchý důvod. V podstatě jsem si nikdy tak zcela neuvědomoval, že francouzští Hugenoti byli samozřejmě Kalvíni jejich duchovní pastýři byli odchovanci Kalvínovy koleje v Ženevě. Jenže ve Francii neměli jednoduchý život. Mezi lety 1562  a 1598 vedli s katolíky celkem 8 zničujících krvavých občanských válek s vyvrcholením v Bartolomějské noci v roce 1572, než jim král Jindřich IV. (původně také hugenot, který ale přestoupil na katolickou víru) zajistil Ediktem nantským náboženské, jakož i politické svobody. O ty politické přišli už za vlády Jindřichova syna Ludvíka XIII.Za krále, jenž se více zajímal o svou stolici, než o vládu nad Francií, řídil zemi totiž kardinál Richelieu,  tvrdý katolík, jemuž byly protestantské svobody solí v očích. My, kdo jsme četli „Tři mušketýry“ od Alexandra Dumase víme, že naši 3 – tedy vlastně 4 hrdinové, obléhali město La Rochelle, poslední baštu politických protestantských svobod. La Rochelle padlo, hugenoti ztratili politickou nezávislost, podrželi ale nadále právo vyznávat svobodně svou víru. Ne ale natrvalo, Syn Ludvíka XIII, Král Slunce Ludvík XIV. zrušil hugenotské svobody ediktem z roku 1685. Poručil zbourat protestantské kostely, násilně pokřtít protestantské děti a zakázal vyznávání hugenotské – tedy kalvínské víry. Následkem byla masové emigrace asi 200 000 lidí. Kam měli jít? Ženeva, mateřské město jejich víry (jejich jméno Hugenoti pocházelo ostatně ze jména Huguese de Besancon, vůdce povstání ženevských občanů proti vládě savojského rodu v dvacátých letech šestnáctého století, tedy ještě před Kalvínovým příchodem.

                Spousty šikovných pracovitých a skromných lidí táhlo k ženskému jezeru. Poprvé tomu bylo ostatně už o více než sto let dříve. V čase občanských válek ve Francii narostlo obyvatelstvo Ženevy z 10 000 na 23 000! Aniž by město zvětšilo obvod svých hradeb! Pokud tedy půjdete do ženevského starého města, nedivte se, jak těsně jsou tu postaveny domy vedle sebe, ba skoro jeden na druhém. Ani pro radnici nezbylo moc místa, Hôtel de Ville, kde dnes sedí vláda kantonu, je sice hezký, ale není lehké jej najít. Muzeum o dějinách města se ostatně nachází v blízkém sousedství radnice a starého arsenálu v Maison Tavel. Nyní, tedy koncem sedmnáctého století směřovala do Ženevy druhá emigrační vlna. Sice se právě včas vzpamatoval brandenburský vévoda a pozdější pruský král Friedrich I. a napsal všem francouzským hugenotům pozývací list, kdy jim zabezpečoval všechny svobody v nově rostoucím hlavním městě Berlíně. Velká část tedy pokračovala do Berlína, vytvořila tam vlastní prosperující čtvrť a možná proto se v Berlíně rozumně nenajíte. Doufám aspoň, že hugenoti nespáchali tu strašnou berlínskou lokální specialitu Currywurst. Nicméně značná část emigrantů se postarala o další rozvoj blahobytu města Ženevy.

                V Ženevě se totiž mohli cítit bezpeční. Ženeva se v roce 1602 definitivně zbavila savojského vlivu. Pokus tehdejšího savojského vévody  Karla Emanuela dobýt neposlušné město, jež už osmdesát let odmítalo uznat savojský vliv, totiž v noci z 21. na 22 prosince 1602 ztroskotal a město tím definitivně pod vedením kalvínova žáka Theodore de Breeze (jenž se dožil požehnaných 85 let) uhájilo svou nezávislost. Tato hrdinná obrana se ostatně každý rok v Ženevě slaví jako takzvaná Eskalade – ovšem slaví se už 12.prosince, protože protestanti se po celá staletí houževnatě bránili přijetí gregoriánského kalendáře a tak měli tehdy o deset dní méně, než jejich dobyvatel savojský vévoda. Ten chtěl být možná na vánoce doma v Turíně a tak ho tlačil čas, zatímco Ženevané měli do vánoc ještě celé dva týdny. Každopádně neměla Ženeva díky savojskému vévodství náležejícímu k Svaté říši římské společné hranice s Francií (a neměla je mít až do roku 1860), byla tedy proti francouzským expanzivním králům poměrně v bezpečí a stahovala do svých hradeb vše nejlepší, co mohly zbytky hugenotské Francie nabídnout.

                Kromě toho produkovala ovšem slavné lidi i sama. Příkladem je Jean Jacques Rouseau, po němž je pojmenován ostrov na výtoku Rhöny ze Ženevského jezera. Na tom ostrově je myslitelova socha a moc příjemná kavárna, kde se dá za pěkného počasí posedět a nasávat atmosféru krásného města.

                Pozitivní vliv utečenců pokračoval ostatně i do moderní doby. Nejprestižnější firmou a jakousi vlajkovou lodí ženevského hodinářského průmyslu (Ženeva je vedle Schafhausenu druhým centrem produkce švýcarských hodinek) je firma Patek Philippe. Anton Norbert Patek byl důstojníkem polské kavalerie, který po potlačení polského povstání v roce 1831 emigroval do Ženevy, dal se tam dohromady s hodinářem českého původu Čapkem a poté, co se s ním rozešel, našel nového partnera ve Francouzi Philippovi. Jejich hodinky se vyrábějí dodnes a na skvostnou historii jejich firmy ale i hodinářství v Ženevě vůbec upomíná skutečně zajímavé „Muzeum Patek Philippe“. Stojí určitě za návštěvu.

                Jiným slavným utečencem byl argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, autor mého mládí a utečenec před argentinskou vojenskou juntou, jenž je zde pochován na stejném hřbitově jako Jean Kalvin –  Cimetere de Plainpalais. (Bezprostředně vedle tohoto hřbitova se nachází prostá, ale výborná restaurace LÉchalote, kde se člověk může za přiměřené ceny  – ve Švýcarsku!!! poměrně dobře najíst. Jídelní lístek je ovšem jen ve francouzštině, a aby to bylo napínavější, je psán rukou. Majitel restaurace hovoří kromě francouzštiny ještě španělsky, anglicky nebo německy se ovšem moc daleko nedostanete. Jediné štěstí že se italština a španělština podobají a ve francouzštině umím aspoň rozlišit zvířata, z nichž jsou jídla nabízena.)

                Pozitivní postoj k přistěhovalcům mají Ženevané tedy jaksi v genech, společnost je mnohonárodní a ostatně v posledním referendu o omezení přistěhovalectví občanů Evropské unie do Švýcarska hlasovala Ženeva velkou většinou proti tomuto omezení.

                Francouzi vpadli do města poprvé v roce 1793. Byla to ovšem revoluční vojska, která odmítala katolictví stejně jako protestantství a vyznání Ženevanů tedy už nehrálo žádnou roli. Revolucionáři přinášeli domácímu obyvatelstvu „svobodu“ aniž by se namáhali zeptat, zda místní o jejich svobodu opravdu stojí. Ženeva se stala součástí Francie a hlavním městem departementu du Leman. Jen co byl Napoleon poražen a začala jednání ve Vídni o budoucím uspořádání světa, ukázali Ženevané opět svou šikovnost. Dokázali opět získat nezávislost na Francii (což nebylo tak těžké, protože Francii bylo třeba ve Vídni potrestat za každou cenu), ale aby uhájili svou nezávislost na Savojanech, kteří vyšli z Napoleonských válek jako vítězná strana, proklamovali připojení ke Švýcarskému svazu jako 22. kanton a diplomati ve Vídni tento úmysl podpořili. Ženevané se stali Švýcary a zůstali jimi dodnes. Aspoň formálně.  V roce 1847 to byl Guillaime- Henry Dufour, Ženevan a generál švýcarské armády, který vedl vojenské tažení takzvaných liberálních kantonů proti konzervativním, sdruženým v takzvaném „Sonderbundu“ a za cenu jen minimálních obětí na životě (údajně si tento válečný konflikt vyžádal jen 150 mrtvých) zabezpečil jednotu Švýcarska.

                Je zajímavé, že právě tento generál se stal jedním z prvních prezidentů organizace Červeného kříže, kterou založil jiný ženevský rodák Henri Dunant.

Tato organizace, jež existuje dodnes a své sídlo má hned vedle sídla Organizace spojených národů, byla založena v roce 1865 a zakládací listina byla podepsána na ženevské radnici v sálu Alabama. To jméno dostal sál poté, kdy se tu dojednal mír mezi Velkou Británií a USA v roce 1872 ve sporu o Alabamu. Byl to první významný čin této organizace, jež dnes působí po celém světě, a svět bez ní bychom si asi nedovedli představit.

                Možná to byla tato proslulost Ženevy, ale i její krása a poloha v neutrálním Švýcarsku, co sem v roce 1920 přivedlo Společnost národů. Tato organizace, která vznikla pod traumatizujícím zážitkem měla zabránit vzniku nových zničujících světových konfliktů v této úloze žalostně selhala. Po jejím oficiálním zrušení ji nahradilo dnešní OSN, jež má ale sídlo v New Yorku. V Ženevě se ale nachází její evropská centrála, stále dost velká na to, aby zaměstnávala 3600 lidí. Budova se dá navštívit v rámci organizované prohlídky, člověk si ale může prohlédnout jen několik jednacích sálů – do Rockenfellerovy knihovny či do muzea poštovních známek se nedostane. I tak to ale stojí zato.

                Nedaleko Komplexu OSN je Muzeum Ariana s impozantní výstavou porcelánu a asi 500 metrů dál pak zámeček Chateau de Penthes, uprostřed nádherného parku nad jezerem, který kdysi patřil Napoleonově manželce Josefíně de Beauhamais a její dceři Hortensii. Dnes je tam umístěno malé muzeum o Švýcarech, kteří to dotáhli k světové proslulosti.

                Symbolem Ženevy je Jet d´Eau, obrovský gejzír, vrhající k nebi do výšky 140 metrů 500 litrů vody za sekundu. Protože se voda udrží ve vzduchu 14 sekund, je ve vzduchu stále 7 tun vody. Skutečně impozantní divadlo. Vzniklo vlastně z rozumné potřeby. Když Ženevané zavedli do města vodovod, potřebovali v časech, kdy tlak vody z jezera stoupl, odlehčit vodovodní systém, aby jim  voda nestříkala ze zavřených kohoutků. Na řece Rhôně tedy zřídili k odlehčení tlaku ventil. To bylo v roce 1886. Už o pět let později je ale napadlo, že by takový gejzír mohla být turistickou atrakcí a přemístili jej do jezera a přidali pumpy, které vodu vrhají do výšky, i když to není právě zrovna potřeba. Podařilo se, symbol města byl tady. Ženevané byli ostatně vždy pokrokoví a liberální. I volební právo pro ženy zavedli jako jeden z prvních švýcarských kantonů – už v roce 1959!!!  A první katolický kostel povolili postavit už v roce 1846! – je to Eglise Notre dame a stojí hned vedle ženevského nádraží – v čase stavby to tedy bylo za městskými hradbami.

                Ale dost žertů – Ženeva si zaslouží návštěvu. Vedle památek, které jsem vyjmenoval, je tu Museum pro umění a historii – impozantní budova na východ od starého města, Botanické zahrady s promenádou na břehu jezera, Anglické zahrady s květinovými hodinami (dalším symbolem města)

a konečně nádherný výhled (za pěkného počasí) na masív Mont Blancu. A další a další pamětihodnosti, nebudu o nich nic psát, zajeďte si tam sami.

                Nebudete litovat. Místní speciality bych si ovšem nedával – Kalvín je Kalvín. Naštěstí je tu ale spousta italských, čínských, thajských a nejrůznějších dalších restaurací, kde se najíst dá, ovšem počítat musí člověk s cenami zhruba dvojnásobnými než v Rakousku. Pokud se chce opravdu pohádkově najíst za přiměřený peníz, musí zajet do Savojska. Ale o tom až někdy příště.

Kampánie


To jméno pochází z latinského Campus, což znamená pole nebo rovina. Kdo na ten nápad přišel, by mne rozhodně zajímalo. Ta země je doslova pokryta horami v čele se slavným Vesuvem, jediný kousek rovné země je na pobřeží mezi Salernem a Paestem. Možná i to ovšem Italům k tomuto euforickému pojmenování země stačilo, protože pádskou nížinu tehdy možná ještě neznali.

Každopádně to byla země, o niž se stále mnozí snažili a o niž se téměř bez přestání bojovalo. Původní obyvatelstvo kmene Osků se poddalo Etruskům, kteří zde zakládali své obchodní stanice. Pak se zde začali na pobřeží usazovat Řekové, kteří založili napřed Kúmy, Paestum, Veliu  a pak i Neapol. Nakonec si  vjeli s Etrusky do vlasů a první velký zápas o nadvládu nad  Kampánií se zdánlivě rozhodl v roce 474 v námořní bitvě u Kúm. Jenže válka není nikdy dobrá věc. I vítězové se v ní oslabili a navíc ztratili v Etruscích možné spojence proti divokým Samnitům, obývajícím kampáské hory (prý kampus – rovina!) a ti získali do konce pátého století před naším letopočtem celou zemi jižně od řeky Volturna pod svoji kontrolu.  Velikost jejich víceméně nehomogenní říše ukazuje mapa na kampanile na Corso Garibaldi v Beneventu.  Nejkrásnější vzpomínkou na tuto epochu jsou ruiny v Paestu.

 

Navštívil jsem už hodně zbytků antických měst, ať už to byla Segesta či Selinunt na Sicílii, či Efez nebo Perge v Turecku, musím ale přiznat, že Paestum je v mnohém výjimečné. Nejen počtem dochovaných chrámů a svou rozlohou, ale i zachovanými obrazy z řeckých hrobů včetně nejslavnějšího z nich, takzvaného potápěče, jehož skok do chladné vody možná skutečně měl brát zemřelému strach z toho, co jej po smrti čeká. Třeba je smrt opravdu jen skokem do chladivé osvěžující nekonečnosti! Paestum bylo slavné i se svým kultem Héry, na jejíž počest se všechny ženy města v plodném věku musely jednou ročně obřadně veřejně koupat, aby se udržela jejich plodnost, nakonec se ale navzdory svým mohutným čtyři kilometry dlouhým hradbám dostalo pod samnitskou nadvládu.  Roku 354 př.n.l.  ovšem uzavřela federace samnitských měst smlouvu s Římem, který právě ovládl sousední Latium. Byl to spolek s čertem. Už v roce 343 př.n.l. totiž požádali bohatí občané samnitského města Capuy Řím o ochranu a výsledkem byla válka – do roku 296 z toho byly dokonce války tři a Římané slavili nakonec přes četné katastrofy vítězství a Kampánii si začlenili do svého státu.

 

Čímž začalo období rozkvětu tohoto území. Hlavním městem se stala za odměnu Capua, bohatí Římané se ale usazovali v oblasti pod Vesuvem (o němž v té době nikdo netušil, že se jedná o činnou sopku, protože už 800 let nesoptila) a budovali si zde své letní rezidence, na roční dobu, kdy je z Říma vyháněl letní smrad a vedro. Tak vznikly Pompeje či Herkulaneum ale i další města a luxusní vily, v Torre Annunziata, hlavním městě místní mafie Camorry, se například nachází luxusní Villa Oplontis, letní sídlo Poppey Sabiny, manželky císaře Nerona. Nebyla tedy náhoda, že právě v Capui byla největší gladiátorská škola v Itálii, kde vzniklo slavné povstání otroků vedené gladiátorem Spartakem. Do Kampánie se chodili bohatí Římané bavit. Ne nadarmo stál v Pompejích (jakémsi starověkém Las Vegas) první zděný amfiteátr v Říši. (Do té doby se stavěly amfiteátry ze dřeva a Koloseum je mladší)

Pak přišel osudný rok 79 n.l. a Vesuv ukázal, co je zač. Už v roce 62 dal o sobě vědět mohutným zemětřesením (odhady mluví o zhruba 9 stupních Richterovy stupnice), jež zničilo například do základu luxusní sídla v Pompejích. Vlastně se uvažovalo o tom, že by město mělo být opuštěno, nakonec se je ale bohatí římští patriciové rozhodli vybudovat znovu. Proto byla většina domů zcela nová a část dokonce ještě staveništi, když Vesuv vybuchl naplno. Čím déle nějaká sopka spí, tím hroznější je její probuzení. Monte Somma, jak se Vesuv tehdy jmenoval, dokázala zničit nejen Pompeje a Herkulaneum a další méně slavné osady, zahubit tisíce lidí, ale nakonec se zhroutila do sebe a její vrchol zmizel. Vznikl kráter s průměrem 11 kilometrů, to co vidíme dnes, vzniklo při dalších 13 výbuších, poslední z nich se konal v roce 1944. Dnešní kráter má 600 metrů v průměru a špunt sedící nad bublajícím magmatem má prý 2 kilometry hloubky. Otázka je, jak dlouho vydrží. Ke kráteru se dá vyjít pohodlnou cestou plnou turistů, proto je nejlepší být tam už brzy ráno, než dorazí davy dovážené autobusy. Strážce parkoviště si dokáže říct o své 2.50 Euro ve všech jazycích – i česky – své „dvě padesát“ pronesl naprosto bez přízvuku. Motali jsme se na cestě k parkovišti po cestičkách v hustě zabydlené oblasti. Sice je zástavba v této oblasti zakázána a žádná pojišťovna zde postavený dům nepojistí, Italům je to ale zřejmě jedno. Vesuv je sice nejbedlivěji sledovanou sopkou na světě, že by se ale podařilo v případě potřeby evakuovat 600 000 lidí, žijících na jeho svazích, je naprostá utopie. Když jsem se v roce 2008 vracel ze Sicílie, letěli jsme přímo nad Vesuvem. Mohutný kopec s kráterem na špici, vyčnívající z moře bílých domků mi už tehdy vzal dech. I z blízka je monumentální – je to opravdu TA HORA.

P1040009

Je to ale její zásluha, že máme naprosto přesné představy o bydlení v domě antického Říma. Pompeje zmizely pod šestimetrovou vrstvou sopečného popela a byly pod ní zakonzervovány, konzervační účinek proudu bahna a lávy v Herkulaneu byl ještě lepší, zde se zachovaly dokonce i původní dřevěné struktury včetně zatahovacích paravánových dveří, na místě tohoto města ale vyrostlo město nové a tím pádem jsou možnosti vykopávek omezenější než v Pompejích a například amfiteátr trčí hluboko pod dnešním hlavním náměstím moderního města. V Pompejích ovšem musíte mít pevné nervy. I když jsme tam byli mimo turistickou sezónu, lidí se tam pohybovaly tisíce, zřejmě ne o mnoho méně, než kolik obyvatel antické město mělo. A před bordelem „Lupanarem“ stála podstatně delší fronta než v antických časech. Tolik zákazníků by oněch dvanáct děvčat, která tam v roce 79 pracovala, určitě nedokázala uspokojit. Nicméně Lupanarum bylo první stavení v Pompejích, jež bylo zrekonstruováno a zpřístupněno veřejnosti. Prozkoumány byly ovšem i ostatní domy a vily a tak vznikla naprosto přesná představa o životě starých Římanů, který bychom jinak rekonstruovali
mnohem obtížněji. Ostatně nejkrásnější výhled na Pompeje byl od veřejných záchodků, které kupodivu přelidněné nebyly. Možná proto že se k nim musí do kopce.

Po pádu Římské říše se Kampánií prohnali Gótové a pak ji v roce 553 obsadili Byzantinci. V roce 571 se zde objevili germánští Langobardi vedení svým náčelníkem  Zottem. Dobyli Benevent uprostřed Kampánie a založili tam jedno ze svých vévodství. Langobardi nevytvořili nikdy centralizovaný stát, jejich jednotlivá vévodství měla hodně autonomie, jejich král byl vévody volen a měl poměrně omezené pravomoci. Vévodství Benevent spolu s vévodstvím Spoleto tvořily takzvanou Langobardia minor, oddělenou od Langobardia maior na severu v Pádské nížině územím Ravenského Exarchátu, patřícímu Byzanci, z něho ž později vznikl papežský stát. Benevent je na svou langobardskou minulost hodně hrdý. Ulice se tu jmenují po někdejších vlládcích Arechim I. a II., Romualdovi atd. a na už vzpomenuté kampanile se vedle mapy Samnitské říše nachází i mapa největšího rozpětí Beneventského vévodství.

P1040224

V Beneventském muzeu je pak langobardská minulost hrdě ukazována a v restauraci Locanda di Strege (čili shromaždiště čarodějnic, ejhle odkud pochází krásné slovenské slovo pro čarodějnici – striga!) podávají langobardské speciality. Zda je možné je doporučit, nemůžu posoudit, v mých střevech totiž překonaly několikrát nejvyšší povolenou rychlost a ještě než bych se je vůbec mohl pokus strávit, byly už zase venku. Nicméně chuť onoho langobardského králíka byla skvělá a člověk takto ani nepřibere na váze. I řada kostelů pochází z langobardského období – Langobardi stavěli rádi obrovské rotundy, tedy okrouhlé kostely a velikost Svaté Sofie v Beneventu překonává zřejmě jen Dóm v Brescii. V roce 1266 se u Beneventa rozhodlo v krvavé bitvě o budoucnosti celé země – to už ale Langobardi a jejich vévodství patřili dávné minulosti.

Byzantinci byli zatlačeni až na pobřeží, udrželi víceméně jen pobřežní města a i z nich se jedno za druhým stávalo samostatnými republikami, které kuratelu vzdálené Konstantinopole odmítaly. První bylo Amalfi, pak Ravelo, pak je následovala i Neapol. Byzantinci to měli na jihu Itálie stále těžší, napadali je i Arabi, kteří zcela zničili starou Capuu, někdejší hlavní město Kampánie, a to tak důkladně, že ji obyvatelé opustili a postavili si nové město okolo někdejšího říčního přístavu na břehu řeky Volturno. Byzantinci si tedy najali na obranu své země Normany, obávané obrovské válečníky ze Skandinávie, mezitím už částečně zcivilizované ve francouzské Normandii. Když ale došly peníze na jejich žold, museli Řekové své bojovníky začít odměňovat pozemky a netrvalo dlouho, než se do vysokých blonďatých a silných krasavců zamilovaly místní dívky, mezi nimi i bohaté dědičky a Normani se na území, jež měli jen ochraňovat, usadili. A udělali se pro sebe.

Jejich vůdce Robert Guiscard dobyl Salerno, udělal je svým hlavním městem a vytvořil samostatný stát. Postupně dobyl i Amalfi, Ravello a další samostatné republiky, jen Neapol dokázala vzdorovat o něco déle, ale taky ne věčně. Když pak se svým bratrem Rogerem z pověření papeže Mikuláše II. dobyli Sicílii, vytvořili velké a bohaté Sicilské království, v němž tvořila Kampánie centrální důležitou oblast, i když hlavní město se přesunulo ze Salerna do sicilského Palerma. Na dvoře Roberta Guiscarda v Salernu ostatně zemřel v exilu i papež Řehoř VII., jenž o 8 let dříve přinutil císaře Jindřicha IV. k pokorné pouti do Canossy.

Když normanská dynastie vymřela, převzali jejich dědictví němečtí Štaufové. Císař Fridrich Barbarossa pochopil strategickou důležitost tohoto území, centra tehdejšího středomořského obchodu a podařilo se mu oženit svého syna a nástupce Jindřicha VI. s dědičkou sicilského království Konstancií. První pokus zmocnit se země nevyšel, pod hradbami obléhané Neapole zemřel tehdy (ne střelou nepřítele ale na v té době obvyklý průjem)i český kníže Konrád II. Ota. Na druhý pokus se ale Štaufové Sicilského království zmocnili a zůstali zde až do roku 1266. Štaufové neměli skutečné hlavní město a z toho profitovala řada měst v Kampánii a Apulii. Fridrich II., syn císaře Jindřicha, nechal rozbudovat své paláce v Neapoli, Capui, Foggi, či Luceře.  Z nich se dochoval jen ten v Neapoli, stojí hned za Capujskou branou, slouží jako soudní dvůr a nemůže si ani dnes stěžovat na nevytíženost.

V Capui pak císař postavil svou slavnou bránu do království, na mostě přes řeku Volturno na nejstarší evropské silnici Via Appia. Ta cesta i římský most přes řeku existují dodnes, brána už ne. Vzala za své při bojích druhé světové války a opraven byl už jen fundament. Zbytky její legendární sochařské výzdoby je možno najít v Muzeu Campanu v Capui a proto jsme se tam i vydali. Když jsem si ovšem koupil lístky, nepustili mne dovnitř, že prý jen s průvodcem. Objevila se skutečně mladá a pěkná Italka a já se jí plný naděje zeptal, zda hovoří anglicky. Zavrtěla hlavou, zeptal jsem se nejistě, zda ovládá němčinu. Usmála se na mne a řekla mi (samozřejmě italsky, že její strýček z Bolzana ovládá němčinu perfektně, ona ale ne). Nevěděl jsem v tu chvíli, jak nám vzdálený strýček někde v Jižním Tyrolsku pomůže a zda bude překládat její výklad po telefonu. Ne, nic takového, výklad následoval v italštině a napnul mé znalosti tohoto jazyka na maximum a ještě daleko za něj. Nicméně se naše milá průvodkyně vždy rozzářila jako vánoční stromeček, když jsem řekl „ho capito.“ Udělal jsem ji tu radost hned několikrát. Nechala mne za to nafilmovat si zbytky sochy Fridricha II. a jeho ministrů Petra z Viney a Tadeáše ze Seussy z oné zbořené brány, i když to bylo oficiálně zakázáno. Nicméně přece jen přišla chvíle, kdy se mnou VELMI nesouhlasila.

V Museu Campanu je totiž naprosto originální sbírka soch. Jedná se o tzv „matres matutae“ znázornění matky s malými dětmi a pochází ještě ze samnitských dob. V jedné vile v blízkosti Capui bylo vykopáno několik stovek soch žen na rukou s kojenci v počtu od dvou až do deseti! Není divu, že nejpopulárnější římskou bohyní byla v Kampánii Juno, manželka nejvyššího boha  Jupitera (Jova), Oba božští manželé jsou možná známější pod svými řeckými jmény Héra a Zeus) znázorňovaná v ruce se zrcadlem a granátovým jablkem jako symbolem plodnosti. A nemůžu považovat za náhodu, že nikde na světě není tak rozšířený kult panny Marie jako v Kampánii a že je pravá kampánská Matka boží znázorňována s Ježíškem na pravé a s granátovým jablkem v levé ruce. Když jsem na tuto kontinuitu kultu upozornil naší průvodkyni, zrudla ve tváří a VELMI se mnou nesouhlasila. Pohanské kulty prý nemají s kultem křesťanským nic společného. No, dobrá, když si to myslí tak milá a hezká mladá dáma, neodporuji, myslím si ale své.

Bitva u Beneventa v roce 1266 ukončila nadvládu Štaufů a přivedla do země jako vládnoucí dynastii francouzské Anjouovce. Pro Kampánii bylo štěstím, že proti nim v roce 1282 vypuklo na Sicílii povstání, v důsledku kterého ztratili ostrov Sicílii, a museli se uspokojit s jižní Itálií. To bylo požehnáním zejména pro Neapol, kterou si zvolili za své hlavní město. Z jejich doby pochází úžasný Palazzo nuovo, ale i další monumentální stavby jako například neapolský dóm.

Když pak Anjouovci Janou II v roce 1435 vymřeli, přišli Aragonci a pak už jižní Itálie zůstala pod španělskou a později tedy habsburskou nadvládou. Teprve po vymření španělské větve Habsburků v roce 1700 připadla jižní Itálie v letech 1707 až 1735 nejprve Rakousku, které ji ale vyměnilo za Toskánsko a přepustili francouzským Bourbonům. Ti zde pak zůstali s napoleonskou přestávkou do roku 1860 a obohatili zemi řadou barokních paláců a kostelů. Protože jim bylo nové Palazzo reale v Neapoli málo reprezentativní, rozhodli se postavit si v Casertě nedaleko Capuy své vlastní Versailles – ne nadarmo byl král Karel III. vnukem Ludvíka XIV.! A samozřejmě chtěl dědečka překonat. Palác se sice z nedostatku finančních prostředků nepodařilo dokončit, přesto je to ale úžasná monumentální tavba, na jejímž schodišti se filmovaly scény z Hvězdných válek, díl 1 a 2. Měli jsme ale smůlu. Ani dva pokusy nestačily, abychom mohli palác navštívit. Poprvé přepadl manželku žaludeční virus a byl jsem rád, že jsem ji dopravil jakž takž živou do hotelu, podruhé jsme tam dorazili v úterý – a palác je právě v úterý zavřený, na rozdíl od všech ostatních kampánských památek, které zavírají v pondělí. Takže snad až někdy příště. Aspoň máme jeden skutečně dobrý důvod Kampánii ještě jednou navštívit.

Bourbony vystřídala od roku 1806 na několik let Napoleonova rodina, napřed jeho bratr Josef a pak v roce 1808 jeho švagr Joachim Murat jako král Gioacchino I. Pro zemi to znamenalo moderní osvícenské reformy a módu empíru, jež vystřídala baroko, ale i zrušení lékařské vysoké školy v Salernu. O Muratově letním paláci v Positanu jsem se už zmínil. Murat, jenž ještě po prvním pádu svého švagra v roce 1814 své jihoitalské království pro sebe uchránil, se přidal nerozvážně na Napoleonovu stranu po jeho návratu z Elby. Po švagrově porážce u Waterloo a svém dobrodružném útěku byl zajat a v kalábrijském Pizzu po krátkém soudu stanným právem zastřelen.  Po Vídeňském kongresu se v roce 1816 vrátil Bourbon Ferdinand IV.  Přejmenoval svou zemi velkohubě na Království obojí Sicílie a sebe samého na Ferdinanda I. Jeho poslední dědic František II. ale nedokázal obstát ani proti 1000 Garibaldiho mizerně vyzbrojeným červeným košilím a Jižní Itálie se přidala do spolku sjednocené Itálie. Což pro ni znamenalo katastrofu – minimálně pro Neapol. Finanční investice moderní Itálie zůstaly na geograficky výhodněji položeném severu a někdejší skvostné hlavní město se proměnilo na město provinční, z něhož odešla šlechta rodová i finanční jakož i jiná společenská smetánka. Neapol nedokázala ani udržovat své nespočetné paláce, na provinční město byla příliš velká, než aby nabídla dost pracovních příležitostí, postupně v ní převzala moc Camorra a drží ji dodnes.

O  Neapoli, Amalfi, Ravellu a Capri jsem už ale psal, zbývá už jen navštívit někdejší metropoli Roberta Guiscarda – Salerno. Mělo pro mne samozřejmě určité specifické kouzlo, tady byla přece nejstarší lékařská universita v západní Evropě, vzniklá už někdy v devátém století. Na tuto školu tam upomíná virtuální muzeum, které ale bylo navzdory tvrzení turistického průvodce, že je otevřené denně, v pondělí zavřené. V Itálii, zejména pak jižní, jsou otevírací doby muzeí a jiných zařízení vždycky trošku otázkou štěstí a my měli tentokrát smůlu. Salerno má ovšem úžasný dóm, který dal stavět právě Robert Guiscard po dobytí města, aby tak zvěčnil svou vládu. Což se mu podařilo. Zvláštní význam pak zesiluje hrobka s pozůstatky papeže Řehoře VII., onoho papeže, jenž jako první vstoupil do otevřeného konfliktu s císařskou mocí a proto musel nakonec zemřít v salernském exilu. Byl za to odměněn – podle mého soudu velmi sporným – svatořečením. Salerno má i krásný městský park a kolonádu na pobřeží s městskou pláží. Výstup na salernský hrad, pojmenovaný po jeho zakladateli, langobardském vévodovi Arechim, se ovšem rovná horskému výstupu a na ten jsem moji ženu nedokázal nalákat, mezi město a hrad se totiž vejde pohodlně dokonce i pobřežní dálnice!

 

Skoro bych zapomněl na přírodní perlu Kampánie – costiera cilentana. Národní park v Cilentu zaplňuje svými horami jižní část CAMPU, čili kampánské ROVINY. Je neméně krásná, i když méně známá než costiera amalfitana. Po pobřeží se vine cesta plná zatáček a serpentin s výhledy na moře v pozadí s horami a vykopávkami Velie, konkurenčního města staré Paesty. Našli jsme si krásnou plážičku v městečku s kouzelným názvem Pioppi, abychom zjistili, že právě Pioppi je místo vzniku takzvané Dieta mediterrana, čili toho, co známe dnes jako středomořskou, tedy v podstatě typickou italskou stravu. V Pioppi je samozřejmě muzeum, věnované objeviteli této diety Ancelu Keysovi. Tento americký vědec se zabýval po desetiletí výzkumem lidské stravy a vydal k tomuto tématu v roce 1950 knihu o téměř 1400 stranách s názvem „Biology of human starvation“. Pak v roce 1976 navštívil Pioppi, dal si tam večeři, zavrhl své dosavadní výzkumy a usadil se tam. Žil zde ve své vile (kde je dnes ono muzeum) 28 let a opustil je až rok před svou smrtí o roce 2004. Protože mu v té době bylo už 100 let, jedná se samozřejmě o další důkaz jeho přesvědčení, že ona mediteránská dieta  s olivovým olejem mozarellou buffallou, rajskými jablíčky, bazalkou atd. atd. dokáže život opravdu prodloužit. Při této příležitosti si neodpustím poznámku k neodmyslitelné součásti středomořské diety, červenému vínu. I na geriatrickém kongrese minulého roku došlo k diskusi, zda je červené víno pro staré lidi vhodné nebo ne. O jeho vhodnosti v podstatě nevznikl žádný spor, všichni účastníci byli pro, otázka byla jen, jaká je vhodná dávka, zda deci denně či týdně anebo zda jde o jiné množství. Diskusi uťal předsedající profesor, prastarý Ital, jenž si vzal mikrofon a určil množství potřebného červeného vína k dosažení dlouhověkosti na „ Tolik, kolik je sociálně únosné.“ Takže, na zdraví!

Costiera Cilentana začíná (či končí) v Agropoli, městečku, jehož historické jádro je ještě stále obehnáno středověkými hradbami a na jehož nejvyšším místě je pevnost s úžasnými závratě vyvolávajícími výhledy na Salernský záliv. Doporučuji návštěvu až ve večerních hodinách, kdy ve vodách zálivu zapadá červené slunce.

 

 

Dali jsme si v paprscích zapadajícího slunce večeři, já jsem si poručil smažené ryby z denního úlovku. Bohužel byl ten úlovek hodně slabý, podané sardinky připomínaly spíše rybičky z akvária a moje žena odmítala jít v této restauraci na toaletu v obavách, že tam na chodbě potká plačícího syna majitele restaurace, kterému tatínek kvůli nenasytnému českému hostovi vyplundroval jeho akvárium.

Kampánie tedy není rovina, její jméno klame, přesto se ale vyplatí ji navštívit. Budu to muset zopakovat, mám s touto zemí ještě otevřený účet. Casertu, Salernské muzeum medicínské školy, Pozuoli, či Ischiu s jejich termálními prameny. Hotel Olympico, kde jsme v Pontecagnanu Faianu na předměstí Salerna bydleli, můžu ostatně vřele doporučit.  Hotel je zařízen krásně a se vkusem, má čtyři hvězdičky, které si opravdu zaslouží (bohužel i za své ceny v restauraci), má svou vlastní privátní vzorně udržovanou pláž a je díky své centrální poloze ideálním východiskem k poznávání Kampánie. Auto je ovšem nezbytné, nejbližší obchod s potravinami je vzdálen několik kilometrů.

Capri


Tentokrát mě varovali známí a kamarádi. Prý na Capri opravdu není oč stát. Tisíce lidí v úzkých uličkách, kde se člověk jen s obtížemi procpe, pár luxusních obchodů a hotelů a hlavně vysoké ceny. Zvažovali jsme tedy opravdu, zda si to máme spáchat nebo ne. Jenže proti všem těmto argumentům stále na mne jako historika působil svůdně fakt, že se tam někde nachází vila, z níž kdysi dávno císař Tiberius vládl celému tehdejšímu známému světu. Historikova duše se bouřila při pomyšlení, že jsem tak blízko a že bych se na to nepodíval. Zvažovali jsme, že je přece jen polovina září a tak už snad ten hlavní proud turistů ochabl a dalo by se to snad přežít. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že tam přece jen pojedeme – a nelitovali jsme.

Na Capri se musí lodí – je to přece jen ostrov. Dá se sem jet prakticky odevšad, z Neapole, ze Salerna, Amalfi či Positana, největší proud se sem ale hrne ze stovek hotelů v Sorrentu – o tom jsem už psal ve své glose o costiera amalfitana. My jsme jeli z poměrně vzdáleného Salerna a tak – ačkoliv jsme si přivstali, nebyli jsme na ostrově mezi prvními. Což bylo naprosto osudné.

Největší atrakcí ostrova je totiž Modrá jeskyně. Díky ní se ostrov stal vlastně turistickým magnetem. Od doby císaře Tiberia totiž o tento kus skály uprostřed moře nikdo nezavadil, žily tu jen kozy, po nichž má ostrov jméno a několik zfrustrovaných domorodců, kteří závistivě vzhlíželi k jinému šťastnějšímu ostrovu – Ischiii na druhé straně Neapolského zálivu zaplavovaném turisty kvůli jejím termálním pramenům vyvěrajícím přímo do moře. Až jeden z nich, jistý Giuseppe Pagano, majitel jednoho z mála herberků na ostrově, dostal geniální myšlenku. V roce 1826 využil, že se u něj ubytoval německý básník August Kopisch se svým přítelem Ernstem Friesem a zaranžoval „objevení“ Modré jeskyně. „Čistě náhodou“ vyvezl oba umělce v loďce v dopoledních hodinách na projížďku po moři a „zabloudil“ do jeskyně s magickým úžasným modrým světlem, pronikajícím do ní zpod vody a žasl nad divem přírody, který „ještě nikdo neviděl“. (Že právě z tohoto důvodu stála nad jeskyní už v římských časech luxusní vila, samozřejmě taktně zamlčel). Oba Němci byli nadšení svým „objevem“ a Kopisch napsal o této události nadšenou báseň. A vzápětí se ze zapomenutého ostrova na dohled od sorrentského pobřeží stal turistický ráj, Giuseppe Pagano bohatým člověkem a hotel „La Palma“, jenž vznikl z jeho někdejšího herberku, je dnes luxusní rezidencí – jiné ovšem na Capri zřejmě ani nejsou. Pokusy zřídit zde sanatoria pro nemocné s plicními chorobami, jako se o to pokusil jistý idealistický skotský lékař v roce 1845, byly odsouzeny k neúspěchu, nad vším vítězil mamon a tak už roku 1860 byl ze sanatoria hotel, dnes nejluxusnější hotel na ostrově  – pětihvězdičková Quisisana. Četl jsem o modré jeskyni oslavné texty, kde mladá britská turistka popisovala magickou koupel v jeskyni bez plavek, kdy těla koupajících jsou pod vodou jakoby postříbřená. To může být samozřejmě pravda. Když jsme ale vystoupili z lodi a uviděli na molu nekonečnou frontu na lístky na loďky k Modré jeskyni, kde převažovali britští turisté, jejichž už ne právě mladá těla byla poznamenána velkou spotřebou „baked beans“ a slaniny s vejci, nedovedl jsem si představit, že by to mohlo být romantické, i kdyby byly tyto figury nejen postříbřené ale třeba i pozlacené. Modré jeskyně jsme se tedy vzdali, na to, aby si ji člověk užil, musel by zřejmě na ostrově přenocovat a pak buď ve vlastní loďce, nebo za patřičný úplatek navštívit jeskyni ještě za svítání, každopádně předtím, než začnou v Marina Grande přistávat lodě ze Sorrenta a chrlit davy denních turistů.

Z přístavu, tedy Mariny Grande (na druhé straně ostrova je ještě Marina Picola, tedy malý přístav, ale u toho turistický lodě nepřistávají) vede do města Capri výtah, tedy Funiculare. Protože i tam se tísnili lidi, rozhodli jsme se vystoupat do městečka po vlastních. Podcenili jsme převýšení i denní teploty, dvě stě výškových metrů v teplotách nad třicet stupňů vyžadovaly určité sebezapření. Nicméně jsme to zvládli a náměstí Capri až tak přeplněné nebylo. Byla přece jen polovina září a tak by člověk v kavárnách dokonce našel i nějakou tu volnou židli.

Jenže já chtěl za Tiberiem. K jeho Vile Jovi na východním mysu ostrova. Jde se tam nekonečnými úzkými uličkami mezi zahradami a vilami. Prakticky celá cesta od centra města až k vile je zastavěná. Má to výhodu, úzké uličky chrání před sluncem. Jezdí po nich i autíčka, ovšem úzká jen pro jednu osobu na šířku, větší by se tam nevešla, Převážejí důchodce, kteří to pěšky už nezvládají. My jsme to zvládli. Zbytky císařského paláce jsou i dne ještě obdivuhodné. Vilu dal stavět už císař Augustus, který dost nepochopitelně vyměnil Ischiu, nacházející se v jeho majetku, za Capri. Tiberius dal vilu rozbudovat a hlavně do ní přesídlil centrum říše.

Tiberius nebyl špatný císař, ať už o něm  Tacitus či Suetonius píšou cokoliv. Oni psali mínění bohatých Římanů, patriciů a jezdců, kterým přísný císař skutečně k srdci nepřirostl. Tiberius byl v podstatě nudný patron a nikdy nechtěl být vládcem. Byl schopný voják a úředník, před vpádem jeho vojska do Čech, ovládaných tehdy germánským kmenem Markomanů, nás uchránila jen katastrofa Varrových legií v Germánii v roce 6 n.l. Jenže Tiberius měl ambiciózní maminku Livii (totožnost jména s jednou současnou českou rádobypolitičkou je čistě náhodná, ale možná je nomen skutečně omen), což bylo jeho prokletím. Livie se nechala rozvést s Tiberiovým otcem, když byly chlapci 3 roky (byla v té době těhotná s druhým dítětem – pozdějším vojevůdcem Drusem). Těhotenství jí ovšem nebránilo, aby se provdala za Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta a toho pak úspěšně celý život ovládala a manipulovala. Přisuzuje se jí, že nechala odstranit všechny tři Augustovy vnuky, syny jeho dcery Julie, které měla s císařovým přítelem Agrippou. Po Agrippově smrti pak přinutila Tiberia, aby se rozvedl se svou manželkou, kterou měl rád, a přinutila ho ke svatbě s ovdovělou Julií. Oženila tak svého vlastního syna se svou nevlastní dcerou. Augustus pak Tiberia adoptoval za syna a učinil jej svým nástupcem. Bylo to štěstí, po němž Tiberius, na rozdíl od své maminky netoužil a navíc za ně musel draze platit. Julia byla totiž nymfomanka a zdrženlivý Tiberius jejímu sexuálnímu apetitu nemohl ani při nejlepší vůli stačit. Když už spala skoro s celým, Římem, dozvěděl se to Augustus ( jeho legendární výkřik: „Je v Římě někdo, kdo ještě nespal s mou dcerou?“) a poslal ji do vyhnanství.

Tiberius se cejchu paroháče už nikdy nezbavil, a když se ujal vlády, šel mu posměvačný Řím stále víc na nervy. Nakonec se rozhodl, že toho má dost, přesídlil na Capri, odkud mohl vládnout stejně efektivně a posměšky k němu nedolehly. Ostatně, když císař v Římě nebyl přítomen, ztratily i svůj význam a postupně utichly. Nahradil je strach, protože za nepřítomného císaře řádili v hlavním městě jeho prefekti pretoriánů Seianus a po něm Macrus. Už z Augustových časů totiž existoval zákon o urážce veličenstva a tento byl hojně používán.

Tiberius vilu Jovi na Capri monumentálně rozbudoval, musela sloužit vyřizování vládních záležitostí, ale poskytovat stárnoucímu císaři, trpícímu kožní chorobou i přiměřený luxus. Žilo v ní zřejmě včetně služebnictva na 300 lidí. Obrovské cisterny, které se dochovaly, sloužily jako zásobárny vody pro císařovy lázně, které zabíraly celý jeden trakt vily, nad pobřežím proti sorrentskému výběžku pevniny si pak císař nechal postavit kolonádu, kde se mohl nad mořem procházet. Vybral si dobře a se vkusem, i když dnes zde cloní stromy je to pořád ještě zážitek. Jen cesta, která vede z paláce k této kolonádě, musela starému císaři působit nemalé těžkosti – je celá vymozaikovaná a klouže ještě i dnes. Salto di Tiberio, odkud mrzutý císař údajně shazoval lidi, kteří se mu znelíbili, je na opačné straně vily na skále vysoké dobře tři sta metrů, takový skok do vody asi nepřežijete a nepřežili jej ani císařovi odpůrci. Zato se odtud dají pořídit krásné fotky.

Na vrcholku vily stojí dnes kostel se sochou Panny Marie s dítětem – jako v Kampánii skoro všude. Důvod tohoto fenoménu jsem se dozvěděl v Museu Campanu v Capui, ale o tom až někdy jindy.

Na zpáteční cestě nás zastavil postarší Ital a trval na tom, abychom odbočili z cestičky a navštívili jednu vyhlídku. Myslel to s námi opravdu dobře, nelitovali jsme. Úžasný pohled na celé pobřeží Bílé jeskyně, Arco naturale a s na mysu se slunícím domem Curzia Malaparteho, jenž si směl postavit v naprosto zakázané zóně svůj avantgardní dům díky dobrým vztahům s caprijským starostou. Jeho knížky Kaput a Kůže jsem četl v mých mladých letech a byl jsem jeho obdivovatelem. Jeho závěť ovšem, v níž odkázal svůj dům Lidové republice Čína nikdo nebral vážně. Byla posouzena jako projev duševní choroby a tak je vila v současnosti v soukromém vlastnictví.

P1030943

N

V té vile natočil v roce 1963 režisét Jean Luc Godard svůj slavný film “Pohrdání”, v němž mohla Brigitte Bardot ukázat svůj svůdný nahý zadeček.

a ostrově jsou vlastně dvě městečka, vedle Capri i trošku méně známé Anacapri. Až do moderní doby byla spojena jen schodištěm z fénických časů (Scala Fenicia), teprve 1877 byla obě městečka spojena silnicí – bohužel nepříliš širokou. Když se s námi dal autobus do pohybu, ptal jsem se sám sebe, kde je opačný směr. K mému úžasu byl na stejné cestě. Autobusy na Capri nejsou velké, ta cestička je ale ještě menší. To ovšem řidičům nebrání, aby jeli na plný plyn. Počítačová hra „Autobusem po Capri“ by měla určitě úspěch a zařadila by se mezi akční trháky. Jakým způsobem se autobusy vyhýbaly, přesahuje možnosti mé slovní zásoby. Jen dvakrát musel ale náš autobus couvat, aby uvolnil místo, jinak to vždycky nějak dokázal, i když mezi zpětnými zrcátky míjejících se vozidel byla někdy skutečně jen centimetry. Ale řidiči se ve své práci vyznají, i ta zrcátka zůstala na svých místech.

Z Anacapri vede lanová dráha na vrchol nejvyšší hory ostrova Monte Solaro, tyčící se 589 metrů nad mořem. Lanovka je jednosedačková, takže je to pro odvážné a romantický výjezd na kopec v páru není možný. Zato vrchol je čistá romantika – a to i přes davy Japonců, kteří právě v době naší návštěvy brali tento vrchol útokem. Výhledy z vrcholu hory na Vilu Jovi na opačném konci ostrova, za ní na sorrentské pobřeží, na skupinku skal v moři jménem Faraglioni, které najdete na každé pohlednici z Capri, byly možná až kýčovité, ale úžasné a beroucí dech. Moře bylo modré, tak modré, že se to ani nedá popsat, z té výšky člověk lodě a lodičky brázdící pobřežní vody skoro ani neviděl, zato viděl bílou brázdu za každou z nich.

Capri se rozhodně vyplatilo navštívit. Fotkami z ostrova by člověk mohl zaplavit facebook, každá jednotlivá má onu „facebookovou kvalitu“

Možná se tam ještě někdy podívám. Ovšem pak bychom tam museli přespat, abychom to stihli do Modré jeskyně ještě za rozbřesku. To koupání postříbřených těl mě nějak nenechává v klidu.  Pro jistotu budu dávat pozor, abych moc nepřibral.

Neapol


Zřejmě každý zná pořekadlo, že „Neapol vidět a zemřít“. Protože ho známe taky a abychom nezemřeli ještě než Neapol uvidíme, rozhodli jsme se jet tam vlakem. Naši Lancii jsme nechali pěkně zaparkovanou u hotelu, na recepci si vyžádali jízdní řád vlaků mezi Salernem a Neapolí a poprvé jsem pochopil, že to možná nebude až tak úplně snadné. Což o to, vlaky jezdí mezi těmito dvěma městy každou hodinu, jízdenka stojí něco málo přes 4 Eura, čili na první pohled vypadá všechno bezproblémově. Na druhý vás ovšem zarazí, že u většiny vlaků je uveden příplatek – mezi 5 a 19 Eury. Do takového bychom tedy neměli lézt, protože si dovedu přestavit, že za přikoupení příplatku ve vlaku může být připočten ještě nějaký další obnos za kupování ve vlaku, za neoprávněné nastoupení atd. atd. A vymluvte to průvodčímu mou italštinou.

Problémy jsou ovšem na to, aby se řešily. Zaškrtl jsem si vlaky, jež byly uvedeny bez příplatku, koupil zpáteční lístek a vyrazili jsme.

 

Neapol je úžasná. Hnízdo, v němž žije zhruba 2,5 milionu lidí, z toho absolutní většina nesmírně chudých (podle statistik z roku 2009 byl v Kampánii průměrný roční příjem na rodinu 10 000 Euro, čili asi 20 000 Korun na měsíc. Kolik lidí v Neapoli skutečně žije, nikdo neví, při posledním sčítání lidu to všichni komisaři v oblasti města Neapol vzdali, složili ze zoufalství  své mandáty a nepodařilo se za ně najít žádné náhradníky. Není divu. Neapolci prostě spočítaní být nechtějí a nedají se nutit.

Sicilská mafie je totiž proti neapolské Camoře naproste neškodná chudinka. Camorra drží moc v celé oblasti pevně ve svých rukou, už proto, že je vedle italského státu prakticky jediným zaměstnavatelem. Při nezaměstnanosti mladistvých přesahující padesát procent je pro někoho, kdo se nedokázal zaměstnat ve státní službě jako policajt, voják, úředník, učitel či lékař jediná šance jít za kmotrem a slíbit poslušnost výměnou za práci. Sedmdesát procent všech podniků, obchodů a provozů platí výpalné ( fuj, samozřejmě že ne výplatné, to už se dnes nedělá, platí se pojistka, ovšem u správné organizace, která jako jediná je schopna zajistit, že nevyhoříte).

Nicméně turista z toho nic nepozná, nebo aspoň my jsme nic nepoznali. Za celou dobu pobytu nás nikdo neohrožoval a nikdo se nás nesnažil okrást. Vystoupili jsme na Statione centrale na Piazza Garibaldi (Ten Garribaldi je v každém italském městě, je to prostě takový povinný program něco po něm pojmenovat a postavit tam jeho sochu). Ovšem v Neapoli to má svoji vlastní poezii. Když už totiž sardinský ministerský předseda Cavour nevěděl, co má s milým neovladatelným Giuseppem dělat, poslal jej s jeho 1000 červených košil na jih, aby pro něj dobyl Království obojí Sicílie. Doufal, že ho tam bourbonští vojáci někde zastřelí a bude pokoj. Nebyl. Garribaldi dokázal na Sicílii naprosto nepochopitelně bourbonskou armádu porazit a ten italský jih skutečně ke království Italskému připojit. Což byl začátek konce do té doby výstavného, mocného a slavného města jménem Neapol. Z hlavního města království se stalo město provinční, šlechta se odstěhovala a opustila své paláce na Via tribunali, které začaly hned pustnout a investice severních podnikatelů na sebe daly čekat. Neapol zchudla, zpustla a moci v ní se ujala Camorra. Přesto se zde Garribaldi slaví, neptejte se mne proč, asi proto, že se to v Itálii prostě musí.

První kávu – výborné espresso za 90 centů – jsme si dali u Porta Capuana, kdysi nejdůležitější brány města, protože tudy vedla cesta do Capuy a tam přes hranici království na sever do Říma. Hned za touto branou je bývalý královský palác Normanů a Štaufů – Castel Capuano. Tady sídlili císaři Jindřich VI. či Fridrich II, pokud se ve městě vyskytovali, oba to nedělali moc rádi. Neapol byla v roce 1191 rozhodující překážkou, proč se Jindřich VI. vlády nad královstvím, na které si jako manžel dědičky královské koruny Konstance dělal nárok, nedokázal zmocnit. Na průjem, kterým při obléhání města onemocněl, bezmála zemřel a český kníže Konrád Ota, jenž ho se svými českými vojáky doprovázel, měl ještě méně štěstí a zemřel ze stejného důvodu doopravdy.  Dnes je v tomto paláci neapolský nejvyšší soud, takže se využívá určitě dostatečně. Soudcům nezaměstnanost v Kampánii určitě nehrozí.

Pak jsme se vydali do starého města po Via tribunali a má manželka utrpěla kulturní šok, z něhož se už nevzpamatovala.  Ona to kdysi opravdu bývala luxusní ulice vedoucí mezi paláci dvořanů, bankéřů a šlechticů, potulujících se u královského dvora. Jenže, jak už jsem řekl, ti odešli a z jejich paláců se staly chátrající ruiny, proměněné později na bytovky. Byty v historickém centru ovšem nejsou zrovna lákavé, nedovedu si představit, že by v někdejších palácích bylo například dost toalet pro každý takto vzniklý byt. Takže zde prostě bydlí ne právě ti majetní a jsou to oni, kdo obydlují ulici a k ní přilehlé uličky ještě užší a špinavější než centrální Via tribunali. Jenže jinak se k dómu a k chrámu St.Lorenzo Maggiore či ke klášteru svaté Kláry nedostanete. A to by byla škoda.

Neapolský dóm je úžasný. Zvenku monumentální gotická budova – nechali ji přece postavit francouzští Anjouovci, kteří Štaufy na neapolském trůnu v roce 1266 násilně vystřídali. Vevnitř je to ovšem nejroztodivnější směs stylů, jaký si člověk dokáže představit – stejně chaotický jako Neapol sama. Karel z Anjou totiž nedal dva kostely, které na tomto místě v době jeho stavebního úmyslu stály zbourat, ale začlenil je do nové stavby. V Itálii, jak už jsem se zmínil několikrát, se totiž nic nebourá. Je to moc práce a je to škoda. Takže hlavní loď je sice gotická, ale s plochým románským stropem, vedlejší chrám je ve stylu raného románského stylu a skrývá křtitelnici ze čtvrtého století s typickými římskými mozaikami. Kaple svatého Gennara na druhé straně je ovšem zase nejskvostnější baroko – musí být tak úžasná, protože se zde uchovává nejcennější neapolská relikvie – krev svatého Gennara. Když tohoto světce totiž popravili stětím, zachytila nějaká žena jeho krev do lahvičky. A tato krev každoročně znova zkapalní, což je důvod k celoměstským nadšeným oslavám. A Neapolci slaví rádi.

V chrámu St Lorenzo Maggiore, tentokrát čistě gotickém, jsme zažili i nepolský pohřeb. Smuteční hosté sice naříkali tak intenzivně, že jsme je slyšeli až šest metrů v podzemí – kde jsou vykopávky až do doby řecké Neá pólis, ale když jsme zase vyšli na slunce, už se tam hrálo na kytaře a bylo zase veselo. Mrtvé je třeba rychle zapomenout, žije se pro přítomnost. Truchlí se sice intenzívně, ale krátce.

Neapol je opravdu krásná, nebo přesněji má i své krásné podoby. Zejména z Vomera, vršku nad starým městem, kam jsme vyjeli s „funiculare“ tedy lanovou drahou, která patří k systému městské dopravy a platí na ni tedy lístek jako na metro či na tramvaj. Zblízka při horách neodklizených odpadků, už to tak slavné není.

Když sem ovšem v sedmém století před Kristem přijeli první řečtí osadníci z města Cumae, odpadky tu ještě nebyly. Usadili se na ostrůvku před pobřežím, kde je dnes Castello dell´Ovo a rozhodli se zde ve výhodné poloze založit město. Protože ovšem zrovna neměli nápad, nazvali je prostě Nové město Neá pólis – a už to tak zůstalo dodnes. Nevím, nakolik se jim líbila hora nad městem, která dostala jméno Monte Somma, aby pak k překvapení všech v roce 79 vybuchla. Ukázala tak nic netušícím obyvatelům že je činnou sopkou, jež si jen dala osm set let pauzu, a po onom velkolepém ohňostroji se zřítila do sebe. Dnešní Vesuv vyrostl při dalších 13 explozích. Z Vomera je Vesuv tyčící se nad statisíci domy, rozlézajících se odvážně po jeho úbočích, opravdu impozantní.

Pod Vomerem jsme našli nákupní Galérii Umberta I. jež se marně vyrovnat Galérii Vittora Emmanuelle v Miláně.

Co ovšem Neapol opravdu má, to jsou královské paláce. Každá z vládnoucích dynastií si vybudovala svůj vlastní palác a jeden je monumentálnější než druhý. Vedle už vzpomenutého Castela Capuana  je to především Castel Nuovo u přístavu, palác, který si dal postavit Karel z  Anjou jako nedobytnou pevnost. Měl své zkušenosti ze Sicílie. Tam Siciliáni 30 března 1282 vyvraždili během několik hodin tisíce Francouzů a sám král Karel se zachránil v paláci v Cefalú, odkud se mu podařilo utéct na lodi na italskou pevninu. Od té doby svým poddaným nedůvěřoval a věděl, že nejlepší se před nimi chránit mocnými nepřekonatelnými hradbami a pokud možno co nejblíže k přístavu, kde musí vždy kotvit rychlá loď.  Castel Nuovo je gigantická stavba, která by každého musela odradit, aby se ji pokoušel dobýt,

Bourbony, kteří do Neapole nastoupili po válkách o španělské dědictví odrazovala ale i od toho, aby v ní bydleli. A tak si postavili Palazzo Reale a protože jim tento monumentální palác nestačil, přistavěli v horách za Capuou v Casertě ještě své Versailles (Ne nadarmo byl první bourbonský král Karel vnukem Ludvíka XIV.) Jenže na interiér oněch hradů a paláců už prostě nezbýval čas.

Ne, za jeden den v Neapoli se toho prostě moc stihnout nedá. Pevnosti, paláce, muzea, to vše je na mnohem delší pobyt. Takže jsem nenavštívil ani Palazzo dell´Ovo, kam prý kdysi Vergiius ukryl vajíčko vložené do lahve a kovového pouzdra a které od té doby nikdo nenašel (a ani nehledá, protože dokud tam to vejce bude, bude Neapol existovat), ani Museo Archeologico Nationale s vykopávkami z Pompejí a Herculanea. Nebyl jsem ani v Museo nationale di San Martino, v Akváriu v kostele Sant´Anna dei Lombardi či v kostele San Giovanni a Carbonara, kde je monumentální náhrobek krále Ladislava, nesmlouvavého soupeře krále a císaře Zikmunda Lucemburského i římských papežů. Nedostal jsem se ani na Piazza Mercato, kde popravili v roce 1268 posledního Štaufa Konradina.

To vše bych samozřejmě chtěl rád vidět, ale bylo třeba spěchat na vlak. Ten náš měl totiž odjíždět 18:18, měl číslo 3387 a cílovou stanici Battaglie. To vše jsem si pečlivě poznačil, abychom se dostali bezpečně domů. Když jsme na nádraží dorazili, nebyl ještě vypsán – byli jsme tam už deset minut před šestou, protože manželka byla na pokraji svých sil a na jakoukoliv zacházku jsem ji nedokázal přesvědčit. Trošku překvapivě (protože bylo 17:50) byl na tabuli vypsán vlak do Salerna s odjezdem 17:20. Ale to se samozřejmě může stát i jinde, zpoždění se prostě stávají. Jisté bylo, že ten vlak nebyl ten náš, protože na něj byl příplatek 16 Euro na osobu – tak aspoň oznamoval jízdní řád.

Okolo šesté vypsali náhle náš vlak do Battaglie – na stejný perón jako onen vlak do Salerna, jenž měl být už dávno pryč. Nebyl. Naopak, když jsme k nástupišti dorazili, právě přijížděl.

Začalo do něj nastupovat obrovské množství lidí, jiné velké množství ale postávalo spolu s námi a čekalo na správný vlak. Okolo 18:10 jsem začal být nervózní. Onen nesprávný vlak stál stále na nástupišti, lidé nastupovali a nastupovali a on neodjížděl a neodjížděl, aby uvolnil místo tomu vlaku správnému. Zkontroloval jsem návěští, oznamovalo neomylně, že se jedná o vlak 3382 do Salerna s odjezdem 17:20. Bylo čtvrť na sedm, nervozita stoupala, nejen u nás ale i u ostatních lidí postávajících okolo. Diskutovali, ukazovali na vlak a na návěští, krčili rameny a jejich italský temperament se zvyšoval. Pak náhle, mohlo být asi tak 18:17, nádražní rozhlas něco oznámil v tak rychlé italštině, že jsem neměl nejmenší naději něco z toho rozumět. Načež se celý onen dav, jenž nás obklopoval, vrhl k onomu vlaku, stojícímu na nástupišti. Davová psychóza strhla i nás. Už jsem nespekuloval, zda je to správný vlak nebo naopak vlak nesprávný. Důležité bylo už jen jedno, že zřejmě jede správným směrem. Šlo už jen o přežití. Vrhli jsme se do přecpaného vagónu a vlak se rozjel. I na oznamovateli ve vagónu stálo, že se jedná o vlak 3382 do Salerna s odjezdem 17:20. Sotva však vlak ujel několik metrů, dala se písmenka a čísla do pohybu a na návěstidle naskočil vlak 3387 do Bataglie s odjezdem 18:18. Byli jsme správně, puls jakož i dechová frekvence se pomalu uklidňovaly.

Samozřejmě jsem rád, že jsme Neapol navštívili, má žena pak ještě raději, že jsme ji opustili. Mám tedy problém. Je tam přece jen ono Museo archeologico, Museo nationale di San Martino, je tam Palazzo reale, Castello nuovo a spousta dalších budov a míst, jež bych k smrti rád ještě navštívil. Ale jak přiměji svou milovanou lepší polovičku, aby tam zajela se mnou. Ona míní, že Neapol viděla a nezemřela a že je to tak správně. Proč by měla riskovat ještě jednou?

Jak napsal kdysi Curzio Malaparte ve svém románě „Kůže“ – Neapol není město, je to svět.

Pobřeží Amalfi


Německý cestovní průvodce výslovně varuje před tím, aby tu člověk používal vlastní dopravní prostředek. Doslova píše, že použití vlastního vozidla může být kontraproduktivní.  Může mít pravdu. Pobřežní cestu spojující přístav Salerno s městy Amalfi , Positano a Sorent postavili díky Nobelovu dynamitu až v devatenáctém století, do té doby bylo spojení mezi těmito městy jen po moří a za špatného počasí žádné.

P1040165

V podstatě je ta cesta myšlena pro dvě proti sobě jedoucí vozidla a tato by se měla (mimo obce, v nich je to trochu těsnější) minout. Samozřejmě se v čase stavby oné cesty nepočítalo s autobusy, které teď ovšem, plně naložené po zážitcích hladovými turisty, křižují tuto magistrálu v obou směrech. Přesto by to stále nebylo až tak špatné, kdyby ta cesta nebyla s výjimkou nejstrmějších zákrut po celé své délce proparkovaná. Italové stavějí svá auta sice až úplně ke skále, s pravými koly v příkopu (jak se dostanou ven, je a už pro mne i zůstane záhadou) a vystupují tedy pouze ze strany řidiče, přesto i takto zaparkované auto už i tak úzkou silnici podstatně dále zužuje. Aby to ovšem nebylo až tak nudné, přidají se kromě už zmíněných autobusů motorky, předjíždějící auta zprava, zleva a občas i z obou stran současně a navíc je tu řada anglických turistů, učících se jezdit vpravo. Takže je o zábavu postaráno a pro cestování po pobřežní silnici mezi Vietri a Sorrentem potřebujete jednak chuť na dobrodružství a samozřejmě pevné nervy.

Protože mám obojí, rozhodl jsem se tuto cestu absolvovat. Manželka, která je při cestování poněkud citlivější a má pocit úzké cesty i při předjíždění na dálnici, dostala Kinedryl či něco podobného (koupil jsem to v lékárně se slovy: „Abiamo bisogno il farmaco contro la chinetosa.“ a spolehl jsem se, že mi dají skutečně to, co jsem požadoval). Vzhledem k tomu, že mi manželka nenadávala,  nevyskakovala z auta, ba dokonce ani nedostávala hysterické záchvaty, když se v protisměru objevil autobus či nás předjely dvě motorky současně, dostala zřejmě skutečně správnou tabletku a v silnější dávce, než je zvykem u nás. Bylo to potřebné.

Samozřejmě, že jsem se na tuto sebevražednou misi nevydal bez patřičné přípravy. Jednak jsem nechal doma mého Peugeota 508, protože jsem usoudil, že se svou velikostí na cesty Amalfi naprosto nehodí (už jednou jsem ho naštval, když jsem ho vzal na dovolenou do Apulie a doufám, že mi ten stress už po dvou letech odpustil). Objednal jsem si tedy internetem auto na letišti v Neapoli a rozhodl jsem se pro malou střední třídu (požadoval jsem Peugeota 208, protože jsem se obával, že by se stoosmička či Fiat 500 manželce zdál přece jen příliš malý). Dostal jsem Lancii a vyřídil jsem si k ní i  kompletní pojištění bez spoluúčasti. Kupodivu mi ho dali, považoval jsem to za projev neuvěřitelné důvěry italského pronajímatele k mému řidičskému umění a rozhodl jsem se jej nezklamat.

Pro jízdu je údajně potřebný italský jízdní styl. V Itálii jsem byl už víckrát, natrénováno tedy mám. Zřejmě jsem si onen styl do určité míry osvojil, protože nehodu jsem neměl, spíše jsem měl problém zvyknout si po návratu na rakouské silniční poměry. Tak především  – v Itálii neplatí přednost zprava. Jede ten, kdo je rychlejší a je ke křižovatce blíž – rozhodovat mohou i centimetry. Představa, že na kruhovém objezdu jste v bezpečí, protože máte přednost, je naprosto mylná. Oficiálně tomu tak sice je, jinak zde ale platí stejná pravidla jako při přednosti zprava. V případě protijedoucích vozidel není hanbou ukrýt se v jakékoliv mezeře mezi zaparkovanými vozidly, ačkoliv tyto parkují v naprostém zákazu. Dodržovat přikázanou rychlost je velmi nebezpečné, protože by člověk mohl být zezadu prostě odstřelen, v lepším případě si vyslouží troubení a neslušná gesta. Jet devadesátkou na sedmdesátce je zrovna tak přiměřené (samozřejmě musíte počítat s tím, že budete předjížděni, jsou totiž i experti, jako náš řidič hotelového autobusu, kteří dokážou jet na šedesátce 120 kilometrů v hodině a ještě přitom telefonovat s přítelkyní mobilním telefonem – samozřejmě že bez nějaké směšné vymoženosti jako je bluetooth.

Napřed jsem si dal tréninkovou jízdu na costiera cilentata – čili pobřeží národního parku Cilento na jih od Paesty (o tom jindy), která je stejně úzká a točitá jako Amalfitana, ale s méně provozem a bez autobusů.  Poté, co jsem to zvládl, rozhodl jsem se ponechat výlet do Amalfi na poslední den naší dovolené (i kdybych tam to auto musel nechat, nic tak strašného by se už nestalo, ten jeden den dovolené bychom přečkali i bez něho). A pak jsme vyrazili. Stálo to za to.

Na Amalfitanu odbočíte z dálnice Salerno – Neapol u Vietri sul Mare. Někdejší centrum výroby místní typické keramiky, s kterou se setkáte všude, nejen ve stáncích se suvenýry, ale i ve výzdobě domů a kostelů a dokonce i na sloupech v křížové chodbě kláštera Santa Chiara v Neapoli. Ostatně hned při vjezdu do Vietri je milá restaurace.  Když majitel uslyšel, že se domlouvám s číšnicí lámanou italštinou (kromě nás tam byla pouze velká skupina Angličanů, kteří si tuto námahu samozřejmě nedali) přiklusal k našemu stolu, jen aby mé ženě složil kompliment. Řekl jí, že je „signora belissima“ a v delším projevu (pokud jsem mu dobře rozuměl, protože to už bylo na samé hranici mých znalostí italštiny) nám vysvětlil, že si vždycky přál mít tak krásnou dceru, jako je má manželka (o tolik starší zase nebyl, ale očividně mou ženu věkově hodně podcenil), ale rodili se mu jen samí chlapci. Ovšem tento zážitek jsme měli až na samý závěr našeho výletu a tak pěkně po pořádku.

Po dvou milých vesničkách Maiori a MInori, které jsme ještě v šoku z reality amalfské pobřežní cesty víceméně přehlédli, přišlo Atrani se svou katedrálou, v níž byli voleni a uváděni do funkce dóžata z Amalfi a krása Amalfitány je náhle plasticky před vámi. Vlastně jste právě v jejím centru. Amalfi bylo kdysi velmi bohatým městem, vlastně velmocí. Využilo v devátém století šikovně svou polohu na moři bez spojovacích cest po pevnině, jakož i zápasů mezi Langobardy a Byzantinci a udělalo se pro sebe. Když pak v roce 846 pomohla městská flotila porazit Saracény u Ostie a Amalfi si tak vysloužilo nekonečnou vděčnost papeže (který chtěl samozřejmě navíc naštvat Byzantince) nestálo už nic v cestě, aby se Amalfi stalo první nezávislou mořskou republikou (a tím i jakýmsi předchůdcem Benátek). Občané města volili svého dóžete, a aby si udrželi i nedaleké Atrani, byl tento dóže (protože obyvatelů Atrani bylo méně, neměli šanci prosadit vlastního kandidáta) volen i instalován do funkce v dómu v Atrani. Chytří byli Italové vždycky. Protože město Amalfi prakticky nemá žádnou úrodnou půdu a z pouhých ryb se žít nedá nebo přinejmenším ne dobře, bylo odkázáno na obchod. Muselo si všechny potraviny koupit, a proto muselo vyrábět a exportovat. Což i dělalo. A s úspěchem. Velké bronzové dveře na dómu z desátého století (vyrobené v Byzanci a nejstarší v západní Evropě), jakož i dóm svou krásou sám, svědčí o bohatství, ve kterém se město topilo. Bylo tehdy větší než dnes, protože jeho velkou část pohltilo moře po zemětřesení na začátku čtrnáctého století. Ale už mnohem dřív, přesněji v roce 1073, dobyl město normanský vládce Robert Guiscard a připojil je ke své jihoitalské říši s hlavním městem v nedalekém Salernu a tím byla nejslavnější epocha tohoto kouzelného městečka ukončena. V devatenáctém století žilo z výroby papíru a z poskytování útulku pirátům, než ho ve století dvacátém zachvátil turistický ruch. Káva na Piazza Duomo pod nekonečně vysokými schody vedoucími k monumentálnímu vchodu do dómu chutná opravdu skvěle, dóm sám je barokizován, ale hned vedle je románský kostel s křížovou chodbou ještě v arabském stylu s úzkými oblouky a dvojitými štíhlými sloupy, prostě vrcholná architektura devátého století, v době, kdy se u nás první Přemyslovci učili stavět rotundy z kamene, žili ale ještě v dřevěných palácích.

Dnes je největší luxus v hotelu Luna Convento – hotel s pěti hvězdami v někdejším klášteře nad městem s vlastní příjezdovou cestou. Kolik tam stojí noc nevím a vlastně ani vědět nemusím, co by už člověk dělal celý týden nebo dva v tak malém hnízdě, jako je Amalfi.

Ceny v obchodech byly ale poměrně nízké, dokonce nižší než v supermarketu v Pontecaiano Faiano, kde jsme bydleli. A tak jsme nakoupili pár lahví vína Greco di Tuffo, vyhlášené značky kraje Kampánie jakož i legendární Limoncello, citrónový likér, který dělá Amalfi Amalfi.

My jsme vyrazili po serpentinách do o tři sta padesát metrů výše položeného Ravella. Kupodivu jsme tam i dorazili, i když to nebylo úplně bez problémů – zejména, když jsem přehlédl semafor v místě, kde se opravdu mohlo jezdit jen jednosměrně (zřejmě jsem měl právě štěstí a zelenou, protože mne nikdo z cesty nesestřelil.) Ravello bylo kdysi také samostatnou republikou, v roce 1086 se stalo dokonce biskupstvím, v sedmnáctém století se ale po jedné epidemii moru vylidnilo a jako takové město duchů bylo pak ve století devatenáctém objeveno romantiky. Richard Wágner zde našel námět na svého Parcifala, Verdi na Otella atd atd. Ravello je prostě „Citta della musica“. Jeviště stojí na umělé plošině nad mořem a představení zde musí být s kulisou moře a o tři sta metrů níže položeného pobřeží úžasná.

Divadlo se nachází ve Villa Rufolo, paláci, který si kdysi hodně dávno ve třináctém století dal postavit bankéř neapolské královské rodiny Anjou Matteo Rufolo, s rajskou nádhernou zahradou – mé srdce zahradníka plesalo – ale nejen tady. Druhou vilou v Ravellu je totiž Villa a Cimbrone s Terasou věčnosti. Vyhlídková terasa tři sta metrů nad mořem lemovaná sochami je nezapomenutelná. Ne každý má odvahu se na ni postavit. Japonka, která mne s manželkou vyfotila, naši nabídku na protislužbu při pohledu do propasti s díky odmítla.  Anglický milionář William Beckett koupil ruinu tohoto paláce v roce 1904 a dal ji zrekonstruovat – dodnes jsou mu všichni za to vděční, o čemž svědčí i pamětní deska u vchodu do vily. Nádherná zahrada ale svědčí o citlivé ruce anglického milovníka zahrádkářství, jak už Angličané jsou. Má duše zahrádkáře opět plesala, vlastně se mi odtamtud ani nechtělo (odhlédnouc od faktu, že jsem si za 7 Euro vstupného chtěl té zahrady a terasy užít), ale vyhnala nás nakonec žízeň a hlad. Velké pivo jsme sehnali až na Piazza Duomo, v restauracích nabízeli uličníci jen malé pivo, což v Itálii znamená 0,2 litru. Kolik bychom jich asi po namáhavém dni museli vypít a co bychom za to zaplatili?

Cesta vedla dále do Positana, údajně nejkrásnějšího městečka na pobřeží Amalfi. Positano visí v podstatě na skále nad mořem a cesty ve městě jsou schodiště. Existuje jen jedna cesta, po které na jedné straně do městečka vjedete a po nespočitatelných serpentinách na druhé straně vyjedete – tentokrát dodržují jednosměrný provoz i Italové a to je co říct. Zřejmě to má svůj důvod. Já jsem ztratil nervy a zaparkoval hned na prvním místě, které se nabídlo. Až potom jsem zjistil, že jsem ještě dobře dvě stě metrů nad mořskou hladinou a návrat pro auto se pak rovnal horskému výstupu – a to za teplot nad třicet stupňů Celsia. A přitom hned u centra je velké parkoviště -dokonce dvě, to jsem ale zjistil až po sestupu po strmém schodišti k Duomu a k positanské pláži – ano Positano má skutečně vlastní pláž, jako jediné město na Amalfitáně, ne nadarmo si je zvolil za své letní sídlo Joachim Murat, manžel Napoleonovy sestry Karolíny, jenž byl svým švagrem v roce 1808 povýšen na Neapolského krále pod jménem Gicacchino I. Dnes je z jeho paláce luxusní hotel. Murat skončil špatně. Poté, co se přidal ke švagrovi Napoleonovi po jeho návratu z Elby, byl v říjnu 1815 stanným právem odsouzen a zastřelen. S Positanem to právě naopak dopadlo moc dobře – objevil ho turistický ruch.

Pili jsme espresso nad positanskou pláží, poslouchali hudbu a sledovali okolní bohatou zeleň i lidské hemžení. Jak konstatovala má žena – čistá romantika, místo jako vytvořené pro zamilované a novomanžele.  Není divu, že právě na positanské pláži podlehla Diana Lane italskému svůdníkovi Marcellovi ve filmu „Pod toskánským sluncem“. Manželka mínila, že by zřejmě podlehla taky. Takže pánové, nepouštějte manželky na dovolenou do Positana samy. Nemuselo by se to vyplatit.

Sorrento jako poslední místo Amalfitany prý člověk může vynechat. Neudělali jsme to. Bylo to dobře, mnohé jsme pochopili. Sorrento už vlastně na Amalfitáně neleží. Aby se k němu člověk probojoval, musí přes poloostrov na druhou stranu a je už vlastně na Costiera sorrentana, tedy na pobřeží sorrentském. Přesto se jaksi samozřejmě počítá k Amalfitáně. Proč? Pokud pojedete s cestovní kanceláří na Amalfitánu, nabídnou vám několik přenocování na pobřeží Amalfi. Vsadím se, že tam spát nebudete, není tam totiž kde –  nocovat budete v Sorrentu. Nikde, opravdu nikde v mém životě jsem ještě neviděl tolik hotelů v jednom městě pohromadě. Zopakoval jsem chybu z Positana a zaparkoval v první podzemní garáží, která se nabídla. Bylo to u městské radnice, domníval jsem se tedy, že jsem v centru. To ano, v centru nového města, do historického centra to bylo ale dva kilometry. Na této cestě jsme minuli desítky hotelů – po dvacátém jsem přestal počítat. Všechny se čtyřmi, některé s pěti hvězdami, před všemi zastavovaly autobusy a vyplivovaly desítky a stovky poznání chtivých důchodců. Po městě pak běhaly skupiny za deštníky nejrůznějších barev, prostě blázinec. Jakoby tu ještě stále strašil duch nejznámějšího sorrentského rodáka, renesančního básníka Torquatta Tassa, který se z nejistoty, zda je jeho vrcholné dílo „La Gerusalemme liberata“ opravdu dobré, zbláznil. Podobně bláznivé byly i ceny na hlavní nákupní ulici. Obchodů tam bylo spousta, krásného zboží taky, ale přání mé ženy nakoupit neobvykle pěkné šatičky pro vnučku za obvyklou cenu bylo samozřejmě naprosto naivní. Přesto nakonec italské dětské módě neodolala.

Což o to, Sorrent sám je pěkný, vysoko nad mořem na strmé skále, z níž musíte slézt do přístavu, odkud vyplouvají lodě do Positana, Amalfi, Neapole a na Capri či na Ischiii. Staří Řekové, kteří město založili, se spokojili s malým přístavem přikrčeným pod skalou, od níž vede do města historická řecká brána, sice mnohokrát opravovaná a přestavovaná a nad níž je teď postaveno několik poschodí bytů, ale přece jen pořád původní – Italové mají totiž jednu úžasnou vlastnost – co už jednou stojí, se nebourá, je to škoda a moc práce. Ale o tom jindy.

Když se nám podařilo opustit Sorrent a prokličkovat se večerními městy Gragnano a Castellamare k dálnici (večer je čas, kdy jsou všichni – opravdu všichni Italové ve svých autech a přes horentní ceny benzínu, přesahující na některých pumpách i dvě eura se přesouvají z místa na místo. Zda k tomu mají důvod, či to dělají jen tak pro radost a vyplavení adrenalinu do krve, to jsem nezjistil) měl jsem toho tak právě dost.

Naštěstí následovala ještě večeře ve Vietri se svým galantním majitelem. Takže kdo máte chuť na romantiku, akční dovolenou a pevné nervy, nemůžu nic jiného, než pobřeží Amalfi vřele doporučit.

 

Brescia


Co tam chcete dělat? Tak se mne ptali italští přátelé, když jsem projevil svůj úmysl navštívit toto severoitalské město. Vždyť tam nic není! Průmyslové, chaoticky rostoucí město na úpatí Alp, turisticky absolutně nezajímavé, tak změl jejich posudek. Nenechal jsem se zviklat, můj průvodce sliboval uprostřed brescijského chaosu krásné městské centrum. Kromě toho varoval, aby se člověk připravil na nezměrné množství školních exkursí. Jestliže tam jezdí tolik italských školáků, musí tam něco být, trval jsem na logice uvažování. A měl jsem pravdu. Těch školních výprav tam bylo nepočítaně. Hlučné italské děti s ještě hlučnějšími učiteli, snažícími se nezvedenému dorostu přiblížit slavnou historii jejich národa. Učitele jsem chápal. Jestliže se chtěli ve svých třídách prosadit a něco svým svěřencům sdělit, museli vyvinout hlas o intenzitě 80 – 100 decibelů. A oni chtěli. Kde jinde, než v Brescii se totiž dá sledovat celý historický vývoj Itálie – nejen té severní.

 

Nikde jsem zatím nezažil město, jež by si svých dějin tak vážilo a tak hrdě je dokázalo prezentovat, Brescia byla v tomto bodě naprosto impozantní. To byl ted onen důvod, proč zde všude běhají ony štěbetavé školní výpravy. To jediné by se snad dalo označit jako minus, občas byli pro stárnoucí manželský pár (tedy nás) dost obtěžující. Jinak jsem ale byl šťastný, že jsem se od návštěvy tohoto města nenechal odhovořit.

Brescia byla kdyso dávno předávno keltskou osadou, než si ji podmanili Římané. Už v prvním století před naším letopočtem použili občané tehdejší Brixie osvědčenou italskou taktiku, již tento národ provozuje ještě stále – a stále úspěšně. Je to skutečně fenomén. Jedno na čí straně Itálie v posledních dvou stoletích vstupovala do války, končila vždy na straně vítěze. A vždy něco vybojovala, přesto že na bojištích šli její vojáci od porážky k porážce. Brixia předvedla tento recept už před dvěma tisíci lety. Ve válce Římanů se spojenci v letech 90-88 př.n.l. zaujali její obyvatelé vyčkávací taktiku, aby se pak přidali na stranu vítězících Římanů. Za to dostali práva římské kolonie a město začalo vzkvétat. Později  se o jeho rozvoj a výstavbu hodně přičinil císař Vespasianus, po němž zde zůstaly zbytky impozantního divadla. Po rozpadu Římské říše se Brescia stala jedním z langobardských vévodství a právě poslední langobardský král Desiderius byl před svým povýšením na krále vévodou v Brescii. Založil zde klášter San Salvatore, jenž je dnes spolu s přilehlým klášterním komplexem Svaté Julie jedním z nějúžasnějších muzeí, jež jsem měl možnost v poslední době navštívit. Ve dvanáctém století vznikla i v Brescii komuna, jež se nechtěla podřizovat císaři a proto bojovala jako člen Lombardské ligy proti Friedrichu Barbarossovi. Současně se učila nenávidět blízké Bergamo. V boji proti vnukovi Barbarossy Fridrichovi II utrpěla Brescia spolu s Milánem a dalšími městy v roce 1237 zdrcující porážku u Cortenuovo. Přesto se odmítla vzdát císaři na milost a nemilost, což mělo za důsledek, že se ji císař rozhodl hned následujícího roku dobýt a pokořit. Brescia měla být první na řadě postupně pokořench povstalých měst. Brennerský průsmyk, jež ovládala, byl totiž pro císaře životně důležitý. Přes něj mohli totiž do Itálie proudit němečtí rytíři, toužící se vyznamenat a vydělat si v císařských službách a kterých se Taliáni báli jako čert kříže. Obyvatelé Brescie ale našli správnou obrannou taktiku. Císař si totiž zavázal mladého geniálního inženýra, jenž mu měl pomoci při překonání městských hradeb. Když se to obyvatelé ohroženého města dozvěděli,  navštívili tohoto mladého génia a nabídli mi občanství města jakož i ruku bohaté dědičky jednoho z nejvýznamnějších Brescianů. Mladý muž správně pochopil, kde jej jeho budoucnost. Nabídku přijal, oženil se a když císař přitáhl k městu, stál už na straně jeho nepřátel a překvapoval jej stále novými obrannými nápady. Protože císař mohl vojsko financovat jen šest týdnů – na víc neměl peníze – zklamaně odtáhl a vítězové si postavili na znamení svého triumfu  první velkou kamennou radnici na hlavním náměstí – dnes náměstí Pavla VI.

V roce 1311 se Brescianům už tak nedařilo. To se zase jednou rozhodli neposlouchat císaře, jímž byl tentokrát otec našeho Jana Lucemburského, císař Jindřich VII. Ten ve svém odhodlání pokořit neposlušné město nepolevil ani když obránci zabili jeho mladšího bratra Wallrama. Město se nakonec muselo vzdát, jeho hradby byly zbořeny a vůdcové povstání popraveni. Když ale do Itálie vtáhl v roce 1330 král Jan osobně, byli to právě obyvatelé Brescie, kteří mu jako první otevřeli brány a zvolili si jej za „Signore“, tedy vládce a ochránce. Jan zůstal jejich pánem sedm let, pak – protože měl jako obvykle hluboko do kapsy a válka v Itálii jej opravdu finančně vyčerpávala – prodal město milánskému vládci Viscontimu. V milánské  moci pak Brescia zůstala až do velké koaliční války v roce 1428, kdy přešla stejně jako sousední Bergamo pod nadvládu Benátek.

Brescia je jedno velké staveniště. Už proto, že zde stavějí metro (na město s 200 000 obyvateli velmi odvážný projekt, ale několik stanic už funguje a já se po návštěvě Brescie začal ptát, proč není něco takového možné v čtvrtmilionovém Grazu, kde je dopravní situace možná ještě katastrofálnější než v Brescii. Můj GPS mne zákeřně zavedl do městského centra, v systému jednosměrek a stavenišť se pak ale nevyznal a proto mne ponechal mému osudu. Proklel jsem ho a našel nakonec místo na okraji městského parku – kde kdysi stály městské hradby s příkopem.

Hlavním (ne ale nejhezčím) náměstím je „Náměstí Pavla VI“. Jmenuje se po papeži, jenž se jako Joannes Battista Montini narodil v blízkosti Brescie, v tomto městě byl vysvěcen za kněze, stal se zde biskupem a kardinálem a z tohoto postu byl pak zvolen v roce 1963 nástupcem Jana XXIII. V městské katedrále má velký fiktivní náhrobek a svou sochu, Bresciané jsou na svého rodáka hodně hrdí. A to přesto, že Pavel VI vstoupil do dějin mimo jiné nešťastně jako takzvaný „Pill pope“. Papež Pavel VI měl totiž nutkavou potřebu vyjadřovat se ve svých encyklikách ke všem z jeho pohledu důležitým otázkám církve a jejího poměru k současnému světu. Vydával je i několikrát za rok a byly to „O cestě církve v současném světě“ nebo „ O celibátu“ atd. Atd. Ve své encyklice „Humannae vitae“ pak v roce 1968 vystoupil ostře proti kontrolovanému těhotenství a antikoncepci. Byla to reakce na právě zaváděnou hormonální antikoncepci, mimo jiné ale důkaz, jak daleko stála církev od skutečného života. Výsměch, jenž za svůj postoj sklidil, jej zlomil, žádnou další encykliku už do konce svého života o deset let později nevydal. Církev na postoji z „Humannae vitae“ trvá ale dodnes, ačkoliv jej už skoro nikdo nebere vážně.

Pavel byl určitě konzervativnější papež než jeho předchůdce, na rozdíl od něj odmítl bezvýhradnou diskusi s komunistickými režimy a požadoval tvrdě více práv pro věřící v zemích komunistického bloku. Nebyl právě špatný papež a tak se dá hrdost Brescianů na svého rodáka dobře chápat.  Samotná katedrála nemá ale kromě jeho sochy a relikvie ruky svatého Benedikta, zakladatele řádu Benediktýnů a patrona Evropy mnoho co nabídnout. A stará katedrála, jež stojí vedle ní na náměstí a jež je údajně úžasná svými mozaikami, měla v pondělí a úterý zavřeno. Bylo úterý. Starý kostel je ovšem fascinující i zvenku. Je to totiž obrovská rotunda, architentonický styl ranného středověku, v tak obrovské dimenzi jsem se s rotundou ještě nikde nesetkal.

I samotná radnice je impozantní budova s velkým vnitřním dvorem, demonstrující moc bohatého města. Pozdějším místním pánům – Benátčanům – se ale v této radnici nechtělo sídlit – asi se tu tváří v tvář hrdosti svých poddaných necítili úplně dobře. Postavili tedy na jiném náměstí novou renesanční budovu, podle níž toto náměstí nese své jméno Piazza de Lodgia. Určitě nejkrásnější náměstí ve městě a možná i jedno z nejhezčích v severní Itálii vůbec. Impozantní je i Via di Musei, která začíná u zvenku nenápadného, ale vevnitř úžasného kostela Sant Maria della Caritá. Tenhle kostelík  bychom přešli bez povšimnutí, kdyby nás na něj neupozornili samotní občané Brescie. Skutečně, nikde jsem se ještě nesetkal s tím, že místní lidé upozorňují turisty tak konsequentně na památky svého města a dbají na to, aby návštěvníkům něco neuteklo. Ten kostel je pravý barokní klenot s pozoruhodnou loretánskou kaplí za oltářem, stál rozhodně za návštěvu. Od něj pak vede ona Via di Musei. Úzká cesta lemovaná vchody do renesančních paláců. Ne domů, ale paláců, jeden vedle druhého. Všechny z doby bohatství města v patnáctém a šestnáctném století z období vrcholné renesance, s vnitřními dvory a v nich – vykopávky z dob římských. Jak nám vysvětlil jeden z dobrovolných aktivistů neskutečně lámanou angličtinou kombinovaou s co nejjednodušší italštinou jen abychom mu rozuměli, v Brescii je jedno,  kam člověk kopne, pět metrů do hloubky narazí jen na památky a drahocennost z dob dávno minulých.

Samotné městské muzeum ulici ukončuje. Nepamatuji si, že bych tak impozantní muzeum městských dějin někde viděl. Zabírá komplexy dvou starobylých klášterů – jeden z nich – Klášter San Salvatore pochází ještě z dob Langobardů – založen byl v osmém století a kostel se i v podobě z této doby dochoval – skvost ranně románské architektury s freskami a vysokými oblouky, jež o gotice ještě nemohly mít ani tušení a přesto se klenuly do skoro stejné výšky.

Druhý klášter svaté Julie je o něco mladší. Ale jak už jsem napsal, kdekoliv se v Brescii začne kopat, narazí člověk na památky z dob starších. A tak když začali kopat pod podlahou kláštera, narazili na domy z říských dob s krásnými mozaikami na podlahách. Tento „Dionýsův dům“ zabírá teď jedno křídlo muzea a je přísně zakázáno tam fotografovat.  V Brescii člověka prostě provedou celými dějinami města od doby předřímské až do doby moderní, největším skvostem je samozřejmě bronzová socha okřídlené Viktorie, tedy bohyně vítězství, po níž se jmenuje i centrální stanice městského metra. (A náměstí s podzemním parkovištěm, jež jsem marně hledal při příjezdu do města).

 

Poté jsme našli skvělou trattorii jménem Mezzaria, kde jsme se výborně najedli – žaludek byl už zase po dvou dnech ochoten přijímat potravu a dal mi to najevo záchvatem vlčího hladu – hypoglykemie, která mne zastihla právě uprostřed města. A po jídle jsme se vydali k brescijské pevnosti. Monumentální stavba se tyčí nad městem na jednom z prvních alpských kopců a proslavila se v roce 1849, kdy Brescia kladla 10 dní odpor rakouským vojskům. V pouličních bojích zahynul i rakouský generál Nugent, než s povstalci udělal pořádek v Čechách neprávem pomíjený rodák maršál Radecký. Za tento odpor si Brescia vysloužila přezdívku „Italská Lvice“.

Budova pevnosti je opravdu impozantní, má několik poschodí, s řadou obranných systémů a padacích mostů – jen muzeum jsme při nejlepší vůli nenašli. Podobně jako v Miláně jsme viděli osvětlená okna, za nimi exponáty, vchod jsme ale hledali marně. Možná stejně marně jej hledaly i všechny ony školní výpravy, jimiž se to tam opět jen hemžilo. Ne, Brescia není pro lidi hledající ticho a klid. Ale jinak byla jedním velkým milým překvapením. Tak velkým, že jsme prostě zapomněli hledat klobouček pro vnučku.

Vzpomněli jsme si na to až na cestě  do Lovere. Samozřejmě že vznikla panika a nezbylo než jet  ještě pozdě večer do obchodního centra v sousední obci, tam zaparkovat (což bylo to nejtěžší) a pak hledat. Snažil jsem se manželku přesvědčit, že ve vesnici, jež se jmenuje v překladu Liščí pobřeží (v originále Costa volpino), klobouček pro děti asi nenajdeme, protože tam vždycky dávaly dobrou noc jen ty lišky. Neuspěl jsem. Tonoucí se i stébla chytá a nám stála voda už až po bradu. Costa volpino  nabízala kupodivu víc, než jsem mohl očekávat. Dokonce tu měli i ulici Jana Palacha. Prohledali jsme celé nákupní centrum, našli obchod s dětskými věcmi, velmi milými prodavačkami a s výběrem dětských věcí od dupaček přes šatičky až já nevím po co. Jediné, co neměli, bylo capollino.

Tímto se celá naše výprava do severní Itálie, jedno jak úspěšná z pohledu historika a turisty, stala naprostým desastrem. Hlavní úkol splněn nebyl.

Nebudu čtenáře dále napínat a happy end mu nemůžu zatajit. Capollino jsme koupili o tři týdny později v Paříži v obchodním domě Galerie Laffaytte. Nevím, nakolik k tomu přispěla moje hrozba, že ten obchoďák neopustíme, dokud nebude klobouček koupený, ale manželka projevila nesmírnou houževnatost. Zaměstnala půl hodiny dvě prodavačky. Přinesli nám několik kusů až ze skladu, protože správná velikost nebyla na pultech k dispozici. Ale pak přišel velký okamžik, klobouček jsme drželi v ruce a mohli jsme si jej odnést.

Stál pouhých deset euro –  tak levně jsme si pocit absolutního štěstí už dávno nekoupili.

Bergamo


Především se to člověk musí naučit správně vyslovovat. Moje Bergámo Italy očividně znervozňovalo. Když mne popáté upozornili, že se důraz nachází na první slabice a správě se to tedy vyslovuje Bérgamo, začínali být jinak vždy velmi tolerantní a usměvaví hostitelé nervózní a podráždění. Nevím tedy, zda jsem oním špatným přízvukem neříkal něco neslušného. Neodvážil jsem se na to zeptat, dával jsem si ale poté pozor, abych zdůrazňoval onu první slabiku.

Všichni mi chválili rozhodnutí jet se do města podívat. Má pověst města krásného a hodlá se ucházet o titul hlavního kulturního města Evropy v roce 2019. Očekávání byla tomu odpovídající, tedy vysoká. Jenže do hry vstoupil střevní virus.

Nejdřív jsem si myslel, že to byl oběd v Miláně, jenž moje střeva odmítla přijmout. Už po cestě z Milána jsem musel hledat nouzově toaletu a to byla voda na mlýn mé ženy, která mi vyčetla všechny ony mořské příšery, jež jsem požil jako předkrm, protože je miluju a ona je nesnáší. Když to ale postihlo následně i ji a pak jsme se dozvěděli, že ve stejný den měl stejné problémy i náš syn, který opustil Graz ve směru na Berlín současně s naším odjezdem do Itálie, musela i ona přiznat, že mořské potvory v tom byly nevinně, vinný musel být nějaký zlý virus. Opravdu zlý.

Bydleli jsme v městečku Lovere (vyslovuj Lóvere) na úpatí hor nad jezerem Lago d´ Isolo. Na mapě jej najdete mezi jezery Lago di Como a Lago di Garda. Je menší jež tato dvě slavná jezera, není ale méně krásné. Uprostřed jezera se tyčí hora – čili ostrov, samozřejmě s klášterem na svém vrcholku, jak jinak. I v samotném Lovere je obrovský kostel Santa Maria in Valvendra – na velikost osady naprosto předimenzovaný, zastavit u něj autem se ale rovnalo při místním provozu sebevraždě a tak jsem se prohlídky místního svatostánku vzdal.

Bydleli jsme nad městečkem a měli jsme mít vlastně krásný výhled na jezero a okolní hory. Neměli. Strávil jsem noc vsedě s výhledem na umyvadlo a ráno jsem byl nevyspalý a ačkoliv můj trávicí trakt musel být naprosto prázdný, odmítal tvrdohlavě cokoliv přijmout. Ani daný stav nás ale nemohl odradit od plánované cesty, na jejímž konci měl být – jako už tolikrát –  nákup capollina, tedy kloboučku pro naši vnučku Veroniku.

Přijet do Bergama a najít tam parkoviště ve středu města není opravdu problém. Staré město vidíte totiž už zdálky. Tzv „Horní město – Citta alta“ se tyčí na vysokém kopci nad městem moderním „Citta bassa“, rozlézajícím se do roviny a je obklopeno nenarušeným pětikilometrovým prstencem hradeb ze šestnáctého století. Odstavili jsme auto v podzemním parkovišti a vyrazili se zachránit před virovou otravou, jež hrozila skoncovat s naším životem. Navštívili jsme supermarcato a koupili tam lánev grappy. Láhev jsme hned před obchodem otevřeli a oba si z ní vydatně přihnuli. Připadal jsem si tak trochu jako ruský mužik v čase před Gorbačovovou reformou, ale hanba nehanba – šlo o život. A grappa opravdu pomohla. Díky ní jsme prošli Bergamem, aniž bychom museli odbíhat na intimní místa, na jídlo jsme ovšem neměli celý den pomyšlení. Což byla možná škoda. Jak už jsem se vícekrát zmínil, rád ochutnávám místní speciality a Bergamo jednu takovou slavnou má.

Bergamo je svou kuchyní známé po celé Itálii, hlavně proto, že hlavním  – podle mého dojmu jediným – chodem  je zde polenta. Kukuřičná kaše na slano, na sladko, s cukrem, s kakaem, s nejrůznějšími dalšími přísadami, jako koláč, jako dort, s masem, bez masa, vařená i opékaná. Některé obchody nabízely výhradně jen produkty z polenty. Protože jsme ale byli varování, že to jídlo je hodně syté a naše žaludky se děsily při pomyšlení i na jídlo sebelehčí, polentu jsme neochutnali. Snad někdy příště. Bergamo se totiž určitě vyplatí navštívit.

Bylo to vždycky město bohaté a hrdé. Přes Bergamo totiž vedla cesta (přes naše Lovere) až ke dvěma alpským strategickým průsmykům. Jeden na Bolzano a pak tedy na Brennerský průsmyk, což byla po staletí hlavní cesta do Německa, v případě potřeby (pokud někdo proti takové cestě něco namítal) ale člověk mohl odbočit i na západ a projít přes Splügenský průsmyk do Švýcarska a pak do údolí Rýna a k Bodamskému jezeru. Díky této strategické poloze se Bergamo dostalo krátce po vyhlášení samostatné signorie v polovině dvanáctého století do sporů s blízkou Bresciou, jež si monopol  na cestu přes Brenner nárokovala pro sebe. Proto v následující době nacházíme Bergamo vždy v opačném táboře, než ve kterém byla Brescia. Ve dvanáctém století bojovalo město jako člen lombardské ligy proti císaři Friedrichu Barbarossovi a tento boj skončil – jak už jsem se zmínil v článku o Milánu –  úspěchem, totiž uzavřením Kostnického míru z roku 1183, jenž uznal samosprávu městských komun. V roce 1237 už ale bergamští bojovali na straně císaře Friedricha II. u Cortenuovo, zřejmě proto, že Brescia byla na straně protivné, tedy v řadách lombardské ligy vedené Milánem. Bergamští si tedy mohli u Cortenuovo  vychutnat sladkost vítězství nad nenáviděným sousedem, radost ale netrvala dlouho. Císař Friedrich II. totiž v roce 1251 zemřel, rod Štaufů nato brzy za vydatné pomoci papežů vymřel a v roce 1261 stály  už pod Bergamskými hradbami vojska Milána a Brescie, prahnoucí po pomstě. V roce 1264 muselo Bergamo kapitulovat a přijmout milánského podestu. Štastní ale bergamští pod touto vládou nebyli. Když do Itálie v roce 1331 vtáhl král Jan Lucemburský, zvolili si ho za „Signore“ a očekávali od něj ochranu. Od našeho milého Jana se dalo očekávat leccos,  ne ale skutečně účinná ochrana. Po několika měsících se města vzdal, protože nedokázal vzdorovat veronskému vládci Mastinovi II. de la Scala. Poté se o Bergamo přetahoval Milán s Benátkami a po válce velké koalice proti Milánu v roce 1428 přešlo město i se sousední Bresciou pod nadvládu Benátek, kde pak s malou pauzou, kdy je mezi lety 1509 – 1516 dobyli Francouzi, zůstalo pod křídly benátského lva (benátský lev křídla opravdu má!) až do roku 1796. Ten benátský lev je tady taky často vidět. Nejen nad barokní vstupní branou (přilepenou naprosto nepatřičně na středověkém opevnění, ale jak už jsem se zmínil v Turíně, oni Taliáni tak neradi něco bourají, co ještě stojí), ale například i na radnici na Piazza Vecchia či v pevnosti La Rocca.

Do „Citta alta“ vyjedete lanovkou a hned se před vámi otevřou úzké uličky stoupající a klesající na kopci starého města, s obchodíky se suvenýry a polentou. Došli jsme takto až na Piazza Vecchia. Staré náměstí stojí opravdu zato. Má až dvě katedrály, radnici s oním benátským lvem a řadu dalších krásných budov.

 

Jen jsme tam vkročili, oslovila nás dívka Samuela. Mladá sympatická Italka s neskutečně dlouhými vlasy (i svázané do koňského ohonu jí sahaly až pod (pěkný) zadeček. Oslovila nás anglicky, ale byla ochotna se s námi bavit i italsky či německy, podle potřeby. Nabízela prohlídku města – hodina intenzivní prohlídky za 35 euro. Skoro bych byl kývl – Samuela byla opravdu sympatická, studenty má člověk podporovat a už jen za své jazykové znalosti si zasloužila odměnu, ale manželka nesouhlasila. Nevím, jestli jí „Sam“ připadala příliš přitažlivá, než abych v její společnosti mohl strávit celou hodinu, ale v podstatě měla pravdu – naše žaludeční a střevní situace nebyla až tak stabilní, abychom si mohli následující hodinu v přítomnosti Samuely nerušeně užít.

Žena  použila silnou artilerii argumentů, jeden z nich byl i ten, že za 35 Euro koupí tak krásný klobouček pro vnučku, žu jí ho budou všichni závidět. Kromě toho vyjádřila okamžitou ochotu opustit horní město a odjet během mé prohlídky města se Sam do Citta Bassa a jít na shopping. V podstatě to nebyl úplně špatný nápad, ale vzhledem k tomu, že se životzachraňující láhev Grappy nacházela v její tašce, pochopil jsem, že nemám šanci a prohlídku města jsme tedy absolvovali bez sličného doprovodu.

Bez průvodce jsme mohli aspoň sami určit tempo prohlídky a soustředit se skutečně jen na svědky dávné minulosti. Nejkrásnější z nich je basilika Santa Maria Maggiore, postavená už v první polovině dvanáctého století. Protože na bergamském kopečku nebylo dost místa na obvyklou fasádu kostela, má kostel fasády dvě, ale neobvyklé, sloupy nesou bílí lvi na jihu a červení na severu. Vnitřek barokního kostela je celý vyzdoben gobelíny. Přiznám se, že jsem něco takového ještě nikde neviděl, bylo to ale imponující. Každý centimetr stěny katedrály byl pokryt drahocenými koberci s biblickými motivy. Kostel měl původně pět apsid.  V roce 1470 se nicméně úspěšný condotierre Bartolomeo Colleoni pět let před svou smrtí rozhodl nechat si postavit hrobku a vyhradil si pro ni nejkrásnější místo ve městě, kde ovšem  už stála právě výše zmíněná katedrála. Protože ale Colleoni nashromáždil ve své vojenské kariéře víc než dost peněz, stalo se neštěstí. Katedrálu zachvátil požár a zničil jednu z apsid, šťastnou náhodou právě tu, kde chtěl mít Colleoni svou hrobku. A tak ji tam má. Přidávat se ve válce na stranu vítěze bylo očividně vždy výnosné povolání.

Bergamský dóm je sice imponující svou velikostí, ale strohá klasicistní budova na basiliku Santa Maria Maggiore nestačí.  Na nejvyšším místě starého města na severu se nachází kněžský seminář, jenž nese jméno Jana XXIII. Giuseppe Roncali byl totiž rektorem v tomto semináři, než se stal patriarchou Benátským a posléze v roce 1958 papežem Janem XXIII.  Tzv „Il Papa buono“, tedy „dobrý papež“  Jan XXIII. byl s Bergamem úzce spojen. Narodil se v bergamské provincii v Sotto Il Monte a v letech 1904 – 1915 byl sekretářem bergamského biskupa Radini-Tedeschi a vyučoval v bergamském semináři církevní dějiny. Za zmínku snad stojí i to,  že do papežského úřadu byl po něm zvolen biskup z nedaleké a po celá staletí znepřátelné Brescie, Giovanni Battista Montini , známý pod svým papežským jménem Pavel VI.

Závěr výletu jsme nechali odeznít v městské pevnosti La Rocca – tedy skála. Mohutná pevnost z patnáctého století na jižní výšině města s parkem, kde byla výstava italského protifašistického odporu. V podstatě tedy dějiny druhé světové války po roce 1943, kdy se Italové neúspěšně pokusili zbavit Mussoliniho a přešli na druhou stranu barikády – k vítězícím spojencům. Tato klasická a po staletí úspěšná italská taktika tentokrát tak úplně nevyšla – s Němci nebylo radno žertovat. Tito poslalli plukovníka Scorzenyho, aby vysvobodil Mussoliniho a poté převálcovali italské jednotky jedno, kde se jim postavily na odpor. Jen na ostrově Kefalonii postříleli na deset tisíc italských vojáků jako zrádce ( o tom vyprávěl film „Corelliho mandolina“ s Nicolasem Cagem a Penelope Cruz v hlavních rolích). Když jsem viděl italskou výzbroj vystavenou v bergamském parku, pochopil jsem, že Italové neměli proti německým Tigrům nejmenší šanci.

Při pohledu z pevnosti La Rocca se mi pak zarazil dech. I když je příjezd do horního města přísně zakázán a kontrolován (ovšem italským způsobem), stálo tam na parkovišti auto s pražskou poznávací značkou. Nezbylo mi, než si povzdychnout s Karlem Čapkem „Tak už jsou i tady“ a vydali jsme se na zpáteční cestu do Lóvere.

Ach ano, jak to dopadlo s capollinem? Ve starém bergamském městě jsou obchody výhradně s polentou a suvenýry. Sice jsme objevili jeden obchod s oblečením, vzhledem k vystavovanému sortinentu jsme se ale ani neodvážili jít zeptat, zda capollino mají. Dolní bergamské město pak není zdaleka tak lákavé, aby po něm člověk bloudil a hledal obchod s oblečením. Proto jsme celkem jednomyslně rozhodli, že se capollino odkládá. Následující den jsme přece měli jet do Brescie. Naděje tedy ještě stále žila.

Milán


Samozřejmě – čtenáři mého článku z minulého týdne už vědí, oč v první řadě při návštěvě severoitalské metropole Milána šlo – samozřejmě o nákup kloboučku pro naší vnučku Veroniku, čiili capollina.

Měl jsem z návštěvy Milána autem trochu respekt, prostudoval jsem plán města, kde všude jsou podzemni (nadzemní, jiné) garáže a cesty, jak se tam dostat. Nakonec bylo všechno jednoduché. Milán má dokonale vybudovaný systém záchytných parkovišť, dokonce mne k nim zavedlo naprosto spolehlivě i mé jinak nespolenhlivé GPS – tedy žádný strach z návštěvy tohoto města, pokud náhodou pojedete kolem. A ono se vyplatí je navštívit.

Když jsem auto odstavoval na onom záchytném parkovišti, měl jsem v žaludku trochu divný pocit. Parkoviště je obýváno bezdomovci a před ním se jen hemžily desítky a možná i stovky rumunských Rómů s igelitovými taškami. Přesto se autu nic nestalo a parkovné dvě eura čtyřicet za celý den bylo skutečně velmi akceptovatelné. Od všech parkovišť pak jede metro přímo do centra. Vystoupili jsme u Castello Sforzesco, předtím než měl začít hon za capollinem jsem si totiž chtěl užít trochu milánské historie.

Milán je skutečně staré město s velmi bohatou a pohnutou historií. Původní keltskou osadu přebudovali Římané na město, jemuž dali poněkud málo nápaditý název Mediolanum, čili Střed roviny. Římané ovšem nebyli umělci, nýbrž vojáci a úřednící a tak  nudný název městu neuškodil. Už roku 286 jej císař Dioklecián udělal v rámci své správní reformy jedním ze čtyř hlavních měst říše a sídlem jednoho ze dvou caesarů. Význam získalo zejména ve čtvrtém století, kdy zde císař Konstantin velký vydal roku 313 svůj toleranční patent, který legalizoval křesťanství jako náboženství rovnocenné starému pohanskému (zato byl později prohlášen jako jediný pohan svatým, ačkoliv on sám na křesťanskou víru nikdy nepřestoupil). Poté se moci ve městě ujal biskup Ambrož (Ambrosius) a přivedl svou čínností město k takovému rozkvětu, že se stalo hlavním městem západořímské říše a odstavilo do pozadí dokonce i věčné (a závistí zelené) město Řím. Když Ambož v roce 397 umíral, byl Milán opravdovou pyšnou metropolí. Ale pýcha předchází pád. Bohatství města přilákalo kořistníky. V roce 402 bylo město poprvé dobyto Západními Góty, o padesát let později Huny a v roce 539 jej definitivně zničili Východní Gótové, když se o Itálii natahovali s Byzantinci (a nakonec prohráli). Když sem přišli Langobardi, byl Milán bezvýznamnou zříceninou a hlavním městem země okolo Pádu se na dalších více než dvě stě let stala Pávia.

Castello Sforzesco a Giuseppe Garribaldi

Jenže Milán stál přece jen ve středu roviny. Znovu se vzpamatoval a brzy už zase zlobil. Nejvíc císaře Fridricha Barbarossu. Ten vedl proti lombardské lize měst, v jejímž čele Milán stál, několik válek a v rce 1162 město dokonce dobyl a zboural mu hradby. V této bohulibé činnosti mu pomáhala i česká vojska knížete Vladislava (jenž se za tuto pomoc měl stát králem Vladislavem II). Češi prosluli svou krutostí a vysloužili si pověst, že pojídají děti. Údajně si pod hradbami uplácali z těsta figurky v podobě dětí a opékali je nad ohněm aby vyděsili obránce. Z této doby pochází prý i erb pánů z Pardubic. Jejich předkovi se podařilo proniknout až do města, jenže když se útočníci dali na loupení, milánští je zase z města vyhnali. Když onen pardubický prapředek prchal se svým lupem z města, spustili za ním obránci mříž, jež přesekla jeho koně v půli. Ta půlka koně je v městském erbu Pardubic dodnes. Milán se ale nechtěl pokořit ani po tomto svém novém zničení. Vstal z mrtvých, znovu se postavil do čela lombardské ligy a vymohl  si konečně v Kostnici v roce 1183 na císaři mír a uznání práv severoitalských komun. (Tomu míru samozřejmě musela předcházet krvavá porážka císaře v bitvě u Legnana v roce 1176).

S touto situací se nehodlal smířit Barbarossův vnuk Friedrich II. Válka v Lombardii se táhla celá desetiletí, Milán vedl stranu tzv. guelfů a mohl si být jist podporou papeže, jenž podporoval každého, kdo dělal císaři zle, sám císař se mohl opřít o spolek ghibellinských měst s centrem v Cremoně. Když dnešní člověk porovná dnešní Milán s 1,3 milionem obyvatel s devadesátitisícovou Cremonou, je hned jasné, kdo vyhrál. I když milánští utrpěli od císařských vojsk katastrofální porážku v bitvě u Cortenuovo v roce 1237 a ztratili i svůj vlajkový vůz, jenž byl pak vystaven na římském Kapitolu, stáhli se za své nedobytné hradby a počkali si, až se císař rozloučí se životem. Dočkali se a byli zase velcí.

Tu velikost města jsme si mohli vychutnat v Castello Sforzesco. Obrovská stavba v renesančním stylu s vysokými zděnými hradbami se sgrafiti a s rozlehlým komfortním palácem, jenž slouží dnes jako muzeum. Vlastně jako mnoho muzeí, prý jich je v pevnosti celkem sedm. Některé z nich se ale navštěvují pravdu těžko. Nebyli jsme sami, kdo zoufale bloudil po nádvoří a hledal vchod do muzea hudebních nástrojů a zbraní. Několikrát jsme dorazili až ke skleněným dveřím, za nimiž se nacházely exponáty, všechny byly ale zamčené. V muzejních prostorech bez návštěvníků postávali zaměstnanci a bohorovně sledovali naše zoufalé pokusy proniknout dovnitř. Nepodařilo se to ani nám, ale ani většině ostatních turistů. Jednoho návštěvníka jsme ale mezi exponáty přece jen zahlédli. Jak se dostal dovnitř, to nevím, byla to ale určitě úloha hodná literárního z pracování Danem Brownem. Některá muzea se ale navštívit dala, co v celém rozsáhlém komplexu ale zoufale chybělo, byla kavárna. Věřte nevěřte, v celém Castello Sforzesco se nenachází ani jediná kavárna, restaurace, cukrárna či jen prodejna s vodou či jinými nápoji. Nechtěl jsem věřit, myslel jsem, že je to stejný trik, jako s oněmi utajenými muzei, proto jsem se na pokladně zeptal. Odpověděli mi, že se opravdu nic takového v celém komplexu nenachází. Nevím proč, to jsem se nedozvěděl. Ale něco takového by se v Rakousku stát určitě nemohlo.

Každopádně jsme tedy opustili milánskou pevnost rychleji, než jsme pvodně chtěli a dali jsme si kávu a zmrzlinu (výbornou) na začátku Via Roma, jenž spojuje pevnost s Piazza del Duomo. Ona dominantní pevnost se sice jmenuje po rodu Sforzů, kteří vládli v Miláně od patnáctého století, stavět ji dali ale už Viscontiové. Tito proměnil někdejší demokratickou komunu na svou rodinnou diktaturu a přinutili obec, aby se s tímto faktem smířila. Mezi lidem jim začalo být těsno a měli zřejmě dost strachu ze zákeřné dýky nespokojených občanů, aby se vysunuli mimo tehdejší město a opevnili se proti nepříteli zevnímu i vnitřnímu. Jeden z Viscontiů  – Gian Galeazo – vymámil na našem Václavovi IV. vévodský titul. Když tento rod vymřel, nastoupil v roce 1450 na milánský trůn Francesco I. Sforza, condotierre, tedy nájemný žoldák, jenž se dobře oženil s dcerou posledního Viscontiho Filipa Marii.

Milánský dóm

Když jsme jeli do Milána, divili se naši známí, co tam chceme vidět. Prý je tam jen dóm a to je všechno. Ano, dóm tam opravdu je, ale to není zdaleka všechno. Milán je pěkné město. Nemá sice historické památky rannného či pozdního středověku, ty všechny musely ustoupit budovám modernějším, ale má svůj flair. Před zničením v druhé světové válce jej zachránil milánský arcibiskup Schuster, jenž byl zato vyhlášen Janem Pavlem II (kým jiným?) za blahoslaveného.  Milán je město módy a dává to najevo na každém rohu a v každém okamžiku. A není to jen tím, že tam přímo na chodníku v centru města parkují Lamborgini a Ferrari. V Miláně jsou centrály módních gigantů jako Versace, Armani, Prada atd, atd. Italové jsou, jak už jsem vícekrát připomněl, prostě kreativní a zde v Miláně našla tato jejich vlastnost své nejlepší vyjádření.

Korso Vittoro Emannuelle je impozatním nákupním střediskem, kde jsou zastoupeni snad všichni giganti evropské módy – ani zde však neměli capollino, dětské věci se v centru Milána nenosí. V galerii se člověk může zatočit na Torinovi – na býčkovi z erbu města Turína, jenž je tam jako projev vděku za osvobození Milána a celé Lombardie z područí Rakušáků, na podlaze zobrazen. Jestliže se na něm člověk otočí dokola, splnil hned dva důležité body. Zaprvé si tím zajistil, že se do Milána ještě někdy vrátí. Zadruhé k velké radosti přítomných milánských pošlapal erb nemilovaného severoitalského souseda a konkurenta – Turína. Vděčnost ano, ale odtud potud!

Až teď jsem pochopil, že ono finále Champions League 28.května 2003 AC Milan proti Juventusu Turin (ve kteremžto zápase se tehdy nemohl kvůli dvěma žlutým kartám zúčastnit Petr Nedvěd  – díky čemuž „Stará Dáma z Turína“ nevyhrála), v němž si nakonec pohár po nudných 0:0 v prodlouženém hracím čase a vítěztví na penalty 3:2 odvezl Milán, nebyla vnitroitalská selanka, jak jsem se tehdy domníval, ale bratrovražedný boj nejvyššího významu.

My jsme navštívili starou milánskou universitu, opět jednou úžasný mix architektonických stylů – od románského, přes gotický, renesanční až po barokní, prostě průřez milánských stavebních dějin. Katolická universtita, jež zde té městské úspěšně konkuruje, byla zavřená. Školy jsou v Itálii drahé a ne každý si může dovolit studovat. Školné se sice vypočítává z příjmu rodičů, ale pro chudé vrstvy je prostě příiš vysoké. Určitou šanci dává církev se svým paralelním školstvím. Ta refunduje část poplatků studentům zpět, zato ovšem může působit ideologicky na své chovance a činí to skutečně bez skrupulí metodou vymývání mozků.Milánské ulice

V Miláně není jen Dóm. Je zde i řada jiných kostelů, některé z nich jsou i slavné. Dan Brown proslavil zejména kostel Santa Maria delle Grazie, kde se nachází známá poslední večeře Leonarda da Vinciho. Díky onomu spisovateli nemáte šanci se k obrazu dostat. Je třeba se přihlásit několik týdnů předem a pak být na minutu přesně u vchodu, jinak dostane lístek hned někdo jiný. Protože jsem to nevěděl a nepřihlásili jsme se, mohli jsme navštívit pouze kostel, Leonardův obraz v budově hned vedle nám unikl. Byli jsme i v kostele svatého Ambrože Basilica Sant´Ambrogio, kde je patron města pochován. Jeho mrtvola nějak unikla všemu tomu řádění Západních Gótů, Hunů, Východních Gótů i Friedricha Barbarossy a jeho českých spojenců.  Možná si to opravdu zasloužil.

Leonardo da Vinci je tu cítit všude. Sochu mu postavili přímo proti slavné opeře La Scala (proč se ta opera jmenuje „Schodiště“ mi nedokázal vysvětlit ani můj přítel Stefano, jenž je jinak profesionálním hudebníkem). Asi to opravdu nikdo neví a možná to ani nikoho nezajímá. Hlavně, že tu ta opera, již dala stavět Marie Terezie, je a má svou úžasnou akustiku, jež jii proslavila na celém světě.

Leonardo byl po svém vyhnání z rodné Forencie dlouho ve službách Viscontiů a svými vynálezy prospíval městu. Milán totiž nemá řeku. Budete ji hledat marně a je to šokující, protože ve středověku se obchod provozoval především po vodě, pozemní cestování bylo totiž  pomalé a nebezpečné. Prý okolo Milána protékaly řeky Olona a  Lambro. Jenže kde jsou? Leonardo prý propojil obě říčky systémem kanálů, jenž umožňoval převážení zboží po městě i mimo ně. Dnes jsou tyto kanály ovšem všechny skryty pod zemí. Ve své době, kdy je geniální Leonardo projektoval, měly posloužit dopravě stavebního materiálu na stavbu největší stavby tehdejšího světa. V roce 1386 dal Gian Galeazzo Visconti příkaz ke stavbě katedrály, do níž se mělo vejít 40 000 lidí – tolik obyvatel tehdy Milán měl. Stavba trvala skoro pět set let, je ale opravdu impozantní. Obrovská pětilodní gotická katedrála, zvenku naplňující člověka úžasem, vevnitř úzkostí. Poslechli jsme si pod oblouky katedrály mši, zněla v těch protorách přímo fascinujícně, ale při pohledu na nebetyčnou výšku oblouků a neskutečný objem nosných sloupů jsem si uvědomil, že boha člověk nemá provokovat. Po takovém projevu pýchy, jakým milánský dóm je, mohl následovat už jen pád.

Milán dal najevo své bohatství a mocní tehdejšího světa na ně dostali chuť. Už koncem patnáctého století vyslovil francouzský král Ludvík XII nárok na Milán a na začátku století šestnáctého si to zde rozdali francouzský král Fratišek I. s španělským králem a římským císařem Karlem V. Poté, co František ztratil bitvu u Pavie a upadl sám do zajetí, připadl Milán Španělsku a když španělští Habsburkové vymřeli, přešel  po další krvavé válce o španělské dědictví v roce 1714 k Rakousku. Italským se stal  – po krátkém napoleonském francouzském intermezzu 1796 – 1814 – znovu až v roce 1861 po krvavé bitvě u Solferina, jež ukončila rakouskou vládu v severní Itálii.

Ach, skoro bych zapomněl – to capollino!

Samozřejmě jsme ho nekoupili. Kdepak v Miláně! Kde tak asi? U Versaceho, Gucciho, Armaniho nebo Dolce e Gabbana? Kloboučky pro šestiměsíční mimina tam nevedou nebo jsme je aspoň nenašli. Popravdě řečeno, ani jsme je zvlášť horlivě nehledali. Jen při představě, kolik by takový klobouček mohl stát… Žena ovšem zklamaná nebyla. Náš výlet totiž příštího dne pokračoval do Bergama. A tam určitě klobouček budou mít! A tak jsme opustili Milán v dobré náladě, plní pěkných zážitků  a odhodlaní klobouček v Bergamu definitivně koupit. Ale o tom zas až někdy příště.

Cesta do Turína


Když jsme se rozhodli zase jednou navštívit Itálii a to v její severní části, kterou jsem ještě neměl prozkoumanou, nadšeně jsem souhlasil. To jsem ještě netušil, že hlavním posláním naší cesty je koupit klobouček pro vnučku Veroniku – čili jak jej Italové rozkošně nazývají – „capollino“. Průhlednou záminkou pro tuto cestu na capollinem byl manželčin seminář zabývající se plicní rakovinou. Naivně jsem si myslel, že je to skutečně hlavní důvod naší cesty. O capollinu jsem se měl dozvědět až na místě, kdy už nebylo cesty zpět.

Na cestu jsme se vydali autem. Už jsem si na italské řidiče zvykl a jejich způsob jízdy je víceméně (ovšem spíše méně než více)  bezproblémový. V podstatě tam platí stejná dopravní pravidla jako u nás – jen jejich výklad je poněkud jiný a volnější. Už nedělám takové hlouposti jako při mé první cestě do Itálie v roce 1993, kdy jsem pro místní řidiče naprosto nepochopitelně zastavoval na semaforech na červenou, ačkoliv nic nejelo, přestalo mne už překvapovat, že Ital dokáže zablokovat dopravu v celém městě, protože právě potkal na chodníku kamaráda, s nímž si nutně potřebuje popovídat. Ještě stále mne dokáže ale mírně zneklidnit, když mne předjíždí v městě auto zprava po chodníku pro chodce, protože podle jeho mínění je mých 50 kilometrů za hodinu proklatě málo. Na mírný nesouhlas jsem se zmohl i v tunelu, kde byla přikázáná rychlost 70 km v hodině, já jel 90 (nejsem sebevrah, abych se nechal při sedmdesátce nabourat zezadu) a přesto mne předjížděli Italové přes dvojitou plnou čáru a ještě k tomu do nepřehledné (aspoň pro mne) zatáčky. Ale to všechno patří ke koloritu a v podstatě jsem rád, že to tak je.

Turín jsme tedy dosáhli bezproblémově a poté, co jsem ženu vysadil v hotelu Boston, vydal jsem se hledat podzemní parkoviště. Nebylo to tak úplně jednoduché. Označení prostě chybělo a můj GPS mi zbytečně oznamoval, že jsem dosáhl cíle, když jsem jej prostě neviděl. Nakonec jsem musel zaparkovat na ulici a jít pěšky hledat vjezd do oné podzenmní garáže. Objevil jsem ho, ale byla to náročná úloha, za jízdy prostě nesplnitelná. Tak dobře byl utajen.

Nečekal jsem od nejzápadnější italské metropole mnoho. Turín má pověst průmyslového města, historických památek jsem od něj taky mnoho nečekal, v podstatě jsem byl skeptický. O to radostněji mne mělo tohle město na Pádu překvapit. Turín byl kdysi keltskou osadou, již zničil svého času v roce 218 před naším letopočtem Hannibal, když vpadl do Itálie a byl celý radostí bez sebe, že přežil přechod přes průsmyk Malý svatý Bernard. Turín se totiž skutečně nacházel na křižovatce dvou nejdůležitějších cest do Francie přes Monte Geneva a přes oba Svaté Bernardy a od něj se už mohl člověk pohodlně dál plavit po řece Pádu. V roce 28 před naším letopočtem zde proto vznikla římská osada, jež dostala později jméno Augusta Taurinorum  a zajímavé je, že půdorys onoho římského města se dochoval dodnes i s typicky v pravém úhlu se křížícími ulicemi. I části římských hradeb se dochovaly s zachovanou Porta Palatina a zbytky římského divadla. U někdejší Porta Pretoriana prokázali Italové svou obvyklou kreativitu. Tuto někdejší římskou bránu přestavěli napřed na středověkou pevnost – Castello. Poté k ní přistavěli renesanční přístavbu a protože se jim to později ještě tak úplně nepozdávalo, přidali k tomuhle hybridovi nakonec ještě barokní fasádu. Výsledek této chaotické tvořivosti je prostě neuvěřitelný, tato budova pak vévodí největšímu turínskému náměstí – Piazza di Castello.

Turíňané a vlastně celý Piemont, jehož je Turín hlavním městem, se v minulosti prokázal mnohokrát jako velmi tvořivý. Vynálezy, jež se vážou k Piemontu, provázejí náš život na každém kroku – tak například zde vznikla tabulková a posléze i oříšková čokoláda, káva Lavazza, Martini, Cinzano, Tic Tac a řada dalších dobrot. Chtěli jsme si dát Martini přímo na místě činu v Cafe Torino na Piaza San Carlo, když jsme ale zjistili, že jedna sklenička tam stojí osm euro, dali jsme si ho v jiném lokále za eura dvě. Tvořivý byl i kuchař v lokále Mago Rabin na Corso s´Mauricio, kam jsme se šli navečeřet. Když nás přišel pozdravit, byl mi hned podezřelý. Vypadal totiž jako umělec, jenž čerpá svou inspiraci v nedovolenných prostředcích. Zřejmě si toho večera zakouřil trochu víc než obvykle. Objednali jsme menu o čtyřech chodech. Těch chodů bylo nakonec sedmnáct!!! Náš umělec se rozhodl zprostředkovat cizincům průřez veškerou piemontskou kuchyní. Což o to, nápad to nebyl úplně špatný a každý chod byl kulinářským i uměleckým zážitkem. Problém byl jen v tom, že některé z nich se vzájemně nesnášely a rozhodly si to spolu rozdat. Nebraly při tom ohled na to, že bojištěm je můj žaludek. Každopádně jsem další den nemusel jíst vůbec nic – vlastně ani nemohl, už při pohledu na jídlo se mi dělalo nevolno. Takže nakonec jsem ještě i ušetřil.

Piemont je trochu jiná Itálie. Tak jiná, že když tam v roce 1796 vpochodoval Napoleon, vyhnal  ze severní Itálie Rakušany a vytvořil z italských provincií tzv. Cisalpinskou republiku, Piemont přičlenil přímo k Francii. Místní obyvatelstvo považoval očividně za Francouze, kteří se nenaučili dobře francouzsky . Tak úplně mimo nebyl, jednak to pocítil můj žaludek při oné nezapomenutelné večeři – většina chodů patřila mnohem spíše k francouzské než k italské kuchyni a Torino, jak se město nazývá italsky, se piemontsky řekne Türin. Savojští vévodové, původem Francouzi z oblasti pod Mont Blanc kteří v Piemontu vládli od jedenáctého století a ve třináctém vystřídali jako vládcové města místního biskupa, přeložili své hlavní město z francouzského Chambéry do Turína až v roce 1563.

Napoleon je zde stále hodně populární, což jsem tak úplně nepochopil, protože přece jen byl agresor, diktátor a hlavně – no prostě ho nemám rád. Jak jsem se ale dozvěděl v Muzeu sjednocení Itálie (Museo di Risorgimento), je považován za člověka, jenž do Itálie vnesl svobodu projevu, demokratické cítění a tím i odstartoval proces směřující k vytvoření sjednocené Itálie v roce 1861, což se stalo právě v Turíně.

Pršelo a pršelo. V Turíně to ovšem není zase až taková tragédie. Prakticky celé město je vybavenno arkádami, takže se v něm dá chodit v suchu, i když z nebe padá hojně voda. Samozřejmě že jsou tam všude butiky a značkové obchody, což mne nijak nezajímalo, dokud se ke mně nepřipojila manželka a nezačala aktivně hledat – no samozřejmě ono capollino. Až tehdy jsem pochopil, že ten výlet může mít určité zádrhele.

Já jsem se věnoval pamětihodnostem města. Královský palác a Palazzo Madamme se mi nevešly do časového plánu, slavnou savojskou zbrojnici jsem při nejlepší vůli nenašel – zřejmě je nalezitelná jen pro místní. Legendární turínské plátno se nachází v Duomo di San Giovanni bezprostředně vedle královského paláce. (Výstava k tomuto tématu je ale v nádherné barokní královské kapli San Lorenzo rovněž u královského paláce ale ze strany Piazza die Castello.)

Zda do něj byl skutečně zabalen Kristus, o to se přou vědci dodnes. Je skutečně pravděpodobné, že ono plátno pochází  křižácké kořisti při dobytí Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou v roce 1204 a otisky krve skupiny AB odpovídají přesně zraněním, jež utrpěl člověk při ukřižování s trnovou korunou na hlavě a smrtelnou bodnou ranou do oblasti srdce. Jenže karbonová analýza datovala stáří plátna do třináctého století, takže se možná přece jen jedná o podvrh.(Byzantinci byli v padělání svatých relikvií opravdoví mistři) Plátno je v kostele San Giovanni uloženo v boční kapli, je vlastně docela příjemné se tam posadit a trochu rozjímat a odpočinout si, zatímco venku prší a prší. Text, jenž je u plátna uveden, řeší rozpor pravosti opravdu šalomounsky – podle něj je plátno symbolem utrpení Kristova. Takže proč ne? Líbilo se mi tam.

Turín vlastní („údajně – tvrdí to Italové sami, takže by to bylo třeba ještě prověřit) po Káhiře druhé největší egyptologické muzeum na světě, zvané zde Museo egizio. Proč je taková velkolepá výstava staroegyptského umění právě v Turíně, má samozřejmě svůj důvod. Jistý Piemonťan jménem Bernardino Drovetti se totiž po anexi Piemontu Napoleonem cítil opravdovým Francouzem a následoval Bonaparta na jeho výpravě do Egypta. Když tato skončila katastrofou, došlo mu, že až zase takový úplný Francouz není a zůstal v Egyptě jakožto konzul, jenž byl pro všechny strany, pro Francouze, vítězné Angličany ale i pro samotné Egypťany vlastně naprosto přijatelný. Právě Napoleon vzbudil na své výpravě zájem o staré egyptské umění, na jeho válečném tažení jej následovali vědci a umělci a díky němu byla vykopána Rosettská deska, jež přivedla Jeana Francoise Champoliona k rozluštění egyptských hieroglyfů. Drovetti tedy zůstal v Egyptě a pokračoval v tom, co jeho generál kdysi začal – sbíral papyry, sochy, reliéfy, jež se vynořovaly z egyptského písku. Když se pak vrátil, skončila jeho sbírka v Louvru. Drovetti se ovšem už zase jednou až tak Francouzem necítil a Piemont se po Vídeňském kongresu v roce 1815 stal nezávislým Sardinským královstvím. Drovetti nebyl ochoten být považován za francouzského patriota, jenž své cennosti prostě nezištně daruje.  Rozhodl se svouv Louvru deponovanou sbírku prodat a sardinský král Karel Felix nabídl prostě víc než král francouzský. Pak už se přesunu sbírky z Paříže do Turína zabránit nedalo. Jeho sbírka je opravdu úctyhodná, papyry na celou stěnu, od Knihy živých, tedy knihy staroegyptské medicíny, až po papyrus erotický, jež už tehdy před čtyřmi tisíci lety osvětloval tajemství umění lásky. A nechybí ani tehdejší „beauty box“, kosmetický kufřík z hrobu Egypťanky z období Nové řiše. Takže dámy – ale i páni – je se na co podívat.

Symbolem Turína je ovšem Mole Antonelianna, budova, jejíž věž je zobrazena na italské dvoucentové minci. Původně to měla být synagoga, ale ještě než se ji podařilo dokončit, přestěhovalo se hlavní město Itálie nejprve v roce 1866 do Florencie a pak 1870 do Říma a tak na dokončení projektu došly peníze. Dnes je tam muzeum kinematografie – italské filmové ateliéry se přece nacházejí v Turíně!

Skutečně zajímavá expozice provází od laterny magiky přes první pohyblivé obrazy, první krátké filmy z konce devatenáctého století až k moderní tvorbě. Je zde spousta zajímavých exponnátů, nejen onen slavný korzet Marilyn Monroe, který dává tušit, že se na tom děvčeti bylo opravdu na co podívat a bratři Kenedyové si měli na co sáhnout. V muzeu jezdí  v podstatě ve volném prostoru zavěšený výtah na vrchol věže, je to ovšem jen pro lidi bez sklonu k závrati a protože při mizerném počasí, kdy se vrchol věže topil v mracích, byla možnost výhledu na město zhora nulová, jsem se této atrakce vzdal. Ale muzea Italové dělat umějí, o tom jsem se měl přesvědčit o den později.

 

V roce 1899 založilo osm místních podnikatelů, mezi nimi i Giovanni Angelli na předměstí Turína v Lingottu „Fabrica italiana l´automobile di Torino“.  Tak vznikl slavný Fiat, momentálně jeden z největších automobilových koncernů. (Němci parodují tento slavnný název výkladem názvu „Fehlerhaft in allen Teilen“, Američané zase „fix it alone, Toni“. Nicméně Fiat v konkurenci světových značek obstává dodnes, kdy všechncy ostatní italské (Lancia, taky z Torina, Alfa Romeo, Lamborgini atd. už dávno patří zahraničním firmám). V obrovské výrobní hale v Lingottu je dnes kongresová hala, kde se právě konal onen seminář, na který má žena jela, prodejna „Slow food“ potravin (taky piemontský vynález jako odpověď labužníků na „fast food“) , hotel, galerie atd. atd. – Italové prostě neradi bourají to, co už jednou stojí.

A nedaleko od oné někdejší haly je pak Museo nacionale de automobili, čili národní automobilové muzeum.

Nejsem sice žádný nezřízený fanoušek automobilového průmyslu a auto je pro mne především prostředek přesouvání se z bodu A do bodu B, ovšem tohle muzeum překonalo všechna moje očekávání. Nejen výstava modelů z konce devatenáctého století všech možných značek, auto Italia, s nímž překonali v roce 1912 cestu až do Shanghaje, kde po cestě nebyly žádné čerpací stanice protože v mnoha zemích, přes které jeli, o autech ještě ani neslyšeli. Je zde ale celý vývoj aut přes dvacátá poválečná léta k prvním luxusním modelům let třicátých. Průvodné filmy vysvětlují odlišnost filosofie výroby aut v Evropě a Americe po druhé světové válce i jejich následné sblížení, představují nejdůznější kuriozity vývoje, jež se nakonec neprosadily a samozřejmě nechybí ani sbírka monopostů, tedy závodních automobilů od typu z roku 1914 až po dnešní formule. Že se tam nachází legendární Fiat 500 a 600 a spousta Ferrari, je samozřejmé. Kromě toho tam je ale znázorněný i vývoj motorů od začátku dvacátého století dodnes (i s modelem Laurint und Klement z roku 1909) a vývoj kol od dřevěného až po dnešní pneumatiky Formule 1. Měl jsem problém muzeum po čtyřech hodinách opouštět, někdo, kdo je opravdový fanda do aut, by si měl nejspíš vzít spací pytel, aby tam někde v úkrytu za některým z aut mohl přenocovat.

 

 

Muzea Italové opravdu dělat umí. Turín byl tedy nakonec opravdovým zážitkem, jež můžu komukoliv vřele doporučit.

Ach ano, jak to vlastně dopadlo s tím capollinem, tedy hlavním důvodem naší návštěvy? Navštívili jsme v Turíně řadu obchodů a jeden obchodní dům. Průběh byl vždy stejný. Napřed obrovské nadšení nad nabídkou dětských věcí s tvrzením, že tady si určitě něco vybereme. Takticky byl tento slib správný, díky němu jsem nevzal ihned do zaječích. Pak ale neměl jeden klobouček šňůrku pod bradu, další ji sice měl, ale příliš dlouhou, další pak měl sice správě dlouhou, ale byl nehorázně drahý a ten s disneyovskými figurkami přece taky kupovat nebudeme. Posléze žena usoudila, že v Turíně se klobouček koupit nedá, protože centrem světové módy je přece Milán. Tam bude výběr určitě mnohem lepší. A tak jsme se vydali do Milána. Ale o tom zas až někdy příště.