Category: Blog

Conchita Wurst a dekadence současné Evropy


Tak jsme vyhráli Song contest. Po roce 1966, kdy zvítězil Udo Jürgens s písní „Merci Cherie“ Rakousko žádné vítězství v této soutěži nezaznamenalo, účast v posledních letech, kdy se to hemžilo posledními místy už v semifinále, byla spíše tristní. A teď najednou zase euforie. Já vím, že v České republice tato zpěvácká soutěž Eurovize příliš registrována není. V časech komunismu byla československou televizí ignorována a dva pokusy České republiky o účast v letech 2007 a 2008 dopadly katastrofálně posledními nebo předposledními místy v semifinále a tím skončila i účast České republiky na této show. Protože to je show a nic jiného. O to tady vlastně jde.

            Vítězové Song contest zažijí většinou svou hvězdnou hodinu, aby pak zmizeli v zapomenutí. Jsou ovšem i výjimky, jako už vzpomenutý Udo Jürgens, který má dokonce už za svého života už náměstí se svým jménem v rodném Villachu, nebo ABBA, jež právě na této soutěži prorazila na světové jeviště v roce 1974 s hitem Waterloo. Anebo např. Celine Dion, jež vyhrála v roce 1988.

            V posledních letech jde ale stále více o show a vítězové musí být prostě nějak prodatelní v médiích, musí být zvláštní, abych to nazval pravým, i když anglickým slovem – musí to být freakové (tedy freaks). Krásně je to vyjádřeno v americkém filmu „American Dreamz“ s Hugem Grantem v hlavní roli. Hraje tam organizátora takovéto americké pěvecké soutěže a svému štábu dává pro hledání nových uchazečů následující instrukce: „Nepotřebuji tam mít žádné perfektní lidi. A když říkám, že tam nepotřebuji mít žádné perfektní lidi, myslím tím, že chci lidi s chybami. A když říkám lidi s chybami, myslím tím freaky. Sežeňte mi ty freaky!“

            Tak zvítězila v roce 2006 například finská skupina LORDI s písničkou Hard rock halelujah, nebo v roce 2004 Ukrajinka Ruslana s „Wild dance“. Podstatu soutěže vystihl dokonale německý bavič Stefan Raab. Prohlásil, že dokáže dovést k vítězství v Song contest kohokoliv. Skutečně vybral pro soutěž v roce 2010 do té doby neznámou devatenáctiletou Lenu Meyer-Landrut, zařídil její omniprezenci v médiích, naaranžoval patřičně její výstup a Lena skutečně vyhrála. V domnění, že je skutečně skvělá zpěvačka, se pokusila o rok později vítězství obhajovat – a zmizela v zapomenutí – Raab už s ní tuto hru nehrál, protože věděl, že je odsouzena k neúspěchu.

            A syn hospodského z Bad Mitterdorfu z Horního Štýrska Thomas Neuwirth, uměleckým jménem Conchita Wurst, je důkazem, že současná Evropa freaky potřebuje a obdivuje.

            Což nesnižuje její pěvecký výkon, jenž byl skutečně úctyhodný. Ovšem vystoupil-li by Tom alias Conchita jako muž nebo vystoupil-li by i jako oholená žena bez plnovousu, dovoluji si odhadnout, že by nezvítězil(a).

conchita wurst

            Předesílám hned na začátku – nemám vůbec nic proti transvestitům. V Murau nás v tenisové hale obsluhovala Angi a dělala to skutečně skvěle. Od té chvíle, kdy převzala restauraci do rukou, byly záchody konečně čisté a do sprch po tenise mohl člověk vstoupit bez obavy, že mu nohy během několika hodin zplesniví. Angi byla sympaťačka, ráda si s hosty požvanila, i když pohled na minisukni v kombinaci se začínající pleší na začátku iritoval. Ale člověk si zvykne, chodili jsme tam rádi a pokaždé si s ní popovídali, byla totiž ve svém projevu ženštější, než si může dnes dovolit skutečná žena.

            Conchita to vlastně dělá úplně stejně a je to sympatické, způsob jak si v rádiu chce  si trošku „potlachat“, způsob, jak naprosto žensky (chová se prostě jako „diva“) přehrává napětí a vzrušení při svých vystoupeních působí autentičtěji, než kdyby šlo skutečně o ženu. U skutečné ženy by to působilo neautenticky až směšně, u ní ne. V podstatě je mi tedy Conchita sympatická a vítězství jí přeji.

            Co se mi nezamlouvá, jak bylo toto vítězství naaranžováno. Samotné její umělecké jméno Conchita Wurst je samozřejmě už samo o sobě geniálním tahem. Přeloženo do češtiny se Thomas Neuwirth rozhodl pro jméno Conchita Klobása. Podivná kombinace, která provokuje už sama o sobě. Ovšem současně je třeba podotknout, že Rakušák, chce-li vyjádřit, že je mu všechno jedno, řekne: „es ist mir wurst“. Čili svým jménem už vyjadřuje Conchita, že je jí jedno, co si o ní lidé myslí. A současně toto jméno svou kombinací zůstane prostě viset v uchu.

I samotná soutěž byla inscenována skvěle. Už v semifinále, kdy jsou semifinalisté, kteří postupují do finále jmenováni „v náhodném pořadí bez ohledu na skutečné umístění“ byla jmenována Conchita až jako poslední. (I když semifinále vyhrála!)  Až když už publikum skandovalo hlasitě „Austria, Austria“ protože si finále bez vousaté zpěvačky nedovedlo představit, vyslovila porota za hlasitého jásotu publika její jméno. Jestliže se do té chvíle v sázkových kancelářích pohybovala Conchita okolo čtvrtého místa, náhle vystřelila na místo první. Všichni přece viděli její zoufalství, kdy bylo třeba jmenovat poslední jméno s právem vystoupit ve velkém finále! A bookmakeři pochopili správně, (protože oni chápou vždy správně). že to vše je úmysl a má jen jeden cíl – vítězství této exotické osoby, již moderátor nazval „Rakouskou královnou.“

            Následně pak přišly rozhovory, fotoshootingy, doslova její všudypřítomnost. Rakouský humorista Kulis si dělal legraci, že celá Kodaň je tak zblázněná do Conchity, že už i kodaňskému symbolu – malé mořské víle – začal růst knírek.

            A pak přišlo, co přijít muselo, totiž její vítězství.

            Zajímavé je, jak hlasovaly jednotlivé země.

 Možná by bylo třeba ještě pro ty, kdo způsob hlasování neznají, vzpomenout, jak se soutěžícím udělují body. Hlasovat můžou všechny země, které se soutěže zúčastňují. Z poloviny dává hodnocení odborná pětičlenná porota, z poloviny pak telefonní hlasování televizních diváků té které země. Pro kandidáta vlastní země pak diváci hlasovat nesmějí.

Ve vysoce liberálním Finsku byla Conchita jasně na prvním místě, všichni porotci i hlasující diváci ji dali jednohlasně na první místo. (Což svědčí mimochodem o tom, že její pěvecký výkon byl skutečně velmi dobrý) O mnoho horší to nebylo ani ve Švédsku, Švýcarsku či Holandsku. Pokud by někdo hledal souvislost s náboženstvím – tedy liberální protestanti proti konzervativním katolíkům, pak se hluboce mýlí. V bigotně katolickém Španělsku převálcovala Conchita suverénně celou konkurenci jak u poroty, tak u posluchačů. Ale přece jen – politické kontexty se dají vyčíst.

V Rusku, kde nedávno přijímali ostré zákony proti homosexuálům a transvestitům, získala Conchita překvapivě šesté místo a tím pět cenných bodů. Přitom u diváků obsadila dokonce třetí místo, problémy s ní měli jen porotci, přece jen se bojící, že by pak už nesehnali žádné angažmá v státem kontrolované ruské televizi. Jeden z porotců dal Conchitu dokonce na poslední 25. místo – zřejmě se chtěl zavděčit Vladimírovi Velikému, ostatní jeho postoj přece jen poněkud korigovali, nakonec to u poroty vyšlo na jedenácté místo.

Nedalo mi to, abych se nepodíval, jak hlasovali muslimové. V podstatě měl člověk na výběr jen dvě země (Bosna a Hercegovina se letos neúčastnila) Albánii a Azerbajdžan. V Albánii ovšem odvedli komunisté stejně dobrou práci jako u nás či ve východním Německu, k náboženství (muslimskému) se tam hlásí jen 21 procent obyvatelstva a 70 procent je bez vyznání. Takže tam Conchita vybojovala šesté místo jak u poroty, tak u diváků.

Azerbajdžan je ovšem mnohem zajímavější. U porotců Conchita úplně propadla. Skončila na předposledním 24. místě. Za ní už byla jen Arménie, protože dát hlas Arménovi je v Azerbajdžanu rovno velezradě a ta se tam trestá smrtí. U azerbajdžanských diváků však získala třetí místo!, což jí přineslo přece jen celkově deváté místo a s ním i jeden bod.

Podobně to vypadalo v Bělorusku. Pod dohledem diktátora Lukašenka si žádný porotce nedovolil Conchitin výstup ocenit, dali ji na 23. místo, u diváků skončila čtvrtá, stačilo to ale pouze na čtrnácté místo a tím byla bez bodu. Vladimír Veliký by se tedy od svého souseda Lukašenka přece jen mohl leccos přiučit – objektivně přiznávám, že běloruský diktátor měl ovšem na získání kontroly nad svou zemí víc času než Vladimír Putin, takže možná není v Rusku ještě všechno ztraceno.

Jak v Rusku, tak v Bělorusku či Azerbajdžanu, kde jsou poroty svázány politicky, projevili diváci svým hlasováním, že touží po svobodě, že se touží z politického korzetu osvobodit. Conchita se stala symbolem protestu – nemám tušení, zda to skutečně chtěla. Možná ale ano, jinak by sotva adresovala Vladimírovi Putinovi při přebírání ceny své poselství „Nás nezastavíte.“

Myslím si osobně, že Conchita Wurst bude také jen oním jednodenním zjevením (německy se tomu říká „Eintagsfliege“), dnes slavená, o pár let později, až se okouká, zapomenutá. Je vyjádřením touhy Evropanů po něčem výjimečném, je vyjádřením nudy z blahobytu. Který očividně nezlomila ani hospodářská krize. Umění v Evropě se pohybuje už hodně dlouho na hranici dekadence a často ji i překračuje (jako  – jen namátkou – obrazy Hermann Nitsche). Evropa neví, co se sebou, dekadence je ale známka únavy a chybějící energie. Troufám si tvrdit, že v USA by Conchita neměla šanci, o muslimském světě ani nehovoříc – tam už by dávno nežila.

Mám z vítězství Conchity radost, je opravdu důkazem tolerance, je ovšem i důkazem instalace hvězd na zakázku médií. Možná by za tím mělo být víc než jen to. Třeba varovným signálem, aby Evropa přece jen nabrala dech a vrhla se vpřed. Dekadentní Řecko v době antiky nemělo šanci ani proti polobarbarským Makedoncům ani proti vitálním Římanům.

Pro nás, řadové rakouské občany, má ovšem její vítězství už jeden konkrétní následek. Song contest se bude příští rok organizovat v Rakousku. (Vždy se organizuje v zemi vítěze předchozího ročníku. ORF, čili státní rakouská televize, jejíž ředitel s krásným rakouským jménem Wrabetz už dlouho a marně bojuje o zvýšení účastnickým poplatků, dala vědět, že tento projekt je tak finančně náročný, že ho bez onoho zvýšení poplatků prostě zorganizovat nemůže. Takže budeme za naši radost z vítězství platit. Zda bude Conchita i pak tak oblíbená, až budou Rakušané muset sáhnout hlouběji do peněženky, si dovolím zpochybnit. Ale o tom je ještě příliš brzy uvažovat.

Zatím ji jen blahopřeji k vítězství a přeji jí, aby si tu chvíli slávy pořádně užila. Nemusí totiž trvat dlouho.

             

 

               

Savojsko


Až do roku 1992 jsem vlastně nevěděl, že tato země existuje. Tehdy jsme pozdě v noci dorazili do Albertvillu (zácpa na německé dálnici zpozdila náš příjezd o několik hodin) a když jsem ráno vstal a podíval se z okna hotelu, uviděl jsem na věži v blízkosti hotelu ne francouzskou vlajku, jak bych očekával, ale červenou vlajku se stříbrným křížem, kterou jsem nejprve považoval za vlajku švýcarskou a zapochyboval jsem, kam jsme to vlastně dojeli. Nebylo to Švýcarsko, byla to vlajka Savojska, někdejšího hrdého vévodství, jež se stalo součástí Francie až v roce 1860 a ačkoliv byla tehdy anexe savojského území Francií schválena následným referendem údajně 99,8 procenty voličů (výsledky tohoto typu jsou mi od časů voleb kandidátů lidové fronty do komunistického parlamentu vždy tak nějak podezřelé) savojští horalé se nikdy pravými Francouzi nestali.

savoj

                Savojsko je krásná země vysoko v horách – průměrná nadmořská výška území je přes 1000 metrů. Patří k němu Mont Blanc a lyžařská centra jako Chamonix, Val d´Isere, La Plagne či Curchevell/Meribell. Proto se místo „Francouzské Alpy“ říká „Savojské Alpy“ a Savojci jim jinak ani neřeknou.

                K Savojsku patří krásná města jako Annecy, Albertville, Chambery nebo Briancon. Prostě je tu toho k vidění víc než dost.

P1050568

                Začátky vzniku Savojska jsou tak trochu zahaleny tajemstvím a nejsou taky nijak impozantní. Všechno to začalo docela nenápadně a v malých poměrech. Jak se vlastně Humberto I. vládcem poměrně nevelkého území na západní straně Alp stal, o tom se zdroje rozcházejí. Šlo o část někdejšího Burgundského nebo Arelatského království, které připadlo roku 1033 Svaté říši římské a od tohoto roku se římský či, chcete-li  německý král, mohl nazývat i králem Arelatským (tento hrdý leč bezvýznamný titul nosili tedy i Karel IV., Václav IV. či Zikmund Lucemburský. Ten poslední se do Savojských dějin významně zapsal.

                Zda Humberto dostal své léno od posledního burgundského krále, s nímž měl být spřízněn či od biskupa z Vienne, který ovládal území mezi Lyonem a Grenoblem, se mi nepodařilo zjistit, každý zdroj tvrdí něco jiného. Faktem je, že se Savojští vládci začali nazýval hrabaty – tedy vládci podřízenými přímo římskému králi a tím pádem nezávislými na své církevní vrchnosti v kraji Dauphine. Postupně zvětšovali své území ziskem území Aosty, oblasti Turína v Piemontu, kantonu Waath okolo Lausanne v dnešním Švýcarsku (Ženevské jezero bylo jejich vnitřním mořem) a získali kontrolu nad všemi důležitými průsmyky přes západní Alpy, tedy Monte Geneve, Malý a velký svatý Bernhard. O přízeň savojských hrabat se díky strategicky významné poloze jejich území ucházeli i císaři (Friedrich II. vyjednal sňatek svého nejmilejšího – i když v podstatě nemanželského syna Manfreda s dcerou savojského hraběte Beatrix a ta se tak stala královnou sicilskou. Friedrich potřeboval totiž nutně bezpečný přechod do Francie, aby tam mohl dopadnout a umravnit papeže Inocence IV. Moc savojských knížat stoupla,  zejména když se zmocnili hrabství Nizza a získali tím přístup k moři, ale přivolali tím na sebe i nevůli mocného souseda – francouzského krále, který se stal ziskem kraje Dauphine v roce 1349 jejich bezprostředním sousedem.

                Savojsko hledalo ochranu u římského císaře a taky ji našlo. Karel IV. reagoval na nebezpečí francouzské rozpínavosti, oddělil Savojské hrabství od Burgundského království, podřídil je bezprostředně své vlastní moci a hraběte Savojského jmenoval říšským vikářem pro Arelatsko, tedy svým zástupcem v někdejším Burgundsku. Jeho syn Zikmund povýšil pak savojská hrabata během koncilu v Kostnici na vévody (protože nebyl právě v nejlepších vztazích s Burgundským vévodou, aby riskoval cestu do Francie přes jeho území, zajistil si takto bezpečný průchod územím nového vévody savojského. A zadarmo takové jmenování taky nebylo a jak víme, Zikmund měl stále hluboko do kapsy.

                V roce 1453 získal vévoda Ludvík starší do svého majetku tzv. Turínské plátno. Tehdy se tak samozřejmě nejmenovalo, dostalo to jméno, až když ho savojští vévodové převezli v roce 1578 z Chambery do svého nového hlavního města Turína, kde je dodnes. Možná je měla tato posvátná relikvie považovaná za Kristův pohřební rubáš chránit před mocným a nebezpečným sousedem na západě. V té době hráli savojští vévodové opět jednou velkou politiku. Otec Ludvíka Amadeus se nechal zvolit na basilejském koncilu protipapežem proti Evženovi IV. a přijal jméno Felix V. Byl to druhý a tentokrát už marný pokus císaře Zikmunda zlomit císařskou moc. Nedopadlo to dobře. Přes císařskou podporu se Felix V. nakonec tohoto titulu musel vzdát. Ludvík sám se oženil s Annou Lusignanskou, dědičkou kyperského a titulárně i jeruzalémského království (které byly obojí už pevně v tureckých rukou, což ovšem nebránilo tomu, aby si savojští vévodové od této chvíle nepřidávali ke svému jménu vznešený titul krále Jeruzalémského a kyperského.

savojsko mapa

                Ani turínské plátno ale savojské vévodství neuchránilo. V roce 1536 se zemí prohnali Francouzi pod vedením svého krále Františka I. Protože se snažili už od doby jeho předchůdce Karla VIII. vyrvat Španělům severní Itálii, potřebovali mít nutně pod kontrolou alpské průsmyky. Král František připojil jednoduše Savojsko k Francii a vévody vyhnal – vévoda Karel III. prožil závěr svého života v exilu. S tím se nehodlal smířit jeho syn Emanuel Phillibert – dal se do španělských služeb a v roce 1557 slavil triumf, když v bitvě u St.Quentin rozdrtil francouzská vojska pod vedením slavného (o bartolomějské noci později zavražděného) maršála Colignyho. V roce 1559 nabylo Savojsko opět samostatnosti, ovšem území okolo ženevského jezera, které si mezitím v době bezvládí zabrali Švýcaři byla už definitivně ztracená – dnes jsou z nich francouzsky hovořící švýcarské kantony Vaud a Freiburg/Fribourg..

                Ve válce o španělské dědictví v letech 1700 – 1714 se Savojsko pro jistotu přidalo na stranu francouzskou. Pikantní bylo, že vojska rakouská vedl v této válce jeden z nejslavnějších Savojanů vůbec – savojský vévoda Evžen. Tento ambiciózní malý a škaredý muž se ucházel o kariéru na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. „Král slunce“ jej nicméně odmítl, protože ve francouzské armádě směli sloužit jen velcí a krásní generálové. Uražený Evžen se vydal do Vídně, kde právě vládl císař Leopold I. – nejškaredší ze všech Habsburků (kteří povětšinou krásou neoplývali), jenž kdy na trůně seděl. Malý, s nesmírně odstávajícím spodním rtem, že když hovořil, stříkaly sliny do vzdálenosti několika metrů. Ten v malém a škaredém Savojanovi spatřil spřízněnou duši a nabídl mu kariéru v rakouském vojsku. Evžen se mu odvděčil tím, že nejprve vyprášil Turky z Maďarska, a když byl s Turky v roce 1700 konečně uzavřen mír, začala válka o Španělsko. Vévoda Evžen se svým kongeniálním anglickým kolegou vévodou z Malborough dokázali zlomit neporazitelnost francouzských vojsk, zejména po bitvě u Blenheimu v roce 1704, jež znamenala konec francouzské dominance v Evropě, tak pracně vybudované kdysi dávno geniálním kardinálem Richelieuem. To už  si musel Ludvík XIV. dělat výčitky, že toho ošklivého Savojana přece jen do své armády nepřijal. U Ludvíka XIV by ostatně díky své nevelké postavě a povrchní znalosti francouzštiny neměl šanci ani Napoleon Bonaparte. Evžen dostal za své nesporné zásluhy sochu na vídeňském Heldenplatzu a jeho palác, který byl právě letos zpřístupněn veřejnosti a stojí skutečně za návštěvu, svědčí o tom že ani za svého života nepřišel –  zkrátka.Habsburkové uměli být vděční.

Savojsko III

                Savojské vévodství ovšem stálo v této válce, jež přinesla slávu jejich rodákovi, na straně Francie a když se v roce 1709 podařilo zastavit útok spojenců na Paříž v nesmírně krvavé bitvě u Malplaquet a ve Vídni v roce 1711 zemřel císař Josef I. na neštovice, začalo se vyjednávat a lákavá kořist byla nakonec rozdělena mezi všechny zúčastněné strany. Ani Savojsko nepřišlo zkrátka. Dostalo západní části Milánska (východní si přivlastnilo Rakousko a na budoucí malér tím bylo zaděláno) a ostrov Sicílii, s nímž nevědělo, co si má počít. Proto ho vyměnilo s Rakouskem na bližší Sardínii a savojští vévodové se od roku 1720 pyšnili titulem krále Sardinského. V roce 1792 je sice převálcovala francouzská revoluční armáda a poté Napoleon, který Savojce na obou stranách Alp považovat za Francouze, kteří se prostě, podobně jako on sám,  nenaučili dost dobře francouzsky a přičlenil celé savojské území včetně Piemontu přímo k Francii. Ze zbytku severní Itálie, hovořící podle jeho soudu opravdu Italsky, vytvořil Cisalpinskou republiku.  Po Vídeňském kongresu bylo Sardinské království ve svých hranicích obnoveno a jako přídavek dostalo i území někdejší Janovské republiky. A brzy mu narostla křídla. Začalo se považovat za vedoucí sílu touhy po sjednocení Itálie, do té doby rozdrobené do spousty malých i větších státečků. A tím narazilo na východní hranici na zájmy Rakouského císařství. První pokus o vypuzení Rakušanů v roce 1848 ztroskotal. Maršál Radecký udělal s Italy blekosvě pořádek. V roce 1859 byl ovšem Radecký už mrtev a do nového válečného konfliktu se Rakušany rozhodl vést sám mladý císař František Josef I. Savojané hledali spojence – a našli ho ve francouzském císaři Napoleonovi III. Ten si ovšem svou pomoc nechal draze zaplatit. Za to, že francouzské vojsko pomohlo Italům porazit početně silnější Rakušany u Solferina, musel Sardinský král odstoupit Francii historicky nejcennější část svého území – vlastně jádro, odkud kdysi savojská moc vzešla – celé savojské území na západ od Alp jakož i hrabství Nizzu. A tak se Savojané dostali definitivně do státního svazku francouzského a jsou v něm dodnes. Zda bylo následné referendum o přičlenění k Francii manipulováno nebo se v něm zobrazila skutečná frustrace francouzsky hovořících Savojců, že se zájmy jejich králů očividně přenesly na východní stranu Alp, nedokážu posoudit. Savojci v referendu přičlenění k Francii schválili. Nakolik jsou s touto situací šťastní či aspoň smíření nemohu posoudit, ale savojské vlajky vlající nad Albertvillem či na radnici v Chamonix (sice s vlajkou Evropské unie ale bez vlajky francouzské, dávají leccos vytušit. Horalé byli vždy a jsou hrdý národ, sice chudý, ale nezlomitelný. Nezlomila je drsná příroda, nezlomí je tedy ani politici.

Savojsko I

             

   A Savojsko stojí za návštěvu. Ať už je to Chamonix pod  Mont Blancem s lanovkami, které vás vyvezou až do výšky 3842 metrů (Aiquile du midi), nebo lyžařské centra v Val d´Isere, Curchevellu 8 s nejvýše položeným letištěm v Evropě, na němž mohou přistávat dopravní letadla a které ná startovací plochu podobné lyžařskému skokanskému můstku), Meribellu nebo La Plagne anebo krásná městečka jako je Albertville nebo přímo jako z pohádky vystřižené Annecy. .

P1050591

Toto hlavní město departementu Horní Savojsko leží u jezera, jež se jmenuje po něm a starým městem protéká řeka Le Thiou s řadou kanálů a úžasnou atmosférou. A skvělými restauracemi, kde se dá najíst za naprosto přijatelné ceny. Savojská kuchyně možná postrádá francouzskou rafinovanost, je na ní poznat, že lidé tu nebyli bohatí a museli si vystačit s málem. Dokážou ale z toho mála vytvořit úžasné kreace. Seděli jsme v restauraci Rotisserie du Thiou a jedli neuvěřitelně dobrý Salade Perigord s teplými kousky kachního masa a studenými kachními játry, jež se doslova rozplývala na jazyku, jedno z nejlepších jídel, jež jsem vůbec kdy jedl. A i hlavní chod – savojská specialita Tartiflette (v podstatě zapékané brambory se sýrem), či Filet der Ferre (čerstvá ryba přímo z jezera) daly vědět, že do Annecy kalvinisti nikdy nevkročili, ba naopak, poté, co ovládli Ženevu, učinil vévoda Karel III z Annecy hlavní město protireformace a přeložil sem sídlo biskupa, ze Ženevy právě vyhnaného.  

P1050596

                Ať tak či onak návštěva této alpské zemičky stojí každopádně za návštěvu. A nejen kvůli lyžování.

P1050531

Putin, Lavrov a harašení zbraněmi 100 let po Sarajevu


                To, co se teď odehrává na východě Evropy, přesněji na hranicích Ruska a Ukrajiny by nemělo nechat nikoho chladným. Pocit, že se nás to netýká je sice silný, umocněný tím, že po dlouhá desetiletí se nás to, co se odehrávalo na východ od Čiernej nad Tisou nás ani zajímat nesmělo. Na Východ jsme se nikdy nedívali až tak rádi (odhlédnouc od panslavistů, slovenských obrozenců devatenáctého století a pánů Zemana a Fica). Vzory a partnery jsme hledali 8 s větším či menším úspěchem vždy na Západě. Bylo to dáno samozřejmě i tím, že České země patřily historicky do svazku Římské říše národa Německého, tedy do následovníka Západořímské říše a Východ a Západ se už při dělení Říma v roce 395 kulturně natolik lišily, že ono dělení připadlo tehdejším lidem vlastně přirozené. Ty rozdíly se od té doby nezmenšily, spíše zvětšily. (I když za časů cara Ivana Hrozného byly přece jen o něco větší než dnes).

                Letos vzpomínáme 100 let od vypuknutí první světové války, konfliktu, jež uvrhl náš světadíl na dlouhých třicet let (s jedním přerušením) do nejhroznějšího utrpení, jaké jeho obyvatelstvo kdy vůbec zažilo. Ti, kdo pracovali před oním rokem 1914 na rozpoutání válečného konfliktu, neměli ani nejmenší tušení, do jaké tragédie své občany ženou (jinak by to nedělali, pro Rakousko-Uhersko znamenala ona válka konec existence, pro německého císaře Viléma zánik monarchie a útěk do exilu. Jenže tak nikdo v roce 1914 nemyslel. V popředí byly strategické zájmy – Orientexpres a hospodářské napojení Německa na Turecko a přes Turecko na střední a dálný východ (ne nadarmo je centrální nádraží v Istanbulu dílem německých architektů). V cestě stálo jedno malé království, jež mělo taky expanzivní myšlenky a zlobilo své velké sousedy – Srbsko. A tak byla vyvolána válka proti Srbsku, což měl být jen malý lokální problém, shodou nepříznivých okolností ale uvrhl tento konflikt Evropu do hrůz, jež stály miliony životů a způsobil bídu a nezměrné utrpení civilního  obyvatelstva.

                Dnes se zase haraší zbraněmi podobně, jako tomu bylo tenkrát. I dnes jsou to strategické zájmy. Jde o plyn a ropu a jejich transport na světový trh. Rusko je na výnosech z exportu těchto surovin životně závislé. Jeho ekonomika je podobná zemím třetího světa, do modernizace zastaralého výrobního parku  a do infrastruktury neinvestovala Putinova vláda ani to nejmenší ( nehlédnouc od stavby dálnic, která se skutečně dala do pohybu, ale ta byla už opravdu v obrovské zemi jakou Rusko je, nezbytnou. Plynovody a ropovody vedou přes Ukrajinu. Dokud byla tato země poslušným satelitem, nebyl důvod reagovat. Teď, když se k moci dostali politici ze západní Ukrajiny, jež byla Rusku vždy nepřátelsky naladěna (jako by se na ně přeneslo něco z polské nenávisti – s Poláky žili ostatně západní Ukrajinci dlouho ve stejném státě – je třeba je zastrašit. Přinutit je k poslušnosti, když nechtějí být poslušní dobrovolně. Otázka je, zda to může fungovat.

                Spirála násilí se točí stále více nekontrolovaně. Po Slavjansku jsou obsazeny správní budovy měst Horlivky a Luhansku, v Charkově se na ulicích bijí fanoušci ukrajinských místních fotbalových klubů s ruskými separatisty, starosta Genadij Kernes lečí s několika kulkami v zádech v nemocnici a bojuje o život. Samozřejmě si o tomhle politikovi není třeba dělat žádné iluze, jako ostatně o skoro žádném (ukrajinském) politikovi – nadšený příznivec Timošenkové se stal stejně oddaným podporovatelem Janukoviče, poté se přidal na stranu ruských separatistů a když viděl, že v Charkově nemají většinu, stal se nadšeným příznivcem současné ukrajinské vlády. Možná už jen proto někomu povolily nervy a vyprázdnil do něj zásobník. Ovšem, k princeznám se nečuchá a politici se v slušných zemích  -ať jsou jací chtějí – nestřílejí na ulici do zad. Posílají se do politického důchodu po volbách. Ukrajinská vláda uznává, že nemá situaci pod kontrolou. Dokud proti separatistům posílala místní vojenské jednotky, přeběhly prostě na opačnou stranu. Když tam poslala jednotky ze západu, ty s chutí postřílely hned několik proruských separatistů, zdvihly tím Putinovi žlučník a jeho armádu vyhnaly z kasáren na „manévry“ na ukrajinských hranicích.

                Putin si pro svou demonstraci síly nevybral zrovna vhodný okamžik. Jednak jsou v Evropě po nezvykle mírné zimě zásobníky plynu plné, jednak byla Evropa právě v důsledku odposlouchávacích afér rozhádaná s USA, společné ohrožení je teď zase sbratřilo, už si zase leží okolo krku a odposlouchávání telefonu německé premiérky americkou tajnou službou je každému šumifuk. Jenže abychom byli objektivní, Putin si okamžik své demonstrace síly nevybral sám, „vnutily“ mu jej události na Majdanu a změna politických poměrů v Kyjevě. Nebyl tedy iniciátorem událostí, jen na ně reagoval. Reagoval tak, že se současnému světu zastavil dech. Od kubánské krize ještě nikdy nestál svět tak blízko války, jako je tomu teď. A člověk se musí ptát – proč? Co chce ruský diktátor svých chováním dokázat? Chce skutečně vyvolat válečný konflikt, aby si ověřil, nakolik je Amerika a Evropa ochotna jej zastavit i použitím síly, nebo jen předvádí svaly? Ta hra je ovšem mimořádně nebezpečná, je to hra s ohněm.

                Putin už dávno vzdal představu, že by mohl být v západním světě jako politik akceptován. Toho si užil ve svém prvním volebním období, kdy jej všichni s úctou a láskou přijímali – včetně anglické královny. Od té doby uplynulo ve Volze hodně vody – Rusko se pod jeho vedením změnilo z quazidemokracie a víceméně otevřenou diktaturu, Putin je ve všech hlavních městech západního světa „persona non grata“. Zvykl is na to a nemá potřebu na tom něco měnit. Hraje svou hru a ta míří dovnitř Ruska, tam sbírá své potřebné body, cementující jeho politickou moc. Rusko – tedy průměrní Rusové – nikdy nestrávili ztrátu svého velmocenského postavení. Ztráta střední Evropy a následně i rozpad poslední koloniální velmoci – Sovětského svazu – byl těžkým úderem do jejich sebevědomí a jejich duše se ještě stále z toho šoku neuzdravila. Putin nabízí léčbu. Kdo četl knihu „Rusko v troskách“ ví, jak dnešní průměrný Rus myslí. Ta kniha je extrémně nacionalistická až fašistická. A Solženicyn byl nazýván až do své smrti „Svědomím Ruska“ a vlastně se tak o něm mluví i dnes 6 let po jeho smrti. Samozřejmě, že byl osud Ruských národnostních menšin po rozpadu impéria v nově vzniklých státech často tristní. Vládcové se stali menšinou, někdy trpěnou, někdy méně. V pobaltských státech jim dlouhé roky upírali volební právo, ze středoasijských republik je přímo vyháněli a perzekuovali. Jelcinova administrativa, zaměstnaná rozkrádáním nově vzniklého Ruského státu, je ponechala svému osudu. Prohraná válka v Čečensku pak znamenala absolutní dno ruského sebevědomí. Tehdy převzal zemi po Jelcinovi Putin.

                Nezapomeňme, že jak Putin, tak jeho ministr zahraničí a muž na špinavou práci Sergej Lavrov jsou oba odchovanci komunistické ideologie. O nějakých „Nových Rusech“ se v jejich osobách rozhodně nedá mluvit. Putin pracoval u KGB, Lavrov v sovětské diplomacii. V žádné zemi nespolupracovaly tyto dvě složky státní moci tak těsně jako v někdejším Sovětském svazu. Měli tedy k sobě názorově i pracovními metodami blízko už tehdy, mají k sobě blízko i teď. Sergej Lavrov není jen poslušným vykonavatelem rozkazů – on tomu, co dělá, opravdu i věří, veze se se svým prezidentem na stejné ideologické vlně – na vlně imperialismu.

                Návrhy, jež předkládá Kreml Kyjevu znějí na první pohled logicky – Putin a Lavrov jsou oba nesmírně inteligentní a chytří. Federalizace Ukrajiny, v níž vidí oni řešení, by byla skutečně nejlogičtějším řešením ukrajinské státní krize. Jak už jsem psal, kulturně nemá Ukrajince z Lvova s Ukrajincem z Charkova příliš společného a ani o tom, co s ním společného má, nemá ucelenou představu. Vytvořit tedy federaci, jež by akceptovala historické hranice a rozdíly, se přímo nabízí. Vždyť Rusko samo je přece federací a tedy zářným příkladem, že tento model může fungovat. Jenže…

                Kdyby to Rusko myslelo opravdu upřímně, dělalo by to zcela jinak. Především by s tímto nápadem přišlo ještě před okupací a anexí Krymu, přičemž Krym, stejně už autonomní, by neměl problém stát se prvkem nové federace. A hlavně, Lavrov by se setkal s Catherine Ashton nebo dokonce i s Johnem Kerrym a pošeptal by jim, že tady je řešení problému. Protože by si oba dva tito politici a hlavně země, které zastupují, nechtěli pálit na Ukrajině prsty, přednesli by tento návrh sami prezidentovi Turčinovovi jakožto podmínku své podpory a on by se se skřípěním zubů souhlasil. Jenže Putin ani Lavrov nic takového neudělali. To, že se snaží federalizaci země diktovat Ukrajině přímo, je otevřená provokace a oni dobře vědí, že pod takovým tlakem Ukrajina na jejich návrh nikdy nepřistoupí – protože by ztratila tvář před celým světem a momentální politici i před svými občany. Rusové tedy situaci zahnali úmyslně do slepé uličky a nechali eskalovat násilí.

                Nevím, jestli někdo z mých čtenářů před letošním jarem někdy slyšel o městě Slavjansku – já tedy ne. Tím méně zřejmě o městu Horlivce nebo o Luhansku. Ale kdo kdy slyšel před rokem 1995 o Srebrenici? Hlavní města jsou slavná už jen proto, že jsou, malá se stávají slavnými svými tragédiemi. Dnes je Slavjansk nejčastěji jmenovaným ukrajinským městem. V tomto v podstatě bezvýznamném stotisícovém městě se rozhoduje o osudu současného světa. A ruská hra připomíná až příliš Hitlerovu hru, když mu šlo o vyvolání války ve střední Evropě.

                I tehdy chtěli sudetští Němci zpět do Říše, ze které byli rozpadem Rakouska Uherska vyrváni – stejně jako ukrajinští Rusové ze Sovětského svazu. Stejně teď jako tehdy je třeba jednat rychle, je třeba použít generaci, jež ještě v Sovětském svazu žila, generaci jejich dětí by to už mohlo být jedno (tedy pokud sami nezažijí konflikt a strach, jež je přimkne opět ke svým rodákům na východ od ukrajinské hranice. Sudetští Němci hlasovali v posledních volbách roku 1936 v 95 procentech pro stranu Konráda Henleina, jež měla v programu „Autonomii“! pohraničních oblastí. Protože tuto autoomii pro německy hovořící obyvatelstvo diktoval Hitler, nemohla samozřejmě Československá vláda vážně o jeho návrzích diskutovat. Nakonec tu stála jako agresor, utlačující své národnostní menšiny. Aspoň tak to chtěl vidět Hitler a nakonec i Chamberlein a Daladier ( o Mussolinim ani nemluvě) a proto ochotně podepsal mnichovský pakt. Nikdo neměl chuť jít do války s Německem jen proto, aby chránil územní celistvost republiky někde „daleko na východě“. Ani Británie, ani Francie neměly pocit, že by se jich to mělo týkat. Probraly se o rok později, když Hitler válku skutečně zahájil. Paralely jsou tedy víc než podbízivé. Sto let po začátku největší tragedie lidstva se politici tváří, jako by si chtěli tuto příšernou zkušenost zopakovat. Nevím, nakolik se jim dá věřit, že to skutečně myslí vážně, strach mám ale přesto. Věřit se jim totiž nedá, to jsme si už myslím, v posledních desetiletích dostatečně ověřili.

                Dnešní generace už válku nezažily. Poslední pamětníci vymírají, zdvižený varovný prst je vidět stále méně. Volat po válce už není šílenstvím, ale politickým tahem. Putin a Lavrov tuto situaci využívají.

Na východě Ukrajiny tedy létají jiskry.

Jak by panu Putinovi napsal Jára Cimerman – tedy totéž, co psal Vladimíru Iljičovi Leninovi – „Pozor, s jiskry vzejde plamen.“ Lenin na něj nedal  – a co z toho vzešlo!

Svatořečení


            Dnes tedy vstoupí mezi světce Jan Pavel II. a Jan XXIII., dva papeži pohnutého dvacátého století. Přiznám se, že mám se svatořečením vnitřně tak trochu problém. A to s jakýmkoliv. I když to bylo právě svatořečení svaté Anežky české, které v listopadu 1989 zlomilo komunistům v Praze definitivně vaz.

            Společenství svatých je součástí vyznání víry a každý dobrý katolík je tedy povinen na ně věřit. Tedy věřit, že jsou jakýmsi shromážděni v nebi a denně se přimlouvají u Boha za nás hříšníky – to je jaksi jejich pracovní náplň. Zda taková představa odpovídá poměrům a myšlení člověka v 21. století, je samozřejmě otázka. Protestanti s tím problém nemají, jedním z prvních činů Lutherovy reformy bylo, že společenství svatých zrušil.

            Po pravdě řečeno mi byl tento čin vždy značně sympatický. Svatí a jejich kult je totiž tím nejpohanštějším, co křesťanské náboženství obsahuje. Byl také vytvořen z naprosto pragmatických důvodů – pohani se tak mnohem snadněji získávali pro konverzi ke křesťanství, protože měli svého místního „bůžka“ kterého mohli uctívat ve svém kostele a jenž byl náhradou za jejich někdejší tým přírodních bohů. Samozřejmě se nedá nezapomenout i na ekonomický aspekt – uctívání svatých a poutě k jejich ostatkům byly vždy lákavou příležitostí odlehčit peněženkám poutníků – nikdy tomu nebylo jinak a nebude tomu jinak ani teď. V rodném městě Jana Pavla II. Wadowicích kvete kult slavného rodáka už teď, jakým způsobem se změní (tedy naroste) po dnešku si ani nedokážu představit. Wadowicím se bude určitě dařit lépe.

            Ostatky svatých byly vždy skvělým zbožím – i našim věrozvěstům Cyrilovi a Metodovi otevřely právě ostatky svatého Klimenta, jež našli na Krymu, dveře do Vatikánu, štýrský vévoda Ferdinand pozdější král Ferdinand II. obdržel z Vatikánu od Papeže Pavla V. v roce 1617 jako odměnu za násilné pokatoličtění Štýrska ostatky několika svatých (mezi nimi svatého Martina), jež jsou teď vystaveny v grazském dómu v truhlách, v nichž kdysi gorizijská hraběnka Paola di Gonzaga přivezla své věno z Mantovy do Goricie.

            Samozřejmě, že mezi svatými je spousta – s jistotou se dá říci naprostá většina lidí, kteří skutečně žili příkladným, pokud chcete, tedy „svatým“ životem. Jenže je mezi nimi i spousta mužů i žen, kteří byli mezi svaté povoláni pouze z politických důvodů. Jako například svatý Tomáš Becket, kanonizovaný roku 1173 už tři roky po své smrti. Zaplatil svým životem za to, že proti vůli svého krále prosazoval v Anglii papežská nařízení (šlo o odvádění daní do Říma, z nichž měla Anglie (UŽ TEHDY!!!) výjimku a o to, že církevní osoby neměly podléhat světským soudům a mohly se proti každému odsouzení odvolávat k papeži do Říma, jinými slovy měly svobodu nedodržovat zákony země, ve které působily). Král Jindřich II. Plantagenet se logicky s takovými privilegijemi kněží nehodlal smířit a konflikt skončil Tomášovým zavražděním. O pouhé tři roky později už následovalo svatořečení arcibiskupa Tomáše, hlavně proto, že papež Alexandr III. chtěl prostě krále Jindřicha přinutit k pokání a hlavně jej pořádně naštvat – to druhé se podařilo naprosto, to první aspoň zdánlivě – v roce 1174 se nechal král před hrobem světce bičovat, aby se tak zbavil pocitu viny za jeho smrt.

                Mezi světci je i řada papežů, dnes se tedy nestane nic nového. Co se týká papežů z počátku křesťanství, z nichž mnozí (jako například svatý Kliment) zemřeli za svou víru mučednickou smrtí) se v podstatě proti jejich uctívání) nedá nic podstatného namítat. Ovšem mezi světci je například i Řehoř VII., jenž se proslavil především, tím, že vyvolal válku o investituru. Přinutil krále Jindřicha IV. k jeho potupně cestě do Canossy, kde nechal krále tři dny mrznout ve sněhu před bránou hradu a dosáhl tak prvního (a zatím pouze dočasného) politického triumfu církve nad světskou mocí. Nakonec ale, když Jindřich přitáhl s vojskem k Římu, „pozval“ na svou ochranu Normany z italského jihu (za tím účelem musel napřed zbavit normanského krále Roberta Giuscarda exkomunikace, ale účel už tehdy světil prostředky) a ti spálili dvě třetiny Říma a vyvraždili třetinu jeho obyvatelstva. To vše ve jménu „svatého“ papeže, který poté ani v Řím nemohl zůstat (tak ho zbytek obyvatelstva nenáviděl) a zemřel v exilu v normanském Salernu, kde je i pochován.

            A mezi svatými je i Pus V. papež v letech 1566 – 1572, asi nejfanatičtější muž na papežském trůně, jehož vláda stála život tisíce lidí. A to nejen prostitutek, které nechal topit v Tiberu. Když poslal své oddíly na pomoc francouzským katolíkům v jejich krvavých válkách s hugenoty, udělil rozkaz veliteli těchto vojsk hraběti ze Santa Fiory: „Nezatýkat žádné hugenoty a toho, kdo se vám dostane do rukou, okamžitě zabít.“ Poté si stěžoval, že hrabě nedodržel jeho nařízení „okamžitě zabít každého kacíře, na něhož narazí“. Doslova se opájel masakry protestantů v Cahors, Tours, Amiensu či Toulouse, vévodovi z Alby, masakrujícím povstalé protestantské Holanďany, poslal požehnaný klobouk a meč. I on je ale od roku 1712 ve společenství svatých. Ostatně ani svatořečení takových svatých jako Jana Nepomuckého není tak zcela bez problémů a zakládá se na naprosto mylných či dokonce politicky motivovaných pověstech. Svatého Prokopa zase jmenoval papež Inocenz III. svatým jen proto, že nechtěl souhlasit s rozvodem českého krále Přemysla Otakara I. s Adlétou míšeňskou a chtěl tímto svatořečením získat obyvatelstvo na svou stranu a tedy proti panovníkovi. I když proti osobě svatého Prokopa se nedá nic namítat, jeho svatořečení bylo jednoznačně politickým aktem.

            Není to tedy úplně bezproblémová společnost, do níž se papeži Jan Pavel II. a Jan XXIII. Dostanou. Zatímco u Jana Pavla jsem si zcela jist, že jeho vlastní svatořečení bylo i cílem jeho jednání, (svatořečení přímo miloval!) u Jana XXIII si myslím, že by byl spíše proti. Těžko by člověk hledal dva tak rozdílné typy mužů, než jsou tito dva moderní papežové. Zatímco Jan XXIII. se snažil církev otevřít lidu, modernizovat a udělat ji atraktivní pro moderního člověka a hledal dialog s každým – dokonce i s komunistickými režimy, Jan Pavel II. se snažil církev zakonzervovat v podobě skoro středověké a jeho hlavním politickým úkolem (a řekněme, že v tom byl opravdu pozitivní) byla porážka komunistického systému. Jestliže ovšem Jan XXIII. chodil pěšky mezi lidmi a stranil se velkých vystoupení, Jan Pavel II. takové své velkolepé prezentace doslova miloval. On sám vyjmenoval víc svatých než všichni papeži před ním dohromady, způsobil mezi svatými doslova inflaci – a to na konci dvacátého století!A neváhal ani před kanonizacemi s jasně politickým podtextem – ať už se jednalo o svatořečení Jana Sarkandra nebo třech košických mučedníků. (Ti byli zabiti protestanty jako odpověď na vraždění evangelíků v Prešově) Jestliže se Jan XXIII.  snažil církev otevřít a plnit tak misi svatého Pavla získávání duší mezi nevěřícími a pohany, Jan Pavel II. budoval z církve uzavřenou sektu přesvědčených, kdo ho má rád, může říci, že tím navazoval na svatého Petra. Já jsem byl vždy obdivovatel mise svatého Pavla.

 

            Jestliže tedy František jmenuje svatými oba tyto muže najednou, jakoby hledal kompenzaci. Svatořečení Jana Pavla II. zřejmě opravdu nemohl zabránit – i kdyby hned chtěl. Benedikt XVI. už vše připravil natolik, že se proces svatořečení vlastně nedal zastavit – tento proces svatořečení svého předchůdce a mentora byl ostatně jedním z hlavním úkolů předcházejícího pontifika. Že bude společně s Wojtylou svatořečen i Roncalli, je jakýmsi symbolem, že František nehodlá pokračovat v cestě, po níž vedl svou církev Jan Pavel II. Návrat k politice Jana XXIII. je něco, co by mohlo oslovit nejen přesvědčené, ale i váhající. Je to určitý symbol, který je mi sympatický. Zda by Jan XXIII. se svým svatořečením souhlasil, bych si dovolil pochybovat, myslím ale, že za daných okolností by se s ním smířil.

            Přesto bude dnešní svatořečení posledním velkým vystoupením Jana Pavla II. Tomu se nebude dát zabránit, Jeho příznivci budou mít mezi přítomnými ve Vatikánu určitě převahu – možná 100 ku jedné, možná ale jen deset ku jedné. Aspoň toto bych si opravdu přál.

            Dnešní svatořečení je pro mne ale důkazem, že církev se ještě svých středověkých praktik tak úplně nezbavila. Už proto, že podmínkou svatořečení jsou „zázraky“, jež světec vykonal, které jsou zkoumány příslušnou komisí – stejně jako někdy okolo doku 1300! Jistěže, svatořečení je velká slavnost a rituál a společnosti žijí svými rituály. Otázka je, kolik z dnešních věřících (a tedy příslušníků církve) naplní dnešní slavnost pocity štěstí a kolik pocity trapnosti. Podíl těch druhých se zejména mezi mladými lidmi totiž nebezpečně zvětšuje. A ti – ať se to církevní vrchnosti líbí nebo ne, představují budoucnost nejen společnosti ale i církve.

Služba podle plánu


V nemocnici Jsou služby většinou nevypočitatelné. Dost těžko se dá naplánovat, zda pacient dostane selhání ledvin, krvácení ze žaludečního vředu či srdeční infarkt. Takže nikdy nevíte, kdy se na vás přižene nějaká katastrofa. Osobně se domnívám, že někde nahoře v nebi jsou jednotlivé případy naplánovány už měsíce nebo přinejmenším týdny předem. Asi tam už taky vládne byrokracie. Proč si to myslím, či proč jsem o tom vlastně přesvědčen?

                Už na Stolzalpe jsem byl znám tím, že jsem míval nejhorší služby. Mladí lékaři se mnou odmítali sloužit, protože do mých služeb se přihnaly všechny možné katastrofy od srdečních poruch, které potřebovaly kardiostimulátor, přes reanimace až po krvácení ze žaludku či ze střeva. Vždy bylo tak veselo, že už ani veselo nebylo. Pouze kolegyně Metnitzer si se mnou brala služby dobrovolně, protože se těšila, kolik se toho v mých službách naučí. Když jsem ale jednou krátkodobě vyměnil službu s kolegou Buchebnerem, měl jsem jednou po dlouhé době ve službě klid. Pacientům se dařilo dobře, do ambulance zabloudilo několik ztracenců s nepodstatnými hloupostmi. Po dlouhé době jsem si konečně v noci i pospal. Den nato měl službu Buchebner. V noci šest příjmů, vždy dva katastrofální stavy najednou v dvouhodinových intervalech, intenzita plná, prostě služba přesně podle vzoru Polách. Kolega mě proklel a prohlásil, že už mi službu nikdy v životě nevymění. Jako bych já mohl za to, že tam někde nahoře mají neflexibilní byrokracii, která nedokáže na náhlé změny služeb reagovat.

                Podobně to bylo i minulý týden ve Wagně. Vzal jsem službu kolegyni Kraus a poprvé po dlouhé době jsem mohl v noci skoro 5 hodin spát a ambulanci navštívilo směšných dvanáct pacientů! Takže jsem přesvědčen, že ten plán skutečně existuje a nedá se zřejmě krátkodobě změnit. Jestliže bylo jednou v ročním nebeském plánu určeno, že pan Mayer dostane žlučníkovou koliku 15 dubna, nemůže ji dostat šestnáctého!

                Jsou ovšem věci, které se dají předpovídat s relativní jistotou aniž byste se museli o nebeský plán starat. Jestliže máte v oblasti Leibnitzu, tedy oblasti vína a kořalky službu na masopustové úterý, nesmíte se divit, když celou noc přijímáte opilce, kteří nějak přeplnili nádrže a neustáli následně přistání. Tak i bylo. Hladina alkoholu u přijímaných se pohybovala mezi 1,46 (šestnáctiletý začátečník) a 3,56 (zkušený rutinér) promile. Poblité ambulance jsme vyčistili, opilce nechali vyspat a na popeleční středu pustili domů. Samozřejmě že rakouští politici nepřipustí, aby takový chudák pacient, kterého navíc na druhý den bolí hlava, za ošetření a přespání v nemocnici musel něco platit. Daňový poplatník takové náklady přece na principu solidarity rád převezme.

                Jestliže jsem tedy letos dostal službu na bílou velikonoční sobotu, byl její průběh víceméně dopředu daný. A obyvatelstvo katolického jižního Štýrska skutečně nezklamalo. Ještě v pátek jsem prohlásil, že pokud někdo dorazí na velký pátek se žlučníkovou kolikou, zaslouží si kopanec do…. A skutečně žádná nepřišla, dokonce ani v sobotu ráno ne.

                Zato okolo poledne začaly sanitky vozit lidi, kteří omdleli při svěcení velikonočních pokrmů. Tradice je tradice, toto svěcení šunky a vajíček musí předcházet tomu, než se lidi do těchto pokrmů pustí. Samozřejmě drželi od zeleného čtvrtka půst, to znamená, že nejedli maso a byli tedy už patřičně vyhladovělí. V sobotu ráno se většinou zapomněli i napít, a když je pak v kostele ovanula vůně uzené šunky, omdlévali jeden za druhým. Přivezli mi celkem čtyři kusy, všichni se přiznali, že poslední dny skoro nic nejedli (některým to bylo dost těžko věřit, ale to v Leibnitzu nepoznáte, většinu místních občanů je snadnější přeskočit než obejít.)  Zavěsili jsme oběhově nestabilním praktikujícím křesťanům infuse, aby se posbírali a mohli se odebrat domů na svou velikonoční hostinu  A čekali na následky.

                A obyvatelstvo opět nezklamalo. Slunce zapadlo v sedm hodin večer a první žlučníkové koliky se objevily už v osm večer. Jedna mladá paní s kamenem zaklíněným do žlučníkového výtoku, jeden pán v mém věku, který neodolal šunce, i když byl u něj chronický zánět žlučníku znám. To jsem zjistil ze záznamu z naší ambulance, kde byl s bolestmi břicha před měsícem a tehdy mu byl onen chronický zánět zjištěn. On samozřejmě tvrdil, že o ničem takovém neví a samozřejmě – že dnes ještě nic nejedl! O tomtéž se mě snažila přesvědčit i ona svíjející se mladá paní s kamenem ve žlučníku. Tvrdila, že nic nejedla a ony bolesti má už od čtyř od rána. Při pohledu na to, jak se svíjí na lehátku, se tomu dalo dost těžko věřit. Ale ostatně – genialita doktora Hause byla skryta v jediné větě: „Trust no patient“.

                Poté, co paní dostala infusi s opiátem Dipidolorem, zlepšila se jí výrazně nálada. Bolesti polevily a ona se dožadovala okamžitého propuštění (předpokládám, že většina šunky ještě ležela na talíři doma na stole a ona se těšila na to, jak ji dojí). Protože jsem neměl zájem vyšetřovat ji o půlnoci ještě jednou, poslal jsem ji na chirurgii. Kolegyni se nakonec podařilo dámu přesvědčit, aby v nemocnici zůstala, že s tou šunkou to není právě nejlepší nápad. Když jsem jí nakonec rafinovaně sdělil, že ta infuse, která ji přinesla onu úlevu, funguje jen asi dvě hodiny (přičemž většinu tohoto času jsme už ztratili vyjednáváním), pochopila, že to už s tou šunkou nestihne a rozhodla se přece jen v nemocnici zůstat. I onen druhý pán s žlučníkovým zánětem se rozhodl dobrovolně vzdát se nedojedené večeře (i on ovšem tvrdil, že toho dne ještě nic nejedl) a byl přijat na chirurgii. Žlučníkové koliky tím byly vyřízeny a čekali jsme na třetí dějství místních velikonočních tradic.

                Ani tentokrát obyvatelstvo okresu, vědomé si náboženských tradic, nezklamalo. První opilec byl nalezen na chodníku v Leibnitzu a nám přivezen o půl dvanácté v noci s 2,84 promile – na jihoštýrské poměry poněkud slabý kus, takové hodnoty má pravý Štajerák po rozcvičce ještě než začne skutečně pít.  A dále jsme čekali marně Už se zdálo, že obyvatelstvo potupně selhalo. Teprve o půl třetí v noci zachraňoval čest okresu dvacetiletý mladík – ovšem nevím, zda se jeho snaha dala skutečně uznat. Poslal jej totiž do nemocnice jeho obvodní lékař! (naprosto jsem nepochopil, kde tento podnapilý hoch o půl třetí v noci potkal svého obvodního lékaře či zda za ním šel domů, aby mu sdělil, že je opilý) a to s pouhými 1,67 promile! Už ten nápad posílat nadávajícího agresivního podnapilého mladíka do nemocnice mi připadal poněkud ujetý, ale možná si byl i onen obvoďák vědom křesťanských tradic a věděl odněkud, že jsme frustrování nedostatečným počtem pacientů slavících konec postní doby.

                Takže jsme mohli v neděli ráno spokojeně zrekapitulovat. Z 35 pacientů, kteří vyhledali během 24 hodin naši pomoc, jsme započítali celkem 8 obětí velikonoc a jejích tradic.

                Ne, opravdu, Rakušáci a zejména pak ti žijící v jižním Štýrsku jsou katolíci každým coulem. Opět jednou nezklamali a služba proběhla podle plánu. Mám rád služby, které jsou plánovatelné a nepřekvapí. Možná si vezmu bílou sobotu i příští rok.

Ženeva


                Návštěva města, kde kdysi vznikl Kalvinismus mě podvědomě naplňuje nedůvěrou, ti kdo četli můj článek „Ze všechno může Kalvín“ vědí proč. Přesto je návštěva Perle du lac, tedy perly na ženevském jezeře, nazývaném francouzsky Lac Leman, lákavá.

                Už proto, že má přímý vztah k našim dějinám. Nejen, že tu zemřela císařovna Alžběta-Sissi, jako oběť anarchistického atentátu, ale ve stejném hotelu Beau Rivage, kde 10.září 1898 naposledy vydechla, podepsal Tomáš Garique Masaryk o dvacet let později, přesněji 1.listopadu 1918 dokument o vzniku Československa. Salón v hotelu, kde k tomuto historickému podpisu došlo, se jmenuje „Masarykův salón“ a když pěkně požádáte pracovníky recepce, tak vám jej rádi ukážou.

Před hotelem pak stojí socha císařovny Sissi, postavená zde v roce 1998, která ji znázorňuje tak, jak by asi znázornila nejraději ona sama. Až chorobně štíhlá a koketní za roztaženým vějířem.

                Moderní dějiny Ženevy začaly v roce 1536. Tehdy pozval místní reformní kazatel Guillaime Farel tehdy už známého Jeana Kalvina, nacházejícího se právě na útěku z Francie v Bazileji, do Ženevy. Ženeva se přihlásila k revolučním myšlenkám Luthera velmi záhy. Už v roce 1519 se popravovalo, vůdce povstání proti místnímu biskupovi Philibert Berthelier, byl místním biskupem, který byl i pánem města za pomoci savojských vojenských jednotek (k vysvětlení se ještě dostanu), veřejně popraven. Socha Philiberta Bertheliera stojí na náměstí stejného jména na ostrově v řece Rhôně a u nejstarší budovy Ženevy, věže z městského opevnění, která zde prokazatelně stála už v roce 1213.

V roce 1519 ovšem od přibití 90 Lutherových tezí na kostelní dveře ve Würtenberku neuplynuly ani dva roky. Proč to šlo právě v Ženevě tak rychle? Určitě bylo důvodem, že Ženeva působila jako svobodné říšské město podřízené pouze císaři, jejím vládcem byl ale místní biskup (podobně jako tomu bylo třeba v Kostnici na Bodamském jezeře). Protože byl místní biskup určen za pána města v roce 1213, musím za tímto jmenováním hledat opět známou taktiku císaře Friedricha II, který všude omezoval moc místních vévodů a hrabat tím, že jim bral z jejich mocenské oblasti zvlášť bohatá města a činil je na místních vládcích nezávislými. A Ženeva bohatá byla.

                Její význam pocházel z geografické polohy. Kdo chtěl přes Alpy na sever, zákonitě přišel k řece Rhôně  a musel na druhou stranu. Právě tady, na místě, kde Rhôna opouští Ženevské jezero, stál od nepaměti most. Tedy od nepaměti – zcela určitě tam stál v roce 58 před naším letopočtem, protože v tom roce jej dal zničit Gaius Julius Caesar, aby zabránil pochodu bojovného kmenu Helvetů (po nichž se Švýcarsko jmenuje Confederatio Helvetica) na jih, jak se sám chlubí ve svých „Zápiscích o válce galské“.  Na tento památný, těžko říci zda i bohulibý čin upomíná pamětní tabule na stejné věži, před níž byl popraven už vzpomenutý povstalec Philibert. Vršek na jižním břehu, nad  soutokem modré divoké Rhôny se zelenou línou Arve, na dohled od přechodu přes dravou řeku pak poskytoval ideální možnosti na vybudování opevněného sídliště. Germánský kmen Burgundů si to město vybral dvakrát za své hlavní, poprvé v letech 433 – 534, podruhé koncem  devátého století. Burgundové ale svou nezávislost nikdy neudrželi, jejich království se stalo v roce 1033 součástí „Svaté říše Římské“ a Ženeva v roce 1213 nezávislým městem. Na burgundskou minulost upomíná soška krále Gondebauda (vládl v letech 480 – 516) na nejhezčím ženevském náměstí Place du Bourg de-Four, plném kaváren a restaurací, kde je radost posedět..

                Ta ženevská nezávislost byla ovšem jen relativní, protože mocné slovo měli ve městě jeho sousedi, savojští vévodové. Formálně bylo sice město nezávislé, žilo ale s mocným sousedem v oboustranně výhodné symbióze a o svých politických krocích bylo vždy radno napřed zajít na konzultaci do Chambéry, hlavního města vévodství. (Savojští vévodové ovšem právě v osudném roce 1536 přesídlili do Turína a tím možná tak trochu ztratili kontrolu nad tím, co se dělo na západ od Alpských vrcholků.  S daným stavem byli všichni po celá tři století spokojeni. I v době nepokojů na začátku šestnáctého století zde byl vládnoucím biskupem bratranec savojského vévody Piere de la Baume.

                V roce 1536 dostala příchodem Kalvína existence města zcela novou dimenzi. Napřed sice městští radní Kalvína z města vykázali, správně totiž pochopili, že by ohrozil jejich vlastní mocenskou pozici. Jenže o pět let později se vrátil a vydal svůj „Ženevský katechismus“. Během krátkého času se mu podařilo zřídit teokratický stát, podobný dnešnímu Iránu kde bez posudku nejvyšší církevní rady, v jejímž čele seděl on sám, nešlo vůbec nic. V roce 1559 založil pak vysoké učení, jež se mělo stát hlavním centrem reformované teologie a učinilo ze Ženevy „Protestantský Řím“. Jeho kolej stojí dodnes, v současné době se právě rekonstruuje a je i dnes impozantní budovou. Našel ve svém žáku Theodorovi de Breeze nadšeného spolupracovníka a následovníka a tím bylo pokračování jeho církevního protestantského státu zajištěno. Kalvín sám zemřel poměrně mladý už v roce 1564.

                Na význam města v čase reformace upozorňuje gigantický pomník reformace na Promenade des Bastions. Samozřejmě, že jsou tu vyobrazeni především reformátoři, jež měli co do činění se Ženevou, v centru pomníku, jenž je přes 100 metrů dlouhý, se skví nadživotní sochy Jeana Kalvína, Guillelma Farela, Theodora de Breeze a Johna Knoxe, jenž kalvinismus exportoval ze Ženevy do Skotska (pozor na skotskou kuchyni!) Martin Luther a Huldrych Zwingli jsou tu vzpomenuti jen nápisy, zato se na památníku dočkal zobrazení vedle Olivera Cromwella a dalších velkých válečníků i uherský Štěpán Bočkay, který si v roce 1606 vymohl na bratru císaře Rudolfa Matyášovi vídeňským mírem uznání náboženské svobody Uhrů, kteří se hlásili ke kalvínskému náboženství (ačkoliv to v jejich kuchyni nezanechalo tak zničující stopy jako kdekoliv jinde v Evropě).

                Hlavní chrám Temple St.Pier v centru města je sice impozantní budovou, ve svém nitru ale – jak už tmu u protestantských kostelů bývá – mnoho pamětihodností nepřechovává (když pomineme židli, na níž Kalvín údajně sedával).

Za návštěvu stojí Kaple Makabejských, která byla postavena svého času jako pohřební kaple kardinála Jeana de Brognyho, pravé ruky papeže Klimenta VII, vlastním jménem Roberta, hraběte ze Ženevy, prvního protipapeže velkého schizmatu, zvoleného v roce 1378 za protipapeže proti napůl šílenému Urbanovi VI. Robert si vysloužil v roce 1377 přezdívku „Řezník z Ceseny“, když nechal povraždit 4000 obyvatel tohoto italského města, jeho volbě papežem to nicméně spíše prospělo a stal se ženevským rodákem, který to opravdu dotáhl daleko. Bez ohledu na použité prostředky. Jestliže sám chrám je výzdobou poněkud chudý, určitě se vyplatí navštívit vykopávky pod chrámem, jeden z největších archeologických areálů v Evropě, jenž vás zavede až do římských a předřímských dob s řadou filmových projekcí a nápaditých znázornění dějin regionu.

                Hned vedle se pak nachází „Museé international de la Réforme“ jež zobrazuje změny myšlení protestantských proudů od kalvínovy striktní predestinace až k novému chápání postavení církve a člověka ve světě. Nachází se zde i dokument, nad nímž zaplesá srdce každého českého historika. Je zde vystavena kopie protestního listu českých pánů proti popravě Mistra Jana Husa, zaslaný do Kostnice v roce 1415 (jediný známý originál se nachází v Edinborough). Bohužel je v muzeu přísně zakázáno fotografovat a já staromódní osel, který nechal foťák v šatně, nepochopil, že v nouzi je i mobilní telefon dobrý! Mrzí mě to ještě teď.

                Ženeva se chválí statutem „Města utečenců“.  Nápis Geneve – Cite de rouge se skví na jedné z věží někdejšího městského opevnění na pravém břehu Rhôny. A skutečně po celá staletí sem prchali pronásledovaní lidé. Mělo to jednoduchý důvod. V podstatě jsem si nikdy tak zcela neuvědomoval, že francouzští Hugenoti byli samozřejmě Kalvíni jejich duchovní pastýři byli odchovanci Kalvínovy koleje v Ženevě. Jenže ve Francii neměli jednoduchý život. Mezi lety 1562  a 1598 vedli s katolíky celkem 8 zničujících krvavých občanských válek s vyvrcholením v Bartolomějské noci v roce 1572, než jim král Jindřich IV. (původně také hugenot, který ale přestoupil na katolickou víru) zajistil Ediktem nantským náboženské, jakož i politické svobody. O ty politické přišli už za vlády Jindřichova syna Ludvíka XIII.Za krále, jenž se více zajímal o svou stolici, než o vládu nad Francií, řídil zemi totiž kardinál Richelieu,  tvrdý katolík, jemuž byly protestantské svobody solí v očích. My, kdo jsme četli „Tři mušketýry“ od Alexandra Dumase víme, že naši 3 – tedy vlastně 4 hrdinové, obléhali město La Rochelle, poslední baštu politických protestantských svobod. La Rochelle padlo, hugenoti ztratili politickou nezávislost, podrželi ale nadále právo vyznávat svobodně svou víru. Ne ale natrvalo, Syn Ludvíka XIII, Král Slunce Ludvík XIV. zrušil hugenotské svobody ediktem z roku 1685. Poručil zbourat protestantské kostely, násilně pokřtít protestantské děti a zakázal vyznávání hugenotské – tedy kalvínské víry. Následkem byla masové emigrace asi 200 000 lidí. Kam měli jít? Ženeva, mateřské město jejich víry (jejich jméno Hugenoti pocházelo ostatně ze jména Huguese de Besancon, vůdce povstání ženevských občanů proti vládě savojského rodu v dvacátých letech šestnáctého století, tedy ještě před Kalvínovým příchodem.

                Spousty šikovných pracovitých a skromných lidí táhlo k ženskému jezeru. Poprvé tomu bylo ostatně už o více než sto let dříve. V čase občanských válek ve Francii narostlo obyvatelstvo Ženevy z 10 000 na 23 000! Aniž by město zvětšilo obvod svých hradeb! Pokud tedy půjdete do ženevského starého města, nedivte se, jak těsně jsou tu postaveny domy vedle sebe, ba skoro jeden na druhém. Ani pro radnici nezbylo moc místa, Hôtel de Ville, kde dnes sedí vláda kantonu, je sice hezký, ale není lehké jej najít. Muzeum o dějinách města se ostatně nachází v blízkém sousedství radnice a starého arsenálu v Maison Tavel. Nyní, tedy koncem sedmnáctého století směřovala do Ženevy druhá emigrační vlna. Sice se právě včas vzpamatoval brandenburský vévoda a pozdější pruský král Friedrich I. a napsal všem francouzským hugenotům pozývací list, kdy jim zabezpečoval všechny svobody v nově rostoucím hlavním městě Berlíně. Velká část tedy pokračovala do Berlína, vytvořila tam vlastní prosperující čtvrť a možná proto se v Berlíně rozumně nenajíte. Doufám aspoň, že hugenoti nespáchali tu strašnou berlínskou lokální specialitu Currywurst. Nicméně značná část emigrantů se postarala o další rozvoj blahobytu města Ženevy.

                V Ženevě se totiž mohli cítit bezpeční. Ženeva se v roce 1602 definitivně zbavila savojského vlivu. Pokus tehdejšího savojského vévody  Karla Emanuela dobýt neposlušné město, jež už osmdesát let odmítalo uznat savojský vliv, totiž v noci z 21. na 22 prosince 1602 ztroskotal a město tím definitivně pod vedením kalvínova žáka Theodore de Breeze (jenž se dožil požehnaných 85 let) uhájilo svou nezávislost. Tato hrdinná obrana se ostatně každý rok v Ženevě slaví jako takzvaná Eskalade – ovšem slaví se už 12.prosince, protože protestanti se po celá staletí houževnatě bránili přijetí gregoriánského kalendáře a tak měli tehdy o deset dní méně, než jejich dobyvatel savojský vévoda. Ten chtěl být možná na vánoce doma v Turíně a tak ho tlačil čas, zatímco Ženevané měli do vánoc ještě celé dva týdny. Každopádně neměla Ženeva díky savojskému vévodství náležejícímu k Svaté říši římské společné hranice s Francií (a neměla je mít až do roku 1860), byla tedy proti francouzským expanzivním králům poměrně v bezpečí a stahovala do svých hradeb vše nejlepší, co mohly zbytky hugenotské Francie nabídnout.

                Kromě toho produkovala ovšem slavné lidi i sama. Příkladem je Jean Jacques Rouseau, po němž je pojmenován ostrov na výtoku Rhöny ze Ženevského jezera. Na tom ostrově je myslitelova socha a moc příjemná kavárna, kde se dá za pěkného počasí posedět a nasávat atmosféru krásného města.

                Pozitivní vliv utečenců pokračoval ostatně i do moderní doby. Nejprestižnější firmou a jakousi vlajkovou lodí ženevského hodinářského průmyslu (Ženeva je vedle Schafhausenu druhým centrem produkce švýcarských hodinek) je firma Patek Philippe. Anton Norbert Patek byl důstojníkem polské kavalerie, který po potlačení polského povstání v roce 1831 emigroval do Ženevy, dal se tam dohromady s hodinářem českého původu Čapkem a poté, co se s ním rozešel, našel nového partnera ve Francouzi Philippovi. Jejich hodinky se vyrábějí dodnes a na skvostnou historii jejich firmy ale i hodinářství v Ženevě vůbec upomíná skutečně zajímavé „Muzeum Patek Philippe“. Stojí určitě za návštěvu.

                Jiným slavným utečencem byl argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, autor mého mládí a utečenec před argentinskou vojenskou juntou, jenž je zde pochován na stejném hřbitově jako Jean Kalvin –  Cimetere de Plainpalais. (Bezprostředně vedle tohoto hřbitova se nachází prostá, ale výborná restaurace LÉchalote, kde se člověk může za přiměřené ceny  – ve Švýcarsku!!! poměrně dobře najíst. Jídelní lístek je ovšem jen ve francouzštině, a aby to bylo napínavější, je psán rukou. Majitel restaurace hovoří kromě francouzštiny ještě španělsky, anglicky nebo německy se ovšem moc daleko nedostanete. Jediné štěstí že se italština a španělština podobají a ve francouzštině umím aspoň rozlišit zvířata, z nichž jsou jídla nabízena.)

                Pozitivní postoj k přistěhovalcům mají Ženevané tedy jaksi v genech, společnost je mnohonárodní a ostatně v posledním referendu o omezení přistěhovalectví občanů Evropské unie do Švýcarska hlasovala Ženeva velkou většinou proti tomuto omezení.

                Francouzi vpadli do města poprvé v roce 1793. Byla to ovšem revoluční vojska, která odmítala katolictví stejně jako protestantství a vyznání Ženevanů tedy už nehrálo žádnou roli. Revolucionáři přinášeli domácímu obyvatelstvu „svobodu“ aniž by se namáhali zeptat, zda místní o jejich svobodu opravdu stojí. Ženeva se stala součástí Francie a hlavním městem departementu du Leman. Jen co byl Napoleon poražen a začala jednání ve Vídni o budoucím uspořádání světa, ukázali Ženevané opět svou šikovnost. Dokázali opět získat nezávislost na Francii (což nebylo tak těžké, protože Francii bylo třeba ve Vídni potrestat za každou cenu), ale aby uhájili svou nezávislost na Savojanech, kteří vyšli z Napoleonských válek jako vítězná strana, proklamovali připojení ke Švýcarskému svazu jako 22. kanton a diplomati ve Vídni tento úmysl podpořili. Ženevané se stali Švýcary a zůstali jimi dodnes. Aspoň formálně.  V roce 1847 to byl Guillaime- Henry Dufour, Ženevan a generál švýcarské armády, který vedl vojenské tažení takzvaných liberálních kantonů proti konzervativním, sdruženým v takzvaném „Sonderbundu“ a za cenu jen minimálních obětí na životě (údajně si tento válečný konflikt vyžádal jen 150 mrtvých) zabezpečil jednotu Švýcarska.

                Je zajímavé, že právě tento generál se stal jedním z prvních prezidentů organizace Červeného kříže, kterou založil jiný ženevský rodák Henri Dunant.

Tato organizace, jež existuje dodnes a své sídlo má hned vedle sídla Organizace spojených národů, byla založena v roce 1865 a zakládací listina byla podepsána na ženevské radnici v sálu Alabama. To jméno dostal sál poté, kdy se tu dojednal mír mezi Velkou Británií a USA v roce 1872 ve sporu o Alabamu. Byl to první významný čin této organizace, jež dnes působí po celém světě, a svět bez ní bychom si asi nedovedli představit.

                Možná to byla tato proslulost Ženevy, ale i její krása a poloha v neutrálním Švýcarsku, co sem v roce 1920 přivedlo Společnost národů. Tato organizace, která vznikla pod traumatizujícím zážitkem měla zabránit vzniku nových zničujících světových konfliktů v této úloze žalostně selhala. Po jejím oficiálním zrušení ji nahradilo dnešní OSN, jež má ale sídlo v New Yorku. V Ženevě se ale nachází její evropská centrála, stále dost velká na to, aby zaměstnávala 3600 lidí. Budova se dá navštívit v rámci organizované prohlídky, člověk si ale může prohlédnout jen několik jednacích sálů – do Rockenfellerovy knihovny či do muzea poštovních známek se nedostane. I tak to ale stojí zato.

                Nedaleko Komplexu OSN je Muzeum Ariana s impozantní výstavou porcelánu a asi 500 metrů dál pak zámeček Chateau de Penthes, uprostřed nádherného parku nad jezerem, který kdysi patřil Napoleonově manželce Josefíně de Beauhamais a její dceři Hortensii. Dnes je tam umístěno malé muzeum o Švýcarech, kteří to dotáhli k světové proslulosti.

                Symbolem Ženevy je Jet d´Eau, obrovský gejzír, vrhající k nebi do výšky 140 metrů 500 litrů vody za sekundu. Protože se voda udrží ve vzduchu 14 sekund, je ve vzduchu stále 7 tun vody. Skutečně impozantní divadlo. Vzniklo vlastně z rozumné potřeby. Když Ženevané zavedli do města vodovod, potřebovali v časech, kdy tlak vody z jezera stoupl, odlehčit vodovodní systém, aby jim  voda nestříkala ze zavřených kohoutků. Na řece Rhôně tedy zřídili k odlehčení tlaku ventil. To bylo v roce 1886. Už o pět let později je ale napadlo, že by takový gejzír mohla být turistickou atrakcí a přemístili jej do jezera a přidali pumpy, které vodu vrhají do výšky, i když to není právě zrovna potřeba. Podařilo se, symbol města byl tady. Ženevané byli ostatně vždy pokrokoví a liberální. I volební právo pro ženy zavedli jako jeden z prvních švýcarských kantonů – už v roce 1959!!!  A první katolický kostel povolili postavit už v roce 1846! – je to Eglise Notre dame a stojí hned vedle ženevského nádraží – v čase stavby to tedy bylo za městskými hradbami.

                Ale dost žertů – Ženeva si zaslouží návštěvu. Vedle památek, které jsem vyjmenoval, je tu Museum pro umění a historii – impozantní budova na východ od starého města, Botanické zahrady s promenádou na břehu jezera, Anglické zahrady s květinovými hodinami (dalším symbolem města)

a konečně nádherný výhled (za pěkného počasí) na masív Mont Blancu. A další a další pamětihodnosti, nebudu o nich nic psát, zajeďte si tam sami.

                Nebudete litovat. Místní speciality bych si ovšem nedával – Kalvín je Kalvín. Naštěstí je tu ale spousta italských, čínských, thajských a nejrůznějších dalších restaurací, kde se najíst dá, ovšem počítat musí člověk s cenami zhruba dvojnásobnými než v Rakousku. Pokud se chce opravdu pohádkově najíst za přiměřený peníz, musí zajet do Savojska. Ale o tom až někdy příště.

Andrej Kiska – první nepolitický prezident


                Tak nějak mi to nedá, abych se k tomuto fenoménu nevyjádřil. Už proto, že jsem v Popradě, městě, odkud nový slovenský prezident pochází, 11 let žil. Ovšem pokud ode mne čekáte, že se teď dozvíte intimnosti z jeho života a zamlčené skandály, musím vás zklamat. Nevím o novém slovenském prezidentovi nic, nebo přesněji řečeno vím o něm stejně málo, jako celá normální veřejnost.    I když Poprad pravidelně navštěvuji a mám tam řadu kamarádů, se kterými jsme vždy probrali nejnovější popradské skandály, jméno Andreje Kisky se nikdy neprobíralo. Zřejmě byl až do své kandidatury na slovenského prezidenta naprosto nezajímavý. Bohatý, ale nezajímavý. Na Wikipedii má záznam o délce několika řádků, podstatně kratší než já sám.

Kdysi jsem přispěl nějakou nevelkou sumou na nadaci „Dobrý anjel“ aniž bych věděl, že právě on je zakladatelem této nadace. Je označován za filantropa, tedy člověka, který dělá dobré skutky, protože jej to baví. To je určitě chvályhodné. Ale o tom psát nechci.

                Co je skutečně novým fenoménem, že se prezidentem suverénního státu stal nepolitický člověk. Člověk, který v politice nikdy nepůsobil, který není členem žádné politické strany. Možná se to už někde někdy stalo, mně ale takový precedens není znám. Byl bych vděčný, pokud někdo z mých čtenářů o takovém příkladě ví, aby mi dal vědět. V Rakousku jsme sice zažili podobný pokus, když se o prezidentský úřad ucházel vídeňský podnikatel Lugner, získal ovšem přes veškerou drahou kampaň 3,3 procenta hlasů. Ne, že by nám chyběl, ten pán trpí chronickým exhibicionismem a jeho volební kampaň na rakouského prezidenta byla jen jedním z projevů jeho chorobné touhy se zviditelnit. Zřejmě to ani s tím prezidentským úřadem nemyslel vážně. Politici a politické strany si už od devatenáctého století rozdělují funkce a posty, většinou jde o věc politické dohody, někdy politického boje. A teď najednou do této bitvy vstoupí člověk, jenž sem vůbec nepatří. Nebo lépe řečeno, až dosud nepatřil.

                A co je nejvíc fascinující, tento člověk dokáže vyhrát a to naprosto zdrcujícím způsobem. Svého soka Fica, nejzkušenějšího harcovníka současné slovenské politické scény doslova převálcoval. Ne, nešel do toho souboje naivně, vzal do svých služeb zkušený tým, který se už kdysi snažil v roce 2009 pomoci do prezidentského křesla Ivetě Radičové. Tehdy neuspěl, nyní ano. A to přesto, že Radičová byla sympatickou osobností slovenské politiky, dokonce si troufnu říci jednou z mála sympatických osobností. A přece prohrála, zatímco Kiska se stejným týmem vyhrál. Mezitím ovšem uplynulo v Dunaji hodně vody, provalilo se spousta skandálů, (jako například Gorila) pocit bezmocnosti obyvatelstva se prohloubil. Troufnu si říci, že volba Andreje Kisky byla prostě protestní volbou, odmítnutím politiky ze strany slovenského voliče jako takové. Znechucení dosáhlo hladiny, kdy lidé už nechtějí o profesionálních politicích ani slyšet. Lidé možná ani tak nevolili Kisku, volili proti Ficovi. A tím i proti celé politické elitě země.

                Co tento krok přinese, na to si ještě musíme počkat. Otázka je, zda Kiska domyslel, co pro něj nová funkce přinese. Nejde jen o to, že se bude muset učit politický protokol a chovat se podle něho – to musel svého času činit i Václav Havel, jenž o protokolu neměl taky ani ponětí (a proto angažoval do funkce kancléře zkušeného Karla Schwarzenberka). Zda Kiska takového mentora najde, je otázka. Jenže naučit se protokol je jen maličkost. Bude si muset zvyknout i na to, že od nynějška není soukromou osobou, že každý jeho názor bude analyzován a interpretován – a DEZINTERPRETOVÁN. To je pro osoby s hroší kůží a s pevnými nervy. Přeji mu, aby měl obojí hojnou mírou. Člověka v politice, jedno jak čestného nějaký ten kýbl špíny, který mu někdo vylije na hlavu, nesmí rozhodit.

                Otázka je, nakolik najde vůbec přístup do veřejných sdělovacích prostředků. Veřejně právní televize je závislá ne na prezidentovi ale na vládě. A Kiska bude muset počítat s nevůlí či dokonce nenávistí stále ještě nejmocnějšího člověka na Slovensku – protože tím premiér Fico přes svůj volební debakl zůstal. Otázka, je, nakolik se přes něj dokáže přenést, dovolím si odhadnout, že sotva. Už v předvolební kampani si nebral rukavičky a útočil hlava nehlava. Těžko si představit, že by se teď změnil. Fico není zvyklý prohrávat a už vůbec ne takovým potupným způsobem. Má ostatně precedens, Vladimír Mečiar dokázal dělat prezidentovi Kováčovi život nesnesitelný, poté, co mu tento vypověděl poslušnost. Nikdy jsem zcela nepochopil, co chtěl vlastně Fico svou kandidaturou na prezidenta dokázat. Jako premiér má ve slovenském politickém systému mnohem víc moci než spíše jen reprezentativní prezident. Snad chtěl prosadit změnu ústavy a vládnout pak prezidentským systémem – už jsem se zmínil, že je Vladimír Putin vzor pro všechny mocichtivé existence v celé Evropě a možná i na světě. To ale nemuselo vyjít. Na změnu ústavy nemá jeho strana sama dost sil a zda by našla spoluhráče, jenž by byl ochoten vložil osud země do rukou Ficových, je víc než problematické. Možná se ale chtěl jen podobně jako Miloš Zeman s odvoláním na mandát pocházející z lidu postavit nad ostatní státní instituce. Zeman přece taky dokázal držet ve vládních funkcích vládu bez důvěry a nikdo proti tomu vlastně nemohl nic dělat. S podporou svého Směru mohl Fico v podstatě diktovat, aniž by jej někdo mohl z pozice prezident odvolat nebo ho v jeho eskapádách zablokovat. Zeman tuto podporu neměl, jeho „Zemanovci se do parlamentu nedostali a jejich 1,9 procenta hlasů bylo pro českého prezidenta jeho největším politickým debaklem. Od něj se ovšem aspoň trochu zcivilizoval. Pro Fica, pokud chtěl prezidentský systém opravdu zavést, bylo samozřejmě napřed třeba nechat se tím prezidentem zvolit, jinak by to mohlo špatně dopadnout – jak se i ukázalo. Možná si ovšem jen chtěl dokázat, že si skutečně může dovolit úplně všechno. Není mi známo, že by kdy v dějinách kandidoval úřadující předseda vlády na prezidentský úřad – i to by byla novinka ve světových dějinách.

Zvolení Kisky je ovšem novinka mnohem zajímavější. Nepolitik v politické funkci a to ne v časech revolučních. V době revoluce člověk přijímá nekonvenční opatření, jako třeba Václava Havla jakožto novou hlavu státu. Ovšem Havel politik byl. Jakkoliv netypický, ale jako jeden z vůdců disidentů, čili odpůrců stávajícího komunistického politického systému vstoupil na politickou scénu nejpozději svým podpisem pod Chartu 77 a svým zvolením mluvčím charty. Jakkoliv byl politikem neortodoxním a na rozdíl od Masaryka nikdy neseděl v poslaneckých lavicích, s politikou žil. Kiska žádnou politickou minulost nemá a navíc o revolučních časech se hovořit nedá. Tolerance veřejnosti k jeho krokům bude tedy mnohem menší, než byla ke krokům Havlovým. Pokud bude chtít něco dokázat, bude muset jednat rychle, aby využil vlnu popularity. Ta může totiž velmi rychle opadnout a udělat z něj bezmocnou nebo dokonce i směšnou figurku.

                Ale slovenská veřejnost vyslala volbou nového prezidenta jeden signál, jenž nelze přeslechnout či dezinterpretovat – má už politiky a hlavně jejích představitelů plné zuby. A není v tom sama. Možná se bude slovenský model brzy opakovat v dalších zemích. Pokud se ovšem na Slovensku osvědčí. Držím novému prezidentovi palce a přeji mu všechno nejlepší. Hlavně pevné nervy a zdraví a hodně trpělivosti.

Reanimace


                Není to opravdu nic veselého. Když se člověk náhle skácí, má zástavu srdeční činnosti a nedýchá, nikdo se z toho nepotěší. Lékaři, sestřičky, případně laická veřejnost, se pouští do reanimování (taky se tomu říká resuscitace, můžete si vybrat), tedy znovuoživování pacienta. Je to nepochybně nesmírně důležité. Zažil jsem už hodně pozitivní případy, jako když při výletu  na kole náhle zkolaboval vídeňský turista. Jeho společnice, shodou okolností zdravotní sestra, jej sama oživovala přímo na cestě dvacet minut, než přijela záchranka. Musela to dělat hodně dobře, protože přežil svou zástavu srdce bez jakýchkoliv negativních následků, tedy bez jakéhokoliv trvalého poškození mozku.

                Proto je důležité, aby oživování ovládali i laici. V čase komunismu byli mistry světa v reanimaci Maďaři. Musel jim být ve škole či kde kladen obrovský důraz na tuto činnost, protože s ní začínali okamžitě, když někde uviděli bezvědomého člověka.  Háček byl v tom, že nezjišťovali, zda dýchá a zda jeho srdce tluče, ale přistupovali okamžitě přímo k akci. Jednou jsem byl postižen sám. V kostele v Tatranské Lomnici mi náhle přišlo zle – není divu, kostel byl malý a přeplněný a já jsem byl patnáctiletý puberťák. Probuzení nebylo právě příjemné. Ležel jsem na chodníku před kostelem a  vedle mne klečel velký vousatý Maďar a nekompromisně mi stláčel hrudník bez ohledu na to, že jsem se mu snažil vysvětlit, že už jsem při vědomí. Naštěstí to pochopil aspoň předtím, než začal s umělým dýcháním.

                Jednou nám z hor do popradské nemocnice přivezli Němce. Bolesti na hrudníku, svíjel se a naříkal. Natočili jsme EKG a bylo v pořádku. Němec ale naříkal čím dál víc. Udělali jsme ultrazvuk, srdce bylo v pořádku, srdeční enzymy taky v normě. Co ten chlap má? Pravda se projevila až po několika hodinách. Na prsou začala vystupovat velká krevní podlitina způsobená polámanými žebry. Až když dorazila zásstupkyně primáře Schwarzová, ovládající němčinu, dozvěděli jsme se pravdu. Zkolaboval stejně jako já v onom kostele. A když se probudil, byl už v práci angažovaných Maďarů, neznajících při oživování bezvědomého člověka bratra a to ani bratra Němce. Prý se jim snažil vysvětlit, že je už při vědomí, ale neuspěl. Vždy, když chtěl něco říci, stlačili mu znova hrudník a navíc křičeli svou nesrozumitelnou řečí, takže se Němec disciplinovaně podřídil a nechal se křísit, dokud nepřijela záchranka. Ach, ta německá disciplína!

                V Popradě jsme měli pacienta, který byl reanimovaný – a úspěšně – čtyřikrát. Měl totiž to štěstí, že vždy zkolaboval v nemocnici, když čekal na nějaký termín k vyšetření. Dnes by měl už dávno v srdci implantovaný defibrilátor, tehdy ale tato možnost  ještě nebyla. A tak byl vždy znovu a znovu přiváděn k životu a pak jsme mu dávali led na polámaná žebra a tabletky proti bolesti. Jednou když se zase jednou probral na naší jednotce intenzivní péče, mi vyprávěl. „Tentokrát to bylo hrozné, pane doktore. Proberu se a myslel jsem, že jsem se zbláznil. Skákala po mně taková obrovská zarostlá opice a hrozně to bolelo.“ (Ta opice byl ředitel nemocnice, skvělý člověk a vynikající lékař, ale pacient v stavu reanimace zřejmě není schopen lékařské kvality svého zachránce správně ocenit).

                Když pacient zkolabuje na oddělení, spustí se alarm a všichni běhají sem a tam jako otrávené myši, protože jim alarm nesdělil, kde objekt zachraňovacích akcí leží. K reanimaci se totiž startuje neprodleně a během. Výjimkou byl kolega Geschev, s nímž jsem pracoval pár měsíců na Stolzalpe v Rakousku. Byl to krásný muž a velmi si potrpěl na svůj vzhled. Pokud měl službu on, přicházel k reanimaci sice o dvacet minut později, ale osprchován, učesán a naparfémován. Zajímavé je, že sestřičky, které musely oživovat dvacet minut bez něj, mu to neměly za zlé, ale právě naopak. Chválily jej slovy:: „Ten neběhá k reanimaci jako vy všichni ostatní, pomačkaní a rozcuchaní, na něj je radost pohledět.“

                Ne, nedokázal jsem převzít Geschevův styl, i když bych si tím určitě u našeho středního zdravotního personálu šplhl. Možná je to tím, že bych se ani sprchou, ani hřebenem ani voňavkou nedokázal propracovat svým vzhledem na Geschevovu úroveň. Jak jsem řekl, byl to krásný chlap. (Žádný můj subjektivní názor, potvrzeno řadou kvalifikovaných ženských hlasů).

                Byl jsem na Stolzalpe asi 3 nebo 4 roky, když jsme z ortopedie dostali pacienta po reanimaci. Zkolaboval na pokoji, na EKG měl fibrilaci komor, po elektrickém šoku se vzpamatoval, probral k životu a přivezli mi jej na intenzivku. Bohužel ten jeho srdeční rytmus nedržel dlouho. Po několika minutách zase fibrilace, elektrický výboj, normální rytmus. Dostal léky na stabilizaci rytmu, půlhodinu později další záchvat fibrilace. Elektrický výboj a člověk se s ním zase mohl bavit. Vyměnil jsem léky, půl hodiny později další fibrilace. A tak se to opakovalo dál a dál, jako na potvoru jsem měl noční službu, takže jsem si to mohl vychutnávat. Celkem jsem jej defibriloval 360 Jouly čtyřicetsedmkrát. Záchvaty se opakovaly stále častěji, po půlnoci už v dvouminutových intervalech – to jsem byl přesvědčen, že jej ztratím. Nakonec se podařilo kombinací magnézia a betablokátoru do žíly, jakož i Sedacoronu podávaného kontinuálně stlačit jeho srdeční frekvenci pod 30 za minutu a záchvaty přestaly. O půl druhé jsem si šel lehnout – na volnou postel na intenzivce, protože opustit jednotku jsem si netroufal. Další záchvat ale už nepřišel, pacient spal a já snad – možná  – trošku taky. Ráno jem referoval na sezení, že se mi podařilo pacienta zastabilizovat a byl jsem na svůj výkon patřičně hrdý.

                Ne na dlouho. Šéf se rozhodl absolvovat na jednotce intenzivní péče vizitu. Jakmile jej pacient uviděl, zdvihl se mu vzrušním nad takovou poctou puls na čtyřicet a už tu byly znova křeče, bezvědomí a fibrilace komor. Elektrický šok, odstranění šéfa z místnosti a vše bylo zase v pořádku.

                Podařilo se nám ho přepravit na kliniku do Grazu (pacienta, ne šéfa!), přičemž jsme po celou dobu transportu úzkostně dbali na to, aby jeho srdeční frekvence nepřekročila třicet za minutu. Na klinice ale usoudili, že jsme hlupáci, protože tak nízká frekvence je pacientovi škodlivá. Dali mu kardiostimulátor, aby jeho poruchy rytmu přestimulovali. Po prvním implusu měl už zase fibrilaci komor. Nakonec přece jen dali na nás a vyšetřili ho srdečním katetrem. Zjistili kritické zúžení koronární tepny, zúžené místo dilatovali a pacient se za tři dny vrátil usměvavý a šťastný na Stolzalpe. Šéfovi jsme jej ale pro jistotu už neukázali a před šéfovou vizitou jsme jej vždy uklidili na fyzioterapii. Přežil pobyt bez komplikací a šel po týdnu domů.

                Poučen tímto zážitkem jsem hned na mé první nedělní službě na novém působišti ve Wagně zareagoval rychleji. Na intenzitu přivezli pacienta po laické reanimaci. Hrál karty v hospodě a asi dostal hodně špatný rozhoz, protože to s ním seklo. Jeden z jeho společníků byl spolupracovník červeného kříže a tak začal s reanimací. Poté, co přijela záchranka, zdefibrilovali jej natočili ekg a to bylo zcela normální. Srdeční enzymy taky, prostě žádná známka srdečního infarktu či něčeho podobného. Pacienta jsme na intenzitu dostali už zaintubovaného na umělém dýchání a zdánlivě stabilního. Opravdu zdánlivě, protože jen co jsem v neděli od kolegy převzal službu, převedl první fibrilaci komor a my první reanimaci. Během první hodiny vizity nám to pak předvedl přes veškerou léčbu ještě osmkrát. Po devátém elektrickém výboji jem zavolal kliniku v Grazu.

                Naštěstí měl službu velmi rozumný kolega. Vysvětlil jsem mu situaci. Že pacient sice žádný srdeční infarkt nemá, my ho al museli už desetkrát reanimovat a že jsem přesvědčen, že má kritické zúžení hlavní koronární tepny a je ho třeba podrobit srdečnímu katetru a patřičně zaléčit. Kolega souhlasil, zavolali jsme vrtulník, po cestě do vrtulníku a pak ještě jednou ve vzduchu reanimovali. Poté ale srdeční katetr potvrdil mou doměnku a po patřičném zákroku se pacient rychle spravil a po týdnu už mohl zase jít hrát karty. Doufám, že spoluhráči dávali dobrý pozor, co mu rozdávali, nicméně jsme ho od té doby v nemocnici neviděli.

                Horší ovšem je, když vás taková reanimace postihne někde v terénu, kde nemáte nic po ruce, tedy ani ten defibrilátor, ani šikovnou sestřičku. Pokud jako lékař letíte letadlem, personál to o vás ví a nezapřete se, pokud se někomu udělá špatně. Když jsem chtěl při rezervaci letu nahlásit mého švagra jakožto diplomovaného inženýra, pravila mi paní za přepážkou, že ji titul nezajímá. Že ona zapisuje jen doktory medicíny. Uviděla můj překvapený výraz a vysvětlila mi, že letušky přesně vědí, na kterém místě se v případě potřeby nachází lékař. Aby se nemohl zapřít.

                Nás ovšem reanimace neznámého cestujícího nepostihla v letadle (naštěstí) ale na letišti ve Schwechatu. Vystoupili jsme zrovna z letadla a má žena se rozhodla jít na WC. Samozřejmě zvolila nesprávné zařízení. Čekal jsem na ni na chodbě před toaletou, když náhle začali ze záchodu vybíhat lidé s voláním: „Je tady někde lékař?“ Rozhlédl jsem se opatrně dookola ale jak na potvoru tam žádný nebyl!

 Nezbylo, než se rozběhnout do toalety. Na zemi tam ležel mladý muž, modrý a nedýchající. Očividně zástava dechu a oběhu, kritický stav. Začal jsem hned s reanimací, jeden z přítomných mladých mužů byl takový hrdina, že podával umělé dýchání z úst do úst. Ono se o tom dýchání z úst do úst samozřejmě hodně píše a ve filmech se i hojně provádí – zejména pokud se v bezvědomí nachází krásná hlavní hrdinka flmu. V realitě je to ovšem o něčem úplně jiném. Umírajícímu vytéká většinou z úst hlen, občas zvrací – tedy nic skutečně příjemného, někdy to ani není proveditelné. Tentokrát to díky onomu hrdinovi možné bylo, udával jsem rytmus mačkáním hrudníku a on dýchal. Mladý muž přestal být modrý a začal dokonce i dýchat. Ale jen nakrátko, pak byly jeho životní funkce znova pryč. Bojovali jsme dvacet minut, než přijela záchranka. Ta nás hned vyhodila a k mé úlevě (byl jsem po dvaceti minutách mačkání mohutného hrudníku onoho mladého silného muže pomalu sám zralý na reanimaci) převzala péči o bezvědomého. Na EKG zjistili komorovou tachykardii, defibrilovali a intubovali. Potěšil jsem se, že mám tu historii za sebou. Měl jsem se ošklivě mýlit. To skutečně napínavé na mě teprve čekalo, a sice v osobě přítelkyně onoho mladého muže, jehož jsem právě křísil.

                Byla mladá, hezká – a Brazilka. Hovořící pouze portugalsky. Ani slovo německy a asi pět slov anglicky. Zato pronášených s pravým jihoamerickým temperamentem. I když se jednalo o útlou osobu (podle terminologie kamasutry takzvaná laňka) bylo jí v předsíni toalety plno. Vrhala se střídavě proti stěně a mně kolem krku (manželka už mezitím toaletu taky opustila a snažila se onu temperamentní Brazilku uklidnit, ovšem také naprosto bez úspěchu). Mezi jejími zoufalými výkřiky jsem však rozeznával jedno slovo „telefon“. Předpokládal jsem, že si chce zavolat a nabídl jsem jí můj mobil. Odmítla jej s křikem „Telefon, telefon!“ Zeptal jsem se zaměstnance letiště, který mezitím odkláněl tok cestujících pryč od naší toalety, zda nemají ve Schwechatu k dispozici překladatele z portugalštiny. Pokrčil rameny, podíval se nejprve na mne, pak na naši Brazilku, řekl, že se to pokusí zařídit, odešel a už se nikdy neobjevil.

V nouzi nejvyšší jsem si vzpomněl, že můj přítel z Gösssendorfu Petr Fišera umí portugalsky, protože řídil po řadu let projekty na výrobu celulózy v Brazílii. Zavolal jsem mu a vysvětlil mu situaci. Měl se zeptat oné mladé dámy, co vlastně chce a pak mi to přetlumočit. Strčil jsem Brazilce telefon do ruky. Nedůvěřivě ho převzala, přiložila k uchu, zaposlouchala se a potom ze sebe začala chrlit. Asi po třech minutách jsem pochopil, že tolik najednou mi Petr přeložit ani nemůže a telefon jsem jí vzal.

                „Tak jaký má problém, Petře?“ zeptal jsem se.

                „Ona říká, že nemá žádný problém. Problém má prý její přítel.“

                „A víc ti opravdu neřekla?“ zapochyboval jsem. Portugalština musí mít obrovskou slovní zásobu, jestliže pronesení této jedné věty trvalo bezmála tři minuty.

                „Ne, jen že jejímu příteli se nedaří dobře.“

                „To vím,“ zaúpěl jsem. „právě jsem ho dvacet minut reanimoval a teď na něm pracují záchrankáři. Jenže ať ti řekne, co chce ona po nás.“

                Předal jsem znovu telefon a byl tentokrát trpělivější. Po asi pěti minutách mi telefon předala sama. A tak jsem se konečně dozvěděl celou historii. Ona dívka ze Sao Paula se právě včera provdala za onoho muže, kterého jsem reanimoval. Pak odletěli do Vídně, kde žijí jeho rodiče, aby jim svoji novou manželku představil. Problém byl v tom, že oni neznali ji a ona neznala je. Oni mluvili jen německy a anglicky, ona jen portugalsky. Proto je ani nemohla mezi čekajícími v příletové hale identifikovat. A jediný kontakt na ně bylo jejich telefonní číslo. Jenže to měl uloženo na svém telefonu její manžel a ten telefon se nacházel v zadní kapse jeho kalhot.

                „Sláva,“ pomyslel jsem si. „Dám jí ten telefon a můžeme konečně jít pro kufry.“

                Vešel jsem na toaletu, kde ještě stále pracovali lékař se svými pomocníky ze záchranky. „Potřebuji telefon toho pacienta,“ řekl jsem. „Má ho v zadní kapse kalhot. Jeho manželka jej nutně potřebuje.“

                „Nepřipadá v úvahu,“ vykřikl nepříčetně lékař. „Nevidíte, že reanimujeme?“

                „To jsem si všiml,“ připustil jsem. „Já jsem toho pána reanimoval dvacet minut do vašeho příchodu.“

                „Vypadněte,“ nenechal se lékař pozitivně ovlivnit. „Nezaclánějte.“

                Opustil jsem znovu toaletu. Když Brazilka uviděla můj bezmocný výraz, vypukl orkán jejích emocí naplno. Byla ztracená na letišti v daleké Evropě, kde neznala ani jednoho člověka a s nikým se nemohla dorozumět. Viděla přicházet svůj vlastní zánik.

                Když jejjí emocionální projev vrcholil, objevili se záchrankáři ve východu toalety se zaintubovaným pacientem na lehátku. Už byl růžový a očividně měl i krevní tlak. Postavil jsem se jim nekompromisně do cesty.

                „Ten telefon,“ řekl jsem rozhodně a ukázal na pacientův zadek.

                „Nepřipadá v úvahu,“ opáčil doktor.

                „Řekněte jí to,“ řekl jsem a ukázal na Brazilku.

                Podíval se na ni a zbledl. „Počkejte,“ zamumlal. Zašátral v zadní kapse pacientových kalhot a vytáhl odtud mobil. Podal mi ho a já ho předal mladé novomanželce. Rozzářla se. Zřejmě ji v tom okamžiku vůbec nezajímal osud jejího manžela, u něhož se sotva dalo odhadnout, jak velké bude po tak dlouhé reanimaci poškození mozku. ONA byla zachráněna. Vymačkala číslo a přiložila si telefon k uchu. Pak se rozzářila a spustila svou portugalštinou.

                Bylo hotovo. Naše práce byla konečně u konce. Mohli jsme jít pro naše kufry. Čekaly na nás, osaměle jezdily na transportním pásu.

                Řeknu vám, když už na letišti na záchod, tak na ten správný!

Ranní semináře


                Tak něco tak zvráceného dokážou vymyslet jen Němci! Jsou to přednášky, začínající už v sedm ráno. Na universitě v Olomouci jsme měli na farmakologii profesora Lenfelda. Vynikajícího pedagoga, ale neoblíbeného u komunistické vrchnosti. Proto dostal termín pro přednášky pro náš ročník na sedm ráno. Dostavil se jen jednou. Postavil se před tabuli a pravil: „V noci nepřednáším. Kdo má zájem, nabízím náhradní termín zítra v pět odpoledne.“ Měl narváno.

                Němci tyto dobré mravy neznají a tak organizují na kongresech takzvané ranní semináře. Na ty se dostaví několik rozespalých účastníků (kupodivu je jich ale rok od roku víc), dostanou tam kávu a chlebíček od firmy, jejíž produkt je propagován. Někdy se dostaví i přednášející.

                Já jsem takové štěstí neměl. Když jsem byl ještě mladý a naivní a domníval jsem se, že musím skutečně vstřebat všechny vědomosti, které vstřebat můžu, přišel jsem jednou i na tento ranní seminář. Pak jsme hodinu čekali na přednášejícího, aby nám bylo následně sděleno, že zaspal a nepřijde. Nedivil jsem se mu, pochopil jsem ale v tu chvíli, že mozková kapacita každého člověka – tedy i mne – je omezená a není třeba ji přetěžovat. Zejména pak ne v nekřesťanskou dobu. Ranní semináře jsem tím odepsal.

                Je zajímavé, že se na tuto zcela chorobnou záležitost nastavily i německé hotely. Snídani tam v kongresových dnech dostanete už od šesti od rána.

                Před několika lety do ovšem ve Wiesbadenu skutečně přehnali. Kongres se koná vždy na jaře a začíná tradičně v neděli a to ranním seminářem v sedm hodin. Organizátoři si ovšem nevšimli, že se jednalo o poslední březnový víkend a tím pádem byla ze soboty na neděli změna letního času. Takže seminář nebyl v sedm, ale vlastně v šest ráno.

                Odsoudil jsem podobnou záležitost na psychiatrii a šel jsem večer v sobotu spát s pevným přesvědčením, že mne před osmou nikdo z postele nedostane. Měl jsem se mýlit. V pokoji vedle mne spal totiž člověk opravdu velmi zodpovědný a vědomostichtivý – zřejmě Němec. Vstal už před šestou (pátou!) a sprcha v jeho koupelně se nacházela bohužel přímo za zdí mé ložnice, přímo za hlavami postele. Očividně ale nebyl přímo při smyslech – což chápu – protože zapomněl sprchu vypnout. A ta syčela a syčela a syčela – nějakých třicet centimetrů od mé hlavy.

                Ne spát se nedalo. Nezbylo mi, než vstát a když už jsem vstal, šel jsem místo toho, abych zavraždil svého souseda na snídani a pak na ranní seminář. Byl jsem tam už o půl osmé (čili o půl sedmé podle zimního času). Je to rekord, který nemám nikdy v úmyslu překonat.

Odchod jedné landesrätin aneb rakouský způsob jak se zbavit nepohodlné političky


Tak už nemáme naši štýrskou ministryni zdravotnictví. Ti, kdo četli můj blog, vědí, že za ní nijak nesmutním. Zasáhla rozhodujícím způsobem do mého života, zničila jedním škrtem pera něco, co jsem pomáhal budovat šestnáct let, aniž se byť jen jednou na to, co hodlá zničit, přišla podívat. Arogance jí byla vlastní (výroky jako „mne zákon nezajímá“) nejsou rozhodně dobrým vysvědčením pro někoho, kdo má být příkladem pro ostatní občany. Ty výroky jí ale neublížily, protože se nikdy neobjevily v médiích, o to se postaral její otec s velkým vlivem v rakouských sdělovacích prostředcích. Ty směly psát o štýrské zdravotní reformě jen pozitivně.

Možná se usmějete a podotknete, že v Rakousku přece musí existovat něco jako svoboda tisku. V principu skutečně existuje. Můžete psát, o čem chcete. Otázka je jen, zda to někdo i uveřejní. Noviny i televize totiž dostávají státní dotace a tady nezávislost tisku končí. Kdo o peníze se státního rozpočtu nechce přijít, musí být hodný a psát tak, jak si politici přejí. V Čechách to nazýváme „držhubné“. Funguje to. O protestech v okrese Murau se neobjevila v televizi ani sekunda vysílání (i když tam televize byla a natáčela) a v novinách se objevila jedna jediná fotka s komentářem délky jednoho řádku. A šlus. Není divu, že za takového médii ošetřovaného obrazu byla pani Christina Edlinger-Ploder nejpopulárnější političkou v Štýrsku a dokonce i za jeho hranicemi. Jezdila po Rakousku a všuse přednášela o úspěších své zdravotní reformy. Národ jí tleskal, protože kdo netleskal, byl ignorován.

Ani skutečnost, že při svém příchodu na sektor zdravotnictví vyhodila všechny úředníky, kteří se zdravotnictvím zabývali už roky, a nahradila je svými lidmi z dopravy, kde působila předtím, se slovy, že „loajalita je pro ni důležitější než odbornost“, jí vaz nezlomila. Čekalo se, až se ti noví „naučí“. Něco jako když ve filmu Armagedon školili vrtače ropných polí na kosmonauty. Ve filmu to fungovalo.

A teď najednou, na vrcholu slávy, se v novinách na titulní straně objevil její smutný obličej. Pod tlakem stranických orgánů vlastní strany byla přinucena opustit svůj post a odejít do soukromí. Samozřejmě že jí teď hodili na hlavu, že ve všech oněch okresech, kde provedla svou zdravotní reformu, vyhráli volby Svobodní Hanse-Christiana Stracheho a lidovci, ke kterým paní Christina patří, utrpěli bolestivé ztráty. Jenže s tím přece musel každý počítat. Že ji strana nechá udělat špinavou práci a pak poslušného černouška pošle do háje, jsem prorokoval už před dvěma roky. Je zajímavé, že i očekávané události vás nakonec překvapí, když nastanou. A nejvíc vás ale překvapí způsob, jakým se zrealizují.

V Rakousku je známé následovné stupňování: přítel – nepřítel – stranický přítel. Je to tak.

Převzít sektor zdravotnictví je pro každého politika víceméně sebevražedná mise. Pokud se nepokusí „reformovat“ – to znamená škrtit, pak jej pošle do háje ministr financí. Pokud se o to pokusí, může vzít jed na to, že ho jednou svrhne „nespokojenost v sektoru“. Ta bude použita. když se to bude hodit. Že paní landesrätin opustila svůj bezpečný sektor dopravy a převzala s velkým optimismem a reformní vůlí zdravotnictví, svědčí už samo o sobě o slabosti úsudku. Zejména pokud měla velké osobní plány a ty, jak jsem se dozvěděl až teď, opravdu měla.

Jejím plánem měl být post starostky města Grazu a z této pozice chtěla pak převzít vedení štýrské lidové strany. Starostou města je mladý a poměrně populární lidovec Nagl. Toho měla strana použít v příštích zemských volbách jako lídra, aby se stal landeshauptmanem, čili zemským hejtmanem a vystřídal už stárnoucího a chronicky neúspěšného předsedu strany Schützenhofera. V podstatě všechno podle klasické politické poučky „škatule hejbejte se“. Jenže…

Především pan Schützenhofer nemá ještě chuť odejít do penze. Po posledních parlamentních volbách je navíc skoro jasné, že nový landeshauptman nebude ani červený (to je teď) ani černý, tedy lidovecký, ale modrý. Jedním z důvodů je i ona od zeleného stolu bez zkoumání na místě prováděná zdravotní a správní reforma. A tak zřejmě pan Nagl usoudil, že je mu na grazské radnici vlastně docela dobře. A paní Christina se stala přebytečnou. A tak se její tak úspěšná zdravotní reforma stala ze dne na den tragicky neúspěšnou.

Je pravda, že naše oddělení na Stolzalpe bylo jen symbolem. Jejím zavřením ušetřila země 0,2 procenta svého rozpočtu na zdravotnictví brutto. Idea byla sice chytrá – tady budu ale muset  osvětlit financování rakouského zdravotnictví, což je úkol hodný Samsona.. Prosím o trošku trpělivosti. Zdravotnictví podléhá jednotlivým zemím, což znamená, že každá z federálních zemí má vlastní všeobecnou pojišťovnu (jako privátní subjekt) a vlastní rozpočet. Pojišťovny hradí výkony privátních ordinací, přispívají i na chod nemocnic, tento příspěvek je ale limitován a pokrývá jen asi 2/3 nákladů. Zbytek (takzvanou plánovanou ztrátu) pak doplácí obce okresu, kde se daná nemocnice nachází a země, které podléhá. Jestliže se tedy štýrský pacient nechá léčit v korutanské nebo salcburské nemocnici, zaplatí štýrská pojišťovna, u níž je pojištěn, ony zhruba 2/3 nákladů na jeho léčbu, zbytek musí platit země Salcburk nebo Korutany. Optimální by tedy pro každou zemi bylo, kdyby se všichni její pacienti léčili někde jinde než doma. Právě poloha okresu Murau, zaklíněného mezi okresy Tamsweg (Salcbursko) a  Friesach (Korutany) sváděla k tomu, zavřít nemocnici a odvést tak pacienty do sousedních zemí. Určitý čas to fungovalo, teď ale už salcburský landeshauptman napsal všem obvodním lékařům v okrese Murau, že v nemocnici  v Tamswegu nebudou ošetřování žádní štýrští pacienti s výjimkou akutního ohrožení života. Takže původní plán tak úplně nevyšel. Ale to by nebyl zas až tak velký problém.

I poněkud podivně pojatá reforma na jihu země, kde byly gynekologie a v budoucnosti i chirurgie přeloženy z centrálně položené nemocnice ve Wagně u Leibnitzu do Deutschlandsbergu na korutanské hranici, kam vedou do kopců jen serpentiny, byla víceméně bez odporu strávena.

Hlavním poradcem pro zdravotní reformu byl totiž primář Stark – někdejší primář interního oddělení v Deutschlandsbergu. Takže všechno je vlastně logické, že? Pak primář je velmi zbožný člověk, osobní lékař dlouholetého štýrského biskupa Capellariho, jenž je jeho zpovědníkem. Capellari byl  pak po celá desetiletí mnohem více politikem než duchovním pastýřem.  Jakožto člověk s tak blízkým vztahem k církvi mohl pan primář spolupracovat jen s jedinou stranou, totiž s onou lidoveckou. Dnes je generálním manažerem nemocnic řádu Elisabethinen v Rakousku. Jak jinak!

Abych se dostal ve vysvětlení přímo geniální intriky na odstranění naší ubohé landesrätin, musím znovu zabřednout do hrozného tématu – financování rakouského zdravotnictví. V Rakousku jsou v podstatě dva typy nemocnic – zemské a soukromé. Ty soukromé ovšem nepatří soukromým osobám, ale církevním řádům – Milosrdným bratřím či sestrám, Elisabethinen, Německým rytířům atd. Tyto nemocnice dostávají od zemí a obcí stejný příspěvek jako nemocnice zemské, nemají ale povinnost starat se o akutně nemocné. V praxi to znamená, že do řádové nemocnice se musíte nahlásit, dostanete přidělenou postel za týden či dva a pak se tam necháte proklepat. Žádné noční příjmy, žádná akutní ambulance. Proto jsou na tom tyto nemocnice ekonomicky mnohem lépe než nemocnice zemské (akutní medicína je vždy ta nejdražší) odhlédnouc od faktu že polovina zdravotních sester a celá správa nemocnice jsou členové řádu a pracují tedy za stravu a za byt bez nároku na mzdu. Proto jsou nám tyto privátní nemocnice vždy dávány za příklad hospodárnosti a jsou prezentovány jako důkaz, že privátní subjekty jsou vždycky efektivnější než objekty státní.

Graz má poněkud zvláštní strukturu zdravotnictví. Na levém břehu řeky Muru (větší část města) je jen jedna nemocnice – fakultní. Na pravém břehu byly nemocnice až tři, dvě patřící Milosrdným bratřím a jedna patřící Elisabethinen – tedy všechny privátní. Svého času se jeden naivní landesrat  ze strany sociálně demokratické snažil přinutit tyto nemocnice, aby otevřely akutní ambulance, protože všichni občané Grazu museli v noci jezdit do extrémně přetížené fakultní nemocnice. Na pravém břehu byly totiž brány nemocnic neprodyšně zavřené. Po dlouhém vyjednávání byl landesrat umravněn, že něco takového je nemyslitelné (koaličním partnerem byli samozřejmě lidovci, kteří drží nad těmito nemocnicemi tradičně ochrannou ruku). Akutní ambulance otevřeny nebyly, zato byla na pravém břehu Muru postavena nákladem 4 miliardy šilinků nová nemocnice – zemská a tedy s akutní ambulancí. Situace je tedy taková, že vlevo je stále jen ona jedna nemocnice, vpravo ale až čtyři.

I laikovi musí být nápadné, že čtyři nemocnice na tak malém kousku země je trochu moc. A právě  tady se měla paní landesrätin proslavit. Měla počet těchto nemocnic snížit. Budova Milosrdných bratří ve čtvrti  Eggenbergu je stejně na spadnutí a onu zemskou nemocnici, přestože je pouze patnáct let stará, je nutné sanovat (dozor při stavbě prostě přehlédl, že se šetřilo na materiálu při stavbě nosných prvků). A tak se nabídla idea, že Milosrdní bratři zavřou svou nemocnici v Eggenbergu a převezmou onu nemocnici zemskou. Země Štýrsko byla ochotna dokonce financovat i onu sanaci budovy, jen když řád nemocnici převezme. Jenže pak prior řádu pochopil, že tím se po něm požaduje, aby převzal s nemocnicí i povinnost starat se o akutně nemocné, tedy ponechat v provozu akutní ambulanci, srdeční katetr, akutní endoskopie atd. atd. A bylo vymalováno. Samozřejmě že jednání o převzetí zemské nemocnice okamžitě ztroskotala, pan prior si na takovou drzost trpce postěžoval u biskupa Capellariho , pan biskup zase u předsedy lidovecké strany, vše muselo zůstat při starém a paní Edlinger-Ploder musela opustit svůj post naší ministryně zdravotnictví.

Pokud vám na té věci ještě pořád není nic nápadné, dovolím si připomenout, že onu zdravotní reformu, kterou se snažila prosadit, včetně onoho převzetí zemské nemocnice Milosrdnými bratry, jí napsal onen primář Stark se svou nesmírně silnou vazbou na pana biskupa i na řádové nemocnice.

Tak mám pocit, že tady něco prostě smrdí. I když to nijak nebudí lítost k odejité političce. Kdo neumí intrikovat a nedokáže prohlédnout ani takovouto lest, nemá v politice co dělat.

Dostaneme tedy nového landesrata. Jsme v našich očekáváních hodně skeptičtí. Proslýchá se, že jeho plánem je zavřít všechny nemocnice v jižních štýrských okresech a postavit nákladem 200 milionů Eur novou (v pořadí tedy už šestou) nemocnici v Grazu – mimochodem opět na pravém břehu řeky, i když trochu víc na jih. Šetřit se prostě musí bez ohledu na s tím spojené náklady.

Takže se máme zase nač těšit. Jsem zvědav, jak dlouho nám nový politický šéf vydrží.