Category: Blog

Moravské Toplice – Perkmurje

               Ne, není to na Moravě! Když jsem se dozvěděl, že pojedeme do lázní do této obce, šel jsem ji hledat na mapě. Samozřejmě staromódně – můj syn by dostal záchvat smíchu – na mapě Jugoslávie z roku 1994 – a tu obec jsem vůbec nenašel. I když jsem věděl, kde mám hledat.

               Dobrá, na internetu je, má celých 719 obyvatel a s dalšími k ní přidruženými 28 vesničkami dokonce 6200 – ono se to nasbírá.

               Ale když Moravské Toplice navštívíte, vidíte hned, že místní blahobyt je mladý. V roce 1960 se rozhodla Titova socialistická Jugoslávie hledat ropu. Proč se rozhodli vrtat právě v tomto koutu země, nemám ponětí, každopádně místo ropy navrtali v hloubce 1400 metrů teplou vodu. Místní hned pochopili šanci, která se jim naskytla – Slovinci byli vždycky podnikaví, neporovnatelně podnikavější než ostatních sedm svazových zemí někdejší Jugoslávie. Už v roce 1962 tu vznikl první bazén, dnes tu stojí hned několik obrovských luxusních čtyř – a pětihvězdičkových hotelů a velké terme T 3000 s obrovským tobogánem. Místní tvrdí, že je největší ve střední Evropě, pokud ne v celé Evropě.  Viděl jsem ho a trochu mi běhal mráz po zádech – můžou mít pravdu, takové monstrum jsem ještě nikde neviděl – ovšem nebyl jsem všude.

T 3000

               Hotely Termal (očividně nejstarší bezprostředně vedle oněch velkých lázní), Livada (největší), Ajda a Vivat (poněkud stranou a o to klidnější) poskytují ubytování stovkám hostů – pobyt tu vyjde na polovinu toho, co by člověk platil v 20 kilometrů vzdáleném Rakousku (Bad Radkesburg). Kromě toho je tu velká apartmánová vesnice Prekmurska Vas a samozřejmě nemůže chybět ani golfové hřiště s osmnácti jamkami v bezprostřední blízkosti lázní. Prostě sází se na luxus – a sázka vychází.

               Ubytovali jsme se v hotelu Vivat (volbu nám usnadnilo, že laborantka pracující v praxi mé ženy pochází právě z Moravských Toplic.) Ubytování v apartmánu s balkónem velmi dobré, jídlo bezchybné a koupání buď v „bílé vodě“ – to je pramen, který navrtali v hloubce 900 metrů a prýští z něho silou 24 litrů za sekundu voda o teplotě 55 stupňů Celsia, nebo v „černé vodě“ z hloubky 1257 metrů s teplotou 66 stupňů – ten hle pramen je méně vydatný a dodává jen 2 litry za sekundu. Samozřejmě jsou ty pramen ochlazeny na velmi přijatelnou teplotu 32 stupňů ve velkém vnitřním bazénu nebo na 39 stupňů v malém – to je ona „černá voda“, která ale nebyla vůbec černá, asi ji nějak odbarvují.

               Samozřejmě že mi to nedalo, abych se neprošel po vesnici a zjistil jsem s překvapením, že je nábožensky kalvínská. Kostel „Dobrého pastýře Ježíše“ je jednoduchý zejména vevnitř, jak to Kalvínovo učení přikazuje. V jiné části občiny v Bogojině postavil kostel dokonce nejslavnější slovinský architekt Jože Plečnik. Je to sice oficiálně „Kostel nanebevstoupení“, ale jeho neoficiální jméno je „Bílá holubice“.

               Ta kalvínská současnost mě přiměla, abych se zamyslel nad historií tohoto regionu. A objevil jsem, co jsem nevěděl. Slovinsko historicky do roku 1918 neexistovalo. Když vznikalo v roce 1918 „Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, byla slovinská část tohoto novotvaru vytvořena z Krajnské marky v okolí Ljubljany, hrabství Celje a části Štýrska. (Přímořské oblasti od Koperu až po Portorož dostali Slovinci od tatíčka Tita až po druhé světové válce, kdy jugoslávský vládce rozdělil od Itálie získanou Istrii mezi své dětičky – Chorvaty a Slovince.)

Slovinsko Perkmurje má číslo 5

Všechno to byly části Rakouska, a tedy katolické země. S jedinou výjimkou, a to bylo právě Prekmurje. Tenhle malý kousek na levém břehu řeky Mur, tedy jakési „Zamuří“, maďarsky Muravidék patřil totiž ke království Uherskému. Proto zde mají místní obce nejen slovinské, ale i maďarské názvy. Samotné Moravské Toplice se jmenují maďarsky Alsómarác, nebo taky Toplitz, hlavní město regionu Murská Sobota se jmenovala Muraszombat.

Prekmurje, když ještě patřilo k Maďarsku

               Celý tento prťavý region má 950 čtverečních kilometrů a žije zde něco okolo 76 000 obyvatel. Jak už jsme psal, hlavním městem je Murská Sobota s okresní nemocnicí a hradem, severní část směrem k maďarské hranici, takzvané Goričko, je kopečkovitá zem vyhlášená za národní přírodní park. Nejvyšší kopec má sice jen 417 metrů nad mořem, je zde ale spousta stezek zejména pro cyklisty – centrem je městečko s jednoznačným jménem Grad – a je tam opravdu velký hrad, který dominuje krajině.

               V roce 1918 se rozpadla Rakousko-Uherská monarchie. V Uherské části se k moci dostal v březnu 1919 komunista Béla Kun. V zemi zavládl rudý teror a spousty lépe situovaných Maďarů a maďarských intelektuálů volily útěk ze země. Byli ochotni podniknout proti nové komunistické moci cokoliv, dokonce podpořit i separatistické tendence národnostních menšin žijících na území Uherska. V dubnu 1919 pod vedením hraběte Istvána Bethléna vytvořili ve Vídni „Protibolševický výbor“.

               Tak byla v 29.května 1919 provolána z balkónu hotelu Dobray v Murské Sobotě (dnešní hotel Zvezda) samostatná „Murská republika“.

Hotel Zvezda

Iniciátorem byl Vilmos Tkalecz, slovinský důstojník rakouské armády. Provolání obsahovalo výzvu na maďarskou vládu, aby respektovala právo na sebeurčení národů, v tomto případě Slovinců, kteří zde tvořili většinu (koneckonců se touto poučkou oháněl Lenin, který byl Kunovým vzorem). Béla Kun ale v tomto případě na svůj velký vzor v Petrohradě zapomněl a vyslal do Prekmurja armádu. Tkálecz měl všehovšudy 600 ozbrojenců. Po šesti dnech byli vytlačeni do Rakouska a tam ve Feldbachu odzbrojeni a internováni. Ale jepičí život Murské republiky byl přece jen podnětem k tomu, aby v Trianonu rozhodli, že tato oblast bude Maďarsku odňata. Nestala se sice samostatnou, ale byla přičleněna k slovinské části nově vytvořeného království, z kterého se měla stát Jugoslávie.

               Maďaři na toto příkoří nezapomněli. Ihned poté, co německá vojska v roce 1941 přepadla Jugoslávii a jugoslávská armáda po pouhých jedenácti dní bojů 17. dubna 1941 kapitulovala, zabralo Maďarsko, jakožto Hitlerův spojenec, Prekmurje a začlenilo ho do Maďarského státu. Zbytek Slovinska si rozdělily Německo (Jižní Štýrsko a oblast Kranjske Gory) a Itálie (Údolí Soči a Ljubljanu).

               Součástí Maďarska zůstalo Prekmurje do konce války. V roce 1945 se vrátilo zpět do Jugoslávie a zůstalo tam do roku 1991, kdy bylo vyhlášeno samostatné Slovinsko.

               Z uherské historie tu zůstalo místní nářečí, které má údajně hodně maďarských prvků, maďarsky znějící příjmení – hned za hranicí s Rakouskem nás přivítala „Gostelnica Vörös“, kalvínská protestantská víra a nepřehlédnutelné prvky v místní kuchyni.

               Především „Bograč“ se až příliš podezřele podobá klasickému maďarskému guláši. Tedy ne tomu, co za maďarský guláš s knedlíkem považujeme my, je to mnohem spíš to, co Slováci nazývají kotlíkovým gulášem. Pravý maďarský guláš je totiž hovězí maso vařené s brambory, cibulí, česnekem, paprikou, zda do něho patří i mletý kmín, bobkový list, majoránka a rajský protlak, nevím, do Bograče ale určitě tyto ingredience patří. I v tom názvu to tak zní, “bogrács” znamená v maďarštině kotlík, malý nebo velký, v podstatě jedno jaký, čili tato slovinská specialita bude jednoduše kotlíkový guláš.

               Jiná místní specialita Je „Bujta repa“, která má z mého pohledu zase nemálo prvků ruského (nebo ukrajinského, ty dva se prý liší) boršče. Jí se prý tradičně první den zabijačky, kromě červené řepy a vepřových žeber sem patří proso, cibule, česnek, sádlo, mouka, mletá paprika, pepř, bobkový list a majoránka.

               Ovšem TA SPECIALITA je Gibanica a to už jsme u typické slovanské moučné stravy.

Gibanica

Tenhle pořádně sladký koláč má osm vrstev. Jedna z nich je tvarohová, druhá ořechová, třetí jablková se skořicí a čtvrtá maková, do které se kromě smetany přidává i bílé víno – a ne právě málo. Tyto vrstvy se prokládají lístkovým těstem, jen ta nejspodnější vrstva má těsto jiné, nezjistil jsem, jaké.

               Jestliže navštívíte Premurje – a není to vůbec špatný nápad, můžete se vyhnout Bograči i Bujte Repe“, ale pokud jste si nedali Gibanicu, tak jste tady prostě nebyli. I když je to jídlo proklatě sladké a syté – smetana dělá svoje.

                Mimochodem, pokud byste chtěli takto získané kalorie zase vydat, v podstatě v každém hotelu se dají půjčit jízdní kola a národní park Goričko samozřejmě láká a vítá. Cyklistické stezky podél silnic jsou vybudovány nebo se budují. Slovinci se skutečně snaží, aby hosty přilákali.

Lübeck Teil I.

“Lübeck ist weltbekannt für sein Marzipan”, sagte einmal eine Schulkollegin meines Sohnes die aus dieser Stadt stammte, fügte aber gleich deprimiert hinzu: “Aber davon wissen nur die Lübecker selbst.” Die Legende, dass Marzipan gerade in dieser Stadt erfunden wurde, als die Bürger während einer Belagerung und drohenden Hungersnot ein paar Säcke Zucker und Mandeln fanden, ist natürlich erfunden. Marzipan stammt aus dem Orient und gelangte – wie könnte es anders sein – über Venedig nach Europa. Aber in Lübeck trifft man an jeder Ecke darauf, es gibt ganze Geschäfte mit Marzipan und es werden daraus nicht nur Statuen in allen möglichen Größen, sondern sogar Trabbis hergestellt. Zwar nicht fahrbar, dafür umso süßer.

Marzipan

Lübeck war vor allem eine Handelsstadt und über seinen Hafen gelangte die süße Versuchung, die im frühen 16. Jahrhundert als Aphrodisiakum galt, also so etwas wie das Viagra der damaligen Zeit, in ganz Norddeutschland. Das absolute Mekka für Marzipanliebhaber ist das Cafe Niederegger – wo sonst als in Lübeck, auf einem ehrenwerten Platz neben dem Rathaus. Hier gibt es auch ein Marzipanmuseum, falls Sie nach einem Spaziergang durch die Stadt noch nicht genug davon haben. Wenn in den Museen von Madam Tussaud die Portraits der Prominenten aus Wachs gemacht werden, hier kann man zum Beispiel Thomas Mann aus Marzipan bestaunen. Aber wir sind nicht wegen des Marzipans in diese Stadt im Norden Deutschlands gefahren. Genauso wie die überwiegende Mehrheit der Menschen auf der Welt hatten wir keine Ahnung von seinem Ruhm. Aber Lübeck hat noch viel mehr zu bieten.

               Das Holstentor, als architektonische Kuriosität, brachte es im Jahr 2006 auf eine der ersten deutschen Gedenk-Zwei-Euro-Münzen.

Die Stadt hatte enge Beziehungen zu einem deutschen Kanzler und gleich zwei Trägern des Nobelpreises für Literatur. Willi Brandt wurde hier im Jahr 1913 und Thomas Mann im Jahr 1875 geboren und Günter Grass starb hier im Jahr 2015. Es gab also viel zu entdecken.

Lübeck liegt am Fluss Trave nahe der Nordsee. Praktisch alle wichtigen Häfen in Nordeuropa liegen im Landesinneren an Flüssen, da die raue Witterung den Bau von sicheren Häfen direkt an der Küste erschwert (eine Ausnahme ist beispielsweise Tallinn in Estland). Obwohl die Trave kein großer Fluss ist, entschied sich Graf Adolf II. von Schauenburg im Jahr 1143, auf einer Insel zwischen den Flüssen Trave und Wakenitz eine Stadt zu gründen. Für die damaligen Schiffe reichte die Trave aus, heute müssen große Schiffe, die in Travemünde anlegen, zurück ins Meer rückwärtsfahren, weil sie im Hafen nicht genug Platz zum Umdrehen haben.

Nachdem die erste Stadt bereits im Jahr 1157 niedergebrannt war, gab Graf Adolf den Platz an Herzog Heinrich den Löwen von der Herzogfamilie der Welfen ab. Dieser ließ die Stadt ausbauen, aber die Welfen wagten es, sich mit der regierenden Dynastie der Staufer anzulegen. Heinrich der Löwe verlor Bayern in einem Kampf mit Friedrich Barbarossa. Barbarossas Enkelsohn Friedrich II., verlieh dann Lübeck im Jahr 1226 mitten in Welf-Sachsen den Status einer freien Reichsstadt. Die Welfen mussten auf die geplanten Erträge aus der reichen Stadt verzichten, heute würde man es eine schlechte Investition nennen.

Die Lübecker waren ungewöhnlich unternehmungslustig. Es war nicht nur Marzipan und Wein, an denen sich die lokalen Kaufleute und die Stadtkasse eine goldene Nase verdienten. In Lübeck wurde ein neuer Typ von Handelsschiff, die sogenannte Kogge, erfunden, die bis zu 300 Tonnen Fracht aufnehmen konnte. Lübeck galt als “Königin der Hanse”, hatte Handelsniederlassungen von London bis Novgorod und war 1370 nach Köln die zweitgrößte deutsche Stadt. Damals entstanden wunderschöne Gebäude, auf die die Stadt noch heute stolz ist. Lübeck wagte sogar einen Krieg mit seinem unmittelbaren mächtigen Nachbarn – dem Königreich Dänemark, das ihm in der Nordsee Konkurrenz machte. Es ging um die Kontrolle der strategisch wichtigen Meerengen zwischen der Ostsee und der Nordsee, Skagerrak und Kattegat, die für den Lübecker Handel lebenswichtig waren. (Dänemark kontrollierte zu dieser Zeit auch das Gebiet um Lund und Malmö auf der Skandinavischen Halbinsel.) Im Krieg von 1534-1536 gelang es der von Lübeck geführten Koalition sogar, Kopenhagen zu erobern. Aber gerade mit diesem Krieg gegen den mächtigen Nachbarn überspannten die Bürgen von Lübeck ihre Kräfte, was den Niedergang der Stadt zur Folge hatte. Seine Truppen mussten sich 1536 in Kopenhagen ergeben und seine Flotte erlitt eine vernichtende Niederlage auf See. Die Machtposition der Stadt im Norden war damit dahin. Gerade aus der Zeit der Belagerung der Stadt durch dänische Truppen stammt der größte Münzschatz, der jemals in Deutschland gefunden wurde. Beim Ausheben von Fundamenten für eine neue Hochschule für Musik entdeckte ein Baggerfahrer einen Schatz von 395 Gold- und 23.228 Silbermünzen, den jemand aus Angst vor der dänischen Plünderung vergraben und nicht wieder ausgegraben hatte – obwohl die Dänen die Stadt schließlich nicht eroberten. Wir konnten diesen Schatz bei unserem Besuch im Stadtmuseum bewundern. Der Abstieg des Reichtums und der Bedeutung Lübecks setzte sich fort, nach dem Zerfall der Hanse und dem Dreißigjährigen Krieg sank die Bedeutung der Stadt (obwohl sie aufgrund ihrer Befestigungen nie erobert wurde). Heute hat die Stadt etwa eine Viertelmillion Einwohner und gehört damit in Deutschland eher zu den kleineren regionalen Zentren.

Die Schicksalsstunde schlug in der Nacht vom 28. auf den 29. März 1942, an einem Palmsonntag, als 234 britische Bomber die Stadt angriffen. Das Ergebnis war verheerend. 300 Menschen starben, 1.468 Häuser wurden zerstört und die Glocke der Marienkirche stürzte vom Turm, und ihre Trümmer sind noch heute zu sehen.

Lübeck hatte jedoch Glück im Unglück. Der Schweizer Diplomat und Präsident des Internationalen Komitees vom Roten Kreuz, Carl Jacob Burckhardt, erlebte die Beinahe-Zerstörung der Stadt und es gelang ihm, den Verbindungsoffizier der Alliierten, Eric Warburg, zu überzeugen, in Lübeck einen Umschlagplatz für das Material des Internationalen Komitees vom Roten Kreuz zu errichten. Dies rettete die Stadt vor weiteren verheerenden Angriffen, denen andere deutschen Städte wie Hamburg, Bremen, Nürnberg oder Dresden zum Opfer fielen.

Der Angriff forderte auch vier Lübecker Märtyrer. Der lutherische Pastor Karl Friedrich Stellbrink hatte unmittelbar nach dem Angriff am Palmsonntag, als die Stadt noch brannte, eine Predigt gehalten, in der er rief: “Gott hat jetzt mit mächtiger Stimme gesprochen, um die Menschen zu lehren, wieder zu beten.” Die Gestapo interpretierte dies als Zustimmung zum Angriff. Der Pastor und drei katholische Geistliche, die sich ihm angeschlossen hatten, wurden verhaftet, durch ein Standgericht zum Tode verurteilt und hingerichtet. 2011 wurden sie von Papst Benedikt XVI. seliggesprochen. Ein Museum, das sich mit ihnen und dem Widerstand gegen die Nationalsozialisten befasst, befindet sich in der evangelischen Lutherkirche, und eine Gedenktafel an der Seitenwand des Rathauses erinnert an sie.

Nach dem Krieg hatte Lübeck zwar Glück, in die britische Besatzungszone zu kommen, aber es wurde zu einer Grenzstadt – die Grenze zwischen der russischen und der britischen Zone und später zwischen der Bundesrepublik und der Deutschen Demokratischen Republik verlief auf dem Fluss Trave. Dies trug nicht gerade zur Attraktivität der Stadt bei, zusätzlich kamen 90.000 Flüchtlinge aus dem östlichen Europa hierher. Der Eiserne Vorhang fiel also direkt vor den Toren der Stadt. Zum Glück für Lübeck jedoch nicht hinter seinen Toren. Dank dieser Tatsache konnte die teilzerstörte Stadt wiederhergestellt werden, obwohl die Rekonstruktionsarbeiten bis in die 1980er Jahre dauerten. Heute ragen wieder schlanke grüne Kirchtürme in den Himmel und die Stadt erstrahlt in ihrer früheren Pracht.

Das Wahrzeichen der Stadt und des gesamten Bundeslandes Schleswig-Holstein ist jedoch das Holstentor. Es ist das Stadttor auf einer Insel zwischen dem Stadtgraben und der Trave. Ihr Bild zierte bis 1990 die Rückseite des 50-Mark-Scheins und heute ist es auf der Gedenkmünze von 2006 zu sehen – es war die erste Münze mit Motiven der einzelnen Bundesländer. Dieses Tor mit zwei spitzen Türmen, die ein wenig schief stehen, weil der Untergrund sumpfig ist, stammt aus dem Jahr 1478. Am Tor befindet sich das Holstentormuseum mit einer Ausstellung über die Hanse, dort können Waren besichtigt werden, die Wohlstand in die Stadt brachten. In der Nähe kann man dann die ehemaligen neu rekonstruierten Salzspeicher sehen. Das Geschäft mit Salz war im Mittelalter sehr attraktiv.

Wenn man nicht nur das Holstentor, sondern auch die gesamte Stadt von oben sehen möchte, muss man auf den Turm der St.-Petri-Kirche steigen. Wenn man sich damit abfindet, dass die Fenster vergittert sind. Der Innenraum der Kirche ist leer, es gibt hier nur ein schwarz-weißes Kreuz, da die Kirche bei dem Bombenangriff zerstört und erst 1987 wieder aufgebaut wurde.

Ein Blick vom Turm St Petri

Ein paar Schritte entfernt befindet sich der Hauptplatz “Markt” mit dem prächtigen Gebäude des Rathauses. Das erste Rathaus durften die Bürger bereits im Jahr 1230 errichten, das heutige Gebäude stammt jedoch aus dem Jahr 1435. Nicht aber das ganze Gebäude, nur der weiß leuchtende Teil mit den Wappen der Hansestädte und der Lübecker Patriziern. Im rechten Winkel dazu befindet sich das sogenannte “Neue Gemach”. An seiner Fassade wechseln sich kaiserliche Adler mit dem Wappen von Lübeck ab – horizontal gespaltener Wappen in Rot und Silber.

Wir haben das Rathaus natürlich besucht, beim Verkauf der Tickets erlebte ich allerdings einen Schock, von dem ich mich bis heute nicht ganz erholt habe. Die Dame an der Kasse fragte, ob wir Tickets für Erwachsene wollten. Sie bemerkte meinen verwirrten Blick und fragte, ob ich vielleicht eine Rentnerermäßigung hätte. Ich füge hinzu, dass ich damals 48 Jahre alt war. Ich kaufte mir ein Ticket zum vollen Preis, der Stolz siegte über die Gier.

Im Rathaus kann der Audienzsaal besichtigt werden, in dem Thomas Mann und Willy Brand die Ehrenbürgerschaft der Stadt erhielten, der Sitzungssaal des Stadtparlaments und der Gerichtssaal. Interessant sind die Türen zum Gerichtssaal, genauer gesagt aus ihm heraus. Sie haben unterschiedliche Höhen. Wenn jemand schuldig befunden und verurteilt wurde, musste er durch die kleine Tür gehen, in denen er sich bücken musste. Wer von Schuld freigesprochen wurde, konnte durch die große Tür mit erhobenem Haupt gehen. Oder, wie es die Einheimischen gleich witzig beschrieben haben: “Kleine Sünder durch die kleine Tür, große Sünder durch die große Tür.” Offensichtlich hat sich an dieser Regel bis heute nichts geändert.

Vor dem Rathaus steht auf dem freien Platz am Markt der sogenannte “Kaak”, ein offenes niedriges Gebäude mit einem Kupferdach. Im Erdgeschoss gab es einen Markt und oben in einem offenen Turm wurden verurteilte Verbrecher ausgestellt, es war also eine Art Pranger – ziemlich menschlich im Gegensatz zu anderen Prangern befand sich der Verurteilte außerhalb der Reichweite einer boshaften Menge.

Káhira

               „Káhira je největší a nejvýstavnější město Egypta, arabského světa a Afriky, má svou atmosféru, svůj svéráz, své kouzlo. Široké bulváry s budovami o deseti a dvaceti poschodích nejmodernějšího stylu se v ní střídají s křivolakými uličkami nejtradičnějšího Orientu, zdobí ji čtyři sta mešit se štíhlými minarety a čtyřicet chrámů s kříži na věžích, starobylé bazary v pasážích sousedí v ní s luxusními obchodními domy a malebnými tržišti pod vysokým nebem. Může se pochlubit dvaceti muzei, deseti divadly, pěti vysokými školami, stovkou parků a zahrad pod korunami palem a jedním z nejkrásnějších nábřeží na světě.“

               Tak tenhle text napsal Vojtěch Zamarovský ve své knize „Jejich veličenstva pyramidy“. Přiznám se, že jsem pochyboval, zda Zamarovský navštívil skutečně stejné město jako já, totiž Káhiru. Ovšem on tam byl v roce 1986 kdy mělo toto město „jen“ devět milionů obyvatel. Dnes je to neskutečné mraveniště, v němž se tísní dvacet dva milionů lidí a naprostá většina z nich je hrozně chudých. Má to samozřejmě co dělat s demografickou situací. Když do Egypta dorazil v roce 1798 Napoleon, měla Francie 35 milionů obyvatel, a Egypt dva. Dnes má Francie (včetně masívní imigrace z arabského světa) 65 milionů obyvatel, Egypt 110 milionů. Egypt je sice velká země s milionem čtverečních kilometrů území, což ho řadí na 29.místo na světě, ovšem obyvatelstvo se tísní na necelých pěti procentech tohoto území, zbytek je neobyvatelná poušť. Masy lidí se tedy tlačí do velkých center, kde se jejich život mění na každodenní brutální boj o přežití.

               Samozřejmě, pokud by člověk chtěl poznat současný Egypt, nesměl by tam jet s cestovní kanceláří. Což jsme udělali my. Byl to tedy výlet do Egypta pro začátečníky a nemůžu se zlobit, že jsme viděli jen povinný základní program.  I když náš průvodce v Egyptském muzeu poněkud podrážděně pravil, že je pro něho zajímavé poslouchat věci, které obvykle vypráví on. Potom jsem už radši zmlkl. Ovšem bylo přece jen praktické něco o starém Egyptě vědět, náš druhý průvodce Mustafa, který nás provázel od Asuánu po Luxor, nebyl totiž právě nejpracovitější a většinou nám dal na prohlídku chrámů „volný čas“ aby ho sám mohl strávit ve stínu před chrámem. Pak byly moje znalosti egyptské kultury hodně užitečné – pochlubím se, že například umím přečíst kartuši s jménem faraona Ramsese. Prozradím, že je to dost jednoduché, jméno začíná logicky písmenkem „R“ a to znázorňovali staří Egypťané slunečním kotoučem, protože tento byl ztotožňován s bohem Re (a samohlásky se nepsaly). Ostatně to bylo první písmenko, které přečetl Jean-Francois Champolion, který tajemství hieroglyfů rozluštil.

               Turista z Evropy se tedy musí smířit se skutečností, že je pro bídou trápené Egypťany především obětí. Ne snad loupežného přepadení, kriminalita je údajně v Egyptě nižší než v Evropě – ale jako konzument služeb, o které většinou vůbec nestojí. Ať už je to koupě suvenýrů, různého zboží (pozor oblečení z vychvalované egyptské bavlny, nabízené v bazarech, je skoro výhradně z Číny), či jízda taxíkem nebo drožkou. Za bakšiš se dostanete do zavřené koptské katedrály stejně jako do kvůli rekonstrukčním pracím uzavřeného chrámu boha Chonsua v Karnaku. Prostě Egypťan vidí v člověku s bledou pletí a s fotoaparátem na krku zdroj peněz zaručující večeři – když jsme tam byli, byl právě ramadán, a tak mohli Egypťané začít jíst a pít až po západu slunce, oběd tedy nebyl žádné téma. Což neplatilo tak úplně. První den jsme ještě vyjednali s naším průvodcem Hašibem, že na oběd nikam nepůjdeme, protože se před Velikonocemi taky postíme. Nelíbilo se mu to, ale akceptoval to. Druhý den se nás už na nic neptal. Prostě nás s řidičem odvezl do jedné restaurace, posadil ke stolu a než jsme mohli začít protestovat, předložili před nás na stůl předkrmy a pak i trochu grilovaného mletého masa a zeleniny. Za takové dvě porce a dvě lahve vody jsme zaplatili 38 euro. Záhada vysoké ceny byla rychle objasněna. Jak Hašib, tak i řidič si z restaurace odnášeli velké plastikové tašky plné jídla, očividně na ramadánovou večeři – nemyslím, že něco platili.

               Zjistil jsem, že jsem zaťatý a nepřizpůsobivý Evropan. Bydleli jsme v hotelu nedaleko letiště, tedy hodně daleko od městského centra. Do tohoto centra by bylo možné dostat se taxíkem. Objednat taxi v hotelu nebyl žádný problém, čelo se mi ale rosilo potem při představě, že se budu muset dostat i nějak zpátky. A pak bude samozřejmě cenu diktovat taxikář. Předpokladem takového výletu je mnoho peněz v hotovosti, kreditní karty se za peníze nepovažují. Půjčit si auto a pokusit se dosáhnout městského centra po vlastní ose by se rovnalo sebevraždě. I turistický průvodce naléhavě varuje před podobnými bláznivými nápady. Odhadoval jsem své šance na přežití v káhirské dopravě zhruba na třicet minut.  Možná má doprava ve městě nějaká pravidla, ale pokud je má, tak jsem je neodhalil – tedy až na to, že se jezdí – převážně – vpravo. Přednost v jízdě tam ještě nezavedli a na křižovatkách byly sice i semafory, ale podle mého soudu mají čistě dekorativní funkci. Změna světla na semaforu na jízdě našeho autobusku nic nezměnila.

               Vyrazit na procházku pěšky se prý v městském centru dá. Nevím, nedostali jsme se k tomu. Ale když jsme se v Luxoru chtěli projít na tamější nilské nábřeží, které bylo vzdáleno pouhého půl kilometru, nedokázali jsme to. Přes les taxikářů před hotelem jsme se ještě nějak probili, ale pak přišli drožkaři, snažící se nás vtáhnout do své drožky třeba i násilím. A když jsme vzdorovali, vysloužili jsme si agresivní nadávky – naštěstí v arabštině, takže nevím, jak mě drožkař nazýval – podle výrazu jeho tváře ale ničím hezkým. Nezbylo, než snahu o procházku vzdát a vrátit se do hotelu. Prostě jsem na to neměl nervy ani dostatek hotovosti v peněžence. Egyptské libry přitom nejsou u drožkařů ani taxikáři příliš vítanou měnou – mnohem raději mají dolary nebo eura. Je to dáno obrovskou inflací, se kterou ani ta současná česká nedokáže držet krok ani zpovzdálí. Když se Egypt v roce 1922 osamostatnil, převzal jako svou měnu britskou libru. Ta měla tehdy hodnotu pěti amerických dolarů. Současná hodnota egyptské libry je tři centy a neustále klesá.

A tak jsem bohužel neviděl ani náměstí Tahir, ani ono nejkrásnější nábřeží na světě. A to, i když jsme se přiblížili k Nilu na dosah – Egyptské muzeum je v centru města a od Tahiru ho odděluje jen vysoká budova hotelu Hilton. Nepřipravil jsem se dostatečně, abych vyvíjel na našeho Hašiba dostatečně velký tlak (nevěděl jsem, že je to TAK BLÍZKO!). Ale zřejmě by ani důkladná příprava na našem osudu nic nezměnila. Hašib měl nemocnou kyčel, a proto nehodlal jít ani metr víc než musel a představa, že by nás pustil na procházku bez osobního dohledu, byla pro něho noční můrou. Místo toho jsme měli v programu návštěvu bazaru – což jsem OPRAVDU nepotřeboval – ovšem bylo těžké se v té jedné uličce přeplněné lidmi ztratit, na což Hašib, který zůstal v autě, správně vsadil.

               Káhira tedy pro mě zůstala mraveništěm lidí žijících v domech, které jsou částečně ve stavu zrodu a částečně ve stavu rozpadu, mnohé z nich prodělávají obě fáze současně. Sociální byty prezidenta Násira (se kterým měl socialistický tábor tak srdečné vztahy, že Egypťanům vybudoval hráz Asuánské přehrady), byly otřesné díry.

Sociální byty v Káhiře

V těch muselo být bydlení mnohem horší než v těch nejhorších rómských slovenských koloniích, jaké jsem zažil v Spišském Bystrém nebo ve Spišském Štiavniku v osmdesátých letech minulého století. Některým chyběla střecha, ale měly na stěně připevněnou klimatizaci. Nač je klimatizace bytu, který má ve stěnách díry, jsem tak úplně nepochopil – ale nepochopil jsem i mnoho jiných věcí.

               Na cestách po Evropě jsem si zvykl parafrázovat Johna Travoltu z filmu „Pulp Fiktion“, který tam říká o Holandsku: „Je to tam všechno jako u nás, jen jsou tam takové malé rozdíly.“ Tentokrát jsem tuto větu parafrázovat nemohl – nebyly tam malé rozdíly, ani rozdíly velké, bylo tam prostě všechno úplně jinak. Mohl jsem se podívat i na zeleninový trh, ale označit ho jako „malebné tržiště pod vysokým nebem“, jak to učinil Zamarovský, bych se neodvážil. Nebe bylo sice vysoké ale malebného jsem tam neviděl nic – jen neskutečné hemžení neuvěřitelného množství lidí.

Zeleninový trh v Káhiře

               V Káhiře jsou i moderní nová sídliště (stavěná na okraji města v poušti, protože v Egyptě je zákonem zakázáno stavět na úrodné půdě) a dokonce i sídliště s velkým odpočinkovým parkem – je to ve směru na Gízu, kam vede sedmiproudová dálnice. Kolik obyvatel Káhiry si ale takový luxus může dovolit, nedokážu odhadnout. Zdálo se, že hodně těchto bytů je prázdných a to přesto, že domy byly hotové. To je dost zvláštní stav, většina domů (i hotelů) nikdy dostavěná není. Za nedostavěný dům se totiž (podobně jako v Turecku nebo i v Řecku) neplatí daň z nemovitosti. Proto vždy na nejvyšším poschodí trčí do nebe dráty jako znamení, že majitel hodlá přistavět další poschodí – a to může trvat roky, případě i celou věčnost.

               Po cestě do centra jsme míjeli „Město mrtvých“, tedy centrální hřbitov.

Centrální hřbitov

Rozkládá se na obrovské ploše několika čtverečních kilometrů – každá rodina má svůj domeček, kde jsou dva hromadné hroby, jeden pro muže, druhý pro ženy – muži tedy nesmí být míchání se ženami ani po smrti – možná proto, aby měli aspoň po smrti trochu klidu. Ty domy se velmi liší velikostí a kvalitou – některé z nich se nápadně podobají Násirovým sociálním bytům, významní muži si naproti tomu dali postavit paláce, dokonce i s mešitami, nad městem mrtvých se jich tyčí spousta.

               Dominantou historické Káhiry je pevnost, kterou zde dal postavit v letech 1173–1186 legendární vládce a dobyvatel Jeruzaléma Saladin (egyptsky Salah-al Din).

Citadela

Pevnost ještě trochu stojí – byla poškozena zemětřesením v roce 1992. Toto zemětřesení sice mělo sílu „jen“ 5,8 stupňů Richterovy stupnice čili v Tokiu by se nepohnul ani lísteček, v Káhiře ovšem mělo za následek 500 mrtvých a 50 000 bezdomovců. Po pravdě řečeno, ani současné domy – s výjimkou staveb státních úřadů, muzeí a nemocnic – mi nepřipadaly zrovna odolné vůči zemským otřesům. Egypťanům se ještě nepodařilo za třicet let tu Saladínovu pevnost opravit, zřejmě čekají, až to za ně udělá někdo jiný. Dominantou je tzv. „Alabastrová mešita“ neboli mešita Muhammada Aliho.

Alabastrová mešita Muhammada Aliho

Ne nejedná se o slavného amerického boxera, který se původně jmenoval Cassius Clay, ale o zakladatele moderní egyptské královské dynastie. Egypťané k němu mají nevyhraněný názor. Mluví o něm jako o „Albánci, kterého do Egypta přivezli Francouzi“, nemůžou ale upřít, že tomuto muži za mnoho vděčí. Třeba i za tuto dominantu tyčící se nad městem. Ovšem obložení z alabastru, které mělo původně pokrýt celou mešitu, je nedokončené, protože potomci tohoto krále se po jeho smrti na původní projekt prostě vykašlali.

               Egypt přišel o samostatnost v roce 1517, kdy byl dobyt Turky a sultán Selim nechal posledního mameluckého vládce Tumana brutálně zavraždit. Poté, co Egypt dobyli Napoleonovi Francouzi – a ukázali tam žijícím Arabům, na jakém pokladu sedí, aniž by o jeho ceně věděli – a ti byli poté vyhnáni Angličany, prosadil se v politických bojích právě onen „Albánec“ Muhammad Ali. V roce 1805 pozval na večeři elity mameluků, což byla vládnoucí kasta egyptské společnosti a nechal je všechny povraždit. Poté balancoval šikovně mezi tureckou vládou „Velké Porty“ v Istanbulu (protože Egypt zůstával formálně součástí Osmanské říše) a Brity, pod jejichž ochranou (protektorátem) rozšířil svůj vliv na Jordánsko, Sýrii a jeho vojska stála dokonce několikrát před Konstantinopolí – tedy Istanbulem.

Založil tak novou egyptskou vládnoucí královskou dynastii, která skončila až v roce 1952 pučem důstojníků, kteří přinutili odstoupit posledního krále Fárúka. Prvním „prezidentem“ se stal Abdul Násir s příklonem ke komunistickému táboru, vystřídán pak po své smrti Anvarem Sadatem, který zase hledal spojenectví v USA a smířil se s Izraelem, což ho stálo život. Po atentátu na něho v roce 1981 přišla třicetiletá éra Husního Mubaraka, ukončená „arabským jarem“ v roce 2011. Poté, co si Egypťané ve svobodných volbách zvolili islámské fanatiky v čele s prvně demokraticky zvoleným prezidentem Mohammadem Mursím, který zemi přivedl během jediného roku své vlády do politické izolace a k ekonomickému krachu, převzala vládu opět armáda a poté, co generál Al Sasí vysvlékl uniformu, byl „zvolen“ prezidentem a jeho obrazy jsou teď na všech nárožích a vládních budovách.

               Mešit je v Káhiře opravdu hodně a velkých. Například mešita Al Hasana, kde je pochován iránský šáh Réza Páhlaví. Po svém útěku z Iránu po revoluci v roce 1978 našel nakonec azyl právě v Egyptě, kde zemřel na rakovinu prostaty v roce 1980. Nejvíc se mně líbila mešita Ibn Tuluna, která je i největší, ovšem ani jedna z nich není pro turisty a k tomu křesťany volně přístupná, a to ani naboso. Fotografovat zvenku jsme je mohli.

               Do Káhiry jezdí ovšem běžný turista, aby navštívil egyptské muzeum a pyramidy v Gíze a Sakáře. Tento program jsme úspěšně absolvovali. Samozřejmě, že egyptské muzeum je něco naprosto výjimečného.

Egyptské muzeum

Člověk mohl o Egyptě hodně číst a prohlížet si fotografie a filmy, ale když stojíte před oním křeslem, na jehož opěradle natírá faraonovi Tutanchamonovi jeho manželka Anchesenamon rameno olejem, je to zážitek s oněmi obrázky neporovnatelný. Viděl jsem toto křeslo na fotografiích už možná stokrát, ale přesto mi realita vyrazil dech. Fotografovat jsem tam mohl (na rozdíl od sálu, kde je Tutanchamonova posmrtná zlatá maska), ale když jsem se na tu fotografii potom podíval, bylo to obrovské zklamání. Některé věci je třeba vidět prostě živě.

               Jakož i ty pyramidy. Dnes stojí vlastně už ve městě nebo na jeho okraji – Gíza už s Káhirou srostla do jednoho komplexu).

Z dálky nevypadají nějak impozantně, ale když člověk přijde až k nim a pochopí jejich velikost (jen jedna řada kamenů, vážících 17 tun ve spodní řadě je vysoká jako člověk – tedy moje žena, já jsem přece jen trošku přesahoval. Kdo chce, může vlézt i do pyramidy – buď do Cheopsovy (Chúfevovy) nebo do Chefrenovy (Chafreho) – ta druhá je levnější a lístky snadněji sehnatelné.

Vstup do Chefrenovy pyramidy

U faraonova sarkofágu, kde vás za bakšiš rád vyfotografuje přítomný Arab, je sgrafity prvního archeologa a vykrádače hrobů Giovanniho Belzoniho, který se sem dostal 2.března 1818. Trošku náročnější je si představit, jak tyto pyramidy vypadaly, když byly nově hotové. Jejich povrch byl totiž pokryt vápencovými deskami, které reflektovaly slunce a zářily bíle do dálky a jejich špičky byly pokryty zlatem. Navíc stojí pyramidy na vyvýšenině nad nilským údolím, které vám leží se svými palmami, poli ale i bytovou zástavbou u nohou. Představa opravdu beroucí dech. Ale jen představa.

               Slavná sfinga je o kousek dál – hlídala přístup k pyramidám a měla odstrašit zloděje.

Což se jí nepodařilo. U ní je městečko hemžící se obchůdky a prodavači suvenýrů. Zdálky vypadal hotel Cleopatra krásně. Zblízka, když člověk viděl, kolik smetí a špíny se válí před jeho vchodem, spíš odpudivě.

               Dnešní Egypťané se sice považují za potomky Egypťanů dávných, kteří tato neuvěřitelná díla dokázali postavit, mají s nimi ale hodně málo společného. Ta stará kultura zmizela nejprve pod pískem, aby se pak přesunula do muzeí, z atmosféry někdejší jedné ze dvou nejstarších kultur světa mnoho nepocítíte. Pochopíte brzy, že Egypťané mají vztah k oněm památkám čistě komerční, nikoliv emocionální, jak by se na potomky prastaré kultury patřilo. Káhirská univerzita má fakulty vyučující snad všechny jazyky světa – i fakulta bohemistiky má údajně 198 studentů. Jde jen o jedno – naučit se jazyk natolik, aby Egypťan mohl provázet turisty v jejich jazyce. Výsledky jsou někdy pochybné. Náš průvodce Mustafa hrdě tvrdil, že studoval na univerzitě v Káhiře germanistiku. Jeho lámaná němčina odpovídala té mojí někdy okolo roku 1998/1999. Ale nezbylo než být spokojen. Byli jsme turisty se základním programem – pokud bych chtěl víc, musel bych si zřejmě objednat – a zaplatit – soukromého průvodce. Nevím, jestli to zkusím. I když by mě to náměstí Táhir, nilské nábřeží, budova parlamentu či palác krále Fárúka dost láká.

Zlý cholesterol

               Cholesterol může za všechno! Tak by se dal shrnout náhled většiny lidí na problematiku koronární srdeční choroby. Cholesterol ucpává cévy, cholesterol zabíjí. Farmakologické firmy vděčně tuto rétoriku převzaly a úspěšně prodávají všechno, co cholesterol snižuje, v obchodních řetězcích si dokonce můžete koupit „olej bez cholesterolu“. Jako by jiné oleje cholesterol měly! Ale už sama ta věta prodává.

               Ve skutečnosti je to s cholesterolem trochu složitější. Kdyby ho tělo nepotřebovalo, tak by si ho nevyrábělo. A ono to dělá, a dokonce pilně, a to v játrech. Cholesterol je totiž základní kámen všech buněčných membrán, tedy bez něho bychom vůbec nemohli existovat. Každá poškozená buňka se opravuje prostřednictvím cholesterolu, nové se díky němu tvoří.

               Ovšem není cholesterol jako cholesterol, a navíc o něm platí totéž co i ostatních látkách – v přiměřeném množství jsou lékem, v přehnaném množství jedem. To věděl už Paracelsus v šestnáctém století.

               Cholesterol můžeme rozdělit zhruba na dvě frakce – na HDL (high density lipoprotein) a na LDL (low density lipoprotein), což děláme podle toho, jak taková transportní bílkovina vypadá v laboratorní zkumavce. Obě tyto bílkoviny přenášejí cholesterol, ovšem ten HDL ho odnáší do jater k dalšímu zpracování, takže vlastně krev od cholesterolu čistí, LDL zůstává v krvi, jako materiál pro případě potřeby (to je ona už vzpomenutá rekonstrukce poškozených buněk či tvorba nových).

               Pokud je hodnota LDL cholesterolu příliš vysoká, začne zanášet cévy – zejména pak ty poškozené vysokým tlakem, cukrem nebo otravou kysličníkem uhelnatým. A tyto takzvané plaky můžou být skutečně osudné. O to jsem už psal, když takový cholesterolový nános v cévě praskne a jeho obsah se vyprázdní, reaguje na to tělo jako na cizí látku v krvi a pokusí se ji ohraničit krevní sraženinou – a máme tu ucpávku cévy a záhubu orgánu odkázaného na přívod krve a kyslíku touto cévou.

               Cholesterol je přiváděn do těla stravou, zejména živočišnými tuky. Ovšem hlavní část se tvoří v játrech. A v tom je právě ten problém. Znáte to: „Dědeček jedl jenom špek a vepřové a nikdy infarkt nedostal.“ To je docela dobře možné. Tělo totiž reguluje hladinu LDL cholesterolu samo. A má určité vrozené nastavení. Někdo bude mít nastaveno na 100 mg, jiný na 200 miligramů ( v hodnotách používaných v Česku tedy jeden 3 milimoly a jiný šest.). A pokud hladina cholesterolu bude vyšší, nechá odnést přebytečný tuk do jater. Pokud bude ale nižší, vyšle signál játrům a ty potřebné množství dodělají.

               Jinými slovy, pokud má někdo genetické nastavení na nízkou hladinu cholesterolu, bude moci jíst, co chce, protože tělo se přebytečného cholesterolu zbaví. Pokud má někdo nastavenou hladinu cholesterolu příliš vysoko, může se trápit dietou bez konce a tělo stejně vždycky zdvihne hladinu cholesterolu na hodnotu, kterou ono – na rozdíl od lékařů – považuje za správnou a potřebnou. A tento člověk, jakkoliv bude žít zdravě, bude vegetariánem či bude si užívat pouze mediteránní diety, bude mít přesto vyšší riziko infarktu nebo mozkové příhody než onen s nízkým LDL.

               Což samozřejmě neznamená úplný fatalismus, pokud se týká diety. Jídlo s menším obsahem živočišných tuků tělu určitě prospěje, už proto, že se tento tuk nebude hromadit v játrech a mezi střevními kličkami, kde se může stát původcem cukrovky. Sporná je stále otázka, nakolik dokáže hladinu cholesterolu snižovat víno především to červené. Tanin, obsažený v slupkách červeného vína, má vstřebávání cholesterolu snižovat. Existují studie, které tento účinek dokázaly, ovšem stále znovu se objeví lékaři abstinenti (ano jsou mezi námi i takoví!), kteří kontrují studiemi, které mají dokázat, že člověk z mírného konzumu alkoholu neprofituje. Nechejme tuto otázku tedy otevřenou, minimálně ani ti nejzarytější abstinenti neprokázali, že by mírný konzum alkoholu (to je do 25 gramů na den – bohužel je to jen jedno malé pivo nebo dvě deci vína) nebezpečí infarktu zvyšoval.

Ovšem většina lidí s genetickým nastavením na vyšší hladinu cholesterolu se – pokud se tomu infarktu chce vyhnout – neobejde bez léků, které cholesterol snižují. To jsou léky, které přímo blokují enzym Hydroxy-Methyl-Glutaryl-Coenzym A, zodpovědný za tvorbu cholesterolu v játrech (nesnažte se si to jméno zapamatovat, nejde to.)

               Americký kardiolog Eugene Brauwald (mimochodem narozený v roce 1929 ve Vídni, odkud musel po Anschlussu Rakouska jakožto dítě židovských rodičů utéct do USA), označil statiny, tedy léky snižující cholesterol, za stejně užitečnou substanci pro prodloužení života, jako byla antibiotika. Samozřejmě, profesor Braunwald, který ještě stále přednáší navzdory svému věku 93 let a na kardiologických kongresech předsedá jednotlivým sekcím, je poznamenán svým oborem a není tedy, co se týká hodnocení léků, zcela objektivní. Ale něco pravdy na tom jeho výroku je.

               Otázka je, kdy je třeba tyto medikamenty brát. V praxi to proběhne většinou tak: Při preventivní prohlídce je mladému muži či ženě zjištěna zvýšená hladina cholesterolu (přičemž často bývá měřena jen celková hodnota cholesterolu, která má dosti omezenou výpovědní hodnotu) doktor mu předepíše statin s komentářem:“Tohle musíte brát, máte vysoký cholesterol.“ A je vymalováno.

               Přiznám se, že tuto strategii nezastávám. Statin ano, ale pouze tam, kde je opravdu potřebný. Otázka je, kdy ten okamžik nastal. Určitě ne u třicetileté ženy nekuřačky, která nemá žádné další rizikové faktory (jako například infarkt v mladém věku u rodičů či sourozenců). Pro mě nastává ten pravý okamžik ve chvíli, kdy se na cévách objeví usazeniny onoho cholesterolu, ať už s příměsí vápníku nebo bez něho. Jak to zjistit? Existuje celkem jednoduchá metoda – podívat se na krční tepny (krkavice) ultrazvukem. Ten je zobrazí detailně přesně a pozná, zda jsou vnitřní stěn cév ještě pořád hladké nebo se na nich už něco začíná usazovat.

               U mě to proběhlo poněkud jinak. Potřeboval jsem ortopedické vložky do bot a ortoped trval na tom, že potřebuje aktuální rentgen mých nohou. Tak jsem si ho nechal udělat a oba jsme nevěřili svým očím. V dolní částí bérce se táhly zvápenatěné pruhy tepen až k chodidlům. Tehdy jsem pochopil, že končí veškerá sranda a začal jsem polykat tabletky. Ty ortopedické vložky jsem dostal, ortoped byl kamarád a usoudil, že i přes ty zvápenatělé cévy se to ještě vyplatí.

Statinů je spousta. Pravastatin, Simvastatin, Atorvastatin, Rovastatin atd. Atorvastatin má výhodu u lidí, kteří berou řadu dalších léků z jiných důvodů, protože má nejméně interakcí s jinými substancemi.

               Statiny mají výhodu proti dietním opatřením, že blokují tvorbu cholesterolu v játrech – čili je možné s jejich pomocí snížit hodnotu cholesterolu na hladinu podle představ lékaře, bez ohledu na to, co si o tom myslí tělo pacienta. Což může být problém, některá těla si do své autonomie nenechají zas až tak kecat a rozčílí se.

               Zaprvé – statiny působí samozřejmě v játrech – jak jinak by mohly tvorbu cholesterolu blokovat? U citlivých jedinců může tedy dojít k zvýšení jaterních testů a ve výjimečných případech i k poškození jater. Proto je nezbytné po začátku léčby s odstupem několika týdnů zkontrolovat jaterní testy. Pokud jsou normální, snášíte statin dobře a není důvod k starostem.

               Zadruhé můžou protestovat orgány, zhýčkané vysokou hladinou cholesterolu, který měly po dlouhé roky k dispozici, zejména svaly. Ty jsou na cholesterolu velmi závislé, po každé tělesné námaze dojde k určitým poškozením buněčné stěny ve svalech, která volají po popravách. A svaly můžou při relativním nedostatku cholesterolu začít bolet, případně se v krvi objeví enzymy, které jsou normálně jen ve svalech vevnitř a do krve se dostanou jen při poškození buněčných svalových membrán. To je takzvaná nesnášenlivost statinů. Donedávna to byl velký problém. Naštěstí v poslední době vyřešený.

               Tím řešením jsou monoklonární protilátky proti proteinu, který má centrální roli v regulaci metabolismu lipidů – takzvaný regulační protein PCSK 9.  Na trhu jsou látky Evolocumab (Repatha) nebo Alirocumab (Praluent) Protilátky tento protein zablokují a on tak přestane nutit jaterní buňky k tomu, aby cholesterol vyráběly. A ty se zachovají stejně jako člověk sám. Když nemusí, tak nepracuje. Bez biče za zády si dají pohov a cholesterol klesne. Samozřejmě, že odpůrci léků teď dostanou hysterický záchvat, zásahem do regulace se přece způsobí chaos v metabolismu, což bude mít určitě nedozírné důsledky. Nemá. Naopak, účinek je příznivější než ono přímé blokování pracujícího enzymu chemicky statinem. Studie dokázaly velmi dobrý účinek s prodloužením života lidí, kteří tento lék dostávali.

               Takže pro skeptiky ještě něco hrůzostrašnějšího, a to je nejnovější léčebná možnost, která se zakládá na dodání siRNA (small interferrin RNA), čili geneticky manipulované RNA, která se zabuduje do jaterních buněk, ale na rozdíl od normální RNA je líná a produkuje podstatně méně cholesterolu. Ano, neklame vás zrak, je to na podobném principu, jako bylo ono všemi zastánci konspiračních teorií prokleté očkování proti Covidu. Člověk se stává Zombie se změněnou DNA!!!! Samozřejmě je to hloupost. RNA nikdy nezmění DNA, to jde jen opačným směrem – je to prostě jednosměrka. O tom jsem už psal a nehodlám se opakovat.  Podávání RNA je budoucností v medicíně. Používá se už u mnoha metabolických chorob – prostě tam, kde nějaký enzym rozhodující pro metabolismus chybí, protože onen pacient nemá RNA pro tvorbu onoho enzymu, prostě se mu tato genetická informace dodá do buněčné cytoplasmy – ne do jádra! Výhodou této látky Inclisiranu (Leqvio) je, že ji stačí podat dvakrát do roka, PSCK9 monoklonární protilátky se musí píchat každé dva týdny.

               Každopádně jíst zdravě ještě nikomu neuškodilo. Jídlo s nízkým obsahem tuku, tedy například mediteránní strava, je rozhodně zdravější, než vepřo knedlo zelo. Jenže když si ho tělo žádá, je radno mu to čas od času dovolit. Cholesterol není takový strašák, jak ho vám chtějí vylíčit.  

               A občas se i proběhněte. Zas až tak ty svaly nebolí, můžu to potvrdit z vlastní zkušenosti. I přes mé zvápenatělé cévy stoupám k horským vrcholům i nad 3000 metrů nadmořské výšky, aniž by mě braly křeče do lýtek. Určitě i díky statinům ale nejen proto. Trénink je důležitější.

               Protože moje články o medicíně pro každého nenašly velkou odezvu mezi mými čtenáři, vrátím se příští týden k osvědčeným cestopisům. S rizikovými faktory pro koronární chorobou srdeční jsem stejně hotov. Jsem ale samozřejmě otevřen diskusi a pokud bude potřeba další osvěty, vyjdu jí v budoucnosti rád vstříc.

Orthodoxie III

Im Jahr 1071 verloren die Byzantiner die Schlacht bei Manzikert gegen die Seldschuken-Türken, was den unaufhaltsamen Niedergang ihres Reiches einleitete. Kaum eine andere Schlacht hatte solche weitreichenden Folgen. Die Schutzmauer der europäischen griechisch-römischer Kultur und damit auch Christentums ist damit gefallen. Die Byzantiner mussten ganz Anatolien räumen und konnten es nie wieder zurückerobern. Das Reich beschränkte sich auf die Küstengebiete und die Ägäis Inseln. Die Expansion der Türken führte zu Kreuzzügen, von denen der vierte im Jahr 1204 sich gegen die Griechen wandte. Die Kreuzfahrer eroberten Konstantinopel und gründeten dort das Lateinische Kaiserreich.

Eroberung Konstantinopels durch den vierten Kreuzzug 1204

Wahrscheinlich inspiriert von diesem Triumph ließ Papst Innozenz III. im Jahr 1215 auf dem Vierten Laterankonzil das “filioque” als kirchliches Dogma in das offizielle Glaubensbekenntnis aufnehmen. Er hatte wohl das Gefühl, endgültig über die Orthodoxie gesiegt zu haben, die sich in das sogenannte „Reich von Nicäa“ zurückziehen musste. Die Katholiken beherrschten beide Hauptstädte des ehemaligen römischen Reiches und wollten bestimmen, was richtig war.

Die Griechen gaben jedoch nicht auf. Im Jahr 1261 eroberten sie Konstantinopel zurück, und es folgten weitere zweihundert Jahre eines allmählichen Verfalls des Byzantinischen Reiches, bis es im Jahr 1453 endgültig unterging. Der Eroberer von Konstantinopel von 1261, der Kaiser Michael Palaiologos, versuchte, eine Kirchenunion mit dem Westen zu schaffen, und diese Union entstand tatsächlich im Jahr 1274 in Lyon. In Byzanz stieß sie jedoch auf allgemeinen heftigen Widerstand, und der Kaiser, obwohl er sich durch die Rückeroberung der Hauptstadt und die Gründung einer neuen Dynastie einen Namen gemacht hatte, starb im Exil. Der Glaube und die damit verbundenen Emotionen besiegten die Vernunft, die von einem weisen Herrscher in die Ost-West Beziehungen eingeführt werden sollte.

Die Bedrohung durch die Türken wurde jedoch auch im Westen sehr wohl wahrgenommen, insbesondere vom ungarischen König und deutschen Kaiser Sigismund, der an seiner südlichen Grenze ununterbrochen mit dieser Bedrohung konfrontiert wurde. Der Plan für einen großen Kreuzzug scheiterte genau an den Uneinigkeiten der Kirche. Die militärischen Expeditionen der Jahre 1395 (Nikopol) und 1444 (Varna) endeten jeweils in Katastrophen.

Die byzantinischen Kaiser waren sich vollkommen bewusst, dass sie ohne Hilfe des Westens der türkischen Expansion nicht standhalten konnten und suchten dort Hilfe. Aber die Päpste waren unnachgiebig. Sie waren nur bereit zu helfen, wenn die Griechen in den Schoß der allgemeinen Kirche zurückkehren, also wenn sie sich mit den Veränderungen in den Ritualen und im Glaubensbekenntnis versöhnen würden. Zu diesem Zweck wurde vom Papst Eugen ein Konzil nach Ferrara einberufen, das im Jahr 1438 begann. Symptomatisch für die Asymmetrie der beiden Kirchen war die Tatsache, dass die katholische Delegation Papst Eugen IV. selbst anführte (der diese Gelegenheit nutzte oder missbrauchte, um das Konzil von Basel zu boykottieren, das seit 1431 tagte und an dem eigentlich der Papst teilnehmen müsste), während die griechische Delegation vom Kaiser Johannes VIII. Palaiologos geleitet wurde. Der Patriarch Josef II., der mit ihm kam, durfte zwar diskutieren, alle Schlussfolgerungen mussten aber vom Kaiser abgesegnet werden. Daran hat sich in Osten seit tausend Jahren nichts geändert. Nach langen Verhandlungen und der Verlegung des Konzils von Ferrara nach Florenz wurde am 6. Juli 1439 in der Kathedrale von Florenz feierlich die Kirchenunion verkündet. 31 Bischöfe, darunter auch der Patriarch von Konstantinopel Josef II., unterzeichneten das Dokument für die griechische Seite. Der Patriarch starb allerdings bald darauf und wurde in der florentinischen Kirche Santa Maria Novella begraben.

In Konstantinopel stieß aber dieser Vertrag wieder einmal auf einen unüberwindbaren Widerstand. Der Hass auf den Westen war enorm. Er war nicht nur die Folge der Erinnerungen an die demütigende Eroberung der Hauptstadt durch die Kreuzfahrer im Jahr 1204. Es war der Hass eines Machtlosen, der sich nicht wehren konnte und nichts anderes als Hass übrig hatte. Das Motto der orthodoxen Christen wurde “Lieber den türkischen Turban als den Kardinalshut”. Die mit dem Kaiser loyalen Bischöfe, wie Metrophanes II. (1440-1443), Gregor III. Mammas (1443-1450) oder Athanasios II. (1450-1453), konnten das Volk für die Rettung der “ewigen Stadt” nicht gewinnen. Für einfache Griechen war die Vorstellung von Heterodoxie, also Ketzerei, so schrecklich, dass sie sich lieber entschieden, allein gegen die Türken zu kämpfen. 21 von 31 Bischöfen, die das Unionsdokument in Florenz unterzeichnet hatten, zogen ihre Unterschriften unter Druck des Volkes zurück. Der Hauptakteur des Widerstandes gegen die Union war der Mönch Gennadios Scholarios, der dann durch die Gnade von Sultan Mehmed der erste Patriarch von Konstantinopel wurde, nachdem die Türken die Stadt 1453 erobert hatten. Gennadios Scholarios war der beste Philosoph seiner Zeit. Er nahm am Konzil von Florenz als persönlicher Sekretär des Kaisers teil und unterzeichnete sogar das Unionsdokument. Danach wechselte er jedoch die Seiten. Er zog seine Unterschrift zurück und zog sich nach der Verkündung der Union in der Hagia Sophia am 12. Oktober 1452 (es dauerte so lange, bis der letzte byzantinische Kaiser Konstantin Palailogos sich dazu entschloss), aus Protest in ein Kloster zurück. Von dort aus wirkte er weiter als symbolische Person, die den unerschütterlichen wahren Glauben verkörperte. Unter türkischer Herrschaft verlor der Patriarch von Konstantinopel seine Bedeutung, da es keinen Kaiser mehr gab. Die Orthodoxie suchte nach einer neuen Führung, die dem muslimischen Herrscher nicht untergeben war. Noch im Jahr 1448 (also unmittelbar vor dem Fall von Konstantinopel) erhielt die orthodoxe Kirche des fernen Moskauer Fürstentums eine Autonomie. Die orthodoxe Kirche war nie so strikt hierarchisch organisiert wie die katholische. Die einzelnen Völker, die sich zum orthodoxen Glauben bekannten, erhielten in der Regel das Recht, ihre Angelegenheiten in ihrer eigenen Kirchenprovinz unabhängig zu regeln. Das ist auch heute noch der Fall. Praktisch jede Nation, die sich zum orthodoxen Glauben bekennt, hat ihren Patriarchen – seit dem 15. Dezember 2018 auch die Ukraine. Dazu kommen wir später noch zurück. Im Jahr 1448 wurde der erste Moskauer Metropolit, Bischof Jona, ernannt. Zu dieser Zeit erkannten die Moskauer Metropoliten jedoch noch die Überlegenheit des Konstantinopler Patriarchen an. Im Jahr 1547 ließ sich Ivan der Schreckliche zum “Zaren von ganz Russland” krönen und übertrug damit offiziell die Kaiserkrone des Byzantinischen Reiches nach Moskau. („Zar“ ist der russische Ausdruck für Kaiser). Ivan hatte jedoch kein Interesse an der gleichzeitigen Übertragung des Patriarchats. Der Patriarch in entferntem Konstantinopel war ihm lieber, als wenn er neben ihm im Kreml sitzen und ihm Leviten lesen würde (was er bei Ivan wahrscheinlich nicht lange getan hätte).

Die Gründung des Moskauer Patriarchats geht auf einen anderen russischen Politiker, nämlich auf Boris Godunov, zurück.

Boris Godunov

Boris Godunov war für seine Zeit ein genialer Stratege und hatte in Russland praktisch keine Konkurrenz. Er regierte als Vormund des geistig behinderten Sohnes Ivans dem Schrecklichen, Fjodor I. Er erkannte, dass Moskau, um zum Oberhaupt der orthodoxen Kirche zu werden, benötigte, Russlands Ansprüche auf die Stellung als Erbe und Nachfolger des Byzantinischen Reiches zu legitimieren. Die kaiserliche Krone ohne eine Untermauerung durch den Glauben (also die Kirche) war nicht genug. Er begann sofort nach Ivans Tod im Jahr 1584 mit den Vorbereitungen für diesen Schritt. Im Jahr 1589 wurde das Moskauer Patriarchat ausgerufen und ein Jahr später genehmigte die Synode in Konstantinopel seine Gründung – was konnte sie schon tun? Jove wurde der erste Patriarch und belohnte Boris Godunov damit, dass er nach dem Tod von Fjodor I. im Jahr 1598 einen entscheidenden Anteil an seiner Wahl zum Zaren hatte. Die kaiserliche Krone brachte Boris kein Glück. Bis zu seinem Tod im Jahr 1605 kämpfte er gegen die Rebellion der Bojaren, gegen eine polnische Intervention, Missernten und Hunger. Das alles wurde von fanatischen Mönchen als göttliche Strafe interpretiert (angeblich für den Mord an Ivans dem Schrecklichen jüngstem Sohn Dimitrij, der jedoch Boris niemals nachgewiesen werden konnte). Boris Godunov ist wohl eine der meistverarbeiteten Figuren in der russischen Literatur (Puschkin und Alexej Tolstoi schrieben Dramen über ihn, Modest Mussorgskij eine Oper und Sergej Bondartschuk drehte über den unglücklichen Zaren einen Film). Das Schicksal von Boris Godunov ist das Schicksal eines Menschen, der in Russland etwas voranbringen wollte und am russischen Mystizismus, Fatalismus und der Passivität scheiterte. Nur Peter der Große konnte Russland reformieren, allerdings nur weil er brutaler als alle seine Gegner war und bei Bedarf sogar persönlich Rebellen die Köpfe abschlug.

Es funktionierte in diesem Land auf eine gute Weise nie etwas, oder etwa doch, Herr Gorbatschow?

Moskau übernahm zwar die Machtansprüche von Konstantinopel, wenn es um die Führungsposition in der orthodoxen Kirche ging, vermisste jedoch vollständig die feine und hochentwickelte griechische Philosophie. Dazu hatte das russische Reich einfach keine Kapazitäten. Es konnte sie auch nicht haben. Kenntnisse des Griechischen waren rudimentär und die russische Sprache wurde sogar von den Russen selbst bis zum Beginn des 19. Jahrhunderts als literarisch unbrauchbar angesehen. Die bessere Gesellschaft unterhielt sich auf Französisch und die schlechtere konnte weder lesen noch schreiben. Erst Puschkin und Gogol (übrigens ein gebürtiger Ukrainer) machten aus dem Russischen eine Salonsprache. Anstatt Philosophen wie Photios, Gennadios Scholarios oder Gregorios von Nazianz sollte also die Entwicklung der orthodoxen Kirche in Russland von Propheten, Narren und Rasputins bestimmt werden. Es war ein Rückzug ins dunkle Mittelalter (eigentlich ist sogar diese Formulierung ungenau, jeder von den Patriarchen im Konstantinopel sogar im vierten Jahrhundert war bei weitem mehr gebildet als russische Patriarchen, sogar die derzeitigen) und diesen Weg hat die russische Orthodoxie bis heute nicht verlassen. Die Patriarchen spielten eine sehr wichtige Rolle im Leben Russlands und konservierten mittelalterliche Bräuche. Moskau war das Zentrum ihrer Arbeit – und der Rückwärtsgewandtheit. Das ging dem reformorientierten Kaiser Peter dem Großen (der auch aus diesem Grund eine neue Hauptstadt weit entfernt von Moskau gründete) ungemein auf die Nerven.

Peter der Große

Im Jahr 1721 entzog er dem Patriarchat seine Rechte und unterstellte die Kirche dem Staat – also sich selbst. Die “Heilige Synode” unter staatlicher Aufsicht entschied über organisatorische Angelegenheiten im Patriarchat und seit 1742 war der Vorsitzende der “Heiligen Synode”. anstelle des Patriarchen der Oberste Staatsanwalt.       

Interessanterweise wurde das Patriarchat nach der Oktoberrevolution 1918, also nach der Machtergreifung der Bolschewiki, wieder eingeführt. Die Kommunisten gingen zwar im Allgemeinen unerbittlich gegen Religion vor (Religion war für sie das „Opium des Volkes“), aber Stalin erkannte die Möglichkeiten, die ihm die Frömmigkeit des russischen Volkes bot. Er verwandelte das Patriarchat mit seinen Strukturen und Anhängern in eine Filiale des KGB. Im Grunde musste jeder Priester mit dem KGB zusammenarbeiten, viele von ihnen hatten in dieser Organisation sogar bedeutende Positionen. Wie auch der gegenwärtige Patriarch Kyril oder sein Vorgänger Alexios (1990-2009). Stalin förderte die orthodoxe Kirche auch auf “befreiten” europäischen Gebieten. Im östlichen Teil der Slowakei wurden orthodoxe Priester mit verschiedenen Vorteilen gelockt, insbesondere Mitglieder der griechisch-katholischen Kirche, und viele von ihnen verfielen den Verführungen. Die KGB war erfreut.

 Die Russen fanden nach 1990 sehr schnell den Weg zurück zum orthodoxen Glauben. Zum Beispiel wurde die Alexander-Newski-Kirche in Tallinn, die von der estnischen Regierung ursprünglich abgerissen werden sollte, sehr schnell zum Treffpunkt für die in Estland lebende Russen. Die Russen kehrten willig in den Schoß ihrer Kirche zurück. Die Kommunisten trennten die Bevölkerung gewaltsam von der Religion, aber der wirkliche Atheismus, der in Europa auf der Grundlage der Aufklärung entstand, fand nie einen Weg nach Russland. Die Russen verstanden den Verzicht auf die Orthodoxie im Grunde genommen als eine Abtrennung von ihren kulturellen Wurzeln. Die Aufklärung hat Russland nie wirklich berührt. Selbst Katharina II. die Große, eine begeisterte Anhängerin der Ideale von Jean-Jacques Rousseau, gab schnell ihre Bemühungen auf, diese Ideale in Russland zu verbreiten, als sie erkannte, mit welchem Widerstand sie konfrontiert wäre und dass es sie höchstwahrscheinlich sowohl die Krone, als auch den Kopf kosten würde. Als eine gebürtige Deutsche und eine Protestantin, also eine Heterodoxe, musste sie täglich beweisen, dass sie es mit der Konversion zum orthodoxen Glauben ernst meinte und dass sie sich mit diesem Glauben identifizieren konnte.

Katharina die Große

Aber ohne den Einfluss der Aufklärung fehlt den Menschen der Vernunft. Es bleibt lediglich ein blinder Glaube – an Gott, an den Zaren und an den Patriarchen. Ihre Befehle müssen blind befolgt werden, kritisches Denken ist nicht erwünscht. Was kann sich ein Monarch – Diktator – mehr wünschen? Vor allem, wenn der Leiter der Kirche – der Patriarch – daran gewöhnt und bereit ist, dem Zaren zu dienen.

Die orthodoxe Kirche ist einer der Pfeiler des aktuellen totalitären russischen Systems geworden. Ihre Ablehnung von allem Westlichen ist symptomatisch für die Reinheit des Glaubens! Sie ist nicht einmal bereit, den Kalender zu reformieren, weil der katholische Papst Gregor es angeordnet hat und sie hält weiterhin am julianischen Kalender fest. Aus Prinzip! Auch wenn sie bereits um 14 Tage zurückliegt. Sie wäre bereit, Weihnachten im Sommer zu feiern, nur um ihre Ablehnung des Papsttums zum Ausdruck zu bringen. Nichts davon hat sich geändert, nicht einmal als die Bolschewiki aus praktischen Gründen den gregorianischen Kalender übernommen haben. Die russische Orthodoxie kennt keine praktischen Gründe, sondern nur ideologische. Und die Hauptideologie ist der Hass auf den Westen. Kirchen (auch die katholische Kirche) haben sich nie für Demokratie begeistern können, ihre Strukturen sind totalitär und sie kommen daher besser mit totalitären Regimen zurecht (es war schließlich die katholische Kirche, die als erste den faschistischen Mussolini-Regime im Austausch für den Lateranvertrag anerkannt hat). Putin verbindet mit Kyrill außerdem eine gemeinsame Vergangenheit im KGB und beide sprechen fließend Deutsch (Kyrill liebt Aufenthalte in der Schweiz, wo er sein luxuriöses Anwesen hat). Welche Rolle Putins Beichtvater Tichon, den ihm Kyrill zugewiesen hat, bei derzeitigem Verhalten seines Präsidenten spielt, können wir nur vermuten. Es scheint, dass diese graue Eminenz einen erheblichen Anteil an der Entfachung des gegenwärtigen Krieges in der Ukraine hatte. Vielleicht hat er Putin einen Platz im Himmel und Vergebung all seiner Sünden versprochen. Und Putin muss sich im Klaren sein, dass er nicht gerade wenige dieser Sünden begangen hat, die er beim jüngsten Gericht zu verantworten haben wird. Aber warum würde Tichon das tun? Also der russische Patriarchat hat die Ausrufung der ukrainischen autokephalen Kirche im Jahr 2018 nie verdaut. Die Ukrainer hatten beim Patriarchen in Konstantinopel (wie die Griechen und orthodoxen Gläubigen Istanbul immer noch nennen) um Autokephalie angesucht und die Konstantinopler Synode hatte ihren Antrag trotz heftiger Proteste aus Moskau positiv beurteilt. Kyrill hat also ein Drittel seiner Gläubigen verloren. Dennoch haben viele orthodoxe Gläubige in der Ukraine weiterhin die Moskauer Priorität akzeptiert (obwohl sich die Priester dieser Kirche weigerten, die in den Kämpfen in Donbas gefallenen ukrainischen Soldaten zu beerdigen) – allerdings nur bis zum 24. Februar 2022. Ab diesem Tag möchte niemand mehr in der Ukraine etwas mit Kyrill zu tun haben. Aussagen wie die, die ich am Anfang meines ersten Artikels zitiert habe, nämlich: “Der russische Soldat ist heute ein Krieger des Lichts, der für die Rettung des wahren Glaubens und Russlands kämpft, er ist buchstäblich ein Kämpfer der himmlischen Armee, hinter der sich Engel unter der Führung des Erzengels Michael befinden”, heben selten die Moral der kämpfenden Truppen an, entschuldigen aber dafür im Voraus alle Verbrechen, die diese “heilige” Armee begehen wird. Ein Verbrecher kann sich nichts mehr als eine absolute Amnestie für alle seine Verbrechen wünschen, die er begehen will. Mit umso größerer Freude begeht er sie dann. Wie die Kreuzfahrer im Jahr 1099 in Jerusalem und die Russen 2022 in Butscha und anderen ukrainischen Städten.

Die orthodoxe Kirche, die Waffen segnet (ihre Priester haben sogar eine Rakete namens “Satan” geweiht, als Beweis für den gegenwärtigen russischen Wahnsinn), wird für die Ewigkeit mit Blut beschmiert werden. Der Glaube der einfachen Russen an die Unfehlbarkeit des Zaren und Patriarchen sowie an die Erlösung durch genaue Erfüllung ihrer Befehle wird sich jedoch wahrscheinlich nicht ändern. Dass der Kriegstreiber Kyrill von der Europäischen Union auf die Liste der sanktionierten Personen gesetzt wurde, war mehr als logisch. Umso erstaunlicher war es, dass Viktor Orban seine Streichung von dieser Liste erpresst hatte, als er mit einem Boykott des Sanktionspakets, dass gegen den russischen Ölimport gerichtet war, drohte. Die Tatsache, dass Calvinisten (also Ungarn) gleich wie orthodoxe Gläubige gesäuertes Brot bei der Messe essen, spielte in seinem Handeln sicherlich keine Rolle. Es ging wahrscheinlich auch nicht um den Aufbau von Orbáns eigenem Ego. Die Anweisung, dass Orbán die Sanktionierung des Oberhaupts der russischen Kirche blockieren sollte, kam zweifellos aus Moskau, wahrscheinlich von Putin selbst. Vielleicht hatte ihm sein Beichtvater Tikhon mitgeteilt, dass die Voraussetzung für seine eigene Erlösung darin besteht, dass Kyrill den Sommer 2022, wie gewohnt, in seiner Residenz in den Schweizer Bergen (umgeben von der ketzerischen Bevölkerung, was ihn erstaunlicherweise nicht stört) verbringen konnte. Umso überraschender war es, dass sich Orbán für ihn so heftig eingesetzt hat und nicht einmal vor der Gefahr seiner eigenen Blamage zurückschreckte. Das wirft die Frage auf, was Putin gegen Onkel Viktor hat und womit er ihn erpressen kann. Worum ging es bei Orbáns Treffen mit Putin in Moskau im Februar 2022 unmittelbar vor dem Beginn der russischen Invasion in die Ukraine?

Alte Freundschaft rostet nicht

Hat Putin Orbán damals die Transkarpaten-Ukraine versprochen? War es so etwas wie der Molotow-Ribbentrop-Pakt und jetzt sitzt Orbán in einer Falle, weil er entweder etwas unterschrieben hat oder sein Gespräch aufgezeichnet wurde? Es wäre denkbar. Vielleicht werden wir es eines Tages erfahren. Patriarch Kyrill kann jedoch dank Orbán seine Schäfchen weiterhin straffrei zum Krieg anstacheln. Und sie werden weiterhin blind gehorchen und morden mit der Erwartung einer Erlösung.

Ohne den Einfluss der Aufklärung ist es nicht möglich, Glauben mit Vernunft zu verbinden. Die Verwendung von Vernunft riecht in Russland nach Heterodoxie, das heißt Ketzerei. Im Westen wurde man im Mittelalter dafür verbrannt. Im Osten geschieht dies bis heute.

Vysoký krevní tlak

               Byly časy, kdy lékaři doporučovali, že je „lepší neměřit krevní tlak, nebo by mohlo nějakému blbci ještě napadnout pokusit se ho snížit.“ To bylo ovšem v první polovině minulého století, kdy na léčbu vysokého tlaku neexistovaly účinné léky a ty, které účinkovaly, měly víc negativních než pozitivních účinků.

               Ovšem vysoký krevní tlak je jeden z nejdůležitějších rizikových faktorů pro srdeční infarkt nebo mozkovou příhodu. Stačí si vzpomenout na prezidenta Beneše, ze kterého jeho vysoký tlak s opakovanými mozkovými příhodami udělal lidskou trosku, která komunistům podepsala, co si přáli. Člověk zruinovaný vysokým tlakem bez vůle a síly. Důsledky byly nejen pro něho osobně, ale pro celou zemi katastrofální.

               Vysoký tlak patří k rizikovým faktorům pro koronární chorobu srdeční, které člověk dostane už do kolébky. Devadesát procent hypertoniků zdědilo svůj sklon k vysokému tlaku od rodičů, jen zhruba deset procent má jiné příčiny (jako jsou zúžení renálních tepen, nádory nadledvin nebo chronické záněty ledvin – glomerulonefritidy).

               Proto by měla první otázka lékaře člověku, u něhož zjistil vysoký krevní tlak, být: „Měl vysoký tlak někdo z vašich rodičů či jiných blízkých příbuzných?“ Tento vrozený vysoký tlak se dá dnes totiž poměrně snadno léčit. Principem vzniku vysokého tlaku je totiž snížená schopnost ledvin vylučovat z těla sůl. Sůl, tedy natrium potřebuje tělo naprosto nutně, princip výměny sodíkových a draslíkových iontů na buněčné membráně je základní princip, na kterém fungujeme. Ovšem potřebujeme zhruba 3 gramy denně. V normální stravě bez dosolování je ale soli 12–15 gramů. Ti, kteří si rádi přisolí, se lehce dostanou i přes dvacet gramů. A ledviny musí tu nadbytečnou sůl z těla vyloučit. To je dřina. Každý člověk dostane do kolébky určitou schopnost vylučovat z těla sůl. Ta s přibývajícím věkem klesá až se sníží pod určitou kritickou hodnotu. Pak se začne sůl v těle hromadit. Sůl váže vodu, ale krevní cévy mají jen určitou kapacitu. Proto, když je v nich soli a na ní navázané tekutiny moc, začne v nich stoupat tlak (nejprve obvykle ten spodní, ale následně i ten horní. O tom dolním se říká, že je rizikovým faktorem zejména pro srdeční infarkty, ten horní svědčí o určité ztuhlosti cévní stěny a je považován za rizikový faktor zejména pro mozkové příhody.

               Léčba vysokého tlaku by tedy měla principiálně spočívat v tom, dostat tu přebytečnou sůl z těla a zabránit, aby se hromadila. Pro oba tyto principy máme účinné léky, dokonce se obě účinné látky nacházejí v jedné tabletce. Čili vše vypadá naprosto jednoduše – jednu tabletku každé ráno a je vystaráno. Věc je ale přece jen komplikovanější.

               Především musím předeslat, že léčba vysokého tlaku je genderově naprosto nespravedlivá. Člověk aby dlouho hledal substance, které by neměly negativní vliv na mužskou potenci. Zatímco u žen negativní účinek popsán nebyl, u muže můžou tyto tabletky vést k velké frustraci při snaze dosáhnout erekce. Takže pánové by následovný článek možná raději neměli číst.

               Ale začněme u léčení, které tento negativní vliv nemá. Můžeme začít u opatření bez tabletek. To spočívá v omezení příjmu soli a podpoře jejího vylučování. Striktní vegáni mají někdy příjem soli nulový – to vede zase k jiným poruchám – například k poruchám srdečního rytmu nebo k poruchám tělesného vývoje dětí. Ale už vegetariánská strava bez používáni soli (už v pečivu je soli pro denní spotřebu dost) může hodně pomoci. A moč není nic jiného než solný roztok. Jestliže tedy piji hodně pramenité vody (ne minerálky s vysokým obsahem natria), močím stejně solný roztok a tím snižuji obsah soli v těle. Pomáhá i sport, rekreační sport vytrvalostního typu rozšiřuje cévy a zvyšuje tím cévní kapacitu – a ostatně víme, jak chutná při námaze vyloučený pot.

               Je ovšem pravdou, že tato opatření většinou nestačí trvale. Pro několik prvních let se dá tlak těmito opatřeními normalizovat, časem ale stejně musí člověk sáhnout k tabletkám.

               První volbou jsou ACE blokátory, tedy blokátory angiotensin konvertujícího enzymu. (Například Perindopril nebo Lisinoprol, ale je jich celá řada) Popisovat princip účinku by bylo příliš složité a dlouhé, v každém případě jsou to léky, které brání hromadění soli v těle. Čili působí přímo tam, kde vysoký tlak vzniká. A impotenci nezpůsobují, páni můžou vydechnout. Jenže stejný enzym, který vyvolává vysoký tlak a hromaděni natria, je zodpovědný za odbourávání jiného hormonu, takzvaného bradykininu. Pokud se tento nahromadí, může vést k otoku sliznic. To se může projevit suchým kašlem (nejčastější vedlejší účinek, postihující zhruba 8 procent pacientů), ucpaným nosem, ale i – to hodně zřídkavěji – průjmy nebo v extrémním případě i akutními záněty slinivky břišní (to jsem zažil zatím jen zhruba třikrát). Čili pokud se některý z těchto příznaků během léčby ACE blokátory objeví, je třeba léčbu změnit.

               Naštěstí existuje náhrada s bezmála stejně dobrým účinkem ale bez oněch účinků nežádoucích. Jsou to takzvané Blokátory Angiotensinu I. Ty působí na stejné linii jako ACE blokátory, ale o jedno poschodí dál. Vedle snižování krevního tlaku přispívají i ke stabilizaci srdečních rytmu, pro mě jsou tedy při léčbě vysokého tlaku první volbou.

               Ovšem nějak je třeba z těla dostat tu sůl a vodu, která v něm už je. Nebo případně pomoci, když ony výše jmenované léky nestačí. K tomu pomáhají takzvaná diuretika, tedy látky sůl z těla vyplavující. Jak jsem s překvapením zjistil, Hydrochlorothiazid, nejčastější látka používaná v Rakousku nebo v Německu, se v Česku nepoužívá, místo ní se používá Indapamid. Ovšem tady už můžou problémy nastat. Jednak můžou tyto látky uspíšit vznik cukrovky, jednak při dlouhodobém používání negativně ovlivňují onu mužskou potenci a když jsem Indapamid bral, došlo u mě k výpadku činnosti kostní dřeně. Tato porucha – tvorba bílých krvinek, se sice po vysazení léku upraví, ale musí se včas zjistit – proto doporučuji kontrolu krevního obrazu. Někdy se vyplatí přidat diuretikum na začátku léčby a když se tlak upraví a sůl tělo opustila, přejít na léčbu ACE blokátorem nebo AT1 antagonistou jako jediné substance. Někdy to docela dobře funguje.

               Dalším lékem jsou betablokátory. Ty snižují aktivitu stresových hormonů, takzvaného sympatiku a tím snižují nejen krevní tlak ale i srdeční frekvenci. Látka Carvedilol snižuje tlak výrazněji než Bisoprolol, který milují kardiologové. Bisoprolol totiž skutečně chrání srdce před nadměrnou námahou – prostě ji nepřipustí. Znal jsem kamaráda – byl to extrémní sportovec – který tvrdil, že život s bisoprololem je jako život se zatáhnutou ruční brzdou. Mně samotnému se pod tímto lékem výkonnost zlepšila. Protože při horských výstupech srdce nezrychlilo tak jako předtím, šlo se mi do kopce mnohem lépe. A jak je to s tou impotencí? Jistá skotská studie porovnávala (jednalo se ještě o první poměrně primitivní betablokátor Propranolol, ale Britové se se svými pacienty moc nemazlí) pacienty, kteří byli o možné impotenci před užitím léku poučeni s těmi, kterým to nikdo neřekl. U poučené skupiny se impotence vyskytla u 54 procent pacientů – u nepoučených to bylo 13 procent. Takže se to odehrává především v hlavě. Ovšem můj dobrý kamarád, kterému jsem předepsal Nevibolol, u kterého se tvrdí že způsobuje tuto nepříjemnost nejméně často, mi nepoděkoval. S jeho milostným životem byl údajně šlus. Mně bisoprolol neuškodil, i když se můžu považovat za poučeného.

               Kalciové blokátory jsou dalšími standartními léky, které působí na svalovinu cév a tím cévy rozšiřují.  Zvětší se tak kapacita cév a tlak klesne. Problém je s vedlejšími účinky. Nejčastějším jsou otoky, především otoky nohou. A pokud je pacient dostane, málokterého lékaře napadne, že na vině je jeho Amlodipin a předepíše mu diuretikum. A to se vyřádí na ledvinné funkci a na malér je zaděláno. A pak je tu ona impotence. Ano, poměrně častá, ochablé cévy mají problém přivést toho mužského rošťáka do ztuhlé podoby. Proč navíc Amlodipin způsobuje i gynekomastii, tedy vývoj ženských prsů u mužů, jsem nevyzkoumal. Budou za tím nějaké hormonální změny, ale je to prostě tak. A potenci to taky nepřispěje.

               Další skupina léků takzvané imidazolinové blokátory, jako například Rilmenidin působí v mozku. Drážděním určitého centra v mozku vytvářejí dojem, že je v těle příliš mnoho stresových hormonů a toto centrum pak vyšle signál k nadledvinám, aby s tím přestaly. I když jsou v tom chudiny nevinně, omezí svou produkci, což může tlak snížit. Ovšem mezi vedlejšími účinky se dozvíme – tentokrát genderově korektně – že způsobuje sexuální dysfunkci.  Hádejte jednou komu. Ten sympatikus je přece jen k určitým věcem docela dobrý.

               V případě hypertenzivní krize, kdy je tlak extrémně vysoký a způsobuje akutní problémy, se používá Urapidil. Ten rozšíří cévy rychle a blokuje i onen stresový systém. Ale na dlouhodobou léčbu se moc nehodí.

               Blokátory Alfareceptorů (opět jsme u onoho sympatiku) jsou sice lékem první volby při zbytnění prostaty, při léčbě vysokého tlaku sice vykazují snížené hodnoty tlaku ale žádné výhody, co se týká nemocnosti či úmrtnosti. Patří sem látky jako Doxazosin, Terazosin, Alfuzosin nebo Tamsulosin). Proto je u žen zásadně vysazuji – ty prostatu, jak známo, nemají. Co se týká potence, nejčastějším vedlejším účinkem je retrográdní ejakulace, čili vyprázdnění semene při vyvrcholení do močového měchýře. Taková soulož není to pravé ořechové, ale co už naděláme, že pánové. Hlavně že se aspoň vyčůráme.

               Pokud trvá hypertonus dlouho, může se stát, že se nadledvinky udělají samy pro sebe (autonomizují se) a zbaví se jakékoliv kontroly. Léky, které do té doby zabíraly (ACE blokátory nebo AT1 antagonisté) přestanou najednou účinkovat. Proto je vždy moje druhá otázka poté, co jsem zjistil rodinné poměry – jak dlouho už vysoký tlak máte? Obvyklá odpověď „Už pár let“ mě sice neuspokojí, ale víc se většinou nedozvím. V tomto případě je třeba použít lék spironolacton, který tu zvýšenou produkci hormonu nadledvin – aldosteronu – blokuje. Ovšem nejen tento hormon. Velmi častým vedlejším účinkem je ona už u amlodipinu vzpomenutá gynekomastie (vznik ženských prsou u mužů) a změny hormonálního stavu nežádoucím směrem. Kromě toho vede braní tohoto léku velmi často k zhoršení ledvinné funkce – tu je nezbytné po začátku léčby Spironolactonem kontrolovat. Co se mi ale stává u mých pacientů nejčastěji: Když sáhnu po spironolactonu, protože všechny ostatní léky jsou neúčinné, vrátí se pacient za měsíc zpět opět s nezvládnutelným vysokým tlakem, ale bez spironolactonu. Když se ptám, proč ho nebere, dostane se mi odpovědi „Ten jsem nesnášel. Po něm mi tak klesl krevní tlak, že jsem s ním nemohl žít. Tak mi to pan doktor vysadil“.  Prosím všechny lékaře – v takovém případě vysazujte postupně všechny ostatní léky, ale Spironolacton, pokud ho snesou pacientovy ledviny, mu ponechejte. Je zbytečné vysazovat to jediné, co funguje a cpát do pacienta pět jiných léků, které prokazatelně nefungují.

               To by už možná stačilo, zřejmě jsem už hypertonikům, zejména těm mužským, nahnal strachu dost. Ale normalizace krevního tlaku je v prevenci srdečních infarktů extrémně důležitá. A ty vedlejší účinky postihují vždy jen menšinu pacientů, kteří léky užívají. Takže za pokus to určitě stojí.

               I když určitě se mezi pány najde hodně takových, kteří si po přečtení mého článku řeknou: „Raději neměřit krevní tlak, nebo ještě nějakému blbci napadne mi ho snížit.“ Nemají pravdu!

               První srdeční infarkt nebo mozková příhoda je o tom přesvědčí. Jenže to už může být pozdě. Není třeba skuhrat nad tím, že se člověk narodil jako muž. Ono to má i své výhody.

Orthodoxie II – das Schizma

Ein einziges Wort reichte aus, um den schwelenden zwischen dem westlichen und dem östlichen Patriarchat Konflikt auszulösen. Das Wort lautete “filioque” und fand seinen Weg in das Glaubensbekenntnis des Westens. Im Nicänischen Glaubensbekenntnis, das als offiziell galt, stand in lateinischer Form “qui ex Patre procedit”, was bedeutet, dass der Heilige Geist vom Vater ausgeht. Irgendwann um das Jahr 400 tauchte in Spanien erstmals die Formulierung “qui ex Patre Filioque procedit” auf, was bedeutet, dass der Heilige Geist vom Vater und gleichzeitig auch vom Sohn ausgeht. Dieses Glaubensbekenntnis empfahl die Synode von Toledo im Jahr 481. Solange sich so etwas am damaligen Ende der Welt im fernen Spanien ereignete, interessierte es niemanden, schon allein deshalb, weil die westgotischen Herrscher, die Spanien beherrschten, Arianer waren, die zur Heiligen Dreifaltigkeit ihre eigene, politisch motivierte Beziehung hatten. Nach dem Arianismus war die Kirche (der Sohn) und der Heilige Geist (die Gelehrsamkeit) dem Vater, also dem Herrscher, untergeordnet. Deshalb liebten die germanischen Herrscher diese Lehre so sehr.

Das Problem entstand erst, als die katholischen Franken begannen, dieses veränderte Glaubensbekenntnis zu verwenden, und der wahre Ärger entstand, als im Jahr 809 Kaiser Karl der Große dieses Glaubensbekenntnis auf den von ihm kontrollierten Gebieten zur Pflicht erklärte. Offenbar wollte er damit den oströmischen Kaiser Nikephoros I. in Konstantinopel provozieren, der bis zum Jahr 812 zögerte, Karls kaiserlichen Titel anzuerkennen und weiterhin darauf bestand, dass er der einzige “Caesar Romanorum” wäre. Papst Leo III., der Karl einst zum Kaiser gekrönt hatte, schwieg zu dieser fränkischen Provokation mit „filioque“ – was blieb ihm auch übrig? Er war vollkommen vom Kaiser abhängig. Er widersprach dem Kaiser nicht, ließ aber zumindest für Sicherheit das Glaubensbekenntnis ohne “filioque” in die Wand der Peterskirche meißeln.

Aber der Geist war bereits aus der Flasche entkommen und begann sein eigenes Leben zu führen.

Erstmalig führte dies zu einem diplomatischen Konflikt am Ende des 9. Jahrhunderts, als sich die Wege der östlichen und westlichen Kirche zum ersten Mal trennten. Es ging wiederum hauptsächlich um die Politik. In Byzanz übernahm der junge Kaiser Michael III. die Macht. Eigentlich herrschte anstatt ihm sein Onkel und Mentor Bardas (Michal interessierte sich vor allem für Trinkgelage und das Verführen der Ehefrauen von Hofbeamten, denen er dann Hirschgeweihe als ein Hinweis schickte, damit der Beamte wusste, dass seine Frau im kaiserlichen Bett lag – so entstand historisch gesehen – das Wort „der Gehörnte“ für betrogene Ehemänner). Bardas entmachtete Michaels Mutter Theodora und ließ ihren ersten Minister Theoktistos ermorden. Aber Patriarch Ignatios stellte sich ihm in den Weg. Er war nicht sehr klug, aber hart und unnachgiebig. Mit ihm zu verhandeln war unmöglich. Bardas ließ ihn also einfach vom Posten des Patriarchen absetzen (es half ihm, dass Ignatios sich beim Amtsantritt zum Patriarchen ernennen ließ, ohne zuvor von einer Bischofssynode gewählt worden zu sein, so dass sein Amt als illegal angesehen werden konnte). Bardas brauchte dringend einen neuen Patriarchen, und wenn möglich einen klugen, gebildeten und loyalen. Seine Wahl fiel auf den größten Gelehrten dieser Zeit, Fotios, genannt „Philosoph“ oder auch „Der Große“.

Er war der berühmteste Professor an der Universität von Konstantinopel. Er war auch ein Kollege, Freund und Mentor des slawischen Apostels Konstantin – Kyrill, er war es, der die Brüder von Saloniki, Kyrill und Methodius, nach Großmähren als Missionäre schickte. Das kleine Hindernis bei seiner Ernennung zum Patriarchen war die Tatsache, dass Fotios ein Laie war und keine Priesterweihe hatte. In Byzanz wurde dieses Problemchen auf ihre spezifische Weise gelöst. Fotios erhielt in vier Tagen alle vier notwendigen Weihen und übernahm das Amt. Aber dann kam Papst Nikolaus I. ins Spiel. Er wurde gerade im Jahr von Fotios’ Inauguration gewählt und wollte Stärke zeigen. Mit Verweis auf die Schnelligkeit von Fotios’ Weihe lehnte Nikolaus Fotios als Konstantinopler Patriarchen ab. Damit erhob er offiziell Anspruch nicht nur das Oberhaupt der Kirche, sondern auch ein Schiedsrichter zu sein, der das Recht hat, die Ernennung anderer Patriarchen zu bestätigen. Also ein Privileg, das traditionell nur dem Kaiser vorbehalten war. Aber Nikolaus fühlte sich bereits über Könige und Kaiser erhoben. Nikolaus erklärte Fotios im Jahr 863 für abgesetzt und installierte erneut Ignatios, was jedoch in Konstantinopel niemanden interessierte. Nach einem Austausch von verärgerten Briefen berief Fotios in Konstantinopel ein Konzil und lud alle Patriarchen außer den Römischen ein. Wenn Nikolaus auf dem politischen Gebiet kämpfte, antwortete Fotios, wie es in Griechenland üblich war, mit Gelehrsamkeit.

Das Konzil beschuldigte den Papst der Ketzerei, genau deshalb, weil er angeblich im Glaubensbekenntnis das Wort “Filioque” verwendet und beschuldigt ihm auch, diese ketzerische Lehre in der neuen Kirchenprovinz in Bulgarien zu verbreiten. Weil dieses Glaubensbekenntnis in Rom im Gegensatz zum Frankenreich nicht verwendet wurde, war dies nicht wahr, die Wahrheit interessierte aber niemanden. Das Konzil erklärte Nikolaus für einen Ketzer und schloss ihn aus der Kirche aus. Bevor den Papst von Wut der Schlag treffen konnte, kam es in Konstantinopel zu einem politischen Umsturz. Der Liebhaber (ursprünglich ein Stallknecht) des Kaisers Michael Bazileos ermordete Bardas und nach ihm auch den Kaiser und erklärte sich selbst zum „Caesar Romanorum“. Um den Papst zu besänftigen und seine sehr fragliche Legitimität bestätigt zu bekommen, rief er Fotios aus dem Amt ab und setzte Ignatius ein. Nikolaus starb im selben Jahr mit dem Gefühl, gute Arbeit geleistet zu haben.

Aber Bazileos’ Loyalität zu Rom war nicht von Dauer. Er hatte bereits seine Titelbestätigung erhalten und so ernannte er nach Ignatius’ Tod im Jahr 877 zum Erstaunen von Papst Johannes VIII. Fotios erneut zum Patriarchen. Was Bildung und diplomatische Fähigkeiten betraf, hatte er nämlich im ganzen Reich keinen besseren Mann. Fotios berief in den Jahren 879-880 ein Konzil nach Konstantinopel, das durch versöhnliche Formulierungen den zwölf Jahre alten Streit überwand. Der Papst benötigte dringend die byzantinische Flotte zum Schutz Roms vor den Arabern und entschied sich daher, die Sache nicht eskalieren zu lassen und vorläufig nicht mehr in die Souveränität des Konstantinopeler Patriarchats einzugreifen. Fotios ließ jedoch das Glaubensbekenntnis ohne das „Filioque“ bestätigen, und alle fünf Patriarchen sowie die Gesandten von Papst Johannes stimmten dieser Formulierung zu. Der Streit wurde auf der Oberfläche gelöst, es brodelte allerdings weiter in der Tiefe. Das erste Schisma, also die Spaltung der Kirche, wurde vorerst vermieden. Aber die Spannungen zwischen Ost und West wuchsen weiter. Es ging nicht nur um den Glauben, die entgegengesetzte Richtung des Kreuzens oder den Verzehr von gesäuertem (Osten) und ungesäuertem (Westen) Brot bei der Messe. In diesem Punkt bezog sich der westliche Teil der noch einheitlichen Kirche auf Jesus, der für seine Jungen bei dem letzten Abendmal gemäß der jüdischen Tradition, natürlich ungesäuertes Brot brach. Die Griechen jedoch beriefen sich auf die Tradition des heiligen Paulus (1.Kor 5.6), der die Verwendung von gesäuertem Brot einführte, mit der Begründung, dass “Christen wie Sauerteig sind, der den Teig der Gesellschaft durchsäuert wie das Brot und es besser und schmackhafter macht.”

Im Gebiet des römischen Reiches der deutschen Nation oder im westlichen römischen Reich wurde gemäß dem Befehl seines Gründers Karl weiterhin das Glaubensbekenntnis mit dem „Filioque“ verwendet, das im Jahr 1013 vom Papst Benedikt VIII. als einzig richtig anerkannt wurde. Ihm ging es im Wesentlichen nur darum, Hilfe von den Soldaten des Kaisers Heinrich II. zu bekommen, der später zum Heiligen erklärt wurde, obwohl er den Spitznamen “der Zänker” erhielt, also ein Streithahn oder Randalierer sein musste. (Seine Heiligkeit wurde ihm wahrscheinlich durch die Phimose der Vorhaut beschert, die ihm den Geschlechtsverkehr mit seiner Frau Kunigunde, die ebenso heilig wurde,  unmöglich machte.) Der Kaiser kam tatsächlich im Jahr 1014 nach Italien und ließ sich vom Papst krönen. Der Papst sah damals die Hauptbedrohung durch die Byzantiner, die den Süden der Apenninenhalbinsel kontrollierten.

Das „Filioque“ wurde also erstmals auch in Rom in das Glaubensbekenntnis aufgenommen, aber solange darüber diskret geschwiegen wurde, lief alles weiter. Es durfte nur kein Dummkopf in die Führung einer der konfliktträchtigen Parteien gelangen. Wir wissen, dass ein initiativer Trottel gefährlicher als ein Klassenfeind (oder ein Parteifreund) ist. Aber in Konstantinopel passierte im Jahr 1043 gerade das. Zum Patriarchen wurde ein bestimmter Michael Kerullarios ernannt, ein eingeschränkter Bürokrat mit unzureichender theologischer Ausbildung und nur rudimentären Kenntnissen der Kirchengeschichte.

Überraschenderweise gelang es ihm trotz seiner etwas begrenzten Intelligenz (oder gerade wegen ihr), eine große Popularität beim byzantinischen Volk zu erlangen. In Süditalien entflammten die Konflikte erneut. Vor vierzig Jahren suchten die Päpste noch in den Normannen – Einwanderern aus dem europäischen Norden – Verbündete gegen Byzanz, jetzt hatte sich das Blatt gewendet. Papst Leo IX., mit dem ursprünglichen Namen Bruno von Egisheim-Dagsburg in Elsass, also einer der wenigen Deutschen auf dem Papstthron, suchte gegen den normannischen Druck eine Allianz mit Byzanz.

Leo IX

Eine solche Allianz stand jedoch im Widerspruch zum dogmatischen Patriarchen. Er beschuldigte den Papst, dass er auf dem von den Normannen eroberten Gebiet lateinische Bräuche mit ungesäuertem Brot einführte und die dortigen Menschen zum Glaubensbekenntnis mit dem „Filioque“ zwang. Er befahl sofort allen lateinischen Klöstern im Gebiet des Byzantinischen Reiches, zum griechischen Ritus überzugehen, sonst würden sie geschlossen werden. Der Papst antwortete versöhnlich (er brauchte unbedingt militärische Hilfe von Byzanz) und argumentierte, dass im Westen in griechischen Klöstern griechische Riten toleriert werden.

Der Kaiser Konstantin IX. strebte nach Versöhnung und zwang schließlich den Patriarchen, einen versöhnlichen Brief an den Papst zu schreiben. Dieser tat es widerwillig, obwohl er sich kleine Provokationen nicht verkneifen konnte, wie zum Beispiel den Papst als “Bruder” anstatt “Vater” anzusprechen, wie es das Protokoll vorschrieb.

Die Normannen waren jedoch geschickte Kämpfer. Sie verhinderten das Zusammenkommen der päpstlichen und byzantinischen Streitkräfte und besiegten am 18. Juni 1053 das päpstliche Heer bei der Stadt Civitate. Der Papst geriet sogar für mehrere Monate in ihre Gefangenschaft. Der Papst befand sich dadurch in einer emotional schwierigen Situation. Noch voller Groll schrieb er zwei Briefe, einen an Kerullarios und einen an den Kaiser, und schickte drei Gesandte mit ihnen nach Konstantinopel. Bei der Wahl der Gesandten hatte er außerordentlich unglückliche Hand. Die Leitung wurde dem Papstsekretär Humbert von Moyenmoutier anvertraut, der befangen und für seinen Hass auf alles Griechische bekannt war. An seiner Seite standen Kardinal Friedrich von Lothringen und Erzbischof Peter von Amalfi, die beide bei Civitate kämpften und überzeugt waren, dass die Byzantiner sie absichtlich in der verlorenen Schlacht im Stich gelassen hatten.

Die Delegation kam im April 1054 in Konstantinopel an und es lief von Anfang an einfach nicht gut. Kerullarios verstand die Antwort des Papstes auf seinen versöhnlichen Brief als Beleidigung. Die Legaten, die sich in Diplomatie nicht auskannten und den höflichen Empfang beim Kaiser (wie es das griechische Protokoll vorschrieb), als kaiserliches Bündnis in ihrem Feldzug gegen den Patriarchen interpretierten. Sie veröffentlichten also einen Brief, den Papst Leo in größter Aufregung geschrieben hatte und den er dann nicht zu senden wagte (aber sein Sekretär hatte seinen Text dabei). Auf diesen Brief antwortete der Mönch Niketas Stethatos im Namen von Kerullarios so scharf, dass die Legaten jede Kontrolle übere ihre Emotionen verloren haben. Humberts Gebrüll, durchsetzt mit vulgären Schimpfwörtern, beraubte die päpstlichen Gesandten jeglicher Autorität. In den Straßen von Konstantinopel demonstrierten Menschenmengen gegen die Päpstlichen, der kranke Kaiser Konstantin verlor die Kontrolle über die Entwicklung. Kerullarios jedoch vergaß in diesem sensiblen Moment nicht, “filioque” als Beweis für römische Ketzerei ins Spiel zu bringen.

Zu dieser Zeit kam die Nachricht vom Tod von Papst Leo IX. Seine Legaten verloren dadurch jegliche Befugnis und sollten sofort nach Rom zurückkehren. Der wütende Humbert jedoch berücksichtigte das nicht. Am 16. Juli 1054 marschierten während einer Messe, die der Patriarch persönlich leitete, alle drei Legaten in die Hagia Sophia und legten auf dem Altar eine Exkommunikationsbulle nieder, mit der sie den Patriarchen von Konstantinopel aus der Kirche ausschlossen. Zwei Tage später verließen sie Konstantinopel.

Wenn der Patriarch ein Gelehrter wie Photios gewesen wäre, hätte er die Sache zu seinen Gunsten gedreht. Er hätte die Inkompetenz der Legaten und die Unsinnigkeit ihrer Exkommunikationsbulle nachgewiesen und sich wahrscheinlich mit einer entsprechenden Entschuldigung aus Rom ihre Aufhebung erzwungen. Unabhängig von der Tatsache, dass die Legaten nach dem Tod des Papstes, der sie nach Konstantinopel geschickt hatte, kein Mandat hatten, war das Dokument so schlecht geschrieben und mit so vielen sachlichen und rechtlichen Fehlern versehen, dass Historiker bis heute erstaunt sind, wie ein Mensch mit Humberts Bildung so ein schlechtes Pamphlet schreiben konnte. Wahrscheinlich hat ihm seine Wut den Verstand vernebelt. Ein fähiger Anwalt hätte alle dort genannten Argumente leicht widerlegen und das Dokument als unsinnig und irrelevant erklären können. Aber der Patriarch war eben Michael Kerullarios, der nicht allzu viel Verstand hatte. In der ganzen Stadt fanden Demonstrationen zu seinem Gunsten statt und in diesem Machtrausch tat er nichts Besseres, als den römischen Papst (der zu diesem Zeitpunkt bereits im Grab ruhte und mit der Exkommunikation des Patriarchen nichts zu tun hatte) zu exkommunizieren.

Im Sommer 1054 stießen in Konstantinopel also zwei Dummköpfe aufeinander und wie wir wissen, ist eine solche Kollision mit einem Dummkopf immer gefährlich. Der bereits fragile Bau der Universalkirche überlebte diese Kollision nicht und brach auseinander. Das Schisma, also die Spaltung zwischen der westlichen und der östlichen Kirche, entstand also aus menschlicher Dummheit, wie es bei historischen Ereignissen von entscheidender Bedeutung viel zu oft der Fall ist. Ironischerweise hatten weder Humbert noch Kerullarios eine Kirchenspaltung im Sinn und die Exkommunikation hatte für sie nur eine rein persönliche Bedeutung. Wenn nach Leo IX. und Kerullarios Menschen mit Weitblick in den Ämtern gewesen wären, hätten sie alles noch in Ordnung bringen können.

Es sollte aber anders kommen. Kaiser Konstantin IX., enttäuscht von menschlicher Dummheit und schwer krank, zog sich zurück und starb am 11. Januar 1055. Da er keinen legitimen Sohn hatte, herrschte in Byzanz nach seinem Tod ein Chaos. Auf dem römischen Papstthron folgte nach Viktor II., der seiner Aufgabe absolut nicht gewachsen war, im Jahr 1057 Stephan IX, niemand anders als Friedrich von Lothringen, also einer der Legaten, die für die Kirchenspaltung im Jahr 1054 verantwortlich waren.

Also hat niemand versucht, das Problem zu lösen, es wurden keine diplomatischen Schritte unternommen. Kaiser Konstantin Dukas hatte schließlich genug von Kerullaios’ Exzessen.  Er stürzte ihn im Jahr 1058 und verbannte ihn aus Konstantinopel, der Riss im Bau der Kirche konnte aber nicht mehr geheilt werden. Das „Filioque“ wurde auf Anregung von Papst Innozenz III. offiziell auf dem 4. Laterankonzil im Jahr 1215 in das Glaubensbekenntnis aufgenommen. Danach gab es kein Zurück mehr.

Die Exkommunikation von Kerrulaios wurde erst 1965 von Papst Paul VI. aufgehoben. Über das, was danach geschah und wie der Konflikt zwischen West und Ost von Griechenland nach Russland überging, wo er bis heute andauert, werden wir das nächste Mal in dem letzten Teil dieser Erzählung sprechen.

Vliv kouření na srdce (a nejenom na ně)

Kouření cigaret je sociální fenomén. Většina kuřáků začíná kouřit v době puberty a adolescence. Kouření je totiž pro mládence výraz jejich mužnosti a pro děvčata známka jejich emancipace. Na vině je i sociální tlak v skupinách mládeže, přičemž v chlapeckých skupinách je tolerance nekuřáků vyšší než u děvčat. Na Balkáně je kouření přímo kultovním fenoménem, v Albánii, kde obyvatelé jakožto muslimové (i když umírnění) nesmí pít alkohol, je vykouření společné cigarety potvrzením vzniklého přátelství – nekuřáci to tady mají tedy opravdu těžké. Pokud pochází můj pacient z Albánie, je skoro zbytečné pokládat mu otázku, zda kouří.

               Začít s kouřením je snadné, skončit o hodně těžší. I když spisovatel Mark Twain prohlásil, že skončit s kouřením je ta nejjednodušší věc na světě, on sám to dokázal sedmdesátdvakrát.

               Kouření vyvolává závislost hned dvojím způsobem. Vzniká jednak závislost psychická, kdy si prostě kuřák tu cigaretu po jídle či v čase stresu nebo nudy nedokáže odepřít, jednak je to závislost tělesná, způsobená nikotinem.

               Nikotin je tělu vlastní hormon, který je spolu s acetylcholinem zodpovědný za fungování autonomního nervového systému parasympatiku. Ten je zodpovědný za tělesný klid, trávení, spánek a bez nikotinu prostě nefunguje. Nikotin se tvoří v nervových gangliích, ovšem pokud je dodáván zvenku, tedy kouřením, tato ganglia zleniví a přestanou pracovat. Když je přísun zvenku, je možné zastavit vlastní produkci a odpočívat. I jednotlivé tělesné systémy pracují stejně jako člověk sám – jen když musí. Pokud pak člověk náhle s přísunem nikotinu skončí, trvá to nějakou dobu, než se tato ganglia probudí a začnou zase pracovat, v této době ovládne organismus sympatikus, tedy nervový systém zodpovědný za stres. Pokud pak člověk začal s kouřením už někdy v pozdním dětství, je možné, že se ona nikotinová ganglia vůbec plnohodnotně nevyvinula a dostatek vlastního nikotinu vůbec produkovat nedokážou. Závislost na látce nikotinu se dá mírnit podáním nikotinu jinou cestou, nejčastější jsou náplasti, ale existují i žvýkačky. Psychická závislost s tímto způsobem ovšem ovlivnit nedá. Tady je třeba prostě jen pevná vůle – nejjednodušší cestou si cigarety prostě nekoupit.

               Navíc je ukončení konzumu nikotinu téměř zákonitě spojen s nárůstem tělesné hmotnosti. Jednak jde o neklid daný tím, že prsty najednou nemají co dělat a tak šáhnou po oříšcích, po čokoládě, bonbónech a čímkoliv, co je v blízkosti a dá se vložit do pusy, jednak zde hraje roli i zlepšení metabolismu, čili látkové výměny po zástavě kouření. V cigaretovém kouři totiž není jen nikotin, ale i nejrůznější jiné látky, mezi jinými i kysličník uhelnatý CO. Ten nahrazuje na krvinkách kyslík a váže se na ně mnohonásobně pevněji než kyslík sám. Důsledkem je chronická otrava kysličníkem uhelnatým, což výrazně snižuje látkovou výměnu. V okamžiku, kdy člověk kouřit přestane, metabolismus ožije a přijde hlad. Najednou se objeví falda na břichu, váha začne nestoudně ukazovat nárůst hmotnosti a člověk ze zoufalství sáhne po cigaretě. A pak se konečně dostává do klubu „tlustých kuřáků.“ Čili skupiny zdravotně nejvíc ohrožené, protože pokud se k tomu ještě přidá diabetes, což je u obézních lidí časté, je toxická směs hotová.

               Vedle oxydu uhelnatého obsahuje cigaretový kouř údajně až 4000 jiných škodlivých látek. Nemám nejmenší tušení, kdo je počítal, ani jak to dokázal. Nejpodstatnější z toho jsou formaldehyd, způsobující zánět dýchacích cest, takzvanou obstrukční plicní chorobu (lidově astma, i když skutečné astma je něco jiného). Dále jsou to akrolein, dráždící sliznice, kysličník dusičnatý, který zvyšuje kazivost zubů (Je zodpovědný za jejich žluté až šedé zbarvení, což není zrovna sexy) a způsobuje zánět spojivek, nitrosaminy a sloučeniny niklu, které se podílejí na tvorbě rakoviny. A konečně dehet, který plíce zanáší a který je nejpatrnějším důsledkem kouření při pitvě zemřelého kuřáka.

               Teď možná některé mé čtenáře zklamu, ale rozpisovat se o všech negativních účincích kouření by překročilo neúnosně rozsah tohoto článku. Dnes se tedy budu věnovat pouze působením kouření na koronární chorobu srdeční a několika jiným, méně známým vedlejším účinkům konzumace cigaret. K těm nejčastějším a nejproblematičtějším, jako je COPD, či rakovina plic se určitě v budoucnosti dostaneme.

               Pokud se kuřák vůbec něčeho bojí, pak je to rakovina plic. Ta je u kuřáků skutečně signifikantně častější, zhruba 90 procent pacientů s rakovinou plic jsou nebo byli kuřáci. (Čili deset procent je v tom nevinně). Ovšem nárůst rakoviny začíná až někdy okolo sedmdesátého roku věku, do té doby jsou na tom kuřáci a nekuřáci bezmála stejně až potom začne rakovina plic u kuřáků narůstat a to exponenciálně. Jenže už mnohem dřív jsou kuřáci postiženi kornatěním tepen – a to jak na srdci, tak v mozku a na končetinách, především těch dolních. Srdeční infarkty u pacientů pod šedesát let jsou skoro výhradně kuřáci.

               Příčiny toho stavu jsou hypoteticky dvě. Jednak je to přerušovaný přívod nikotinu (například v noci člověk logicky nekouří, a právě v této době by měla být hladina vlastního nikotinu vysoká), což tělo stresuje a zejména pak výstelku cév. Druhou příčinou je ona chronická otrava kysličníkem uhelnatým a tím pádem nedostatek kyslíku. Právě cévní výstelka je na nedostatek kyslíku velmi citlivá (může ho čerpat přímo od pramene, když cévami fičí kyslíkem nadupané červené krvinky). Tak vzniknou na vnitřním povrchu cév trhlinky, prasklinky a jiné škody, které tělo léčí tím, co má, tedy cholesterolem – to je takové universální lepidlo. Prasklinka se jím zamázne a na zpevnění pak v onom cholesterolu vypadne vápník a ona jizvička zvápenatí. A ty změny se pak průběžně zhoršují až se cévy zúží. A pak stačí, aby jedna taková jizva praskla a pod povrchem nahromaděná hmota takzvaného plaku se vyprázdní do vnitra cévy. Tělo pozná, že se sem dostalo něco, co sem nepatří, obklopí to krevními destičkami a upevní faktory srážení krve a v takové cévě vznikne krevní sraženina, která cévu ucpe – a akutní infarkt je tady.

               Srdeční infarkty u kuřáků začínají mnohdy hodně brzy – už po třicítce, a to dokonce i u žen. Otázka, zda pacient kouří tedy není dána lékařovou zvědavostí, ale skutečně snahou odhadnout rizikový profil pacienta. Zejména pokud je kouření spojeno s dalšími rizikovými faktory jako je diabetes, tedy cukrovka, rodinné zatížení nebo vysoký tlak. Tyto choroby poškození cév napomáhají a nebezpečí aterosklerózy se tím násobí.

               Kouření ovšem nepoškozuje jen cévní výstelku O rakovině plic je v tomto článku zbytečné psát, to by jeho rozsah zvětšilo do nestravitelné velikosti. I rakovina močového měchýře je u kuřáků násobně vyšší, protože se zplodiny kouření vylučují z těla močí. Ale málo známý je účinek kouření na trávicí trakt. Samozřejmě se kouř z cigaret nedostává jen do plic, ale jeho část kuřák i „spolkne“ a tak se kouř dostává do žaludku a střeva, kde tedy opravdu nemá co pohledávat.

               V žaludku většinou ještě mnoho škody nenatropí, zato dvanáctníková sliznice je na ony jedy hodně citlivá. Zánět sliznice dvanáctníku či dokonce dvanáctníkové vředy mají v principu tři příčiny – infekci Helikobakterem pylori, léky proti bolesti takzvaná nesteroidní antirevmatika – a kouření. Při troše smůly dojde k tak výraznému otoku dvanáctníkové sliznice, že zúží výtok ze slinivky břišní a zabrání trávicím enzymům, aby se mohly do střeva vyprázdnit. Následkem je pak zánět slinivky břišní, pankreatitida, extrémně bolestivé a někdy i životu nebezpečné onemocnění. Přes veškerou mou snahu vysvětlit tuto souvislost pacientům s pankreatitidou, přestane jich kouřit i po takovém zážitku jen nepatrný počet, Závislost je závislost.

               Problémy způsobuje kouření i u Crohnovy choroby, což je zánět v trávicím traktu, který sice postihuje převážně tenké střevo, může ale napadnout kteroukoliv část trávicího traktu – tlusté střevo, žaludek či jícen. Tato choroba může být hodně nepříjemná, kromě bolestí břicha a průjmů, nezřídka krvavých mlže způsobit zúžení střeva (stenózu), abscesy mezi střevními kličkami či patologická spojení mezi nimi – píštěle. Operace jsou nutné poměrně často. V současnosti existují sice léky, které aktivitu tohoto onemocnění dokážou potlačit, jejich účinek je ale kouřením obecně snížen. Přesto naprostá většina mých pacientů s Crohnovou chorobou kouří dál. A trpí. U jiného zánětlivého střevního postižení, takzvané ulcerózní kolitidy nehraje kouření podstatnou roli, u Crohnovy choroby je ale podstatným faktorem.

               Nakolik se kouření může podílet na rakovině tlustého střeva není ještě dostatečně prozkoumáno. Nicméně častost střevních polypů je u kuřáků zvýšena o faktor 1,7. Protože polypy jsou předstupněm rakoviny, předpokládá se i stejný poměr častosti střevní rakoviny u kuřáků a nekuřáků – důkazy prostřednictvím kontrolovaných studií ještě chybí. Přesto bych kuřákům doporučoval, aby v každém případě šli na preventivní koloskopii a případné polypy si nechali odstranit. Tím totiž nebezpečí střevní rakoviny výrazně poklesne.

               Přechod na kouření elektrických cigaret je jen částečným řešením problému. Do těla dodávají nikotin bez oněch jiných toxických příměsí kouře. Jenže je v nich jiná chemie, obsažená v takzvaném e-liquidu. Údajně byly v kouři elektrických cigaret nalezeny i bakterie a houby, to může ale souviset s nedostatečnou péčí o přístroj. Osobně vidím v přechodu od normálních cigaret k elektrickým pozitiva, i když ne nutně konečné řešení problému.

               Někdy říkám – a nemyslím to úplně vážně – že je mi kuřáků skutečně líto. Mají bolesti břicha, kašlou, žloutnou a šediví jim zuby, stárne jim kůže a tvoří se vrásky a představte si – najdou se i takoví přecitlivělí jedinci, kteří se s kuřákem nechtějí ani políbit. Prý jim smrdí. No nejsou to chudáci?

               Samozřejmě nejlepší by bylo s kouřením přestat. Ale kdo to už dokáže? Snad jen Mark Twain.

Orthodoxie I

“Ein russischer Soldat ist heute ein Krieger des Lichts, der für die Rettung des wahren Glaubens und Russlands kämpft. Er ist buchstäblich ein Krieger der himmlischen Armee, deren Streitkräfte von Engeln unter der Führung des Erzengels Michael stehen. “

Einen ähnlichen Text (ohne Erwähnung Russlands) hätte ich vom Papst Urban erwartet, als er im Jahr 1096 den ersten Kreuzzug ins Heilige Land verkündete. Aber dieser Aufruf ist fast tausend Jahre jünger, im März 2022 rief der Moskauer Patriarch Kirill I. auf diese Weise russische Soldaten in den Kampf und bezeichnete die Kräfte, die gegen diese himmlische Armee die Ukraine verteidigten, als “außerirdische höllische Kräfte, die gegen den wahren Glauben und russische Soldaten kämpfen”.

Wenn dies wie ein schlechter Witz scheint, handelt es sich um eine falsche Schätzung. Wenn man die Aussagen des obersten geistlichen Leiters der russischen Kirche als völligen Verrat an der Botschaft des Evangeliums bewerten, hat man allerdings Recht.

Um das Unverständliche zu verstehen, müssten wir uns die Geschichte ansehen. Ich möchte meine Leser sehr weit zurück bis zu den Ursprüngen der Kirche und ihrer Spaltung führen. Da es sich um eine lange Reise handelt, wird es darüber wahrscheinlich gleich eine Artikelserie geben, daher bitte ich um Ihre Geduld. Aber das Thema könnte so interessant und heutzutage auch hochaktuell sein, dass es die Leser hoffentlich nicht langweilen würde.

Zunächst muss erklärt werden, was das Wort Orthodoxie im russischen Verständnis bedeutet. Der Ausdruck stammt aus dem Griechischen und bedeutet “der wahre Glaube”. Das bedeutet, dass jeder, der anders glaubt, “Heterodoxie” begeht, was dasselbe wie Häresie oder Ketzerei ist. In diesem Sinne ist Papst Franziskus für orthodoxe Gläubige ein Ketzer, ganz zu schweigen von Protestanten.

Die christliche Kirche entstand im ersten Jahrhundert unserer Zeitrechnung als ungleichartige Mischung von Gemeinden in den Städten des Römischen Reiches. An der Spitze der Gemeinden standen gewählte Bischöfe, die zunächst tatsächlich nur die Aufgabe hatten, die Heilige Schrift zu predigen und sich um die Mitglieder der Gemeinschaft zu kümmern. Aber schon im dritten Jahrhundert begannen sich Unterschiede zwischen Westen und Osten des Römischen Reiches zu zeigen. Während der Osten relativ stabil blieb und eine funktionierende Infrastruktur und Verwaltung hatte, zerfiel im Westen die Infrastruktur in Folge des Drucks der Germanen und Hunnen Ab dem vierten Jahrhundert wurden die Bischöfe gezwungen, auch organisatorische Aufgaben zu übernehmen und im Grunde genommen die Funktion der römischen Verwaltung zu ersetzen – das bekannteste Beispiel war der Mailänder Bischof Ambrosius.

Seit dem Jahr 313, als Kaiser Konstantin das Christentum mit der traditionellen römischen Religion gleichgestellt hat, konnten Christen aus der Illegalität herauskommen und ihre Rituale frei ausüben. Im Jahr 325 fand unter der Leitung eines heidnischen Kaisers (Konstatins I.) das erste Konzil von Nicäa statt, das unter anderem das Glaubensbekenntnis festlegte, das wir bis heute beten – mit einem kleinen Unterschied über den noch gesprochen werden wird. Die offizielle Kirche brauchte eine feste Struktur. Das Konzil von Konstantinopel im Jahr 381 und das Konzil von Chalcedon im Jahr 451 bestimmten die Hauptverwaltungseinheiten der Kirche, und Kaiser Justinian legte diese Aufteilung in fünf Patriarchate in der Mitte des sechsten Jahrhunderts per Gesetz fest.

Es handelte sich um:

  • Das westliche Patriarchat, gegründet von den Aposteln Petrus und Paulus mit Sitz in Rom
  • Das Patriarchat von Konstantinopel, gegründet vom Apostel Andreas
  • Das Patriarchat von Alexandria, gegründet vom Evangelisten Markus
  • Das Patriarchat von Antiochien, gegründet vom heiligen Petrus
  • Das Patriarchat von Jerusalem, gegründet von allen Aposteln.

Entsprechend der Entscheidung des Kaisers sollte kein Patriarch einem anderen untergeordnet sein. Der römische Patriarch hatte nur das Recht, als erster auf der Liste zu stehen. Aber der römische Bischof hatte gleich eine Reihe von Vorteilen. Einerseits hatte er seinen Sitz in der traditionellen Hauptstadt des Reiches, andererseits konnte er sich auf direkte Nachfolge des heiligen Petrus berufen, der laut Tradition der erste römische Bischof war und von Christus persönlich mit der Leitung der Kirche beauftragt wurde. Zukünftige Päpste werden diese Karte sehr geschickt ausspielen und politisches Kapital daraus schlagen. Formal waren also alle diese Patriarchate gleich, aber in Wirklichkeit hatten die ersten beiden eine entscheidende Position. Nach der Teilung des Römischen Reiches in das Oströmische und das Weströmische Reich waren Patriarchen von Rom und Konstantinopel im Vorteil, weil sie den regierenden Kaisern nahestanden. Der Patriarch von Alexandria konnte ihnen noch in gewissem Maße Konkurrenz machen, da Alexandria ein Zentrum der Bildung war, sowohl der ehemaligen heidnischen als auch der späteren christlichen. Aber der Kaiser war der Kaiser und die Bischöfe waren seine Diener, einschließlich der höchsten Bischöfe, also der Patriarchen. Drei dieser fünf Patriarchate, Alexandria, Antiochia und Jerusalem, verloren in der ersten Hälfte des siebten Jahrhunderts ihre Bedeutung, als diese Gebiete von Arabern erobert wurden und der Islam hier das Christentum ablöste. Es blieben lediglich zwei Machzentren, und das ist nie gut. Zu zweit können keine Koalitionen gebildet werden, es kann nur ein Kampf auf Leben und Tod geben – oder ein Zusammenleben in Frieden und Harmonie. Leider entspricht die menschliche Natur eher der ersten Variante.

Es blieben also Rom und Konstantinopel. Diese beiden Patriarchen lebten jedoch unter unterschiedlichen Bedingungen und hatten daher unterschiedliche Aufgaben. Im Osten blieb der Kaiser in Konstantinopel und der dortige Patriarch hatte die Rolle seines Hofkaplans. Der Kaiser schätzte vor allem Loyalität. Das Kirchenoberhaupt war zu dieser Zeit nur der Herrscher, also der Kaiser, der Patriarch war sein engster Diener, den der Kaiser nach Belieben absetzen konnte – wie es zum Beispiel dem Patriarchen Fotios dem Großen im neunten Jahrhundert gleich mehrmals passierte. Der Patriarch von Konstantinopel war also von der Gnade seines Herrschers abhängig.

 In Rom war es anders. Schon Kaiser Diokletian hatte 286 neben Rom Mailand als weiteren Regierungssitz festgelegt und die Kaiser zogen tatsächlich dorthin. 402 änderte Kaiser Honorius wieder einmal seine Hauptstadt und zog nach Ravenna, die im Gegensatz zu Rom oder Mailand als uneinnehmbar galt. Der Papst blieb jedoch weiterhin in Rom (durch einen Umzug außerhalb der Stadt, wo der heilige Petrus seine Mission gegründet hatte, hätte er seine Legitimität verloren) und musste sich daher zunehmend in der weltlichen Politik engagieren. Einfach gesagt, er musste die Hausaufgaben für den abwesenden Kaiser machen.

Historiker sind sich nicht einig, welchen der römischen Bischöfe man als ersten Papst, also weltlichen Herrscher, betrachten soll. Sie zögern zwischen Innozenz I. (401-417) und Leo I. dem Großen (440-461). Beide haben jedoch eine Gemeinsamkeit. Beide erlebten die Eroberung und Plünderung Roms (Innozenz im Jahr 410 durch den Einfall der Westgoten, Leo im Jahr 455 durch die Verwüstungen der Stadt durch die Vandalen) und mussten sich um das leidende Volk kümmern, während der Kaiser in Ravenna verschanzt war. Dies verlieh ihnen Legitimität als weltliche Herrscher der Stadt, aber auch Ansehen außerhalb der Stadtgrenzen. Als Leo I. im Jahr 451 seinen Hirtenbrief an das Konzil von Chalcedon schickte, erschien in der Resolution des Konzils der Satz: “Petrus sprach durch den Mund von Leo.” Dies wurde im Westen als Anerkennung der führenden Rolle des römischen Bischofs in der christlichen Kirche interpretiert.

Leo I der Große

Während die Päpste Schritt für Schritt ihre Machtposition aufbauten, versank der Osten in Glaubensstreitigkeiten. Dies war durch kulturelle Unterschiede vorherbestimmt. Während die Griechen lange Diskussionen liebten, in denen sie Rhetorik schärften, neue Ausdrücke für ihre Sprache erfanden und es mehr um ihre Verherrlichung als um das Ergebnis des Streits ging, hasste man im Westen lange Diskussionen. Sie hielten vom praktischen Leben ab und Latein war dafür übrigens nicht wirklich geeignet. Es war immer die Sprache der Beamten und nicht der Philosophen. Darüber hinaus verfiel die Kenntnis des Lateinischen nach dem Fall des Römischen Reiches. Das mittelalterliche Latein ähnelte Ciceros Sprache nur wenig und war viel primitiver. Philosophen wie Boethius waren in Italien eine absolute Ausnahme, während sie in Griechenland das kulturelle Bild bestimmten.

Im Wesentlichen stammten mit Ausnahme von Papst Gregor dem Großen (590-604) alle Kirchenlehrer aus dem Osten. Hier hatten sie in einer relativen Ruhe die Zeit, sich mit Glaubensfragen zu beschäftigen, während der Westen um das nackte Überleben kämpfte. In die Kirchengeschichte haben sich vor allem Gregor von Nazianz (329-389), Basilius der Große (330-379) und Johannes Chrysostomus (347-407) eingeschrieben, wobei letzterer nicht einmal von seiner Gelehrsamkeit oder Beredsamkeit politisch profitieren konnte. Er geriet in Ungnade des Kaisers und starb im Exil. Aber im Osten wirkten nicht nur Kirchenlehrer, sondern auch Verfechter von Strömungen, die in weiterer Folge für ketzerisch erklärt wurden. Die bekannteste von ihnen war wohl die Lehre von Arius von Alexandria (260-327). Der gebildete Philosoph bemühte sich, Glauben und Vernunft zu vereinen und den grundlegenden Widerspruch des christlichen Glaubens – die Dreieinigkeit Gottes – logisch zu erklären. Seine Lehre zog besonders die gebildeten Schichten an, aber erstaunlicherweise auch die Häuptlinge der germanischen Stämme. Zum einen wuchsen germanische Fürsten meist als Geiseln am kaiserlichen Hof in Konstantinopel auf, zum anderen wirkte unter den Germanen der Mönch Wulfila, der zu ihren Völkern das Christentum in der arianischen Form brachte. Und Arius’ Lehre festigte die Stellung des Herrschers, was für die Häuptlinge praktisch war. Aber dazu später mehr. Mit Ausnahme der Franken wurden alle Germanen Arianer. Für das einfache byzantinische Volk war Arius’ Lehre jedoch zu kompliziert. Zuerst geriet er mit dem alexandrinischen Patriarchen Alexander in Streit, dann auch mit dem Patriarchen von Konstantinopel, Athanasios (295-373). Arius’ Lehre wurde auf dem Konzil von Nicäa im Jahr 325 verurteilt, er selbst überlebte seine Verurteilung nur um zwei Jahre.

Als Papst Leo I. der Große seine Anerkennung als erster unter den Bischöfen erlangte, befand sich der Osten in einem weiteren Konflikt. Es handelte sich um den von dem Mönch Eutyches verkündeten Monophysitismus. Diese Lehre leugnete die menschliche Natur von Jesus Christus und schrieb ihm nur eine, nämlich die göttliche Natur zu. Patriarch Flavianus bemühte sich vergeblich, diese Lehre zu unterdrücken, er tat sich schon deshalb schwer, weil die Lehre Kaiser Theodosius II. gefiel. Auf der Synode von Ephesus im Jahr 449 wurde der Patriarch sogar brutal verprügelt und seines Amtes enthoben. Erst das Konzil von Chalcedon im Jahr 451 brachte Ordnung und hier engagierte sich – auf der Seite des Patriarchen – auch der römische Bischof. Er übernahm also erstmals das Recht, über Glaubensfragen zu entscheiden, über die bisher immer nur Konzile unter dem Vorsitz des Kaisers entschieden hatten. Das Papsttum begann den Weg der Emanzipation, von der der Patriarch von Konstantinopel nur träumen konnte. (Auf der anderen Seite wurde seine Stadt nicht von den wilden Vandalen geplündert). Es gab jedoch zur Unabhängigkeit der Päpste noch einen langen Weg. Papst Johannes I. (523-526) sollte darüber belehrt werden. Der oströmische Kaiser Justinian verbot das Arianertum und befahl die Verfolgung der Anhänger dieser Lehre. Das gefiel dem ostgotischen König Theoderich, der selbst Arianer war, gar nicht. Er schickte Johannes nach Konstantinopel, um beim Kaiser die Aufhebung des Edikts zu erreichen. Johannes wurde in Konstantinopel als eigentlicher Kirchenführer begrüßt (er war der einzige römische Papst in der Geschichte, der nach Konstantinopel reiste). Er wagte es jedoch nicht, das Problem des Arianismus nur anzusprechen, und nach seiner Rückkehr nach Ravenna ließ ihn der wütende König Theoderich ins Gefängnis werfen, wo der Kopf des westlichen Christentums 526 starb.

Das achte Jahrhundert war für beide Teile der Kirche bestimmend. Im Osten ging es wieder um Glaubensfragen, im Westen um den Aufbau des päpstlichen Reiches. Kaiser Leo III. (717-741) erließ im Jahr 730 ein Edikt zur Zerstörung der Bilder von Jesus-, Maria- und Heiligen. Das Zeitalter des sogenannten Bildersturms begann. Leo ließ sich offensichtlich vom Islam inspirieren, mit dem er sonst permanent Kriege führte. Es ging ihm aber vor allem um die Schwächung der Macht von Klöstern, Kirche und damit auch des Patriarchen. Der Kaiser stützte sich auf den Text des Alten Testaments. Im zweiten Buch Mose, Exodus, heißt es: “Du sollst dir kein Bild von Gott machen, weder von dem, was oben im Himmel, noch von dem, was unten auf der Erde, noch von dem, was im Wasser unter der Erde ist. Du sollst dich vor nichts Derartigem niederwerfen oder ihnen dienen.” Derselbe Text wird dann im fünften Buch Mose (Deuteronomium) wiederholt. Übrigens ließen sich die Muslime bei ihrem Verbot der Darstellung lebender Kreaturen genau von diesem Text inspirieren – der Koran ist nämlich zum großen Teil eine Neuinterpretation des Alten Testaments.

Verehrer von Heiligenbildern stützten sich auf den Text von Johannes von Damaskus, der schrieb: “Da Gott in Jesus Christus Fleisch geworden ist und eine konkrete menschliche Gestalt angenommen hat, ist seine körperliche Darstellung möglich. Heilige verkörpern auf eine bestimmte Weise den Heiligen Geist.” Der Kampf um die Anbetung von Heiligenbildern dauerte bis 843. In der ersten Phase vertraten Kaiser Leo III., sein Sohn Konstantin V. und sein Nachfolger Leo IV. eine harte Linie gegen die Bilder und damit auch gegen die Kirche. Aber Leo IV. starb zu früh, und seine Frau Irene, die die Anbetung von Bildern begünstigte, übernahm die Regentschaft für seinen kleinen Sohn Konstantin VI. Die zweite Phase begann mit Kaiser Leo V. (813-820) und setzte sich sowohl bei seinem Sohn Michael II. als auch bei seinem Nachfolger Theophilos fort. Aber die Geschichte wiederholte sich. Theophilos starb, als sein Sohn Michael drei Jahre alt war, die Kaiserin Theodora übernahm die Regentschaft. Sie rief 843 eine Kirchensynode in Konstantinopel ein und beendete endgültig die Zeiten des Bildersturms. Orthodoxe Gläubige lassen sich deshalb ihre Liebe zu Heiligenbildern nicht nehmen. Das Küssen von Heiligenbildern ist ein Teil des Kirchenbesuchs in Russland, Griechenland oder Serbien, obwohl dieser Brauch die Hygieniker ekelt. Wir sahen dasselbe in Griechenland auf dem Lykabettus in Athen wie in St. Petersburg. Dort stand zumindest vor dem Bild der von Bolschewiki ermordeten kaiserlichen Familie Nikolaus II., die zu heiligen Märtyrer erklärt wurde, eine Dame in Arbeitskleidung und mit einer Flasche Alkohol in der Hand und wusch nach jedem Kuss das Bild, damit ein nächster Interessent, die in einer langen Schlange warteten, es küssen konnte.

Die Anbetung von Bildern wurde zu einem integralen Bestandteil der orthodoxen Glaubenspraxis, gerade weil die Gläubigen sie in einem hundertjährigen blutigen Kampf erkämpft haben, der viele Märtyrer forderte. Zur gleichen Zeit hatte Papst Stephan II. in Rom völlig andere Sorgen. Rom litt unter ständigen Angriffen der Langobarden, die unter dem Vorwand einer besseren Religion (sie waren Arianer) seit Jahrhunderten immer wieder die katholischen Römer angriffen. Papst Stephan suchte Hilfe beim fränkischen  – katholischen – König „Pipin dem Kurzen“ und er fand sie. Als Dank dafür, dass ihn der Papst zum König krönte und damit die Herrschaft der Merowinger in dem Frankenreich beendete, fiel Pipin in Italien ein und zwang die Langobarden, dem Papst umfangreiche Gebiete des ehemaligen byzantinischen Exarchats von Ravenna zu überlassen. Dieses “Pipinische Schenkung” vom Jahr 756 machte den Papst endgültig zum weltlichen Herrscher. Dabei stützte sich dieses “Recht auf das Eigentum des heiligen Petrus” auf eine unverschämte Fälschung namens “Constitutum Constantini”, die Stephan offenbar genau zu diesem Anlass herstellen ließ. In diesem Dokument, das Nikolaus von Kues im 15. Jahrhundert als Fälschung entlarvte, handelte es sich um eine Schenkungsurkunde des Kaisers Konstantin des Großen, der den Nachfolgern des heiligen Petrus umfangreiche Gebiete in Zentralitalien schenken sollte. Während also die Christen im Osten darüber stritten, ob man sich vor den Bildern der Heiligen verbeugen und sie küssen sollte, baute der Papst im Westen eine vielversprechende Machtposition auf, die er dann weiter ausbauen konnte, als Leo III. am 25. Dezember 800 überraschenderweise Karl dem Großen, dem Sohn von Pipin, die Kaiserkrone auf den Kopf setzte und damit das Weströmische Reich wiederherstellte. Der neue Kaiser nahm – vielleicht ungewollt und unerwartet – seine Krone aus den Händen des Papstes entgegen, und die Päpste rechtfertigten damit in Zukunft ihr Alleinrecht, die Kaiser krönen zu dürfen und damit über ihre Berechtigung dieses Amt zu bekleiden zu entscheiden. Während also im Osten der Kaiser darüber entschied, wer Patriarch werden würde, war es im Westen der Patriarch, der darüber entscheiden wollte, wer das Recht hatte, Kaiser zu werden. Während die östliche Kirche sich auf die Verteidigung der Reinheit des Glaubens konzentrierte, baute das Oberhaupt der Kirche im Westen zielstrebig seine Machtposition aus.

Die Konfrontation dieser beiden Konzepte war unvermeidlich und würde bald eintreten. Aber darüber das nächste Mal.

Cukrovka – diabetes mellitus

               Je vedle genetické dispozice a kouření (k tomu se ještě dostaneme) největším rizikovým faktorem pro vznik koronární srdeční choroby, selhání srdce a srdečních infarktů. Proto s ní začneme.

               Je pravda, že určitá (nevelká) skupina pacientů za ni nemůže. Jsou to jednak diabetici prvního typu, kdy jim v mládí z nějakého důvodu přestaly Langhansovy ostrůvky pankreasu produkovat inzulín, i když byly právě pro tuto funkci v slinivce břišní stvořeny.

               Dále jsou to pacienti s diabetem zvaným LADA (late onset autoimmune diabetes of adult), kdy jsou buňky zodpovědné za tvorbu pankreasu zničeny autoimunním procesem v dospělosti nebo diabetes MODY (maturity onset diabetes of the young), kdy se jedná o vrozenou metabolickou poruchu.

               Naprostá většina (okolo 90 procent) se ale o svou cukrovku aktivně zasloužila. Jde o takzvaný diabetes druhého typu, daný inzulinovou rezistencí. V tomto případě mají lidé inzulínu dost (někdy až příliš), ale tento nedokáže fungovat, protože receptory, které mu mají umožňovat propouštět krevní cukr do buněk, prostě nejsou nebo jsou příliš líné. A na jejich línost má hlavním podíl takzvaný viscerální tuk, což je tuk uložený v břiše mezi střevními kličkami. Čili se v naprosté většině jedná o osoby, které toho tuku v břiše mají příliš, což je normálně patrné při pohledu prostým okem. Samozřejmě ne každý člověk s nadváhou dostane diabetes, ale podíl diabetiků u obézních jedinců je signifikantně vyšší.

               Výsledkem je nenormálně fungující metabolismus. Cukru je v krvi hodně, v buňkách málo, bez cukru nemůžou orgány dobře fungovat, a to ani výstelka cév. Praská, vznikají v ní defekty, které tělo zamázne tím, co má po ruce, a to je většinou cholesterol. Ten potom vyztuží vápníkem, aby to líp drželo a malér je na světě. Zvápenatělé cévy, zúžené a připravené se ucpat.

               Jak ovšem ony dva diabety, tedy prvního a druhého typu od sebe odlišit? Měřítko, které jsem se učil v mých mladých medicínských letech, že pod čtyřicet let věku je to jednička a po čtyřicítce dvojka, už dávno neplatí. Diabetes druhého typu mají dnes i teenejdři.

Omlouvám se, že tento vysvětlující obrázek je v němčině. Receptor jsou dvířka kudy prochází cukr do buňky. Inzulín je dveřník, který ty dveře otvírá. U diabetu jedničky jsou sice dveře, ale není dveřník, u dvojky jsou dveřníci, ale nejsou dveře. V obou případech se cukr do buňky nedostane.

               Odlišit se oba typy dají poměrně jednoduše změřením takzvaného C-Peptidu, což je část inzulínové molekuly. Je-li zvýšený a pacient má přesto cukrovku, je to jednoznačně diabetes druhého typu. Pak je možné něco dosáhnout léčbou tabletkami. V případě že je nízký, jde o jedničku a je potřeba léčit od začátku inzulínem. Prostě dodat tělu, co mu chybí.

               To ovšem není tak jednoduché. Tělo potřebuje inzulín jednak nezávisle na jídle (bazální potřeba) jednak po každém jídle (postprandiální spotřeba). Ten základ se dá pokrýt takzvaným dlouhodobým inzulínem, postprandiální pak inzulínem, který se podává k jídlu – a podle množství toho jídla. Kdysi na samém začátku inzulínové léčby se podával inzulín hovězí či vepřový, získávaný z poražených zvířat. Později se podařilo synteticky vyrobit inzulín totožný s inzulínem lidským. Ale ani to ještě nebylo to pravé ořechové. Protože se inzulín píchá pod kůži, potřebuje určitý čas, než se vstřebá a začne působit.  Čili bylo ho třeba podávat určitý čas před jídlem – půl až tři čtvrtě hodiny, to bylo u každého člověka rozdílné. V restauraci to mohlo být docela veselé, když byl číšník líný a s jídlem dlouho nešel. Zažil jsem to s mým přítelem diabetikem, který si píchl inzulín a čekal na jídlo. Čekal dlouho marně, inzulín začal mezitím působit a milý Walter dostal hypoglykémii a skoro zkolaboval. Naštěstí měl pro všechny případy v kapse hroznový cukr.

               Tento problém se v posledních letech podařilo vyřešit takzvanými inzulínovými analogy. (Mezi námi –  jde o geneticky manipulované inzulíny, ale nesmí se o tom mluvit. Všichni ekologičtí aktivisté jsou hysteričtí už při zmínce o geneticky manipulovaných rajčatech, a tyhle inzulíny pícháme – bez vedlejších účinků – už celá desetiletí i těhotným ženám). Výměnou pořadí aminokyselin v inzulínové molekule se dosáhne toho, že tento inzulínový analogon funguje rychleji než inzulín přirozený.  Čili se dá píchat, když už je talíř s jídlem na stole a strávník může dokonce i odhadnout, zda mu to může chutnat a kolik toho sní. Případně se to dá u stařenek a dědečků, u nichž nikdy není jisté, kolik toho snědí, píchnout ten inzulín, až když s jídlem skončí.

               Bazální inzulín lidský měl zase problém, že nevydrží celých 24 hodin a musel se píchat dvakrát. Čili se opět upravil a zavěšením několika dodatečných aminokyselin se jeho odstranění z těla zpomalilo. Takže jedna dávka dokáže onu bazální spotřebu zabezpečit na 24 hodin či dokonce i na delší dobu (preparát Toujeo). Zda je dávka tohoto inzulínu dostatečná se dá zjistit změřením krevního cukru ráno. Je-li normální, je všechno v pořádku. Je-li nízký, bylo toho inzulínu moc. Je-li vysoký, jsou dvě možnosti. Buď ho bylo málo a je třeba dávku zvýšit, nebo ho bylo moc, v noci pacient zaspal nízké hodnoty cukru a tělo se právě v časných ranních hodinách snaží tuto hypoglykemii kompenzovat všemi dostupnými mechanismy. V tomto případě není špatné aspoň jednou hodnotu cukru zkontrolovat v noci, nejlépe ve tři ráno, kdy je tělo v nejhlubším odpočinku. Okolo čtvrté se totiž už začne připravovat na stres o němž ví, že přijde – totiž probuzení. Nemusíme si nic namlouvat, ranní vstávání stres je a tělo to ví.

               Pokud se někdo nechce stále píchat do prstu, aby zjistil, jak vysoký je jeho cukr, existuje systém FreeStyle libre, kdy se do kůže zapíchne senzor, který měří výšku krevního cukru kontinuálně. Dlouhodobé nastavení hodnot cukru se dá zjistit takzvaným glykovaným hemoglobinem v krvi HbA1C – který dává přehled o hodnotách cukru za poslední tři měsíce. Dlouhá desetiletí se udával v procentech, kdy normální byla hodnota do 6,5% a nastavení diabetu bylo uspokojivé při hodnotách do 7% a u starých lidí do 8%. Minulého roku někdo vědecky rozhodl, že se to tak udávat nesmí a musí se používat hodnota mmol/mol. Nikdo se v tom nevyzná, naštěstí existuje na internetu přepočítávací tabulka. Máme tedy o jednu činnost na vizitě víc – zřejmě si nějaký vědec myslel, že stejně nemáme co dělat.

               Inzulín se dá podávat schématem Basis/bolus, čili bazální inzulín jednou denně a bolus ke každému jídlu, dá se používat i kombinovaný inzulín, kdy jsou oba tyto typy inzulínu nacházejí v jedné injekci (používají se většinou u starších pacientů, kde jsme už v nastavení diabetu tolerantnější, protože pozdních komplikací diabetu se tito pacienti nedožijí) nebo se inzulín dá podávat inzulínovou pumpou kontinuálně.

               U cukrovky druhého typu se dá hodně dosáhnout léky. (Budu používat záměrně hlavně názvy účinných látek a ne jména léků, protože těch názvů může být víc podle toho, kolik firem takový lék vyrábí) Standardem je Metformin. Ten je velmi praktický, protože zlepšuje metabolizování cukru v buňkách, tedy právě tam, kde tělo trpí nejvíc. Bohužel má i vedlejší účinky. Především může způsobit bolesti břicha, nadýmání a průjmy a bohužel lékaři příliš zřídka odhalí, že problémy pacienta jsou spojeny právě s užíváním této látky. Sice je žádoucí, aby obézní diabetik zhubnul, ale nemusí to být právě tímto způsobem. Navíc je potřebné dávat pozor na funkci ledvin. Při ledvinné nedostatečnosti může Metformin způsobit takzvanou acidózu, tedy překyselení organismu, které může být i životu nebezpečné. Je to sice zřídkavé, ale zažil jsem pacientku, která po smrti partnera přestala jíst a pít ale Metformin brala dál. Přivezli ji v kómatu s pH 6,7 (normální hodnota je 7,4 a hodnoty pod 7 jsou kritické) a selháním ledvin, dodnes jsem hrdý na to, že jsme ji dokázali zachránit.

               V roce 2016 se objevily léky, které poprvé snižovaly úmrtnost, zlepšovaly funkci srdce i ledvin, takzvané Blokátory SGLP-2 receptorů, podomácky mezi lékaři nazývané Glifloziny. Způsobují zvýšené vylučování cukru v moči, protože ledviny profiltrovaný cukr nevstřebávají. Tím logicky cukr v krvi klesá, ale současně je vylučována i voda a sůl. To zmenšuje nebezpečí srdeční slabosti a zlepšuje i funkci ledvin. Výhodou je, že v důsledku ztráty cukru a tím i kalorií močí se může snížit tělesná hmotnost pacienta. Jen se to nesmí přehánět. I tady je nebezpečí onoho překyselení (acidózy) zejména v kombinaci s inzulínem a u stařečků, kteří málo pijí (a většinou berou i další léky vylučující sůl a vodu) dochází nezřídka k selhání ledvin. A hlavně, cukr je ideální výživná látka pro plísně. Čili je nezbytné, aby člověk, který tyto léky bere, dbal na osobní hygienu v oblasti pohlavních orgánů. Denní umývání je nezbytně nutné. V Japonsku, kde je hygiena principem života, nezaznamenali ani jeden případ plísňového onemocnění. Na francouzském venkově, kde se lidé umývají jen v sobotu (protože v neděli jsou do kostela) bylo postiženo přes třicet procent pacientů.

               Podobně pozitivní účinek na srdce a ledviny mají i analoga hormonu Inkretinu. Tento hormon hraje v produkci inzulínu významnou roli. Když se totiž najíme, jídlo dojde do dvanáctníků a tento zjistí, že je třeba začít trávit, vyšle ke slinivce potřebnou informaci pomocí onoho hormonu inkretinu. Podáním látky působící stejně jako onen inkretin dosáhneme zvýšené citlivosti inzulín produkujících buněk. Nevýhodou je, že se tyto látky musí píchat. Původně jednou denně (Liraglutid), většinou jsou ale nyní k dispozici látky, kdy stačí podání jednou týdně (Dulaglutid nebo Semaglutid). A hubne se po nich.

               Podobný účinek se očekával i od takzvaných gliptinů, které na rozdíl od posledně jmenované skupiny blokují odbourávání onoho inkretinu. Pod jejich účinkem buňky Langhansových ostrůvků hypertrofují (zvětšují se stejným principem jako svaly ve fitness centru),protože jsou nuceny vyrábět víc inzulínu. Hodnoty cukru jsou skutečně lepší, prodloužení života se ale u těchto léků nepodařilo prokázat. Výhodou je, že tyto léky působí jen podle potřeby, tedy snižují cukr, pokud je vysoký, pokud je normální, tak prostě nedělají nic.

               Protože principem vzniku cukrovky druhého typu je inzulínová rezistence, samozřejmě se nabízí myšlenka vyvinout lék, který by tuto rezistenci snížil. Skutečně se něco takového podařilo. Vznikla skupina léků Glitazonů (na trhu už je jen Pioglitazon – lék Actos). Myšlenka to byla určitě dobrá, ovšem problém je, že na snížení oné inzulínové rezistence musí být ovlivněna výměna sodíku a draslíku na buněčné membráně, což je princip fungování lidského těla. Celkem logicy se tedy pod vlivem tohoto léku začne v těle hromadit sodík. Ten váže vodu (je to prostě obyčejná kuchyňská sůl) a následkem jsou otoky, zvýšení krevního tlaku či zhoršení srdeční nedostatečnosti. U jinak zdravých diabetiků se to samozřejmě dá zkusit, ale který diabetik je naprosto zdravý?

               Deriváty Sulfonylmočoviny (Na trhu už zůstal nejméně škodlivý Gliclazid) byly velmi populární a masově používané v době mého medicínského mládí (protože nic jiného k dispozici nebylo). Vstupují do buněk Langansových ostrůvků a dráždí je, takže tyto produkují víc inzulínu. Bohužel způsobují hypoglykémie (zažil jsem několik pokusů o sebevraždu těmito preparáty a některé z nich byly i úspěšné) a po čase tyto buňky můžou zničit. Navíc takto produkovaný inzulín není plnohodnotný a nepříliš prospěšný srdci, tedy orgánu, který měl být nejvíc chráněný. Sice se tyto léky ojediněle stále předepisují (jsou levné), ale skutečně indikované jsou jen u MODY diabetu.

               Po určité, většinou delší, době může diabetes dvojka přejít do jedničky – pankreas prostě přestane bavit produkovat inzulín v přebytku, aby kompenzoval onu inzulínovou rezistenci – a v důsledku svého vyčerpání jeho produkci omezí. Dochází k takzvanému pozdnímu selhání. Většinou se to projeví ztrátou hmotnosti, což pacienta, bojujícího celý život s obezitou, přirozeně potěší. Radost není na místě, přichází okamžik, kdy je třeba léčbu léky doplnit inzulínem, přinejmenším tím bazálním – jde o takzvanou léčbu BOT (basal supported oral therapy).

               Jedině dobrým nastavením diabetu se dá předcházet komplikacím této choroby – k nejobávanějším patří právě koronární choroba srdce, ucpávání tepen v dolních končetinách, nedostatečnost ledvin či poškození periferních nervů.

               Nepostradatelnou částí léčby je opatření, o kterém pacienti samozřejmě nechtějí nic vědět – a to je dieta. S omezením cukrů a tuku čili právě věcí, které jídlu dodávají intenzivní chuť. Takže je to svízel. Hamburger s kolou je prostě vražda – možná proto je v USA diabetiků nejvíc.