Category: Zážitky z cest

Pasov – Passau – klenot hned za českou hranicí


Pasov si spojujeme nejspíše s vpádem Pasovských do Čech v roce 1611, kdy si je na pomoc pozval císař Rudolf a potom se k nim nechtěl znát. Jejich řádění v Praze a v jižních Čechách, kde se chtěli odškodnit za nezaplacený žold se zapsal nesmazatelně do českých dějin a dal slovu „pasovský“ už navždy negativní náboj. Tehdy zachránil Čechy starý Petr Vok z Rožmberka, který je nakonec vyplatil a oni odtáhli zpět na jih. Tato negativní historická událost se váže k období, kdy o nesmírně bohatý Pasov projevili poprvé zájem Habsburkové. V roce 1598 se podařilo na post pasovského biskupa prosadit mladšího bratra pozdějšího císaře Ferdinanda II. Leopolda, kterému tehdy bylo dvanáct let. O třináct let později se zapletl do oné pražské záležitosti. Knězem se nikdy nestal 8 i když byl biskupem i ve Štrasburku), nakonec si vyžádal papežský dispens, vystoupil z církevních služeb a v roce 1626 se oženil s mladou vdovou Klaudií Medicejskou. Tolik tedy k oné neslavné epizodě pasovských dějin.

Jenže Pasov, zvaný „město tří řek“ je jedním z nejkrásnějších německých měst. Stéká se zde modrošedý Inn s tmavým Dunajem a menší řekou Ilz. Inn působí mohutněji než Dunaj, ale protože řeka si ponechává jméno toku, zachovávajícího svůj směr, Inn zde končí. V podstatě přivádí opravu méně vody než Dunaj, protože má hloubku jen něco přes dva metry, zatímco Dunaj šest, je ale fascinující pozorovat, jak vody Innu vytlačují proud Dunaje, protože Inn se dravější a tmavá dunajská voda má skutečný problém se proti jeho proudu prosadit.

Pasov byl významným městem – a městem bohatým. Nezbohatl však tím, co by jeho občané vyprodukovali, zdrojem bohatství města byl obchod se solí. Pasov byl po celá staletí hlavním překladištěm soli na cestě ze solné komory do Čech. Zde začínala takzvaná zlatá stezka, která vedla několika směry přes Šumavu na naše území, nejstarší z těchto chodníčků končil v Prachaticích. Clo na sůl, přivážené po Innu, bylo zdrojem blahobytu města. Přístaviště pro lodi se solí jsou ještě dnes viditelné na břehu Innu podél promenády Innkai pod městskými hradbami.

Na místě Pasova existovala už v Římských časech pevnůstka Batavis, předsunutý post římského Limes romanus, který měl impérium bránit proti germánských kmenům na severu. Římané opustili svou dunajskou hranici v druhé polovině pátého století, jejich hrádky zpustly, v následujícím století sem přišli germánští Bajuvaři a založili na poloostrově na soutoku řek hrad – jádro dnešního města. Už v roce 739 je Pasov dokumentován jako sídlo biskupa, hvězdná hodina ale udeřila v roce 1217, kdy císař Friedrich II. povýšil pasovského biskupa na říského knížete, podléhajícího nadále už jen císaři samotnému – a tak to mělo zůstat až do roku 1803. Roku 1225 pak Pasov obdržel městská práva, rozkvětu a blahobytu města nestálo nic v cestě. Tedy skoro nic. Občané si s biskupem, který si na druhém břehu Dunaje vybudoval hrad Oberhaus Veste, příliš nerozuměli. Následovala celá řada povstání a bojů, v nichž se občané snažili zbavit církevní nadvlády, nikdy se jim to ale nepodařilo. Po rozhodující bitvě v roce 1368, v níž zahynulo na 200 pasovských mužů, nesměli být tito ani pochováni v posvěcené zemi – jako povstalci proti církevnímu vládci se nacházeli logicky v církevní klatbě.

K Oberhausu se člověk může nechat vyvézt autobusem, cena jízdenky se pak odpočítá od ceny vstupenky na hrad. Dá se k němu dojít ale i pěšky přes most Luipolsbrücke, jejíž stavba kdysi vyvolala v Pasově přibližně stejné protesty jako stavba Eifellovy věže v Paříži a jeden slavný pasovský spisovatel, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, se na protest proti této stavbě z města vystěhoval a už se nikdy nevrátil. Poté nahoru do kopce po schodech Ludwigstiege – je to pěkná romantická procházka odměněná na konci nádhernými výhledy na město z někdejší biskupovy pevnosti. Na hradě je velmi pěkná a výpravná výstava dějin Pasova, je vidět, že instalaci prováděl někdo, kdo se v historii vyzná a má své město opravdu rád. Niederhaus, ležící přímo na soutoku Dunaje a Ilzu, je v soukromém vlastnictví a navštívit se nedá. Vlaje nad ním švýcarská vlajka a protože řada z výletních lodí, které vozí turisty po Dunaji se plaví také pod švýcarskou vlajkou, nabízí se souvislost. Pokud bych byl majitelem podobné lodní společnosti, nemohl bych si své sídlo zvolit lépe.

Pasov vstoupil do evropských dějin hned několikrát a je na svou historii patřičně hrdý, člověk ji najde prezentovanou všude.

Právě v Pasově vznikla píseň o Niebelunzích, nejslavnější německá sága. Autor je sice neznámý, očividně to byl některý z biskupských úředníků. Tabule o vzniku tohoto eposu je umístěna na někdejším biskupském úřadě v blízkosti pasovského Dómu, na pasovské radnici je pak vyobrazen monumentální obraz vjezdu královny Krimhildy do města, kdy cestovala k hunskému králi Attilovi s žádostí o pomoc při pomstě za smrt svého manžela Siegfrieda. O písni o Niebelunzích jsem už psal ve svém článku o Wormsu, kde se na břehu Rýna celý germánský masakr odehrál, idea složit o hrdinných, krvežíznivých, pomstychtivých a zákeřných Burgundech hrdinský epos vznikla na soutoku Dunaje a Innu.

V Pasově byla v roce 1552 podepsána takzvaná pasovská smlouva, která zabezpečovala v Římské říši svobodu vyznání a byla podkladem k uzavření takzvaného augsburského míru o tři roky později – heslo „čí vláda toho náboženství“ bylo kompromisem, které mělo ukončit boje mezi protestanty a katolíky. Tento mír, mistrovské dílo císaře Ferdinanda I. (tehdy ještě jen českého a uherského krále – císařem se měl stát až po abdikaci jeho bratra Karla V. v roce 1556.) vydržel ale jen do roku 1618 – pak nahromaděná napětí vybuchlo a přešlo do hrůz třicetileté války, jednoho z nejhroznějších konfliktů světových dějin. Pasovská smlouva ale také našla své místo ve vyobrazení na městské radnici.

Konečně třetí epizoda je svázána s císařem Leopoldem I. Tento nejošklivější ze všech Habsburků se zde oženil (tato svatba si znovu zasloužila monumentální obraz na pasovské radnici na protější stěně obrazu s královnou Krimhildou) a svými modlitbami zde „odvrátil“ tureckou expanzi a dobytí Vídně. Tomu všemu předcházel zničující požár města v roce 1662. Ještě než se podařilo město znovu vybudovat, slavil zde Leopold I v roce 1676 svatbu s Eleonorou Magdalenou falckou – byla to už jeho třetí svatba, z tohoto manželství ale vzešli oba pozdější císaři Josef I. a Karel VI. Z obou předchozích manželství přežila totiž z celkem šesti dětí jen jedna dcera své první narozeniny. Možná proto to byl právě Pasov, kam císař Leopold utekl z Vídně v roce 1683, kdy se k městu blížila obrovská turecká armáda vedená velkovezírem Kara Mustafou Pašou. Zatímco na Vídeň dopadaly dělové koule obléhatelů, modlil se „Türken-Poldi“ jak tohoto panovníka ještě dnes v Rakousku nazývají, v kostele „Maria Hilf“ na pravém břehu Innu. Dnes je tato část města jediným kouskem Německa na pravém innském břehu, zbytek východního pasovského území připadl v roce 1779 na základě takzvaného Těšínského míru Rakousku. Ve stejné době, kdy císař klečel před votivním obrazem Mariahilf v Pasově, zničily turecké dělové koule kostel Mariahilf ve Vídni (tamější votivní obraz Panny Marie se ale podařilo zachránit). Císaři se prý zjevila Panna Maria a poradila mu, že právě heslo „Mariahilf“ přivede křesťanské vojsko k vítězství. Za volání tohoto hesla se pak skutečně vrhlo spojené rakouské a polské vojsko 12. září 1683 na turecké oblehatele a na hlavu je porazilo. Zastavilo definitivně tureckou expanzi na západ. Kostel Mariahilf na stejnojmenném kopečku je poutním místem. Dostanete se sem po mostě přes Inn a pak po 321 schodech zastřešenou chodbou (Prý se jinak chlapi vymlouvali, že bu´d pršelo nebo bylo příliš horko, až daly ženy schody ke kostelu zastřešit). U vchodu do chodby stojí krásný ranně barokní kříž a v kostele je onen slavný votivní obrazu, který prý zachránil Vídeň a s ní celé západní křesťanstvo.

S Pasovem je spojen i osud blahoslavené Gizely. Je zde pochována v kostele Heiligkreuz, v klášteře Niedernburgu, kde byla kdysi matkou představenou. Její hrob je poutním místem mnoha maďarských návštěvníků. Gizela byla totiž manželkou prvního uherského krále Štěpána a po jeho smrti se stáhla do Pasova, kde se stala představenou kláštera. V podstatě by měla být blahoslavená Gizela poněkud frustrovaná. Její manžel Štěpán, syn Emmerich, bratr Jindřich II. i švagrová Kunigunda byli všichni postupně vyhlášeni za svaté, jen ona jediná z celé rodiny to dotáhla jen na blahoslavenou. Zřejmě to pasovští zapomněli říct Janu Pavlovi II. Ten by si takovou příležitost k návštěvě města určitě nedal ujít. Gizela si ostatně svatořečení zasloužila určitě víc než její bratr – mocichtivý císař Jindřich II. Gisela i její bratr císař byli děti vévody Jindřicha Bavorského zvaného Svárlivý, mladšího bratra císaře Otta II. Jindřich,který se při své volbě dokázal šikovně prosadit proti svému protikandidátovi Hermannovi švábskému a pak pořádně míchal i s českou politikou, kdy dosazoval a sesazoval česká knížata. Český kníže Vladivoj, dosazený jakou loutka polského krále Boleslava Chrabrého v roce Jindřichovy korunovace v roce 1002 si u Jindřicha o rok později vyžádal darování české knížecí koruny jako císařského léna a tak se Čechy staly na dalších mnoho staletí součástí Římské říše. Vladivoj se poté upil k smrti a Jindřich intrikoval mezi přemyslovskými bratry Jaromírem, Oldřichem, svého věrného spojence Jaromíra nechal ale padnout, když ho omrzel. Císař Jindřich, který byl schopným, nicméně v žádném případě svatými prostředky vládnoucím panovníkem, byl vyhlášen za svatého v roce 1146, když už vládli v Německé říši Štaufové. Zřejmě je měl kult jejich předchůdce podráždit. Skurilním detailem k onomu svatořečení je skutečnost, že fakt, že manželství císaře Jindřicha a jeho ženy Kunigundy zůstalo bezdětné, vedlo k tvrzení, že nebylo díky slibu panenství císařovny nikdy naplněno a že císař se svou manželkou žili svatým životem „jako bratr a sestra“. Kdo nevěří, ať tam běží. Gisela svou misi v Maďarsku splnila, přivedla svého manžela k prosazení křesťanství v uherském království a po jeho smrti (její syn Emmerich zemřel při nehodě na honu ještě před svým otcem Štěpánem (odešla do Pasova v rodném Bavorsku – narozena byla v nedalekém Řezně), vstoupila tam do kláštera a stala se matkou představenou. Její pozůstatky byly exhumovány v roce 1908, dnes je její hrob cílem tisíců poutníků z Maďarska a kolem něj visí maďarské trikolóry a leží věnce. Myslím, že právem, i když je „jen“ blahoslavená.

Víc než požáry bylo a je město Pasov ohroženo záplavami. Jedno, zda přijde voda z hor Innem nebo z Německa Dunajem, nebezpečí vysoké vody je zde stále přítomné a naposledy bylo město takto strašně navštíveno v roce 2013. Ale nebylo to poprvé, i když stopy této povodně jakou na pasovských domech vidět dodnes, řada z nich postrádá ještě stále až do výšky prvního poschodí omítku. Nebyla to ale povodeň nejhorší, jak ukazují záznamy na pasovské radnici. Vůbec nejvýš stála voda v roce 1501, kdy se Inn a Dunaj spojily ještě před městem, takže městské centrum čnělo z rozbouřených vln jako ostrov.

Pasov ztratil svůj blahobyt ztrátou solného monopolu. Odebrali mu ho bavorští vévodové, kteří samozřejmě takovým příjmem neopovrhli. V roce 1803 pak ztratil Pasov v rámci sekularizace římsén říše pod vlivem Napoleona a ideí francouzské revoluce definitivně svou samostatnost a stal se součástí nově vzniklého bavorského království. Pasovští vyřešili svou frustraci ze ztrát svých privilegií skutečně zajímavě. Králi Maximiliánovi I., který z nich udělal bezvýznamné okresní město své země, postavili před dómem obrovskou sochu – věnoval mu ji vděčný pasovský lid. Za co mu byl vděčný, se mi nepodařilo zjistit, vlezdoprdelnictví je ale očividně universální lidskou vlastností.

Pasov jako město biskupské musí mít samozřejmě i celou řadu kostelů. Vedle barokního monumentálního dómu, kostela Heiligkreuz s tělesnými pozůstatky svaté Gizely a už vzpomenutého potního kostela Mariahilf na pravém břehu Innu, jsou to například monumentální Svatý Pavel na břehu Dunaje nebo obskurní malý kostelík bez věže Svatý Salvator v městské čtvrti Ilzstadt. Tady, zaklesnutá do kopce nad řekou stála až do roku 1477 židovská synagoga. V tomto roce byli Židé obviněni, že nožem propíchli hostii. Obvinění byli upáleni, zbytek židovské komunity vyhnán z města a synagoga zbořena. V letech 1479 – až 1495 zde občané postavili kostelík svatého Salvatora jako určitý výraz lítosti nad svým činem.

V Pasově je toho k vidění samozřejmě ještě mnohem víc. Zejména atmosféra uliček mezi oběma řekami, promenády na březích řeky, připomínky dějin města na každém kroku – jako například připomínka zastávky bavorské princezny Alžběty, která se v Pasově zastavila na své cestě do Vídně, kde si měla brát rakouského císaře Františka Josefa, atd. atd.

Zajeďte sis tam, a přesvědčte se na místě. S jazykem nebudete mít problém, v restauracích je z velké části česká obsluha a jídlo je tam dobré – prostě bavorské.

Verona a její kouzlo


Na jaře roku 1304 se v paláci rodu della Scala ve Veroně odehrála důležitá scéna. Důležitá pro kulturní dějiny světa. Bartolomeo della Scala, Signore (tedy vládce) města Verony přijal s velkou pompou Danteho Allighieriho, v té době vyhnance ze své rodné Florencie, kde byl odsouzen ke ztrátě majetku a posléze k trestu smrti upálením. Jeho vinou bylo, že stál na císařské straně, když se města Florencie zmocnili s pomocí francouzského prince Karla z Valois černí guelfové, čili stoupenci papežské moci. Boj mezi císařskou a papežskou mocí, který vzplanul v první polovině třináctého století mezi papežem Řehořem IX. a císařem Friedrichem II., pokračoval stejně neúprosně i po smrti obou protagonistů a neměl nijak brzy skončit. U rodu della Scala se Dante mohl spolehnout na ochranu, koneckonců se první z nich Mastino I. della Scala, stal vládcem města díky zeti císaře Friedricha II. Ezzelinovi dela Romagna. Dante našel ve Veroně klid a zázemí pro tvorbu své Božské komedie, stěžejního díla světové literatury. Na svého dobrodince Bartolomea nezapomněl a zvěčnil ho v 17 zpěvu „Božské Komedie“ v části – jak jinak – Ráje. I Dante uměl být vděčný.

Tato událost je však dávno víceméně zapomenuta a do Verony by Dante určitě žádné turisty nepřivábil – i když na Piazza degli Signori stojí jeho obrovská socha a nejstarší kavárna ve městě na stejném náměstí se jmenuje – jak jinak – „Dante“. Verona ovšem děkuje za svou slávu a proudy turistů, které do ní proudí, zcela jinému spisovateli, dokonce takovému, který město nikdy nenavštívil. Nicméně William Shakespeare umístil děj svého nejznámějšího díla právě do Verony čtrnáctého století. Příběh věčné lásky Romea a Julie na pozadí smrtelného zápasu rodů Kapuletů a Monteků přinesl městu věčnou slávu.

Veroňané pak v roce 1913 přišli ještě na jednu geniální myšlenku. K příležitosti stých nedožitých narozenin Giuseppe Verdiho se rozhodli uspořádat ve své římské aréně, kde se kdysi vraždili gladiátoři, operní slavnosti (a to přesto, že Verdi se ve Veroně ani nenarodil, ani zde nezemřel a dokonce zde neměla ani jedna z jeho 32 oper premiéru. Jenže nějak se ten římský kolos, zavazející ve středu města, využít musel. Zbourat ho by bylo příliš pracné.).

Člověk musí mít prostě nápad. A Veroňané jej měli. Vznikla tradice, která drží už 102 let a návštěva opery ve Veronské aréně patří skoro k povinnému programu kulturního Evropana. Takže jsme letos dohnali náš kulturní deficit a město navštívili. A rozhodně jsme nelitovali. To město v ohybu řeky Adige je totiž krásné. Je to jakási lehká krása, která rychle vnikne do srdce a zůstane tam. Možná je to růžovým mramorem, který roubí bezmála všechny vstupní brány městským paláců – a samozřejmě i všech početných veronských chrámů.

Všechna tato krása svědčí o někdejším velkém bohatství a významu města. Verona se stala významnou, když začali Římané expandovat za Alpy. Její poloha, která na italské straně uzavírala nejdůležitější cestu z Itálie do Německa přes Brennerský průsmyk, jí pomohla k tomu, že se stala za císaře Augusta a jeho následníků důležitým městem.

Z římských časů se dochovala už vzpomenutá aréna, třetí největší v Římské říši po Římu samotnému a Capui, kde se ještě dnes vejde 22 000 diváků (a to prosím třetí poschodí hlediště po zemětřesení v jedenáctém století spadlo), skromné zbytky římského divadla, kde se ale přesto stále hraje a brána Porta dei Borsari, někdejší vstup do antického města. (Divadlo se ve Veroně hraje všude, i v domě Kapuletů na Via Capello a letošní Julia v tomto divadle je mimořádně krásná).

Většina římského města padla za oběť řádění Attilových Hunů v roce 452, naštěstí se později stala sídelním městem ostrogótského krále Theodoricha Velkého a později jedním z langobardských vévodství a město bylo tedy znovu velkolepě vybudováno. V roce 1164 vznikl takzvaný Veronský městský svaz, který se rozhodl klást odpor římským císařům a který se o tři roky rozšířil na takzvaný lombardský městský svaz, kde ovšem vedení převzal předtím už císařem několikrát pokořený Milán. V bitvě u Legnana byl císař Friedrich Barbarossa poražen a v roce 1183 uzavřel s lombardským městským svazem v Kostnici mír. Ve Veroně se pak v roce 1184 konal koncil, který svolal papež Lucius III., tehdy právě vyhnaný z Říma. Nemohl se do Říma pro odpor místních občanů vrátit a myslel, že mu císař Barbarossa pomůže. Nedohodli se, nepomohl. Zato zde byla vyhlášena třetí křížová výprava, na níž Barbarossa v roce 1189 zahynul. Papež Lucius ve Veroně v roce 1185 zemřel a je tam i v místním dómu pochován.

Kostelů je ve Veroně celá řada a vyplatí se je navštívit. Kromě monumentálního dómu je to ještě kostel svaté Anastasie – vrchol italské gotiky. Pak je tu pozoruhodný kostel svatého Ferma, místního světce, který byl na břehu Adige spolu se svým přítelem Rusticem za pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem (bylo to historicky poslední ale velmi masové pronásledování) v roce 304 popraven. San Fermo jsou v podstatě kostely dva, na fundamentech ranně křesťanského kostela z pátého století, který dali strhnout Benediktýni, vznikla v roce 1065 románská basilika, která je dnes v podzemí, protože Františkáni, kteří sem přišli později, postavili nad oním kostelem monumentální gotickou basiliku – jak už jsem psal, v Itálii se nic nebourá, protože je to škoda – jen se přestavuje. Městskému světci svatému Zenovi je pak věnován jeden z nejkrásnějších kostelů v severní Itálii.

Svatý Zeno, původem ze severní Afriky, byl ve Veroně biskupem v letech 362 – 371, proslul jako spisovatel, kazatel i dobrodinec, a zavedl v rozhádaném městě pořádek. Jeho kult pronikl i do jižního Německa – Verona totiž byla v raném středověku součástí bavorského vévodství resp. Korutanské marky. Ten kostel, opět dvoupatrový, stojí určitě za návštěvu, všechny kostely ve Veroně jsou zdobeny krásnými a z větší části i dobře dochovanými freskami, od raně románských až po renesanční či barokní. Ale i svatá Eufemia, gigantická jednolodní barokní basilika ukrytá v románské stavbě, či menší svatý Lorenzo, svatý Petr mučedník či svatý Giulio stojí za návštěvu, ale všechno se stihnout prostě nedá – žena v podvečer už projevovala značné známky vyčerpání. I portály kostelů jsou z mramoru, z bílého, růžového, občas přibarveného světle modrou barvou, samé lehké hravé barvy, které potěší duši.

Neuvěřitelně velkolepé jsou hrobky vládců rodu della Scala, které se nacházejí u malého kostelíka – jejich rodinné kaple Santa Maria Antica v centru města. Jestliže zakladatel slávy rodu Cangrande I.(pyšnil se touto přezdívkou, znamenající Velký pes tak, že své původní jméno Francesco nechal upadnout do zapomenutí) je pochován ještě v celkem skromném sarkofágu nad portálem kostela, jeho následníci, kteří se mezi sebou vraždili o sto šest, až nakonec o vládu nad městem přišli, mají jeden nádhernější hrob než druhý. Nejhonosnější pak Cansignorio (zemřel 1375), který se proslavil tím, že zavraždil až dva své bratry Cangrandeho II. a Alboina II., toho druhého přežil on sám ale jen o dva dny. Jeho vysoká elegantní hrobka ve stylu vrcholné gotiky s mnohými sochami opravdu vyráží dech a dostala se jako příklad vrcholné italské gotiky dokonce i do Pijoanových dějin umění.

Vzpomínkou na rod Della Scala je Castelvecchio. Nechal ho vybudovat Cangrande II. v roce 1355, kdy se už rodina della Scalů necítila v centru města před stále neposlušnějšími občany dost bezpečná. Stojí na břehu řeky Adige i s krásným mostem Ponte Scagliero, který měl sloužit jako únikový východ, kdyby bylo nejhůř.

A ono bylo. (Cangrandeho II. ostatně v roce 1359- jak už jsem vzpomenul –  utloukl k smrti jeho vlastní bratr Cansignorio) Když poslední vládce Antonio della Scala zabil roku 1381 podle rodové tradice svého bratra Bartolomea, měli toho Veroňané už dost a když Veroně vyhlásil válku milánský vládce Gian Galeazzo Visconti, nechali svého pána na holičkách. Ten se zachránil útěkem a Verona a s ní i hlavní spojení mezi Německem a Itálií padla roku 1387 do rukou papežské strany, tedy připadla milánskému vévodovi. Vlastně to mělo naštvat tehdejšího římského krále Václava IV. Vsadím se ale, že jej to nechalo dokonale lhostejným. Do Říma na císařskou korunovaci se stejně nechystal a Brennerský průsmyk proto nepotřeboval. Zikmund si tento průchod později koupil udělením vévodské koruny milánskému vládci. V té době ale už Verona patřila od roku 1405 Benátkám a tak to mělo už zůstat až do míru v Csmpo Formio v roce 1797, kdy ji zabrali Rakušané. Benátský leb před městskou radnicí na Piazza delle Ebbe je připomínkou na tuto dlouhou periodu prosperity města.

Castelvecchio stojí určitě na prohlídku, je v něm umístěno muzeum gotického a ranně renesančního umění, nejcennějším exponátem je slavná jezdecká socha Cangrandeho I. jedna z prvních renesančních soch Itálie.

Povinnou je ve Veroně samozřejmě návštěva domu Juliina, a pokud máte výdrž, i její hrobky, která je za někdejšími městskými hradbami a tedy přece jen pár pěkných minut chůze. Casa di Giuletta je středověký palác s vnitřním dvorem a balkónem, na němž se měla odehrát ona slavná scéna vyznání lásky (pamatujete ještě ze školy?

„Však co to svítá nade mnou

                V tom okně východ je a Julie je slunce.

                Vstaň slunce spanilé a zažeň Lunu

                Která beztoho bledne závistí nad tvojí krásou…“

Kdo by takovému vyznání lásky odolal, že dámy? Už vůbec ne pak čtrnáctileté děvče, které právě bojovalo s neodbytnou pubertou. Chybička krásy je jen v tom, že ten balkón dobudovali až v devatenáctém století aby splnili společenskou poptávku turistů, kteří začali do Verony proudit. Jak už jsem psal, Veroňané nikdy nechodili pro dobré nápady daleko. Dům Monteků na ulici Via Arche Scaligneri nikoho nezajímá, tam se nic tak zajímavého neodehrálo. Jeho místo však není náhodné. Montekové stáli skutečně blízko vládnoucímu rodu Della Scala zatímco rodina De Capello, tedy Kapuleti, byli pravděpodobně guelfové. Boje o budoucnost světa, boje středověku, bráněného urputně guelfy s rodící se renesancí, representovanou císařskými ghibelliny, se tedy táhly napříč tehdejšími městy a žádaly si oběti – jako v tomto případě mladistvý bláznivě zamilovaný párek. V dochované kryptě (Tomba di Giulietta) se pak odehrála finální scéna hry, kterou oba zamilovaní nakonec díky tragickému nedorozumění nepřežili.

Když už jsme byli ve Veroně, šli jsme samozřejmě na operu Charlese Gounoda „Roméo et Juliette“ – chtěli jsme být prostě styloví. V podstatě je jedno, že se zpívalo francouzsky. Monumentální výprava a desítky statistů i skvělá akustika římské arény stojí přesto zato. Opera trvala do půl jedné v noci, přesto byly po představení všechny restaurace a bary v okolí Areny otevřené – jak už jsem se víckrát zmínil – Veroňané rozumí tomu, jak z historie svého města vytlouct kapitál a z turistů nenápadně vyždímat groš.

Je mi jasné, že z Prahy či Brna je do Verony podstatně dál než z Grazu a že se tedy výlet na jeden víkend nevyplatí. Ale i okolí města má co nabídnout. Jezero Lago di Garda s kouzelným Sirmione, bojiště Solferino jižně od jezera a západně od Verony, kde se v roce 1859 rozhodovalo o tom, že italské provincie nezůstanou součástí Rakouska Uherska a tedy společně s námi v jednom státě. A kde vznikla myšlenka Červeného kříže, protože se jistý Švýcar Henri Dunant nemohl dívat na utrpení zraněných vojáků, ponechaných podle tehdejších zvyklostí svému osudu. A za návštěvu stojí i vinné městečko Soave, obehnané kompletním prstencem hradeb se zachovalými 24 věžemi – pro ty, kdo rádi jezdí na kolech je ostatně okolí gardského jezera a „La strada del Vino Soave“ pravý ráj. Mimochodem ve Veroně se pije bílé víno Soave a červené Valpolicella, pocházející rovněž z této oblasti.

Takže pokud jste tam ještě nebyli – porozmýšlejte. Zamilujete si to tam.

Mimochodem vyplatí se koupit si Veronskou kartu na dva dny za 22 Eur (jednodenní stojí 18 eur nedá se prakticky využít). Jsou v ní vstup do všech kostelů, muzeí, do Arény a Castel Vecchio a sleva na další atrakce včetně turistického autobusu či vláčku. A volný lístek na veřejné dopravní prostředky, tedy autobusy. Pokud přijedou, jak je uvedeno na jízdním řádu. Není tomu vždy tak, Verona je přece jen Itálie a tam se věci jako jízdní řád neberou až tak vážně.

Islandské imprese


Je zbytečné snažit se čtenáři popisovat krásy Islandu, protože jste už tam stejně všichni byli (Aspoň takový dojem jsem získal, po Němcích byli Češi asi nejčastějšími návštěvníky). Když jsem cestu na tento severní ostrov objednával, cítil jsem se provinile. Všichni mí známí i neznámí už byli na Islandu a v Dubai, jen já ne, nejsem tedy „in“.

Když jsem se měl rozhodnout, kde tento deficit zmírnit, rozhodl jsem se pro Island. Přece jen je to Evropa (o mém zarputilém evropanství jsem se už zmiňoval) a žijí tam křesťané, tedy lidé kulturně blízcí.

Hned po vystoupení z letadla jsem o tom zapochyboval. Ceny všeho byly totiž nekřesťanské. Rychle jsem se zorientoval. Ano, na Islandu žijí křesťané, přes 80 procent obyvatelstva vyznává luteránské náboženství augsburského vyznání, ty nehorázné ceny tedy nemají zřejmě s náboženstvím nic společného. Člověka tu sdírají z kůže bez ohledu na to, že věří ve stejného boha (i když trošku jinak). To luteránství Islanďanům poručila vrchnost z Kodaně v roce 1541. Islanďané se stali křesťany v roce 1000 (Jára Cimerman by je za to určitě pochválil). Udělali to jednoduše, sochy svých pohanských bohů Thora a spol. prostě naházeli do vodopádu Godafoss (Božský vodopád) nedaleko města Aqureyri a bylo vymalováno. (Proč si vybrali vodopád na konci světa, tedy v severovýchodní části ostrova, která byla nejméně obydlená mi není jasné, možná z bezpečnostních důvodů, kdyby se Thor třeba přece jen naštval). Od jedenáctého století existovala na Islandu dvě biskupství, jedno ve Skalholdu na jihu ostrova a druhé v Hólaru na severu. To jižní se podařilo protestantům ovládnout díky biskupovi Gissurovi Einarssonovi, na severu v Hólaru ale vládl biskup Jón Árason. To byl skutečný milovník života, člověk s charismatem. Měl milenku a s ní řadu dětí, prostě pravý renesanční prelát, jakého by člověk v pr….. světa jako je Hólar, skutečně nečekal.

(Dnes byste na místě, kde kromě kostela, zvonice, fary a muzea chovu koní není ani jediný obytný dům nečekali universitu, ale opravdu tam je – vyučuje se tam chov koní, chov ryb a turistický ruch ve venkovských oblastech.) Když se Einarsson pokusil na sněmu v Pingvelliru navrhnout přestup na luteránskou víru, Árason ho zesměšnil a většina Islanďanů se přiklonila k němu. Když pak Einarsson v roce 1548 zemřel, pokusil se Árason podřídit si celý ostrov. To dánský král vnímal jako vzpouru a v roce 1550 byl Árason se svými dvěma syny popraven. Dnes za to má ve Skalholdu pomník a v Holaru mu na počest postavili v roce 1950, tedy při 400-letém jubileu jeho popravy, zvonici – považuji to za naprosto ekumenický čin. I když podstatným prvkem při tomto uctění někdejšího mučedníka mohlo být, že byl popraven dánským králem, který se tak stal i hlavou islandské církve a upevnil svou nadvládu nad ostrovem. Pro Islanďany může být tedy Árason spíše bojovníkem za samostatnost než obhájcem katolické víry.

Počet katolíků se ostatně v posledních deseti letech na ostrově ztrojnásobil, může to být hromadou imigrací občanů polské národnosti, zejména pak pěkných polských děvčat, kterých jsme na Islandu potkali spoustu.

Islanďané měli vždy ke každému fanatismu hodně daleko, vyřezávaný oltář, který kostelu věnoval (či dokonce za volných večerů, které jsou zejména v zimě hodně dlouhé, sám vyřezal) onen poslední popravený biskup Jón Árason, je v kostele dodnes, i když jsou na něm vyřezány i svaté jako svatá Barbara, Kateřina atd., které protestantské vyznání z principu odmítá uznávat. Prostě to bylo Islanďanům líto vyhodit, když to bylo tak pěkné.

Jak ale Island ke svému podřízenému postavení vůči Dánsku vůbec přišel? Vznikl přece jako výraz touhy po svobodě! V roce 872 se totiž král Harald I. Krásnovlasý stal po bitvě u Harsfjordu pánem celého Norska. Až do jeho doby existovalo na třicet malých královstvíček. Legenda praví, že se Harald zamiloval do Gydy Eirikdóttir, tato se ale hodlala provdat jedině za pána všech Norů. Harald nato složil slib, že se nebude stříhat, dokud celé Norsko nesjednotí. V roce 872 se mu to tedy podařilo, mohl se konečně ostříhat a oženit, jenže ne všem Norům, zvyklým na své svobody, se centrální moc líbila. Začala hromadná emigrace – na Island. Do země, která ještě nikomu nepatřila a kde se tedy nebylo komu klanět.  Už v roce 920 žilo na Islandu přes 20 000 obyvatel a v roce 930 se konal první sněm svobodných Islanďanů na památném místě zvaném Pingvellir.

Toto místo fascinuje i dnes. Nachází se totiž přímo na Atlantském hřbetu, kde spolu hraničí kontinentální desky americká a evropská. Vzdalují se od sebe stále rychlostí milimetrů za rok a v Pingvelliru tedy můžete kráčet strží, jejíž pravá stěna patří vlastně k Americe a levá k Evropě. Kromě toho je zde soudní hora (Islanďané soudili provinilce hlasováním všech přítomných). Pokud byl uznán vinným, mohl se nechat popravit, stáhnout se do nehostinného vnitrozemí, kde mu nikdo nesměl poskytnout přístřeší a každý jej mohl zabít (to se také rovnalo rozsudku smrti) nebo musel opustit zemi. Tak horkokrevní Islanďané, kteří měli problémy se zákonem jako Erik červený nebo jeho syn Leiffur Eriksson objevili Grónsko či Ameriku (kterou nazývali Vinland a po celá staletí tam pak jezdili pro stavební dřevo, kterého je na Islandu katastrofální nedostatek).

Jenže svoboda a hlasování má i svá úskalí. Časem se v Pingvelliru hlasovalo především podle rodinných svazků a intriky vyhrávaly nad spravedlností. Příkladem je islandský národní bard  Snorri Sturluson, jehož pomník stojí v Reyholtu. Islanďané ho považují především za spisovatele, který se věnoval i politice, on sám se považoval za politika se sklonem k spisování.  Byl hlavním zákonodárcem na shromáždění v Pingvelliru v letech 1215-1218 a pak 1222 – 1231, tu dobu mezitím strávil na dvoře norského krále Hákona Hákonorsona. Spolu se svými dvěma bratry ovládal podstatnou část ostrova, chtěli ho ale ovládnout celý a právě proto hledali podporu norského krále, aby ve vzniklé občanské válce zvítězili. (V jedné z bitev této války bojovalo až 3000 mužů, tedy prakticky veškeré bojeschopné obyvatelstvo ostrova) Aby si získal přízeň tohoto panovníka, sepsal Sturluson nejen rané islandské ságy, ale i dějiny norských panovníků, čímž patří dnes i do norské literatury. Když ale u norského krále upadl v nemilost, poslal svého vyslance Gissura Porvaldsona, kterému dal na výběr Snorriho přivézt do Norska nebo zavraždit. Gissurovi připadlo zřejmě tahat se se vznešeným zajatcem takovou dálku příliš namáhavé, rozhodl se tedy pro druhou alternativu. Udělal to stylově v koupeli, termální koupaliště, kde byl Snorri zavražděn, se v Reyholtu ukazuje i dnes.  Osud Snorriho dokazuje jen rostoucí závislost na norském království.

Konečným důsledkem bojů mezi jednotlivými klany bylo nakonec v roce 1262 uznání svrchovanosti norského krále a po vzniku Kalmarské unie v roce 1380 se hlavní město přesunulo do Kodaně – a proto se na Islandu stále vyučuje jako první cizí jazyk dánština (což by můj syn označil za perverzní, protože zastává hypotézu, že se dánština učit nedá). Islanďané totiž hovoří Islandsky, což je prastará verze jihonorského dialektu, který se na Islandu od roku 1000 prakticky nezměnil (proto jsou Islanďané jako jediní schopni číst staré ságy v originále).  Kromě toho zůstali u tradičního vytváření jmen. Nemají totiž – až na výjimky, příjmení – ty si musel nějaký předek rodu vysloužit nějakou výjimečnou vlastností nebo činem. Jinak je to tak trochu jako v Rusku – Ivan Petrovič, například. Na Islandu přebírá syn prostě jméno svého otce s přídavkem „son“ tedy „syn“, jestliže se tedy syn jmenuje Jon a otec byl Gustaf, jedná se o Jona Gustafsona. Pokud Jon pojmenuje svého syna po dědečkovi Gustav, jmenuje se tento zase Gustav Jonson. A tak pořád dokola. Stejně je to u děvčat. Pokud měl daný Gustav dceru Sigrun, jmenuje se tato Sigrun Gustavdóttir, tedy Gustavova dcera. Logicky nepřebírají Islanďanky po svatbě příjmení svého manžela, „dóttir“ zůstane „dóttir“ a nemůže se stát „sonem“ jen proto, že se vdala, pohlaví se při svatbě nemění. Citliví čtenáři už vytušili, že se v Islandštině opravdu jedná o germánský jazyk, podobnost  dóttir s daughter či Tochter je víc než nápadná

Paralelním jazykem k Islandštině je ale na ostrově angličtina. Angličané přišli na ostrov v roce 1940, když Němci obsadili Dánsko a pak udělali v roce 1941 místo Američanům. V čase americké správy 17. června 1944 vyhlásili Islanďané nezávislost na Dánsku a provolali republiku. Udělali to opravdu stylově a se smyslem pro tradici. Vyhlásili republiku na historickém místě v Pingvelliru a v den narozenin svého bojovníka za nezávislost na Dánsku Jóna Sigurssona. Proto se narozeniny tohoto velkého Islanďana (žil 1811 – 1879) staly státním svátkem a každý rok 17. června se kladou věnce k jeho soše před islandským parlamentem.

Byl jsem překvapen, že existují Islanďané, kteří anglicky neumí – je to ale vymírající skupina, představuje ji například farmář, prodávající vejce na statek Stadarhollu kde jsme přespávali a maminka majitele tamějšího Guasthúsu, čili pensionu. Islandština a hlavně místní názvy se v naprosté většině nedají vyslovit ani zapamatovat. Jako všichni Germáni mají zvyk vázat slova dohromady a vytvářejí pak slepeniny jako například Fáskrúdsfjórdur,Stykkishólmur nebo dokonce Kirkjubäjarklausur!!! (neptejte se mě, co to znamená, ale jsou to všechno názvy měst – tedy měst, na Islandu je vše, co má víc než sto obyvatel, město). Anebo třeba Eyjafjallajoküll, což je sopka, která v roce 2010 svým výbuchem paralyzovala letecký provoz nad Evropou (zde můžu posloužit aspoň tím, že Joküll znamená ledovec). Po Islandu se tedy jezdí s mapou v ruce na porovnávání mapy s dopravními tabulemi.

Ovšem ani angličtina není nezbytně nutná. Jako nejužitečnější se ukázala nakonec znalost češtiny a  východoslovenského nářečí  – s tím jsme se domluvili prakticky všude – ještě můžu být vděčný tetě Mani, že mě tímto nesrozumitelným jazykem terorizovala. Výhodou tohoto strašného dialektu je totiž, že se s ním člověk bez problémů domluví s Poláky. V hotelech na naší trase byl personál totiž výhradně polský, český nebo slovenský. (A tam kde nebyl a na recepci seděli rodilí Islanďané, tam to nefungovalo – ne ovšem díky mé angličtině). Tam kde byli Češi, jako například sympatický pár Terezka a Adam na farmě ve Stadarhollu nebo děvčata v Hotelu Hof 1 v Öraefi, nemělo to chybu. Možná je to tím, že pro Islanďana je minimální mzda 1500 euro poměrně nízká. Při cenách, které na ostrově vládnou, si za ty peníze vyskakovat nemůže. Mladí Poláci, Češi a Slováci, kteří zde žijí na konci světa, stravu a bydlení mají zadarmo, takže z těch peněz nic neprožijí, ale odvezou si je domů, jsou motivováni podstatně víc. A je to cítit.

Samozřejmě je pro dovolenou důležitý výběr počasí. Na Islandu je to trošku problém. Vybrali jsme si k našemu výletu konec června, kdy tady slunce nezapadá. Tedy zapadá, ovšem například v Akureyri zapadá 21 června v 0:35 a vychází v 1:01 hodin, čili je pod obzorem skutečně jen chvilku. Podmínkou ovšem je, že ho člověk zahlédne. No dobrá, viděli jsme ho v den našeho příletu do Reykjavíku. Čekal jsem, abych mohl nafilmovat západ slunce. O půlnoci (přiznávám – našeho času) jsem to vzdal, očividně k tomu nemělo chuť. Ukázalo se nám ještě druhý den dopoledne – a tím to skončilo. Dále se střídalo zataženo, déšť a vichřice. Po několika dnech jsem zjistil, že je naprosto zbytečné zjišťovat na internetu počasí na příští den. Na středu sliboval internet déšť, bylo zataženo, ale nepršelo, na čtvrtek polojasno, bylo zataženo, na pátek polojasno, bylo zataženo a pršelo.

Zeptal jsem se jednoho domorodce, kolik mají v létě slunečných dní. Odpověděl, že zhruba pět a ty že byly všechny minulý týden. Netušil, jsem, že mají studení seveřané takový smysl pro humor. Mé ženě to vůbec vtipné nepřipadalo. Dále se každé ráno mazala krémem s ochranným faktorem 50 a poučila mě, že když se už jednou severní slunce objeví na obloze, má nesmírně silné ultrafialové záření. Nemůžu posoudit, zda měla pravdu, neobjevilo se. Zřejmě ale přece jen je oněch slunečních dní víc, na úterý 7. července například předpověď počasí předpovídala od oběda zase jednou zářící slunce. Nemohl jsem si ověřit, zda se tato předpověď zakládala na pravdě, odlétali jsme už v sedm ráno domů.

O tom, že měl onen Islanďan v něčem přece jen pravdu, mě přesvědčila slovenská turistka v Pingveiliru, kde mi vyprávěla, že měli celý týden neuvěřitelně krásné počasí. Zřejmě si nevšimla, že jsem během jejího nadšeného líčení závistí zezelenal jako louka u islandské farmy.  Z čeho ty farmy žijí, jsem tak docela nezjistil. V podstatě se na Islandu očividně nepěstuje žádné obilí (aspoň jsem ho neviděl, historické anály uvádějí, že to bylo možné do poloviny čtrnáctého století, poté se zhoršení klimatu podepsalo pod tím, že se Islanďané nadále zabývají jen živočišnou výrobou – ovce, slavní islandští koně a trochu krav taky k tomu. Kolem farem jsou jen louky, ale člověk si musí představit, jak ty louky vznikly. Na sopečné půdě museli farmáři napřed vybrat všechny kameny, pak půdu poorat, povláčit a pak na ni navézt skutečnou zeminu a do ní zasít trávu. Všiml jsem si, že některé pozemky jsou poorány a byl jsem napjat, co tam asi tak v polovině července chtějí zasít. Sejí trávu, víc se tu neurodí. S výjimkou vyhřívaných skleníků. Tam kde vyvěrají teplé prameny napovrch jako v okolí Reinholtu, stojí všude skleníky a pěstují se tam tuny rajčat a jinde zase papriky či melouny. Moje žena si pochutnávala každé ráno na pomerančích a tvrdila, že musí být místní, protože byly „samá chuť“, což ty dovážené z jiných kontinentů nejsou.

Všude k jídlu se podává čerstvá voda v neomezeném množství a zadarmo (pivo ovšem může v restauraci přijít až na 7 Euro). Studená voda je velmi chutná, ta teplá ale vždy smrdí po síře- je prostě termální z hlubin sopečného ostrova. Na Islandu se dá koupat, ať už ve welness zařízeních hotelů či farem ale i na dvou místech, kde jsou veřejné termální koupele. Je to legendární „Modrá laguna“, vlastně umělá přehrada pro termální elektrárnu. Ta je komerčně využívána až přehnaně, vstupenka stojí 45 Euro a je třeba si ji zarezervovat přes internet. To druhé místo, přírodní koupaliště u jezera Mývatn je příjemnější, stojí jen 18 euro a stačí zastavit se a jít se koupat. Tam se nám líbilo víc. Ovšem vylézt z vody, která má 35 – 38 stupňů, když teploměr venku ukazuje 12,6 stupně, vyžaduje určité odhodlání.

Islanďané jsou hrdý národ. Jsou hrdí dokonce i na své speciality, jako je nakládaná ovčí hlava či žraločí maso, které nechávají „zrát“ celé měsíce (dokonce je i za tím účelem zahrabávají do země) aby získalo aromatickou chuť amoniaku – jíst se to prý dá jen, když to člověk hned zalije pálenkou. Jídlo, to jsou hlavně ryby a skopové, ale obojí velmi chutné, se spoustou zeleniny a sytící. Když jsme si dali v restauraci Potturinn v městečku Blönduós polévku a salátový bufet, neměli jsme ještě ani pozdě večer myšlenky na další jídlo a vděčně jsme vypili pivo za 7 euro, aby nám onen oběd pomohlo strávit. Polévka sama stojí neuvěřitelných 1590 korun, což je 11 Euro, když si k ní ale člověk dá jídlo, klesne cena na 690 Korun a spolu s oním salátovým bufetem přišlo jídlo na 2150 islandských korun, čili zhruba na 15 Euro.

Na co Islanďané hrdí nejsou, je právě tento stav jejich islandské koruny. Současný kurs je 145 islandských korun k euru, čili zhruba pět Islandských korun za korunu českou. Když mi na letišti v Keflavíku zaměstnanec půjčovny aut vystavoval účet na 116 Eur, stydlivě s pohledem upřeným do země dodal, že je to 17 500 islandských korun.

Tento stav je důsledkem krize roku 2008. Island se tehdy dostal do platební neschopnosti. Nebyla to vina Islanďanů samotných, na rozdíl od Řeků svůj stát nevykrádali a platili daně, ale jejich bankovní systém byl příliš odvážný a náhle nebyl schopen platit své závazky. 322 000 Islanďanů (je jich opravdu jen tolik, země má tedy hustotu obyvatelstva 3,2 obyvatele na čtvereční kilometr) nebylo schopno bláznivé investice svých bank zaplatit. Odhlasovali tedy v referendu, že státní dluh platit nebudou (jakási forma řízeného státního bankrotu), bankéře pozavírali a vyvolali nové volby. (Mimochodem při dalších volbách v roce 2013 se k moci dostaly zase staré politické strany). Následkem tohoto rozhodnutí byly nekontrolovaná inflace a propad životní úrovně. Z něhož se ale mezitím vzpamatovali, jedinou připomínkou této zlé doby je právě ona nominálně slabá islandská koruna. Nedůvěra k bankovním institucím přetrvává zřejmě ještě pořád, bankomat se hledá v hlavním městě opravdu těžko. Všude je ale možné platit kartou, takže když máte Maestro nebo něco podobného, není problém platit i malé částky v restauraci či jinde. Komplikovanější to může být jen u benzínových pump. Spropitné se na Islandu nedává, obsluha je zahrnuta už v ceně (a je to cítit!).

Cesty jsou na Islandu mnohem lepší, než je jejich pověst. Protože nám před cestou všichni známí líčili hororové scény z islandských cest, objednal jsem nakonec auto s pohonem na všechny čtyři kola, což stálo na deset dní o 700 Euro víc. Ale chtěl jsem své ženě poskytnout pocit bezpečí. Zda jsem jí ho poskytl opravdu, o tom bych pochyboval. Jednak mělo auto automatickou převodovku, na kterou nejsem zvyklý, dále mělo ruční brzdu, kterou já nemám, světla se zapínala ručně (v mém Peugeotu je to automatické, jezdilo na benzín místo na diesel (a žralo toho benzínu neskutečná množství), stěrače se zapínaly opačným směrem a najít otvírací pojistku na nádrž taky nebylo úplně jednoduché. Důsledkem bylo několik stresových situací, s autem jsem se sice v průběhu 2300 kilometrů, které jsme po ostrově najezdili, skamarádil, ovšem pokud se říká, že milování s milenkou je jako jízda ve vypůjčeném autě, tedy že jízda není zpočátku právě plynulá, myslím, že s tou milenkou bych se zharmonizoval rychleji.

Cesty samotné jsou ale, jak už jsem řekl, lepší než jejich pověst. V podstatě celá okružní cesta číslo 1 je vyasfaltovaná – s malou výjimkou na jihovýchodě, kde je na krátkém úseku ještě štěrk. Z této cesty jsme sice několikrát sjeli, jednou proto, abych si zkrátil nekonečnou cestu okolo fjordů na východě země, podruhé, když jsem odbočil k vodopádu Detifoss na špatné straně řeky (nakonec se to ale ukázalo jako výhra, drkotali jsme se sice 28 kilometrů po děravé nezpevněné cestě maximálně čtyřicítkou (naprosto nevhodná cesta pro Parkinsoniky), zato jsme se ale dodrkotali na správnou stranu vodopádu s hezčími výhledy navíc z této strany je dostupný i – pro mě nejhezčí ze všech islandských vodopádů – Selfoss. Ti, kteří si užívali asfaltového povrchu cesty na levém břehu řeky Jökulsá a Fjöllum, se k němu nedostali.

Maximální rychlost na ostrově je 90 km/hodinu, kontroly jsou řídké, ale když je člověk přichycen při překročení maximální povolené rychlosti, jsou pokuty drastické (kolegyně platila 300 Euro).

Reykjavík se tváří jako velkoměsto, samozřejmě ale není (se 160 000 obyvateli ani být nemůže). Svědčí o tom například i skutečnost, že traktorům je sice na městské hlavní tříproudové dopravní tepně zakázáno jezdit, ale jen mezi 7:30 a 10:00 a pak mezi 15:30 a 18:00, tedy v době dopravní špičky. Do konce osmnáctého století ani nehrál žádnou důležitou roli, ještě v roce 1820 to byla malá stanice s několika chatrčemi. Ovšem už na přelomu 18 a 19. století sem bylo přesunuto biskupství ze Shárholtu (to v Holaru bylo zrušeno) a čím významnější roli hrál v životě Islanďanů obchod, o to víc rostl význam Kouřící zátoky – což je překlad jména Reykjavík. Městské centrum je malé, ale milé, nejdůležitější budovy jako radnice či kostel Halmgrímskirkja jsou odlity z betonu, ostatní budovy jsou ze dřeva, člověk až žasne, jak jsou skromné, jako například rezidence předsedy vlády.  Opravdu reprezentativní je budova kongresového a koncertního centra Harpa na břehu Atlantiku a nově budované hotely. Island se plně vrhl na turistický ruch a má co nabídnout.

Sympatické lidi, příjemné ubytování (malý tip, čím je ubytování rustikálnější, tím je lepší, na farmách jsme se cítili skvěle, v malých hotelech dobře, v luxusnějších hotelích už méně dobře, tam ta srdečnost jaksi chybí). Dále ledovce (Vatnajokül je se svými 8300 km2 největším evropským ledovcem a kdo nemá čas či chuť vydat se ve speciálním autobuse či džípu na jeho povrch a ke kráterům sopek ukrytých pod jeho ledem,může se bezproblémově dostat k jeho splazům ať už v Skaftafellu či v zátoce Jökulsárlón. Je tu nespočet nádherných vodopádů (Jen namátkou ty nejhezčí Gulfoss, Dettifoss, Selfoss, Godafoss, Hengifoss, Skódarfoss či Sefjalandsfoss, který je sice menší, zato se dá projít na ním) a řada dalších.

Islanďané nabízejí sledování velryb (v Húsavíku na severu ostrova to skutečně funguje, úspěšnost je 98 procent a já sám jsem jich hned několik viděl), tuleňů (v Hvammstangi) či puffinů – to je pták typický pro Island s krásným červeným zobákem, pro který se mu přezdívá mořský klaun. Německy se jmenuje Papagaientaucher, což ho vystihuje asi nejlépe, český název jsem nezjistil, patří k čeledi alek a je moc milý. Samozřejmě pak gejzíry jako v oblasti Geysír u Selfossu, či v oblasti Heriru u sopky Krafla v blízkosti jezera Mývatn.

Navíc koupání v termálních pramenech. A konečně v Reykjavíku Národní muzeum, ale spousta muzeí a informačních center rozesetých všude po zemi. Stačí, aby vybuchla sopka jako Eyjafjallajoküll v roce 2010 a už tam stojí muzeum s videem, aby si člověk ten výbuch mohl prožít ještě jednou.

A pro ty, kteří po tom touží, i odlehlost v pustině, kde člověk celé desítky kilometrů  nevidí vesnici neřkuli město a dokonce i celé kilometry žádnou farmu, tedy žádný příznak civilizace. Ať už v pustém lávovém vnitrozemí či na jihu ostrova v oblasti pod ledovci.

Takže pro ty, kdo tam ještě nebyli, popřemýšlejte, zda to tento nedostatek nenapravit. Já jsem to udělal a nelituji.

Porýnská Falc II

Jestliže jsme se minulý týden pohybovali na levém břehu Rýna v zemičce zvané Porýnská Falc, přesuneme se dnes na břeh pravý.  Rád bych vás pozval na historickou procházku po centru Falce, po městě Heidelbergu. Toto město, ležící na řece Neckaru, uzavíralo cestu od Rýna na východ a hrálo tedy strategicky důležitou úlohu. Je považováno za nejhezčí z falckých měst a to přesto, že i zde řádili Francouzi v roce 1689. Právě v Heidelbergu jsou stopy jejich řádění nejzřetelnější a dávají městu jeho neopakovatelnou atmosféru. Obrovská pevnost tyčící se nad městem je považována za nejromantičtější zříceninu v Německu a v devatenáctém století neexistoval snad ani jeden básník, který by nepsal verše ve stínu hrozivých zbytků nepřekonatelných hradeb vysoko nad městem a řekou a neveršoval o lásce a zmaru. Přiznám se, že když jsem ten hrad nad městem viděl, udělal na mě taky dojem, ačkoliv nejsem básník ale prozaik. Takže místo básně tento článek. Pod heidelberským hradem totiž vznikl nápad ho vůbec napsat.

Ale nejprve výlet do dějin Falce, abychom dnešnímu Heidelbergu lépe rozuměli. V roce 1214, tedy krátce po nástupu Friedricha II. na římský trůn, se dostal do držení Porýnské Falce rod Wittelsbachů. Friedrich II. odebral toto území svému oponentovi na císařském trůnu Ottovi z rodu Welfů a pověřil jeho správou Wittelsbachy, panující od roku 1180 v Bavorsku (které jim svěřil Friedrichův dědeček Friedrich Barbarossa, který Bavorsko odebral Ottovu otci Jindřichovi Lvovi – Welfové a Štaufové se prostě nemuseli a Wittelsbachové z toho náležitě profitovali). Zatímco bavorští Wittelsbachové se po smrti císaře Ludvíka rozpadli na šest linií a propadli se díky vzájemným sporům do bezvýznamnosti, porýnská větev stoupala ve svém významu. V zlaté bule Karla IV. se stali kurfiřty, tedy voliči římského krále – těch bylo, jak víme sedm, na západě byl ale falcký kurfiřt jediným světským kurfiřtem (další tři západoněmecké hlasy drželi arcibiskupové z Mohuče, Trieru a Kolína, na východě pak mohli krále volit český král, saský a brandenburský vévoda. Možná mělo toto jmenování něco společného s faktem, že se Karel IV. v roce 1349 oženil s dcerou falckraběte Rudolfa II. Annou (byla jeho druhou ženou) Svatba se ale nekonala v žádném z měst, které jsme navštívili, ale  podstatně severněji v městečku Bacharachu (I toto město severně od Mohuče a Eltville padlo v roce 1689 za oběť francouzskému řádění.) V roce 1386 založili v Heidelbergu universitu (třetí v německy hovořícím prostoru po Praze a Vídni – nenechejme se mýlit, Karel IV. zakládal univerzitu v Praze jako římský král a jak víme, Češi získali na pražské universitě většinu až Kutnohorským ediktem z roku 1410 – který současně znamenal propad pražského vysokého učení do bezvýznamnosti). První přednáška se v Heidelbergu uskutečnila 18 října 1386 před 500 !!! studenty – pro porovnání v prvním ročníku University v Grazu v roce 1586 byla zapsáno 8 studentů – Magistr Marsilius von Inghen přednášel o problematice Logiky. Tato universita dosáhla značné proslulosti a je především v medicínském světě slavná dodnes. (Moje manželka se zde vzdělávala v bronchoskopii) Její knihovna byla světoznámá, v roce 1623 ji však bavorský vévoda Maxmilián poslal darem papeži do Říma a obdržel zato 620 000 zlatých na vedení války proti nevěřícím, rozuměj protestantům. V roce 1400 byl dokonce falckrabě Ruprecht zvolen římským králem (po sesazení našeho neschopného Václava IV., který ovšem své sesazení odmítal až do smrti uznat). Ruprecht vládl deset let, spíše se ovšem blamoval, než vládl, do Říma na císařskou korunovaci se mu například nikdy nepodařilo proniknout, i když se o to – na rozdíl od Václava IV několikrát pokoušel. Po jeho smrti založilo jeho potomstvo celou řadu vedlejších linií a území Falce bylo mezi ně rozděleno. Nádheru tehdejšího renesančního města je možno vidět dnes na jediném domě na hlavním náměstí, který přežil rok 1689 – je to Hotel „Zum Ritter“ a stojí určitě za to. Když si člověk představí, že podobně vypadala většina domů v tehdejším Heidelbergu, musí před blahobytem tohoto města smeknout.

Exif_JPEG_PICTURE

Po roce 1585, kdy zemřel kurfiřt Friedrich III. a moc ve Falci převzal jako poručník nezletilého Friedricha IV. jeho strýc Jan Kazimír, přestoupila Falc na kalvínskou víru. S katastrofálními důsledky. V první řadě pro falckou kuchyni – kam vstoupila kalvínská víra, je jídlo navždy nenapravitelně zničeno. (Výjimku tvoří Maďaři, kteří se své papriky prostě odmítli vzdát a tím svou kuchyni zachránili) V dalším důsledky tato mocenská změna narušila rovnováhu sil v říši, kde panoval od roku 1555 takzvaný Augsburský mír. Přestup mocné Falce do kalvínského tábora znamenal výrazný posun sil, který vedl k napětí, v dalším důsledku ke vzniku Protestantské unie a Katolické ligy a přípravě ozbrojené konfrontace mezi oběma tábory. Pro Falc samotnou to bylo fatální. Poté, co byl Friedrich pátý zvolen českým králem, začala třicetiletá válka. Po porážce na Bílé Hoře musel Friedrich utéct nejen z Prahy, ale císařské oddíly obsadily i Falc a Heidelberg. Právě tehdy se bavorský vévoda Maxmilián zmocnil oné slavné heidelberské knihovny a daroval ji papeži do Říma, kde jsou tyto svazky dodnes. V roce 1623 ztratil Friedrich svou zemi i hodnost kurfiřta, která přešla na jeho vzdáleného příbuzného, právě onoho pravověrného a bojovného bavorského vévodu Maxmiliána a v roce 1632 zemřel v anglickém exilu (byl ženatý s anglickou princeznou Alžbětou Stuartovnou). Teprve po vestfálském míru, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, dostal jeho syn Karel Ludvík zpět své země i kurfiřtský hlas (kurfiřtů bylo od toho roku osm – pro volbu naprosto nevhodné sudé číslo – to vědí dnes i čeští voliči, když se už několikrát vydováděli s 200 poslanci v českém parlamentu). Hlavní větev falckých Wittelsbachů vymřela v roce 1685 vnukem Friedricha Falckého Karlem Ludvíkem II. a moc přešla na vedlejší linii z Falc-Neuburg, která ale byla bohužel katolická. Což u kalvínských poddaných vzbudilo nedůvěru k novému vládci. Tehdy zavětřil svou šanci francouzský král Ludvík XIV. Který si vždy přál hranici Fracie na řece Rýnu a zahájil ve jménu své švagrové LIselotte (sestry zemřelého Karla Ludvíka) princezny orleánské takzvanou válku o falcké dědictví.

Exif_JPEG_PICTURE

V listopadu 1688 obsadila francouzská vojska Heidelberg.  V roce 1693 ho musela vyklidit a Ludvík XIV. se rozhodl zanechat za sebou spálenou zemi. Všechna obsazená německá města byla zničena a srovnána se zemí. V Heidelbergu se Francouzi chovali podobně jako Němci ve Varšavě v roce 1944. Pod každý dům byla položena nálož střelného prachu a dům po domu byl vyhazován do vzduchu (jen pod domem „Zum Ritter“ nálož zřejmě DÍKY nějakému technickému defektu nevybuchla). Nejvíc práce si vojáci Ludvíka XIV. dali s hradem, tyčícím se nad městem. Palác i všechny obranné věže byly naplněny střelným prachem a pak vyhozeny do vzduchu, některé masivní věže, jejichž zdi měly až sedm metrů v průměru, museli vyhazovat do vzduchu na několikrát. Výsledkem jejich ničení se stala ona monumentální ruina, která v devatenáctém století přitahovala všechny německé romantiky, Heidelberský zámek je uznáván za nejromatičtější ruinu Evropy a možná i světa. Něco na tom je. Hrad z červeného pískovce tyčící se vysoko nad městem (dosažitelný je pěšky i lanovkou) je obrovský. Dělají se zde i prohlídky, mnoho toho ale průvodci ukázat nemůžou. Na hradě je ale velmi zajímavé muzeum lékárnictví (kde jsem poprvé opravdu důkladně zakopl o zakladete moderní medicíny Paracelsa) obrovské vinné sudy a na zbytcích paláce jsou sochy falckých vévodů od sochaře Sebastiana Götze.

Že začínají císařem Karlem Velikým lze zdůvodnit jen tím, že si Götz chtěl zasloužit svůj honorář, posledním v řadě vpravo úplně dole je otec našeho Zimního krále Friedrich IV. Pak přišla císařská vojska generála Tillyho a falcká idyla byla ta tam.

I Muzeum ve Staré univerzitě stojí ta návštěvu a určitě by člověk neměl zapomenout navštívit „Studentenkarzer“, čili vězení,  kde byli drženi studenti, kteří se dopustili prohřeškům proti veřejnému pořádku – a těch bylo požehnaně. Protože se tam nudili a byli kreativní, je celý karzer popsán a pomalován jejich rádobyuměleckými a vtipnými výtvory.

Město samotné má svůj půvab, po svém zničení už nebylo budováno znova jako rezidenční město (kurfiřt Karel Filip měl plné zuby sporů svých katolických a kalvinistických poddaných, kteří dokonce nechali v městské katedrále středem postavit zeď, aby se vzájemně neviděli a mohli sloužit mše každý na své straně) a přesunul v roce 1720 hlavní město Falce do nedalekého Mannheimu. Právě proto je Heidelberg město mladé, město studentské a město skutečně půvabné.

A samozřejmě pro ty, kteří na romantiku až tak nejsou, Heidelberg má nejdelší nákupní ulici v Německu, má celých šest kilometrů a vede přímo středem starého města.

V roce 1720 se tedy přesunulo hlavní město Falce do Mannheimu, a tam ukončíme naši pouť po Porýnské Falci. Město vzniklo, nebo přesněji dostalo svá městská práva už v roce 1607, když otec našeho zimního krále Friedrich IV. začal stavět na břehu Rýna pevnost Friedrichsburg. U pevnosti založil město, a protože miloval matematiku, nechal ulice postavit v pravých úhlech a místo jmen pojmenoval takto vzniklé kvadráty písmeny A – U a čísly od jedničky po sedmičku. A tak nebydlíte na nějaké ulici pojmenované po umělci či politikovi, ale v kvadrátu A1 nebo například D6. Stejně jste naváděni i k podzemním parkovištím či k jednotlivým obchodům. Polovina starého města je totiž přeměněna na jedno velké nákupní středisko. Jsou to kvadráty od L po U a čísla od 1 o 7. Kvadráty A –K si přece jen více zachovaly původní charakter a dá se tam snad i dokonce bydlet. Je to praktické a přehledné, máte-li parkovat v kvadrátu M5 a pohybujete se po ulici s číslem čtyři, je jasné, že musíte zajet ještě o jednu ulici dál. Mapu netřeba. Jediným zmatečným problémem, že čísla začínají ve středu, takže jednička je jak napravo tak i nalevo hlavní ulice, která končí přímo ve středu monumentálního barokního zámku. (Mezi kvadráty A1 a L1) Mannheim si tento systém kvadrátů ponechal dodnes, nazývá se díky tomu hrdě „Kvadratenstadt“ a láká na tuto kuriozitu turisty. Nemá toho v porovnání s ostatními jmenovanými falckými městy až tolik co nabídnout.

Nádherný park okolo vodní věže, veliké kongresové centrum Rosengarten a obrovský kurfiřtský zámek na břehu Rýna (údajně největší v Evropě s fasádou dlouhou 440 metrů) postavený ve stylu vrcholného baroka a vevnitř napůl rokokový a napůl ve stylu Empiru. V letech 1806 – 1811 zde totiž sídlil manželský pár velkovévody bádenského Karla a jeho manželky Stehanie de Beauharneis (příbuzné Napoleonovy manželky Josefíny). Ta se sem v roce 1818 vrátila a nechala celé jedno křídlo zámku vyzdobit v moderním stylu empiru. Za života velkovévodské vdovy Stephanie prožil zámek své nejslavnější časy.

Už v roce 1778 přeložil ale kurfiřt Karel Theodor hlavní město svých zemí do Mnichova a Mannheim, ale i celá porýnská Falc, ztratily svůj politický význam. Stopy, které ale na jejím území dějiny zanechaly, se ale vyplatí navštívit.

Na závěr ale ještě jedno varování. Jako všude na světě se samozřejmě i ve Falci dá jíst. Varuji ale důrazně před místními specialitami. Zkusil jsem to a skoro jsem umřel. To jsem ještě nevěděl, že v KAŽDÉ zemi či městě, kde vládla kalvínská ideologie, se člověk místním specialitám musí vyhýbat. Kalvínská víra totiž zakazovala jakýkoliv požitek těla a hodnotila jej jako možnou ztrátu možnosti dostat se po smrti do nebe. Čili kalvinisti téměř nepoužívali koření a nepoužívají ho dodnes. Jídlo muselo být vydatné (aby kupec „dobře“ vypadal, ale koření bylo za prvé drahé a bylo třeba šetřit, zadruhé nebezpečné protože hrozilo věčným zatracením.  A zkuste jíst nekořeněnou a k tomu ohřívanou kachnu – já to zkusil! Bližší k tomuto tématu najdete v mém článku „Za všechno může Kalvín“ z prosince 2012.

Dobrou chuť a šťastnou cestu.

Exif_JPEG_PICTURE

Porýnská Falc


Falc znamená tvrz, pevnost. Jestliže dostala takové jméno země, má to určitě svůj důvod. Když se člověk podívá na mapu Německa v devátém či desátém století, vidí, že se rozprostíralo okolo Rýna – zbytek dnešního Německa byl prales, který musel být v následných stoletích pomalu vyklučován, Labe či Dunaj nehrály zdaleka tak významnou roli, (Na Dunaji bylo druhé centrum říše okolo Regensburgu (Řezna) a Pasova, Labe bylo tehdy ještě v moci slovanských kmenů a Hamburk vznikal jako misijní biskupství v divočině) jako veletok na západě, tedy Rýn. Význam Rýna pro Německo jsem si uvědomil, když jsem kdysi před několika lety seděl na jeho břehu v Eltville a pozoroval, jak po řece pluje jedna loď za druhou, skoro nalepená přídí na záď lodi předcházející. Ne nadarmo je největším „německým“ přístavem ne Hamburk ale Rotterdam.

Právě oblast soutoku Rýna s Neckarem dostala zvláštní význam a stopy této rané historie jsou zde ještě i dnes viditelné. Zřejmě zde hrálo roli místní klima, je velmi mírné, země je zde velmi úrodná a i když daleko na severu, jsem zde vždy překvapen, že vegetace má proti té v Grazu zhruba dvoutýdenní náskok. Soutok Rýna s Neckarem, chráněný před severními větry a nečasem pahorky pohoří Odenwaldu vytváří specifické velmi příjemné mikroklima a příroda to dokáže patřičně využít. Vždy pěstovalo víno a země má římskou tradici, svého času patřilo toto území do Římské říše jako provincie Germania superior. Urodí se tu v podstatě všechno, že z toho místní neumí nic pořádného uvařit, je už jiná historie, falcká místní kuchyně je přímo děsivá, což má ovšem historický důvod.

Milovníky historie bych chtěl tedy provést touto zemičkou a ukázat na její historické poklady i záludnosti, které zde na návštěvníka mohou čekat. Jedná se především o 4 města, která se vyplatí navštívit, Worms, Špýr (německy Speyer), Heidelberg a Mannheim. K Falci sice patří i Kaiserslautern, který za své jméno i slávu vděčí legendárnímu císaři Friedrichu I Barbarossovi, ale ten jen přece jen už poněkud dál, i když k němu vede z Wormsu cyklistická stezka zvaná „císařská“. Protože vede mezi vinicemi a hospodami, a je dlouhá nějakých 40 – 50 kilometrů, je pro příznivce cykloturistik velmi lákavá. Právě v Kaserslautern založil Barbarossa „Pfalz“ tedy pevnost na ochranu Německa proti útokům ze západu a podle této pevnosti dostala své jméno celá země. (Městská práva dostal Kaiserslautern ostatně až od Rudolfa Habsburského). Porýnská Falc byla totiž majetkem a oporou německých císařů, především roku Štaufů. Koneckonců se ale i dějiny naší země přinejmenším jednou rozhodujícím způsobem s tímto územím zkřížily a to když byl v roce 1619 zvolen českým králem kurfiřt Friedrich, který pak vstoupil do našich dějin neslavně jako takzvaný „Zimní král“.

Exif_JPEG_PICTURE

Dnes bych se rád držel na levém břehu Rýna, na jeho pravý břeh se přesunu příští týden, nehodlám své čtenáře trápit články delšími než pět stránek.

Jestliže se rozhodneme sledovat historii, musíme začít naši návštěvu ve městě nejstarším tedy ve Wormsu. Ne ovšem proto, že toto město pod jménem Borbetomagus existovalo už v době Římské říše a dokonce už před ní – soupeří s Trierem o titul nejstaršího německého města vůbec. Ve Wormsu byl podle legendy vězněn svatý Martin, když odmítl vojenskou službu poslednímu pohanskému císaři Juliánovi Apostatovi. Ale právě ve Wormsu se odehrává nejznámější příběh staroněmeckých ság – Legenda o Niebelunzích. Odehrává se okolo roku 450 n.l. v době vpádu Hunů do Evropy. Protože Niegelungové byli z kmene Burgundů, myslel jsem si vždy, že se i příběh o nezranitelném hrdinovi Siegfriedovi, jeho záludném vrahovi Hagenovi, pyšné královně Brunhildě a pomstou posedlé Kremhildě odehrával někde v Burgundsku. Chyba lávky. Burgundové se vyvraždili na břenu Rýna, přesněji ve Wormsu a až pak jejich zbytky odtáhly dále na západ, kde vytvořily Burgundské království. Německé ságy tedy nemůžou končit našim obvyklým „a jestli neumřeli, žijí dodnes“, tam totiž nepřežívá vůbec nikdo. O Siegfrieda zakopnete ve Wormsu na každém kroku – ať už u Siegfriedovy studny před kostelem svaté Trojice na hlavním náměstí, po cestě od nádraží do centra, kde je další skulptura líčící celé niebelungské drama, či na kole dějin od Gustava Nonnemnachera na Obermarktu.

Největší sochu ale dostal zrádný Hagen, jehož socha v nadživotní velikosti stojí na břehu Rýna a sype do řeky poklad Niebelungů – který od té doby přes veškeré pokusy nikdo nenašel. (Zajímavé je, že s křestními jmény Siegfried, Brunhild, Kremhild se setkávám u mých pacientů, zejména pak těch narozených mezi léty 1939 – 1945 hodně často, na Hagena jsem ještě nenarazil.)

Worms je slavný především svou katedrálou. V Německu existují tři gigantické románské katedrály, ve Wormsu, Špýru a Mohuči (Mainzu). V dnešním článku se budu zabývat dvěma z nich. Ta wormská stojí určitě za návštěvu, i když přišla o svou původní vnitřní výzdobu a je vevnitř barokizovaná. Worms vděčil za svůj vzestup sálské dynastii německých císařů, narodil se zde a je zde i pochován předek této dynastie lotrinský vévoda Konrád Červený, který padl v bitvě na lešském poli proti Maďarům v roce 955. Sálští vévodové zápasili o nadvládu ve Wormsu s místním mocným biskupem a byli jím nakonec vytlačeni, proto zřejmě měli nakonec raději Špýr a v tamější katedrále jsou pak pochováni všichni sálští císaři počínajíc Konrádem II. (vládl 1024 – 1039). Ve Wormsu panovali místní biskupové a nejslavnějšímu z nich Burchardovi (1000 – 1025) vděčíme za většinu románských staveb ve Wormsu i za první katedrálu, kterou sám vysvětil v roce 1018.  Svou monumentální podobu dostala stavba ale až o sto let později, v roce 1110 vysvěcoval novou velkolepou stavbu biskup Burchard II. pod patronací a za přítomnosti císaře Jindřicha V.

Všichni Jindřichové této sálské dynastie (třetí až pátý), se ve svých mocenských bojích opírali o Falc, přičemž ten prostřední, čili čtvrtý musel ve svém sporu s papežem Řehořem na kajícnou pouť do Canossy. I mír mezi císařem a papežem, uzavřený v roce 1122 byl podepsán ve Wormsu – takzvaná wormská konkordáta. Tři roky nato, sálská dynastie svým posledním zástupcem Jindřichem pátým vymřela. Následníci sálských císařů na trůně Štaufové svou lásku k sídelnímu městu převzali. Friedrich Barbarossa nechal přibudovat severní portál, nad nímž je i znázorněn, kudy o slavnostech táhl císař se svým doprovodem do katedrály, aby nemusel procházet davy prostého lidu.

Ve wormské katedrále uzavřel 15. července roku 1235 jeho vnuk Friedrich II. sňatek s Isabelou anglickou (byla to jeho čtvrtá a poslední svatba), zatímco jeho syn z prvního manželství Jindřich byl den předtím svým otcem vsazen do vězení, z něhož už nevyšel. Jižní portál dómu působí poněkud cize, pochází z let okolo roku 1300 a představuje gotický prvek, který na románské stavbě působí poněkud nepatřičně. Zcela nahoře jede korunovaná Ecclesia (tedy církev) na mystickém zvířeti se čtyřma rozdílnýma nohama (představujícíma anděla, býka, orla a lva jako symboly čtyř evangelistů) a na portálu jsou v kameni vyřezány výjevy ze starého i nového zákona.

Worms je slavný i svými židovskými dějinami. Protože Židé v Říši podléhali přímé ochraně císaře (a platili mu za to i speciální ochrannou daň, tzv. židovský groš) není divu, že hledali tuto ochranu přímo v jeho náručí. Dnes se dochovalo ve Wormsu hodně vzpomínek na židovskou minulost města a ty se včetně Synagogy, Ješivy i hřbitova (takzvaný Heiliger Sand čili Svatý písek) dají navštívit.

Worms nepůsobí kompaktně jako historická rezervace. To je následkem dvojího zničení města. To první se odehrálo v roce 1689, v rámci takzvané války o falcké dědictví. (Podrobněji se touto válkou chci zabývat v druhé části článku za týden) Do města vtáhly francouzské jednotky krále Ludvíka XIV. a město do základu zničily. Shořela i slavná katedrála  – o fatálním působení Francouzů ve Falci se budu muset zmínit ještě několikrát. Město bylo znova vybudováno, i když na místě někdejší skvostné radnice (budovy se symbolickým jménem „Mince“) byl vybudován kostel Svaté trojice. (Návštěva Francouzů byla totiž místním obyvatelstvem posouzena jako trest boží a tak postavili místo pyšné radnice skromný kostel v naději, že je tento čin od zlého západního souseda ochrání. Neochránil, v roce 1793 tu byli Francouzi znova a o nic lepší). Podruhé bylo město do základu zničeno spojeneckým bombardováním v dubnu 1945 a tak se dnes mezi historickými budovami (Worms má nejvíce románských stavebních památek z celého Německa) nacházejí všude moderní domy, které ruší celkový dojem.

Worms je ale spojen bezprostředně se jménem Martina Luthera. Právě na říšský sněm ve Wormsu byl v roce 1521 pozván, aby před císařem Karlem V. odvolal své učení. Když to odmítl a prohlásil hrdě: „Zde stojím, Bůh mi pomáhej, nemohu jinak“ umožnil mu císař volný odchod, který mu zaručil svým dekretem. Na rozdíl od Zikmunda Lucemburského trval na platnosti svého dekretu a „kacíře“ přítomným církevním otcům nevydal. Jestliže byl tedy Karel čestnější než Zikmund Lucemburský, měl o to méně politických úspěchů. Schopný politik čestný být zřejmě nemůže. (Je také pravda, že Karel měl v té době 21 let a byl tedy ještě mnohem víc náchylný k idealismu, než zkušený 44-letý Zikmund v Kostnici roku 1415.)

Martinu Lutherovi je ve Wormsu věnován obrovský památník, kde je znázorněn se svými podporovateli, spolupracovníky i předchůdci. Pro nás je zajímavé, že zde mezi jeho předchůdci a inspirátory vedle Petra Valdena, Giacoma Savonaroly a Johna Wicleffa má svou sochu i mistr Jan Hus. (dole u paty pomníku vpravo)

Na stejném sněmu ve Wormsu v roce 1521 bylo na nátlak tetičky Markéty rozhodnuto i o rozdělení habsburských zemí mezi tehdy jedenadvacetiletého císaře Karla V. a jeho osmnáctiletého bratra Ferdinanda, který se měl později stát císařem pod jménem Ferdinand I. Tam bylo tehdy rozhodnuto i o tom, že to bude Ferdinand, kdo se ožení s jagellonskou princeznou Annou a tím vlastně o tom, kdo se v budoucnosti stane českým králem. Ta budoucnost trvala pouhých pět let.

Opusťme ale historický Worms a přesuňme se o několik desítek kilometrů a několik desetiletí v historii dál – do Špýru. Špýr je krásné městečko. Jestliže Worms působí jako moderní město s mnoha roztroušenými historickými památkami, Špýr je jedna historická památka, dominovaná samozřejmě svou gigantickou románskou katedrálou. I Špýr byl zničen do základů francouzskými vojsky v roce 1689 (a pak ještě jednou francouzskými revolučními oddíly v roce 1793- sousedství s grand nation nebylo pro tento region žádným požehnáním), bohudík byla ale špýrská katedrála ušetřena a to, co bylo poté vybudováno a má šarm milého městečka, nestálo spojencům ve druhé světové válce za bombardování. Proto je návštěva Špýru milým zážitkem.

Exif_JPEG_PICTURE

Samozřejmě je třeba jít do katedrály. Je to monumentální budova, nenechejte se odradit dojmem, že všechny tyto tři románské gigantické katedrály působí poněkud pochmurně, čas velkých gotických oken měl teprve přijít. Katedrálu ve Špýru začal stavět už vzpomenutý zakladatel sálské dynastie císař Konrád II. v roce 1030. On sám se dokončení stavby nedožil, našel zde ale v kryptě místo pro svůj poslední odpočinek. Jeho následníci odpočívají po jeho boku v podzemí katedrály. Jsou zde pochováni i první dva římští králové z rodu Habsburků – Rudolf I. (zemřel 1291) a jeho syn Albrecht (zavražděn 1308). Habsburkové tím demonstrovali svou návaznost na sálskou dynastii a odstup od Štaufů, s kterými římští papežové nevycházeli zrovna v dobrém. Zajímavé je znázornění Rudolfa I. (vítěze nad Přemyslem Otakarem na Moravském poli 1278). Jestliže se tehdy panovníci nechávali téměř výhradně zobrazovat v idealizované podobě jako triumfující krasavci, ( důkazem jsou reliéfy osmi z nich od Konráda II. po Albrechta I v předsíni krypty, portrét Rudolfa jako starého unaveného muže odpovídá zřejmě skutečně jeho skutečné podobě a vznikl údajně na jeho přání. Rudolf nechtěl být idealizován, chtěl být zobrazen podle pravdy, věc v té době naprosto neobvyklá. Jeho náhrobní kámen nebyl původně v Dómu (kde by působil vedle oněm krasavců na reliéfech kontraproduktivně (opravdu tak dnes i působí), ale v Johanniterhofu kde císař zemřel. Do Dómu byl kámen přenesen až v roce 1858.

Exif_JPEG_PICTURE

Katedrála ve Špýru má význam i pro české dějiny. 30 srpna 1310 se v této katedrále konala slavná svatba syna římského císaře Jindřicha VII. Jana Lucemburského s dědičkou českého království Eliškou Přemyslovnou. Událost, která měla udat na více než sto let směr vývoje našich zemí.

Ve Špýru je ale ještě jeden kostel, který hraje v evropských dějinách velmi významnou roli. Stojí mimo hradby starého města, ne ale tak daleko, aby se nedal pěšky navštívit (historické centrum Špýru je maličké) Právě v něm PROTESTOVALA německá knížata, která už mezitím přestoupila k učení Martina Luthera, proti císařskému rozhodnutí toto učení zakázat. Stalo se tak na říšském sněmu v roce 1529 a od toho okamžiku se reformovaným říká PROTESTANTI.

Špýr byl údajně nádherným městem s 68 městskými branami a 38 kostely. Skutečná metropole středověké Římské říše! Konalo se zde na 50 říšských sněmů. Na jednom z nich přesvědčil zakladatel cisterciáckého řádu Bernhard von Clairvaux o vánocích 1146 císaře Konráda III. k vyhlášení druhé křížové výpravy. Poslední říšský sněm se ve Špýru konal v roce 1570, pak už význam města upadal a třicetiletá válka na něm zanechala hluboké jizvy. Ve městě přesto zasedal od roku 1526 říšský soud, německy Reichskammergericht a to až do zničení města v roce 1689 – to tu stejně jako všude jinde ve Falci řádili Francouzi.

Nový Špýr, postavený na začátku osmnáctého století, se krčí okolo Maximilánovy ulice, má ale své kouzlo a nacházejí se zde i nádherné budovy jako „Alte Münze“, kde zasedal městský patriciát, či radnice z let 1712 – 1716 a konečně na opačné straně městečka proti dómu Altpörtel, jedna z nejkrásnějších městských bran v Německu. Brána se svou věží pochází z roku 1230, jak přežila francouzské řádění v roce 1689 se mi nepodařilo zjistit. A konečně, ve Špýru je Historické muzeum Falce, s dějinami celého regionu od římských časů až do současnosti, samozřejmě s důrazem na slavný středověk.

Špýr je opravdu krásné městečko, opustíme je s dobrým pocitem, abychom se vydali do centra Falce – do Heidelbergu. Tam ale půjdeme až příští týden, článkem o šesti stranách nechci své čtenáře zatěžovat.

Kitzbühel


Kitzbühel je kult, navštívit Kitzbühel je povinností každého rakouského občana. Po dvaceti letech v Rakousku jsme se, jak už jsem vzpomenul, začali naplňovat povinný rakouský program. Napřed v Terstu, teď v zimě tedy návštěvou Kitzbühlu, nebo, jak říkají místí Kitzu. (Doporučuji každému používat tuto zkrácenou verzi, protože jinak bude považován za neznalého blbečka, Rakušáci si na svůj „Kitz“ totiž potrpí.

Kitz znamená kůzle, v tomto případě je myšleno kůzle kamzíka, zvířete rozšířeného v místních horách na hranici Tyrolska, Salcburska a Bavorska. Tato hraniční poloha je dnes pro místní region požehnáním, nebylo tomu ale vždy tak. Kitzbühel stejně jako nedaleký Kufstein patřily historicky  dlouho k Bavorsku, přesněji k Hornímu Bavorsku. Od hornobavorského vévody Ludvíka II. zvaného přísný dostal Kitzbühel v roce 1271 městská práva. Tehdy byl významný svou těžbou mědi.  O osudu Kitzbühlu a celého regionu se ale tradičně rozhodovalo na řece Innu, v městě Kufsteinu, pyšnícího se obrovskou pevností. Dovolím si tedy trošku odbočit, a protože si to historické souvislosti vyžadují, zajet necelých třicet kilometrů od lyžařského centra Kitzbühelu a navštívit onen Kufstein.

Rozkošné městečko, které se musí každému líbit. Udržované domy pomalované podle tyrolské tradice (on je to sice kýč, ale když si na to zvyknete, začne se vám to líbit), čisté upravené ulice, citlivé sloučení tradičního s moderním, impozantní zelený Inn a ona obrovská pevnost na skále uprostřed města. Na té pevnosti si vylámal zuby i náš Karel IV.(tehdy ještě markrabě moravský a vlastně ani to ne, protože právě v tom roce mu jeho otec král Jan ten titul odebral) V roce 1336 pronásledoval jako správce Tyrol (jeho bratr Jan Jindřich byl ne příliš šťastně ženatý s dědičkou tyrolského hrabství Markétou zvanou Pyskatá – manželství se mu pro ošklivost nevěsty nepodařilo naplnit a bylo později z toho důvodu rozvedeno) prchající Bavoráky, ale pevnost v Kufsteinu se mu postavila do cesty a dále cesta nevedla. Válka skončila zase jednou bez vítěze křehkým příměřím.

Rozhodující události se ale v Kufsteinu odehrály v roce 1504 v rámci války o landshutské dědictví. Protože toto téma zřejmě českému čtenáři mnoho neřekne, pokusím se situaci aspoň zevrubně přiblížit. Po smrti císaře Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů v roce 1347 vládli nad Bavorskem jeho synové a těch bylo až šest. Následkem bylo rozdělení Bavorska na celkem čtyři úděly, přičemž bylo určeno, že v případě vymření jedné větvě v mužské linii, přejde tento úděl na ostatní větve Wittelsbachů.

Landshut pak byl hlavním městem největší a nejbohatší části Bavorska. Lansdshutský vévoda Jiří, zvaný příznačně Bohatý neměl sice syna, zato ale dceru Alžbětu a chtěl tedy prosadit její právo na následnictví – tedy pro jejího manžela Ruperta Falckého – jakási pragmatická sankce dvě stě let před Marií Terezií. Svatba se odehrála 10. 2. 1499. Ostatní, zejména pak mnichovský vévoda Albrecht, se s tímto porušením smluv nechtěli smířit. Když vévoda Jiří prvního prosince 1503 zemřel, vznesl Albrecht okamžitě nároky na landshutské dědictví. Protože ale mezitím Landshut držel pevně ve svých rukou  Ruprecht, obrátil se Albrecht na císaře Maxmiliána I s žádostí o rozsudek ve sporu. Císař se zeptal obou stran, zda jsou ochotny akceptovat habsburské územní nároky na oblasti Kufsteinu, Kitzhbühelu a Rattenbergu. Šlo samozřejmě o strategicky důležité území ale i o onu tam těženou měď, tolik potřebnou k odlévání kanónů v době, kdy byly právě meče a kopí na bojištích nahrazovány střelnými zbraněmi. Albrecht si pospíšil s ujištěním, že proti tomu nic nemá a Maxmilián tedy rozhodl v jeho prospěch. Falcká strana se s tím ale nehodlala smířit a začala válka.

Kufsteinský správce Hans von Pienzenau patřil původně k Albrechtově straně. Za 30 000 zlatých se ale rozhodl přejít na stranu Ruprechta Falckého, a když ke Kufsteinu přitáhl císař, aby město podle dohody s Albrechtem zabral, narazil na tvrdou obranu. Navíc si Hans von Pienzenau rád zažertoval a to i na císařův účet. Když císař začal pevnost, která platila za nedobytnou, ostřelovat z děl, nechal velitel pevnosti nepatrné škody, které střelba napáchala, demonstrativně zamést z hradeb metlami. To císaře rozzuřilo do nepříčetnosti. Nechal v Innsbrucku zhotovit dvě obrovské bombardy s poetickými jmény Purklepaus a Weckauf a dovézt je k pevnosti. Už po prvních výstřelech se zhroutila věž nad vstupem do pevnosti a Hans von Pienzenau nabídl kapitulaci. Bylo ale už pozdě. Rozzuřený císař nehodlal vyjednávat. Pevnost vzali jeho vojáci útokem a velitel pevnosti Hans i se svými patnácti nejvěrnějšími byl proti všem zvyklostem tehdejšího vedení války sťat. Na tuto událost narazíte v Kufsteinu skoro všude, nejplastičtější je ale ve starém městě pod pevností u takzvaného Auracher Löchl, kde jsou do stěny stejnojmenného hotelu zabudované dělové koule z tohoto obléhání.

Protože Rupert i jeho žena Alžběta během války zemřeli, dostal Maxmilián následným mírem, co chtěl. Rattenberg – nejmenší , ale velmi půvabné tyrolské město na řece Innu, tehdy slavné těžbou stříbra, musel ovšem hned přenechat bankéřské rodině Fuggerů z Augsburku, kteří jeho tažení i ony obrovské kanóny financovali  a tím splatil své dluhy. Jakub Fugger starší zvaný Bohatý (jak jinak) dokázal během svého života dosáhnout evropského monopolu na těžbu mědi i stříbra a diktovat poté ceny v celé Evropě. Kolik bude stát dělo, o tom se rozhodovalo v Augsburku. Fuggerovi se mimochodem podařilo s pomocí mladého inženýra  patricia Janose Thurza obnovit už zpustlou těžbu stříbra a zlata v Uhersku a rodina Thurzo to díky tomuto spojení dotáhla nejen k pohádkovému bohatství, ale během sta let i k funkci palatina, tedy správce Uher.

Císař Maxmilián dal po vítězné válce kufsteinský hrad za fuggerovské peníze svým architektem Martinem Zeilerem přebudovat na pevnost, která měla být opravdu nedobytná. Výsledky Zeilerovy práce je možno vidět dnes a jsou opravdu impozantní. Pevnost ale stejně ještě jednou padla – 20. června 1703 v rámci války o dědictví španělské, dobylo pevnost bavorské komando. Už rok nato ale museli Bavoři město předat zpět Rakušákům a tak zůstal Kufstein ale i Kitzbühel definitivně rakouským.

V devatenáctém století sloužila kufsteinská pevnost jako vězení především pro maďarské vězně. Zejména císařská věž s třinácti celami sloužila jako vězení s nejpřísnější vazbou . Vedle mnohonásobného vraha Roszy zde byly vězněny i ženské aktivistky hraběnka Blanka Teleki von Szek a  Klára Lövey a mnozí velitelé maďarského  osvobozeneckého boje z let 1848/1849. Z hlediska maďarských dějin je tedy Kufstein určitě zajímavým poutním místem. V roce 1865 bylo vězení v císařské věži zavřeno, aby bylo znovu uvedeno do provozu za první světové války a pak ještě v roce 1945, kdy tam Američané a Francouzi posadili funkcionáře NSDAP.

Ale opusťme Kufstein a vraťme se zpět do Kitzbühelu. Tamější radní totiž pochopili ducha doby, a když těžba mědi přestala vynášet, přeorientovali se velmi brzy na tehdy se teprve rodící turistický ruch. Už v roce 1931 se poprvé konaly závody ve sjezdu na Hahnenkammu a tento sjezd – nejobtížnější ve světovém poháru, se stal pravým kultem. Závodní trasa není ani normální sjezdovkou. Mimo závod se neudržuje a je označena jen jako „extreme route“ tedy extrémní lyžařská stezka. Zřejmě pro jistotu, aby se ctižádostiví lyžaři, toužící po adrenalinu, na trase nepozabíjeli. Je to sjezdovka, o které jistý český lyžař prohlásil, že žaludek přijede do cíle až třicet sekund po vás. Jen pro orientaci, na startu se spustíte po sedmdesátiprocentním svahu a pak musíte trefit doleva do nejužšího místa sjezdovky zvaného „Mausefalle“ tedy past na myši, která se dá projet jen přímo. Kdo to přežil, má určité šance dostat se do cíle. Traduje se, jak kdysi Hubert von Hohenlohe, sjezdař závodící za Mexiko s jistým jiným exotem na  prohlídce trati přišli k oné Mausefalle. Podívali se dolů a Hohenlohe se zeptal svého kamaráda „ Do you believe, God loves you?“(Myslíš, že tě Bůh má rád?) Kolega zakroutil hlavou a odvětil: „I am not sure.“ (Nejsem si jistý) Odepnuli si lyže, místo obešli a ze závodu se odhlásili. Mimochodem sjezdovce na Hahnenkammu se říká v místní mluvě prostě jen „Streif“. Jaký je to kult dokázal dokumentární film „Der Streif – one Hell of a Ride “, který se promítal minulého roku v rakouských kinech. Jen za první týden jej shlédlo 65 000 diváků, což je pro dokumentární film naprostá senzace.

Jenže Kitzbühel není jen Hahnenkamm. Středisko má 56 vleků a 168 sjezdovek, rozdělených do 7 oblastí A-G. Oblast B je na opačné straně na Kitzbühler Horn,není spojena s těmi ostatními a nezasněžuje se umělým sněhem.  Ale i těch ostatních šest je víc než impozantních. Zejména pak gondola 3S (v oblasti D) přemosťující údolí mezi centry D na Pengelsteinu  a F in Jochbergu na délce 3642 metrů ve výšce až 400metrů. Gondola, která pojme 30 lidí, zvládne těchto 3,5 km za devět minut.

Přístup ke kitzbühelskému lyžařskému středisku je překvapivě bezproblémový. Buď se dá zaparkovat za 7,50 Euro na den ( 7-19 hodin) přímo pod Hahnenkammem v centru města nebo v případě, že je toto místo obsazeno, na parkovišti v Ganslemu. Ale není ani třeba jezdit do Kitzbühelu, středisko je dostupné i z obce Kirchberg, kde jsou dokonce dvě parkoviště přímo pod gondolami Fleckalmbahn nebo Maierlbahn, obě patřící k oblasti E. Další přístupy ke středisku jsou z Jochbergu, kde je i hotel Kempinski pro ty, kteří mají rádi luxus a dosst peněz (oblast F) či dokonce ze vzdáleného MIttersillu (Oblast G). Ne nadarmo vyhrál Kitzbühel několikrát soutěž o nejlepší rakouské lyžařské středisko. Kolik milionů eur se tam investovalo do infrastruktury, si neodvážím ani odhadnout, jedná se určitě o částku v stovkách ba možná i tisících milionů. Ale výsledek stojí za to.

Město má samozřejmě nádech snobárny, jak jinak. Butiky a luxusní obchody v malém městském centru, pětihvězdičkové (jako legendární „Weisses Rössl“) a čtyřhvězdičkové hotely. I  když letos ceny díky sankcím proti Rusku a tím pádem poklesu objednávek z Putinova carství ceny poklesly, jsou ještě stále dost vysoké, aby normálního smrtelníka odradily.  Ceny jídla a nápojů byly naopak naprosto normální, dali jsme si přímo proti radnici ve vinném sklípku pana Hillingera z Burgerlandu víno za velmi přijatelné ceny, ne vyšší než v jeho vlastním vinném sklepě v burgenlandském Joisu. Přímo vedle radnice je samozřejmě Casino v budově hotelu „Goldener Greif“ bez něhož by Kitzbühel samozřejmě nebyl Kitzbühelem. Celé malé městské centrum je krásně udržované, má několik kostelů, je se tam na co podívat a město samé určitě stojí za návštěvu – vždyť máte parkovné zaplacené až do sedmi do večera – noční tarif je dražší, a sice 11,50 Euro, ale začíná platit až po devatenácté hodině. A v blízkosti centra se dá parkovat večer a v noci i zadarmo.

Jak si ale zalyžovat v Kitzbühelu bez toho, aby se člověk zadlužil? Prostě se ubytovat v jeho blízkosti.

Když si pořídíte takzvaný lístek ALL STARS, můžete lyžovat na všech střediscích v okolí. A není jich málo a ani jedno není malé. Lístek platí kromě Kitzbühelu i pro St Johann in Tirol (krásné městečko s typicky tyrolsky pomalovanými domy a monumentálním barokním kostelem), Scheewinkel – Fieberbrunn, Steinplatte-Waidring, Skiwelt wilder Kaiser Brixental, Skicircus Saalbach Hinterglemm Leogang a i pro poněkud vzdálenější Zel lam Zee – Kaprun s ledovcem na Kitzsteilhornu, kde je celoroční lyžařský provoz a Ski Juwel Alpbachtal-Wildschönau. Garantuji vám, že to všechno za týden nemáte šanci stihnout. Lístek na všechna tato střediska na tři dny stojí 144 Euro, na čtyři dny 185 Euro, na šest dní 249 Euro a na sedm 272 Euro. Určitě žádný pakatel, ale nabídka za ty peníze je obrovská.

Nám se podařilo najít ve vesničce Kirchdorfu pension TASMA – rodinný pension s dobrým jídlem a stařičkou paní domácí vedoucí provoz podniku (určitě už má nejméně osmdesát, hovoří plynně anglicky a jejímu synovi  způsobuje maminčina vitalita očividně těžké deprese).   Cena byla velmi výhodná, čtyřdenní pobyt s polopenzí a třídenním lístkem na lyžování ALL STARS za 348 Euro na osobu, čili při současném kurzu za nějakých 9700 Korun, šestidenní pobyt stál pak 648 Euro i s příslušným lyžařským lístkem. A jídlo nebylo rozhodně špatné, to si ostatně žádná restaurace v Rakousku ani nemůže dovolit. Není divu, že vzhledem na danou cenu pension objevili především spořiví Holanďané (Kalvínovo učení se stále ještě nezapře, nicméně hříšně chutná strava jim očividně chutnala, i když tím ohrožovali svůj vstup do nebe). To je určitý nedostatek center, které jsme navštívili. Nachází se zde nadprůměrné množství podprůměrných lyžařů – oni ti Holanďané s lyžemi na nohou nevyrostli. Můj syn si třetí den lyžování přál aspoň jednu „dutch-free! sjezdovku, takového komfortu mu ale nebylo dopřáno.

Všude v okolí – ať už v Kirchdorfu samotném nebo v St.Johan in Tirol – narazíte na památníky roku 1809. Rok v tyrolských dějinách skutečně památný, vztahující se k povstání Andrease Hofera. Po porážce u Slavkova v roce 1805 bylo Tyrolsko rozhodnutím Napoleona I. přičleněno k jeho věrnému spojenci Bavorsku (zase jednou). Což o to, bavorskou nadvládu by Tyroláci ještě jakž takž vydrželi, odvody svých chlapců do bavorské armády, která táhla s Francouzi celou Evropou už méně. Když jim ale osvícení Francouzi začali zakazovat chodit do kostela, byl oheň na střeše. Tyrolští sedláci dokázali pod vedením Andrease Hofera  klást pravidelné neporazitelné francouzské armádě odpor a několikrát dokonce bavorské i francouzské jednotky porazili – většinou na hoře Bergisel, kde je dnes innsbrucký skokanský můstek, součást Turné čtyř můstků. I poté, co Rakousko po porážce u Wagramu v roce 1809 kapitulovalo, pokračovali Tyroláci ve svém zarputilém odporu a přísahali věrnost rakouskému císaři, i když on o to už vůbec nestál. Výsledky byly fatální. Části Tyrol – a právě i oblasti Kirchdorfu či St.Johannu in Tirol, byly Francouzi doslova srovnány se zemí. Tyroláci jsou ale na tyto roky houževnatého odporu hrdí jako my na Jana Žižku a jeho husity.

Z našeho roztomilého Kirchdorfu bylo do Kitzbühelu 15 km, do St.Johann in Tirol 4 km, do Elmau (vesničky kde se točí slavný – z mého pohledu naprosto otřesný – televizní seriál Bergdoktor) 10 km, Na Steinplatte- Waidring, další  krásné středisko – 12 km. Jen Saalbach Hinterglemm Leogang a Zel am See na východě jakož i Albachtal-Wiildschönau na západě  (tenhle výlet se dá spojit s návštěvou půvabného Rattenbergu) jsou dál – mezi 40 a 50 km – čili hodinu autem.

Takže co mám říct závěrem. Někdy se vyplatí rakouský povinný program skutečně absolvovat. Jestliže jsem se bál, že Kitzbühel bude snobárna a jen snobárna pro milionáře, je to naopak skvělé lyžařské středisko nejvyšší kvality. Takže pokud to nevyjde letos, obujte si lyže příští rok – a vzhůru do Tyrol, které kdysi byly Bavorskem.

Terst


Rakušáky popadne při vzpomenutí tohoto města vždy jakási melancholie. Mají k onomu přístavu v severním Jadranu citový vztah, je to jakási nostalgická vzpomínka na časy, kdy bylo Rakousko velké a mocné. Ztráta žádného jiného území (snad ani Jižního Tyrolska ne) je nebolí tak jako ztráta Terstu s okolním územím.
Terst patří tedy k povinnému programu každého rakouského občana, nenavštívit toto město s okolními zámky Miramare či Duino (jež patřily rovněž k habsburskému území) je prostě nenapravitelný deficit ve vzdělání a handicap v každé slušné společnosti. Že jsme se k návštěvě tohoto města dopracovali až po téměř dvacetiletém pobytu v Rakousku má kořeny především v tom, že kolega Köck, neurolog v Murau, jenž o Terstu vždy pěl ódy, neměl nikdy čas tam zajet, když jsem ten čas měl já.
Letos jsme se tedy rozhodli na něj už nečekat a vydat se do Terstu bez neurologa ( a psychiatra v jedné osobě). Deprese totiž spíše hrozily v upršeném Rakousku a tak jsem nápad mé ženy vydat se za sluncem na jih přijal jako naprosto správný. Měl jsem sice v úmyslu prchat ještě mnohem dále až někam k Perugii do Toskánska, ona mě ale zarazila už krátce za italskou hranicí. Měla pravdu, slunce tam bylo a zůstalo po celou dobu našeho pobytu.

Terst (italsky Trieste, německy Triest, slovinsky Trst – Slovinci jsou mistři světa v tvoření slov bez samohlásek, vrcholem je slovo pro jejich snídani zajtrk) založili Římané v roce 178 př.n.l. pod jménem Tergeste. Z římských dob se zachovaly zbytky římského divadla, lapidárium v městské pevnosti či Arco Ricardo – pozůstatek jedné z městských bran.

Město ale nikdy nedosáhlo významu svého velkého souseda Aquileje a po jejím zničení Attilovými Huny převzaly vedoucí úlohu na severním Jadranu nově založené Benátky – Terst přišel zase zkrátka. Postupně zde vládli Gótové, Byzantinci, Langobardi, v roce 1202 se města zmocnily Benátky, které tehdy pod svým geniálním slepým dóžetem Enrikem Dandolem dokonce dokázaly pomocí křížové výpravy zničit i Konstantinopol. Terst spolu s velkou částí Istrijského poloostrova se stal součástí takzvané benátské Terra ferma. Město ale nehodlalo zůstat navždy druhořadým přístavem v Republice svatého Marka.
Hvězdná hodina Terstu přišla v roce 1382, kdy se město poddalo Habsburkům. Přidáním se na habsburskou stranu – i když tehdy nemohli městští radní ani zdaleka tušit, kam to až habsburská rodina dotáhne, v roce 1382 hráli Habsburkové rozdělení na dvě linie vedle všemocných Lucemburků spíše jen druhé housle a navíc mezi nimi a Terstem leželo tehdy ještě hrabství Gorizia – se stal Terst přímou benátskou konkurencí – a jí i zůstal. Výhodou přístavu je, že má hlubokou vodu – díky příkrému pobřeží, a mohou v něm tedy přistávat i lodě s hlubockým ponorem. Zatímco z Benátek se stala turistická atrakce, Terst je dnes hlavním ropným terminálem pro tankery přivážející ropu pro Itálii, Rakousko s Německo a výletní gigantické lodě mohou kotvit přímo před Piazza l´Unita d´Italia, což je skutečně impozantní obraz. Habsburkové vytvořili velké impérium a Terst poznal, že vsadil na správného koně. Až do roku 1918 byl hlavním obchodním i válečným rakouským přístavem a sídlem admirality. V roce 1500 připadlo Habsburkům i hrabství Gorizia a tím získal Terst i hospodářské zázemí. Bohatství města nestálo nic v cestě.
Město samotné není velké, má dnes okolo 200 000 obyvatel – a v podstatě nemá ani kam růst. Díky strmému pobřeží jsou budovy města roztroušeny po několika kopcích, návštěva Terstu je tedy kondičně poměrně náročnou záležitostí a pro člověka časně po operaci kolena ne zrovna optimální variantou dovolené.
Městu dominuje vrcholek Cole di San Giusto s citadellou – pevností s habsburských časů a s obrovskou románskou katedrálou, věnovanou místnímu světci svatému Justovi. Ten působil v čase posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána v Aquileji jako biskup. Byl vržen do moře zatížen kameny na nohou a rukou, ale jeho mrtvola byla přesto vyplavena na pobřeží v Terstu, kde byl i pochován a dodnes je uctíván jako místní patron ( svátek má 2. listopadu). Jeho katedrála je monumentální pětilodní románská basilika, která ohromí nejen svou velikostí a korintskými sloupy nesoucími klenbu. Její výzdoba je dosti nesourodá, od moderní mozaiky v hlavní lodi, přes staré mozaiky z 12 resp. 13 století v lodích vedlejších až po fresky z třináctého století. Chrám ale působí podivně asymetricky, oblouky křížové lodě jsou vlevo podstatně menší než vpravo, boční lodě nejsou stejně velké. Vysvětlení člověk dostane, až když se na katedrálu podívá shora, totiž z hradeb citadelly. Pak vidí, že katedrála vznikla složením dvou kostelů stojících vedle sebe, které byly prostě do nové budovy převzaty a zabudovány – byly to kostely St. Giusto a St.Maria Maggiore a tento architektonický zločin se odehrál někdy ve čtrnáctém století. Prostě podle italské metody, že se nic nebourá – je to škoda a moc práce, stavební substance se dá vždy prakticky použít. Člověk musí být flexibilní a kreativní – prostě jedním slovem chaot.
Vchod do basiliky je ostatně postaven z římských náhrobních kamenů, to byl vždy ve středověku lákavý stavební materiál materiál a Tersťané očividně neodolali.

Z Cole di San Giusto sejdete do přístavu a k náměstí l´Unita d´Italia, údajně největšího v Itálii (my ale víme že náměstí Pratto dela Valle v Padově si dělá stejný nárok – v Itálii není prostě nic nesporného). Mnohem hezčí než toto hlavní náměstí s radnicí je ale Borgo Teresiano – část města, kterou nechala postavit podle jednotného plánu Marie Terezie v osmnáctém století – ne nadarmo se Terstu někdy říká „Malá Vídeň“. Jako podle pravítka rovné široké ulice a náměstíčka okolo Canal Grande,plné kaváren a lokálů metropoli na Dunaji skutečně mohou připomínat.

Vzpomínkou na monarchii je i firma Illy, jeden z nejznámějších světových výrobců kávovarů, jež má stále ještě sídlo v Zona Industriale v Terstu. Francesco Illy byl důstojník maďarské kavalerie, než se usadil v Terstu a vymyslel způsob vysokotlakého kávovaru. Stalo se tak sice až v roce 1933, kdy Terst už patřil Itálii, ale maďarské kořeny firmy jsou známy – ostatně v okolí Gorizie se pěstuje tokajská réva, i když způsob výroby vína z ní je jiný než v Maďarsku, prostě italský.
Terst prožíval vrchol svého rozletu v devatenáctém století. Tehdy byl i centrem kultury, působil zde James Joyce (je tu po něm pojmenováno jedno z mnoha schodišť spojujících terstské vrcholky a hned vedle je i Scala Dublino, očividně s podobným motivem. Byl zde Sigmund Freud a v blízkém zámku Duino v letech 1912 až 1913 i slavný pražský rodák Rainer Maria Rilke. Verdi zde uvedl dvě své opery (Korzár a Stifelio).
Když právě v Terstu přistála v roce 1914 loď převážející do Rakouska tělesné pozůstatky arcivévody Františka Ferdinanda D´Este, byla to předzvěst úpadku města. Po první světové válce byl Terst i s celou Istrií přiřčen Itálii, po druhé světové válce v roce 1945 vznesla ale nárok na celé toto národnostně smíšené území Titova Jugoslávie. V roce 1947 byly nakonec vytvořeny tři zóny A,B a C, z nichž nakonec B a C připadla k Jugoslávii a Tito ji rozdělili mezi své dvě dítka, Istrii dostalo Chorvatsko a pobřeží mezi Terstem a Umagem v délce 27 km Slovinsko. Terst zůstal do roku 1954 svobodným městem pod mezinárodní kontrolou, potom se vrátil do Itálie. Vícejazyčný ale zůstal, všechny nápisy jsou tu jak v italštině, tak i ve slovinštině a protože jsme byli nedobrovolně svědky rozdělování služeb úklidového personálu v našem hotelu, dozvěděli jsme se, že se tento skládá prakticky výhradně ze Slovinek. O čistotu v našich pokojích se staraly Zlatica, Dragica, Milica atd. Stejně tak na slovinském pobřeží je vše popsáno i italsky a číšník v Piranu i v Portoroži hovořil bez problémů oběma jazyky. Slovinská města mají v italštině ostatně mnohem zvučnější jména – Koper je Capodistria a Portorož se jmenuje dokonce romanticky Portorosa.

K Terstu ale samozřejmě patří i jeho okolí. Navštívit Terst a nebýt v Miramare, kouzelném zámečku jako z pohádky, který si nechal postavit tehdejší kontraadmirál a velitel rakouského válečného námořnictva arcivévoda Maximilán v letech 1856- 1860, je prostě nemožné. Kousek dál je pak romantický zámek Duino patřící rodu Thurn und Taxis, vypínající se na vysoké skále nad mořem a tím pádem s nádhernými výhledy na celé pobřeží severního Jadranu. V Duinu je muzeum zabývající se působením známých osob v této lokalitě. Jak už jsem vzpomenul, byl zde Rainer Maria Rilke, či řecká princezna Marie Bonaparte, (vnučka Napoleonova bratra Luciena) původně pacientka, později přítelkyně a kolegyně Sigmuda Freuda (léčil jí neúspěšně frigiditu), která starého pána vykoupila z nacistických rukou, aby mohl v klidu zemřít v Londýně (jinak nacisté vyvraždili celou jeho rodinu, dokonce i jeho devadesátiletá sestra byla zplynována v Osvětimi).


A samozřejmě nelze nenavštívit Grottu Gigante, obrovskou jeskyni s výškou víc než sto metrů, zapsanou v Guinessově knize rekordů jako největší jeskyně, v níž se konají turistické exkurse.
Terst je tedy pro někoho, kdo chce žít v Rakousku povinným programem, ale program to není nezajímavý. Možná se tam ještě vrátím – dobrovolně, až zase jednou bude v Rakousku upršené počasí

Sardinie – trošku jiná Itálie


Poprvé jsem se s tím fenoménem setkal v Berlíně. Tam jsme navštívili restauraci „Vino e libri“. Pozdravil jsem při příchodu z neuváženosti italsky a personál se nadchl. Když jsem pak objednal k špagetám s lanýži víno Greco di Tuffo, čímž jsem podle vrchního číšníka dokázal, že se mohu počítat mezi kulturní národy Evropy, bylo naše přátelství zpečetěno. Skoro kolem nás stančil, nadšen, že nemá před sebou nějakého „požírače psů“. K tomu jen tolik. Italové nemají o německé stravovací kultuře právě vysoké mínění, že ale Němce nazývají „požírači psů“ pramení z jazykového nedorozumění. Zatímco Italové vyslovují písmenko „r“ vpředu na horních zubech, tedy stejně jako my (kdybyste viděli nadšení mé učitelky italštiny paní Mucci, když jsem jako jediný v její skupině uměl „r“ správně vyslovit!) , Němci je vyslovují v hrdle, napůl ho přitom spolknou a Italové prostě to německé „r“ neslyší. Jestliže se tedy Ital zeptá Němce, zda jí „carne“ tedy maso, dostane odpověď, že tento jí „cane“ tedy psa. A je vymalováno.
Po této jazykové stránce jsem tedy taky u italského personálu restaurace uspěl, jenom jsem musel dávat pozor, abych u stolu neutrousil nějaké německé slovo a onen číšník neusoudil, že si z něj svou lámanou italštinou dělám legraci. Nicméně jsem si krátce před placením dovolil otázku: „Questa parte di Italia Sono?“ čili „Z které části Itálie pocházíte?“ Tehdy zvedl ten mladý muž varovně prst a pravil rozvážně: „No Italia, signore, Sardegna.“ Zatrnulo mi ještě víc a němčině jsem se vyhýbal ještě úporněji. Sardinie je přece jen zemí, kde je stále ještě provozována vendetta čili krevní msta a hrdost je obyvatelům tohoto ostrova nadevše. Jak už to v chudých zemích, kde lidé nic než tu hrdost nemají, bývá.
Letos mne tedy manželka přesvědčila k návštěvě Sardinie. Protože poznáváme Itáliirok za rokem kus po kuse a Sardínie ještě chyběla, mělo to svou logiku. S citováním sardského číšníka v Berlíně, který svou domovinu k Itálii očividně nepočítal, jsem nepochodil. Fotografie blankytně modrých a bílých pláží v prospektech cestovních kanceláří rozhodly.


Samozřejmě mi bylo jasné, že to pro mě bude mít nejeden háček.
Jestliže se totiž člověk se zájmem o historii a kulturní památky rozhodne strávit dovolenou na Sardinii, tedy já – je tam úplně špatně. Jestliže se tam rozhodne strávit dovolenou člověk toužící po širokých bílých písčitých plážích s jasně smaragdovou či temně modrou vodou, který hodlá strávit v této vodě celý týden, tedy moje žena – je tam naprosto správně.
Samozřejmě není dobrým nápadem jezdit na Sardinii, oplývající bohatou přírodou, horami, soutěskami a jeskyněmi, měsíc po operaci kolena. Na svou obranu musím ale říct, že jsem si ten termín (tedy termín operace kolena) nevybral sám a dobrovolně, ale došlo k ní akutně v důsledku mé přehnané ctižádosti při hraní tenisu. Tím pádem byla ovšem moje mobilita značně zredukována a tak se náš pobyt omezil na poznávání pláží a městeček v severovýchodní oblasti ostrova mezi Olbií a Golfo Oristei, tedy Oristejským zálivem.


Dějiny Sardinie jsou opravdu poměrně stručné, o ten kamenitý a nepříliš úrodný ostrov bez nerostného bohatství neměl nikdy nikdo skutečný zájem. Prehistorické obyvatelstvo zanechalo po sobě tisíce věží zvaných Nuraghy – několik monumentů a kruhové hroby, po nichž je pojmenována celá příslušná kultura. Na okraj musím poznamenat, že značení archeologických památek na Sardinii je tak mizerné, že jsem jen ony čtyři hroby hledal víc než hodinu a poté jsem si je mohl za tři eura za tři sekundy prohlédnout. Víc k vidění tam nebylo a tento incident poznamenal moji další chuť i odvahu hledat další pozůstatky sardinské historie.
Někdy v šestém sedmém století před naším letopočtem se na Sardinii usadili Punové, tedy Féničané a poté Kartaginci. Jestli totiž Sardinie něco má, pak díky svému rozeklanému pobřeží skvělé přístavy a ty mořeplavci Féničané potřebovali. Kartaginci pak využívali bídu místního obyvatelstva a Sardové tvořili podstatnou část jejich žoldnéřské armády. Sardové se ovšem nechávali najímat i do Egypta a do každé armády, která měla o jejich služby zájem. Prosluli zejména jako skvělí prakovníci, kamení měli na svém ostrově dost. Díky kartaginským osadám se Sardinie dostala do víru první punské války v letech 264 až 241 před naším letopočtem. V té válce o Sardinii v podstatě vůbec nešlo, obě tehdejší středomořské velmoci se rvaly o úrodnou a bohatou Sicílii. Když tuto válku ale Římané vyhráli, považovali za praktické anektovat vedle oné vytoužené Sicílie i Sardinii a Korsiku, přece jen považovali za vhodné držet si Kartagince toužící po pomstě od těla.
Znovu stála Sardinie historikům za zmínku až v polovině prvního století před naším letopočtem, kdy se její dobře hájitelné přístavy staly základnami Sexta Pompeia, syna velkého Gnaiea Pompeja, který ovládal po několik desetiletí se svou flotilou Středozemní moře. V roce 32 ale konfrontaci s Oktaviánem Augustem definitivně prohrál a Sardinie opět nikoho několik set let nezajímala. Po pádu Západořímské říše se spolu s dalšími ostrovy ve Středozemním moři dostala pod nadvládu Byzance, a když Byzantinci v osmém století nebyli schopni (a ani ochotni) na Sardinii vládnout, udělal se ostrov sám pro sebe. Vytvořilo se něco ve středověku naprosto neobvyklého. Na ostrově vznikly čtyři takzvané judikáty, Torres, Gallura, Cagliari a Oristano, spravované soudci volenými z místních baronů – šlo tedy o jakési šlechtické republiky. Zřejmě odtud se odvozuje sardinská vlajka, rozdělená svatojiřským křížem na čtyři části, v každé z nich je pak hlava černocha (oficiálně Maura) s páskou přes čelo. Prý ta vlajka symbolizuje vítězství Sardinců – všech čtyř judikátů – nad útočícími Araby (Maury).

Rozdělení na judikáty nějakou dobu fungovalo, nakonec ale na obranu proti dotírajícím Arabům přece jen nestačilo. Bůhví, co tam v té pustině chtěli, možná jen šířit Islám. Anebo je lákaly ony krásné přístavy. Sardiňané se rozhodli pozvat si na pomoc flotily tehdejších námořních velmocí v Tyrrhenském moři Pisy a Janova a tyto se hned pustily do sebe. V roce 1238 vztáhli na Sardinii ruku Hohenštaufové, vládnoucí tehdy v Německu i v Sicilském království. Nemanželský syn císaře Friedricha II. Enzio se oženil s dědičkou judikátu Torres, získal k tomu i judikát Gallura a začal se nazývat Sardinským králem. To rozzuřilo papeže, nacházejícího se právě v nesmiřitelném boji s Hohenštaufy, na nejvyšší míru. Enziovo manželství bylo v roce 1243 rozloučeno, on sám zemřel v roce 1272 v zajetí města Bologny a papež předal Sardinii v roce 1294 jakožto papežské léno aragonskému králi Jakubovi II. (Možná přehlédl, že matkou tohoto krále byla Konstancie Sicilská, členka nenáviděného klanu Hohenštaufů – vnučka císaře Friedricha II.) Pod aragonskou a následně po spojení Aragonie s Kastilií španělskou nadvládou zůstal ostrov až do roku 1713 a stále více chudl. Po třináctileté válce o dědictví španělských Habsburků, kteří vymřeli na následky incestu v roce 1700, se dělila jejich říše mezi všechny zúčastněné. Sardinii dostali rakouští Habsburkové, kteří ovšem jaksi dost dobře nevěděli, co s ní. Stejně jako Savojané z Piemontu, kteří dostali Sicílii. Proto došlo v roce 1718 prostě k výměně. Habsburkové si vzali Sicílii, která dobře doplňovala jejich Neapolsko a Savojané se zmocnili Sardinie, zřejmě jen proto, že její vlastnictví bylo spojeno s královským titulem a začali se obratem nazývat králi Sardinskými. Právě z tohoto státního útvaru pak v polovině devatenáctého století vyšla snaha o sjednocení Itálie, o kterou se snažil ministerský předseda Cavour a král Vittorio Emanuele I. Itálie byla definitivně sjednocena v roce 1870 i se Sardinií, která ale stále působila v tomto státě jako cizí těleso. To našlo koneckonců vyjádření v uznání její územní autonomie po druhé světové válce. I dnes je Sardinie autonomní republikou s vlastní vládou a parlamentem, který je natolik sebevědomý, že dokázal speciálním zákonem zabránit bratrovi premiéra Berlusconiho v budování gigantického dovolenkového komplexu na sardinském pobřeží.
Sardinie zůstávala až do šedesátých lete dvacátého století zapomenutým chudým ostrovem, žijícím pouze ze svého nepříliš efektivního zemědělství. Proto taky žije na ostrově o rozloze 24 000 čtverečních kilometrů, tedy asi třetiny České republiky jen 1 667 000 obyvatel. V šedesátých letech objevili Sardinii turisté a začalo se s rozbudováváním infrastruktury. Rozbudovává se stále, proto je většina sardinských cest ve stavu zrodu (některé ovšem už zase ve stavu rozkladu). Pro jízdu autem po sardinských cestách to není bez rizik. V žádném případě se do GPS nevyplatí zadávat nejkratší cestu. Takový krok vás může zavést na nezpevněné cesty pokryté štěrkem či dokonce kameny, jako se to stalo nám u vesnice Dorgali. Probíjeli jsme se po cestičkách po kamenech mezi keři a modlili se, aby nám cestu neuzavřela nějaká větší díra ve vozovce – tu bychom museli vlastnoručně zahrabat, protože cesta zpět už neexistovala. A naše navigace nám stále slibovala, že po příští odbočce už najedeme na „strada statale orientale sarda“. Nakonec nás zavedla na kouzelnou malou pláž jménem Cartoe (každá plážička tu má své jméno) ukrytou mezi skalami – ty jsou totiž na Sardinii všude – tedy myslím ty pláže, ne ty skály, i když těch je tady taky víc než dost. A nebyli jsme na ní sami, tyhle štěrkové a na naše poměry téměř nesjízdné cesty vedou většinou na podobné pláže a slouží místnímu obyvatelstvu, které je na podobné poměry zvyklé. Když jsem ovšem po této zkušenosti přeprogramoval GPS na nejrychlejší cestu, hledali jsme den nato vykopávky kruhových hrobů skoro hodinu a naše navigace nás vodila stále dokola (mám podezření, že nás úmyslně vodila za nos). Sardinci nemají problém vést hlavní cestu třeba i středem kamenolomu, jako jsme zažili v blízkosti městečka Orosei, naštěstí se v něm právě netěžilo – byla neděle. Jak se tudy jezdí ve všední den, jsme raději už nezjišťovali.
Komu na stavu vlastního auta až tak moc nezáleží, může se na ostrov samozřejmě přeplavit trajektem, ty jezdí na ostrov z Janova (nejdražší), nebo z Livorna či z Piombina v Toskáně, tyto přístavy jsou z Česka asi nejdostupnější, dá se sem přepravit ale i z Cittavecchia nebo z Neapole – pokud už někdo zabloudil tak daleko na jih. Několik aut s pražskou poznávací značkou a jedno i se značkou zlínskou jsme na ostrově skutečně potkali. Otázkou je, zda se cesta vlastním autem vyplatí. Půjčení auta střední třídy přes www.billigwagen.de stálo na osm dní 342 Eur s neomezeným počtem kilometrů a s pojistkou bez spoluúčasti a fungovalo bezproblémově.
Sardinii objevil pro turisty princ Aga Khan IV. Tento v roce 1936 ve Švýcarsku narozený Iránec, jenž svůj titul obdržel v roce 1957 od britské královny, platí za jednoho z nejbohatších mužů na světě s objemem majetku okolo deseti miliard dolarů, a ve svém mládí páchal nejroztodivnější věci (zúčastnil se např. zimních olympijských her v Innsbrucku v roce 1964 a skončil ve sjezdu na 59. A v obřím slalomu na 53. místě). Svou soukromou rezidenci na Bell Island si dal postavit v národním parku a při stavbě zničil korálový riff, oženil se s někdejší britskou modelkou lady Crichton Stuart, kterou ale vyměnil, jak se to u lidí jeho majetku a postavení patří, za mladší (po rozvodu v roce 1994 se znovu oženil s německou princeznou Gabriele zu Leiningen. Na začátku šedesátých let objevil tento tehdy ještě mladý muž Sardinii a byl její krásou nadšen. V oblasti takzvané Costa Smeralda severně od Olbie nechal vybudovat jeden z nejexklusivnějších dovolenkových regionů s mondénními vilami, často přístupnými jen od moře ve stylu tradiční ostrovní architektury. Toto „Smaragdové pobřeží“ se prostírá od Porto Rotondo na jihu až k Porto Cervo na severu. Porto Rotondo je pro normálního smrtelníka krásné ale drahé, Porto Cervo je ještě krásnější a podstatně dražší. V přístavu Porta Cerva se tísní obrovské jachty a před nimi parkují auta majitelů – vedle Ferarri, Rols Royce, a Bentley se tam krčil i jeden sportovní Mercedes s ruskou poznávací značkou. Konkurenci těmto autům s poznávacími značkami dělají vozidla, která tam na svůj prodej teprve čekají – prodejny přímo na molu mají jak Maserati tak Bugatti. Pokud se budete tvářit, že máte na kontu miliony a že máte o jedno Maserati zájem, je možné hned absolvovat jednu zkušební jízdu.


Domečky v Portu Cervu jsou kouzelné, vypadají jako vystřižené z pohádky o Šmoulících, neustále jsem se díval, zda z některého z nich nevykoukne taťka Šmoula nebo aspoň sličná Šmoulinka. Nevykoukli. Možná na pobyt nemají peníze.


V obou přístavech se ovšem vyplatí navštívit místní kostely, kostel San Lorenzo v Portu Rotondu je skutečný klenot moderní architektury, v němž je ovšem zakázáno fotografovat, kostel Stella Maris v Portu Cervu ochraňuje zase obraz Mater Dolorosa od El Greca. Nevím, kdo na tu myšlenku přišel, ale obraz mistra manýrismu na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století doplňuje moderní manýrismus architektury Porta Cerva skutečně impozantně.
Poslední pláží Costy Smeraldy ve směru na sever je Baja Sardinia, bělostná a smaragdová jako všechny ostatní, jen hodně přelidněná, v místní restauraci ovšem nabízení i plzeňský Prazdroj, i když jen v lahvové podobě.
Kdo si netroufá bydlet na Smaragdovém pobřeží, jako například my, má možnost usadit se na jih od Olbie. I tam v celém úseku pobřeží od Porta San Paola až po Golfo di Orosei je jedna krásná pláž vedle druhé. Většina z nich nemá nijak zvlášť rozbudovanou infrastrukturu. Ty, které ji mají, jsou ale ve vrcholné sezóně hodně přeplněné, jako například tříkilometrová dlouhá, široká a oslnivě bílí pláž v San Teodoro. Z Porta San Paolo se dá za patnáct euro na osobu přepravit lodí na ostrov Isola Tavolara. Dominantní skála s výškou před pět set metrů nad mořem má i okrouhlou pěknou písčitou pláž a samozřejmě se zde křižují jako všude jinde na známých plážích jachty milionářů.

Po nějaké době, když posloucháte obdivné vzdechy partnerek, začnete si neodvratně připadat jako looser a začnete uvažovat, jak se dostat k penězům, abyste si nějakou tu jachtičku taky mohli koupit. Obávám se, že se o tom budu moci pokusit až v dalším životě, pro mladé podnikatele bankéře či privatizéry může být ale cesta na Sardinii hodně inspirující.
Ještě mnohem víc jacht nejrůznějších velikostí a stylů člověk ale potká ve vyhlášeném národním parku La Maddalena. Toto souostroví se nachází na severovýchod od Sardinie, vlastně mezi Sardinií a Korsikou, na kterou se dá přepravit z přístavu Santa Teresa di Gallura. Na La Maddalenu se jezcí z Palau, přístavu, který působí dojmem, že vznikl jen proto. Samotná La Maddalena má dvanáct tisíc obyvatel a čtyři kilometry asfaltovaných cest. Kdo se na ni přepraví autem, může zajet i na blízký ostrov La Caprera, spojený s hlavním ostrovem souostroví mostem. Na „Kozím ostrově“ se nachází muzeum Giuseppe Garibaldiho. Tento profesionální revolucionář zde žil s přestávkami mezi lety 1856 – 1882 a zde i 2. června 1882 zemřel a je tu pochován. Garibaldi se narodil v roce 1807 v tehdy ještě savojské Nizze, byl tedy poddaným Sardinského krále. Poté, co se zúčastnil na republikánském povstání v Piemontu v roce 1836, musel ze země utéci. Zúčastnil se na revolucích v Brazílii, Uruguaji, v Jižní Americe se oženil i ovdověl a poté se vrátil zpět do Piemontu a zjistil, že to s tím republikánstvím nemyslel zas až tak vážně a že je ochoten sloužit i Sardinskému králi, usilujícímu tehdy o sjednocení Itálie. Protože ministr Cavour dost dobře nevěděl, co s rebelantem, poslal jej do předem ztracené mise, totiž s tisícem špatně ozbrojených „červených košil“ na Sicílii, Garibaldi se totiž rozhodl tuto zemi pro Cavoura a jeho krále dobýt. Jestliže si Cavour naivně myslel, že se tímto trikem nepohodlného Giuseppeho definitivně zbavil, měl se ošklivě mýlit. Garibaldiovi červenokošiláči porazili v bitvě u Catalafimi mnohem početnější a lépe vyzbrojené vojsko sicilského krále a vyvolali na ostrově všeobecné povstání. Výsledkem bylo, že Garibaldi Vittoriovi Emanuelovi tu jižní Itálii opravdu přinesl a Italové dodnes nevědí, co si s tím danajským darem počít. V roku 1856 se Garibaldi usadil na La Capreře, od roku 1857 tu vedl milostný život s Marií Ensperance von Schwartz a od roku 1866 pak s o čtyřicet let mladší Franceskou Armosino, (která na konec světa na La Capreře zavítala jako guvernantka jeho dětí z prvního manželství) s níž zplodil ještě tři potomky. (Manželství s markýzou Giuseppinou Raimondi mu nevyšlo, nevěsta byla v době svatby už těhotná z jiného vztahu a Garibaldi nechal toto manželství po dlouhém soudním procesu anulovat). Na La Capreře nakonec ve věku 75 let zemřel. K jeho muzeu jezdí i autobus či taxík, je otevřené ale jen do devatenácti hodin, takže se to po celodenním výletě po ostrovech archipelagu nestíhá. Pokud člověk chce navštívit ostrovy souostroví jako Santa Maria, Budelli či Razolli (San Stéfano bych nedoporučoval, tam je jen americká námořní ponorková základna – Američané se tam usídlili hned po druhé světové válce a nechce se jim odtud pryč), je možná lepší najmout si v Palau člun. Výlety po ostrovech nabízejí totiž desítky soukromých agentur a lodí, kotvících v palauském přístavu, ale právě v jejich množství je problém. Všechny vyrážejí současně a dorážejí i na nádherné pláže ostrovů najednou. Jste tedy konfrontováni s plážemi, kde je doslova hlava na hlavě, když pak odjíždíte, může vás roztrhnout závistí při pohledu na dva osamělce, kteří na pláži zůstali a užívají si ji úplně sami, protože nepřijeli na lodi s vámi.


Nejjižnější bod našeho sardinského výletu jsme dosáhli ve vesničce Dorgali a v pod ní ležícím přístavu Cala Gonone. Odtud se dá podniknout lodí výlet na úžasné pláže v Golfo Orosei, tedy Orosijském zálivu, které jsou dostupné pouze od vody, protože pobřežní cesta se za Dorgali (které se samo nachází už v nadmořské výšce přes tři sta metrů) se zdvihá až k průsmyku Genna Silano ve výšce 1017 metrů nad mořem. Celý více než padesátikilometrový úsek pobřeží v Orosijském zálivu je tedy dostupný výhradně od moře. Kousek od Cala Gonone se nachází krápníková jeskyně Grotta Bue Marina, s vstupem na hladině moře.

Což o to, jeskyně je to krásná, Sardiňané mají ale zvláštní způsob provádění výprav. Protože nikde nevybudovali platformy, na nichž by turisté lační informací mohli zůstat stát a obdivovat monumentální krápníkovou výzdobu, jsou návštěvníci prohnáni celou jeskyní o délce asi kilometr a výklad je poskytnut až na konci. N zpáteční cestě si pak mohou ještě jednou prohlédnout, co už jednou viděli a pokud mají dobrou paměť, vědí i co vidí. Výklady jsou v italštině a angličtině. Italskou angličtinu zbožňuji, zejména pokud ji používají mladé sympatické italské slečny, jež mají kouzelnou a naprosto srozumitelnou výslovnost.
V Cala Gonone je možno navštívit i akvárium, nám na to ovšem už nevyšel čas, pláže volaly a cesta k nim byla trnitá – tedy vlastně kamenitá a štěrkovitá.
Kdo tedy miluje koupání v průzračné vodě na bílým pískem zářících plážích, je na Sardinii naprosto správně. Ne nadarmo se ostrovu přezdívá evropský Karibik, pláže toto srovnání snesou. Princ Aba Khan byl a je milovník života a krásy a při volbě svého oblíbeného dovolenkového domicilu se nemýlil.
Jediný problém byl, že se moje žena zamilovala do pláže na Capo Comino. Dlouhá, bílá jako všechny, s písečnými dunami (které jinde chybí) jenže na jejím konci s malou soukromou pláží L´Isola Rossa, kterou obhospodařoval mladý šikovný sardinský podnikatel Maurizio. S malým útulným barem, s pivem za 2,50 eura a sklenicí vína za dvě, skvělá káva byla samozřejmě, jak to zákon v Itálii přikazuje za euro jedno. Kromě toho nabízel slunečníky (italsky ombrelone, tedy stínidla)a lehátka za přijatelné ceny. V čem byl tedy onen problém? Náš penzión dělilo od Mauriciova pozemského ráje 50 kilometrů! A ty bylo třeba denně urazit ráno tam a večer zpět – co by ovšem člověk pro vlastní ženu neudělal! Když švagr psal svému synovi SMS, že se máme dobře, byla první otázka jeho ratolesti, jak daleko máme k pláži. Řekl jsem mu trudnomyslně, že má napsat 50 kilometrů. Odpověď přišla obratem. „Ha, ha, tato, ty si sa prepísal, nemalo to byť 50 metrov?“
Nebylo. Takže jedinou radu. Pokud budete bydlet kdekoliv jinde, než na Capo Comino a nemilujete jízdu po sardinských cestách ve stavu zrodu či rozpadu, nejezděte s vlastní partnerkou k Mauriziovi. Abyste nelitovali.


Tedy abychom to krátce shrnuli: Sardinie je chudší než zbytek Itálie, je tu nejnižší příjem na hlavu, adekvátně k tomu je ale zpomalené i životní tempo. Nejsou-li peníze, je aspoň čas. A příjmu místního obyvatelstva jsou přizpůsobeny i ceny. V budování pastí na turisty jsou Sardové ještě nezkušení.
Sardové jsou velmi přátelští, turistickým ruchem ještě nezkažení: není totiž na blankytných a smaragdových pláží dlouho, turisté objevili ostrov až v šedesátých letech, starší generace tedy ještě ví, jak špatně se žilo, než turisté přišli. Turisté nejsou tedy považování za obtížnou samozřejmost, ale za hosty přivážející do země peníze. Na dálnicích se na rozdíl od pevninské Itálie neplatí, zato se na nich může jezdit jen devadesátkou. Není naspěch.
Ostrované hovoří vlastní řečí. Sardština není jen dialekt, ale byla uznána jako samostatný románský jazyk. Má prý blíže k latině než Italština sama, na ostrově ovládaném Španěly, kteří se jej marně snažili pošpanělštit, vlivy Dante Alighieriho tak nějak nepůsobily dostatečně silně. Ovšem s vámi budou Sardové hovořit italsky nebo dokonce anglicky, svůj jazyk používají jen při komunikaci mezi sebou.
A hlavně je tu čisto. Po zážitcích ze Sicílie a Kampánie je to o něčem zcela jiném. Sem a tam se sice v příkopě nalezne odhozená plastiková lahev, s hromadami páchnoucích odpadků podél cest na Sicílii či v uličkách Neapole se to ale nedá srovnat, a když, tak vyjde pomět 1:100. Možná je to tím, že Sardinie nepatřila nikdy k Neapolskému či Sicilskému království, převzali ji Piemonťané a možná proto má trochu nádech pořádku severní Itálie. Zato je tu větší pohoda než v vystresovaném Turíně či Miláně. Není kam spěchat, peníze tu nikdo nedohoní, ty musí přijít k němu. Prostě Sardinie je součástí Itálie (jako její autonomní republika s vlastním parlamentem prezidentem a vládou), ale je prostě poněkud jiná.
Tedy signore e signori – „No Italia, Sardegna“.

Litva


Estonsko je v podstatě Tallinn. Ano, jsou tu i jiná města, jako universitní Tartu nebo na ruské hranici ležící Narva. Ale z 1,3 milionu obyvatel žije v hlavním městě 450 000, tedy víc než každý třetí. J            Ještě víc to platí o Lotyšsku, tady je Riga víceméně Lotyšsko – 770 000 obyvatel z 1,9 milionu. Několik městeček na pobřeží dominanci hlavního města zlomit nedokáže.

Litva není Vilnus a Vilnjus není Litva. Ani svou velikostí, (540 000 z 3,4 milionu obyvatel), ale ani svou historií. I když toto město založil velkokníže Geminidas v roce 1316 (brzy bude tedy litevské hlavní město slavit 700 let své existence). Údajně ho k tomu pohnul sen, když po lovu odpočíval na vršku nad soutokem řek Neris a Vilnja. Hlavní město Litvy leželo tehdy u nedalekého hradu Trakai.

Jestli to bylo v důsledku snu nebo ne, volil dobře. V jinak ploché zemi je kopec o výšce několika desítek metrů přímo na soutoku dvou řek naprostou výjimkou a k budování hradu tedy ideální příležitostí. Ten starý hrad stojí dodnes.

Je to jen zřícenina postavená – jak už je na Litvě s nedostatkem kamene zvykem – převážně z cihel, je odtud krásný výhled na celé město a ti, kdo jsou líní nebo neschopní vyjít nahoru pěšky, mohou použít zubačkovou lanovku – rakouský pozdrav do daleké Litvy.

Nový hrad, tedy vlastně zámek, jenž leží pod oním kopcem se starým hradem má pohnutou historii. Někdejší renesanční palác litevských velkoknížat (druhou manželkou polského krále a litevského velkoknížete Zikmunda byla milánská princezna Bona Sforza, která do Vilnjusu přinesla italskou renesanci) byl zničen při ruském vpádu v roce 1655. I když bylo město po několika letech dobyto zpět, nebyl zájem o obnovu zničené knížecí rezidence (od Lublinské unie v roce 1569 byla Litva integrální součástí polského státu a polský král sídlil už výhradně jen ve Varšavě) a v roce 1801, když už byl Vilnjus součástí ruského impéria, Rusové zbytky paláce definitivně zbourali. Až v roce 1997 byly při vykopávkách objeveny základy této budovy a pak bylo rozhodnuto ji obnovit. Stavba byla ukončena minulého roku a v budově se nachází muzeum a koncertní sály.

Vilnjus se pyšní celkem 56 kostely, převážně katolickými, jsou zde ale i kostely ortodoxní. Ty zde stály vlastně už dříve. Už v časech, kdy se Litevci hlásili k pohanství, byla zde čtvrť ruských kupců, kteří už tehdy vyznávali křesťanství. Tři z nich, nalezení jednou ve čtrnáctém století v pohanském Vilnjusu mrtví, jsou jako svatí mučedníci uctíváni v katedrále Boží trojjedinosti. Ta stojí určitě za návštěvu, má naprosto zvláštní ikonostas, jaký jsem ještě nikde neviděl, vlastně člověku chvíli trvá, než přijde na to, že v tomto kostele ikonostas, neodmyslitelná součást ortodoxních kostelů, vůbec je.

Největším kostelem ve Vilnjusu je ovšem kostel svatého Petra a Pavla, stavba barokní postavená z popudu litevského vojevůdce Michala Kazimíra Pace, jenž se pod prahem katedrály nechal pochovat.

Měl to být symbol díků za osvobození města od Rusů. Ti ovšem přišli v roce 1795 znova, v čase ruské okupace sloužil kostel za vojenský sklad, protože jeho přebudování na ortodoxní kostel by bylo příliš drahé. Paradoxní je, že právě tento kostel byl v době sovětské okupace po uzavření vilnjuské katedrály otevřen pro bohoslužby a byl tu dočasně uložen i sarkofág místního svatého – svatého Kazimíra.

Ten je dnes opět uložen v samostatné kapli katedrály, jež je ovšem zasvěcena svatému Stanislavovi, biskupovi krakovskému. Jak je vidět, mají to Litevci s vlastní identitou těžké, zejména pak ve svém vlastním hlavním městě. Polsky se město jmenuje Wilno a z jeho okolí pocházel meziválečný polský prezident Józef Pilsudski. Ten je pochován v krakovském Wawelu, sám si ale žádal, aby jeho srdce bylo pochováno ve Vilnjusu. Když jsem se ovšem zeptal naší průvodkyně, kde je Pilsudského srdce pochováno, odpověděla mi lakonicky „Někde na hřbitově“ a od té chvíle mě neměla ráda. Musel jsem si zjistit sám, že je to na hřbitově ve čtvrti Rasos, vlastně nedaleko městského centra. Na tohoto svého rodáka mají tedy Litevci ne právě pozitivní vzpomínky a nejen proto, že byl Polák (jako po první světové válce velká část místního obyvatelstva). Ale ačkoliv byl Vilnjus v roce 1920 přiřčen Litvě, nechal ho Pilsudski jednoduše vojensky obsadit a postavil velmoci před hotovou věc. Protože si právě zasloužil ostruhy zničením Rudé armády u Varšavy, přešly světové velmoci toto porušení mezinárodního práva mlčením a Vilnjus zůstal až do října 1939 polský. Hlavním městem Litvy se na tu dobu stal Kaunas, který se následkem toho považuje stále ještě za nejlitevštější město a vlastně za „tajné hlavní město Litevské republiky“.  Tady byla ostatně založena i první litevská universita, ta ve Vilnjusu následovala až v roce 1569 jako jezuitská kolej. Jezuity tehdy pozval do Vilnjusu místní biskup, aby jeho poddaní nepřišli na hříšné myšlenky přestupovat na protestantskou víru. Pro jistotu založil onu kolej hned vedle svého sídla. Aby se mu jezuiti náhodou nevymkli. Nevymkli se.  Lutherovy myšlenky na Litvě nezapustily kořeny a Litva zůstala katolickou až za hrob. Důkazem je i relikt skutečně ojedinělý, takzvaná „Hora křížů“ kousek na jih od lotyšské hranice. Vlastně to žádná hora není, jen takový kopeček o výšce slabých 5-6 metrů. On sám ale i celé okolí je poseto tisíci a tisíci kříži, každý turista si může v suvenýrech jeden kříž koupit a pak ho tam zarazit do země. Nekoupili jsme a nezarazili. Pršelo, jen se lilo, a když jsem na mokrém chodníku mezi kříži uklouzl, roztrhl jsem si kabát. Možná by se to nestalo, kdybych tam ten kříž donesl. Kdo tu ovšem byl v roce 1993, byl papež Jan Pavel II (koho to překvapuje, ten byl přece všude). Dal podnět k tomu, aby se na tak památném místě vybudoval klášter a ten tam tedy je taky.

V někdejším biskupském paláci ve Vilnjusu sídlí dnes litevská prezidentka, která má – a teď se držte – velkou popularitu a důvěru obyvatelstva. Má na to prý jednoduchou metodu – nekrade, nepije a mluví pravdu. I když právě z těchto důvodů se nemohla stát komisařkou v Bruselu. Což je jí zřejmě dost jedno. Mimochodem – Litva má na svých 3,4 milionu obyvatel 161!!! poslanců. S tím zřejmě nenadělá nic ani populární paní prezidentka.

Ten litevský svatý Kazimír byl vlastně polský princ, syn Kazimíra IV. a jeho ženy Alžběty, vnučky Zikmunda Lucemburského, starší sestry Ladislava Pohrobka. Do litevských dějin vstoupila jako Alžběta Habsburkovna, protože její otec byl Zikmundův zeť Albrecht Habsburský. Kazimír byl mladším bratrem českého a uherského krále Vladislava I. Jagella a poté, co jeho starší bratr přijal korunu českou a uherskou, měl Kazimír nárok na polský královský trůn. V mládí jej otec poslal do Uher, aby tam zpacifikoval Matyáše Korvína. Dostal tam od Maďarů pořádný výprask a vládnutí ho přestalo bavit. V roce 1483 ve věku 25 let sice převzal z rukou svého otce správu Litvy a přesídlil do Vilnjusu, kde ovšem o rok později následkem svého asketického života zemřel na tuberkulózu. Protože prý po moci netoužil, ale proslavil se péčí o chudé a projevy milosrdnosti, byl v roce 1602 vyhlášen za svatého. Traduje se, že když byla u příležitosti jeho svatořečení otevřena jeho rakev, našli jeho mrtvolu zcela zachovalou ( to prý dělají mykobakterie, tedy původci tuberkulózy velmi rády – uhájí si svůj životní prostor, tedy svou mrtvolu  a hnilobné bakterie se do mrtvoly prostě neprobojují).

Samozřejmě je ve Vilnjusu i katedrála svatého Kazimíra (I když on sám je pochován v oné katedrále svatého Stanislava), je to monumentální barokní kostel s knížecí korunou na vrcholu věže (protože Kazimír byl litevský kníže), zde bylo ovšem Sověty zřízeno – naprosto perverzně – muzeum ateismu. Takže v kostele zasvěcenému místnímu světci museli učitelé při povinných hodinách ateismu vysvětlovat dětem, že Bůh neexistuje. Nepomohlo to, Litevci zůstali katoličtí a jsou jimi i dnes. Sověti si s jedinou svou svazovou republikou, jež tak tvrdošíjně trvala na svém náboženství, nevěděli tak docela rady. Nakonec povolili v Kaunasu jediný katolický seminář pro výchovu katolických kněží v celém sovětském impériu a Litevci si mohli postavit na kaunaském náměstí dokonce sochu svého buditele Maironise. Problém byl v tom, že Maironis (vlastním jménem Jonas Mačiulis) byl katolický kněz a k jeho oděvu tedy automaticky patřil kříž na krku. Po dlouhých jednáních byl dohodnut kompromis (i komunisté se v Litvě museli smířit s kompromisem). Maironis mohl být znázorněn v kněžském rouchu (stejně nikdy nic jiného nenosil), drží si ale ruku zamyšleně pod bradou a tím je kříž zakryt).

Ani černou madonu z 16 století, nacházející se nad branou „Ranního svítání“ si komunisté nedovolili dát pryč či dokonce zničit – přece se jen jedná o ochránkyni města a člověk nemohl vědět, co se stane, kdyby ji odstranil. Ani Madona ale Vilnjusu příliš nepomohla. Napřed se ho zmocnili v roce 1795 Rusové, pak v roce 1915 Němci, v roce 1920 Poláci, a když se konečně stal v roce 1939 litevským, přešla celá Litva v roce 1940 do svazku bratrských sovětských republik. Přesto proudí k madoně tisíce poutníků, aby se zde pomodlili. Nejslavnější z nich byl – můžete jednou hádat – samozřejmě Jan Pavel II. Jeho pamětní tabule jsou na mnoha místech, Karlovi Wojtylovi byli Litevci ochotni odpustit dokonce i to, že byl Polák. Hlavně že pomohl zbavit je komunistů.

Kaunas se ostatně pyšní mostem, který byl po 12 let nejdelším mostem v Evropě, přejít ho trvalo totiž bezmála dva týdny. Vysvětlení je prosté. Řeka Němen byla po třetím dělení Polska hranicí mezi Ruskem, kde platil juliánský kalendář a Pruskem s kalendářem gregoriánským. Po Vídeňském kongresu postoupili Rusové dále na západ a most se zkrátil na normální délku.

V Kaunasu si taky připomínají událost, jež rozhodujícím způsobem změnila světové dějiny. V roce 1812 právě tady Napoleon překročil se svou Grand Armée ruskou hranici. Vtom prý vyběhl z křoví zajíc, pod Napoleonem se splašil kůň a francouzský císař z něj spadl. To bylo všeobecně považováno za zlé znamení, a jak Napoleonovo tažení do Ruska dopadlo, víme všichni. Kaunasané se rozhodli tuto historickou událost zvěčnit památníkem, nepostavili jen ale Napoleonovi, jenž je zklamal v nadějích na zbavení se ruské nadvlády a taky svou snahou vytlouct z nich podle ideálů francouzské revoluce jejich katolictví, nýbrž tomu zajíci.

Staré vilniuské město je poměrně malé, s Rigou se rozhodně nemůže měřit. Jeho velikosti odpovídají ale i ceny, takže se zde člověk může najíst a napít za skutečně rozumné ceny a večerní Vilnjus má své kouzlo. Litevské pivo má značku Švyturys a je docela pitné. Litva je celkově cenově z pobaltských států nejpřijatelnější a nevěřím, že je tomu jen proto, že nemá euro. Chce ostatně k Eurozóně přistoupit už k prvnímu lednu 2015.

A jak už jsem napsal, Litva není jen Vilnjus. Je zde Klajpeda, trošku v porovnání s velkolepě zrenovovaným Vilnjusem zanedbaná a proto i frustrovaná, ale tak je to prostě všude na světě, státní peníze plynou do hlavního města, přesněji řečeno, zdráhají se je opustit. Nejbohatším městem Litvy je ale údajně Klajpeda, velký obchodní přístav u ústí řeky Němenu, největší litevské řeky. I Klajpeda (německy Memel) má pohnutou historii. Do roku 1920 byl Memel nejsevernějším městem Německa. Poté byl od Německa oddělen, spravován Francouzi a poté obsazen Litevci. Hned po obsazení Československa požadoval Hitler vrácení města Německu, což Litva v dubnu 1939 učinila. Hitler vtáhl do Memelu a hovořil k shromážděnému nadšenému (skoro 100 procent obyvatelstva tvořili tehdy Němci) obyvatelstvu z balkónu místního divadla. Všichni stáli tváří k němu a jásali, jen jedna osoba stála k němu obrácená zády a nejásala. Byla to socha Ännchen von Tharau, děvčete, o níž se kdysi psal zamilované básně pruský básník Simon Dach.

Psal je vlastně na objednávku pro jistého Johanna von Klinsporn, který ale ani takto neměl u oné dívky úspěch. Ale ačkoliv mu báseň „Ännchen von Tharau“ nepřinesly vytouženou lásku, báseň byla zhudebněna a je nejznámější lidovou písní v oblasti Pruska a severní Litvy. Proto si Anička zasloužila svou sochu před klajpedským divadlem a proto tak rozčílila velkého Adolfa. Ten poté trval na jejím odstranění – a v tom dokázal být nekompromisní – i lev v bratislavském přístavu musel po jeho podrážděném výroku „Ta kočka musí pryč“ zmizet. Anička tedy zmizela taky a po ní i celý Memel. Po dobytí města ruskými vojsky byli Němci vystěhováni (na tuto historii upomíná dojemný památník před klajpedským nádražím) a poté se město stalo uzavřenou vojenskou sovětskou zónou. S tímto dědictvím bojuje dodnes. Mezi nové moderní domy se stále míchají otřesné bytovky z komunistických časů, přístav je moderně rozbudovaný, ale v jeho blízkosti stojí jako relikt opuštěná a rozpadající se velká kasárna. Klajpeda je prý nejmladším městem Litvy – co se týká skladby obyvatelstva. Stěhují se tam ti, kdo doufají v kariéru a troufají si vydělat peníze. Nakolik jsou úspěšní, to nevím, ale minimálně z mého pohledu byla nejhezčí děvčata v Pobaltí ne v Lotyšsku, jak jsem si myslel, ale na Litvě, konkrétně v Klajpedě. Město samotné tedy lákavé není, vedle hezké obsluhy v barech a restauracích je zde ale i krásná příroda – totiž kurská kosa, která odděluje obrovský sladkovodní záliv ústí Němenu od Baltského moře. Kouzlo písečných dun, malebných rybářských městeček a vesniček přilákal kdysi i Thomase Manna, který si tu na 99 let pronajal dům. Strávil zde ovšem jen tři léta 1930 – 1932, pak už měl věčných nacistických provokací dost a odstěhoval se do Ameriky.

Kurskou kosu si rozdělili Litevci a Rusové (téměř) půl na půl, k mému úžasu dostali Litevci o 4 kilometry víc, protože jinak by hranice běžela přímo přes náměstí v největším městečku této přírodní rezervace jménem Nida. Je tam hezky, dobrá káva, litevské likéry (i estonský Vanna Tallinn jsem tam viděl) ovšem na koupání to není. Ty likéry jsou totiž ochranou proti zimě. A opodál obrovské sluneční hodiny (zajímavé je budovat sluneční hodiny v zemi, kde chybí slunce) jež jsou symbolem pohanské minulosti Litvy, na niž jsou Litevci hrdí.

P1060150

Litva má tedy nemálo problémů s vlastní identitou. Hrdá na své pohanství, ale bigotně katolická, po staletí ve společném státě s Poláky, dnes ale velkého bratra spíše nesnášející a snažící se na společné dějiny zapomenout nebo je aspoň bagatelizovat, nenávidějící Rusy na jejich několikastaletý útlak, ale hospodářky na Rusko pevně navázána a na něm závislá.  Hrdě ukazující své někdejší území, sahající od Moskvy až k Černému moři, ale vědoma si svého současného skromného rozměru.

Možná i proto vznikla ve Vilnjusu „Nezávislá republika Užupis“ spolek litevských intelektuálů na břehu říčky Vilnji. Sídlo vlády má v hospodě „Užupio Kaviné“, ovšem když jsme tam byli, právě tam taky chcípl pes. Nepomohlo ani, že patronem Res Publiky Užupis je Franz Zappa a jejími vyslanci mnohé důležité osoby jako například i Dalajláma. S kodaňskou Christianií se Užupis porovnávat nedá a možná ani nechce. Ovšem její ústava stojí za prostudování, zejména její jedenáctý paragraf, který zní:

„Každý má právo zemřít, nikdo není ale povinen to učinit.“

Riga


Možná je to skutečně mým přízvukem. Prý ho mám typicky český ať už v angličtině nebo v ruštině. Ale tam, kde jsem objednával v baru anglicky, dostal jsem správné víno, až když jsem mé přání vysvětlil číšníkovi v ruštině a naopak při snaze nakupovat v ruštině jsem rychle musel přejít do angličtiny, abych dostal skutečně to, co jsem chtěl. Takže nevím. Prostě po celou dobu mého pobytu v Rize mne pronásledovala nejistota, v kterém jazyce mám prodavače (číšníka, paní u pokladny) oslovit. Není to tím, že by Lotyši Rusy zas až tak milovali, je to prostě vysvětlitelné skutečností, že více než polovina obyvatel lotyšské metropole jsou Rusové.
Stará generace reaguje ještě stejně jako Flámové v Bruselu – pokud má pocit, že člověk, kterého oslovili, nerozumí lotyšsky, přechází automaticky do ruštiny. (Stejně jako bruselský Flám do francouzštiny) Mladí Lotyši už ale ruštinu neovládají, šprtají angličtinu, protože se stejně po skončení školy hodlají vystěhovat do Británie, Irska nebo do Ameriky. Za šest let od hospodářské krize v roce 2008 se tak scvrklo obyvatelstvo Lotyšska z 2,4 milionu na 1 900 000. Není divu, lotyšská vláda zredukovala platy státních zaměstnanců jakož i – stejně už hladové – důchody o 20 procent, ale nezrušila ani jednoho ze sta poslanců, či 22 ministerstev (na necelé dva miliony obyvatel!!!).


V tom jazykovém chaosu se úplně zapomnělo na to, že se v Rize po celá staletí hovořilo německy – vždyť to bylo hanzovní město, založené biskupem Albertem z Brém a ovládané po staletí Řádem německých rytířů. Rižský biskup se vždy počítal k německým biskupům a na koncilu Kostnici jakožto člen německého národa a jeden z hlavních spojenců císaře Zikmunda hrál významnou roli. O Rigu měl ostatně stále kdekdo zájem, což jí ne vždy prospívalo. Dlouhý mocenský zápas mezi rižským biskupem a Řádem byl zdánlivě rozhodnut v roce 1274 nově zvoleným římským králem Rudolfem Habsburským hledajícím právě spojence pro boj s naším Přemyslem Otakarem ve prospěch Řádu. Naštvaní rižané se s tím nehodlali smířit a v roce 1297 dobyli řádový hrad, zajali a popravili komtura i s ostatními řádovými rytíři. Válka s řádem trvala s přerušením až do roku 1330, kdy se rytířům podařilo odpor nepoddajného města zlomit. Roku 1484 to občané města zkusili znova, arcibiskupa, jenž byl i řádovým rytířem vyhnali do hradu Césis a Řád přinutil měšťany k poslušnosti až roku 1491.
Jenže v roce 1558 vtrhli do Livonska poprvé Rusové Ivana Hrozného, zemi zpustošili. Rigu ale nedobyli. Riga využila bojů v oblasti k tomu, že vyhlásila samostatnost a uskutečňovala v době Livonské války vlastní politiku. V roce 1581 ale usoudila, že ochrana vzdáleného vládce není na škodu a obchod je obchod a poddala se polskému králi Štefanovi Bátorymu. Roku 1605 dokázali ještě polští vojáci odrazit od hradeb města švédskou invazi, v roce 1621 muselo město ovšem kapitulovat před „Lvem severu“ švédským králem Karlem Gustavem. Švédská nadvláda byla pro město, kterému Karel Gustav potvrdil a rozšířil všechna privilegia, zlatými časy. Jenže netrvaly věčně. V roce 1709 stáli před hradbami města Rusové. Město odolávalo ruskému obležení osm měsíců a ztratilo v té době (já stále ještě doufám, že ten údaj v muzeu historie města je překlep – 94 procent !!! svého obyvatelstva). Pokud to ovšem překlep není, dostalo se v roce 1710 do ruských rukou vylidněné a zpustošené město. Rusové je pak oficiálně obdrželi v roce 1721 mírovou smlouvou z Nystadu a Riga zůstala ruská až do roku 1918


Možná ale díky právě takto pohnutým dějinám jsem právě v Rize potkal nejlepší prodavačku na světě. Samozřejmě už bodovala i tím, že byla mladá a pěkná, usměvavá a vyzařující pozitivní energii. Ale mluvila plynně německy, rusky, anglicky, samozřejmě i lotyšsky a slovenské zákazníky dokázala slovensky aspoň pozdravit a jim za jejich nákup slovensky poděkovat. Když jsem se trochu nesměle zeptal, zda má i známky na pohledy (normálně je nikdy v suvenýrových obchodech nevedou, čímž se snaha odeslat rodičům pohlednici stává všude velmi komplikovanou misí), odvětila, že samozřejmě a hned mi je položila na stolek. A ihned nabídla i propisovačku, zda chci ten pohled i napsat. S odesláním si nemám dělat problém, až půjde z práce domů, jde okolo pošty a hodí to tam do schránky. Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Za něčím takovým člověk musí cestovat až na daleký sever. Ten pohled skutečně rodičům došel!
Rize se přezdívá „Paříž severu“. Možná trochu přehnané přirovnání pro lotyšskou metropoli na březích veletoku Daugavy

(severské řeky mají nepředstavitelné rozměry, my zvyklí na Vltavu, Labe či Dunaj na břehu Něvy či Daugavy jen zíráme), ale Riga si vybojovala pověst pulzujícího města. Z toho pulzu jsem byl trošku zklamán. Aby cévy správně pulzovaly, musí v nich proudit krev. A krev v ulicích města, to jsou peníze. A těch se očividně domácím Lotyšům zoufale nedostává. Při průměrném platu 750 Euro na měsíc a cenách potravin srovnatelných s rakouskými (nájmy jsou levnější, ale taky ne levné) se člověk nemůže divit. A turisté samo město nespasí, zejména když pro žíznivé Finy je Tallinn přece jen blíž a jazykově spřízněnější. Ale přesto je toto starodávné hanzovní město krásné a stojí za návštěvu. Ostatně v pozdním večeru, který je jen o něco málo temnější než v Tallinnu se slaví. Zažili jsme lokály, kde Lotyši spontánně tancovali své národní tance (fyzicky hodně náročné) ale i bary na náměstí pod otevřeným nebem, kde se hrály šansony či jazz, kde na saxofon hrála mladá dáma. Tvrdí se, že právě hra na saxofon dokáže udělat každého chlapa sexy (i někdejší americký prezident Clinton hru na saxofon miloval a možná proto měl problémy, které měl), ale i mladá žena hrající na saxofon za soumraku na hlavním rižském náměstí má něco do sebe. Co mě ovšem šokovalo nejvíc, byly kajaky, osvětlené lampičkami, kterých osazenstvo pádlovalo po noční Daugavě v jednu hodinu v noci. Doufám, že oni kajakáři měli aspoň záchranné vesty, pokud by se na tomhle nočním veletoku převrhli a z kajaku vypadli, lovili by je záchranáři zřejmě až někde v Baltickém moři.
Riga má samozřejmě své staré město s několika kostely, zejména dóm založený ještě biskupem Albertem v roce 1201 a kostel svatého Petra jsou impozantní. Impozantní je ale i vstupné, které tam vyžadují za návštěvu, které se pohybuje mezi 3,50 a sedmi Eury! A to prosím do protestantských kostelů, kde obrazoborecké bouře v šestnáctém století zbavily kostely jejich vnitřní výzdoby! Vyplatí se snad jen jít do dómu v pravé poledne, kdy je tam koncert – i tak stojí vstupné sedm euro, člověk ale za ty peníze alespoň něco zažije. Hudba je ovšem v Rize doslova všude. Ať už oni večerní muzikanti v barech, ale i všude na ulicích. A nejsou to žebráci s harmonikou, ale například tři mladá děvčata s věnci květin na hlavách, která hrají přímo před domy Čerhohlavců na radničním náměstí. (Přesněji řečeno, dvě ze tří hudebnic měly ony věnce, byly to zřejmě ty, které o bouřlivé svatojánské noci 23. června nepřišly o věneček. Proč, to nevím, hezké byly všechny).

Ty domy Černohlavců jsou skutečně.

Domy byly postaveny v roce 1334 gildou neženatých kupců. Byla to společnost, jež se starala o blaho města a jeho zábavu. Protože tito mladí a bohatí muži neměli doma nikoho, kdo by kontroloval jejich měšec s penězi, mohli si to dovolit. Z toho důvodu musel ale každý člen po svatbě gildu opustit. Ony nádherné domy, připomínající hodně brémskou radnici (stojí před nimi ostatně stejně jako v Brémách socha Rolanda – ochránce města) byly za druhé světové války zničeny a sovětský režim se neměl k tomu, aby je obnovil, Proto se do toho dali Lotyši až po vyhlášení samostatnosti a dokončili rekonstrukci těchto architektonických klenotů v roce 1999. Hned vedle stojí ovšem vzpomínka na sovětské období. Příšerná „moderní“ budova černé barvy, jíž Rižané přezdívají „Černá rakev“ a po roce 1991 tam vtipně umístili Muzeum okupace. Jak už jsem psal, Balti nerozlišují mezi okupací ruskou a německou, obě házejí do stejného pytle.
K oné společnosti Čerhohlavců se váže jedna milá historka, jež ovlivnila kulturu na celém křesťanském světě. Stala se údajně v roce 1510. Atrakcí za nekonečných zimních nocí bylo tehdy pálení stromu v den zimního slunovratu. V ten večer (mohlo se začít už brzy odpoledne, slunce se tu nadlouho neukáže) se na břehu Daugavy pálil velký strom a hořící byl pak hozen do řeky. Černohlavci takový strom v lese porazili a dopravili do města. Když ho dopravili až na nábřeží, došlo mezi nimi ke sporu. Někteří mínili, že by se takový krásný strom dal použít i jinak a že je ho škoda. Protože se mladí kupci nechtěli hádat v zimě na nábřeží, odebrali se do své rezidence, která byla v bezprostřední blízkosti, aby pokračovali ve sporu u svařeného vína. Porada se protáhla, víno bylo zřejmě dobré a do zimy se nikomu nechtělo. Zatím strom objevily děti a začaly jej zdobit tím, co právě měly po ruce. Pentličkami, papírky, ovocem. Když se pánové ke stromu vrátili, nevěřili svým očím. Teď už jim bylo ještě víc líto ten strom spálit. Zavolali starostu a ten rozhodl strom dozdobit z městských prostředků a takto vyzdobený vztyčit před radnicí. A tak prý vznikla tradice vánočních stromečků, kterou žijeme všichni dodnes. Nevím, zda je tato legenda pravdivá, ale pokud není, je velmi hezky vymyšlená a stojí za to, aby se jí věřilo.
Chvála bohu se tak stalo ještě před nástupem reformace, ke které přistoupili občané Rigy v roce 1522. Jinak by zdobení vánočního stromečku bylo v Římě určitě vyhlášeno za pohanský zvyk a nejvyšší papežskou instancí zakázáno a dnes by vánoční stromečky zdobili jen evangelíci.
Vztah k Brémám jako mateřskému městu symbolizuje za kostelem svatého Petra umístěné sousoší „Brémských městských muzikantů“ téměř stejné jako to, které stojí v Brémách samotných. Je to dar města Brém z roku 1993 a má symbolizovat, že německé mateřské město na svou krásnou a trochu extravagantní dceru na severu nikdy nezapomnělo.


Z městského opevnění Rigy se na rozdíl od Tallinnu mnoho nedochovalo. Jen Prašná věž a Švédská brána, již kdysi dali během své nadvlády nad městem trvající necelých sto let postavit Švédové. A právě u této brány jsme objevili úžasný lokál s nepříliš lákavým názvem „Garaža“, což skutečně lotyšsky znamená „garáž“. Lotyšská, estonská ale i litevská kuchyně není v podstatě nijak nápaditá, stojí na vepřovém, kyselém zelí a bramborách. Ovšem v Garáži mi dokázali i jelítko naservírovat jako v špičkovém hotelu, německy se tomu říká „Haubenküche“ a já neznám český ekvivalent toho slova. (Pokud ho někdo z mých čtenářů zná, budu vděčný za rozšíření mé slovní zásoby). A to za 7,50 eura, čili cenu v jinak hodně drahé Rize přímo pohádkovou. I tam servírované lotyšské pivo bylo naprosto pitné, poněkud těžké, hodně sladové a proto nasládlé, ale žáha mě po něm nepálila.
Klenotem Rigy je ovšem její „Jugendstilviertel“. Je to část města, kde si bohatí měšťané nechali stavět byty na konci devatenáctého století v stylu, kterému Francouzi dali název „Art nouveau“ Němci a tedy i Rižané mu říkali Jugendstil a my ho známe pod jménem Secese.

V posledních letech byly tyto nádherné domy privatizovány (obdobou naší kupónové privatizace) a rekonstruovány a jsou skutečně skvostné. Je to v první řadě vzpomínka na geniálního architekta Michaila Osipoviče Eizenštejna, jehož rukopis je na většině těchto domů. Michail Eizenštejn z Rigy nakonec odešel a zemřel v roce 1921 v Berlíně, jeho syn ale v Rusku zůstal a stal se slavnější než jeho otec. Jméno Sergeje Einzenštejna je zřejmě většině čtenářů tohoto článku známé. Režisér, jenž se dal plně do služeb stalinovského režimu a vytvořil filmy jako „Křižník Potěmkin“, „Říjen“ „Ivan hrozný“ či „Alexandr Něvský“. Dokázal si vymyslet a vytvořit masové scény jež se nikdy nestaly a ztvárnil je tak přesvědčivě, že dnes o masovém útoku bolševiků na Zimní palác nikdo nepochybuje (i když do paláce vnikla zadním vchodem pomocí dvou ručních granátů jen malá skupinka revolucionářů a návštěvníci Marinského divadla, kde se konalo i tohoto večera představení, si revoluce ani nevšimli) nebo o hrozné bitvě na Čudském jezeře s hrůzu nahánějící scénou útoku tisíců obrněných německých řádových rytířů – i když jich ve skutečnosti bylo jen padesát. Ne nadarmo Sergeje vyznamenával Stalin osobně. V jednom ze secesních paláců, jež postavil jeho otec, sídlí dnes ruské velvyslanectví v Lotyšsku – přirozeně v jednom z těch nejkrásnějších přímo na nábřeží Daugavy.

Kdo navštíví Rigu, nesmí ovšem zapomenout na její tržnici, údajně jednu z největších na světě.

Chci tomu věřit. Tržiště se nachází v pěti obrovských halách. Tyto koupilo město v roce 1922, původně to byly letecké hangáry, takže si jejich rozměry asi každý dokáže představit. Trh je v nich i všude okolo, prodává se tu všechno od masa, ryb (i pravý kaviár z jesetera za pouhých 200 Euro za kilo, ovšem jen pokud to kilo koupíte najednou celé, v malém se cena vyšplhá až na 600 Euro za kilo), oblečení, ovoce, zeleniny a houby. Čerstvé, krásné, přímo z lesa a to už koncem června! Chtěl jsem si ony nádherné hříbky vyfotografovat, ale prodavačka se do mě pustila a odehnala mě máváním holí. Naštěstí jsem utekl včas, než mě tou holí stačila přetáhnout. Z frustrace jsem si koupil malé balení kaviáru a žena se se mnou přestala bavit. Zjistil jsem přitom, že v halách mluví s cizinci anglicky, okolo hal na volném prostranství a ve stánkovém prodeji v halách se s prodavači domluvíte ale jen rusky. Zatímco v hale prodavačka můj pokus nakoupit kaviár v ruštině přešla opovržlivým mlčením (přičemž nevylučuji, že to mohlo být i tím, že jsem se snažil nakoupit směšné množství 40 gramů) – jen díky mé ruštině se nám podařilo koupit šatičky pro vnučku Veroniku. „Girl of age one and half year“ prodavačce opravdu nic neříkalo, ale na „děvočka vo vozraste odin s polovinoj goda“ (omlouvám se rusofilům, ale nemám na počítači azbuku) ihned naskočila a šatičky jsme koupili.
Riga má tedy opravdu své kouzlo, je multikulturní, hudební a krásná. Má bohatou historii a v její blízkosti je i nejkrásnější pláž Lotyšska Jurmala: nezbyl nám na ni čas, ale myslím, že bychom se stejně nekoupali. O mnoho teplejší než v Parnü to moře určitě nebylo. Ale kdo je otužilý, může tady strávit opravdu krásnou dovolenou.
A pokud už tam budete, nezapomeňte navštívit zámek Rundale, sídlo kuronských vévodů na jih od Rigy ve směru na Litvu. Bývá porovnáván s Versailles a právem, jen je mnohem lépe udržován než francouzská královská rezidence (buďme spravedliví, jeho celá rekonstrukce je poměrně novou záležitostí a proto svítí doslova novotou). Toho porovnání s Versailles je ale hoden, tam člověk vidí, jak se vyplatí být milencem ruské carevny, tedy vládkyně v zemi, kde se slovo „samoděržaví“ ještě bere vážně. Tehdy jako dnes.