Category: Zážitky z cest

Aachen – Cáchy


Cáchy (německy Aachen – vyslovuj Áchen), dovolím si v článku používat oba tyto názvy) vděčí za svou slávu jedné slabosti silného muže. Císař Karel Veliký totiž trpěl na slabůstku v ranném středověku ne zcela obvyklou – velmi rád se totiž koupal.

A když hledal město, odkud by mohl vládnout své rozlehlé říši, hledal samozřejmě v zeměpisném středu (i proto je dnes centrem Evropy Brusel, který není od Cách zas až tak daleko), rozhodující ale byly teplé prameny, které zde vyvěrají a které byly slavné už v římských dobách. Objevil je prý legendární římský legionář Granus Severus (historicky nedoložený) – proto se město v římských časech jmenovalo Aquae Grani. Ty prameny jsou ostatně léčivé a nedejte se zmást tím, že u nich stojí napsáno, že se nejedná o pitnou vodu. To jsem se tedy opravdu vyděsil, protože ten nápis jsem objevil až poté, co jsem už vodu vydatně ochutnal (měl jsem  totiž pořádnou žízeň a byl jsem zvědavý). Hned jsem si představoval následky, pokud by voda byla promořena nějakými zhoubnými baktériemi. Obavy byly zbytečné. Údaj, že se nejedná o pitnou vodu tu není proto, že by termální voda byla špinavá nebo infikovaná, je ovšem registrována jako lék, tedy ne jako pitná voda. Klidně se jí napijte. Má intenzivní chuť, je dost slaná a smrdí po síře. Vyvěrá v kolonádě v Elisenbrunnen a obsahuje sodík, draslík, fosfor a onu síru. Teplota vody u pramene je 53 stupňů Celsia, takže tu vodu museli císaři určitě ochlazovat. Ale to bylo jednodušší, než mu ji nahřívat.

Karel zde nechal koncem osmého století vybudovat císařskou falc a díky svým revmatickým potížím zde strávil posledních sedm let svého života. Ta falc působí ještě dnes monumentálně, tvoří vlastně náměstí Katchhof orámovaný na horní straně monumentální budovou městské radnice a na dolní pak ještě větším Dómem. Oboje je impozantní a skvěle se doplňuje, při vstupu na Katchhof se návštěvníkovi až zatají dech. U příležitosti 1200 let od úmrtí Karla Velikého (zemřel roku 814) bylo zřízeno historické centrum Charlemagne, kde by člověk měl svou cestu historií Cách začít. Nezačal jsem, personál byl na podnikovém výletě. Nevadilo to. Zbylo mi víc času na obdivování krás města. Je jich dost.

Samotná radnice stojí rozhodně za návštěvu. Je to gotická budova, dokončená roku 1349 a stojí na místě někdejšího Karlova paláce. Zde, na prvním poschodí, hodovali římští (tedy vlastně němečtí) králové po své slavnostní korunovaci. Palác ovšem časem chátral, jako poslední obědval v starých prostorech Rudolf Habsburský. Zvládl údajně celou slavnostní hostinu za hodinu, přičemž stále sledoval strop nad svou hlavou, hrozící každou minutu zřícením. Občané města se poté rozhodli chátrající budovu v roce 1330 strhnout (žádný z dalších panovníků si tu zřejmě už jíst netroufal) a postavili na jejím místě radnici novou. Sál pro hostiny králů ale vybudovali opět – nachází se na prvním poschodí a je úžasný. Velikostí 45×18,5 metrů se 100 gotickými oblouky se řadil k největším v Evropě. Na zdech je 5 fresek ze života Karla Velikého, tři další byly zničeny za druhé světové války. Jako první hodoval v novém sále jmenovec Karla Velikého, náš otec vlasti Karel IV. po své korunovaci v roce 1349 – s naším panovníkem se setkáme v Aachenu ještě několikrát.

Aachen byl jediným německým městem, které spojenci dobyli ještě v roku 1944. Po šestitýdenních úporných bojích se podařilo město obsadit 21. října 1944. Fronta se zde nadlouho stabilizovala – nedaleký Kolín nad Rýnem byl dobyt až koncem března 1945. S obsazením Cách je spojena historie, která pro mne zněla skoro neuvěřitelně. Američané hledali po obsazení města osobu, kterou by mohli dosadit jako nového starostu. Našli ji ve Franci Oppenhofovi, katolickému odpůrci nacismu. Ten vzal věci do ruky spíše diktátorsky než demokraticky, nicméně slavil úspěchy. Během zimy 1944/1945 se mu podařilo dát do provozu nemocnici, obnovit zásobování vodou a začala fungovat doprava i infrastruktura. Tím si podepsal rozsudek smrti. Jestliže mu na podzim 1944 nacisté zpoza fronty jen vyhrožovali a doufali, že se znemožní a „rozhořčený lid“ jej vyžene, jeho úspěchy měly za důsledek rozhodnutí o fyzické likvidaci „zrádce a kolaboranta.“ 25. března 1945 tedy pouhých šest týdnů před koncem války, byl Oppenhof zavražděn výsadkářským komandem SS, které poslal Himmler za frontu.

Na spodní části falce je Dóm. Ten dal postavit Karel Veliký. Vypráví se legenda, že občané města neměli se stavbou naspěch a prostředky, které jim císař vyčlenil, použili na jiné účely. A pak náhle král nahlásil svou návštěvu. Ve městě vypukla panika. Karel dokázal být hodně tvrdý, když se rozzlobil a s jeho vztekem mohli počítat. Tehdy se objevil žebrák, který jim slíbil dostavit Dóm za jediný den. S podmínkou, že mu bude patřit první duše, která do nového chrámu vstoupí. Byl to samozřejmě ďábel osobně. Cáští (přece jen raději aachenští) občané souhlasili a Dóm další den stál. Měšťané se ale vynašli. Jestliže ďábel počítal, že do nového Dómu vstoupí jako první císař sám nebo aspoň arcibiskup či starosta města, měšťané tam vehnali vlčici. Ďábel se na ni vrhl, a když zjistil, že byl oklamán, s hrozným řevem vyběhl z chrámu. Přirazil za sebou dveře tak silně, že v klepadle zůstal jeho palec a dveře mají dodnes vpravo dole prasklinu. Vlčice z bronzu pak stojí přímo ve vstupní hale kostela. Doložena je tu už v roce 1320.

Chrám koncipoval Karel Veliký jako obrovský oktagon plný symboliky (už samotný osmihran symbolizuje osmý den tvoření – tedy poslední soud a s ním dovršení dokonalosti).

Ti kdo se při mém článku o Kolíně a popisu svatých relikvií, které v tom městě hrály tak důležitou roli, klepali do čela, budou se teď zřejmě bušit pěstí. Karel si totiž nechal k vysvěcení chrámu poslat od patriarchy Jeruzalémského svaté relikvie nesmírné hodnoty. Nejsou to výjimečně žádné kosti – v pozlaceném skvostném relikviáři se nacházejí: Ježíšovy plínky a jeho bederní rouška ze dne ukřižování, šaty panny Marie a rouška, do níž byla zabalena uťatá hlava Jana Křtitele. Už jste se dosmáli?

Tak tedy k symbolice oněch kusů oděvu. Ježíšovy plínky a bederní rouška symbolizují zrození a smrt, tedy koloběh lidského života, Mariin oděv pak mateřství, tedy život před životem a současně i boží původ Kristův a rouška svatého Jana Křtitele překlenuje Starý a Nový zákon.

Ty látky se od roku 1349 (opět v tom měl zřejmě prsty náš Otec vlasti) vystavují každých sedm let veřejnosti. Kupodivu se nerozpadly, i když podle uhlíkové radioaktivní analýzy pocházejí skutečně z prvního století po Kristu – a to prý bez jakékoliv konzervace – podobá se to opravdu zázraku.

V chrámu je ještě další relikviář – s kostmi svého zakladatele Karla Velkého. Tento velký šiřitel křesťanství – šířil ho ohněm a mečem a kdo se nenechal pokřtít, přišel hned o hlavu jako desetitisíce nezkrotných a nepoddajných Sasů – byl 29. 12. 1165 papežem Paschalisem III. na žádost císaře Friedricha Barbarossy vyhlášen za svatého. Paschalis byl ovšem protipapež z císařské vůle – císař Barbarosa se s vládnoucí hlavou církve Alexandrem III. totiž nesnášel. Karel proto platí za svatého v celém německy hovořícím prostoru – přesněji v oblasti někdejší svaté říše římské, není ale za svatého uznán katolickou církví všeobecně. Na skvostném pozlaceném relikviáři je vyobrazeno 16 králů, následníků Karla Velikého až po Friedricha II – ten relikviář totiž daroval Dómu právě Barbarossův vnuk Friedrich II. v den své korunovace 27. července 1215. Zajímavé je, že analýza kostí prokázala, že pocházejí skutečně od jedné osoby a ta žila na konci osmého století – mohlo by se tedy skutečně jednat o Karla osobně. Měřil podle rekonstrukce 184 cm, byl tedy na svou dobu opravdu velký muž. Není ovšem v relikviáři celý a v tom má opět prsty náš Karel IV. Barbarossa byl samozřejmě svatořečení Karla Velikého přítomen a věnoval chrámu obrovský 265 kilo těžký svícen visící na 27 metrů dlouhém řetězu. Ten řetěz je stejně jako svícen ještě originál z roku 1165 a směrem ke stropu se rozšiřuje, aby se zdál pro pozorovatele stále stejně tlustý. Jeho 240 článků váží dohromady 330 kilo, tedy víc než svícen sám. I ten svícen je plný symboliky, znázorňuje nebeský Jeruzalém s osmi velkými a osmi malými věžemi a 48 svíčkami.

Nejdůležitější částí chrámu je ale korunovační trůn římských králů. V Dómu byl korunován syn Karla Velikého Ludvík Pobožný a pak tuto tradici znovu založil Otto I. Od té chvíle byl římským králem jen ten panovník, který byl korunován na tomto trůnu v aachenské katedrále a to kolínským arcibiskupem a korunou, kterou nechal Otto k tomuto účelu zhotovit a která se dnes nachází ve vídeňském Hofburgu. Korunovací zde proběhlo celkem třicet, poslední z nich se odehrála roku 1531, kdy zde byl německým králem korunován Ferdinand I. Jeho syn Maxmilián II. měl k relikviím odmítavý postoj a jeho vnukovi Rudolfovi II se očividně tak daleko cestovat nechtělo. A tak tradice zahynula.

Abychom pochopili smysl pro symboliku, musíme se tímto trůnem zabývat déle. On je totiž sám relikvie. Mramorové desky, ze kterých je postaven, prý pocházejí z chrámu svatého hrobu v Jeruzalémě. Je to docela možné, ty desky jsou určitě antického původu, na jedné z nich si totiž římští legionáři vyryli hrací desku pro jednu ze svých oblíbených her. Aby ale akt korunovace dostal ještě více symboliky, podkládali pro obřad korunovace pod trůn pytlík, v němž měla být půda nasáklá krví prvního křesťanského mučedníka svatého Štěpána – tedy půda ze svaté země. Nový římský král byl tedy korunován na svaté půdě. Až pak mohl kolínský arcibiskup vložit novému králi na hlavu korunu Karla Velkého, tedy vlastně císaře Otty I., kterou k tomuto účelu speciálně přivezli z Norimberka. Korunovační insignie totiž byly přechovávány na dvou místech. V Norimberku koruna, kříž, svaté kopí, říšské jablko, meč, žezlo a nádoba na svěcenou vodu. V Cáchách pak byly přechovávány pytlík s půdou svatého Štěpána, říšský evangeliář a šavle Karla Velkého.

Dnes je chrám vyzdoben mozaikami, které v něm byly vytvořeny po odstranění barokové výzdoby v devatenáctém století. Za Karla Velkého však byl celý chrám vymalován bíle a jen kovové předměty jako zábradlí a podobně byly pozlacené – zářily tu tedy jen barvy bílá a zlatá.

Rozhodně se vyplatí návštěva chrámové pokladnice. I tady se setkáme se stopami Karla IV. Náš otec vlasti byl totiž jmenovec zakladatele západořímského středověkého císařství, a sice po celých 461 letech. Od smrti císaře Karla III. Tlustého v roce 888 se žádný další císař Karel nejmenoval. To jméno nebylo v německém prostoru obvyklé a i náš Karel, původně Václav, za něj vděčil svému biřmování, které se odehrálo ve Francii. Karel IV. obdařil pokladnici dvěma relikviáři na ostatky Karla Velikého. Jeden z nich tradiční ve formě budovy s gotickými věžemi je zajímavý jen tím, že autor zde naprosto špatně zobrazil chrám v Cáchách – zřejmě o něm věděl jen z doslechu. Ten druhý relikviář je ovšem velmi skurilní záležitostí. Je to asi nejznámější busta na světě. Zobrazuje krále Karla Velikého s korunou na hlavě. Tou korunou byl v roce 1349 korunován římským králem náš Otec vlasti – až potom skončila na hlavě jeho slavného předchůdce. Pravou korunu Otta I. měli v držení synové krále Ludvíka Bavorského a nehodlali se jí jen tak vzdát. Zpochybněte ovšem korunovaci korunou, kterou následně nosí na hlavě zakladatel západořímského císařství. Víko oné busty je totiž odklápěcí a v ní se nachází lebka Karla Velikého. Z iniciativy Karla IV. byl každý nastávající římský král po svém zvolení přivítán v branách města Cách touto bustou. Poté ji musel odklopit a políbit v ní skrytou lebku. Dost skurilní a málo hygienická záležitost, ani jednoho z kandidátů ale tento ceremoniál neodradil.

Kromě těchto relikviářů jsou v pokladnici i další poklady, mimo jiné i tzv.“Český křídlový oltář“, na němž je zobrazen svatý Václav. Do Aachenu se dostal v polovině patnáctého století, kdy u nás vládl Jiřík z Poděbrad. Nemám tedy tušení, jak a proč se sem dostal, pokud by to některý z mých čtenářů věděl, byl bych mu velmi zavázán.

Z českých panovníků je v Aachenu přítomen ještě jeden. Ve vstupní hale radnice je vedle obrazu Karla Velkého na protější straně portrét Zikmunda Lucemburského. Opět se mě neptejte, proč zrovna jeho. Ale aachenským stál zřejmě za to.

Se jménem Karla Velikého je spojena i cena pojmenována jeho jménem, kterou dostává osoba nebo organizace, která se nejvíc zasloužila za sjednocování Evropy. Tak jako se i císař se snažil sjednotit celou tehdejší Evropu pod svým žezlem. V roce 1991 dostal tuto cenu, jako zatím jediný Čech, Václav Havel.

Aachen nebo chcete-li Cáchy je (jsou) úžasné. Stojí za to, je navštívit, i když je to lán cesty. Zejména pro milovníky historie se ta cesta vyplatí – a narazí v této vzdálené končině na hranici Nizozemí a Belgie (tříhraniční bod na je s 322 metry nad mořem nejvyšší horou Nizozemí) na překvapivé množství českých stop.

Köln – čili Kolín nad Rýnem


Člověk prostě musí mít nápad. A samozřejmě žádné skrupule či svědomí. Arcibiskup Rainald von Dassel měl to první a to další mu naprosto chybělo. V roce 1164 se jakožto vikář pro Itálii ve službách císaře Friedricha I. Barbarossy rozhodl převézt relikvie tří králů, kteří se kdysi klaněli božskému novorozeněti v Betlémě z Milána do Kolína. Zda se Miláňané zmohli na nějaké protesty, není známo. Po dobytí města v roce 1158 císařem museli být hodní a tiší. Na tom dobytí se ostatně podílely podstatnou účastí české jednotky, které si tam vysloužily pověst lidožroutů. Vojáci si totiž z těst uplácali sošky dětí a opékali si je nad ohni před milánskými hradbami, aby obránce patřičně vyděsili. Kníže Vladislav za tuto pomoc dostal královský titul a pán z Pardubic do erbu polovinu svého koně, kterého mu prý přesekla mříž v městské bráně. (Mimochodem, když z města prchal.) Tu půlku koně můžeme vidět v erbu města Pardubic dodnes.

Arcibiskup Rainald tedy přenesl (v podstatě ukradl) relikvie do Kolína a vytvořil tak z města, kde vykonával svůj úřad poutní místo – druhý Jeruzalém. Ty kosti jsou tam dodnes, komu skutečně patřily, můžeme jen hádat, ale oficiálně jsou to oni tři bibličtí králové a jejich koruny zdobí erb města Kolína. V roce 1246 se jiný arcibiskup Konrád von Hostaden rozhodl, že stará románská katedrála není důstojným stánkem pro tak drahocennou relikvii a dal kostel strhnout. O dva roky později pokládal základní kámen katedrály nové, která je dnes nejvýznamnější dominantou města. Bez své katedrály si Kolín nedovedeme představit a dostala se i na dvoueurovou německou minci z roku 2011. Stavba katedrály ovšem trvala více než šest set let, dokončena byla až v roce 1880. V roce 1530 totiž došly peníze a v roce 1560 byla stavba zcela zastavena, jeřáb na torzu severní věže měl být dominantou města až do roku 1842, kdy se pruský král Friedrich Vilém rozhodl koupit si přízeň svých nových poddaných (od roku 1815 – mohl za to Vídeňský kongres) tím, že jim ten kostel dostaví.

Kolín je ale město mnohem starší, a když chceme jít až k jeho základům, musíme do doby římské říše. Zde se totiž narodila – v tehdy ještě bezvýznamném sídlišti jménem Oppium Ubiorum budoucí císařovna Agrippina mladší – její otec Germanicus si právě vyřizoval účty s nepoddajnými Germány na druhém břehu Rýna. Když se pak Agrippina provdala za svého strýce, císaře Claudia, prosadila, že se místo jejího narození stalo římskou kolonií se jménem Colonia Claudia Ara Agrippinnensium (CCAA) a z toho názvu pak vzniklo současné jméno města Kolín.

V CCAA byl 2. ledna roku 69 svými legiemi provolán císařem Vitelius (jedná se o tzv. „rok čtyř císařů“po smrti císaře Nerona), jeho tažení do Itálie ale nedopadlo dobře. Prohrál svůj boj s Vespasiánem a byl popraven. V Kolíně se dochovala spousta antických památek. Můžete navštívit pretorium, správní budovu guvernéra, která fungovala až do pátého století, kdy ji převzali Frankové jako královské sídlo. Pod Kolínem se nachází v hloubce 9,5 metru odvodňovací římský kanál, (používaný dlouho po svém objevení v devatenáctém století jako skladiště na pivo), dochovaly se zbytky římských hradeb a bran, většinu vykopávek je možné si prohlédnout v římsko-germánském muzeu hned u kolínského dómu. Je velkolepé. Stojí přímo na místě někdejší římské vily, proto je zde dochovaná původní mozaika podlahy domu, tzv. “Dionýsova mozaika.”

Římané si potrpěli na kvalitní pitnou vodu. Nebrali ji tedy z Rýna, ale vedli ji z řeky Eifel v kopcích na jih od města vodovodem o délce 95,7kilometru! Části tohoto akvaduktu se dochovaly dodnes. V letech 310 – 315 se ve městě vícekrát zdržoval císař Konstantin Veliký, který nechal přemostit Rýn a na jeho pravém břehu postavit pevnůstku Divitia (dnešní městská čtvrť Deutz).

Kolín netěžil jen z pozůstatků svatých, ale především ze své polohy na Rýně. Když se podíváte na mapu Německa v raném středověku, je to v podstatě řada měst podél Rýna. Rýn byl hlavní tepnou země, Dunaj a Labe byly v té době ještě nevýznamné. Většinu dnešního Německa pokrýval prales a o východní provincie sváděli Němci zuřivé boje s polabskými Slovany a Hamburk byl misijním biskupstvím stále znova vypalovaným Normany. Kolín pak leží na místě, kde se Rýn stává nesplavným pro lodě s hlubokým ponorem – tzv. „Niederländer“. Zboží se zde muselo překládat na plochá plavidla, aby mohlo být dopraveno k spotřebitelům výše proti proudu řeky. To byl zdroj bohatství města, které si v roce 1259 vymohlo na arcibiskupovi takzvaný „Stapelrecht“, to znamená předkupní právo na všechno zboží, které sem bylo dopraveno- to právo platilo až do roku 1831!!!

Jenže už mnohem dřív se franský král Karel, později zvaný Veliký, rozhodl učinit hlavním městem své říše nedaleké Cáchy (Aachen). Karel byl moudrý muž. Svého duchovního pastýře nechtěl mít přímo v Cáchách, aby mu neremcal, ale daleko být taky nesměl. Pro Kolín udeřila hvězdná hodina. Stal se nejvýznamnějším duchovním centrem Římské (Německé)říše. A to je důvod, proč by milovník historie měl toto město navštívit – a proto jsem to i udělal. Kolín byl ovšem za druhé světové války z 90 procent zničen a nebylo v lidských silách jej zrekonstruovat. Mezi památkami z doby raného středověku stojí tedy moderní budovy, je to tak trochu jako hledání hrozinek na dortu, ale vyplatí se to přesto. Kolíňané své město obnovili se vkusem. I moderní okna na chrámech z jedenáctého století nepůsobí rušivě, i když je dělí od stavební substance, kterou doplňují, téměř tisíc let. A těch chrámů tam tedy je! První arcibiskup Bruno, bratr císaře Otta I., se rozhodl přetvořit Kolín v druhý Jeruzalém. Proto mělo město dvanáct bran a proto muselo být ve městě dvanáct chrámů. Bruno to dokázal, za odměnu odpočívá dnes v jednom z nich, v kostele svatého Pantaleona (patrona lékařů).

Město je opravdu plné ostatků svatých. Poutníci sem proudili odevšad, vždyť přece oni tři králové byli první „poutníci“ a vzor pro všechny, kdo je v klanění se křesťanským symbolům chtěli následovat.

Dnes se nad tím samozřejmě můžeme usmívat, ale ve středověku byly relikvie uctívané nadevše, cennější než zlato a Kolín jako poutní místo se nikdy nenechal svést k protestantismu, přes svou blízkost k Holandsku sem Kalvínovo učení nikdy nevpustili, a proto se zde dá i dnes velmi dobře najíst. Rýnský „Sauerbraten“ s mandlemi a hrozinkovou omáčkou můžu vřele doporučit. V samotném Kolíně žili svatý Severin, biskup ze čtvrtého století, který odtud vypudil svého kacířského předchůdce – jeho kostel i s jeho ostatky se nachází na jihu města. Pak je tu svatý Gereon, velitel thébské kohorty, která se za císaře Diokleciána údajně odmítla podílet na pronásledování křesťanů a byla proto před hradbami CCAA decimována a její velitel popraven. Jeho chrám je úžasnou kupolovitou stavbou, jednou z největších kupolí v Evropě, větší je Hagia Sophia a katedrála v Cáchách. Kupole je nabarvena načerveno, jako symbol utrpení thébských legionářů.

A pak je tu samozřejmě svatá Uršula. Tato britská princezna se údajně pokusila se svými jedenácti průvodkyněmi zastavit před hradbami města Atillovy Huny. Ti její úmysl nějak nepochopili a ji i s jejími průvodkyněmi povraždili (jedenáct plamínků, které doplňují erb města Kolína, představuje těchto jedenáct mučednic). Ale Bůh na Huny zato poslal bouři a mor a zahnal je od města. Svatých ostatků Uršuly a jejích průvodkyň je víc než dost. Na místě, kde dnes stojí kostel svaté Uršuly, totiž Kolíňané v raném středověku objevili antický hřbitov a zde nalezené kosti prohlásili na svaté ostatky oněch mučednic a se svým smyslem pro obchod je začali prodávat. Jenže kostí bylo na jedenáct panen příliš mnoho. Proto opravili jejich počet na 111 a nakonec na 11 000. Když odběratelé protestovali, že některé z kostí jsou prokazatelně mužské, byli poučeni, že se samozřejmě v průvodu svaté Uršuly nacházeli i kněží a biskupové. Obchod je obchod.

Ale odhlédnouc od těchto poněkud skurilních záležitostí, je přece jen fascinující stát na hrobě slavných lidí, kteří zemřeli někdy před tisícem let. Ať už je sarkofág arcibiskupa Bruna v kostele svatého Pantaleona, kde je pochována i císařovna Theophanu, manželka císaře Otta II. a matka Otta III., významná žena, která hýbala mnoho let světovou politikou. V kostele svatého Ondřeje je pak sarkofág Alberta Velikého, slavného učitele třináctého století (zemřel v Kolíně v roce 1280).

Universita byla v Kolíně založena v roce 1388, zajímavé na tom je, že to byla první universita, která vznikla z popudu měšťanů, kteří ji i sami financovali. Bohatému měšťanstvu totiž narostl hřebínek a nebylo ochotno akceptovat nadvládu svého arcibiskupa. První konflikt v roce 1258 ještě dokázal urovnat už vzpomenutý Albertus Magnus, ale v roce 1262 se konflikt rozhořel naplno. K tomu se traduje následující legenda. Dva preláti pozvali z podnětu arcibiskupa Engelberta II. z Falkenburgu na snídani starostu Hermanna Grina. Neřekli mu ovšem, že hlavním pokrmem má být on sám. Když totiž vkročil do sálu, pustili na něj vyhladovělého lva. Hrdinný starosta ale neztratil duchapřítomnost, okolo ruky si ovinul svůj plášť, vrazil jej zvířeti do hrdla a pak je probodl svým mečem. Preláti byli pověšeni, arcibiskup vyhnán z města. Starosta jménem Hermann Grin sice prokazatelně nikdy neexistoval, scéna jeho boje se lvem je ale vděčným obrazem a reliéf s jejím vyobrazením najdete na radnici v tzv. „Lvím dvoře“ i v městském muzeu. Faktem je, že po bitvě u Woringenu v roce 1288 se museli arcibiskupové moci ve svém městě vzdát. Vládli nadále svému arcibiskupství, které se stále zvětšovalo, Kolín sám byl ale svobodným říšským městem podléhajícím pouze císaři. Z Kolína patřil arcibiskupům jen Deutz na pravém břehu řeky.

Protože se kolínská universita díky přehnanému katolictví města stala baštou konzervatismu, byla po roce 1794 francouzskými revolučními jednotkami zrušena a na svou obnovu si musela počkat až do roku 1919. Ve městě se přesto narodili nebo zde působili početní významní lidé. Na jezuitské koleji zde vyučoval Georg Simon Ohm. Narodil se zde skladatel Jacques Offenbach, který se sice proslavil až za svého pobytu v Paříži, pomník v Kolíně ale má. Nikolaus August Otto zde vynalezl v roce 1876 čtyřtaktní motor, prototyp toho, který je dnes ve všech autech. V roce 1848/1849 tu působil a vedl revoluci Karel Marx, narodil se zde a žil nositel Nobelovy ceny, spisovatel Heinrich Böll. Pro svůj kritický postoj ke kapitalismu vycházely jeho knihy i v socialistickém Československu, dostala se mi do rukou jeho kniha „Ženy na břehu Rýna“.

A pak je tu samozřejmě „kolínská voda“.  Kdo by ji neznal? Pro mou babičku byla ještě každá pánská voňavka prostě „kolínská“. V roce 1709 začal svou voňavku prodávat Johann Maria Farina pod názvem „Aqua mirabilis“ tedy „zázračná voda“. On sám tvrdil, že vytvořil vůni „čerstvou jako italské jitro“ (vytvořil ji sice jeho krajan Giovani Paolo de Feminis, ale očividně si zapomněl svůj vynález nechat patentovat) a jeho zákazníci mu to uvěřili. Aqua mirabilis se prodávala nejen jako voňavka, ale i jako léčebná voda při chorobách domácích zvířat a dokonce měla pomáhat proti moru. Její dnešní jméno jí dali francouzští důstojníci v sedmileté válce, kteří se chránili proti nesnesitelnému pachu obsazeného města kapesníky namočenými do Farinova vynálezu a nazvali jej „Eau de Cologne“. Tento účinek kolínské vody byl vítán ve všech tehdejších městech a z vody se stal vývozní artikl, na jehož výrobu dostal nakonec patent kolínský obchodník Wilhelm Mühlens. Od roku 1810 díky Napoleonovi, který zakázal prodávat kolínskou jako léčivou vodu, funguje už jen jako parfém – a funguje ještě stále.

Nejslavnějším kolínským rodákem byl zřejmě Konrád Adenauer, zakladatel moderního poválečného Německa a jeden z hlavních konstruktérů sjednocené Evropy. Jeho dílo se právě v těchto dnech a týdnech začíná  – i zásluhou jeho nástupkyně v úřadu Angely Merkelové – hroutit. Adenauer byl kolínským starostou od roku 1918 do roku 1933, kdy ho z úřadu sesadili nacisté. Poté se utáhl do soukromí, po dobytí Kolína Američany byl ale znovu povolán do funkce a v letech 1949 – 1963 byl prvním poválečným západoněmeckým kancléřem.

Není vůbec divné, že pacifista Adenauer pocházel právě z Kolína. Vyhlášení německé republiky v roce 1918 přivítal slovy, že to znamená konec pruského militarismu. Kolín se nikdy do žádných vojenských konfliktů moc nehnal. Ve třicetileté válce dodržoval přísnou neutralitu, takže prakticky neutrpěl škody – na rozdíl od Deutzu, který byl Švédy dobyt a zničen, protože arcibiskup se logicky bil na katolické straně. Kolíňané vycházeli také podstatně lépe s francouzskou správou než s pruskou, která následovala po roce 1815. Bojovali ostatně v Napoleonově armádě, protože Francie sahala tehdy až po Rýn. „Misjö Amman“ (Monsieur Amtmann) jim byl podstatně sympatičtější než pan „Schnurbartkowski“ – tuto přezdívku dostali Prusové díky své zálibě v nošení kníru (německy Schnurbart). Až po vítězných válkách proti Rakousku 1866 a poté proti Francii 1871 se dokázali Kolíňané s německým státem identifikovat. Ale troška toho francouzského v nich zůstala a je v nich dodnes – v Kolíně je s 4000 lokály a restauracemi nejvyšší hustota hospod na počet obyvatel v Evropě. A i proto byl Konrád Adenauer, povahou pacifista, schopen a ochoten podat ruku vojákovi tělem i duší generálovi de Gaullovi, aby se hrůzy ničivé války v Evropě už nikdy neopakovaly – smlouva o kontrole výroby oceli byla základním kamenem Evropské Unie. Adenauer si svůj pomník na Neumarktu vedle kostela svatých Apoštolů určitě zasloužil.

Kolín už dávno není katolickou baštou. Prusové sem přinesli protestantismus, katolíci tvoří ve městě jen 44 procent obyvatelstva – 12 procent ale vyznává islám – a to jsou údaje z roku 2013, tedy ještě před vlnou uprchlíků z předního východu. Jestliže ovšem z tureckých žen, které sem přicházely od sedmdesátých let, když Německo hledalo levnou pracovní sílu, ani jedna nenosila šátek (Atatürk to ostatně zakázal) dnešní moslimky už běhají po kolínských ulicích v šátcích a v tradičních kabátech až po zem. Časy se změnily, nezdá se mi, že by k lepšímu.

Kolíňané ale dbají především na životní kvalitu, jsou ovšem dbalí i starých tradic. Pokud si dáte v Kolíně pivo, zažijete překvapení. Pivo „Kölsch“  je docela pitné, ovšem podává se v dvoudecových sklenicích (Stangen). Je to dáno tím, že  Kölsch se vaří podle receptu z roku 1516 a smí se podávat tradičně pouze v těchto sklenicích (prý proto, že kdy déle stojí a vyvětrá, nedá se pít). Pokud si dáte jiné pivo v jiném lokále, můžete dostat i půllitr. Cenově to vyjde zhruba nastejno, jen číšníci v kolínských pivovarských hospodách musí běhat mnohem více. Rozhodující je čárka na pivním tácku – kolik čárek, tolik piv platíte, pokud číšník zapomněl, má smůlu. Pokud už máte piva dost, položíte tácek na sklenici. To je znamení, že už další pivo nechcete. Jinak ho dostanete hned, když jste dopili to předchozí – i Kolíňanům je jasné, že jednou „Stange“ žízeň neuhasíte. A pozor! Pokud si chcete sklenicemi „štrnknout“ pak zásadně dnem sklenice, nikdy ne – jak je zvykem jinde –  jejím horním okrajem! Ne že by se hned rozbila, ale nesluší se to.

Kolínské životní heslo totiž je: „Když už jednou musíme žít, tak přinejmenším dobře.“

Sympatické, ne?

Mimochodem, kupovat si tzv. “Kölner card” se naprosto nevyplatí, pokud se chcete pohybovat v městském centru. Slevy v muzeích jsou jen marginální, jedinou výhodou je cestování metrem a veřejnými dopravníi protředky. Což ovšem k prohlídce historického centra sotva potřebujete.

Rodinný výlet


Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Nic není ale tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu.

Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Bylo to v roce 2002, synovi bylo čtrnáct, dceři sedmnáct, zájem tedy byl.  Odstopoval jsem si cestou tam poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem z hotelu na náměstí Place de la Nation k zastávce rychlovlaku 40 minut, rychlovlak jezdil každých 8 minut, cesta s ním až k Disneylandu pak trvala 35 minut. Dohromady tedy 82 minuty, z hotelu bylo na nádraží metrem čtvrt hodiny, takže s trochou rezervy jsme museli vlak dosáhnout za dvě hodiny. Tedy, jak jsem oznámil všem přítomným, je třeba opustit Disneyland přesně v 15 hodin, abychom vlak v pět odpoledne bez velkého stresu stihli.

Disneyland byl pro děti samozřejmě zážitkem, postupně jsme přitvrzovali, až mne syn vylákal dokonce i na moonshot. Dobrá, žaludek to přežil jen tak tak, ale co by člověk pro děti neudělal. Ve dvě hodiny odpoledne byl slavnostní průvod pohádkových postaviček a skončil dvacet minut před třetí. Co s těmi dvaceti minutami? Přímo před námi bylo třídimenzionální kino, něco, co jsme do té doby nezažili, a – což bylo důležitější – naše děti taky ne. Oznámená čekací doba byla 0 minut, čili jsem rozhodl, že se tam podíváme. Dostali jsme se do haly před kinem a dostali brýle pro třídimenzionální rozměr. Pak nám promítli reklamu na filmy Kodak. Poté následovala několikaminutová přestávka, poté nám promítli reklamu na filmy Kodak. Mírně jsem znervózněl a zeptal se přítomné slečny, jak dlouho film trvá. Řekla, že deset minut, pohledem na hodinky jsem zjistil, že by to mělo vyjít. Už během filmu jsem si ale uvědomil jeden detail – ve tři hodiny jsme měli být už na nádraží a ne v kině!

Jen film skončil, hnal jsem protestující rodinu na nádraží. Na nástupiště právě přijel vlak a já jsem si oddechl. Bude to těsné, ale vyjde to. Stíháme. Nasedli jsme do vlaku a čekali na odjezd. Uplynulo osm minut a vlak se nepohnul. Uplynulo dalších pět minut a pořád ještě nejel. Začal jsem se mírně potit. Vyběhl jsem na nástupiště a zeptal se železničáře, proč vlak nejede. Odpověděl mi s úsměvem, že odjezd vlaku je v 15:35. Zesinal jsem a argumentoval, že vlaky jezdí každých osm minut.

„To ano pane, dopoledne ano. Ale odpoledne jezdí každých třicet pět,“ vysvětlil mi a nechápal, proč se o mne pokouší mrtvice. Bylo mi jasné, že vlak do Salcburku nemůžeme stihnout.

Po cestě rychlovlakem jsem horečně počítal a studeně jsem se potil. Třicet pět minut k náměstí Plaza de Nation pak čtyřicet minut metrem k hotelu. Pak čtvrt hodiny k nádraží. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, chybělo dvacet minut. Byli jsme ztraceni a nic netušící děti se ptaly, proč jsem tak nemluvný.  Já si představoval, jak se budu svou francouzštinou skládající se asi ze šedesáti slov na nádraží Gare d´Est vysvětlovat nějakému francouzskému úředníkovi, proč nám ujel vlak a prosit jej o přidělení náhradního spojení. A následně těch několik nocí na pařížském nádraží, než se skutečně něco volného najde.

Spásný nápad přišel v posledním okamžiku, rodina už stála u dveří připravena vystoupit na Place de la Nation. Napadlo mne, že kdybychom nevystupovali tady, ale projeli rychlovlakem celou Paříž až k Vítěznému oblouku, je to odtud k našemu hotelu podstatně kratší cesta, metrem možná dvacet minut, možná i o něco méně.

„Nevystupovat,“ vykřikl jsem a strhl už vystupující manželku zpět do vlaku. Nebyli to jen příslušníci mé rodiny, kteří se na mne dívali jako na blázna.

„Proč?“ chtěl vědět syn, stále pevně odhodlaný vystoupit a korigovat tak rozhodnutí očividně pominutého tatínka.

„Protože jinak nestihneme vlak.“ Teprve teď se na mne všichni podívali s podezřením v očích a musel jsem s pravdou ven. Měl jsem na vysvětlení celé situace pět minut, než vlak zastavil u Vítězného oblouku. Teď už jsme běželi, abychom viděli právě odjíždějící metro. Na štěstí jezdí soupravy v tuto dobu každé dvě minuty. Nastoupili jsme do příští. Děti dostaly příkaz vystoupit na nástupišti stanice Blanche a čekat tam, než se vrátíme z hotelu s cestovními taškami. Uvažoval jsem i o alternativě tašky v hotelu nechat, ale bylo by příliš komplikované se jich pak z Grazu domáhat, na to vypadal náš hotel příliš secesně.

Metro zastavilo a já jsem vystartoval, následován manželkou sprintem ven. Vyběhl jsem z metra na ulici právě před Moulin Rouge, má žena o několik okamžiků později. Lidé se zastavovali, prohlíželi si nás a pak začali mou manželku povzbuzovat. Zprvu jsem nechápal proč, až po krátké chvilce mně to došlo. Byli jsme totiž na Place Pigalle, tedy centru pařížského erotického života. Když jsem objednával hotel na Montmartru, v ulici s nevinným názvem Rue Fromentin, který sliboval výhled na kostel Sacre Coeur, netušil jsem nic zlého. Recepční se na naši rodinu se dvěma pubertálními  dětmi dívala trošku překvapeně, ale Pařížané jsou očividně připraveni se ničemu nedivit. Teprve poté, co jsme se šli projít, jsem pochopil, že volba hotelu nebyla pro rodinný výlet právě ideální. Mezi nesčetnými videotékami a muzei sexu a erotiky bylo téměř nemožné objevit stánek s bagetami. Navíc jsem si dva dny nemohl nafilmovat náš hotel, protože před dveřmi postával transverstita a nabízel své erotické služby. Teď tedy chodci na náměstí Pigalle očividně předpokládali, že jsem manžel, jehož žena přistihla při něčem nemravném a teď mit to chce spočítat. Nebyl čas vysvětlovat jim jejich omyl. Doběhl jsem k hotelu a na recepci nebyl nikdo. V zoufalství jsem bez dechu zavolal jediné slovo, jež mne napadlo „Help!“

Ať mi někdo vykládá, že Francouzi nerozumí anglicky! Z baru se vyklonil recepční a zeptal se mne, co chci. „Naše tašky!“ vykřikl jsem. Zavrtěl nechápavě hlavou a ukázal k mým nohám. Naše kufry ležely celý den na chodbě přímo za otevřenými dveřmi hotelu do ulice. Na pobouření nebyl čas. Popadli jsme se ženou zavazadla a mazali zpět k metru. Děti nevěřily, když nás uviděly. Jak už jsem řekl, v tu dobu jezdí soupravy každé dvě minuty, nestačila projet ještě ani jedna. Nastoupili jsme, zdálo se, že bychom vlak mohli stihnout.

Jenže bylo třeba jednou přesedat. Na přestupní stanici Barbes Rochechouchart nám schodiště zahradily dvě mladé černošky s tak obrovským pozadím, že nebyla šance okolo nich proklouznout. Nespěchaly, dokonce se ještě zastavily, aby si zapálily cigaretku. Jsou chvíle, kdy se člověk stává rasistou a ta chvíle tehdy právě nastala. Přesto jsem se je nepokusil srazit ze schodů, což považuji za důkaz mého naprostého ovládání.

Na nádraží Gare d´Est jsme se vynořili z metra minutu před odjezdem našeho vlaku. Jako zázrakem přímo před námi bylo nástupiště, kde bylo napsáno velkými písmeny Wien – Strassburg. Pochopil jsem, že nás pán Bůh přece jen neopustil. Doběhli jsme k poslednímu vagónu, na něm stálo – Strassburg. Na dalším totéž, na třetím taky. Vídeň se nekonala. Výpravčí pískal. „Nastupujeme,“ rozhodl jsem. „Strassburg je správným směrem a tam bude snad někdo umět německy, je to v Alsasku.“ Vhodil jsem tašky do nejbližších otevřených dveří, nacpal tam rodinu, nastoupil a vlak se rozjel.

Trik byl v tom, že do Vídně jelo prvních pět vagónů vlaku. Když jsme náš vagón konečně našli, a v něm pak dokonce naše kupé, dostal jsem konečně křeče v žaludku. Tak silné, že je dokázala odstranit jen celá láhev Beaujolais nouveau. Víno údajně nepříliš kvalitní, jež se netěší dobré pověsti a bylo údajně vypěstováno především pro americký trh. Nicméně v daném okamžiku jsem cenil především jeho léčebný účinek na můj trávicí trakt. Fungovalo to.

Tak dětičky, že na výlet do Paříže nikdy nezapomenete?

Pasov – Passau – klenot hned za českou hranicí


Pasov si spojujeme nejspíše s vpádem Pasovských do Čech v roce 1611, kdy si je na pomoc pozval císař Rudolf a potom se k nim nechtěl znát. Jejich řádění v Praze a v jižních Čechách, kde se chtěli odškodnit za nezaplacený žold se zapsal nesmazatelně do českých dějin a dal slovu „pasovský“ už navždy negativní náboj. Tehdy zachránil Čechy starý Petr Vok z Rožmberka, který je nakonec vyplatil a oni odtáhli zpět na jih. Tato negativní historická událost se váže k období, kdy o nesmírně bohatý Pasov projevili poprvé zájem Habsburkové. V roce 1598 se podařilo na post pasovského biskupa prosadit mladšího bratra pozdějšího císaře Ferdinanda II. Leopolda, kterému tehdy bylo dvanáct let. O třináct let později se zapletl do oné pražské záležitosti. Knězem se nikdy nestal 8 i když byl biskupem i ve Štrasburku), nakonec si vyžádal papežský dispens, vystoupil z církevních služeb a v roce 1626 se oženil s mladou vdovou Klaudií Medicejskou. Tolik tedy k oné neslavné epizodě pasovských dějin.

Jenže Pasov, zvaný „město tří řek“ je jedním z nejkrásnějších německých měst. Stéká se zde modrošedý Inn s tmavým Dunajem a menší řekou Ilz. Inn působí mohutněji než Dunaj, ale protože řeka si ponechává jméno toku, zachovávajícího svůj směr, Inn zde končí. V podstatě přivádí opravu méně vody než Dunaj, protože má hloubku jen něco přes dva metry, zatímco Dunaj šest, je ale fascinující pozorovat, jak vody Innu vytlačují proud Dunaje, protože Inn se dravější a tmavá dunajská voda má skutečný problém se proti jeho proudu prosadit.

Pasov byl významným městem – a městem bohatým. Nezbohatl však tím, co by jeho občané vyprodukovali, zdrojem bohatství města byl obchod se solí. Pasov byl po celá staletí hlavním překladištěm soli na cestě ze solné komory do Čech. Zde začínala takzvaná zlatá stezka, která vedla několika směry přes Šumavu na naše území, nejstarší z těchto chodníčků končil v Prachaticích. Clo na sůl, přivážené po Innu, bylo zdrojem blahobytu města. Přístaviště pro lodi se solí jsou ještě dnes viditelné na břehu Innu podél promenády Innkai pod městskými hradbami.

Na místě Pasova existovala už v Římských časech pevnůstka Batavis, předsunutý post římského Limes romanus, který měl impérium bránit proti germánských kmenům na severu. Římané opustili svou dunajskou hranici v druhé polovině pátého století, jejich hrádky zpustly, v následujícím století sem přišli germánští Bajuvaři a založili na poloostrově na soutoku řek hrad – jádro dnešního města. Už v roce 739 je Pasov dokumentován jako sídlo biskupa, hvězdná hodina ale udeřila v roce 1217, kdy císař Friedrich II. povýšil pasovského biskupa na říského knížete, podléhajícího nadále už jen císaři samotnému – a tak to mělo zůstat až do roku 1803. Roku 1225 pak Pasov obdržel městská práva, rozkvětu a blahobytu města nestálo nic v cestě. Tedy skoro nic. Občané si s biskupem, který si na druhém břehu Dunaje vybudoval hrad Oberhaus Veste, příliš nerozuměli. Následovala celá řada povstání a bojů, v nichž se občané snažili zbavit církevní nadvlády, nikdy se jim to ale nepodařilo. Po rozhodující bitvě v roce 1368, v níž zahynulo na 200 pasovských mužů, nesměli být tito ani pochováni v posvěcené zemi – jako povstalci proti církevnímu vládci se nacházeli logicky v církevní klatbě.

K Oberhausu se člověk může nechat vyvézt autobusem, cena jízdenky se pak odpočítá od ceny vstupenky na hrad. Dá se k němu dojít ale i pěšky přes most Luipolsbrücke, jejíž stavba kdysi vyvolala v Pasově přibližně stejné protesty jako stavba Eifellovy věže v Paříži a jeden slavný pasovský spisovatel, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, se na protest proti této stavbě z města vystěhoval a už se nikdy nevrátil. Poté nahoru do kopce po schodech Ludwigstiege – je to pěkná romantická procházka odměněná na konci nádhernými výhledy na město z někdejší biskupovy pevnosti. Na hradě je velmi pěkná a výpravná výstava dějin Pasova, je vidět, že instalaci prováděl někdo, kdo se v historii vyzná a má své město opravdu rád. Niederhaus, ležící přímo na soutoku Dunaje a Ilzu, je v soukromém vlastnictví a navštívit se nedá. Vlaje nad ním švýcarská vlajka a protože řada z výletních lodí, které vozí turisty po Dunaji se plaví také pod švýcarskou vlajkou, nabízí se souvislost. Pokud bych byl majitelem podobné lodní společnosti, nemohl bych si své sídlo zvolit lépe.

Pasov vstoupil do evropských dějin hned několikrát a je na svou historii patřičně hrdý, člověk ji najde prezentovanou všude.

Právě v Pasově vznikla píseň o Niebelunzích, nejslavnější německá sága. Autor je sice neznámý, očividně to byl některý z biskupských úředníků. Tabule o vzniku tohoto eposu je umístěna na někdejším biskupském úřadě v blízkosti pasovského Dómu, na pasovské radnici je pak vyobrazen monumentální obraz vjezdu královny Krimhildy do města, kdy cestovala k hunskému králi Attilovi s žádostí o pomoc při pomstě za smrt svého manžela Siegfrieda. O písni o Niebelunzích jsem už psal ve svém článku o Wormsu, kde se na břehu Rýna celý germánský masakr odehrál, idea složit o hrdinných, krvežíznivých, pomstychtivých a zákeřných Burgundech hrdinský epos vznikla na soutoku Dunaje a Innu.

V Pasově byla v roce 1552 podepsána takzvaná pasovská smlouva, která zabezpečovala v Římské říši svobodu vyznání a byla podkladem k uzavření takzvaného augsburského míru o tři roky později – heslo „čí vláda toho náboženství“ bylo kompromisem, které mělo ukončit boje mezi protestanty a katolíky. Tento mír, mistrovské dílo císaře Ferdinanda I. (tehdy ještě jen českého a uherského krále – císařem se měl stát až po abdikaci jeho bratra Karla V. v roce 1556.) vydržel ale jen do roku 1618 – pak nahromaděná napětí vybuchlo a přešlo do hrůz třicetileté války, jednoho z nejhroznějších konfliktů světových dějin. Pasovská smlouva ale také našla své místo ve vyobrazení na městské radnici.

Konečně třetí epizoda je svázána s císařem Leopoldem I. Tento nejošklivější ze všech Habsburků se zde oženil (tato svatba si znovu zasloužila monumentální obraz na pasovské radnici na protější stěně obrazu s královnou Krimhildou) a svými modlitbami zde „odvrátil“ tureckou expanzi a dobytí Vídně. Tomu všemu předcházel zničující požár města v roce 1662. Ještě než se podařilo město znovu vybudovat, slavil zde Leopold I v roce 1676 svatbu s Eleonorou Magdalenou falckou – byla to už jeho třetí svatba, z tohoto manželství ale vzešli oba pozdější císaři Josef I. a Karel VI. Z obou předchozích manželství přežila totiž z celkem šesti dětí jen jedna dcera své první narozeniny. Možná proto to byl právě Pasov, kam císař Leopold utekl z Vídně v roce 1683, kdy se k městu blížila obrovská turecká armáda vedená velkovezírem Kara Mustafou Pašou. Zatímco na Vídeň dopadaly dělové koule obléhatelů, modlil se „Türken-Poldi“ jak tohoto panovníka ještě dnes v Rakousku nazývají, v kostele „Maria Hilf“ na pravém břehu Innu. Dnes je tato část města jediným kouskem Německa na pravém innském břehu, zbytek východního pasovského území připadl v roce 1779 na základě takzvaného Těšínského míru Rakousku. Ve stejné době, kdy císař klečel před votivním obrazem Mariahilf v Pasově, zničily turecké dělové koule kostel Mariahilf ve Vídni (tamější votivní obraz Panny Marie se ale podařilo zachránit). Císaři se prý zjevila Panna Maria a poradila mu, že právě heslo „Mariahilf“ přivede křesťanské vojsko k vítězství. Za volání tohoto hesla se pak skutečně vrhlo spojené rakouské a polské vojsko 12. září 1683 na turecké oblehatele a na hlavu je porazilo. Zastavilo definitivně tureckou expanzi na západ. Kostel Mariahilf na stejnojmenném kopečku je poutním místem. Dostanete se sem po mostě přes Inn a pak po 321 schodech zastřešenou chodbou (Prý se jinak chlapi vymlouvali, že bu´d pršelo nebo bylo příliš horko, až daly ženy schody ke kostelu zastřešit). U vchodu do chodby stojí krásný ranně barokní kříž a v kostele je onen slavný votivní obrazu, který prý zachránil Vídeň a s ní celé západní křesťanstvo.

S Pasovem je spojen i osud blahoslavené Gizely. Je zde pochována v kostele Heiligkreuz, v klášteře Niedernburgu, kde byla kdysi matkou představenou. Její hrob je poutním místem mnoha maďarských návštěvníků. Gizela byla totiž manželkou prvního uherského krále Štěpána a po jeho smrti se stáhla do Pasova, kde se stala představenou kláštera. V podstatě by měla být blahoslavená Gizela poněkud frustrovaná. Její manžel Štěpán, syn Emmerich, bratr Jindřich II. i švagrová Kunigunda byli všichni postupně vyhlášeni za svaté, jen ona jediná z celé rodiny to dotáhla jen na blahoslavenou. Zřejmě to pasovští zapomněli říct Janu Pavlovi II. Ten by si takovou příležitost k návštěvě města určitě nedal ujít. Gizela si ostatně svatořečení zasloužila určitě víc než její bratr – mocichtivý císař Jindřich II. Gisela i její bratr císař byli děti vévody Jindřicha Bavorského zvaného Svárlivý, mladšího bratra císaře Otta II. Jindřich,který se při své volbě dokázal šikovně prosadit proti svému protikandidátovi Hermannovi švábskému a pak pořádně míchal i s českou politikou, kdy dosazoval a sesazoval česká knížata. Český kníže Vladivoj, dosazený jakou loutka polského krále Boleslava Chrabrého v roce Jindřichovy korunovace v roce 1002 si u Jindřicha o rok později vyžádal darování české knížecí koruny jako císařského léna a tak se Čechy staly na dalších mnoho staletí součástí Římské říše. Vladivoj se poté upil k smrti a Jindřich intrikoval mezi přemyslovskými bratry Jaromírem, Oldřichem, svého věrného spojence Jaromíra nechal ale padnout, když ho omrzel. Císař Jindřich, který byl schopným, nicméně v žádném případě svatými prostředky vládnoucím panovníkem, byl vyhlášen za svatého v roce 1146, když už vládli v Německé říši Štaufové. Zřejmě je měl kult jejich předchůdce podráždit. Skurilním detailem k onomu svatořečení je skutečnost, že fakt, že manželství císaře Jindřicha a jeho ženy Kunigundy zůstalo bezdětné, vedlo k tvrzení, že nebylo díky slibu panenství císařovny nikdy naplněno a že císař se svou manželkou žili svatým životem „jako bratr a sestra“. Kdo nevěří, ať tam běží. Gisela svou misi v Maďarsku splnila, přivedla svého manžela k prosazení křesťanství v uherském království a po jeho smrti (její syn Emmerich zemřel při nehodě na honu ještě před svým otcem Štěpánem (odešla do Pasova v rodném Bavorsku – narozena byla v nedalekém Řezně), vstoupila tam do kláštera a stala se matkou představenou. Její pozůstatky byly exhumovány v roce 1908, dnes je její hrob cílem tisíců poutníků z Maďarska a kolem něj visí maďarské trikolóry a leží věnce. Myslím, že právem, i když je „jen“ blahoslavená.

Víc než požáry bylo a je město Pasov ohroženo záplavami. Jedno, zda přijde voda z hor Innem nebo z Německa Dunajem, nebezpečí vysoké vody je zde stále přítomné a naposledy bylo město takto strašně navštíveno v roce 2013. Ale nebylo to poprvé, i když stopy této povodně jakou na pasovských domech vidět dodnes, řada z nich postrádá ještě stále až do výšky prvního poschodí omítku. Nebyla to ale povodeň nejhorší, jak ukazují záznamy na pasovské radnici. Vůbec nejvýš stála voda v roce 1501, kdy se Inn a Dunaj spojily ještě před městem, takže městské centrum čnělo z rozbouřených vln jako ostrov.

Pasov ztratil svůj blahobyt ztrátou solného monopolu. Odebrali mu ho bavorští vévodové, kteří samozřejmě takovým příjmem neopovrhli. V roce 1803 pak ztratil Pasov v rámci sekularizace římsén říše pod vlivem Napoleona a ideí francouzské revoluce definitivně svou samostatnost a stal se součástí nově vzniklého bavorského království. Pasovští vyřešili svou frustraci ze ztrát svých privilegií skutečně zajímavě. Králi Maximiliánovi I., který z nich udělal bezvýznamné okresní město své země, postavili před dómem obrovskou sochu – věnoval mu ji vděčný pasovský lid. Za co mu byl vděčný, se mi nepodařilo zjistit, vlezdoprdelnictví je ale očividně universální lidskou vlastností.

Pasov jako město biskupské musí mít samozřejmě i celou řadu kostelů. Vedle barokního monumentálního dómu, kostela Heiligkreuz s tělesnými pozůstatky svaté Gizely a už vzpomenutého potního kostela Mariahilf na pravém břehu Innu, jsou to například monumentální Svatý Pavel na břehu Dunaje nebo obskurní malý kostelík bez věže Svatý Salvator v městské čtvrti Ilzstadt. Tady, zaklesnutá do kopce nad řekou stála až do roku 1477 židovská synagoga. V tomto roce byli Židé obviněni, že nožem propíchli hostii. Obvinění byli upáleni, zbytek židovské komunity vyhnán z města a synagoga zbořena. V letech 1479 – až 1495 zde občané postavili kostelík svatého Salvatora jako určitý výraz lítosti nad svým činem.

V Pasově je toho k vidění samozřejmě ještě mnohem víc. Zejména atmosféra uliček mezi oběma řekami, promenády na březích řeky, připomínky dějin města na každém kroku – jako například připomínka zastávky bavorské princezny Alžběty, která se v Pasově zastavila na své cestě do Vídně, kde si měla brát rakouského císaře Františka Josefa, atd. atd.

Zajeďte sis tam, a přesvědčte se na místě. S jazykem nebudete mít problém, v restauracích je z velké části česká obsluha a jídlo je tam dobré – prostě bavorské.

Verona a její kouzlo


Na jaře roku 1304 se v paláci rodu della Scala ve Veroně odehrála důležitá scéna. Důležitá pro kulturní dějiny světa. Bartolomeo della Scala, Signore (tedy vládce) města Verony přijal s velkou pompou Danteho Allighieriho, v té době vyhnance ze své rodné Florencie, kde byl odsouzen ke ztrátě majetku a posléze k trestu smrti upálením. Jeho vinou bylo, že stál na císařské straně, když se města Florencie zmocnili s pomocí francouzského prince Karla z Valois černí guelfové, čili stoupenci papežské moci. Boj mezi císařskou a papežskou mocí, který vzplanul v první polovině třináctého století mezi papežem Řehořem IX. a císařem Friedrichem II., pokračoval stejně neúprosně i po smrti obou protagonistů a neměl nijak brzy skončit. U rodu della Scala se Dante mohl spolehnout na ochranu, koneckonců se první z nich Mastino I. della Scala, stal vládcem města díky zeti císaře Friedricha II. Ezzelinovi dela Romagna. Dante našel ve Veroně klid a zázemí pro tvorbu své Božské komedie, stěžejního díla světové literatury. Na svého dobrodince Bartolomea nezapomněl a zvěčnil ho v 17 zpěvu „Božské Komedie“ v části – jak jinak – Ráje. I Dante uměl být vděčný.

Tato událost je však dávno víceméně zapomenuta a do Verony by Dante určitě žádné turisty nepřivábil – i když na Piazza degli Signori stojí jeho obrovská socha a nejstarší kavárna ve městě na stejném náměstí se jmenuje – jak jinak – „Dante“. Verona ovšem děkuje za svou slávu a proudy turistů, které do ní proudí, zcela jinému spisovateli, dokonce takovému, který město nikdy nenavštívil. Nicméně William Shakespeare umístil děj svého nejznámějšího díla právě do Verony čtrnáctého století. Příběh věčné lásky Romea a Julie na pozadí smrtelného zápasu rodů Kapuletů a Monteků přinesl městu věčnou slávu.

Veroňané pak v roce 1913 přišli ještě na jednu geniální myšlenku. K příležitosti stých nedožitých narozenin Giuseppe Verdiho se rozhodli uspořádat ve své římské aréně, kde se kdysi vraždili gladiátoři, operní slavnosti (a to přesto, že Verdi se ve Veroně ani nenarodil, ani zde nezemřel a dokonce zde neměla ani jedna z jeho 32 oper premiéru. Jenže nějak se ten římský kolos, zavazející ve středu města, využít musel. Zbourat ho by bylo příliš pracné.).

Člověk musí mít prostě nápad. A Veroňané jej měli. Vznikla tradice, která drží už 102 let a návštěva opery ve Veronské aréně patří skoro k povinnému programu kulturního Evropana. Takže jsme letos dohnali náš kulturní deficit a město navštívili. A rozhodně jsme nelitovali. To město v ohybu řeky Adige je totiž krásné. Je to jakási lehká krása, která rychle vnikne do srdce a zůstane tam. Možná je to růžovým mramorem, který roubí bezmála všechny vstupní brány městským paláců – a samozřejmě i všech početných veronských chrámů.

Všechna tato krása svědčí o někdejším velkém bohatství a významu města. Verona se stala významnou, když začali Římané expandovat za Alpy. Její poloha, která na italské straně uzavírala nejdůležitější cestu z Itálie do Německa přes Brennerský průsmyk, jí pomohla k tomu, že se stala za císaře Augusta a jeho následníků důležitým městem.

Z římských časů se dochovala už vzpomenutá aréna, třetí největší v Římské říši po Římu samotnému a Capui, kde se ještě dnes vejde 22 000 diváků (a to prosím třetí poschodí hlediště po zemětřesení v jedenáctém století spadlo), skromné zbytky římského divadla, kde se ale přesto stále hraje a brána Porta dei Borsari, někdejší vstup do antického města. (Divadlo se ve Veroně hraje všude, i v domě Kapuletů na Via Capello a letošní Julia v tomto divadle je mimořádně krásná).

Většina římského města padla za oběť řádění Attilových Hunů v roce 452, naštěstí se později stala sídelním městem ostrogótského krále Theodoricha Velkého a později jedním z langobardských vévodství a město bylo tedy znovu velkolepě vybudováno. V roce 1164 vznikl takzvaný Veronský městský svaz, který se rozhodl klást odpor římským císařům a který se o tři roky rozšířil na takzvaný lombardský městský svaz, kde ovšem vedení převzal předtím už císařem několikrát pokořený Milán. V bitvě u Legnana byl císař Friedrich Barbarossa poražen a v roce 1183 uzavřel s lombardským městským svazem v Kostnici mír. Ve Veroně se pak v roce 1184 konal koncil, který svolal papež Lucius III., tehdy právě vyhnaný z Říma. Nemohl se do Říma pro odpor místních občanů vrátit a myslel, že mu císař Barbarossa pomůže. Nedohodli se, nepomohl. Zato zde byla vyhlášena třetí křížová výprava, na níž Barbarossa v roce 1189 zahynul. Papež Lucius ve Veroně v roce 1185 zemřel a je tam i v místním dómu pochován.

Kostelů je ve Veroně celá řada a vyplatí se je navštívit. Kromě monumentálního dómu je to ještě kostel svaté Anastasie – vrchol italské gotiky. Pak je tu pozoruhodný kostel svatého Ferma, místního světce, který byl na břehu Adige spolu se svým přítelem Rusticem za pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem (bylo to historicky poslední ale velmi masové pronásledování) v roce 304 popraven. San Fermo jsou v podstatě kostely dva, na fundamentech ranně křesťanského kostela z pátého století, který dali strhnout Benediktýni, vznikla v roce 1065 románská basilika, která je dnes v podzemí, protože Františkáni, kteří sem přišli později, postavili nad oním kostelem monumentální gotickou basiliku – jak už jsem psal, v Itálii se nic nebourá, protože je to škoda – jen se přestavuje. Městskému světci svatému Zenovi je pak věnován jeden z nejkrásnějších kostelů v severní Itálii.

Svatý Zeno, původem ze severní Afriky, byl ve Veroně biskupem v letech 362 – 371, proslul jako spisovatel, kazatel i dobrodinec, a zavedl v rozhádaném městě pořádek. Jeho kult pronikl i do jižního Německa – Verona totiž byla v raném středověku součástí bavorského vévodství resp. Korutanské marky. Ten kostel, opět dvoupatrový, stojí určitě za návštěvu, všechny kostely ve Veroně jsou zdobeny krásnými a z větší části i dobře dochovanými freskami, od raně románských až po renesanční či barokní. Ale i svatá Eufemia, gigantická jednolodní barokní basilika ukrytá v románské stavbě, či menší svatý Lorenzo, svatý Petr mučedník či svatý Giulio stojí za návštěvu, ale všechno se stihnout prostě nedá – žena v podvečer už projevovala značné známky vyčerpání. I portály kostelů jsou z mramoru, z bílého, růžového, občas přibarveného světle modrou barvou, samé lehké hravé barvy, které potěší duši.

Neuvěřitelně velkolepé jsou hrobky vládců rodu della Scala, které se nacházejí u malého kostelíka – jejich rodinné kaple Santa Maria Antica v centru města. Jestliže zakladatel slávy rodu Cangrande I.(pyšnil se touto přezdívkou, znamenající Velký pes tak, že své původní jméno Francesco nechal upadnout do zapomenutí) je pochován ještě v celkem skromném sarkofágu nad portálem kostela, jeho následníci, kteří se mezi sebou vraždili o sto šest, až nakonec o vládu nad městem přišli, mají jeden nádhernější hrob než druhý. Nejhonosnější pak Cansignorio (zemřel 1375), který se proslavil tím, že zavraždil až dva své bratry Cangrandeho II. a Alboina II., toho druhého přežil on sám ale jen o dva dny. Jeho vysoká elegantní hrobka ve stylu vrcholné gotiky s mnohými sochami opravdu vyráží dech a dostala se jako příklad vrcholné italské gotiky dokonce i do Pijoanových dějin umění.

Vzpomínkou na rod Della Scala je Castelvecchio. Nechal ho vybudovat Cangrande II. v roce 1355, kdy se už rodina della Scalů necítila v centru města před stále neposlušnějšími občany dost bezpečná. Stojí na břehu řeky Adige i s krásným mostem Ponte Scagliero, který měl sloužit jako únikový východ, kdyby bylo nejhůř.

A ono bylo. (Cangrandeho II. ostatně v roce 1359- jak už jsem vzpomenul –  utloukl k smrti jeho vlastní bratr Cansignorio) Když poslední vládce Antonio della Scala zabil roku 1381 podle rodové tradice svého bratra Bartolomea, měli toho Veroňané už dost a když Veroně vyhlásil válku milánský vládce Gian Galeazzo Visconti, nechali svého pána na holičkách. Ten se zachránil útěkem a Verona a s ní i hlavní spojení mezi Německem a Itálií padla roku 1387 do rukou papežské strany, tedy připadla milánskému vévodovi. Vlastně to mělo naštvat tehdejšího římského krále Václava IV. Vsadím se ale, že jej to nechalo dokonale lhostejným. Do Říma na císařskou korunovaci se stejně nechystal a Brennerský průsmyk proto nepotřeboval. Zikmund si tento průchod později koupil udělením vévodské koruny milánskému vládci. V té době ale už Verona patřila od roku 1405 Benátkám a tak to mělo už zůstat až do míru v Csmpo Formio v roce 1797, kdy ji zabrali Rakušané. Benátský leb před městskou radnicí na Piazza delle Ebbe je připomínkou na tuto dlouhou periodu prosperity města.

Castelvecchio stojí určitě na prohlídku, je v něm umístěno muzeum gotického a ranně renesančního umění, nejcennějším exponátem je slavná jezdecká socha Cangrandeho I. jedna z prvních renesančních soch Itálie.

Povinnou je ve Veroně samozřejmě návštěva domu Juliina, a pokud máte výdrž, i její hrobky, která je za někdejšími městskými hradbami a tedy přece jen pár pěkných minut chůze. Casa di Giuletta je středověký palác s vnitřním dvorem a balkónem, na němž se měla odehrát ona slavná scéna vyznání lásky (pamatujete ještě ze školy?

„Však co to svítá nade mnou

                V tom okně východ je a Julie je slunce.

                Vstaň slunce spanilé a zažeň Lunu

                Která beztoho bledne závistí nad tvojí krásou…“

Kdo by takovému vyznání lásky odolal, že dámy? Už vůbec ne pak čtrnáctileté děvče, které právě bojovalo s neodbytnou pubertou. Chybička krásy je jen v tom, že ten balkón dobudovali až v devatenáctém století aby splnili společenskou poptávku turistů, kteří začali do Verony proudit. Jak už jsem psal, Veroňané nikdy nechodili pro dobré nápady daleko. Dům Monteků na ulici Via Arche Scaligneri nikoho nezajímá, tam se nic tak zajímavého neodehrálo. Jeho místo však není náhodné. Montekové stáli skutečně blízko vládnoucímu rodu Della Scala zatímco rodina De Capello, tedy Kapuleti, byli pravděpodobně guelfové. Boje o budoucnost světa, boje středověku, bráněného urputně guelfy s rodící se renesancí, representovanou císařskými ghibelliny, se tedy táhly napříč tehdejšími městy a žádaly si oběti – jako v tomto případě mladistvý bláznivě zamilovaný párek. V dochované kryptě (Tomba di Giulietta) se pak odehrála finální scéna hry, kterou oba zamilovaní nakonec díky tragickému nedorozumění nepřežili.

Když už jsme byli ve Veroně, šli jsme samozřejmě na operu Charlese Gounoda „Roméo et Juliette“ – chtěli jsme být prostě styloví. V podstatě je jedno, že se zpívalo francouzsky. Monumentální výprava a desítky statistů i skvělá akustika římské arény stojí přesto zato. Opera trvala do půl jedné v noci, přesto byly po představení všechny restaurace a bary v okolí Areny otevřené – jak už jsem se víckrát zmínil – Veroňané rozumí tomu, jak z historie svého města vytlouct kapitál a z turistů nenápadně vyždímat groš.

Je mi jasné, že z Prahy či Brna je do Verony podstatně dál než z Grazu a že se tedy výlet na jeden víkend nevyplatí. Ale i okolí města má co nabídnout. Jezero Lago di Garda s kouzelným Sirmione, bojiště Solferino jižně od jezera a západně od Verony, kde se v roce 1859 rozhodovalo o tom, že italské provincie nezůstanou součástí Rakouska Uherska a tedy společně s námi v jednom státě. A kde vznikla myšlenka Červeného kříže, protože se jistý Švýcar Henri Dunant nemohl dívat na utrpení zraněných vojáků, ponechaných podle tehdejších zvyklostí svému osudu. A za návštěvu stojí i vinné městečko Soave, obehnané kompletním prstencem hradeb se zachovalými 24 věžemi – pro ty, kdo rádi jezdí na kolech je ostatně okolí gardského jezera a „La strada del Vino Soave“ pravý ráj. Mimochodem ve Veroně se pije bílé víno Soave a červené Valpolicella, pocházející rovněž z této oblasti.

Takže pokud jste tam ještě nebyli – porozmýšlejte. Zamilujete si to tam.

Mimochodem vyplatí se koupit si Veronskou kartu na dva dny za 22 Eur (jednodenní stojí 18 eur nedá se prakticky využít). Jsou v ní vstup do všech kostelů, muzeí, do Arény a Castel Vecchio a sleva na další atrakce včetně turistického autobusu či vláčku. A volný lístek na veřejné dopravní prostředky, tedy autobusy. Pokud přijedou, jak je uvedeno na jízdním řádu. Není tomu vždy tak, Verona je přece jen Itálie a tam se věci jako jízdní řád neberou až tak vážně.

Islandské imprese


Je zbytečné snažit se čtenáři popisovat krásy Islandu, protože jste už tam stejně všichni byli (Aspoň takový dojem jsem získal, po Němcích byli Češi asi nejčastějšími návštěvníky). Když jsem cestu na tento severní ostrov objednával, cítil jsem se provinile. Všichni mí známí i neznámí už byli na Islandu a v Dubai, jen já ne, nejsem tedy „in“.

Když jsem se měl rozhodnout, kde tento deficit zmírnit, rozhodl jsem se pro Island. Přece jen je to Evropa (o mém zarputilém evropanství jsem se už zmiňoval) a žijí tam křesťané, tedy lidé kulturně blízcí.

Hned po vystoupení z letadla jsem o tom zapochyboval. Ceny všeho byly totiž nekřesťanské. Rychle jsem se zorientoval. Ano, na Islandu žijí křesťané, přes 80 procent obyvatelstva vyznává luteránské náboženství augsburského vyznání, ty nehorázné ceny tedy nemají zřejmě s náboženstvím nic společného. Člověka tu sdírají z kůže bez ohledu na to, že věří ve stejného boha (i když trošku jinak). To luteránství Islanďanům poručila vrchnost z Kodaně v roce 1541. Islanďané se stali křesťany v roce 1000 (Jára Cimerman by je za to určitě pochválil). Udělali to jednoduše, sochy svých pohanských bohů Thora a spol. prostě naházeli do vodopádu Godafoss (Božský vodopád) nedaleko města Aqureyri a bylo vymalováno. (Proč si vybrali vodopád na konci světa, tedy v severovýchodní části ostrova, která byla nejméně obydlená mi není jasné, možná z bezpečnostních důvodů, kdyby se Thor třeba přece jen naštval). Od jedenáctého století existovala na Islandu dvě biskupství, jedno ve Skalholdu na jihu ostrova a druhé v Hólaru na severu. To jižní se podařilo protestantům ovládnout díky biskupovi Gissurovi Einarssonovi, na severu v Hólaru ale vládl biskup Jón Árason. To byl skutečný milovník života, člověk s charismatem. Měl milenku a s ní řadu dětí, prostě pravý renesanční prelát, jakého by člověk v pr….. světa jako je Hólar, skutečně nečekal.

(Dnes byste na místě, kde kromě kostela, zvonice, fary a muzea chovu koní není ani jediný obytný dům nečekali universitu, ale opravdu tam je – vyučuje se tam chov koní, chov ryb a turistický ruch ve venkovských oblastech.) Když se Einarsson pokusil na sněmu v Pingvelliru navrhnout přestup na luteránskou víru, Árason ho zesměšnil a většina Islanďanů se přiklonila k němu. Když pak Einarsson v roce 1548 zemřel, pokusil se Árason podřídit si celý ostrov. To dánský král vnímal jako vzpouru a v roce 1550 byl Árason se svými dvěma syny popraven. Dnes za to má ve Skalholdu pomník a v Holaru mu na počest postavili v roce 1950, tedy při 400-letém jubileu jeho popravy, zvonici – považuji to za naprosto ekumenický čin. I když podstatným prvkem při tomto uctění někdejšího mučedníka mohlo být, že byl popraven dánským králem, který se tak stal i hlavou islandské církve a upevnil svou nadvládu nad ostrovem. Pro Islanďany může být tedy Árason spíše bojovníkem za samostatnost než obhájcem katolické víry.

Počet katolíků se ostatně v posledních deseti letech na ostrově ztrojnásobil, může to být hromadou imigrací občanů polské národnosti, zejména pak pěkných polských děvčat, kterých jsme na Islandu potkali spoustu.

Islanďané měli vždy ke každému fanatismu hodně daleko, vyřezávaný oltář, který kostelu věnoval (či dokonce za volných večerů, které jsou zejména v zimě hodně dlouhé, sám vyřezal) onen poslední popravený biskup Jón Árason, je v kostele dodnes, i když jsou na něm vyřezány i svaté jako svatá Barbara, Kateřina atd., které protestantské vyznání z principu odmítá uznávat. Prostě to bylo Islanďanům líto vyhodit, když to bylo tak pěkné.

Jak ale Island ke svému podřízenému postavení vůči Dánsku vůbec přišel? Vznikl přece jako výraz touhy po svobodě! V roce 872 se totiž král Harald I. Krásnovlasý stal po bitvě u Harsfjordu pánem celého Norska. Až do jeho doby existovalo na třicet malých královstvíček. Legenda praví, že se Harald zamiloval do Gydy Eirikdóttir, tato se ale hodlala provdat jedině za pána všech Norů. Harald nato složil slib, že se nebude stříhat, dokud celé Norsko nesjednotí. V roce 872 se mu to tedy podařilo, mohl se konečně ostříhat a oženit, jenže ne všem Norům, zvyklým na své svobody, se centrální moc líbila. Začala hromadná emigrace – na Island. Do země, která ještě nikomu nepatřila a kde se tedy nebylo komu klanět.  Už v roce 920 žilo na Islandu přes 20 000 obyvatel a v roce 930 se konal první sněm svobodných Islanďanů na památném místě zvaném Pingvellir.

Toto místo fascinuje i dnes. Nachází se totiž přímo na Atlantském hřbetu, kde spolu hraničí kontinentální desky americká a evropská. Vzdalují se od sebe stále rychlostí milimetrů za rok a v Pingvelliru tedy můžete kráčet strží, jejíž pravá stěna patří vlastně k Americe a levá k Evropě. Kromě toho je zde soudní hora (Islanďané soudili provinilce hlasováním všech přítomných). Pokud byl uznán vinným, mohl se nechat popravit, stáhnout se do nehostinného vnitrozemí, kde mu nikdo nesměl poskytnout přístřeší a každý jej mohl zabít (to se také rovnalo rozsudku smrti) nebo musel opustit zemi. Tak horkokrevní Islanďané, kteří měli problémy se zákonem jako Erik červený nebo jeho syn Leiffur Eriksson objevili Grónsko či Ameriku (kterou nazývali Vinland a po celá staletí tam pak jezdili pro stavební dřevo, kterého je na Islandu katastrofální nedostatek).

Jenže svoboda a hlasování má i svá úskalí. Časem se v Pingvelliru hlasovalo především podle rodinných svazků a intriky vyhrávaly nad spravedlností. Příkladem je islandský národní bard  Snorri Sturluson, jehož pomník stojí v Reyholtu. Islanďané ho považují především za spisovatele, který se věnoval i politice, on sám se považoval za politika se sklonem k spisování.  Byl hlavním zákonodárcem na shromáždění v Pingvelliru v letech 1215-1218 a pak 1222 – 1231, tu dobu mezitím strávil na dvoře norského krále Hákona Hákonorsona. Spolu se svými dvěma bratry ovládal podstatnou část ostrova, chtěli ho ale ovládnout celý a právě proto hledali podporu norského krále, aby ve vzniklé občanské válce zvítězili. (V jedné z bitev této války bojovalo až 3000 mužů, tedy prakticky veškeré bojeschopné obyvatelstvo ostrova) Aby si získal přízeň tohoto panovníka, sepsal Sturluson nejen rané islandské ságy, ale i dějiny norských panovníků, čímž patří dnes i do norské literatury. Když ale u norského krále upadl v nemilost, poslal svého vyslance Gissura Porvaldsona, kterému dal na výběr Snorriho přivézt do Norska nebo zavraždit. Gissurovi připadlo zřejmě tahat se se vznešeným zajatcem takovou dálku příliš namáhavé, rozhodl se tedy pro druhou alternativu. Udělal to stylově v koupeli, termální koupaliště, kde byl Snorri zavražděn, se v Reyholtu ukazuje i dnes.  Osud Snorriho dokazuje jen rostoucí závislost na norském království.

Konečným důsledkem bojů mezi jednotlivými klany bylo nakonec v roce 1262 uznání svrchovanosti norského krále a po vzniku Kalmarské unie v roce 1380 se hlavní město přesunulo do Kodaně – a proto se na Islandu stále vyučuje jako první cizí jazyk dánština (což by můj syn označil za perverzní, protože zastává hypotézu, že se dánština učit nedá). Islanďané totiž hovoří Islandsky, což je prastará verze jihonorského dialektu, který se na Islandu od roku 1000 prakticky nezměnil (proto jsou Islanďané jako jediní schopni číst staré ságy v originále).  Kromě toho zůstali u tradičního vytváření jmen. Nemají totiž – až na výjimky, příjmení – ty si musel nějaký předek rodu vysloužit nějakou výjimečnou vlastností nebo činem. Jinak je to tak trochu jako v Rusku – Ivan Petrovič, například. Na Islandu přebírá syn prostě jméno svého otce s přídavkem „son“ tedy „syn“, jestliže se tedy syn jmenuje Jon a otec byl Gustaf, jedná se o Jona Gustafsona. Pokud Jon pojmenuje svého syna po dědečkovi Gustav, jmenuje se tento zase Gustav Jonson. A tak pořád dokola. Stejně je to u děvčat. Pokud měl daný Gustav dceru Sigrun, jmenuje se tato Sigrun Gustavdóttir, tedy Gustavova dcera. Logicky nepřebírají Islanďanky po svatbě příjmení svého manžela, „dóttir“ zůstane „dóttir“ a nemůže se stát „sonem“ jen proto, že se vdala, pohlaví se při svatbě nemění. Citliví čtenáři už vytušili, že se v Islandštině opravdu jedná o germánský jazyk, podobnost  dóttir s daughter či Tochter je víc než nápadná

Paralelním jazykem k Islandštině je ale na ostrově angličtina. Angličané přišli na ostrov v roce 1940, když Němci obsadili Dánsko a pak udělali v roce 1941 místo Američanům. V čase americké správy 17. června 1944 vyhlásili Islanďané nezávislost na Dánsku a provolali republiku. Udělali to opravdu stylově a se smyslem pro tradici. Vyhlásili republiku na historickém místě v Pingvelliru a v den narozenin svého bojovníka za nezávislost na Dánsku Jóna Sigurssona. Proto se narozeniny tohoto velkého Islanďana (žil 1811 – 1879) staly státním svátkem a každý rok 17. června se kladou věnce k jeho soše před islandským parlamentem.

Byl jsem překvapen, že existují Islanďané, kteří anglicky neumí – je to ale vymírající skupina, představuje ji například farmář, prodávající vejce na statek Stadarhollu kde jsme přespávali a maminka majitele tamějšího Guasthúsu, čili pensionu. Islandština a hlavně místní názvy se v naprosté většině nedají vyslovit ani zapamatovat. Jako všichni Germáni mají zvyk vázat slova dohromady a vytvářejí pak slepeniny jako například Fáskrúdsfjórdur,Stykkishólmur nebo dokonce Kirkjubäjarklausur!!! (neptejte se mě, co to znamená, ale jsou to všechno názvy měst – tedy měst, na Islandu je vše, co má víc než sto obyvatel, město). Anebo třeba Eyjafjallajoküll, což je sopka, která v roce 2010 svým výbuchem paralyzovala letecký provoz nad Evropou (zde můžu posloužit aspoň tím, že Joküll znamená ledovec). Po Islandu se tedy jezdí s mapou v ruce na porovnávání mapy s dopravními tabulemi.

Ovšem ani angličtina není nezbytně nutná. Jako nejužitečnější se ukázala nakonec znalost češtiny a  východoslovenského nářečí  – s tím jsme se domluvili prakticky všude – ještě můžu být vděčný tetě Mani, že mě tímto nesrozumitelným jazykem terorizovala. Výhodou tohoto strašného dialektu je totiž, že se s ním člověk bez problémů domluví s Poláky. V hotelech na naší trase byl personál totiž výhradně polský, český nebo slovenský. (A tam kde nebyl a na recepci seděli rodilí Islanďané, tam to nefungovalo – ne ovšem díky mé angličtině). Tam kde byli Češi, jako například sympatický pár Terezka a Adam na farmě ve Stadarhollu nebo děvčata v Hotelu Hof 1 v Öraefi, nemělo to chybu. Možná je to tím, že pro Islanďana je minimální mzda 1500 euro poměrně nízká. Při cenách, které na ostrově vládnou, si za ty peníze vyskakovat nemůže. Mladí Poláci, Češi a Slováci, kteří zde žijí na konci světa, stravu a bydlení mají zadarmo, takže z těch peněz nic neprožijí, ale odvezou si je domů, jsou motivováni podstatně víc. A je to cítit.

Samozřejmě je pro dovolenou důležitý výběr počasí. Na Islandu je to trošku problém. Vybrali jsme si k našemu výletu konec června, kdy tady slunce nezapadá. Tedy zapadá, ovšem například v Akureyri zapadá 21 června v 0:35 a vychází v 1:01 hodin, čili je pod obzorem skutečně jen chvilku. Podmínkou ovšem je, že ho člověk zahlédne. No dobrá, viděli jsme ho v den našeho příletu do Reykjavíku. Čekal jsem, abych mohl nafilmovat západ slunce. O půlnoci (přiznávám – našeho času) jsem to vzdal, očividně k tomu nemělo chuť. Ukázalo se nám ještě druhý den dopoledne – a tím to skončilo. Dále se střídalo zataženo, déšť a vichřice. Po několika dnech jsem zjistil, že je naprosto zbytečné zjišťovat na internetu počasí na příští den. Na středu sliboval internet déšť, bylo zataženo, ale nepršelo, na čtvrtek polojasno, bylo zataženo, na pátek polojasno, bylo zataženo a pršelo.

Zeptal jsem se jednoho domorodce, kolik mají v létě slunečných dní. Odpověděl, že zhruba pět a ty že byly všechny minulý týden. Netušil, jsem, že mají studení seveřané takový smysl pro humor. Mé ženě to vůbec vtipné nepřipadalo. Dále se každé ráno mazala krémem s ochranným faktorem 50 a poučila mě, že když se už jednou severní slunce objeví na obloze, má nesmírně silné ultrafialové záření. Nemůžu posoudit, zda měla pravdu, neobjevilo se. Zřejmě ale přece jen je oněch slunečních dní víc, na úterý 7. července například předpověď počasí předpovídala od oběda zase jednou zářící slunce. Nemohl jsem si ověřit, zda se tato předpověď zakládala na pravdě, odlétali jsme už v sedm ráno domů.

O tom, že měl onen Islanďan v něčem přece jen pravdu, mě přesvědčila slovenská turistka v Pingveiliru, kde mi vyprávěla, že měli celý týden neuvěřitelně krásné počasí. Zřejmě si nevšimla, že jsem během jejího nadšeného líčení závistí zezelenal jako louka u islandské farmy.  Z čeho ty farmy žijí, jsem tak docela nezjistil. V podstatě se na Islandu očividně nepěstuje žádné obilí (aspoň jsem ho neviděl, historické anály uvádějí, že to bylo možné do poloviny čtrnáctého století, poté se zhoršení klimatu podepsalo pod tím, že se Islanďané nadále zabývají jen živočišnou výrobou – ovce, slavní islandští koně a trochu krav taky k tomu. Kolem farem jsou jen louky, ale člověk si musí představit, jak ty louky vznikly. Na sopečné půdě museli farmáři napřed vybrat všechny kameny, pak půdu poorat, povláčit a pak na ni navézt skutečnou zeminu a do ní zasít trávu. Všiml jsem si, že některé pozemky jsou poorány a byl jsem napjat, co tam asi tak v polovině července chtějí zasít. Sejí trávu, víc se tu neurodí. S výjimkou vyhřívaných skleníků. Tam kde vyvěrají teplé prameny napovrch jako v okolí Reinholtu, stojí všude skleníky a pěstují se tam tuny rajčat a jinde zase papriky či melouny. Moje žena si pochutnávala každé ráno na pomerančích a tvrdila, že musí být místní, protože byly „samá chuť“, což ty dovážené z jiných kontinentů nejsou.

Všude k jídlu se podává čerstvá voda v neomezeném množství a zadarmo (pivo ovšem může v restauraci přijít až na 7 Euro). Studená voda je velmi chutná, ta teplá ale vždy smrdí po síře- je prostě termální z hlubin sopečného ostrova. Na Islandu se dá koupat, ať už ve welness zařízeních hotelů či farem ale i na dvou místech, kde jsou veřejné termální koupele. Je to legendární „Modrá laguna“, vlastně umělá přehrada pro termální elektrárnu. Ta je komerčně využívána až přehnaně, vstupenka stojí 45 Euro a je třeba si ji zarezervovat přes internet. To druhé místo, přírodní koupaliště u jezera Mývatn je příjemnější, stojí jen 18 euro a stačí zastavit se a jít se koupat. Tam se nám líbilo víc. Ovšem vylézt z vody, která má 35 – 38 stupňů, když teploměr venku ukazuje 12,6 stupně, vyžaduje určité odhodlání.

Islanďané jsou hrdý národ. Jsou hrdí dokonce i na své speciality, jako je nakládaná ovčí hlava či žraločí maso, které nechávají „zrát“ celé měsíce (dokonce je i za tím účelem zahrabávají do země) aby získalo aromatickou chuť amoniaku – jíst se to prý dá jen, když to člověk hned zalije pálenkou. Jídlo, to jsou hlavně ryby a skopové, ale obojí velmi chutné, se spoustou zeleniny a sytící. Když jsme si dali v restauraci Potturinn v městečku Blönduós polévku a salátový bufet, neměli jsme ještě ani pozdě večer myšlenky na další jídlo a vděčně jsme vypili pivo za 7 euro, aby nám onen oběd pomohlo strávit. Polévka sama stojí neuvěřitelných 1590 korun, což je 11 Euro, když si k ní ale člověk dá jídlo, klesne cena na 690 Korun a spolu s oním salátovým bufetem přišlo jídlo na 2150 islandských korun, čili zhruba na 15 Euro.

Na co Islanďané hrdí nejsou, je právě tento stav jejich islandské koruny. Současný kurs je 145 islandských korun k euru, čili zhruba pět Islandských korun za korunu českou. Když mi na letišti v Keflavíku zaměstnanec půjčovny aut vystavoval účet na 116 Eur, stydlivě s pohledem upřeným do země dodal, že je to 17 500 islandských korun.

Tento stav je důsledkem krize roku 2008. Island se tehdy dostal do platební neschopnosti. Nebyla to vina Islanďanů samotných, na rozdíl od Řeků svůj stát nevykrádali a platili daně, ale jejich bankovní systém byl příliš odvážný a náhle nebyl schopen platit své závazky. 322 000 Islanďanů (je jich opravdu jen tolik, země má tedy hustotu obyvatelstva 3,2 obyvatele na čtvereční kilometr) nebylo schopno bláznivé investice svých bank zaplatit. Odhlasovali tedy v referendu, že státní dluh platit nebudou (jakási forma řízeného státního bankrotu), bankéře pozavírali a vyvolali nové volby. (Mimochodem při dalších volbách v roce 2013 se k moci dostaly zase staré politické strany). Následkem tohoto rozhodnutí byly nekontrolovaná inflace a propad životní úrovně. Z něhož se ale mezitím vzpamatovali, jedinou připomínkou této zlé doby je právě ona nominálně slabá islandská koruna. Nedůvěra k bankovním institucím přetrvává zřejmě ještě pořád, bankomat se hledá v hlavním městě opravdu těžko. Všude je ale možné platit kartou, takže když máte Maestro nebo něco podobného, není problém platit i malé částky v restauraci či jinde. Komplikovanější to může být jen u benzínových pump. Spropitné se na Islandu nedává, obsluha je zahrnuta už v ceně (a je to cítit!).

Cesty jsou na Islandu mnohem lepší, než je jejich pověst. Protože nám před cestou všichni známí líčili hororové scény z islandských cest, objednal jsem nakonec auto s pohonem na všechny čtyři kola, což stálo na deset dní o 700 Euro víc. Ale chtěl jsem své ženě poskytnout pocit bezpečí. Zda jsem jí ho poskytl opravdu, o tom bych pochyboval. Jednak mělo auto automatickou převodovku, na kterou nejsem zvyklý, dále mělo ruční brzdu, kterou já nemám, světla se zapínala ručně (v mém Peugeotu je to automatické, jezdilo na benzín místo na diesel (a žralo toho benzínu neskutečná množství), stěrače se zapínaly opačným směrem a najít otvírací pojistku na nádrž taky nebylo úplně jednoduché. Důsledkem bylo několik stresových situací, s autem jsem se sice v průběhu 2300 kilometrů, které jsme po ostrově najezdili, skamarádil, ovšem pokud se říká, že milování s milenkou je jako jízda ve vypůjčeném autě, tedy že jízda není zpočátku právě plynulá, myslím, že s tou milenkou bych se zharmonizoval rychleji.

Cesty samotné jsou ale, jak už jsem řekl, lepší než jejich pověst. V podstatě celá okružní cesta číslo 1 je vyasfaltovaná – s malou výjimkou na jihovýchodě, kde je na krátkém úseku ještě štěrk. Z této cesty jsme sice několikrát sjeli, jednou proto, abych si zkrátil nekonečnou cestu okolo fjordů na východě země, podruhé, když jsem odbočil k vodopádu Detifoss na špatné straně řeky (nakonec se to ale ukázalo jako výhra, drkotali jsme se sice 28 kilometrů po děravé nezpevněné cestě maximálně čtyřicítkou (naprosto nevhodná cesta pro Parkinsoniky), zato jsme se ale dodrkotali na správnou stranu vodopádu s hezčími výhledy navíc z této strany je dostupný i – pro mě nejhezčí ze všech islandských vodopádů – Selfoss. Ti, kteří si užívali asfaltového povrchu cesty na levém břehu řeky Jökulsá a Fjöllum, se k němu nedostali.

Maximální rychlost na ostrově je 90 km/hodinu, kontroly jsou řídké, ale když je člověk přichycen při překročení maximální povolené rychlosti, jsou pokuty drastické (kolegyně platila 300 Euro).

Reykjavík se tváří jako velkoměsto, samozřejmě ale není (se 160 000 obyvateli ani být nemůže). Svědčí o tom například i skutečnost, že traktorům je sice na městské hlavní tříproudové dopravní tepně zakázáno jezdit, ale jen mezi 7:30 a 10:00 a pak mezi 15:30 a 18:00, tedy v době dopravní špičky. Do konce osmnáctého století ani nehrál žádnou důležitou roli, ještě v roce 1820 to byla malá stanice s několika chatrčemi. Ovšem už na přelomu 18 a 19. století sem bylo přesunuto biskupství ze Shárholtu (to v Holaru bylo zrušeno) a čím významnější roli hrál v životě Islanďanů obchod, o to víc rostl význam Kouřící zátoky – což je překlad jména Reykjavík. Městské centrum je malé, ale milé, nejdůležitější budovy jako radnice či kostel Halmgrímskirkja jsou odlity z betonu, ostatní budovy jsou ze dřeva, člověk až žasne, jak jsou skromné, jako například rezidence předsedy vlády.  Opravdu reprezentativní je budova kongresového a koncertního centra Harpa na břehu Atlantiku a nově budované hotely. Island se plně vrhl na turistický ruch a má co nabídnout.

Sympatické lidi, příjemné ubytování (malý tip, čím je ubytování rustikálnější, tím je lepší, na farmách jsme se cítili skvěle, v malých hotelech dobře, v luxusnějších hotelích už méně dobře, tam ta srdečnost jaksi chybí). Dále ledovce (Vatnajokül je se svými 8300 km2 největším evropským ledovcem a kdo nemá čas či chuť vydat se ve speciálním autobuse či džípu na jeho povrch a ke kráterům sopek ukrytých pod jeho ledem,může se bezproblémově dostat k jeho splazům ať už v Skaftafellu či v zátoce Jökulsárlón. Je tu nespočet nádherných vodopádů (Jen namátkou ty nejhezčí Gulfoss, Dettifoss, Selfoss, Godafoss, Hengifoss, Skódarfoss či Sefjalandsfoss, který je sice menší, zato se dá projít na ním) a řada dalších.

Islanďané nabízejí sledování velryb (v Húsavíku na severu ostrova to skutečně funguje, úspěšnost je 98 procent a já sám jsem jich hned několik viděl), tuleňů (v Hvammstangi) či puffinů – to je pták typický pro Island s krásným červeným zobákem, pro který se mu přezdívá mořský klaun. Německy se jmenuje Papagaientaucher, což ho vystihuje asi nejlépe, český název jsem nezjistil, patří k čeledi alek a je moc milý. Samozřejmě pak gejzíry jako v oblasti Geysír u Selfossu, či v oblasti Heriru u sopky Krafla v blízkosti jezera Mývatn.

Navíc koupání v termálních pramenech. A konečně v Reykjavíku Národní muzeum, ale spousta muzeí a informačních center rozesetých všude po zemi. Stačí, aby vybuchla sopka jako Eyjafjallajoküll v roce 2010 a už tam stojí muzeum s videem, aby si člověk ten výbuch mohl prožít ještě jednou.

A pro ty, kteří po tom touží, i odlehlost v pustině, kde člověk celé desítky kilometrů  nevidí vesnici neřkuli město a dokonce i celé kilometry žádnou farmu, tedy žádný příznak civilizace. Ať už v pustém lávovém vnitrozemí či na jihu ostrova v oblasti pod ledovci.

Takže pro ty, kdo tam ještě nebyli, popřemýšlejte, zda to tento nedostatek nenapravit. Já jsem to udělal a nelituji.

Porýnská Falc II

Jestliže jsme se minulý týden pohybovali na levém břehu Rýna v zemičce zvané Porýnská Falc, přesuneme se dnes na břeh pravý.  Rád bych vás pozval na historickou procházku po centru Falce, po městě Heidelbergu. Toto město, ležící na řece Neckaru, uzavíralo cestu od Rýna na východ a hrálo tedy strategicky důležitou úlohu. Je považováno za nejhezčí z falckých měst a to přesto, že i zde řádili Francouzi v roce 1689. Právě v Heidelbergu jsou stopy jejich řádění nejzřetelnější a dávají městu jeho neopakovatelnou atmosféru. Obrovská pevnost tyčící se nad městem je považována za nejromantičtější zříceninu v Německu a v devatenáctém století neexistoval snad ani jeden básník, který by nepsal verše ve stínu hrozivých zbytků nepřekonatelných hradeb vysoko nad městem a řekou a neveršoval o lásce a zmaru. Přiznám se, že když jsem ten hrad nad městem viděl, udělal na mě taky dojem, ačkoliv nejsem básník ale prozaik. Takže místo básně tento článek. Pod heidelberským hradem totiž vznikl nápad ho vůbec napsat.

Ale nejprve výlet do dějin Falce, abychom dnešnímu Heidelbergu lépe rozuměli. V roce 1214, tedy krátce po nástupu Friedricha II. na římský trůn, se dostal do držení Porýnské Falce rod Wittelsbachů. Friedrich II. odebral toto území svému oponentovi na císařském trůnu Ottovi z rodu Welfů a pověřil jeho správou Wittelsbachy, panující od roku 1180 v Bavorsku (které jim svěřil Friedrichův dědeček Friedrich Barbarossa, který Bavorsko odebral Ottovu otci Jindřichovi Lvovi – Welfové a Štaufové se prostě nemuseli a Wittelsbachové z toho náležitě profitovali). Zatímco bavorští Wittelsbachové se po smrti císaře Ludvíka rozpadli na šest linií a propadli se díky vzájemným sporům do bezvýznamnosti, porýnská větev stoupala ve svém významu. V zlaté bule Karla IV. se stali kurfiřty, tedy voliči římského krále – těch bylo, jak víme sedm, na západě byl ale falcký kurfiřt jediným světským kurfiřtem (další tři západoněmecké hlasy drželi arcibiskupové z Mohuče, Trieru a Kolína, na východě pak mohli krále volit český král, saský a brandenburský vévoda. Možná mělo toto jmenování něco společného s faktem, že se Karel IV. v roce 1349 oženil s dcerou falckraběte Rudolfa II. Annou (byla jeho druhou ženou) Svatba se ale nekonala v žádném z měst, které jsme navštívili, ale  podstatně severněji v městečku Bacharachu (I toto město severně od Mohuče a Eltville padlo v roce 1689 za oběť francouzskému řádění.) V roce 1386 založili v Heidelbergu universitu (třetí v německy hovořícím prostoru po Praze a Vídni – nenechejme se mýlit, Karel IV. zakládal univerzitu v Praze jako římský král a jak víme, Češi získali na pražské universitě většinu až Kutnohorským ediktem z roku 1410 – který současně znamenal propad pražského vysokého učení do bezvýznamnosti). První přednáška se v Heidelbergu uskutečnila 18 října 1386 před 500 !!! studenty – pro porovnání v prvním ročníku University v Grazu v roce 1586 byla zapsáno 8 studentů – Magistr Marsilius von Inghen přednášel o problematice Logiky. Tato universita dosáhla značné proslulosti a je především v medicínském světě slavná dodnes. (Moje manželka se zde vzdělávala v bronchoskopii) Její knihovna byla světoznámá, v roce 1623 ji však bavorský vévoda Maxmilián poslal darem papeži do Říma a obdržel zato 620 000 zlatých na vedení války proti nevěřícím, rozuměj protestantům. V roce 1400 byl dokonce falckrabě Ruprecht zvolen římským králem (po sesazení našeho neschopného Václava IV., který ovšem své sesazení odmítal až do smrti uznat). Ruprecht vládl deset let, spíše se ovšem blamoval, než vládl, do Říma na císařskou korunovaci se mu například nikdy nepodařilo proniknout, i když se o to – na rozdíl od Václava IV několikrát pokoušel. Po jeho smrti založilo jeho potomstvo celou řadu vedlejších linií a území Falce bylo mezi ně rozděleno. Nádheru tehdejšího renesančního města je možno vidět dnes na jediném domě na hlavním náměstí, který přežil rok 1689 – je to Hotel „Zum Ritter“ a stojí určitě za to. Když si člověk představí, že podobně vypadala většina domů v tehdejším Heidelbergu, musí před blahobytem tohoto města smeknout.

Exif_JPEG_PICTURE

Po roce 1585, kdy zemřel kurfiřt Friedrich III. a moc ve Falci převzal jako poručník nezletilého Friedricha IV. jeho strýc Jan Kazimír, přestoupila Falc na kalvínskou víru. S katastrofálními důsledky. V první řadě pro falckou kuchyni – kam vstoupila kalvínská víra, je jídlo navždy nenapravitelně zničeno. (Výjimku tvoří Maďaři, kteří se své papriky prostě odmítli vzdát a tím svou kuchyni zachránili) V dalším důsledky tato mocenská změna narušila rovnováhu sil v říši, kde panoval od roku 1555 takzvaný Augsburský mír. Přestup mocné Falce do kalvínského tábora znamenal výrazný posun sil, který vedl k napětí, v dalším důsledku ke vzniku Protestantské unie a Katolické ligy a přípravě ozbrojené konfrontace mezi oběma tábory. Pro Falc samotnou to bylo fatální. Poté, co byl Friedrich pátý zvolen českým králem, začala třicetiletá válka. Po porážce na Bílé Hoře musel Friedrich utéct nejen z Prahy, ale císařské oddíly obsadily i Falc a Heidelberg. Právě tehdy se bavorský vévoda Maxmilián zmocnil oné slavné heidelberské knihovny a daroval ji papeži do Říma, kde jsou tyto svazky dodnes. V roce 1623 ztratil Friedrich svou zemi i hodnost kurfiřta, která přešla na jeho vzdáleného příbuzného, právě onoho pravověrného a bojovného bavorského vévodu Maxmiliána a v roce 1632 zemřel v anglickém exilu (byl ženatý s anglickou princeznou Alžbětou Stuartovnou). Teprve po vestfálském míru, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, dostal jeho syn Karel Ludvík zpět své země i kurfiřtský hlas (kurfiřtů bylo od toho roku osm – pro volbu naprosto nevhodné sudé číslo – to vědí dnes i čeští voliči, když se už několikrát vydováděli s 200 poslanci v českém parlamentu). Hlavní větev falckých Wittelsbachů vymřela v roce 1685 vnukem Friedricha Falckého Karlem Ludvíkem II. a moc přešla na vedlejší linii z Falc-Neuburg, která ale byla bohužel katolická. Což u kalvínských poddaných vzbudilo nedůvěru k novému vládci. Tehdy zavětřil svou šanci francouzský král Ludvík XIV. Který si vždy přál hranici Fracie na řece Rýnu a zahájil ve jménu své švagrové LIselotte (sestry zemřelého Karla Ludvíka) princezny orleánské takzvanou válku o falcké dědictví.

Exif_JPEG_PICTURE

V listopadu 1688 obsadila francouzská vojska Heidelberg.  V roce 1693 ho musela vyklidit a Ludvík XIV. se rozhodl zanechat za sebou spálenou zemi. Všechna obsazená německá města byla zničena a srovnána se zemí. V Heidelbergu se Francouzi chovali podobně jako Němci ve Varšavě v roce 1944. Pod každý dům byla položena nálož střelného prachu a dům po domu byl vyhazován do vzduchu (jen pod domem „Zum Ritter“ nálož zřejmě DÍKY nějakému technickému defektu nevybuchla). Nejvíc práce si vojáci Ludvíka XIV. dali s hradem, tyčícím se nad městem. Palác i všechny obranné věže byly naplněny střelným prachem a pak vyhozeny do vzduchu, některé masivní věže, jejichž zdi měly až sedm metrů v průměru, museli vyhazovat do vzduchu na několikrát. Výsledkem jejich ničení se stala ona monumentální ruina, která v devatenáctém století přitahovala všechny německé romantiky, Heidelberský zámek je uznáván za nejromatičtější ruinu Evropy a možná i světa. Něco na tom je. Hrad z červeného pískovce tyčící se vysoko nad městem (dosažitelný je pěšky i lanovkou) je obrovský. Dělají se zde i prohlídky, mnoho toho ale průvodci ukázat nemůžou. Na hradě je ale velmi zajímavé muzeum lékárnictví (kde jsem poprvé opravdu důkladně zakopl o zakladete moderní medicíny Paracelsa) obrovské vinné sudy a na zbytcích paláce jsou sochy falckých vévodů od sochaře Sebastiana Götze.

Že začínají císařem Karlem Velikým lze zdůvodnit jen tím, že si Götz chtěl zasloužit svůj honorář, posledním v řadě vpravo úplně dole je otec našeho Zimního krále Friedrich IV. Pak přišla císařská vojska generála Tillyho a falcká idyla byla ta tam.

I Muzeum ve Staré univerzitě stojí ta návštěvu a určitě by člověk neměl zapomenout navštívit „Studentenkarzer“, čili vězení,  kde byli drženi studenti, kteří se dopustili prohřeškům proti veřejnému pořádku – a těch bylo požehnaně. Protože se tam nudili a byli kreativní, je celý karzer popsán a pomalován jejich rádobyuměleckými a vtipnými výtvory.

Město samotné má svůj půvab, po svém zničení už nebylo budováno znova jako rezidenční město (kurfiřt Karel Filip měl plné zuby sporů svých katolických a kalvinistických poddaných, kteří dokonce nechali v městské katedrále středem postavit zeď, aby se vzájemně neviděli a mohli sloužit mše každý na své straně) a přesunul v roce 1720 hlavní město Falce do nedalekého Mannheimu. Právě proto je Heidelberg město mladé, město studentské a město skutečně půvabné.

A samozřejmě pro ty, kteří na romantiku až tak nejsou, Heidelberg má nejdelší nákupní ulici v Německu, má celých šest kilometrů a vede přímo středem starého města.

V roce 1720 se tedy přesunulo hlavní město Falce do Mannheimu, a tam ukončíme naši pouť po Porýnské Falci. Město vzniklo, nebo přesněji dostalo svá městská práva už v roce 1607, když otec našeho zimního krále Friedrich IV. začal stavět na břehu Rýna pevnost Friedrichsburg. U pevnosti založil město, a protože miloval matematiku, nechal ulice postavit v pravých úhlech a místo jmen pojmenoval takto vzniklé kvadráty písmeny A – U a čísly od jedničky po sedmičku. A tak nebydlíte na nějaké ulici pojmenované po umělci či politikovi, ale v kvadrátu A1 nebo například D6. Stejně jste naváděni i k podzemním parkovištím či k jednotlivým obchodům. Polovina starého města je totiž přeměněna na jedno velké nákupní středisko. Jsou to kvadráty od L po U a čísla od 1 o 7. Kvadráty A –K si přece jen více zachovaly původní charakter a dá se tam snad i dokonce bydlet. Je to praktické a přehledné, máte-li parkovat v kvadrátu M5 a pohybujete se po ulici s číslem čtyři, je jasné, že musíte zajet ještě o jednu ulici dál. Mapu netřeba. Jediným zmatečným problémem, že čísla začínají ve středu, takže jednička je jak napravo tak i nalevo hlavní ulice, která končí přímo ve středu monumentálního barokního zámku. (Mezi kvadráty A1 a L1) Mannheim si tento systém kvadrátů ponechal dodnes, nazývá se díky tomu hrdě „Kvadratenstadt“ a láká na tuto kuriozitu turisty. Nemá toho v porovnání s ostatními jmenovanými falckými městy až tolik co nabídnout.

Nádherný park okolo vodní věže, veliké kongresové centrum Rosengarten a obrovský kurfiřtský zámek na břehu Rýna (údajně největší v Evropě s fasádou dlouhou 440 metrů) postavený ve stylu vrcholného baroka a vevnitř napůl rokokový a napůl ve stylu Empiru. V letech 1806 – 1811 zde totiž sídlil manželský pár velkovévody bádenského Karla a jeho manželky Stehanie de Beauharneis (příbuzné Napoleonovy manželky Josefíny). Ta se sem v roce 1818 vrátila a nechala celé jedno křídlo zámku vyzdobit v moderním stylu empiru. Za života velkovévodské vdovy Stephanie prožil zámek své nejslavnější časy.

Už v roce 1778 přeložil ale kurfiřt Karel Theodor hlavní město svých zemí do Mnichova a Mannheim, ale i celá porýnská Falc, ztratily svůj politický význam. Stopy, které ale na jejím území dějiny zanechaly, se ale vyplatí navštívit.

Na závěr ale ještě jedno varování. Jako všude na světě se samozřejmě i ve Falci dá jíst. Varuji ale důrazně před místními specialitami. Zkusil jsem to a skoro jsem umřel. To jsem ještě nevěděl, že v KAŽDÉ zemi či městě, kde vládla kalvínská ideologie, se člověk místním specialitám musí vyhýbat. Kalvínská víra totiž zakazovala jakýkoliv požitek těla a hodnotila jej jako možnou ztrátu možnosti dostat se po smrti do nebe. Čili kalvinisti téměř nepoužívali koření a nepoužívají ho dodnes. Jídlo muselo být vydatné (aby kupec „dobře“ vypadal, ale koření bylo za prvé drahé a bylo třeba šetřit, zadruhé nebezpečné protože hrozilo věčným zatracením.  A zkuste jíst nekořeněnou a k tomu ohřívanou kachnu – já to zkusil! Bližší k tomuto tématu najdete v mém článku „Za všechno může Kalvín“ z prosince 2012.

Dobrou chuť a šťastnou cestu.

Exif_JPEG_PICTURE

Porýnská Falc


Falc znamená tvrz, pevnost. Jestliže dostala takové jméno země, má to určitě svůj důvod. Když se člověk podívá na mapu Německa v devátém či desátém století, vidí, že se rozprostíralo okolo Rýna – zbytek dnešního Německa byl prales, který musel být v následných stoletích pomalu vyklučován, Labe či Dunaj nehrály zdaleka tak významnou roli, (Na Dunaji bylo druhé centrum říše okolo Regensburgu (Řezna) a Pasova, Labe bylo tehdy ještě v moci slovanských kmenů a Hamburk vznikal jako misijní biskupství v divočině) jako veletok na západě, tedy Rýn. Význam Rýna pro Německo jsem si uvědomil, když jsem kdysi před několika lety seděl na jeho břehu v Eltville a pozoroval, jak po řece pluje jedna loď za druhou, skoro nalepená přídí na záď lodi předcházející. Ne nadarmo je největším „německým“ přístavem ne Hamburk ale Rotterdam.

Právě oblast soutoku Rýna s Neckarem dostala zvláštní význam a stopy této rané historie jsou zde ještě i dnes viditelné. Zřejmě zde hrálo roli místní klima, je velmi mírné, země je zde velmi úrodná a i když daleko na severu, jsem zde vždy překvapen, že vegetace má proti té v Grazu zhruba dvoutýdenní náskok. Soutok Rýna s Neckarem, chráněný před severními větry a nečasem pahorky pohoří Odenwaldu vytváří specifické velmi příjemné mikroklima a příroda to dokáže patřičně využít. Vždy pěstovalo víno a země má římskou tradici, svého času patřilo toto území do Římské říše jako provincie Germania superior. Urodí se tu v podstatě všechno, že z toho místní neumí nic pořádného uvařit, je už jiná historie, falcká místní kuchyně je přímo děsivá, což má ovšem historický důvod.

Milovníky historie bych chtěl tedy provést touto zemičkou a ukázat na její historické poklady i záludnosti, které zde na návštěvníka mohou čekat. Jedná se především o 4 města, která se vyplatí navštívit, Worms, Špýr (německy Speyer), Heidelberg a Mannheim. K Falci sice patří i Kaiserslautern, který za své jméno i slávu vděčí legendárnímu císaři Friedrichu I Barbarossovi, ale ten jen přece jen už poněkud dál, i když k němu vede z Wormsu cyklistická stezka zvaná „císařská“. Protože vede mezi vinicemi a hospodami, a je dlouhá nějakých 40 – 50 kilometrů, je pro příznivce cykloturistik velmi lákavá. Právě v Kaserslautern založil Barbarossa „Pfalz“ tedy pevnost na ochranu Německa proti útokům ze západu a podle této pevnosti dostala své jméno celá země. (Městská práva dostal Kaiserslautern ostatně až od Rudolfa Habsburského). Porýnská Falc byla totiž majetkem a oporou německých císařů, především roku Štaufů. Koneckonců se ale i dějiny naší země přinejmenším jednou rozhodujícím způsobem s tímto územím zkřížily a to když byl v roce 1619 zvolen českým králem kurfiřt Friedrich, který pak vstoupil do našich dějin neslavně jako takzvaný „Zimní král“.

Exif_JPEG_PICTURE

Dnes bych se rád držel na levém břehu Rýna, na jeho pravý břeh se přesunu příští týden, nehodlám své čtenáře trápit články delšími než pět stránek.

Jestliže se rozhodneme sledovat historii, musíme začít naši návštěvu ve městě nejstarším tedy ve Wormsu. Ne ovšem proto, že toto město pod jménem Borbetomagus existovalo už v době Římské říše a dokonce už před ní – soupeří s Trierem o titul nejstaršího německého města vůbec. Ve Wormsu byl podle legendy vězněn svatý Martin, když odmítl vojenskou službu poslednímu pohanskému císaři Juliánovi Apostatovi. Ale právě ve Wormsu se odehrává nejznámější příběh staroněmeckých ság – Legenda o Niebelunzích. Odehrává se okolo roku 450 n.l. v době vpádu Hunů do Evropy. Protože Niegelungové byli z kmene Burgundů, myslel jsem si vždy, že se i příběh o nezranitelném hrdinovi Siegfriedovi, jeho záludném vrahovi Hagenovi, pyšné královně Brunhildě a pomstou posedlé Kremhildě odehrával někde v Burgundsku. Chyba lávky. Burgundové se vyvraždili na břenu Rýna, přesněji ve Wormsu a až pak jejich zbytky odtáhly dále na západ, kde vytvořily Burgundské království. Německé ságy tedy nemůžou končit našim obvyklým „a jestli neumřeli, žijí dodnes“, tam totiž nepřežívá vůbec nikdo. O Siegfrieda zakopnete ve Wormsu na každém kroku – ať už u Siegfriedovy studny před kostelem svaté Trojice na hlavním náměstí, po cestě od nádraží do centra, kde je další skulptura líčící celé niebelungské drama, či na kole dějin od Gustava Nonnemnachera na Obermarktu.

Největší sochu ale dostal zrádný Hagen, jehož socha v nadživotní velikosti stojí na břehu Rýna a sype do řeky poklad Niebelungů – který od té doby přes veškeré pokusy nikdo nenašel. (Zajímavé je, že s křestními jmény Siegfried, Brunhild, Kremhild se setkávám u mých pacientů, zejména pak těch narozených mezi léty 1939 – 1945 hodně často, na Hagena jsem ještě nenarazil.)

Worms je slavný především svou katedrálou. V Německu existují tři gigantické románské katedrály, ve Wormsu, Špýru a Mohuči (Mainzu). V dnešním článku se budu zabývat dvěma z nich. Ta wormská stojí určitě za návštěvu, i když přišla o svou původní vnitřní výzdobu a je vevnitř barokizovaná. Worms vděčil za svůj vzestup sálské dynastii německých císařů, narodil se zde a je zde i pochován předek této dynastie lotrinský vévoda Konrád Červený, který padl v bitvě na lešském poli proti Maďarům v roce 955. Sálští vévodové zápasili o nadvládu ve Wormsu s místním mocným biskupem a byli jím nakonec vytlačeni, proto zřejmě měli nakonec raději Špýr a v tamější katedrále jsou pak pochováni všichni sálští císaři počínajíc Konrádem II. (vládl 1024 – 1039). Ve Wormsu panovali místní biskupové a nejslavnějšímu z nich Burchardovi (1000 – 1025) vděčíme za většinu románských staveb ve Wormsu i za první katedrálu, kterou sám vysvětil v roce 1018.  Svou monumentální podobu dostala stavba ale až o sto let později, v roce 1110 vysvěcoval novou velkolepou stavbu biskup Burchard II. pod patronací a za přítomnosti císaře Jindřicha V.

Všichni Jindřichové této sálské dynastie (třetí až pátý), se ve svých mocenských bojích opírali o Falc, přičemž ten prostřední, čili čtvrtý musel ve svém sporu s papežem Řehořem na kajícnou pouť do Canossy. I mír mezi císařem a papežem, uzavřený v roce 1122 byl podepsán ve Wormsu – takzvaná wormská konkordáta. Tři roky nato, sálská dynastie svým posledním zástupcem Jindřichem pátým vymřela. Následníci sálských císařů na trůně Štaufové svou lásku k sídelnímu městu převzali. Friedrich Barbarossa nechal přibudovat severní portál, nad nímž je i znázorněn, kudy o slavnostech táhl císař se svým doprovodem do katedrály, aby nemusel procházet davy prostého lidu.

Ve wormské katedrále uzavřel 15. července roku 1235 jeho vnuk Friedrich II. sňatek s Isabelou anglickou (byla to jeho čtvrtá a poslední svatba), zatímco jeho syn z prvního manželství Jindřich byl den předtím svým otcem vsazen do vězení, z něhož už nevyšel. Jižní portál dómu působí poněkud cize, pochází z let okolo roku 1300 a představuje gotický prvek, který na románské stavbě působí poněkud nepatřičně. Zcela nahoře jede korunovaná Ecclesia (tedy církev) na mystickém zvířeti se čtyřma rozdílnýma nohama (představujícíma anděla, býka, orla a lva jako symboly čtyř evangelistů) a na portálu jsou v kameni vyřezány výjevy ze starého i nového zákona.

Worms je slavný i svými židovskými dějinami. Protože Židé v Říši podléhali přímé ochraně císaře (a platili mu za to i speciální ochrannou daň, tzv. židovský groš) není divu, že hledali tuto ochranu přímo v jeho náručí. Dnes se dochovalo ve Wormsu hodně vzpomínek na židovskou minulost města a ty se včetně Synagogy, Ješivy i hřbitova (takzvaný Heiliger Sand čili Svatý písek) dají navštívit.

Worms nepůsobí kompaktně jako historická rezervace. To je následkem dvojího zničení města. To první se odehrálo v roce 1689, v rámci takzvané války o falcké dědictví. (Podrobněji se touto válkou chci zabývat v druhé části článku za týden) Do města vtáhly francouzské jednotky krále Ludvíka XIV. a město do základu zničily. Shořela i slavná katedrála  – o fatálním působení Francouzů ve Falci se budu muset zmínit ještě několikrát. Město bylo znova vybudováno, i když na místě někdejší skvostné radnice (budovy se symbolickým jménem „Mince“) byl vybudován kostel Svaté trojice. (Návštěva Francouzů byla totiž místním obyvatelstvem posouzena jako trest boží a tak postavili místo pyšné radnice skromný kostel v naději, že je tento čin od zlého západního souseda ochrání. Neochránil, v roce 1793 tu byli Francouzi znova a o nic lepší). Podruhé bylo město do základu zničeno spojeneckým bombardováním v dubnu 1945 a tak se dnes mezi historickými budovami (Worms má nejvíce románských stavebních památek z celého Německa) nacházejí všude moderní domy, které ruší celkový dojem.

Worms je ale spojen bezprostředně se jménem Martina Luthera. Právě na říšský sněm ve Wormsu byl v roce 1521 pozván, aby před císařem Karlem V. odvolal své učení. Když to odmítl a prohlásil hrdě: „Zde stojím, Bůh mi pomáhej, nemohu jinak“ umožnil mu císař volný odchod, který mu zaručil svým dekretem. Na rozdíl od Zikmunda Lucemburského trval na platnosti svého dekretu a „kacíře“ přítomným církevním otcům nevydal. Jestliže byl tedy Karel čestnější než Zikmund Lucemburský, měl o to méně politických úspěchů. Schopný politik čestný být zřejmě nemůže. (Je také pravda, že Karel měl v té době 21 let a byl tedy ještě mnohem víc náchylný k idealismu, než zkušený 44-letý Zikmund v Kostnici roku 1415.)

Martinu Lutherovi je ve Wormsu věnován obrovský památník, kde je znázorněn se svými podporovateli, spolupracovníky i předchůdci. Pro nás je zajímavé, že zde mezi jeho předchůdci a inspirátory vedle Petra Valdena, Giacoma Savonaroly a Johna Wicleffa má svou sochu i mistr Jan Hus. (dole u paty pomníku vpravo)

Na stejném sněmu ve Wormsu v roce 1521 bylo na nátlak tetičky Markéty rozhodnuto i o rozdělení habsburských zemí mezi tehdy jedenadvacetiletého císaře Karla V. a jeho osmnáctiletého bratra Ferdinanda, který se měl později stát císařem pod jménem Ferdinand I. Tam bylo tehdy rozhodnuto i o tom, že to bude Ferdinand, kdo se ožení s jagellonskou princeznou Annou a tím vlastně o tom, kdo se v budoucnosti stane českým králem. Ta budoucnost trvala pouhých pět let.

Opusťme ale historický Worms a přesuňme se o několik desítek kilometrů a několik desetiletí v historii dál – do Špýru. Špýr je krásné městečko. Jestliže Worms působí jako moderní město s mnoha roztroušenými historickými památkami, Špýr je jedna historická památka, dominovaná samozřejmě svou gigantickou románskou katedrálou. I Špýr byl zničen do základů francouzskými vojsky v roce 1689 (a pak ještě jednou francouzskými revolučními oddíly v roce 1793- sousedství s grand nation nebylo pro tento region žádným požehnáním), bohudík byla ale špýrská katedrála ušetřena a to, co bylo poté vybudováno a má šarm milého městečka, nestálo spojencům ve druhé světové válce za bombardování. Proto je návštěva Špýru milým zážitkem.

Exif_JPEG_PICTURE

Samozřejmě je třeba jít do katedrály. Je to monumentální budova, nenechejte se odradit dojmem, že všechny tyto tři románské gigantické katedrály působí poněkud pochmurně, čas velkých gotických oken měl teprve přijít. Katedrálu ve Špýru začal stavět už vzpomenutý zakladatel sálské dynastie císař Konrád II. v roce 1030. On sám se dokončení stavby nedožil, našel zde ale v kryptě místo pro svůj poslední odpočinek. Jeho následníci odpočívají po jeho boku v podzemí katedrály. Jsou zde pochováni i první dva římští králové z rodu Habsburků – Rudolf I. (zemřel 1291) a jeho syn Albrecht (zavražděn 1308). Habsburkové tím demonstrovali svou návaznost na sálskou dynastii a odstup od Štaufů, s kterými římští papežové nevycházeli zrovna v dobrém. Zajímavé je znázornění Rudolfa I. (vítěze nad Přemyslem Otakarem na Moravském poli 1278). Jestliže se tehdy panovníci nechávali téměř výhradně zobrazovat v idealizované podobě jako triumfující krasavci, ( důkazem jsou reliéfy osmi z nich od Konráda II. po Albrechta I v předsíni krypty, portrét Rudolfa jako starého unaveného muže odpovídá zřejmě skutečně jeho skutečné podobě a vznikl údajně na jeho přání. Rudolf nechtěl být idealizován, chtěl být zobrazen podle pravdy, věc v té době naprosto neobvyklá. Jeho náhrobní kámen nebyl původně v Dómu (kde by působil vedle oněm krasavců na reliéfech kontraproduktivně (opravdu tak dnes i působí), ale v Johanniterhofu kde císař zemřel. Do Dómu byl kámen přenesen až v roce 1858.

Exif_JPEG_PICTURE

Katedrála ve Špýru má význam i pro české dějiny. 30 srpna 1310 se v této katedrále konala slavná svatba syna římského císaře Jindřicha VII. Jana Lucemburského s dědičkou českého království Eliškou Přemyslovnou. Událost, která měla udat na více než sto let směr vývoje našich zemí.

Ve Špýru je ale ještě jeden kostel, který hraje v evropských dějinách velmi významnou roli. Stojí mimo hradby starého města, ne ale tak daleko, aby se nedal pěšky navštívit (historické centrum Špýru je maličké) Právě v něm PROTESTOVALA německá knížata, která už mezitím přestoupila k učení Martina Luthera, proti císařskému rozhodnutí toto učení zakázat. Stalo se tak na říšském sněmu v roce 1529 a od toho okamžiku se reformovaným říká PROTESTANTI.

Špýr byl údajně nádherným městem s 68 městskými branami a 38 kostely. Skutečná metropole středověké Římské říše! Konalo se zde na 50 říšských sněmů. Na jednom z nich přesvědčil zakladatel cisterciáckého řádu Bernhard von Clairvaux o vánocích 1146 císaře Konráda III. k vyhlášení druhé křížové výpravy. Poslední říšský sněm se ve Špýru konal v roce 1570, pak už význam města upadal a třicetiletá válka na něm zanechala hluboké jizvy. Ve městě přesto zasedal od roku 1526 říšský soud, německy Reichskammergericht a to až do zničení města v roce 1689 – to tu stejně jako všude jinde ve Falci řádili Francouzi.

Nový Špýr, postavený na začátku osmnáctého století, se krčí okolo Maximilánovy ulice, má ale své kouzlo a nacházejí se zde i nádherné budovy jako „Alte Münze“, kde zasedal městský patriciát, či radnice z let 1712 – 1716 a konečně na opačné straně městečka proti dómu Altpörtel, jedna z nejkrásnějších městských bran v Německu. Brána se svou věží pochází z roku 1230, jak přežila francouzské řádění v roce 1689 se mi nepodařilo zjistit. A konečně, ve Špýru je Historické muzeum Falce, s dějinami celého regionu od římských časů až do současnosti, samozřejmě s důrazem na slavný středověk.

Špýr je opravdu krásné městečko, opustíme je s dobrým pocitem, abychom se vydali do centra Falce – do Heidelbergu. Tam ale půjdeme až příští týden, článkem o šesti stranách nechci své čtenáře zatěžovat.

Kitzbühel


Kitzbühel je kult, navštívit Kitzbühel je povinností každého rakouského občana. Po dvaceti letech v Rakousku jsme se, jak už jsem vzpomenul, začali naplňovat povinný rakouský program. Napřed v Terstu, teď v zimě tedy návštěvou Kitzbühlu, nebo, jak říkají místí Kitzu. (Doporučuji každému používat tuto zkrácenou verzi, protože jinak bude považován za neznalého blbečka, Rakušáci si na svůj „Kitz“ totiž potrpí.

Kitz znamená kůzle, v tomto případě je myšleno kůzle kamzíka, zvířete rozšířeného v místních horách na hranici Tyrolska, Salcburska a Bavorska. Tato hraniční poloha je dnes pro místní region požehnáním, nebylo tomu ale vždy tak. Kitzbühel stejně jako nedaleký Kufstein patřily historicky  dlouho k Bavorsku, přesněji k Hornímu Bavorsku. Od hornobavorského vévody Ludvíka II. zvaného přísný dostal Kitzbühel v roce 1271 městská práva. Tehdy byl významný svou těžbou mědi.  O osudu Kitzbühlu a celého regionu se ale tradičně rozhodovalo na řece Innu, v městě Kufsteinu, pyšnícího se obrovskou pevností. Dovolím si tedy trošku odbočit, a protože si to historické souvislosti vyžadují, zajet necelých třicet kilometrů od lyžařského centra Kitzbühelu a navštívit onen Kufstein.

Rozkošné městečko, které se musí každému líbit. Udržované domy pomalované podle tyrolské tradice (on je to sice kýč, ale když si na to zvyknete, začne se vám to líbit), čisté upravené ulice, citlivé sloučení tradičního s moderním, impozantní zelený Inn a ona obrovská pevnost na skále uprostřed města. Na té pevnosti si vylámal zuby i náš Karel IV.(tehdy ještě markrabě moravský a vlastně ani to ne, protože právě v tom roce mu jeho otec král Jan ten titul odebral) V roce 1336 pronásledoval jako správce Tyrol (jeho bratr Jan Jindřich byl ne příliš šťastně ženatý s dědičkou tyrolského hrabství Markétou zvanou Pyskatá – manželství se mu pro ošklivost nevěsty nepodařilo naplnit a bylo později z toho důvodu rozvedeno) prchající Bavoráky, ale pevnost v Kufsteinu se mu postavila do cesty a dále cesta nevedla. Válka skončila zase jednou bez vítěze křehkým příměřím.

Rozhodující události se ale v Kufsteinu odehrály v roce 1504 v rámci války o landshutské dědictví. Protože toto téma zřejmě českému čtenáři mnoho neřekne, pokusím se situaci aspoň zevrubně přiblížit. Po smrti císaře Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů v roce 1347 vládli nad Bavorskem jeho synové a těch bylo až šest. Následkem bylo rozdělení Bavorska na celkem čtyři úděly, přičemž bylo určeno, že v případě vymření jedné větvě v mužské linii, přejde tento úděl na ostatní větve Wittelsbachů.

Landshut pak byl hlavním městem největší a nejbohatší části Bavorska. Lansdshutský vévoda Jiří, zvaný příznačně Bohatý neměl sice syna, zato ale dceru Alžbětu a chtěl tedy prosadit její právo na následnictví – tedy pro jejího manžela Ruperta Falckého – jakási pragmatická sankce dvě stě let před Marií Terezií. Svatba se odehrála 10. 2. 1499. Ostatní, zejména pak mnichovský vévoda Albrecht, se s tímto porušením smluv nechtěli smířit. Když vévoda Jiří prvního prosince 1503 zemřel, vznesl Albrecht okamžitě nároky na landshutské dědictví. Protože ale mezitím Landshut držel pevně ve svých rukou  Ruprecht, obrátil se Albrecht na císaře Maxmiliána I s žádostí o rozsudek ve sporu. Císař se zeptal obou stran, zda jsou ochotny akceptovat habsburské územní nároky na oblasti Kufsteinu, Kitzhbühelu a Rattenbergu. Šlo samozřejmě o strategicky důležité území ale i o onu tam těženou měď, tolik potřebnou k odlévání kanónů v době, kdy byly právě meče a kopí na bojištích nahrazovány střelnými zbraněmi. Albrecht si pospíšil s ujištěním, že proti tomu nic nemá a Maxmilián tedy rozhodl v jeho prospěch. Falcká strana se s tím ale nehodlala smířit a začala válka.

Kufsteinský správce Hans von Pienzenau patřil původně k Albrechtově straně. Za 30 000 zlatých se ale rozhodl přejít na stranu Ruprechta Falckého, a když ke Kufsteinu přitáhl císař, aby město podle dohody s Albrechtem zabral, narazil na tvrdou obranu. Navíc si Hans von Pienzenau rád zažertoval a to i na císařův účet. Když císař začal pevnost, která platila za nedobytnou, ostřelovat z děl, nechal velitel pevnosti nepatrné škody, které střelba napáchala, demonstrativně zamést z hradeb metlami. To císaře rozzuřilo do nepříčetnosti. Nechal v Innsbrucku zhotovit dvě obrovské bombardy s poetickými jmény Purklepaus a Weckauf a dovézt je k pevnosti. Už po prvních výstřelech se zhroutila věž nad vstupem do pevnosti a Hans von Pienzenau nabídl kapitulaci. Bylo ale už pozdě. Rozzuřený císař nehodlal vyjednávat. Pevnost vzali jeho vojáci útokem a velitel pevnosti Hans i se svými patnácti nejvěrnějšími byl proti všem zvyklostem tehdejšího vedení války sťat. Na tuto událost narazíte v Kufsteinu skoro všude, nejplastičtější je ale ve starém městě pod pevností u takzvaného Auracher Löchl, kde jsou do stěny stejnojmenného hotelu zabudované dělové koule z tohoto obléhání.

Protože Rupert i jeho žena Alžběta během války zemřeli, dostal Maxmilián následným mírem, co chtěl. Rattenberg – nejmenší , ale velmi půvabné tyrolské město na řece Innu, tehdy slavné těžbou stříbra, musel ovšem hned přenechat bankéřské rodině Fuggerů z Augsburku, kteří jeho tažení i ony obrovské kanóny financovali  a tím splatil své dluhy. Jakub Fugger starší zvaný Bohatý (jak jinak) dokázal během svého života dosáhnout evropského monopolu na těžbu mědi i stříbra a diktovat poté ceny v celé Evropě. Kolik bude stát dělo, o tom se rozhodovalo v Augsburku. Fuggerovi se mimochodem podařilo s pomocí mladého inženýra  patricia Janose Thurza obnovit už zpustlou těžbu stříbra a zlata v Uhersku a rodina Thurzo to díky tomuto spojení dotáhla nejen k pohádkovému bohatství, ale během sta let i k funkci palatina, tedy správce Uher.

Císař Maxmilián dal po vítězné válce kufsteinský hrad za fuggerovské peníze svým architektem Martinem Zeilerem přebudovat na pevnost, která měla být opravdu nedobytná. Výsledky Zeilerovy práce je možno vidět dnes a jsou opravdu impozantní. Pevnost ale stejně ještě jednou padla – 20. června 1703 v rámci války o dědictví španělské, dobylo pevnost bavorské komando. Už rok nato ale museli Bavoři město předat zpět Rakušákům a tak zůstal Kufstein ale i Kitzbühel definitivně rakouským.

V devatenáctém století sloužila kufsteinská pevnost jako vězení především pro maďarské vězně. Zejména císařská věž s třinácti celami sloužila jako vězení s nejpřísnější vazbou . Vedle mnohonásobného vraha Roszy zde byly vězněny i ženské aktivistky hraběnka Blanka Teleki von Szek a  Klára Lövey a mnozí velitelé maďarského  osvobozeneckého boje z let 1848/1849. Z hlediska maďarských dějin je tedy Kufstein určitě zajímavým poutním místem. V roce 1865 bylo vězení v císařské věži zavřeno, aby bylo znovu uvedeno do provozu za první světové války a pak ještě v roce 1945, kdy tam Američané a Francouzi posadili funkcionáře NSDAP.

Ale opusťme Kufstein a vraťme se zpět do Kitzbühelu. Tamější radní totiž pochopili ducha doby, a když těžba mědi přestala vynášet, přeorientovali se velmi brzy na tehdy se teprve rodící turistický ruch. Už v roce 1931 se poprvé konaly závody ve sjezdu na Hahnenkammu a tento sjezd – nejobtížnější ve světovém poháru, se stal pravým kultem. Závodní trasa není ani normální sjezdovkou. Mimo závod se neudržuje a je označena jen jako „extreme route“ tedy extrémní lyžařská stezka. Zřejmě pro jistotu, aby se ctižádostiví lyžaři, toužící po adrenalinu, na trase nepozabíjeli. Je to sjezdovka, o které jistý český lyžař prohlásil, že žaludek přijede do cíle až třicet sekund po vás. Jen pro orientaci, na startu se spustíte po sedmdesátiprocentním svahu a pak musíte trefit doleva do nejužšího místa sjezdovky zvaného „Mausefalle“ tedy past na myši, která se dá projet jen přímo. Kdo to přežil, má určité šance dostat se do cíle. Traduje se, jak kdysi Hubert von Hohenlohe, sjezdař závodící za Mexiko s jistým jiným exotem na  prohlídce trati přišli k oné Mausefalle. Podívali se dolů a Hohenlohe se zeptal svého kamaráda „ Do you believe, God loves you?“(Myslíš, že tě Bůh má rád?) Kolega zakroutil hlavou a odvětil: „I am not sure.“ (Nejsem si jistý) Odepnuli si lyže, místo obešli a ze závodu se odhlásili. Mimochodem sjezdovce na Hahnenkammu se říká v místní mluvě prostě jen „Streif“. Jaký je to kult dokázal dokumentární film „Der Streif – one Hell of a Ride “, který se promítal minulého roku v rakouských kinech. Jen za první týden jej shlédlo 65 000 diváků, což je pro dokumentární film naprostá senzace.

Jenže Kitzbühel není jen Hahnenkamm. Středisko má 56 vleků a 168 sjezdovek, rozdělených do 7 oblastí A-G. Oblast B je na opačné straně na Kitzbühler Horn,není spojena s těmi ostatními a nezasněžuje se umělým sněhem.  Ale i těch ostatních šest je víc než impozantních. Zejména pak gondola 3S (v oblasti D) přemosťující údolí mezi centry D na Pengelsteinu  a F in Jochbergu na délce 3642 metrů ve výšce až 400metrů. Gondola, která pojme 30 lidí, zvládne těchto 3,5 km za devět minut.

Přístup ke kitzbühelskému lyžařskému středisku je překvapivě bezproblémový. Buď se dá zaparkovat za 7,50 Euro na den ( 7-19 hodin) přímo pod Hahnenkammem v centru města nebo v případě, že je toto místo obsazeno, na parkovišti v Ganslemu. Ale není ani třeba jezdit do Kitzbühelu, středisko je dostupné i z obce Kirchberg, kde jsou dokonce dvě parkoviště přímo pod gondolami Fleckalmbahn nebo Maierlbahn, obě patřící k oblasti E. Další přístupy ke středisku jsou z Jochbergu, kde je i hotel Kempinski pro ty, kteří mají rádi luxus a dosst peněz (oblast F) či dokonce ze vzdáleného MIttersillu (Oblast G). Ne nadarmo vyhrál Kitzbühel několikrát soutěž o nejlepší rakouské lyžařské středisko. Kolik milionů eur se tam investovalo do infrastruktury, si neodvážím ani odhadnout, jedná se určitě o částku v stovkách ba možná i tisících milionů. Ale výsledek stojí za to.

Město má samozřejmě nádech snobárny, jak jinak. Butiky a luxusní obchody v malém městském centru, pětihvězdičkové (jako legendární „Weisses Rössl“) a čtyřhvězdičkové hotely. I  když letos ceny díky sankcím proti Rusku a tím pádem poklesu objednávek z Putinova carství ceny poklesly, jsou ještě stále dost vysoké, aby normálního smrtelníka odradily.  Ceny jídla a nápojů byly naopak naprosto normální, dali jsme si přímo proti radnici ve vinném sklípku pana Hillingera z Burgerlandu víno za velmi přijatelné ceny, ne vyšší než v jeho vlastním vinném sklepě v burgenlandském Joisu. Přímo vedle radnice je samozřejmě Casino v budově hotelu „Goldener Greif“ bez něhož by Kitzbühel samozřejmě nebyl Kitzbühelem. Celé malé městské centrum je krásně udržované, má několik kostelů, je se tam na co podívat a město samé určitě stojí za návštěvu – vždyť máte parkovné zaplacené až do sedmi do večera – noční tarif je dražší, a sice 11,50 Euro, ale začíná platit až po devatenácté hodině. A v blízkosti centra se dá parkovat večer a v noci i zadarmo.

Jak si ale zalyžovat v Kitzbühelu bez toho, aby se člověk zadlužil? Prostě se ubytovat v jeho blízkosti.

Když si pořídíte takzvaný lístek ALL STARS, můžete lyžovat na všech střediscích v okolí. A není jich málo a ani jedno není malé. Lístek platí kromě Kitzbühelu i pro St Johann in Tirol (krásné městečko s typicky tyrolsky pomalovanými domy a monumentálním barokním kostelem), Scheewinkel – Fieberbrunn, Steinplatte-Waidring, Skiwelt wilder Kaiser Brixental, Skicircus Saalbach Hinterglemm Leogang a i pro poněkud vzdálenější Zel lam Zee – Kaprun s ledovcem na Kitzsteilhornu, kde je celoroční lyžařský provoz a Ski Juwel Alpbachtal-Wildschönau. Garantuji vám, že to všechno za týden nemáte šanci stihnout. Lístek na všechna tato střediska na tři dny stojí 144 Euro, na čtyři dny 185 Euro, na šest dní 249 Euro a na sedm 272 Euro. Určitě žádný pakatel, ale nabídka za ty peníze je obrovská.

Nám se podařilo najít ve vesničce Kirchdorfu pension TASMA – rodinný pension s dobrým jídlem a stařičkou paní domácí vedoucí provoz podniku (určitě už má nejméně osmdesát, hovoří plynně anglicky a jejímu synovi  způsobuje maminčina vitalita očividně těžké deprese).   Cena byla velmi výhodná, čtyřdenní pobyt s polopenzí a třídenním lístkem na lyžování ALL STARS za 348 Euro na osobu, čili při současném kurzu za nějakých 9700 Korun, šestidenní pobyt stál pak 648 Euro i s příslušným lyžařským lístkem. A jídlo nebylo rozhodně špatné, to si ostatně žádná restaurace v Rakousku ani nemůže dovolit. Není divu, že vzhledem na danou cenu pension objevili především spořiví Holanďané (Kalvínovo učení se stále ještě nezapře, nicméně hříšně chutná strava jim očividně chutnala, i když tím ohrožovali svůj vstup do nebe). To je určitý nedostatek center, které jsme navštívili. Nachází se zde nadprůměrné množství podprůměrných lyžařů – oni ti Holanďané s lyžemi na nohou nevyrostli. Můj syn si třetí den lyžování přál aspoň jednu „dutch-free! sjezdovku, takového komfortu mu ale nebylo dopřáno.

Všude v okolí – ať už v Kirchdorfu samotném nebo v St.Johan in Tirol – narazíte na památníky roku 1809. Rok v tyrolských dějinách skutečně památný, vztahující se k povstání Andrease Hofera. Po porážce u Slavkova v roce 1805 bylo Tyrolsko rozhodnutím Napoleona I. přičleněno k jeho věrnému spojenci Bavorsku (zase jednou). Což o to, bavorskou nadvládu by Tyroláci ještě jakž takž vydrželi, odvody svých chlapců do bavorské armády, která táhla s Francouzi celou Evropou už méně. Když jim ale osvícení Francouzi začali zakazovat chodit do kostela, byl oheň na střeše. Tyrolští sedláci dokázali pod vedením Andrease Hofera  klást pravidelné neporazitelné francouzské armádě odpor a několikrát dokonce bavorské i francouzské jednotky porazili – většinou na hoře Bergisel, kde je dnes innsbrucký skokanský můstek, součást Turné čtyř můstků. I poté, co Rakousko po porážce u Wagramu v roce 1809 kapitulovalo, pokračovali Tyroláci ve svém zarputilém odporu a přísahali věrnost rakouskému císaři, i když on o to už vůbec nestál. Výsledky byly fatální. Části Tyrol – a právě i oblasti Kirchdorfu či St.Johannu in Tirol, byly Francouzi doslova srovnány se zemí. Tyroláci jsou ale na tyto roky houževnatého odporu hrdí jako my na Jana Žižku a jeho husity.

Z našeho roztomilého Kirchdorfu bylo do Kitzbühelu 15 km, do St.Johann in Tirol 4 km, do Elmau (vesničky kde se točí slavný – z mého pohledu naprosto otřesný – televizní seriál Bergdoktor) 10 km, Na Steinplatte- Waidring, další  krásné středisko – 12 km. Jen Saalbach Hinterglemm Leogang a Zel am See na východě jakož i Albachtal-Wiildschönau na západě  (tenhle výlet se dá spojit s návštěvou půvabného Rattenbergu) jsou dál – mezi 40 a 50 km – čili hodinu autem.

Takže co mám říct závěrem. Někdy se vyplatí rakouský povinný program skutečně absolvovat. Jestliže jsem se bál, že Kitzbühel bude snobárna a jen snobárna pro milionáře, je to naopak skvělé lyžařské středisko nejvyšší kvality. Takže pokud to nevyjde letos, obujte si lyže příští rok – a vzhůru do Tyrol, které kdysi byly Bavorskem.

Terst


Rakušáky popadne při vzpomenutí tohoto města vždy jakási melancholie. Mají k onomu přístavu v severním Jadranu citový vztah, je to jakási nostalgická vzpomínka na časy, kdy bylo Rakousko velké a mocné. Ztráta žádného jiného území (snad ani Jižního Tyrolska ne) je nebolí tak jako ztráta Terstu s okolním územím.
Terst patří tedy k povinnému programu každého rakouského občana, nenavštívit toto město s okolními zámky Miramare či Duino (jež patřily rovněž k habsburskému území) je prostě nenapravitelný deficit ve vzdělání a handicap v každé slušné společnosti. Že jsme se k návštěvě tohoto města dopracovali až po téměř dvacetiletém pobytu v Rakousku má kořeny především v tom, že kolega Köck, neurolog v Murau, jenž o Terstu vždy pěl ódy, neměl nikdy čas tam zajet, když jsem ten čas měl já.
Letos jsme se tedy rozhodli na něj už nečekat a vydat se do Terstu bez neurologa ( a psychiatra v jedné osobě). Deprese totiž spíše hrozily v upršeném Rakousku a tak jsem nápad mé ženy vydat se za sluncem na jih přijal jako naprosto správný. Měl jsem sice v úmyslu prchat ještě mnohem dále až někam k Perugii do Toskánska, ona mě ale zarazila už krátce za italskou hranicí. Měla pravdu, slunce tam bylo a zůstalo po celou dobu našeho pobytu.

Terst (italsky Trieste, německy Triest, slovinsky Trst – Slovinci jsou mistři světa v tvoření slov bez samohlásek, vrcholem je slovo pro jejich snídani zajtrk) založili Římané v roce 178 př.n.l. pod jménem Tergeste. Z římských dob se zachovaly zbytky římského divadla, lapidárium v městské pevnosti či Arco Ricardo – pozůstatek jedné z městských bran.

Město ale nikdy nedosáhlo významu svého velkého souseda Aquileje a po jejím zničení Attilovými Huny převzaly vedoucí úlohu na severním Jadranu nově založené Benátky – Terst přišel zase zkrátka. Postupně zde vládli Gótové, Byzantinci, Langobardi, v roce 1202 se města zmocnily Benátky, které tehdy pod svým geniálním slepým dóžetem Enrikem Dandolem dokonce dokázaly pomocí křížové výpravy zničit i Konstantinopol. Terst spolu s velkou částí Istrijského poloostrova se stal součástí takzvané benátské Terra ferma. Město ale nehodlalo zůstat navždy druhořadým přístavem v Republice svatého Marka.
Hvězdná hodina Terstu přišla v roce 1382, kdy se město poddalo Habsburkům. Přidáním se na habsburskou stranu – i když tehdy nemohli městští radní ani zdaleka tušit, kam to až habsburská rodina dotáhne, v roce 1382 hráli Habsburkové rozdělení na dvě linie vedle všemocných Lucemburků spíše jen druhé housle a navíc mezi nimi a Terstem leželo tehdy ještě hrabství Gorizia – se stal Terst přímou benátskou konkurencí – a jí i zůstal. Výhodou přístavu je, že má hlubokou vodu – díky příkrému pobřeží, a mohou v něm tedy přistávat i lodě s hlubockým ponorem. Zatímco z Benátek se stala turistická atrakce, Terst je dnes hlavním ropným terminálem pro tankery přivážející ropu pro Itálii, Rakousko s Německo a výletní gigantické lodě mohou kotvit přímo před Piazza l´Unita d´Italia, což je skutečně impozantní obraz. Habsburkové vytvořili velké impérium a Terst poznal, že vsadil na správného koně. Až do roku 1918 byl hlavním obchodním i válečným rakouským přístavem a sídlem admirality. V roce 1500 připadlo Habsburkům i hrabství Gorizia a tím získal Terst i hospodářské zázemí. Bohatství města nestálo nic v cestě.
Město samotné není velké, má dnes okolo 200 000 obyvatel – a v podstatě nemá ani kam růst. Díky strmému pobřeží jsou budovy města roztroušeny po několika kopcích, návštěva Terstu je tedy kondičně poměrně náročnou záležitostí a pro člověka časně po operaci kolena ne zrovna optimální variantou dovolené.
Městu dominuje vrcholek Cole di San Giusto s citadellou – pevností s habsburských časů a s obrovskou románskou katedrálou, věnovanou místnímu světci svatému Justovi. Ten působil v čase posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána v Aquileji jako biskup. Byl vržen do moře zatížen kameny na nohou a rukou, ale jeho mrtvola byla přesto vyplavena na pobřeží v Terstu, kde byl i pochován a dodnes je uctíván jako místní patron ( svátek má 2. listopadu). Jeho katedrála je monumentální pětilodní románská basilika, která ohromí nejen svou velikostí a korintskými sloupy nesoucími klenbu. Její výzdoba je dosti nesourodá, od moderní mozaiky v hlavní lodi, přes staré mozaiky z 12 resp. 13 století v lodích vedlejších až po fresky z třináctého století. Chrám ale působí podivně asymetricky, oblouky křížové lodě jsou vlevo podstatně menší než vpravo, boční lodě nejsou stejně velké. Vysvětlení člověk dostane, až když se na katedrálu podívá shora, totiž z hradeb citadelly. Pak vidí, že katedrála vznikla složením dvou kostelů stojících vedle sebe, které byly prostě do nové budovy převzaty a zabudovány – byly to kostely St. Giusto a St.Maria Maggiore a tento architektonický zločin se odehrál někdy ve čtrnáctém století. Prostě podle italské metody, že se nic nebourá – je to škoda a moc práce, stavební substance se dá vždy prakticky použít. Člověk musí být flexibilní a kreativní – prostě jedním slovem chaot.
Vchod do basiliky je ostatně postaven z římských náhrobních kamenů, to byl vždy ve středověku lákavý stavební materiál materiál a Tersťané očividně neodolali.

Z Cole di San Giusto sejdete do přístavu a k náměstí l´Unita d´Italia, údajně největšího v Itálii (my ale víme že náměstí Pratto dela Valle v Padově si dělá stejný nárok – v Itálii není prostě nic nesporného). Mnohem hezčí než toto hlavní náměstí s radnicí je ale Borgo Teresiano – část města, kterou nechala postavit podle jednotného plánu Marie Terezie v osmnáctém století – ne nadarmo se Terstu někdy říká „Malá Vídeň“. Jako podle pravítka rovné široké ulice a náměstíčka okolo Canal Grande,plné kaváren a lokálů metropoli na Dunaji skutečně mohou připomínat.

Vzpomínkou na monarchii je i firma Illy, jeden z nejznámějších světových výrobců kávovarů, jež má stále ještě sídlo v Zona Industriale v Terstu. Francesco Illy byl důstojník maďarské kavalerie, než se usadil v Terstu a vymyslel způsob vysokotlakého kávovaru. Stalo se tak sice až v roce 1933, kdy Terst už patřil Itálii, ale maďarské kořeny firmy jsou známy – ostatně v okolí Gorizie se pěstuje tokajská réva, i když způsob výroby vína z ní je jiný než v Maďarsku, prostě italský.
Terst prožíval vrchol svého rozletu v devatenáctém století. Tehdy byl i centrem kultury, působil zde James Joyce (je tu po něm pojmenováno jedno z mnoha schodišť spojujících terstské vrcholky a hned vedle je i Scala Dublino, očividně s podobným motivem. Byl zde Sigmund Freud a v blízkém zámku Duino v letech 1912 až 1913 i slavný pražský rodák Rainer Maria Rilke. Verdi zde uvedl dvě své opery (Korzár a Stifelio).
Když právě v Terstu přistála v roce 1914 loď převážející do Rakouska tělesné pozůstatky arcivévody Františka Ferdinanda D´Este, byla to předzvěst úpadku města. Po první světové válce byl Terst i s celou Istrií přiřčen Itálii, po druhé světové válce v roce 1945 vznesla ale nárok na celé toto národnostně smíšené území Titova Jugoslávie. V roce 1947 byly nakonec vytvořeny tři zóny A,B a C, z nichž nakonec B a C připadla k Jugoslávii a Tito ji rozdělili mezi své dvě dítka, Istrii dostalo Chorvatsko a pobřeží mezi Terstem a Umagem v délce 27 km Slovinsko. Terst zůstal do roku 1954 svobodným městem pod mezinárodní kontrolou, potom se vrátil do Itálie. Vícejazyčný ale zůstal, všechny nápisy jsou tu jak v italštině, tak i ve slovinštině a protože jsme byli nedobrovolně svědky rozdělování služeb úklidového personálu v našem hotelu, dozvěděli jsme se, že se tento skládá prakticky výhradně ze Slovinek. O čistotu v našich pokojích se staraly Zlatica, Dragica, Milica atd. Stejně tak na slovinském pobřeží je vše popsáno i italsky a číšník v Piranu i v Portoroži hovořil bez problémů oběma jazyky. Slovinská města mají v italštině ostatně mnohem zvučnější jména – Koper je Capodistria a Portorož se jmenuje dokonce romanticky Portorosa.

K Terstu ale samozřejmě patří i jeho okolí. Navštívit Terst a nebýt v Miramare, kouzelném zámečku jako z pohádky, který si nechal postavit tehdejší kontraadmirál a velitel rakouského válečného námořnictva arcivévoda Maximilán v letech 1856- 1860, je prostě nemožné. Kousek dál je pak romantický zámek Duino patřící rodu Thurn und Taxis, vypínající se na vysoké skále nad mořem a tím pádem s nádhernými výhledy na celé pobřeží severního Jadranu. V Duinu je muzeum zabývající se působením známých osob v této lokalitě. Jak už jsem vzpomenul, byl zde Rainer Maria Rilke, či řecká princezna Marie Bonaparte, (vnučka Napoleonova bratra Luciena) původně pacientka, později přítelkyně a kolegyně Sigmuda Freuda (léčil jí neúspěšně frigiditu), která starého pána vykoupila z nacistických rukou, aby mohl v klidu zemřít v Londýně (jinak nacisté vyvraždili celou jeho rodinu, dokonce i jeho devadesátiletá sestra byla zplynována v Osvětimi).


A samozřejmě nelze nenavštívit Grottu Gigante, obrovskou jeskyni s výškou víc než sto metrů, zapsanou v Guinessově knize rekordů jako největší jeskyně, v níž se konají turistické exkurse.
Terst je tedy pro někoho, kdo chce žít v Rakousku povinným programem, ale program to není nezajímavý. Možná se tam ještě vrátím – dobrovolně, až zase jednou bude v Rakousku upršené počasí