Zlobíte se na ně, že nejezdí včas? Že jsou přecpané? Že se řidiči na vás neusmívají? Pak zkuste použít síť veřejné dopravy v Itálii. Byli jsme na výletě s oddělením v Toskánsku. Protože jsem nepokojný duch, rozhodl jsem se pro individuální program. Zatímco se celá skupina vydala autobusem z Poggibonsi do Voltery a St.Giminagna, já jsem chtěl vidět za každou cenu legendární náměstí v Sieně, na kterém se pořádá legendární Palio, tedy sienské dostihy. Protože večeřet se mělo v St. Giminagnu, vzdáleném od Sieny 17 kilometrů, zdálo se mi hračkou takový individuální program zvládnout. Pro jistotu jsem si ještě zapsal číslo mobilního telefonu naší staniční sestry Gudrun a vyrazil vlakem do Sieny.  Což o to, město bylo opravdu krásné, užil jsem si espresso na náměstí Piazza del Campo, a okolo druhé odpoledne jsem se začal starat, jak se dostat do St.Giminagna, které taky mělo stát za návštěvu. Na autobusovém nádraží v Sieně stála u jedné zastávky cedulka s nápisem St.Gimignano 14:30. Potěšil jsem se a postavil se na zastávku. Mírně mne rušilo, že jsem tam stál úplně sám. Když se do tři čtvrtě na tři stále žádný autobus neobjevoval, vydal jsem se na informace. Seděla tam krásná mladá černovlasá Italka s výrazem sfingy. To proto, že se s ní právě snažila navázat verbální kontakt skupina mladých Irů. Marně. Dívka na ně hleděla hlubokýma černýma očima, usmívala se a nereagovala  slovem ani úsměvem. Angličtina byla pro ni očividně nesrozumitelným shlukem zvuků a nehodlala se tím nechat vyvést z duševního klidu. Když Irové plačky odešli, byla řada na mně. Jako absolvent 13 lekcí italštiny pro samouky (v lekci čtrnáct začíná pasívum a to jsem už vlastními silami nezvládl) jsem se pokusil získat vysvětlení, proč se autobus do St. Gimignana nedostavil v 14:30 na zastávku. Slečna odměnila mou snahu nepatrným úsměvem sfingy, vzala papírek a napsala na něj 16:00. Řekl jsem „Grazie,“ a odešel na zmrzlinu. Deset minut před čtvrtou jsem ale stál na zastávce s nápisem St. Gimignano opět sám. To mne znepokojilo. Zastavil jsem dobře oblečeného Itala a zeptal jsem se jej, zda umí anglicky. Usmál se na mne a utekl. Druhého jsem se už pro jistotu ptal mou italštinou pro první třídu základní školy. Projevil pochopení. Na Italech je úžasné, že se domluví s každým, i když jejich jazyk neovládá. Prý to (podle synova kolegy na studiích pocházejících z jižního Tyrolska) spočívá v tom, že Italština se ze 60 procent skládá z pohybů rukou a nohou a na verbální komunikaci zbývá jen oněch 40 %. Popadl mne za ruku a odvedl mne přes celé autobusové nádraží na zastávku, kde se tísnilo několi desítek lidí. Ukázal na cestu před chodníkem, řekl „St. Gimignano“ usmál se a odešel. Přesně v 16:00 se na oné zastávce objevily až tři autobusy. Dva měly nápis Florencie, jeden pak Abruzzo. Vstoupil jsem do prvního a zeptal se řediče „St. Gimignano?“ Zavrtěl hlavou a ukázal mi, abych vystoupil. V druhém autobusu se řidič se mnou ani nepokoušel diskutovat. Prostě vstal, vzal mne za ruku ruku, převedl mne přes celé autobusové nádraží a postavil mne na úplně jinou autobusovou zastávku. Pak mi zamával a zmizel. Zmocňovalo se mne zoufalství. O půl páté přijel k zastávce autobus a nápisem – Florencie. Vyrazily mi slzy zoufalství. „St. Gimignano,“ vyrazil jsem zoufale po vstupu do autobusu. „No,“ pravil muž v perfektně padnoucím modrém obleku se slunečními brýlemi, jehož jsem považoval za řidiče, protože seděl na jeho sedátku. „Poggibonsi.“  „St. Gimignano,“ trval jsem na svém. Usmál se: „Poggibonsi – St Gimignano.“ Zavrtěl jsem hlavou „St. Gimignano diretto.“

„No diretto,“ odpověděl s přehledem. „Poggibonsi diretto.“ Rezignovaně jsem si sedl na jedno ze sedadel a čekal, co se stane. Stalo se. Něco, s čím jsem nemohl počítat ani ve zlém snu. Do autobusu vstoupila krásná mladá dívka se slunečními brýlemi, oblečená do stejného obleku, jako onen muž, s nímž jsem se právě bavil. Nebylo mi úplně jasné, co tam hledá, při svém vzhledu se mohla živit určitě velmi dobře i jinak než jako řidička autobusu. Uniforma jí sice slušela, ale v plavkách by určitě vypadala ještě líp. Onen muž jí zdvořile uvolnil místo a sedl si na sedadlo za ni. A ona vyrazila. Během několika sekund mi bylo vše jasné. Jednalo se o zkušební jízdu a ono děvče to zřejmě zkoušelo poprvé. Řítila se uličkami Sieny a pak uzoučkými cestičkami Toskánska, celou dobu se opíraje o klaksón, který nepřestával troubit. Bylo to prozíravé, auta jí uhýbala z cesty a mizela v příkopech a vedlejších uličkách. V Col Val d´Elsa však i tato taktika selhala. Zatáčka byla prostě příliš prudká a dívka vjela do protisměru. Během několika sekund se vytvořila neprostupná stojící kolona za ní i před ní. Doprava v Col Val d´Elsa a zřejmě i v širokém okolí ustrnula v naprosté nehybnosti. V nesmírném hluku křičících a divoce gestilujících Italů jsem pochopil, že se odtud už nikdy nedostanu. Že nás bude vysvobozovat vrtulník a večeře s naší skupinou v St. Gimignanu je definitivně ztracena. Vytáhl jsem rezignovaně mobilní telefon a zvolil Gudrunino číslo. Pozdravila mne hlasová schránka, milá Gudrun zapomněla telefon zapnout. Oblil mne studený pot a cítil jsem se ztracen, jako ještě nikdy. Po několika minutách se začalo něco dít. Zřejmě se někde v nedohledné dálce podařilo nějakému autu z kolony zacouvat do vedlejší uličky, do dvora, do průjezdu nebo někomu do dveří, každopádně, protože ho všichni z onoho protisměru o ty dva metry dozadu následovali, vzniklo tak před autobusem něco málo prostoru. Instruktor pak převzal volant a neuvěřitelným manévrem dostal autobus do správného směru. Pak ale bohužel předal volant opět oné krásné slečně. Na výjezdu z Col Val d´Elsa narazila do auta, jež před ní zastavilo před vjezdem na hlavní ulici. Po cestě se rozletělo sklo z brzdových světel. Naštěstí tam stáli carabinieri. Ti nedovolili poškozenému řidiči ani vystoupit z auta, taková lapálie jim očividně nestála za to, aby vytvořili zácpu na dalších několik let. Jenom mávali rukama a dávali najevo, že je třeba jet dál. Přesto jsem do Poggibonsi dorazil s 40 minutovým zpožděním, což znamenalo, že – skutečně existující – přípoj do St. Gimignana odjel před deseti minutami. Další jel za hodinu a půl. Tedy měl jet. Jenže se neobjevil a mne se zmocňovalo tiché zoufalství. Jedině skutečnost, že se se mnou na zastávce stáli oni Irové, jež jsem poznal na informacích v Sieně a kteří měli očividně stejný cíl jako já, mi dodávala naději. Velká jistota to ale nebyla. Klíčilo ve mně podezření, že se drží spíše oni mne než já jich, protože jsem uměl italsky o oněch 13 lekcí pro samouky lépe než oni. Ne, není třeba dále napínat. Autobus opravdu přijel. Sice o půl hodiny později, než měl a z opačné strany, než jsem předpokládal, ale všechno dobře dopadlo. Dopravil jsem se posledním autobusem do nočního St. Gimignana a nějakým zázrakem, který si nedovedu dodnes vysvětlit, jsem našel i naši skupinu, večeřející v jednom z mnoha lokálů v zadním uzavřeném traktu. Ale italský číšník, vidící mé zoufalství, pochopil ihned, že někoho hledám i koho a zavedl mne k rakouským krajanům.

               Takže jestli se vám chce nadával na veřejné dopravní prostředky v Česku, prosím. Ale sedmnáctikilometrová cesta ze Sienny do St. Gimignana trvala mně pět a půl hodiny. Proč jsem nešel raději pěšky? Už jste někdy potkali na úzké polní cestě troubící autobus s krásnou dívkou se slunečními brýlemi za volantem? Myslíte, že by se to dalo přežít?

               Toto město je spojeno s dvěma asociacemi: je to první město, okolo kterého člověk projíždí na cestě do Itálie, proto ho nechává stranou, protože se těší k moři a nechce se zdržovat. A pak je to šunka, ovšem ta není spojena přímo s Udine ale s městečkem San Daniele 25 kilometrů na západ ležícího u u řeky Tagliamento. V něm se v červnu koná každoročně velká slavnost Prosciutta, protože samozřejmě je Prosciutto San Daniele zase jednou „piú“ čili nejlepší na světě (prosím, neříkejte to nikomu, kdo pochází z Parmy).

               V San  Daniele se pořádá každý rok koncem června slavnost šunky, na kterou se sjíždějí lidé z celého světa. Tedy pokud máte neodolatelnou chuť na prosciutto, odvahu a motivaci natrénovat na mistrovství světa v parkování, rozhodně tam zajeďte. Kromě šunky jsou v San  Danielle ještě hrdí na uzené pstruhy, na svou katedrálu, která jim dala přezdívku friaulská Siena a na bibliotéku s mnoha starými rukopisy. Možná by bylo lepší zajet si tam v méně exponované době, v obci je 27 prosciuttofici, které je možné navštívit, abyste poznali, jak se taková vepřová šunka v San Daniele vyrábí.

               Ale zpět do Udine. To má mnohem víc, co může nabídnout, ostatně toto město nikdy zcela nestrávilo, že už není hlavním městem Provincie Furlandsko – Julské Benátsko – toto bylo přeloženo do Terstu a obyvatelé Udine to dodnes považují za velkou křivdu. Tato provincie, která má mimo jiné i svůj vlastní jazyk – furlandštinu, je od roku 1963 jednou ze čtyř italských autonomních oblastí s vlastní vládou, parlamentem a rozpočtem (vedle Sicílie, Sardínie a Jižního Tyrolska). Proto všude uvidíte minimálně dvojjazyčné nápisy v italštině a furlandštině, ale častěji i troj – či čtyřjazyčné, protože zde žijí i německá a slovinská menšina.

               V okamžiku, kdy vejdete na hlavní náměstí v Udine, Piazza della Liberta, napadne vás, že jste tyhle budovy už někde viděli. A budete mít pravdu. Hodinová věž je přesnou zmenšenou kopií stejné věže z Náměstí svatého Marka v Benátkách a stejně tak je tomu i s oběma Maury nad ní, kteří vyzvánějí na mezi nimi umístěném zvonu. Udine patřilo od roku 1420 k Benátské republice a je to vidět na každém kroku. I stará radnice, Loggia del Lionello, je nádherný příklad benátské gotiky a svatby v Udine vycházejí z tohoto někdejšího vchodu do radnice na náměstí a ne z hlavního vchodu do nové radnice na opačné straně obrovského radničního komplexu.

Ve dvacátém století byla stará radnice udinským málo a nechali přistavit novou, dokončena byla v roce 1932 ve stylu připomínajícím socialistický realismus – byla to doba Musolliniho. (Je až fascinující, jak se fašistická a komunistická architektury podobají – totalita je prostě totalita jedno z které strany politického spektra) Naštěstí není ona nová přístavba radnice moc patrná. Z hlavního náměstí ji neuvidíte vůbec.

               Náměstí má celou řadu památek, přímo pod cestou od zámku je socha Míru v Campo formio. Tento mír uzavřel Napoleon s poraženým Rakouskem v Campo Formio (občas se vyskytuje i název Campoformio nebo Campoformido) nedaleko Udine 17. října 1797. Tímto aktem přestala existovat Serenissima, tedy benátská republika, která se stala součástí Rakouska, jako kompenzace za ztracenou Lombardii, ze které vytvořil francouzský generál Bonaparte francouzský satelitní stát, takzvanou Cisalpinskou republiku. Místo, kde Napolenon sídlil, Villa Manin, sídlo posledního benátského dóžete Ludovica Manina, se nachází devět kilometrů na jihozápad od Udine a stojí za návštěvu, už jen díky svému obrovskému nádhernému parku. 

               Naproti radnici stojí renesanční sloupořadí Porticato di San  Giovanni ze šestnáctého století, obohacené už vzpomenutou hodinovou věží s dvěma Maury, které chválabohu ještě „politic corectniss“ nepřikázala jako příklad zotročení černochů Benátskou republikou zbourat. (Černoši dokázali udělat u Benátčanů i pořádnou kariéru, vzpomeňme jen Othella, který v benátských barvách bránil Kypr proti turecké invazi a zaškrtil ve Famagustě ze žárlivosti svou milovanou manželku Desdemonu.) Benátskou historii města připomínají i sloupy na náměstí se sochami Lva svatého Marka a Justitie, bohyně spravedlnosti, jako i sochy Herkula a Caca z 18. století.

               Samozřejmě pokud jsme ve městě benátské republiky, musíme hledat stopy Andrey Palladia, protože, jak už jsem se už víckrát zmínil, v benátské Ferra terma neexistuje město, kde by tento slavný architekt něco nepostavil. Na hlavním udinském náměstí je to jen brána do zámku, který se nad náměstím vypíná, čili tzv. „Arco Bollani“ z roku 1556, ve městě ale objevíte Palazzo Antonini, postavené ve stejnou dobu, kde dnes sídlí Italská národní banka.

               Dóm je od hlavního náměstí na dohled. Monumentální šestihranná věž a za ní obrovská katedrála s nádhernou gotickou fasádou. Aspoň tu ponechali udinští bez nějakých násilných úprav, vnitřek kostela už ale různým modernizačním zásahům neušel. V kostelní věži je umístěno muzeum svatého Blasia (San Biaggio). Bohužel má takové otvírací hodiny, že se mi ani při jedné návštěvě města nepodařilo dostat se dovnitř, abych zjistil, jaký vztah má tento svatý, který žil ve třetím století v dnešní Sýrii a tam i mučednickou smrtí zemřel, k Udine.

               Udine má ostatně svého vlastního svatého. Luigi Scrosoppi (žil v letech 1804 – 1884) byl svatořečen v roce 2001 – kým jiným než Janem Pavlem II? V roce 2010 ho v Pörtschachu v Rakousku vyhlásil biskup z Gurku Alois Schwarz (mezitím díky početným skandálům přeložený do St. Pöltenu, protože řádění jeho přítelkyně, předsedkyně jím založené katolické nadace, už bylo neúnosné) za patrona fotbalistů a fotbalistek. Ne že by svatý Luigi někdy kopl do míče (staral se spíše o chudé dívky) ale fotbalisté prý ještě žádného patrona neměli a tak ho z iniciativy rakouského biskupa dostali. Chudák Luigi za to opravdu nemůže, posmrtně se už fotbal hrát nenaučí, možná ale aspoň teď „calcio“ sleduje zhůry. Jeho obraz visí samozřejmě v katedrále hned vedle sochy papeže Pia IX. Tento papež povýšil Udine na arcibiskupství podřízené přímo papežskému stolci a vděčné město mu za to v dómu postavilo sochu.

               Nad městem se tyčí obrovský zámek v stylu vrcholné renesance. Nechali si ho postavit aquilejští  patriarchové, kteří si zvolili Udine za své sídlo, když se jim v malé Aquileji přestal líbit. Stavbu zahájil v roce 1517 Rafaelův žák Giovanni da Udine (který vyzdobil freskami i slavnostní sál, kde se scházel parlament země Friaul) a dokončil ho Fracesco Floriani. Do roku 1797 zde sídlil benátský místodržící, dnes zde sídlí „Museo civil“. Obklopený obrovskými stromy a s nádherným parkem s výhledem na město stojí určitě za návštěvu. Kostel „Chiesa di Santa Maria al Castello“ se právě rekonstruuje, zlatý archanděl Gabriel na špici kostelní věže je krásnou dominantou celého zámeckého areálu.

V muzeu je výstava Sjednocení Itálie a samozřejmě pinakotéka se sbírkou obrazů od mistrů jako Tiepola ši Caravaggia i muzeum friulánské fotografie. Podařilo se mi zaktivizovat zámecký alarm, když jsem se snažil opustit zámek nouzovým východem ve směru k parku, který je včetně restaurace na terase za zámkem. Takže to raději nezkoušejte. I když Italové jsou tolerantní a obešel jsem se bez pokuty.

               Na odvrácené straně zámku se nachází zelená strana Udine. Rozsáhlé parky Giardino Grande, Loris Fortuna a Ricasoli, kde je možné bezproblémové parkování a právě parkoviště okolo Giardino Grande je výhodným východištěm k poznávání města. Když budete odtud stoupat k zámku, uvidíte na zdi pamětní tabuli zakladateli Esperanta – Ludwiga Zamenhofa – tzv. Doktora Esperanta. Ten sice osobně v Udine nepůsobil, zato ale jeho velký podporovatel a šiřitel tohoto universálního jazyka Achille Tellini (1866 – 1938) – udinský rodák, který se zde narodil i umřel.

               Poněkud stranou leží „Museo diocesano e galleria del Tiepolo“ v někdejším biskupském paláci. To připomíná působení jiného slavného muže v Udine. Giovanni Battista Tiepolo (1696 – 1770) patří k nejslavnějším malířům pozdního baroka a jeho přechodu do rokoka. Ve svých mladých létech tvořil jakožto benátský občan v Benátkách a v Udine, než svou slávu rozšířil do celého světa – jedno z nejslavnějších jeho děl je ve Würzburgu, kde vytvořil mimo jiné fresku svatby Friedricha Barbarossy s Beatrix Burgundskou. V „Museo diocesano“ je možno obdivovat jeho raná díla – stojí to za to.

               Když jste se po městě dost naběhali, vyplatí se odpočinout si na náměstí „ Piazza Giacomo Matteoti“ s kostelem Jakuba staršího.

Někdejší „Piazza San Giacomo“ dostala své nové jméno podle Giacoma Matteotiho, levicového politika, kterého v roce 1924 zavraždili Mussoliniho fašisté. Čtvercové rozlehlé náměstí bylo vlastně hlavním trhem ve městě a jeho centrálním místem. Dává svými nahusto postavenými úzkými domy pocit uzavřenosti. Se svým podloubím a spoustou kaváren a barů leží trošku stranou hlavní ulice, otevře se před vámi jako příjemné překvapení a láká k tomu, aby tu člověk pobyl. Restaurací a kaváren s dobrým espresem je tady samozřejmě jako v Itálii všude dost.

               Mimochodem, stopy někdejšího Rakouska-Uherska a s ním spojeného českého vlivu v Udine samozřejmě najdete taky. Jestliže se Cividale pyšní našimi švestkovými knedlíky, v Udine zase pálí slivovici – Sliwowitz di Gabia. Určitě ani nevědí, kde má ten nápoj své kořeny, jinak by to nepsali tak německy.

               Udine se tedy vyplatí navštívit. Až příště pojedete okolo a budete mít pocit, že si potřebujeme odpočinout, zastavte se tam. Nebudete litovat.

V  roce 568 se na východě Itálie objevil nový, v zemi zatím neznámý germánský kmen Langobardů.  Barbaři ze severu (žili do té doby na území dnešního Maďarska, Slovenska, Čech, Moravy a Rakouska) překonali lehce opevnění Claustra Alpium Juliarum v Birnbaumském lese, která měla tvořit obranu Itálie, ale netvořila, protože je neměl kdo bránit. Itálie se nacházela ve stavu naprostého kolapsu po ničivé dvacetileté válce mezi germánským kmenem Ostrogótů a Byzancí, kterou v roce 555 vyhráli Byzantinci. Bylo to skutečné Pyrrhovo vítězství, které zaplatili úplným vyčerpáním.  Teď neměli sílu svou výhru bránit proti novým vetřelcům.

               První město, které se Langobardům postavilo do cesty, bylo Civitas d´Austria (tedy v překladu „Východní město“, někdejší Forum Julii (Juliův trh), kteréžto jméno nosilo po svém zakladateli Gaiu Juliu Caesarovi. Jméno Forum Julii zní dnes ve jménu provincie Friaul, není tedy zapomenuto. Langobardi město obsadili bez boje a vytvořili zde své první vévodství v nové zemi. Langobardi nikdy neusilovali o vytvoření centralizovaného státu, každý jejich náčelník vládl víceméně nezávisle a jejich král měl asi tolik pravomocí jako dnešní rakouský či německý prezident – tedy hlavně reprezentační povinnosti.

               Langobardi pak táhli dál na západ, postupně vytvořili vévodství ve Veroně, Brescii, Pavii a dál na jih pak ve Spoletu či v Beneventu. Civitas d´Austria bylo ale první. Protože Italové tohle latinské jméno nedokázali nikdy správně vyslovovat, zkomolili ho jednoduše na Cividale a toto jméno zůstalo městu dodnes.

               Cividale je malé hnízdo o 11 000 duších, stojí ale rozhodně za návštěvu. Leží na úpatí Julských Alp na dravé horské řece Natisone, která mu dodává specifické kouzlo. Z dálnice sjedete u Udine a pak po nějakých šestnácti kilometrech jste u cíle. Pozor – bezplatné parkoviště u Starého nádraží je v sobotu kvůli trhu zavřené! A obrovská volná plocha naproti je jen pro autorizovaná vozidla, tedy privátní pozemek, kde vás čeká pokuta. Ale i v sobotu se dá najít bezproblémově parkování, městečko je malé a milé – prostě pohostinné.

               Na náměstí před městskou radnicí stojí socha zakladatele města Gaia Julia Caesara. Radnice je poměrně malá. Je to cihlová budova a na její fasádě jsou patrné zbytky benátského lva svatého Marka, kterého obyvatelé města v roce 1797, kdy Benátská republika po obsazení Napoleonem na základě míru v Campo Formio zanikla, z radosti nad nabytou svobodou vytloukli. Do benátské moci jako část takzvané Terra Ferma se Cividale dostalo v roce 1421.

               Příslušnost k Benátkám připomíná činnost architekta Andrey Palladia. Abychom parafrázovali klasika, Andrea Palladio patří ke každému benátskému městu jako mládí k socialismu. Pokud jste žádnou jeho budovu v někdejším Benátsku nenašli, pak jste nehledali dobře. Na „Piazza del Duomo“ je podle jeho projektů postaven palác „Palazzo pretorio“ nebo také „Palazzo dei Provveditori Veneti“, kde se dnes nachází „Museo archeologico nationale“ s výstavou římské a langobardské minulosti města. Škoda, že byla původní fasáda Andrey Palladia v devatenáctém století klasicisticky upravena, původní stavba se mi líbila víc – maketa původního paláce se nachází v muzeu. Na svou langobardskou minulost je město pyšné, celé první poschodí muzea prezentuje vykopávky z doby langobardské nadvlády, která skončila až vpádem Franků v roce 774, kdy Cividale ztratilo svou nezávislost a stalo se součástí franského vévodství Verona. Právě z Cividale pocházel historik Paulus Diaconus, který sepsal dějiny Langobardů (žil v letech 725 – 797 a zažil tedy zánik říše svého národa) Rozhodl se sepsat jeho dějiny, aby nebyl zapomenut, což se mu podařilo. Cividale v jeho knize „Historia Langobardorum“ nemohlo přijít zkrátka. A je mu i patřičně vděčné. Je zde nádherné náměstí Paula Diacona, jeho dům a také Konvikt, tedy škola nesoucí jeho jméno a nacházející se na druhém břehu řeky uprostřed rozlehlého parku.

Vedle Paula Diakona se Cividalle chválí ještě jednou slavnou osobou, herečkou Adelaide Ristori. Tato dáma, která žila v letech 1818 – 1906 proslavila své rodiště nejen v Itálii, kde začala svou velkou kariéru v Parmě, ale i v Paříži a dokonce i v Konstantinopoli. Upomíná na ni velký památník před místním divadlem, s její sochou a symboly její nejslavnější role – Médey.

Mimochodem musím v článku o Cividale prozradit něco, co jsem v době, kdy jsem psal o Vicenze, ještě nevěděl. V Cividale totiž strávil část svého života Luigi da Porto, rodák z Vicenzy. (Tam má i pamětní tabuli, o kterou jsem ale nezakopl) Že vám to jméno nic neříká? Mně taky neříkalo, dokud jsem na ně nenarazil právě v Cividale. Tento pán žil v letech 1485 – 1529 a byl kapitánem benátské kavalerie (posádkou v pohraničním Cividale). Mimo jiné ale i autorem novely: „Nově napsaný příběh dvou vznešených milenců.“ Ještě pořád nic?

Tak dobrá, příběh Luigiho da Porta se odehrává ve Veroně v době vlády rodu Della Scala a hlavní postavy se jmenují Romeus a Giulietta. Mimo jiné se zde vyskytují postavy, které jakoby z oka vypadly Mercuriovi, Tybaltovi, Laurenzovi či Parisovi. Už jsme doma, že? Novela vyšla rok po smrti autora v roce 1530. V letech 1594 – 1596 opsal tento příběh jistý William Shakespeare a stal se slavným. Ovšem Shakespeare neopisoval přímo od Luigiho da Porta, tak dobře italsky zřejmě neuměl. Předběhl ho už jiný plagiátor Arthur Brookes, který napsal v roce 1562 „The Tragicall Historye of Romeus und Juliet.“ Shakespearovi stačilo opisovat od něho. Ovšem až z jeho pera dostal příběh onu neodolatelnou poezii, kterou známe a na kterou ještě stále chodíme do divadla.  A pro kterou se dnes hrnou ročně milióny turistů do Verony. Takže plagiátor neplagiátor, slavný je Shakespeare, i když příběh vymyslel benátský kapitán Luigi da Porto, který si ho snad ani tak úplně nevymyslel, ale zpracoval svůj vlastní milostný příběh, který ovšem nedopadl až tak tragicky – zřejmě posel dorazil v jeho novele včas. 

               Ale zpět k langobardské historii města, na kterou je Cividale tak hrdé. Paulus Diaconus líčí tragédii města, která se udála v roce 610 n.l. Tehdy vpadli do Itálie Avaři a cividalský vévoda Gisulf II. v bitvě s nimi padl. Jeho vdova Romilda se se svými dětmi stáhla za pevné hradby Cividale, byla ale prý tak uchvácena krásou avarského náčelníka, že sama otevřela brány města za slib, že se s ní onen náčelník ožení. Avaři město vyplundrovali, muže pobili, ženy a děti odvlekli do otroctví, po vilné Romildě se slehla zem. Její synové Raduald a Grimoald se ale zachránili útěkem (zřejmě úmysly matky včas poznali), odešli na jih do Beneventa, kde se postupně oba stali vévody a Grimoald dokonce langobardským králem.

               Z této tragédie se město samozřejmě už dávno vzpamatovalo, muzeum ukazuje způsob života Langobardů, jejich pohřební zvyklosti, je rozhodně hodné návštěvy. Dá se koupit společný lístek pro tři muzea, k „Museo archeologico“ ještě „Museo cristiano“ s úžasným kamenným oltářem krále Rachtise a mramorovou křtitelnicí patriarchy Kalixta.

Na oltáři je krásná výzdoba typická pro dobu raného středověku s poměrně naivně působícími obličeji zobrazených postav. Co je nápadné, že všechny tváře mají koutky úst obrácené dolů, ani jedna se nesměje. Smích byl ve středověku považován za nepatřičný, kdo by se o tom chtěl dozvědět víc, doporučuji skvělou knihu Umberta Ecca „Jméno růže.“ V muzeu je i trůn patriarchů, na němž bylo korunováno 26 patriarchů z nedaleké Aquileje. Třetím muzeem na společné vstupence je klášter Santa Maria in Valle s kaplí z langobardské doby „Tempietto langobardo“, nejčistějším příkladem langobardské architektury, když si odmyslíme klášter svatého Salvatora v Brescii. Dodnes se tento mramorový sál používá, výzdoba stěn freskami je samozřejmě z novější doby, momentálně se celá dřevěná výzdoba restauruje. Úžasný je mramorový reliéf nad vchodem s motivem vinných hroznů a listů – přímo filigránová práce – a to z mramoru!

Klášter má neuvěřitelně nepravidelnou křížovou chodbu. Zatím v každém klášteře, který jsem navštívil, byla tato čtvercová. Ne tak v Cividale. Očividně proto, že klášter stojí přímo nad strmým srázem řeky, je křížová chodba nedefinovatelného tvaru – prostě mnohoúhelník – Italové byli a jsou stále kreativní. Pokud byste chtěli navštívit kamennou umělou jeskyni na břehu řeky – Hypogeo Keltiko – zřejmě z keltských časů, ještě než sem dorazil velký Gaius Julius se svými legiemi, je třeba si vypůjčit klíč v klášteře. Hypogeo je od něho vzdáleno jen několik málo kroků.

               Samotný dóm je monumentální stavba v poněkud nehomogenním stylu. Původní románská katedrála byla na začátku šestnáctého století přestavěna Pietrem Lombardem a Bartolomeem delle Cisterne v renesančním stylu. Pak na fasádu přilepili barokní přístavek a nakonec celou budovu obstavili zdivem ve stylu klasicismu. Čili tak trochu zmatek, ale na ten jsme v Itálii samozřejmě zvyklí. Katedrála je monumentální, jako všechny italské dómy obrovská a papežem Piem X. byla v roce 1909 povýšena  na „Basiliku minor.“ Fascinující je obrovský gotický kříž, který má za sebou pohnutou historii i barokní socha Marie panny s Ježíškem.(oficiálně se Duomo jmenuje „Il Duomo di Santa Maria Assunta).

               Ve městě je spousta středověkých domů, většinou krásně zrekonstruovaných s typickými předsunutými portály, zakopáváte o historii na každém kroku a to se historikovi, jako mně samozřejmě líbí.

               Symbolem města je Ponte diavolo, tedy „Ďáblův most.“ Váže se k němu obvyklá legenda – protože lidé nebyli schopni překlenout řeku Natisone mostem, požádali o pomoc ďábla. Ten souhlasil, s podmínkou, že mu bude patřit první duše, která na most vkročí. Předpokládal zřejmě, že to bude někdo významný, kdo přijde most pokřtít. Mazaní obyvatelé Cividale nahnali ale na most psa. Naskýtá se oprávněná otázka – má pes duši? Těžko říct, koho si čert nakonec za odměnu za svou práci vzal, má ale, jak víme, slabost na to, brát si ty nesprávné a ty, kteří by mu patřili, nechává strašit na tomto světě nepřiměřeně dlouho.

               Most je monumentální, je to vděčný motiv fotografií, při troše štěstí se může podařit vyfotografovat současně i všechny čtyři zvonice městských kostelů, které jsou všechny naprosto stejné – Dóm, Kostel Santa Maria in Valle, Kostel svatého Petra a Blasia (který má na fasádě nádherné fresky) a Kostel svatého Františka, který neslouží církvi, ale jako sál pro různé kulturní podniky.

Budova kláštera svatého Františka je impozantní, nejvíce to vynikne, když sestoupíte po schodech vedle mostu k řece, tady je pro fotografy na břehu řeky malá plošinka – ten sestup stojí zato.

               Most byl zničen za první světové války. Po průlomu německých divizí, které přišly na pomoc Rakušanům, u Caporetta (dnešní Kobrid ve Slovinsku) postupovali Němci právě na Cividale. Když jejich vojáci pronikli do centra města, vyhodili ustupující Italové most do vzduchu, aby se od pronásledovatelů odpoutali. Nepodařilo se jim to, italský ústup se zastavil až na řece Piavě mnohem dál na západ. Most byl obnoven v roce 1918, toto datum stojí na jeho klenbě, je ale údajně identickou obnovou původní stavby.

               Na první světovou válku, která se města takto nešetrně dotkla, vzpomíná malé, ale milé muzeum „Museo della grande guerra“ v budově někdejší železniční stanice. Tato budova sloužila totiž v době italských ofenzív na řece Soči (v letech 1915 – 1917 tu Italové podnikli proti rakouským vojskům jedenáct ofenzív) jako východisko pro zásobování italského vojska, odtud jezdil vlak s municí, zásobami a vojáky do městečka Sužid  – na frontu. Dnes je tu v několika sálech ve fotografiích a mapách zdokumentována válka z italského pohledu, je zde i obranný zákop s originálními trámy z bojišť, kde člověk může zažít klaustrofobní autenticitu zákopové války. Vstup do muzea je zdarma, vstupné je dobrovolné, průvodce byl tak nadšený, že mu přišli hosté, že nám nedal pokoj. S úžasným entusiasmem nám vyprávěl o všem, co se událo v letech 1915 – 1918, protože ale vyprávěl italsky, rozuměli jsme mu jen malý zlomek toho, co nám chtěl sdělit.

               Ach ano, samozřejmě – v Itálii nesmí chybět tip na dobré jídlo. V Cividale jsou místní specialitou Gnocchi di susine. Pokud si je objednáte, budete koukat – jsou to naše švestkové knedlíky z bramborového těsta, posypané skořicí a osmaženou strouhankou. Jak se ty sem jenom dostaly? Přece jen možná vzpomínka na staré dobré Rakousko-Uhersko.

Určitě to není obvyklý nápad, ale tentokrát opravdu vyšel. Obyvatelé Vicenzy, malého města (tak malého zase ne, přece jen má 114 000 obyvatel) mezi Benátkami a Veronou se rozhodli udělat ze svého města „open air muzeum“ jednoho jediného architekta – Andrey Palladia – a nápad vyšel. Opět jednou prokázali Italové svou kreativitu. Vicenzu se vyplatí navštívit, protože tam uvidíte věci, které nikde jinde nejsou. A ochutnáte něco, co taky si taky nikde jinde netroufají nabídnout, ale o tom později.

               Andrea Palladio si určitě svůj pomník zasloužil. Nejen ten s jeho sochou na hlavním vicenzském náměstí, ale celé město je jeho pomníkem. Málokterý architekt ovlivnil stavebnictví tak jako on a navíc dlouhodobě. Ačkoliv žil v letech 1508 – 1580 je vlastně zakladatelem klasicistického stylu, který ovládl stavby po celé Evropě v devatenáctém století. Přiznám se, že jsem až do mé návštěvy Vicenzy věděl o tomto muži hanebně málo. A jako pokání si dovolím přiblížit tuto postavu mým čtenářům.

               Andrea Palladio se narodil v roce 1508 v Padově, svou kariéru architekta zahájil ale v roce 1540 ve Vicenze a v tomto městě i v roce 1580 zemřel. Právě s Vicenzou je spojen jeho život a město si tohoto faktu dokáže patřičně vážit. Palladio byl první člověk, který se rozhodl být POUZE architektem – až do té doby byli architekti i malíři, sochaři atd., jak například Michelangelo Buonarotti, který byl pro Palladia vzorem. Jenže Palladio se rozhodl jít jiným směrem. Zatímco svět se dal do pohybu směrem k baroku, symbolizujícího moc katolické církve, Palladio zůstal věrný antickým vzorům. Jeho sláva se opírá o nekonečný počet vil, které postavil benátským patriciům v okolí Benátek (jen z nejslavnějších vzpomenu Villa Foscari, Villa Godi, Villa Sarazen atd atd.) ale hlavně o knihu o architektuře, kterou napsal „Quatro libri dell´ architektura“ v níž popsal jednoduše principy stavění domů, paláců a vil. Tak jednoduše, že to dokázal pochopit skoro každý, kdo se chtěl stavěním paláců a domů zabývat. Genialita je právě v jednoduchosti. A protože tuto knihu přeložil v roce 1715 Giacomo Leoni do angličtiny, stala se doslova příručkou všech architektů devatenáctého století, zejména pak v severní Evropě. Klasicistický styl vychází z děl Andrey Palladia, jehož stavební styl si zasloužil dokonce vlastní jméno „Palladianismus.“

               V roce 1549 dostal Palladio svou největší zakázku, která ho měla proslavit navěky – stavbu nové radnice v městě Vicenza „Palazzo della Ragione“. Ovšem sotva někdo ví, že právě toto je oficiální název budovy, která je od roku 1994 v kulturním dědictví lidstva UNESCO. Všichni ji znají pod názvem „Basilica Paladiana“ a vyplňuje skoro celé hlavní náměstí ve Vicenze. Palladio se dokázal prosadit proti takovým gigantům tehdejší architektury, jako byl Giulio Romano, budovatel Mantovy a od té chvíle už šla jeho kariéra strmě nahoru.

               I ti, kdo ve Vicenze nebyli, jeho stavby znají. Když se dívají v Benátkách z přístavu u Náměstí svatého Marka či z Kampanilly, nachází se přímo před nimi Palladiova stavba kostela San Giorgo Maggiore a jiný gigantický kostel Il Retendora postavil Palladio na ostrově Giudecca.

               Od roku 1404 byla totiž Vicenza součástí Serenissimy, tedy benátské republiky, předtím ale prodělala pohnuté časy. V čase Štaufů se stavěla stále na stranu Guelfů tedy aliance proticísařské, až město dobyl Ezzelino III. Romano, zeť císaře Friedricha II. Guelfy vyhnal a udělal si s Vicenzy opěrný bod své moci. Až když v roce 1259 v boji s Guelfy zemřel, získala Vicenza znovu sovu nezávislost, ukázala se ale být v boji italských komun příliš slabým hráčem. Napřed se uchýlila pod ochranu Padovy, tato ochrana se ale brzy stala nadvládou. V roce 1311 tedy Vicenza hledala ochranu u rodu Della Scala z Verony, v roce 1392 ji ale dobyl Gian Galeazzo Visconti z Milána. 1404 obsadili město Benátčané a mír z Lodi v roce 1454 definitivně rozdělil sféry zájmů v severní Itálii. Vizenza zůstala benátská až do zániku benátské republiky v roce 1797. Na tuto skutečnost upozorňují dva sloupy na „Piazza dei Signori“, na nichž je Spasitel a Lev svatého Marka, symbol Benátské republiky.

               Andrea Palladio byl tedy občanem Benátské republiky a měl to štěstí, že jím byl právě v čase největšího rozkvětu a bohatství Serenissimy, kdy si všichni patriciové nechali stavět vily v nově dobyté Terra Ferma, tedy na venkově mimo hlavního města a Palladio byl mužem na pravém místě a v pravý čas.

               Vraťme se tedy do Vicenzy, dejme si espresso s cornettem na náměstí u Basilicy Palladiany pod sochou slavného architekta a pak se vydejme na cestu za poznáním.

               Dominantou náměstí je ona obrovská mramorová Basilica Palladiana. Samotná stavba je obehnána monumentálním dvojposchoďovým portikem. Na náměstí je i další Palladiova stavba Palazzo del Capitanio, který začal Palladio stavět v roce 1571 jako sídlo benátského správce města.

               Vicenzský dóm je trošku stranou. Je sice velký, dovnitř jsme se ale nedostali z důvodu opravy elektrického vedení a osvětlení – konec stavby nebyl uveden, v textu na dveřích domu bylo ale diskrétně naznačeno, že to ještě může trvat. Od dómu se dostanete hned na „Piazza del castello“ s dominantní věží pevnosti rodu della Scala, a přes Porta castello projdete ze starého města do města nového. Pod hradbami jsou zahrady„Giardino salvi“ s pěkným pohledem na hradby města a někdejší pevnosti, jenže právě naopak, člověk se musí obrátit a vydat se po „Corso Andrea Palladio“, které vede středem města (jsou tam sice i budovy, které Palladio nepostavil, ale charakter této ulice je opravdu jednolitý a lemovaný monumentálními paláci.  Pozor, jedna z nejkrásnějších budov „Palazzo da Schio“ zvaný podle své zlaté výzdoby „Cá d´Oro“ není Palladiovou stavbou ale příkladem typické benátské gotiky, postaven byl sto let před Palladiem a bylo ho škoda bourat. Na konci Corsa je „Pinacoteca civil“, tedy obrazová galerie, samozřejmě opět v paláci, který postavil Andrea Palladio – „Palazzo Chiericati“. Zajímavé je, že Palladio zanechával ve městě stopy i po své smrti. Na Piazza  Castello stojí „Palazzo Porto-Breganze“, který postavil v roce 1600 architekt Vincenzo Scamozzi, nicméně podle plánů, které pro tuto budovu zanechal ještě velký Andrea.

               Jeho poslední velkolepé dílo je na konci Corsa. V roce 1579, tedy rok před  svou smrtí, dostal Andrea Palladio úkol postavit první zastřešené divadlo v Evropě. Výsledek je monumentální, i když se Palladio otevření divadla Sofoklovým „Oidipem“ v roce 1583 už nedožil. Návštěva je nutná, kdo nebyl v „Teatro Olimpico“, nebyl ve Vicenze.

               Když přejdete po mostě přes řeku Retrone dostanete se do kouzelné čtvrti města, končící zase jednou středověkým opevněním a městskou branou. Jenže tady využili Italové stavební substanci někdejšího římského divadla, aby si tu postavili domy.  Celá jedna čtvrť je tedy vlastně postavena na někdejším římském divadle, proto působí i zahnutí uliček poněkud komicky a nezvykle. Ale Italové jsou prostě kreativní, a jak jsem už tisíckrát zdůraznil – pokud nemusí, nic nebourají.

               Na závěr ještě slíbený krátký výlet do místní kulinariky, který stojí opravdu zato. Vicenza se může pochválit něčím naprosto výjimečným.

               Místní specialitou, kterou by člověk měl rozhodně ochutnat – pokud na to má odvahu – je treska na vicenzský způsob „Baccala ala vicentina“. Jestliže si někdo myslí, že ryba musí být čerstvá, aby byla jedlá, přesvědčí se ve Vicenze právě o opaku – Baccala ala vicentina NESMÍ být čerstvá. Sušená ryba se připravuje na oleji s česnekem, cibulí, parmezánem, moukou a mlékem, přičemž se vytvoří jakási kaše, která se nechá na mírném ohni čtyři až pět hodin dusit, až se zcela vyvaří nebo do ryby vsákne tekutina. Jídlo je velmi aromatické, chutná podle mého soudu skvěle, ovšem já nejsem jakožto nekritický fanoušek italské kuchyně – označení mé ženy – objektivní. Nepodařilo se mi ženu přesvědčit, aby vicenzskou specialitu ochutnala, a když nám večer v Trevisu vrchní nabídl, že má právě skvělou čerstvě připravenou baccala ala vicentina, skoro vyletěla z kůže. Přiznám se, že ani já jsem si ji podruhé v jednom dni nedal.

               Pozor, v žádném případě nenavštěvujte Vicenzu v pondělí. To je prakticky všechno zavřeno a vy musíte do města – stejně jako my, ještě jednou. Ale nevadí, Vicenza stojí za to.

Tohle město je opravdový skvost, myslím, že jedno z nejhezčích na Moravě, pokud vůbec ne nejhezčí. A zřejmě i jedno z nejnavštěvovanějších, aspoň bylo přeplněné turisty hovořícími všemi možnými jazyky, vedle slovenštiny a polštiny jsem slyšel i angličtinu a něco němčiny, obávám se tedy, že krásy Mikulova už vstoupily ve známost. Nespočet hotelů a penzionů, kterými město oplývá, je údajně v létě plně vytíženo. Restaurace a početné vinotéky jsou taky plné.

Škoda toho shonu, ale ono si to město zaslouží.

Mikulov je známý už z raného středověku, první známý majitel byl hrabě Vilém von Dürnholz. Obdržel ho v roce 1185 za zásluhy v bitvě u Loděnice, kde se naposledy v dějinách v strašném masakru, při němž zahynulo na 4000 mužů, utkali Češi s Moravany. Kde se dva bili, smál se ten třetí, Mikulov nebo Nicolsburg dostal Rakušák. A tak to šlo i dál. V roce 1249 ho obdržel Jindřich z Liechtenštejna od tehdejšího českého následníka trůnu Přemysla Otakara. Odkud Liechtenštenové pocházejí, je pro mě záhada už řadu let. Jedni měli svůj hrad ve Frauenburgu vedle Unzmarktu v horním Štýrsku. Byli velmi významní, v roce 1260 byla hlava rodu mluvčím štýrské šlechty – to když přijímali Přemysla Otakara – teď už krále – za svého vévodu a vládce. Jenže rok darování 1249 je z toho hlediska podivný. Má sice svou logiku, protože v tom roce si Přemysl Otakar bral za ženu Markétu Babemberskou, dědičku rakouských zemí a Štýrska. Ženichovi bylo 19 let, jeho nevěstě už přes padesát, ale šlo o vlastnictví, ne o lásku. Přemysl se se svou manželkou později rozvedl, když správně usoudil, že s ní nezplodí následníka trůnu. Původ Jindřicha z Liechtenštejna je pokládán do hradu Liechtenstein v okolí dolnorakouského Mödlingu jižně od Vídně, možná tedy přece jen byly tyto rody dva, jakkoliv se mi ta myšlenka nelíbí. Liechtenštejnové tedy přišli ke štěstí v rámci této svatby, kromě Mikulova dostali i Valtice, které se ale tehdy ještě jmenovaly Feldberg a byly součástí Dolního Rakouska (k Československu byly připojeny až na základě trianonských dohod v roce 1920)

Po pravdě řečeno, se Liechtenštejnové o Mikulov až zas tak nestarali, jejich centrum zájmu bylo ve Valticích. Mikulov měl po celý středověk dřevěné hradby a město samotné bylo velmi malé – odpovídalo vlastně jen dnešnímu městskému centru. Když se konečně v šestnáctém století zmohlo na hradby kamenné, obklopovaly tyto vlastně jen zámek, Hlavní- a Kostelní náměstí. Mělo dvě brány, Horní na horní části Kostelního náměstí, kam byste se dostali z dnešní ulice Brněnské, Pálavské i České a Dolní, na dolním konci dnešního Hlavního náměstí.

Jenže Liechtenštejnové nezacházeli se svým majetkem a především se svými finančními možnostmi dostatečně uvážlivě, mohutně se zadlužili. Roku 1560 prodali Mikulov maďarskému velmoži Ladislavovi Kerecsenyimu a šťastná hodina udeřila pro město ve chvíli, kdy ho v roce 1572 od císaře Maximilána II. získal Adam z Dietrichštejna. S tímto rodem měl být osud města spojen až do roku 1945.

Dietrichštejnové byli stará šlechtická rodina, která velmi pečovala o své vztahy s císařským habsburským rodem. Adamovu otci Zikmundovi z Dietrichštejna se v roce 1515 podařil husarský kousek. Stárnoucí císař Maximilián I. ho pověřil diplomatickým vyjednáváním ohledně spojení habsburského rodu s jagellonským. Podařilo se zorganizovat poněkud kuriózní dvojitou svatbu. Dědic českého a uherského království Ludvík se oženil s habsburskou princeznou Marií. Větší problém byl, kdo si vezme českou princeznu Annu. Starý císař (na tehdejší poměry starý – bylo mu padesát šest let) ruku třináctileté nevěsty odmítl se slovy „když se chcete zbavit starého chlapa, dejte mu mladou ženu“ a Zikmund vyjednal svatbu s jedním s císařových vnuků, jen se v době sňatku nevědělo, s kterým – zda to bude Karel nebo Ferdinand. Ženicha tedy před oltářem zastupoval císař osobně a v oddacím listu se ponechalo volné místo, kam se jméno manžela dopsalo později. Byl to nakonec Ferdinand, to manželství bylo nesmírně šťastné a vzešlo z něho patnáct dětí. Zikmund z Dietrichštejna využil shromáždění korunovaných hlav ve Vídni k domu, že je pozval na svou VLASTNÍ svatbu s Barbarou z Rottalu. Tuto slávu zachytil obraz, který dnes můžete vidět v mikulovské galerii, císař samozřejmě nezapomněl věrného služebníka odměnit a udělal ho štýrským hejtmanem, kteroužto funkci pak Zikmund držel do roku 1533.

Zikmundův syn Adam, stejně jako jeho otec diplomat, strávil většinu své politické činnosti jako císařský hofmistr v Madridu. Manželka císaře Maximilána II. Marie totiž nedůvěřovala svému manželovi, projevujícímu nezdravé sympatie protestantismu a vynutila si, že dva jejich nejstarší synové Rudolf a Arnošt byli předáni na vychování do Španělska a právě Adam z Dietrichštejna je dostal na starost. Právě za tyto zásluhy obdržel Adam v roce 1572, kdy se ještě zdržoval v Madridu, Mikulov. Pobyt ve Španělsku měl mít dalekosáhlé následky. Tam se totiž Adamovi narodilo šest dětí a mezi nimi i František z Dietrichštejna. S jeho osobou je Mikulov spojen nejvíce. On určil jeho dnešní charakter.

František, narozený v roce 1570 byl Adamovým třetím synem, a proto byl určen pro církevní dráhu. Studoval nejprve u jezuitů v Praze a poté v Římě. Malý, pohledný a nesmírně inteligentní mladý muž vzbudil zájem u kardinála Aldobrandiniho, pozdějšího papeže Klementa VIII. Největší dojem na mladého muže udělal fanatický Filip Neri, v Římě se seznámil i se zakladatelem řádu Piaristů Josefem Kalasanským. V roce 1599 se stal v pouhých dvaceti devíti letech olomouckým arcibiskupem, ve stejném roce se mu dostalo vyznamenání, když byl pozván do Grazu, aby oddal vévodu Ferdinanda (pozdějšího císaře Ferdinanda II.) s jeho nevěstou Annou Bavorskou. Ferdinandova matka Marie totiž nedůvěřovala žádnému štýrskému knězi. Všechny považovala za nakažené jedem protestantismu a arcibiskup narozený v Madridu a vychovaný v Římě v ní jako jediný vzbuzoval dostatečnou důvěru.

Pro Mikulov udeřila pod vládou mocného a bohatého velmože hvězdná hodina. Dietrichštejn nechal pozvat do města italské architekty, kteří nejen budovali jeho zámek, ale i celé město bylo postaveno jako jakýsi estetický doplněk sídla arcibiskupa a kardinála. Proto i dnes tvoří jakýsi jednotný celek, je zde používán efekt průhledů do krajiny a lomených ulic, takže tyto průhledy zkracují horizont, typický prvek italského manýrismu, zvaný „scorcio“, který jinde v Čechách či na Moravě nepotkáte. Kardinál nechal postavit klášter kapucínů s kostelem svatého Vavřince, před městem klášter piaristů okolo kostela svatého Jana Křtitele, poutní loretánskou kapli podle vzoru Santa casy z italského Loreta, zámek byl dostavěn s divadlem, míčovnou, zahradou na terasách, zdobenou italskými dřevinami a fontánami, na kterou navazovaly obory, letohrádky, libosady atd, atd.

K tomuto blahobytu ale nevedla přímá cesta. V čase stavovského povstání se kardinál nacházel logicky na císařské straně, byl vypuzen ze země a jeho statky mu byly povstalci zkonfiskovány. V roce 1619 byl Mikulov dokonce dobyt stavovskými vojsky pod vedením Ladislava Velena ze Žerotína, ale po Bílé Hoře se pro kardinála i pro Mikulov vše v dobré obrátilo.

Ne nadarmo zdobí busta kardinála zámecké nádvoří ale i balkón v kostele svatého Václava. A na zdi zámku je připevněna velká pamětní tabule. Osobně mi kardinál jako osoba není zrovna sympatický a v románu, který má vyjít tento rok před vánoci, jsem se s ním nemazlil. Udělal jako věrný služebník císaře Ferdinanda II. obrovskou kariéru – stal se Protektorem Germánie, což byla nejvyšší církevní funkce na sever od Alp – ovšem jako jediný v dějinách musel na tuto funkci v roce 1636 rezignovat a tuto potupu nakonec nepřežil. V roce 1619 se byl během brněnského převratu ochoten plazit po zemi a objímat nohy povstalcům, kteří mu vyhrožovali „pěkně po česku“ vyhozením z okna. Sliboval, že se vzdá všech funkcí a odejde ze země a stane se poutníkem. Samozřejmě žádný ze svých slibů nedodržel, po Bílé Hoře se vrátil a pokračoval v brutálním pokatoličťování „své“ Moravy. I když ji chránil před nejhoršími represemi, přece jen měl zájem na prosperitě toho, co spravoval. Pro město Mikulov byl tento pán ale pravým požehnáním.

Kardinálovi tedy vděčíme za nádherný impozantní zámek, tehdy postavený v stylu manýrismu, od té doby ovšem několikrát přestavovaný, zejména po požáru 1719 a i v roce 1945 vyhořel až do základů, zda ho zapálili ustupující Němci nebo vítězící Rusové se už zřejmě nikdy nezjistí. Opravy byly dlouhodobé, a protože velká část inventáře vzala za své, orientuje se expozice zámku především na Dietrichštejnsou galerii doplněnou expozicí vývoje stylů od gotiky až po Biedermaier. Přesto stojí návštěva za to, impozantní je i zámecká knihovna, především ze zdrojů gymnázia piaristů. I tuto školu nechal ve městě založit kardinál František. Znal zřejmě osobně zakladatele řádu Josefa Kalasánského. Myšlenka řádu se mu musela líbit.  Řád nabízel vzděláním chudým chlapcům, kteří by si jinak školní vzdělání nemohli dovolit. Dostali je – s patřičným ideologickým doprovodem – tedy vymývaním mozků katolickou vírou. Přesto tato škola v Mikulově vyprodukovala řadu vynikajících absolventů, asi nejznámějším z nich je Jan Evangelista Purkyně. Pamětní tabule na něj je umístěna na stěně někdejšího kláštera v kostele svatého Jana Křtitele.

Na zámku uvidíte i místnost, kde bydlel Napoleon I po vítězné bitvě u Slavkova. Chtěl uzavřít s poraženými protivníky mír právě v Mikulově, ale epidemie, která náhle vypukla v jeho vojsku, ho přinutila město opustit a mír byl pak podepsán v nedaleké Bratislavě. Po té stránce Mikulov nikdy okupačním vojskům nepřál. V roce 1866 tu na choleru zemřelo 200 vojáků vítězné pruské armády, mají v Mikulově svůj vlastní hřbitov – přece jen se jednalo o protestanty.

Kardinál založil i Dietrichštejnskou hrobku v kostele svaté Anny v dolní části Kostelního náměstí. Původně nechal tento kostel postavit jako poutní místo, kde se poutníci klaněli černé Madoně loretánské. Kostel ale v roce 1784 vyhořel do základů a slouží od té doby jen jako hrobka rodu. Provázené prohlídky trvají čtyřicet minut. Soška madony byla přenesena do kostela svatého Václava, nově zrekonstruovaného s krásnou renesanční věží. Pohled na kostel z Pavlovské ulice se zámkem v pozadí  je úchvatný. Hrobku obdržela dědička rodu Mercedes Dietrichštejnová soudem do vlastnictví, soudní procesy ohledně dietrichštejnského majetku tím ale nejsou u konce.

A u konce nejsou ani památky na kardinála Františka. Na někdejším Tanzbergu dal vybudovat kapli svatého Šebestiána podle vzoru vatikánského chrámu svatého Petra, jakož i kapli svatého hrobu podle vzoru jeruzalémského. K nim vede křížová cesta se 17 zastávkami. Napřed lesem, poté po vápencovém chodníku člověk vystoupá sto dvacet výškových metrů, aby si užil nádherného výhledu na město. Zejména při západu slunce je to nezapomenutelný zážitek. Tanzberg nechal kardinál samozřejmě přejmenovat, dnes se jmenuje Svatý Kopeček. Z jeho vrcholu vidíte i do Valtic a Břeclavi až po Nízké Karpaty a daleko do Rakouska.

Co ani kardinál nedokázal ovlivnit, byla existence židovské komunity ve městě. Od roku 1420, kdy byli Židé brutálně vyhnáni arcivévodou Albrechtem z Vídně (bylo tam tehdy upáleno na 400 lidí), usadili se v Mikulově a tvořili zde nejvýznamnější židovskou obec na Moravě. Zde sídlil i moravský rabín, od šestnáctého století se zde konaly židovské sněmy, v letech 1553 – 1573 zastával funkci zemského rabína rabi Löw. Ano ten, který měl později v Praze sestrojit Golema. Jeho moravská kariéra je méně známá, upozorňuje na ni výstava v synagoze a pamětní deska na obřadní síni židovského hřbitova.

Ten je obrovský, zabírá dva hektary a jsou zde stovky náhrobků, zejména významných rabínů, členů podnikatelské rodiny Teltscherů nebo i rodičů Sira Franka Lampla, generálního ředitele britské firmy Bovis, jedné z největších stavebních firem na světě. Podle sčítání lidu v roce 1836 zde žilo 3520 Židů což bylo 42 procent městského obyvatelstva. Začátkem konce byla stavba železnice, která vedla z Brna do Břeclavi a do Vídně, ale Mikulov minula.  A pak přišli nacisté. S nimi se zřejmě zapletl i poslední Dietrichštejn Alexandr. Nebyl sice členem NSDAP, ale Sudetoněmecké strany a vždy se cítil být Němcem. Utekl do Argentiny hned v roce 1945, prý z lásky ke své vyvolené, která tam žila, ovšem jeho útěk budí podezření, že se měl čeho bát. Dietrichštejnský majetek byl zabaven na základě Benešových dekretů, jak jsem už psal, dědička Mercedes Dietrichštejnová se soudí – zatím neúspěšně – s Českou republikou o navrácení tohoto majetku. Po Židech zůstala v Mikulově kromě hřbitova spousta dalších cenných historických památek – synagoga, kde je momentálně výstava Rabi Löw a židovský vzdělanost na Moravě, i židovská lázeň – mikva.

Krásný pohled na město je i z Kozího hrádku. Věž kdysi patřila k městskému opevnění, od šestnáctého století s dělovou baterií, ale pozor! Otevřena pro návštěvníky je jen, pokud na ní vlaje vlajka. Takže než tam do strmého kopečka vyrazíte, dobře se podívejte.

V blízkosti města se pak nachází pohoří Pálava, krápníková jeskyně Na Turoldu, Archeopark v Pavlově s muzeem lovců mamutů, v nedaleké Klentnici Cafe Fara, kde má každý z pokojů jinou barvu a vůni od levandulové po meruňkovou, můžete si vybrat, na co máte chuť.

Mikulov má hodně co nabídnout. Z moderní nabídky je zde nádherná Galerie Závodný,či skulptura Viselce na Hlavním náměstí od Davida Černého, řada skvělých restaurací a několik hotelů a penzionů. Vzpomenu hotel Tempel na Husově ulici, kde se rakouští návštěvníci, které jsem tam zavedl, nemohli dojíst a králičí hřbet, který jsem si tam dal já, byl naprosto skvělý. Pokud máte chuť na košer stravu, najdete v Husově ulici i židovskou restauraci Tanzberg. Ale je zde i restaurace Aquárium na Pavlovské ulici, sousta kinoték a pokud máte chuť si zajet na opravdu úžasné místo, pak se vydejte do Valtic a odtud pak směrem na Katzelsdorf v Rakousku. Asi půl kilometru od státní hranice stojí na malém kopečku uprostřed vinic Vinařství Obelisk. Moderní budova skvěle zasazená do krajiny s úžasným výhledem na Valtice a až k Mikulovu, kde nádherně zapadá slunce.  Lepší prostředí pro akce, svatby či promoce, prostě co jen chcete, asi nikde nenajdete. Včetně skvělého ochotného a vstřícného personálu.

Dostali jste chuť se do Mikulova podívat? Pak si pospěšte s rezervací, město je v sezóně beznadějně vyprodané.

Když jsme se rozhodli strávit naši letošní dovolenou v Albánii, netušili jsme, že se staneme svědky dvou historických momentů. Totiž zrození albánské masové turistiky a nejstudenějšího června v albánské historii (i když se zde teploty zaznamenávají jen zhruba šedesát let). Především ta druhá historická událost nás nijak nepotěšila, mou manželku ještě méně než mne. Pan Horníček kdysi říkal, že stabilita manželství se pozná, když jsou manžele tři dny zavřeni v hotelovém pokoji a venku prší a prší a prší. Pokud manželé po takových třech dnech vyjdou z hotelového pokoje živí, je prý manželství stabilní. Nám pršelo pět dní! Po této stránce jsme tedy obstáli, ale bylo to hodně těsné. Ovšem obstáli jsme přesto, že moje žena nehraje ani šachy ani karty.

Co se týká bodu jedna, tedy zrodu albánského masového turismu, myslím si, že o stejném zážitku můžou hovořit lidé, kteří tuto zemi navštívili v posledních deseti letech a budou o něm vyprávět i ti, kdo ji navštíví v letech příštích.

Zrod albánského turistického průmyslu je totiž zdlouhavý a bolestivý proces, který se zřejmě ještě natáhne, doufám jen, že se přece jen nakonec narodí spontánně a nebude to nějaký nebezpečný klešťový porod.

Albánie má v sobě hodně italského. Je to určitě důsledek dlouhodobého vlivu, kdy byla Albánie mezi světovými válkami pod vládou svého prvního (a posledního) krále Zoga I. v podstatě italským protektorátem, než se ji Mussolini rozhodl v březnu 1939 vojensky obsadit a udělat ji italskou provincií. Kromě spousty italských slov, jako krásného langobardského slova pro pivo „birra“ nebo úředních hodin „orari“ je to hlavně vzhled albánských děvčat a žen. Stejně jako v Itálii je pro ně životně důležité „fare la bella figura“ takže chodí krásně oblečené a upravené, očividně vedené stejnou poučkou, jakou vychovávají italské matky své dcery „vždy musíš vyjít z domu tak, abys mohla kdykoliv potkat muže svého života.“ Pro muže je to samozřejmě pastva pro oči a albánské dívky jsou zřejmě to nejkrásnější, co v té zemi uvidíte.

Kromě toho dostanete všude skvělou italskou kávu, espresso za směšnou sumu 70 leků, čili asi 14 korun. A italské korneto patří k albánské snídani stejně jako v Itálii.

I architekturu centra Tirany stvořili italští architekti Florestino Di Fausto a Vittorio Morpurgo, které do země dodal duce Mussolini. Okolo Skanderbegova náměstí, které je centrem Tirany, stojí budovy z dvacátých a třicátých let dvacátého století ve stylu italské neorenesance, pestře pomalované, tu pestrost města má na svědomí starosta Tirany Edi Rama, který dal šedivé betonové paneláky komunistické éry pomalovat. Dnes je starostou města jeho přítel Erion Vielaj. Edi Rama to dotáhl na ministerského předsedu, největšího v Evropě (měří 202 cm, takže se s ním Vladimír Putin (168 cm) zřejmě nikdy nesetká.

Tirana má široké bulváry, mnoho zeleně v centrum města, krásné parky, nejmodernější pětihvězdičkové hotely (například hotel Piazza) a zbytky hradu, který byste přehlédli, kdybyste o něm nevěděli. Je skoro neuvěřitelné, že v roce 1991 byl nejvyšší budovou ve městě minaret mešity s 35 metry, který diktátor Hodža nějak zapomněl dát strhnout. (Jinak se s kostely a mešitami nemazlil, většinu dal buď zbourat nebo přestavět na kina a rekreační domy pro členy komunistické strany).

Ale i mnohé jiné stojí za vidění.

I když milovníci historických památek si zas až tak na své nepřijdou. Přiznám se, že i já sám, než jsem se na cestu na jih vydal, jsem měl o historii Albánie jen velmi mlhavé představy. Něco mi říkalo jméno Skanderbeg, věděl jsem, že v Apolonii studoval rétoriku první římský císař Augustus a že uherský král Karel II. se také nazýval Karel z Drače, takže tento přístav musel ve středověku nějak patřit Italům. Moc víc jsem toho nevěděl, samozřejmě za to mohl i fakt, že se země po druhé světové válce od zbytku světa zcela izolovala.  Napřed se albánský diktátor Enver Hodža rozhádal s Titem, pak s Brežněvem a nakonec i s Mao tse Tungem. Albánie žila svůj vlastní izolovaný život a nikoho nezajímala. Jen diktátor Enver se ve své paranoie domníval, že celý svět chce dobýt a uchvátit Albánii především proto, aby připravil o život jeho osobně, a proto stavěl po celé zemi tisíce bunkrů, které měly učinit dobytí jeho země nemožným. Určitě se až do konce svého života domníval, že ta taktika vyšla a že možná invazní vojska jeho taktika odstrašila. Skutečnost byla taková, že nikoho ani nenapadlo tuto chudou zemi napadnout. Ty bunkry jsou doslova všude. I v centru Tirany, vedle největšího z nich, kde se mohla skrýt celá albánská vláda a kde je dnes Museum Bunk´Art 2, (Bunk´Art 1 je na předměstí Tirany a je větší, ten v centru města dal Hodža vybudovat jen jako zálohu pro případ, že by to do hlavního kvartýru z nějakého důvodu nestihl), jsou zde i miniaturní bunkry pro jednoho či dva vojáky (pokud byli hodně hubení, což při tehdejší stravě bylo dost dobře možné – příděl masa byl prý jedno kilo na měsíc).

Na pláži v Golemu, kde jsme bydleli, byl nedaleko našeho hotelu takový bunkr přímo na pláži, dokonce se střílnou pro dělo. Protože jsme ale prošli pláž dva kilometry na jih a dva na sever a žádný jiný bunkr jsme neobjevili, musel tento jediný tedy hájit pobřeží o délce nejméně 4 kilometry – jak by to dokázal, je pro mě záhadou. (No dobře ty bunkry jsou tam dva, hned vedle sebe, u toho druhého měl nějaký Albánec podnikatelský záměr vybudovat tam restauraci a bar s terasou, ovšem očividně neuspěl, z celého projektu zůstaly jen zapáchající veřejné záchodky.)

Zato kopce nad údolím u města Fier jsou bunkry doslova provrtány, napočítal jsem jich čtrnáct a určitě jsem neobjevil všechny.

Albánie se prohlásila prvním „ateistickým státem na světě.“ Praktikování jakéhokoliv náboženství bylo přísně zakázáno a trestáno pobytem v trestních táborech. Tajná policie sigurima byla přítomna všude, brutalitu albánského komunismu si vůbec nedokážeme představit, překonával i ruský systém. Dnes se lidé hlásí k náboženství, deset procent je katolíků, dvacet procent pravoslavných a sedmdesát procent muslimů. Ovšem pod vlivem dlouhodobého vlivu komunismu je náboženské cítění hodně vlažné, muslimové navíc patří ve své velké části k sektě bektašů, svým učením blízce příbuzným syrským alevitům, kteří to s koránem neberou až tak vážně a slaví dokonce vánoce. Rozdíly vůči alevitům jsou prý jen marginální, prostě je to evropská a tím pádem ještě méně vážně braná forma islámu. Svatyně jejich proroků – dervišů – jsou rozesety po celé Albánii většinou v nepřístupných horách, kde žili jako eremité. A že těch hor v Albánii je! Jedna taková svatyně se nachází na vyhlídce na hoře nad městem Kruje, výlet na ni po nekonečných serpentinách (nic pro lidi s kinetózou). Dá se navštívit a stojí to za to. Je to maličká jeskyňka, ve které hoří desítky svíček, samozřejmě musíte, jako v každé muslimské svatyni, nechat boty před vchodem.

Jestliže v době komunismu zazdívali lidé kříže do stěn, aby se mohli modlit a tajná policie tyto kříže nemohla objevit, dnes je praktikování náboženství možné a všude stojí vedle sebe katolické, pravoslavné kostely jakož i mešity. Turecký prezident Erdogan, který se snaží získat v Albánii vliv, i když ho – zatím – Albánci okázale ignorují, investoval do stavby velké mešity v Tiraně 30 milionů dolarů. Má čtyři minarety a ještě není hotová. K náboženství přistupují Albánci stejně jako jejich hrdina Skanderbeg – pragmaticky. Georg Kastrioti, zvaný Skanderbeg vystřídal během svého života všechna dostupná náboženství, přestupoval z islámu na katolictví, pak k ortodoxii a opět na katolickou víru, podle toho, jak se mu to právě hodilo a koho chtěl získat za spojence. Pro Albánce tím neztratil nic na své popularitě, možná dokonce naopak získal. Člověk sice v Albánii uvidí i ženy se v Čádoru nebo Hidžábu, ale je to – zatím – jen sporadický úkaz. I když – hlavní mešitu v Skadaru stavěli za saúdské peníze, a kde Saúdi jednou vkročí…

Naposledy plnila Albánie stránky světových novin v roce 1998, kdy zde došlo k naprostému kolapsu finančního systému. Byl to takzvaný skandál pyramid, banky vybíraly vklady od obyvatelstva a slibovaly až padesátiprocentní úroky. Ty vyplácely těm prvním „investorům“ z peněz těch pozdějších, až celý systém zkolaboval, banky vyhlásily bankrot a Albánie se stala insolventní. Skutečnost, že lidé těmto slibům uvěřili a nechali se na tak průhledný trik pyramidových her nachytat, svědčí jen o tom, že neměli o finančnictví a vůbec o penězích žádnou představu. Jestliže tedy mají jižní evropské státy v zacházení s penězi tradičně poněkud uvolněný vztah, Albánci neměli vůbec žádný. Peníze totiž skutečně v komunistické Albánii nehrály žádnou roli.

Lidé sice nevydělávali skoro nic, zato měli vodu a elektriku zadarmo. Tady narazil náš ČEZ, když zainvestoval do albánského energetického průmyslu. Za proud prostě nikdo neplatil ani českým podnikatelům, nebylo to zvykem. Neplatili ani soukromní odběratelé, ani úřady či nemocnice. Neplatil nikdo. Když pak zoufalí manažeři odstavili v roce 2013 od proudu nemocnice, byli obžalováni z trestného činu veřejného ohrožení. Z Albánie se odporoučeli, albánská vláda se nakonec v roce 2014 zavázala chybějící peníze aspoň z části doplatit, poslední marže dvou set milionů korun by měla dojít na účet ČEZU letos. Pozitivní působení českých investorů v Albánii se dá tedy vyjádřit poměrně jednoduše, Albánci se dozvěděli překvapivou zvěst, že za elektrický proud je třeba platit a nakonec tuto skutečnost i akceptovali. Dnes už je to víceméně samozřejmostí.

Peněz mají málo, přesto neváhají – a to je naprosto pozitivní, investovat do vzdělání.

Průměrný příjem Albánce je okolo 200 eur, tedy 5000 korun měsíčně. Jak mi vysvětlil taxikář, který nás – samozřejmě načerno – vezl do Drače – k placení daní se Albánci ještě nepropracovali – vydělá si jako učitel v autoškole oněch dvě stě eur měsíčně. Školné na vysoké škole, kam chce poslat všechny tři své děti (dvě už tam jsou) stojí 1000 Eur ročně. Za dvě děti zaplatí tedy zhruba celý svůj oficiální příjem. Pokud chce přežít, musí mít i druhý, neoficiální. Byl nesmírně milý. Je pozoruhodné, jak dobře si rozumí lidé, kteří hovoří určitým jazykem stejně špatně. V případě mne a taxikáře to byla italština. Velmi jsme se spřátelili.

Albánie vznikla v roce 1912 hlavně z iniciativy Rakouska-Uherska, za což je Rakousku dodnes vděčná. Rakousko-Uhersko ovšem nebylo vedeno žádnými idealistickými myšlenkami o právu na sebeurčení národů, ale sledovalo své vlastní zájmy. Bálo se přílišného zesílení Srbska, které si na toto území po porážce Osmanů v první balkánské válce dělalo nároky. Provolání samostatné Albánie se událo v přístavu Vlore na balkónu velmi skromné budovy, kde je dnes muzeum nezávislosti. Vznešenější budovu přes veškerou dobrou vůli nenašli, protože se žádná taková ve městě nenacházela. Prvního panovníka,  Wilhelma zu Wied, dodali Prusové. Představa, že protestant bude v nábožensky rozdělené zemi všeobecně akceptován, protože nepatří k žádné v zemi se nacházející frakci, se ukázala jako mylná. Naštěstí rozbil nový panovník 7. března 1914 po svém příjezdu do Albánie svůj hlavní stan v Drači, odkud nebylo nesnadné utéct. To tady udělal. 15 června mu Albánci zastřelili jeho vojenského velitele holandského plukovníka Ludvíka Thompsona (má na svou paměť v Drači památník a jmenuje se po něm jedna ulička v městském centru) a po vypuknutí první světové války ho kralování v Albánii definitivně přestalo bavit a 3. září 1914 po necelých 200 dní panování nasedl na loď a Albánii navždy opustil.

Aby příštím vládcům na něco podobného přešla chuť, bylo v roce 1920 rozhodnuto, že hlavním městem bude vnitrozemská Tirana, tehdy víceméně bezvýznamná vesnice s jednou mešitou. Takže všechny budovy, které v Tiraně uvidíte (s výjimkou oné mešity) vznikly až po roce 1920, čili žádná není starší než sto let. To určuje i ráz města. A taky fakt, že po roce 1991, kdy se konečně podařilo svrhnout komunistický režim, narostla z 200 000 obyvatel na dnešních 650 000.

Albánie byla jako samostatný stát navzdory úsilí Itálie a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (tak se tehdy jmenovala pozdější Jugoslávie) uznána na základě práva na sebeurčení národů na pařížské Konferenci v roce 1920 – jako vděk zato stojí na jednom z náměstí Tirany socha Windrowovi Wilsonovi, který tuto konferenci – nepříliš šťastně – vedl.

Ale kulturní památky si ponechám na příští týden, rád bych se ještě vrátil k bodu dva – tedy zrodu albánského turismu. Vykazuje totiž ještě dětské nemoci a měl by se z nich rychle vzpamatovat. Samozřejmě teď profituje ze situace v Turecku a v severoafrických státech. Ale to se může změnit. Erdogan bude lákat turisty na dumpingové ceny a nakonec je získá, protože kvalita služeb v Turecku je díky tradici, kterou tam turismus má, přece jen větší.

Pozor, ještě jedno upozornění. Albánie nepatří k EU a telefonování či roaming se můžou pěkně prodražit. Minuta volání do EU-zahraničí stojí 1,50 euro, takže je lepší být v telefonu stručný.

Takže nakonec jen několik poznámek k albánským slabinám.

• Není dobré nabízet cestovním kancelářím hotely, které ještě nejsou dostavěné. U návštěvníků, kteří si koupili z katalogu pohled na moře nebo „boční pohled na moře“ a pak bydlí v bungalovu v parku, to budí negativní emoce. Ten hotel vypadal skutečně velmi pěkně, především večer za umělého osvětlení, a pokud byl takto nabídnut v katalogu, věřím, že leckdo dostal chuť v něm bydlet. Moje žena mě upozornila na zvláštní skutečnost, že balkóny nemají zábradlí a poté jsme si všimli i toho, že i pokoje jsou ještě ve stádiu zrodu a pilně se v nich po celou dobu našeho pobytu pracovalo. Jestliže to u českých hostů vyvolalo nespokojené mumlání, u Slováků se jednalo o pravé povstání s ohrožováním zástupkyně cestovní kanceláře na zdraví a možná i na životě.  Inu naši východní sousedi jsou trošku víc emocionální.
• 
• Koberce na pokojích nejsou u moře úplně dobrý nápad. Drží se v nich písek, vlhkost a následkem toho plíseň.
• Nedopalky cigaret a dětské pampersky v moři nezvyšují chuť se jít okoupat. Chápu sice, že v oblasti Balkánu je cigareta ještě mnohem víc než u nás symbolem dospělosti a stát u moře a zírat na zapadající slunce bez cigarety v ústech je „out.“ Ale někdo by měl ty nedopalky pak posbírat.
• Vlaštovčí hnízda na hotelových balkónech nejsou dobrý nápad. Samozřejmě vlaštovky jsou potřebné, protože hubí komáry, kteří by jinak hubili turisty. Ale vlaštovkám je třeba vysvětlit, aby si hnízda stavěly jinde než na balkónech, kde jejich dorost kálí turistům na hlavy. (Použil bych metodu, kterou jsem vypudil z mého domu kosy – shazovat, shazovat a shazovat, dokud tam nejsou vajíčka nebo – nedejbože mladí. Viděl jsem hotel s osmi!!! hnízdy na jednom balkóně, na takový balkón bych se rozhodně neodvážil jít
• Životní rytmus je třeba turistům poněkud přizpůsobit. Chápu, že práce v poledním vedru je problematická, ale začít s kosením trávy v areálu hotelu v sedm ráno nepřijali všichni hosté pozitivně.
• Nejsem žádný velký přítel animace, zejména animátorů, kteří se hosty zoufale snaží zaktivizovat pro jejich hry. Ale k resortům to tak nějak patří, zejména program pro děti. Rodiče by byli určitě vděční, kdyby mohli své haranty uložil do postele vyčerpané dětskou diskotékou, než aby se o ně museli celý večer starat sami.
• Albánci si musí dávat pozor na cestovní kanceláře, které vozí turisty na výlety a účtují si za to, podle mých odhadů, příliš vysoké ceny. Jestliže se v albánské restauraci najíte v pohodě za 2-3 Eura a cestovka si za oběd bez nápojů účtuje 8 Eur, někdo na tom proklatě vydělal. Jídlo je v Albánii opravdu levné a dobré. Hodně zeleniny na nejrůznější způsoby, ceny za zeleninový pokrm ve venkovské restauraci se pohybují mezi 1-3 Eury, maso a ryby někde mezi 2-5 eury. Pivo stojí zhruba jako u nás 30 – 40 Korun. Byl jsem mile překvapen, když jsem v opravdu dobré restauraci zaplatil za večeři pro čtyři osoby s předkrmem a včetně nápojů (a piva) zhruba 650 korun. Nejlepší albánské pivo je údajně Korca ze stejnojmenné oblasti na jihovýchodě země – je to tím že tam recept přivezli čeští sládci.
• Při prezentacích chybí ještě profesionalita. Jestliže přijde skupina na ochutnávku vína, měl by člověk dávat pozor na určité detaily. Že dostali hosté rozdílné sklenice je sice nezvyklé, ale člověk to přejde pokrčením ramen. Že mísy s jídlem rozdělili jen na polovinu dlouhého stolu (na tu, které byla blíž obsluhujícímu personálu) je už zarážející. Ale že oznámí ochutnávku pěti druhů vín a zredukují ji nakonec na tři, to by se stávat nemělo. Vinná réva v Albánii je údajně nezkažená nějakým šlechtěním, jde o původní révu, jaká zde rostla už za Římanů. Tím pádem je réva velmi odolná vůči škůdcům a chorobám. A červený Merlot, který jsem tam ochutnal, byl opravdu vynikající. I když, opět cestovka si za ochutnávku oněch třech vzorků vín naúčtovala 8 eur na osobu. Zajímalo by mě, kolik z těch peněz viděla ona kantýna, která vína nabízela.
• Muzea mají taky při své prezentaci ještě rezervy. Albánie má hodně co nabídnout. Ať už je to antická historie, období hrdinného odporu Skanderbega proti Osmanům ve středověku či kuriózní artefakty Hodžovy komunistické éry. Jestliže jsou ale horní dvě patra v historickém muzeu v Tiraně popsána jen albánsky, je to určitý organizační nedostatek. Možná si Albánci myslí, že jejich novodobé dějiny nikoho kromě nich samých nezajímají. Omyl. Zajímají!
• Na určité věci se musí dávat pozor, aby nevznikala nevůle mezi hosty. Tak jsme si vyslechli velmi vzrušeného slovenského hosta, který hlučně kritizoval, že „boha jeho“ nalévají v zóně „all inklusiv pivo do decových pohárov“. Šel jsem se na to podívat. Byl tam velmi sympatický mladý muž, který se všem hostům omlouval, že mu došly půllitrové poháry – ostatně pro nás přinesl skleněné vychlazené z oblasti nepatřící k all inklusiv.  Ale jak to mohl vědět Slovák, nehovořící ani italsky ani anglicky – „boha jeho?“
• A hlavně. Moře má sice písčité pláže a je mělké (nejkrásnější je údajně na jihu na albánské riviéře, která je ale hůř dostupná, jede se tam dlouho přes průsmyk Logara). Tedy ideální na „člupkanie“ které tak miluje moje žena. Jenže voda musí mít patřičnou teplotu. Samozřejmě to souvisí s oním historicky nejstudenějším červnem v historii Albánie – ale ta voda, zejména dopoledne – byla na člupkanie příliš studená. Na tom budou muset Albánci zapracovat, jinak sem moji ženu „boha jeho“ už víckrát nedostanu.

Malý návrh na možnou českou investici v Albánii. Dobrá hotelová škola pro číšníky i hotelové manažery se stážovými  pobyty v zahraničí by byla dobrým počinem. Albánci jsou ochotní, pracovití, ovládají většinou cizí jazyky (italštinu, řečtinu, angličtinu, ne němčinu) ale chybí jim prostě ten nádech profesionality, kterou by nutně potřebovali. „Lerning bei doing“ je sice dobrá metoda, ale musí tu být někdo, kdo zná „know how.“

Osudnou se mi stala má vlastnost, kterou mi během mé vojenské služby vyčítal už poručík Fürstenzeller, totiž že nemám oči i vzadu. Proto jsem nebyl dostatečně včas varován, když se ke mně přiblížila redaktorka albánské televize s kameramanem, aby se mě vyptávali na mé albánské zážitky. Doufám jen, že moje chabá angličtina, která se momentem překvapení ještě dále výrazně zhoršila, dostatečně tento pracovní tým odradila, aby rozhovor se mnou někde zveřejnili. Protože když se mě ptala, co se mi na Albánii nejvíc líbilo, nenapadlo mě nic jiného, než pochválit bazén a parky a západ slunce nad Jadranem. Nevzpomněl jsem si v tom stresovém okamžiku zmínit to nejdůležitější (je mým celoživotním prokletím, že mám stále dobré nápady, ale stále pozdě) totiž ochotu a přátelské chování personálu a Albánců jako takových. Jsou skoro jako děti, trošku nešikovné, ale milé a bez úmyslu někomu ublížit. S milým úsměvem pro vás udělají cokoliv, nic za to neočekávají, a když jim necháte i třeba jen symbolickou odměnu, není jim zatěžko naučit se říct česky „děkuji.“

O pamětihodnostech a historii území Albánie až příští týden – bylo by toho dnes už moc.

Je mi jasné, že pokusit se navštívit antický Řím a dojmy z něj zprostředkovat v krátkém textu je mise odsouzená k nezdaru. Kde vlastně začít?

Na artefakty z antických časů narážíte v římském centru všude, většinou jsou zabudované do moderní zástavby, takže jsou skoro až nenápadné – samozřejmě s výjimkou Kolossea.

Ale nejen něho. V Římě je celkem 13 obelisků, minimálně dva vítězné sloupy, které stojí za zmínku, tři vítězné oblouky, dvoje antické lázně, paláce na Palatinu, circus maximus, Marcellovo divadlo a vlastně celá úžasná Piazza Navonna vznikla z někdejšího římského amfiteátru. A samozřejmě se nesmí zapomenout na Panthenon či na Augustovo mauzoleum atd. atd. Kde tedy začít?

Není ani tak otázkou kde, jako kdy. A tady je – chválabohu – odpověď naprosto jasná – ráno a to co nejdřív. Naštěstí si člověk může koupit společný lístek na návštěvu Kolosea a Palatinu s Forem romanem v pokladně už den dopředu – lístek platí 48 hodin. Jestliže se odpoledne stojí na vstup do Palatinu víc než hodinová fronta, v devět ráno jsme měli celý ten obrovský komplex sami pro sebe. Jak Římané, tak i turisté si rádi přispí. Pak se z terasy zahrad Farnese může člověk vyfotit s celým Fórem Romanem úplně sám, aniž by se mu do snímku tlačily davy dalších fotografů toužících zvěčnit svou návštěvu ve věčném městě. A s čím jiným by se měl člověk v Římě vyfotit, než s centrem tehdejší moci, s Forem romanem, kde se rozhodovalo po skoro tisíc let o budoucnosti světa.

Palatin je skvělá vyhlídková platforma, je odtud vidět až k svatému Petrovi ve Vatikánu jakož i ke Caracallovým lázním. Přímo u nohou vám pak leží Circus maximus, kde se kdysi jezdily závody čtyřspřeží.

Ovšem císař Domicián neměl chuť přihlížet závodům vozů společně s prostým lidem, dal si tedy přímo na Palatinu postavit soukromý dostihový areál, impozantně působí ještě dnes. Ale aby mu neušla ani ta větší show pod palácem, dal rozšířit komnaty paláce tak, aby viděl z okna i na circus maximus. Později byl palác na Palatinu obohacen i o soukromé císařské lázně, vodu sem přiváděli monumentálním akvaduktem, který překlenoval údolí mezi pahorky Palatinem a Caeliem. I když jsou dnes dochována jen spodní tři poschodí akvaduktu, působí ještě i dnes impozantně. Ruiny paláce císařské rodiny Flaviů jsou největší dominantou palatinského pahorku, Augustův a Liviin dům jsou naproti tomu hodně skromné. Flaviovci jsou ostatně zodpovědní i za největší antický monument v Římě. Kolosseum se vlastně oficiálně jmenovalo Circus Flavius, tento největší amfiteátr v Římské říši dal stavět císař Vespasianus a dokončil ho jeho syn Titus. Na návštěvu potřebujete ale hodně silné nervy, nebudete totiž v touze navštívit tuto památku v žádném případě sami. Nekonečné fronty pod arkádami Kolossea, tlačenice a přeplněné vyhlídkové platformy.  I tady platí čím dřív tím líp, samozřejmě pokud chcete jak Kolosseum, tak Palatin navštívit v časných ranních hodinách (přičemž v Římě nejsou zas až tak časné), musíte si na Řím vyhradit prostě více dní. Dojem je určitě impozantní, ovšem draze zaplacený. A nejen finančně. Pozor, pokladny, které prodávají vstupenky, neberou hotovost, kreditní kartu tedy musíte mít s sebou.

Na Flaviovce upomíná i Titův vítězný oblouk při vstupu na Forum Romanum, který dal císař vztyčit na počest svého vítězství nad povstalými Židy. V roce 70 n.l. dobyl tehdy ještě následník císařského trůnu Titus Jeruzalém a zničil jeho chrám natolik, že se ho už nepodařilo znovu postavit a dnes z něj zůstala jen Zeď nářků. Další dva vítězné oblouky upomínají na císaře Konstantina Velkého (před Kolosseem) a na Septimia Severa na Foru Romanu pod kapitolským pahorkem. Poslední z Flaviovců císař Domicián proslul svou násilnickou povahou a za jeho vlády došlo k prvnímu skutečnému pronásledování křesťanů (to první Neronovo je spíše literární fikcí Henryka Sienkiewicze, procesy s křesťany po požáru Říma v roce 64 n.l. byly mnohem méně krvavé, i když stály život několik vůdců tehdejší křesťanské komunity, jako například svatého Pavla). Domicián jako první pořádal popravy křesťanů jako velké hry pro římský lid, nejvíc jich zahynulo v amfiteátru, který se nacházel na dnešní Piazza Navona. Tomuto náměstí vévodí chrám svaté Agáty, která zde měla být popravena. Podle legendy se toto tehdy třináctileté děvče hlásilo vehementně k nové víře a zaplatilo za to životem. Protože ale podle římských zákonů nesměla být popravena žádná panna, bylo už do časů císaře Tiberia dobrým zvykem takovéto dívky před popravou znásilnit – jako první tím peklem prošly dcery velitele pretoriánů Seiana. Ovšem Bůh se rozhodl nevinu svaté Agáty uchránit a nechal ji obrůst srstí tak, že se nenašel žádný dobrovolník, který by byl ochoten ji zbavit panenství. Nakonec se ji tedy přece jen rozhodli upálit, ale její modlitby byly tak silné, že pokaždé uhasily plameny. A tak jí nakonec museli proříznout hrdlo, aby s tím modlením přestala. Její kostel je dnes dominantou Piazza Navona přímo vedle úžasné Berniniho fontány.

Forum Romanum je samozřejmě velká plocha plná zřícenin. Vévodí mu největší stavba Maxentiovy basiliky nebo přesněji její rudimentální zbytky, které ale stále ještě ohromují svými rozměry. Basilika byla vlastně tržiště a shromaždiště pro římské občany, svůj pozdější smysl křesťanského chrámu dostalo toto slovo vlastně ze stejného důvodu, jen křesťané se scházeli ne kvůli nákupům, hlasování či projednávání politických otázek ale k vykonávání bohoslužeb. Kúrie blízko Kapitolu, kde zasedal římský senát, je nově zrekonstruovaná, jediná budova, která přežila v celkem použitelném stavu, je chrám Antonina Pia a jeho ženy Faustiny. A samozřejmě už zmíněný Vítězný oblouk Septimia Severa. Ostatní budovy fóra jako chrám Kastora a Poluxe, či bohyně Vesty, kde hořel věčný plamen, jsou dnes v ruinách.

Když vyjdete z Fora Romana právě okolo onoho chrámu Antonina Pia, dostanete se na fóra císařská. Augustus (a před ním už César)měl dojem, že Fórum Romanum prostě svou kapacitou nestačí. Postavil tedy v jeho blízkosti fórum nové. Protože se za jeho vlády vedlo málo válek, ale o to víc soudních procesů, nazývali Římané toto fórum fórem právníků. A tím i zůstalo. Dominantní je fórum císaře Trajána  s obrovskými trhovnickými halami, které svému účelu slouží dodnes a s Trajánovým vítězným sloupem. Tuto nepřehlédnutelnou dominantu dal vztyčit císař Traján na počest svého vítězství nad Dáky, po němž připojil k Římské říši území dnešního Rumunska. Pozlacenou císařovu sochu na špici sloupu potkal stejný osud, jako sochy všech ostatních císařů. Ve středověku zmizela a dnes je na vrcholu sloupu socha svatého Petra, kterou tam dal umístit papež Sixtus V.

Podobně dopadla i socha Marka Aurelia na jeho vítězném sloupu, který je dominantou náměstí, které dokonce po něm dostalo své jméno – Piazza Colonna.  Místo Marka Aurelia se na vrcholu jeho vítězného sloupu, který oslavil jeho vítězství nad Markomany a Kvády, kteří tehdy žili na území dnešní České a Slovenské republiky, dnes nachází svatý Pavel. Marcus Aurelius měl ale přece jen štěstí. Jeho jezdecká socha se dochovala a dnes stojí před vchodem do Kapitolských muzeí. Dlouho byla totiž považována za sochu císaře Konstantina Velikého, který byl katolickou církví prohlášen za svatého (aby si církev musela poté vymyslet legendu o jeho křtu na smrtelné posteli) a sochy svatých se samozřejmě neničí. Když se přišlo na omyl, získaly mezitím antické památky svůj dnešní status a jejich ničení už nebylo „in“. A tak Marcus Aurelius přežil.

Jen kousek od jeho sloupu se v centru města nachází Pantheon.

Monumentální chrám všech bohů, který nechal postavit přímo v centru města Augustův přítel Agrippa, jeho současná podoba pochází ale z časů císaře Hadriána a v nedávných časech sloužil jako pohřebiště italských králů. Jestliže se císař Augustus chválil, že na začátku své vlády převzal město dřevěné a pro své potomky zanechal město mramorové, vděčil za to především svým dvěma nejbližším přátelům Gaiovi Maeceanasovi a Marku Vipsaniovi Agrippovi. Tento Augustův nejbližší přítel a později manžel jeho dcery Julie byl dobrý chlap  bez mocenských ambicí, zato ale velmi aktivní v budování staveb, které rozhodujícím způsobem měnily tvář města. Po Augustovi zůstal i jeho náhrobek, hodně podobný tomu Hadriánovu, tedy andělskému hradu, ale mnohem skromnější. A hlavně nepřístupný pro veřejnost, rozvaliny Augustova mausolea jsou v současnosti obehnány plotem a relikty z něho vystaveny v blízkém muzeu.

Právě kvůli Augustovi a jeho kamarádům se z republikánského Říma zachovalo velmi málo. Trio Augustus, Agrippa a Maecenas se hodně snažili, aby změnili tvář města a udělali z něho opravdu úctyhodnou metropoli. To se jim z velké části podařilo. Druhým obrovským zásahem pak byl požár Říma z roku 64, ke kterému se ještě stále nenašel pachatel. Snad to byl opravdu císař Nero sám, který se chtěl do architektury hlavního města světa zapsat ještě významněji, než jeho předchůdce Augustus. Potrestáni byli pro jistotu křesťané podle principu z filmu Casablanca – „zatkněte obvyklé podezřené“. A oni svým učením o lásce ve vlčím Říme podezřelí rozhodně byli. Nicméně z Neronova díla zůstalo zachováno jen velmi málo. Ani devátý měsíc kalendáře neudržel jeho jméno – po vzoru Julia Caesara (červenec – Jul) nebo Augusta (srpen – august) se mělo září jmenovat Nero. Neudrželo se to a devátý měsíc se hned po císařově smrti vrátil ke jménu september, což znamená latinsky měsíc sedmý – proč se devátý měsíc našeho kalendáře jmenoval měsíc sedmý –  to už je jiná kapitola. I z obrovské Neronovy nadživotní sochy, kterou si nechal postavit před svým palácem, se dochovalo jen jméno – totiž Kolosseum. Tato impozantní stavba, bez níž by byl Řím jako Paříž bez Eifelovky nebo Praha bez Hradčan, se oficiálně jmenovala podle svých stavitelů Circus Flavius. Jenže protože byla postavena na místě, kde předtím stála Neronova obrovská socha (Kolos), začali jí lidé od samého začátku říkat Kolosseum – a už se na tom nic nezměnilo. Z gigantického Neronova paláce Domus aureus (zlatý dům) se zachovala jen část sklepení a i jejich návštěva je permanentně problematická. Tyto pozůstatky byly objeveny v roce 2003 a od té doby se stále opravují, protože tam pořád něco padá.

Z republikánských časů, tedy z nejhlubší vrstvy římských dějin, se toho zachovalo opravdu málo. Kurie je nově opravená. Jak víme, její budova stejně pocházela až z časů Augustových, protože ta stará vyhořela. Proto nebyl César zavražděn v ní, ale v Marcelově divadle, kde našel římský parlament přechodné útočiště. Marcelovo divadlo ještě stále stojí. Ve středověku si ho totiž rodina Orsini přestavěla na opevněný palác, protože v Římě nebylo nikdy bezpečnosti a opevnění dost.

Circus maximus pod Palatinem sice sloužil svému účelu už v časech královských a pak po celou dobu římské republiky, jeho současnou podobu mu ale dal Caesar v roce 46, kdy už republice zvonil umíráček. A nebyl by to Augustus, aby i tuto římskou dominantu ještě jednou nepřestavěl – hlavně sem dal zabudovat císařskou lóži, mezi prostým lidem se mu sedět nechtělo. Bohužel byl všechen mramor z tribun a sedadel už dávno Římany použit jako stavební materiál, takže jsou svahy dnes zelené. Ale stále příjemné k posezení se svačinou, či polehávání na sluníčku.

Omlouvám se, že jsem neodolal a místo circus maximus jsem sem dal fotku soukromého dostihového areálu císaře Domiciána nacházejícího se přímo v jeho paláci. Ale aspoň je možné udělat si obrázek o megalomanství římských císařů, které nakonec vedlo k pádu jejich říše.

Možná je načase mé tři římské sondy ukončit. Je mi jasné, že jsem ani zdaleka nemohl postihnout všechny pamětihodnosti věčného města, dokonce ani ty nejdůležitější. Ale možná to pár mých čtenářů pohne k tomu, aby se do hlavního města Itálie vydali. Stojí to za to.

Řím je už skoro dva tisíce let centrem moci církevní a po dlouhá staletí byl i centrem moci světské. Od osmého století, kdy francký král Pipin daroval papeži rozsáhlá italská území jako základ papežské světské moci, která dosáhla svého vrcholu v šestnáctém století, kdy ziskem Ferrary sahala ž k řece Pádu. Francouzská vojska vedená Napoleonem zabrala Řím pro Francouzské císařství, po Vídeňském kongresu se sice ještě církevní stát na krátkou dobu obnovil, ale roku 1860 zabralo nově vznikající Italské království rozsáhlá území církevního státu s výjimkou Lacia, které udrželo svou samostatnost pod francouzskou ochranou až do roku 1870. Až v tom roce ztratil papež svou moc světskou, aby mu zůstala jen jeho hodnost duchovního pastýře.

Z původního pravidla, že se jméno římského patriarchy bude psát na prvním místě mezi pěti církevními hlavami před Konstantinopolí, Jeruzalémem, Alexandrií a Antiocheiou si postupně papežové vybudovali mocenský monopol. To bylo samozřejmě umožněno i tím, že sídla posledně jmenovaných tří patriarchátů se dostala do rukou Arabů a konstantinopolský patriarcha po dobytí hlavního města Východořímského císařství v roce 1453 přesídlil do vzdálené Moskvy. Právě na konci patnáctého století, po porážce koncilního hnutí, které chtělo jejich moc omezit, tedy požívali papežové skutečně pozici neomezeného vládce světa, o kterou usilovali po celá staletí. A dávali to najevo monumentálními stavbami, které měly lidem vyrazit dech a srazit je před papežskou mocí na kolena.

Římská církev uznává šest chrámů v hodnosti „basilica maior“.  Dvě z nich jsou v Assisi, ty ostatní čtyři v Římě. Jsou věnovány nejvýznamnějším postavám Nového zákona. Svatému Janu Křtiteli, Panně Marii a apoštolům Petrovi a Pavlovi. Pokud chcete vykonat celou poutnickou misi v Římě, pak jsou tyto čtyři basiliky Maior doplněny ještě třemi dalšími poutními kostely: San Sebastiano fuori le mura, Santa Croce in Geruzaleme a San Lorenzo fuori le Mura. Už jen skutečnost, že dva z těchto kostelů (vlastně se svatým Pavlem tři) mají přízvisko „za hradbami“ dává vědět, že jsou od městského centra poměrně hodně vzdálené – antický Řím byl zatracené velký. A jen k svatému Pavlovi jede Metro.

Každá z oněch čtyř bazilik je v něčem ojedinělá. San Giovanni in Laterano byl po dlouhá staletí hlavním sídlem papeže. Stavbu tohoto chrámu přikázal samotný císař Konstantin Veliký, jehož socha stojí v předhale chrámu. Pozemky poskytla rodina generála Sexta Laterana, podle něhož se tato čtvrť jmenuje. Chrám přímo u Aureliánských římských hradeb byl centrem katolické církve až do únosu papežů do avignonského zajetí na začátku čtrnáctého století. I dnes má tento chrám v církevní hierarchii vyšší postavení, než třeba svatý Petr ve Vatikánu a právě zde se odehrává vždy na zelený čtvrtek obřadné umývání nohou papežem. Když se papežové vrátili v roce 1378 po více než sedmdesáti letech zpět do Říma, našli svou baziliku téměř v ruinách, a proto se rozhodli přesídlit na druhý břeh Tiberu, do Vatikánu nad hrob Svatého Petra.

Chrám v Lateránu je obrovský. Je to pětilodní basilika. Stavělo a přestavovalo se na ní od čtrnáctého do devatenáctého století, přesto působí poměrně kompaktně. V centru kostela je papežský oltář, na němž podle tradice měli sloužit mše první biskupové, tedy i svatý Petr. Jeho relikvie jakož i relikvie svatého Pavla se nachází ve dvou stříbrný bustách, které jsou pod baldachýnem nad tímto oltářem. Na relikvie si Římané nesmírně potrpí. Historicky důležitá je křtitelnice, která se nachází za chrámem a za lateránským palácem na náměstí s jedním z mnoha římských obelisků – ten lateránský je údajně nejvyšší – egyptskými obelisky byli Římané doslova posedlí a najdete je v Římě doslova všude, celkem je jich třináct, pokud nepočítáme obelisk, který si nechal na Foro Italico postavit Musollini. Křtitelnice samotná je zajímavá zvenku, vevnitř už původního mnoho není snad až na porfyrové sloupy, přesto je z historického hlediska nesmírně důležitá. Zde totiž byly podepsány 11. února 1929 takzvané Lateránské smlouvy, byl to den zrodu Vatikánského státu. Papež totiž od roku 1870, tedy od obsazení Říma italskými vojsky, neměl žádné území, které by spravoval a cítil se „jako vězeň ve vlastním městě.“ Všechny pokusy přesvědčit italský parlament, aby bylo Svaté stolici vyhrazeno určité území, na němž by měla státní svrchovanost, pravidelně troskotaly na odporu levicově orientovaných poslanců. Poté, co se moci ujal Mussolini, byla situace podstatně jednodušší, k vyjednávání měl papež Pius XI.už jen jednu osobu. A Mussolini, který byl po svém fašistickém převratu politicky izolovaný, využil svou šanci. Tím, že s ním zástupci svaté stolice v oné křtitelnici v Lateránu podepsali smlouvu o vyčlenění území Vatikánu z Italského království a o předání suverenity nad tímto územím papeži, vlastně právě katolická církev jako první uznala Mussoliniho režim a udělala ho i pro další vlády světa stravitelným. Dalším důsledkem bylo například přidělení mistrovství světa v kopané Itálii na rok 1934 (stalo se tak v roce 1932), kde pak Itálie díky vydatné pomoci švédského rozhodčího Ivana Eklinda (který už předtím pomohl eliminovat v semifinále Rakousko) ve finále porazila Československo a stala se poprvé mistrem světa.

Hned vedle vchodu do chrámu je Scala Santa. Má se jednat o schody, na nichž Pilát odsoudil Krista. Císařovna Helena, matka císaře Konstantina, nechala v roce 326 na své pouti do Jeruzaléma schody někdejší pevnosti Antonia rozebrat a dopravit na lodích do Říma, kde měly tvořit vstup do chrámu v Lateránu, který dal stavět její syn. Už tehdy se po nich smělo stoupat pouze po kolenou. Dnes stojí už mimo Lateránský chrám, do něho se tedy dostanete, aniž byste si museli otlačit kolena. Scala santa se ale navštívit a na kolenou vystoupat dá.  Pokud si člověk odmyslí reklamu na fasádě budovy, která propagovala zrovna Toyotu hybrid, je to místo s mystickým významem ale i atmosférou. I dnes se dá po schodech vystoupat jen na kolenou a modlitbě. I když jsou původně kamenné schody za tímto účelem pokryty dřevěným obložením, než dojdete na horní schod, budou vás kolena pořádně bolet. Je to místo určené pro modlitbu a rozjímání, fotit tu můžete jen bez blesku, filmování je přísně zakázáno, aby nebyli lidé stoupající na kolenou po schodišti ve svém rozjímání rušeni.

Samozřejmě nejznámějším chrámem nejen v Římě ale zřejmě na celém světě je chrám Svatého Petra ve Vatikánu. Když nechal papež Julius II strhnout starý středověký chrám ve Vatikánu, protestovali Římané velmi hekticky, protože se obávali, že se nová stavba nikdy neuskuteční. Výsledek známe a je impozantní. I když v důsledku této stavby vznikla Lutherova reformace, která zahájila pád papežské moci.  Papežové v pocitu své nezranitelnosti přecenili své síly. Právě Svatý Petr je toho důkazem – podle Parkinsonových zákonů budují státy a režimy nejhonosnější budovy právě v době, kdy se jejich moc začíná hroutit.  Svatý Petr se svou obrovskou kopulí, vyprojektovanou Michalangelem Buonarottim a kolonádou na náměstí před ním (dílo Berniniho) si samozřejmě zaslouží spoustu superlativů, je největší, nejvyšší a v současnosti i nejdůležitějším chrámem, kde může na hlavním oltáři s baldachýnem od Berniniho nad hrobem svatého Petra sloužit mše jen jeho nástupce, tedy papež nebo jím pověřený kardinál.

Ovšem je možné navštívit mši v zadní části chrámu, ty probíhají zcela normálně bez nadměrné pompy a odpolední slunce, které sem proniká oknem s obrazem svatého ducha, dodává tomuto zážitku přímo mystický náboj. Výstup na kopuli je zajímavý, když člověk stoupá po křivé cestičce pod kopulí a v hloubce pod ním chodí turisté či se slouží právě mše. Vedle Michelangelovy Piety, či skleněného sarkofágu s tělem papeže Jana XXIII. Další papežové, včetně Jana Pavla II. jsou pochováni v kryptě, jejíž vchod je naproti vchodu k výstupu na kopuli. Za chrámem se pak nachází samotný Vatikán, tedy papežské sídlo, který má i vlastní nádraží a poštovní úřad, kde ale žije jen velmi málo civilních osob – většina úředníků Vatikán na noc opouští. Samozřejmě k Vatikánu patří Vatikánská muzea, největší umělecké sbírky v Římě, korunované návštěvou Sixtinské kaple. Ovšem pokud očekáváte, že tam budete sami či jen v společnosti několika desítek jiných turistů, budete hodně zklamáni. Tlačí se zde na malém prostoru stovky lidí, fotografovat či filmovat je zakázáno a neustále jste vyzýváni z mikrofonů k „Psst, Silencio.“ Skutečně se od této skutečnosti odpoutat a užívat si krásu fresek na stropu a na stěnách, vyžaduje hodně psychické odolnosti.

Třetí basilikou maior je San Paolo fuori de Mura, postavenou nad místem, kde byl popraven svatý Pavel a kde má i svůj hrob – přinejmenším jeho část je možno vidět v kryptě pod oltářem, jeho sarkofág s nápisem PAULO APOSTOLO MART byl objeven při vykopávkách v roce 2006. I když je svatý Pavel od centra vzdálen (popraven byl mečem před hradbami města na ostijské cestě, jak přináleželo římskému občanu, který nesměl být popraven na území města), vede k němu ale metro a stanice je od chrámu co by kamenem dohodil. Svatý Pavel byl až do dokončení stavby svatého Petra ve Vatikánu největších chrámem na světě, je to také pětilodní basilika, hlavní atrakcí jsou portréty všech papežů od svatého Petra až po Františka. Legenda pravila, že až bude zaplněn poslední medailon na stěně chrámu, nastane konec světa.  Protože to už reálně hrozilo, přistavěli kreativní Italové několik dalších medailonů – konec světa se tedy předběžně odkládá.

Nejkrásnější basilikou maior je ale Santa Maria Maggiore. Tento úžasný chrám nedaleko od nádraží Termini oslní vnitřní výzdobou.  Působí kompaktně, dokáže člověk opravdu strhnout. Strop byl vyzdoben papežem Alexandrem VI. Borgiou prvním zlatem, které bylo do Říma přivezeno z Nového světa, tedy z Ameriky. Je to jediný chrám, kde se od pátého století denně bez přerušení slouží mše svatá. Legenda praví, že se v noci 5. srpna 352 zjevila tehdejšímu papeži Liberiovi matka boží a přikázala mu postavit pro ni chrám na místě, kde napadne do rána sníh (v srpnu!!!) A protože skutečně v noci na vršku Esquilinu sněžilo, dal papež na tomto místě postavit na počest Panny Marie tento chrám. Vnitřek je prostě úžasný. Baldachýn nad oltářem nesou čtyři porfyrové sloupy přivezené z vily císaře Hadriána v Tivoli. Za nehorázný poplatek můžete navštívit i barokní schodiště od Berniniho a Sala dei Papi, jakož i mozaiky v Logii na prvním poschodí chrámu.

Kromě oněch čtyř basilik má Řím samozřejmě nesčetně kostelů, které se vyplatí navštívit. Pokud se dáte po cestě z Lateránu ve směru ke Kolosseu, tedy do centra města, půjdete okolo chrámu svatého Klimenta, zasvěcenému třetímu následníkovi Petrovu Klimentovi, papeži, který zemřel mučednickou smrtí na Krymu, kam jej poslal do vyhnanství císař Trajánus. Kostel je vyzdobený starými freskami, (Byl po svém zničení Normany v roce 1084 postaven znovu ve dvanáctém století) má i klasické atrium, tedy architekturu antického chrámu. Pro nás je zajímavý tím, že pozůstatky svatého Klimenta přinesli do Říma věrozvěstové Konstantin (Cyril) a Metoděj. Proto se i ve svatém Klimentovi jako v jednom z pěti římských kostelů sloužila mše ve staroslověnštině, když byla tato uznána papežem Hadriánem II. za liturgický jazyk. V podzemí kostela je hrobka svatého Cyrila a ještě o poschodí níž objevili archeologové chrám boha Mithry, očividně byl křesťanský kostel postaven na místě patricijské vily, jejíž majitelé vyznávali kult tohoto orientálního boha.  Právě v prvních stoletích našeho letopočtu soutěžil Mithra si Kristem o získání dominantní pozice v duchovním životě římské společnosti. Polyteismus byl v čase císařství překonaným náboženstvím, lidé chtěli věřit v jednoho boha, který tehdejší centrálně řízené společnosti odpovídal lépe. V zápase mezi Mithrou a Kristem se prosadilo křesťanství – z jednoduchého důvodu. K Mithrovým mystériím byli připouštěni pouze muži, ženám byla účast na bohoslužbách zakázána. Křesťanství vsadilo právě na ženy a jejich rovnoprávnost – a vyhrálo.

Kostelů je samozřejmě v Římě nesčetně, snaha jen i jejich seznam by tento článek nafoukla do nesnesitelné délky. Takže se o to ani nebudu pokoušet.

Ovšem k papežskému Římu nepatří jen kostely, i když jsou nejpatrnějšími dominantami. Ale nikdo nemůže přehlédnout andělský hrad na břehu Tiberu, který je spojen chodbou na hradbách s Vatikánem a sloužil po celá staletí jako útočiště pro papeže, když bylo opravdu zle. A ono někdy opravdu bylo. 6. května 1527 vtrhly do Říma loupící a vraždící tlupy vojska císaře Karla V., kterým císař tak nějak zapomněl vyplatit jejich žold. Jejich velitel, Karel III. vévoda bourbonský, při útoku na město padl a divoké roty, které teď neměly žádného velitele, řádily ve městě jako smyslů zbavené. Papež Klement VII., který se přidal ve válce na špatnou  – francouzskou – stranu, měl být zajat nebo i zabit. Pod ochranou svých švýcarských gardistů, které mu jako osobní stráž věnoval francouzský král, se mu podařilo utéct do Andělského hradu a tam se nechal oblehnout. Ze švýcarské gardy padlo 147 z 189 mužů, dokázali ale papežův útěk krýt. Jako vděk za jejich statečnost je i dnešní tradicí, že do papežské osobní stráže mohou vstupovat jen Švýcaři, samozřejmě katolického vyznání. Původní podmínka tělesné výšky očividně už neplatí, viděli jsme v uniformách gardy i muže s velkostí těsně nad 160 centimetrů, zřejmě zas tak velký výběr v nečetných katolických švýcarských kantonech není. Papež se dokázal v Andělském hradě bránit se zbylými gardisty zhruba měsíc. 5. června pevnost obsadila císařská vojska a papeže zde šest měsíců věznila. Až 7. prosince se papeži díky spoustě peněz, kterými podplatil některé císařské důstojníky, podařilo uniknout krytou chodbou (Passetto) zpět do Vatikánu a odtud pak do Orvieta. Když člověk stojí v andělském hradě, nedokáže si skutečně představit, jak někdo tuto pevnost mohl vůbec dobýt. A přece stále znovu měnila majitele, jednou dokonce i pětkrát za jediný rok. Odpověď je tak trochu italská. Pevnosti se nedobývají děly ale penězi. Když je jich dost, vždy se najde někdo, kdo je ochotný otevřít bránu.

Ani se nechce věřit, že Andělský hrad byl postaven jako mauzoleum císaře Hadriána. Hrobka tohoto umění- a filosofie milovného císaře, který měl vedle manželky i mužské milence, byla opravdovou dominantou antického Říma, na jejím vrcholu, kde dnes je anděl s mečem, se nacházela socha císaře, prohlášeného podle dobrého římského zvyku po své smrti za boha a celé mauzoleum bylo ozdobeno po svém obvodu nespočtem mramorových soch bohů a bohyň. Celá výzdoba vzala za své v čase válek mezi Ostrogóty a Byzantinci. V letech 535 – 555 bojovala Východořímská říše s Ostrogóty o vládu nad Itálií. Od ledna 537 až do března 538 obléhal ostrogótský král Wittiges marně Řím, kde se opevnila byzantská posádka pod vedením generála Belisiaria. Jeden z rozhodujících gótských útoků byl veden i proti Hadriánovu mauzoleu. Obránci v zoufalství rozbili mramorové sochy a jejími kusy vrhanými na útočníky, Ostrogóty nakonec odrazili. Z mauzolea se tak stala pevnost, která měla sloužit této nové funkci další tisíc pět set let. Na vrcholu pevnosti je od těch časů místo pohanského císaře socha archanděla Michaela po něm dostala pevnost i své jméno.

Ale to už se dostáváme k další archeologické římské vrstvě – k Římu antickému. O tom zase příště.

Samozřejmě, jak jinak, co by už byla Itálie bez věčného města? To uznávají i zarputilí severoitalové, příslušníci Liga Nord. Jak mi jeden vysvětlil, Itálie končí deset kilometrů na jih od Říma, ale to jen proto, že Řím je italské hlavní město.

Je nápadné, že Řím ačkoliv je centrem Itálie, nemá nejvyšší příjem na hlavu. Není nejbohatší italskou provincií, jak už to jinak bývá skoro ve všech evropských městech. Zaostává výrazně za Piemontem s Turínem a dokonce i za Lombardií s Milánem. Ale Řím je prostě Řím, je to něco, co člověk vidět prostě musí.

Římané jsou tak trochu vlastní národ, úplně se se zbytkem Itálie nesžili (byli k ní připojeni až v roce 1870 jako poslední její kousek v důsledku porážky francouzského císaře Napoleona III. u Sedanu ve válce proti Prusku.) Až do té doby byl Řím pod francouzským protektorátem a Italové museli hlavní město svého nového království překládat z Turína do Florencie a čekat na vhodný okamžik. V roce 1870 nastal, nepomohl ani stařičký Alexandr Dumas, který si na záchranu Říma před zlými Italy najal dokonce bojovou lodí s jedním dělem a jednou mladou plavčicí a vyrazil na moře. Když Řím nezachránil, ještě ve stejném roce zemřel.

Římané se tak úplně nesmířili ani s italštinou, která k jejich nevůli vychází z toskánského a ne z římského dialektu. Pěstují tedy své nářečí velmi pečlivě a nenechávají se spisovnou italštinou mást. Možná i proto je nápis SPQR, který se nachází na všech římských kanálech jako vzpomínka na někdejší Římskou říši (Senatus populusque Romanus – tedy senát a lid římský) překládán zbytkem Italů „Sono pezzi questi Romani“ – čili, volně přeloženo „Tito Římani jsou cvoci“.

To svědčí jen o tom, že zbytek Itálie Římanům prostě nerozumí. Říman si je vědom toho, že žije v městě, které je kolébkou současné civilizace a pohlíží tedy na všechny ostatní jako na víceméně civilizované barbary. Cítí zodpovědnost za zbytek Itálie, ovšem nenechá si proto vzít svou jižanskou rozšafnost. Hlavní vlastností Římana je, že nestíhá. Ovšem on to ví a tento fakt si už zabudoval do svého životního programu, aniž by mu to způsobovalo stres či bolení hlavy. Fakt, že přijde pozdě do kanceláře, mu nemůže zabránit v tom, aby si nepobesedoval s prodavačem novin, kterému právě způsobuje problémy nový přítel jeho dcery. Prostě „Dolce vita“ jak tento životní postoj definoval geniální Federico Fellini.  Řím je prostě Řím a zažít ho je v podstatě povinný program každého příslušníka západní, tedy křesťanské civilizace.

Ovšem chci-li psát článek o Římu, zejména pokud se má držet v určitém limitovaném rozsahu, mám nemalý problém. Protože Řím je nejen obrovský, ale i mnohotvárný. Existuje Řím antický, Řím středověký, Řím papežský a konečně Řím moderní. Vše je tak neskutečně propleteno, že se město podobá gordickému uzlu, který je téměř nemožné rozplést. Jedinou výjimkou je Musolliniho římská čtvrť E.U.R, která tvoří skutečně kompaktní artefakt – příšerný památník fašistické architektury velmi podobné fašistické tvorbě nacistů či socialistickému realismu. Naštěstí si ani Musollini netroufal bourat některou z čtvrtí v starém městě a nahradit ji tímto svým památníkem – ulehčeno to měl tím, že Italové vůbec bourají neradi. Je s tím moc práce. Raději přestavují. Chválabohu.

Nicméně si zdaleka netroufnu psát nějaký souhrnný článek o římské kultuře a pamětihodnostech, maximálně se mohu pokus o několik subjektivních sond. Za tři návštěvy věčného města můžete stihnout vidět jen zlomek jeho krás a k záhadám se vůbec nedostanete.

Samozřejmě je ale třeba ochutnat Frascati, víno z Latia, (červené Cesanese se dá sehnat trošku obtížněji, produkuje se na rozdíl od bílého vína v této oblasti jen v malých množstvích) z jižních předměstí Říma a samozřejmě ochutnat gnochi ala romana či saltinbocu, vepřový přírodní řízek, pečený na másle, který, jak už název napovídá, skáče sám do pusy. Kupodivu se dá najíst za celkem přijatelné ceny, konkurence stravovacích zařízení je obrovská, není třeba zůstat v prvním podniku, který se vám připlete do cesty, i když už máte pocit, že umíráte hlady.  Insider tips jsou hodně žádoucí, protože kvalita je velmi rozdílná a cena jí ne vždy odpovídá. Pokud se samozřejmě rozhodnete obědvat na Piazza Navona, musíte se smířit s tím, že zaplatíte hodně za málo. Platíte za výhled na jedno z nejkrásnějších římských náměstí. Ale například v Osteria suburana v někdejší hříšné čtvrti antického Říma Subuře nebo Pane e Vino na Via di Parione se dá dobře najíst, aniž by člověk musel sahat nějak výrazně hluboko do kapsy.

Pokud se vydáte do Říma, smiřte se s tím, že se nachodíte. Historické centrum je logicky poměrně velké a trasa metra C, která měla centrem vést, zřejmě nebude postavena nikdy. Staví se už desítky let, jenže jedno, kde stavbaři kopnou, najdou nějaký historický artefakt a už mají na krku památkáře. Takže existují pouze trasy A a B, které historické centrum antického Řím obcházejí v zdvořilé vzdálenosti. Kterou pak musíte zdolat pěšky. Ale dá se to, zvládla to i moje osmdesátiletá maminka. I když za cenu akutní bursitidy v kyčelním kloubu.

Pokusím se cestovat časem zpátky, tedy od Říma moderního k Římu antickému a prosím o prominutí, pokud sejdu z cesty. To se vám totiž může v Římě stát lehce. Pokusím se tedy hrabat z povrchu do stále větší hloubky po způsobu archeologů, cestovat proti proudu času.

A rozdělit mou zprávu o Římě do tří bloků. Dnes tedy začneme Římem moderním a ponoříme se až do vrstev vrcholné moci papežů – tedy do baroka a manýrismu. To bude pro dnešek stačit.

Možná nejnovější stavbou, která stojí za návštěvu, je Museo Nazionale delle Arti del XXI Secolo, krátce zvané MAXXI. Samozřejmě moderní umění není pro každého, ale člověk tu najde i věci starší, například v Museo Aristaios jsou sbírky věnované dirigentem, komponistou, archeologem ale i psychiatrem Giuseppem Sinopolim. Zajímavější než sbírky je samotná budova, které dala její avantgardní tvar architektka Zaha Hadid (1950 – 2016). Pokud možno, navštivte toto muzeum za pěkného počasí, protože nejhezčím zážitkem je espresso na terase. Problém je, že toto muzeum je z centra poněkud excentricky položené, od Piaza di Popolo je to na sever pěšky ještě kousek cesty. Jede tam tramvaj, linka 2 ve směru na Piaza Mancini.

O sedmdesát let dříve bylo postaveno ono příšerné Mussoliniho město E.U.R. Vlastně stojí za návštěvu. Je to v podstatě jediný výraz fašistické architektury, který se dochoval – taky zřejmě jen díky tomu, že Italové – na rozdíl od Němců – hrozně neradi něco bourají a taky proto, že Řím vydali spojencům vlastně bez boje, takže nebyl pouličními boji zničen. Betonové domy s reliéfy jako z reálného socialismu a dokonce i jeden obelisk – ne ovšem starý egyptský ale nový. Pokud si někdo myslí, že jej dal Mussolini postavit proto, aby těch obelisků nebylo v Římě nešťastných třináct, pak ho musím zklamat – jeden z nich, který stál na Piazza Porta Capena, totiž vrátili Římané do Etiopie v roce 2005. O Mussoliniho skromnosti svědčí fakt, že tento obelisk je se svými 17 metry výšky až pátý největší. Metro trasy B vás k E.U.R doveze a zase odveze, když toho pohledu budete mít dost. Což může nastat dost rychle.

Monumentem o dalších padesát let starším než E.U.R  je jeden ze symbolů Říma „Monumento Nazionale Vittorio Emanuelle II.“ Postavil ho v letech 1885 – 1911 architekt Giuseppe Sacconi a navždy tak znehodnotil centrum Říma. Kromě obrovské jezdecké sochy prvního italského krále (který se naštěstí svého monumentu nedožil (zemřel 1878), je zde hrob neznámého vojína s věčným plamenem a „Oltář vlasti“. Římani tuto příšeru nikdy zcela nepřijali za svou (na rozdíl od Pařížanů, kteří se po počátečních protestech s Eifelovou věží smířili), nazývají ji dodnes posměšně podle jejího tvaru „Psací stroj“. To je právě na Italech to, co miluju. Dokážou si dělat legraci sami ze sebe, jejich humor směrem k nim samým dokáže být i hodně ostrý, přesto nepřestávají být na svou zemi, její dějiny a její kuchyni hrdí. Darmo se říká, že dvě nejkratší knihy na světě je britská kuchařka a Kniha italských hrdinských eposů. Jedno, kolik válek Italové prohráli, vždy nakonec něco pro sebe získali. Rakušáci jim samozřejmě nemohou zapomenout Jižní Tyrolsko a už vůbec ne Terst. Ale jiné už to nebude. Sice trochu ironická, ale přece jen pompa, to je monument Vittoria Emanuella, oslava italské státnosti.

Naštěstí ale Řím takovými moderními monumenty neoplývá. Můžeme se hned pohroužit o několik století zpět a začít obdivovat Řím barokní. Protože baroko, které zde vzniklo, dává Římu jeho dominantní tvář. A na jeho počátku byl Gian Lorenzo Bernini, otec tohoto stavebního stylu.

Bernini přišel do Říma jako osmiletý chlapec se svým otcem, kterého si jako stavitele najal papež Pavel V. Borghese. Papež, který poznačil začátek třicetileté války a který sloužil 3. prosince 1620 slavnostní mši na oslavu vítězství katolických zbraní na Bílé hoře. Sám Bernini pro něj začal pracovat v roce 1618 a do své smrti v roce 1680 vytvořil v Římě řadu děl, která dávají dnešnímu městu jeho charakter. Borghese zůstali v Římě přítomni dodnes díky své Vile na kopci nad Španělskými schody, pozemku se zmocnil synovec papeže Pavla V. Scipionne Scafarelli a Borhesové už zde zůstali. Jedná se o vilu s obrovským parkem a galerií soch, zřejmě nejkrásnější v Římě – mimo jiné je zde i socha Napoleonovy krásné sestra Pauliny, která se provdala za jednoho člena rodiny Camilla Borhese. Císařova sestra se nechala zobrazit nahá jako ležící bohyně Venuše . V té době to byl obrovský skandál, ale Pavlína se rozhodně neměla za co stydět.

Po Berninim zůstal Baldachýn nach hrobem Svatého Petra ve Vatikánské katedrále i gigantické sloupořadí, lemující náměstí před chrámem Svatého Petra. Když jsem se k tomuto náměstí blížil poprvé v životě, nechápal jsem, jak může vést středem Říma dálnice. Berniniho sloupy by ji  mohly hrdě nést, lemují ale jedno z největších a nejkrásnějších náměstí Evropy. I předsíň Pantheonu je Berniniho dílo a samozřejmě legendární fontána čtyř řek na Piazza Navona.

Bernini pracoval celkem pro osm papežů, na konci života mu ale ztrpčovala život závist kolegů. Pochován je v chrámu Maria Maggiore, jeho hrob je tak jednoduchý, že je těžko k nalezení, jen jeho jméno na jednom ze schodů vedoucím k apsidě připomíná místo jeho posledního odpočinku. Velcí mistři nepotřebují velkolepé náhrobky, jejich dílo za ně hovoří dostatečně. Baroko, tento representativní styl v Římě díky Berninimu definitivně zvítězil.

Vrcholem barokního umění jsou další známé památky, jako španělské schody, stavěné za francouzské peníze za krále Ludvíka XV. Naštěstí se původní projekt, kdy nad schody měla stát obrovská jezdecká socha tohoto krále, neuskutečnil,(papež byl proti) dnes stojí nad schody francouzský kostel Svaté trojice.

Nedaleko od této památky je pak Fontána Trevi. Tuto nádhernou vodní hru proslavil především film „Dolce vita“ od Federica Felliniho s Anitou Ekberg a Marcellem Mastroianim z roku 1959. Noční koupel ve fontáně proslavila toto barokní dílo víc než cokoliv jiného, od té doby je povinným programem každého návštěvníka Říma a podle toho to tam i vypadá. Pokud přijdete k fontáně v odpoledních hodinách, připravte se na neuvěřitelné davy návštěvníků, kteří přímo hoří touhou se před dílem architektů Nicola Salviho a Giuseppeho Panniniho, postaveným z podnětu papeže Klementa XII. vyfotit. Skupinky, jednotlivci, selfie, vše, co je jen možné a samozřejmě všude neuvěřitelné množství prodavačů růží, kteří vás nenechají na pokoji. Na jednu jedinou chvíli jsem zadoufal, že jsou konečně pryč – to když začalo pršet. Chyba lávky – během několika minut byli zase všichni zpět, sice bez růží, ale s deštníky. Podnikatelského ducha jim člověk opravdu upřít nemůže. Pokud tedy chcete zažít aspoň trošku soukromí, jak u této slavné fontány tak na španělských schodech, je jen jedna spolehlivá metoda, musíte si přivstat. Přičemž přivstat si neznamená v Římě šest ráno. Stačí, když na Španělské schody dorazíte okolo osmé, ještě stále budete mít fotku sami pro sebe.

Jen několik minut chůze dále je Fontána tritonů na Piazza Barberini, opět jedno dílo geniálního Berniniho, tentokrát postavené pro papeže Urbana VIII.

Ale pojďme zase o jednu architektonickou vrstvu zpět, k manýrismu. A zakladatelem tohoto směru, který opustil klasickou renesanci a dal umění nový rozměr, nebyl nikdo jiný, než další génius, který žil a pracoval (mimo jiné i) v Římě – Michelangelo Buonarotti. Jeho díla, podobně jako díla Berniniho jsou také rozeseta po celém Římě, nejslavnější jsou samozřejmě Pieta v chrámu svatého Petra, jeho první velké dílo, kterým si tehdy mladý umělec získal místo na slunci. Shodou okolností jedním z posledních děl už více než sedmdesátiletého umělce byla kopule Chrámu Svatého Petra. Právě obrovské náklady, spojené se stavbou gigantické katedrály nad hrobem svatého Petra, se kterou začal Julius II. vybírané nestoudně formou odpustků po celé Evropě, byly důvodem, proč Luther začal v roce 1517 svou revoltu. Michelangelo je ovšem přítomný i na mnoha jiných místech v Římě. Samozřejmě je to legendární Sixtinská kaple, tedy její strop a čelní stěna – boční stěny jsou vyzdobeny freskami jiných umělců, jako Sandra Botticelliho, Perugina, Roselliho a dalších. Ovšem freska stvoření člověka je jedním z nejznámějších motivů, a vedle florentského Davida zřejmě nejslavnějším Michelangelovým dílem. Ostatně svůj Poslední soud na čelní stěně Sixtinské kaple namaloval Michelangelo o dobrých dvacet let později – Bůh mu na jeho tvorbu dopřál dostatek času. Ovšem Michelangelo se podílel rozhodujícím způsobem i na stavbě nádherného Palazzo Farnese,  v kostele San Pietro in Vinculi v Subuře najdete jeho slavného Mojžíše, v Santa Maria Sopra Minerva pak jeho „Zmrtvýchvstalého Krista.“ A skutečnou lahůdkou je chrám Santa Maria degli Angeli e dei Martiri na Piazza della Republica.

Tehdy už pětaosmdesátiletý umělec se rozhodl pro naprosto geniální řešení, když měl vytvořit kostel ze zříceniny starých Diokleciáových lázní. Rozhodl se použít vysoké sály Tepidária lázní (90 metrů dlouhé, 30 metrů vysoké a 27 metrů široké) a kostel postavil ve formě řeckého kříže (řecký kříž má na rozdíl od kříže latinského všechna ramena stejně dlouhá), což tomuto kostelu dává úžasnou symetrii. Zvenku naprosto nenápadná stavba – průčelí je zachováno z římských zřícenin – je uvnitř neuvěřitelně krásným zážitkem. Jan Pavel II. věnoval chrámu Miléniové varhany, už před ním nechal papež Klement XI zapustit do podlahy chrámu takzvaný Meridian, který měl sloužit k přesnému měření času.

Michelangela jsem vždy obdivoval. Byl jedním z těch umělců, kteří nedovádějí do dokonalosti už existující umělecký směr jako Leonardo da Vinci, ale prorážejí nové prostory. V tom se pozná pravý génius. Michelangelo měl odvahu opustit strohé, i když krásné formy renesance a pustit se novým neprozkoumaným směrem. Který vedl dál k baroku a k dalšímu vývoji lidské tvorby.

Pokračovat v článku dál by byl skoro hřích. Zakončeme první římský úsek Michelangelem, do další vrstvy římských dějin, do města papežů, renesance a středověku se můžeme podívat příště.

Betlém, kde se životní cesta Kristova začala, je dnes v podstatě srostlý s Jeruzalémem. Tedy byl by srostlý, kdyby mezi oběma městy nestála osm metrů vysoká zeď. A hraniční přechody s ozbrojenými izraelskými vojáky. Betlém leží totiž v Palestině, tedy na „Západním břehu Jordánu“ v autonomní palestinské oblasti. Betlém patří k zóně A, tedy k části palestinského území s plnou autonomií, tedy s civilní správou i palestinskou policií (armádu Palestinci mít nesmějí). Trošku vás možná zaskočí hned po přechodu hranice velká červená tabule s bílým nápisem „Tato cesta vede do palestinské vesnice.  Pro izraelské občany je její používání smrtelně nebezpečné.“ Proto tady turistické skupiny, které mají izraelského průvodce, průvodce na hranici vymění a turisty po Betlémě provází výhradně Palestinci.

K basilice Kristova narození musíte tedy přes hranici – nejlépe taxíkem. Betlém je totiž prosperující město, stejně jako Ramallah těží z loajality současného palestinského vedení – a z turistiky. Vyrostly zde luxusní čtyřhvězdičkové a pětihvězdičkové hotely (i když v porovnání se středoevropským standardem musíte jednu hvězdičku ubrat a například v hotelu Gabriel je celý bar kuřácká zóna, takže pro nekuřáky je to trošku svízel.) Ale cigareta patří v Orientu ještě víc než u nás k image dospělého člověka a medicínské pindy o její škodlivosti sem očividně ještě nedorazily. V centru města je obrovské moderní nákupní centrum, kdyby nebylo popsáno arabsky (jen arabsky a anglicky, hebrejský nápis tady nenajdete) mysleli byste si, že jste doma.

Basilika je obrovská stavba v románském stylu. Údajně je to jediný kostel v Palestině, který přečkal perské řádění v roce 614. To proto, že na fasádě kostela byla mozaika s obrazem tří králů. Tito byli zobrazeni v tradičních perských slavnostních oděvech a to vojáky perského krále zastavilo – báli se, aby nezničili nějakou perskou svatyni. Mozaika tu dnes už není, vchod do baziliky je přesto hodně zajímavý. V podstatě jsou tu tři vchody nad sebou. Z toho je ten největší i ten středně velký (řekněme normálně velký) zazděný, zůstává jen zcela maličký vchod, do kterého se člověk musí hodně shrbit, aby jím prošel.  Je to údajně proto, aby se do kostela nemohl dostat žádný muž v brnění a v plné zbroji. Což může fungovat, obrněnec by se zřejmě na velikost oněch dvířek neskrčil.

Vnitřek chrámu je veliký. Dost veliký, aby se zde mohla vytvořit až tříhodinová fronta čekajících na vstup do jeskyňky v suterénu, kde se měl malý Ježíšek narodit.

Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývalo Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.  Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. (Lukáš 2,4-7)

               Apokryfické Pseudoevangelium Matoušovo historku obohacuje o onu jeskyni a taky o naše známá zvířata: Třetího dne po narození našeho pána Ježíše Krista vyšla nejpožehnanější Marie z jeskyně, šla do stáje a položila chlapce do jeslí a vůl a osel ho uctívali. Tak se vyplnilo, co zvěstoval prorok Jesaja, když řekl: „Vůl zná svého majitele a osel jesle svého pána.“

               Protože apokryfy hrají v křesťanské tradici velkou roli, musí být samozřejmě místo Kristova narození v jeskyňce – označeno na podlaze hvězdou. Napřed si ovšem musíte vystát několikahodinovou frontu, která se vine pravoslavnou bazilikou, než se dostanete ke vchodu do jeskyňky, lidé do vchodu do jeskyně vsakují jako písek do díry v zemi, místo samotné má ale i přes nával poutníků a turistů něco do sebe. Tady zní slova Lukášova evangelia: „Stalo se v těch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta….“ prostě jinak než v jakémkoliv jiném kostele.

Nádherný ikonostas a obrovské stříbrné lustry v čele kostela dodal poslední ruský car Mikuláš II. Ten, který je ve své domovině i s celou svou rodinou vyhlášený za svatého mučedníka, protože padl za oběť bolševické revoluci.

Betlém je i rodné místo krále Davida, zakladatele židovského státu a dobyvatele Jeruzaléma. Prvního (i když vlastně druhého, ale Saula Židé tak nějak neberou) židovského krále. Jak on, tak i Josef a Kristus tedy odvozují svůj původ od židovského kmene Benjamin, jsou tedy potomky nejmladšího z Jákobových synů. Davidovo narození se ale na území nepřítele nevzpomíná, Židé si ho uctívají u jeho fiktivního hrobu na hoře Sion před Jeruzalémskými hradbami.

Jestliže se Kristova cesta začala v Betlémě, skončila po mnoha oklikách do daleké Galileje do Nazareta a Kafarnaa, ke Genezaretskému jezeru a – možná – i do Kány Galilejské, v Jeruzalémě – tak jak skončit musela.

Když vtáhl na Květnou neděli do města Zlatou branou jako Mesiáš, nebylo už cesty zpět. Jeho mise v hlavním městě trvala pět dní. Neklid, který jeho příchod vyvolal, přinutil dokonce i římského prokurátora Pontia Piláta, aby zdvihl zadek ze svého luxusního sídla v Caesareji a dorazil do města, které Římané nenáviděli – protože mu prostě nerozuměli. Jestliže ovšem židovští radikálové očekávali, že Ježíš vyzve k povstání a k svržení římské vlády, byli hrozně zklamáni. Kristovo království nebylo z tohoto světa a ke všemu ještě vyzýval, aby dávali císaři, co je císařovo a Bohu, co patří jemu. Takhle si Židé Mesiáše nepředstavovali. V noci ze čtvrtka na pátek byl Ježíš v Getsemanské zahradě na druhé straně údolí Cedron zajat a odveden do domu velekněze Kaifáše. Na místě toho domu stojí samozřejmě kostel, dobře viditelný z Olivové hory. Kaifáš ovšem nemohl proroka odsoudit, protože soudy s hrdelním právem podléhaly římskému prokurátorovi. Pontius Pilatus nebyl nijak nadšený skutečností, že ho Židé hodlají zaplést do svých náboženských sporů. V důvodech jejich hašteření se nevyznal a vyznat ani nechtěl. Pak se ale dozvěděl, že se v Jeruzalémě nachází právě Herodes Antipas, galilejský tetrarcha. Proto poslal Ježíše k němu s odůvodněním, že se jedná o Galilejce a tedy Herodova poddaného a je Herodovou povinností, odsoudit falešného proroka k smrti. Herodes Antipas, který už měl dost špatné svědomí popravou Jana Křtitele, neměl žádnou chuť nechat se chytit do této pasti a vrátil Krista zpět s odůvodněním, že se v Galileji ničeho trestného nedopustil a proto ho nehodlá jako galilejský tetrarcha soudit. Pokud se dopustil zločinu na území Judey, pak tedy prosím, je to oblast římské jurisdikce, ať si s tím pan prokurátor poradí. Černý Petr zůstal tedy nakonec přece jen Římanům. Koneckonců měl Herodes Antipas pravdu. Judea byla od roku 6 našeho letopočtu pod jejich přímou správou a prokurátor zodpovídal za pořádek v provincii – ať se mu to už líbilo nebo nelíbilo. Je třeba podotknout, že nelíbilo. Na druhé straně byl jinak dost brutální Pilát dostatečně politikem, aby Herodovu chytrost ocenil – podle Lukáše se toho dne stali přáteli, i když se dříve moc neráčili. Ostatně, tuto zápletku s Herodem Antipou líčí ve svém evangeliu pouze Lukáš, Matouš, Marek i Jan posílají Ježíše od Kaifáše přímo k Pilátovi – k soudu, který pro něj nemohl dopadnout dobře.

Na místě, kde Pilát vyslovil svůj rozsudek, začíná Via Dolorosa – tedy Bolestná nebo Křížová cesta, vedoucí starým jeruzalémským městem až na Golgotu, tehdejší jeruzalémské popraviště. Samozřejmě musel Pilát soudit v pevnosti Antonia, kterou dal postavit Herodes Velký a pojmenoval ji po svém příteli Marku Antoniovi. Ta naléhala přímo na chrámový okrsek, byla vlastně dokonce jeho částí. Z pevnosti se po roce 70 nedochovalo nic. Existují ale schody, vedoucí k pevnosti, na nichž Pilát svůj rozsudek vyřkl. Jmenují se „Scala sancta“, tedy „Svaté schody“. Ty ale v Jeruzalémě nenajdete. Císařovna Helena je nechala v roce 326 převézt do Říma, kde tvořily po staletí vstupní schodiště do papežského chrámu v Lateránu. Jako vzpomínka na Kristovo utrpení bylo i tehdy možné po nich vystoupat do kostela pouze po kolenou. Musela to být pořádná fuška mramorové schody rozebrat, převézt na tehdejších lodích přes Středozemní moře a v Římě je znovu složit dohromady. Poté, co byl Laterán nově přestavěn a papežovo sídlo se po jeho návratu z Avignonu do Říma v roce 1377 se přesunulo do Vatikánu, ztratily tyto schody svou úlohu. Koncem šestnáctého století dostaly už volně stojící schody svou vlastní budovu a v roce 1723 byl jejich mramor pokryt dřevěným pouzdrem – aby je chránil před opotřebováním. Myslím si, že víc než schody chrání toto ořechové dřevo kolena poutníků – i dnes se totiž smí po oněch schodech stoupat jen po kolenou. V roce 2017 byla budova Scaly sancty ozdobena velkoplošnou reklamou na Huynday. Někdo se o údržbu svatých reliktů přece  starat musí.

Hned vedle první zastávky Křížové cesty je zastávka druhá, kde Kristus přijal kříž. Kapli nad tímto místem dal postavit vévoda Maxmilián bavorský na své poutní cestě do Svaté země v roce 1838, kdy byl pasován i na rytíře Svatého hrobu. Tento velmi aktivní pán pocházel z vedlejší větve Wittelsbachů, oženil se ale se sestrou bavorského krále Ludovikou, zplodil s ní deset dětí a kromě toho nesčetně dalších levobočků. Například do Egypta jel hlavně proto, aby mohl recitovat své verše na špici Cheopsovy pyramidy, protože chtěl zjistit, jestli odtud znějí lépe než v jeho zámku Possenhofenu v Bavorsku. Zněly. Pro ty, kdo tuto poněkud obskurní postavu evropských dějin ještě nepoznali, jedná se o otce císařovny Alžběty, manželky Františka Josefa I. zvanou Sissy.

V blízkosti třetí zastávky stojí rakouský hospic. Postaven byl v roce 1858, vysvěcen 1863 jako útulek pro všechny poutníky z rakousko-uherského mocnářství. Proto stojí na schodišti socha Panny Marie – Magna Mater Austriae, která je uctívána na poutním místě v Mariazellu, s erby všech zemí někdejšího mocnářství, tedy i českým. Hospic prodělal za sto šedesát let své existence pohnuté časy, za první světové války byl hlavním stanem rakouských důstojníků (Turecko bojovalo na straně Německa a Rakouska-Uherska) v listopadu 1917 dobyly Jeruzalém britské jednotky a v únoru 1918 udělali Britové z hospice sirotčinec. Poté ho změnili na penzion pro britské důstojníky a po roce 1933 zde byli internováni rakouští mniši a jeptišky, kteří se stali po anschlussu Rakouska německými občany. Po roce 1948 zde byla jordánská nemocnice, kde 20. července 1951 zemřel jordánský král Abdallah, smrtelně zraněný při atentátu u mešity Al Akša. Po osmidenní válce se Jeruzalém stal součástí izraelského státu a hospic byl vrácen Rakousku, které budovu, ohroženou zřícením, zrenovovali a v roce 1988 znovu slavnostně otevřeli.

Hospic stojí za návštěvu. Nejen pro svou nádhernou kapli z roku 1908, kde jsou nad oltářem znázorněni všichni svatí patroni zemí císařství, tedy i svatý Václav, ale člověk si tu může dát dobrou vídeňskou kávu, jablkový závin či „sachertorte“. Hlavní atrakcí je ale střešní terasa (za vstupné 5 šekelů) odkud je nádherný výhled na celý Jeruzalém. Na jedné straně Skalní chrám na druhé kopule Chrámu svatého hrobu a Chrámu vykoupení, které stojí vedle sebe na konci Via dolorosa. Chrám svatého hrobu je určen pravoslavným a katolickým křesťanům. Aby i evangelíci měli svůj kostel, dal císař Vilém v bezprostřední blízkosti postavit kostel pro své evangelíky – Erlösungskirche. Jak víme, evangelíci slaví mnohem víc Kristovu smrt než jeho zmrtvýchvstání, svou smrtí totiž vykoupil lidstvo z dědičného hříchu. Ze střešní terasy hospice má člověk celé jeruzalémské staré město jako na dlani, ani se odtud nechce pryč.

Jenže Via dolorosa pokračuje třetí a čtvrtou zastávkou, které jsou poměrně nenápadné, první pád pod křížem a setkání s matkou Marií jsou od sebe vzdáleny sotva deset kroků. Pak se jde už nahoru do kopce směrem na Golgotu. Pátá zastávka je věnována Simonu Kyrenejskému, který pomáhal Kristovi nést kříž. Na stěně jednoho z domů je kámen s „otiskem“ Kristovy dlaně. Zde se měl unavený Spasitel opřít o stěnu. K určitým svatým reliktům jsem poněkud skeptický, snad mě čtenář pochopí.

Pak se prochází někdejšími jeruzalémskými hradbami, protože opevnění postavené Sulejmanem zabralo podstatně větší území, než byla rozloha antického města. Popraviště bylo logicky za hradbami, dnes je uvnitř starého města. Setkání s Veronikou jakožto šestá zastávka je tedy jednak nad někdejší městkou branou, jakož i za ní. V blízkosti sedmého zastavení křížové cesty je někdejší špitál Johanitů označený maltským křížem.

Poslední zastávka mimo chrám božího hrobu je zastávka osmá, všechny ostatní se pak nacházejí pod střechou chrámu. Kostel božího hrobu vlastní čtvrtinově ortodoxní křesťané řečtí, egyptští, arménští a aramejští, katolíci zde mají jednu boční kapli, kde je uchováván zbytek sloupu, u něhož měl být Kristus bičován. Samotný hrob je obestavěn mramorovou stavbou uvnitř kostela, na vstup k hrobu se čeká hodiny. Zejména, když se ve chvíli,když už už máte vstoupit dovnitř, koná procesí polských poutníků, které k hrobu doprovázejí rytíři Svatého hrobu ve svých skvostných ornátech – kupodivu jsou mezi nimi i ženy. Čekali jsme sice na vstup k hrobu o půl hodiny déle, ale stálo to za to, procesí rytířů byla pěkná podívaná. Horší to měli ti, kteří stáli až za rohem – neviděli nic, ale čekat museli stejně. A neměli rádi Poláky. Těch tam ostatně, stejně jako Rusů bylo neuvěřitelné množství, východní Evropa očividně dohání své někdejší deficity.

Boží hrob je samozřejmě mystické místo. Pokryt plochými mramorovými deskami osvětlen jen svícemi má svůj posvátný charakter. Je malý, vejdou se sem jen tři osoby najednou. Zrovna, když přišla řada na nás, vtrhla dovnitř nějaká fanatická mladá žena v šátku, vrhla se na desky hrobu a nechtěla už Svatý hrob opustit. Válela se po kamenech v extázi, pálila si ruku na svíčce, pop, který dává na návštěvníky pozor, ji odtud musel vyvést násilím.

V předsíni kostela je pak mramorová deska nasáklá olejem, kterým natřela Ježíšovu mrtvolu Marie Magdalena. Najdete ji lehce, u ní klečí či na ní leží spousty lidí, kteří chtějí cítit onu kouzelnou vůni oné masti. Skutečně ji cítí, možná proto, že ona mramorová deska se jím natírá denně. Vůně je to hodně příjemná.

Golgota je ve stejném kostele jako Boží hrob. Jenom se musí o poschodí výš. Po úzkých schodech se člověk dostane k další kapli, postavené nad kameny někdejšího popraviště. Tyto jsou pod sklem, aby je člověk mohl vidět, pod oltářem je pak jedno místo, kde člověk může vložit ruku a kamene Golgoty se dotknout. Podmínkou je, aby byl člověk slušně oblečen, turistu v krátkých kalhotách i přes jeho hektický odpor kněží nekompromisně vyhodili.

Protestanti mají svou Golgotu jinde. A anglickém parku za hradbami města, pokud je opustíte Damašskou branou. Zdůvodňují toto místo biblí, tedy skutečností, že popraviště bylo mimo město. Navíc se v tomto parku skutečně nachází skála v podobě lidské lebky. V roce 1867 zde byl objeven skalní hrob a v roce 1883 britský generálmajor Charles Gordon rozhodl, že místo Kristovy smrti a pohřbu bylo tady a hned koupil příslušný pozemek. Je to klidné místo, mnohem klidnější než ten dav lidí v Kostele svatého hrobu, takže je zbytečné se s protestanty přít, zda Sulejmanovy hradby odpovídají oněm antickým či ne. Kdo má chuť či pochybnosti, může navštívit i toto místo.

Jedno zda tam či onde, zde někde se pozemský život Ježíše Krista uzavřel.

A tady je dobré místo uzavřít i naši pouť po Svaté zemi. Dostali jste chuť se tam podívat?

V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ tj.: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.“( Matouš 27, 45 – 50)