Category: Blog

Zdravotní poradenství – koronární choroba srdeční

Dlouho jsem váhal, zda se mám na mých stránkách věnovat i zdravotním tématům. Přece jen je pro mne tohle mé psaní jakási kompenzace každodenního stresu při ošetřování mých pacientů a hledal jsem tedy spíš rovnováhu v článcích o cestování, aktuálním politickém dění a podobně. Jen občas, když mi praskly nervy, jako to bylo v případě kovidové pandemie, současné chřipkové epidemie či když jsem léčil krátce po sobě čtvrtého pacient s komplikacemi po bariatrické operaci, jsem zabrousil do medicínských témat. Samozřejmě jsou mezi mými články a medicínské vzpomínky, ale žádná témata, ze kterých by si lidé mohli vzít třeba i poučení.

               Proto jsem se nakonec rozhodl přece jen vstoupit i na toto pole. Pokusím se určitá medicínská témata přiblížit laikům a pokud možno trošku zábavnou formou, aby mohli problému i bez studia medicíny porozumět. Upozorňuji dopředu, že se bude jen částečně jednat o „evidence based medicine“, čili doporučení podložené medicínskými studiemi. Spíše to bude „emimence based medicine“, čili medicína založená na mých – bezmála čtyřicetiletých – zkušenostech. Od toho se budou odvíjet i určité hypotézy, na kterých se ale zakládají mé léčebné postupy a poměrně slušný úspěch léčby mých pacientů mě opravňuje k domněnce, že tyto hypotézy nejsou zcela nesprávné.  Ovšem nikoho nenutím, aby jim věřil. Kolegové lékaři i doufám odpustí, jejich připomínky samozřejmě rád přivítám. Dopředu upozorňuji, že nehodlám nikomu nic zakazovat. Jen by měl každý vědět, co svým způsobem života svému tělu může způsobit – pokud o to samozřejmě bude mít zájem.

               Vnitřní lékařství je obrovský obor. Rozsah vědomostí za oněch čtyřicet let narostl do neskutečně obrovského rozměru, takže se pro jednoho člověka stal téměř nepřehledným. Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto oboru měl možnost vstoupit v osmdesátých letech minulého století, kdy ještě tak obrovský nebyl a mohl jsem růst s ním. Nových mladých kolegů je mi skoro líto, když mají naskočit přímo do současné těžko prostupné džungle informací, směrnic a doporučení, která se navíc nepřetržitě mění. Existuje mnoho univerzit, mnoho ctižádostivých lékařů, kteří se chtějí stát profesory a habilitovat a hodně farmakologických firem, ochotných platit za provádění studií – pokud dopadnou podle jejich přestav a zvýší prodejnost jejich produktů. Proto je třeba mnoho nových studií brát s velkou rezervou a počkat, co nový lék udělá v praxi – čili v „real life study“. Proto moje články nebudou fokusované na léčebné postupy, i když se samozřejmě o léčebných možnostech musím zmínit.

               Takže připraveni?

               Začínáme.

               Začneme nejčastější chorobou, která se v populaci vyskytuje, a to je ateroskleróza a s ní spojená koronární srdeční choroba. Stále nejvíc lidí umírá na selhání srdce. Srdce je sice jen hloupý sval (na rozdíl od sofistikovaných orgánů jako jsou ledviny či játra nebo dokonce mozek – ovšem v tom se ještě pořád vůbec nevyznáme, takže ho raději vynechám – je to ostatně doména neurologů, kteří předstírají že fungování mozku rozumějí). Jenže bez té pumpy tělo prostě nefunguje. Je to sice hloupý, ale nesmírně potřebný pracovník, všechny orgány v lidském těle potřebují kyslík, kyslík se k nim dostane jen prostřednictvím červených krvinek a tu krev k nim musí pumpovat ono srdce. Zhruba sedmdesátkrát za minutu, zhruba 100 000krát za den a 2 943 360 000krát za jeden lidský život, pokud počítáme současný věkový průměr, tedy osmdesát let. Ne, nepřepočítali jste se, je to skoro tři MILIARDY úderů v jednom lidském těle. Bez přestávky, nanejvýš si dovolí v noci zpomalit na šedesát či dokonce padesát úderů za minutu. Ale každá přestávka na víc než několik málo sekund může mít fatální následky.

Konstrukce takové mašiny musí být tedy velmi jednoduchá a víceméně se podobá motoru auta (zda spalovacímu nebo elektrickému ponechám bez odpovědi, mně to sice víc připomíná motor spalovací, ale nechci být napaden ekologickými aktivisty).

               Samotný motor je sval stahující se prostřednictvím svalových vláken aktivovaných vápníkovým ionty. Motor ovšem potřebuje zapalování, a to funguje na základě výměny atomů sodíku a draslíku přes buněčnou membránu ve dvou uzlících – sinoatriálním (SA) a atrioventrikulárním (AV) – v podstatě jde o elektrické impulsy podobně jako v autobaterii. Ten první je v pravé srdeční předsíni a je aktivován, zrychlován či zpomalován na základě aktivity dvou nervových systému – sympatiku, aktivovaného v případě nebezpečí pro boj nebo útěk, tehdy srdce svou činnost zrychluje – a parasympatiku, systému do pohody (spánek či odpočinek po jídle s trávením) kdy se srdeční činnost zpomaluje. Druhý uzlík – ten atrioventrikulární – se nachází mezi předsíněmi a komorami a má víceméně kontrolní funkci. Každý impuls, přicházející z oblasti předsíní je v něm kontrolován a poslán dán, jen když je shledán toho hodným. Kromě toho je tento AV uzel jakousi rezervou pro případ, že by si SA uzel vzal dovolenou. Aby se tyto dvě centra spolu neprala, je AV uzel nastaven na rychlost zhruba 40/minutu. Čili může převzít funkci vypadnutého SA uzlíku, srdce ale bude pomalejší, a ne zcela výkonné. Ale zabezpečení tu je, Stvořitel důležitost srdečního svalu správně zhodnotil a zajistil. Ony elektrické impulsy jsou pak přiváděny k svalům kábly, čili srdečním převodním systémem. Ty kábly jsou tři, i když mluvíme jen o dvou – levém a pravém Tawarově raménku – prosím, nebádejte v tom, říjnová revoluce byla taky v listopadu a Lenin se jmenoval Uljanov. Konečně z těch káblů pak jdou malé káblíky ke každému jednotlivému svalu a ty objevil Jan Evangelista Purkyně (narozený sice v Libochovicích, ale student piaristického mikulovského gymnázia, takže na něho můžou být hrdí Češi i Moravané stejným dílem). Proto se tyto káblíky nazývají Purkyňova vlákna.

               Motor ovšem potřebuje palivo – ekologové mi odpustí, ale ta krev mi přece jen víc připomíná benzín než elektrický proud. A ona krev je přiváděna k srdečnímu svalu koronárními arteriemi. Jsou opět tři a vycházejí z aorty bezprostředně na jejím začátku, takže se k srdci dostává ta nejčerstvější okysličená krev. K těžké svalové práci, kterou srdce vykonává, je to potřebné.

               A právě tady vzniká nejčastější problém. Ony trubky se můžou časem ucpávat a zužovat se. Následkem je nedostatečný přívod paliva a motor začne trucovat či dokonce stávkovat, pokud se přívod uzavře zcela. Příčinou je nejčastěji skleróza těchto cév. A její vznik je závislý na určitých rizikových faktorech. Dnes je jen vyjmenuji, budeme se jimi postupně zabývat v následujících článcích.

               Tři jsou tzv. „velké“, dva další „malé“ čili o něco méně nebezpečné, ale v žádném případě by je člověk neměl podceňovat.

               Ty tři velké jsou:

  1. Genetická predispozice – čili takzvaná rodinná anamnéza.
  2. Cukrovka – Diabetes mellitus
  3. Kouření

Ty dva další:

  • Vysoký tlak – hypertenze
  • Krevní cholesterol čili tukový metabolismus

Dnes jen krátce k oné genetické predispozici. Pokud měl srdeční infarkt příbuzný prvního stupně (rodiče, sourozenci), je nebezpečí srdečního infarktu signifikantně zvýšeno. Čili tato otázka by měla patři aicky k vyšetření každého pacienta. S tímto faktorem nemůžeme nic udělat, můžeme ale ovlivnit ty ostatní.

Vysvětluji to mým pacientům tak, že každý dostane při porodu (od Pánaboha nebo od přírody jak kdo chce) rozdány karty, se kterými bude muset v životě hrát. Samozřejmě je to, stejně jako při karetní hře, nespravedlivé. Někdo dostane dobrý „list“, někdo špatný. Ale i se špatnými kartami se dá leccos vyhrát, pokud člověk hraje dobře, a i s dobrými se dá prohrát, když se někdo u hracího stolu chová jako idiot.

               Obecně by měla tedy následovat i otázka na životní styl onoho příbuzného, který infarkt dostal. Kouřil? Měl cukrovku? Byl tlustý? Měl vysoký tlak a pokud ho měl, léčil si ho? 90 procent pacientů tyto otázky nedokáže zodpovědět, ale já jsem skromný a jsem spokojený i s oněmi deseti procenty. Měla by zaznít i otázka, v kolika letech otec či matka infarkt dostali. Obecně jsou ženy ohroženy srdečním infarktem později než muži. Je to dáno ochrannou funkcí hormonů estrogenů. Pán Bůh věděl (protože to tak plánoval), že žena může rodit zhruba do čtyřiceti a dítě je schopno se o sebe jakžtakž postarat (teď mluvíme o době kamenné a ne o době současné, kdy se dítka nedokážou často odstřihnout od pupeční šňůry ani ve třiceti) okolo patnáctého roku věku, srdeční infarkt u ženy před padesátým rokem věku je naprostou raritou – výjimkou jsou silné kuřačky, protože nikotin dokáže onu ochrannou funkci estrogenů oslabit či dokonce zrušit – žena se tak z pohledu srdečního rizika stává mužem.

               Takže u lidí, kteří měli infarkt v rodině je zvýšená ostražitost nutná. U těch, kde žádný infarkt v rodině nebyl a všichni žili do devadesáti, je riziko menší, ale člověk nikdy neví. Zaprvé bývá jistá jen matka a zadruhé, jak říká doktor Haus „Trust no patient“. Čili „Nevěř žádnému pacientovi“. To, co říká, nemusí být pravda. Proč? Protože lidé chtějí vidět svět takový, jaký se jim líbí a nepříjemnou realitu potlačí. Ve svých výpovědích nebo dokonce i ve svém vědomí.

               Tuto Hausovu větu tluču do hlavy mladým kolegům už roky. Opatrnost je matka moudrosti. A medicínského úspěchu.

               Od příštího článku probereme jednotlivé rizikové faktory jeden za druhým a pokusíme se s nimi něco udělat. Abychom všichni vyčerpali tu hypotetickou kvótu tří miliard srdečních úderů.

Bremen II

Die legendäre Bötchergasse betritt man unter einem goldenen Relief des „Lichtbringers“.

Diese enge Gasse, wo einmal Fässer für den Transport des gesalzenen Fisches erzeugt wurden und nach der Verlegung des Hafens zu verfallen drohte, hat ein bestimmter Ludwig Roselius gerettet. Er kaufte ein Haus nach dem anderen, er ließ sie restaurieren und schmücken. Die größte Kuriosität, die Touristen hierher lockt, ist das Glockenspiel mit dreißig Meißener Porzelanglocken am Haus, das nach ihm seinen Namen trägt.

Es gibt hier aber auch zum Beispiel das „Haus der Sieben Faulen“. Diese sieben Brüder bewiesen, dass die Faulheit der Antrieb des Fortschritts der Menschheit ist, weil sie einen Brunnen bohrten, um nicht das Wasser durch Schlamm aus der Weser nach Hause zu tragen oder Bäume im Garten pflanzten, um nicht aus dem Wald das Holz schleppen zu müssen. Die Häuser in der Gasse sind alle schön, wie St. Petri Haus, das nach dem Patron der Fischer benannt wurde, das Paula Modersohn-Becker Museum, ein Meisterwerk des Expressionismus oder letztendlich das Roseliushaus, genannt nach dem Mäzen, in dem man auch seine Sammlungen besichtigen könnte.

               Entlang des Flusses gibt es eine schöne Promenade „Große Schlachte“, wo wir geräucherte Makrelen aßen und über eine Brücke die Insel Teerhof besuchen konnten.

Die Insel schaut bereits vom Ufer schön aus. Die Häuser auf der Insel wurden im zweiten Weltkrieg vollständig zerbombt, die Bremer bauten hier nach dem Krieg Häuser mit Luxuswohnungen in einem einheitlichen Stil der mittelalterlichen Schiffkontoren. Dann gingen wir in den romantischen Teil der Altstadt, genannt Schnoor. Der Name stammt aus dem Wort „Schnur“, weil sich die Häuser hintereinander, wie die Perlen auf einer Schnur, reihen. Es gibt hier viele Geschäfte, Souvenirs Shops, kleine Werkstätte und kleine Restaurants. Es gibt hier auch das kleinste Hotel der Welt. Dieses Hochzeithotel hat nur einen Raum für die Neuvermählten. Es gibt hier auch eine kleine Küche, damit sich die Braut nach der Hochzeitsnacht gleich als Köchin und Hausfrau bewähren könnte.

               Hinter dem Wall, mit dem die Altstadt umgeben ist, beginnt das so genannte „Viertel“, wo sich das Kulturleben der Stadt konzentriert. Neben der Kunsthalle und dem Theater auf dem Goetheplatz gibt es hier Geschäfte, Restaurants, Bars und alles, was zum Kulturleben gehört.

Das so genanntes „Universum“, ein Gebäude, das an einen großen silbernen Wal erinnert, befindet sich in der Nähe der Universität. Wahrscheinlich deshalb gibt es hier Ausstellungen und Programme mit Bildungsambitionen. Für Kinder ist das sicher faszinierend, aber um die Wahrheit zu sagen, es gab auch für uns einiges Neues, was wir dort erfahren konnten.

               Allerdings – man hat Bremen nicht besucht, solange man nicht im Botanischen Garten, also in einem Rhododendronpark war. Er ist 46 Hektar groß, also wenn man ihn wirklich erkunden möchte, braucht man eine gute Kondition und feste Schuhe. Aber es zahlt sich aus. Die Rhododendrone sind das Symbol der Stadt, man findet sie fast in jedem Garten und wenn sie im Mai und Juni in Blüte stehen, ist das ein wirklich wunderschöner Blick. Ich hatte keine Ahnung, dass es so viele Arten mit unterschiedlichsten Farben und Größe gibt, im Park kann man sogar die Zuchtstation sehen, wo durch Kreuzen neue Arten entwickelt werden.

In der Mitte des Parks gibt es „Botanica“, wo man die Natur verschiedener exotischen Ländern besichtigen konnte.

               Alles also o.k. in Bremen?

               Es konnte sein, hätte ich nicht am Ende unseres Besuches im berühmten Restaurant Ratskeller nach örtlicher Spezialität zum Abendessen verlangt. Das Restaurant befindet sich unter dem Rathaus, das Ambiente ist schön, es gibt verschiedene Separee Räume, wo man bei Date den Abend in einer diskreten Zweisamkeit verbringen könnte. Im Reiseführer wird geschrieben, dass hier im Keller 120 000 Flaschen Wein aufbewahrt werden, die älteste soll aus dem Jahr 1653 stammen. Die wollte ich nicht unbedingt kosten, dafür aber eine örtliche Spezialität. Gerade Bremen waren dann der Anlass, warum ich begonnen habe zu forschen, warum an bestimmten Orten das Essen ungenießbar ist und so den Zusammenhang der Küche mit der Religion entdeckte. So habe ich erfahren, dass diese Stadt bereits im Jahr 1522 zum Protestantismus übertreten war. Das wäre allein keine Tragödie, aber die Bürger von Bremen haben sich für die Lehre Calvins entschieden. Die von meinen Lesern, die meinen Artikel „Calvin ist an allem Schuld“ gelesen haben, wissen schon, wohin ich will.

               Ich bat den Kellner um eine Speise, die typisch für Bremen war. Er meinte, dass die beste Möglichkeit, die originelle Bremer Küche ausprobieren zu können, ein „Seemanlabkaus“ war. Ich ahnte nichts Böses und habe das Wunder der örtlichen Küche bestellt, Ich kam aus dem Erstaunen nicht heraus. Es wurde mir ein suspekter Brei unbestimmter Farbe serviert, zusammengesetzt aus dem geselchten Fleisch und Kartoffelbrei – beides zusammengemixt. Es hatte kein Geschmack, es enthielt offensichtlich keine Gewürze, das einzige essbare war das Spiegelei auf der Kuppe dieses Haufens. Als Beilage wurde ein saurer Hering serviert. Nein, ich habe es nicht geschafft. Meine Familie amüsierte sich köstlich, ich gab in der Hälfte der Portion auf. Das Ei habe ich aufgegessen, vom Hering probierte ich nur einen kleinen Biss.

               Meine Hypothese, wie dieses Essen entstanden ist, ist die Folgende. Die Bremer Matrosen stachen in den See und zum Mittagessen hatten sie geselchtes Fleisch mit Kartoffeln. Dann kam ein starker Sturm und so konnten sie die Portionen, die sie bereits zum Mittag verzehrt haben, zum Abend noch einmal essen. Beim Zahlen schlug ich dem Kellner vor, dass ich bereit bin, die Hälfte des Preises zu zahlen. Die andere Hälfte sollte der Mensch zahlen, der das Essen bereits vor mir im Magen hatte.

               Er lächelte nicht.

               Bremen ist sicherlich schön, die Leute dort lieb, aber einen Sinn für Humor habe ich vermisst.

               „Moin“

Lucca II. část

V Lucce byl dostatek bohatých lidí, kteří uměli žít. Veřejnosti jsou otevřeny paláce Palazzo Mansi z výzdobou ve stylu rokoka, kde se nachází Pinacoteca nazionale a Palazzo Pfanner s úžasnou zahradou zdobenou mramorovými sochami.

Felix Pfanner pocházel z rakouského Vorarlbergu, ale původem z bavorské pivovarnické rodiny. V roce 1844 pozval mladého Pfannera do Luccy vévoda Leopold II. Protože dostal chuť na pivo, které Italové prostě vařit neuměli. Mladý Felix začal vařit pivo ve sklepě honosného paláce na okraji města, který si kdysi v sedmnáctém století nechal postavit obchodník s hedvábím (Lucca byla tradičně známá výrobou brokátů a později hedvábných látek). Úspěch byl velký, Italové přišli novému nápoji na chuť, Pfanner si později palác koupil a zrekonstruoval včetně oné nádherné zahrady (která je ale vidět i z městských hradeb, takže si kvůli ní člověk vstupenku kupovat v podstatě nemusí. Pivovar Pfanner fungoval v Lucce až do roku 1923. Felix sám zemřel v roce 1892, oba jeho synové ale opustili rodinnou tradici a stali se lékaři, jeden psychiatrem, druhý chirurgem, proto je v paláci dnes výstava lékařských nástrojů ze začátku dvacátého století – člověku přitom trošku běhá mráz po zádech. Ovšem k tomuto paláci se vztahuje i jedna krásná i když trochu smutná historie. V roce 1692 zde bydlel dánský korunní princ Frederik a zamiloval se zde do místní šlechtičky Marie Maddaleny Trenty. V ložnici, kterou mohou návštěvníci navštívit prožili vášnivou romanci, které ale bohužel chybí happy end. Frederikův otec Kristián V. totiž zemřel a Frederik byl povolán domů aby převzal vládu a stal se králem Frederikem IV.. Manželství s Italkou, i když urozenou, bylo v takové situaci nemyslitelné, Frederik se oženil s Luisou Meklenburskou a Maria Maddalena Trenta vstoupila do kláštera. Při rešeržování této historie jsem narazil na malou nesrovnalost – Kristián V. zemřel až v roce 1699, tedy sedm let po vášnivých nocích jeho syna v paláci Pfanner. Ale to už jsem se sám musel za své hnidopišství pokárat. Možná měl Frederik jiné důvody, proč před vášnivou Marií Maddalenou utekl do Dánska – ALE KOHO UŽ TO ZAJÍMÁ?

               Za návštěvu stojí určitě botanická zahrada, umístěná v rohu starého města. Je zde naučná stezka a je možné obdivovat libanonské cedry či americké sekvoje, nejvyšší stromy na světě. Ovšem ta luccká sekvoje má teprve dvě stě let, takže je to vlastně batole

Přesto je v botanické zahradě nejvyšší. K jezírku v rohu zahrady se pojí báje o Lucidě Mansi. Lucida byla krásná žena z urozené rodiny Samiati. Provdala se Vincenza Diversiho, brzy ale ovdověla a provdala se podruhé, tentokrát za starého ale bohatého Caspara de Nicolao Mansiho. Její život plynul v oslavách a mezi početnými milenci až jednou náhle v zrcadle, do kterého se denně dívala, objevila na tváři vrásku jako příznak stárnutí. V zoufalství prosila o pomoc ďábla, aby zůstala stále stejně mladá a krásná. Ten jí slíbil dalších třicet let mladosti, ale chtěl za to, jak už bývá zvykem, její duši. Když oněch třicet let uplynulo, pokusila se Lucida ďáblovi utéct, ale po běhu po lucckých hradbách ji dohnal a strhl do jezírka v rohu botanické zahrady. Každáý rok se 31.října údajně vynořuje z jezírka hořící kočár s Lucidou. Ozve se strašný křik a potom se kočár zase ponoří do vod jezírka.

Legenda je to pěkná, ale skutečná Lucida zemřela v roce 1649 ve věku 43 let a byla pochována v klášteře Kapucínů v blízkosti botanické zahrady, který už dnes neexistuje.

               Ovšem co by byla Lucca bez Giacoma Pucciniho?

Jeden z nejznámějších světových komponistů se zde narodil a zůstal se svým rodným městem vždy svázán. Jeho rodný dům je kousek od Piazza San Michele. Puccini tu se svými sourozenci vyrůstal ve skromném bytě na poschodí, později ale celý dům koupil. Dnes je zde tedy v onom bytě muzeum věnované jeho osobě i tvorbě. Jeho klavír, jeho diplom z hudebního lycea v Miláně, kde ukončil své hudební vzdělání. Jsou zde ukázky jeho korespondence, jeho obrazy a busty z doby, když už byl slavný. Tedy poté, co v roce 1893 prorazil s operou Manon Lescaut – to mu bylo 35 let. Už o sedm let dříve našel svou životní partnerku. Elvíra Bonturi byla vdaná dáma. Přesto měla vášnivou aféru s Puccinim, která nezůstala bez následků – narodil se jí syn Antonio. Elvíra opustila kvůli tehdy ještě neznámému komponistovi svého manžela, na svatbu museli ale čekat až do roku 1904, kdy její první manžel zemřel. Skoro se svatby s Puccinim ani nedočkala, O rok dříve měl totiž vášnivý automobilový fanoušek Puccini při autonehodě těžký úraz, který přečkal až po mnohaměsíčním léčení.

               Není ovšem jen Puccini. V městečku Collodi asi sedmnáct kilometrů od Luccy ve směru na Pistoiu (a tedy za Montecarlem) narazíte na pohádkovou postavičku, kterou všichni známe.  Pinocchio, dřevěný panáček, kterému rostl nos, když lhal. V Collodi existuje Park Pinocchio, jako atrakce, pokud se člověk do tohoto okolí vydal s dětmi. Trošku mi nebylo jasné, co tam ten park dělá. Autor Pinocchia Carlo Lorenzini se narodil ve Florencii, zemřel ve Florencii a svou legendární postavičku vytvořil v roce 1878 taky ve Florencii. (Ve Florencii je ostatně prý Pinocchiopark taky, ovšem uprostřed spousty atrakcí, které hlavní město Toskánska nabízí, je jaksi zapomenutý.) V Collodi není nic jiného – místní dokázali využít umělecký pseudonym autora, který psal pod jménem Carlo Collodi, protože v tomto městečku (či spíše vesnici) se narodila jeho matka. Takže je to v podstatě fake, ale Italové jsou prostě v PR hodně šikovní. A pokud prší a nemáte s dětmi kam vyrazit…

               Lucca je tedy krásná a milá. A stará. Nejen ono římské fórum, na němž stojí San Michele upomíná na její dávné kořeny. Jednou z nejslavnějších atrakcí je římský amfiteátr, který tvořiví Italové obestavěli domy, při jejichž stavbě využili stavební substanci někdejšího dávného římského cirku a tak vzniklo náměstí elipsoidního tvaru.

Tehdy  – v oněch římských časech – ovšem mělo město ještě ve jméně o jedno „c“ méně a jmenovalo se Luca. Už od roku 177 před naším letopočtem byla římskou kolonií, teprve ochrana císařů Ludvíka IV. a Karla IV. ji ale vynesla mezi nejvýznamnější města Toskánska. A dnes láká spousty návštěvníků svou krásou. Rozhodně se vyplatí ji při návštěvě Toskánska nevynechat.

Lucca I.část

Trochu dál od politiky pojďme zase trošku cestovat. Článek o tomto městě mám v zásobě už skoro dva roky a stále se mi ho nedařilo publikovat v češtině. Až dnes. Protože je dost dlouhý, rozdělím ho raději na dva díly.

               Jako všechny ostatní komuny vyhlásila i Lucca po smrti poslední toskánské markraběnky Mathildy v roce 1165 nezávislost. A jako všechny ostatní komuny se hned zapletla do zápasu o moc a peníze v tomto regionu. V roce 1314 byla Lucca nakrátko ovládnuta mocným sousedem z Pisy, jenže pak se moci ve městě ujal Castruccio Castracani. Ten nejprve pomohl pisánským město obsadit, sledoval přitom ale své vlastní cíle. O dva roky později se postavil pisánskému správci města a byl dokonce uvězněn. Jenže obyvatelstvo Luccy ho vyvedlo z vězení a on se stal městským vládcem (podobnost se současnou politikou není čistě náhodná, odsouzenci a tedy kriminálníci se určité části společnosti vždycky líbili). Jako přesvědčený ghibellin, tedy císařův spojenec se správně Castruccio rozhodl pro podporu císaře Ludvíka IV. Bavorského při jeho tažení do Itálie. Díky tomu spojenectví ovládl nejen Pistoiu a načas i Pisu, ale hlavně oblast Carrary, kde se dodnes těží nejkrásnější mramor v Itálii. Na Lucce je to dodnes vidět. Její nesčetné chrámy jsou vyzdobeny mramorovými fasádami a vevnitř sloupy, na mramoru se opravdu nešetřilo – koneckonců byl k mání za pořizovací cenu bez obchodní přirážky. Výsledkem je, že například kostel San Michele působí svou fasádou skutečně jako poněkud příliš načačkaný šlehačkový dort.

San Michele

Při pohledu na každou další fasádu zářící bílým mramorem (občas už trochu nažloutlým nebo našedlým, ale kdo má tolik fasád pořád udržovat?) informovaný člověk neodolá, aby si nevzpomněl na slavného condiotiera Castracaniho tak často, že musí trpět v hrobě škytavkou.

               Castracani zemřel v roce 1328 a Lucca se musela bát o své postavení, a hlavně o ony mramorové doly. Rozhodla se pro řešení, které se neukázalo jako nejšťastnější. Požádala o ochranu českého krále Jana Lucemburského, který právě v severní Itálii budoval své malé impérium a z Luccy udělal dokonce hlavní město městské konfederace. Vyřešil minimálně jeden problém města Luccy a to byly přebytky státního rozpočtu. Ty byly nenávratně ty tam. Malou radost luckých patriciů z tohoto vývoje popsal Jan Procházka v scénáři filmu „Slasti otce vlasti.“ Ovšem svůj účel tato ochrana splnila, přiznejme si, že město bohaté a bezbranné láká útočníky mnohem více než město vydrancované ale zato po zuby ozbrojené. Jan Lucemburský byl jak známo permanentně ve finančních problémech, posléze svá města prodal, ponechal si pouze Luccu a ta byla lucemburská až do roku 1369. Tehdy se město od Janova syna císaře Karla vykoupilo za 100 000 zlatých a stalo se nezávislou republikou. Vědychtivý Karel (ve spolupráci s papežem Urbanem V.) daroval městu jako třešničku na dortu i právo založit univerzitu. Lucca zřejmě toto privilegium tak zcela nepochopila, protože univerzita byla – na velmi krátkou dobu – založena ve městě až v roce 1790. Karel se ovšem zapsal do dějin oblasti Luccy i jinak – a sice založením hradu Montecarlo asi třináct kilometrů od Luccy. Dnes je z hradu zřícenina, ale pod ním vyrostlo městečko, které je hlavním střediskem pěstování vína v severozápadním Toskánsku. Čili českou stopu v této oblasti ještě stále můžete najít. Ochutnali jsme, a to víno je naprosto pitné. Ať žije otec vlasti!

               Lucca zůstala svobodnou republikou až do roku 1797, nestala se tedy součástí Toskánského velkovévodství rodiny Medici a následně habsburských vládců, čímž ji bohužel minuly ekonomické reformy Františka Štěpána a jeho syna Leopolda, z kterých Toskánsko prosperuje dodnes.

               V roce 1804 se Napoleon Bonaparte korunoval císařem. Členové jeho rodiny dostali tituly princů s výjimkou jeho sester Karoliny a Elisy provdané Bacciocchi. Dámy mu udělaly takovou scénu, že rychle pochopil, že tudy cesta nevede a rozhodl se je odškodnit. Karolína se stala po boku svého manžela královnou neapolskou a Elisa vévodkyní v Lucce. Elisa vzala věc do ruky a postarala se o to, aby poněkud zaostalé město dostalo nové impulsy. Kromě pěstování bource morušového a s tím spojenou produkcí hedvábí, reformovala i školství, založila dodnes existující botanickou zahradu a přivedla do Luccy i tehdy ještě mladého talentovaného Nicollu Paganiniho. Po Napoleonově pádu se v roce 1817 ujali vlády nad Toskánskem a Luccou Bourboni, ale nová vévodkyně Marie Luisa pokračovala v díle své předchůdkyně, takže Lucca za svůj vývoj v moderní době vděčí těmto dvěma dámám.

               Lucca je roztomilé městečko sevřené ze třech stran horami a ze všech čtyř hradbami. Ty hradby město vybudovalo v šestnáctém století, když staré středověké opevnění (z kterého se dochovaly dvě brány) neodpovídalo požadavkům na kladení odporu dělostřelbě. A protože město nestálo nikomu za obléhání, neutrpěly tyto nové hradby žádné škody. A to ani, když bylo město vyhlášeno za otevřené. Běžně se pak na „Glacis“, tedy ve vzdálenosti dostřelu děla, nesmělo stavět a po otevření měst se staly tyto pozemky nejcennějšími pro budování nových městských čtvrtí. Ne tak v Lucce. Hradby zůstaly nepoškozené (pokud nepočítáme jednu novou bránu Porta Elisa, kterou nechala prorazit Napoleona sestra) a byly přetvořeny na park. Procházka po nich okolo celého starého města je pěkným zážitkem, na dvacet metrů širokých valech jsou vysázeny stromy, poskytující stín a jsou tu dokonce i restaurace. A oblast Glacis je součástí toho parku, beze stromů, s širokým pásem zatravněného prostoru, takže v Lucce může člověk skutečně vidět, jak takové opevnění v době renesance a baroka vypadalo a jak sloužilo.

               Ovšem Lucca, to jsou, jak už jsem zmínil, především kostely. Prý je jich na sto. Já je nepočítal, ovšem ten jejich počet má své výhody. Řada z nich je sice zavřená a některé jsou přebudovány na muzea či knihovny, ovšem před každým kostelem je logicky přinejmenším malé náměstíčko a na každém náměstíčku v Itálii musí být Trattoria, Osteria nebo přinejmenším bar. Takže žádný strach, v Lucce hladem či žízní určitě neumřete.

               Největším chrámem je samozřejmě katedrála, věnovaná svatému Martinovi.

Katedrála svatého Martina

Je to úžasná – samozřejmě mramorem obložená – stavba s vysokou kampanilou, na niž je možno vystoupat. Ovšem bůhvíjaké pohledy se odtud nenaskýtají, protože okna jsou zamřížovaná tlustou kovovou mříží. Město odtud nevyfotíte – na to má Lucca jiné věže. V katedrále je největší atrakcí kříž Volto Santo, který měl podle legendy vyřezat osobně svatý Nikodém (vzpomínaný v Bibli v Janovu evangeliu, podle kterého se měl podílet na balzamování Kristova těla).

Volto Santo

Kříž sice prokazatelně pochází z jedenáctého století, ovšem tato skutečnost jeho uctívání nijak neškodí. 13. září je kříž nesen městem v slavnostním procesí, ozdoben korunou a oděvem ze stříbrných pozlacených šperků, zdobených diamanty, tyto artefakty je možné vidět v katedrálním muzeu (vstupenka pro návštěvu katedrály, muzea i s výstupem na kampanilu je společná). Z obrazů vyvěšených po stěnách kostela (luccké kostely, nakolik jsou zvenku úžasné, jsou vevnitř poměrně skromně zdobeny, na holých kamenných stěnách jsou zavěšeny obrazy z období renesance či baroka) je nejcennější „Poslední večeře“ od Tintoretta. V levé lodi je náhrobek Ilarie del Caretto. Tato mladá žena, manželka Paola Guinigiho, zemřela v roce 1406 ve věku 24 let při porodu. Truchlící manžel jí nechal od tehdejšího největšího mistra Jacopa dela Querciu zhotovit mramorový (jak jinak) náhrobek a prosadil jeho umístění na místě nejprestižnějším – v samotné katedrále.

               Paolo Guinigi totiž nebyl jen tak někdo. V roce 1400 se mu podařilo uchvátit moc ve městě a na třicet let přerušit její republikánské fungování. Na rodinu Guinigi upomíná jednak jejich palác, kde je dnes místní pinakotéka (Museo Nazionale di Villa Guinigi), jakož i vyhlídková věž Torre Guinigi (která je jinde, totiž v „Casa dei Guinigi“ v centru města).

Za šest Eur se dá po 240 schodech vystoupat na její vrchol, kde překvapivě rostou stromy, poskytující během fotografování města z ptačí perspektivy stín. Guinigi hájil v roce 1429 město před útočícími Florenťany, zatímco jeho syn Ladislav přivedl z Milána pomoc, pod vedením budoucího milánského vládce Francesca Sforzy (v té době ještě povoláním condottiera), která město zachránila. Ovšem nevděk světem vládne, vzápětí následovala lidová vzpoura, Guinigi byl zatčen a odsouzen k smrti. Popravit si ho ale přece jen nedovolili, zemřel o dva roky později ve vězení v Pavii.

               Centrem městského života je Piazza Napoleone s vévodským palácem. I když byla Lucca republikou, jaksi preventivně postavila v šestnáctém století palác pro případného vládce.

Což se hodilo, když vládu ve městě převzala Elisa Bonaparte a po ní Marie Lusia Bourbonská. Dnes je zde „Palazzo della Provincia“, tedy správní středisko. Kousek na sever odtud se nachází zřejmě nejkrásnější kostel v Lucce „San Michele in Foro“. Kult archanděla Michaela byl vlastní germánským kmenům, zejména pak Langobardům a Lucca leží skutečně na spojnici kláštera Saint Michelle v Bretagni a pohřebiště langobardských králů v chrámu „Monte Sant´ Angelo“ v Apulii. San Michele tedy v Lucce hrál, stejně jako v Pavii, nejdůležitější roli. Kostel byl postaven na někdejším římském fóru (odtud jeho název) mezi lety 1070 a 1383 a mramorem se při jeho stavbě opravdu nešetřilo. Vevnitř může člověk obdivovat kazatelnu od Andrey della Robbia (který se mimo jiné podílel na výzdobě původní fasády florentského dómu nebo obraz od Filippina Lippiho napravo od apsidy.

               Pokud má někdo chuť, může samozřejmě navštívit ještě další kostely. Například „San Frediano“ (s úžasnou původně byzantskou zrekonstruovanou mozaikou na průčelí kostela a s obrovskou románskou křtitelnicí jakož i mramorovým triptychonem Madona s dítětem a svatými od Jacopa della Quercii. Původní kostel dal zde vystavět svatý Frigidianus, irský mnich, který se stal v Lucce biskupem (zemřel v roce 580). V Lucce mají poněkud morbidní zvyk, že pod oltářem kostela je skoro vždy vystavena nějaká mrtvola svatého či blahořečeného jako svatá relikvie. San Frediano nemá na svém biskupovi dost, je zde i relikvie svaté Zity. Zita byla prostá služka, žijící v letech 1212–1272 v Lucce. Proslula péčí o nemocné a slabé, ne nadarmo nese domov důchodců v blízkosti svatého Frediana její jméno. Dalším kostelem hodným návštěvy je San Francisko na okraji města či Santa Maria Forisportam (název napovídá, že ležela mimo středověké hradby, což dokazuje nedaleká brána svatého Gervasia s dvěma opevněnými věžemi i kanál tekoucí dnes vnitřkem města, kdysi ale tvořící součást opevnění.

               Ovšem nejen kostely je živ člověk. Ale o tom za týden.

Bremen I

               Bremen ist weit weg. Bremen ist das kleinste deutsche Bundesland. Bremen ist eine alte Hansa-Stadt. Bremen ist eine Rhododendron-Stadt. In Bremen hat unser Sohn Lubomir ein halbes Jahr gearbeitet, und so entschieden wir uns, ihn zu besuchen. Es ist zwar bereits zehn Jahre her, die Erinnerungen blieben aber bis heute lebhaft. Bremen ist nämlich sehr schön, obwohl sich die Einwohner irgendwann um das Jahr 1522 in der Sache der Religion für die Lehre Calvins entschieden haben. Es hat sie nicht daran gehindert, ihre Häuser schön zu schmücken. Nur bitte, keine lokalen Spezialitäten ausprobieren, man kann hier auch anders gut essen. Aber dazu später.

               Die Bremer grüßen sich mit dem Wort „Moin“. Das bedeutet in ihrem Dialekt, also in Plattdeutsch „Guten Morgen“. Im kalten Nordwind, der vom Nordsee bläst, erstarrte wahrscheinlich den Einheimischen der Mund und deshalb schaffen sie längere Worte nicht. Möglicherweise aus dem gleichen Grund sprechen auch die nicht weit entfernten Dänen nur die erste Hälfte ihrer Worte aus, was nicht gerade kleine Probleme mit der Verständigung zur Folge hat. Aber die Natur lässt offensichtlich nichts anderes zu. Mein Sohn grüßte brav auf die österreichische Art „Grüß Gott“ und verursachte damit unter den Angestellten der Firma eine bestimmte Panik. Am dritten Tag stellte ihn sein Chef in die Mitte der Halle und sagte nachdrücklich „Der Kollege kommt aus Österreich“. Trotzdem hat er schnell gelernt mit „Moin“ zu grüßen, um nicht auffällig zu sein. Wenn sie in Bremen gefragt werden, wie es Ihnen geht, handelt sich nur um eine Höflichkeitsfrage. Man muss also seinen Zustand nicht lange schildern, es reicht mit einem „Muscha“ zu antworten. Das bedeutet „Es muss gehen“. Mehr Optimismus wird in Bremen nicht verlangt.

               Bremen lebt – neben Anderem – von Schiffbau. Es gibt hier gleich einige große Firmen, die Luxusyachten produzieren. Die größte von ihnen ist die Firma Lürssen, die bereits im Jahr 1904 gegründet wurde und bei der russische Oligarchen ihre Yachten bauen ließen.

Es wird erzählt, dass Lürssen nicht einmal von den absurdesten Wünschen dieser meistens kriminellen Neureichen zurückgeschreckt ist. Als einmal ein Oligarch erfuhr, dass sich ein anderer eine Yacht bei der Konkurrenz bauen ließ und diese um fünf Meter länger als die seine sein sollte, ließ er seine Yacht, die bereits fertig war, in der Mitte durchschneiden und einen zehn Meter langen Teil hineinbauen. Die Deutschen wunderten sich zwar, sie schmunzelten sogar, aber der Kunde ist der Herr, also sie schnitten, klebten und die Yacht war fertig nach den Wünschen des Herren Oligarchen. Das heißt, zu diesem Zeitpunkt die größte auf der Welt.

               Unser Sohn arbeitete bei der Konkurenzfirma Abeking und Rasmussen, die in Bremen seit 1907 tätig ist. Diese Firma spezialisierte sich auf zwar kleinere, dafür aber spezielle und durchgedachte Schiffe. Zum Beispiel, als sie für einen Millionär, dessen Gattin an Seekrankheit litt,  eine Yacht bauten, die das Schwanken der Wellen am breiten See so kompensieren konnte, dass der stolze Besitzer auch mit seiner lieben Frau Ausflüge am Meer machen konnte. Die Größe der Yacht war für ihn im Gegensatz zu den Russen nebensächlich. Die Preise solcher Produkte entsprechen natürlicherweise der Bonität der Kunden. Wenn es gelang, zwei Aufträge in einem Jahr für solche Yachten zu bekommen, war die Firma Abeking und Rasmussen sorgenfrei, bei vier Yachten badete sie im Geld und wies große Gewinne auf.

               Wegen dieser großen Schiffbauer, wo man über die Größe ihrer Produkte in voraus nichts weiß, darf der Fluss Weser, an dem Bremen liegt, ab einem bestimmten Punkt mit keinen Brücken überquert werden, die dann das Ausfahren der fertigen Yachten ans Meer hindern könnten – der Sohn fuhr also täglich zur Arbeit mit der Fähre. Die letzte Brücke ist die Stephanibrücke am nördlichen Ende der historischen Stadt, danach ist Schluss.

               Der Fluss Weser ist die Ader der Stadt. Auf dem Fluss wurde die Ware transportiert, dank ihm wurde Bremen zu einer der wichtigsten Städte der Hansa. Aber mit der Zeit versandete der Fluss und war für Schiffe mit größerem Tiefgang nicht schiffbar. Zuerst versuchten die Bremer das Problem mit einem künstlichen Hafen im Vorort Vegesack zu lösen (wo heutzutage die Schiffswerften tätig sind), später bauten sie einen Hafen an der Flussmündung, der später zu einer selbständigen Stadt Bremerhaven wurde.

Bremerhaven

Sie blieb es bis heute, ist aber weiterhin ein Teil des Bundeslandes Bremen. Übrigens gerade von diesem Hafen aus verließen die meisten Deutschen im neunzehnten Jahrhundert ihre Heimat in Richtung Amerika. Darüber erzählt ein Museum im Bremerhaven. Man kann dort die Identität eines Emigranten einnehmen und dann mit ihm seine Reise nach Amerika, die Ankunft im Hafen von New York, die Dokumentenkontrolle sowie auch das weitere Leben in der Neuen Welt erleben. Der Bremerhaven war so wichtig, dass die Amerikaner nach dem zweiten Weltkrieg erzwangen, dass Bremen mit Bremerhaven, liegend inmitten der britischen Besetzungszone, unter die amerikanische Verwaltung gestellt wurde. Bremen bildete also eine kleine amerikanische Insel, wo die Einwohner wahrscheinlich mehr Kaugummi, Chocolade und Jazz als Leute aus der Umgebung erleben durften.

               Bremen wurde dank seiner Mitgliedschaft in der Hansa eine reiche Stadt. Die Unabhängigkeit der Stadt stellt die Statue von Roland unter Beweis, die vor dem reichlich geschmückten Rathaus steht.

Roland

An der Fassade des Rathauses gibt es die Legende über die Gründung der Stadt oder auch Kaiser Karl der Große mit Kurfürsten. Bremen wurde zum Mitglied der Hansa im Jahr 1358 in der Zeit der Herrschaft von Karl IV. Karl IV. unterstützte die Unabhängigkeit der Reichsstädte von den lokalen Herrschern. In seiner Goldenen Bulle aus dem Jahr 1356 trat er viele Kompetenzen des Kaisers an die Kurfürsten ab, unterstützte dafür aber die Selbstbestimmung der Städte. Roland als Palatin des Kaisers Karl und damit sein Vertreter wurde in dieser Zeit zum Symbol der Unabhängigkeit und der Selbstbestimmung. In Bremen wurde diese Statue allerdings zugleich mit der Fertigstellung des Rathauses im Jahr 1404 enthüllt, also in der kurzen Unterbrechung der Herrschaft der Luxemburger Dynastie im Reich durch Ruprecht von Pfalz. Aber es hat halt einige Zeit benötigt, bis Bremen für so ein prächtiges Gebäude genug Geld verdient hatte. Die Legende sagt, dass die Stadt so lange bestehen bleibe, solange Roland auf seinem Platz stehen würde. Deshalb blieb Roland sogar in der Zeit des zweiten Weltkrieges, als Bremen wegen seiner Lage und Bedeutung ein Ziel häufiger Luftangriffe der Alliierten wurde (es wurde 62% der Gebäude in der Stadt vollständig zerstört), auf seinem Platz. Er wurde mit Sandsäcken umhüllt und dann in eine Schutzwand eingemauert. Roland hat den Krieg überlebt und mit ihm auch die Stadt. Jetzt steht er vor dem Rathaus mit dem Schwert in der rechten Hand, geschützt mit einem Schild in der linken, auf dem der zweiköpfige kaiserliche Adler ist, als ein Zeichen der direkten Untergebenheit der freien Stadt ausschließlich dem Kaiser.

               Zu einer freien Reichsstadt wurde Bremen offiziell lediglich im Jahr 1646, lange konnte es sich aber an seinen Status nicht freuen. Der Westfälische Frieden, der den Dreißigjährigen Krieg beendet hat, hat die Stadt nämlich Schweden zugesprochen. Im Jahr 1712 übernahmen Dänen die Stadt von den Schweden, die nach der vernichtenden Niederlage bei Poltava gegen Russland nicht mehr im Stande waren, ihre Besitzungen gegen die Koalition von Russland, Dänemark und Polen/Sachsen zu schützen und zu behalten. Die Dänen haben dann die Stadt gleich drei Jahre später an den Kurfürsten von Hannover verkauft. Im Jahr 1810 kamen Franzosen hierher, um hier drei Jahre lang zu herrschen, der Wiener Kongress erteilte Bremen den Status einer freien Stadt, den sie auch nach der Gründung des Deutschen Kaiserreichs im Jahr 1871 behalten konnte. Als ein Bundesland mit einer Selbstverwaltung funktioniert Bremen also bis heute.

               Die zweite Skulptur in Bremen mit einer symbolischen Bedeutung sind die „Bremer Stadtmusikanten“.

Dieses Märchen der Gebrüder Grimm von vier alternden Tieren (Esel, Hund, Katze und Hahn), die tapfer Räuber in die Flucht geschlagen und ihre Beute sich angeeignet haben, gilt im deutschen Sprachraum zu den populärsten. In Bremen sind diese vier Helden in einer Skulptur verewigt, die an der Seitenwand des Rathauses steht. Bei Berührung der Statue aus Bronze werden angeblich Wünsche wahr, die man in diesem Moment hat. Ich wünschte mir etwas, es erfüllte sich nichts davon. Man kann nichts machen. Eine Kopie dieser Bremer Skulptur findet man auch im lettischen Riga. Es war ein Geschenk der Stadt Bremen an die Partnerstadt, die ebenso zur Hansa gehörte, nach der Selbständigkeitserklärung von Lettland im Jahr 1991.

               Die Altstadt von Bremen bildet eine Ellipse an dem rechten Flussufer, sie ist von einem Erdwall mit Wassergraben und Parkanlagen umgeben. Alles ist dort nah, alles kann man zu Fuß erkunden. Wir passierten eine lange Einkaufpassage Loyd,

dann kam man durch den Blumenmarkt zur Frauenkirche und dann zum Rathaus und zum Roland. Vor der Kirche „Unserer Lieben Frau“ steht eine Reiterstatue des Kanzlers Bismarck. Wie er sich um Bremen wirklich verdient gemacht hätte, habe ich nicht erfahren, vielleicht war das Dank dafür, dass in seinem politischen Gebilde, also im neuen Deutschen Kaiserreich, Bremen seine Autonomie bewahren durfte, da sonst das Verhältnis des Kanzlers zu Bremen wegen unterschiedlichen Ansichten auf die Kolonial- und Handelszollfragen nicht ungetrübt war.  Meine Hypothese, dass die Bremer sich bei dem mächtigen Mann einfach nur einschleimen wollten, hinkt durch die Tatsache, dass die Staue im Jahr 1910, also 12 Jahre nach Bismarcks Tod eingeweiht wurde. Wahrscheinlich als Symbol der deutschen Vereinigung, also etwas ähnliches wie Giuseppe Garibaldi in italienischen Städten. Dort fragt auch keiner, warum dort seine Statuen in beinahe jeder Stadt stehen, obwohl ihn manche von ihnen nicht ausstehen konnten.

               Einen Platz weiter gibt es den Dom, der dem heiligen Petrus geweiht ist. Auf den Turm des Doms kann man steigen. Natürlich kann man, wenn man die Sicht auf die Stadt von oben genießen möchte, dieser Versuchung nicht widerstehen, man muss aber über eine so enge Stiege nach oben gehen, dass eine Ampelregelung nicht ganz abartig wäre. Den entgegenkommenden Menschen auszuweichen, besonders wenn sie nicht gerade schlank sind, ist eine echte Herausforderung und ein enger Körperkontakt ist unvermeidlich. Vor dem Dom wurden wir Zeugen einer alten Tradition. Ein Mann, der mit Dreißig noch immer ledig ist, ist verpflichtet, am Tag seines dreißiger Geburtstags die Treppen vor dem Dom zu fegen oder den vorbeigehenden Menschen Schuhe zu putzen, um für seine Hochzeit das Geld endlich zu verdienen. Ich war ein vorbeigehender Mensch und meine Schuhe haben sich ein ordentliches Putzen seit langem dringend verdient, ein Widerstand war also zwecklos. Ob sich der junge Mann für die Hochzeit das Geld tatsächlich verdient hat, darf ich aber anzweifeln. Ich habe ihn kurz danach gesehen, wie er mit seinen Freunden, die seine Tätigkeit streng kontrolliert haben, den Verdienst in einer der vielen Bars verzechte. Die Tradition, die das weibliche Geschlecht betrifft, haben wir leider nicht erlebt. Eine dreißigjährige Jungfrau (die Jungfräulichkeit wird nicht dringend nötig, es reicht, wenn sie nicht verheiratet ist) muss so lange die Klinke an der Tür der Kirche putzen, bis sie von einem jungen Mann mit einem Schmatzer befreit wird. Ich fürchte, dass diese Tradition in Folge der „politic corectness“ bald stirbt (wenn nicht bereits gestorben ist). Schade darum.

Fortsetzung folgt.

Nudíte se? Kupte si nové auto!

Tak jsem si tedy koupil nové auto. Nebyl to Mercedes, poněvadž ještě nejsem důchodce. Nepoučen minulostí jsem se rozhodl znovu pro BMW. Jak to bylo s tou minulostí? V mém životě jsem měl zatím deset aut, a to vždy dvakrát stejnou značku po sobě. Bylo to dáno spokojeností s prvním autem. To druhé bylo pravidelně hodně problémové.

               První byla samozřejmě Škoda 120. To první, které jsem si koupil těsně před revolucí v říjnu 1989, jezdilo spolehlivě. Samozřejmě jsem si musel vozit v autě náhradní součástky, to byl tehdy dokonce předpis, ale kromě toho, že se občas zadřela převodovky či vypadla olejová pumpa, jezdilo dobře. A opravy byly jednoduché. Po 90 000 kilometrech jsem se ho rozhodl vyměnit za stejný typ – bylo to tchánovo auto, které kvůli majitelově nemoci stálo několik let nepoužité v garáží a mělo najeto asi 5000 kilometrů. Následovaly dva vysoce stresové roky, kdy auto stálo, kde mu to napadlo, v servisu trávilo víc času než na cestách, a nakonec se rozloučilo v Rakousku ohňostrojem, když shořelo na parkovišti před naším bytem. Účty od požárníků jakož i od ochránců životního prostředí chodily ještě několik měsíců.

               Poté jsem se rozhodl pro Hyunday. Bylo to dáno i tím, že jsme měli ještě hodně hluboko do kapsy a tato značka se dala z rodinného rozpočtu nějak ufinancovat. První auto bylo zničeno ve Vídni, když do něho narazilo na Praterbrücke zezadu desetitunové Volvo. Protože se nám přitom nic nestalo a přežilo dokonce i synovo Nintendo v kufru, byl jsem natolik nadšený, že jsem koupil Hyunday znova. Následovaly časté návštěvy servisu, přičemž cena za servis byla vysoká (prý kvůli dovozu náhradních součástek z daleké Koreje).

               V roce 2000 jsem tedy přesedlal k Volkswagenu. A byl jsem svým Passatem naprosto nadšen. Jezdil jako hodinky, neměl nejmenší poruchu, měl – to jsem zažil poprvé – tempomat a řadu dalších vymožeností. Po čtyřech letech dosáhl stavu 180 000 kilometrů a já jsem s nadšením koupil stejný model, ovšem z roku 2004. To, co přišlo, bylo opravdové peklo. Během garanční dvouleté doby mělo auto osm velkých poruch. Vypadávalo osvětlení, diesel vytékal přes motor, vypadla vodní pumpa a s ní chlazení motoru atd. atd. Poslední bylo, když se mi po cestě do práce zablokovala zadní kola a auto křičelo, že jestli okamžitě nezastavím, utrhne se mi zadní část auta. Tehdy jsem se dozvěděl, že VW se zabývá především výrobou Currywurstu, což je německé národní jídlo, a auta vyrábí jenom jako vedlejšák. Poté, co VW odmítlo kulantní řešení, aby mi nabídlo určitý bonus při koupi nového auta, přestalo pro mě existovat. Když se mě primář později ptal, zda při koupi nového auta myslím i na VW, odpověděl jsem mu, že ze zdravotních důvodů ne. Po currywurstu mě strašně pálí žáha.

               Přesedlal jsem k Peugeotu, což mělo především uklidňující vliv při cestách do Itálie (protože Pažouti se nekradou, jak mě použil můj bratr). A moje 407 jezdila skutečně jako hodinky. Nemohl jsem si autíčko vynachválit, bylo pohodlné, spolehlivé a softwarově promyšlené. Jenže po čtyřech letech mělo opět oněch 180 000 kilometrů, a tak jsem se rozhodl koupit si Peugeota 508 (protože 407 se už nevyrábělo). Tentokrát to byla zřejmě moje chyba.  Ponechal jsem si toto auto šest let a tím pádem do 240 000 kilometrů. A v šestém roce se začaly dít věci. Tekl mu olej, vyvřel mi chladič (samozřejmě že v dalekých Vysokých Tatrách, takže návrat do Rakouska byl dost napínavý). Poté, co jsem do oprav musel investovat asi 5000 euro, prodal jsem ho za 6000 a přesedlal k BMW.

               BMW 3 GT byl elegantní (v kráse soupeřil jen s Julií od Alfa Romeo a při volbě nakonec zvítězil rozum nad srdcem – Julia byla přece jen ještě o chlup krásnější, ale moje důvěra k Italům o něco menší než k Němcům). Nelitoval jsem. Po čtyřech letech jsem měl na tachometru „pouze“ 130 000 a tak jsem si auto po ukončení leasingu odkoupil a jezdil s ním další rok. Jenže pak už mělo auto 160 000 a s vědomím, že se blíží důchod a s ním i redukce finančních prostředků, rozhodl jsem se můj vozový park opět jednou obnovit. Jenže 3 GT přestalo BMW vyrábět. Tedy vyrábí ho, ale jen v čistě elektrické podobě. A ta je pro moje dlouhé cesty na Moravu na Slovensko či do Itálie nepříliš lákavá. Moje žena navíc začala zdůrazňovat, že s narůstajícím věkem narůstají i problémy s klouby a nastupování do nízkého auta může být problematické a měl bych si koupit SUV. Navíc nemělo být auto příliš velké, abych s ním mohl i zaparkovat, především v podzemní garáži u praxe mé ženy, kde není místa nazbyt. Tím vypadlo například BMW X4, ale i Mercedes GLC, krásný, ale zbytečně velký ( a drahý). Moje ego si velikostí auta zvyšovat nemusím. Hledal jsem dlouho, u různých značek (kromě VW, i když jsem slyšel, že už s tou výrobou currywurstů sekli) a pak se jako zjevení objevil nový BMW typ X1. (Starý se mi nelíbil) Právě v den, kdy jsem u prodejce byl, přivezli první prototyp a byla to láska na první pohled. Díky tomu jsem si začátkem letošního února odvezl jedno z prvních dvaceti aut tohoto typu, které do Grazu dorazily.

               Tedy SUV, hybrid na benzínový pohon a s nesmírně složitým ovládáním na displeji, protože software! Pro jistotu jsem si přečetl v časopise Autotouring hodnocení. Pěli na tento nový model chválu, jen se zmínili, že ovládání je poněkud komplikované. Pochopil jsem, že mám problém. My analogoví lidé máme nemalý problém se s takovými přechytřelými vozidly skamarádit.

               Moje čtenáři už samozřejmě tuší, co muselo neodvratně přijít.

               Bylo to ráno, chtěl  – a jsem odjet do práce, když mě moje nové auto přivítalo nápisem „Antrieb defekt“ „Pannenhilfe kontaktieren“. Čili: Pohon vašeho vozu je defektní. Zavolejte si technickou pomoc.“ A odmítlo startovat.

               Zavolal jsem. ÖAMTC, což je klub, ve kterém jsem členem. Poslali svého zaměstnance rychle, byl u mě během tři čtvrtě hodiny. Napojil se na moje přechytřelé stávkující auto a zjistil, že nemá software, aby se mohl napojit. Prostě nový model! Snažil se opakovaně, bez úspěchu. Zato se mu podařilo spustit alarm, což nebylo v půl sedmé ráno zrovna žádoucí. Většina mých sousedů jsou důchodci a v tuto časnou ranní hodinu ještě spí. Vypnout ten alarm neuměl, ale uklidňoval mě, že ono to přejde samo. Přešlo, asi po pěti minutách. To už v Gössendorfu určitě nikdo nespal. Řekl jsem si, že musím zavolat do BMW, aby mi řekli, co mám dělat. Byl to naprosto naivní nápad, bylo půl sedmé ráno! Ale ve stresových situacích nefunguje mozek tak, jak by měl.

               Což jsem vzápětí potvrdil. Zjistil jsem, že mám telefonní číslo zástupce BMW doma a vstoupil jsem do domu, aniž bych si uvědomil, že je už zajištěný. A tak jsem spustil alarm pro změnu já. V panice jsem zadal PIN kód, ovšem od mého starého alarmu – v létě jsme ho vyměnili za nový. Alarm se urazil, a i když jsem následně zadal kód správně, alarmoval dál.  Nakonec jsem ho dokázal inaktivovat, ale stále hrozivě červeně blikal, připraven spustit se znova. Potřeboval jsem akutně pomoc. Zavolal jsem technikovi od onoho bezpečnostního systému. S hrůzou jsem zjistil, že můj telefon je hluchý. Zřejmě si řekl, že kdy ž už odmítá fungovat auto a bezpečnostní systém v domě, tak se s nimi dá do party. Telefonovat se nedalo, telefon prostě nefungoval. Vzápětí mi volala manželka, které přišla zpráva, že se někdo vloupal do našeho domu (předpokládala logicky, že jsem už dávno v práci). Nemohl jsem ji uklidnit, mohl jsem do telefonu mluvit, ale nikdo mě neslyšel. Telefon odmítal spolupráci. Poslal jsem ženě SMSku v naději, že nebude aktivovat policii. Neudělala to, zavolala jen souseda, aby se přišel podívat. Naštěstí ještě spal – asi jako jediný v obci – a tak hovor nepřevzal.

               Mezitím se technik rozhodl konat jako za starých dobrých časů, když byla auta ještě hloupá a poslušná. Usoudil, že problém je v baterii na startování a nastartoval mé auto prostřednictvím káblů. Řekl mi, že mám odjet s tím autem do servisu a ať v žádném případě nevypínám motor, než tam dojedu. A odjel.

               Nechal jsem tedy nezajištěný dům s hrozivě červeně blikajícím alarmem a s nefungujícím telefonem jsem se vydal na cestu přes celý Graz. Dorazil jsem k BMW, odstavil jsem auto na parkovišti a šel jsem hlásit technickou poruchu. Naštěstí jsem si ten text, který mi auto hlásilo, ofotografoval. A tak jsem mohl mladé dámě ukázat, co mi auto sdělilo. Ona to telefonicky oznámilo technikovi a řekla mi, že s autem v žádném případě nemám jezdit a že mám zavolat odtahovou službu.

               Pokusil jsem jí vysvětlit, že stojím na parkovišti ve firmě tedy asi dvacet metrů od ní, to ale chytila hysterický záchvat a znovu a znovu mi opakovala, že s tím autem v žádném případě nesmím jezdit. Požádal jsem ji, zda by nemohla toho technika zavolat, že bych s ním třeba mohl mluvit přímo. Zavolala.

               Onen technik přišel, ukázněně se podivil, že auto stojí před jejích dílnou a mínil, že auto musí u nich zůstat. Zeptal jsem se tedy, zda můžu dostat náhradní auto a odpověď zněla, že v žádném případě, že jsou všechna obsazena.

               Poněkud jsem se vzrušil a ptal jsem se, jak se tedy dostanu do nemocnice, kde na mě čekají nezaopatření pacienti. Poté se strhla mezi zaměstnanci vzrušená debata, a nakonec se našlo řešení. BMW sice žádné auto k dispozici nemělo, zato Fiat, který má servis u stejné firmy. Dostal jsem tedy k dispozici zbrusu nového Fiata Tipo a odjel do práce. Stihl jsem to právě k vizitě. Personál už na mě čekal. I když jsem jim nemohl zavolat. Ale whats app překvapivě fungoval a přes něho jsem mohl kolegy informovat o aktuální situaci a jejím vývoji.

               Telefon začal v průběhu dopoledne fungovat čili jsem se dovolal i onomu technikovi od alarmu a s jeho pomocí, jsem ten systém odpoledne opravil. Zbývalo tedy jen ono auto.

               Den nato mi servis zavolal, aby mi sdělil, že žádnou závadu na mém autě neobjevili. Že není v počítači zaznamenaná. Ovšem že nejsem sám, že už mají dalšího majitele stejného modelu, který přišel se stejným hlášením. A že BMW už pracuje na novém software, které by mělo být do všech těchto nových aut nainstalováno v průběhu měsíce března.

               Nemůžu říct, že by toto sdělení důvěru k mému autu zvýšilo. Zeptal jsem se, jak moc je pravděpodobné, že se ona porucha objeví znova. Dostal jsem poněkud nejistou odpověď, že poměrně malá. Moje důvěra se po tomto sdělení příliš nezvýšila. Je to totiž opět jednou moje druhé auto stejné značky.

               Sám jsem si na vině. Člověk se prostě nepoučí.

               Ale něco pozitivního z té historie můžu přece jen vyvodit. Jestliže jsem nedostal onoho osudného rána infarkt, tak ho tak brzy nedostanu. Mé tělo má ještě rezervy.

Odkud pochází jméno Mercedes

               Mercedes-Benz je symbol blahobytu. Ne bohatství, bohatci jezdí na Porsche, Ferrari, Lamborgini, Masseratti, Bugatti atd. Ale Mercedesem jezdí lidé, kteří se ve svém životě něčeho domohli, je to to symbol určitého statusu.

               Taky je to auto bohatých důchodců. Manageři jezdí na BMW, VW je pro střední třídu, ale spíš pro tu mladší, která se ještě dere nahoru, Opel je prý pro chudobný lid. Reklama, ve které účinkoval národem milovaný fotbalový trenér Jürgen Klopp dokázala na tomto vnímání změnit jen málo. Tak to vidí okolí okolo mne a já žasnu. Když jsem jen zvažoval, že bych si koupil Opel, vzbudilo to v mém okolí zděšení a přímo bouři nesouhlasu. Pan oberarzt přece nemůže přijet do práce na Opelu, i kdyby se mu bůhvíjak líbil. Naštěstí přestal Opel model Insignia, který se mi tak líbil, vyrábět.

               Mercedes jsem si ještě nekoupil, možná až na tom důchodu. Proč ne? Je bezpečný, pohodlný a dobře vypadá. Ideální auto pro někoho, kdo si zasloužil trochu toho pohodlí.

               Když se v čínské televizní relaci ptali jedné účinkující, proč je jí tak důležité bohatství jejího budoucího partnera, odpověděla: „Když jsem nešťastná, pláču raději v Mercedesu než na bicyklu.“

               Ale jak přišla značka ke svému jménu? Dozvěděl jsem se to z článku rakouského žurnalisty Petra Sichrovského, kterého budu vícekrát citovat. Své kořeny má totiž značka Mercedes na Moravě.

               26. června 1821 se v Drslavicích v okrese Uherské Hradiště v židovské rodině narodil Adolf Jellinek.

Pečeť obce Drslavice u Uherského Hradiště

Jeho rodiče měli v obci palírnu kořalky, všichni tři jejich synové Adolf, Hermann a Moritz měli ale vyšší ambice. Vzdělanostní, politické i ekonomické. Hermann byl v roce 1848 popraven za účast na vídeňském povstání, jehož byl jedním z vůdců. Po porážce povstání odmítl opustit Vídeň, byl zatčen, odsouzen vojenským tribunálem k smrti a 23. listopadu 1848 zastřelen. Bylo mu dvacet šest let. Má památník ve vídeňském Währingerském parku. Moritz, který stál během povstání bratrovi po boku, utekl raději z Vídně do Budapešti. V roce 1864 založil první tramvajovou společnost v Maďarsku, o dva roky později jezdily po Budě první tramvaje – tažené ještě koňmi. V roce 1873 byla Buda konečně spojena s Peští na druhém dunajském břehu mostem, síť tramvajové dopravy se mohla rozbudovat a Moritz byl až do své smrti v roce 1883 Generálním ředitelem budapešťské tramvajové dopravy.

               Adolf se rozhodl pro jinou kariéru. Stal se rabínem, významným židovským učencem. Zachovalo se na dvě stě jeho spisů. Zabýval se i studiem Kabaly. Bývá považován za největšího židovského kazatele devatenáctého století. Byl hodně nekonvenční, jeho manželka Rosalie Bettelheimová nevedla košer domácnost, on sám odmítal sionismus, protože podle něho toto učení dokazovalo, že Židé jsou v evropské kultuře cizorodým prvkem. On naopak prosazoval plnou integraci Židů do společnosti. V roce 1892, tedy rok před smrtí, byl přes odpor konzervativců zvolen vrchním vídeňským rabínem, on sám se ale považoval především za kazatele.

               Všem svým synům poskytl nejlepší vzdělání. Nejstarší syn Georg se stal profesorem mezinárodního práva na univerzitě v Heidelbergu. Druhý Max Hermann byl profesorem filologie na vídeňské univerzitě a členem Rakouské akademie věd. Jenom nejmladší Emil, narozený v roce 1853 v Budapešti, byl černou ovcí rodiny a do učení se mu nechtělo. Několikrát měnil školu až v sedmnácti studia definitivně ukončil. V devatenácti zmizel ve Francii. Jenom díky známostem jeho otce ho vzal do svých služeb rakouský konzul v Tangeru. Tak se Emil stal diplomatem.

               Emil se oženil s Rachel Goggmannovou z francouzské rodiny separdských židů, což bylo v té době hodně neobvyklé. Měli spolu tři děti, Adolfa, Fernanda Raoula a Adrianu Ramonu Manuelu, které přezdívali Mercédes, narozenou v roce 1889 v Bádenu u Vídně. Proč právě tam? Emil totiž využil své diplomatické kontakty k vybudování úspěšného podniku obchodujícího s tabákem a přijal diplomatickou službu jako zástupce francouzské pojišťovací společnosti ve Vídni. A bydlel v Bádenu. Teprve po časné smrti své manželky se stáhl na své letní sídlo v Nizze. Jinak celá rodina trávila, jak se v bohaté společnosti slušelo, zimu ve Vídni, léto v Bádenu a prázdniny v Nizze.

               Emilovým hobby byly ale technické vynálezy a nejvíc ho fascinoval nový vynález – automobil. V roce 1896 se setkal s Gottliebem Daimlerem a Wilhelmem Mayrbachem a objednal si u nich svůj první automobil.  Jeho kvalitou byl tak nadšen, že začal auta ve Francii prodávat. Jeho zákazníci byli především francouzští šlechtici a Daimler se stal symbolem bohatství.

               Emil měl však nepokojnou duši a obchodování mu nestačilo. Na Daimlerových autech se účastnil pod pseudonymen „Monsieur Mercédes“ automobilových závodů a mnohá z nich vyhrál. Při vybírání pseudonymu si tedy vybral jméno své milované dcery.

Mercédea Jellinek

Mělo mu přinést štěstí a zřejmě opravdu přineslo. Smrtelné nehody byly tehdy při automobilových závodech na denním pořádku, Emilovi Jellinkovi se ale nikdy nic nestalo. Mercédes byla skutečně tatínkovým miláčkem. Závodní auto „Mercedes 35“ bylo v té době bezkonkurenčně nejlepší a přineslo Daimlerovi slávu. Proto se rozhodl využít jeho popularity a v roce 1902 bylo jméno Mercedes nahlášeno Daimlerovou motorovou společností jako jméno firmy a patentováno. Mercédes Jellinek bylo tehdy právě jedenáct let. Emil poté změnil své jméno a nazýval se Emil Jellinek-Mercédes. Sám to rozhodnutí komentoval slovy: „Poprvé v historii nosí otec jméno své dcery.“

               Emil Jellinek-Mercédes zemřel v Nizze v roce 1917.

               Mercédes Jellinek čekal krátký ale pohnutý život. V devatenácti se provdala rakouského barona Karla von Schlosser a porodila mu dvě děti, dceru Elfriede a syna Hanse-Petra. V roce 1926 ale zahořela láskou k baronovi Rudolfovi von Weigl a rodinu opustila. Její nový muž ale zemřel už po několika měsících společného života na tuberkulózu. Sama Mercédes zemřela v roce 1929 ve věku 39 let na rakovinu kostí. Možná to bylo její štěstí. Nemusela zažít to, co zbytek její rodiny.

Bratr Mercédes Raoul Fernand vlastnil velkou sbírku hudebních instrumentů a obrazů a rozsáhlou knihovnu velké ceny. Jeho majetek byl v roce 1938 po Anschlussu Rakouska prohlášen za židovský a byl zkonfiskován. V únoru 1939 se Raoul Ferdinand po jednom z výslechů na Gestapu zastřelil.

               Syn Mercédes Hans-Peter utekl po Anschlussu do Francie, byl tam zatčen a v roce 1944 zachráněn americkou armádou krátce před transportem do koncentračního tábora. Dcera Mercédes Elfriede přežila jako zázrakem válku ve Vídni, musela se po celé ty roky skrývat a žít v zoufalých podmínkách.

               Jméno Mercédes se ale stalo nesmrtelným, potkáváme ho denně. Automobil, který ho nosí, je symbolem blahobytu, jako byla už první auta, která prodával Mercédesin otec Emil. Je to i dnes noblesní německá značka, jedna z hlavních stájí ve formuli jedna a možná – tedy až budu na důchodu – i moje budoucí auto. Jen si musím zvyknout na to, že se všechno ovládá na volantu. Ale zkušební jízdu jsem už absolvoval, když jsem si Mercedes třídy A půjčil na Fuerteventuře. Fungoval skvěle.

Jak se dárek k narozeninám nekonal

               24. února dal tedy Putin rozkaz k útoku na sousední zemi. Už o dva dny dříve vstoupila ruská vojska do separatistických republik na Donbase, přičemž mnoho politických pozorovatelů předpokládalo, že právě udržení a případné těchto oblastí je Putinovým cílem. Nikdo si nedovedl (nebo nechtěl) představit, že jsou jeho cíle mnohem větší. Tedy nikdo z politiků. Americká špionážní služba pracovala ovšem velmi dobře a útok předpověděla. Nemohla například přehlédnout pontonový most v oblasti Černobylu, který tam najednou vyrostl z ničeho nic a směřoval na území Ukrajiny.

               Putin měl hned několik plánů, jak Ukrajinu rychle dostat do kolen. Byly ostatně určité precedenty, které přinesly v minulosti úspěch, přinejmenším dočasný.

               Plán A by se dal nazvat Československo-afgánskou variantou. Jak v roce 1968 v Praze, tak v roce 1979 v Kábulu postupovali Rusové stejně. Obsadili letiště v hlavním městě, odkud pak speciální výsadkové jednotky obsadily vládní budovy přepadené země a paralyzovali tak organizaci jakéhokoliv odporu. K tomu využili pokaždé místních kolaborantů, kteří výsadek usnadnili. V Československu se jim to podařilo bez prolévání krve, téměř celý ústřední výbor a vláda (s výjimkou předsedy vlády Štrougala a prezidenta Svobody) se podařilo zajmout a unést do Sovětského svazu, kde byli přinuceni k podepsání kapitulace. V Afganistánu to bylo krvavější, výsadkáři speciálního komanda narazili na houževnatý odpor Aminovy osobní stráže a museli celé osazenstvo prezidentského paláce včetně afgánského prezidenta povraždit. I tak se podařilo během první noci paralyzovat jakýkoliv odpor, což vedlo k rychlému obsazení hlavního města a poté i země. Že se Afganistán se svými přírodními podmínkami trvale obsadit ani kontrolovat nedá, měli Rusové poznat až následně. Samotná akce okupace proběhla bleskově a úspěšně.

               Na Ukrajině měli ale Ukrajinci od americké zpravodajské služby přesné zprávy a na centrálním kyjevském letišti Hostomel na ruské výsadkáře čekali. Podařilo se jim je během krátké doby eliminovat. Moment překvapení, na kterém se taková akci zakládá, zde nebyl, a proto plán A skončil fiaskem.

               Nicméně pro tento případ měl Vladimír Vladimirovič připraven plán B. Ruská armáda se nacházela v Bělorusku jen několik desítek kilometrů od ukrajinského hlavního města. Dosáhnout ho v průběhu jednoho maximálně dvou dnů neměl být problém. Že by Ukrajinci během tak krátké doby dokázali zorganizovat účinný odpor Rusy ani nenapadlo. Proto taky ruské tanky postupovaly v kolonách po dálnici – nevím z historie o žádném podobném útoku – tak se můžou útočníci chovat jen když nepočítají s žádným odporem. Ostatně vojáci dostali rozkaz vzít s sebou i parádní uniformy, aby je měli k dispozici pro slavnostní parádu na Chresčatiku po dobytí Kyjeva. Jenže…

               Rusové byli v Bělorusku zhruba čtrnáct dní. V té době čile obchodovali s místními, zejména oblíbený byl prodej pohonných hmot výměnou za alkohol. O útoku na Ukrajinu nebyli předem informováni, z důvodu utajení nevěděli o datu útoku ani vrchní velitelé. Když tedy vyráželi směrem na Kyjev, řada tanků měla poloprázdné nádrže a palivo jim prostě na oněch zhruba sedmdesát kilometrů nevystačilo. Ukrajincům se podařilo zlikvidovat cisterny, které vezly vozidlům palivo na doplnění nádrží a kolona se zastavila, když prvním tankům došlo palivo. Cisterny se k nim neměly jak dostat a celá kolona se stala nepohyblivým a tím pádem bezbranným cílem ukrajinských útoků. Mezitím se podařilo v Kyjevě připravit město na obranu před útokem ze severu, pokud by Rusové vůbec byli schopni postoupit k městu, očekával je už organizovaný odpor, zátarasy a protitankové střely. Rusové museli vědět, že Ukrajinci mají Javeliny, přesto jejich velitelé tuto skutečnost naprosto ignorovali. Výsledkem byl pravý masakr mezi jejich obrněnými vozidly. Vychvalovaná pancéřová ochrana proti těmto střelám, které útočí přes horní poklop, nefungovala. Rusové se sice pokusili probojovat se ke Kyjevu od východu, nedokázali se ale dostat až k městu, a nakonec se museli kvůli logistickým problémům s doplňováním paliva a munice stáhnout. Blesková válka se nevydařila, plán B selhal.

               Putin měl ovšem ještě plán C. Jeho zpravodajci mu sdělovali po několik let, že v řadách ukrajinské armády je řada vysoce postavených důstojníků, kteří jsou ochotni převzít velení a provést státní převrat. Svrhnout Zelenského, instalovat Janukoviče, který čekal na své znovuuvedení do funkce v Minsku a přimět ukrajinskou armádu k přechodu na ruskou stranu nebo přinejmenším ke kapitulaci. Přesvědčení, že budou Rusové vítání jako osvoboditelé od „nacismu“ bylo tak silné, že mnozí vojáci ale zřejmě i Putin sám, očekávali, že budou vítáni květinami (v únoru dost nepravděpodobné, ale budiž). Tomu odpovídají i výpovědi ruských zločinců z Buči a dalších měst na sever od Kyjeva. Údajně měli instrukce, že je lidé budou vítat jako osvoboditele. Kdo to nebude dělat, je nacista a je ho třeba zlikvidovat. Výsledky tohoto sebeklamu byly otřesné, tisíce mrtvých civilistů. Prostí ruští vojáci – většinou příslušníci menšin z daleké Sibiře – se chovali prostě podle instrukcí a u jejich důstojníků zřejmě převládly jejich sadistické rysy a své vojáky v jejich bestialitách nijak nebrzdili. Jenže se jednalo o ruský sebeklam. Ukrajinská armáda se během osmi let bojů s doněckými separatisty podporovanými ruskými žoldnéři zcelila a nebyla ani zdaleka tím chaotickým útvarem jako v roce 2014. Když si Putin uvědomil, že jak plán A, tak plán i B selhaly, vyzval velení ukrajinské armády, aby svrhlo své „nacistické vedení“ a převzalo v zemi moc. Výzva zazněla do prázdna a zůstala bez reakce. Až v tomto okamžiku si zřejmě Putin uvědomil, jakou udělal chybu. Z bleskového vítězství nebylo nic (ostatně nepočítal s ním jen on ale například i němečtí politici, kteří odmítli ukrajinskému velvyslanci pomoc se slovy „není důvod vám pomáhat, máte před sebou několik hodin existence“) Byl to začátek trapného německého lavírování, které trvá dodnes. Po celá desetiletí budovalo Německo svou prosperitu na základě levného ruského plynu, takže mnozí si zřejmě i rychlou porážku Ukrajiny přáli. Podepsali by protestní nótu a pak se smířili s danou skutečností. Život by šel dál a „Nord stream II“ byl dodával do německé ekonomiky ruský plyn.

               Problémem je, že ruský prezident nemohl připustit, že se katastrofálně zmýlil a stáhnout své vojáky za hranice sousedního státu. Porážky se v Rusku neodpouštějí, byl by to jeho politický (a možná i fyzický) konec. Osud cara Mikuláše II. a jeho rodiny na něho sáhl ledovou rukou. Proto nezbylo, ať se to už armádě líbilo nebo ne, pokračovat ve válce, která se měnila z bleskové ve vleklou a z útočné na poziční. Musel být vytvořen plán D. A ten je klasický ruský. Spolehnout se na nevyčerpatelné zdroje vlastní země – lidské i ekonomické a vyčerpat soupeře. Evropa visela na ruské ropě a plynu. Putin byl přesvědčen, že už jen pouhá hrozba odstavení plynovodu a dodávek ropy přinutí Evropany k vyjednávání. Ekonomické sankce nebyly dostatečně důrazné a ani být nemohly. Kdyby Evropa ztratila ze dne na den přístup k surovinám, zkolabovala by velmi rychle. Proto například nebyly odstřihnuty všechny ruské banky od systému SWIFT, proto dodnes v Rusku podniká například Raiffeisen international. Evropou oslabení zásobování plynem a ropou skutečně zatřáslo. Zejména plyn a elektřina extrémně zdražily a jejich ceny byly pro obyvatelstvo šokem. Putin nepočítal s tím, že evropské vlády, odkázané na přízeň svých voličů, budou riskovat pokles životní úrovně a setrvají jednotně v protiruské linii (výjimkou bylo Maďarsko, ale to je jiná kapitola). Přes omezení dodávek plynu, přes diverzní útok na Nord stream I se Evropa nezlomila a v sankcích pokračovala. Navíc se Bidenova americká administrativa ukázala jako rozhodná a solidární s Evropou. Evropě se podařilo extrémně rychle doplnit zásobníky plynu a mrznutí v nevytopených bytech přestalo hrozit. Extrémně teplá zima Rusy taky potěšit nemohla. Ani plán D tedy nevyšel.

               Ale je tu ještě plán E. Ne nadarmo investovali Rusové po celá desetiletí do pravicově radikálních stran po celé Evropě. Volební prezidentská kampaň Marie Le Penové byla financována rusko-českou bankou, rakouská FPÖ má už řadu let smlouvu o spolupráci s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ a snaží se ze všech sil, aby rakouská vláda zrušila protiruské sankce. Ostatně Rakousko si ve svém lavírování s Němci nezadá. Tajně nakupuje ruský plyn a jeho objem dosáhl v lednu předválečné úrovně. Na jednání „Rady pro bezpečnost a spolupráci v Evropě“ (OBSE), které se bude konat ve Vídni vydalo Rakousko navzdory celosvětovým protestům víza ruským diplomatům, kteří se nacházejí na sankčním seznamu EU. A rakouská banka Raiffeisen International financuje Rusům válku a skvěle na tom vydělává. Italský Salvini stejně jako český Okamura přijímali po celé roky peníze z Ruska a museli se tedy ukázat být vděční a za tyto peníze odvést patřičnou práci. S jinými politiky jako se Silviem Berlusconim, Wolfgangem Schüsslem nebo Gerhardem Schröderem udržuje Putin osobní srdečné přátelské vztahy. Ne všichni jsou ovšem prakticky použitelní. Rakouská bývalá ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl, se kterou Putin tancoval v roce 2018 (tedy čtyři roky po okupaci Krymu!) na její svatbě v rakouském Gamlitzu, emigrovala kvůli údajnému „politickém pronásledování“ do Arabských emirátů – nechápu proč ne do Moskvy. Prakticky v každé evropské zemi mají Rusové svou pátou politickou kolonu. Jedná se prakticky výlučně o extrémně pravicové strany, které to s demokracií moc vážně neberou (Viktor Orbán pro takovou demokracii vymyslel výraz „iliberální demokracie“ a úspěšně ji praktikuje). Očekává se tedy, že pokud by se jim podařilo dostat se k moci, získají dostatek moci, aby mohly obrátit veřejné mínění ve prospěch Ruska, zrušit sankce a rozvrátit evropskou jednotu. Ta je právě tím, co ruskému diktátorovi leze na nervy nejvíc. I tady ho ovšem potkalo už jedno tragické zklamání. Po volbách v Itálii se dostala k moci Giorgia Meloni a i když vytvořila koalici s proruskými stranami Salviniho a Berlusconiho, nezměnila kurs italské politiky. Pokračuje v protiruských sankcích a přihlásila se k evropské jednotě. Přesto může tento plán E přinést výsledky. V Rakousku hrozí naprosto reálně, že příští volby vyhraje FPÖ, která má, jak už jsem uvedl, s jednotným Ruskem spojeneckou smlouvu a celou dobu tvrdí, že za všechny nesnáze, které vznikly od inflace po drané energie můžou jen a pouze protiruské sankce a žádá vehementně jejich zrušení. Na Slovensku je situace ještě fragilnější. Několikaletá hybridní válka na internetu obrátila už slovenské chápání reality natolik, že bezmála polovina Slováků přešla na ruskou stranu. To vycítily populistické strany, zejména SMĚR Roberta Fica, a přešly ve své argumentaci rychle k odporu vůči podpoře Ukrajiny. Volání po zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu, protože „prodlužují válku“ se ozývá stále častěji nejen od proruských kolaborantů, ale i od naivních matek a babiček, které nemají tušení, co to vlastně žádají. Fico jde do volební kampaně se sloganem „Ani náboj pro Ukrajinu“ a bude s ním mít úspěch. Po příštích volbách může být opět ve vládě a vytvořit s Viktorem Orbánem koalici, která jednotu Evropy naštěpí. V Česku chválabohu prohrál Andrej Babiš jak parlamentní, tak i prezidentské volby a v Polsku nemá jakákoliv proruská agitace šanci. Na to historická nenávist mezi oběma národy příliš velká. Ovšem největším trumfem měli být američtí republikáni. Díky Donaldu Trumpovi se v jejich straně vytvořilo silné radikální křídlo, které nemá vůči fašismu žádné výhrady a Putinův způsob politiky jim imponuje. Rusové velmi spoléhali na vítězství republikánů ve „Midterms“ volbách. Cherson nevyklízeli až do oznámení výsledků, protože čekali, že v USA „naši chlapci vyhrají.“ Teprve když toto vítězství nenastalo, stáhli se za Dněpr.

               Nedá se tedy zatím říct, že by plán E vycházel. Ovšem Rusové mají výdrž a spoléhají na únavu západu. Kolaboranty si získali na mnohých vlivných místech. Předseda olympijského výboru Thomas Bach dostal přece od Putina v Soči vysoké státní vyznamenání a může se roztrhat úsilím dostat ruské sportovce na olympiádu, aby to jeho přítel Vladimír mohl dostatečně propagandisticky využít. Dlouholetý předseda Mezinárodní hokejové federace René Fasel, původem Švýcar, přijal ruské občanství – spolu s většinovým podílem v továrně na výrobu jablek v Krasnojarské oblasti – dokonce letos, tedy v době, kdy by si člověk myslel, že dobrovolně by se chtěl stát Rusem jen blázen. Pierre de Gaule, nejmladší vnuk někdejšího francouzského prezidenta navštívil slavnost sovětského vítězství u Stalingradu a popřál ruskému lidu úspěch v jeho spravedlivém boji. Slabinou demokratických systémů jsou totiž volby a svoboda vyjadřování, což dává ruským dezinformátorům a politickým spojencům obrovské možnosti. Je zřejmé, že by při dlouhém trvání konfliktu mohli začít spojenci a s nimi i Ukrajina tahat za kratší konec provazu. Než sankce skutečně bolestivě naruší ruskou ekonomiku, může to ještě trvat – zejména když ve zbraních vyplnily trhlinu Irán a Severní Korea, ekonomicky Čína a Turecko (člen NATO!). Teď jde opravdu o to, kdo vydrží déle. V tom má ještě Vladimír Vlamirovič Putin šanci. Ještě zdaleka neprohrál.  Ostatně za dva roky jsou v USA prezidentské volby. Narozeniny mu sice Ukrajinci pokazili (skoro vůbec je neslavil), ale ztracen ještě není. Ovšem zda budou ty tisíce mrtvých Ukrajinců stačit na to, aby se po smrti dostal do nebe, mu zřejmě nemůže slíbit ani jeho zpovědník Tichon.

Fuerteventura II

Der Strand, auf dem Bethencourt ans Land ging, ist ein der meistens besuchten Orte auf der Insel. Es ist das Gebiet von Ajuy, man erreicht es auf einer sehr guten Straße vom Ort Pájara oder zu Fuß auf einem historischen Pfad von Betancuria. In Pájara gibt es eine schöne Kirche „Iglésia der Nuestra Seňora de Regia“ mit einer Fassade mit aztekischen Motiven und mit einem vergoldeten Altar in ihrem Inneren. Die Kirche ist aber nicht immer offen. Das Städtchen ist gepflegt und die Straßenbeleuchtung leuchtet tags und nachts. Bereits anfangs November wurde die Weihnachtsdekoration installiert, die Bewohner wollten offensichtlich nichts einem Zufall überlassen. Was wäre, wenn das Weihnachten heuer früher kommen würde.

               In Ajuy gibt es den winzig kleinen bereits erwähnten Hafen „Puorto de la Peňa“ mit vielen Restaurants und dem Menu in beinahe allen Sprachen der Welt, zu meiner Überraschung wurden hier nicht die für Spanien so typischen Tapas angeboten. Der Ort ist durch seinen schwarzen, mit Vulkansand bedeckten, Strand berühmt. Er heißt „Playa de los Muertos“, also „Der Strand der Toten“.

Möglicherweise deshalb, weil von hier der Tod kam. Ob bereits mit Bethencourt oder doch später mit den berberischen Piraten, ist Sache der Auslegung. „Puorto de la Peňa“ war der Hafen der Hauptstadt Betancuria, auch heute noch kann man auf einem Pfad in einem Bergtal von der Stadt zum Hafen absteigen. Der Hafen lebte (oder besser gesagt vegetierte) ganze Jahrhunderte von Kalkerzeugung. Von den Kalkfelsen, die über den schwarzen Strand emporragen, wurde außerordentlich reiner Kalk gewonnen, hier gebrannt und anschließend auf die anderen Kanarischen Insel exportiert. Die Öfen zum Kalkbrennen sind auch heute noch sichtbar, sind aber natürlich seit langer Zeit bereits außer Betrieb. Am Ende eines halbkilometerlangen Spazierganges auf einem zerklüfteten Riff gibt es zwei Höhlen „Cuevas de Ajuy“.

Sie befinden sich auf der Seehöhe, also muss man zu ihnen auf steilen Treppen absteigen und beim Übergang von einer zu der zweiten Hölle muss man auch ein bisschen klettern. Also feste Schuhe sind gegen Sandalen oder Strandschlapfen im Vorteil. Vom Riff gibt es atemberaubende Blicke auf den Strand und das Meer, es zahlt sich also aus, hier einen Spaziergang zu machen. Deshalb machen das auch beinahe alle Inselbesucher.

               Die Straßen auf der Insel sind übrigens in einem sehr guten Zustand, sie sind offensichtlich noch relativ neu mit einer kompakten asphaltierten Fahrbahn. Mit bestimmten Ausnahmen, wie zum Beispiel die Straße zwischen Betancuria und Pájara, sind sie auch breit genug, dass zwei entgegenfahrende Fahrzeuge problemlos ausweichen können. Zwischen Corralejo und „Puerto del Rosario“ wird sogar eine Autobahn gebaut. Im Betrieb sind derzeit zwar nur sechs Kilometer, aber alle Städtchen und Dörfer auf der Insel sind mit einem gut befahrbaren Straßennetz mit Asphaltbelag verbunden.

               Betancuria war die Inselhauptstadt bis 1834, dann übergab es das Primat an das Städtchen Antigua, das aber Hauptstadt nur ein Jahr lang geblieben ist. In Folge der schwierigen Naturbedingungen, infolge deren die Bevölkerung ständig auf der Kippe zur Hungernot balancierte, hat der letzte Landesherr im Jahr 1800 das Handtuch geworfen und ist nach Tenerife übersiedelt. Die Inselverwaltung übernahm das Militär, zum Herrn der Insel wurde der örtliche Oberst, der seinen Sitz im Städtchen La Oliva hatte. So wurde La Oliva im Jahr 1835 zur weiteren Inselhauptstadt, bis es im Jahr 1956 die Stafette an Puerto del Rosario abgab. Zu dieser Zeit waren die ökonomischen Voraussetzungen bereits entscheidend und ein Hafen eignete sich am bestens, zum ökonomischen Schwerpunkt der Insel zu werden. Die Angst vor den Piraten ist bereits verschwunden und im Jahr 1879 musste das Heer auf die Verwaltung der Insel verzichten. In La Oliva gibt es eine schöne Kirche und die Villa der Oberste „Casa de los Coroneles“, von der sie über die Insel siebzig Jahre lang herrschten. Der kleine Palast wurde in der Zeit unseres Besuches gerade rekonstruiert und damit nicht für die Öffentlichkeit zugänglich. Also konnten wir nicht erfahren, wie die militärischen Diktatoren auf der von Armut und Hunger geplagten Insel lebten. Im neunzehnten Jahrhundert flüchtete die Hälfte der Bevölkerung auf das Festland nach Spanien. Dann kam aber in den siebziger Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts der Fremdverkehr und brachte allmählich den Wohlstand mit sich auf die Insel.

               Fuerteventura sind Vulkankrater, Vulkankrater und manchmal zur Abwechslung noch einmal Vulkankrater.

Die jüngsten von ihnen sind 50 000 Jahre alt und befinden sich im Norden der Insel beim Städtchen Corralejo. Im Unterschied zur Nachbarinsel Lanzarote, wo die Vulkane noch im achtzehnten Jahrhundert wüteten, ist Fuerteventura also ziemlich ruhig.  Trotzdem ist die Erde praktisch nur aus Lavagestein gebildet, wenn wir die sandigen Strände an der Küste nicht in Betracht ziehen – besonders dann das ausgedehnte Gebiet der Sanddünen im Nordosten der Insel bei Corralejo. Diese Dünen sind ein beliebtes Ausflugsziel für die Touristen sowie auch für die Einheimischen – auf der Insel leben insgesamt 140 000 Einwohner und Fuerteventura, von der Größe her die zweitgrößte der Kanarieninseln, ist damit die am dünnsten besiedelte. Weil wir in Corralejo wohnten, konnten wir die Dünen zu Fuß erreichen – mit einem etwas schnelleren Gang dauerte der Spaziergang hin ein bisschen mehr als eine halbe Stunde.

Die Schönheit der mit spärlicher Vegetation bewachsenen Dünen störten nur die Körper außerordentlich hässlicher Nudisten. Oben ohne bei Frauen wird toleriert, ein großer Gewinn war es aber – ehrlich gesagt – mit spärlichen Ausnahmen nicht.

               Die Stadtstrände in Corralejo sind nicht wirklich schön, besonders dann vormittags bei Ebbe, wenn sich das Meer hunderte Meter zurückzieht und seinen felsigen Grund entblößt. Es ist in erster Linie ein Paradis für die Surfer, es gibt hier gleich mehrere Surfschulen. Nachmittag bei der Flut kommt das Wasser zurück und das Baden ist sehr gut möglich, auf den Stadtstrand wird aber eine Unmenge von Meeresalgen angespült, was zum Baden nicht gerade einladend ist.

Aber nur ein paar Minuten weiter der Küste entlang gibt es kleine schöne Strände mit weißen, an Popcorn erinnernden, Steinen und dort kann man sehr wohl baden. Die schönsten Strände sollte es im Süden der Insel um „Morro Jable“ geben, das ist aber vom Norden der Insel doch ziemlich weit. Vielleicht also das nächste Mal.

               Auf manche der Vulkane führen markierte touristische Wege. Es ist zum Beispiel die „Montagna de Tindaya“ bei La Oliva und direkt über Corralejo ragt bedrohlich der Vulkankrater „Volcano Bayoyu“ empor.

Er gebärdet sich bedrohlich, ist es aber nicht. Abgesehen von der Tatsache, dass er das letzte Mal Lava vor 50 000 Jahren gespuckt hat, kann man ihn ganz einfach besteigen. Aus der Stadt ist es nur vier Kilometer und der Höhenunterschied beträgt 290 Meter. Die Fauleren dürfen mit dem Auto bis zum Fuß des Berges in den Nationalpark „Malpaís del Bayuyo y Mascona“ fahren und damit sich den Weg wesentlich verkürzen. Ich machte mich bereits nach dem Frühstück auf den Weg und so konnte ich die atemberaubenden Aussichten vom Vulkangipfel in den Krater sowie auch auf Corralejo, die mit zahlreichen Kratern geschmückte Landschaft, die Insel Lobos und Lanzarote beinahe eine halbe Stunde allein genießen. Danach stürmten gegen Mittag plötzlich Touristen den Gipfel von allen Richtungen und ich trat den taktischen Rückzug an. Der Rückzug führte auf einer Schuttböschung hinunter, feste Schuhe schadeten also sicher nicht – obwohl manche deutschen Touristinnen in den Sandalen unterwegs waren – ich habe lieber niemandem verraten, dass ich ein Arzt bin.

               Die Vulkankrater bilden eine kontinuierliche Reihe, was imposant wirkt, der letzte der Krater ragt aus dem Meer empor und heißt „Isla de Lobos“. Auf diese Vulkaninsel nahe Fuerteventura kann man mit einem Wassertaxi fahren und wenn man sich langweilt, auch den Krater besteigen.

               Vom Hafen in Corralejo bieten gleich drei Gesellschaften einen Transfer zur Nachbarinsel Lanzarote an – der Weg dauert dreißig Minuten und auf der anderen Seite wartet ein bezaubernder Hafen „Playa Blanca“ mit einer langen Promenade, einem zauberhaften Stadtzentrum und unglaublich sauberem fischreichen Wasser auf dem Stadtstrand. Das ist aber schon eine andere Insel, übrigens der Hauptlieferant von Wein, der auf Fuerteventura nicht angebaut wird. Der Wein aus Lanzarote ist gut, das Klima dort muss also günstiger sein, wir sahen, wie eine Fähre ein Auto voll mit Ziegen hinübergeführt hat – sie freuten sich offensichtlich auf eine bessere Weide beim Nachbarn.  Zwischen den Fähren der Gesellschaften Fred Olsen, Armas und Fast Ferry gibt es keine wesentlichen Unterschiede, lediglich Fast Ferry transportiert keine Fahrzeuge. Aber bitte, den Personalausweis nicht vergessen, ohne einen Reisepass oder andere „Identity card“ verkauft euch niemand ein Ticket für die Fähre – obwohl beide Insel zum demselben Land und in weiterer Folge zu EU gehören. Das Taxi zum Hotel und zurück kostete allerdings bloß acht Euro, also war es keine Tragödie und die Fähren fahren in Halbstundentakt.

               Fuerteventura ist ein Ort zum Abschalten. Es herrscht hier Ruhe, die Insulaner leben langsam (obwohl sie sich bei der Bedienung der Gäste ziemlich schnell bewegen) und lassen sich nicht stressen. Wenn sie nach der Rechnung in einer Bar verlangt haben, dann bitte, schön gelassen auf die Rechnung warten! Jeder Versuch, den Prozess zu beschleunigen, ist sinnlos und wird als unanständig gewertet. Die Folge ist nur eine beruhigende Geste des Kellners, die Zahlung wird aber dadurch nicht schneller abgewickelt. Im Vergleich mit dem übervölkerten Teneriffa und dem ein bisschen hektischen Gran Canaria ist Fuerteventura trotz des wachsenden Tourismus immer noch eine Oase der Ruhe. Wenn die Ruhe nicht durch vom Ocean wehende Winde gestört wird. Die könnten nämlich ordentlich stark sein – deshalb gibt es hier auch so viele Surfer. Der Reiseführer wird ihnen einreden wollen, dass diese Winde es in 50 000 Jahren geschafft haben, die Berge, die ursprünglich 3500 Meter hoch sein sollten, auf die heutigen 800 Meter Seehöhe abzuschleifen.

               Ich bin mir nicht sicher, ob es stimmen kann, so viel hat es doch nicht geblasen. Wir hatten Glück. Unsere Ruhe wurde von nichts gestört.

Když si k narozeninám darujete válku

Vymyslet k narozeninám nějaký originální dárek není snadná záležitost. Zejména když vládnete rozlohou největší zemi na světě, máte absolutní moc a v podstatě všechno, na co vzpomenete včetně nádherných paláců, jacht a soukromých letadel (i když jsou oficiálně psány na oligarchy čili na poručíky v mafiánském systému, kde jste vy sám capo di tutti capi).

               Potom to chce něco opravdu výjimečného. Aby člověk mohl zářit štěstím a aby veškerý lid jásal s ním, aby se v nezměrném štěstí spojila duše vládce a milovaného i milujícího lidu.

               Dobrá, stačí!

               Vladimír Vladimirovič se rozhodl darovat si ke kulatým narozeninám Ukrajinu. Aby mohl vstoupit do šlépějí velkého dobyvatele Josefa Visarionoviče a stát se obnovitelem rozpadlého sovětského impéria. Věděl, že ruský národ, posedlý svým imperiálním myšlením a frustrovaný ztrátou odpadlých „gubernií“, přičemž prostý Rus nerozlišoval mezi svazovými republikami a východoevropskými satelity, přijme tento dárek s nadšením a Putinova popularita dosáhne hvězd – čili hodnot něco nad sto procent.

               Možná si teď čtenáři myslí, že tady jen bezcílně fantazíruji. Ano, to, co teď budou číst, je skutečně jen hypotéza, jenže všechno mluví pro to, že právě tato výše popsaná pohnutka byla hlavní motivací v okamžiku, kdy ruský diktátor 24.února zavelel k útoku na sousední zemi. Plán byl, že Kyjev bude dobyt buď prvního dne nebo nejpozději do tří dní. Ukrajinská armáda měla kapitulovat nejpozději do deseti dnů. Do konce léta měla být Ukrajina vyčištěna od partizánských skupin, kladoucích ruské okupaci odpor. A 7. října 2023 mělo být vítězství velkolepě slaveno, přičemž ještě nebylo určeno, zda oslavy vládcových narozenin proběhnou velkou vítěznou parádou na Rudém náměstí se stejnou pompou, jako se tam slavil konec druhé světové války, nebo dokonce v Kyjevě samotném za jásotu podrobeného ale šťastného ukrajinského obyvatelstva.

               Otázka je jen, kdy tento nápad vznikl. Určitě to nebylo nic náhlého, na tuto invazi se Putin a jeho nejbližší připravovali delší dobu. Troufám si říct, že od roku 2019. Samozřejmě, že Rusko bylo skrytě ve válce s Ukrajinou od roku 2014, ale něco jiného je kamuflovaná pomoc separatistům na východě Ukrajiny a něco jiného otevřená invaze. Od roku 2019 ovšem rapidně stouplo pronásledování vnitrostátní opozice. Podle Leonida Volkova, pravé ruky Alexeje Navalného, který byl právě v tom roce přinucen emigrovat, šlo o to, důkladně potlačit jakýkoliv vnitrostátní odpor, který byl mohl ohrozit všeobecné nadšení z války.

               Proč právě v roce 2019? V tom roce se staly dvě důležité události, obě na Ukrajině ale s důsledky pro rusko-ukrajinské vztahy. Jednou z nich byly prezidentské volby, které překvapivě vyhrál herec a komik (i když studovaný právník) Wolodymyr Zelenskij. Rusko sledovalo tyto volby s velkým zaujetím. Rusové doufali, že tehdejší prezident Petro Porošenko volby prohraje. Porošenko byl neúprosným odpůrcem dohody s východoukrajinskými separatisty, které nazýval bandity a ruskými teroristy. Byl to on, kdo dal koncem roku 2018 banderovcům statut válečných veteránů a konečně byl to on, z jehož podnětu došlo 15.prosince 2018 ke spojení tří pravoslavných církví působících na území Ukrajiny do jedné organizace, což bylo pro Moskvu, a hlavně patriarchu Kyrilla, něco jako červený hadr pro býka.

               6.ledna 2019 uznala konstantinopolská synoda autokefalii (čili svéprávnost) ukrajinské církve tedy její nezávislost na moskevském patriarchátu. V říjnu 2019 ji uznala i řecká autokefalní ortodoxní církev a v listopadu stejného roku následovala i koptská církev v egyptské Alexandrii. Jen ruská ortodoxní církev nebyla v žádném případě ochotna uznat odštěpení Ukrajinců, patriarcha by tak ztratil třetinu svých věřících.

               Nevíme, kdy se Vladimír Putin dozvěděl o svém zhoubném onemocnění. (Oficiálně o něm vlastně neví nikdo, protože ho nemá). Nicméně se dá předpokládat, že to bylo někdy v roce 2019. Jinak by se sotva dalo vysvětlit jeho panické skrývání se před covidem a jakoukoliv jinou infekcí ve svém podzemním bunkru, kde strávil bez jakéhokoliv kontaktu s veřejností dva roky. Každý, kdo ho měl navštívit, se musel napřed podrobit třítýdenní karanténě a mnohonásobnému testování (mnoho olympijských vítězů z Pekingu se proto této pochybné cti být prezidentem přijat raději vzdalo). Svědčí to o tom, že věděl nebo aspoň předpokládal, že jeho imunita je oslabena.

               Na Putina sáhla smrt a zřejmě od této chvíle začal hrát v jeho životě rostoucí úlohu jeho zpovědník Tichon. Někdejší důstojník KGB, sloužící ateistickému komunistickému režimu, se totiž stal věřícím člověkem. Zpočátku zřejmě jen z oportunismu, aby si získal přízeň církve, která začala po roce 1991 hrát u ruského lidu stále důležitější úlohu, (chrám Alexandra Něvského v Tallinu je hlavním místem setkávání ruské komunity v Estonsku), později zřejmě stále více z přesvědčení. Stačilo, aby mu kolega z KGB, patriarcha Kyrill vysvětlil, že jedná v souladu s božími úmysly a těší se boží ochraně. Tak dostal Putin i svého zpovědníka a nejen tak někoho. Tichon Ševkunov je rozhodně zajímavá a velmi nebezpečná postava. Původně student kinematografie (díky tomu umí své myšlenky mediálně velmi účinně prodávat) dnes opat prestižního moskevského kláštera s titulem biskupa. V roce 2011 vydal knihu „Nesvatí svatí“ o své konverzi a osudech křesťanů za sovětské éry. Už v ní popisuje ruské pravoslaví jako obrodný proces křesťanství proti zahnívajícímu pasivnímu katolicismu na západě. V roce 2017 rozbouřil židovskou světovou komunitu, když označil vraždu cara Mikuláše a jeho rodiny za „židovskou rituální vraždu“. Tichon je považován za pravou ruku patriarchy Kyrilla a stejně jako patriarcha sám i současný ruský prezident působil v KGB (tam působili ostatně všichni kněží, kteří chtěli za sovětského systému vykonávat své povolání). Jestliže tedy Putin před sebou při sdělení diagnózy uviděl brány pekla, mohl mu jen jeho zpovědník dát naději na spasení a nebe – a tím mohlo být obnovení jednoty východní pravoslavné církve opětným přivedením ukrajinských odpadlíků do lůna moskevské církve a tím do náruče jeho bosse patriarchy Kyrilla, který Ukrajinu nejpozději od roku 2019 živelně nenávidí. Za to Bůh Putinovi odpustí všechny zlé činy, kterých se dopustil, všechny vraždy a války, protože ty všechny byly jen prostředkem k tomu, aby mohl vést svatou válku k zvýšení slávy boží.

               Nadějí na mírové ovládnutí Ukrajiny byly ony už vzpomenuté prezidentské volby v dubnu 2019. Porošenko skutečně drtivě prohrál (vyhrál jen v tradičně nacionalisticky orientovaném Lvově) a prezidentem se stal Zelenskij. Do něho vkládala Moskva velké naděje. Znali ho jako komika, vždyť vystupoval i v moskevské televizi a byl poměrně populární i v Rusku. Očekávali vstřícnost, podřízení se a naplňování minských dohod podle ruského diktátu. Byla to naděje, že se Ukrajina vzdá východních oblastí a Krymu a přijme svou úlohu ruského satelitu po vzoru Běloruska. Jenže přišlo rychlé vystřízlivění. Zelenskij se ukázal v otázce suverenity Ukrajiny jako věrný následník Porošenka. A bylo zřejmé, že jinou politiku ani žádný budoucí ukrajinský prezident dělat nemůže. Tak nějak ruským pozorovatelům uniklo, že je to proto, že Ukrajinci se naučili Rusy živelně nenávidět a snaha jim ustoupit by byla politickou smrtí, jakéhokoliv ukrajinského politika. Nicméně Putin uvěřil svým poradcům, že „nacistické“ vedení Ukrajiny je izolováno od přání obyvatelstva a rozhodl se pro silové řešení.

               Co ho ovšem znepokojovalo nejvíc, bylo pomalé ekonomické zlepšování ukrajinské situace. Zelenskij vyhlásil skutečně boj korupci, kterou byla (a ještě stále je) Ukrajina prolezlá. Korupce ovšem není na Ukrajině princip fungování státu jako v Rusku, ale faktor státní systém narušující. Pomalu se začal otáčet ekonomický vektor. Jestliže ještě kolem roku 2010 chodili Rusové žijící v Charkově za prací do Belgorodu a dalších ruských měst za hranicí, protože tam vydělali podstatně víc než doma, okolo roku 2019 se tento vektor začal otáčet. Rusko se nehýbalo z místa (ani nemohlo), Ukrajina se začala sice pomalu ale přece jen vzmáhat. To bylo vnímáno v Kremlu jako bezprostřední ohrožení ruského politického systému. Negativní příklad, kterému bylo třeba připravit konec.

               V prosinci 2019 byla ukončena stavba Kerčského mostu, který spojil Krym s ruským pevninským územím. Tento most byl strategicky nesmírně důležitý jednak pro obranu okupovaného poloostrova jednak pro možnost invaze z jihu. Možná že Putin plánoval útok na Ukrajinu už v roce 2020, ovšem do cesty se postavil Kovid. Ten způsobil ochrnutí života nejen v Evropě ale i v Rusku. Logistické problémy mohly být za těchto okolností pro útočící armádu nezvládnutelné. Putin se stáhl do svého bunkru a pokud i měl plány na útok, zatím je odložil.

               Rok 2020 mu nabídl příležitost, kterou musel považovat za dar nebes. Po zfalšovaných prezidentských volbách v Bělorusku se režim tamějšího diktátora Lukašenka bezmála zhroutil. Udržel se jen díky ruské pomoci (když například odmítli běloruští komentátoři v televizi podpořit Lukašenka, byli okamžitě z televize vyhnáni a nahrazeni „kolegy“ dovezenými z Moskvy). Bělorusko mělo pro Putina dva významy. Podle Volkova sloužilo Bělorusko Putinovi vždy jako jakási laboratoř, kde sledoval, co je všechno v diktatuře možné. V roce 2020 se přesvědčil, že diktátor se může udržet u moci, i když se proti němu postaví prakticky celý národ, pokud si udrží loajalitu represivních složek. Zadruhé se Bělorusko stalo na Rusku naprosto závislé. Lukašenko věděl, že jeho vláda i život visí doslova na vlásku, který drží Putin a byl ochoten dělat cokoliv, co mu z Kremlu poručili. Díky společným vojenským manévrům na začátku února 2022 se tak ruská vojska dostala do bezprostřední blízkosti hlavního ukrajinského města, které je v oblasti Černobylu vzdáleno od běloruské hranic jen několik desítek kilometrů.

               Určitou komplikací byly koncem roku 2020 prohrané volby amerického prezidenta Trumpa. Putin se spoléhal na americkou nečinnost, která by zřejmě v případě invaze na Ukrajinu i nastala. Trumpův slogan „America first“ a masívní zhoršení transatlantických vztahů s evropskými spojenci bylo velkou šancí. Putin se ovšem spoléhal na to, že Trump volby opět vyhraje, ostatně Rusové nemálo do těchto voleb investovali a nedovedli si představit, že by senilní Biden mohl dynamického diktátora typu Trumpa porazit a hlavně, že by se toto vítězství i uvedlo do politické praxe. Nakonec ale Trump prohrál, útok na Kapitol 6.ledna zůstal taky bez politických důsledků, ovšem Putin Američany pohrdal a nedovedl si představit, že by dokázali Ukrajinu prakticky podpořit. I když byla ztráta Trumpa bolestivá, nevedla ke korekci plánů.

               Putin byl totiž i jinak naprosto falešně informován. Od března 2020 prakticky nevylezl ze svého bunkru. Putin zásadně nepoužívá internet, protože se bojí hackerů. Jediným kontaktem s vnějším světem byly tak červené složky, které mu přinášejí jeho poradci. Nikdo z nich nechtěl diktátora rozčílit, a proto mu podávali pouze takové zprávy, o kterých předpokládali, že se mu budou líbit. Kdyby se zmínili, že na Ukrajině sílí odpor vůči Rusku, dostalo by se jim vzteklé prezidentovy reakce „Tak s tím něco udělejte!“ Lepší bylo referovat, jak je ukrajinský národ s novým prezidentem nespokojený (což byla pravda, popularita Zelenského klesla na začátku roku 2022 na 20 procent), že si přeje připojení k Rusku (což pravda nebyla) a že v ukrajinské armádě jsou vlivné síly, které dokážou přimět ukrajinskou armádu k okamžité kapitulaci případně přímo k přeběhnutí na ruskou stranu (což byl sice nesmysl, ale dobře se poslouchal). Putin se tak ocitl ve vlastním paralelním světě a vydával rozkazy na základě naprosto chybných premis. Jako když Stalin přikázal 23. června 1941, tedy v době, kdy se jeho armáda zhroutila pod německým náporem, ale jeho politruci mu ve strachu o vlastní život referovali o obrovských vítězstvích nad agresorem, protiútok. Tento fenomén je obecný, nepostihl tedy jen Putina. Ovšem žádný z Putinových poradců zřejmě nepočítal s tím, že díky jejich vymyšleným zprávám vyvolá prezident válku obrovského formátu.

               20. srpna 2020 došlo k pokusu o vraždu Alexeje Navalného, posledního opozičníka, který Putinovi znepříjemňoval život, protože poukazoval na systém korupce, který byl ale nosnou strukturou prezidentovy moci a fungování politického systému. (V této věci odkazuji opět jednou na knihu Leonida Volkova Putinland, rozpisovat se o této věci by znásobilo objem mého textu). Útokem na korupci podkopával Navalnyj přímo základy Putinovy moci. Vražda sice nevyšla, Navalnyj se ale vrátil z léčby v Německu a byl neutralizován vykonstruovaným procesem, v němž byl odsouzen k dlouholetému trestu vězení.

               V podstatě od konce roku 2020, když byla běloruská opozice definitivně rozdrcena a Navalnyj jako poslední zbytek domácí opozice eliminován, byly podmínky pro invazi na Ukrajinu dány.

               Možná tehdy se zrodila ona myšlenka správně invazi načasovat, aby si mohl prezident vítězství věnovat k narozeninám. Proč to nevyšlo, o tom příště.