O Turecku jsem psal už několikrát. Nedá se ale nereagovat na to, co se momentálně děje a čehož následky jsou naprosto neodhadnutelné.

Angela Merkelová navštívila Turecko v době zuřící předvolební kampaně (volby zde budou 1. listopadu, tedy za několik málo dní), aby podpořila prezidenta Erdogana, který otevřeně usiluje o odstranění demokracie a zavedení diktátorského prezidentského systému (ruského typu). Před krátkou dobou ještě nepředstavitelný scénář, pod vlnou uprchlíků z předního východu dnes realita.

Jak jsem psal naposledy, když jsem se zmínil o uprchlické krizi – ať už to dopadne jakkoliv, svět už nikdy nebude takový jako předtím. Určitě změny jsou nezvratné a demokracie jako základní stavební kámen evropského soužití se otřásá v základech. Diktátorská vláda Viktora Orbána najednou nikomu nevadí (kromě jeho vlastní mládeže, která masově opouští Maďarsko), s Putinem se už zase vyjednává a Erdoganovi se pomáhá v upevnění jeho moci. V Rakousku ostatně sílí nezadržitelně modří tedy svobodomyslní, kteří také hlásají vystoupení z Eura, z Evropské Unie, a „posílení přímé demokracie“. Což v praxi znamená odstranění parlamentní demokracie a vládnutí prostřednictvím lidových hlasování po úplném ovládnutí sdělovacích prostředků. (Mimochodem tímto způsobem přímé lidové demokracie vládl Muamar Kaddáfí.)

V Polsku zvítězila navzdory hospodářskému růstu v zemi a stoupání životní úrovně strana Jaroslava Kaczinského. Stačilo představit uprchlický problém jako problém Německa. Merkelová přece uprchlíky pozvala a teď diktuje jiným zemím (tedy i Polsku, kde animozity vůči mocnému západnímu sousedovi nikdy nezmizely, stačí se podívat, v jakém emocionálním tónu se odehrávají fotbalové zápasy mezi Německem a Polskem), že je musí převzít. Německý diktát – důvod na vystoupení z EU. Že Polsko dostává z Bruselu na dotacích 70 miliard Euro ročně – to nehraje v předvolební kampani žádnou roli, když ji hrát nemá. A že Kazcniský patří k pravicovému radiálnímu křídlu, které se s demokracií příliš nemaže, o tom nikdo pochybovat nemusí.

Je samozřejmě smůla, že právě na tureckém prezidentském křesle sedí právě člověk jako Erdogan, který nemá skrupule a dokáže využívat jakékoliv politické prostředky bez ohledu na protesty ve vlastním obyvatelstvu. Člověk, který nehledá konsensus ale prosazení vlastního názoru za každou cenu. Jenže kdo hýbe v Ankaře pákami moci, na to nemáme žádný vliv. Nedivil bych se, kdyby bylo pravda, co tvrdí Řekové (kterým je ovšem hodně těžké něco věřit), že totiž Turci sami převážejí syrské a afgánské uprchlíky na egejské pobřeží, aby jich utíkalo co nejvíce a aby tedy vyvinuli na Evropu co největší tlak. Erdoganovi totiž nejde o málo.

Bod první – Evropská Unie má vyhlásit Turecko na bezpečný stát. Nic jiného si ona sama ani nepřeje, jen do státu s tímto statutem totiž může uprchlíky vracet, pokud překročí Evropskou hranici. Odhlédněme od faktu, že Evropská Unie v této základní funkci každého státního útvaru – totiž při ochraně vlastních hranic – žalostně selhala. Ukázalo se, že je to spíše diskusní klub než státní útvar a lepší to ani nebude, už proto, že tendence je spíše opačná – místo centralizování a vytváření dalších společných struktur jako armády či bezpečnostních složek – se snaží evropské státy vazby spíše rozvolňovat a ze závazků k Unii se vyvazovat. A to právě v době, kdy stojí otázka další existence EU skutečně pod zevním tlakem jednoznačně – buď užší integrace, nebo rozpad. Jenže vyhlásit Turecko za bezpečný stát v době, kdy Erdogan ničí opozici vodními děly a zatýkáním bez rozsudku, kde má policie od minulého roku práv použít proti demonstrantům ostrou munici? Kde jsou beztrestně zabíjeni křesťané jen proto, že vydávali svůj časopis a na hlavy kurdské národnostní menšiny padají bomby jen proto, že se jejich politická strana dostala do tureckého parlamentu a vzala tak Edroganovi a jeho straně absolutní většinu. Politika se v Turecku vede všemi prostředky včetně těch, které velmi připomínají občanskou válku, pokud ale Evropa vyhlásí Turecko na bezpečný stát, nebude moci poskytnout žádnému Turkovi politický azyl – a Erdogan bude moci konečně proti opozici použít veškeré státní násilí, aniž by se musel bát jakékoliv reakce. Navíc Turci stále nepřiznali vinu ke genocidě Arménů v čase první světové války, popírají ji stejně vehementně jako pohrobkové nacistů holocaust. Jenže v Turecku pochází toto popírání z oficiálních politických míst. Je to totéž, jako by Markelová veřejně vyhlásila, že žádný Oswiecim či Mauthausen neexistovaly a Židům Hitlerův režim nijak neubližoval. Nemyslitelné! Jenže právě Merkelová musí s lidmi, kteří toto činí, jednat a jednat velmi opatrně a vstřícně. Jinak její Německo miliony uprchlíků, které je Erdogan obratem schopen do Evropy poslat, zadupou.

Uvolnění vízové povinnosti pro turecké občany, kterou Eerdogan rovněž požaduje a Merkleková mu ji slíbila) je pak za těchto okolností jen marginálním zlem. Přitvrdí-li Erdogan svůj tlak na opozici, mohou k nám jeho protivníci přijít vlastně zcela legálně – aniž by museli dostat statut uprchlíka – a oni přijdou. Je to převážně intelektuální opozice, muslimové jen podle jména, tedy nepraktizující, z těch až tolik strachu nejde. Pokud jich nebudou miliony.

Jsme tedy ochotni akceptovat diktátory typu Orbána, Putina či Erdogana, jen když nás ochrání před vlnou utečenců. Otázka zní, proč jsme tedy nedokázali akceptovat diktátory typu Saddáma Husseina či Muamara Kaddáfího? Byli horší? Byli jen jiní – utvářelo je prostředí, ve kterém vládli a to bylo brutálnější než Turecko či Rusko, o Maďarsku je v tomto srovnání zbytečné hovořit, to je přece jen někde úplně jinde. Kdyby tito muži ještě stále vládli v Iráku a v Libyi, neměli bychom dnešní problém. Ať se na to totiž díváme jakkoliv, vyvolávacím bodem dnešních problémů byla americká (a britská) invaze do Iráku. Pád Saddáma Husajna, kterého Američané ze jeho země vybombardovali, měl dvojí účinek.

Zaprvé narušil křehkou stabilitu na blízkém východě. Že se nestabilní a umělý státní útvar Iráku rozpadne, mohl vysvětlit americké administrativě skutečně kdekdo – kdyby byli Georgie Bush  a jeho poradce Wolfowitz vůbec schopni a ochotni někoho poslouchat. Okamžité rozdělení na šíitský jih, sunnitský střed a kurdský sever bylo jediným schůdným řešením – pro americkou administrativu ale neprůchodným. Jednak se bála posílení Iránu na jihu Iráku (k čemuž by určitě došlo) jednak chtěla mít jen jednoho partnera při jednání o licencích na těžbu ropy ( ze stejného důvodu Irák po první světové válce i vznikl – tehdy měli ovšem prsty ve hře Britové). Co se stalo, je katastrofou sice regionální, ale s globálními důsledky. Pád jednoho diktátora vyvolal řetězovou reakci a v konečném důsledku byl spouštěčem tzv. „arabského jara“. Jestliže se „demokracii“ v arabských zemích podařilo v Tunisku jakž takž stabilizovat (za ten zázrak padla letos dokonce Nobelova cena míru), v Egyptě se ji podařilo chválabohu zlikvidovat, Libye se rozpadla na dva útvary (jaké překvapení, Cyrenaika a Tripolitana byly vždy dvě země, které dala dohromady jen italská koloniální administrativa, nikdy se ale nesnášely) a vládne tam stav občanské války. Pravá katastrofa vznikla ale v Sýrii, kde se vládnoucí alavitský klan Assadů nehodlal dát „demokratickým způsobem“ vyvraždit. Jestliže se dokonce i problematika Palestinců dostala mimo zorný úhel světových politiků (čímž Palestinci trpí natolik, že si svou frustraci vybíjejí podřezáváním Židů na jeruzalémských ulicích), mluví to samo za sebe. Rád bych se zeptal Syřanů na Golanských výšinách, kteří vždy tak vášnivě usilovali o zpětné připojení k Sýrii, zda si to přejí i dnes.

Druhým faktorem amerického vpádu do Iráku byla radikalizace Islámu. Arabské obyvatelstvo včetně své intelektuální vrstvy utrpělo touto válkou skutečný šok. Marocká socioložka Fatema Mernissi popisuje ve své knize „Islám a demokracie“ reakce prostých lidí. Chápali tento útok, pro který neexistovalo žádné právní zdůvodnění (ony zbraně hromadného ničení, které byly záminkou útoku, se nikdy nenašly), jako demonstraci síly Západu. Aroganci typu: „MY rozhodneme, kdo je dobrý a kdo je zlý a MY zbombardujeme podle našeho rozvážení kohokoliv, koho shledáme zlým.“ Prostí muslimové nedokázali rozlišovat mezi Američany a Evropany (ostatně Britové byli v Iráku taky), v jejich očích zaútočil na muslimskou zemi bezdůvodně „blahobytný Západ.“ Bylo třeba na to odpovědět. Odpovědí byl příklon k islámu. Jestliže obyvatelstvo islámských zemí nedokázalo západu konkurovat hospodářsky ani vojensky, rozhodlo se postavit proti sekularizovanému Západu „svého Boha“.

Když v sedmdesátých a osmdesátých letech začali proudit Turci do Německa (na žádost německé vlády, která hledala lacinou pracovní sílu) ani jedna Turkyně nenosila šátek. Už proto, že to bylo v Turecku Atatürkovými dekrety zakázáno. Dnes je vzácností, když nově příchozí žena nemá na hlavě šátek, na nohou tradiční sandály a kabát až na zem. Náboženské symboly vstoupily do života Islámu mnohem intenzivněji než dřív. Intelektuální a feministická hnutí v těchto zemích, nakolik byla už předtím slabá a jen pomalu se vzmáhající, byla umlčena a dnes ani nevíme, zda vůbec existují (ostatně zajímá to někoho?) Islám vstoupil (vrátil se) do každodenního života muslima a to způsobem, který je nekompatibilní se způsobem života v průmyslové době. My jsme totiž náš způsob života s manufakturami a továrnami s pásovou výrobou, s osmihodinovou pracovní dobou, komunikační infrastrukturou atd. atd. vyvinuli až po sekularizaci (tedy oddělení náboženského a civilního života) na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Vlastně se jedná v určitém smyslu o dítko této sekularizace. Tento život se všemi jeho průmyslovými a kapitalistickými prvky exportujeme na východ – jenže tam nemůže fungovat. Je u nás myslitelné přerušit operaci v nemocnici, aby se operační tým šel přesně ve dvanáct hodin pomodlit? Je možné, aby navigační věž letiště neodpovídala přistávajícímu letadlu, protože právě zapadlo slunce a posádka věže se modlí? V islámském světě je to naprosto normální, tam si zase nedovedou představit, že by měli v operaci ve dvanáct hodin pokračovat, či že by věž měla plnit své povinnosti, i když je čas k modlitbě. Samozřejmě že to vyrábí problémy, naše systémy jsou nekompatibilní.

Je samozřejmě naprosto falešné, když tvrdíme, že zde stojí křesťanský svět proti islámskému. Křesťanské hodnoty jsme už dávno opustili, naším světem vládne chtivost a závist. O deseti přikázáních je zbytečné mluvit. Máme ale strach o náš sekularizovaný svět. O svobodu se rozhodnout, zda půjdeme v neděli do kostela či do nákupního střediska. O náš způsob života. Právě fakt, že křesťanství se svými ideály a poselstvím už vyklidilo pozice v našem myšlení (krádežím se v například v prezidentském politickém slovníku říká “šikovnost”), má to islám se svou expanzí snazší. Vniká totiž do ideologicky prázdného prostoru.

Současné stěhování národů je příznakem globalizace – nového fenoménu, odstartovaného v devadesátých letech dvacátého století. Proto je to fenomén dosud neznámý. Jenže jestliže jsme globalizovali pohyb peněz, zboží a investic, bylo jen otázkou času, kdy dojde i na pohyb osob. Vítali jsme turisty z exotických zemí, kteří k nám náhle mohli začít jezdit – vozili sem peníze. Teď přicházejí lidé z naprosto jiných důvodů. Proč? Protože je to možné!

Světový systém klidu a blahobytu, který jsme krátce zažili v devadesátých letech (odhlédnouc od lokálního konfliktu v bývalé Jugoslávii) a který popsal Francis Fukuyama ve své knize „Konec dějin“ se zhroutil. V nezřízeném optimismu devadesátých let jsme nedokázali dát pozor na lidi jako George Bush či Václav Klaus. Zdálo se nám, že se nemůže nic zlého stát. Stalo se. Následky jsou tragické a vlastně ještě neodhadnutelné.

Xenofobie nepomůže. Obehnat hranice plotem je sice možné, ale není to žádné skutečné řešení – ne nadarmo k němu sáhl právě člověk, který se netají svými diktátorskými sklony a chutí opustit Evropské společenství, aby si mohl vládnout po svém. Problémy se musí řešit na místě, kde vznikly. Co dnes totiž vidíme, je důkazem toho, že v globalizovaném světě neexistují žádné lokální problémy. Všechny problémy postihují celý svět. Jestliže se tedy Merkelová nebojí třást si ruku s čertem tureckým, proč tedy ne i s ďáblem syrským, tedy Assadem. Všichni vědí, že bez něj se syrský problém nevyřeší, zejména, dokud za ním stojí Rusko a Vladimír Putin. (A ten si svou podporu užívá, nemusím líčit, jak ho těší pohled na Evropu padající na kolena) Samozřejmě by bylo možné Sýrii rozdělit. Aleviti by proti tomu nic neměli, Arabi by se s tím zřejmě smířili. Stejně tak by bylo možné rozdělit Irák. Edogana by přitom sice zřejmě trefil šlak, protože by to znamenalo vytvoření samostatného kurského státu na iráckém severu, ale nebylo by mi ho líto. Malá mrtvička by možná politické stabilitě prospěla. Po posledních volbách by se totiž Erdoganova loutka a turecký premiér Ahmet Davutoglu s opozicí (Atatürkovci, tedy turečtí sociální demokraté, byli připraveni vytvořit koalici) dohodla na funkční vládě, kdyby mu to Erdogan nezakázal. Chtěl totiž nové volby za každou cenu. Aby jejich prostřednictvím odstranil konečně obtížnou demokracii, kterou Turecku naordinoval (přiznávám, že diktátorským způsobem) Mustafa Kemal Atatürk v roce 1922. Evropa mu v tomto jeho boji pomáhá.

Nakolik je to prozřetelné, je otázka. Další diktatura na předním východě? Přímo před branami Evropy, ba dokonce trošku i v Evropě? Jak dlouho pak bude moci Evropa tvrdit, že je Turecko „bezpečný stát“? Nebo si bude už lhát do kapsy navždy? Pak ale ztratí jakoukoliv legitimitu šířit své hodnoty kdekoliv na světě. Falešné morální hodnoty jsou falešnější než falešné peníze a ani ty vám nikdo nevezme.

Kdo už jednou sáhne k nemorálním zásadám, neměl by být aspoň dvojaký. Opakem svatého není totiž hříšník ale svatoušek. Heslo „trošku amorální ano, ale moc ne“ nepřesvědčí ani diktátory na východě ani vlastní voliče. Řekněme otevřeně, co chceme, či vlastně co nechceme. Nechceme tady žádné uprchlíky a jsme ochotni udělat cokoliv, abychom jejich příchodu zabránili. Pokud to naši politici dokážou otevřeně říct, dokážou pak poslat i armádu do Sýrie, aby (zřejmě po boku Assada a Rusů) vystřílela ze Sýrie a Iráku Islámský stát a vytvořila na předním východě zase podmínky, ve kterých budou moci lidé žít. Před Válkou v zálivu a arabským jarem to totiž docela dobře šlo.

Paní Merkelová se jednou prořekla. Řekla něco, co říct nikdy neměla. Udělala to v dobrém úmyslu, řekla to, co si skutečně myslí. Vyvolala ovšem katastrofu, dobře míněno je v tomto případě pravým opakem dobrého. Není ale ochotna z této své fatální chyby vyvodit důsledky a opustit politickou scénu. Kdy to udělá? Až budou pravicové diktatury nejen v Maďarsku, Rusku, Turecku, ale i v Rakousku, Polsku a Francii? Uvědomí si potom, že to bylo – i když nechtěně – její dílo?

Dovolím si mým čtenářům představit mou nejnovější knihu, která se právě dostala na pulty knihkupectví. Samozřejmě s přáním, aby jim zpříjemnila dobu předvánoční, vánoční či povánoční.

Za svůj vznik vděčí velkolepému daru pana Iva Purše, který mi kdysi daroval úžasnou knihu Alchymie a Rudolf II., jejímž byl editorem a autorem řady kapitol. Kapitolu, která rozhodla o vzniku mého románu ale nenapsal on, nýbrž René Zandbergen a Rafal T.Prinke (pan Purš se podílel aspoň na jejím překladu z angličtiny).  Právě článek těchté autorů mi nabídl téma, které mě nenechalo klidným. Trvalo poměrně dlouho, než se v mé hlavě vytvořil příběh, pomohlo tomu i zranění mého kolena minulého roku (zlomenina a zaklesnutí menisku vyžadovalo akutní operaci a následně pracovní neschopnost, během které jsem si mohl dát dohromady osnovu příběhu, který  mě pronásledoval.) Teď, tedy něco o rok později, mohu představit výsledek mé práce, který nakonec dostal jméno: „Mefistův rukopis“.

Musím za vznik této knihy poděkovat především panu Puršovi, který mi poskytl nejen inspiraci ke knize, ale i zkontroloval a korigoval můj výtvor, aby odpovídal historickým skutečnostem.Jak je mým zvykem, snažil jsem se neprovinit proti historickým skutečnostem, všechny postavy mého příběhu skutečně existovaly a snažil jsem se jejich život a jejich povahy poznat tak dobře, jak se jen dalo. Bylo třeba ponořit se i do atmosféry rudolfínské Prahy žijící alchymií a astrologií a do složitých politických poměrů začátku sedmnáctého století, keré se vznikem Protestantské Unie a Katolické ligy začaly radikalizovat a směřovaly pomalu k rozpoutání třicetileté války. Samozřejmě by ta kniha nevznikla bez nezištné pomoci dalších přátel a odborníků, kteří mi pomáhali s překlady textů do polštiny, maďarštiny či dokonce velštiny. Když jsem totiž sumarizoval postavy mého románu, zjistil jsem s úžasem, že prakticky ani jedna z nich neměla za svůj rodný jazyk češtinu, i když všechny žily v Praze. Tak rozmanitě pestrá byla společnost rudolfínské Prahy.

Sám císař sice češtinu samozřejmě ovládal, jeho rodnou řečí byla ale němčina a vyrostl ve Španělsku. Michal Sendivoj, hlavní postava románu, byl Polák, Johann Kepler Němec stejně jako Oswald Croll. Básnířka Westonie byla původem Angličanka, stejně jako její otec, slavný alchymista Edward Kelly. Císařův sekretář Jan Barvitius byl Němec a rabi Löw Žid. Jan Bocatius pak byl sice košickým rychtářem a žil tedy v tehdejším Uhersku, pocházel ale z Wetschau v Horní Lužici – zda byla jeho rodným jazykem němčina či lužická srbština se mi nepodařilo zjistit. Snad jen Jakub Horčický z Tepence a doktor Matěj Borbonius mohli považovat češtinu za svůj rodný jazyk. Všichni tito lidé hledali své štěstí v tehdejší hlavní evropské metropoli Praze, která hraje v mé knize také významnou roli.

Praha byla v roce 1608 totiž hlavním městem Římské říše a sídlem císaře Rudolfa II., nebyla ale městem bezpečným ani skutečně lákavým. K městu právě táhlo vojsko arcivévody Matyáše, aby sesadilo císaře z trůnu, císař Rudolf sám propadl zase silnému záchvatu melancholie, jeho dvůr byl prosáklý korupcí a intrikářstvím, nad městem se vznášel stín nebezpečí války a hrozícího zániku.

Přesto se ale v jeho zdech právě v této době zdržoval výkvět tehdejších vzdělanců a vědců. Johan Kepler právě vypočítal oběžné dráhy planet a definitivně potvrdil platnost Koperníkova heliocentrického systému. (kniha „Astronomia nova“ vyšla v roce 1609 u vydavatele Gottharda Vögelina ve Frankfurtu nad Mohanem)Nejznámější alchymista té doby Oswald Croll připravoval k vydání budoucí bibli lékárníků Basilica chymica (i tato kniha vyšla tiskem v roce 1609)a rabbi Löw tvořil za hradbami židovského ghetta svého Golema. (Rabbi v roce 1609 zemřel)

A právě v tuto chvíli se do města po čtyřech letech nepřítomnosti vrací slavný polský alchymista Michal Sendivoj, považovaný všeobecně za mrtvého. Ale copak mág a eskamotér umírá jen jednou? Proč se ale vrací v tak nebezpečnou dobu, zejména, když musel před čtyřmi roky utíkat z císařova vězení a ještě nenabyl císařské milosti? Jaký může mít k tak nebezpečnému podniku důvod? Však jej taky hned po příchodu do města dostihnou intriky císařského dvora, marně před nimi hledá bezpečí u dcery své někdejší družky Joan Kellyové a slavného alchymisty Edwarda Kellyho Alžběty, známé ve světě básníků pod svým uměleckým jménem Westonie.

Ví Sendivoj, co dělá? Není zcela pánem svých činů, je hnán nočními setkáními s ďáblem, který mu ukazuje cestu k cíli, po němž slavný alchymista touží. Ďáblem, který zná Sendivojovu temnou minulost a dokáže využívat jeho slabostí.

Všichni přítomní nezávisle na sobě pátrají po určitém tajemství, které má změnit chod světa, které má rozhodnout věčný boj mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a ďáblem. Po tajemství, které se nachází v Praze, nebo si to aspoň všichni zúčastnění myslí. Tajemství lidské nesmrtelnosti, které má být zakódováno v tajemné knize. Kromě vědců a tajemné sekty Rosekruciánů se na této honbě podílí i mnoho dalších mužů, od bezvýznamného úředníčka Jakuba Horčického z Tepence, přes všemocného sekretáře Barvitia až po samotného císaře. V zápase o jeho získání jsou ochotni používat jakékoliv prostředky, od podplácení, vyhrožování a únosů až po vraždu. Polévku si ze stejného důvodu přihřívá polská ale i anglická tajná služba, jež jsou také připraveny používat i ty nejvybíravější prostředky, aby uspokojily své pány, krále Zikmunda a Jakuba.

Podaří se některému z nich dosáhnout svého cíle? Dokáže někdo odhalit ono tajemství, najít cestu k tomu, aby mohl změnit svět tak, aby přestaly platit pradávné zákony přírody a zákony Boží? Zdá se, že není síly, která by jim v tom dokázala zabránit. Anebo přece…?

Víme, že přijdou. Nevíme kdy a nevíme přesně, kolik jich bude. Ale že přijdou a že jich bude hodně, to je jednou jisté. Seděl jsem ve službě u večeře, venku štěkali psi. Zlověstně a mnohem víc než obvykle. Jakoby cítili, že se něco blíží – zvířata vycítí nebezpečí dřív než člověk.

Ze zpráv víme, že Srbi začali utečence převážet v autobusech na chorvatskou hranici. Odtud vede cesta přes Slovinsko do Rakouska a do vytouženého Německa, kam chtějí všichni. Spielfeld na hranici se Slovinskem je logicky místem, na které musí na své pouti za snem o německém ráji (ze kterého jednou procitnou a pak bude zle) dorazit. Nemocnice, ve které pracuji, je dvacet kilometrů od Spielfeldu – první na cestě na sever po překročení hranice – první, ve které můžou být nemocní a zranění ošetřeni po překročení rakouské hranice. Upozorňoval jsem primáře na tuto skutečnost začátkem týdne, dnes vstoupil do platnosti katastrofický plán. Vojáci na hranici ještě nejsou, zemská vláda nevydala žádné směrnice. Náš zaměstnavatelský koncern KAGes se má setkat na krizovém jednání dnes. Aspoň že tak! Jsme na azylanty zvyklí, jedno centrum je v Leibnitzu a prakticky denně ošetřujeme 1-2 pacienty, pocházející ze Sýrie nebo Afgánistánu. Nejsme ale připravení na desetitisíce, jsme zranitelní a brzy budeme zavaleni vlnou syrských a afgánských utečenců jako vlnou tsunami. Aniž bychom dostali jediného dodatečného pracovníka! Očekává se 10 000 přišelců denně. Bude-li jen jedno procento z toho nemocné, znamená to náš kolaps. Vyčkejme, říká se, že předem nahlášené katastrofy se nestávají.

Jenže následky tohoto putování národů už jsou víc než citelné. Odkdy Němci začali kontrolovat své hranice, tvoří se na dálnicích až 25 kilometrové fronty s čekací dobou 4 hodiny. (Do takové míry se rozmohla mezistátní doprava po odbourání hraničních překážek – jestliže bychom tedy hraniční kontroly znovu zavedli, musíme počítat s tím, že to tak bude vypadat všude – potom bude lepší nikam nejezdit a raději sedět doma.) Vlaky do Německa nejezdí, rakouský železniční dopravce ÖBB zastavil veškerý provoz ve směru na Německo. Už jen chybí, aby začala opět stávkovat Lufthansa (divil bych se, kdyby piloti tak příhodnou možnost nevyužili) a Německo se stane nedobytnou pevností.

Ne zcela chápu, proč volá pan Klaus po zavření českých hranic. Do Čech žádný uprchlík nechce, v jejich manuálech, které s sebou mají (úžasné? ne?) jsou výslovně varováni před vstupem na české či slovenské území. I kdyby se EU dohodla na kvótách o rozdělení utečenců, nevím, jak chce zabránit tomu, aby se všichni ti, kteří budou odsunuti z Německa do jiných zemí, ihned zase nevrátili do vysněného německého ráje.

Situace je naprosto nezvládnutelná a chaotická, EU prostě nemohla tento proud zvládnout. Podle platných zákonů se imigranti měli nechat registrovat v první zemi EU, kterou dosáhli a čekat na další transport. To by bylo možné, kdyby jich bylo několik set nebo tisíc. Za daných okolností byly Itálie a Řecko prostě převálcovány uprchlickou vlnou a na dodržení těchto pravidel rezignovaly. De jure jsou všichni uprchlíci, pochodující do Německa, ilegálové. De facto měli sotva jinou možnost. Maďarsko v podstatě začalo jen uplatňovat doslovně platný zákon. Uprchlíkům, kteří v Maďarsku teď po dokončení hraničního plotu, kladou jen jednu otázku  – jak byli politicky pronásledování v zemi, ze které do Maďarska přišli  – tedy v Srbsku. Protože Srbsko platí jako bezpečná země. (Zda je pro muslimy skutečně bezpečná po srbských zkušenostech s několikastaletým zápasem s Turky a občanskou válkou v devadesátých letech je jiná otázka). Zpětný odsun do Srbska je tedy podle litery zákona možná a správný. Jenže stav je tak výjimečný, že uplatňování zákona zní jako výsměch. Zákony se tváří v tvář statisícům uprchlíků prostě uplatňovat nedají. Na jejich změnu ale není čas ani politická vůle.

Následkem je bezprostřední ohrožení samotného projektu Evropské Unie jako takové. Dílo, u  jehož kolébky stáli francouzský prezident de Gaulle a německý kancléř Adenauer, a které mělo navždy zabezpečit mír a spolupráci národů na našem kontinentě, se ukazuje jako projekt do pěkného počasí. V okamžiku krize se láme a zřejmě se skutečně i rozláme. V Německu sice pravicoví radikálové nemají politickou podporu a mohou tedy pouze provozovat teroristické akce, ve Francii, Holandsku či Rakousku je ale situace jiná. Zde se vítězství pravicových extremistů za současných podmínek zřejmě nedá zabránit. Programem Hanse Christiana Stracheho, vůdce rakouských „Svobodných“ je vystoupení z Eura a Evropské Unie. Jestliže Německo skutečně uzavře hranice (zatím tomu tak není, jde jen o kontrolu a registraci (konečně!!!) utečenců na hranici), zůstanou všichni viset v Rakousku. Už teď registrujeme letos 85 000 žádostí o azyl – to je víc než 1 procento obyvatelstva – další statisíce utečenců jsou na cestě.

Angela Merkelová si zřejmě zpečetila svůj politický osud. Svým neuváženým výrokem, že Německo přijme všechny uprchlíky ze Sýrie, se stala na blízkém východě ikonou emigrace. Včera demonstrovali v Bagdádu Iráčané s jejími portréty a vyhrožovali zkorumpované vládě, že VŠICHNI odejdou do Německa – to je cirka 24 milionů obyvatel. Stačí už jen ta Sýrie – Syřanů bylo před občanskou válkou 20 milionů. Angela to zřejmě neudýchá a bude muset odstoupit. Dokud je totiž kancléřkou, existuje v její osobě signál, že utečenci jsou v Německu vítaní – a díky tomu trpí i všechny ostatní evropské země. V době, kdy panuje vysoká nezaměstnanost, je prostě nemožné přijmout miliony lidí, najít pro ně všechny ubytování i práci. Jenže pokud Angelu nahradí někdo jiný, kdo hranice opravdu uzavře – co pak? Statisíce jsou na cestě a miliony se na tuto cestu chystají. Snad by se podařilo zadržet aspoň ty miliony, s těmi statisíci se nedá dělat už vůbec nic.

Navíc mají utečenci zcela zkreslené představy o tom, co je v Evropě čeká. Představa ráje, kde bez práce padá z nebe mana, se rychle rozptýlí. Sociální systém je nebude schopen utáhnout, pracovní trh je může přijmout jen v nepatrném zlomku. Navíc nemají představu o intenzitě práce v Německu a vůbec v Evropě (která je základem evropského blahobytu). Pod touto zátěží se budou rychle hroutit – v Orientu platí – už díky klimatu – pracovat pomalu. Samozřejmě že naprostá většina z nich chce pracovat a ne žít ze sociálních dávek. Jenže pracovní místa nejsou, a pokud budou, je otázka, zda budou imigranti zvládat požadovanou zátěž. K čemu ale tato nabídka pracovních sil povede, bude pokles ceny práce – pokles mezd a dumpingové platy. Odhlédnouc od práce na černo. Imigranti budou konkurovat lidem s nízkou kvalifikací (že většina imigrantů má poměrně vysoké vzdělání – ze Sýrie k nám prchá především střední vrstva – nebude hrát podstatnou roli, budou nuceni brát jakoukoliv práci). Už i tak těžko snesitelné napětí na pracovním trhu se ještě zhorší a právě ti postižení jsou voliči radikální pravice – protože nepřemýšlejí a ani přemýšlet nechtějí, co změna režimu s sebou přinese nebo by přinést mohla. O náboženském problému raději ani nebudu psát. Samozřejmě že imigranti nehodlají na svém způsobu života nic měnit, jejich náboženství je přece to jediné správné. Sociální tíseň je dokáže jen zradikalizovat – toho jsme už svědky ve Francii. Diví se někdo, že Francie se snaží hranice utěsnit a nikoho dalšího nepřijmout? Už teď tvoří muslimská populaci 8 procent francouzského obyvatelstva. Marie Le Pen se může postavit do pozice zachránkyně – novodobé Jany z Arku. Francouzi na to slyší.

Samozřejmě, že za tím vším je cítit i program ochránců muslimské víry v Saúdské Arábii. Údajně existuje pracovní papír o islamizaci Evropy, je nápadné, že Saudi žádné uprchlíky – bratry ve víře – nepřijímají. Syřan v Saudské Arábii by ale po celý život zůstal občanem druhé kategorie stejně jako například v Dubaji. Uprchlíci to vědí a proto se jim k bratrům v okolí Mekky ani moc nechce.

Z Řecka se vydalo na cestu dalších 200 000 utečenců. Jejich proud neustává a neustane. Je za tím i mnoho politického kalkulu. Včera poskytl Bashar al-Assad rozhovor, v němž obvinil Evropu z podpory teroristů bojujících proti němu. Evropa podle něj nese vinu za všechno. Samozřejmě, že to není pravda a ani syrský diktátor tomu nevěří. Jenže tyto věty byly úlitbou jeho příteli Vladimírovi Putinovi. Bez něj by už dávno padl a Putin, jak známo, leží s Evropou v klinči ohledně osudu Ukrajiny. Ruští vojáci v Sýrii jsou, nehodlají ale zaútočit na IS, aby umožnili emigrantům návrat domů. Mají jen chránit oblasti, které má pod kontrolou Assad – válka se tedy bude táhnout do nekonečna a tím i proud uprchlíků. Politický kolotoč se točí – uprchlíky zavalená Evropa se třeba bude přece jen ochotna vzdát ochranné ruky na Ukrajinou.

Další z rádobydiktátorů v regionu Recep Tayyip Erdogan si na konfliktu taky přihřívá svou politickou polívčičku. Jeho útok na Kurdy byl promyšleným tahem, který má vyřadit v nadcházejících volbách kurdskou stranu, která mu svým vstupem do parlamentu zabránila získat v tureckém zákonodárném shromáždění absolutní většinu. Tato strana je ve velmi těžké situaci. Bude-li proti vojenským zásahům v Kurdistánu protestovat, obviní ji Erdogan z podpory terorismu a s pomocí radikálních tureckých nacionalistů ji zakáže. Pokud protestovat nebude, ztratí podporu svých voličů, umírajících pod tureckými bombami. Pokud tedy v nastávajících volbách klesne podpora této strany pod deset procent (tak vysoká je hranice pro vstup do tureckého parlamentu) bude mít Erdogan zase možnost vládnout sám a to byl i cíl bombardování bojovníků PKK, se kterými už několik let panovalo příměří. Erdogan sice usídloval uprchlíky ze Sýrie ve východní Anatolii – tedy v kurdských oblastech, tam jsou ale pochopitelně málo vítaní. Kurdové nejsou hloupí, tuto osidlovací politiku samozřejmě chápou a rozumí, kde je zakopán pes. Navíc už dochází k střetům kurdských bojůvek s tureckými extrémními nacionalisty – stav se začíná stále více podobat občanské válce. Následkem může být jen další vlna utečenců. Kam budou prchat? Jejich příbuzní žijí už po několik generací v Německu.

Nevím, jestli Muhammad Atta myslel tak daleko, když naváděl první z letadel 11. září 2001 na Světové obchodní centrum, ale pokud ano, výsledek určitě překonal i jeho nejoptimističtější očekávání. V muslimském ráji by si zasloužil místo přímo u Mohamedových nohou. Ostatně – na svůj čin se taky připravoval v Německu!

Zda to bylo štěstí, či kalkulace, že k útokům došlo právě, když prezidentský úřad USA vykonával člověk, který nebyl právě obdařen rozumem, to se už nedozvíme. Následkem byl útok USA v Afganistanu – něco, co bylo světu srozumitelné a koneckonců se – minimálně dočasně – setkalo s úspěchem. Jenže s jídlem rostla chuť a proto pak následoval naprosto nesmyslný útok na Irák a po pádu a popravě Saddáma Husajna rozpad iráckých státních struktur, které se už nikdy nepodařilo obnovit. Pád jednoho diktátora působil dominový efekt a vyvolal takzvané „arabské jaro“ v roce 2011. Kdo má zájem, může si přečíst, že jsem navzdory tehdejší euforii zaujímal velmi zdrženlivé stanovisko k tehdejšímu „demokratizačnímu procesu“ v arabském světě. Západ kupil chybu na chybu, intervenoval v Libyi, po smrti Kaddafiho v Libyi došlo k rozpadu státu i tam.  Po převzetí moci armádou v Egyptě v roce 2013 (což bylo v podstatě díky nesmyslnému způsobu vlády prezidenta Mursího a jeho Muslimských bratří nezbytné) odešly desetitisíce radiálních muslimů do řad Islámského státu a tvoří tam teď jádro fanatických milicí. Nemají totiž co ztratit, v Egyptě jsou stejně odsouzeni k trestu smrti. A zlatou třešničkou na dortu bylo pak „demokratizační hnutí“ v Sýrii, které se neslo pod heslem „křesťany do Libanonu, Alavity do rakve“. Protože Alaviti s tímto plánem nesouhlasili, vznikla občanská válka. Z ní se zrodil „Islámský stát“. Tehdejší syrští demonstranti teď utíkají k nám. Zda se na jejich plánech něco změnilo, těžko říci, možná ne, je ale zřejmé, že všichni evropští křesťané se do Libanonu nevejdou a ani tam nebudou chtít odejít.

Ať už to dopadne, jak chce, svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Třetí tisíciletí začalo nešťastně a pokračuje stále nešťastněji.   Naděje na lepší svět, kterými žila devadesátá léta o pádu železné opony, se nesplnila.

Tony Blair, který se nechal strhnout k asistenci k americké invazi do Iráku, pronesl, když už bylo zřejmé, že se záminka k vojenské intervenci – totiž Saddámovo vlastnictví zbraní hromadného ničení – nepotvrdí: „Myslím si, že svět bez Saddáma Husejna bude lepší než svět s ním“

Rád bych se ho zeptal, zda si to myslí ještě i dnes.

Je náš kontinent opravdu dekadentní, jak je mu předhazováno  nejen od muslimských fanatiků z východu ale i od amerických přátel zpoza Atlantiku? A co vlastně znamená dekadence v kontextu politiky? De-cadentia odvozována od slova cadere, tedy padat, znamená úpadek. V uměleckých směrech spíše výstřednost. Je tedy Evropa v úpadku nebo je jen výstřední, protože si to může dovolit a není spoutána pravidly boje o přežití? A hlavně, je Evropa schopna přežít? Udržet si svou kulturu, svou identitu, svou prosperitu? Má náš kontinent sílu zůstat sám sebou?

Samozřejmě je to důležitá otázka. Je Evropa vůbec ještě schopna přežít, je její společnost odolná proti cizím vlivům a hlavně, je schopna se vůbec udržet na životě vlastní reprodukcí? To jsou všechno otázky, které ovlivní rozhodujícím způsobem život našich dětí a našich vnoučat. Odpovědi ale nejsou jednoduché.

Člověk se ptá, jaké má moderní evropská společnost priority, oč jí vlastně jde. Do jisté míry je cítit určité chybění cíle, bloudění mladé generace, která se v této společnosti marně hledá. Není se co divit, protože její začlenění do společnosti, do pracovního procesu není vůbec jednoduché – v zemích jako Řecko či Španělsko je v populaci pod třicet let více než padesátiprocentní nezaměstnanost. Není tedy div, když mladí lidé mají pocit, že je tato společnost vlastně nechce. A je těžké od těchto mladých lidí, kteří by měli představovat naši budoucnost (a taky ji představují) požadovat, aby se dokázali identifikovat se společností, která jim okatě dává najevo, že pro ně nemá uplatnění. Tetování a piercing jako vnější znaky hledání vlastní identity jsou jen povrchovými projevy, problém je mnohem, mnohem hlouběji. Po několik předcházejících generací platilo, že úspěch rodičů byl startovní čarou pro jejich děti. Tento vývoj, který naplňoval obyvatelstvo optimismem, byl hnacím motorem společnosti. Takzvané dvoutřetinové společnosti, která dokázala motivovat dvě třetiny svého obyvatelstva k vrcholným výkonům – protože jim byla schopna poskytnout materiální a sociální jistotu. Na rozdíl od desetinové společnosti rozvojových zemí, která produkuje deset procent velmi bohatých a devadesát procent velmi chudých lidí, kteří ale na svém osudu jakoukoliv pílí nebo úsilím nemohou nic změnit. Což samozřejmě demotivuje a bylo a je hlavní brzdou vývoje v těchto zemích. Tzv. západní svět díky své dvoutřetinové motivované společnosti prosperoval. Tento vývoj se na začátku nového tisíciletí přerušil. Krize roku 2008 pak tento zlom jen zviditelnila. Mladí lidé jsou ochotni brát jakoukoliv práci, která neodpovídá jejich kvalifikaci, jen aby přežili. To je fenomén, známý ze zemí třetího světa. Proč tomu tak je?

Problém globalizace odboural v Evropě více než deset milionů pracovních míst. To samo o sobě je povážlivé, většinou to byla pracovní místa pro nízko kvalifikovanou pracovní sílu – a to je ještě horší. Nezaměstnanost v této skupině méně vzdělaných lidí vytváří radikální „lumpenproletariát“, skupinu, která přivedla k pádu demokracii už ve starém Římě. Globalizace není jen globální výměna zboží a cirkulace peněz. Je to i globální pohyb lidí a přibližování kultur – kulturně i ekonomicky. Pevné hranice se stírají – do Asie vniká ekonomika západního typu, do Evropy chudoba asijského typu.

V podstatě ale mladá generace vyrůstá – ještě –  ve společnosti nadbytku, kde je navíc bohatství ideologicky prezentováno jako synonymum úspěchu a prostředky, které k onomu bohatství vedou, jsou považovány za nepodstatné. Snaha dosáhnout bohatství za každou cenu je tedy importována do hlav mladé generace ještě než vyjde ze školních lavic. O vzdělání a jeho potřebě se mluví v intelektuálních kruzích, v televizi, rádiu, kině atd. se ale prezentuje úspěch bez vzdělání, protože je méně namáhavý. Kázání o potřebě vzdělání nedojde úspěchu, alternativy jsou Big brother, Džunglcamp nebo aspoň Lotto. Ostatně Sean Connery taky utekl ze školy, a jak je slavný! Německo slavilo vítěze jedné z prvních Big brother relací, protože veřejně hlásal, že v životě nepřečetl ani jednu knihu. A přece byl slavný!

Lidé stále více od společnosti požadují a stále méně jsou ochotni jí něco dát či aspoň nést zodpovědnost na své činy. Je to dáno i tím, že je zde už po desetiletí stabilizovaná demokracie – a demokratičtí politici nadbíhají voličům za každou cenu. Prakticky denně přijímáme u nás v nemocnici v noci několik opilců. I my jsme se kdysi v mládí opili, tak nějak to patří ke zkušenostem mladého člověka, který ještě neví, kde je jeho hranice. Ale abychom se dali odvážet do nemocnice? Báli jsme se, ale starali jsme se o do bezvědomí opilého kamaráda sami. Dnes nikdo nechce převzít zodpovědnost, právníci se nabourali do našich hodnotových kritérií už příliš hluboko. Jen co některý z opilců přestane hovořit a usne na stole či pod ním, zavolá se záchranka a opilce dovezou od nemocnice. Zbytek společnosti pak může bezstarostně pít dál. Zodpovědnost byla delegována na „kompetentní úřady“. Nic to nestojí, pojišťovna to zaplatí a o kamaráda se musí postarat a nést za něj zodpovědnost zdravotní personál v nemocnici. Minulý týden přijala kolegyně v noci až čtyři mladé lidi s diagnózou otravy alkoholem, jeden z nich byl navíc extrémně agresivní. Když jsem ráno přišel do práce, slyšel jsem jednoho z přijatých, který se už mezitím probral ze svého alkoholového komatu, jak vypráví do telefonu: „A tak jsem chlastal, chlastal a chlastal a pak se probudím a jsem v nemocnici, ha, ha, ha…“

Samozřejmě že opilci mají od politiků mnohem lepší ochranu než lékaři. Jednak je jich víc a jednak jsou v předvolební kampani mnohem snadněji manipulovatelní. Poplatků za pobyt v nemocnici na základě otravy alkoholem se zřejmě nedočkáme a já jen vzpomínám nostalgicky na komunistické záchytky, které nám 95 procent těchto případů ušetřily.

Na českém jihu byl chycen mladý Vídeňák, který zde řídil auto s 2,2 promile alkoholu v krvi a navíc s kokainem a pervitinem v krvi. Teď sedí v cele a nestačí žasnout, že mu za trestný čin „všeobecného ohrožení“ hrozí až šest let vězení. V Rakousku by to byl přestupek, za který by mu odebrali na šest měsíců řidičák – a on by prostě těch šest měsíců řídil bez něho a kamarádům by o svém hrdinství vyprávěl u piva. Chválabohu, že aspoň v Česku existují ještě takové paragrafy, které podobnou aroganci dokážou přitlumit. Pokud si onen mladík ale pořídí „dobrého“ advokáta, dokáže jej tento z toho stejně vysekat a chlapec sedět nebude. Má přece svá lidská práva! A určitě se najde nějaká organizace pro lidská práva, která si všimne, jak nepřiměřeně přísně jsou v Česku trestány takové „přestupky“.  A začne proti tomu brojit.

Jen v dekadentní společnosti se může diskutovat o tom, zda někdo může být NUCEN k tomu, aby pracoval! Práce a s ní spojený výdělek byl kdysi předpokladem k přežití –  a v Asii tomu tak stále ještě je. V Evropě tomu tak dnes očividně už není. Ve vězení je pro lidi ve výkonu trestu práce dobrovolná – ať pracují nebo se válejí na kanapi, mají stejné podmínky vazby. V Turecku to tak není. Pokud nechce vězeň sdílet celu s dalšími 19 vězni s jedním záchodem a sprchou, musí si na to vydělat. V Evropě už by takový systém kritizovala Amnesty international, až by se prášilo.

Graz byl svého času plný žebráků ze Slovenska. Byli to Rómové, kteří seděli doslova na každém kroku, a očividně se jim dobře dařilo. Nezapomenu na jednu ženu už ve středních letech, která žebrala před obchodním domem „Kästner und Öhler“ s malým dítětem na ruce. Sypaly se jí stovky eur. Když byl mráz, přinesla si místo dítěte panenku. Jednou už grazským radním praskly nervy. Protože žebrota se nedá zakázat, rozhodli, že žebrání je vlastně ponižující činnost a že všichni tito chudáci, kteří jsou doma diskriminovaní a nemají možnost si vydělat poctivou prací, by tuto možnost měli dostat v Grazu. Posbírali všechny žebráky a nabídli jim slušný plat za veřejně prospěšné práce. Když Rómové uviděli lopaty, zmizeli skoro do jednoho – u idealisticky laděného faráře Puchera zůstali čtyři, kterým práce nevadila. Nicméně pak se do věci opřeli právníci, kteří rozhodli, že takový výnos městského zastupitelstva je nepřímé NUCENÍ K PRÁCI a grazský magistrát musel vyhlášku zase stáhnout. Žebráci se zase objevili na každém jako houby po dešti. A žebrají mnohem agresivněji než předtím.

Ochrana lidských práv je samozřejmě důležitá. Jenže se zvrhla na ochranu práv zločinců. Slušného člověka nikdo nechrání, ten je nezajímavý. Ochránci lidských práv se orientují na poměry ve vězeních, zda jsou „důstojné“ a zda lidé, kteří jiným upřeli základní lidská práva, jako je například právo na soukromý majetek, na zdraví či dokonce na život, nejsou poškozování ve svých vlastních právech. Které oni zločinci znají mnohem lépe než my a najdou vždy dost ochotných právníků, kteří je budou v „boji o jejich práva“ zastupovat.

V Rakousku sice existuje „privátní právo zabránění trestnému činu“, ale pouze, jak mě použila právnička, pokud onen trestný čin je v Rakousku trestán nepodmíněným odnětím svobody na pět let či déle. Pokud bych chtěl zabránit zločinu s nižší sazbou a onen člověk, který se chtěl trestného činu dopustit, mě žaloval za omezení jeho svobody, prohraji a půjdu sedět. Vloupání či krádež pak má sazbu mnohem nižší, takže vlastně bránit zloději, aby se vloupal do vašeho domu, je trestným činem. Myslím, že o nesmyslnosti takových zákonů nemusíme ani diskutovat, otázkou je spíše, proč vůbec existují. Koho mají vlastně chránit? Bezúhonného občana určitě ne!

Mnoho z mladých lidí, nastupujících do pracovního procesu (samozřejmě zdaleka ne všichni) předpokládá, že bude mít dobrý plat, hodně volného času a práci jako dobrovolnou iniciativu. Tito stejně jako ti, kteří jsou ochotni vzít jakoukoliv práci i hluboko pod svou kvalifikací jsou samozřejmě pro společnost strátou. Ať už svou kvalifikaci využít nechtějí nebo nemohou, obojí je špatné. Ne nerostná bohatství chudá Evropa tak přichází o to jediné, co má – o motivovanou a kvalifikovanou pracovní sílu. Heslo „Peníze byly, jsou a budou,“ je samozřejmě heslem těch, kteří vyrostli v zabezpečené rodině, kde peníze pro dorost nebyly problémem. Už proto, že těch dětí bylo málo často jen jedno. Jenže časy se změnily. Hodně. A ne k lepšímu.

Klesající porodnost je totiž největším problémem naší společnosti. Německo má porodnost 1,4 dítěte na ženu, Itálie 1,21, na konci evropského žebříčku jsou Portugalsko, Polsko, Španělsko, Maďarsko a Řecko. Maďaři zápasí s nízkou porodností už po celá desetiletí, ony ostatní tři země evropského jihu se nacházejí momentálně v těžké hospodářské krizi, která samozřejmě populační politiku podstatným způsobem ovlivňuje. Děti totiž stojí peníze! Jakkoliv zní ta věta perverzně, je pravdivá. Ve společnosti, kde peníze převzaly vládu a jsou měřítkem všech hodnot, dostává pak naprosto nežádoucí význam. V Česku klesla porodnost z 1,72 v roce 1992 na 1,45 v roce 2012. K zachování populace je třeba 2,1 dítěte na ženu, kromě Irska (díky katolické víře) a Francie (díky muslimské populaci) nedosahuje ani jedna evropská země porodnosti, která by zabezpečovala udržení populace. Což by při poklesu pracovních příležitostí nebyl problém, problémem se ovšem stává sociální systém. Ale o tom později.

Podle sociálního výzkumu v Německu uvedlo 80 procent žen ve věku 18 až 30 let, že nechtějí mít nikdy v životě děti. To je skutečná katastrofa. V roce 2010 vyšla kniha Thila Sarrazina „Deutschland schafft sich ab“. V ní tento velmi kontroverzní politik a spisovatel definoval problémy současného Německa. S jeho často příliš radiálními a xenofobními názory nemusí člověk souhlasit (a Sarrazin si vysloužil ostrou kritiku a politickou izolaci) jenže definoval problémy, se kterými si německá společnost neví rady. Chybějící děti a tím způsobený demografický vývoj je problémem číslo jedna.

Jenže mladé Němky a teď už Rakušanky děti mít nechtějí. Místo dětí si pořizují psíky. V News ze srpna 2015 vyšel článek – „Otec, matka, pes, perfektní rodina.“ Z toho člověku nabíhá husí kůže. Samozřejmě, pes nevyroste, nedostane se do puberty, zůstane poslušný a na svých rodičích „závislý“. Není třeba investovat do jeho vzdělání na dovolenou buď poletí s rodinou, nebo je ho možno odložit na dva týdny do zvířecího útulku. Všechno jednoduché a domácího mazlíčka manželský pár má – i bez bolestivého porodu. Mimochodem pro vegánské rodiny existuje už i vegánská strava pro psy! Nějak se pozapomnělo na to, že pes je ŠELMA!

A jsme u dalšího problému – strava. Po celá staletí bojovali lidé o přežití. O to, aby se najedli a aby neumřeli hladem. V zemích Afriky a Asie či Jižní Ameriky je to ještě pořád tak. Současná západní společnost bojuje s nadbytkem. Část populace je extrémně obézní, protože svodům dobrého jídla nedokáže odolat, jiná část demonstruje svou odlišnost tím, že určitou stravu odmítá. V společnosti přebytku a blahobytu si to samozřejmě může dovolit. Souvisí to také do určité míry s hledáním vlastní identity.Teď poprosím vegetariány, aby v žádném případě nebrali právě napsané řádky jako nějakou kritiku na jejich způsob života. Pokud člověku maso jedno z jakého důvodu nechutná, samozřejmě je nejí. Ostatně i Tibeťané a v podstatě i Japonci jsou vegetariáni (když si odmyslíme ryby) a v Tibetu se o blahobytné společnosti nemůže hovořit. Vegánství ale považuji za pouhý určitý postoj, kdy člověk chce být odlišný a chce být viděn. Z medicínského hlediska je vegánství přijatelné, jen pokud člověk substituuje tzv. esenciální aminokyseliny a různé stopové prvky prostřednictvím farmakologických preparátů, neodpovídá tedy fyziologické stravě člověka. Ovšem ve společnosti nadbytku, kde nehrozí hlad,  je možné,

Ti, kdo svou identitu nedokážou najít, trpí depresemi. Deprese jsou v módě, jsou „in“. Každá mladá dáma z lepší společnosti je má a bere na ně určité léky. Ještě lepší je mít „bourn out“ syndrom, to hlavně lépe zní. Tento syndrom skutečně existuje, má ho ale asi pět procent z lidí, kteří tvrdí že ho mají. Nejvíc jsou zdánlivým „bourn out“ postiženi lidé, kteří nedělají vůbec nebo skoro nic. Kteří se prostě jen nudí. I to má ale svou logiku. Člověk, který žádnou energii nevydává ani žádnou nepřijímá. Energie musí cirkulovat. Jestliže to nedělá, její koloběh se zastaví a člověk je vyčerpaný, i když nic nedělá. Lidé si dnes své deprese, duševní poruchy atd, atd, prostě mohou dovolita mohou si je pěstovat. Zachytí je hustá sociální síť, na kterou se mohou spolehnout. V egoistické společnosti asijského typu by byli už dávno mrtví. Někdy už nevydržím a konstatuji, že daná dáma trpící na nesčetný počet problémů, i když je naprosto zdravá, „by byla v pralese už dávno sežraná“. Tyto psychické poruchy jako „módní fenoménˇjsou příznakem blahobytné společnosti – společnosti nadbytku. A samozřejmě z nich profituje farmakologická loby.

To vše neznamená, že by naše evropská společnost neměla problémy. Právě naopak, má jich spousty a vrší se na stále větší hromadu, protože neexistuje politická vůle je řešit. Naše společnost je ještě společností blahobytu, jenže takovou, která tento blahobyt dále nerozvíjí, ale snaží se jej jen bránit, snaží se zabránit jejímu propadu. To není optimistické směřování.

Problém bezuzdného kapitalismu, který si stanovil maximalizaci zisku jako absolutní prioritu a ničí ve jménu tohoto zisku bezohledně jedinou planetu, kterou máme k dispozici podle hesla „po nás potopa“. Převaha „finančních trhů“ – tedy spekulantů na burzách nad tržním hospodářstvím má za následek odsávání peněz ze státních rozpočtů (burzovní obchody nejsou zdaněné a zřejmě ani nikdy nebudou – na to mají oni miliardáři dostatečně silnou loby a dost peněz, aby podobným zákonům dokázali zabránit). K tomu přichází stoupající nezaměstnanost, protože stroje vždy byly a budou levnější než lidé. Zajímavé je tvrzení, že na pokles vysoké nezaměstnanosti je třeba „hospodářský růst nad dvě procenta HDP“. Pokud zůstává růst pod touto hranicí, nezaměstnanost stoupá nebo aspoň neklesá. To znamená, že ony dvě procenta jsou dosahována jen díky modernizaci, tedy snižováním výrobních nákladů a zvyšováním zisků akcionářů – tedy propouštěním pracovníků a jejich převáděním do sociálního systému státu, který je pak musí platit.

Sociální a zdravotní pojištění je dalším neřešeným problémem. Ten systém vznikl v devatenáctém století, v době, kdy rodiny měly do deseti dětí a byla potřeba spousta pracovních sil, především manuálních s nízkou kvalifikací. Je založen na principu solidarity, mladá generace platí a stará tyto peníze konzumuje. Mladí pak doufají, že až oni se dostanou do věku konzumace, budou je platit budoucí mladí. Bohužel populace se vyvíjí tak, že mladých lidí je méně než starých, v sociálním a zdravotním zabezpečení tak vzniká příslušná díra. Tu je možno zacelit jen práceschopnými mladými přistěhovalci. Ti jsou zdraví, nekonzumují, ale platí. Rakouský ministr sociálních věcí konstatoval, že „přistěhovalectví je nutné, aby se dal financovat sociální systém. K tomu prý Rakousko potřebuje 30 000 přistěhovalců ročně. Současných 100 000 je ale příliš mnoho.“ Konec citátu. Společnost, která je odkázána na přistěhovalectví, aby byla schopna se udržet na životě, není soběstačná. Pak může ale sotva diktovat, kolik „nových“ smí přijít.

Politici chtějí lidem diktovat, co je „political correct“ a co ne, bez ohledu na to, zda to lidé tak cítí. Intelektuální a politické elity se vzdálily lidské mase. Nenaslouchají jí, protože ji považují za hloupou. Může být, jenže pokud si s těmito masami voličů nebudou rozumět a nebudou reagovat na potřeby a obavy této masy, ženou prosté lidi do náruče pravicových radikálních stran, které ohrožují základní principy existence této společnosti – principy liberální demokracie.

Jestliže ovšem politici neřeší a ani se nesnaží řešit problémy, které prosté lidi trápí, pak samozřejmě ztratí právo je zastupovat – naše demokracie je zastupitelská demokracie. Místo problémů, o kterých jsem mluvil, hledají politici problémy zástupní. To je otázka ochrany menšin, zejména pak lidí s jinou sexuální orientací. Zdá se, jakoby hlavním evropským problémem bylo právo na zakládání rodin homosexuálů obou pohlaví, právo na jejich adopci děti atd. atd. Samozřejmě, ochrana práv menšin patří do kodexu liberální demokracie, ale opravdu si někdo myslí, že problém, zda se homosexuálové mohou brát či žít jen v registrovaném partnerství je důležitější než řádění burzy na Wall street v Londýně či ve Frankfurtu, a to v době, kdy šílenci z Islámského státu uřezávají beztrestně hlavy nevinným lidem a ženou k nám miliony utečenců, kteří si tu hlavu prostě nechtějí nechat uřezat? Což je naprosto legitimní přání, to doufám nikdo nebude zpochybňovat.

K progresivní společnosti patří – ať už chceme nebo nechceme – i vojenská síla. Evropa je v tom smyslu víceméně směšná. Společná EU armáda neexistuje, v NATO hraje Evropa podřadnou roli, bez USA tedy ani ránu. Snad jen Francie dokáže občas zasáhnout, kde je třeba, omezuje se ale výhradně na své bývalé kolonie – víc síly nemá. Že se současné stěhování národů dá řešit pouze zničením teroristických milicí, které dělají život pro normálního člověka v Sýrii nebo Afghánistánu nemožným, ví každý, jen politici o tom nechtějí vědět a volají po solidaritě k miliónům uprchlíků, kteří se vydali do „země zaslíbené“ – do Evropy. Naštěstí pro Čechy a Slovensko chtějí všichni do Německa, a Británie, někteří pak zůstanou po cestě v Rakousku či ve Francii eventuálně naprosto nedobrovolně v Maďarsku. Bývalému Československu se ale hlavní proud uprchlíků zatím vyhýbá. Tvrdit za těchto okolností, že válka v Sýrii je „vnitřní záležitostí země“, je prostě výsměch realitě. Tváří v tvář milionům prchajících je zřejmé, že to už DÁVNO není vnitřní záležitostí Sýrie, ale problém globální. Amerika pod Obamou je jako ochrnutá (i když kdysi dávno za George Bushe dala všechny tyto události do pohybu a od té doby se vyhýbá zodpovědnosti za to, co tehdy v Iráku spáchala) a Evropa si netroufá nic udělat. Hraje pštrosa. Je-li pravda, že Rusové vpochodovali do Sýrie a začali vojenské akce proti IS, bude to pro Evropu a USA velká blamáž. Proti takové vojenské operaci se nedá ani pořádně protestovat, pokud by se člověk nechtěl úplně zesměšnit. Bude-li to Putin, který IS vystřílí a umožní poslat uprchlíky ze Sýrie zase zpět do vlasti, bude mu třeba ještě poděkovat. Jsem zvědav, jak to západní politici budou schopni strávit.

My zatím slavíme Conchitu Wurst a její vítězství v Song contestu jako symbol našich – dekadentních – hodnot.

Jenže i zoufalství těchto uprchlíků se dá zpeněžit. Jako v této společnosti všechno. Peníze jsou prvním i posledním, po čem lidé touží. Existují už nejen pašeráci, kteří za peníze převážejí lidi z Libye do Evropy, ale jsou už i gangy, které převážejí uprchlíky z Francie do Anglie. Anglie je pro ně (zejména ty ekonomické ilegální uprchlíky, kteří nemají naději na politický azyl) zemí zaslíbenou, protože tam je možné pracovat i bydlet bez papírů.

Evropa potřebuje nutně nový model existence. Po dvaceti pěti letech liberalizace a globalizace, po jedné generaci bezuzdného kapitalismu je nejvyšší čas změnit myšlení. Stanovit jiné priority, než je bohatství a peníze. K čemu už k čertu je někomu sto miliard dolarů majetku? Peníze nejsou schopny myšlení, ne na sociální spravedlnost a už vůbec ne na budoucnost. Buď to současní politici pochopí a změní kurz nebo se to stane formou násilí. Zda to budou extrémně levicové proudy jako Syriza v Řecku či Podemos ve Španělsku, nebo to bude extrémní pravice jako Le Penn ve Francii či Strache v Rakousku, to už bude záviset na rozhodnutí voličů.

Evropa vybudovala svůj blahobyt a svou vysokou kulturu na principu humanismu. Humanismus měl v centru svého zájmu člověka – ne peníze. Samozřejmě, že za úspěšným vývojem stáli vždy lidé, schopní vydělávat peníze. Jenže ty byly PROSTŘEDKEM ne CÍLEM! Peníze samy o sobě jsou sterilní a dokazují, že jako princip fungování společnosti nestačí. Politici mají poslední příležitost tuto skutečnost pochopit. Není daleko okamžik, kdy už bude pozdě.

Dekadence znamená úpadek, v přeneseném uměleckém smyslu i výstřednost. Obávám se ale, že o Evropě se nedá říci, že by byla výstřední. Společnost, která není schopna vlastními silami zajistit svou vlastní existenci je dekadentní – úpadková. Otázka je jen, zda se dokáže vzpamatovat, nebo bude ten pád do bezedné propasti. A na tu otázku je třeba hledat a najít odpověď co nejdříve. Dřív, než už tato otázka nebude zajímavá.