Category: Lékařské příhody

Anatomie


Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k této oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim ukončeno je. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát, byl ztracen.
Měl jsem štěstí, že jsem měl skvělého pedagoga, jenž dokázal i z tak nudného předmětu, jakým anatomie nepochybně je, udělat napínavé téma a dokázal je i naučit. Přitom nebyl asistent Kutál lékař, nýbrž doktor biologie. O to lépe ale učil. Byl to mladý chlap, který s námi rád zašel na pivo či na koncert, ale koho v hospodě nebo na koncertě viděl, či kdo s ním dokonce seděl u stolu, musel počítat s tím, že bude ve středu či ve čtvrtek nemilosrdně zkoušen. Nezapomenu na jeho radost, když mne konečně dostal na anatomii oka a mohl mi onu jednu nedostatečnou zapsat. Ale právě jen tu jednu, jež se – jak už jsem napsal – tolerovala. Byla to porážka, jaká nebolí, ale naopak utužuje přátelství – jako když vás kamarád konečně jednou po dlouhé době porazí na tenise.
Nicméně nám v průběhu oněch dvou semestrů anatomie nahnal tolik strachu, že nikdo z celého kroužku nenašel odvahu přihlásit se na předtermín. To jej pobouřilo. Přišel do praktik a podrážděně se zeptal, proč se nikdo z nás nepřihlásil.
„Ale vždyť anatomie je tak těžká! Nejsme na ni ještě dost připraveni,“ namítali jsme.
„Jestli jste připraveni, o tom rozhoduji já,“ prohlásil. „Tady jde o věc cti. Nepřipustím, aby se právě z mé skupiny nikdo nepřihlásil. A tak jsem už přihlásil – vás,“ ukázal na mne.
„Ale praktická zkouška je už za dva týdny,“ zaštkal jsem.
„Praktickou zkoušku zkouším já,“ uvedl mne na pravou míru.
„Aha,“ pravil jsem a bylo mi o něco lépe. „Co když ale nebudu vědět?“
„Tak se půjdete projít na čerstvý vzduch, pročistíte si hlavu a pak se na zkoušku vrátíte. Je pro mne věcí cti, aby můj student nepropadl!“
Za těchto okolností mi připadala ona praktická zkouška už o hodně méně strašidelná a tak jsem se na ni vydal v dobré náladě a laxně oblečen do džínů. V aule už pobíhalo dalších třináct kandidátů, všichni v oblecích či v šatech, což mne zmátlo. „Vždyť je to jen praktická zkouška,“ namítal jsem a v tašce jsem svíral bílý plášť. Uprostřed chumlu kandidátů seděla paní docentka Malínská a libovala si.
„Jen se podívejte na ta moje kuřátka. Jak se pěkně pooblékala, jak berou tu zkoušku vážně. A to je ještě jen praktická zkouška, představte si!“
Zatímco se kuřátka houfovala okolo nadšené paní docentky, já se ve svých džínách styděl za rohem.
„Kde je asistent Kutál?“ troufal jsem si na otázku, protože jsem našeho asistenta nikde neviděl. Dbal jsem přitom na to, aby ze mne byl vidět zpoza rohu jen obličej.
„Ten musel dnes náhle odcestovat,“ pravila paní docentka. „Dnes zkouší paní docentka Holibková.“
Docentka Holibková, manželka přednosty, byla jako zkoušející dost obávaná. Rozhodně se od ní nedalo čekat, že by mne nechala projít na čerstvém vzduchu a pak mi dala ještě jednu šanci, pokud ztratím niť, cévu či nerv. Případně nervy. Začal jsem se potit.
Napřed byl ovšem ještě písemný test. Až jeho absolvování opravňovalo kandidáta nastoupit ke zkoušce praktické a zvládnutí této pak ke zkoušce teoretické, která se měla uskutečnit zhruba za deset dní. Takový průběh vyžadoval, že písemný test musel být vyhodnocen, což mi poskytlo trochu času. Pospíšil jsem si s vyplněním testu, jak se jen dalo a pak pádil přes celou Olomouc, abych se navlékl do obleku. Stihl jsem to tak tak. Začalo se právě zkoušet, první dva kandidáti už byli u mrtvoly, aby projevili své praktické znalosti. Pak se náhle otevřely dveře a vstoupila paní docentka Holibková.
„Kdo chce jít dnes ke zkoušce?“ zeptala se.
Rozpačitě jsme se po sobě podívali. „Všichni, samozřejmě.“
„Ach tak, myslela jsem, kdo by chtěl jít dnes na teoretickou zkoušku.“
Jak jsem už řekl, teorie se měla zkoušet až za deset dní. Pomocná vědecká síla na anatomii Kroupa se zvrátil v křesle a zasténal – „Na to nejsem dostatečně připraven.“
V mém rozhodnutí sehrála roli především skutečnost, že jsem měl jít příštího dne na svatbu sestřenice. To znamenalo, že se zítra a v neděli stejně nic nenaučím a navíc se zítra s přízrakem zkoušky z anatomie v zádech ani nebudu moci na svatbě bavit. Se sebevražednou odvahou, sledovanou ustrnulými zraky ostatních přítomných, jsem zvedl ruku.
„Já,“ hlesl jsem.
Paní docentka se rozzářila. „Tak pojďte pane kolego, jen pojďte.“
Její muž, přednosta Holibka dostal v ten den očividně chuť si trochu zazkoušet a k tomu podobné sebevrahy potřeboval. Samozřejmě, že takových odvážlivců nebylo nazbyt (slovy dva) a tím pádem nepřipadalo v úvahu, že by mne jeho manželka mohla od praktické zkoušky vyhodit, tím mně zavřít cestu k zkoušce teoretické a svého manžela frustrovat nedostatkem kandidátů, jež by mohl zkoušet. Otázky tedy skutečně nebylo možno označit za těžké. Arterie iliaca komunis je jedna z největších cév lidského těla a kdo by ji nepoznal, ten by opravdu neměl na studiu medicíny co hledat. Ovšem pak se paní docentka překonala tím, že mi dala hádat, z které ruky pochází pažní kost, kterou mi vrazila do ruky – z levé či pravé. Za těchto podmínek nemohla praktická zkouška skončit jinak než jedničkou a byl jsem posunut k panu profesorovi na další část zkoušky.
Když jsem vstoupil do místnosti, seděl profesor Holibka spolu s mým dobrým přítelem Milošem Petříkem (prvním sebevrahem, jenž se rekrutoval z oné první dvojice, jež nastoupila ke zkoušce, ještě když jsem se převlékal do obleku) nad velkým nákresem ženských pohlavních orgánů. Téma je očividně tak uchvátilo, že mi pan profesor jen nepřítomně pokynul, abych si vybral otázky. Krabice s otázkami byla za jeho zády, při trošce drzosti jsem si mohl vybrat otázku, jakou bych chtěl. Jenže prvák na medicíně tu drzost prostě nemá. Vybral jsem si konsternovaně naslepo tři otázky a pak profesor mi pravil: „Jděte se připravit na chodbu.“
V tašce na chodbě jsem měl učebnice anatomie, ale strach mi znovu nedovolil do nich nahlédnout, i když jsem byl na chodbě sám. Co kdybych byl přistižen?
Nicméně zkouška proběhla harmonicky, pan profesor byl dobře naladěn, chápal, že téma, které hodlal odpřednášet teprve příští středu, nemůžu znát do detailů. Nebudu dále napínat, stejně jako přítel Petřík jsem si odnesl jedničku a slavili jsme spolu až do bílého rána, kdy jsem se – dosti překvapivě – probudil na zastávce tramvaje číslo 5 v Neředíně, aniž jsem věděl, jak jsem se tam dostal a co tam hledám. Že jsem potom stihl ještě i odjet na onu svatbu – autobus odjížděl v osm – se podobalo malému zázraku.
Nemusím dodávat, že několik následujících týdnů jsme byli s Milošem nejnenáviděnější osoby v ročníku. A dělalo nám to moc dobře.

Čepička


Nazývali jsme jej „Häubchen“ čili čepička. To proto, že pletenou čepičku nikdy nesundal se své velké plešaté hlavy. Jak ve dne tak i v noci ji měl vždycky nasazenou, podezřívali jsme ho, že už roky stále tutéž. Aspoň tak dráždivě voněla. Skoro jsme zapomněli, jaké je jeho skutečné jméno. Jmenoval se ve skutečnosti Schickelgruber (jméno jsem z bezpečnostních důvodů změnil), byl bývalý koňský handlíř (tedy oficiálně obchodník s dobytkem), měl se svou ženou deset dětí a ani s jedním se nestýkal. Všechny utekly z domu a přerušily s ním veškeré kontakty. Nedivili jsme se jim. Protivnějšího pacienta, než byl náš „Čepička“, jsme nikdy neměli.
Denně na vizitě vyprávěl, že je velmi přímý a upřímný člověk, za zády ale pomlouval každého. Pobyt v nemocici jej velmi vyčerpával, nedokázal zvládnout víc než jeden zákrok za den, dva byly už příliš. Přižemž za zákrok považoval odběr krve či měření tlaku. Po ultrazvuku břicha potřeboval celý týden na odpočinek a kategoricky odmítal opustit postel, nechal se od sester prakticky přenášet, což při jeho sto dvaceti kilech nebylo nic snadného. Když se blížilo nebezpečí, že by mohl být propuštěn, ukázal primáři na vizitě svou opruzeninu v tříslech s kožní plísní a překvapil jej požadavkem, že by bylo třeba odebrat krev na zjištění o jakou houbu se jedná a vyčkat výsledku vyšetření, aby mohla být ona houba cíleně vyléčena. Předpokládal, že by celý proces neměl zabrat víc než tři týdny, které byl ochoten přečkat v péči našich sester. Primář mu doporučil, aby se častěji sprchoval, nejlépe denně, což jej rozzuřilo k nepříčetnosti. Při příštím pobytu vytáhl hned na první primářské vizitě z kapsy papír, kde bylo potvrzení kožního lékaře, že sprchování častěji než obden člověku škodí. A opravdu jsme jej častěji do sprchy nedostali ani násilím. Měl na to přece lékařské potvrzení od odborníka!
Pak se zase jednou blížilo propuštění. Začal jsem vyjednávat už týden dopředu. Pan Schickelgruber mínil, že propuštění o víkendu je velmi nevhodné, protože jeho žena nebude vědět, co má nakoupit a obchody jsou v neděli zavřené. Dohodli jsme se tedy na pondělku. V pondělí oznámil, že syn pro něj nemůže přijet a zda by to nešlo v úterý. Se skřípěním zubů jsem na propouštěcí zprávě opravil datum a souhlasil. V úterý ale pan Schickelgruber pravil, že jeho žena musí jet na vyšetření do Grazu a syn ji tam veze, což znamená, že by se o něj neměl kdo postarat. A protože si žena musí po tak namáhavé cestě ve středu odpočinout, připadá propuštění v úvahu nejdřív ve čtvrtek. Polykal jsem sliny a pokoušel jsem se to prodýchat. Dokázal jsem jej nezmlátit, to byl velký úspěch. Sevřeným hlasem jsem mu oznámil, že čtvrtek považuji za nejkrajnější termín, protože pojišťovna náklady za jeho další pobyt nepřevezme. Zeptal se, zda by ty náklady tedy nepřevzala nemocnice, protože se v jeho osobě jedná o takzvaného „stammkunde“ čili kmenového zákazníka, takže by to mohl dostat jako bonus. Odpověděl jsem, že to není možné a rychle jsem opustil místnost. Schickelgruberův život se už nacházel v akutním ohrožení.
Ve čtvrtek mi pan Schickelgruber bohorovně oznámil, že syn přijet nemůže, protože musí do práce. Byl přece v úterý v Grazu s paní Schickelgruberovou a nemůže si dovolit vynechat další směnu. Ovládl jsem se a řekl jsem, že nám nevadí, když pro něj přijede odpoledne, večer nebo v noci, musí to být ale do půlnoci, protože od pátku 0:00 hodin už pobyt pana Schickelgrubera na oddělení není možný. Odpověděl, že k tomu syna nemůže nutit. Řekl jsem, že si tedy má objednat taxíka. Odpověděl, že nezná telefonní číslo taxislužby. Navrhl jsem, že mu taxíka objednáme sami. Na to pravil, že on není ochoten taxíka platit a pokud ho objednám, musím ho taky zaplatit.
Pohár přetekl. Ne, nekřičel jsem – obdivujete mne co? Tichým hlasem jsem sdělil panu Schickelgruberovi že jej od pátku 0:00 hodin hlásím jako případ, který nevyžaduje medicínskou ale jen ošetřovatelskou péči, což v praxi znamená, že jej každý den pobytu bude stát 5000 Schilingů. Tečka. Nejsem ochoten dále vyjednávat.
Hodinu po našem rozhovoru přijel syn a odvezl pana Schickelgrubera domů.
Druhý den ráno – bylo krátce po půl osmé, kdy začíná sezení s primářem, zazvonil šéfovi telefon. Naslouchal, pak se srdečně zasmál a zavěsil.
„Volal mi obvodní lékař pana Schickelgrubera. Schickelgruber sedí právě u něj a stěžuje si, že na Stolzale působí nelidský lékař, který ho bez varování na hodinu vyhodil z nemocnice.“
„Nejsem nelida,“ namítl jsem. „Kdybych byl, neopustil by nemocnici živý a určitě ne se všemi kostmi.“
Ale ani tento zážitek nezabránil panu Schickelgruberovi, aby naši péči nevyhledával nadále. Už při dalším pobytu mi nadšenými slovy líčil, jak je rád, že je na mém oddělení, protože mne považuje za nejlepšího a nejmilejšího ze všech lékařů, jaké kdy poznal. Zdržel jsem se komentáře.
A pak si jednoho krásného dne poslal pro záchranku. Jeho zdravotní stav se prý tak zhoršil a je natolik kritický, že by normální převoz do nemocnice nepřežil. Službukonající lékař, pracující jinak na interněa proto pana Schickelgrubera důvěrně znající, vyrazil na výjezd plný radostného očekávání. Měl být zklamán. Když vpadl do domu v očekávání umírajícího pana Schickelgrubera, našel ho v kuchyni u šálku kávy.
„Buďte tak laskav, pane doktore a počkejte venku,“ pravil umírající klidně. „Musím si napřed v klidu dopít svou kávu. Pak můžeme jet.“
Kolega byl tak konsternován, že skutečně počkal. Pak se objevil pan Schickelgruber s nezbytnou čepičkou na hlavě, následován manželkou s dvěma velkými taškami. Sám Schickelgruber nesl malou přenosnou televizi. Doktor vytřeštil oči.
„A to je co?“
„Moje televize,“ pravil Schickelgruber. „Přece nebudu v nemocnici bez televize.“
¨ V doktorovi se pohla hrdost a žluč. Oboje současně, žluč víc. „Ne,“ zařval. „Do záchranky žádnou televizi. Buď nastoupíte bez ní nebo odjíždím a nechávám vás tady.“
„A je vám jasné, že si na vás budu stěžovat,“ pravil Schickelgruber.
„A je vám jasné, že vám nakopu do zadku?“
„Tak to je náš medicínský systém,“ zakňoural Čepička. „A za to ještě berou peníze!“
Nicméně televize zůstala doma.

Infarkt myokardu


Srdeční infarkt je závažná diagnóza. Už při pouhém podezření se dává medicínská mašinérie do pohybu přesahující svou rychlostí stressovou toleranci zúčastněných. Jestliže před dvaceti lety lékař píchl pacientovi heparin a postavil vedle něj defibrilátor a po týdnu sledování jej přeložil na lůžko mimo jednotku intenzivní péče, dnes mu ihned poté, co jej uložil do postele, píchne vedle heparínu ještě Aspirín, Reteplázu ( lék na rozpuštění krevní sraženiny v koronárních cévách), nacpe do něj osm tabletek Plavixu (se stejnou nadějí, že tato látka zabrání, aby se ta sraženina vytvořila znova) a pak visí na telefonu. Musí zavolat kardiologické centrum, aby zjistil, zda mají volnou kapacitu. Jestliže ji nemají, musí volat další kardiologické centrum se stejnou otázkou. Poté musí upovědomit červený kříž, že potřebuje transport vrtulníkem a dozví se, že vrtulník nemůže letět, protože je zlé počasí. Poté musí objednat sanitku, najít lékaře, který může pacienta doprovázet, pohádat se s ním, protože tento jet nechce, pak rychle sepsat propouštěcí správu, nechat okopírovat všechna EKG, urgovat laboratoř, aby už konečně vytiskli laboratorní výsledky, protože je třeba jeposlat se zprávou do onoho centra. Poté získat od pacienta informovaný souhlas k vyšetření srdečním katetrem, což znamená vysvětlit šokovanému a nic nechápajícímu člověku, co na něj čeká, vymámit z nějpodpis a pak přeložit pacienta na lehátko a poslat jej s naštvaným kolegou na cestu na kardiologii. Jestliže se pacientovi mezitím už většinou daří dobře, lékař je zralý na hospitalizaci na právě uvolněném lůžku.
Srdeční infarkt tedy znamená vždy stress. Nebo skoro vždycky.
Paní Weberová byla matkou našeho ekonomického ředitele. Byla učitelkou na střední škole, ale potrpěla si na to, abychom ji oslovovali doktorským titulem, protože obhájila ve svých mladých letech doktorskou práci až z dvou oborů – totiž z latiny a francouzštiny. Ze svého syna chtěla mít operního pěvce, když se nakonec rozhodl pro ekonomii, byl pro ni už nadosmrti „looser“, jenž si nezasloužil ani její nejmenší respekt. Nicméně, kdy ji začaly bolet klouby a tělo už nefungovalo podle jejích představ, ráda využila synovy protekce, aby u nás dostala lůžko. Sestru Lotte přivedla k šílenství, když ji k sobě zavolala zvonkem 27 krát za hodinu. Naposledy, když Lotte, už vztekem bez sebe, opustila pokoj poté, co jí musela už popáté přerovnat polštář pod hlavou, rozsvítil se zvonek právě, když zavřela dveře. Vpadla dovnitř a paní doktorka Weberová jí s úsměvem pravila. „Tak mne právě napadlo, když jsem se dívala do zrcadla, že se mi nějak příliš leskne nos – mohla byste mi jej napudrovat. Tady je pudr!“ Následný rozhovor musela řešit disciplinární komise.
Protože jsem o důležitosti paní Weberové věděl, byl jsem v šoku, když jsem jednou okolo páté odpoledne pohlédl do počítače, abych zjistil, jaké mám na ortopedii vyřídit konzília a našel jsem zde její jméno s indikací: „Infarkt myokardu!“
Nevěřil jsem svým očím. Infarkt myokardu znamená pohyb, běh, zachraňování života, (a samozřejmě telefonování), zejména pokud se jedná o matku pana ředitele. Něco takového se přece nanapíše jen tak beze všeho do počítače a jde se domů!
Rozběhl jsem se na oddělení, kde byla paní doktorka hospitalizována. Sestřička si všimla mého vyděšeného pohledu. „Paní doktorka Weberová má infarkt?“ křičel jsem na to nebohé stvoření. „A to napíšou vaši páni doktoři jen tak do počítače, aniž by mne zavolali, aniž by vyvolali alarm? Ukažte mi EKG!“
„Nezlobte se, pane doktore, ale my EKG nemáme?“
Myslel jsem, že jsem špatně slyšel. „Jak nemáte? Jak pak kolegové stanovili diagnózu?“
„Paní doktorka to řekla na vizitě. Že má bolesti na prsou a že má určitě infarkt. Ale EKG jsme nemohli napsat. Ona šla totiž hned po vizitě ke kadeřníkovi a byla tam celé odpoledne. Potom byla ještě v kantýně na kávu přijela za ní její přítelkyně z Grazu. Vrátila se jen před čtvrthodinou, řekla nám ale, že ji nesmíme rušit, že je unavená a chce si po té návštěvě u kadeřníka odpočinout. Takže jsme to EKG nemohli napsat.“
Musel jsem si to celé napřed přebrat. A pak jsem se rozhodl.
„Podejte mi žádanku o konzílium,“ řekl jsem sestře.
A pak jsem na onen papír napsal: „Infarkt myokardu vyloučen.“ Byl to jediný infarkt, který jsem vyloučil, aniž bych k tomu potřeboval EKG.

Biochemie


Biochemie je v podstatě napínavá věda, která se snaží nacházet odpovědi na otázky proč lidské tělo funguje nebo naopak nefunguje tím, že zkoumá nesmyslně malé předměty zvané molekuly, jak prostupují různými tělesnými membránami a vytvářejí tam elektrické a jiné potenciály. Biochemii vyučoval na lékařské fakultě v Olomouci profesor Šantavý. Vědec světového formátu, objevitel Demekolcinu, látky zastavující mitózu. Tradovalo se , že jen skutečnost, že chtěl zveřejnit svůj objev, převratný pro zkoumání mitóz, chromozómů a tím genetického kódu živočichů v době, kdy komunistická propaganda považovala genetiku za buržoazní pavědu a tvrdila, že vše je dáno jen a jen výchovou, mu znemožnila dosáhnout Nobelovy ceny. Ta byla udělana později za objev Colchicinu, látky se stejným účinkem jako Šantavého Demekolcin. Až pak se prý páni komisaři chytili za nos a udělili panu profesorovi za jeho objev „Cenu Klementa Gotwalda“. Což frustraci pana profesora nedokázalo nijak podstatně zmírnit. Zda je ta historka s demecolcinem und colchicinem pravdivá, vám neřeknu, nezájem pana profesora u přednášení a zkoušení byl ale legendární. Hledal tedy rozptýlení mimo stěny katedry, zejména pak v lese, protože byl vášnivým lovcem. Svého loveckého psa měl stále s sebou, sdílel s panem profesorem společnou kancelář.
Jak už jsem řekl, pan profesor Šantavý byl skvělý badatel, měl ale určité slabiny. Neuměl přednášet a nenáviděl zkoušení. Což jsou slabiny u vysokoškolského pedagoga nezanedbatelné. Tu svou první demonstroval hned na úvodní přednášce v semestru. Když na tabuli nakreslil obrovskou molekulu kyseliny chlorovodíkové HCl a půl hodiny o ní nesouvisle horoval, pochopil jsem, že to není nic pro mně a na další přednášky jsem nešel.
O mnoho lépe se nám nedařilo ani na praktických cvičeních. Asistent, který nás měl praktiky vést, měl nějaké privátní problémy – se ženou, s autem, s úřady a já nevím s čím ještě. Proto se vždy objevil na začátku, řekl nám, co zhruba máme dělat, zmizel a už se neobjevil. Semestr nám tak uběhl v blažené nevědomosti, o biochemii jsme sice neměli páru, nijak zvlášť nám to ale nevadilo.
A pak se to stalo. Jednoho krásného dne náš virtuální asistent ochořel a přišel ho zastupovat jiný jeho kolega. A ten se rozhodl – nevídaná a hlavně naprosto nečekaná věc – zkoušet naši připravenost na praktika. Nemusím podotýkat, že byla nulová. Každý dostal otázku, Kdo věděl, toho kartičku položil na pravou stranu. Kdo nevěděl, byl položen vlevo a dostal ještě jednu šanci. Pokud nevěděl ani podruhé, byl z praktik nemilosrdně vyhozen. Průběh byl odpovídající naší neexistující přípravě, vlastně jsme dlouho ani nevěděli, že by bylo možné pokládat kartičky s naším jménem i jinam než vlevo.
A pak přišla otázka, jak vypadá molekula aktivního vitamínu D. To byla jediná věc, kterou jsem znal. Ten název 1,25 – Dihydrocholekalciferol mi kdysi na střední škole připadal tak praštěný, že jsem si ho zapamatoval a dokonce jsem uměl i nakreslit jeho strukturu. A pan asistent vyvolal jméno: „Polák!“ Sice jsem věděl, že se jedná o kolegu Petra Poláka, ale nehodlal jsem svou šanci pustit. Když se Petr jen ustrašeně přikrčil, vyskočil jsem k tabuli a nakreslil jsem tam molekulu onoho šíleného vitamínu. „Výborně,“ potěšil se asistent. „Aspoň někdo se připravil.“ A položil první kartičku vpravo. Až tehdy jsme pochopili jeho systém.
Načež položil nějakou další naprosto nesmyslnou otázku a vyvolal. „Polách.“
Rozpačitě jsem se postavil: „Ale já jsem už přece byl!“
Asistent se na mne překvapeně podíval: „To je pravda,“ připustil a položil mou kartičku vpravo.
Nebudu nikoho napínat, z celé skupiny jsme zůstali na praktiku nakonec tři, já, Petr Polák a kolega Řehák, který byl opravdu z nepochopitelných důvodů připraven. Možná mu biochemie imponovala.
Protože se další zastupování nekonalo a dále už nás vzdělával pouze náš původní asistent, zůstaly tyto známky jediné v klasifikaci za celé dva semestry. Takže když šlo o to, kdo by měl jít na předtermín a měli to být studenti s nejlepším prospěchem ze skupiny, připadali jsme v úvahu jen já a kolega Řehák, protože Petr Polák na něco takového ani ve snu nepomyslel. Takže jsem se mohl přihlásit na předtermín a to jsem i udělal.
Profesor Šantavý byl znám tím, že zkoušel na poslední přednášce a dával na ní téměř výhradně jedničky. Jednalo se přece o předtermíny a tím o studenty s nejlepšími výsledky z praktik!
Proto jsem dorazil na jeho poslední přednášku (byla to moje druhá účast v roce po oné nešťastné molekule HCl) v obleku a s indexem. Bylo nás pět jako za Karla Poláčka. Když nás pan profesor uviděl, šíleně se rozčílil.
„Jak to, že vás tu je jen pět?“ vykřikl.
Otázka byla v podstatě oprávněná, ale zodpovědět jsme ji nedokázali.
„Třicet studentů je přihlášených na předtermín!“ rozčílil se profesor. „A na přednášku jich přijde jen pět! Taková drzost! Taková ignorance! To vás přijde draho! Já si na vás posvítím!“
Opustil přednáškový sál, aniž by dal sepsat prezenční listinu. Pochopili jsme, že jsme ztraceni. Bylo zřejmé, že pan profesor už za minutu nebude vědět, kdo na přednášce byl a za pět minut nebude vědět ani, koho by se na to měl zeptat.
Na zkoušku jsme tedy nastupovali v dosti pochmurné náladě a v obavách z nejhoršího. Což se hned začalo naplňovat. Z první desetičlenné skupiny šest lidí vyletělo a čtyři dostali trojku. Já byl ve skupině druhé.
„Sedněte si,“ zavelel profesor a se zákeřným úsměvem nám podstrčil nějaký papír. „Najděte se!“
Byla to prezenční listina z jeho přednášky někdy z poloviny semestru. Protože jsem byl pouze na přednášce první a ani tam jsem nevydržel do konce a pak na oné zmíněné poslední, která se neuskutečnila, nahlédl jsem do seznamu bez jakékoliv naděje. A – stal se zázrak. Nějaká dobrá duše mne zapsala. Zašktl jsem tedy své jméno a pan profesor se poprvé usmál. V té chvíli se zdvihl v rohu místnosti jeho lovecký ohař, přešel kancelář, přišel ke mně a vložil mně svou hlavu do klína. Upřel na mně své oči a já jej poškrábal za ušima. Pes blaženě zavrněl a pak profesor se usmál podruhé. Očividně zastával všeobecně rozšířený názor, že pes pozná dobrého člověka,, zřejmě si jej ale upravil o vcelku logický dodatek, že dobrý člověk chodí ke zkoušce vždy připraven (není to pravda). Nicméně zřejmě dospěl touto logickou úvahou k závěru, že se v mé osobě jedná o nadějného budoucího biochemika (neměl pravdu).
„Tak pojďte, studente,“ pokynul mi a já se posadil proti němu. „Jakou máte otázku.“
„Pufry,“ pravil jsem.
„Tak prosím,“ vyzval mne.
O pufrech jsem něco věděl, ale uťal mne hned po první větě. „pH krve!“ vybafl na mne.
Nebyl jsem si v té chvíli zcela jist, jaké je správné rozmezí normality (je 7,36 – 7,44) a tak jsem se rozhodl neriskovat. „7,4,“ odpověděl jsem.
„Výborně,“ pravil profesor. „Dejte mi index.“
Když jsem s takto získanou jedničkou opustil kancelář, zahlédl jsem ještě kolegyni, jež byla zkoušena přede mnou, jak zavírá dveře na konci chodby katedry. Tak krátká a úspěšná byla má zkouška. Díky důvěře, kterou ke mně pojal pes profesora Šantavého.
Nemusím tajit, že se historka roznesla. Mí kamarádi chodili na zkoušku se salámem či klobásou v kapse obleku, ale nic nepomohlo. Pes je ignoroval a profesor Šantavý mohl dát průchod své frustraci ze nedostatečné navštěvovanosti jeho přednášek.

Bond


Jeho jméno je Bond. James Bond. Za časů komunistického režimu jsme o něm nesměli vědět. Když byl u mne na návštěvě můj finský přítel, nemohl pochopit, že o tomto hrdinovi nic nevím. Abych taky věděl, když stále bojoval proti komunismu a všude jej porážel!
Ale o tom psát nechci. Otázka totiž je, v čem je jeho úspěch – a ten spočívá v tom, že vždy a všude zůstává „cool.“ A to je cesta k úspěchu. Byli jste někdy na sezení vysokých prominentů, kde jste neměli absolutně nic co hledat? Já ano.
Začalo to tím, že jsem ve své poštovní schránce našel pozvánku na zasedání v centrále koncernu KAGEs (Štýrský zdravotnický koncern) na téma zřizování geriatrických oddělení s ručně psanou poznámkou mého šéfa primáře : „Jsem v té době na dovolené, zastup mne.“ Šéfův rozkaz je svatý, nezapochyboval jsem ani na chvilku a v daný den jsem se vydal do Grazu, abych se v danou hodinu zúčastnil onoho sezení. Očekával jsem velký sál s padesáti, možná sty účastníky, kteří budou frontální přednáškou seznámeni se strategií koncernu. Překvapilo mne, že sezení se má konat v podkroví na třetím poschodí budovy centrálního ředitelství, o žádném větším sále v této lokalitě jsem nevěděl. On tam totiž taky žádný není! Vstoupil jsem do místnosti a pochopil jsem, že je zle. Byl tam jen jeden stůl a kolem něj třináct židlí. V prvním okamžiku jsem se chtěl otočit a dát na útěk, za mnou ale už přicházeli další účastníci a cesta k útěku byla zablokována. A už se ke mně blížili první účastníci sezení a podávali mi ruku. Rozhodl jsem se, že zůstanu „cool“. Pokud se totiž tváříte naprosto přesvědčivě, že na místo, kde právě jste, patříte, uvěří vám to i na zasedání vlády v Nairobi, i když budete modrooký blonďák. Potřásl jsem si rukou s prvním – finančním přednostou koncernu a vyslovil jsem skoro zřetelně své jméno. Nezeptal se, odkud jsem a co tam hledám, takové otázky jsou nepatřičné, prokázal by tak svou vlastní neznalost. A stejnou kartou jsem pak mohl hrát, když jsem si třásl rukou s prezidentem koncernu, s rektorem university, s ředitelem fakultní nemocnice či s předsedou sdružení primářů. Jediné, co mne znepokojovalo, byl počet židlí. Bylo zřejmé, že až se dostaví všichni, bude jedna židle chybět. Ale osud přeje odvážným. Když sezení začalo, bylo nás právě třináct včetně zapisovatelky. Začalo se jednat. Teprve s desetiminutovým zpožděním se dostavil prezident lékařské komory. Poněkud konsternovaně hleděl ke stolu, kde pro něj židle očividně chyběla. Ani teď se ale nezačalo zkoumat, kdo je tam navíc. Zapisovatelka prostě odběhla a vrátila se se čtrnáctou židlí.
Sezení probíhalo řadou diskusních příspěvků. K řadě z nich bych sice měl leccos co říci, ale zdržel jsem se. Protože pak, jedno jak fundovaná by moje poznámka byla, by se přece jen někdo mohl zeptat – a odkud vy vlastně jste a koho tu zastupujete. Proto mi nezbylo než se moudře a zamyšleně tvářit a občas souhlasně pokývat hlavou. Pokud mlčíte, mohou vás považovat za cokoliv, třeba i za filosofa. Takticky jsem tedy za celé dvě hodiny nepronesl ani slovo, nicméně jsem si vysloužil za svůj postoj několik pochvalných či dokonce spikleneckých pohledů.
Jen co sezení skončilo, rychle jsem podal všem ruku a opustil spěšným krokem sál. Důležití lidé mají vždycky naspěch, nikoho tedy nepřekvapí, když nezůstanete na následovou neformální diskusi. Musíte se tvářit jen dostatečně vystresovaně a občas se ke konci debaty nenápadně podívat na hodinky (garantuji vám, že si toho ti nejdůležitější z přítomných všimnou a budou to správně interpretovat vaší důležitostí a zaměstnaností).
Když jsem měl budovu centrály koncernu konečně za zády, mohl mi konečně vyrazit na čele i na zádech a vlastně na celém těle pot. Taky vyrazil. Zbývalo už je zjistit, jak to, že jsem se na takovém sezení ocitl. Řešení nebylo lehké najít, ale díky mým detektivním vlohám (vždyť už jsem říkal – 007) jsem na to přišel.
V době, kdy do nemocnice přišlo pozvání na toto sezení, byl ředitel Graf, pověřený koncernem vypracováním koncepce potřeby geriatrických oddělení ve Štýrsku, právě na dovolené a zastupoval jej krátkodobě můj šéf. Ten si nevšiml, že je pozvání adresováno přímo na Grafa, zjistil, že v čase zasedání onoho grémia je na dovolené zase on a tak delegoval cestu na danou schůzku na svého zástupce – tedy mne. Nu což, co se týká koncepce geriatrie, byl jsem nejlépe informovaný oberarzt v zemi. A proto taky vím – ale to jen mezi námi – že se z toho tehdy diskutovaného projektu prakticky nic neuskutečnilo.

Anatomie


Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim je ukončeno. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát, byl ztracen.
Měl jsem štěstí, že jsem měl skvělého pedagoga, jenž dokázal i z tak nudného předmětu, jakým anatomie nepochybně je, udělat napínavé téma a dokázal je i naučit. Přitom nebyl asistent Kutál lékař, nýbrž doktor biologie. O to lépe ale učil. Byl to mladý chlap, který s námi rád zašel na pivo či na koncert, ale koho v hospodě nebo na koncertě viděl, či kdo s ním dokonce seděl u stolu, musel počítat s tím, že bude ve středu či ve čtvrtek nemilosrdně zkoušen. Nezapomenu na jeho radost, když mne konečně dostal na anatomii oka a mohl mi onu jednu nedostatečnou zapsat. Ale právě jen tu jednu, jež se – jak už jsem napsal – tolerovala. Byla to porážka, jaká nebolí, ale naopak utužuje přátelství – jako když vás kamarád konečně jednou po dlouhé době porazí na tenise.
Nicméně nám v průběhu oněch dvou semestrů anatomie nahnal tolik strachu, že nikdo z celého kroužku nenašel odvahu přihlásit se na předtermín. To jej pobouřilo. Přišel do praktik a podrážděně se zeptal, proč se nikdo z nás nepřihlásil.
„Ale vždyť anatomie je tak těžká! Nejsme na ni ještě dost připraveni,“ namítali jsme.
„Jestli jste připraveni, o tom rozhoduji já,“ prohlásil. „Tady jde o věc cti. Nepřipustím, aby se právě z mé skupiny nikdo nepřihlásil. A tak jsem už přihlásil – vás,“ ukázal na mne.
„Ale praktická zkouška je už za dva týdny,“ zaštkal jsem.
„Praktickou zkoušku zkouším já,“ uvedl mne na pravou míru.
„Aha,“ pravil jsem a bylo mi o něco lépe. „Co když ale nebudu vědět?“
„Tak se půjdete projít na čerstvý vzduch, pročistíte si hlavu a pak se na zkoušku vrátíte. Je pro mne věcí cti, aby můj student nepropadl!“
Za těchto okolností mi připadala ona praktická zkouška už o hodně méně strašidelná a tak jsem se na ni vydal v dobré náladě a laxně oblečen do džínů. V aule už pobíhalo dalších třináct kandidátů, všichni v oblecích či v šatech, což mne zmátlo. „Vždyť je to jen praktidká zkouška,“ namítal jsem a v tašce jsem svíral bílý plášť. Uprostřed chumlu kandidátů seděla paní docentka Malínská a libovala si.
„Jen se podívejte na ta moje kuřátka. Jak se pěkně pooblékala, jak beerou tu zkoušku vážně. A to je ještě jen praktická zkouška, představte si!“
Zatímco se kuřátka houfovala okolo nadšené paní docentky, já se ve svých džínách styděl za rohem.
„Kde je asistent Kutál?“ troufal jsem si na otázku, protože jsem našeho asistenta nikde neviděl. Dbal jsem přitom na to, aby ze mne byl vidět zpoza rohu jen obličej.
„Ten musel dnes náhle odcestovat,“ pravila paní docentka. „Dnes zkouší paní docentka Holibková.“
Docentka Holibková, manželka přednosty, byla jako zkoušející dost obávaná. Rozhodně se od ní nedalo čekat, že by mne nechala projít na čerstvém vzduchu a pak mi dala ještě jednu šanci, pokud ztratím niť, cévu či nerv. Začal jsem se potit.
Napřed byl ovšem ještě písemný test. Až jeho absolvování opravňovalo kandidáta nastoupit ke zkoušce praktické a zvládnutí této pak ke zkoušce teoretické, která se měla uskutečnit zhruba za deset dní. Takový průběh vyžadoval, že písemný test musel být vyhodnocen, což mi poskytlo trochu času. Pospíšil jsem si s vyplněním testu, jak se jen dalo a pak pádil přes celou Olomouc, abych se navlékl do obleku. Stihl jsem to tak tak. Začalo se právě zkoušet, první dva kandidáti už byli u mrtvoly, aby projevili své praktické znalosti. Pak se náhle otevřely dveře a vstoupila paní docentka Holibková.
„Kdo chce jít dnes ke zkoušce?“ zeptala se.
Rozpačitě jsme se po sobě podívali. „Všichni, samozřejmě.“
„Ach tak, myslela jsem, kdo by chtěl jít dnes na teoretickou zkoušku.“
Jak jsem už řekl, teorie se měla zkoušet až za deset dní. Pomocná vědecká síla na anatomii Kroupa se zvrátil v křesle a zasténal – „Na to nejsem dostatečně připraven.“
V mém rozhodnutí sehrála roli především skutečnost, že jsem měl jít příštího dne na svatbu sestřenice. To znamenalo, že se zítra a v neděli stejně nic nenaučím a navíc se zítra s přízrakem zkoušky z anatomie v zádech ani nebudu moci na svatbě bavit. Se sebevražednou odvahou, sledovanou ustrnulými zraky ostatních přítomných, jsem zvedl ruku.
„Já,“ hlesl jsem.
Paní docentka se rozzářila. „Tak pojďte pane kolego, jen pojďte.“
Její muž, přednosta Holibka dostal v ten den očividně chuť si trochu zazkoušet a k tomu podobné sebevrahy potřeboval. Samozřejmě, že takových odvážlivců nebylo nazbyt (slovy dva) a tím pádem nepřipadalo v úvahu, že by mne jeho manželka mohla od praktické zkoušky vyhodit, tím mně zavřít cestu k teoretické a svého manžela frustrovat nedostatkem kandidátů, jež by mohl zkoušet. Otázky tedy skutečně nebylo možno označit za těžké. Arterie iliaca komunis je jedna z největších cév lidského těla a kdo by ji nepoznal, ten by opravdu neměl an studiu medicíny co hledat. Ovšem pak se paní docentka překonala tím, že mi dala hádat, z které ruky pochází pažní kost, kterou mi vrazila do ruky – z levé či pravé. Za těchto podmínek nemohla praktická zkouška skončit jinak než jedničkou a byl jsem posunut k panu profesorovi na další část zkoušky.
Když jsem vstoupil do místnosti, seděl profesor Holibka spolu s mým dobrým přítelem Milošem Petříkem (prvním sebevrahem, jenž se rekrutoval z oné první dvojice, jež nastoupila ke zkoušce, ještě když jsem se převlékal do obleku) nad velkým nákresem ženských pohlavních orgánů. Téma je očividně tak uchvátilo, že mi pan profesor jen nepřítomně pokynul, abych si vybral otázky. Krabice s otázkami byla za jeho zády, při trošce drzosti jsem si mohl vybrat otázku, jakou bych chtěl. Jenže prvák na medicíně tu drzost prostě nemá. Vybral jsem si konsternovaně naslepo tři otázky a pak profesor mi pravil: „Jděte se připravit na chodbu.“
V tašce na chodbě jsem měl učebnice anatomie, ale strach mi znovu nedovolil do nich nahlédnout, i když jsem byl na chodbě sám. Co kdybych byl přistižen?
Nicméně zkouška proběhla harmonicky, pan profesor byl dobře naladěn, chápal, že téma, které hodlal odpřednášet teprve příští středu, nemůžu znát do detailů. Nebudu dále napínat, stejně jako přítel Petřík jsem si odnesl jedničku a slavili jsme spolu až do bílého rána, kdy jsem se – dosti překvapivě – probudil na zastávce tramvaje číslo 5 v Neředíně. Že jsem potom stihl ještě i odjet na onu svatbu – autobus odjížděl v osm – se podobalo malému zázraku.
Nemusím dodávat, že několik následujících týdnů jsme byli s Milošem nejnenáviděnější osoby v ročníku. A dělalo nám to moc dobře.

Řidičský průkaz


Boj o řidičský průkaz byl mým prvým tvrdým střetnutím s rakouskými úřady. Prosím tedy tímto čtenáře o trpělivost, protože to byla srážka tvrdá, trvala dlouho a proto je i příběh poněkud delší. Rakušané si totiž na svou úřednickou tradici, založenou ještě císařem Františkem Josefem, potrpí.
Začalo to v podstatě úplně nevinně. Protože jsem spořádaný občan, informoval jsem se už krátce po příchodu do Rakouska, jak je to s řidičským průkazem, tedy zda mohu s českým řidičským průkazem řídit auto s rakouskou poznávací značkou. Bylo mi sděleno, že to není problém, že stačí zajít za okresní úřad s jedním svědkem, který dosvědčí, že člověk jezdil s vozidlem po Rakousku bez nehody a průkaz bude bez problémů přepsán. Kolega Maričič, pocházející z Bosny, to tak udělal a teď vlastnil rakouský řidičský průkaz, i když na cestu po serpentinách z Murau na Stolzalpe potřeboval místo mých sedmi skoro dvacet minut. Když se tedy přiblížil rok pobytu, zašel jsem na příslušný referát okresního úřadu opatřen jednou důvěryhodnou svědkyní .
„Ten průkaz vám přepsat nemůžu,“ pravila mi tamější úřednice nevzrušeně.
„Proč ne?“
„Protože to je slovenský řidičský průkaz. A se Slovenskem nemáme smlouvu o vzájemném uznávání řidičských průkazů.“
„To není slovenský řidičský průkaz,“ opravil jsem ji. „To je slovenská kopie českého řidičského průkazu. Moje žena totiž ještě v době, kdy jsme žili na Slovensku, zapomněla vybrat můj řidičák z kalhot a vyprala jej.“
Paní se podívala do papírů a odpověděla. „To vám nepomůže. S Českou republikou tu smlouvu nemáme tady.“
„A s kým ještě?“
„Ještě se Spojenými státy americkými, Austrálií a Severní Koreou,“ odtušila znovu bez známky jakýchkoliv emocí a tak jsem se dozvěděl, že se nacházím v dobré, i když poněkud nehomogenní společnosti.
„A co mám tedy dělat?“
„Budete muset udělat řidičské zkoušky,“ pravila.
Když musím, tak holt musím, pomyslel jsem si. Odjel jsem tedy autem k autoškole a vešel dovnitř. Byl tam ochotný pán. Když jsem mu vylíčil svůj problém, projevil pochopení a pravil, že to nebude obtížné zorganizovat k dalšímu řádnému termínu. Že bych si jen měl přikoupit jednu až dvě jízdy a… Podíval se z okna.
„Vy máte ale grazkou poznávací značku,“ řekl.
„Protože je to auto mé ženy a ta má trvalé bydliště v Grazu,“ připustil jsem. „Já ale bydlím tady a do Grazu jezdím jen na víkendy. Já žádné auto nevlastním.“
„Pak to u nás nejde,“ mínil. „Pokud máte auto s grazkou značkou, musíte se informovat na dopravním inspektorátu v Grazu.“
A tak jsem tedy vzal dovolenou a šel na dopravní inspektorát v štýrském hlavním městě. Přišel jsemna úřad o půl osmé ráno, vytáhl si číslo 65 a čekal do půl jedné, než na mne přijde řada.
„Vy ale máte bydliště v Murau,“ pravila mi dáma za přepážkou.
„To ano,“ přiznal jsem. „Ale tam mi řekli, že protože mám auto s grazkou poznávací značkou, musím se hlásit tady u vás.“
„Vy jste cizinec,“ pravila ona dáma oduševněle. „Tak to se informujte na úřadu zemské vlády. Ti budou vědět víc, my pro vás nemůžeme nic udělat“
Na to jsem neměl moc chuti. Chodíval jsem si na onen úřad prodlužovat pobytové a pracovní povolení. Stával jsem tam ve frontě s dámami, o jejichž povolání nemohlo vzniknout příliš pochybností. Byly všechny nápadně oblékané, nápadně namalované a byly to oficiálně tanečnice, tedy umělkyně se smlouvou na dílo. Protože se tak staraly o blaho místního obyvatelstva a jeho duševní vyrovnanost, jakož zřejmě i díky svému vzhledu, mívaly přednost a když jsem k úředníkovi vstupoval já, dalo mu námahu odstranit ze svého výrazu zbožný úsměv a nahradit ho přísnou komisní tváří.
Radu jsem dostal od sestry Evy z Prahy. Když se dozvěděla o mém problému, řekla mi, že ona má takzvané dvojité bydliště. Pokud člověk přinese potvrzení, že má druhé bydliště v zahraničí, může jezdit s řidičským průkazem daného státu. Potíž je jen v tom, že se to potvrzení musí dát přeložit a každý rok se musí obnovovat.
Byl jsem ochoten pro klid duše něco investovat. Odjel jsem do Popradu, tam jsem si nechal na cizinecké policiii (protože i tam jsem byl cizinec) vystavil potvrzení, že tam mám bydliště, nechal jsem si ho za hříšný peníz přeložit do němčiny a odvezl na okresní úřad v Murau. Tam jsem pak dostal potvrzení, že můžu používat svůj slovenský (či vlastně český?) řidičský průkaz na rakouských silnicích. Tak to šlo další dva roky a zdálo se, že mír je nastolen.
Poté mi zavolal kamarád, jenž trénoval fotbalisty v nedalekém St.Lambrechtu. „Poslouchej, ty máš řidičák na to dvojité bydliště?“
„Mám,“ přiznal jsem.
„Tak to pozor. Rakušáci právě zrušili příslušný zákon, už se s tím řidičákem jezdit nedá.“
„A co mám dělat? Zítra jedu do Čech, tam mne budou kontrolovat na hranici!“
„Mám tip. Informovali jsme se u právníka v Judenburgu. Ten nám řekl, že protože ten zákon přijali se zpětnou platností, odporuje to ústavě a je formálně neplatný. Než to ústavní soud vyřeší, můžeš ještě jezdit. Dobrá zpráva je, že současně s tím novým zákonem schválili smlouvu o vzájemném uznávání řidičských průkazů mezi Českou republikou a Rakouskem. Takže až se vrátíš, můžeš si ten řidičák konečně nechat přepsat.“
Vyrazil jsem do Prahy. Po cestě tam nebyl problém. Při návratu už ale pohraničník čekal.
„Víte, že s tímto řidičským průkazem nesmíte v Rakousku jezdit?“ zeptal se triumfálně a strčil si jej do kapsy.
„Vím, že byl přijat příslušný zákon,“ odpověděl jsem informovaně. „Ale vím taky, že je napaden a předložen na posouzení ústavnímu soudu, protože byl přijat ze zpětnou platností a tím porušuje základní lidská práva. A do rozhodnutí ústavního soudu je tedy ten zákon neplatný a můj řidičák právě naopak platný. Takže mi jej pěkně vraťte.“
Vychutnal jsem si úžaslý obličej celníka, převzal od něj můj průkaz a druhý den vyrazil na okresní úřad, nechat si jej konečně přepsat na rakouský.
„Ale to je slovenský řidičský průkaz,“ pravila dáma za přepážkou. „Sice bylo schváleno uznávání řidičských průkazů s Českou republikou, Austrálií a USA, se Slovenskem a Severní Koreou ale takovou smlouvu stále ještě nemáme.“
„To už jsme tu jednou měli,“ odpověděl jsem. „To není slovenský řidičský průkaz, nýbrž slovenská kopie českého. Já jsem dělal autoškolu v Olomouci a dostal jsem své řidičské oprávnění v České republice. To ostatní je věc pračky.“
„No, pokud byste mohl přivézt z Čech potvrzení, že jste dělal řidičskou zkoušku opravdu v Česku, pak bychom jej možná mohli uznat. Ale potřebuji to potvrzení rychle.“
Zavolal jsem tedy rodiče a poprosil jsem je, zda by nemohli vypátrat, kde se nachází podklady z mé autoškoly a nemohli mi nechat vystavit na základě těchto materiálů řidičský průkaz, na němž bude české razítko. Zavolali mi za týden zpět. Z Olomouce poslali mé podklady skutečně do mého rodiště v Novém Jičíně. Jenže když jsem se přestěhoval do Popradu, poslali všechny mé papíry tam, takže se nacházejí na Slovensku. Bylo mi jasné, že není pomoci. Na jakémkoliv potvrzení, které bych dostal, by se nacházelo slovenské razítko a razítko je v Rakousku naprosto nejdůležitější věc.
Pochopil jsem, že jsem ztracen a šel jsem za šéfem, abych mu vysvětlil, že zřejmě nebudu moci jezdit v Rakousku autem. Rozčílil se a zavolal přednostu okresního úřadu. Objasnil mu, že vzhledem k tomu, že mám pohotovosti na telefonu a musím jezdit na vzdělávání a za rodinou, potřebuji nutně řidičský průkaz a je v zájmu okresu, jehož zdravotní zabezpečení by jinak bylo fatálním způsobem ohroženo, aby milý přednosta našel řešení.
Přednosta okresního úřadu prokázal pochopení a dal mi okamžitě termín na setkání u něj na úřadu. Když jsem tam přišel, svolal krizové sezení, na kterém se kromě něj zůčastnila ona dáma, jež mi vytrvala odmítala vydat rakouský řidičský průkaz a pak ještě úřednice z oddělení pokut. Ta se radovala nejvíc.
„To jsem ráda, že jsem vás konečně našla, pane doktore. My vás hledáme už několik měsíců. Nezměnili jste náhodou v Grazu adresu?“
„Ano,“ připustil jsem. „Ale jen má žena, já bydlím na Stolzalpe tady v okrese.“
„Jenže vaše auto má grazkou poznávací značku. Musíte vaší paní říci, že se musí v Grazu přehlásit. Ale to je v pořádku, tady máte složenku na 2000 Schilinků. Tisíc je za předjíždění na zákazu a tisíc za přejetí zebry. Před půl rokem v Triebendorfu. Tak to bychom tedy měli.“
Zbytek rozhovoru se odehrál v příjemné atmosféře, kdy se všichni tři přítomní shodli na tom, že pro mne nemůžou nic dělat.
„Ale,“ pravil mi přednosta důvěrně. „jen mezi námi. Můžu vám prozradit, že protože onen zákon, jímž se ruší povolení k jízdě při dvojitém bydlišti je protiústavní, máme směrnici ministerstva vnitra, že takové ježdění nemáme stíhat.“
„A vědí to i celníci na hranici?“ chtěl jsem vědět.
„Tak to nevím,“ odpověděl. „To je jiné ministerstvo.“
Rozhodl jsem se uchopit býka za rohy. Odjel jsem k autoškole, auto jsem ale zaparkoval o sto metrů dál u nákupního střediska a bez dalších problémů jsem si vyjednal termín na zkoušku řidičské způsobilosti, když jsem si předtím musel přikoupit dvě jízdy.
Před termínem zkoušky se ale začaly věci komplikovat. Nejdřív si vzal dovolenou šéf, pak i kolega Maričič. Stále nic znepokojivého. Pak ale přišla letní slavnost na Stolzalpe a kolegyně Prettenthaler si v mírném alkoholickém rauši vymkla kotník. Dostala sádru, a sice sádru chodící a tak se dostavila do práce – poprvé a naposledy – v sukni, takže jsme mohli obdivovat její hezkou nohu (tu jednu nezasádrovanou) protože jinak chodila jako správná emancipovaná žena pouze v kalhotech. Nicméně o několik dní později přišel někdo na nepříliš inteligetní nápad zorganizovat fotbalové utkání lékařů proti ostatnímu personálu nemocnice. Někdejší aktivní fotbalista doktor Laszlo si neuvědomil, že od doby, kdy hrával za dorost klubu GAK prošlo skoro dvacet let a že váží o třicet kilo víc než tehdy. Při hlavičkovém souboji si přetrhl křížový vaz v koleně a zmizel na neschopence. Začínalo být těsno. Zejména, když v den zkoušky nepřišel do práce ráno ani kolega Buchebner. Na telefonický dotaz mi jeho žena sdělila, že včera hodně slavil a není ve stavu, aby mohl do práce přijít. Když jsem naléhal, sdělila mi, že trpí zvracením a závratěmi a do práce určitě nepřijde. Zůstali jsme tedy s Prettenthaler na celé oddělení včetně intensivní jednotky sami, přičemž ona seděla na kolečkovém křesle.
Přesto jsem sjel do Murau na zkoušku. Rozhodl jsem se, že mne v mém úsilí získat ten zatracený průkaz nezastaví vůbec nic. Na oddělení jsme vyhlásili krizový režim, jenž spočíval v tom, že kolegyně Prettenthaler zaujala ve svém kolečkovém křesle strategickou pozici před jednotkou intenzivní péče a všichni pacienti, potřebující doktora, či dokumentace vyžadující její pozornosti či nějaké korektury se vozila k ní. Že takové řešení nebylo optimální a nemohlo vydržet celý den, snad nemusím zdůrazňovat.
„Prosím vás,“ prosil jsem majitele autoškoly pana Michelitsche. „Nahoře v nemocnici je jen jedna kolegyně se zlomenou nohou. Mohl byste mne při zkoušce zařadit do první skupiny, abych se mohl vrátit rychle na oddělení?“
„Sedněte si,“ pravil on bohorovně a do první skupiny poslal tři mladíky.
Náhle se otevřely dveře a objevil se Michelitsch senior, bývalý šéf firmy, nyní v důchodu a můj pacient.
„Ale pane oberarzt,“ zvolal. „Co vy tady děláte?“
„Čekám na zkoušku,“ odpověděl jsem poněkud nerudně.
Mladý Michalitsch za stolem zbystřil: „Cože, oberarzt? Kde?“
Zkouška dostala rázem rychlý a hladký průběh. Na mou zkoušku teorie se dostavil dokonce přednosta okresního úřadu osobně a mé dva společníky, s nimiž jsem měl být zkoušen současně, poslal kouřit za dveře, aby se mnou mohl být o samotě. Za těchto okolností opravdu nebylo obtížné zkoušku udělat. S čerstvým potvrzením jsem se hnal na okresní úřad, protože byl pátek a blížilo se poledne, kdy úřad zavírá a na mne čekala v sobotu cesta na Slovensko. Paní, jež mi po dva roky vytrvale odmítala řidičský průkaz vydat na mne už čekala s žádaným dokumentem v ruce (nemusel jsem tedy psát žádné formuláře a čekat na jeho vydání) a za novou růžovou rakouskou kartičku mi odebrala můj český (slovenský) řidičák, podepsala mi potvrzení o jeho převzetí a popřála mi vše nejlepší.
Moje euforie trvala až po hranici v Kittsee. Mladá slovenská celnice převzala mé dokumenty a pravila: „Viete, že podľa vyhlášky 330 nesmiete s týmto vodičským preukazom jazdiť na Slovensku?“
Všichni zřejmě pochopí, že se o mne pokusil srdeční infarkt.
„A prečo?“ chtěl jsem vědět.
„Pretože s Rakúskom nemáme zmluvu o vzájomnom uznávaní vodičských preukazov a preto potrebujete preukaz medzinárodný.“
„Prepáčte,“ omluvil jsem se. „Ale v Rakúsku sa akosi nedostanem k tej vyhláške 330 a preto som o tom nevedel.“
„Nebuďte drzý,“ řekla podrážděně. „Tentoraz vás ešte pustím, ale nabudúce už neprejdete.“
Pochopil jsem, že je zle. Naštěstí měl můj kamarád v Popradě novou přítelkyni, pracující u policejního sboru. Ještě z Bratislavy jsem jí zavolal, vylíčil jsem jí můj problém. Že mi byl odebrán slovenský řidičský průkaz výměnou za rakouský a teď mne nechtějí nechat jezdit po Slovensku. Slíbila, že se zeptá, co se dá dělat. A slovo dodržela. Zavolala mne za několik dní a řekla:
„V podstate je to asi tak. Teraz by si mal ísť k vám na okresný úrad a nechať si vystaviť potvrdenie o strate vodičského preukazu.“
„Ale já jsem jej neztratil. Mně ho vyměnili,“ zaúpěl jsem.
„To je jedno,“ pravila trpělivě. „To potvrdenie by si si potom mal nechať preložiť a s ním potom prísť osobne do Popradu na dopravný inšpektorát.“
„Panebože,“ uniklo mi.
„Ale pán poručík ťa prosí, či by si nemohl jednoducho prísť a podpísať prehlásenie, že si ten vodičák stratil.“
Tak jednoduché je někdy řešení, když je lidé hledají. Odjel jsem tedy do Popradu, podepsal jsem – i když se špatným svědomím – potvrzení, že jsem můj řidičský průkaz ztratil na neznámém místě a dostal jsem nový, čerstvý, který vlastním dodnes.

Alkohol z pohledu lékaře


Alkohol je metla lidstva, alkohol je jediná volně prodávaná droga, alkohol je poživatina, alkohol je utěšitel osamělých lidí.
Alkohol se samozřejmě vyskytuje v nejrůznějších podobách a tiskne své kontury celé lidské kultuře. Všimli jste si, že kultura zemí, kde se pije víno je zcela jiná než těch, kde je národním nápojem pivo? Má to samozřejmě svůj důvod. V zemích, kde se urodí víno, je klima mnohem příznivější a umožňuje lidem žít venku, na náměstí v kolektivu, domů se chodí jen přespávat. V zemích, kde se už víno neurodí a lidé jsou odkázáni na pití piva, se žije spíše doma, pokud se lidé setkávají, tak v hospodách, čili pod střechou a tam se sedí a nekorzuje, život je tedy spíše uzavřený. I jídlo odpovídá těmto dvěma kulturám, ve vinných oblastech jako je třeba Itálie je to zelenina, chléb, ryby sýr, prostě lehká strava, protože jinou by tělo v tamějším horku nestrávilo. Pivní oblasti jako Čechy nebo Německo se vyznačují dobrým tučným vepřovým, klobásami, zelím, protože takto plný žaludek v tamějším klimatu zahřívá. A ono to pivko či sklenička vína nejen zvyšuje náladu, ale snižuje cholesterol, snižuje krevní tlak a zabraňuje vzniku srdečního infarktu. Takže by ho člověk vlastně mohl považovat za lék.
Alkohol se ovšem chová jako každý jiný lék – jak věděl už Paracelsus, lék se od jedu odlišuje pouze podanou dávkou. Jestliže opatrní konzumenti mohou z jeho vlastností profitovat, ti, kdo to přeženou, jsou potrestáni. Buď hned opicí s bolestí hlavy a nevolností, případně později cirhózou jater, alkoholovou demencí čili zblbnutím v horším případě pak Korsakovovou psychózou, tedy zblázněním. Kdo jednou viděl krvácející jícnové varixy, dívá se na lahev s alkoholem maximálně podezřívavým pohledem. Ovšem…
Měl jsem jednoho pacienta, říkejme mu Müller. Byl to už starý pán nad osmdesát let, veterán z druhé světové války a žil ve vesnici Turachu. Turach je obec odřezaná od světa, která vznikla v časech, když se kníže Schwarzenberg rozhodl těžit v té oblasti železo. Jenže železo časem došlo a obživa zmizela. Naštěstí se poté rozmohl turismus a v horách nad Turachem na takzvané Turacherhöhe bylo vybudováno lyžařské středisko. Obci Turach to příliš nepomohlo, spíše naopak. Poslední mladší lidé se odstěhovali na Turacherhöhe a obec se definitivně vylidnila. I hospoda „U horníka“ je otevřena jen v zimní sezónu, v létě zde definitivně chcípl pes. A co pak teprve na podzim, kdy přijdou mlhy a zima a turisti ještě nepřijeli a hospoda se neotevřela.
Poprvé jsem se s panem Müllerem seznámil v jedné z nočních služeb. Přivezla jej dcera a pohled na starého pána nebyl nijak lákavý. Špinavý, nemytý určitě už několik týdnů a pokálený až na záda. Byl v bezvědomí, podle typického zápachu (zjistitelného až když jej sestřičky osprchovaly a tím pádem se k němu mohl člověk příblížit bez plynové masky) jsme ale příčinu bezvědomí lehce identifkovali a následný krevní test s 3,6 promile alkoholu nám dal zapravdu. Pan Müller byl ožralý jako svině.
Dcera se za otce velmi styděla, byla to distingovaná dáma, žijící ve Vídni. Vyprávěla nám, že s otcem pravidelně telefonuje a že jí byl už nějakou dobu podezřelý. Když se ale dnes vůbec nehlásil, rozjela se z Vídně na Turach a tam jej našla ležícího vedle postele na zemi v tomto stavu a zavolala záchranku. Dalším vyptáváním jsme se dozvěděli, že tento stav většinou odstartuje setkání válečných veteránů, které se odehrává někdy v září. Tam se otec rozpije a potom už nedokáže přestat.
Druhý den na vizitě stál pan Müller vedle postele v pozoru jako na přehlídce, na oslovení se ohlásil břeskným „zde“ – vlasatně „hier“, považoval se za zcela zdravého a dožadoval se propuštení domů. Museli jsme mu dát zapravdu, byl opravdu zdravý jako řepa, dokonce ho z jeho opice ani nebolela hlava. Takže jsme se rozloučili a on odjel zpět na svůj Turach.
O rok později se situace do puntíku opakovala. Opět záchranka, za níž v autě trpěla zfrustrovaná dcera z Vídně. Pan Müller v bezvědomí, páchnoucí močem a výkaly a tentokrát s 3,9 promile. Osprchovali jsme jej, strčili do postele a nechali vyspat.
Následující den stál na vizitě opět jako ve svých mladých letech, když nosil uniformu Wehrmachtu ve skvělém stoji spatném vedle postele a odpovídal na všechny mé otázky stručně a přesně. Nezdržel jsem se.
„Poslouchejte, pane Müller, to je už podruhé, co vás přivezli v takovém hrozném stavu.“
„Jawohl, Herr Oberarzt,“ odpověděl s pohledem upřeným před sebe.
„Vaši dceru vaše chování opravdu velmi mrzí,“ podotkl jsem.
„Jawohl,“ souhlasil.
„Prosím vás, nemohl byste si dát s tím alkoholem trochu pozor?“
Teď se na mne konečně podíval. Zatvářil se smutně, jeho vojenské držení těla povolilo. A pak pravil: „A pane doktore, co já tam mám na tom Turachu jiného dělat?“
A mně nezbylo, než mu dát zapravdu.

Informovany souhlas


Rozhodl jsem se začít publikovat některé zážitky z mého medicínského života. Spisuji je už několik měsíců, což má co do činění s nastupující mojí zapomětlivostí. Přiměl mne k tomu strach, že by některé historky mohly zmizet v hloubce zapomění, jakož i skutečnost, že nikdy nebudou publikovatelné jako “vzpomínky lékaře” či něco podobného, protože takových titulů už vyšly spousty a nehodlám věhlasným pánům profesorům konkurovat. Zkusím to tedy aspoň takto. Takže dnes první z příběhů, snad se bude těm, kteří na tu stránku kliknou a najdou čas a odvahu, aby se do textu začetli, líbit.

Informovaný souhlas
je dokument, který podepisuje pacient dřív než se na něj lékaři vrhnou, aby mu provedli něco, čím poruší kontinuitu jeho tělesné soustavy. Čili operaci, gastroskopii, punkci či něco podobného, někteří šílení juristi už chtějí informovaný souhlas i před odběrem krve – vždyť se za tímto zákrokem skrývá přece tolik nebezpečí! Formuláře, formuláře a zase formuláře, v nichž musí pacient zodpovědět řadu otázek o nichž většinou nemá ani tušení, kdy je mu vysvětleno do detailů, co se s ním bude dít a jsou mu jmenovány všechny možné komplikace, se zákrokem spojené, dokonce i takové, které se staly jen jednou v historii a to někdy okolo roku 1970 v nemocnici uprostřed džungle v jihovýchodní Asii. Pokud se i po popsání všech těchto možných hrůz rozhodne zákrok podstoupit, podepíše informovaný souhlas. Žádný strach, pokud se operace nepodaří, nebo dojde k nějaké komplikaci, o níž byl poučen a před níž byl varován, stačí pak říci, že stejně ničemu nerozuměl a může vymáhat náhradu škody. Je na lékaři, aby dokázal, že pacienta poučil a to „na jeho mentální úrovni.“ Což je někdy opravdu neřešitelný problém.
Juristé totiž nazývají pacienta „svéprávným“, tedy takovým, který všemu rozumí – samozřejmě až do chvíle, kdy se něco stane. Pak samozřejmě nerozuměl ničemu a každý právník je to ochoten dokázat. Svéprávný pacient se tak mění na člověka vyžadujícího i nemožné ale bez nejmenší ochoty nést nějakou spoluzodpovědnost. A takto to vypadá v praxi:
Dostali jsme na příjem paní Riha (čili Říhovou, jak by se jmenovala v Česku). Někdejší ředitelka školy z jižního Štýrska, trápenou bolestmi zad. Zahájili jsme fyzikální léčbu, ta jí ale nedělala dobře. Zábaly byly moc horké, elektrika byla bolestivá a ve vodě v perličkové koupeli se necítila vůbec dobře. Přestavěli jsme léčbu, ale tím jsme si moc nepomohli. Po masážích se cítila jako rozlámaná, po ultrazvuku ji strašně bolela hlava a fyzioterapeutka přišla k ní za účelem individuálního cvičení zrovna, když si potřebovala pospat. Vysadili jsme tedy fyzikální léčbu a nasadili tablety proti bolesti. Ty jí ale nedělaly dobře. Kromě toho, že tablety jako takové z principu nesnášela, po těchto ztratila chuť do jídla a trápila ji nevolnost. Změnili jsme tabletky, po těch nových ovšem neměla celé úterý stolici a to ji nesmírně trápilo a frustrovalo. Změnili jsme léčbu ještě jednou, ale po dalších tabletách dostala nesnesitelné svědění kůže.
Za daných okolností jsme se rozhodli, že pomůže už jen skalpel. Bylo to zákeřné, protože pak by byla paní Říhová přesunuta na ortopedické oddělení a martyrium s ní bychom tak delegovali. Ale internisti se s ortopedy stejně nidky neměli rádi a podobné zlomyslnosti patří k dennímu chlebíčku. Udělali jsem magnetickou rezonanci páteře a ta prokázala opravdu zúžení míšního kanálu s tlakem na z míchy vycházející nervy. Tedy důvod k operaci tady byl. Zavolali jsme k paní Říhové specialistu na operace páteře a ten s ní probral celý plánovaný zákrok, probral s ní možné komplikace a nechal jí na pokoji formulář informovaného souhlasu na podpis.
Další den byla středa. Přišel jsem na vizitu a zeptal jsem se paní emeritní ředitelky, jak se ohledně operace rozhodla.
„Jak se mám rozhodnout, když mi nikdo nic nevysvětlí,“ řekla uraženě. „Nevím vůbec, co se se mnou má stát, nevím, co se mnou chcete dělat. S čím mám tedy souhlasit?“
Protože – jak už jsem se zmínil – panuje mezi ortopedy a internisty jakási nedůvěra, pomyslel jsem si, že kolega ortoped zřejmě své vysvětlení pořádně odbyl a pacientka nic nepochopila. O jejím intelektu jakožto emeritní ředitelky se nevyplatilo pochybovat. Usedl jsem tedy s ní ke stolu, nechal jsem si přinést kus papíru a následující půlhodinu jsem strávil tím, že jsem jí kreslil míšní kanál, ze něho vystupující nervy a kreslil jsem, jak chirurgův skalpel tyto stlačené nervy osvobozuje a tím zbavuje paní Říhovou jejích bolestí. Sestry převracely oči v sloup, mladí kolegové nervózně stepovali na místě, ale prokázal jsem nebývalé kreslířské umění a nesmírnou trpělivost. Šlo přeci o to, dostat paní Říhovou na ortopedii. Po oné půl hodině jsem ji požádal o rozhodnutí, zda se nechá operovat. Odpověděla, že si to musí rozmyslet a že odpoví zítra. Odcházel jsem s pocitem dobře vykonané práce.
Ve čtvrtek byla primářská vizita. „Tak jak jste se rozhodla, paní Říhová?“ zeptal jsem se.
„Jak se mám rozhodnout?“ zalkala. „Nikdo mi nic nevysvětlí, nikdo mi nic neřekne. Já vůbec nevím, co se se mnou zamýšlí a vy mne nutíte k nějakému rozhodnutí.“
Zalapal jsem po dechu. „Ale vždyť jsem vám to přece včera všechno vysvětlil.“
Primář po mne šlehl nepřítelským pohledem. „Pacientka očividně vašemu výkladu nerozuměla, pane kolego. To je umění komunikace, podat pacientovi informaci tak, aby jí rozuměl a aby ji byl schopen vnímat. To je třeba se učit, to je třeba trénovat. Ale vy mladí pacienty zahltíte odbornými výrazy, kterým nemůžou rozumět a pak po nich vyžadujete rozhodnutí. Nedivte se, že pak máte na krku tolik žalob.“
„Ale vždyť já jsem vám přece všechno nakreslil…“
„Nakreslil?“ podivila se pacientka. „O tom nic nevím.“
Zatímco jsem bledl vztekem, ujal se paní Říhové pan primář. Sedl si k ní a začal jí vysvětlovat, jak její nervy budou osvobozeny operačním zákrokem od nepříjemného a bolestivého tlaku. „Představte si, že tohle je nerv,“ pravil a vzal ji za paži. „A takto jej svírají kostěné výrůstky vaší páteře,“ dodal a sevřel její paži mezi palec a ukazováček své pravice. Paní Říhová bolestivě zasténala.
„Vidíte,“ zajásal primář a povolil stisk. „A takhle ten stisk nervu uvolní chirurgův skalpel a vy nebudete mít žádné bolesti. Podejte mi papír,“ zavelel, když si všiml ještě stále nedůvěřivého pohledu paní emeritní ředitelky. Následovalo čtyřicet minut výkladu s nákresem, který se podle mého soudu nemohl rovnat tomu mému včerejšímu – dobrá, uznávam, že nejsem objektivní. Po čtyřiceti minutách se pan primář zeptal paní Říhové, zda je tedy ochotna nechat se operovat a ona odpověděla, že teď už všemu rozumí, že si to chce ale rozmyslet a odpoví zítra.
„Vidíte,“ pravil šéf, když triumfálně opouštěl pokoj. „Tak je třeba postupovat. Ale vy se to prostě nechcete naučit. A na semináře o komunikaci se taky bráníte jít. Ale tak se nikam nedostanete. Kde byste byli beze mne?“
V pátek jsem se objevil na vizitě v poněkud podrážděné náladě. Chování paní ředitelky ve čtvrtek mi dosti hnulo žlučí. „Tak jak,“ uhodil jsem na ni. „Dáte se operovat nebo ne?“
„Když mně nikdo nic neřekne,“ zabědovala paní Říhová. „Nikdo mně nic nevysvětlí…“
„Tak dost,“ uťal jsem ji a tentokrát už jsem se ovládal jen stěží. „V úterý vám všechno vysvětloval půl hodiny ortoped, ve středu půl hodiny já, včera s vámi o tom hovořil tři čtvrtě hodiny pan primář. Další hovory se vést nebudou. Potřebuji vaše rozhodnutí. Ano nebo ne?“
„Já si to chci rozmyslet,“ zalkala.
„Do zítřka,“ řekl jsem. „Mám víkendovou službu, když mi zítra sdělíte souhlas s operací, jsem schopen pro vás ještě na neděli zajistit překlad na ortopedii a na pondělí operaci. Ale zítra to musím vědět.“
Přišla sobota a já jsem vstoupil na pokoj paní ředitelky ve výslužbě. „Tak jak zní vaše odpověď.“
„Ale když mně nikdo nic nevysvětlil!“ zaprotestovala.
„A už ani vysvětlovat nebude,“ pravil jsem. „Ano nebo ne.“
„Tak potom ne,“ řekla.
„V pořádku,“ souhlasil jsem. „Protože nepomohla ani fyzikální léčba…“
„Ta to všechno ještě zhoršila,“ opravila mne pacientka.
„… a protože nechcete žádné bolesti tišíci prostředky…“
„Ty já nesnáším,“ upozornila mne.
„…a protože odmítáte i operaci, nemáme žádné možnosti vám pomoci.Můžete odjet domů.“
„Ale já mám bolesti,“ řekla uraženě. „Nemůžete mne v takovém stavu přece propustit z nemocnice.“
„Můžu,“ řekl jsem. „Může pro vás zítra někdo přijet, aby vás odvezl domů?“
„Já nikoho nemám!“ opáčila. Nevím proč mne tahle odpověď vůbec nepřekvapila.
„Dobrá, zajistím vám sanitku. Je ale možné, že budete muset transport zaplatit.“
„Nezaplatím,“ pravila rozhodně. „Přijela jsem sanitkou sem, odjedu sanitkou zase domů. Nač jsem si celý život platila pojistku?“
Bohužel nebylo možné v neděli vyjednávat s pojišťovnou o převzetí nákladů za transport – úředníci mají na rozdíl od nás lékařů volno. Určil jsem tedy termín odjezdu domů na pondělí s tím, že hned ráno se spojí sekretariát s pojišťovnou a zjistí, zda tato převezme náklady za převoz. Za trest jsem musel absolvovat ještě nedělní vizitu, na níž se už ale téměř nemluvilo. Nebylo o čem, paní Říhová byla na mne hodně naštvaná. Pravila pouze, že takové jednání si od lékaře nezasloužila a ani si nedovedla představit, že by se k ní mohl lékař takto surově zachovat. Že očekávala, že jí někdo její stav vysvětlí, ale v tom že se hrozně zklamala. Neodpověděl jsem a opustil jsem její pokoj.
Vlastně jsem měl jít po víkendové službě domů a taky jsem se k tomu chystal. V devět hodin mi ale zazvonil telefon. „Tady je doktor Maier,“ představil se muž na druhé straně. „Já jsem obvodní lékař paní ředitelky Říhové. Jak se jí daří a jaké s ní máte další úmysly?“
„Žádné,“ odpověděl jsem a jen stěží jsem přemáhal své emoce. „Odmítla jakoukoliv léčbu, jak konzervativní, tak i operační. Propustili jsme ji, dnes jede domů.“
„Ne,“ zařval zoufale doktor Maier, až jsem skoro pustil sluchátko. „To se nesmí stát! To nemůžete udělat! Já nenastoupím do práce! Já jsem na neschopence a to má svůj důvod a ten se jmenuje Říhová! Já jsem si nechal operovat kyčel a zapřísáhl jsem se, že nenastoupím do zaměstnání, dokud nebude případ Říhová vyřešen. Ona sedí denně v mé ordinaci. Denně mi nejméně hodinu vypráví, jaké má bolesti v zádech. Denně mi vypráví, jak jí má léčba nepomáhá. Nesmíte ji propustit, prosím vás o to!“
„Ale co s ní mám proboha dělat?“ zaúpěl jsem teď já. „Veškerou léčbu odmítla.“
„Zadržte transport,“ řekl doktor. „Posílám starostu!“ A zavěsil.
Nechápal jsem co má na mysli, ale právě z toho důvodu jsem transport opravdu pozdržel. Starosta se objevil těsně před dvanáctou. K tomu je třeba podotknout, že překonal vzdálenost 190 kilometrů a od mého rozhovoru s obvoďákem uplynuly necelé tři hodiny. A nejenže se objevil, ale měl s sebou i doporučení obvodního lékaře na hospitalizaci. Pro případ, že by paní ředitelka Říhová po prvním rozhovoru s operací nesouhlasila, měli jsme jej přijmout jako pacienta, aby mohl svůj rozhovor s ní opakovat. Doktor Maier byl vynalézavý – zřejmě mu šlo opravdu o život či přinejmenším o existenci.
„Víte, já jsem soused paní ředitelky,“ vyprávěl mi starosta. „Ona za mnou chodí denně a vypráví mi, že ji bolí záda. Jednou jsme zapomněli s manželkou na noc zamknout dům. Probudím se v noci a ona seděla v naší ložnici vedle mé postele. A když jsem otevřel oči, začala mi okamžitě líčit své bolesti. Ona se nesmí vrátit do obce bez operace, věřte mi, to by byl náš konec.“
Podobné příběhy mají happy end. Měl jej i tento. Po hodinovém rozhovoru se starostou souhlasila plačící paní Říhová se zákrokem a podepsala informovaný souhlas k operaci. Starosta byl ale dostatečně nedůvěřivý, aby se přesto nechal přijmout jako pacient – oficiálně pro bolesti zad – a vydržel na oddělení, dokud nebyla paní Říhové převezena na ortopedii a následoval ji až před dveře operačního sálu. Zřejmě jen díky tomu si nedovolila vyskočit z lehátka a se zdůvodněním, že jí nikdo nic nevysvětlil, uprchnout do neznáma. Pochopil jsem, jak velká je autorita komunálního politika v romantickém prostředí jižního Štýrska.
Operace se podařila, paní Říhová byla tak šťastná, že koupila personálu našeho oddělení obrovskou zabijačkovou mísu, šťastný byl starosta i obvodní lékař.
Předpokladem informovaného souhlasu pacienta je dobře mu objasnit pozitiva a rizika plánovaného zákroku. Někdy je to opravdu těžké. Ale s dostatkem trpělivosti a vynalézavosti jakož i spolupráce nemocničního a soukromého zdravotního sektoru se zapojením politiky v pravý okamžik jde opravdu skoro všechno.