Category: Historie

Ferdinand I.


 

Byl sice až čtvrtým Habsburkem na českém trůnu, ale současně tím, kdo založil českou královskou habsburskou dynastii, která u nás vydržela až do roku 1918. Tato poněkud méně známá postava českých dějin mě fascinuje už dostatečně dlouho, abych o ní konečně napsal článek. Své literární místo dostala už v mém románu „Cti otce svého ale miluj ženu svou“. Pokud byla čtenářům románu nesympatická, pak se pokusím vysvětlit, proč byl Ferdinand takový, jaký byl. Chladný, cílevědomý, bez emocí, vládce bez skrupulí ale i milující manžel a otec.

Ferdinand I.

Ferdinand se narodil 10.března 1503 ve Španělsku a sice na zámku Alcalá de Henares blízko Madridu jako čtvrtý ze šesti sourozenců (kteří se všichni!!! dožili dospělosti) manželskému páru Filipovi I. Habsburskému (zvanému Sličný), tehdy ještě vévodovi burgundskému a Johaně, španělské princezně. Rok nato zemřela Filipova tchýně, kastilská královna Isabela (ta která poslala Kryštofa Kolumba za oceán) a Filip se stal králem kastilským toho jména prvním. Zdálo se, že je jistá a pěkná budoucnost malého Ferdinanda zajištěna. Nebylo tomu tak.

V září 1506 se král Filip vrátil z lovu někde v okolí Burgosu a zpocený se napil ledové vody. Následkem byla vysoká horečka, zřejmě zápal plic a předčasná smrt mladého krále 25. září 1506.

Aby toho neštěstí ale nebylo dost, Ferdinandova matka Johana se následně zbláznila. Nechtěla nechat pochovat ostatky svého manžela, chovala se i jinak nepříčetně, až zasáhl její otec a tím Ferdinandův dědeček, aragonský král Fernando II. Fernando dal svou dceru Janu zavřít do věže, kde pak živořila až do roku 1555, tedy bezmála padesát let. Děti jí byly odebrány a s výjimkou Ferdinanda poslány do Holandska, kde spravovala Nizozemí jejich teta Markéta, sestra Filipa sličného a vdova po následníkovi španělského trůnu Janovi. Proč se král Fernando rozhodl děti rozdělit, není známo. On sám se znovu oženil s Germaine de Foix z francouzského královského rodu a snažil se tak zoufale zplodit svého vlastního potomka, který by mohl zdědit aragonské království a zabránit tak nástupu potomstva jeho zetě Filipa, až se jednou předávkoval afrodisiaky a zemřel. To se stalo ale až v roce 1516.

Už o rok dříve byla dvanáctiletému Ferdinandovi vybrána nevěsta. Byla to poněkud skurilní záležitost. Mistr politických sňatků, Ferdinandův dědeček císař Maxmilián I., šilhal už dlouho po mocenském území Jagellonců, vládnoucích tehdy v Českém a Uherském království. V roce 1515 tedy dohodl dvojitou svatbu.  Ferdinandova mladší sestra Marie byla provdána za následníka uherského a českého trůnu Ludvíka a dceru jagellonského krále Vladislava I. Annu si měl původně vzít sám císař Maxmilián, v té době vdovec. Maxmilián ale mladou třináctiletou nevěstu odmítl (bylo mu 56 let!) se slovy „Když se chcete zbavit starého chlapa, dejte mu mladou ženu.“ Oficiálně zdůvodnil svou nechuť vzít si českou princeznu Annu tím, že by byla příliš dlouho vdovou a to že mladé ženě nechce udělat. Rozhodl, že si princeznu má vzít některý z jeho vnuků Karel nebo Ferdinand, nedokázal se ale rozhodnout, který by to měl být. Proto měla svatba 22. července 1515 v svatoštěpánském dómu ve Vídni poněkud kuriózní průběh – chyběl totiž ženich a do svatební listiny bylo místo jména ženicha napsáno pouze, že se jedná o vnuka císaře Maxmiliána.

Anna

V roce 1516 zemřel aragonský král Fernando a vlády v nyní už sjednoceném Španělsku se měl ujmout Ferdinandův starší bratr Karel. Tento se vydal na cestu z Holandska, kde strávil své mládí do Madridu a současně cestoval Ferdinand z Madridu do Bruselu. Zemřelý král Fernando totiž přikázal, že se ti dva chlapci nemají nikdy setkat, proto byly i cesty obou plánovány tak, aby k žádnému setkání nemohlo dojít.

Ferdinandovo dětství tedy nebylo právě šťastné. Otce nepoznal, matku vlastně taky, protože k ní neměl do její internace přístup. Všichni jeho sourozenci žili ve vzdáleném Holandsku a vůbec je tedy neznal. Žil na dvoře dědečka, který ho neměl rád a dával všemožně najevo, že by se těch Janiných spratků nejraději všech zbavil. Ferdinand navíc neurostl právě do výšky a krásou také neoplýval, jeho habsburský ret byl víc než výrazný. Díky své španělské přísné výchově byl i tak trochu morous, který se neuměl usmát, v podstatě tedy žádná lákavá partie.

Nyní se přestěhoval do Holandska k tetě Markétě a mohl jen z dálky přihlížet, jak se jeho starší bratr ujímá vlády nad Španělskem s jeho zámořskými koloniemi. Pro něj nebyla v plánu žádná koruna a žádná moc. S bratrem se vůbec neznali, Karel byl navíc psychicky poměrně labilní a tvářil se, jako by žádného bratra ani neměl.

12. ledna 1519 zemřel císař Maxmilián, dědeček obou bratrů. V Římské říši se rozehrál velký mocenský poker, u něhož byl ale šestnáctiletý Ferdinand jen bezmocným divákem. Licitovalo se o to, kdo se stane novým císařem, zda Habsburk Karel nebo francouzský král František. Kurfiřti, kteří měli voličský hlas, byli nestoudní a hodlali volit prostě toho, kdo zaplatí víc. Díky augsburským bankovním domům Fugger a Welser, které přispěly na Karlovy úplatky tehdy neslýchanou sumou 600 000 zlatých, vyšel Habsburk z volebního klání jako vítěz. Stal se tak i pánem Německa a přilehlých území. Ne ovšem v právě klidném období. 31. října 1517 totiž přibil Martin Luther svých 95 tezí k reformě církve na vrata dómu ve Wittenberku a jeho učení se díky knihtisku šířilo jako požár. Starý císař Maxmilián už do církevního sporu nezasahoval a papež Lev X. (1513 – 1521) se ukázal jako naprosto neschopný. Kdyby na římském stolci seděl některý ze jeho předchůdců, ať už Alexandr VI. (Borgia) nebo Julius II.(della Rovere), měl by to německý reformátor zřejmě mnohem těžší. Lev X. jej předvolal do Říma, a když se tam Luther nedostavil, vydal bulu Exsurge Domine, kterou Lutherovy články odsoudil. Když ji Luther za nadšeného jásotu shromážděného davu spálil, vyobcoval jej papež z církve a tím své prostředky vyčerpal. Další jednání bylo na nově zvoleném císaři Karlovi.

Luther

Ten nerozuměl ani náboženskému sporu ani způsobu vlády. Nechtěl přenechat svému mladšímu bratrovi, kterého ani neznal, vůbec nic. Musela zasáhnout teta Markéta. Ta přiměla Karla, aby svému mladšímu bratrovi Ferdinandovi přenechal rakouské dědičné země. Ten tak učinil na říšském sněmu ve Wormsu 28. dubna 1521 (byl to stejný sněm, na nějž byl předvolán Luther, aby zde obhajoval své učení. Karel mu vydal ochranný glejt a skutečně jej i dodržel – na rozdíl od Zikmunda Lucemburského před sto lety a i když Luther své teze neodvolal, poskytl mu císař svobodný odchod – všechna čest, tak se chová čestný, ne ovšem schopný panovník.) Předáním rakouských zemí Ferdinandovi bylo rozhodnuto i o ženichovi pro českou princeznu Annu. Protože se české a uherské království dostalo do sféry zájmů Ferdinanda, uskutečnil se teď v Linci 26. května 1521 sňatek. Toto manželství se ukázalo jako neobvykle šťastné. Nejen, že měl Ferdinand s Annou 15 dětí, ale opravdu ji upřímně a věrně miloval, skutečnost v té době velmi neobvyklá. Není známo, že by měl někdy milenku, zato se dochovaly tucty jeho dopisů, v nichž své ženě vyznává lásku. Po její smrti v roce 1547 se znovu už neoženil (bylo mu teprve 44 let), ba dokonce ani neudržoval žádný poměr s jinou ženou. Až do konce života žil v celibátu a oblékal se pouze do černé barvy. Na památku své zemřelé manželky nechal v pražských královských zahradách postavit letohrádek, který nese její jméno a je nejkrásnějším pomníkem vrcholné renesance v Praze. Ferdinand dal ke stavbě jen podnět, na samotnou realizaci dohlížel jeho nejoblíbenější stejnojmenný syn, jenž byl od roku 1547 správcem českého království.

Ferdinand, jenž od útlého dětství nikdy nepoznal lásku, dokázal tuto velmi cenit a dokonce i opětovat. Karel se oženil o pět let po svém bratrovi s portugalskou princeznou, protože tehdy ještě chudé Španělsko pokukovalo stále závistivě po portugalském bohatství, pocházející ze zámořských objevných cest. (Karta se měla brzy obrátit, dobytí Mexika Hernanem Cortesem v roce 1521 a říše Inků Franciscem Pizzarem v roce 1532 mělo znamenat obrovský přísun bohatství do španělských pokladen.)

Ferdinand se mezitím ujímal vlády v Rakousku. Nebylo to snadné. Stavy, toužící po emancipaci, sesadily radní jmenované císařem Maxmiliánem (aspoň je nevyhazovaly z okna, tento český zvyk se ve Vídni neujal) zvolily si vlastní zastupitele a žádaly po novém osmnáctiletém vévodovi tzv. volební kapitulaci, tedy podpis pod listinu podmínek, za nichž ho byly ochotny uznat svým pánem. U Ferdinanda ale kously do žuly. S „povstalci“ vůbec nevyjednával, nechal je zajmout a osm z nich (z toho dva šlechtice) pak ve Vídeňském novém městě popravit (tzv. Wiener neustädter Blutgericht“.)

Ferdinand se tedy ujal moci krvavým způsobem a dal jasně najevo, jak si představuje způsob vládnutí – totiž španělským autoritativním způsobem, který byl ve středoevropských zemích, kde víceméně vládly stavy králi, přinejmenším neobvyklý.

Doba jej měla ale postavit brzy před další velké výzvy. V letech 1524 – 1526 zachvátilo celý jih Německa povstání sedláků takzvaná „selská válka“. To se podařilo jen s velkou námahou rozdrtit, výsledkem byly vylidněné vesnice, neobdělaná pole a hlad. Ferdinand se ukázal i tedy naprosto neúprosný. Na vůdce tyrolských sedláků a horníků, kteří se zúčastnili povstání, Michaela Gaismaira vypsal odměnu 1000 zlatých, a když byl tento v roce 1532 v Padově skutečně zavražděn, vyplatil Ferdinand jeho vrahům tuto sumu, i když si ji musel vypůjčit u bankéřského domu Fuggerovců. Ferdinand neměl ve zvyku odpouštět, nepovažoval to za užitečné.

Sotva se podařilo sedláckou revoltu potlačit, vyrazilo v roce 1526 do Uherska obrovské turecké vojsko sultána Sülejmana nádherného. Uherský a český král Ludvík, ženatý s Ferdinandovou sestrou Marií, ale stále ještě bezdětný, se osmanské přesile postavil u Moháče, byl na hlavu poražen a sám na útěku zahynul v dunajských močálech. Království české a uherské bylo bez krále. Ferdinand ihned uplatnil svůj nárok na tuto korunu, jakožto manžel dědičky obou království, své manželky Anny. Nebylo to ovšem až tak jednoduché. Obě monarchie byly totiž volitelné a tím pádem musel Ferdinand dosáhnout od stavů českých a uherských vítězství ve volbách.

Zatímco v Čechách nenarazil na žádný větší odpor a byl králem zvolen, v Uhrách proti němu stál významný protikandidát- sedmihradský vévoda Jan Zápolský. Tento nechal už svého krále Ludvíka na holičkách, když se svým pomocným vojskem nezasáhl do bitvy u Moháče, nyní chtěl zaujmout jeho místo. Zatímco šlechta západních Uher zvolila v Bratislavě králem Ferdinanda, východ ovládl Zápolský, který se nechal korunovat ve Stoličném Bělehradě. Boje se táhly, v roce 1528 se Ferdinandovi podařilo dobýt hrad Trenčín a upevnit tak svou moc nad západními Uhrami. Zápolský se v důsledku svých neúspěchů rozhodl proti Habsburkovi požádat o tureckou pomoc. Sultán vpadl v roce 1529 do Uher, dobyl 8. září Budapešť a 25. září oblehlo turecké vojsko Vídeň. Naštěstí byl už pozdní podzim, navíc se v tureckém vojsku rozmohly obvyklé epidemie a tak se sultán rozhodl už v polovině října obléhání ukončit, odtáhl na Graz a zpustošil celé Dolní Rakousko a Štýrsko.

Pozice Habsburků byla skutečně nezáviděníhodná. V Německu řádilo selské vojsko, z východu na ně útočili Turci, v Uhrách bylo třeba vytlačit Zápolského a v Říši přestupovalo stále více knížat k Lutherovu učení. Císař Karel nemohl svému bratrovi příliš pomoci, byl zaneprázdněn válkou s francouzským králem Františkem I. I když se mu podařilo v bitvě u Pavie jakoby zázrakem Francouze 24. února 1525 porazit a francouzského krále dokonce zajmout, ten po svém propuštění pokračoval v bojových akcích. Na svou stranu získal i papeže Klementa VII., což vedlo k tomu, že habsburské vojsko pod vedením Karla Bourbonského táhlo na Svaté město. Velitel při útoku na věčné město padl a jeho soldateska bez velení dobyla a vyplundrovala 6. května 1527 Řím (Sacco di Roma) a bezmála zabila i papeže. Teprve v roce 1529 vyjednaly v Cambrai mír Markéta Rakouská (Ferdinandova už vzpomínaná teta, která se zasloužil i o smír mezi Ferdinandem a Karlem a o rozdělení habsburských držav) a Luise Orleánská – kde se nemohli dohodnout chlapi, udělaly to za ně dámy. Markéta Habsburská musela být opravdu velmi moudrá žena. Dokázala pacifikovat odbojné Holanďany, že se dokonce pod její vládou cítili spokojení, usmířila Karla s Ferdinandem a nakonec dokázala vyjednat i mír s Francouzi. Bez ní by byla situace obou mladíků Karla a Ferdinanda zřejmě neudržitelná a kdo ví, jak by to s habsburskou mocí bez této dámy dopadlo.

Pro Karla všechen tento stres na západě znamenal jeho rostoucí nezájem o říšské věci. 5. ledna 1531 dosáhl zvolení svého bratra Ferdinanda římským králem a přenesl na něj mnohé pravomoci, co se týkalo spravování Říše. Vzápětí vznikl takzvaný šmalkandský spolek protestantských knížat, s nímž si ani Karel ani Ferdinand zatím nevěděli rady. Došlo k tedy k dohodě a zavládl křehký říšský smír.

Dvacetiosmiletý mladý muž Ferdinand toho měl na krku opravdu hodně, nejvíc ale ochranu křesťanstva před narůstajícím tureckým nebezpečím. Nezdálo se, že by něco mohlo postupující Turky zadržet, nejméně ze všech rozhádaná a nejednotná česká, uherská a rakouská šlechta, lpící na svých privilegiích a krajně neochotná platit na válku daně. V roce 1540 utrpěl Ferdinand od Turků těžkou porážku, v témže roce ale zemřel Zápolský. Protože se sedmihradskému knížeti ale ve stejném roce narodil syn, bylo nemluvně uznáno sultánem za loutkového panovníka východní části Uher pod tureckým protektorátem. Došlo tak k rozdělení Uher na tři části, na habsburský západ, na turecký střed s Budínem a sedmihradský východ.  Teprve v roce 1547 se Ferdinandovi podařilo po dlouhých jednáních dohodnout se sultánem mír, v němž se zavázal platit Turkům 30 000 zlatých ročně.

Sulejman

Byl nejvyšší čas, že se podařilo odlehčit východní frontu, hrnec totiž přetekl v Německu samotném. Ferdinand po celou dobu svého života upřímně usiloval o smíření katolické a protestantské strany a snažil se za každou cenu zabránit rozštěpení křesťanstva. Ani jedna strana mu to ale neulehčovala. V roce 1541 byl smír asi nejblíže. V Řezně vedl za katolickou stranu jednání umírněný a kompromisu nakloněný kardinál Gasparo Contarini. Jenže protestanti byli při jednáních naprosto neflexibilní. Nedokázali se dohodnout ani mezi sebou, ne tak ještě s římskou delegací. Jednání skončila krachem, což znamenalo ztrátu prestiže dotyčného kardinála a jeho umírněné strany. Papež Pavel III. svolal na císařovo naléhání na konec roku 1543 koncil do Trientu, který byl ale brzy přerušen a pokračoval znovu až v roce 1551. Jenže k moci v Římě se dostali fanatici a ti si v roce 1555 zvolili neúprosného Pavla IV. Naděje na smír mezi reformovanými a konzervativními křesťany umřela a vše směřovalo k rozdělení církve, čemuž se Ferdinand až do konce snažil zabránit. Ale tridentský koncil nepřijal ani jeden z jeho návrhů. Trval do prosince roku 1563 a přijal usnesení, která odsuzovala Lutherovo učení a přinutila tak jeho stoupence, aby se „udělali pro sebe.“

V Německu se konflikt vyhrotil už v roce 1547. Karel totiž postupoval jinak než Ferdinand a – dá se říci – mnohem méně šikovně. V roce 1546 uzavřel s papežem spolek na zničení protestantů, vyhlásil říšský acht proti hessenskému Landkraběti Filipovi a zbavil kurfiřtské hodnosti saského kurfiřta Johana. Šmalkandský spolek se tak dostal s císařem do války. Ferdinand spěchal bratrovi na pomoc a – narazil na český odpor. Češi, sami ve své naprosté většině protestanti, odmítli podpořit Ferdinandovo tažení proti německým „bratrům ve víře“. Zdůvodňovali to svými privilegii, jež jim dovolovala odmítnout vojenskou službu mimo území Čech. Ve vzrušených chvílích zemřela při patnáctém porodu Ferdinandova milovaná manželka Anna. Ferdinand dával za smrt milované manželky vinu povstalcům. Karlovi se s Ferdinandovou pomocí (a s pomocí Mořice Saského – jenž byl taky protestant, ale slíbená kurfiřtská hodnost mu byla cennější než jeho náboženské přesvědčení)  přesto podařilo protestanty u Mühlberka drtivě porazit a kurfiřt Johan upadl do jeho zajetí. Habsburkové stáli na vrcholu své moci, na takzvaném „pancéřovaném sněmu“ v Augsburku v roce 1548 se museli protestanti s výjimkou přijímání z kalicha a povolených sňatků kněží ve všech ostatních bodech podrobit.

Ferdinand si pak vyrovnal účty s českými stavy, které ho nechaly v kritickou chvíli na holičkách. Postupoval stejně nelítostně jako kdysi ve Vídni, odepření vojenské pomoci se pro něj rovnalo zradě a tu bylo třeba potrestat co nejpřísněji. Následovaly popravy, konfiskace majetku, odebírání městských privilegií. Ferdinand situaci velmi šikovně využil k posílení absolutismu v českých zemích a oslabení stavovské opozice. Pak pověřil spravováním českých zemí svého stejnojmenného druhorozeného syna Ferdinanda. Byl to chytrý tah, ostatně jako vše, co císař dělal. Ferdinand byl zřejmě nejchytřejší z jeho synů a dokázal zemi velmi šikovně pacifikovat a změnit veřejné mínění krok za krokem opět v habsburský prospěch.

Karlovi se v říši dařilo mnohem méně. Jeho spojenec Mořic Saský, kterému císař bezpodmínečně důvěřoval, se spikl se svými souvěrci a vyhlásil císaři válku. 23. května 1551 obsadil Mořic Innsbruck, odkud v noci a údajně jen ve spodním prádle utíkal císař Karel, aby se vyhnul potupnému zajetí. Tato událost zasáhla císaře tak těžce, že od té chvíle uvažoval už jen o své abdikaci. Politické úkoly v Říši musel plnit a řešit jeho mladší bratr.

V roce 1555, v roce, kdy v dalekém Španělsku zemřela Ferdinandova matka Johana, kterou on sám nikdy nepoznal, se obě strany sešly v Augsburku, kde uzavřely definitivní mír. 25. září 1555 byl vyhlášen takzvaný augsburský náboženský mír, který ustanovil zásadu „koho vláda, toho náboženství“. Znamenalo to definitivní rozštěpení církve i Německa. Ferdinand musel podepsat mír, který znamenal zánik všech jeho snah a nadějí. Neměl na této porážce vinu, ale musel nést její důsledky.

Habsburkové byli tímto mírem totiž nejvíc postiženi. Jako jediní z katolických vládců vládli totiž zemím s drtivou protestantskou většinou ať už v Čechách, v Uhersku či Rakousku. Říšská knížata jim se sarkastickým úsměškem přenechala úlohu, aby v těchto svých zemích prosadili i svou víru. Ferdinand se toho úkolu nelekl. Věděl ovšem, že nesmí postupovat násilím. Krok po kroku získával půdu, prosazoval do vlivných úřadů katolické šlechtice a v roce 1561 se mu podařilo obnovit i pražské arcibiskupství, jež bylo od smrti husitského arcibiskupa Jana Rokycany v roce 1471 neobsazeno. Charakteristické je, že novým arcibiskupem byl jmenován Antonín z Mohelnice, křižák osvědčený v mnohých bojích proti Turkům, o němž mohl Ferdinand předpokládat, že se o sebe dokáže sám postarat, i kdyby bylo nejhůře. Nakonec nejhůře nebylo. Katolicismus, husitskými bouřemi v Čechách téměř vymýcený, začal pomalu ale přece na české půdě zapouštět kořeny.

25. října 1555 odstoupil v Bruselu císař Karel a Ferdinand se stal jeho oficiálním nástupcem. Zvolen byl 12. září 1556 a jako první použil titul „volený římský císař“. Jestliže se jeho předchůdci stále ještě snažili dosáhnout legitimizace své volby korunovací od papeže, i když od časů Friedricha III. (19.3.1452) se tak už nikdy nestalo v Římě, Ferdinand se z pragmatických důvodů podobné procedury vzdal. S Pavlem IV. měl velmi špatné vztahy, protože fanatiky nesnášel a nehodlal se od papeže nechat vydírat. Postavil hlavu křesťanstva před hotovou věc a tato se pod dojmem ztráty své moci nad rozsáhlými oblastmi Evropy, musela s novým císařovým titulem smířit.

Ferdinand začal hned s jednáními se španělskými Habsburky o dalším následnictví.  Filip II. syn Karla V. měl totiž o titul císaře eminentní zájem a dělal si na něj nárok. Po Ferdinandově smrti hodlal převzít říšské žezlo on. Ferdinand naproti tomu samozřejmě chtěl, aby na trůn po něm usedl jeho syn. I když sám favorizoval svého druhorozeného Ferdinanda, který vyhovoval jeho představám o budoucím římském králi mnohem lépe než prvorozený Maxmilián, bylo mu jasné, že tuto variantu neprosadí. Musel bojovat o Maxmiliánovu korunu a bojoval jako lev. Vyjednal si podporu kurfiřtů, kteří díky pohnutým časům v posledních desetiletích, kdy udělali s pragmatickou politikou rakouských Habsburků (tedy Ferdinanda) na rozdíl od Španělů dobrou zkušenost (a od Maxmiliána, jenž byl ještě tolerantnější než jeho otec, si slibovali ještě víc svobod). Tito se tedy postavili proti španělské kandidatuře. Nakonec došlo k dohodě. Ferdinand se vzdal bohatého Nizozemí (dnešní Nizozemí a Belgie) ve prospěch Španělska, a zato si jeho syn mohl dělat nárok na následnictví na německém císařském trůně. Španělé měli mít z tohoto dárku málo radosti. Dokud Nizozemí spravovaly ženy, ať už Ferdinandova teta Markéta nebo jeho sestra Marie, vše fungovalo. Když ale moc v zemi převzali španělští místodržící, vypuklo v roce 1566 povstání, s kterým si Španělé nikdy neporadili a v roce 1648 museli po osmdesátileté kruté a zničující válce severním nizozemským provinciím přiznat nezávislost.

Ferdinandovi se podařilo říši stabilizovat. Když v roce 1564 umíral, odevzdával svému synovi kompaktní útvar Římské říše, soustátí Rakousko-Česko-Uherské a jakýs takýs mír s Turky. Tento mír ale nevydržel dlouho. Když se Maxmilián II. v roce 1566 pokusil zastavit platby tributu tureckému sultánovi, vpadl Sülejman Nádherný ještě jednou do Uherska a dobyl pevnost Szigetvár.

Ferdinand I je pochován je spolu se svou manželkou v chrámu svatého Víta. I když zemřel ve Vídni, přál si být pochován po boku jediné ženy, kterou v životě miloval. Jejich sarkofág nechali postavit ve středu hradčanské katedrály jejich synové Maxmilián a Ferdinand.

Jaký tedy byl Ferdinand I.?

Postavou malý, politickým dílem velký. Chladný a neúprosný politik neváhající trestat a popravovat, na druhé straně lidsky milující manžel. Zda i milující otec, o tom budu ještě hovořit.

To vše si vzájemně neodporuje. Jak víme, malí muži jsou často velmi ambiciózní a snaží se svůj tělesný handicap kompenzovat.

Ferdinand vyrostl bez lásky, osamocený v bigotním a k němu nepřátelském španělském prostředí. Nebyl zvyklý navazovat citové vazby a v politice postupoval naprosto nekompromisně a chladnokrevně bez ohledu na ztráty. V osobním životě ale dokázal k první osobě, jež mu projevila lásku, přilnout celou duší.

V dětech ovšem viděl především prostředky k získání a upevnění politické moci a byl v tom někdy až nelítostný. Měl totiž jedenáct dcer a provdat jedenáct děvčat není jednoduchá úloha, zejména když musí panovník o peníze na věno pokaždé prosit stavy svých zemí na nekonečných sněmech. Nakonec se mu to stejně nepodařilo, dvě z dcer skončily v klášteře, protože se pro ně žádný ženich nenašel a dvě zemřely už v dětském věku. Přesto byl ke svým děvčatům neúprosný. Svou prvorozenou dceru Alžbětu provdal za polského krále Zikmunda II. Augusta. Nešťastná Alžběta v osmnácti letech zemřela, prý otrávena svou tchýní Bonou Sforzou, které litevský Vilnjus vděčí za italské renesanční stavby. Přesto Ferdinand provdal za polského krále další svou dceru Kateřinu. Ani ta ale nebyla ve Varšavě šťastná. Protože nedala Sigmundovi vytouženého dědice, poslal ji tento s hanbou zpět do Vídně. V šestnáctém století nikdo vůbec neuvažoval, že by v bezdětném manželství mohl být na vině muž. Sigmund August byl ženatý celkem třikrát, přesto rod Jagellonců v jeho osobě vymřel.

Synové byli ještě důležitější mocenský prostředek. S nimi měl Ferdinand naprosto rozdílné vztahy. Poslušný byl vlastně jen nejmladší Karel. Ten měl totiž v době smrti své matky Anny teprve 7 let, nemohl se tedy naučit toleranci a samostatnosti jako jeho starší bratři. Toho se podařilo oženit s bavorskou princeznou Marií Annou a toto manželství nakonec zachraňovalo habsburskou dynastii. Karel se předtím neúspěšně ucházel o anglickou královnu Alžbětu I. Ferdinand myslel globálně a protestantská Anglie mu byla trnem v oku. V jeho anglických plánech mu ale udělal čáru přes rozpočet jeho druhorozený syn Ferdinand. Když jej otec chtěl poslat do Anglie na námluvy, vyšlo najevo, že se Ferdinand mladší, podle svého pozdějšího sídla zvaný Tyrolský, oženil ilegálně s dcerou augsburského bankéře Filipínou Welserovou. Tento čin vedl k rozkolu obou Ferdinandů. Otec nakonec synovi odpustil – ne ale jeho manželce.

S nejstarším Maxmiliánem měl pak císař největší starosti. Liberálně vychovaný Maxmilián byl sice vehnán do strategicky důležitého sňatku se svou sestřenicí španělskou princeznou Marií a zplodil s ní 16 dětí (i když sám prokazatelně trpěl na syfilis, kterou si k nevůli svého otce přivodil v dobách nespoutaného mládí, svou ženu a tím pádem žádné ze svých dětí touto chorobou nenakazil). Starosti nejen otci Ferdinandovi ale celé katolické obci ale činil jeho vztah k protestantismu, jenž byl víc než liberální. Maxmilián očividně s reformním proudem sympatizoval, držel si dokonce určitou dobu i protestantského kazatele u svého dvora a jen když mu bylo pohroženo ztrátou císařského titulu, přiznal se vlažně ke katolictví (na procesí Božího těla se přesto tvrdohlavě odmítal zúčastnit a před smrtí odmítl i svatou zpověď). Císař Ferdinand se ale i zde ukázal jako pragmatik. Protože Maxmilián byl jediný z jeho synů, kterého mohl jako svého nástupce na říšský trůn proti španělské opozici prosadit, udělal to přes veškeré výhrady, které ke svému prvorozenému měl.

Ferdinand měl vždy jasný politický koncept a sledoval ho s neuvěřitelnou zarputilostí. Na rozdíl od svého bratra neměl skrupule, myslím si, že kdyby byl do Wormsu Luther pozván Ferdinandem, živý by to město neopustil. Karel V. měl své ideály v době, která ideálům nepřála. Proto se nakonec znechucen stáhl do kláštera a zemřel tam na modlitbách. Ferdinand podobné ideály spravedlnosti neměl. Měl ale vizi. Vizi soustátí ve střední Evropě, které v jeho době představovalo ještě tři samostatné státní útvary spojené jen personální unií, tedy osobou panovníka. Ferdinand dokázal cestovat z Prahy do Bratislavy a zase do Vídně, aby zde týdny či i měsíce vyjednával s místními zastupiteli v nekonečných sněmech o výšce daní, o vojenských kontingentech proti Turkům, o politické podpoře. Projevil v jednání trpělivost přímo neuvěřitelnou, ale i nesmírnou tvrdost. Známá je historka, jak v roce 1526 celé hodiny čekal na českých hranicích na uvítací průvod, protože se čeští šlechtici nedokázali dohodnout na pořadí, ve kterém v průvodu pojedou. I když to bylo pro něj ponižující, čekal, protože správně usoudil, že stejně nemůže dělat nic jiného. O dvacet jedna let později to Čechům spočítal. Trpělivost byla vždy jeho silnou stránkou, s ní lámal odpor a dosahoval svých politických cílů.

Rozdíl mezi císařskými bratry znázorňuje velmi dobře i jejich vztah k Erasmovi Rotterdamskému, největšímu vědci a humanistovi té doby. Žil v letech 1467 – 1536 (od roku 1521 ale v basilejském azylu). V roce 1515 sepsal pro prince Karla, tehdy žijícího v Nizozemí, knihu „Výchova křesťanského vladaře“. Na Karla tento spis žádný velký dojem neudělal, Ferdinand si jej ale zamiloval a znal jej nazpaměť. Snažil se podle této příručky skloubit své křesťanství s moderními humanistickými ideály.  Je třeba si uvědomit, že tím slučoval v té době neslučitelné. Středověké církevní učení stálo v přímém protikladu k humanismu, který místo života nebeského vyzdvihoval život pozemský jako dar boží. Ne nadarmo papež Pavel IV., zarputilý konzervativec se středověkým chápáním úlohy církve, s nímž, jak už jsem napsal, měl Ferdinand I. velmi napjaté vztahy, dal Erasmovy spisy v roce 1558, tedy ještě za života císaře Ferdinanda, na index zakázaných knih. V císařově knihovně zůstaly přesto na čestném místě.

Ferdinand využil obratně nové prostory, které vládci dával rodící se novověk. Byl prvním moderním císařem, což dal najevo i emancipací od moci papeže. I když nepřestal být věřícím katolíkem, papeže a jeho pozici neztotožňoval s vírou. A to byl už nový renesanční, humanistický prvek. Z tohoto hlediska můžeme císaře Karla považovat za posledního středověkého císaře, zatímco Ferdinanda za prvního novověkého vládce. Vládce, který chápal požadavky nové doby a byl schopen se s nimi ztotožnit.

I proto když umíral, zanechával svým potomkům upevněné základy moci ve Střední Evropě, na nichž se dalo dále stavět. I když jeho následníci nedosahovali zdaleka jeho státnických kvalit, byly tyto základy dostatečně pevné, aby vydržely dalších čtyři sta let.

V tomto smyslu je tomu malému zarputilému mužíčkovi třeba složit hold. Pokusil jsem se o to tímto článkem.

Filip slicny

Rodina Filipa I. Sličného (vlevo( a Johany Šílené. Malý Ferdinand je dítě vlevo, vedle svého bratra Karla, vpravo je Ludvík Jagellonský..

Jak to asi bylo s Kristovým narozením


Vánoční doba je vždy i časem k zamyšlení, meditace, možnost zamyslet se nad věcmi, na něž nezůstává v běžných dnech čas. Možná jsem měl tento článek psát už před vánoci, ale právě z výše vzpomenutého důvodu mě toto téma ovládlo až během vánočních bohoslužeb a proto s tímto článkem začínám nový rok 2015.
Především bych rád připomněl, oč opravdu o vánocích jde. Ne primárně o dárky a vyzdobený stromeček, ale o křesťanský svátek narození Krista.
Možná přece jen není tak úplně pozdě – pravoslavní Rusové budou slavit vánoce až 7. ledna a vlastně, dlouho v počátcích křesťanství byl svátečním dnem 6. leden, takzvaná Epifanie čili zjevení Krista, dnes tento den slavíme jako Den tříkrálový. Ovšem pouze katolíci, u protestantů je to stále Epifanie, ten původní křesťanský svátek. Den, kdy byl Kristus poznán a poprvé uctěn a obdarován.
Proč slavíme vlastně vánoce 25. prosince? (24. prosinec, na který se samozřejmě především děti těší nejvíc, je jen předehrou, vyvrcholením adventní doby a půstu. Kupodivu například v katolickém Rakousku už žádný půst 24. prosince není, Rakušané se místo rybou nacpávají chlebíčky se šunkou – na tento zvyk si nehodlám zvyknout, my zůstáváme u postní ryby). Půlnoční mše vlastně zahajuje svátek, protože začíná sváteční 25. Prosinec. Půlnoční mše se ale v principu může sloužit kdykoliv po západu slunce, protože ve starověku začínal nový den západem slunce. A kdy vlastně skutečně k narození Ježíše došlo?
Na rozdíl od velikonoc, které byly hlavním svátkem už prvotních křesťanů, začalo se s oslavami narození Krista o hodně později. Má to svou logiku. Velikonoce byly svátkem umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Na Velikonoce Kristus splnil svou misi, osvobodil lidstvo od dědičného hříchu. Jejich termín byl navíc nezpochybnitelný. Byl to tradiční svátek jara, vítězství přírody nad zimou, obnova plodivé síly přírody. Pro svou misi v Jeruzalémě si mohl Ježíš vybrat jen některý ze tří poutních židovských svátků, kdy do města přicházeli poutníci z celé Palestiny ale i z diaspory. Volba termínu vánoc – tedy Kristova narození – byla dlouho dost problematická. Termín na konci prosince se etabloval vlastně až ve čtvrtém století a mělo to určitý politický důvod.
Ve starém Římě se v prosinci slavily takzvané Saturnálie, svátky boha Saturna, spojené s nevázaným pitím, kdy se otroci převlékali za pány a páni za otroky, kdy se římský lid oddával všem neřestem, které puritánská křesťanská církev odsuzovala. Byla to vlastně oslava zimního slunovratu, lidé se vždy těšili, když se noc začala zkracovat a den prodlužovat. I dnes nám to ještě stále dělá dobře, slunce a světlo máme prostě rádi, tma je vždy spojena s něčím pesimistickým a nedobrým. Saturnálie byly původně jen jednodenní, a sice 17. prosince, Cicero se ale už zmiňuje o sedmidenních svátcích. Augustus chtěl sváty zkrátit na tři dny, což vyvolalo masivní protesty a tak jeho nástupci opět povolili svátky sedmidenní a ty tedy trvaly až do 23. prosince. Stanovit křesťanské svátky rozjímání a zrození Spasitele, který by právě svět měl obrodit a zbavit neřestí bezprostředně po pohanských svátcích nevázanosti, byl určitě velmi chytrý taktický tah. Poprvé zmiňuje 25 prosinec jako den narození Krista Hippolyt Římský ve svém komentáři ke knize proroka Daniela v roce 204. A ten tah vyšel. Křesťanské vánoce Saturnálie postupně zastínily a vytlačily, když bylo křesťanství císařem Theodosiem určeno za jediné povolené náboženství a pohanské kulty byly v Římské říši zakázány, už to ani nikomu moc nevadilo (Zákaz olympijských her ze stejného důvodu byl určitě mnohem významnější, ačkoliv tyto hry v řecké Olympii v dané době už jen živořily.)
Že se Kristus nenarodil 25. prosince roku – 1, je v podstatě všeobecně známo. Rok Kristova narození totiž určil mnich Dionysius Exiguus až v roce 525. Byl tímto úkolem pověřen papežem Janem I. Tento papež, jenž zemřel ve vězení krále Theodoricha, byl prakticky orientovaný starý muž a cítil potřebu počítat roky lidských dějin. Do zániku Západořímské říše v roce 476 byly roky počítány od založení Říma. Poté ztratilo toto počítání svůj význam, ostrogótští králové přešli na tradiční počítání podle roků své vlády. Takový letopočet nemohl mít nárok na všeobecné uznání, proto přistoupil papež Jan k tomuto kroku. Ještě než odjel na předem ztracenou misi do Byzance, aby přiměl byzantského císaře k odvolání dekretu proti Ariánům (král Theodorich byl Arián), potvrdil Exiguovy výpočty a určil 25. prosinec roku 754 od založení Říma za definitivní datum Kristova narození a přikázal 1. leden po tomto datu používat jako začátek nového letopočtu. Poměrně brzy se přišlo na to, že Dionysius Exiguus nebyl v počtech nejlepší a očividně se zmýlil. Král Herodes totiž zemřel prokazatelně už v roce 751 po založení Říma, takže by sotva mohl přijmout mudrce cestující do Betléma, aby se poklonili novorozenci a už vůbec by nemohl dat povraždit betlémské dítky, jak o tom referuje ve svém evangeliu Matouš. Nicméně se na zavedeném novém letopočtu už nic nezměnilo – papeži platí dodnes za neomylné.
Při výpočtu skutečného data narození se řídíme samozřejmě texty bible – evangelií, jiné prameny logicky nemáme. Kristovo narození se vzpomíná ve dvou z nich, v evangeliu Matoušově a Lukášově. Kromě toho se – často mnohem podrobněji – vyskytuje toto líčení v takzvaných Apokryfech. Tyto spisy byly vyřazeny ze seznamu oficiálních biblických textů. Kolem roku 150 existovalo totiž mnohem více evangelií než čtyři. Bylo evangelium např. Petrovo, Nikodémovo, odlišná verze evangelia Matoušova (dnes označovaná za Pseudomatouše, jemuž vděčíme za motiv jesliček a osla a vola u nich). Tato evangelia, která se nakonec nedokázala dostat mezi kanonizované texty, nás ovlivňují víc, než jsme si ochotni přiznat. Nejen že se řada obrazů starých mistrů jako Zvěstování panny Marie řídí evangeliem Jakubovým (jež měl sepsat Ježíšův nevlastní bratr Jakub starší – syn Josefa z prvního manželství) ale dokonce i věta z vyznání víry „sestoupil do pekel“ nemá žádný podklad v kanonizovaných evangeliích ale v apokryfickém evangeliu podle Nikodéma. V Rakousku ostatně slavíme státní svátek na den „Neposkvrněného početí pany Marie“, který vznikl taky na podkladě evangelia Jakubova, který se narozením a životem Marie předtím, než počala Krista, podrobně zabývá. Tento svátek je 8. prosince a pro ty, kteří teď začali počítat, nejedná se o den, kdy Marie počala, ale kdy byla počata. Celou událost neplodného manželství Mariiných rodičů Joachima a Anny popisuje Jakub dopodrobna. Až tak podrobně se tedy apokryfy původem a životem matky boží zabývají. V evangeliích má mnohem méně prostoru. Tolik na okraj. Ale držme se údajů oficiálních evangelií.
Mezi oficiální se dostaly pouze ty, které církevní učitelé té doby – mluvíme o třetím století našeho letopočtu – dokázali přičlenit „historickým“ osobám. To dosvědčuje Origenes (185 – 254). Proto je jako první evangelium uváděno vždy evangelium podle Matouše, protože jeho autor byl ztotožňován s apoštolem Matoušem, celníkem a tím pádem jediným gramotným apoštolem mezi Ježíšovými učedníky. Jako druhé pak evangelium podle Marka, sekretáře svatého Petra, který měl své evangelium sepsat podle pokynů samotného Petra (proto se někdy nazývalo evangelium Petrovo). Jako třetí pak Lukáš, průvodce svatého Pavla a jako poslední pak evangelium svatého Jana, s nímž si nikdy církevní učitelé nevěděli tak docela rady, protože v mnohých bodech odporovalo těm ostatním třem, ale nedokázali se vzdát jeho úžasné ideologické síly – proto bylo připsáno nejmladšímu z apoštolů, svatému Janovi, miláčkovi Páně, jemuž Kristus na kříži svěřil do péče svou matku. Jeho evangelium je nazýváno jako nesynoptické na rozdíl oněch třech synoptických.
Bohužel autor Matoušova evangelia s určitostí nebyl apoštol. Evangelium bylo napsáno mnohem později a kompiluje informace z evangelia Markova a Lukášova, přičemž je obohacuje o vlastní příspěvky. (z 661 Markových veršů opsal „Matouš“ celých 600!, dalších 550 veršů si vypůjčil z dvou dalších pramenů a jen 436 veršů vytvořil on sám – údaje jsou z knihy Zenona Kosidowského „Čo rozprávali evangelisti“). I evangelium Janovo je velmi těžko přiřadit apoštolovi Janovi, protože jeho vznik je celkem spolehlivě datován do let 95 – 100 n. l. Apoštol Jan by musel mít minimálně 85 let, když se dal do svého epochálního díla. Existují sice i další dva kandidáti na autorství, a sice Ježíšův nejoblíbenější stejnojmenný učedník anebo Jan Presbyter – efezský patriarcha na přelomu prvního a druhého století. To pro nás ale není až tak zajímavé, evangelista Jan se stejně jako Marek o Kristově narození nezmiňuje.
Takže nám jako zdroj zůstává pouze svatý Lukáš – když se smíříme s tím, že Matouš svou historii od Lukáše prostě opsal a Jakubovo evangelium se dostalo pouze mezi Apokryfy.
Lukáš je opravdový spisovatel. Dokazuje to svým jazykem i profesionálním provedením svého spisu, v podstatě máme před sebou skutečně jediného skutečného spisovatele mezi evangelisty. Je možné, že jeho prestiž v mých očích zvedá i skutečnost, že byl lékař – tedy prototyp píšícího lékaře. Lukáš napsal evangelium jako román přesně podle pravidel, jak se dobrodružné romány v prvním století našeho letopočtu psaly, včetně věnování pro nás neznámému Theofiovi. Jako správný spisovatel si skutečnosti ověřoval na místě (nedělám to taky jinak), sbíral podklady a ty pak dal na papír (tedy vlastně na pergamen, papír vymysleli Arabi až o tisíc let později). Ovšem Lukáš sbíral své podklady v letech 58 – 60 našeho letopočtu, v době, kdy jeho mentor Pavel seděl ve vězení v Caesareji. Od Kristovy smrti uběhlo tedy v té době třicet let – od jeho narození pak už víc než šedesát. Jak spolehlivé byly prameny, ke kterým se Lukáš mohl dostat, to je otázka – nicméně celá historie Kristova narození je jeho dílem.
Naprosto přesně udává Lukáš začátek Kristovy mise a jeho křtu. Totiž do roku 28 našeho letopočtu, historie Jana Křtitele, kterou se podrobně zajímá i historie Ježíšovy mise, byla očividně koncem padesátých let ještě živá. Ale narození? To bylo jen někde v oblasti legend.
Zajímavé a zarážející ovšem je, že právě u Lukáše se nevyskytuje žádný odkaz na onu mysteriózní hvězdu, která je dodnes hlavním vodítkem při hledání data Kristova narození. Dokonce zde nejsou ani mudrci či králové z východu a ani vraždění neviňátek Herodem Velikým. Že by si právě na takovéto „detaily“ pamětníci nepamatovali, se mi jeví dosti nepravděpodobným. Asi budeme tohoto krvavého krále muset – i navzdory mému románu – rehabilitovat. Pokud Herodes děti vraždil, pak to byly jeho vlastní – v této disciplíně se vyznamenával natolik, že prý sám císař Augustus měl říci, že by byl raději obětním dobytčetem než Herodovým synem. Zřejmě právě toto krvavé hobby židovského krále bylo jádrem vyprávění, které obohatilo historii narození Mesiáše. Vzniklo ovšem až nějakých sto až sto padesát let po jeho smrti.
O oné hvězdě se zmiňuje Matouš, o němž víme, že své evangelium psal někdy v polovině druhého století (proto je tu už i ona krvavá historka o Herodovi). Ona hvězda není popisována příliš dramaticky, jeden z mudrců prostě Herodovi říká: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ O tom, že tato hvězda zářila tak jasně, že zastínila všechny ostatní hvězdy na nebi, se dozvídáme jen z apokryfického evangelia Jakubova.
Nicméně právě tento apokryf vzbudil diskuzi o tom, o jakou hvězdu se mohlo jednat a zda se podle ní nedá určit rok Kristova narození. Doba vlády Quirinia v Sýrii, kterou zmiňuje jako orientační bod Lukáš, očividně nebyla dostatečně zmapovaná, aby dokázala rozhodujícím způsobem pomoci.
Hypotéza, že se mohlo jednat o kometu, byla hvězdáři vyvrácena. Jednak byly komety posly zlých událostí a pohrom a ne rození králů a vládců, jednak se v daných letech okolo začátku našeho letopočtu žádná známá kometa v oblasti Palestiny nevyskytovala.
Mnohem lákavější byla hypotéza konjunkce, tedy setkání dvou hvězd, které by pak na nebi skutečně výrazně zářily (i když by zřejmě neodebraly všem ostatním jejich svit, jak se nás snaží přesvědčit ve svém spisu autor podepsaný jako Ježíšův bratr Jakub). A tu se nabízí skutečně velmi zajímavá hypotéza takzvané „velké konjunkce“ To je totiž setkání Jupitera, tedy královské hvězdy se Saturnem (v řecké mytologii jeho otcem). Saturn byl v římské mytologii bohem zemědělství‚ proto i jeho svátky u příležitosti zimního slunovratu), všeobecně byl ale považován za židovskou hvězdu. Ke konjunkci Jupitera se Saturnem dochází velmi zřídka (na rozdíl od například Marsu a Venuše, které se potkávají tak často, až jim to vyneslo pověst milenců). Do roku 1695 jich hvězdáři pozorovali jen osm. Ale k jedné z nich skutečně došlo v pro nás zajímavém období, a šlo o zatím jedinou konjunkci v souhvězdí Ryb, které jsou symbolem věčnosti. Pro astrology znající židovskou touhu po narození mesiáše, tedy krále pro věčnost, se tedy naskýtala ideální varianta konjunkce židovské hvězdy Saturna s hvězdou symbolizující královskou moc Jupitera v souhvězdí symbolizujícímu věčnost, aby vydedukovali zrození vytouženého Mesiáše. K této konjunkci pak došlo v roce 7 před naším letopočtem dokonce třikrát – jednou na jaře jednou v létě a konečně potřetí 19. prosince. Právě toto datum se zdálo hvězdářům nejpravděpodobnější. Výpočet to není nový, jako první přišel s touto hypotézou filosof a františkánský mnich Roger Bacon (1214 – 1292) – a skončil v doživotní internaci.
Já mám s líčením Matouše trochu logistický problém. Jestliže by totiž od něj uvádění mudrci následovali hvězdu, která svítila na východě, museli by se logicky na východ vydat a skončili by v Číně nebo v lepším případě v Indii. Palestina leží totiž jednoznačně na západ od Persie, odkud tito tři mudrci, díky apokryfům povýšení na krále a nakonec dokonce pojmenovaní na Kaspara, Melchiora a Baltazara, pocházeli. Ale nechci vypadat jako šťoural, hlavní věc je, že přišli a že se poklonili novému Mesiáši.
Evangelisté museli řešit i několik dalších komplikovaných problémů. Mesiáš se totiž podle proroctví měl narodit v Betlémě, Ježíš ale pocházel z Nazaretu. Navíc z provincie Galileje s vlastním nářečím a hodně odlišnými zvyky od ortodoxního Jeruzaléma. Velké pobouření působil například galilejský pokrm slepice v smetanové omáčce. To odporovalo větě z knih Leviticus: „nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky,“ což bylo vykládáno jako zákaz kombinace mléka s masem v košer pokrmech (tento zákaz platí dodnes). Tento problém s Betlémem jako rodištěm Krista se podařilo překlenout oním sčítáním lidu, protože podle židovských zvyků se lid sčítal podle kmenů a jestliže byl Josef potomkem Davida, který pocházel z rodu Benjamin a hlavním městem tohoto kmene byl Betlém, musel prostě Josef se svou malou rodinou na dalekou cestu na jih.
Mesiáš se ovšem měl narodit z rodu krále Davida (to byl jeden z velkých problémů krále Heroda Velikého, který jakožto idumejský Arab z tohoto rodu logicky pocházet nemohl). Jak Matouš, tak Lukáš si dali dostatečnou práci, aby rozpracovali Josefův rodokmen. Matouš odvozuje Josefa od Davida v 28. generaci, Lukáš dokonce ve čtyřicáté. Pozdější spisovatelé – apokryfisté – si ale všimli nepříjemného, ale podstatného detailu, totiž že Josef nebyl Kristův otec. Dodatečně tedy byla rodu krále Davida přiřazena i Marie.
Že se traduje, že Kristus byl v době své mise a smrti 33 let stár, je docela záhadou. Nevychází to totiž ani podle oficiálního počítání – to by mu muselo být slabých 29 let, ani podle počítání Rogera Bacona – s kterým se dokážu spřátelit spíše – pak by mu bylo 36 let. V roce 29 je údajně skutečně v Palestině doloženo zemětřesení, které by mohlo vysvětlit události noci po Kristově smrti.
Co se přesně stalo, zůstane už navždy záhadou. Datum narození udávané Baconem zní hodně logicky, pokud pomineme skutečnost, že jediný autor, který skutečně na místě zjišťoval okolnosti a sbíral podklady pro svou knihu, se o hvězdě na východě vůbec nezmiňuje. Ta pochází jen z informací „z druhé ruky“ z evangelia Matoušova a z Apokryfů – které zřejmě opisovaly jeden od druhého.
Ale ať se stalo, co se stalo, vyprávění evangelií je skutečně i dnes zajímavá a napínavá četba, ať už se jedná o Marka a jeho dokumentaci, Lukáše s jeho románem či Jana s jeho údernými ideologickými verši. Pokud jste si nevyčlenili čas letos, třeba vám zbude chvilka příští rok. Zkuste to.

Arcivévoda Maximilán – císař mexický


Být mladším bratrem, je vždy trošku problematická mise. Být schopných bratrem mnohem méně nadaného staršího sourozence, zavání už poměrně velkými potížemi. Jestliže je ale tento nepříliš schopný starší bratr císařem, pak je malér v podstatě neodvratný.
Proto byl arcivévoda Maximilán, mladší bratr císaře Františka Josefa, poslán na tento svět v roce 6. července 1832 s poměrně hodně špatnými kartami. A to přesto, že byl hezčí, větší a mnohem nadanější než jeho o dva roky starší brat. Zřejmě se dal Maximilán na maminku Žofii Bavorskou, energickou a inteligentní dámu, František Josef podědil geny po svém otci Františkovi Karlovi, jenž nesl dále nedostatečné nadání císaře Františka I. (Ponechme stranou spekulace, že pravým otcem Maximilána měl být vévoda Orlík, tedy syn Napoleona I., pravdou ovšem je, že původně neplodnou Žofii vyléčily pravidelné návštěvy v lázních Bad Ischlu.) Třeba v tom měly prsty jen hvězdy, Maximilán se narodil ve znamení Raka a raci mají, jak známo, sklon k snění, požitkářství zálibám v poezii a touze po rodinném životě – to vše Maximilán měl. Kromě toho, jak už jsem zmínil, byl vyšší a hezčí než jeho starší bratr, (na obraze znázorňující jejich společný příjezd na lodi do přístavu zámku Miramare je zřejmé, že byl Maximilán skoro o hlavu větší než císař, což muselo samolibého Františka Josefa pořádně trápit). Je tedy zřejmé, že jejich vztah se musel časem stát sudem střelného prachu připraveného kdykoliv explodovat. A v případě exploze by to byl Maximilán, kdo by byl ohrožen.

Maximilian
Kromě toho, že se musel naučit francouzsky, italsky, anglicky, maďarsky, polsky a česky – to bylo základní vzdělání každého habsburského prince – měl od mládí sklon k malování, sám veršoval a zajímal se intenzívně o literaturu a dějiny, jakož i o botaniku – byl tedy skutečný polyhistor.
Přesto, že vojenský dril, jemuž se musel jakožto člen habsburského rodu v mládí podrobit, bytostně nesnášel, stal se už ve věku 22 let vrchním velitelem rakouského vojenského námořnictva. Vášeň pro lodě a mořeplavectví mu zůstala po celý život, zřejmě stejně jako jeho švagrová Sissi hledal na moři svobodu, které se mu v stísněných habsburských rodinných poměrech nedostávalo.
Jakožto vrchní velitel rakouského loďstva se usadil v Terstu, kde si pronajal vilu Lazzarovich. Legenda vypráví, že ho na moři zastihla bouřka, což jej přinutilo změnit směr a místo v terstském přístavu hledat se svou lodí útočiště v nedalekém zálivu Grignano, kde se tehdy nacházel františkánský klášter. Když se ráno probudil a pohlédl z okna kláštera, padl mu do oka mys vyčnívající do moře, kus holé skály bez vegetace ale se skvělou polohou – rozhodl se tento pozemek koupit a vystavět tam svou rezidenci – tak padlo v roce 1855 rozhodnutí postavit zámek Miramare. Samotné stavební práce probíhaly v letech 1856 – 1860, kdy se sem Maximilián nastěhoval, druhá etapa stavby zámku pokračovala ještě i po jeho smrti.
Jeho první láska Marie Amálie princezna portugalská zemřela tragicky na tuberkulózu krátce před zasnoubením. V roce 1857 se tedy oženil s belgickou princeznou Charlottou. Charlotta platila za jednu z nejhezčích nevěst v královských kruzích, sdílela s Maximilánem jeho intelektuální záliby a krásně malovala, není divu, že její velký obraz visí nad Maximilánovým lůžkem v zámku Miramare. Ovšem manželství zůstalo bezdětné. Možná na to měla vliv Charlottina psychická nevyrovnanost, možná ale právě naopak byla její nestabilní duše následkem marné touhy po dětech.

Charlotta

Ve stejném roce, kdy se Maximilán ženil, odešel do penze ve věku 92 let maršál Radecký, který železnou pěstí spravoval Lombardsko-benátské království, patřící tehdy k rakouskému císařství. (Radecký byl už nemocný – žádný div v jeho věku – a zemřel v Miláně 5. ledna 1858.) Maximilán byl vyjmenován novým správcem tohoto severoitalského království a ujal se své úlohy velmi šikovně. Na rozdíl od vojáckého Radeckého, který v roce 1848 – 1849 v několika bitvách rozdrtil italské povstání a od té doby vládl italským poddaným vojenským způsobem, přešel Maximilán na diplomacii. Bylo mu jasné, že jen útlakem se severní Itálie trvale udržet nedá. A přitom šlo o nejbohatší provincie, které Rakouské císařství hospodářsky nutně potřebovalo. Možná by se mu bylo i podařilo si Lombarďany a Benátčany získat, kdyby tu nebyl jeho bratr, žárlivý na Maximilánovy úspěchy a hlavně díky své alexythymii neschopný komunikace. František Josef zastával Radeckého linii tvrdé ruky ale protože neměl maršálův vojenský talent, skončil tento způsob vlády v roce 1859 katastrofou u Solferina a ztrátou Lombardie. Frustrovaný Maximilián se poté stáhl z Milána do Miramare a zbytek rakouských držav v Itálii spravoval odtud. O jeho tehdejším myšlení a způsobu života vypovídá přízemí tohoto zámku. V podstatě velmi pohodlně vybudovaný byt bohatého příslušníka tehdejší aristokracie, jenž zrcadlil všechny záliby mladého arcivévody. Ložnice vybudovaná v podobě lodní kajuty, protože viceadmirál na lodi nejčastěji a nejlépe spal – s velkým portrétem své krásné manželky nad lůžkem. Pracovna v podobě admirálské kajuty vlajkové lodi rakouské maríny Novarra, obrovská knihovna s bustami nejvýznamnějších osobností básnictví řeckého – Homér, italského – Dante, německého – Goethe a anglosaského – Shakespeare, pohodlnou jídelnou, která už patřila ke komnatám Charlotty, s výhledy na moře a nádherným parkem, pro nějž nadšený botanik Maximilán sám vybíral rostliny. V podstatě se dá říct, že si Maximilán ve své rezidenci u Terstu vybudoval s neobvyklým vkusem malý ráj na zemi. Mohl být tedy spokojený. Ale nebyl.

miramare
Mezitím se odehrávaly za oceánem věci, jež měly rozhodujícím způsobem ovlivnit jeho život. Někdejší španělská kolonie Mexiko si vybojovala v dlouhé válce v letech 1810 – 1822 samostatnost (tehdy k Mexiku patřila i Kalifornie, Nové Mexiko, Texas a všechny středoamerické země až po Kostariku). Poté, co se nepovedl experiment s prvním císařem Agustínem I. se Mexiko v roce 1823 stalo republikou. Ve čtyřicátých letech se ale dostalo do konfliktu s mohutnějším severním sousedem – Spojenými státy americkými. Spor o Texas vedl k válce v letech 1846 – 1848, kterou Mexiko prohrálo a muselo USA odstoupit nejen Texas, ale i Kalifornii a Nové Mexiko. Kromě toho zanechala ona prohraná válka, jak už to války dělají – vyrabovanou státní pokladnu a obrovské dluhy ve výšce 82 milionů zlatých dolarů (tehdy byl dolar nepoměrně hodnotnější než dnes – nezapomeňme, že celou Aljašku koupily USA od Ruska za 12 milionů a za jižní část Nového Mexika s městem Tucsonem zaplatily Mexiku v roce 1853 10 milionů. Největším věřitelem zadluženého Mexika byla Francie, a když mexický prezident Beníto Juárez zastavil splácení státního dluhu, vpadly v roce 1861 do země francouzské jednotky císaře Napoleona III. Napoleon ovšem nehodlal z Mexika udělat francouzskou kolonii, věděl, že by se tak dostal do konfliktu s USA a to neměl v úmyslu. Potřeboval v Mexiku vládce, který by bylo ochoten staré dluhy platit a který by byl na libovůli francouzského císaře do značné míry závislý. A samozřejmě, který by byl dost chytrý, aby se dokázal v Mexiku prosadit, ale zase dost hloupý, aby se na takovou misi vůbec dal. Samozřejmě bylo výhodnější mít v Mexiku vládce z vůle boží a ne prezidenta z vůle lidu, která je vrtkavá. Napoleon se tedy rozhodl obnovit Mexické císařství, které tu už jednou bylo – i když jen na jeden rok. Napoleonova volba při hledání vhodného kandidáta na budoucího mexického císaře padla na arcivévodu Maximilána.
Napoleon samozřejmě věděl o neukojené ctižádosti mladého arcivévody, znal poměry v rakouské císařské domácnosti dost dobře. Byl ostatně s Františkem Josefem spřátelen, dokud mu Italové nenabídli za pomoc proti Rakousku Nizzu a Savojsko. Potom na své sliby a závazky vůči Vídni zapomněl a u Solferina stály francouzské jednotky na straně Italů. Nevysloužil si tím u Habsburků právě důvěryhodnou pozici. Maximilán byl tedy ostražitý. Jenže pak jej začal k mexické misi přemlouvat i jeho bratr – císař. Samozřejmě – František Josef chtěl mít svého schopného bratra co nejdál, položit mezi sebe a něho oceán, bylo optimálním řešením. Napoleon zorganizoval delegaci mexických velkostatkářů a zástupců církve, kteří navštívili Maximilána v Miramare a jménem mexického lidu ho požádali, aby přijal mexickou císařskou korunu. Šlo o představitele mexických kruhů, jež byly právě nejcitelněji postiženy pozemkovou reformou prezidenta Beníta Juáreze. Ten odebral latifundie potomkům někdejší španělské šlechty a klášterům a rozdělil půdu mezi sedláky. Získal si tím mezi lidem velkou popularitu a proto delegace, jež přemlouvala Maximiliána k přijetí mexické koruny, rozhodně nehovořila „jménem mexického lidu“, jak tvrdila. Volba Habsburka za nového císaře měla ovšem svou logiku. Habsburkové – i když španělští – kdysi Mexiku až do roku 1700 vládli a Mexiko bylo dobyto vojsky generála Hernána Cortése, jenž tak činil ve jménu císaře Karla V., Maximilánova prapředka.
Maximilán viděl a slyšel jen to, co vidět a slyšet chtěl. Vydal se i se svou ženou Charlotou za oceán a 10.4.1864 se nechal v katedrále Ciudad de Mexico korunovat mexickým císařem. Jeho ctižádost jej oslepila natolik, že opustil svůj pečlivě budovaný pozemský ráj v Miramare – před svým odjezdem vydal architektům příkazy k dobudování prvního poschodí zámku (manželé obývali v letech 1859 – 1864 jen přízemí zámku, poschodí ještě nebylo dokončeno). Styl se měl diametrálně změnit. Z prvního poschodí měla být vybudována reprezentativní císařská rezidence. Člověku až zůstává rozum stát, když vystoupá v Miramare ze skromného a útulného přízemí po schodišti do prvního poschodí. Náhle je všude purpur a zlato, na stěnách portréty pouze a výhradně tehdejších korunovaných hlav – císařů a králů, s nimiž se teď Maximilán cítil být na stejné úrovni – samozřejmě i portrét jeho bratra císaře Františka Josefa, císaře Napoleona III. či brazilského císaře Petra II. Je neuvěřitelné, jak se člověk dokáže změnit – ze senzitivního, sečtělého, diplomaticky schopného a umělecky nadaného arcivévody se stal mocí posedlý panovník.

MIramare I
Mexická mise ovšem vůbec neprobíhala podle Maximilánových představ. Nebyl přivítán jásajícími davy, jak mu slibovala ona mexická delegace v Miramare. V přístavu postávali jen žebráci a brzy měl nový císař pochopit, že lid na své straně nemá a mít nebude. Držel se jen díky francouzským vojenským jednotkám a tím pádem byl vnímán jako vetřelec.
V roce 1866 skončila občanská válka v USA. Mocný soused vyřešil své fatální problémy a začal se starat o souseda. Američané pohrozili Francouzům vojenskou intervencí a tito Mexiko urychleně vyklidili. Maximilián zůstal sám. Úplně sám, protože Charlotta odjela do Evropy shánět pomoc. Nesehnala, nikdo nechtěl s mexickými záležitostmi nic mít a navíc se u ní během audience u papeže poprvé projevila duševní choroba – paranoia. Zbytek života strávila v internaci, nejprve v Miramare, poté na belgickém zámku Bouchout, kde 19. ledna 1927 ve věku 87 let zemřela. Přežila tedy svého muže o šedesát let, což znamenalo šedesát let utrpení pro ni i pro její okolí.
Minimálně tehdy měl Maximilán pochopit bezvýchodnost svého postavení a z Mexika zmizet. Údajně tuto možnost zvažoval, ctižádostivá Charlotta jej ale měla přesvědčit, aby zůstal. Je otázkou, zda by vliv manželky stačil, kdyby Maximilán skutečně rezignovat chtěl. Útěk byl možný. Byl by se tehdy ještě podařil, do konce života se mohl nechat titulovat na evropských dvorech jeho veličenstvo. Miramare stálo a čekalo na něj, i když Benátsko, kterému odtud kdysi vládl, bylo po prohrané bitvě u Králova Hradce v roce 1866 přičleněno k Itálii. Jenže Maximilán byl posedlý svou představou moderní monarchie. Nechtěl jen titul, on chtěl opravdu ukázat, že osvícená monarchie je nejlepší formou vlády. Císař, nezávislý na volbách a tím pádem na krátkodobé přízni voličů může dělat i nepopulární kroky, které v konečném důsledku vedou k blahobytu celé země. Možná měl i pravdu, mexická republika se nikdy nevymanila z korupce, politické nestability a vlády krátkodobých diktátorů. Jenže Mexičané jej nechtěli. V zoufalství udělal Maximilán největší chybu svého života. Vypsal peněžitou odměnu na hlavu svého soka Beníta Juáreze. To mělo pro něj fatální následky.
V červnu 1867 musel Maximilán se svými posledními věrnými před republikánskou přesilou kapitulovat. Stanný vojenský soud jej obvinil z navádění k vraždě hlavy státu ( Beníto Juárez své sesazení z postu prezidenta Napoleonem III. samozřejmě nikdy neuznal a považoval se po celou dobu za legitimního zvoleného mexického prezidenta), odsoudil k smrti a 19. června 1867 byl arcivévoda Maximilán spolu se svými dvěma generály v Querátaru popravčí četou zastřelen.
Ráj v zámečku Miramare vyměnil za mexické peklo.
Být nadaným mladším bratrem císaře, jenž nerozumí ani vládě ani svým příbuzným, je prostě fatální.

Augustus – génius moci a předobraz všech diktátorů


V předdovolenkovém stressu jsem skoro přehlédl jedno důležité jubileum. Už nebyl čas k němu vytvořit patřičný příspěvek, dělám to tedy teď s mírným zpožděním, ale ještě ve správném měsíci – měsíci, který po tomto člověku dostal své jméno – August.  My mu samozřejmě říkáme srpen a řadíme se tak k několika málo národům, kteří dali tomuto měsíci jiné jméno, než jméno prvního římského císaře.

Oktavian

19. srpna roku 14 našeho letopočtu, tedy přesně před 2000 lety zemřel ve věku nedožitých 77 let (narozen 23. září roku 63 před naším letopočtem) první římský císař Gaius Julius Caesar Octavianus Augustus. Skutečný génius moci, jemuž se podařilo římskou republiku přetvořit na autoritativní stát, v němž měl on sám absolutní moc, a podařilo se mu dokonce tento nový systém natolik stabilizovat, že přečkal dalších skoro tři sta let (počítám po reformu císaře Diokleciána) bez ohledu na mnohem méně nadané následníky a změněné politické i ekonomické podmínky. Augustus nebyl jen císařem – on systém císařství vymyslel a uvedl do reality. Do takové, z níž už nebylo cesty zpět. Možná proto stojí za analýzu, jak to dokázal a jaké prostředky k tomu použil. Mnohé z nich jsou pilíři moci i současných diktátorů, i když by tito mohli k někdejšímu Římanovi povětšinou chodit do učení.

Nehodlám zde popisovat Augustův život, to by učinilo tento článek příliš dlouhým a zřejmě i nezáživným, jeho nejdůležitější životopisná data si člověk najde na Wikipedii, či vyčte z tabulky, přidané k tomuto článku.

Pro mne bude výchozím bodem mé analýzy datum 13. leden roku 27 před naším letopočtem, kdy tehdy 36. letý Gaius Julius Caesar Octavianus, jak se tehdy nazýval, předstoupil před římský senát, odevzdal všechny své mimořádné pravomoci, jimiž byl obdařen v čase občanských válek (tyto ukončil dobytím Egypta a smrtí Marka Antonia v roce 30 př.n.l.) a vyjádřil přání odejít do ústraní. Samozřejmě že toto přání nebylo myšleno upřímně. Senát, v němž bylo mnoho senátorů, kteří se na své posty dostali jen díky jeho přízni a věděli že by mohli být z tohoto stavu rychle vyškrtnuti a samozřejmě i v obavě z vypuknutí další občanské války (Řím se nacházel ve válce s vlastními občany či svými spojenci s přestávkami od roku 121 až do roku 30, tedy devadesát let a přivedlo jej to skoro k politickému i ekonomickému kolapsu) sice jeho rezignaci přijali, dali mu ale ihned titul „princeps“, což v latině znamená první a příjmení Augustus, což znamená vznešený. Tento titul byl až do onoho dne vyhrazen pouze bohům. Oficiálně byla 13 ledna 27 př.n.l. obnovena římská republika, ve skutečnosti právě tohoto dne zemřela. Aniž by si to obyvatelstvo, ale i většina tehdejších politiků uvědomila. Právě v tom byl génius mladého a chorobně ambiciózního muže, jenž právě vykročil za absolutní mocí nad tehdejším známým světem.

Augustus nepřijal žádný oficiální titul. Právě snaha jeho adoptivního otce Caesara nechat se korunovat králem, mu byla osudná a vedla k jeho zavraždění. Augustus se uměl učit z cizích chyb. Slovo císař, kterým jej nazýváme a jmenujeme jej prvním císařem, nebyl žádný titul, ale je to pouze počeštěná forma jména Caesar. Augustus používal toto jméno naprosto legálně, přidalo se k jeho původnímu jménu Gaius Octavius po adopci Juliem Caesarem (Julius bylo skutečné Caesarovo příjmení, přídomek Caesar, tedy krásnovlasý, si rodina přidávala díky svým blonďatým vlasům, i když právě u našeho Caesara trpícího pleší to byl spíše důvod k frustraci a posměškům jeho nepřátel.) Proto se tedy Augustus jmenoval Gaius Julius Caesar Octavianus. (Rodinné jméno, tedy vlastně příjmení Octavius se na Octavianus změnilo rovněž adopcí a poukazovalo na původní rodinu, z níž adoptovaný pocházel). Takto se tedy nový vládce jmenoval už od roku 44 př. n. l. a v roce 27 přibyl jen čestný titul Augustus s přídomkem „divi filius“, tedy syn boží, což ovšem opět nebylo nic nápadného – jeho adoptivní otec Caesar byl mezitím senátem povýšen mezi římské bohy. Augustovi následovníci si pak toto jméno přidávali v okamžiku, kdy byli zvoleni „princeps“ a později už bylo nemyslitelné, aby na Palatinu seděl člověk bez tohoto jména. Tak bylo časem jméno Caesar neodmyslitelnou částí jména samovládce a stalo se jeho titulem. Ještě u druhého císaře Tiberia to opět nebylo nic nápadného, koneckonců jej Augustus opět adoptoval za svého syna a tak i Tiberius přišel k jménu Caesar naprosto legální cestou. Oficiálně byla tedy v roce 27 před Kristem obnovena římská republika, kde se opět volili konzulové, prétorové, tribuni lidu, atd. senátoři se stávali členy senátu na základě svého majetku (jenž musel mít rozsah zákonem předepsaných 1 200 000 sesterciů a na základě svého bezúhonného života, o čemž rozhodovali z řad osvědčených konzulů zvolení censoři.) Vše se tedy zdánlivě vrátilo do starých dobrých kolejí zpřed občanských válek a kdo byl dostatečně slepý, mohl to i tak vnímat a veřejně hlásat. Navíc Augustus žil naprosto skromně a nenápadně v malé vile na Palatinu a nijak navenek nedával najevo, že je to on, kdo třímá otěže moci v obrovském římském impériu.

Přesto mělo znovuzavedení tradiční demokracie jeden háček a ten spočíval právě v onom titulu „princeps“. Nikdo v podstatě nevěděl, co ten titul znamená. Zda to skutečně znamená první senátor či pouze, že osoba s tímto titulem je oprávněna vyjadřovat se k projednávaným záležitostem jako první. Sám Augustus se nazýval „primus inter pares“ tedy první mezi sobě rovnými, což k vysvětlení tohoto oblému příliš nepřispívá. Každopádně právě tohoto privilegia, tedy hovořit v senátu vždy jako první, Augustus bohatě využíval – byl přece nesmírně zaměstnaný člověk a neměl čas vysedávat v senátu po celou nekonečnou dobu tlachání. Oznámil tak v podstatě svůj názor a přání, jak by mělo jednání dopadnout – a měl vždy dostatek příznivců, kteří jeho přání pak hlasováním (na kterém se on už neúčastnil) prosadili. Zpočátku si sice dovolovali někteří senátoři názoru princepse oponovat, tito ale pak mizeli, umírali, nebo museli na daleké a nepopulární mise a postupně všem došlo, že je mnohem výhodnější s názorem, jenž je přednesen jako první, souhlasit.

Zní to jednoduše, jednoduché to ale samozřejmě nebylo. Aby se senátoři stali poslušnými figurkami, museli cítit, že onen princeps je prostě neporazitelný a hlavně neodstranitelný. Že je tedy natolik mocný, že si s ním neporadí. Augustus totiž pochopil naprosto geniálně principy moci, všechny její oporné sloupy a postupně je všechny soustředil ve svých rukou. Zabývejme se jednotlivými těmito sloupy podrobněji.

  1. Moc ekonomická. Vládce, který má hluboko do kapsy je k smíchu a v té době by neměl nejmenší šanci se prosadit. Peníze jsou dobré na podplácení, ovlivňování veřejného mínění, pořádání her, rozdělování jídla v čase hladomoru a samozřejmě v neposlední řadě i na placení vojska.  Augustus to pochopil naprosto přesně. Zdrojem bohatství Říma a jeho elity byly provincie. Provincie byly spravovány buď prokonsulem nebo proprétorem, tedy konsulem či prétorem z minulého roku, kterému vypršel mandát a byl odměněn správou některé provincie.  Většinou se mu tak podařilo zaplatit dluhy spojené s jeho volební kampaní a ještě se obohatit. Kradení a korupce těchto funkcionářů se plně tolerovala, platila k tehdejší politické hře. Samozřejmě, že konzulové a prétoři měli zájem o provincie bohaté, jako bylo Řecko, Sicílie, Afrika či Asie, do nových pohraničních provincií jako byla Galie, Hispánie či Panonie se moc nehrnuli. Tam se toho ještě moc ukrást nedalo. Augustus provedl reformu říše, kdy provincie rozdělil na provincie senátní a ty, které spravoval princeps prostřednictvím svých správců. Senátní byly např. Sicílie, Řecko, Makedonie, Provincie Asie – někdejší Pergamské království a další provincie v Malé Asii, Sýrie, Afrika, Narbonensis (dnešní Provence) nebo Baetica (jižní, nejbohatší část Španělska). Augustovi podléhaly pak „pouze“ nově dobyté a tedy ještě nezpacifikované a nezorganizované provincie jako Gallie (dobytá jeho adoptivním otcem Caesarem) Hispánie (obsazená Caesarovým protivníkem Pompeiem) Panonie, Raetie, Noricum, Dalmácie, Thrákie, Sardínie, Korsika (odebrané synu Gnaiea Pompeia Sextovi). Všechno to byly provincie chudé, jenže bylo jich hodně. A když kape z vícero kohoutků, ono už něco nakape. A navíc, byl tu Egypt – diamant na Augustově koruně. Ten patřil od roku 30 taky k nově dobytým provinciím. Jenže Egypt byl neskutečně bohatý. Proto Augustus ještě jako Oktavián v době, kdy byl diktátorem a vládl 60 legiím, tedy veškerému římskému vojsku, prosadil zákon, že žádný senátor nikdy na půdu Egypta vstoupit nesmí – mělo se tím předejít svodům osamostatnit se od Řima, kterým neodolal Octaviánův protivník Markus Antonius. A s tímto zákonem nemohla být tato provincie spravována žádným prokonsulem či proprétorem (protože ti byli voleni zásadně z řad senátorů) a musela být trvale spravována Augustem prostřednictvím jím jmenovaných správců. Augustus tedy dokázal nahromadit obrovský majetek, který ale nedával nijak najevo okázalým způsobem života, používal svou ekonomickou sílu pouze a výhradně pro politické cíle. S patřičným úspěchem.cisarske provincie
  2. Moc vojenská. V Římě, který žil válkami, bylo ovládnutí vojska nejdůležitějším prvkem moci. Oktavián sám byl mizerný vojevůdce. Jeho premiéra se uskutečnila v bitvě u Mutiny v roce 43 př.n.l. Tehdy se bitvy zúčastnil jen s podpůrným soukromým vojskem, pomáhajícím vojsku senátu vedeného oběma konzuly. Bitvu vyhrálo senátní vojsko zejména díky schopnostem obou konzulů Gaia Vibia Pansy a Aula Hirtia, oba ale v bitvách 13. a poté 19. března 43 př.n.l. padli (druhému, vážně zraněnému, měl podle zlých jazyků pomoci do nebe vlastnoručně sám Oktavián). Podruhé se musel osvědčit v bitvě u Filippi proti Marcu Juniovi Brutovi a po hanebné porážce se spasil z bitevního pole útěkem. Bitvu zachraňoval jeho spojenec a někdejší i pozdější nepřítel Marcus Antonius, který rozdrtil vojsko Brutova partnera Gaia Casssia Longina a v druhé bitvě pak i vojsko Brutovo. Při tažení do Španělska  přišel Oktavián vlastní nešikovností skoro  o život. V bitvě u Aktia, kdy byl definitivně poražen Marcus Antonius, velel Oktaviánovu vojsku jeho přítel Marcus Vispanius Agrippa. Oktavián sice vojsku neuměl velet, znal ale naprosto dokonale jeho význam. Po ukončení občanských válek snížil počet legií ze 60 na 28 (tolik byl Řím schopen financovat) a rozmístil je – hádejte kam. Samozřejmě do nově dobytých, pohraničních a tím pádem nejvíce ohrožených provincií. Protože velitelem vojska byl vždy daný správce provincie, ve které se legie nacházela s titulem prokonsula nebo proprétora, dostala se tak celá armáda pod Augustovu kontrolu. Ale ani s tím se Augustus nespokojil. O jeho bezprostřední bezpečnost se starala garda složená z Germánů převážně z kmene Batávů (Germani corporis custodes). Tito divoši, neumící ani latinsky, byli naprosto odkázáni na libovůli a ochranu svého pána a byli mu tedy bezvýhradně oddáni. Bez jeho ochrany by byli vydáni nenávisti Římského lidu. (Tuto taktiku osobní gardy z cizinců jiné kultury a jiného náboženství použilo mnoho vládců v budoucnosti, ještě za Augustova života židovský král Herodes, později například císař Friedrich II. ve třináctém či litevský velkokníže Vitold v patnáctém století.
  3.  To mu ovšem nestačilo. Už v letech před rokem 27.př.n.l. měl Oktavián svou osobní gardu takzvaných kalaguritánů. Po roce 27 pak vytvořil skvěle zorganizovanou privilegovanou armádu tzv. pretoriánů – bylo to devět kohort původně o 500 později o 1000 mužích. Ti podléhali přímo jemu prostřednictvím DVOU!!! prefektů. Této gardě tedy nevelel jeden velitel, jak by bylo logické, ale dva. Tím žádný nemohl příliš vyrůst, a pokud by se o to jeden pokusil, ten druhý by jej určitě v zájmu vlastní kariéry udal. Protože pretoriáni dostávali 150 procent platu normálního vojáka a byli umístěni pouze v Itálii na pohodlných místech, byla jejich oddanost princepsovi zaručena. Prefekti se verbovali výhradně z jezdeckého stavu. Nejvyšším postem, kterého mohl jezdec dosáhnout, nebyla totiž ona hodnost prefekta pretoriánů – ale funkce správce Egypta!!! Být pánem v nejbohatší římské provincii byl snem každého Římana. Senátoři ovšem snili marně, loajální prefekt pretoriánů měl naopak tuto funkci a s ní spojené báječné bohatství na dosah. Nevyplatilo se tedy být poslušný a loajální?
  4. Moc politická. Jak jsem už napsal, 13. ledna se Augustus vzdal oficiálních pravomocí a jeho následující pravomoci byly už jen neoficiální (ale o to účinnější). Jednu funkci si ale pro jistotu podržel. Nechal se zvolit pro rok 27 př.n.l. tribunem lidu (Tribunus plebis). Tito tribuni měli v rukou obrovskou moc. Předsedali lidovým shromážděním, mohli zrušit jakýkoliv zákon senátu slovem „veto“ pokud měli pocit, že zákon poškozuje zájmy prostého lidu a platili za nedotknutelné (sacrosanti), nemohli být tedy v době svého mandátu předvoláni před soud či odsouzeni. Oktavián si tedy přece jen nechal pootevřená zadní dvířka, pokud by v senátu něco neběželo v onen rozhodující 13. leden podle jeho představ. Ono to ale tak běželo, následně se stal třináctkrát konzulem (s patřičným imperium proconsulares, opravňujícím ho velet vojsku) a posléze i několikrát censorem. Censoři byli voleni senátem z řad nejzasloužilejších a morálně žijících konzulů, jejich právo bylo doplňovat seznamy senátorů o nové členy, ale hlavně – vyškrtávat z jejich řad senátory, kteří buď svým způsobem života, nebo poklesem hodnoty svého majetku nesplňovali podmínky zasedat v římském parlamentu. Proti jejich rozhodnutí nebylo odvolání, bylo definitivní. Tradičně byli voleni každých pět let nebo podle aktuální potřeby. Samozřejmě, že třináctinásobný konzul, žijící mravným skromným životem a mající právo se ke každé otázce vyjádřit jako první, byl v každém sboru censorů – a i tam měl zřejmě právo hovořit jako první. Proto bylo velmi moudré ho nedráždit, starat se o udržování a rozmnožování rodinného majetku a držet hubu. Jinak se mohl člověk najít na listině vyřazených parlamentářů a jeho rodina poklesla do nižší šlechty, takzvaných jezdců, odkud bylo těžké probít se znovu nahoru.  Že Augustus umí být nelítostný, dokázal už při tzv. proskripčních seznamech, které spolu s Marcem Antoniem (to byli ještě spojenci) sestavili v roce 43 př.n.l. a na základě těchto seznamů byly zavražděny desítky senátorů a na 2000 jezdců. Oktavián tehdy přitom s lehkým srdcem obětoval i svého hlavního podporovatele Cicera, po jehož krvi dychtil Marcus Antonius.
  5. Moc církevní. Není možno ji podceňovat, náboženství hrálo v Římě významnou roli, především věštby se braly velmi vážně a zlomily vaz leckterému politikovi, který se kněžím znelíbil. Po smrti Marca Aemilia Lepida v roce 12 př.n.l. převzal Augustus i funkci nejvyššího velekněze. Do tohoto roku si udělal z někdejšího Caesarova velitele jízdy a pozdějšího kumpána v tzv. druhém triumvirátu poslušnou figurku. Z pozice nejvyššího velekněze učinil hodně pro obnovu náboženských kultů – jen v Římě dal postavit víc než 80 chrámů a jeho přítel Agrippa dal postavit Panthenon, největší z nich. (Agrippa byl schopný ale bez ambicí a tedy poslušný a koneckonců byl Augustův zeť a tak mu vládce taky přenechal trošku slávy, aby sloužil o tom nadšeněji a poslušněji).Pantheon
  6. Moc veřejného mínění – tedy umění PR. To ovládal Augustus vždy přímo geniálně. Především se sám postavil do úlohy mírotvorce. Pro římský lid, vyčerpaný a znechucený věčnými válkami minulých let to bylo pravé požehnání. Je pravdou, že po dobu Augustovy vlády trvající 44 let byl chrám boha Januse, který se otvíral vždy, když římské vojsko vyráželo na válečné tažení a zavíral se, když se vrátilo a válka skončila, zavřen déle, než za celé předcházející dějiny Říma trvající tehdy už víc než 700 let.  V roce 10 př.n.l. po ukončení války v Hispánii dal Augustus demonstrativně přímo na Martově poli postavit monumentální „Oltář míru“. Nedělalo mu to zřejmě žádné velké násilí, on sám válku vést neuměl, a proto její neexistence neželel. Porážka v nějaké zbytečné válce by mu mohla jen pošramotit pověst. V roce 17.př.n.l. nechal s obrovským finančním nákladem uspořádat tzv. „Stoleté hry“. Nebyl za tím jen obvyklý slogan „chléb a hry“ (i když ten hrál samozřejmě nejdůležitější roli) ale i obnova tradičních kultů a obnovení úcty k tradičním bohům.Augustus založil v Římě požární službu. V přeplněném městě plném činžovních domů byl oheň největším nepřítelem a lidé z něj měli největší strach. Najednou nebyli odkázáni sami na sebe, ale na pomoc spěchali za císařovy peníze vycvičení a jím placení profesionálové a zachraňovali, co se zachránit dalo.A v neposlední řadě – Augustus měl svého Vergilia. Vergilius platil jednoznačně za nejgeniálnějšího básníka své doby, už za svého života byl hojně citován jinými autory a veřejně recitován. Pocházel z venkova, což nemohl svým vzhledem zapřít, dokázal si ale vždy získat mocné ochránce a nezapomněl se jim odvděčit tím, že je oslavil ve svých verších. Tak když Asinius Pollio, Alfenus Varo a Cornelius Gallus pomohli ochránit jeho rodinné pozemky při rozdělování půdy vojenským vysloužilcům, oslavil je v „Zpěvech pastýřských“ a když mu Augustův přítel Maecenas pomohl v jednom sporu s vojenským vysloužilcem, dočkal se stejné odměny ve „Zpěvech rolnických“. Zřejmě tehdy si jej všiml Augustus sám (existuje sice legenda, že Vergilius jako rodilý sedlák správně odhadl slabiny koně, do něhož vkládal Augustus velké naděje, ta ale není brána historiky příliš vážně) a od té chvíle už směl Vergilius opěvovat pouze Augusta a jeho dobu. Což činil rád, nadšeně a v nejlepších verších své doby. Kdo by pak nevěřil tomu, co mu básník předkládal, že totiž doba Augustova je nejšťastnější dobou římských dějin.
  7. Augustus pokračoval v tradici, kterou zavedl Caesar, vydával noviny informující o jednáních v senátu – samozřejmě referoval o nich tak, jak je viděl on – a tím ovlivňoval veřejné mínění.
  8. Augustus se staral i o to, aby Římané měli víc v peněžence. Prodávání levného obilí dováženého z Egypta (kterému vládl on) bylo samozřejmostí a když bylo nejhůř, rozdávalo se toto obilí i zadarmo. Muži, kteří se oženili a v manželství zplodili děti měli úlevy na daních (to se týkalo samozřejmě jen římských občanů) a byli osvobozeni od různých povinností (tzv. právo tří dětí – ius trium liberorum) a dostávali významná (a dobře placená) místa ve státní správě.
  9. Už v předvečer svého gesta z 13. ledna roku 27 tedy na konci roku 28 př.n.l. zrušil všechny zákony z doby triumvirů, které jim dávaly neomezené pravomoci nad životem a smrtí všech občanů. Jásot byl obrovský, následné volbě tribunem lidu nestálo opravdu nic v cestě a člověk rozumí samozřejmě o to lépe, že jej senát onoho osudného třináctého ledna prostě do důchodu poslat nemohl.
  10. Už své vítězství nad Markem Antoniem a dobytí Egypta oslavil tak jak nikdo před ním. Ve dnech 13 – 15. srpna roku 29 př.n. l. slavil v Římě až tři triumfy, během nichž se nepracovalo, ale slavilo a zavedl tradici, že se tyto dny slavily pod jménem „Ferie Augusti“ každoročně, jako připomínka konce nesmyslného zabíjení římských občanů římskými občany. Tak založil tradici nejdéle slaveného svátku v Evropě a možná i na světě. I dnes je „Faragosto“ 15.srpna největším italským svátkem. I když většina Italů vůbec neví, co to vlastně slaví (přesvědčil jsem se o tom u mé učitelky italštiny) slaví o to nadšeněji.

Augustus byl opravdu geniální politik, možná nejgeniálnější v lidských dějinách. Musíme si uvědomit, že šel po nevyšlapaných cestičkách, musel sloupy své moci definovat sám a zmocnit se jich. Neměl žádné skutečné předchůdce, jeho adoptivní otec Caesar byl možná geniální vojevůdce, ale politicky babrák (jinak by nepozval do Říma svou milenku Kleopatru, nekoketoval by s korunovací na římského krále a hlavně by nerozpustil po vítězství nad Pompejem svou hispánskou gardu). Augustus se uměl učit z chyb svých předchůdců, řešení ale musel nacházet sám.

Měl k tomu všechny předpoklady. Byl sám nesmírně chytrý a nebál se obklopovat schopnými lidmi (jako byli například už vzpomenutí Marcus Vispanius Agrippa či Maecenas). Vyrostl prakticky bez rodičů, otec zemřel, když mu byly čtyři roky, matku ztratil ve dvanácti. Citový chlad mu byl vlastní, svou druhou ženu Scribonii opustil v den, kdy mu porodila dceru Julii, aby si mohl vzít Livii, která byla v té době vdaná a dokonce i těhotná se svým prvním mužem. Stejně chladnokrevně obětoval svou sestru Octavii, když ji provdal v roce 40 př.n.l. za Marka Antonia, ačkoliv věděl, že tento žije s Kleopatrou. Zapuzení Octavie jejím mužem bylo jedním z dobrých zdůvodnění války proti někdejšímu partnerovi. Chladnokrevnost a chybějící svědomí dokazoval Augustus po celý svůj život. I při vyhnání své dcery Julie na neobydlený ostrůvek Pantateria či svého vnuka Postuma, důvody jehož vyhnanství nikdy nebyly vyjasněny. Stejně tak přinutil svého adoptivního syna Tiberia se rozvést se ženou kterou miloval. Potřeboval jej prostě mít jako následníka v rodině a proto se Tiberius musel oženit s Augustovou dcerou Julií. A podobných příkladů z jeho osobního života by se dala najít celá řada.

Šlo mu samozřejmě v první řadě o osobní moc, protože pochopil, že by politický pád nepřežil. Měl ale i vizi posilnění římského státu, který se v té době nacházel v hluboké krizi. Neustálý boj o moc vyčerpával jeho lidské i ekonomické zdroje a ohrožoval jeho další existenci. Augustus dokázal Řím z této krize vyvést. Po vymření Julijsko-Claudijské dynastie, kterou založil, následoval sice rok 68 známý jako rok čtyřech císařů, tato krátká občanská válka už ale jeho dílo nemohla ohrozit. Začalo se rozpadat, až když syn Marca Aurelia  Commodus zprofanoval císařskou moc natolik, že o novém císaři začali rozhodovat výhradně vojáci – v roce 193 nabídli pretoriáni funkci císaře dokonce v dražbě! Následovalo sto let vlády takzvaných vojenských císařů, tedy sto let občanských válek a to už nemohla přežít ani taková říše, jakou bylo Augustovo Římské impérium.

Tváří v tvář faktu, že se i dnes snaží Augustovy metody napodobovat mnozí diktátoři nebo rádobydiktátoři, kterým nevoní současná demokracie, musím řádky, které budou následovat poněkud relativizovat. Poslední Augustova slova, když cítil, že se blíží jeho konec, byla (mimochodem pronesena v řečtině, protože vzdělaní Římané se bavili v tomto jazyce a takto pronesené poselství mělo větší šanci na to, že se rychle rozšíří po celé říši. Zeptal se svých přátel, dlících u jeho smrtelného lože, zda zahrál dobře svou životní komedii a pak řekl: „Pokud se vám hra líbila, vzdejte jí chválu potleskem a odměňte náš výkon vaším jásotem“

V podstatě mi nezbývá nic jiného, než se k tomuto potlesku připojit. Člověk toho muže nemusel rád, obdivovat jej ale musel. A to je i můj případ.

Životopisná data:

23.září 63 př.n.l. – narození Gaia Octavia

61 př na l. jeho otec Gaius Octavius jako první v rodině dosáhl hodnost prétora a hodlal kandidovat na konsula

59 ř.n.l. smrt otce

51 př.n.l. smrt matky Atie

44.př n.l. v Caesarově testamentu je určen za jeho dědice. V té době studuje v Apollonii v dnešní Albániii, přepravuje se víceméně tajně do Itálie, je ale poznán a provolán lidem za Caesarova dědice a vykonávatele jeho testamentu

43 př.n.l. Bitva u Mutiny, Oktavián bojuje na straně republikánů proti Marku Antoniovi

43 př.n.l. druhý Triumvirát Oktavián, Markus Antonius a Lepidus

42 př.n.l. bitva u Fillipp porážka republikánů

40 př.n.l. rozvod s první ženou Clodií, svatba se Scribonií, svatba Marka Antonia s Oktviánovou sestrou Octavií

38 př.n.l. rozvod se Scribonií, narození dcery Julie, svatba s Livií Drusillou

31.př.n.l. bitva u Actia

30 př.n.l. dobytí Egypta, konec občanských válek

13-16.1.27 př.n.l. založení principátu, Oktavián dostává titul Augustus

8.př.n.l. šestý měsíc římského kalenáře je senátem přejmenován na Augustus

2.př.n.l. Augustus dostává titul “Pater Patriae” – Otec vlasti

2 př.n.l. dcera Julia je poslána do vyhnanství na ostrov Pantaterii z důvodu nemravného života

4.n.l – Adopce Tiberia (spolu s posledním žijícím vnukem Postumem, synem Julie a Marka Vipsania Agrippy)

9.n.l. zničení tří římských legií v Tentoburském lese Germány vedenými knížetem Ariminiem, přechod Říma do defenzívy, budování Limes Romanum na Rýnu a Dunaji jako obranné linie a říšské hranice.

19.srpna 14 nl.lsmrt Augusta v městě Nole u Neapole

Největší šílenství lidstva v dějinách


Největší šílenství lidstva začalo právě před sto lety a trvalo s dvacetiletou přestávkou na oddych bezmála 31 let. Dnes si to vlastně ani nedokážeme představit, že se byli lidé schopni zabíjet ne po stovkách, po tisících ale po miliónech, aniž by vlastně věděli, proč to dělají. Bylo třeba vyhrát válku. Ale proč? Proč ta válka vlastně byla?
Samozřejmě za ní byly strategické zájmy, především zájmy ekonomické. Velká Británie a Francie si zajistily v osmnáctém a devatenáctém století rozsáhlé koloniální državy. Co začalo jako misijní činnost, změnilo se v běhu času na důležitý hospodářský faktor. Kolonie byly poslušný odběratel zboží bez ohledu na jeho kvalitu a cenu a dodavatel surovin za ceny, které diktovaly mateřské země. Tyto koloniální trhy byly uzavřeny systémem cel a proto pro jiné státy nedosažitelné.
Což muselo nejvíc vadit Německu. To díky své rozdrobenosti, kterou dokázalo překonat až v roce 1870, mělo velký handicap při dělení světa a dostalo se na ně jen pár drobků- jako například dnešní Nanibie, Tanzánie, Togo a Kamerun. Co to bylo proti Francouzské západní a rovníkové Africe sahající od Alžírska až k Pobřeží Slonoviny a do Gabunu či na Madagaskar a Francii patřila i celá Indočína s dnešním Vietnamem, Laosem a Kambodžou a v Jižní Americe mělo francouzské Impérium aspoň francouzskou Guayanu. Ale ani Francie se nemohla měřit s impériem Anglickým, obsahujícím celé císařství Indické, téměř kompletní řadu držav v Africe spojující sever s jihem od Egypta až po jižní Afriku (v cestě stála jen ta proklatá německá Tanzánie) a v nekonečném množství ostrovů v Pacifiku a v Indickém oceánu, zajišťující anglické flotile bezpečné přístavy kdekoliv na světě. Někde stačilo mít jen otevřená dvířka, jako například Honkong jako bránu do na obrovský čínský trh. Rusové expandovali do střední Asie a na dálný východ, jen Německo a Rakousko přišly zkrátka. To je spojovalo víc než společný úřední jazyk. Jediný prostor, který byl ještě volný, tedy před krátkou dobou vyklizený jinou velmocí, osmanským Tureckem, byl Balkán. A Turecko, toužící po modernizaci a po evropském zboží, bylo velkou příležitostí pro německý průmysl, který se zalykal vlastní nadprodukcí a omezeními možnost jejího vývozu. Že nakonec válku začalo Rakousko, které vlastně nemělo co získat, je paradoxem, jaké píší dějiny hodně rády.
Svět v roce 1914 nezažil „pořádnou“ válku už 43 let, tedy skoro dvě generace (posledními velkými vojenskými střetnutími byla občanská válka v Americe 1861 – 1865 a německo-francouzská válka v roce 1870). Dvě generace tedy už žily v míru, pamětníci posledních válek už zemřeli nebo byli starci nad hrobem (průměrný věk byl tehdy mnohem nižší než dnes) a neměli už do dění moc co hovořit. Navíc ony poslední války, které vedlo Německo proti Rakousku v roce 1866, a proti Francii v roce 1870, byly spíše svůdnou vzpomínkou. Obě byly rozhodnuty rychle, za cenu malých ztrát, zato přinesly vítězům hodně slávy. Zničující americká občanská válka, která byla v podstatě první moderní válkou, v níž rozhodovalo vyčerpání zdrojů a ne statečnost či strategické schopnosti, byla daleko a Evropanům toho mnoho neříkala.
Životní úroveň v posledních desetiletích před rokem 1914 stále stoupala, až na velkou hospodářskou krizi v devadesátých letech devatenáctého století se lidem dařilo v podstatě stále lépe – vlastně poprvé v historii víceméně dobře – aspoň tedy většině z nich. Sociální demokracie a odborové hnutí vybojovalo přerozdělovací systém, který výrazně zvedl koupěschopnost obyvatelstva, zavedl placenou dovolenou, život se výrazně zlepšil – a lidé měli pocit, že se nudí, hlavně ti mladí. První světové válce se někdy říkalo, že vznikla z nudy a blahobytu. Není to samozřejmě pravda, za jejím vznikem stály strategické hospodářské zájmy, ovšem fakt, že její výbuch vyvolal mezi obyvatelstvem spíše nadšení než strach a skepsi, se dá tomuto fenoménu připsat. Josef Švejk a česká „Simulantenbande“ byla spíše výjimkou. Rakouská mládež byla asi opravdu jediná, které se do války příliš nechtělo, za to byla odměněna právem tuto válku zahájit.
Když to celé šílenství začalo, bylo skoro ve všech zemích přivítáno s euforií, jako jakési osvobození z nudy denního života a možnost vykonání hrdinství a sklizení slávy. Ani Kongres socialistické internacionály, vlastně mezinárodní sdružení dělníků, na které čekalo největší utrpení a lidské ztráty, si nedovolil se proti válce postavit. Schválil ji a podepsal si tak svůj vlastní rozsudek smrti. Napětí totiž rostlo už několik desetiletí. Proti sobě stály už dvacet let dva útvary – trojspolek Německa, Rakouska a Itálie proti Trojdohodě Francie, Velké Británie a Ruska. Jestliže disponovala Trojdohoda mnohem větším hospodářským a lidským potenciálem, byla mnohem méně kompatibilní než Trojspolek. Francie s Velkou Británií byly přes 600 let znepřáteleny na život a na smrt a vedly proti sobě nesčetně válek, než francouzská císařská garda vykrvácela u Waterloo pod palbou britských děl. Že se byly tyto dvě země ochotny spojit proti společnému ohrožení, které v druhé polovině devatenáctého století začalo představovat expandující Německo, se podobalo tak trochu zázraku. A zaostalé Rusko daleko na východě bylo v tomto klubu stejně jen trpěným členem z nutnosti, protože kulturně, ekonomicky ani politicky nemělo ostatním dvěma spojencům co nabídnout – kromě otevření druhé fronty na východě v případě, kdyby se Německo skutečně chtělo do válečného dobrodružství pustit. Že na to frustrované a celními bariérami rozhozenými po celém světě omezované Německo myslí, dávala najevo stavba vojenského námořnictva a ponorkové flotily. Trojspolek Německa, Rakouska a Itálie se taky jevil mnohem homogennější, tyto tři země spojovaly společné zájmy i společná frustrace, (I Itálie byla až do roku 1870 rozdrobená a tak přišla při dělení kolonií zkrátka, Libye a Somálsko ji naprosto neuspokojovaly). Německo a Rakousko spojoval pak i společný jazyk. I kulturní rozdíly byly mnohem menší než u Trojdohody. Snaha anglického krále Eduarda VII. tento spolek roztrhnout, kdy se při své návštěvě v Bad Ischlu snažil v roce 1907 několik týdnů přesvědčit rakouského císaře Františka Josefa o potřebě izolace Německa, byla marná, vazby mezi Rakouskem a Německem byly už příliš silné, Rakousko už pečovalo víc o zájmy německé než vlastní. Napětí tedy panovalo už dlouho, vybíjelo se zatím v lokálních konfliktech, jako byly dvě balkánské války 1912 a 1913, kterých si západní svět sotva všiml. (Balkán byl tehdy stejně jako dnes oblastí, kam se člověk raději nedívá) Jenže myšlení lidí bylo na konflikt připraveno, přesněji řečeno, přestalo se ho bát.
Svět se podobal sudu se střelným prachem a stačila jen malá rozbuška, aby explodoval. Tou se stalo několik výstřelů v Sarajevu, které ukončily život Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky. Záminka byla tu, touze lidí po dobrodružství a hrdinství mohla být dána volná cesta.
Vše šlo ráz na ráz. 28 července – tedy v pondělí před sty lety vyhlásilo Rakousko válku Srbsku. V představě rychlého a snadného vítězství, které mělo otevřít Rakousku a Německu cestu do Turecka a na lákavé středoasijské trhy. 30. července vyhlásilo Rusko všeobecnou mobilizaci. 31. července následovalo všeobecná mobilizace v Rakousku-Uhersku. Belgii, Švýcarsku ( že se Švýcarsko do první světové války nezapojilo, mělo důvod jen v tom, že se Švýcaři nedokázali dohodnout, proti komu mají bojovat. Francouzské kantony chtěly bojovat proti Německu, německé proti Francii, italské pak ještě nebyly rozhodnuty a tak nakonec Švýcaři nebojovali vůbec, což zemi nesmírně prospělo) a Holandsku.
1.srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, Francouzi pak válku Německu a Italové dostali v poslední chvíli strach, vyhlásili neutralitu a vyčkávali, ke komu bude lepší se přidat. 3. srpna vpochodovala německá vojska do Belgie, čímž si už navždy zasloužila nálepku agresora, a 4. srpna vyhlásila Velká Británie válku Německu a Rusko Francii a Velké Británii. Během jednoho týdne stála celá Evropa ve válce, o níž ještě před dvěma měsíci neměla tušení. Zítra to tedy bude přesně sto let, kdy bylo neodvolatelně zaděláno na největší šílenství, do kterého se svět kdy měl pustit.
Po masakrech v belgických městech Dinantu a v Loevenu si pak Němci definitivně vysloužili nálepku krvežíznivých barbarů, proti nimž se musí spojit celý svět, což mělo velký ohlas především v britských koloniích a dominiích, kde se začali masově hlásit dobrovolníci do britské armády. (V Loevenu došlo pravděpodobně omylem ke střelbě mezi dvěma německými patrolami, jenže střelba byla přisouzena belgickým ostřelovačům. Zato Němci vypálili celé město, zmasakrovali skoro tři sta civilů a zbytek obyvatelstva přinutili město opustit.) Protože přitom byla zničena celá čtvrť prastaré university, bylo neštěstí pro Němce hotovo. Až do roku 1918 se loevenským masakrem argumentovalo jako důvod nutnosti zničení německé vojenské síly.
V podstatě ale nejen v Británii, ale ve všech zemích se hlásili mladí muži nadšeně a euforicky do války – aniž by tušili, co je čeká. Poslední válka v roce 1871 trvala přece jen několik týdnů, než se francouzský odpor zhroutil. Jestliže Němci nechápali, proč by tomu mělo být tentokrát jinak, Francouzi zase prahli po pomstě a věřili, že s podporou Británie a Ruska se jí i rychle a slavně dočkají. Od roku 1870 se ale něco málo změnilo. Vlastně to byl jen jeden vynález, původně britský, který tak úžasně pomohl k potlačování černošského odboje v Africe – a to byl kulomet. Už od osmnáctého století nerozhodovaly o výsledku bitev šermířské schopnosti vojáků, či spolupráce pikanýrů a mušketýrů při odrážení jezdeckých útoků, ale jen rychlost palby. Zda dokázali vojáci vystřelit dvakrát nebo třikrát za minutu bylo pro vývoj vojenského střetnutí naprosto rozhodující. Automatické pušky opakovačky se zadním nabíjením použité v prusko-rakouské válce zrychlily podstatně střelbu. Oslabily sice její přesnost, ale poprvé dokázaly zastavit tradiční bodákové útoky, jak se ukázalo v bitvě u Hradce Králové. Když byly ale takovými zbraněmi vyzbrojeny obě strany, jako tomu bylo v americké občanské válce, stala se válka poprvé skutečným masakrem a válku mohla vyhrát jen ta strana, která mohla nabídnout víc „kanonenfutter“. A pak vynalezl Brit amerického původu Hiram Stevens Maxim v roce 1883 automatickou zbraň s automatickým vyhazováním nábojnic – udeřila porodní hodina kulometu. Maxim byl universální vynálezce, kromě svého epochálního vynálezu na zabíjení lidí objevil i kulmu, či pastičku na myši. Z Ameriky emigroval rozladěn řadou prohraných patentních sporů s jiným universálním vynálezcem Tomášem Alvou Edisonem. Onen vražedný vynález mu přinesl šlechtický titul od královny Viktorie – ten se dal totiž s velkým úspěchem nasadit proti Arabům v Súdánu či proti černochům na jihu Afriky, ani Búrové nedokázali této strašné nové zbrani čelit. Byl to kulomet, který definitivně zafixoval a stabilizoval britské koloniální impérium. Kulomety změnily naprosto charakter války, přímý útok na nepřátelské pozice byl odsouzen předem k neúspěchu anebo byl úspěch (často jen částečný a dočasný) vykoupen obrovskými ztrátami, které prakticky znemožňovaly územní zisky udržet. Během krátké doby se tak natáhla souvislá fronta od švýcarské hranice až po Severní moře – a nebyla k prolomení.
Němci byli v září 1914 blízko úspěchu, téměř se jim podařilo zopakovat rok 1870, ale byly to právě britské jednotky, které zastavily německý postup na řece Marně a velitel německého generálního štábu von Moltke už tehdy prohlásil „prohráli jsme válku, je třeba začít vyjednávat o míru, dokud je naše situace výhodná“. Nikdo ho neposlouchal, i když někdy mohou mít i generálové dobré nápady. Von Moltke správně pochopil, že Německo nemá zdroje na vedení dlouhodobé války a hlavně není schopno takovou válku vyhrát. Za to byl hned 14. září 1914 odvolán a nahrazen generálporučíkem Erichem von Falkehayn, který tolik nepřemýšlel.
To, že byl von Moltke nepochopen, mělo stát životy miliony lidí, hlavně mladých mužů na obou stranách. Generálové si s novou situací zákopové poziční války prostě nevěděli rady. Byl to naprosto nový fenomén, který neznali. Znali jen taktiku čelních útoků a ty pravidelně a naprosto zbytečně opakovali za cenu nesmírných lidských ztrát. Generál Joffre tak poslal na smrt miliony Francouzů – zcela nesmyslně v představě, že „nicnedělání a zahálení v zákopech podkopává morálku vojska“. Když jsem viděl jeho bustu v pařížské Invalidovně, kde je představen jako HRDINA!!!, udělalo se mi špatně od žaludku. Ale to je můj problém, mám prostě příliš mnoho informací.
Při marných pokusech o prolomení fronty u Verdunu zahynulo na 700 000 lidí, při spojenecké ofenzívě u Sommy 1 000 000, slovy 1 milion!!! lidí – odměnou byl posun fronty o 12 kilometrů v délce 40km! Z britského expedičního sboru, který přistál v srpnu 1914 ve Francii, bylo na konci roku bojeschopných 10, slovy deset! procent. Zbytek byl buď mrtev nebo nenapravitelně zmrzačen. Stejně krvavé masakry se odehrávaly na východní frontě v Prusku, kde vykrváceli Rusové a v Karpatech – kde ztratila rakouská vojska tolik mužů, že se z toho už nikdy nevzpamatovala. Ale bojovalo se i na Balkáně (Srbové sice odrazili rakouský útok, pak ale museli před Němci ustoupit až do Řecka, první světovou válku nepřežilo z pětimilionového obyvatelstva Srbska 25 procent!) A bojovalo se i v Turecku, protože Turci vstoupili do války po boku strategického spojence Německa a tehdejší ministr obrany Británie Winston Churchill dostal šílený nápad, že by dobytím Dardanel přinutil Turecko ke kapitulaci a Rusku uvolnil mořské cesty do Středozemního moře. U Gallipoli vykrvácely desítky tisíc Britů, Australanů a Novozélanďanů aniž by čehokoliv dosáhli, na straně vítězů zde sklidil své první vavříny generál Mustafa Kemal Paša, jenž se později stal Atatürkem a zakladatelem moderního tureckého státu.
Itálie se rozhodla vstoupit do války až 23. května 1915, a to na opačné straně, než se očekávalo. Přidala se k Trojdohodě a napadla svého někdejšího spojence – Rakousko. Jedenáct krvavých italských ofenzív na řece Soči v dnešním Slovinsku přineslo smrt statisícům – opět aniž by se čehokoliv dosáhlo. Když pojedete úzkým údolím této řeky se strmými svahy na obou stranách, pochopíte proč. Jen šílenec mohl poslat vojáky do ofenzív do neschůdných kopců proti zakopanému nepříteli s kulomety a děly. Přesto dokázali Italové Rakušany dostat pod tlak a těm nezbylo, než si pozvat na pomoc šest německých divizí a použít otravné plyny, aby prorazili italskou frontu. Podařilo se to u Caporetta (dnešní slovinské městečko Kobrid), vyznamenal se tam tehdy mladý poručík Erwin Rommel, na kterého čekala hvězdná kariéra. Italové bez plynových masek byli lehkou kořistí, fronta se dočasně posunula až k řece Piávě, ale tam ustrnula na další tři roky.
Bezmocnost při pokusech zdolat nepřátelské zákopy přinášela stále nové vynálezy, které měly zdokonalit zabíjení nepřátel, ale i ochranu vlastních vojáků. Poprvé v historii se odehrávaly boje ve vzduchu. Letectvo mělo původně jen výzvědnou a pozorovací funkci,(tuto přebrala od kavalerie, která se tím stala víceméně zbytečnou), ale když začaly nepřátelská letadla výzvědné letouny a vzducholodě sestřelovat, musely se tyto bránit. Původně se s boji ve vzduchu vůbec nepočítalo, ale pak byl jednoduše přimontován kulomet na letadlo a začalo zabíjení i ve vzduchu. Co začalo jako určitá forma rytířských turnajů (zvlášť slavný byl německý „červený baron“ Manfréd von Richthofen a jeho bratr Lothar) skončilo opět nelítostným vražděním ve výškách (zejména když britské velení odmítalo vydat svým pilotům padáky v obavách, že by předčasně opouštěli drahocenné letouny a nechalo je zbytečně umírat). Pak někoho napadlo, že by se z letadel daly dobře shazovat bomby na nepřátelská postavení. Pak přišly tanky. Byly odolné proti kulometné palbě a tím pádem schopny prorazit nepřátelskou frontu. Sice se při prvním použití na Sommě všechny až na jeden pokazily, psychologický účinek byl ale obrovský.
Poté, co se na východě zhroutilo carské Rusko a bolševici uzavřeli s Německem potupný ale přece jen mír (znamenal mimo jiné dočasný vznik samostatné Ukrajiny v dnešních hranicích a její německý protektorát, jak jsem psal ve svém článku o historii této země), mohli konečně Němci přesunout všechny své síly na západní frontu. Ale i to stačilo jen na částečné úspěchy. Válku rozhodl vstup Spojených států amerických do války, jehož podnětem bylo potopení lodi Lusitanie německou ponorkou. Proti takové převaze nemohli už Němci vzdorovat a jejich generálové se v podstatě rozumně rozhodli kapitulovat, ještě když jejich jednotky stály na nepřátelském území. Co ovšem následovalo, byla orgie pomsty. Německo bylo poníženo, zatíženo nesplatitelnými reparacemi, muselo se vzdát území Alsaska a Lotrinska i území na východě, kde vzniklo nové Polsko. Velké části území na západě byly obsazeny jako záloha na reparační platby Potupný mír v pavilónku Trianon ve versailleských zahradách byl podnětem k novému konfliktu. Neuplynuly ani tři roky a v mnichovských pivnicích už řečnil před velkým obecenstvem bývalý desátník německé armády, ovšem rakouský občan – Adolf Hitler a volal po pomstě. A byl vyslyšen. Šílenství masového vraždění mělo vstoupit do své nové, ještě hroznější fáze.
To vše začalo před sto lety z pouhé bezstarostnosti a entuziasmu. Předpokládalo se, že při tehdejší provázanosti národních ekonomik a stavu válečné techniky je stejně dlouhá a velká válka nemožná. Pokud vám to připomíná některé úvahy a výroky politiků ze současnosti, není to podobnost náhodná. Podobně totiž mysleli lidé vždy. I dnes ale panuje na světě napětí, dané tentokrát počínajícím nebo aspoň hrozícím nedostatkem přírodních zdrojů a boje o každý ostrůvek v moři, pod kterým by se mohlo nacházet ložisko ropy, jsou na denním pořádku. Poučilo se lidstvo na těch sto let? Na první pohled to tak opravdu nevypadá, právě sto let od začátku první světové války zuří na světě tolik válečných konfliktů jako snad ještě nikdy od roku 1945. Lidé umírají v Sýrii, Gaze, Iráku, Libyi, na Ukrajině, občanská válka zuří i v Somálsku (tu už nikdo ani neregistruje), v Mali či v Nigérii. Přesto je něco jinak. Evropská Unie přece jen znamená stabilitu v centru starého kontinentu, je to dostatečně robusní struktura, aby zabránila celoevropskému konfliktu. Asie či Afrika ovšem takovou strukturu nemají a zde je situace mnohem labilnější (Liga arabských států nemá zdaleka tak pevnou strukturu a schopnost sledovat společnou politickou linii. Sice i v Evropě při posledních volbách získaly na síle strany nacionalistické, toužící po rozpadu této struktury a zavedení národních autoritativních režimů, nemají ale sílu, aby proces integrace zvrátily. Jejich pokusy vytvořit v evropském parlamentu vlastní frakci selhaly, je už v jejich národním charakteru, že nejsou připraveny na spolupráci s jinými národy. Není je třeba brát příliš vážně, jejich voliče ale ano. Pokud si politici myslí, že se bláznovství roku 1914 už nikdy nemůže opakovat, dokazují právě to, že nic nepochopili. Ani v roce 1914 si nikdo nedokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát. Jen pár jestřábů v generálních štábech spřádalo svoje sítě a toužilo po slávě vítěze a po svých památnících. Myslíte si opravdu, že dnes takoví jestřábi nejsou?
Rozdrobení Evropy znovu na národní se žárlivostí a tlumenou nenávistí se pozorující státy by byl první krok do záhuby.

Baltikum a jeho dějiny


Pod tímto jménem vnímáme tři malé republiky na pobřeží Baltického moře Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Od roku 2004 jsou členy Evropské Unie a NATO, čili součástí našeho životního prostoru, přesto se o ně sotva někdo zajímá. Snad jen v poslední době v souvislosti s krizí na Ukrajině a novým záchvatem ruského expansionismu se objevily tyto státečky ve světových zprávách jako potenciálně ohrožené země, rychle ale z nich zase zmizely. Na skutečné ohrožení totiž nikdo vážně nevěří.
Estonsko má 1 300 000, Lotyšsko 1 900 000 a Litva 3 400 000 obyvatel, dohromady tedy asi šest a půl milionu lidí a proto se zdá být docela legitimní otázka, proč se ti tři trpaslíci nedají dohromady a nevytvoří nějakou společnou unii. Otázka je, zda by něco takového bylo vůbec možné a pokud by bylo, zda by to mělo nějaký smysl.
Litevci a Lotyši se považují za bratry a Estonce berou jako bratrance. To souhlasí, ale jen pokud se člověk zabývá jejich řečí. Litevština a Lotyština jsou si skutečně příbuzné, i když v litevštině nacházíme stopy mnohaletého soužití s Poláky v jednom státě, a proto „děkujeme“ se řekne „děkujamy“ a „prosíme“ „prošamy“, v lotyštině tyto prvky chybí. Estonština pak nemá s těmito jazyky vůbec nic společného, je to ugrofinská řeč blízce příbuzná s finštinou, zřejmě ještě příbuznější než čeština se slovenštinou. Každopádně natolik příbuzná, aby Finové využívali chybějící jazykové bariéry k výpravám přes Finský záliv do Tallinu (je to z Helsinek 80 km a rychlým člunem jeden a půl hodiny cesty) k výpravám za alkoholem ale i jiným zbožím. S třetím jazykem této jazykové skupiny maďarštinou spojuje Estonce jenom gramatika, slovní zásoba je naprosto odlišná. Estonština se pyšní tím, že má čtrnáct pádů, finština údajně osmnáct a maďarština dvacet čtyři, pokud jsem to ale správně pochopil (kamarádka Eszter mne teď určitě ráda opraví a já v to doufám), spočívá to v tom, že se předložky připojují na konec slova jako přípony, a slovo se tím tedy mění, takže v podstatě kolik předložek, tolik pádů. Každopádně jestliže si Lotyš s Litevcem mohou rozumět, Estonci jim nerozumí prakticky nic.
Ovšem kulturně a hospodářsky je to už zase něco úplně jiného. Tady mi zase připadají Estonci a Lotyši jako sourozenci, zatímco Litva hraje roli vzdáleného bratrance z třetího kolena. Estonsko se po vymanění z Ruského impéria orientovalo hospodářsky ihned a úspěšně na skandinávské země. Finské a následně i švédské, dánské a norské investice posunuly těžiště obchodu a hospodářského života země na sever a na západ, Lotyši se vydali na stejnou cestu trošku váhavěji (chyběl velký bratr, jehož našli Estonci v podobě Finska). Litva zůstala na Rusku ze všech těchto zemí hospodářsky nejvíc závislá, jak co se týká energetiky, tak i obchodu. (I když se od Sovětského svazu odtrhla jako první a stálo ji to 15 mrtvých a stovky zraněných, když proti demonstrantům zasáhl tehdy ještě gorbačovský OMON) IKEA ovšem vyrábí velkou část své produkce v Estonsku a Lotyšsku (většina země je pokryta lesem a tedy nevyčerpatelnými zdroji dřeva). Co se týká kultury, jsou i zde podstatné rozdíly. Pravým kultem v Estonsku a Lotyšsku jsou pěvecké festivaly. V amfiteátrech s kapacitou statisíc lidí zpívá pod vedením dirigenta najednou třicet či čtyřicet tisíc lidí národní písně. Litva se k této tradici připojila, je to ale převzatá kultura od severních bratranců. Nábožensky je pak Litva bigotně katolická (zákaz potratů a umělého oplodnění) Lotyšsko a Estonsko se hlásí k luteránskému protestantismu augsburského vyznání, a tím pádem jsou výše uvedené zákroky povolené a volně přístupné.
Můžeme říct, že společné mají tyto tři státy jen počasí. Navíc jsou obyvatelé těchto států ochotni koupat se v moři i při teplotách vody pod dvacet stupňů – mají své pláže – Estonci v Parnü, Lotyši v Jurmale u Rigy a Litevci v Palanze v blízkosti Klajpedy. Když jsme tam byli, pršelo, mžilo nebo bylo zamračeno šest dní ze sedmi, jen jeden den uhodila vedra (až dvacet stupňů ve stínu), takováto vzájemnost ovšem zřejmě na společný život v jednom státním útvaru nestačí. Že by se v případě počasí mohlo jednat o náhodu, vyvrátila estonská průvodkyně Monika, která nás pozdravila slovy: „Počasí je takové, jako je a takové i zůstane. Prostě proto, že je takové vždy.“
Země a národy jsou ovšem poznačeny především svými dějinami. A ty mají tyto země hodně odlišné. Tedy zatímco se Estonsko a Lotyšsko vyvíjely společně, Litva byla po staletí někde úplně jinde.
Začátky kontaktů místních kmenů s evropskými dějinami jsou dějinami jejich pokřesťanšťování. Litevci byli poslední pohané v Evropě (oficiálně přijali křesťanství až roku 1413). Odpor pobaltských slovanských i neslovanských kmenů byl důvodem, proč byl k jejich pokřtění povolán ze Svaté země Řád německých rytířů. Tento řád, vzniklý v Palestině v roce 1190, byl pozván mazovským knížetem Konrádem v roce 1225 do Pobaltí, aby pomohl pacifikovat odbojné a stále ještě pohanské Prusy. (Při pokusu tyto severní Slovany pokřtít zahynul i pražský biskup svatý Vojtěch), v roce 1226 pak jejich misi posvětil svou Zlatou bulou z Rimini císař Friedrich II.
Druhým centrem christianizace se stalo město Riga. Už ve dvanáctém století se zde snažili o šíření křesťanství různí němečtí mniši, ovšem bez úspěchu. Nešlo to ani po dobrém, ani po zlém, dvě křížové výpravy v letech 1193 a 1198 dopadly žalostně, první byla rozprášena, druhá sice dokázala místní Livy porazit, ovšem v bitvě padl biskup Bertold, a protože křižáci nevěděli, co mají bez něho po vítězství dělat, šli domů.
Až přišel z německých Brém biskup Albert. Ten nechal nic náhodě. Na jaře 1200 se vylodil s 23 loďmi a 500 bojovníky u ústí mohutné řeky Daugavy (někdy je v české literatuře označovaná jako západní Dvina, německy se pak nazývá Düna). O rok později založil město Rigu a v roce 1202 Řád mečových rytířů (Fratres militce Christi) podle vzoru Templářů a ti začali šířit křesťanství oním mečem, který si dali do znaku. Dařilo se jim to úspěšně až do roku 1236, ( do té doby dobyli a dostali pod svou kontrolu skoro celé území dnešního Estonska a Lotyšska, jen sever okolo dnešního Tallinu zůstal pod dánským vlivem), kdy bylo jejich vojsko zcela zničeno v bitvě v bažinách u vesnice Saule. Padl i velmistr s 48 řádovými bratry a zbytek pochopil, že není schopen dále samostatné existence a spojil se do jednoho řádu s oněmi Německými rytíři, působícími v Prusku, jako autonomní část tohoto řádu.

Livonsko 1š St

5 dubna 1242 byl řád poražen v bitvě na zamrzlém!!! Čudském jezeře (tolik k místnímu klimatu, ještě v dubnu byl led jezera schopen unést obrněné rytíře i s jejich rovněž obrněnými koňmi) Alexandrem Něvským. Porovnáme-li dokumentované ztráty livským kronikářem, jenž píše o dvaceti mrtvých a šesti zajatých rytířích s monumentálním filmem Sergeje Ejzenštejna „Alexandr Něvský“, jenž natočil ze Stalinova popudu, aby zvýšil morálku Rudé armády a symbolizoval velké vítězství ruského národa nad německou agresí, dojdeme k poměrně velké disproporci, nicméně i tyto ztráty stačily na to, aby Řád zastavil všechny další pokusy expandovat na východ, Čudské jezero a řeka Narva se staly východní hranicí řádového vlivu (a jsou touto hranicí i dnes). Sever Estonska s Tallinem (tehdy a ještě dlouho potom se jmenoval Reval) vlastnili Dánové, kteří Reval i založili. V roce 1346 však dánský král potřeboval nutně peníze a tak toto území prodal řádu. Estonsko a Lotyšsko, nazývané tehdy společným názvem Livonsko se sjednotily pod jednou vládou ozbrojených německých mnichů.
Litevci, zejména pak jejich severní kmeny Žmudíni, byli pro Německé rytíře tvrdým oříškem, jenž nebyli schopni po celá staletí rozlousknout. O Žmudínech (neboli Žemaitech, jak se nazývají litevsky) se vypráví následná anekdota. Vyhlásili válku Číně. V Číně si toho ovšem nikdo nevšiml. Žmudíni se cítili uraženi a poslali nové vyhlášení války do Pekingu, tentokrát velmi urážlivým tónem, Nato se objevili čínští vyslanci. „Kolik mužů jste schopni postavit do pole“ ptali se Žmudínů. „Sto mužů ve zbrani,“ zněla hrdá odpověď. „A kolik vojáků máte vy?“ „Padesát milionů.“ odpověděli Číňané. „A v případě potřeby můžeme povolat zálohy dalších padesát milionů.“ „Vidíš,“ obrátil se vyčítavě jeden Žmudín na druhého. „Na to jsi vůbec nemyslel. Kam my je proboha jenom všechny pochováme?“
Je zřejmé, že s takto bojovným národem se křižákům prostě nedařilo. Zejména, když nad nimi drželo ochrannou ruku velkoknížectví litevské, které se po bojích s Tatary zmocnilo rozsáhlých území někdejší Kyjevské Rusi a sahalo téměř až k Černému moři a obsazením početných ruských knížectví expandovalo až za Smolensk. Hranice litevského velkoknížectví se táhla pouhých 200 kilometrů od Moskvy. V roce 1386 se litevský kníže Jagello nechal pokřtít a poté se oženil s dědičkou polského trůnu Jadwigou a stal se tak polským králem. Polsko a Litva se staly personální Unií – tedy dvěma státy s jedním společným panovníkem. Jeho bratranec Vitold, známý na Litvě jako Vytaustas se s Jagellem nakonec dohodl a uznal jeho nadvládu.
Toto spojenectví vedlo k válce s Řádem a k vítězství nad ním v nesmírně krvavé bitvě u Grünnwaldu v roce 1410. Je zajímavé, že jak v polských, litevských ale i našich učebnicích se bitva jmenuje podle obce Grünnwaldu, v německé literatuře je všude označována podle nedaleké vesničky Tannerberg. Toto pro vývoj litevské a i polské státnosti rozhodující utkání rozhodli Litevci. Úsměv budí rozdílná interpretace jejich taktiky. Zatímco se Poláci naivně domnívají, že špatně vyzbrojení Litevci prostě nevydrželi nájezd obrněných řádových rytířů a dali se po krátkém odporu na útěk, každý pravověrný Litevec ví,  že velkokníže Vitold po hodině boje prostě stáhl své jednotky z bitvy, znovu je přeformoval a pak se do bitvy vrátil, aby Němce definitivně porazil.. Je ovšem pravda, že tři jejich smolenské pluky neutekly, ale probily se k bojujícím polským oddílům a tím hrdinně zabránily, aby mohli Němci Poláky napadnout z boku a také výkon Vitolda, jenž dokázal zadržet prchající vojáky a znovu je zformovat, je na středověk něco nevídaného. Tehdy když už se prchalo, tak se prchalo, návrat do bitvy byl věc tak nevídaná, že jejím důsledkem byla porážka Německých rytířů a téměř vybití členů řádu. Ne nadarmo je Vitold na obrovském obraze Jana Matejky (v Muzeu Narodowem ve Varšavě – zmenšená kopie na hradě Trakai na Litvě) v centru obrazu, zatímco polský král Jagello se musel spokojit s místem na jeho pravém okraji. Což někteří Poláci nelibě nesou. Litevci na toto své legendární vítězství nikdy nezapomněli, litevsky se Grünnwald řekne Žalgiris. A to už sportovní fanoušci větří, odkud pochází například název legendárního basketbalového klubu Žalgiris Kaunas. Basketbal je na Litvě národní sport číslo jedna, Lotyši hrají lední hokej a Estonci fotbal. Ani tady se tedy ony tři pobaltské národy neshodnou.

Grünwald

Koncem středověku se tedy formoval základ dnešních státních národů. Zatímco Estonci a Lotyši byli výhradně rolníci a neměli žádné zastoupení nejen mezi livonskou šlechtou, ale ani mezi kupci hanzovních měst Revalu a Rigy, Litevci měli svou šlechtickou reprezentaci, hrdou na své válečné úspěchy a později se rychle polonizující vlivy rozvinutější a renesancí poznamenané polské kultury. Proto byli Litevci vždycky bojovnější a více rebelovali proti centrální moci, jejich jazyk byl v době carského Ruska dokonce od roku 1863 úředně zakázán v době, kdy lotyšština a estonština v podstatě teprve vznikaly.
Stabilní situaci z patnáctého století změnila Lutherova reformace. Nejen, že se k ní ihned už v letech 1522 a 1524 připojila města Reval a Riga, ale v roce 1525 přestoupil na luteránství i velmistr Řádu německých rytířů!!! Autonomní mistr v Livonsku dokázal sice na čas uchránit katolický charakter řádu, ale to už oslabení Livonské konfederace využil ruský car Ivan Hrozný. Moskevské Rusko se stalo nepříjemným sousedem Livonska už v roce 1485, kdy obsadilo Novgorodské knížectví, s nímž rytíři udržovali korektní vztahy. Už Ivan III. Kalita postavil naproti řádovému hradu v Narvě pevnost v Ivangorodu. Teď jeho potomek Ivan IV. pochopil, že Rusko potřebuje nutně přístup k moři a hodlal ho získat zbraněmi. A dělal čest svému jménu „Hrozný“. V roce 1558 vtrhla jeho vojska do Livonska, dobyla a zničila sídlo řádového mistra na hradě Césis a uvrhla prosperující území do bídy. Ostatní místní velmoci totiž vzestup Ruska nehodlaly akceptovat. Do Livonska vtrhla i vojska švédská, dánská a polská. Válka trvala až do roku 1582 a skončila ruskou porážkou. Když Ivana napadli od jihu Tataři a v roce 1571 dobyli a vypálili Moskvu, nemohl ani car bojovat úspěšně na dvou frontách a nakonec se musel Livonska vzdát.
Livonská válka změnila mapu a strukturu obyvatelstva v zemi rozhodujícím způsobem. Nejen, že válka zdecimovala především venkovské obyvatelstvo. Ale mistr řádu Kettler roku 1561 rozpustil řád, přestoupil taky na evangelickou víru (proto je Lotyšsko a Estonsko dodnes protestantské), „zprivatizoval“ majetek řádu a stal se vévodou Kuronským. I pro Litevce došlo k rozhodující změně. Poznali tváří v tvář řádícím ruským vojskům svou neschopnost vzdorovat samostatně velkému soupeři na východě a rozhodli se vstoupit do polského státu. V lublinské smlouvě z roku 1566 se stali integrální částí polského království. Tato tzv. „lublinská unie“ byla posledním velkým činem polského krále Zikmunda II. Augusta, posledního Jagellonce na polském trůnu. Po jeho smrti v roce 1572 se Polsko stalo dědičnou monarchií, po trapné epizodě s anjouským kandidátem Jindřichem se králem stal Štefan Bátory. Ten se tedy stal novým králem oblasti Livonska s výjimkou severu okolo Tallinu, kde se usadili Švédové a ostrova Sääremää, který koupili Dánové. Město Riga bylo ještě několik let samostatné, pak se ale dobrovolně z hospodářských důvodů připojilo k Polsku.
V roce 1621 udeřili Švédové. Jakoby to byl trénink na jeho pozdější legendární vítězná tažení v třicetileté válce, napadl král Gustav Adolf Poláky a vyhnal je z Livonska, od roku 1629 bylo celé území dnešního Lotyšska a Estonska švédské. Poté se švédský král vydal do Německa a v bitvě u Lutzenu v roce 1632 doplatil na svou krátkozrakost a zahynul. Na skoro sto let bylo teď Livonsko švédské. Ale velký ruský medvěd na východě nespal.

LIvonsko 17.stoleti

Co se nepodařilo jeho předchůdci Ivanovi, dokázal jeho nástupce Petr I. Veliký. Švédsko stálo tentokrát proti Rusku samo. I když Rusové utrpěli nejprve u Narvy strašnou porážku, válka se nakonec rozhodla daleko na jihu na ukrajinské stepi. Po ztracené bitvě u Poltavy v roce 1709 už Švédové nedokázali svá území na jih od Finského zálivu udržet. Mírem v roce 1721 přešlo území Estonska a severního Lotyšska včetně Rigy do držení Ruska a zůstalo v něm dalších dvě stě let až do roku 1918. Jižní Lotyšsko na jih od Rigy patřilo jako vévodství Kuronské sice formálně nadále do polského státu jako jeho autonomní část, i tady ale uplatňovali Rusové svůj vliv. Kateřina II. pak ovládnutí Pobaltí dokončila, při třetím dělení Polska v roce 1795 si Rusko přivtělilo téměř celou Litvu až po řeku Němen, na západ od této řeky pak bylo Prusko. Když Napoleon vytvořil Velkovévodství Varšavské, Litva z tohoto jeho činu nijak neprofitovala, naopak, po Vídeňském kongresu převzalo Rusko i území na západ od Němenu a začalo s brutální rusifikací. Opakovaná povstání v letech 1830 a 1863 nic nepomohla, odvetou byl jen o to tvrdší útisk. Litevci nevzpomínají v nejhorším na sovětskou okupaci, ta ruská v období carismu byla údajně pro národ mnohem zhoubnější.
V Lotyšsku a Estonsku nebyl útlak zdaleka tak hrozný, naopak, tyto země vzkvétaly. Důvodem bylo, že si místní německá šlechta nechala ještě od Petra Velikého potvrdit určitou autonomii, což jí mimo jiné umožnilo zrušit nevolnictví v Livonsku už v roce 1816 (V Rusku samotném se tak stalo až v roce 1861). To vedlo k imigraci do měst, rozvoji průmyslu Pobaltí se stalo dynamicky se rozvíjejícím regionem. A začalo zpívat. První pěvecký festival národních písní se konal v roce 1869 a založil tradici, jež trvá dodnes. Ani Sověti si nedovolili tento výraz estonské národní identity zakázat, zrušili pouze číslování festivalů. Během první světové války se Pobaltí dostalo pod německou okupaci a poté, co Němci v listopadu 1918 kapitulovali, podařilo se pobaltským národům s pomocí britských intervenčních oddílů odrazit útok Rudé armády a vyhlásit samostatnost. Hranice Estonska a Lotyška vznikly v podstatě rozdělením někdejšího historického Livonska na základě jazykové hranice, Litva měla podstatně větší problémy, ne ale s Rusy, nýbrž s Poláky. I Polsko bylo v roce 1918 novým státem a president Pilsudski pocházel bohužel z Vilnjusu (kde tehdy ovšem žila většina polského obyvatelstva). Dokázal tedy Vilnjus získat pro Polsko, Litva se mohla těšit z německého Memelu (dnešní přístav Klajpeda) V roce 1939 se ovšem musela Memelu vzdát ve prospěch Hitlerova Německa, za to dostala po porážce Polska v září 1939 Vilnjus. To ovšem už byla na základě smlouvy Molotov/Riebentrop vydaná na milost a nemilost Stalinovu Sovětskému Svazu. Ne nadarmo žertovali Litevci trpce, že Vilnjus se stal litevským, ale Litva ruskou. V roce 1940 pak následovala sovětská okupace a zánik samostatnosti – všechny tři republiky byly během 4 dní (3.-6. srpna 1940) přijaty do bratrské náruče Sovětského svazu jako tři svazové republiky. Týden před přepadem Sovětského svazu Německem 13-14 června 1941 pak začaly masové deportace na Sibiř – celkem bylo během těchto dvou dní odvlečeno na 40 000 lidí, nejen politiků bývalých samostatných republik, ale i lidí majících jakékoliv kontakty na západ včetně filatelistů – sbírat známky bylo v Pobaltí čtyřicátých let smrtonosné hobby.
Místní Němci na základě německo-ruské dohody vycestovali už před ruskou okupací do Německa, kde ovšem žili v táborech. V roce 1941 se s postupující německou armádou vrátili. Litevci, Lotyši a Estonci vítali Wehrmacht jako osvoboditele, rasově myslící noví okupanti je ale bolestně zklamali. Německá okupace byla ještě horší než ta ruská a ne nadarmo existují dnes ve všech třech republikách „Muzea okupace“, která mezi sovětskou a německou okupací nerozlišují.
V roce 1944 obsadila postupující Rudá armáda většinu Lotyška, Estonska a Litvy, pouze v kuronském kotli se bránila německá armádní skupina Kurland s 19. pěší divizí SS, v níž byli i početní lotyšští vojáci až do německé kapitulace 8, května 1945. Přístavy Liepája a Ventspils tedy sovětští vojáci nikdy nedobyli. I to svědčí o tom, že Lotyšům možný návrat do Sovětského svazu nijak nevoněl.
Což ovšem nehrálo žádnou roli. Všechny tři republiky byly začleněny do Sovětského svazu, Litva zvětšená o oblast Vilniusu, protože Polsko ztratilo na základě Jaltské konference svá východní území a polské obyvatelstvo bylo přesídleno do Slezska.
Svou současnou samostatnost získala Litva, Lotyšsko a Estonsko po zdlouhavém boji v letech 1988 – 1991. Už jedenáctého března 1990 vyhlásil litevský parlament nezávislost a Sovětský svaz odpověděl hospodářskou blokádou. V lednu 1991 přerostly nepokoje ve Vilniusu v krvavé srážky, sovětské oddíly OMON tehdy ještě gorbačovského Sovětského svazu zabily 15 lidí a na 500 jich zranily. Kontrolu nad vzpurnými Litevci ale Sověti už nezískali a po puči generálů v Moskvě 19. srpna 1991 vyhlásily i obě zbývající země nezávislost a 6. září 1991 byla jejich nezávislost uznána nejvyšším sovětem SSSR. Velkou zásluhu na tomto postoji měl tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin a proto je možno narazit v Tallinu na jeho památník. Stejně jako na Islandskou ulici ve Vilnjusu, Island byl totiž jedinou zemí, který si nic nedělal z tehdejší progorbačovské politiky Západu a uznal samostatnost Litvy už 12. února 1991. Na Litvě tedy tekla krev, v Lotyšsku a Estonsku ne, tam se zpívalo. Revoluce 1991 je tam nazývána „Zpívající revolucí“ – možná Lotyši a Estonci zpívali tak dlouho, až to Rusové nemohli poslouchat a odtáhli.
Následovaly tradiční těžkosti nově vzniklých států, navíc zatížených velkou národnostní nehomogenitou s početnými menšinami především ruského obyvatelstva. Zatímco na Litvě tvořili Litevci 81 procent obyvatelstva, v Estonsku to bylo jen 64 procent a v Lotyšsku dokonce jen 54 procent. Rusové v Lotyšsku přdstavovali 33 procent obyvatelstva a v hlavním městě Rize tvořili dokonce většinu.
Nicméně všechny tři republiky dosáhly přijetí do EU, NATO a začlenění do západoevropských kultur. Jak velké oběti je to stálo, o tom snad příště. Rád bych v příštích několika týdnech poreferoval o mých zážitcích z cest po Pobaltí a snad nalákám několik mých čtenářů k tomu, aby mne tam následovali.
Zatím tedy „Tere“, „Labrit“ a „Labas“, což odpovídá v estonštině, lotyšštině a litevštině našemu „ahoj“

Co se opravdu stalo v Sarajevu 28.6.1914?


Tato otázka může někomu připadat trošku podivná. Přece je všechno jasné. Vše je zdokumentováno do detailu. Mladistvý srbský atentátník Gavrilo Princip zastřelil následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Honebergu.
Proběhly soudní procesy, obvinění se přiznali a byli popraveni nebo uvězněni (povětšinou ve vězení zemřeli). Co je tady tedy nejasného?
Při bližším pohledu na dění v Sarajevu v červnu 1914 se ale objevují stále větší otazníky. Kdo se vlastně skutečně chtěl zbavit Františka Ferdinanda a kdo chtěl jeho smrt politicky využít?

Frantisek ferdinand
František Ferdinand nebyl ani ve Vídni příliš oblíben. Císař František Josef ho přímo nesnášel, v Budapešti věděli o jeho chorobné nenávisti k Maďarům a jeho plánech na reformu (federalizaci) říše a nenáviděli jej tedy víc než mor. V hlavním vojenském rakouském štábu byl krajně neoblíben, protože byl jednoznačně proti jakékoliv válce. Zcela správně totiž odhadl, že Rakousko není na válku připraveno (materiálně ani lidsky) a to ani na „malou lokální“ válku proti Srbsku, natož pak na velký celosvětový konflikt. Znal se příliš dobře s německým císařem Vilémem II. (svým možná jediným politickým spojencem a snad dokonce i přítelem) než aby nevěděl, jaké světy dělí výzbroj a hlavně morálku armády německé a rakouské. To ovšem nechtěli vidět „jestřábi“ v rakouském generálním štábu shromážděni okolo jeho náčelníka Konráda von Hötzendorf. Německo mělo ovšem taky své strategické zájmy na Balkáně, i když ne územní. Šlo o spojenectví s Tureckem. Turecko, poražené v roce 1912 spojenými vojsky balkánských států, přišlo prakticky o všechna svá evropská území (s výjimkou malinké části okolo Edirne) a muselo se před dalšími útoky expanzivně naladěných Bulharů a Srbů bránit. Našlo spojence v Německu, které zase v této ose vidělo možnosti expandování – především hospodářského – na střední a dálný východ. Německo bylo průmyslovou velmocí a potřebovalo nutně odbyt pro své zboží. Svět byl ovšem rozdělen mezi koloniální velmoci Francii a Velkou Británii, které se dovozu německého zboží na své území a do svých kolonií ze všech sil bránily. Turecko bylo řešením. Ovšem Balkán musel být zpacifikován. I císař Vilém tedy nebyl proti tomu, aby bylo Srbsko přivedeno k rozumu. Nad odpůrcem války Františkem Ferdinandem tedy nedržel ochrannou ruku vůbec nikdo.
Manévry v Bosně byly otevřenou protisrbskou provokací, podobně jako Putinovy manévry u východní ukrajinské hranice. To všichni věděli. Bylo jasné, že tyto manévry přivedou srbské nacionalisty k šílenství a ti hráli od roku 1903 od zabití krále Alexandra a jeho manželky Dragy významnou roli. Srbové, snící o velkém Srbsku, jež by zahrnovalo všechno srbsky mluvící a myslící obyvatelstvo, byli na nejvyšší míru podrážděni anektováním Bosny a Herzegoviny Rakouskem-Uherskem v roce 1908. Rakousko bylo sice v této hornaté zemi přítomno jakožto správce už od roku 1878, jenže dokud zemi pouze spravovalo, měli Srbové naději, že jednou ta země s velkým podílem srbského obyvatelstva připadne nakonec jim. K čemu byla srbská menšina ochotna, se ukázalo přece ve válce v devadesátých letech dvacátého století. Jejich území, opisující zhruba někdejší militaristickou rakouskou hranici proti Turkům a sahající tedy u Zadaru až skoro k moři, bylo pro nacionalistkou srbskou vládu lákavým soustem – a Rakousko to vědělo a hlasitě o tom mluvilo.
Rozhodnutí navštívit po úspěšných manévrech hlavní město Bosny Sarajevo se dá ještě logicky pochopit, správcem země byl ostatně generál Potiorek, jenž byl považován za osobního přítele následníka trůnu a jeho pravou ruku. I Franz Ferdinand si to o něm myslel. Bylo tomu ale opravdu tak? Potiorek už totiž dávno stál na straně válečných štváčů a chtěl se rychlým dobytím Srbska osobně proslavit. Nakonec se mu skutečně dostalo v roce 1914 pochybné cti vést vojenský útok na Srbsko. Dopadl žalostně. Rakušané tažení prohráli a Potiorek, který nikdy neopustil Sarajevo a všechny vojenské operace řídil odtud ze své kanceláře, aniž by jen jednou jedinkrát navštívil frontu, utrpěl vážné zranění, když mu při zapalování dýmky vybuchla v ruce krabička se sirkami. Na toto své válečné zranění byl patřičně hrdý.
František Ferdinand nicméně svému příteli důvěřoval.
A teď se dostaneme k problematickým bodům arcivévodovy návštěvy. Vím, že okolo každého atentátu, okolo každé události vznikají automaticky spiklenecké teorie. Budu se tedy držet zpátky a pokusím se pouze uvést fakta, která mi připadají podivná.

Žofie Chotkova
Přivítám protinázory či diskusi o oněch faktech, rád se poučím a v žádném případě si nenárokuji monopol na pravdu. Ale teď bod po bodu.
O návštěvě arcivévody Františka Ferdinanda referovaly všechny noviny a to i ty bělehradské. V novinách byla uvedena PODROBNÁ TRASA, po které se bude arcivévoda městem pohybovat. Všichni atentátníci taky přiznali, že své plány organizovali podle této novinové zprávy a že jim při organizace atentátu rozhodujícím způsobem pomohla. Kolona aut s arcivévodou jela až okolo tří atentátníků, přičemž první dva Mehmedbašič a Čubrilovič dostali v poslední chvíli strach a nezaútočili. Až třetí z nich Nedeljko Čabrinovič svou bombu na auto arcivévody hodil.
Celou trasu městem jistilo 36 – slovy třicet šest policistů! Víc jich policejní sbor města Sarajeva neměl. Armáda zůstala v kasárnách a to přesto, že do města přijel jejich vrchní velitel a jednalo se o návštěvu spojenou s vojenskými manévry. Krátce – bezpečnost arcivévody nebyla vůbec zajištěna, nedovedu si představit, že by za tím byl jen obvyklý rakouský šlendrián.
Automobily, v nichž arcivévoda a jeho doprovod jeli, nepatřily armádě ani městu Sarajevu. Byly z větší části pro tuto příležitost zkonfiskovány místním podnikatelům a boháčům. Ani řidiči nebyli vojáci či policisté, prostě profesionální řidiči, ale dobrovolníci. Druhý vůz v koloně, v němž jel sarajevský starosta a velitel sarajevského policejního sboru patřil srbskému podnikateli Jovanovičovi, někdejšímu dodavateli vojenského materiálu rakouské armádě v Bosně, jenž ale za Potiorka jakožto Srb o všechny smlouvy s armádou přišel. Řidičem tohoto vozu pak byl jistý Ofner, dobrovolník. Právě tento vůz postoupil po prvním atentátu, kdy se arcivévoda nepochopitelně rozhodl navštívit zraněné z prvního atentátu v nemocnici, z druhého místa v koloně na místo první. A právě tento vůz na nábřeží chybně odbočil a zavedl tak arcivévodu přímo před pistoli Gavrila Principa.

gavrilo princip

Zůstal pak stát, arcivévoda logicky za ním taky, poté začal couvat, z arcivévody se stal náhle z pohyblivého cíle cíl statický, který nemohl netrefit ani nevycvičený student Gavrilo. Řidič Ofner zmizel za rabování po atentátu (rakouská policie nečinně přihlížela národnostním nepokojům ve městě, jež po atentátu vypukly, protože věřila, že to podpoří válečnou morálku). Podnikatel Iovanovič se svou dcerou byli přechodně zadrženi a bylo na ně uvaleno domácí vězení, posléze ale dostali pasy a možnost vystěhovat se do Paříže. Vyslechnuti nikdy nebyli.
Nikdy se tedy nedozvíme, zda onen Ofner odbočil před hlaveň Gavrila Principa opravdu omylem, či zda měl k tomu přesné instrukce. Nezapomeňme, že s ním v autě seděl i velitel policejního sboru města Sarajeva!
Samozřejmě že se už nikdy nikdo nedozví, zda byl atentát opravdu činem srbské tajné služby, jak tvrdila obžaloba (ani jeden z atentátníků se k vazbě na oficiální srbská místa nepřiznal). Za jisté platí, že se atentátníci setkali s velitelem srbské tajné služby (od roku 1913) Dragutinem Dimitrovičem. Zda tento jednal ve jménu srbské vlády nebo organizace Černá ruka, již vedl a která usilovala o sjednocení všech Srbů v jednom státu není známo Nicméně předseda srbské vlády Nicola Pašič se údajně snažil atentátu zabránit, protože si uvědomoval jeho možné fatální následky.(V důsledku atentátu zakázal „Černou ruku“ a Dimitroviče nechal nakonec v roce 1917 popravit). Možná byl atentát jen bláznivým činem srbských mladistvých anarchistů, kteří chtěli zabít symbol, jímž arcivévoda František Ferdinand určitě byl. Anebo možná přece jen v pozadí tahali drátky páni z Vídně, kteří se chtěli arcivévody zbavit a potřebovali záminku na uskutečnění svých válečných plánů. Po válečném „jestřábovi“ Konrádu von Hötzendorf se v Grazu jmenuje jedna z nejdelších a nejvýznamnějších ulic. Bez svých zásluh na rozpoutání největšího masakru v dějinách lidstva by to zřejmě nedokázal.
Faktem je, že smrt následníka rakouského trůnu a jeho manželky posloužila jako záminka k rozpoutání největších hrůz, jaké svět kdy do té doby zažil. Zda ti, kdo atentát připravovali, s tím opravdu počítali, o tom se dá pochybovat, Ale člověk zřídka dohlédne následky svých činů.
Srbové ostatně doplatili na tento čin nejvíce. Ze čtyř milionů obyvatel Srbska v roce 1914 zahynul celý jeden milion – tedy 25 procent. Pokud člověk uváží, že i v druhé světové válce, jež se oprávněně považuje za pokračování té první, zahynulo opět 20 procent obyvatelstva tehdejší Jugoslávie a srbské obyvatelstvo v Bosně se zredukovalo z 1 200 000 na 600 000, tedy na polovinu, běhá člověku tak trochu mráz po zádech. Být Srbem nebyl nikdy záviděníhodný osud.
Není ostatně ani dnes, vzpomeneme si ještě na bombardování Srbska americkými letadly v roce 1999, aby byla umožněna samostatnost Kosova?

Savojsko


Až do roku 1992 jsem vlastně nevěděl, že tato země existuje. Tehdy jsme pozdě v noci dorazili do Albertvillu (zácpa na německé dálnici zpozdila náš příjezd o několik hodin) a když jsem ráno vstal a podíval se z okna hotelu, uviděl jsem na věži v blízkosti hotelu ne francouzskou vlajku, jak bych očekával, ale červenou vlajku se stříbrným křížem, kterou jsem nejprve považoval za vlajku švýcarskou a zapochyboval jsem, kam jsme to vlastně dojeli. Nebylo to Švýcarsko, byla to vlajka Savojska, někdejšího hrdého vévodství, jež se stalo součástí Francie až v roce 1860 a ačkoliv byla tehdy anexe savojského území Francií schválena následným referendem údajně 99,8 procenty voličů (výsledky tohoto typu jsou mi od časů voleb kandidátů lidové fronty do komunistického parlamentu vždy tak nějak podezřelé) savojští horalé se nikdy pravými Francouzi nestali.

savoj

                Savojsko je krásná země vysoko v horách – průměrná nadmořská výška území je přes 1000 metrů. Patří k němu Mont Blanc a lyžařská centra jako Chamonix, Val d´Isere, La Plagne či Curchevell/Meribell. Proto se místo „Francouzské Alpy“ říká „Savojské Alpy“ a Savojci jim jinak ani neřeknou.

                K Savojsku patří krásná města jako Annecy, Albertville, Chambery nebo Briancon. Prostě je tu toho k vidění víc než dost.

P1050568

                Začátky vzniku Savojska jsou tak trochu zahaleny tajemstvím a nejsou taky nijak impozantní. Všechno to začalo docela nenápadně a v malých poměrech. Jak se vlastně Humberto I. vládcem poměrně nevelkého území na západní straně Alp stal, o tom se zdroje rozcházejí. Šlo o část někdejšího Burgundského nebo Arelatského království, které připadlo roku 1033 Svaté říši římské a od tohoto roku se římský či, chcete-li  německý král, mohl nazývat i králem Arelatským (tento hrdý leč bezvýznamný titul nosili tedy i Karel IV., Václav IV. či Zikmund Lucemburský. Ten poslední se do Savojských dějin významně zapsal.

                Zda Humberto dostal své léno od posledního burgundského krále, s nímž měl být spřízněn či od biskupa z Vienne, který ovládal území mezi Lyonem a Grenoblem, se mi nepodařilo zjistit, každý zdroj tvrdí něco jiného. Faktem je, že se Savojští vládci začali nazýval hrabaty – tedy vládci podřízenými přímo římskému králi a tím pádem nezávislými na své církevní vrchnosti v kraji Dauphine. Postupně zvětšovali své území ziskem území Aosty, oblasti Turína v Piemontu, kantonu Waath okolo Lausanne v dnešním Švýcarsku (Ženevské jezero bylo jejich vnitřním mořem) a získali kontrolu nad všemi důležitými průsmyky přes západní Alpy, tedy Monte Geneve, Malý a velký svatý Bernhard. O přízeň savojských hrabat se díky strategicky významné poloze jejich území ucházeli i císaři (Friedrich II. vyjednal sňatek svého nejmilejšího – i když v podstatě nemanželského syna Manfreda s dcerou savojského hraběte Beatrix a ta se tak stala královnou sicilskou. Friedrich potřeboval totiž nutně bezpečný přechod do Francie, aby tam mohl dopadnout a umravnit papeže Inocence IV. Moc savojských knížat stoupla,  zejména když se zmocnili hrabství Nizza a získali tím přístup k moři, ale přivolali tím na sebe i nevůli mocného souseda – francouzského krále, který se stal ziskem kraje Dauphine v roce 1349 jejich bezprostředním sousedem.

                Savojsko hledalo ochranu u římského císaře a taky ji našlo. Karel IV. reagoval na nebezpečí francouzské rozpínavosti, oddělil Savojské hrabství od Burgundského království, podřídil je bezprostředně své vlastní moci a hraběte Savojského jmenoval říšským vikářem pro Arelatsko, tedy svým zástupcem v někdejším Burgundsku. Jeho syn Zikmund povýšil pak savojská hrabata během koncilu v Kostnici na vévody (protože nebyl právě v nejlepších vztazích s Burgundským vévodou, aby riskoval cestu do Francie přes jeho území, zajistil si takto bezpečný průchod územím nového vévody savojského. A zadarmo takové jmenování taky nebylo a jak víme, Zikmund měl stále hluboko do kapsy.

                V roce 1453 získal vévoda Ludvík starší do svého majetku tzv. Turínské plátno. Tehdy se tak samozřejmě nejmenovalo, dostalo to jméno, až když ho savojští vévodové převezli v roce 1578 z Chambery do svého nového hlavního města Turína, kde je dodnes. Možná je měla tato posvátná relikvie považovaná za Kristův pohřební rubáš chránit před mocným a nebezpečným sousedem na západě. V té době hráli savojští vévodové opět jednou velkou politiku. Otec Ludvíka Amadeus se nechal zvolit na basilejském koncilu protipapežem proti Evženovi IV. a přijal jméno Felix V. Byl to druhý a tentokrát už marný pokus císaře Zikmunda zlomit císařskou moc. Nedopadlo to dobře. Přes císařskou podporu se Felix V. nakonec tohoto titulu musel vzdát. Ludvík sám se oženil s Annou Lusignanskou, dědičkou kyperského a titulárně i jeruzalémského království (které byly obojí už pevně v tureckých rukou, což ovšem nebránilo tomu, aby si savojští vévodové od této chvíle nepřidávali ke svému jménu vznešený titul krále Jeruzalémského a kyperského.

savojsko mapa

                Ani turínské plátno ale savojské vévodství neuchránilo. V roce 1536 se zemí prohnali Francouzi pod vedením svého krále Františka I. Protože se snažili už od doby jeho předchůdce Karla VIII. vyrvat Španělům severní Itálii, potřebovali mít nutně pod kontrolou alpské průsmyky. Král František připojil jednoduše Savojsko k Francii a vévody vyhnal – vévoda Karel III. prožil závěr svého života v exilu. S tím se nehodlal smířit jeho syn Emanuel Phillibert – dal se do španělských služeb a v roce 1557 slavil triumf, když v bitvě u St.Quentin rozdrtil francouzská vojska pod vedením slavného (o bartolomějské noci později zavražděného) maršála Colignyho. V roce 1559 nabylo Savojsko opět samostatnosti, ovšem území okolo ženevského jezera, které si mezitím v době bezvládí zabrali Švýcaři byla už definitivně ztracená – dnes jsou z nich francouzsky hovořící švýcarské kantony Vaud a Freiburg/Fribourg..

                Ve válce o španělské dědictví v letech 1700 – 1714 se Savojsko pro jistotu přidalo na stranu francouzskou. Pikantní bylo, že vojska rakouská vedl v této válce jeden z nejslavnějších Savojanů vůbec – savojský vévoda Evžen. Tento ambiciózní malý a škaredý muž se ucházel o kariéru na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. „Král slunce“ jej nicméně odmítl, protože ve francouzské armádě směli sloužit jen velcí a krásní generálové. Uražený Evžen se vydal do Vídně, kde právě vládl císař Leopold I. – nejškaredší ze všech Habsburků (kteří povětšinou krásou neoplývali), jenž kdy na trůně seděl. Malý, s nesmírně odstávajícím spodním rtem, že když hovořil, stříkaly sliny do vzdálenosti několika metrů. Ten v malém a škaredém Savojanovi spatřil spřízněnou duši a nabídl mu kariéru v rakouském vojsku. Evžen se mu odvděčil tím, že nejprve vyprášil Turky z Maďarska, a když byl s Turky v roce 1700 konečně uzavřen mír, začala válka o Španělsko. Vévoda Evžen se svým kongeniálním anglickým kolegou vévodou z Malborough dokázali zlomit neporazitelnost francouzských vojsk, zejména po bitvě u Blenheimu v roce 1704, jež znamenala konec francouzské dominance v Evropě, tak pracně vybudované kdysi dávno geniálním kardinálem Richelieuem. To už  si musel Ludvík XIV. dělat výčitky, že toho ošklivého Savojana přece jen do své armády nepřijal. U Ludvíka XIV by ostatně díky své nevelké postavě a povrchní znalosti francouzštiny neměl šanci ani Napoleon Bonaparte. Evžen dostal za své nesporné zásluhy sochu na vídeňském Heldenplatzu a jeho palác, který byl právě letos zpřístupněn veřejnosti a stojí skutečně za návštěvu, svědčí o tom že ani za svého života nepřišel –  zkrátka.Habsburkové uměli být vděční.

Savojsko III

                Savojské vévodství ovšem stálo v této válce, jež přinesla slávu jejich rodákovi, na straně Francie a když se v roce 1709 podařilo zastavit útok spojenců na Paříž v nesmírně krvavé bitvě u Malplaquet a ve Vídni v roce 1711 zemřel císař Josef I. na neštovice, začalo se vyjednávat a lákavá kořist byla nakonec rozdělena mezi všechny zúčastněné strany. Ani Savojsko nepřišlo zkrátka. Dostalo západní části Milánska (východní si přivlastnilo Rakousko a na budoucí malér tím bylo zaděláno) a ostrov Sicílii, s nímž nevědělo, co si má počít. Proto ho vyměnilo s Rakouskem na bližší Sardínii a savojští vévodové se od roku 1720 pyšnili titulem krále Sardinského. V roce 1792 je sice převálcovala francouzská revoluční armáda a poté Napoleon, který Savojce na obou stranách Alp považovat za Francouze, kteří se prostě, podobně jako on sám,  nenaučili dost dobře francouzsky a přičlenil celé savojské území včetně Piemontu přímo k Francii. Ze zbytku severní Itálie, hovořící podle jeho soudu opravdu Italsky, vytvořil Cisalpinskou republiku.  Po Vídeňském kongresu bylo Sardinské království ve svých hranicích obnoveno a jako přídavek dostalo i území někdejší Janovské republiky. A brzy mu narostla křídla. Začalo se považovat za vedoucí sílu touhy po sjednocení Itálie, do té doby rozdrobené do spousty malých i větších státečků. A tím narazilo na východní hranici na zájmy Rakouského císařství. První pokus o vypuzení Rakušanů v roce 1848 ztroskotal. Maršál Radecký udělal s Italy blekosvě pořádek. V roce 1859 byl ovšem Radecký už mrtev a do nového válečného konfliktu se Rakušany rozhodl vést sám mladý císař František Josef I. Savojané hledali spojence – a našli ho ve francouzském císaři Napoleonovi III. Ten si ovšem svou pomoc nechal draze zaplatit. Za to, že francouzské vojsko pomohlo Italům porazit početně silnější Rakušany u Solferina, musel Sardinský král odstoupit Francii historicky nejcennější část svého území – vlastně jádro, odkud kdysi savojská moc vzešla – celé savojské území na západ od Alp jakož i hrabství Nizzu. A tak se Savojané dostali definitivně do státního svazku francouzského a jsou v něm dodnes. Zda bylo následné referendum o přičlenění k Francii manipulováno nebo se v něm zobrazila skutečná frustrace francouzsky hovořících Savojců, že se zájmy jejich králů očividně přenesly na východní stranu Alp, nedokážu posoudit. Savojci v referendu přičlenění k Francii schválili. Nakolik jsou s touto situací šťastní či aspoň smíření nemohu posoudit, ale savojské vlajky vlající nad Albertvillem či na radnici v Chamonix (sice s vlajkou Evropské unie ale bez vlajky francouzské, dávají leccos vytušit. Horalé byli vždy a jsou hrdý národ, sice chudý, ale nezlomitelný. Nezlomila je drsná příroda, nezlomí je tedy ani politici.

Savojsko I

             

   A Savojsko stojí za návštěvu. Ať už je to Chamonix pod  Mont Blancem s lanovkami, které vás vyvezou až do výšky 3842 metrů (Aiquile du midi), nebo lyžařské centra v Val d´Isere, Curchevellu 8 s nejvýše položeným letištěm v Evropě, na němž mohou přistávat dopravní letadla a které ná startovací plochu podobné lyžařskému skokanskému můstku), Meribellu nebo La Plagne anebo krásná městečka jako je Albertville nebo přímo jako z pohádky vystřižené Annecy. .

P1050591

Toto hlavní město departementu Horní Savojsko leží u jezera, jež se jmenuje po něm a starým městem protéká řeka Le Thiou s řadou kanálů a úžasnou atmosférou. A skvělými restauracemi, kde se dá najíst za naprosto přijatelné ceny. Savojská kuchyně možná postrádá francouzskou rafinovanost, je na ní poznat, že lidé tu nebyli bohatí a museli si vystačit s málem. Dokážou ale z toho mála vytvořit úžasné kreace. Seděli jsme v restauraci Rotisserie du Thiou a jedli neuvěřitelně dobrý Salade Perigord s teplými kousky kachního masa a studenými kachními játry, jež se doslova rozplývala na jazyku, jedno z nejlepších jídel, jež jsem vůbec kdy jedl. A i hlavní chod – savojská specialita Tartiflette (v podstatě zapékané brambory se sýrem), či Filet der Ferre (čerstvá ryba přímo z jezera) daly vědět, že do Annecy kalvinisti nikdy nevkročili, ba naopak, poté, co ovládli Ženevu, učinil vévoda Karel III z Annecy hlavní město protireformace a přeložil sem sídlo biskupa, ze Ženevy právě vyhnaného.  

P1050596

                Ať tak či onak návštěva této alpské zemičky stojí každopádně za návštěvu. A nejen kvůli lyžování.

P1050531

Ukrajina – hledání vlastní identity


                Vlastně jsme za komunistického režimu ani nevěděli, že nějací Ukrajinci jako svébytný národ existují. Vůbec jsme toho o někdejším ruském impériu hodně nevěděli a ani vědět neměli. Můj kamarád Milan byl šokovaný v kyjevském metru, kdy se mu na rusky vyslovenou otázku, jak se dostane na Kresčatik, dostalo opovržlivé odpovědi: „Fuj, ty durak ruskyj!“ To bylo poprvé, kdy jsem se nad Ukrajinou zamyslel. Dnes o ní přemýšlí celý svět.

                Jenže co je vlastně Ukrajina. Už sám název je podezřelý, Ukrajna znamení pohraničí, hraniční oblast. Jenže hranice mezi kým? Mezi Východem a Západem? Mezi katolickým a ortodoxním náboženstvím? Myslím, že je to mnohem prozaičtější. Byla to prostě hraniční oblast v boji velmocí, které si Ukrajinu mezi sebou dělily podle poměru vlastních sil. Byly to Polsko a Rusko, mezi nimiž byli Ukrajinci stále rozemleti. Mezi nejpočetnějšími národy západního a východního Slovanstva a mezi katolicismem a ortodoxií, kde hledali marně kompromis v takzvané řecko-katolické církvi.

                K vlastnímu státu  – pokud nepočítáme epizodu Kyjevské Rusi, to dotáhli vlastně až v roce 1918.  Všichni východní Slované to měli těžké. Z východu se na ně tlačili expandující Velkorusové, z jihu Tataři a ze západu Poláci. Východní Slované tvoří čtyři národy – Rusy, Ukrajince, Bílé Rusy a Červené Rusy neboli takzvané Rusíny. Ti to k vlastnímu státu nikdy nedotáhli a jsou jakýmisy evropskými Kurdy, rozděleni mezi Ukrajinu, Polsko a Slovensko.

                Nicméně byl to Kyjev, kde vznikl první stát východních Slovanů. Sice údajně pod vedením Varjagů, tedy švédských Vikingů, ale byl to stát slovanský. A sem přišlo z Byzance i křesťanství. Slované měli ale vždy tendenci se štěpit a navíc slovanský dědičský systém, podobný dnešní Saúdské Arábii, kdy se hlavou rodu stával nejstarší žijící člen rodu (v Čechách změnil toto pravidlo až Přemysl Otokar I. a to se psalo už třinácté století). Mladší členové rodu si zřizovali víceméně nezávislé pašalíky a snažili se v nich získat co nejvíc nezávislosti na centrální moci. Tak se rozpadala Kyjevská Rus ale i raně středověké Polsko. Proto nemohla rozštěpená a oslabená Kyjevská Rus vydržet nápor Mongolů v roce 1240. Zanikla a trvalo skoro 700 let, než se na jejím území znovu vytvořil státní útvar.

                Mongolové narazili ve čtrnáctém století na expandující Velkoknížectví Litevské. Po dvou prohraných  bitvách na Irpenu v roce 1321 a na Modrých vodách v roce 1362 odstoupili nové velmoci na západě severozápadní území svého někdejšího územního záboru. Litva se stala v roce 1386 personální unií s Polskem – velkokníže Vladislav II. Jagello se nechal pokřtít, aby se mohl oženit s dědičkou polského království Hedvikou a během své dlouhé vlády (zemřel v roce 1434 jako 82 letý) dokázal porazit polského odvěkého nepřítele Řád německých rytířů v roce 1410 u Grünwaldu a vytvořil z polsko-litevského soustátí opravdovou velmoc, sahající až za Smolensk. Ve stejné době bylo Moskevské knížectví malým víceméně bezvýznamným státním útvarem, poplatným Chanátu Zlatá Horda. Ukrajinci i Bílí Rusové se museli sklonit před polsko-litevskou mocí a nakonec po krátké uherské mezihře se pod polskou nadvládu dostali i Rusové červení v Haliči.  Jenže jestliže předtím pohanští Litevci leželi jako hráz mezi polským katolictvím (kvůli rivalitě s Řádem často až přepjatým, čehož jsme ostatně svědky i dnes) a ortodoxií východních Slovanů, teď se dostaly tyto dva náboženské směry přímo do kontaktu a do konfliktu. Bílí Rusové ani většina Ukrajinců se s katolickou nadvládou nikdy zcela nesmířila, a to ani ani po církevní Unii z Brestu z roku 1596.

                Polsko se v té době snažilo ovlivňovat i dění v Moskvě a po smrti cara Ivana IV. Hrozného v roce 1597 se pokusilo hned několikrát (vždy ovšem neúspěšně) dosadit do Kremlu svého kandidáta.

Od okamžiku, kdy se ale Rusové polského vlivu zbavili a pod vládou rodu Romanovců konsolidovali svou moc, začala se moc Polska a jeho vliv na východě drolit.

                Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století vyústilo napětí mezi stále méně pevnou centrální polskou vládou a ukrajinskými kozáky v povstání Bogdana Chmelnického. (O této zničující válce psal Henryk Szienkiewicz ve svém románu „Ohněm a mečem“). Záporožští kozáci byli ostří chlapci (to dokázali například ve svém dopise tureckému sultánovi Mehmedovi IV., když je vyzval ke kapitulaci – obraz Ilji Repina ukazuje plasticky, s kým měli Poláci co do činění a že by raději s něčím takovým do činění nic neměli). Kozáci či už záporožští nebo donští či kubánští byli vychováni válkou. Žili na tzv. „Divokých polích“ na hranici s krymským chanátem a byli prakticky v permanentní válce s Tatary a Turky. Za takto přinášené oběti nemuseli platit daně a měli i jiná privilegia. Krvavě vybojovaná privilegia!   Chmelnickému se podařilo  v letech 1648 a 1649 dvakrát porazit polská vojska, pak ale v roce 1651 prohrál a pochopil, že se trvale proti polské přesile neudrží. Už v roce 1648  požádal ruského cara Alexeje I. o ochranu a v lednu 1654 byla podepsána smlouva o začlenění kozáckého státu do Ruska. Car si totiž závazek kozáky ochraňovat  vyložil po svém a Ukrajina na východním břehu Dněpru se stala součástí Ruského impéria. V roce 1667 bylo rozdělení Ukrajiny mezi soupeřící mocnosti potvrzeno rusko-polskou smlouvou z Andrusova. K Bogdanovi Chmelnickém mají proto Ukrajinci poněkud rozštěpený názor. Uznávají jej sice za národního hrdinu, jeho příklon k Rusku mu ale nikdy nepřestali vyčítat jako neodpustitelnou chybu.

                Část Ukrajiny na západním břehu Dněpru zůstala polskou až do časů Kateřiny Velké. Při trojím dělení Polska v letech 1772 – 1795 se naprostá většina Ukrajiny dostala do ruského područí, jen nejzápadnější část okupovalo Rakousko. Ukrajinci byli nazývání „Malí Rusové“ a jejich země „Malá Rus“ o uznání, že jsou jiný než „ruský“ národ museli ještě dlouho bojovat. Novým pánům se ten nápad vůbec nelíbil.

                Události nabyly nový spád s Vekou říjnovou socialistickou revolucí. Lenin vyhlásil mimo jiné právo národů na sebeurčení. Ukrajinci to vzali vážně a vyhlásili z té části Ukrajiny, která byla součástí Ruského impéria, Ukrajinskou lidovou republiku. Zatím autonomní. Jenže bolševici sice byli ochotni akceptovat právo národů na sebeurčení, ovšem pod jednou podmínkou – že se ty národy podřídí jejich diktátu. Pokusili se neúspěšně o komunistický puč v Kyjevě, a když neuspěli, poslali proti Ukrajině Rudou armádu. Ukrajina v reakci nato vyhlásila 25. ledna 1918 samostatnost a 19 února uzavřela nová vláda pod vedením prezidenta Michajla Hruševského separátní mír s Německem. V té době probíhala i jednání Ruské bolševické vlády s centrálními mocnostmi (Německem a Rakouskem) v Brestu Litevském. Jednání byla těžká, vedoucí bolševické delegace Lev Trockij odmítal přijmout tvrdé podmínky Německa spojené s obrovskými územními ztrátami. Zřejmě i pod dojmem odpadu Ukrajiny a jejího míru s Německem (Němci okamžitě po podepsání separátního míru poslali na Ukrajinu svá vojska, která vyhnala Rudou armádu z území Ukrajiny a postavila bolševiky před hotovou věc) nakonec Trockij mír v Brestu na rozkaz Lenina 3. března 1918 podepsal.

                Ochrana cizí moci nemusí být vždy požehnáním – s tím měli Ukrajinci ostatně historické zkušenosti. Němci se chovali na Ukrajině jako na obsazeném území, protože potřebovali hlavně potraviny pro své armády bojující na západní frontě, jakož i pro hladovějící německé obyvatelstvo. Když se nedohodli s legální ukrajinskou vládou, jednoduše ji svrhli a vytvořili takzvaný Hejtmanát na čele s ruským (ale v Německém Wiesbadenu narozeným) generálem Pavlem Skoropadským. Po kapitulaci Německa v I..světové válce 11.listopadu 1918 byl ale osud hejtmanátu a Skoropadského zpečetěn. Ten se musel zachránit útěkem do Německa a moc převzal Semjon Petjura. Formálně se k Ukrajinské republice přidala i Západoukrajinská lidová republika, vzniklá na někdejších rakouských územích, spojení bylo ale čistě formální, protože východ a západ spolu prostě neměly právně, i kulturně nic společného. Na to žily obě části už příliš dlouho v zcela rozdílných kulturních sférách. Toto rozštěpení se ostatně znovu projevilo i v posledních týdnech a měsících – Lvov vidí události v Kyjevě diametrálně jinak než Charkov nebo Doněck.

                Tento nový stát ale dlouho nepřežil. Ihned se na něj vrhlo bolševické Rusko i Pilsudského Polsko a Ukrajinu si opět rozdělili.  Polsko mělo svůj problém, že vznikalo prakticky znova, po svém zničení v roce 1795 a krátké mezihře Varšavského Velkovévodství pod Napoleonovou kuratelou v letech 1807 – 1815. Neznalo své etnické hranice ani své politické a militaristické možnosti. V roce 1919 sice stanovila Rada dohody etnickou linii, kterou předložil znepřáteleným stranám britský ministr zahraničí Curson (proto podle něj dostala i jméno), Polsko však nebyl o ochotno tuto hranici akceptovat a dobylo na sovětech rozsáhlá území na východ od této hranice. Hranici mezi Polskem a bolševickým Ruskem určila mírová smlouva z Rigy z roku 1921. Spousty Ukrajinců a Bělorusů se tak staly občany Polské republiky, východní část Ukrajinců pak byla v roce 1922 začleněna pod hlavičkou Ukrajinské sovětské republiky do Sovětského svazu.  Malý kousek Ukrajiny, obydlený především Rusíny, tedy Červenými Rusy, takzvaná Podkarpatská Ukrajina (dnes Zakarpatská) připadla dokonce i tehdy vznikajícímu Československu. Obyvatelé dnešní Ukrajiny tedy žili až ve třech státech – v demokratickém nábožensky tolerantním Československu, polodemokratickém  katolickém Polsku a jejich největší část pod bolševickou diktaturou.

                Bolševické časy byly pro východní Ukrajince nesmírně kruté. Byli převážně sedláci, navíc s kozáckou minulostí a tedy svou vojenskou hrdostí. Rusové se na ně ale stejně vždycky dívali přezíravě jako na mužiky či chlopy. Kolektivizaci zemědělství odmítali ukrajinští sedláci tvrdohlavě a přivolali na sebe zato Stalinovu nenávist. Tu nikdy nebylo třeba podceňovat. Umělé zabavování potravin (které pak Sovětský svaz exportoval) vyvolalo na Ukrajině hladomor v zimě 1932/1933. Odhady kolik Ukrajinců tehdy zemřelo hlady, se pohybují v rozsahu 2,8 až 5 milionů!!! lidí. Od této chvíle už vztahy mezi Ukrajinci a Rusy nikdy nemohly být dobré. Klín nenávisti byl mezi tyto dvě národnosti zaražen, a jak vidíme dnes, nikdy se jej už nepodařilo vytáhnout. Averze vůči dědictví Bogdana Chmelnického narostlo, pod jeho bustou v Kyjevě se později – už v období Perestrojky – objevil vyčítavý nápis.

                Když na 21. června 1941 překročila vojska Wehrmachtu sovětské hranice, byli Němci na Ukrajině vítáni jako osvoboditelé a Ukrajinci vytvářeli jednotky ochotné bojovat na německé straně proti nenáviděným Rusům.  Kdyby se SS jednotky nechovaly striktně podle Hitlerovy rasové teorie, podle níž považovali Slovany a tím i Ukrajince za méněcenné, mohli získat mocného spojence při tažení na Moskvu. Jenže přes všechna varování generálů wehrmachtu začaly oddíly SS ve velkém vyvražďovat židovské obyvatelstvo (které na východní Ukrajině tvořilo až 12 procent obyvatelstva). Masakry vyvolaly odpor, a když se do hry zapojily ruské partyzánské jednotky, chytře vysazené za  frontou, změnila se spolupráce Ukrajinců s Němci v nenávist a partyzánskou válku.

                Po porážce Německa se Ukrajina územně zvětšila – Stalin trval na nové hranici na západě, totiž na oné Curzonově linii, které měla nejlépe zrcadlit etnické složení obyvatelstva. Západní a podkarpatská Ukrajina byla připojena k Sovětskému svazu, Poláci byli vysídleni do Slezska, odkud byli zase vyhnáni Němci. Jenže ani tak se západ Ukrajiny nestal se zbytkem země kompatibilní. I lvovští Ukrajinci, kteří směli zůstat, znali období liberálního rakouské či snášenlivé polské nadvlády.

V roce 1954 pak k Ukrajině přibyl zcela náhle a nečekaně z rozhodnutím generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Chruščova jako dárek k 300 letému výročí připojení Ukrajiny k Rusku Krym. Danajský dar, jak se ukazuje právě teď.

                Ukrajina vznikla jako samostatný stát v roce 1991. V době vzrušené   pokusem o generálský puč proti prezidentovi Gorbačevovi . Tehdy chtěli všichni Ukrajinci (nebo aspoň většina z nich) pryč od Moskvy. Pro oddělení hlasovali i obyvatelé převážně ruských oblastí na východě, dokonce i a Krymu měli přívrženci samostatnosti 58 procentní většinu.

                Jenže nové státy vznikají rychle, horší je udržet je na životě. Státy se prý udržují ideami, na základě kterých vznikly. V případě Ukrajiny to byl především strach z generálského puče, stejně jako většina ostatních sovětských republik neměli představitelé tehdejší Ukrajiny žádnou představu, co dál.

                Národy mají čtyři vedoucí znaky, které vytvářejí ze skupiny obyvatelstva národ.

                Jsou to: 1) jazyk, 2) kultura 3) dějiny a 4) území. Aspoň tři z těchto znaků musí být splněny, aby mohl vzniknout plnohodnotný národ. (Tak například Rakušáci splňují body 2,3 a 4, což stačí, Židé zase splňovali po celá staletí body 1,2 a 3).

                Jak je to tedy po té stránce s Ukrajinci?

1)      Ukrajinský jazyk existuje, je kodifikovaný, liší se od ruštiny či běloruštiny (což jsme za bolševika ani netušili a tím pádem je toto kritérium nesporné.

2)      Ukrajinský kultura má své velikány jako Tarase Sevčenka či Michaila Bugakova (i když ten, pokud vím, psal rusky). Ke kultuře samozřejmě patří i Dynamo Kyjev, které kdysi přestavovalo reprezentační tým Sovětského svazu, či jiný sport, jako jsou sourozenci Kličkovi. Ukrajina má svůj samostatný kulturní život, pro nás možná málo známý, ale nesporný.

3)      U bodu tři začínají problémy. Skutečně vlastní historii Ukrajina vlastně nemá. Je to ještě o něco horší než se Slovenskem. Slováci se odvolávají na někdejší Velkomoravskou říši, aby prokázali svou národní identitu. V podstatě by ale stačilo, kdyby se přestali distancovat od dějin uherských, ve kterých hráli velmi podstatnou a často rozhodující roli. Vždy byli v jednom státním útvaru, jejich dějiny jsou tedy dobře vysledovatelné Ukrajinci jsou na tom mnohem hůř. Které dějiny jsou ty jejich – ty ruské nebo ty polské? Jen Chmelnický a záporožští kozáci nestačí. Samozřejmě je možné sáhnout až do časů Kyjevské Rusi a to taky Ukrajinci dělají, jenže kontinuitu zde po přerušení trvajícím skoro osm set let je opravdu těžko nalézt. Tady začíná nejistota a s nejistotou je spojena normálně agresivita. Kdo je nejistý, s tím se špatně komunikuje. Křečovitá snaha ukrajinského historika Grigorije Piwtoraka dokázat, že Ukrajina neznamená hraniční oblast ale svéprávnou oblast, což prý se dá vyčíst z dekret z dvanáctého století, dokazuje tuto nejistotu asi nejlépe.

4)      Území je pak ještě větším problémem. Ukrajina se rozkládá na východě víceméně na území někdejší Ukrajinské lidové republiky, poněkud zatlačené zpět od Donu na západ, ta vznikla ale v revolučních časech bolševické revoluce, kde rozhodovaly jiná než etnická kritéria. Proto mají Rusové ve východních regionech Ukrajiny v podstatě většinu. Západ s Lvovem či Užgorodem pak byl k Ukrajině připojen násilně Stalinem po druhé světové válce, o Krymu ani nehovoříc. Jaké je skutečné HISTORICKÉ území Ukrajiny si asi nikdo netroufá říct. Asi proto současná ukrajinská vláda tak úporně hájí současné zemské hranice – i když Krym už dávno ztratila. Jde o boj o vlastní identitu. Ukrajinci jsou ještě stále na cestě za ní. Určitě se jim podaří ji najít a obhájit, otázka je, co za to budou muset obětovat. Současná Ukrajina ještě kritéria národního státu nesplňuje. Situace je komplikovaná samozřejmě tím, že i velký bratr na východě hledá svou novou identitu. Z Ruska se stal z koloniální velmoci sice mnohonárodní, ale přece jen svým způsobem národní stát. Jenž musí taky svou novou identitu hledat a upevňovat. O to je situace nebezpečnější. Válka a společně prožité utrpení či triumf vítězství je totiž dobrým základním kamenem pro vznik jakékoliv identity.

Ukrajinu čeká ještě těžká a bolestivá cesta, než se najde, získá patřičnou sebedůvěru a s ní i kredit. Držím palce, aby se to Ukrajincům podařilo v co nejkratší možné době a aby to příliš nebolelo.

                Mimochodem, tvrdit, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou má na svědomí Evropská unie, jak tvrdí náš bývalý pan president Klaus, je hloupost neskutečného formátu, jež svědčí jen o tom, že pan profesor prostě musí mít vždy jiný názor, a to za každou cenu. Ten konflikt tu byl totiž už tři sta let předtím, než Evropská unie vznikla.

Komu vlastně patří Krym?


                Otázku, která se dnes a denně probírá v médiích, zodpověděl svého času skotský novinář a spisovatel Neal Ascherson lapidárně: „každému a nikomu.“

                Dnes se ptáme, zda má patřit Rusům, kteří na poloostrově tvoří národností většinu, Ukrajině, na kterou poloostrov pevninským spojením navazuje a politicky k ní stále ještě patří, nebo Tatarům, z jejichž jazyka pochází jméno poloostrova? Krym pochází zřejmě z tatarského slova Kerim, což znamená pevnost. Pohled na mapu vysvětlí, proč Tataři poloostrov tak nazvali. Všechny ruské pokusy o přejmenování poloostrova ( a že jich od roku 1783, odkdy Krym k Rusku patřil, nebylo málo) ztroskotaly.

                Jestliže si určitá země vydobude takovýto statut země všech a nikoho, je na malér zaděláno. Pokusím se v krátké historické studii zodpovědět otázku, proč tomu tak bylo a je.

                Už pohled na mapu signalizuje, že tento relativně malý poloostrov je zvláštní. S pevninou je spojen jen uzoučkou pozemní cestou zvanou Perekop, od pevniny na východě jej zase odděluje jen úzký Kerčský průliv. Tento podvěsek na severním břehu Černého moře vzbuzoval pro tuto svoji strategicky výhodnou polohu vždy zájmy nejrůznějších národů a států, aniž si někdo mohl skutečně říci, že by byl jeho.

                Už staří Řekové při své kolonizaci Černého moře, které nazývali Pontos Euxeinos nebo „Pohostinné moře“ , založili na poloostrově hned několik prosperujících kolonií. A to nejen Iónové, kteří byli jakožto národ námořníků stejně všude od dnešního Španělska až po Gruzii (tehdejší Kolchidu), ale dokonce i nepříliš námořně zdatní Dórové. Ti ukázali při volbě místa ale obzvláštní šikovnost a jejich kolonie Chersonéssos se stala nejen hlavním opěrným řeckým bodem na poloostrově, ale dala poloostrovu na dlouhou dobu i jméno. Poloostrovu se říkalo Chersonéssos Tauriké, jako připomínka na původní obyvatelstvo kmene Taurů a znalci řecké mytologie si okamžitě vzpomenou, že právě sem odnesla bohyně Artemis Ifigenii, když ji chtěl její otec Agamemnon obětovat a učinila ji tam svou kněžkou. O jejím osudu vytvořil slavné drama Euripidés a nazval je „Ifigenie na Tauridě“.

                Krymské řecké kolonie si udržely nezávislost v době perské nadvlády nad západní Asií, ale i v době Alexandra Velikého a jeho nástupců. Postupně se ale dostaly pod tlak vzmáhajícího se království Skythů na pevnině a zorganizovaly se do takzvaného Bosporského království, které zabíralo východní část poloostrova a dnešní ruské území za Kerčskou úžinou. Na začátku prvního století před naším letopočtem požádala ale vládnoucí dynastie Spartokovců, stejně jako ještě nezávislá osada Chersonéssos  o ochranu pontského krále Mithridata VI. Eupatora a ten tuto dynastii na trůně Bosporského království vystřídal. Tento ctižádostivý panovník se dostal do konfliktu s Římany, s nimiž vedl celkem tři války (89 – 84, pak 83-82 a 74-64 př.n.l.). Na jejich konci byl – jak už to bývalo ve válkách s Římany zvykem – poražen, ztratil svá území v Malé Asii a hledal azyl právě na Krymu. Římský vojevůdce Pompejus se k němu snažil probít přes Kolchidu (dnešní Gruzii), jenže Kavkaz byl pro římské legie nepřekonatelný (nešlo to ani po pobřeží  – oblast Soči byla pro Pompejovo snažení konečnou stanicí). Římané tedy aspoň zablokovali bosporské přístavy a ekonomická tíseň přinutila Mithridatova syna Farnaka, aby kapituloval a slíbil otce Římanům vydat. Ten nato spáchal sebevraždu. Tato sebevražda byla poněkud kuriózní a vstoupila do dějin. Mithridates žil totiž celý život jako pravý orientální panovník ve strachu, že bude otráven a proto se ládoval protijedy před každou hostinou. Jeho tělo bylo údajně oněmi protijedy tak naplněno, že jed, který požil v sebevražedném úmyslu, neúčinkoval. Když už čekání na smrt trvalo dlouho a bylo bezvýsledné, poručil bývalý král svému otrokovi, aby jej zabil mečem.

                Římané se odměnili Farnakovi tím, že ho sice přijali „pod ochranu“ neposlali do Bosporu ale své legie a království si udrželo po celou dobu římské nadvlády formální nezávislost, čili jakousi autonomii – osud, který měl Krym pronásledovat po téměř celé jeho dějiny. Římané zde ovšem udržovali jakousi trestaneckou kolonii, byli zde posíláni zvlášť nebezpeční trestanci.  (Myšlenka Guantanáma  tedy není nic nového). Pracovali zde v mramorových dolech. Nebezpeční je myšleno především ideologicky, proto tu byl také držen třetí Petrův nástupce na papežském stolci Klement, který zde byl roku 97 n.l. údajně na rozkaz císaře Trajána popraven (byl hozen do moře s kotvou na krku.)

                Po rozpadu Římské říše připadl Chersonéssos Byzanci, která zde udržovala své obchodní stanice a existovalo zde i biskupství pověřené obracením okolního obyvatelstva na křesťanskou víru. To šlo dost ztuha, na sever od Krymu se totiž vytvořila velká a mocná říše Chazarů, kteří neměli chuť opouštět své původní přírodní náboženství. Teprve v polovině devátého století se chazarský kagan rozhodl, že chce přestoupit na jedno ze světových náboženství (volbu si ale ponechal pro sebe) a pozval na svůj dvůr zástupce křesťanů Židů a muslimů. Právě tehdy tam cestoval i náš Konstantin (Cyril) se svým bratrem Metodějem jako vyslanci byzantského císaře a patriarchy a právě na Krymu v Chersonésu objevili pozůstatky svatého Klementa, což jim zabezpečilo věčnou slávu a Konstantinovi hrob přímo v lateránské bazilice po boku onoho legendárního papeže z počátků křesťanství. Koncem devátého století Chazarská říše prostě zmizela. Nikdo neví, kam Chazaří, znechucení neustálými útoky divokých Pečeněgů, zmizeli, podobnost maďarské gramatiky (Maďaři žili dvě stě let v Chazarské říši jakožto ochránci hranic říše) s finskou a estonskou, při naprosté rozdílnosti slovní zásoby těchto jazyků by ale byla možná hodná prozkoumání. Co když mírumilovní Chazaří prostě jen sbalili kufry a odešli daleko na sever, kde jim všichni dali – aspoň načas- pokoj.

                Chazaři tedy odtáhli (možná) na sever, Maďaři k nám do střední Evropy a na sever od Krymu se usadil další kočovný národ Kumánů. Slovanské obyvatelstvo Kyjevské Rusi tedy na jih k moři nedosáhlo, jižní stepi u Černého moře ovládali asijští kočovníci.

                Rozhodujícím způsobem se dějiny změnily ale až roku 1223. Tehdy přitáhli od východu Mongoli, nazývaní za západě i Tataři. Kumáni jim byli schopni vzdorovat jen do roku 1240. Pak prchli do Maďarska a přenechali celou zemi Mongolům. Právě pronásledování Kumánů si Mongoli vzali za záminku války proti Uhersku, kdy v roce 1241 rozdrtili u Slané vojsko uherského krále Bély IV a Slovensko skoro zbavili veškerého obyvatelstva. Poté, co se stáhli nazpět do Asie, vytvořili několik – z jejich pohledu západních – chanátů. Nejmocnější z nich byl Chanát Zlaté hordy, rozkládající se od Dněstru až k Azovskému moři. Krym měl hrát v této říši rozhodující roli. Protože Chanát Zlaté hordy ovládal prakticky všechny obchodní cesty z Číny do Evropy – zejména hedvábnou stezku – potřeboval přístavy, odkud by východní zboží transportoval do bohaté Evropy, toužící po hedvábí, perlách, pepři  a jiném lákavém zboží. Přístavy na Krymu byly k tomu účelu ideální. Jako první to pochopili Janované. Protože Byzanc po svém dobytí křižáky v roce 1204 ztratila na Krymu svůj vliv, začali zde zakládat své osady. První z nich Kaffa vznikla už roku 1266 a následovaly Sudak, Matrida, Jalta či Balaklava a konečně i Azov. Janované samozřejmě nezapomněli anektovat i Cherson.

                Protože ale Byzantinci v roce 1261 dobyli své hlavní město na křižácích nazpět, byli Janované závislí na přízni byzantského císaře. Smlouvami s ním si zajistili volný průjezd úžinami Bosporem a Dardanelami, císař jim nakonec přepustil část Konstantinopole za Zlatým rohem – Petru, dnešní  Galatu. Proto to taky byli Janované, kteří pod vedením kondotiéra Giustinianiho vzali na svá bedra hlavní zátěž marné obrany Konstantinopole proti Turkům v roce 1453.

                V době pádu Konstantinopole už se ale tatarský Chanát Zlaté hordy rozpadl na několik dílčích říší, nejmocnější z nich a také nejdolnější byl Chanát Krym s hlavním městem v Bachčisarají. V roce 1475 se formálně poddal Osmanské říši, což znamenalo definitivní vyhnání Janovanů. Pod ochranou sultána pak – opět jednou autonomní – krymští vládci v roce 1502 zničili zbytky Zlaté Hordy. Nebylo to úplně rozumné, expandující Rusové této skutečnosti totiž využili k dobytí Kazaně a Astrachaně a stali se tak novými, nepříliš pohodlnými sousedy krymských Tatarů.  O sedmdesát let později se Tataři pokusili toto nedopatření napravit. Vytáhli na sever a ve dnech 24 – 26. května 1571 dobyli a vypálili Moskvu.  Bylo ale už pozdě. Severní soused už příliš zesílil a navíc v Kremlu seděl vládce nad jiné schopný  a mazaný – Ivan IV. zvaný zcela právem Hrozný. Ten odmítl po pádu Moskvy ihned kapitulovat a protahoval vyjednávaní o kapitulaci, míru a kontribucích tak dlouho, až se mu podařilo dát dohromady nové vojsko. Pak vyjednávání přerušil.  Zuřící krymský chán Devdet Giraj vytáhl v roce 1572 proti lstivému moskevskému vládci s novým vojskem a spoustou těžkých děl, jeho vojsko bylo ale ruským vojevůdcem Michailem Vorotynským u vesničky Molodi v několikadenní bitvě rozdrceno. Tato bitva se udává jako začátek úpadku krymského chanátu, který se už z této porážky nikdy nevzpamatoval a v následujících stoletích byl už v trvalé, i když statečné defenzívě proti expandujícímu Rusku. Kníže Vorotynský se vděčnosti nedočkal. Tedy dočkal, ale jen nakrátko. Nejprve jen car Ivan bohatě obdaroval, poté ale z něj a z jeho popularity dostal strach a v roce 1573 jej dal popravit.

                Tataři kladli Rusům hrdinný odpor. Byly to právě opakované neúspěchy v pokusech o dobytí Azova, které nakonec přiměly Petra Velikého, aby se vzdal další snahy o získání přístupu k moři na jihu a založil Petrohrad. Jenže co nedokázal velký chlap, dokázala velká ženská. Tedy Kateřina Veliká. Ne nadarmo jí ve Francii říkali le Grande, tedy velký, jako by byla muž.

                V roce 1774 vyhlásil už hodně zmenšený Krymský chanát pod ruským tlakem nezávislost na Turecku. Následně opustili Krym z podnětu Rusů všichni křesťané. Následoval hospodářský kolaps, občanská válka a v roce 1783 ruská intervence, jež vedla k obsazení celého Krymu a jeho přičlenění k Ruské říši. Tažení vedl Kateřinin důvěrník a milenec kníže Potěmkin. Název Potěmkinovy vesnice, kdy chtěl své paní prezentovat nové šťastné poddané ve válkou zničené zemi, pochází právě z té doby. Krym byl přejmenován na Gubernii Taurii  (první z mnoha pokusů dát této zemi jiný než tatarský název) a na 100 000 Tatarů uteklo před ruským násilím do Turecka. V roce 1784 založili Rusové na Krymu nový moderní přístav Sevastopol, město obydlené od samého začátku ruskými přistěhovalci a tento stav se nezměnil dodnes.

                V letech 1853 – 1856 se Krym stal válčištěm velmocí. Do války mezi Ruskem a Tureckem se totiž zapletly i Anglie, Francie a nakonec i Sardinské království.  Rusové válku prohráli, poloostrov ale podrželi a další statisíce Tatarů, kteří během války kolaborovali s nepřáteli Ruska, uprchly do Turecka. Okolo roku 1900 žilo na Krymu už jen 187 000 Tatarů.

                V roce 1917 po Velké říjnové revoluci byla vyhlášena Lidová republika Krym. Právě Krym si vybral za svou základnu jeden z legendárních velitelů Bělogvardějců Wrangel.  Byl asi nejschopnějším ze všech protisovětských velitelů, jenže přišel pozdě, když už bylo v podstatě po všem. Snaha udržet Krym mimo vliv sovětské moci byla odsouzena k neúspěchu. V roce 1921 musel Wrangel se svými vojáky poloostrov vyklidit a byla zde vyhlášena Autonomní socialistická sovětská republika v rámci Sovětského Ruska.

                V roce 1942 dobyla poloostrov po dlouhých a těžkých bojích německá vojska (obrana Sevastopolu vstoupila do ruských dějin a je dodnes mýtem a důvodem, proč má Rusko právě k tomuto městu tak silný emocionální vztah). Krym dostal název Gotengau jako vzpomínku na takzvané krymské Góty, tedy Germány, kteří zde kdysi měli žít. Hitler měl v plánu vysídlit odtud slovanské obyvatelstvo a nasídlit sem německé obyvatelstvo z Jižního Tyrolska ( to aby udělal radost spojenci Mussolinimu, kterého jihotyrolští Němci nikdy nepřestali znervózňovat, nemohl proti nim ale z ohledu na silnějšího spojence nic podniknout). Z těchto plánů nakonec sešlo – Tyrolákům se na Krym zřejmě nechtělo a v roce 1944 se Krym dostal opět pod sovětskou kontrolu. S fatálními následky pro tatarské obyvatelstvo. Pod záminkou jeho kolaborace s německými okupanty (což byla částečně pravda, Tataři byli ochotni spolupracovat s kýmkoliv, jenom když je zbaví Rusů) byli 18.května 1944 přesídleni do oblasti Kazaně ( kde je dnes Autonomní tatarská republika) a Ufy (Baškirská autonomní republika) . Polovina z nich transport v dobytčích vagónech bez jídla a pití nepřežila.  Autonomie Krymu byla zrušena a Krym začleněn do Ruské socialistické sovětské republiky. V únoru 1945 měl na sebe Krym přitáhnout oči celého tehdejšího světa, protože se zde na Jaltě konala konference mocností (SSSR, USA a Velká Británie), jež měla rozhodnout o poválečném uspořádání světa – jak to dopadlo, zejména pro nás, víme.

                V roce 1954 pak Nikita Chruščov, sám Ukrajinec, daroval Krym Ukrajině. Jak zdůraznil jeho syn, politolog žijící v USA, nevedly ho k tomu žádné politické, morální či etnické, ale pouze hospodářské důvody. Na Krymu žijící Rusové, kteří zde už skoro dvě stě let tvořili většinu, se s tímto činem nikdy nesmířili. V roce 1967 došlo k rehabilitaci krymských Tatarů, návrat na Krym jim byl povolen ale až v roce 1988 za vlády Michaila Gorbačova. Dnes tvoří z dvojmilionového obyvatelstva Krymu 12%, (Rusové tvoří 58% a Ukrajinci 24%) Mimochodem obyvatelstvo Krymu se v posledních desetiletích následkem vystěhovalectví stále zmenšuje, od roku 1995 zde ubylo 250 000 obyvatel. Mimochodem ruštinu jako dorozumívací jazyk preferuje 97 procent obyvatelstva Krymu!

                Navzdory tomuto etnickému složení hlasovalo v roce 1991 při rozpadu Sovětského svazu 54% krymského obyvatelstva pro samostatnost Ukrajiny. Ihned ale začaly problémy. Nepomohlo ani, že Krym znovu dostal svůj statut autonomní republiky a že má vlastní parlament, vládu i rozpočet. Rusko má totiž k této zemi obzvlášť vřelý vztah. A tak žhavá láska může být zničující. V roce 1993 vyhlásil ruský parlament Sevastopol za ruské město, Sevastopol je totiž, jak známo, hlavní opěrný bod ruské černomořské flotily. Po několikaletých vyjednáváních došlo nakonec v roce 1997 mezi Ruskem a Ukrajinou k dohodě o nájmu přístavu a vojenské základny na dvacet let – tedy do roku 2017.

                Už v roce 2008 ale došlo k vážnému konfliktu. Ukrajinský prezident Juščenko (pro něhož na Krymu hlasovalo méně než 20% voličů) se v době rusko-gruzínského konfliktu postavil na stranu Gruzie a chtěl smlouvu Rusku vypovědět. Nakonec si to netroufl udělat, Rusové jsou ale od této chvíle velmi přecitlivělí na každou politickou změnu v Kyjevě. Jedním z prvních činů Viktora Janukoviče (zvoleného na Krymu ukrajinským prezidentem většinou 89% hlasů) bylo prodloužení oné smlouvy s Ruskem, za což dostal jako protislužbu zvýhodněné ceny ruského plynu.

                A tak není divu, že to dnes na Krymu opět vře. Politicky patří sice Ukrajině, etnicky ale Rusku. Tataři mají pak z Rusů historicky podmíněný panický strach, Ukrajinci se nechtějí stát trpěnou menšinou. Putin má ale (oprávněné?) obavy, že by mohl dostat s novým ukrajinským vedením ohledně Sevastopolu opět nemalé problémy. A využívá situaci. Ruské jednotky, které se na Krymu vylodily, mohou počítat s plnou podporou většiny krymského obyvatelstva. Stejně jako svého času v Abcházii či v Jižní Osetii. Krym bude mít tedy nemalé problémy obhájit zde svou suverenitu. Ostatně Janukovičem dosazený premiér krymské vlády Anatolij Mohiljov byl 27.února vystřídán vůdcem proruské strany Sergejem Axjonovem. A pokud dojde na Krymu k volbám, nemusí Putin vůbec nic manipulovat. Většinu získá Axjonov a v případném referendu o odtržení Krymu od Ukrajiny bude hlasovat jistá většina pro samostatnost poloostrova. Samozřejmě, že tuto samostatnost uzná pouze Rusko. Rusko samozřejmě nebude Krym anektovat, to by byla fatální politická chyba, bude ale požádán legálně zvolenou vládou autonomní republiky Krym o ochranu a samozřejmě ji rád poskytne. Fungovalo to v Abcházii i v Jižní Osetii, proč by to tedy nemělo fungovat teď? Samozřejmě je Krym větší sousto. Nejen proto, že je větší, ale proto, že je skutečně v Evropě, skoro před prahem Evropské Unie. Jenže Ukrajina nebude mít šanci získat kontrolu nad poloostrovem zpět. Může harašit zbraněmi, jak už to Vitalij Kličko i dělá, nemá proti Ruské armádě ale ani tu nejmenší šanci. Evropa a Amerika můžou hrozit sankcemi, nikdy je neuvedou skutečně do reality. Na to potřebují příliš ruský plyn a ropu. A Putin potřebuje zase Evropu jako odběratele. Bez vývozu ropy a plynu se zhroutí jeho ekonomika. Bohužel pro něj vedou všechny plynovody přes území Ukrajiny – plynovod pod Baltickým mořem ještě není – pokud vím ani tak brzy nebude – v provozu.  Pokud by ovšem Ukrajina zastavila dodávky na západ, přivolá na sebe hněv Evropy.

                Ať to teď vypadá jakkoliv dramaticky, nakonec dojde k dohodě. A Krym, zřejmě už brzy „samostatný“ bude patřit, jako tomu bylo vždycky, všem a nikomu.

                Vitalij Kličko má sice pravdu, když říká, že lidé chtějí především žít dobře a v dostatku a nacionalismus, federalismus a další politická hesla jsou mu vnucována lidmi toužícími po politické moci. Jenže kdo to těm lidem na Krymu vysvětlí?