Tak si popovídali. Zavzpomínali, kupodivu ani moc výjimečně nenadávali na svého předchůdce. Pan prezident Zeman se domníval, že ke svržení komunismu došlo vlastně omylem nebo možná cílenou provokací, protože masakr na Národní třídě byl vlastně úplně normálním zásahem proti rebelujícím občanům. Ostatně tito dva pánové si vždycky dobře rozuměli, už když podepisovali opoziční smlouvu, něco v demokratické společnosti nevídaného – jen proto, aby mohli lépe rozkrást republiku. Že ostatně oba s demokracií jako takovou mají nemalý problém, není žádné tajemství, a to i když oba stojí – podle zažitých schémat – na opačných pólech politického spektra – jeden extrémně vpravo a druhý extrémně vlevo. Je to div, nebo zákonitost?
Pan Klaus navštívil tento týden společnost extrémně pravicových stran evropského parlamentu. Byl přivítán paní Marine Le Pen a pány Strachem a Wildersem. Tyto strany sice představují extrémní pravici, mají ale naprosto rozdílné priority a proto se nějak nemohou shodnout na vytvoření společné frakce v evropském parlamentu. Zatímco ve Francii je hlavním cílem Front national zastavení islamizace už ohrožené francouzské kultury, což se do jisté míry dá pochopit, Wilders chce omezit jakékoliv přistěhovalectví do „přelidněného“ Holandska a rakouská Stracheho strana se utápí v sentimentálních vzpomínkách na zlaté Hitlerovy časy. Shodují se jen v tom, že chtějí roztrhat evropskou unii, „národní zájmy“ se dají nejlépe obhajovat diktátorským způsobem a diktatury jsou v Evropské unii nežádané (i když ne zakázané, jak vidíme na příkladě Maďarska) Návštěva prominentního „Euroskeptika“ Václava Klause v tomto jinak přehlíženém hloučku, byla tedy víc než vítaná, zvlášť když je vyzval, aby „zrušili EU stejně jako komunismus“. Pan bývalý prezident chtěl být prostě zase jednou vidět, a co měl děla, když ho jinak nikam nezvou. Ostatně s přibývajícím věkem je jeho zatvrzelost a posun doprava víc než zřejmý, už i ODS mu byla příliš liberální. Asi lituje, že už neexistuje Sládkova strana, určitě by v ní rád převzal předsednictví.
Pan Zeman zastává zase pozice zcela vlevo. Přátelí se s komunisty v Číně, kteří neváhali v roce 1989 válcovat protestující studenty na Náměstí nebeského pokoje tanky. Možná proto se mu zdál policejní zásah v Praze naprosto v pořádku, vždyť po Národní třídě přece tanky nejezdily a jak vidět, panu prezidentovi dokonce ani ty tanky až tak nevadí – minimálně podporuje naprosto politiku Číny i Ruska vůči jejich sousedům.
Zda je ovšem ruská politika levicová, o tom bych si dokázal zapochybovat, prostě jen není demokratická. Naprosté ovládání sdělovacích prostředků, vraždění režimu kritických novinářů, zatýkání demonstrantů a zakazování demonstrací asi tak moc demokratické nebude. V tom mi snad dají zapravdu i početní a stále početnější čeští a slovenští Putinovi fanouškové. Putin vystupuje totiž výhradně nacionalisticky, tedy v politickém zažitém kontextu krajně pravicově. I když byl vychován v komunistické KGB? Je to rozpor? Zřejmě ne. Komunismus se snažil zrušit demokracii a zavést diktaturu proletariátu na celém světě, nacionalisté ruší demokracii a právo svobodného projevu jen v jednom státě – pod záminkou ochrany národních zájmů. Jak komunisté, tak fašisté mají jen jednoho společného nepřítele – demokracii, svobodné volby. Tak velký obrat to tedy není. Ostatně i přesvědčený komunista Benito Mussolili se v roce 1919 stal z jednoho dne na druhý z komunisty fašistou, protože zjistil, že ho to přivede k moci rychleji.
Rusko a Rusové nikdy nechápali Sovětský svaz jako svaz rovnoprávných republik, ale jako své koloniální impérium. V podstatě to byla území, která dobyla v minulosti carská vojska a bolševická vláda se jich (s výjimkou Finska) nebyla ochotna vzdát. Rozpad Impéria způsobil velké části ruského obyvatelstva těžkou frustraci přirovnatelnou k frustraci německé po prohrané první světové válce. (Stačí si přečíst knihu Solženicyna „Rusko v troskách“)
Expanzivní politika současného ruského vedení, snažící se toto impérium obnovit, padla tedy na úrodnou půdu (stejně jako Hitlerovy projevy v mnichovské Hofbrauerei).
Jestliže ale někdo chce expandovat, musí si najít nepřítele. Každý diktátor vedoucí válku se vždy „brání“ nebo „brání národní zájmy“ nebo „brání ohrožované menšiny“. Dnes prakticky nikde neexistuje ministerstvo války či dokonce ministerstvo pro útok či agresi (to neexistovalo nikdy), všude jsou ministerstva obrany. Zní to lépe, obyvatelstvu se to lépe prodává. My jsme se například v komunistických časech učili na mapě obranu vodního toku na východním břehu Rýna (protože toto bojiště připadalo v středoevropském prostoru jako nejpravděpodobnější, jak nám vysvětlili naši důstojníci). Bránit se dá tedy kdekoliv, nejlépe se stejně brání na cizím území, protože přitom nevznikají škody vlastnímu obyvatelstvu a vlastní infrastruktuře.
Hitler přece připojil Sudety k Německu jen, aby ochránil zájmy německé národnostní menšiny, která byla utlačována Československým státem. Západní velmoci mu to dokonce rády uvěřily a podepsaly Mnichov. I obsazení zbytku Česka 15. března 1939 bylo zdůvodněno terorem proti místní německé menšině. Sice si jí kromě Hitlera samotného nikdo nevšiml, ale koho už to zajímalo – Hitler měl přece svého Goebbelse a ten dokázal zdůvodnit vše (a to ještě neměl k dispozici internet).
Putin tedy chrání zájmy ruské národnostní menšiny na Ukrajině, v Gruzii, brzy možná i v Kazachstánu, momentálně ale na Ukrajině. Jestliže ho v prvním náporu zastavili ruští obyvatelé Mariopolu, hloubící protitankové příkopy proti ruským „osvoboditelům“ v posledních dnech vyrazil do nového náporu. Jeho cílem bylo a stále je obsazení celého jižního území Ukrajiny až po Dněstr – takzvaného Nového Ruska. V podstatě se tím netají.
Když mu ve Valdaji položili otázku, zda uznává Ukrajinu jako suverénní a nezávislý stát, odpověděl, že samozřejmě ano, otevřená otázka je ovšem ve věci ukrajinského území. Okolí Kyjeva je ukrajinské, to je nesporné, oblast Lvova byla k Ukrajině připojena po druhé světové válce – to není Putinova věc –( na Podkarpatskou Ukrajinu, odtrženou od Československa, ve svém projevu zapomněl) ale celý Jih tedy tzv. „Nové Rusko“ bylo podle něho připojeno k Ukrajině jen rozhodnutím bolševické vlády, aby obyvatelstvo průmyslových měst na jihu tvořilo protipól proti selskému obyvatelstvu Ukrajiny, protože sedláci byli bolševismu v principu nepřátelští. Jinými slovy, na toto území nemá Ukrajina historický nárok. Že toto území bylo Ukrajinou, která se uchýlila před bolševickou agresí pod německou ochranu v roce 1918, o tom taktně pomlčel. Nevěřím, že to neví, ale fakta se dají modifikovat podle vlastního uvážení. Ať už to byla německá STASI, naše Státní bezpečnost nebo ruské KGB – myslíte, že tam byl někdo vychováván k pravdomluvnosti? Nejlépe je fakta překroutit zcela a obvinit protistranu z vlastních pochybných činů. Jestliže tedy Putin provádí fašistickou politiku, nazývá fašisty Ukrajince (jak už jsem řekl, v ukrajinskou demokracii nevěřím, ale to, co o kyjevském parlamentu a kyjevských událostech píše proruský tisk, je úplný nesmysl), jestliže jeho chráněnci na východě Ukrajiny sestřelí omylem dopravní letadlo, obviní z toho ukrajinskou vládu. Ono se to vyplatí. Čím nesmyslnější obvinění, tím hůř se vyvrací, tím spíš jsou lidé dychtící po senzacích jí uvěřit. Jen se musí dostatečně často opakovat. Poprvé vypadá takový žvást k smíchu, když ho ale člověk slyší posté, začne si myslet, že na tom nějaký kus pravdy být musí.
Putinům vojenský poradce Sergej Markov při své návštěvě Švédska otevřeně hrozil pobaltským státům zničením. Podle jeho soudu je tam utlačována ruská menšina a „pokud dojde k velké válce, nezbude z těchto států nic“ – konec citátu. Citlivé je, že východní část Estonska okolo Narvy je skutečně téměř kompaktně obydlena ruským obyvatelstvem – stačilo by tam poslat několik provokatérů se samopaly, zastřelit několik policistů nebo úředníků, a vyšetřování těchto vražd pak vysvětlit jako národně orientovanou diskriminaci. A pobaltské státy jsou členy NATO, tedy našimi spojenci! Určitě je to pro mnohé Čechy a Slováky důvod z NATO rychle vystoupit. Košile bližší než kabát! Přece si nebudeme pálit prsty kvůli nějakým Estoncům nebo Lotyšům, a pokud by tito požádali o pomoc Američany, budou lidé nadávat, co si to Američané zase dovolují. Bombardovat ruská vojska na území někdejšího Sovětského svazu?! To je přece jasné vměšování do vnitřních záležitostí východní velmoci.
Francouzi byli na začátku roku 1940 ostatně velmi znechuceni, že se vyhlásila po přepadení Polska Německem Německu válka a ptali se, proč se bojuje a co s tím má Francie společného? Proč se Hitlerovi nenechá volná ruka na východě, když je to stejně „německá sféra zájmů“? Probudili se, až když Hitler projížděl po Champs Elyssee. Historie se ráda opakuje a zvláštní je jen to, že se lidé nejsou ochotni a schopni z historie poučit.
A tím se vracím k našim pánům prezidentům. Podporou protidemokratických režimů a stran se vyřazuji z demokratické společnosti. A v podstatě jim to vůbec nevadí. Oba by rádi vládli jako Putin tedy bez demokratické kontroly. Tato kontrola, které jsou nebo byli v Česku vystaveni, jim leze pořádně na nervy. Ani jeden nevycházel dobře s parlamentem, který je kontrolním orgánem politickým, ani s novináři, kteří mají kontrolní funkci společenskou (bez ohledu na to, jak ji někdy dělají). Zprávy tisku nám někdy můžou lézt na nervy, až když je ale tento tisk dán pod politickou kontrolu, jak tomu bylo na komunismu nebo jak tomu je v Číně, v Rusku či v Iránu, až pak zjišťujeme, že něco není v pořádku. Pak může tisk pod státním diktátem lhát, jak mu bylo poručeno a je za to dobře placen. Jak už jsem psal, nevím, kolik Rusko investuje do kampaně v tisících článcích na internetu, ale jsou to dobře investované peníze. Ovlivnění veřejného mínění se daří. Dostal jsem článek o tom, že Němci trestají své tiskoviny tím, že je nekupují. Údajně je mají bojkotovat za to, že tak otevřeně kritizují Rusko a Putina a slouží tak americkým zájmům. V Německu o tom sice nikdo neví (měl jsem možnost si to přes spolehlivé lidi ověřit, kolik lidí ale takovou možnost má? V Rusku určitě nikdo a i v Čechách je očividně taková možnost omezena, když se takové články šíří a když se jim věří. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, říkal nacistický ideolog Goebels a díky internetu se dá lež opakovat ne stokrát, ale milionkrát. Internet je pro dezinformace úžasné médium, protože nepodléhá žádné kontrole. A stačí na vylhaný článek pár tisíckrát kliknout, aby se dostal do popředí na internetových sítích a četlo ho o to víc lidí skutečně.
Demokracie má jednu nevýhodu. Neumí se bránit. Neumí zakazovat, neumí lidem zavírat hubu. To je totiž její samotný princip, proti kterému prostě nemůže jít. Dokonce podporuje ty, kdo ji chtějí zničit, platí jim diety a poslanecké platy. Jak pravil Göring ve své první řeči v Reichstagu: „My jsme nepřišli demokracii budovat ani podporovat. My jsme přišli ji zničit. Jestliže je demokracie tak pitomá, že nás za to ještě platí, je to jen a jen její věc.“
Demokracie se může spolehnout jen na jedinou věc, na podporu obyvatelstva. Dokud je tato většinová, tak výrazně většinová, že nedá stranám a osobám toužícím po jejím zničení ani tolik moci, aby se mohli pokusit o nedemokratický puč, jsou tito tzv. populisté jen folklórem na okraji politického spektra. Ale dostane-li se jim dostatečné podpory, stanou se pravým ohrožením. Jako se do podařilo NSDAP v Německu či komunistické straně v Československu – ani jedna z nich nikdy nezískala v žádných demokratických volbách nadpoloviční většinu hlasů, ale dostala jich dost, aby se moci mohla zmocnit násilím. A lidé mají krátkou paměť. Někdy až příliš krátkou. A podobnosti politických procesů buď nevidí nebo vidět nechtějí.
Díky přistěhovalectví a části přistěhovalců, která je opravdu nepřizpůsobivá a chce žít v Evropě stejně jako ve svém někdejším domově v Africe či Asii, díky velké části romské populace, která parazituje na státním blahobytu, vzniká atmosféra, která přeje odpůrcům demokracie. Nahrává populistům, kteří slibují udělat s nepřizpůsobivými pořádek. Taková kampaň je může skutečně přivést k moci, jako Viktora Orbána v Maďarsku. Svou kampaň postavil na rómském problému. Udělal snad pak s oněmi Rómy pořádek? Kdeže, obrátil se proti intelektuálům a opozici. A tak je to vždy. Diktátoři si nevšímají těch, kteří ohrožují společnost, ale těch, kteří ohrožují je a jejich moc. A jinak to ani nebude.
Volání po vládě silné ruky, volání po odstranění demokracie, denunciační kampaň proti těm, kdo se přičinili o pád komunismu u nás v roce 1989, se ozývá jak zprava tak zleva. Jak od Klause tak od Zemana.
Politické spektrum očividně není přímka ale kruh, kde spolu extrémní levice a extrémní pravice v podstatě sousedí. Společné je jim totiž volání po diktatuře a rušení demokracie. Rozumí si dobře, dokud společně bourají demokratické principy. Potom ale, když začne jít o moc, jdou si nelítostně po krku. Tak to bylo vždycky a tak to asi už zůstane.
Zatím si páni Zeman a Klaus leží v náručí. A svět se jim směje. Směje se ale jen proto, že je Česko tak malé, jako je. Putinovi se nikdo nesměje, z toho mrazí.
Zdeněk Mlynář napsal kdysi knihu „Mráz přichází z Kremlu“. Jakoby ten text znova nabýval na aktuálnosti.

Vlastně jsem už neměl vůbec v úmyslu se k panu prezidentovi Zemanovi vyjadřovat. Měl jsem pocit, že se to prostě nevyplatí a že svůj čas, kterého stejně nikdy nemám dost, můžu využít na něco jiného a užitečnějšího. Skutečnost, že po zabijácké noční službě přece jen sedím u počítače a píšu, znamená, že jsem svůj názor změnil. Mlčet se prostě nedá, zejména, když jiní kříčí až příliš hlasitě. Na podporu prezidenta Zemana už existuje petice (logicky ne na internetu, kde se naopak požaduje jeho odstoupení – pan prezident a jeho příznivci s internetem moc spřáteleni nejsou a nikdy nebyli), kde je nazýván obětí štvavé kampaně.
Dnes jsem si dokonce přečetl, že tato kampaň má být organizována z amerického velvyslanectví a jejím cílem je odstranění Zemana a zvolení Andreje Babiše prezidentem, aby Američané mohli prosadit své ekonomické zájmy – zejména při dostavbě Temelína. Odhlédněme od otázky, co by získal Babiš tím, že by se stal prezidentem – místo možnosti zasahovat do ekonomiky a politického systému byl dostal právo mluvit na veřejnosti, což při jeho znalostech češtiny určitě není nic, po čem by mohl toužit. Ostatně posledními výroky na adresu ministra zdravotnictví dokázal, že by měl taky možná raději méně mluvit a víc mlčet a pracovat (přitom není zajímavé, zda měl pravdu nebo ne, ale tyto výroky na ministrovu adresu mohli adresovat novináři – zaměstnává jich dost – a ne on osobně) Zajímavé ovšem je, že ony na začátku tohoto odstavce zmíněné žvásty najdou dostatek odběratelů a posluchačů, dokonce i příznivců. Jsme přece zvyklí nevěřit oficiálním médiím – zvykli jsme si na to během komunismu, kdy se dalo věřit jen datu na čelní straně novin. Zůstalo to v nás, takže se chytáme jakéhokoliv „alternativního názoru“ a hned ho bereme za bernou minci. Noviny a televize přece vždycky lhaly a lžou a pravdivé informace se mohou šířit jen potajmu neoficiálními kanály, že?
Jak jsem už napsal v posledním článku, neobdivuji Američany a jejich způsob provádění světové politiky. Mám z nich dokonce i trochu strach a ten se možná i zvýší, až po Obamovi usedne do Bílého domu republikánský prezident, podporovaný Tee Party. Důvodem, proč Obama prohrál volby do amerického senátu, je totiž frustrace amerických voličů, kteří chtějí víc než jen svrhávat bomby na Islámský stát. Chtějí víc války, víc mocenského vlivu ve světě pomocí zbraní. Více o tom v Moorově knize “Stupid white men”.
Ať je jak je, ale v Americe je tato moc a chuť moc zneužívat aspoň kontrolovaná volbami (odhlédněme od jejich občasných manipulací, jako kdysi Kennedy v Kalifornii nebo George Bush na Floridě). V Rusku nebo Číně žádná kontrola neexistuje. Právě a jen proto mám z východu větší strach než ze západu ( odhlédnouc od toho, že Rusko je blíž než USA a určitě ještě nezapomnělo, že jsme patřili do jeho mocenské sféry).
Nicméně zpět k panu prezidentovi. To co řekl, řekl, bylo to vysílání na živo, těžko se bude tvrdit, že bylo zmanipulované, i když se o to skalní příznivci samozřejmě snaží.
Přiznat Číně právo na Tchaj-wan v době, kdy Honkong právě bolestně zažívá, co to znamená, pustit si čínské komunisty do domu, je řekněme to mírně, velmi nešetrné. Minimálně vůči 23 milionům obyvatel tohoto ostrova. Tento výrok byl i při obhajobě českých ekonomických zájmů prostě zbytečný. Možná aspoň zde by se bylo možné vymluvit na prezidentovu ne právě dobrou angličtinu. Nestalo se. Problém zapadl, protože ho nahradil problém nový podle mne mnohem méně závažný, ale o to víc diskutovaný. Možná bylo třeba od faux paix v Číně odvést pozornost, zda to byla taktika dobrá, si netroufám posoudit.
Hovory z Lán se ovšem vedly v češtině, čili slova zkurvený, či kunda tam lítaly zcela otevřeně. Je úplně jedno, zda pan prezident přeložil název ruské punkové skupiny správně nebo špatně (myslím si ostatně, že to neudělal správně) podle mého názoru to téma vůbec do rozhovoru nepatřilo – pokud se nedalo vyjádřit jinak. Pak prezident se nazývá prezidentem dolních deseti milionů Čechů. Volily ho, pokud si vzpomínám, miliony tři, do hospod čtvrté cenové skupiny jich nechodí ani tolik a ani tam nepoužívají všichni u piva stejná slova jako státní představitel. Řekněme, že je svými výrazy prezidentem dolních dvou či tří set tisíc. Je to dost?
Pan prezident má něco společného se svým předchůdcem Václavem Klausem (proto si zřejmě tak dobře rozuměli). Chce být za každou cenu viděn a slyšen. Klaus, když už to nešlo jinak, ukradl pero na státní návštěvě nebo šel do Ameriky diskutovat s Al Gorem, že žádná změna klimatu neexistuje, protože Američané prostě ve vlastních řadách nenašli nikoho, kdo by se byl ochoten až tak ztrapnit. Zeman, když si ho nikdo nevšímá (a to byla opravdu vpravdě blahodárná a nervy uklidňující skutečnost posledních měsíců) obnoví Hovory z Lán. Aby tím ještě víc zvýraznil svůj protiklad k Havlovi a prvním revolucionářům roku 1989. Poselství našlo adresáty. Zeman se po dlouhé době opět objevil v zahraničním tisku, v Německu, Rakousku, Británii. Může být spokojen. Opět reprezentoval a lidé v těchto zemích se ptají, jak si Češi mohli takového prezidenta zvolit. Zda jsou tedy stejní jako on. To by měl pan prezident uvážit, pokud je uvažování vůbec schopen. Svými činy zviditelňuje Českou republiku, logicky si ji lidé v zahraničí teď představují jako spolek pijáků piva v zakouřených podřadných špeluňkách.

Zeman byl a je komunista. Že reformní a po roce 1968 diskriminovaný, na této skutečnosti nic nemění. Komunistické způsoby a myšlení mu zůstaly. Jeho obdiv k Putinové demokratuře a čínskému komunistickému systému to dokazuje. Mezi dizidenty byl krajně neoblíbený a většinou se snažili zabránit tomu, aby se o jejich setkáních dozvěděl. Když totž přišel, zničil svými „bonmoty“ každou zábavu. V tom se nezměnil ani dnes, jen alkohol, cigarety, kornatění cév a zřejmě i nastupující demence oploštily jeho schopnosti kontroly. Prezident Zeman se prostě mění stále víc v neřízenou střelu. Bohužel se najdou státy, jež jsou ho ochotny pozvat na státní návštěvu (protože tam jinak nikdo nejezdí). Možná se ozve Lukašenko nebo Kim Čong Un. Možná by mohl pan prezident v Severní Korei pochválit zaměstnaneckou politiku státu – nezaměstnanost v Severní Korei, pokud vím, neexistuje. O lidských právech určitě hovořit nebude, byl ostatně prvním politikem po dlouhé době, který je během své státní návštěvy v Číně nevzpomenul. Prezident Si Ťin Pching, který se ze státních návštěv vrací v diplomatickém letadle naloženém ilegálně získanou slonovinou, byl za to určitě vděčný.
Stejně jako Putin, který mu nechal od svých někdejších spolupracovníků z KGB udělit státní vyznamenání na Rhodu.
Lidská prává jsou totiž věcí chápání. Jestliže je liberálně demokratičtí politici považují za cosi universálního, co je každému člověku dáno do kolébky a politika či stát tato práva omezuje (ať už smysluplně k ochraně ostatních občanů nebo oportunisticky k prospěchu určité skupiny lidí, určité politické strany či jednoho diktátora), extrémně levicoví politici (a pan prezident k nim očividně patří) chápou lidská práva jako něco přiděleného člověku státní mocí. Stát má tedy podle nich legální právo rozhodovat, zda občanům přizná práv víc či míň, zda jim poskytne právo volit, právo se stěhovat či dokonce právo na život. Myslím, že jsem ve svých článcích už dostatečně dokázal, že nejsem na straně „Ochránců lidských práv za každou cenu“, tedy právníků chránící lidská práva kriminálníků. Kdo omezuje lidská práva spoluobčanů, ať je to právo na majetek, zdraví či na život, nemá podle mého soudu mít stejná práva jako člověk bezúhonný. Ale podle mého nejhlubšího přesvědčení jsou lidská práva věcí universální.
Zeman, Putin ani Si Ťin Pching si to nemyslí. Rozhodující ovšem není, co si myslí český prezident, ale co si myslí většina českého obyvatelstva. Aspoň dokud v České republice ještě existuje demokracie.
Jsem stále víc zhrozen aktivitou kritiků polistopadového vývoje. Jejich příspěvků a článků je stále víc a jsou stále agresivnější. Nazývat lidi, hlásící se k odkazu listopadu 1989 „skupinou pošahanců“ je dost silná káva. Hledat záchranu před nimi, před zlou Amerikou a Evropskou unií v náručí Putina a jeho KGB je pak tak přitažené za vlasy, že mi běhá mráz po zádech. Píšou to ti lidé opravdu z přesvědčení, nebo je za takové články někdo platí. A když, kdo? A jsou to vůbec Češi?
Dovolím si (možná poněkud volně, ale smysl se budu snažit zachovat) citovat Vladimíra Putina z jeho nedávné diskuze ve Valdaji (kde mu ochotně přicmrndával i bývalý rakouský kancléř Schüssel – ten je ochotný ostatně za peníze k čemukoliv, poté co celé roky jako rakouský státní představitel bojoval proti atomové energii, přijal po svém penzionování okamžitě místo v dozorčí radě německé společnosti pro atomovou energii).
Když Putin kritizoval Ameriku za to, že vytvořila Kosovo a Krymu nedovolí totéž – tedy právo na sebeurčení (v tom jsem s panem ruským prezidentem výjimečně stejného názoru – o tom jsem psal minulý týden), řekl: „Ve starém Římě bylo přísloví, že co je dovoleno Jovovi není dovoleno volovi. Volovi možná není mnohé dovoleno, ale medvěd se neptá, co mu dovoleno je. Prostě si vezme, co potřebuje.“
Ještě se stále ruského medvěda – pána tajgy – nebojíte? Já mám pocit, že udělat ze střední Evropy tajgu není úplně dobrý nápad.

Na východ k Rusku nebo na západ, kde má svou dominantní úlohu USA? Pro mě je šokující, že si tuto otázku vůbec musím položit. Před pouhými dvaceti pěti lety, kdy padl komunistický systém ve střední Evropě, naimplantovaný zde stalinistickým Ruskem a udržovaný násilně z Moskvy prostřednictvím svých poslušných nohsledů, jsme měli jasno. Pryč od násilníka na východě, rychle se obejmout se Západem a vstoupit do jeho hospodářských i bezpečnostních struktur. To se nakonec podařilo. Česká i Slovenská republika, na něž se mezitím rozdělilo někdejší Československo, vstoupily do NATO (Češi v roce 1999, Slováci o pět let později) a v roce 2005 pak oba společně do Evropské Unie. Pro mne byla tím věc vyřízená, vlastně jsem se nějakým politickým směřováním našich zemí přestal zabývat. Asi jsem měl, byl bych teď méně šokován.
Při mé poslední návštěvě Slovenska před týdnem mě nejprve po cestě do Popradu šokovala řada billboardů okolo dálnice, silně protiamerických a odmítající jakékoliv americké zbraně na Slovenském území. Pomyslel jsem si, že se jedná očividně o výstřelek několika národních extremistů, přesto mě tak nějak znejistily. Se vstupem do určitého vojenského paktu nejsou svázány pouze výhody ochrany v případě napadení, ale i určité povinnosti. Pamatujeme ještě na diskusi o umisťování amerických raket v Brdech? Ohrožovaly by tyto Českou republiku nebo chránily. Samozřejmě by tu byly na ochranu, jenže by se mohly v případě válečného konfliktu stát cílem nepřátelského útoku. Tedy určité riziko, které mnozí nebyli ochotni nést. Pomiňme skutečnost, že tato nabídka tehdejší české reprezentace příliš smrděla vlezdoprdelnictvím.
Jenže pak jsem se při mé současné návštěvě Slovenska dostal do vícera diskusí (opravdu to nebyla jen jedna, ale víc se stejným nebo podobným obsahem) a s úžasem jsem zjistil, že na Slovensku panuje opravdu – aspoň u podstatné části obyvatelstva – protiamerická nálada, ale nejen to, i nálada proruská a proputinovská. A to jsem skoro spadl ze židle.
Samozřejmě že Američané ještě stále sklízejí ovoce vlády George Bushe a jeho nesmyslného útoku na Irák. Tato druhá válka v zálivu, pro niž se nenašlo žádné zdůvodnění, které by mohl člověk s troškou rozumu v hlavě akceptovat, a kterou vyvolal tento mentálně poněkud omezený vládce na naléhání svých poradců a viceprezidenta Cheneyho, poškodila americký image navždy a nenávratně. Po pádu východního bloku a rozpadu sovětského svazu si opravdu Spojené státy začaly hrát na světového policajta. Převzaly ochotně zodpovědnost za světový pořádek, uvěřily ve svou všemocnost – a začaly dělat chyby. Kniha Francise Fukujamy z roku 1992 „Konec dějin“ měla tuto roli USA legitimizovat. Nebylo z toho nic. Jestliže se policista začne chovat násilně a zasahuje podle vlastního uvážení jednostranně, ztratí své oprávnění tím policistou být. Američané svou roli ochránce světové spravedlnosti a pořádku nezvládli.
Jestliže by první válku v zálivu a osvobození Kuvajtu jakož i útok na Taliban v Afganistanu po teroristickém útoku na „Dvojčata“ v New Yorku světová veřejnost akceptovala, už bombardování Srbska, aby mohl vzniknout hodně sporný stát Kosova, byl hodně rozporný a pro útok na Irák v roce 2003 nebylo a ani se nenašlo žádné zdůvodnění. Následky tohoto nerozvážného činu, pro nějž existovalo jen jediné – ovšem neoficiální – zdůvodnění, že totiž Saddam Husajn uděloval licence na těžbu ropy pouze čínským, ruským a evropským, ne ale americkým společnostem, (čemuž se po oné první válce v zálivu mohli divit opravdu jen Američané), jsou fatální. Nejen zničením Iráku samotného. Státní struktury, jež se držely jen díky Husajnovu teroru, se ihned rozpadly, marné snahy naimplantovat do této uměle vytvořené země (tu zase spáchali Britové po roce 1918, aby měli souvislý most mezi svou kolonií Kuvajtem a svým spravovaným územím v Izraeli a Jordánsku) demokracii žalostně selhaly. Výsledkem je nestabilita, teror, nenávist mezi etnickými a náboženskými skupinami a to vše vyústilo do teroristického hnutí Islámského státu, s nímž si teď nejen Američané, ale celý svět neví rady.
Mnohem horším důsledkem této války ale bylo, že USA ztratily svou legitimitu ve své hře na světového policistu. Důvěra v ně byla otřesena a její obnovení bude trvat celé generace – pokud se vůbec podaří proamerickou důvěru ze začátku devadesátých let obnovit. Vznikly pochybnosti, že Amerika se může chovat stejně násilně kdekoliv na světě, stačí, aby označila některou zemi světa za teroristickou osu zla, či došla k názoru, že tato země nějakým způsobem utlačuje své národnostní menšiny. V této věci docházejí Američané k závěrům hodně rychle a bez skutečně důkladné analýzy, někdy stačí, že prostě potřebují vyprázdnit zbrojní sklady – jako v roce 1999, kdy nazvali bombardování Srbska cynicky „humanitárním bombardováním“. Ano, Američané pracovali na ztrátě důvěry velmi cílevědomě a dlouho, to uznávám. Ale vidět alternativu k nim v putinovském Rusku?
Evropská unie nedokázala nikdy proti mohutnějícímu Rusku najít žádný jednotný koncept. Už proto, že několik hlav států s moskevským diktátorem otevřeně sympatizuje. Viktor Orbán prohlašuje liberální demokracii jako přežitý systém a hlásá potřebu zavedení autoritativního státu k ochraně národního státu (přeloženo do češtiny – fašismus). Róbert Fico a Miloš Zeman vyjadřují taky nepokryté sympatie k současnému ruskému systému. Miloš Zeman neváhal dokonce zajet si na Rhodos pro vyznamenání udělované spolupracovníky KGB. Abychom mu nekřivdili, to vyznamenání nedostal od KGB přímo, kdo ale může za to, že jak současný ruský prezident, tak skoro všichni jeho nejbližší spolupracovníci (pokud nechodili do juda v Petrohradě) v této organizace společně vyrůstali a zasvěcovali se tam do tajů mezinárodní politiky?
Zatímco na úlety prezidenta Zemana je svět už jaksi zvyklý a zvykl hlavně nebrat je vážně, osa Bratislava – Budapešť (tak byla skutečně v rakouských médiích spolupráce mezi Orbánem a Ficem při odporu proti protiruským sankcím nazvána) – z historického hlediska skutečný paradox, znepokojuje mnohem víc.
Nemám přehled o tom, jak se současné dění na Ukrajině a v Rusku ventiluje v slovenských médiích, nicméně jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že Fico není opilý osamělec, jako reprezentant Česka, nýbrž vyjadřuje svou podporou Putinovy politiky skutečně vůli velké části slovenského obyvatelstva (samozřejmě ne celého!!!)
U politiků se dá jejich obdiv k ruskému diktátorovi porozumět, řada z nich by chtěla být jako on a moci vládnout jako on bez omezení parlamentem a nepohodlnými sdělovacími prostředky. To dávají nepokrytě najevo nejen Orbán či Fico ale i třeba Erdogan v Turecku. I prezident Zeman by něco takového rád, po volebním výsledku svých Zemanovců ale pochopil, že to asi nepůjde.
Jak jsem psal, u politiků se to pochopit dá, u obyvatelstva, které zažilo rok 1968, je to pochopitelné méně. Znovu se mi vnucuje myšlenka, která mě trápila už za mého pobytu na Slovensku a kterou jsem už úspěšně potlačil, že Slováci nebrali onu tehdejší okupaci tak tragicky jako Češi. Pro Čechy znamenaly ruské (ale nejen ruské) tanky konec nadějí na demokracii, blahobyt a spolupráci s prosperujícími západními zeměmi. Slováci dostali federaci, o niž předtím dlouho marně usilovali, do čela Československa se dostali poprvé slovenští politici Husák, Biľak a další a koneckonců do slovenského průmyslu proudily investice z centrálních zdrojů i po roce 1970. Slovenští komunisté si netroufali ani proti církvi postupovat tak tvrdě, jak se to dělo v Čechách a na Moravě, ne nadarmo se říkalo, že místní komunističtí funkcionáři měli v kostele rezervovánu první řadu. Prostě to trauma z okupace, z násilné zrady důvěry, kterou tehdejší obyvatelstvo Československa k Sovětskému svazu chovalo, nebylo na Slovensku tak silné.
Možná hraje svou úlohu i historická idea panslovanství, kterou vyznával i Ľudovít Štúr a jejímž mluvčím byl Svetozár Hurban-Vajanský. Ten očekával vysvobození z maďarské nadvlády ne ze západu od Čechů, ale z východu, od velkého ruského impéria, v němž chtěl najít svou jistotu a ochranu ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy Češi už hledali podporu pro svou svobodu v západní Evropě a v Americe. A koneckonců, přiznejme si, čeština má k ruštině (ale v podstatě ke všem slovanským jazykům) podstatně dál než slovenština, se kterou se dá ve slovanském světě domluvit prakticky všude)
V některých hovorech jsem vycítil, jako by část slovenského obyvatelstva opět chtěla hledat v podpoře Ruska ochranu před „zlými Američany.“ Koneckonců to v mládí slýchali dnes a denně z komunistických novin, rádia a televize a poté, co se Američané v Iráku kompromitovali, ožily očividně tyto stereotypy, které nám tehdy vtloukali do hlavy. Přitom naprosto nevnímají současný ruský expansionismus, budování mohutné armády, intervence na územích cizích států, jako je Gruzie, Moldavsko či Ukrajina. Nevědí nebo nechtějí vědět, že Putin vede soudní procesy proti litevským občanům (tedy občanům Evropské Unie!), kteří nenastoupili do sovětské armády v letech 1988 – 1991, kdy Sovětský svaz sice ještě oficiálně existoval, ale Litva byla v tomto svazku držena už jen střelbou Omonovců, které na ně poslal ještě Gorbačov). Tito jsou pak v Moskvě v nepřítomnosti odsuzováni k trestům vězení za dezerci. Rusko neváhá unést přímo z Tallinu příslušníka estonské rozvědky a soudit ho pak v Rusku. To nejsou jen provokace, to je cílená expanzivní silová politika. Proč to tedy mnozí Slováci nechtějí vnímat? Nebo tak pevně věří, že se ruský medvěd na Ukrajině nažere dost, aby utišil svůj hlad a dal zbytku světa pokoj? To věřili Chamberlein a Daladier o Hitlerovi po záboru Sudet taky. Jak to dopadlo, není třeba zmiňovat, to vědí všichni. Pokud někdo tvrdí, že se nás Ukrajina netýká, musím to – ač nerad- akceptovat. Pokud ale někdo tvrdí, že Putin jedná správně a že Rusové jen uplatňují své historické právo, pak se musím ozvat, a proto píšu i tento článek. Argumentace, že když ti Rusové na Ukrajině nechtějí žít, mají právo jít, neobstojí. Sudetští Němci přece taky nechtěli nic jiného! O legalitě krymského referenda se dá taky s úspěchem pochybovat. Kdyby proběhlo bez účasti ruských vojáků a bylo patřičně připraveno (i se zákonnými lhůtami), pak by se proti jeho výsledku mohlo namítat méně. Takhle krymské rererendum hodně připomínalo hlasování Rakušáků po Anschlussu Německem v roce 1938. Hitler tehdy vtrhl do Rakouska právě, aby lidovému hlasování o připojení Rakouska k Německu zabránil – protože průzkumy ukazovaly, že budou Rakušáci svou většinou hlasovat proti. Po připojení, kdy před každou hlasovací místností stáli dva ordneři SA, souhlasilo s připojením k Rakousku 98 procent obyvatelstva.
„Referendum“ v doněcké a luhanské oblasti je pak úplně zbytečné komentovat, to nesplňovalo ani základní požadavky na demokratické hlasování o budoucnosti země.
Samozřejmě džina z lahve nevypustil Putin, ale paní ministryně Allbrightová (Clinton měl tehdy díky své aféře s Monikou Lewinskou jiné problémy), když se rozhodli bombardováním amerických letadel odtrhnout Kosovo od Srbska. Nedotknutelnost státních hranic, která byla základem poválečné evropské stability, vzala právě tímto činem zasvé. Dokážu pochopit, že pro Slováky, mající nemalé problémy se svou maďarskou menšinou na jihu svého území, byl tento americký čin varováním a že Slováci vnímají americké šlapání v evropském porcelánu mnohem citlivěji než Češi. Ovšem pokud by hledali ochranu svých jižních hranic na východě a pokud by se ruský vliv rozšířil až na Slovensko, pak jej máme přímo u naší východní hranice. Nejen Češi, ale i Rakušáci.
Volání po neutralitě je samozřejmě jen zbožným přáním. Neutralitu může vyhlásit nějaká země, pokud s ní velmoci souhlasí. To se stalo Rakousku v roce 1955. Ovšem i pobaltské republiky v meziválečném období vyhlašovaly neutralitu, neutrální chtěly být i Holandsko a Belgie. Zajímalo to někoho? Být neutrální ve středu Evropy znamená jen jedno – až se na vás někdo vrhne, nepřijde vám nikdo na pomoc, protože k tomu nebude vázán.
A jak pravila jedna má kolegyně: „Keby bylo už naozaj najhoršie, nech ma radšej znásilní voják americký ako ruský.“
Protože jak pravil jednou jeden můj známý po své první návštěvě Ameriky, kde byl s imperialistickým myšlením Američanů poprvé konfrontován: „Američan je v podstatě umytý Rus.“
Ale i to je jeden velký a ne nepodstatný rozdíl.

Jak známo, nebo přesněji, jak pravila Katherine Hepburn, není to nic pro zbabělce. Co se toho týká, zejména po vizitách na našich geriatrických pokojích opravdu nevím, zda jsem pro tento proces dostatečně statečný. A přitom se mi začíná připomínat a to v dost nešetrné podobě.
Nemyslím teď různé zdravotní problémy a chronické choroby, které prostě člověka navštíví, usadí se u něj, zalíbí se jim tam a už nechtějí odejít. Ty mají dokonce určité výhody, minimálně se můžu s většinou mých pacientů bavit o jejich chorobách využívaje vlastní zkušenost, což výrazně zvyšuje jejich důvěru. Ale frustrující jsou spíš náznaky z venku, které můj – zdůrazňuji začínající – proces stárnutí zaznamenávají.
Začalo to kdysi před sedmi lety v Lübecku. Když jsem si chtěl koupit vstupenku do městské radnice, zeptala se mně paní u pokladny mile: „Nějaká sleva?“ nechápal jsem. „Jaká sleva?“ opětoval jsem otázku. „Mile se usmála a pravila – „No přece pro důchodce.“ Bylo mi čtyřicet osm a cítil jsem se její milou nabídkou, kterou jsem rozhodně odmítl, zraněn. Mezitím jsem si už zvykl, přesto mi hrdost nedá a nabídky na slevy pro seniory kategoricky odmítám.
Jenže už o rok později, to mi bylo čtyřicet devět, mě v rodné obci potkal jeden soused a ptá se „A ty, Tondo, už jsi slavil šedesátku?“ Pochopil jsem, že se nad sebou musím zamyslet, udělal jsem to, ale prd to pomohlo.
Rozhodl jsem se bojovat. Beru si noční služby, hraji tenis, zdolávám v horách tří – a čtyřtisícovky. Kategoricky odmítám dokazovat si honbu za ušlým mládím lovením mladých dam, nechci vypadat jako kašpárek. Ale jinak jsem nevynechal nic, abych zlé jazyky umlčel.
Neumlčel.
Množí se příznaky, že můj boj není úplně úspěšný. V poslední době pak frekvence příznaků, že něco není v pořádku, dramaticky stoupla. Před mou poslední operaci kolena mě přišla vyšetřit mladá anestezioložka. Krásná sexy holka, poté, co mi nabídla narkózu Propofolem, začal jsem se těšit. Propofol je známý tím, že způsobuje krásné – případně i erotické sny. Mám s tím svou zkušenost, před lety jsem měl pod Propofolem úžasné sny, sice ne erotické povahy, ale prožil jsem si let nad nádhernou krajinou s tak úžasnými barvami, které v normálním životě nikdy neuvidím. Litoval jsem tehdy, že je narkóza už u konce. Teď, v souvislosti se vzhledem osoby, jež mi měla onen medikament aplikovat, jsem doufal v ještě víc. Dostal jsem narkózu – a nic. Vůbec nic. Žádné sny o erotických ani nemluvě. Tehdy jsem poprvé pochopil, že se situace možná stává vážnou.
V srpnu jsem chtěl potěšit manželku a tak jsem v lékárně šel koupit její oblíbený denní krém Nivea – aby vypadala mladá, nebo si tak aspoň připadala. Když jsem paní v lékárně mé přání sdělil, překvapila mě otázkou. „Který z nich?“
Netušil jsem, že je jich víc, Vždy jsem dostal jeden a tentýž. „Ono je jich víc?“
„Ano, dva,“ pravila ona.
Znejistěl jsem. „Tak potom já nevím.“
Rozhodla se mi pomoci. Zeptala se: „Je vaší paní už hodně přes šedesát?“
Vytřeštil jsem na ni oči, pomalu mi došlo, nač se ptala a pak jsem poněkud podrážděně, to připouštím, odpověděl: „Ne, je mnohem MNOHEM mladší.“
Obdařila mě oním přezíravým pohledem, s níž si postarší dámy prohlížejí staré chlapy, kteří se na stará kolena zbláznili a narazili si mladistvou „second first lady.“ Neměl jsem sílu ji v její domněnce opravit a prozradit jí, že moje žena je o celé tři měsíce STARŠÍ než já.
A minulý týden jsem byl v Praze. Při výstupu z metra rozdávala mladá hezká děvčata nějaké plakátky. Neměl jsem brýle, neviděl jsem tedy, co to rozdávají, jeden jsem si vzal, aby se jich ona dívka rychleji zbavila a mohla jít na rande. Přitočila se ke mně a tichým, ale mnohoslibným hlasem pravila: „Ale určitě přijďte.“
Hned za rohem jsem nasadil brýle a podíval jsem se, co mi to vtiskla do ruky. Bylo to pozvání na setkání seniorů ohledně důchodového zabezpečení. Myslím, že vám moji frustraci nemusím blíže líčit.
No dobrá, budu se tedy muset s mou situací smířit. Jestliže mi při poslední dovolené manželka tvrdila, že se cítí, jako by chodila s de Peyracem, (moje kulhání je důsledkemm nedávné operace kolena a určitě časem zmizí!) myslel jsem,, že to říká jen proto, aby se ona sama mohla cítit jako Angelika. Možná tomu tak úplně nebylo.
Hledá se řešení problému. Žena navrhuje generální sanační práce. Prý si nechce připadat jako zlatokopka.
Důležité je, že si z toho člověk ještě dokáže dělat legraci. Dokud to jde, není to tak vážné, aspoň si myslím. Přijde čas, kdy to opravdu nebude žádná sranda.
PS: dnes jsem byl v termálním koupališti Vrbov. U pokladny se mě paní zeptala. „Čtyři lístky pro dospělé?“ Trochu mě to zarazilo. Za dítě mě už dávno nikdo nepovažoval. Odpověděl jsem proto: „Vypadáme snad jako děti?“ Podívala se na mě káravým pohledem a odpověděla. „To ne, ale opravdu není mezi vámi ani jeden senior?“ Naštěstí byl, přítel Jiří právě nedávno slavil šedesát. Usmál jsem se a opravil jsem objednávku na tři dospělé a jeden senior. Udělal jsem jí radost. Určitě si gratulovala, že mě správně odhadla. Jiří na svých šedesát totiž vůbec nevypadá.

Tak jsem si naběhl. Je to jen a jen moje vina, protože jsem byl varován. Tedy varován – bylo mi řečeno, abych si na cestu z Prahy do Brna vyčlenil „trošku“ víc času, protože je tam několik stavenišť. Zapomněl jsem nebo nepochopil poselství Karla Schwarzenberga, který pravil, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit komfort hovořit dvěma různými jazyky. Včetně významu slova „trošku“, což se v Rakousku dá přeložit „ein bisschen“ a nemá to naprosto, ale naprosto nic společného s německým „ein wenig“, což opravdu znamená „trošku“. Češi chápou tento termín očividně už v rakouském tvaru a skrývat se za ním může všechno, od maličkostí až po katastrofy.
Protože jsem byl varován, ponechal jsem si na cestu z Prahy do Olomouce čtyři a půl hodiny (normálně mi trvá něco přes tři – a myslel jsem, že to musí stačit. Přiznávám se, že jsem naivní, možná odrozený či nechápající české poměry.
Už výjezd z Prahy byl šokující. Bydlívám v krásném pensionu Rosa v Hostivaři u milé hostitelky paní Mašátové už léta. Když jsem tam bydlel poprvé, ocenil jsem zejména polohu pensionu (mezitím oceňuji samozřejmě úplně jiné priority) a totiž skutečnost, že po výjezdu z dálnice na odbočce Chodov to trvá slabých pět minut, než můžu na dvoře Pensionu zaparkovat. Jednodušší to už být snad ani nemůže. Letos mne ovšem čekal šok. Už při příjezdu mi náhle ukradli příjezdovou cestu. Zřejmě v rámci zuřícího předvolebního boje – za týden měly být přece v České republice a tím pádem i v Praze komunální volby. Zřejmě tyto stavby prosadila opozice, aby svrhla vládnoucí starosty a poslance místních zastupitelstev, nebo to už ty starosty prostě nebaví a chtějí být odvoleni za každou cenu. Jinak si takovou sebevražednou misi dva týdny před volbami nedokážu představit. Pravda, byl jsem varován dopravní značkou, že po dalším kilometru přijde zákaz vjezdu vozidel v obou směrech, jen mi zapomněli ukázat, kudy to místo objet. Moje navigace naprosto nestíhala, zoufale mne přemlouvala, abych se vrátil, odkud jsem byl právě vypuzen, nakonec jsem se s její pomocí zaběhl až někam do Záběhlic, kde jsem ještě nikdy v životě nebyl a doufám, že už ani nebudu. Nicméně po dvaceti minutách kroužení jsem pension našel a těšil jsem se, že mé utrpení je u konce.
Odjezd byl ovšem mnohem horší než příjezd. Protože jsem osel, který dodržuje značky jako například jednosměrná ulice, zasekl jsem se v beznadějné zácpě. Na cestu od Pensionu k Hostivařskému náměstí, kterou zvládám pěšky za dvě minuty, jsem v autě potřeboval minut 45 (slovy čtyřicet pět). Celý výjezd z Prahy trval něco přes hodinu a má časová rezerva se podstatně scvrkla. A to jsem ještě netušil, co na mě čeká.
Staveniště začínalo v podstatě už v Praze, to se dalo ještě celkem plynule projet. Když jsem pak najel na dálnici o třech pruzích, zajásal jsem, že to mám za sebou. Radoval jsem se celé tři kilometry, pak začínalo další staveniště, opět v délce asi 10 kilometrů. A toto schéma se opakovalo v pravidelných intervalech až po kilometr 164!!!, tedy téměř až do Brna. Zpočátku jsem chápal, že dálnici D1 bylo třeba opravit, jak mi sděloval Smailík na začátku každého stanoviště. Po několika prvních staveništích jsem to už začal považovat za vtip, posléze za špatný vtip, poté za hodně blbý vtip a nakonec jsem pochopil, že tu je někdo přímo perverzní. Z těch 164 kilometrů se ono staveniště rozprostírá určitě v délce nějakých 120 – 130 kilometrů. Někde se dá přejet do protisměru – to je pravý sen, tam se jet dá, na jiných staveništích se dá aspoň jet ve dvou proudech vedle sebe, i když je to někdy hodně těsné. Ale to uznávám, že jsem si na vině sám, kdybych měl místo mého Peugeota 508 nějaký Smart nebo aspoň Fabii, měl bych určitě při jízdě v levém pruhu víc místa a méně nervů a strachem zpocené košile. Jsou ale úseky, kde to dvě vozidla, zejména, pokud je jedno z nich nákladní, vedle sebe prostě nezvládnou. Tam doporučuje dopravní značka takzvanou střídavou jízdu, víceméně tedy redukci na jeden pruh. Tam jsme se zasekli definitivně. Bohužel v době, kdy měli řidiči za sebou více než sto kilometrů jízdy staveništěm, ztuhlou nohu od spojky, bolesti v kříži a nervy v kýblu. Někteří nesmyslně měnili pruhy, jedno auto s naprosto neárijskou posádkou, ale hamburským poznávacím číslem troubilo. Nevím, co tím chtělo dosáhnout, ani hlasité troubení nedokáže ostatní vozidla proměnit ve vzduch, aby mu uvolnily cestu. Ale možná chlapci dělali řidičský průkaz v Istanbulu, kde patří klakson k dobrým zvykům, kdekoliv, kde se následkem dopravní zácpy zpomalí pohyb kolon aut (a to je v Istanbulu skoro všude). Na psychickém klidu a vyrovnanosti ostatních účastníků dopravního provozu (pokud se tak pohyb kolon aut na dálnici D1 s troškou nadsázky dá nazvat) to nepřidalo. Nebudu vás napínat, do Olomouce jsem to v limitu prostě nestihl – zvlášť, když mne na trase mezi Brnem a Olomoucí čekalo ještě dalších šest stavenišť, ačkoliv jen dvě z nich o délce deseti kilometrů a podstatně lépe průjezdná. V podstatě to už bylo jenom takové dodatečné brnkání na mou bolavou a excitovanou duši.
Jak jsem už řekl, v podstatě chápu, že dálnice je třeba někdy i opravovat. S tím, aby se ale opravovaly najednou desítky kilometrů v skoro kompaktním úseku jsem se ale ještě nikdy nesetkal – můj prozatímní rekord, jenž mi ještě dnes naháněl mráz do pohybového aparátu, bylo 35 kilometrů mezi Mnichovem a Augsburgem, které jsem strávil noční jízdou v onom levém úzkém pruhu. Už mě tento zážitek nebude v noci budit, mám nyní zážitek mnohem silnější – chválabohu jsem se nenechal přesvědčit, abych zůstal v Praze do odpoledne a jel až večer, to bych možná skončil na psychiatrii, kam by mě z dálnice odváželi vrtulníkem. Psychický stav řidičů po takové jízdě zřejmě ještě nikdo nezkoumal a já bych ani nedoporučoval, aby to někdo udělal, protože jinak by „dálnici“ Praha Brno museli z bezpečnostních důvodů okamžitě uzavřít. Chuť vraždit stoupala s každým staveništěm. Nejprve příslušného ministra, pak stavbyvedoucího, pak třeba i jen stavební dělníky a nakonec prostě kohokoliv.
Já se poučil, do Prahy z východního směru mne už nikdy nikdo nedostane a do Brna ze západního taky ne. Pokud by se situace měla někdy v příštích letech zlepšit, prosím o příslušné hlášení, pak možná své rozhodnutí znovu přehodnotím. Do té doby pro mne cesta Praha Brno neexistuje, mám jen jedny nervy a ty potřebují několikaletý klid, aby se ze zážitku z minulého čtvrtka vzpamatovaly.Česká dálniční nálepka, kterou jsem si koupil, vede s velkým odstupem v mé letošní soutěži o nejnesmyslnější investici.
Samozřejmě si kladu otázku, proč se někdo rozhodl k takovéto akci. Možná bylo opravdu třeba rychle před blížícími se volbami rozdělit celou dálnici mezi kamarády, kteří mají stavitelské firmy a chtěly vydělat. A možná chtěli vydělat ti úředníci, kteří oněm firmám přidělovali jejich úseky – a těch kamarádů, či manažerů ochotných platit (jedno nevylučuje druhé) bylo prostě moc.
Ale možná je odpovědí i výrok spolupracovnice jedné mé kamarádky slovenského původu, která si stěžovala na katastrofální stav silnic a nedostatečné značení problémů: „Víš, když my tady v Česku nikoho cizího moc nechceme.“
Budu o tom přemýšlet.

To je opravdu otázka a přiznám se, že ji nejsem schopen zodpovědět. Považoval jsem jej vždy za sice bezcharakterního a mocí posedlého diktátora, ale v podstatě za racionálního muže. Proto jsem cítil určitou jistotu, že nějakou globální válku ten člověk nevyvolá. Už si tím nejsem tak jistý. Samozřejmě moc stoupá do hlavy, i v demokracii se premiéři – jsou-li zvoleni podruhé – chovají většinou úplně jinak, než při své první misi, získají totiž svým znovuzvolením pocit všemocnosti a neomylnosti. Jenže v demokracii to pravidelně vede k jejich odvolení a odchodu do politického důchodu. Ne tak ovšem v diktatuře nebo demokratuře ruského typu.
Vladimír je u moci už nepřetržitě skoro patnáct let. Čtyři roky byl sice „jen“ premiérem a nechal se v prezidentské funkci zastupovat svým komplicem Medvěděvem, ale ani tehdy nikdo nepochyboval, kdo skutečně drží opratě ruské politiky.
Putin prodělal za těch patnáct let velkou proměnu. Ve svých počátcích, kdy v Rusku zavedl pořádek, přinutil oligarchy platit daně a zatlačil organizovanou kriminalitu do podzemí, požíval i v Evropě velkou popularitu. Jeho setkání s německým kancléřem Schröderem byla víc než přátelská. Dokonce i anglická královna Alžběta baly nadšena ruským vládcem, který se během státní návštěvy v Londýně nedopustil ani jediné chyby proti protokolu. (Její nadšení bylo o to větší, že nedávná návštěva amerického prezidenta Bushe juniora zanechala v trávníku Buckinghamského paláce nenapravitelné stopy po přistání vrtulníku) Jak začal Putin omezovat demokracii, oklešťovat moc parlamentu, přebírat kontrolu nad sdělovacími prostředky a nakonec rozhánět opoziční demonstrace policií a zatýkat opoziční politiky pod různými záminkami, začaly se jeho vztahy s demokratickým světem ochlazovat. Politický proces s Chodorkovským ukázal v celé nahotě, kam až je ochoten jít při potlačení opozice (nehovořím o tom, že Chodorkovský opravdu v čase Jelcinova Ruska neplatil daně, jenže za to by musel Puti pozavírat všechny „podnikatele“ nejen jednoho, který se rozhodl podporovat finančně opoziční stranu Jabloko a být prezidentským protikandidátem při příštích volbách). V době, kdy byl prezidentem Medvěděv, setkával se se západními politiky téměř výhradně už jen on, Putin obstarával návštěvy v Číně a jiných asijských či diktátory ovládaných zemích. Od roku 2012, kdy se nechal Putin znovu zvolit do funkce ruského prezidenta, je už v úplné izolaci. A očividně mu to nevadí.
Putin vsadil pouze na svou vnitřní popularitu v Rusku a ta je tak vysoká, jako ještě nikdy. Je samozřejmě živena státními sdělovacími prostředky, které jsou pod plnou kontrolou Kremlu, nezávislé televize či noviny prakticky neexistují, lidé prostě MUSÍ věřit tomu, co se jim sděluje. Tak se to Vladimír kdysi ve škole KGB učil. A oni věří. Putin zahrál na imperiální strunu frustrovaného ruského národa a ona se rozezněla ve velmi slibném akordu.
Konflikt na Ukrajině ukázal najednou ruského diktátora v zcela nové podobě. V netušeně nebezpečné podobě. Arogantního a agresivního. Neváhajícího vyhrožovat. Ať už Ukrajině atomovými zbraněmi, nebo Evropské unii tím, že když bude chtít, bude během dvou týdnů nejen v Kyjevě, ale ve Varšavě či Bukurešti. Evropa sledovala ruského medvěda s úžasem, zcela paralyzovaná a neschopná jakékoliv koordinované akce. Evropa je vůbec málo schopná koordinovaných akcí a v tomto případě to má ještě ztíženo tím, že v Bruselu působí proputinovská lobby. Ať už je to maďarský premiér Orbán, jenž ruský model vlády považuje za jediný správný a rád by svůj zářný vzor – Putina – napodobil, rusofilní slovenský premiér Fico, či současný i minulý český prezident Zeman a Klaus. Ti všichni Putinovy činy schvalují, jako by si neuvědomovali, oč mu jde a co se vlastně děje. Hlavním motem je, nepálit si prsty kvůli nějaké Ukrajině. Totéž hlásali britský premiér Chamberlein a francouzský ministerský předseda Daladier v roce 1938 v případě Československa. (I tehdy měl Hitler svou lobby v britské politice, nikoho menšího než krále Eduarda VIII.) Politici na západě Evropy byli tehdy zajedno: Němci v československých pohraničních oblastech se chtěli odtrhnout od „umělého výtvoru Trianonské smlouvy“ Československa – v Mnichově k tomu tedy dostali od Británie a Francie, pod dohledem Německa a Itálie požehnání. Britové i Francouzi jásali, že zachránili mír, Chamberlein byl v Londýně přijat nadšenými davy jako mírotvorce – všichni víme, jak to pak dopadlo.
Chce Putin totéž? Jeho angažovanost při snaze ruské menšiny na Ukrajině na odtržení od mateřské země (pokud se zde o skutečném mateřství dá hovořit) je větší, než byla Hitlerova angažovanost v případě sudetských Němců. Říští Němci v Sudetech nepůsobili a zbraně, které Sudeťáci z Německa dostávali, byly jen lehké pušky a granáty, ne tanky či raketomety, jak je tomu v Doněcku a Lugansku. Díky ruským vojákům a zbraním musela Ukrajina kapitulovat a vzdát se snah o dobytí svých východních provincií.
Najednou ožívají vzpomínky na dřívější Putinovy činy. Jeho válku v Čečensku či v Gruzii v roce 2008. Ne, nedá se zde dát paralela, v případě druhé čečenské války bylo Rusko vyprovokováno přepadením Dagestánu čečenskými džihádisty, v případě Gruzie to byl gruzínský premiér Sakašvili, který se rozhodl využít olympijských her v Pekingu a poslal svou armádu do Abcházie a jižní Osetie. Pokaždé přišel ale drtivý ruský protiúder. Čečenci svou druhou válku prohráli, stáhli se do hor a dnes bojují především v řadách IS v Sýrii a Iráku. Gruzínci nedokázali čelit ruským tankům ani týden. V podstatě svět tehdy Putinovy kroky posvětil. Džihádisté byli na seznamu teroristických organizací, každý zákrok proti nim byl tedy vítaný. Abcházie a Jižní Osetie fungovaly už roky jako na Gruzii nezávislé územní jednotky – a v podstatě byla gruzínská hranice, jež nutila Osety na severních a jižních svazích Kavkazu žít ve dvou rozdílných státech, považována za svévůli Gruzínce Stalina, jenž se rozhodl z praktických důvodů vést státní hranici po hřebeni Kavkazu a jenž je v Gruzii stál uctívám jako národní hrdina. Proto se svět nijak nevzrušil, když Rusové tato území „ na vlastní žádost“ anektovali a válečný konflikt vedl nakonec k pádu gruzínského prezidenta Sakašviliho.
Jenže už tehdy Putin zkoušel, co si může dovolit a zjistil, že si může dovolit mnoho. Armádu modernizuje a nově vyzbrojuje už po celé desetiletí. Z vojensky neschopného spolku chaotů ( jak se ukázalo během první čečenské války, kterou ještě vedl prezident Jelcin – a prohrál), se stala bojeschopná síla. Obsazení Krymu (opět na vlastní žádost ruského místního obyvatelstva!) bylo vojensky mistrovsky provedenou operací, s níž se nejen Kyjev ale i Evropa bude muset smířit. Nakonec se s novou skutečností budou muset smířit i obyvatelé Krymu, šokovaní, že jim letos klesly příjmy z turistiky (hlavního odvětví krymského hospodářství) o víc než třicet procent, protože obvyklí turisté z Kyjeva – div se světe – letos nepřijeli. A Rusové jsou stejně zvyklí létat do Turecka a nebudou své zvyky kvůli podpoře Krymu měnit. Místní Tataři se budou muset cvičit v loajalitě k novým pánům nebo budou mít trvale co do činění s ruskou tajnou službou.
Doněck a Lugansk jsou už ale úplně jiná sousta. Jestliže u Krymu se dala ruská agrese zdůvodnit tím, že Krym byl protiprávně darován Ukrajině v opileckém záchvatu diktátora Chruščova u příležitosti 300letého jubilea povstání ukrajinských kozáků proti polské nadvládě, Doněck, Lugansk, Mariopol, či Charkov se staly součástí Ukrajiny na základě svého vlastního rozhodnutí v roce 1918. Samozřejmě byla tehdejší motivace zcela jiná, hlavním důvodem příklonu ke Kyjevu byl tehdy strach z petrohradských bolševiků a jejich Rudé armády. Nicméně tato hranice vznikla dobrovolně a existuje už bezmála sto let – bez ohledu na to že za časů Sovětského svazu měla minimální význam.
Donbas je nejdůležitější průmyslovou oblastí Ukrajiny, produkuje (nebo produkovala před svým zničením) 25 procent ukrajinského národního důchodu. Je to oblast, kterou si uboze chudá Ukrajina nemůže dovolit ztratit. Jenže ji ztrácí. Že rozhodující silou, jež o tom rozhodla, byli ruští vojáci a ruské zbraně, je zřejmě mimo jakoukoliv diskusi. I když to Putin a jeho ministr Lavrov popírají. Oba se ovšem učili diplomacii v komunistických poměrech, kde platilo plzákovské heslo „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ bez ohledu na předložené důkazy.
A Evropa (ale i USA) jsou opět bezmocné. Proti Rusku byly přijaty nějaké hospodářské sankce, které ovšem ruskou ekonomiku nepoloží. Putin zakázal dovoz evropských potravin, což postihlo úzkou skupinu gurmánů, kteří stejně nejsou jeho voliči, čili postiženi jsou pouze evropští výrobci (dokud nenajdou cestu přes Bělorusko či Kazachstán, které mají s Ruskem bezcelní Unii – Bělorusové jsou náhle schopni vyrobit Parmezán, francouzská vína či Chamembert v originální kvalitě. Putin poněkud utáhl kohoutky plynovodů (ne ale moc) aby demonstroval svou moc a evropskou závislost. Je třeba přiznat, že dobu si Vladimír nevybral zrovna optimální – ovšem on ukrajinský konflikt nečasoval, byl jím zřejmě taky překvapen a jen reagoval na dění. Po mírné zimě 2013/2014 jsou plynové zásobníky v celé Evropě plné. Například rakouská potřeba plynu je 7,8 miliardy kubíků ročně a v na 98 procent naplněných zásobnících se nachází víc než 8 miliard, Rakousko by tedy teoreticky vydrželo při úplném zastavení dodávek ruského plynu celý rok – tak dlouho by ovšem nevydržela ruská ekonomika. Z Putinovy strany se tedy opět jedná o silácké gesto, a těchto gest stále přibývá. Začíná to budit strach. Co když ztratil kontakt s realitou a pustí se do skutečného konfliktu? Co pak?
Ekonomické sankce jedno jakého rázu Putinovu pozici ve vlastní zemi neohrozí. Zhoršení životní úrovně se musí politici bát jen v demokratických zemích, kde jsou voleni ve svobodných volbách. To není příklad Ruska. Putin se nechá zvolit prezidentem, i kdyby národ hladověl (a on hladovět nebude), přizpůsobí tomu jen strategii ve volbách – metoda voleb jedné strany je v Rusku ještě živá, do roku 1989 to nebylo jinak a většina Rusů je zvyklá takto „volit“. Jediné, co by Putina skutečně bolelo, by bylo sebrat mu hračku. Tou jsou jeho megalomanské projekty – to byla olympiáda v Soči a to má být mistrovství světa v kopané 2018. To by byla jediná cesta, jak ruského prezidenta skutečně zranit – pak by ovšem zuřil a mohl by nad sebou zcela ztratit kontrolu, otázka je, zda si Evropa na něco takového vůbec troufá.
Zřejmě se to nestane. Pan Blatter, prezident FIFA je nejkoncentrovanějším příkladem korupce ve světové politice a Putin nebude litovat prostředků, kdyby jich bylo skutečně na zachování mistrovství světa potřeba. Byla by samozřejmě možnost mistrovství světa v Rusku ze strany demokratických států bojkotovat – to udělaly při olympiádě v Moskvě 1980 – a Sověty to tehdy přes všechna silácká prohlášení hodně bolelo – to dokázali svým nesmyslným bojkotem olympiády v Los Angeles v roce 1984. Obávám se ale, že se svět nezmůže ani na to.
Zbývá jen ono kdyby. Co by se bývalo stalo, kdyby Hitlerovi odebrali olympijské hry roku 1936? Zastavilo by jej to nebo naopak uspíšilo jeho agresi? Kdo by měl odvahu něco takového vyzkoušet?
Putin provokuje dál. V Moskvě soudí estonského rozvědčíka uneseného z území Estonska jako špiona, Putin zahajuje trestní stíhání proti Litevcům, kteří odmítli nastoupit vojenskou službu v sovětské armádě v letech 1988 – 1991, kdy byla Litva ještě oficiálně součástí Sovětského svazu – držely ji tam ale jen speciální jednotky OMON, které do Vilnjusu poslal ještě „demokratický“ komunista Gorbačov, aby tam postřílely desítky lidí. Putin zkouší jako dítě, kde je hranice možného. A zjišťuje, že ten prostor je mnohem větší než si původně myslel, Je naivní se domnívat, že z něj nechá jen jeden jediný centimetr nevyužitý. Tak nějak stále straší jeho projev na Krymu, kde hovořil o vytvoření „Nového Ruska“ a „deblokaci Podněstří“, což mohlo znamenat pouze plány na obsazení celého černomořského pobřeží a odříznutí Ukrajiny od přístupu k Černému moři. Takové plány by znamenaly velkou válku. Zatím se jí zřejmě ještě lekl, ruská expanze se zarazila na odporu místního obyvatelstva v městě Mariopolu (které je sice ruské, ale chce zůstat na Ukrajině). Otázka je, zda se jedná skutečně o konec ruských expansionistických choutek nebo jen o malou přestávku k nadechnutí.
Ostatně – znáte ten starý vtip z doby komunismu? „Otázka na Rádio Jerevan – je pravda, že ruské ozbrojené síly přišly do Československa na pozvání místního obyvatelstva?“ Odpověď – „Ano, je to mu skutečně tak, tato žádost z roku 1939 byla kladně vyřízena v roce 1968.“
Některé vtipy jsou tak dobré, až bolí. Doufejme, že bolí dost.